Sedm svatých mládenců z Efesu (♰250 a ♰446)

památka 4. srpna / 17. srpna a 22. října / 4. listopadu

Během pronásledování křesťanů, které započal bezbožný císař Decius, žilo v Efesu sedm mládenců: Maxmilián, Jamblichos, Martinián, Jan, Dionýsios, Konstantin (Exakustodián) a Antonín. Byly to děti vznešených občanů města, sloužili ve vojsku a byli si velmi blízkými přáteli. Ale ještě více než přátelství je spojovala láska ke Kristu, protože všichni byli křesťané, společně se modlili k Bohu a zdokonalovali se v půstu. O tom se dozvěděl císař Decius, který se rozzuřil a okamžitě je zbavil vojenských hodností a chtěl je dát mučit, pak si to však rozmyslel a dočasně je propustil.

Svatí mladíci se rozhodli využít čas, který jim byl udělen, k modlitbě a přípravě na blížící se mučednickou smrt. Rozdávali almužny chudým a poté, co opustili město, se usadili ve velké jeskyni, kde setrvávali v modlitbě a půstu, aniž by z ní vycházeli. Pouze jeden z nich, Jamblichos, občas chodil do města, aby nakoupil jídlo pro všechny.

Jednoho dne takto ve městě uviděl císaře Decia, jak se vrací do Efesu a požaduje, aby všichni obyvatelé obětovali modlám. Jamblichos o tom řekl svým přátelům a oni o tom spolu začali rozmlouvat, posilujíce se tak před nadcházejícím zápasem víry. Pak náhle během toho jejich rozhovoru všech sedm upadlo do neobvyklého, smrti podobného spánku.

Když se císař Decius dozvěděl, že sedm mladíků, které dočasně propustil, se neobrátilo k pohanství, ale ukrývají se ve velké jeskyni, odmítl je dát hledat, ale nařídil zapečetit vchod do jeskyně kameny v naději, že takto svaté mladíky zahubí. Mezi císařovými služebníky byli dva tajní křesťané, Theodor a Rufinus, kteří všechny události zaznamenali na olověné tabulky, které pak dali do vaku a vložili ho mezi kameny použité k utěsnění vchodu do jeskyně.

Uplynulo dvě stě let, Decius a ostatní pohanští vládcové zemřeli a křesťané byli osvobozeni. Jeskyně, kde se ukrývali svatí mladíci, byla zapomenuta a kameny, kterými byl utěsněn vchod, byly postupně místními obyvateli rozebrány. A tehdy se z Boží vůle sedm mládenců, vyznavačů Krista, kteří spali dvě stě let, zázračně probudilo, přesněji bylo vzkříšeno, jako by se probudili ze snu. Přičemž se jejich vzhled vůbec nezměnil a oni si nepamatovali, kolik času uplynulo. Svatí mladíci tedy pokračovali v rozmluvě a rozhodli se, že Jamblicha pověří, aby se znovu vydal do města, zjistil o všem více a nakoupil jídlo, než se vydají do rukou svých mučitelů.

Jamblichos se vydal do Efesu a byl velmi překvapen, jak se město změnilo. Obzvláště ho překvapilo, že domy a brány jsou ozdobeny Kristovým křížem. Myslel si, že pronásledování křesťanů pokračuje, a netušil, že Římské říši již dlouho vládnou křesťanští císaři. Místní obyvatelé byli zase ohromeni Jamblichovým vzhledem i řečí, a zejména tím, že nabízel obchodníkům za jídlo starověké stříbrné mince.

Nakonec se vše vyjasnilo. Pak sám císař Theodosius spěchal do jeskyně ke svatým mladíkům a dlouho s nimi hovořil. Během tohoto rozhovoru mladíci tiše usnuli, ale tentokrát už spánkem smrti až do dne všeobecného vzkříšení. Amen.

Modlitba ke Svatým sedmi mládencům 

Svatí podivuhodní sedmipočetní mládenci města Efesu, pochvalo a naděje celého světa! Shlédněte z výsosti nebeské slávy na nás, kteří s láskou ctíme vaši památku. Předně na křesťanské děti, svěřené rodiči do vaší ochrany. Sešlete na ně požehnání Krista Boha, který řekl: „Nechte dítek přijít ke mně.“ Ty, které jsou nemocné, uzdravte, smutné a zarmoucené utěšte, srdce jejich zachovejte v čistotě, naplňte je dobrotivostí a mírností, do půdy jejich srdcí zasaďte zrno Božího vyznání a posilněte je, pomozte jim, aby rostla a sílila. Nás ostatní, kteří stojíme před vaší svatou ikonou, s vírou líbáme vaše svaté ostatky a horlivě se k vám modlíme, nás, kteří očekáváme Království nebeské, učiňte hodnými, abychom v něm neutichajícími radostnými hlasy oslavovali velkolepé jméno Přesvaté Trojice, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

 

Svt. Lupus z Tricasses (Troyes) (♰ 479)

památka 29. července / 11. srpna

Narodil se v Toul v Galii, pocházel z urozené galsko-římské rodiny a získal dobré klasické vzdělání. Lupus se oženil s Pimeniolou, sestrou svt. Hilaria z Arles (♰ 449) ¹ a příbuznou svatého Honoráta z Arles. Po šesti letech manželství se však manželé po vzájemné dohodě rozešli do monastýrů. Pimeniola se stala mniškou a Lupus vstoupil do monastýru na souostroví Lérins ², přitahován duchovní slávou svatého Honoráta.

V roce 426 byl ustanoven biskupem města Tricasses (Troyes). Věren svým mnišským slibům pokračoval v asketickém životě, který spojoval s pastoračními povinnostmi: spal na tvrdé podložce, nosil košili z hrubého sukna – cilicium (cilicium je původně označení pro hrubé vlněné sukno vyrobené z kozí srsti; tato látka byla nošena jako znak pokání na holém těle pod šaty), jedl a spal jen obden a důsledně prokazoval milosrdenství chudým a vězňům.

V roce 429 doprovázel svt. Germana z Auxerre (♰ 448) do Británie, aby se tam společně postavili proti herezi pelagianismu ³. Cesta se uskutečnila na žádost svt. Celestýna, papeže římského (♰ 432) ⁴, a galských biskupů, kteří se kvůli této záležitosti sjeli na společné jednání.

Poté, co svatý Lupus přivedl mnoho duší k pravé víře skrze zázraky a Boží blahodatí naplněné kázání, vrátil se do Tricasses (Troyes) a s otcovskou péčí pokračoval ve své službě. Během hunské invaze (451) ⁵, kdy město, postrádající opevnění i posádku, nebylo schopno útočníkům odolat, svatý Lupus vyzval lid k modlitbě s kajícným srdcem a on sám zdvojnásobil své asketické úsilí v půstu a modlitbě. Poté si oblékl biskupské roucho a v doprovodu svého duchovenstva vyšel vstříc Attilovi, vůdci Hunů. Biskupovi se svým majestátním chováním podařilo v barbarovi vzbudit takovou úctu, že útočník zastavil vojáky, kteří se vrhli na bezbranné duchovenstvo. Svatý Lupus mu řekl: „Jestliže jsi tím, za koho se vydáváš – metlou Boží – pak nás potrestej, jak jen ti dovolí ruka, která tě vede.“ Tato slova se barbara dotkla a on na město nezaútočil.

Když následně v bitvě na Katalaunských polích utrpěl Attila porážku a při návratu procházel Tricasses (Troyes), vzal Lupa jako rukojmí a odvedl ho až k Rýnu, tam ho však propustil a požádal, aby se za něj modlil.

Když se pak svatý Lupus vrátil, někteří ho začali podezřívat, že se stal hunským zvědem. Uchýlil se proto na dva roky na horu Lassois a odtud do Mâconu. Tam konal podivuhodná uzdravení, která mu přinesla takovou slávu, že král Alemanů na jeho žádost propustil všechny vězně, které držel v žalářích. Po návratu do Tricasses (Troyes) se Lupus pustil do nápravy materiálních a duchovních škod způsobených městu a okolním vesnicím vpádem barbarů.

Svatý Lupus odevzdal svou duši Bohu 29. července 479 poté, co 52 let spravoval biskupský stolec. Mnoho jeho učedníků bylo považováno za nejvýznamnější biskupy své doby.

V jednom ze svých dopisů svatému Lupovi ho svatý Sidonius Apollinaris, biskup z Clermontu ⁶, chválil následujícími slovy: „Jste otcem otců, biskupem biskupů, svatým Jakubem svého věku... Vaši druhové v půstu a modlitbě, když se shromáždí, naslouchají vašim návrhům a třesou se před vaším úsudkem; před vaší vážností se i starší lidé cítí jako děti. Podstoupil jste přísný výcvik v Lérins a sloužil jste devět pětiletých období na apoštolském stolci a obě duchovní armády vás zdraví jako jednoho ze slavných duchovních otců.“

Byl pohřben v okolí sídla Tricasses (Troyes); později byl nad jeho hrobem vystavěn monastýr – Abbaye Saint-Loup de Troyes.

Svaté ostatky svt. Lupa z Tricasses (Troyes)

_

¹ Svt. Hilarius z Arles (♰ 449). Památka 5. / 18. května. Narodil se v Lotrinsku ve Francii, tam získal své vzdělání a také vysoký úřad. Jeho přítel a příbuzný svt. Honorát z Arles (♰ 429) ho pozval do monastýru, který založil v Lérins. Hilarius, který vše ohledně víry zprvu odmítal, nakonec však přijal křest a stal se i mnichem. Když se svatý Honorát stal biskupem v Arles, přizval Hilaria za svého sekretáře. Svatý Hilarius jej následoval. Když svatý Honorát zesnul, byl za nového biskupa města Arles vybrán Hilarius. Byl známý svou horlivostí ve víře. Jako biskup starostlivě jezdil po eparchii, vykupoval zajaté, a dokonce byl kvůli tomu ochoten prodat i církevní majetek.

² Lerinský monastýr. Jeden z nejstarších monastýrů v Galii se nachází na ostrově Île Saint-Honorat, který je druhý největší z ostrovů Lérins u pobřeží Cannes. Nyní je to katolické opatství patřící cisterciáckému řádu. Monastýr byl založen svt. Honoratem z Arles († 429) a jeho duchovními žáky v období let 400 až 410. V Oslavném slovu ke svt. Honoratovi z Arles jeho žák a obyvatel monastýru, svt. Hilarius z Arles (♰ 449), velmi stručně popisuje strukturu mnišského života v Lerinském monastýru v jeho raném období. Další doplňující informace lze získat z nepřímých zdrojů vztahujících se až k pozdější době, mimo jiné z popisu struktury monastýru založeného svt. Honoratem z Arles, když se roku 429 stal biskupem města Arles, a dále pak také z „Chvály pouště“ od svt. Eucheria, arcibiskupa lyonského (♰ 449), a z „Pravidel svatých otců“ vytvořených v Lerinském monastýru. V posledním díle je pak možné zdůraznit tzv. „Pravidlo čtyř otců“, vytvořené v Lerinském monastýru pravděpodobně v období, kdy jeho představeným byl svt. Honorat z Arles. Bylo napsané formou dialogu o mnišském životě za účasti otců Serapiona, Pafnutia, Makaria Egyptského a Makaria Alexandrijského. Monastýr byl rozdělen na dvě části: kinovii pro společný mnišský život, která se nacházela na ostrově Lérins (dnes Saint-Honorat), a o samotě žijící v kéliích na ostrově Léro (dnes Sainte-Marguerite), kde vedli mnišský život poustevníci. Všichni mniši (kinoviální mniši i poustevníci) pak byli podřízeni představenému. Svt. Hilarius píše, že svt. Honoratus „sjednotil ty nejsilnější v mnišském odříkavém životě s těmi, kteří byli stále ještě na počátku činného způsobu mnišského života, v půstech a bděních. Nestejné v síle sjednotil stejným pravidlem“. Modlitby společné i v samotě kélie, čtení Svatého Písma, půsty a celonoční bdění tvořily monastýrské dílo Lerinců. Dalším monastýrským dílem pak bylo také vyšívání, konané v naprostém mlčení a tichosti, které „Pravidla čtyř otců“ zmiňují jako nepostradatelný prvek mnišského duchovního zápasu. Vliv na duchovní život Lerinského monastýru měl nepochybně také ctihodný Jan Kassián Říman, který druhou část „Rozhovorů“ věnoval světitelům Honoratovi a Eucheriovi. Jeho „kinoviální předpisy“ byly zřejmě i základem pravidla lerinských mnichů: v monastýru se mohly konat denní bohoslužby („chvály“), o kterých píše ctihodný Jan Kassián, protože právě tyto bohoslužby se konaly v tomto monastýru.

³ Pelagianismus. Pelagianismus bylo učení pojmenované podle Pelagia, teologa keltského původu. Toto jeho učení pojednávalo o vztahu blahodati a svobodné vůle při spáse člověka; byla to jedna z nejvlivnějších herezí Západu. Pelagianismus byl odsouzen na III. všeobecném sněmu (431).

⁴ Svt. Celestýn, papež římský (♰ 432). Památka 8. / 21. dubna. Svým původem Říman, horlivý zastánce Pravoslaví, který žil za vlády svatého císaře Theodosia Mladšího (♰ 450). Získal dobré vzdělání a důkladné znalosti filozofie, ale největší úsilí věnoval studiu Písma svatého a úvahám o teologických otázkách. Jeho ctnostný život a autorita teologa mu vynesly všeobecnou úctu a lásku mezi duchovenstvem i laiky. Po smrti papeže svt. Bonifáce I. (♰ 422) byl svatý Celestýn zvolen na římský biskupský stolec. Úspěšně bojoval proti bludům; v té době vznikla nestoriánská hereze. Na místním sněmu v Římě v roce 430 svatý Celestýn tuto herezi usvědčil jako bludné učení a heretik Nestorius byl odsouzen. Po sněmu svatý Celestýn napsal dopis svatému Cyrilovi, arcibiskupovi alexandrijskému, v němž uvedl, že pokud se Nestorius do 10 dnů nezřekne svého bludného učení, bude sesazen a vyloučen z církve. Svatý Celestýn také rozeslal řadu dopisů dalším církvím, včetně Konstantinopole a Antiochie, v nichž odsuzoval nestoriánskou herezi. Po dobu následujících dvou let po sněmu svatý Celestýn neúnavně kázal a šířil pravé učení o Kristu jako Bohočlověku. Zesnul v pokoji roku 432.

⁵ Hunská invaze v roce 451. Jeden z klíčových zlomů evropských dějin, kdy hunský král Attila vpadl do Galie (dnešní Francie), což vyvrcholilo bitvou na Katalaunských polích. V této bitvě se římskému vojsku pod vedením vojevůdce Aetia a jeho germánským spojencům podařilo Attilův postup poprvé a definitivně zastavit.

⁶ Svt. Sidonius Apollinaris, biskup clermontský (♰ 486). Památka 21. srpna / 3. září. Byl to vlivný gallo-římský aristokrat, diplomat, básník a posléze biskup v Clermontu, který žil v dramatické éře rozpadu Západořímské říše. Caius Sollius Apollinaris Sidonius se narodil ve městě Lugdunum (Lyon). Pocházel ze vznešené rodiny, dosáhl vrcholu politické kariéry jako prefekt města Říma a za své zásluhy získal titul patricia. Kolem roku 469 přijal biskupský úřad, v němž hrdinně organizoval obranu regionu Auvergne před útoky Vizigótů, kvůli čemuž byl po pádu města dočasně vězněn. Po propuštění se vrátil k duchovní službě, pomáhal chudým a zavedl prosebné kajícné průvody za odvrácení katastrof. Po smrti byl prohlášen za svatého a jeho dochovaných 9 knih dopisů a 24 básní dnes představuje jeden z nejdůležitějších historických pramenů popisujících přechod antické civilizace do raného středověku.

 

Svatí mučedníci Trofimus a Theofilus a spolu s nimi dalších třináct umučených (♰ 305)

památka 23. července / 5. srpna

Svatí mučedníci Trofimus a Theofilus strádali pro víru za vlády císaře Diokleciána. Spolu s nimi přijali svá strádání i jejich věrní sluhové a další praví Kristovi služebníci, celkem třináct.

Poté, co odmítli uposlechnout rozkaz bezbožného mučitele, aby přinášeli obětiny bezduchým modlám, a odmítli se zříci Krista, byli pověšeni na stromě a mučeni.

Pohané začali trhat jejich těla ostrými železnými háky a také je kamenovali. Nakonec jim zlomili nohy a hodili je do ohně.

Avšak všemohoucí Bůh svou mocí tyto svaté uprostřed plamenů zachoval nezraněné a z ohně vyšli bez úhony.

Tehdy mučitel, sám zapálen nelítostným hněvem jako ohněm pekelným, nařídil, aby byli všichni popraveni mečem. A tak čestné hlavy svatých byly setnuty ke cti a slávě Hlavy celé Církve, Pána našeho Ježíše Krista.

 

Svt. Samson z Dolu (♰ 565)

památka 28. července / 10. srpna

Svatý Samson (Sampson) pocházel z Walesu. Jeho rodiče ho zasvětili Bohu a poslali do monastýru ctihodného Illtuda v Llantwitu¹, kde byl vychován v mnišském odříkavém životě a vysvěcen na jáhna a poté na kněze. Rychle rostl v ctnosti a svou veselostí a prostotou si získal přízeň svých druhů.

Dva synovci představeného monastýru záviděli takovouto jeho oblíbenost a snažili se ho zahubit. Nabídli mu k vypití otrávený nápoj a Samson, přestože věděl, že je otrávený, ho s úsměvem vypil. Řekl: „Bratře můj, připravil jsi mi skvělý nápoj. Kéž vás Bůh uzdraví od zla, které vám způsobuje utrpení.“ Jeden mnich padl na kolena v upřímném pokání; druhý pak byl Bohem přísně potrestán.

Po svém rukopoložení vedl Samson přísný život v odříkání a rozhodl se opustit monastýr, vloživ se zcela do Boží prozřetelnosti. Vstoupil do monastýru na ostrově Caldey, kde byl brzy ustanoven představeným. Když pak tímto monastýrem procházeli irští mniši, rozhodl se je následovat.

Poté, co Samson prožil nějakou dobu v Irsku, vrátil se do své vlasti a usadil se jako poustevník v ústí řeky Severn (Afon Hafren). Místní lidé se brzy dozvěděli o ctnostech ctihodného a byl vybrán za biskupa. Svatý Samson pak jako biskup konal misijní cesty do Cornwallu. Tam žil dlouhou dobu a vychoval mnoho učedníků, kteří se následně stali novými apoštoly. Poté biskup s několika učedníky odplul do Armoriky a usadil se na panství galo-římského Privata.

Tam uprostřed bažin postavil monastýr. Kolem tohoto místa později vyrostlo město Dol. Z tohoto monastýru se svatý vydával na misijní cesty, přinášel blahou zvěst evangelia okolnímu obyvatelstvu a bránil lid utlačovaný jeho vládci. Z milodarů zakládal misijní monastýry, které byly podřízené, tak jak to bylo zvykem v keltské církvi ², biskupskému monastýru v Dolu.

Díky podpoře Svt. Germana Pařížského (♰ 576) vyhrál svatý Sampson spor o uznání moci bretaňského krále Juduala během svého poselství u pařížského krále Childeberta. To mu umožnilo založit nový monastýr v ústí řeky Seiny na území, které mu král Childebert postoupil, a také získat jurisdikci nad ostrovy Jersey a Guernsey v Lamanšském průlivu.

Na konci svého života, když svatý Samson cítil blížící se smrt, vydal se na cestu přes Neustrii. Během své druhé cesty do království Neustrie se účastnil zasedání Druhého pařížského sněmu (561–567) ³. V doprovodu sedmi mnichů, sedmi učedníků a sedmi průvodců se pomalu přesouval z farnosti do farnosti a často se zastavoval, aby dával poučení ve víře, kázal nebo sloužil liturgii. Jeho mise skončila až s jeho smrtí. Poté, co svatý Samson odešel k Pánu, byl pohřben v katedrále v Dolu.

Je popsáno mnoho svatých zázraků. V Bretani je uctíván jako jeden ze Sedmi svatých zakladatelů Bretaně⁴.

Části jeho ostatků, včetně jeho ruky a biskupské berly, získal král Ethelstan z Wessexu (924–939) pro svůj monastýr v Milton Abbas v Dorsetu, což vedlo k rozšíření úcty k svatému Samsonovi na mnoho míst v Anglii. V Anglii je mu zasvěceno šest starobylých kostelů a mnoho dalších v Cornwallu a Bretani. Samsonovo jméno je v celé Bretani a Walesu velmi uctíváno. Jeho jméno zařadil do svého martyrologia Usuardus (875/877).

_

¹ Keltský klášter svatého Illtyda. Známý také jako Llanilltud Fawr v Llantwit Major ve Walesu je nejstarší doložené centrum vzdělanosti v celé Velké Británii. Původní dřevěné budovy z roku 508 se nedochovaly. Dnes na jejich místě stojí středověký Kostel svatého Illtyda (St Illtyd's Church). Kvůli mimořádnému historickému významu se mu přezdívá „Westminsterské opatství Walesu“. Ctihodný Illtud Velšský (♰ 505).  Památka 6. / 19. listopadu. Byl ctihodným a učitelem v semináři Cor Tewdws ve waleském Llanilltud Fawr (Llantwit Major). Založil monastýr a školu, která je považována za nejstarší centrum vzdělanosti v Británii. Mezi jeho žáky patřili například svatý Patrik, patron Irska, svatý David Waleský, Gildas a Samson z Dolu.

² Keltská církev. Keltská církev je souhrnný termín obecně používaný k označení církevních společenství – organizací, které existovaly během raného středověku v Bretani a keltské části Britských ostrovů. V moderní historiografii je však tento termín považován za zastaralý a ne zcela přesný, neboť v popisovaném období na zmíněných územích neexistovala ani jediná církevní organizace oddělená od Říma, ani samotný koncept společenství národů, které je obývaly. Proto se také používá pojmenování keltské křesťanství nebo ostrovní křesťanství.

³ Druhý pařížský sněm (tradičně datovaný do let 556–573, ale moderními historiky upřesněný na období vlády krále Chariberta I., tedy mezi roky 561 a 567) byl klíčovým církevním sněmem merovejské Galie. Jeho hlavním cílem bylo upevnit autonomii církve a chránit její majetek před svévolnými zásahy franských panovníků po rozpadu jednotné říše Chlothara I. Sněm přijal několik přísných církevních právních norem: Ochrana církevního majetku – král ani laici nesměli svévolně zabírat církevní půdu pod trestem exkomunikace. Svobodná volba biskupů – biskupové museli být voleni duchovenstvem a lidem dané eparchie (diecéze) s potvrzením metropolity, nikoli dosazováni královským dekretem. Soudní imunita duchovních – světští soudci nesměli soudit kněze bez předchozího rozhodnutí církevního soudu. Sněm ostře vystoupil proti incestním sňatkům mezi franskou šlechtou a zakázal sňatky s řeholnicemi. Sněm se konal v době, kdy si synové krále Chlothara I. rozdělili franskou říši na čtyři části. Paříž připadla králi Charibertovi I. Akta tohoto sněmu ukazují snahu tehdejších biskupů stanovit jasné právní hranice mezi církví a novou královskou mocí v tehdejší nepokojné době.

⁴ Sedm svatých zakladatelů Bretaně. Těchto sedm svatých je sbor svatých, kteří žili v 5. až 6. století v Bretani, kde se usídlili během doby migrace z Britských ostrovů a velkou měrou přispěli k evangelizaci Bretaně. Sedm svatých založilo nové osady, které se staly základem pro vznik nových eparchií a také novým domovem pro uprchlíky z Britských ostrovů. Mezi těchto sedm svatých patří:

Svt. Pavel Aurelianus (♰ 575), památka 12. / 25. března, zakladatel Saint-Pol-de-Léon

Svt. Briocus Bretaňský, poutník (♰ 502), památka 1. / 14. května, zakladatel Saint-Brieuc

Svt. Tudwal (Tugdal) z Tréguier (♰ 564), památka 30. října / 13. prosince, zakladatel Tréguier

Svt. Malo (Machutis, Maclou) z Aletu (♰ 640), památka 15. / 28. října, zakladatel Saint-Malo

Svt. Samson (Sampson) z Dolu (♰ 565), památka 28. července / 10. srpna, zakladatel Dol-de-Bretagne

Svt. Paternus (Padarn) z Vannes (♰ 550), památka 15. / 28. dubna, zakladatel Vannes

Svt. Corentinus (Cury) z Quimperu (♰ 490), památka 12. / 25. prosince, zakladatel Quimper

⁵ Usuardovo martyrologium – Martyrologium Usuardi Monachi je latinsky psaná kniha z druhé poloviny 9. století (kolem let 865–875), kterou sestavil benediktinský mnich Usuard z pařížského opatství Saint-Germain-des-Prés na přímý pokyn franského krále Karla Holého. Jedná se o historicky nejvlivnější středověký soupis svatých, který obsahuje stručné životopisy a popisy úmrtí přibližně 1100 mučedníků a světců.

 

Svatý nový mučedník Christodoulos z Kassandry, Soluňský (♰ 1777)

památka 27. července / 9. srpna a 28. července / 10. srpna

Narodil se v 18. století v městečku Valta (Βάλτα) na poloostrově Kassandra na Chalkidiki. V mládí si v Soluni získal slávu jako zručný krejčí, který šil silné vlněné pláště.

Jednoho dne uviděl bulharského křesťana, jak přijal islám, a začal truchlit nad zhoubou jeho duše, načež se rozhodl přijmout mučednictví. Vyznal ve zpovědi své hříchy, vzal do ruky kříž, vyšel na ulici a potom vešel do kavárny, kde odpadlík slavil s janičáři svou obřízku.

Christodoulos prošel davem bubnujících Turků, přistoupil k Bulharovi, ukázal mu kříž a řekl: „Bratře, co se stalo s tvou vírou v Krista, který byl ukřižován z lásky k nám, že jsi nyní opustil svého Spasitele a stal se muslimem?“ Christodoulos však na svá slova nedostal žádnou odpověď. Ještě pak řekl: „Bratře, polib kříž našeho Pána.“ To ale ten, co se zřekl Krista, odmítl.

Když to všechno janičáři viděli, obrátili se proti Christodoulovi a vyhodili ho z kavárny. Christodoulos na to jen řekl: „S vámi nemám nic společného, jen s tímto mým bratrem, který se snaží popřít svou víru.“ S těmito slovy se Christodoulos znovu vrátil do kavárny. Tentokrát se však rozzuření janičáři na svatého vrhli, bili ho pěstmi a meči a pak ho svázaného a krvácejícího odvedli nejprve k agovi janičářů a poté k soudci.

Tam Christodoulos odmítl nabídku soudce, aby se stal muslimem, a naopak on sám soudce směle vyzval, aby přijal křesťanství. Poté byl odsouzen k oběšení.

Christodoulos byl odveden zpět k představenému města, tam dostal dvě stě čtyřicet ran bičem a potom byl odveden k popravě. Cestou prosil o odpuštění všechny křesťany, které potkal.

Mučedník byl oběšen 28. července 1777 před dveřmi chrámu svatého Míny. Jeho tělo bylo svlečeno, na krk mu byl zavěšen kříž a takto tam bylo ponecháno dva dny. Křesťané pak jeho ostatky vykoupili a s úctou je pohřbili.

Dle ctihodného Nikodéma Svatohorce po jeho pohřbení došlo k četným uzdravením z útržků Christodoulovy košile a provazu, kterým byl svázán.

Takto krejčí Christodoulos z Valty na Kassandře položil svůj život z lásky k Ježíši Kristu v městě Soluni.

Ikona k památce sv. Christodoula v blízkosti místa jeho mučednické smrti

 

Svatá apoštolům rovná

Marie Magdaléna (1. stol.)

památka 22. července / 4. srpna

Svatá Marie Magdaléna byla jednou z nejbližších učednic Ježíše Krista. Ten ji uzdravil z posedlosti, vyhnal z ní sedm démonů a ona od té doby neúnavně následovala Spasitele a sloužila mu celým svým srdcem, jak jen mohla.

Marie následovala Ježíše, když byl veden na Golgotu, a byla svědkem jeho strádání a smrti na kříži. Poté viděla Spasitele sňatého z kříže a uloženého do hrobu i to, jak byl ke vchodu do hrobu přivalen velký kámen.

Druhý den přišla Marie Magdaléna k hrobu brzy ráno, když ještě byla tma, a viděla, že kámen je odvalen. Běžela k apoštolům Petrovi a Janovi a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ A apoštolové šli hned k hrobu. Pak se vrátili domů.

Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a uviděla dva anděly v bílém, jak sedí, jednoho u hlavy a druhého u nohou, kde leželo Ježíšovo tělo. Ti jí řekli: „Ženo, proč pláčeš?“ Řekla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“

Když to dořekla, otočila se a uviděla Ježíše stát, ale nepoznala ho. Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona, domnívajíc se, že je to zahradník, mu řekla: „Pane, jestliže jsi ho odnesl ty, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho vezmu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Otočila se a řekla mu: „Mistře!“ Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ A Marie Magdaléna šla a řekla učedníkům, že viděla vzkříšeného Pána.

Po Spasitelově nanebevstoupení a sestoupení Svatého Ducha na Jeho učedníky začala svatá apoštolům rovná Marie kázat o Kristu v mnoha zemích.

Dokonce římskému císaři Tiberiovi darovala červené vejce se slovy: „Kristus vstal z mrtvých!“ V Efesu Marie Magdaléna pomáhala svatému apoštolu a evangelistovi Janu Teologovi v kázání a tam pokojně zemřela a byla pohřbena.

A nyní se duchem věčně raduje v nebeském království. Amen.

 

Svatý spravedlivý Jakov Aljašský (♰ 1864)

památka 26. července / 8. srpna

Svatý Jakov Necvetov se narodil roku 1802 na ostrově Unalaska ¹. Jeho otec, Egor (Georgij) Vasiljevič, byl Rus z Tobolska a matka Maria Aleksejevna byla Aleutka². Jakov vystudoval Irkutský duchovní seminář, přijal kněžské svěcení a vrátil se na Aljašku.

Tam v průběhu třiceti šesti let, nehledě na tamější těžké životní podmínky, vykonával pastýřskou službu uprostřed původních obyvatel. Takto pokračoval v díle ctihodného Hermana Aljašského.

Jakmile to čas a povinnosti dovolily, šiřitel Božího slova usedl do starého kajaku nebo uložil věci do psího spřežení a vyrazil spolu s několika mladými kněžími, aby přinášeli slovo Boží původním obyvatelům roztroušeným po ostrovech.

V letech 1845 až 1863 hlásal Blahou zvěst původním obyvatelům, kteří žili v údolí řeky Yukon. Spravedlivý Jakov byl po ctihodném mučedníkovi Juvenaliji Aljašském (♰ 1796) druhý pravoslavný kněz, který se do těchto míst odvážil.

Obvykle ho místní obyvatelé vřele přivítali a on je obrátil na pravou víru, také se však stávalo, že narazil na odpor šamanů. Svatý Jakov místní obyvatele nejen křtil, ale také se staral o jejich duchovní život, učil je základům křesťanské mravnosti, tomu, jak se zpovědí, modlitbou a půstem připravovat na svaté přijímání ³. S sebou vždy vozil stan, který sloužil jako dočasný chrám Boží, pokud přílišná zima nepřekážela shromáždění věřících či zamrznutí Svatých Darů.

Volný čas, který nevěnoval misionářským cestám, otec Jakov věnoval překladům Nového zákona. Založil také školu.

Na sklonku života, kdy již bylo zdraví hlasatele Božího slova podlomeno, jiný misionář, který byl blízký biskupu Petrovi (Jekatěrinovskij), nástupci svt. Inokentije, jej před biskupem pomluvil. Svatý Jakov byl proto povolán do města Sitka, sídla církevního představeného Aljašky, a brzy poté byla všechna obvinění stažena.

Kvůli zhoršujícímu se zdraví však už zůstal sloužit v tlingitské kapli ve městě Sitka ³. Právě zde pak 26. července 1864 zemřel.

Zveřejnění jeho dříve neznámých deníků ⁴, objevených až ve druhé polovině 20. století, vyvolalo k němu velkou úctu jako ke světci, asketovi a misionáři. V roce 1994 Svatý synod Pravoslavné církve v Americe připočetl otce Jakova k zástupu svatých jako „osvětitele národů Aljašky“.

___ 

¹ Unalaska. Jeden z vulkanických ostrovů v souostroví Liščích ostrovů – Fox Islands, které jsou součástí Aleutských ostrovů, jež od roku 1867 patří Spojeným státům americkým.

² Aleuti. Vlastním jménem Unangan či Unangax̂, což znamená „Pobřežní lidé“, jsou původní obyvatelé Aleutských ostrovů a Aljašky v USA a Komandorských ostrovů (malé souostroví u Kamčatky) v Rusku.

³ Kaple Tlingitů ve městě Sitka (zasvěcená památce Zvěstování Přesvaté Bohorodice) byla unikátním historickým místem, které sehrálo klíčovou roli v usmíření mezi ruskými kolonisty a původními obyvateli Aljašky. Byla postavena ve městě Sitka – Novém Archangelsku (Ново-Архангельск, New Archangel) za obrannou zdí pevnosti. To bylo provedeno záměrně. Tlingitové byli schopnými válečníky a po dlouhou dobu zůstávali nepřátelští vůči cizincům. Z bezpečnostních důvodů jim byl proto vstup do ruské pevnosti přísně zakázán. A kaple se stala neutrální zónou. Iniciátorem této misijní základny byl svt. Inokentij (Veniaminov). Stavba začala ve 40. letech 19. století. V roce 1846 pak byla kaple vysvěcena jako chrámová kaple Zvěstování Přesvaté Bohorodice a stala se symbolem důvěry. Tlingitové se zde mohli svobodně účastnit bohoslužeb. Právě zde se postupně seznamovali s křesťanstvím, učili se číst a psát a dostávali lékařskou péči. Kněží vedli bohoslužby a kázali v rodném jazyce původních obyvatel, aniž by se je snažili násilně rusifikovat. V této skromné kapli na okraji Sitky ukončil svou pozemskou cestu svatý Jakov Necvetov. Těžce nemocný misionářský kněz zde sloužil původním obyvatelům Ameriky v letech 1863 až 1864 a mezi Tlingity si vysloužil hlubokou úctu.

⁴ Tyto deníkové záznamy, poznámky a různé zápisky, které zanechal ve svém deníku, jejž si vedl, byly určeny také dalším kněžím sloužícím na Aljašce. Jasně hovoří a svědčí o jeho misionářské horlivosti. Tyto poznámky byly částečně publikovány v knize: Alaskan Missionary Spirituality, Michael J. Oleksa, New York 1987.