Životy Svatých

neděle 26. července 2026

Památka svatých Otců šesti všeobecných sněmů

Šestnáctého dne července, v pátém nebo šestém týdnu po Padesátnici si Církev připomíná památku šesti svatých všeobecných sněmů:

Prvního, který se konal v roce 325 po Kristově narození za přítomnosti Konstantina Velikého a 318 svatých otců. Otcové sněmu v jednomyslnosti víry, navzdory Ariovi, vyjasnili v prvních osmi článcích Vyznání víry soupodstatnost tří osob Božské přirozenosti a jednotné uctívání Otce, Syna a Svatého Ducha. Stanovili dobu pro slavení Paschy a vydali 20 pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Druhého, konaného v Konstantinopoli v roce 381 po Kristově narození za císaře Theodosia Velikého, kterého se zúčastnilo 150 svatých otců. Ti navzdory konstantinopolskému patriarchovi Makedoniovi, potvrdili stejnou úctu Svatému Duchu spolu s Bohem Otcem a Synem; poukázali na vážnost a neměnnost víry hlásané Prvním všeobecným sněmem; rozšířili výklad osmého článku víry; připojili poslední čtyři články a předali sedm pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Třetího, konaného v Efezu v roce 431 za účasti císaře Theodosia II. a 200 svatých otců. Ti navzdory Nestoriovi vyznali nerozdílné spojení božství a lidství v osobě Ježíše Krista a prohlásili přečistou Vždy Pannu, která Ho bez semene porodila, za vlastní a pravou Bohorodici; potvrdili neměnnost Vyznání víry a předali osm pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Čtvrtého, který byl v Chalkedonu v roce 451 za císaře Marciana, s 630 svatými otci, kteří vyznali Pána Ježíše Krista dokonalého v Božství a dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, z duše i těla; soupodstatného s Otcem v Božství a soupodstatného s námi v lidství; podobného nám ve všem kromě hříchu; narozeného před věky z Otce v Božství; v lidství pro naše spasení z Marie Panny Bohorodice; jako jednoho Krista, Syna Božího, jednorozeného, ve dvou přirozenostech nesmíšených, neměnných, nerozdílných, v nichž je poznáván a oslavován. Tito otcové svrhli z úřadu pošetilého Eutychia, archimandritu konstantinopolského, jenž tvrdil, že veliké tajemství spasitelného díla Božího se uskutečnilo jen zdánlivě (jako přízrak), a spolu s ním i Nestoria, patriarchu konstantinopolského, a Dioskora, arcibiskupa alexandrijského, z nichž jeden obhajoval a prosazoval rozdělení a druhý smíšení božství a lidství v Ježíši Kristu; a předali Církvi třicet pravidel zbožného chování pro její vedení.

Pátého, který byl v Konstantinopoli za vlády císaře Justiniána Velikého v roce 553 za účasti 165 svatých otců, kteří potvrdili pravdivost učení vyloženého čtvrtým všeobecným sněmem a odsoudili Theodora z Mopsuestie – Nestoriova učitele – Origena, Didyma a Evagria a také Theodoretův list proti pravé víře a proti dvanácti kapitolám blaženého Cyrila a tzv. Ibasův list.

A šestého, který byl za Konstantina IV. Pogonata rovněž v Konstantinopoli v roce 681, na němž byli odsouzeni Sergios, biskup konstantinopolský, a jeho stoupenci, za účasti 170 svatých otců, kteří potvrdili, že v Ježíši Kristu jsou dvě přirozené vůle a dvě přirozená působení, která jsou neoddělitelná a nesmíšená. Ti rovněž potvrdili kánony všeobecných i místních sněmů a vyhlásili 102 kánonů pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Památka a oslava svatých Otců šesti všeobecných sněmů, které se konaly v různých dobách, nepochybně nezačaly náhle, ale postupně se rozšířily po prvním všeobecném sněmu. Postupné zavádění této památky je naznačeno ve spisech svatých otců různých století.

Tak svatý Řehoř Dvojeslov, římský papež a církevní učitel ze šestého století, ve svém dopise Janu Postníkovi, patriarchovi konstantinopolskému, a dalším patriarchům psal o čtyřech všeobecných sněmech takto: „Přijímám a ctím tyto čtyři sněmy jako čtyři knihy svatého evangelia, to znamená, že se vší oddaností dodržuji a ochraňuji sněm nicejský, na kterém bylo vyvráceno falešné učení Ariovo; konstantinopolský sněm, na kterém byl odhalen klam Eunomia a Makedonia; efeský sněm, na kterém byla odmítnuta Nestoriova bezbožnost; chalkedonský sněm, na kterém bylo odmítnuto šílenství Eutycha a Dioskora.“

V 7. století napsal svatý Sofronius, patriarcha jeruzalémský, ve sborovém listu patriarchovi konstantinopolskému Sergiovi: „Svatí Otcové, kteří chtějí ukázat, že jejich učení není nové, ale je v souladu se sněmy, často na ně odkazují. My přijímáme čtyři velké, posvátné všeobecné sněmy, které se konaly k utvrzení božských dogmat Církve, jež září evangelním jasem a jsou ozdobeny evangelními ctnostmi. Kromě těchto čtyř velkých, ctihodných, nejposvátnějších a stejně čestných sněmů přijímám také pátý všeobecný sněm, který se konal zvlášť a až po nich, a který se sešel, aby potvrdil proslulý chalkedonský sněm.“

V 9. století psal o šesti všeobecných sněmech Nikeforos, arcibiskup konstantinopolský, a nazval je „svatými a Bohem inspirovanými“.

Při památce svatých Otců šesti všeobecných sněmů Církev ve svém evangelijním čtení přednáší velekněžskou modlitbu Ježíše Krista, která se čte také při prvním strastném evangeliu a v 7. neděli po Pasše, v den památky svatých otců prvního všeobecného sněmu (Jan 17,1–13).

A slovy apoštolského čtení poučuje: „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch (Židům 13, 7, 9, 17).“