Památka dvou set bohonosných otců

Třetího všeobecného sněmu v Efesu 431

památka 9. / 22. září

Budoucí hereziarcha ¹ Nestorios ², který v Antiochii získal slávu zbožného křesťana a talentovaného řečníka, byl císařem Theodosiem II. mladším, povolán do Konstantinopole a v roce 428 povýšen do hodnosti patriarchy.

Zpočátku se projevoval jako přísný obránce křesťanské věrouky a horlivý odpůrce ariánských ³ a pelagiánských ⁴ herezí. Po nějaké době však Nestorios začal učit, že Kristus nesjednocuje božskou a lidskou přirozenost v jediné osobě, že je prostě zbožštěný člověk, a proto se i Přesvatá Panna Marie nemůže a nesmí nazývat Bohorodicí.

Aby bylo toto lživé učení usvědčeno ve svém klamu, aby se ukončil rozpor mezi vůdci slavných církví a posílilo se pravoslavné učení, rozhodl se císař Theodosios II. svolat všeobecný sněm. Nestorios, na jehož stranu se Theodosios v té době postavil, sám požádal o svolání všeobecného sněmu, přesvědčen, že jeho učení jako správné zvítězí. Sněm se uskutečnil v Efezu na Svatou Padesátnici roku 431.

Z velké části díky apoštolské práci a oduševnělým spisům svt. Cyrila, arcibiskupa alexandrijského (♰ 444), svatí otcové, kteří se na sněmu shromáždili, Nestoriovo heretické učení nakonec vyvrátili a utvrdili pravoslavné Vyznání víry prvních dvou sněmů. Jasně prohlásili, že Pán náš Ježíš Kristus skutečně přijal plnost lidské přirozenosti, aby nám všem otevřel možnost opravdové jednoty s Jeho Božskou přirozeností prostřednictvím zbožštění.

Sněm stanovil osm pravidel. Mezi nimi, kromě odsouzení nestoriánské hereze, byl nejdůležitější úplný zákaz nejen sestavování nového, ale i doplňování nebo zkracování, byť jen o jediného slova, ve Vyznání víry ustanoveném na prvních dvou všeobecných sněmech (7. pravidlo).

Spolu s Nestoriovými bludy byla odsouzena i pelagiánská hereze, která se objevila na Západě. Odsouzení pelagiánské hereze bylo vyneseno již v roce 418 na místním sněmu v Kartágu a potvrzeno na třetím všeobecném sněmu.

___________

¹ Hereziarcha. Pojmenování pro zakladatele hereze (mylného učení, které není v jednotě s obecnou vírou církve) nebo jejího hlavního šiřitele, který je uctívaný stoupenci jako vůdce. Mezi hereziarchy, vůdce heretických učení, patří zakladatelé stejnojmenných herezí: Arius – arianismus, Nestorius – nestorianismus, Eutyches – eutychianismus (monofyzitismus), Pelagius – pelagianismus.

² Nestorios. Nestorios. Zakladatel christologické hereze, představitel antiochijské teologické školy. Konstantinopolský arcibiskup v letech 428–431. Jeho učení, nestoriánství, v sobě zahrnovalo některé prvky heretického učení Aria, odsouzeného na prvním všeobecném sněmu v roce 325, který odmítl božskou podstatu Ježíše Krista. Hlavním dogmatickým rozdílem mezi nestoriánstvím a pravoslavím je umenšení a znevážení božské přirozenosti Ježíše Krista. Kristus podle tohoto učení nebyl Bůh, ale člověk, ve kterém Bůh žil. Přičemž božská a lidská přirozenost v něm byly jedna od druhé odděleny. V souvislosti s tímto názorem je Kristova matka nestoriány považována ne za Bohorodici, ale za Kristorodici a není předmětem úcty. Na třetím všeobecném sněmu v roce 431 bylo Nestoriovo vyznání víry odsouzeno jako hereze, on sám byl vyhoštěn a jeho knihy byly spáleny.

³ Arianismus, ariánství. Křesťanská hereze 4. – 5. století. Vznikla v pozdní římské říši a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijském knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha Otce s Bohem Synem. Podle učení Aria je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem Otcem je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea) poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzeni a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase povoláni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

⁴ Pelagianismus. Pelagianismus bylo učení pojmenované podle Pelagia, teologa keltského původu. Toto jeho učení pojednávalo o vztahu blahodati a svobodné vůle při spáse člověka; byla to jedna z nejvlivnějších herezí Západu. Pelagianismus byl odsouzen na III. všeobecném sněmu (431).

Svt. Irenej, biskup města Lugdunum (♰ 202)

památka 23. srpna / 5. září

Svatý Irenej, jeden z velkých Otců církve, se narodil ve Smyrně a byl žákem svt. muč. Polykarpa ze Smyrny (♰ 155). „Živě si pamatuji,“ napsal Irenej ve stáří, „všechno, co nám Polykarp vyprávěl o svých rozhovorech s Janem Teologem, který hovořil o Ježíši Kristu, o Jeho zázracích a o Jeho učení. A Polykarp nám věrně předal, co slyšel od očitého svědka života Slova. Já jsem z Boží milosti tomu všemu pozorně naslouchal a zapsal jsem si to ne na list papíru, ale do svého srdce.“

Žák svatého Polykarpa, který ho rukopoložil na presbytera, také horlivě sloužil Bohu a spolu s dalším Řekem Pothinem ¹ kázal v Galii (v dnešní Francii). Tam tito dva svatí muži v druhé polovině druhého století položili základy církve v Lugdunumu (dnešním Lyonu) a Vienne.

Tyto církve byly brzy zkoušeny tím nejtěžším pronásledováním a ukázaly se jako Bohu věrné. Pohané tehdy rozšiřovali proti křesťanům ty nejodpornější pomluvy a také proti nim štvali všechny obyvatele země. Křesťané byli zavíráni do vězení, biti holemi, kamenováni, přicházeli o majetek, a přesto téměř všichni projevovali neochvějnou odvahu a pevnou víru.

Mezi těmi, kteří v této době trpěli, byla obzvláště pozoruhodná jedna mladá dívka jménem Blandina ², služebná v jednom křesťanském domě. Byla podrobena nejkrutějšímu mučení ve snaze ji donutit, aby přiznala zločiny křesťanů nebo aby se sama zřekla Krista. Ona však jen opakovala: „Jsme křesťané a nedopustili jsme se žádného zločinu.“ Několik dní ji mučili, a nakonec ji hodili k roztrhání divoké zvěři. Před soud byl také předvolán starý biskup Pothinus. Na vládcovu otázku: „Kdo je Bohem křesťanů?“ nebojácně odpověděl: „Poznáš to, budeš-li toho hoden.“ Byl mučen a poté, polomrtvý, uvězněn, načež ve vězení odevzdal svou duši Bohu.

Pronásledování poté pokračovalo dál hroznou silou a mnoho křesťanů zahynulo při krutém mučení. Pohané, kteří věděli, že věří ve vzkříšení mrtvých, spálili jejich těla a popel vyhodili do řeky v domnění, že tak prokážou marnost jejich naděje.

Když pronásledování ustalo, zvolili křesťané města Lugdunum po Pothinově smrti za biskupa presbytera Ireneja. Ten byl před smrtí zachráněn tím, že před začátkem pronásledování byl vyslán do Říma s listem k papeži svt. Eleutherovi (♰ 189) ³.

Nějakou dobu pásl jako pastýř Boží stádo a na konci druhého století, za vlády Septimia Severa, položil svůj život za Krista spolu s mnoha dalšími křesťany.

Během jeho biskupství věřící znepokojovaly různé falešné výklady Písma svatého a svatý Irenej napsal proti těmto herezím pět knih, v nichž jasně a výmluvně vykládá křesťanské učení a vyvrací lži učitelů těchto herezí.

 _______

¹ Svt. Pothinus mučedník, biskup města Lugdunum (♰ 177). Památka 2. / 15. června.  Světitel a mučedník Pothinus žil ve druhém století. Byl původem Řek, ale pro Krista trpěl ve městě Lugdunum (dnešní Lyon), jednom z hlavních měst římské provincie Galie (dnešní Francie), během pronásledování křesťanů za císaře Marka Aurelia. Křesťané byli vystaveni hroznému mučení, někteří se báli a projevovali zbabělost, ale většina věřících se Krista nezřekla. Pothinus jako starý biskup posiloval své stádo ve víře a postavil se před soudce. Dav pohanů, kteří se mstili za své modly, biskupa zbil a ukamenoval. O dva dny později ve vězení stařec odevzdal svou duši Bohu.

² Svatá mučednice Blandina (♰ 177). Památka 2. / 15. června. Patří mezi 48 mučedníků města Lugdunum – lyonské mučedníky, kteří byli umučeni a zabiti za vlády císaře Marka Aurelia. Ta se nacházela mezi vězni. Byla to mladá otrokyně a pokřtěna byla po své křesťanské paní. Jméno této zbožné ženy neznáme, ale prostá otrokyně Blandina se stala jednou z nejslavnějších svatých mučednic v Galii. Její bratři a sestry v Kristu se o Blandinu velmi báli, neboť se teprve nedávno připojila ke křesťanské církvi a byla fyzicky slabá. Všichni byli zděšeni pomyšlením na to, co tato křehká dívka vydrží. Mučení křesťanů trvalo několik dní. Blandina byla poté vyvedena na popravu jako poslední spolu s mladým chlapcem, mučedníkem Pontikem. Byla svědkem jeho mučení a pak přišla řada na ni. Ale ti, kteří byli svědky jejího utrpení, říkali, že Blandina nešla na mučení, ale na největší slavnost a vítězství svého života. Až do samého konce opakovala dívka tato slova: „Jsem křesťanka, není na nás nic zlého.“ Blandina dala příklad toho, jak zdánlivá slabost a křehkost mohou skrývat nebývalou statečnost. Poté se stala jednou z nejctěnějších francouzských svatých.

³ Svt. Eleutherus, papež římský (♰ 189). Památka 26. května / 8. června. Svatý Eleutherus se narodil v Nikopoli v Epiru v Řecku. Stal se diákonem v Římě, kde sloužil pod vedením svatého Aniceta, papeže římského (♰ 168), a poté pod vedením následného římského biskupa svatého Soteria, po jehož smrti převzal římskou katedru. V roce 177 mu Irenej z Lyonu, tehdy presbyter, přinesl dopis od lyonských vyznavačů týkající se tehdy se šířící hereze montanismu, jak ji objasňoval Eusebius. Svatý Eleutherus byl podle tradice řecké církve v roce 189 umučen.

 

Svatý mučedník Lupus Soluňský (♰ 306)

památka 23. srpna / 5. září

Svatý Lupus žil za vlády císaře Galeria a byl otrokem svatého Dimitria, ale v Kristu byl svobodný, protože v Něho věřil celou svou duší. Ještě nebyl ani pokřtěn, a už byl naplněn takovou horlivostí pro Boha, že začal otevřeně ničit modly uctívané pohany. Ti se samozřejmě rozzuřili a zaútočili na svatého mučedníka meči, ale anděl Páně ho ochránil. Modláři, postiženi šílenstvím, tak zraňovali jen sami sebe, zatímco on jim dál neohroženě kázal slovo Boží. Když viděli, že mu nemohou ublížit, ustoupili a začali po něm střílet šípy, ty však zasahovaly opět jen je samotné.

Svatý Lupus toužil trpět pro Krista, ale nechtěl zemřít nepokřtěný. Modlil se proto k Pánu, a v tom okamžiku na něj z nebe sestoupila voda. Mučedník tak zázračně přijal Boží křest před udivenýma očima pohanů. Poté se dobrovolně vydal do jejich rukou.

Místodržitel, který ho soudil, se nejprve snažil svatého přesvědčit, aby se Krista zřekl, poté ho vydal na kruté mučení a nakonec nařídil, aby mu sťali hlavu mečem.

Věřící jeho tělo s úctou pohřbili a u hrobu svatého mučedníka se skrze jeho modlitby, z milosti našeho Pána Ježíše Krista, událo mnoho uzdravení z nejrůznějších nemocí.

 

Svatí mučedníci Agatonik, Zotik, Theoprepius, Akindynus, Severian a další s nimi umučení (♰ 305)

památka 22. srpna / 4. září

Kristův mučedník Agatonik žil v Nikomédii za vlády císaře Maximiana. Obracel Řeky od modloslužby a přiváděl je ke Kristu. Kvůli tomu byl místodržícím Eutolmiem vydán k mučení.

Když tento místodržící, vyslaný císařem do země Pontské, aby mučil křesťany, dorazil lodí na místo zvané Carpinus, nalezl tam svatého Zotika s jeho učedníky, kteří vyznávali Krista. Místodržící Eutolmius odsoudil jeho učedníky k smrti na kříži, ale svatého Zotika vzal s sebou. Vrátil se do Nikomédie a zajal jistého Princepse, kterého svatý Agatonik vyučoval ve svaté víře křesťanské. Nechal ho spoutat spolu s Agatonikem, Zotikem a dalšími křesťany, mezi nimiž byli Theoprepius, Akindynus a Severian, a všechny je nechal odvést do Thrákie, kam dorazil i sám císař, aby je zde všechny vydal mučení.

Když pak byli svatí v zemi zvané Potama, Eutolmius usmrtil svatého Zotika, Theoprepia a Akindyna, protože kvůli zraněním a vředům, které dříve utrpěli, už nemohli dál chodit. Když dorazili do blízkosti Chalcedonu, Eutolmius usmrtil svatého Severiana, který směle vyznával Krista. Ostatní mučedníky spolu se svatým Agatonikem odvedl do Byzance a tam je ještě nějakou dobu mučil. Poté s nimi dorazil do Selymbrie, na místo zvané Ammos, protože tam pobýval Maximian. Zde byl svatý mučedník Agatonik, stejně jako všichni křesťané, kteří s ním byli přivedeni z Nikomédie, naposledy mučen. Poté byli odsouzeni k smrti a sťati, takto strádajíce pro jméno Krista, Boha našeho.

 

Svatá mučednice Bassa

a její děti Theognius, Agapius a Pistus (♰ 311)

památka 21. srpna / 3. září

Svatá Bassa žila ve městě Edessa (v Makedonii) a byla manželkou pohanského kněze Valeria. Protože sama byla křesťankou, vychovala své děti, Theognia, Agapia a Pista, v křesťanské víře a zbožnosti.

Během Maximianova pronásledování křesťanů byla svým manželem pomluvena a předána soudu. Tam přede všemi vyznala, že je křesťanka, a poté byla i se svými dětmi uvězněna. Poté byli její synové krutě mučeni a skončili ve velkém utrpení před zrakem své matky, která je však posilovala ve víře.

Svatá Bassa pak byla znovu uvězněna a mořena hladem. Poté byla na příkaz svého mučitele odvedena do jiného města v Makedonii, kde ji nutili, aby se poklonila modlám a přinesla jim oběť, ona však odmítla. Byla proto nelítostně kamenována, vhozena do ohně a vody, byla předhozena divokým zvířatům k sežrání. Svatá však zůstala po všech těchto mukách nezraněna, poté byla vhozena do moře.

Tehdy se zjevili tři mladíci zářící v jasném světle (věří se, že to byli její tři synové, kteří předtím zemřeli mučednickou smrtí), a poté, co ji vytáhli z vody, usadili ji na loď. O osm dní později se zjevila vojákům na ostrově Halone (Ἁλώνη) nedaleko Kyziku v Propontidě neboli Marmarském moři.

Byla předvedena před guvernéra Kyziku, který ji nutil obětovat modlám. Vassa odmítla, za což jí byly svázány ruce za zády a byla krutě zbita, nakonec sťata mečem.

 

 

Svatý Tadeáš, apoštol ze sedmdesáti

památka 21. srpna / 3. září a 15. / 28. února ve Sboru sedmdesáti apoštolů

Svatý Tadeáš, rodák z Edessy, byl nejprve učedníkem svatého Jana Křtitele, poté následoval Pána a stal se jedním ze sedmdesáti apoštolů. Po Nanebevstoupení Ježíše Krista a Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly byl Tadeáš poslán šířit blahou zvěst evangelia do Edessy. Tam svatý apoštol žil u svého známého jménem Tobiáš, kázal slovo Boží a vykonal mnoho zázraků ve jménu Ježíše Krista.

Zpráva o zázracích, které vykonal, se dostala k edesskému knížeti Abgarovi, který obdržel od Pána zaslíbení úplného uzdravení skrze jeho učedníka. Abgar si pomyslel, že Tadeáš je pravděpodobně ten učedník, o kterém Pán psal, a zavolal ho k sobě. Když Tadeáš vstoupil do knížecího pokoje, Abgara zasáhla záře, která ozářila jeho tvář; šel mu vstříc a poklonil se před ním až k zemi. Abgarovi dvořané, kteří záři neviděli, žasli nad knížecím činem, že ubohému poutníkovi prokázal takovou úctu.

„Jsi to ty, ten učedník,“ zeptal se ho kníže, „kterého mi Syn Boží slíbil poslat, abych skrze něj dosáhl uzdravení a věčného života?“

Tadeáš mu odpověděl: „Protože jsi vložil svou důvěru v mého Pána Ježíše Krista, poslal mě k tobě; jestliže věříš, stane se ti podle tvé víry.“

„Věřím tak pevně,“ odpověděl Abgar, „že jsem chtěl dokonce táhnout s vojskem do Jeruzaléma, abych se Židům pomstil za usmrcení Krista, ale římská vláda mi zabránila mé přání splnit.“

„Náš Pán Ježíš Kristus během svého utrpení nepotřeboval pomoc od lidí,“ namítl apoštol, „neboť mohl svolat legie andělů. Naplnil však vůli Otce a trpěl pro spásu celého světa. A nyní, když se slávou vstoupil na nebesa a sedí po pravici Boha, od nikoho nežádá, aby se za Něj mstil. Má moc nade všemi a odplatí každému, co mu náleží, v čase, kdy přijde soudit živé i mrtvé.“

Apoštol pak dlouho hovořil s knížetem a s těmi, kdo žili v jeho domě, o Pánu a vysvětloval jim Boží zákon. Všichni uvěřili a přijali od něj svatý křest. Vzápětí se Abgar zcela uzdravil ze svého malomocenství.

Svatý apoštol Tadeáš kázal i všem obyvatelům Edessy; mnozí z nich uvěřili a byli pokřtěni. Vděčný Abgar chtěl apoštola za jeho uzdravení štědře odměnit, ale Tadeáš jeho dary odmítl. Poté, co upevnil edesskou církev a ustanovil presbytery, opustil město, prošel celou Sýrii a Mezopotámii a kázal přitom evangelium. Zemřel ve fénickém městě Berytu (dnešní Bejrút).

 

Ikona Matky Boží Světlem napsaná

Zjevení Světlem napsaného obrazu Přesvaté Bohorodice v ruském monastýru svatého Pantelejmona na Svaté Hoře Athos

památka 21. srpna / 3. září

Když byla 21. srpna / 3. září 1903 u Velkých vrat svatohorského monastýru svatého Pantelejmona rozdávána almužna nuzným mnichům, pořídil fotografii této události mnich Gabriel. Když pak fotografii vyvolal, k jeho velkému překvapení uviděl na černobílém snímku obraz Matky Boží, která pokorně přijímá požehnaný krajíc chleba.

Monastýrské archivy svědčí o tom, že v období od konce 19. do začátku 20. století ruští mniši rozdávali almužnu potřebným každý týden. Velké i malé lodě s potravinami a nezbytnými zásobami připlouvaly týdně ze dvou jihoruských přístavů, Oděsy a Taganrogu, kde se nacházely athoské metochy monastýru svatého Pantelejmona. Tyto lodě byly určeny pro 3 000 mnichů tehdy žijících v tomto ruském monastýru na Svaté hoře Athos a pro dalších 4 000 rusky mluvících bratří, kteří vedli svůj duchovní zápas v různých skitech, metochiích, skromných mnišských celách a kalivách rozesetých tehdy po celé Svaté hoře.

U Velkých vrat monastýru se shromažďoval zástup chudých mnichů, poustevníků i zbožných poutníků. Dochované záznamy ukazují, že od mnichů dostávalo chlebové placky (čereky) přibližně 600–800 lidí. V určené dny pak začali k branám monastýru přicházet pro tuto almužnu také lidé zahálčiví, propadlí pití a ti, kteří na Svaté Hoře neposlouchali nikoho.

Dne 14. srpna 1903 obdržel monastýr svatého Pantelejmona dopis od Posvátného kinotu, v němž vyjadřoval nespokojenost s tím, co považoval za „zbytečné“ a „škodlivé“ almužny. Tento nejvyšší správní orgán Svaté Hory Athos požadoval, aby představení monastýru svatého Pantelejmona s rozdáváním almužen přestali a našli přijatelnější, a ne takto pohoršlivý způsob pomoci. V tomto dopise se mimo jiné uvádělo: „Evangelijní almužna je Bohu milá a přijatelná pouze tehdy, když je dávána moudře a s rozvahou – lidem, kteří jsou jí hodni a kteří ji skutečně potřebují. Pokud se však dává lidem, kteří se za potřebné vydávají neprávem, s touto pomocí pouze počítají a jen kvůli ní zde žijí, pak se takové dávání almužny stává příčinou škody.“

21. srpna 1903, přesně týden po obdržení dopisu od Posvátného kinotu, se mniši ruského monastýru rozhodli naposledy dodržet tradici a rozdat almužnu s tím, že teprve poté přítomným přečtou obsah dopisu kinotu.

V té době se podle zvyku u hlavního přístavu shromáždily v očekávání almužny stovky nuzných a potulných lidí. Během jejího rozdávání pak jeromonach Gabriel pořídil fotografii této události, na které se objevil obraz Matky Boží, pokorně přijímající požehnanou almužnu spolu s dalšími prosebníky.

Při pohledu na tuto neobvyklou fotografii si mniši hned vzpomněli na slova mnicha Sebastiána, který od vrátných monastýru slyšel, že při rozdávání chlebů několikrát zahlédli jakousi ženu. Někteří z mnichů, kteří podivuhodnou Pannu spatřili na vlastní oči mezi ostatními nuznými a prosebníky, o tom sice chtěli vrátnému říct, přímo v den fotografování ji však nikdo z nich neviděl.

po bratrském stolování pořádali v monastýru hostiny pro chudé a sklepník jim ze skladu vydával potřebné jídlo.

Bohorodice neustále pamatovala na ty, kdo v Jejím pozemském údělu vedli duchovní zápas. Na popud Královny nebes monastýr poté i nadále uspokojoval potřeby svých chudých bratří: po bratrském stolování zde pořádali hostiny pro chudé a sklepník jim ze skladu vydával potřebné potraviny.

Koncem 80. let 20. století, s počátkem obnovy monastýru, byla tato podivuhodná fotografie spolu se stručným popisem události namnožena a rozšiřována mezi poutníky. Pro nové pokolení věřících, poznamenaných ateistickou propagandou, se tato fotografie stala potvrzením existence duchovního světa, jak opakovaně dosvědčovali poutníci navštěvující monastýr.

Oslava Světlem napsaného obrazu byla ustanovena sborem starců monastýru v roce 2003 s požehnáním jeho igumena, archimandrity Jeremiáše, u příležitosti 100. výročí zjevení, aby tak byla v bohoslužebném životě zvěčněna památka této zázračné události.

Pojmenování „Světlem napsaný obraz“ vzniklo při sestavování bohoslužebné památky, kdy slovo „světlem napsaný“ je doslovným překladem řeckého slova „fotografie“. Současně bylo pro bohoslužebné užití vytvořeno ikonopisecké zobrazení tohoto zjevení. Na základě kronikářských záznamů a dochovaných ústních vzpomínek byl rekonstruován historický rámec této události.

Texty bohoslužebných textů schválila Synodní bohoslužebná komise. V roce 2011 byla na místě zjevení Matky Boží postavena pamětní kaple, do které byl přiveden pramen vody pro konání modlitebních obřadů svěcení vody. Byly již zaznamenány případy úlevy od tělesných i duševních neduhů po užívání vody z tohoto pramene. V témže roce byla v prvním patře bratrského Pokrovského traktu (domu Záštity Matky Boží) zřízena a vysvěcena chrámová kaple (paraklis) ke cti Světlem napsané ikony.

Když bylo 21. srpna / 3. září 2013 připomínáno toto 110. výročí zjevení Matky Boží, bylo v červenci téhož roku na pravidelném zasedání Posvátného synodu v Kyjevskopečerské lávře rozhodnuto zařadit do kalendáře Pravoslavné církve slavnostní památku připomenutí zjevení Světlem napsaného obrazu Přesvaté Bohorodice, k němuž došlo v ruském monastýru svatého Pantelejmona na Svaté Hoře Athos v roce 1903.

Tropar, hlas 2.

Klaníme se Tvému přečistému obrazu, Dobrotivá, a prosíme o Tvé zastoupení za nás, Matko Boží; neboť jsi dobrovolně ráčila se zjevit uprostřed bratří, abys zbavila zármutku ty, které jsi shromáždila. Proto k Tobě s vděčností voláme: radostí naplňuješ všechny ty, Přesvatá Panno, kdo se utíkají k Tvé záštitě.