Svt. Metoděj Olympský,

biskup patarský, mučedník (♰ 312)

památka 20. června / 3. července

O životě svatého Metoděje se dochovalo jen málo zpráv. Nejvíce se stal známým svými velice výmluvnými spisy, které svědčí o jeho rozsáhlém vzdělání.

„Metoděj,“ píše blažený Jeroným, „s brilantní a jasnou výmluvností napsal několik knih proti Porfyriovi, stejně jako „Slavnost deseti panen“ (Συμπόσιον ἢ Περὶ ἁγνείας / Symposion aneb O čistotě), vynikající dílo proti Origenovi o vzkříšení a proti němu „O věštkyni“ (Περὶ τῆς ἐγγαστριμύθου) a o svobodné vůli, výklad knihy Genesis a Písně písní a mnoho dalších děl, která se čtou všude.“

Ve svém výkladu nauky o svobodě Metoděj říká: „Kdyby byl člověk stvořen jako bytost složená z prvků neuvědoměle sloužících (Stvořiteli) Bohu, nedostal by odměnu hodnou své svobodné vůle, ale byl by nástrojem svého původce a nezasluhoval by ani trest za zlo. Člověk by ani nepoznával to nejlepší, ale poznal by pouze bytí. Proto Bůh, chtěje člověka uctít a učinit ho schopným rozpoznat to nejlepší, dal mu tu moc – svobodnou vůli činit, co chce. Jeho vůle se přiklání k tomu nejlepšímu, ne proto, aby mu byla svoboda znovu odňata, ale tak, jako když otec přesvědčuje svého syna, aby se učil naukám...

Člověk je stvořen jako svobodný. To neznamená, že by už dříve existovalo nějaké zlo, k jehož volbě by snad dostal schopnost; člověku však byla dána schopnost, skrze niž může Boha poslouchat, nebo neposlouchat: v tom spočívá svoboda vůle. Stvořený člověk dostává od Boha přikázání a zlo začíná tím, že toto Božské přikázání přestává poslouchat. Právě v tom, a jedině v tom spočívá zlo – v neposlušnosti, kterou člověk sám započal.

Na otázku: „Proč byl stvořen svět?“ Metoděj odpovídá: „Nejsme schopni znát úmysly ani nám podobného člověka, natožpak tajemství Boží. Něco však o cílech světa vědět můžeme. Stvořením světa Bůh zjevil svou slávu a člověk se těší z rozjímání o této slávě. Proto je člověk povinen být hlasatelem Boží slávy.“

V díle o svobodné vůli, k odsouzení těch, kteří nejsou spokojeni se svým údělem, svatý Metoděj říká: „Stěžovat si na nedostatek pozemských statků je nemoudré: člověk by měl být nad všemi pozemskými věcmi. Bůh stvořil člověka k činnosti, ne k pomíjejícím požitkům, které oslabují duši i tělo. Dokonalá rovnost je nemožná; rozmanitost náleží k dokonalosti; chudoba je dopuštěna buď jako trest za hříchy, nebo jako varování před hříchy.“ Na konci tohoto díla Metoděj nabádá bohaté, aby pomáhali chudým.

Svatý Anastasios Sinajský nazývá Metoděje „bohatým moudrostí“. Svatý Epifanios o něm mluví jako o „horlivém bojovníkovi za pravdu“. To ukazuje na boj plný strastí, jehož završením bylo dle starověkých Metodějových historiků jeho mučednictví pro Krista.

Místem jeho mučednického zápasu byla východní Chalkida okolo roku 312.

 

Ctihodný Paisios Veliký (♰ 417)

památka 19. června / 2. července

Ctihodný Paisios se narodil v Egyptě ve čtvrtém století. Jeho otec zemřel, když byl ještě dítě; byl nejmladší ze sedmi sirotků, kteří zůstali v matčině péči. Milující matka si dělala velké starosti o budoucnost svých dětí, zejména o svého nejmladšího syna, a trápila se tím, jak ho vychová bez pomoci manžela, který sdílel její zbožnou starost o starší děti.

Jednoho dne ji povzbudil podivuhodný sen: „Proč se oddáváš bezmeznému zármutku a starostem o své děti?“ zeptal se anděl, který se jí zjevil. „Cožpak jsi jediná, kdo o ně pečuje? Neochraňuje je sám Bůh? Zanech tedy svého zármutku.“

Oddaná péči o své děti se matka svatého Paisia především starala o jeho vzdělání a neustále ho vychovávala v duchu Kristova učení. Paisios, od dětství směřující k úctě a lásce k Bohu, toužil, když dospěl, zasvětit svůj život službě Bohu. Život ve světě ho nelákal; dával přednost „pouštnímu životu“ a stal se žákem velkého pouštního askety, ctihodného Pamva (♰ 386). Paisios pod jeho duchovním vedením zůstal ve skitu až do jeho smrti, poté se uchýlil do hlubin Nitrijské pouště, kde se usadil v jeskyni, kterou si sám vykopal.

Dlouho žil v poušti v naprosté samotě a svůj čas věnoval modlitbě. Pak ho našli ti, kteří hledali jeho duchovní pomoc a radu, a on je všechny s láskou přijímal a mnohé vedl na cestě ke spáse. Takto se kolem něj postupně shromáždili ti, kdo toužili vést asketický život pod jeho vedením. Tento zástup duchovního stáda byl časem pro pokorného Paisia břemenem, a tak znovu odešel pryč od lidské pozornosti a žil tři roky sám v jeskyni, o které nikdo nevěděl. Když ho však i zde našli ti, kteří potřebovali jeho rady a poučení, a začali se kolem něj usazovat, už se službě jim nevyhýbal. Avšak lidské pocty ho tížily a nelíbilo se mu, když se o jeho dobrých skutcích vědělo.

„Velkou újmou je lidská chvála,“ říkal často svým učedníkům a na jejich otázku: „Která ctnost je nejvyšší?“ odpovídal: „Ta, která je činěna v tajnosti.“ S láskou, trpělivostí a s podivuhodnou prozíravostí Paisios zvláště duchovně vedl své učedníky k zachování čistoty jejich víry.

Jednoho dne potkal jeho milý učedník, když šel do města za nějakou záležitostí, na cestě Žida a začal mezi nimi rozhovor. Žid začal popírat božskou důstojnost Ježíše Krista a tvrdil, že On není tím pravým Mesiášem, který teprve má přijít na svět. Mnich pozorně naslouchal Židovým argumentům a pak ve své pošetilé prostotě místo námitek řekl: „Možná je to tak, jak říkáš.““

Když se tento mnich vrátil do skitu, brzy si všiml, že se změnilo Paisiovo chování k němu; nejenže s ním nemluvil jako dříve, ale ani se na něj nepodíval. Zoufalý mnich, nevědom si žádného provinění, se starce zeptal na důvod takovéto změny.

„Jdi pryč ode mě spolu s těmi, kteří se zřekli Boha, nechci s tebou mluvit,“ odpověděl Paisios hněvivě, ale když viděl mnichovo zmatení, postupně ho přivedl k poznání, že svým lehkovážným rozhovorem s nevěřícím vyjádřil své odcizení od Krista a svou odpovědí na jeho rouhačské řeči se sám vyloučil z počtu pravých věřících a podléhá odsouzení stejně jako ti, kteří se přímo zřekli Krista.

Mnich, ohromen takovým přísným rozsudkem, padl se slzami v očích Paisiovi k nohám a prosil ho, aby se modlil k Bohu za odpuštění jeho hříchu. Milující učitel svého kajícného žáka neodmítl, uzavřel se ve své jeskyni a modlil se za něj, dokud se v prorockém snu nedozvěděl, že Bůh odpustil tomu, kdo se ho lehkovážným slovem odřekl.

O tom, že Paisios díky daru Boží prozíravosti mohl jasně posoudit stav duší těch, kteří k němu přicházeli, se nejednou přesvědčil také veliký asketa a očitý svědek Paisiových činů ctihodný Jan Kolobos (♰ 409), který proslul svatostí svého života a napsal podrobný životopis Paisia.

Když ctihodný Jan hovořil obecně o zázracích, kterými Bůh oslavil Paisia, dodával k tomu tato slova: „Ať nikdo nepochybuje, když o něm slyší slavné a nadpřirozené věci, a ať si nemyslí, že jsem k tomu snad přidal něco vlastního, abych svému milovanému otci prokázal ještě větší čest. On je nade všechnu lidskou čest a není mu třeba chvály od těch nižších, neboť je chválen na výsostech svatými anděly. Avšak toto vše vyprávím ku prospěchu těch, kdo naslouchají a chtějí napodobovat jeho ctnosti. Předávám jen to, co jsem na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel.“

Ctihodný Paisios zesnul v hlubokém stáří v roce 400. Jeho svaté ostatky, spolu s ostatky ctihodného Pamba, přenesl do svého monastýru (nedaleko města Pelusium) ctihodný Isidor Pelusijský (♰ 449) a nad jejich schránami vystavěl velkolepý chrám.

 

Ctihodný Pamvo Nitrijský (♰ 386)

památka 18. / 31. července

Ctihodný Pamvo byl při svém příchodu do monastýru negramotný, a proto požádal jednoho z bratří, aby ho naučil Davidovy žalmy. Bratr mu začal číst verše ze Žaltáře: „Budu dbát na svoje cesty, abych se jazykem neprohřešil.“ (Ž 39, 2) Když Pamvo tato slova uslyšel, odmítl poslouchat dál a řekl: „Tento jediný verš mi stačí, pokud se ho naučím naplňovat svými skutky.“

O šest měsíců později se s ním mnich, který ho měl učit, setkal a zeptal se ho, proč už nechodí studovat. Pamvo odpověděl: „Ještě jsem se nenaučil naplňovat první verš svými skutky.“ Když se ho pak po mnoha letech jeden z bratří zeptal: „Už ses ten verš naučil?“, Pamvo odpověděl: „Devatenáct let jsem se mu bez ustání učil a sotva jsem dokázal udržet svůj jazyk před hříchem.“

Ctihodný Antonij Veliký o něm řekl: „Tři věci jsme viděli u otce Pamva: zdrženlivost, mlčení a práci.“ Měl od Pána dar soudnosti a rozlišování, ale ve svých radách byl vždy opatrný; když se ho ptali, často odpovídal: „Nevím,“ a teprve po několika dnech, či dokonce měsících poradil to, co mu Bůh zjevil. Sám od sebe se abba Pamvo pro svou pokoru střežil cokoli říci. Za to si ho mniši velmi vážili.

Abba Pamvo zesnul pokojně a bez bolesti. Pohřben byl svými učedníky na poušti, jeho duše se však usídlila v Nebeských příbytcích. Amen.