neděle 15. listopadu 2026

 Ctihodný Barlaam - Varlaam Keretský (♰ 1590)

památka 6. / 19. listopadu

Tento ctihodný sloužil nejprve jako kněz Vasilij ve městě Kola¹ za vlády Ivana IV. Hrozného. Barlaam zbožně plnil povinnosti presbytera, dokud na popud ďábla ze žárlivosti nezabil svou manželku poté, co pojal podezření z její nevěry.

Když si uvědomil, jak hrozného hříchu se dopustil, hluboce litoval toho, co učinil, a vzdal se své kněžské služby. Rozhodl se pro tuhý duchovní zápas v odříkání, aby u Pána hledal odpuštění.

Spoléhaje se výhradně na vůli Boží, přeplul na malé lodi Bílé moře, přičemž zpíval žalmy. Pro svůj život si Barlaam záměrně vybíral ta nejodlehlejší a nejopuštěnější místa, kde přebývala jen divoká zvířata a kde byla země zamořena hady, které však modlitbou zaháněl.

Nakonec se tento kajícník usadil poblíž jezera Kereť v jeskyni, kolem níž žilo mnoho divokých zvířat.

V této pustině a samotě dožil až do svých sta let. Ctihodný Varlaam usiloval modlitbami k Pánu o pokání a spásu nejen vlastní duše, ale evangelium kázal také místním obyvatelům v jejich vlastním jazyce. Když však začali narušovat jeho modlitební samotu, odebral se k břehům Bílého moře, do zálivu Čupa. Tam nakonec, obklopen anděly, odevzdal svou duši Bohu.

Jeho svaté ostatky pak byly přeneseny do vesnice Keret – Kieretti a uloženy v chrámu svatého Jiří. Úcta ke ctihodnému se rychle rozšířila mezi místním obyvatelstvem. Mnoho let po své smrti, v roce 1635, se svatý zjevil vojvodovi Volyncevovi a uzdravil ho z vážné nemoci. Následně Barlaam často přicházel na pomoc těm, kteří byli na moři v nebezpečí. V severních oblastech je ctěn jako ten, který pomáhá při plavbě na moři.

Tropar, hlas 1.

Osvícen shůry božskou blahodatí, následoval jsi Krista dle evangelia. S požehnáním svého duchovního otce jsi celým srdcem plnil vůli Boží. Takto obdařen mocí proti protivníku našeho spasení, nebál ses útrap na moři, ani ses nezalekl chladu. Neustávaje ve svém pláči a lkaní před Bohem, plul jsi po vodách v malé loďce uprostřed prudkých bouří. Vedl jsi život rovný andělům, a proto i po svém odchodu z tohoto světa vyléváš blahodať zázraků. Proto k tobě všichni voláme: Barlaame blažený, pros Krista Boha, aby spasil naše duše.

Modlitba

Ctihodný otče náš Barlaame, jenž máš smělou důvěru před Stvořitelem a Vykupitelem všech, ve Svaté Trojici uctívaným Kristem, pravým Bohem naším, pamatuj na nás ve svých modlitbách. Přijmi prosby, které předkládáme Bohu, a skrze svou přímluvu je přines před jeho tvář. Prosíme tě: vysvoboď nás z protivenství, zachovej nás nezraněné uprostřed divokého běsnění moře a nebezpečí utonutí, chraň nás před všemi nepřáteli, viditelnými i neviditelnými. Kéž skrze tvé modlitby, svatý otče, dosáhneme odpuštění hříchů a staneme se hodnými věčných blah, blahodatí a lidumilností Pána našeho Ježíše Krista, jemuž náleží sláva s Otcem i Svatým Duchem, nyní i vždycky a na věky věkův. Amen.

Ctihodný Barlaam Keretský je ctěn jako svatý nikoli pro svůj bezhříšný život, ale pro hloubku svého pokání, přísné odčinění vlastní viny a spravedlivý život, který poté vedl. V pravoslavné tradici je svatost vymezena schopností člověka – skrze hlubokou lítost – proměnit se a navrátit se k Bohu, a to i po těžkém pádu.

Z jeho života tedy víme, že před vstupem do monastýru se Barlaam jmenoval Vasilij a sloužil jako kněz ve městě Kola. Dle jeho životopisu se zlý duch – poté, co jej kněz modlitbou vyhnal (duch totiž od rybářů vyžadoval obětiny) – pomstil tím, že do knězovy manželky vložil ducha zlomyslnosti, zatímco samotného kněze sužoval silnou žárlivostí. Podle hlavní verze životopisu podlehl ďábelskému pokušení a v záchvatu žárlivosti, kdy podezříval manželku z nevěry, ji zabil. Podle jiné verze jeho života dle bohoslužebného kánonu jeho žena těžce trpěla posedlostí a on ji smrtelně zranil při pokusu vyhnat z ní zlého ducha.

Vasilij se brzy přesvědčil o naprosté nevině své ženy a pochopil tíhu spáchaného zločinu. Považoval se za nehodného kněžské služby a dobrovolně zanechal služby v chrámu. Aby svůj hřích odčinil, přijal na sebe Vasilij neuvěřitelně těžké pokání, které mu požehnal jeho zpovědník.

Tělo své ženy položil do pomorské veslice (karbasu) a vyplul na drsné vody Barentsova a Bílého moře. Podle tradice nepřetržitě vesloval podél pobřeží poloostrova Kola asi tři roky, dokud tělo jeho ženy zcela nezetlelo. Po celou tu dobu držel ten nejpřísnější půst, nevycházel na břeh, téměř nespal a neustále četl žalmy spolu s modlitbou za odpuštění. Kvůli mnohaletému sezení u vesel v nečasu těžce onemocněl a zůstal shrbený.

Za tři roky, během plavby u mysu Svatý Nos na poloostrově Kola, se Barlaam modlil za záchranu námořníků před dřevokaznými červy (sášeň lodní, mořský mlž, dokáže rychle zničit nechráněné dřevěné konstrukce ve slané a brakické vodě), kteří ničili dna lodí a způsobovali smrt lidí. Podle tradice po jeho modlitbě škůdci v tomto místě zmizeli, což bylo považováno za znamení odpuštění. Poté, co pohřbil ostatky své ženy, přijal mnišský postřih se jménem Barlaam a uchýlil se do lesní pustiny, kde strávil zbytek života v modlitbách a odříkání.

Po smrti začali Barlaama uctívat místní obyvatelé (Pomoři) jako ochránce mořeplavců a rybářů. V roce 1722 byly nalezeny jeho neporušené ostatky.

_

¹ Město Kola se nachází v severní části Kolského poloostrova při ústí řek Tulomy a Koly do Kolského zálivu Barentsova moře.

Ctihodný Vinok, 

igumen z Wormhoutu (♰ 717)

památka 6. / 19. listopadu v den jeho zesnutí, 20. února / 5. března nalezení jeho svatých ostatků v roce 899 a 18. září / 1. října v den přenesení jeho svatých ostatků v roce 1024

Podle dávné církevní tradice byl ctihodný Vinok (lat. Winnocus, dále také Winnoc, Winoc, Winoch, Gwenneg, Pinnock či Uinnoc) synem svatého krále Judicaëla ¹. Už od svého dětství nosil svůj urozený původ jako přetěžké jho a o to více pak tíhl k duchovnímu životu, k bdění v modlitbách a k odříkání v půstu.

Proto se s radostí připojil ke svému strýci, svatému Judocovi ² – který se rozhodl zasvětit svůj život Bohu – a společně se vydali do monastýru Saint-Bertin (Sithiu) ³. K této skupině se přidali i další dva společníci, svatý Madoc a svatý Arnoc ⁴, kteří toužili zříci se marností tohoto světa.

Svatý Bertin ⁵, tehdejší představený monastýru, příchozí vřele přijal. Pod jeho duchovním vedením započali namáhavý výstup ze svého pozemského příbytku směrem k nebeským obydlím Páně.

Jednoho dne ctihodný Bertin povolal Vinoka a tři další mnichy – Quadanoca, Ingenoca a Madoca – a vysvětlil jim, že z vůle Páně má být ve Wormhoutu založen nový monastýr. Pro tento účel daroval část svých pozemků urozený šlechtic jménem Geremar s prosbou, aby bylo na jeho jméno pamatováno před Bohem v každodenních modlitbách mnišského bratrstva. Bertin tak vyzval bratry, aby se vydali na cestu a naplnili tuto božskou vůli. Tak byl založen monastýr ve Wormhoutu, jehož představeným se stal ctihodný Vinok. Monastýr byl zasvěcen svatému Martinu Milosrdnému, biskupovi z Tours, a v jeho blízkosti byla zřízena ošetřovna pro péči o nemocné a trpící.

Ctihodný Vinok s bratřími se pro místní stali vpravdě apoštoly. Dnem i nocí pracovali a zcela se vyčerpávali ve službě trpícím. Vinok se nevyhýbal ani těm nejprostším či pro člověka nejnepříjemnějším pracím, čímž všem dával příklad apoštolské služby bližnímu. Jak léta plynula, Pán mu daroval blahodať činit zázraky. Říká se, že i když byl ctihodný hluboce ponořen do modlitebního obecenství s Pánem naším Ježíšem Kristem, jeho práce neustávala – ruční mlýnek na obilí mlel dál sám od sebe. Zpráva o tomto zjevném zázraku se roznesla a jeden z mladých mnichů se rozhodl nahlédnout do mnišské cely starého Vinoka, aby zjistil, co se děje. Sotva však otevřel dveře, oslepl – byl to trest za jeho neomluvitelnou zvědavost. Zrak se mu potom vrátil až díky vroucím modlitbám ctihodného.

Ctihodný Vinok odešel k Pánu 6. listopadu (podle dnešního kalendáře 19. listopadu) ve svém monastýru ve Wormhoutu. I po jeho smrti docházelo u jeho hrobu k zázračným uzdravením a pomoci potřebným, zejména těm, kteří trpěli kašlem a vysokými horečkami. Tato svědectví pravidelně zapisoval mnich jménem Drogo. První životopis tohoto světce Vita Sancti Winnoci (Život svatého Winnoca) ⁶ vznikl v 9. století.

V roce 881 byl monastýr ve Wormhoutu během nájezdu Normanů vypleněn a zničen. Roku 899 se flanderský hrabě Balduin II. vydal hledat ostatky svatého Vinoka; ty byly ještě téhož roku nalezeny a s náležitými poctami přeneseny do chrámu svatého Audomara v oblasti Pas-de-Calais. Odtud byly v roce 1024 slavnostně přeneseny do nově postaveného velkolepého chrámu v opatství svatého Vinoka v Bergues.

V roce 1558 toto opatství vypálili protestanti (hugenoti). Část ostatků svatého Vinoka byla zničena, ale hlavní část se mnichům podařilo zachránit. Během Velké francouzské revoluce 1791–1793 bylo opatství zrušeno, vypleněno a rozprodáno na stavební materiál. Samotný chrám byl srovnán se zemí (zůstaly jen dvě věže a vstupní brána). Zbytek zachráněných ostatků byl přenesen do městského farního kostela svatého Martina v Bergues (Église Saint-Martin de Bergues).

Ctihodný Vinok je však ctěn dodnes a je považován za patrona mlynářů; věřící se k němu obracejí s prosbami, aby zahnal krkavce z osetých polí.

__

¹ Svatý král Judicael (♰ 658). Památka 17. / 30. prosince. Byl králem bretaňského království Domnonée, velmi milovaný svým lidem. Po smrti svého otce v roce 605 měl Judicael jako nejstarší syn a dědic nastoupit na královský trůn. Judicael však tehdy odešel do monastýru a trůn přenechal svému bratru svatému Judokovi, který však po čase také odešel do monastýru a přijal mnišství. Judicael poté z monastýru odešel a ujal se vlády nad královstvím. Kolem roku 630 se oženil a roku 632 byl korunován na krále. V roce 633 podepsal Judicael společně se svt. Eligiem z Noyonu (♰ 660) a s Dagobertem I. ve městě Creil dohodu o udělení nezávislosti Bretaně na Francích. Kolem roku 640 odešel Judicael do monastýru, kde 17. / 30. prosince roku 658 zemřel.

² Ctihodný Judok (♰ 668). Památka 13. / 26. prosince. Svatý Judok (latinsky Iudocus, francouzsky Josse, česky Jošt) byl bretaňský princ, který se v 7. století vzdal nároku na královský trůn, aby mohl žít jako kněz, poutník a poustevník v oblasti Ponthieu na pobřeží Lamanšského průlivu (dnešní Saint-Josse-sur-Mer). V církvi je ctěn jako patron poutníků a cestovatelů.

³ Monastýr Saint-Bertin (Sithiu). Monastýr založil kolem roku 648 svatý Audomar (Omer, Otmar, Otomar) z Thérouanne (♰ 670) v močálovité oblasti zvané Sithiu. Původně byl zasvěcen svatým apoštolům Petru a Pavlu, ale brzy přijal jméno po svém prvním představeném, svatém Bertinovi (♰ 709). Byl centrem vzdělanosti. Ve středověku patřil monastýr k nejbohatším a nejvlivnějším v Evropě. Proslul především svým skriptoriem (písařskou dílnou) a rozsáhlou knihovnou, kde vznikaly vzácné iluminované rukopisy a slavné Letopisy bertinské (Annales Bertiniani). Stal se útočištěm králů. V monastýru dožil v 8. století Childerich III., poslední franský král z rodu Merovejců, kterého sesadil Pipin Krátký. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce v roce 1789 byl monastýrský církevní majetek zabaven státem. Mniši byli z opatství definitivně vyhnáni v roce 1791 a areál byl uzavřen. Monastýrský chrám ze 14. století byl v 19. století městem nechán z velké části rozebrat na stavební materiál.

⁴ Svatí Madoc a Arnoc. Svatý Madoc (7. stol.) byl bretonský mnich pocházející dle tradice z urozeného rodu. Ve druhé polovině 7. století opustil spolu se svatým Vinokem a dalšími druhy Bretaň a vstoupil do monastýru Sithiu (pozdější monastýr Saint-Bertin). Odtud byl představeným Bertinem vyslán založit novou mnišskou osadu a špitál v nedalekém Wormhoutu, kde je dodnes místně uctíván. (Nezaměňovat se známějším irským biskupem svatým Máedócem z Ferns, ♰ 632). Svatý Arnoc (známý také jako Ernoc, Arnec, Théarnec nebo Ternoc) byl rovněž bretonský světec ze 7. století, který po společném putování se svatým Vinokem a Judocem odešel zpět do Armoriky (dnešní severozápadní Francie), kde působil jako poustevník a biskup. V Bretani se dodnes těší místní úctě, ačkoli nebyl později oficiálně kanonizován. Kolem let 638–648 povolal biskup z Thérouanne Audomar (známý jako svatý Omer) Bertina a další dva mnichy, Momelina a Ebertrama, aby hlásali křesťanství pohanskému obyvatelstvu v bažinaté oblasti Morinie.

⁵ Ctihodný Bertin Veliký (♰ 709). Památka 5. / 18. září. Franský mnich a igumen, jeden z hlavních věrozvěstů a křesťanských misionářů v oblasti Morinie (na území dnešní severní Francie a Flander). Bertin se narodil v urozené franské rodině v oblasti města Coutances v Normandii. V mládí vstoupil do slavného monastýru Luxeuil, který založil ctihodný Kolumbán z Bobbia (♰ 615). Kolem let 638–648 povolal svatý Audomar z Thérouanne (♰ 670) Bertina a další dva mnichy, Momelina a Ebertrama, aby hlásali křesťanství pohanskému obyvatelstvu v bažinaté oblasti Morinie. Tam založili monastýr na místě zvaném Sithiu (dnešní město Saint-Omer). Když se mnišské bratrstvo rychle rozrostlo, postavil Bertin na vyvýšenině druhý, větší monastýr, který byl původně zasvěcen svatým apoštolům Petru a Pavlovi. Poté, co se Momelin stal biskupem, převzal Bertin vedení monastýru jako jeho představený a spravoval jej po několik desetiletí. Pod jeho vedením mniši nejen kázali, ale také vysoušeli okolní močály a měnili je v úrodnou půdu. Zemřel ve vysokém věku 5. září (v roce 698 nebo 709). Po jeho zesnutí byl monastýr v Sithiu přejmenován na jeho počest na monastýr Saint-Bertin. Ve středověku se stal jedním z nejbohatších a nejvlivnějších duchovních i vědeckých center severní Evropy, proslulým svou knihovnou a skriptoriem. Právě zde vznikly slavné Annales Bertiniani (klíčový pramen k dějinám Franské říše 9. století), známé též jako Letopisy svatého Bertina.

⁶ Vita Sancti Winnoci (Život svatého Vinoka). Je středověký latinský hagiografický spis, který popisuje život, skutky a zázraky svatého Vinoka z Wormhoutu (♰ 717), představeného monastýru a patrona mlynářů. První dochovaná verze spisu vznikla kolem roku 900 jako závěrečná část společného životopisu svatých Audomara (Otmara), Bertina a Vinoka. Později byla přepracována do rozšířené verze. Text se dochoval v řadě významných středověkých rukopisů. Dílo je cenným historickým pramenem pro rané středověké dějiny Flander a severní Francie. Přináší důležité podrobnosti o christianizaci regionu a o působení svatého Audomara z Thérouanne (♰ 670) a ctihodného Bertina Velikého (♰ 709).

sobota 14. listopadu 2026

 

Ctihodný Kyprián Storoženský

(♰ po roce 1598)

památka 2. / 15. listopadu

Ponejprv byl vůdcem loupežnické tlupy, následně se skrze Boží milosrdenství, poučen ctihodným Adriánem Ondrusovským, obrátil k Bohu. Poté, co učinil pokání ze svého předchozího života, přijal od ctihodného Adriána v jeho monastýru mnišský postřih a přijal nové jméno Kyprián. Potom na místě svého dřívějšího zlodějského úkrytu založil monastýr ke cti svt. Mikuláše Divotvorce na Storoženském mysu u Ladožského jezera.

Pro svůj mnišský odříkavý život v pokání, půstu a modlitbě, který se vyznačoval láskou a milosrdenstvím k bližním, získal skrze Boží blahodať již za svého života dar činění zázraků.

Kdy ctihodný zemřel, není známo. Jeho svaté ostatky dnes spočívají pod podlahou v monastýrské kapli. Po jeho zesnutí mnozí přijali nebeskou přímluvu prostřednictvím jeho modliteb.

Modlitba

Ctihodný otče Kypriáne, přeslavný divotvůrče a prosebníku za lid křesťanský. Mnohými hříchy a bouřemi moře života uchváceni, z hloubi srdce k tobě voláme: nezanechávej a neopouštěj nás slabé, nemohoucí a sklíčené bez tvého milosrdného dohledu a záštity! Ve dnech tvého pozemského života zjevil ses nemocným nezištným lékařem, hladovějícím milosrdným živitelem, zbloudilým rádcem. Milosrdným utěšitelem pro ty, kdož jsou zarmoucení a kterým je ubližováno, všem, kteří k tobě přicházeli, jsi byl rychlým pomocníkem a milujícím otcem. A i nyní víme o tom, že ti byla dána od Pána a Přečisté Bohorodice blahodať modlit se za nás.

Věrný Kristův služebníku, který jsi stonásobně umnožil danou ti hřivnu, uzdrav zhoubné vášně duší a těl našich, posilni nás ve ctnostech a pouč nás na cestě pokání. Obměkči naše zlá a chladná srdce, abychom si nade vše zamilovali Krista a v něm i bližního našeho. Upros Pána mocností, aby seslal svoji milost naší mnohostrádající vlasti a svatému monastýru, ve kterém jsi vedl svůj duchovní zápas, abychom životy své tiše a pokojně strávili ve všeliké zbožnosti a čistotě. Takto abychom dosáhli poklidného přístavu Nebeského království, kde záříš v nezacházející slávě, opěvujíce se všemi svatými píseň chvály Otci i Synu i Svatému Duchu, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

čtvrtek 12. listopadu 2026

 Ctihodní Spyridon a Nikodým Pečerští,

pekaři prosfor (12. stol.)

památka 31. října / 13. listopadu

Blažený Spyridon pocházel z chudé a prosté vesnické rodiny. Nebyl vyučen ve čtení a písmu, vládl však jazykem víry a jako bohatství mu sloužily jeho ctnosti a skutky milé před Bohem.

S bázní Boží a s touhou po pravé dokonalosti (Mt 5,48) vstoupil roku 1139 do Kyjevskopečerské lávry, kde se oddal přísnému odříkání, půstu a modlitbě.

Dosáhl už úctyhodného věku, když se začal horlivě učit a naučil se celou knihu žalmů nazpaměť. Každého dne pak nazpaměť všechny žalmy zpíval.

Když viděl takovouto jeho zbožnost, dobrotu a pracovitost, představený lávry igumen Pimen mu svěřil svatou a bohumilou práci, přípravu prosfor ¹ k eucharistii.

A Spyridon, štípaje dříví do pece nebo připravuje těsto na prosfory, vždy soustředil své myšlenky na Pána, v čemž mu pomáhala neustávající modlitba v žalmech.

Takto připravuje chleby ke svaté liturgii, přinášel tak i on sám Bohu oběť chvály, která byla Bohu milá.

Jednou, když rozdělával oheň v peci, plameny náhle vyšlehly a začala hořet podlaha. Svatý přikryl ústí pece svou mantií, svázal rukávy svého podrjasniku, spěchal ke studni a naplnil je vodou; poté zavolal na bratry, aby mu přišli na pomoc. Když mniši na jeho volání přiběhli, s úžasem zjistili, že plášť, který zakrýval otvor pece, zůstal zcela neporušený a voda z oděvu nevytekla – oheň tak byl snadno uhašen. Všichni pak vzdali chválu Pánu, který tak zázračně přispěchal na pomoc svému věrnému služebníku.

Nejbližším druhem Spyridona v modlitbě a duchovním zápase byl mnich Nikodým. Pilně jej následoval, a to jak v monastýrském poslušenství, tak v duchovním zápase. Po třicet let společně připravovali prosfory a zesnuli v Pánu, když se dožili vysokého věku. Jejich drahocenné ostatky nyní spočívají v Blízkých jeskyních.

Tropar, hlas 4.

Přípravou prosfor svýma rukama a neustávajícím zpěvem žalmů svými ústy jsi přinášel Pánu oběť chvály spolu s ctihodným Nikodémem. Blažený Spyridone, spolu s ním pros Krista Boha za naše duše.

____ 

¹ Prosfora. Slovo prosfora (προσφορά) pochází z řečtiny a znamená dar, obětinu. Prosfora je bohoslužebný chléb, který se používá ke konání svaté eucharistie, svaté liturgie. Připravuje se z pšeničné mouky, droždí, vody a soli. Musí být kvašený. Připravuje se co nejpečlivěji a se vší zbožností. Prosfora vždy sestává ze dvou okrouhlých částí. To proto, že Ježíš Kristus je Bůh i člověk. Na vrchní části má znak kříže, aby bylo vidět, že je určena k bohoslužbě. Kolem kříže je nápis IC XC, což v řečtině znamená Ježíš Kristus, a NI KA, což znamená vítěz (vítězí). Na vrchní straně prosfory se někdy také zobrazuje ikona Přesvaté Bohorodice nebo světce. Tato zobrazení se dělají do horní části těsta prosfory speciálními pečetěmi. Ke svaté liturgii se používá pět prosfor. To na památku podivuhodného nasycení pěti tisíců lidí pěti chleby (Mt 14,13–21). Pro samotné svaté přijímání je nutná jedna prosfora podle slov apoštola: „… je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ (1Kor 10,17).