Ikona Matky Boží Kasperovská

památka 29. června / 12. července, v den svátku Záštity Přesvaté Bohorodice 1. / 14. října a ve středu Světlého týdne

Na konci 16. století přivezl Kasperovskou ikonu Matky Boží z Transylvánie jeden Srb, který se tehdy usadil v Olviopolském újezdu Chersonské gubernie. Ikona se předávala z generace na generaci, z rodičů na děti jako požehnání. Takto se v roce 1809 dostala do vlastnictví paní Kasperovové, která žila na svém panství v Kasperovce (nyní Kizomys, Bilozerský okres, Chersonská oblast). Do té doby ikona značně zchátrala.

V únoru 1840 se Julianija Ionovna Kasperovová, která trpěla velkými bolestmi, modlila dlouho do noci. Vtom spatřila, jak se ikona Matky Boží – tehdy už velmi stará a časem ztmavlá tak, že její rysy bylo obtížné rozeznat – náhle obnovuje a tváře Matky Boží i Spasitele se prosvětlují, tak jak je tomu dodnes. Brzy se skrze modlitbu před ikonou udála četná uzdravení a další požehnané zázraky. Tak se zjevila podivuhodná moc ikony a Matka Boží skrze ni došla oslavení. Poté, co byly tyto četné zázraky prozkoumány, byla ikona uznána za divotvornou. Nemocní a lidé trpící mnohými neduhy, kteří už neměli jinou naději a potřebovali nebeskou pomoc, k ní začali přicházet ze všech stran.

V roce 1852 si obyvatelé Chersonu vyžádali povolení konat každoroční průvod se zázračnou ikonou na svátek Nanebevstoupení Páně. Během krymské války v letech 1853–1855 se v Oděse konal průvod se zázračnou ikonou před zraky nepřítele, který město obléhal, přičemž město zůstalo ušetřeno. To bylo chápáno jako znamení zvláštní ochrany Matky Boží a bylo rozhodnuto, „aby se tato událost stala památnou a 1. říjen se stal svátkem i pro budoucí potomstvo“. Zázračná ikona tak byla od té doby každoročně přenášena v církevním průvodu z vesnice Kasperovky do Oděsy, kde zůstávala od 1. října do čtvrtého dne Paschy. Od svátku Nanebevstoupení Páně pak pobývala v Chersonu do 29. června a od 1. července do 1. srpna v Mykolajivu. Ve všech těchto městech se před zázračnou ikonou v pátek čte akathist k Přesvaté Bohorodici.

Od roku 1918 se divotvorná ikona nachází v Oděse trvale. Jejím stálým domovem se v moderní historii stala katedrála Zesnutí Přesvaté Bohorodice, odkud byla později přenesena do obnovené katedrály Proměnění Páně.

Kasperovská ikona je starobylé dílo namalované olejovými barvami na plátně, které je nalepené na dřevěné desce. Po stranách na okrajích ikony jsou vyobrazeni svatý Jan Křtitel a na druhé straně mučednice Taťána. Ikona je vysoká sedm palců a široká šest palců (17,78 centimetru na výšku a 15,24 centimetru na šířku). Matka Boží je zobrazena s Předvěčným Mládencem na levé ruce, který v pravé ruce drží svitek. Ikona je opatřena zlatou řízou zdobenou perlami, diamanty, rubíny a smaragdy.

23. července 2023 byla ikona vyzvednuta z trosek oděské katedrály Proměnění Páně, která byla těžce poškozena během ruského raketového útoku na město. Ochranné neprůstřelné sklo bylo sice rozbité, ale samotná ikona zůstala neporušena.

Raduj se, Matko Boží Přečistá,

města Oděsy i celé země Černomořské, záštito a zastánkyně.

 

 

 

 

Poučné slovo v den svatých,

slavných a všechvalných,

nejpřednějších z apoštolů Petra a Pavla

Blažený Augustin, biskup hipponský (♰ 430)

Tento den si svatá církev zbožně připomíná utrpení svatých, slavných a všechvalných, nejpřednějších z apoštolů Petra a Pavla.

Svatý Petr, nejhorlivější následovník Ježíše Krista, byl za své vznešené vyznání Jeho Božství: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,“ shledán hodným slyšet od Spasitele odpověď: „Blahoslavený jsi, Šimone... Pravím ti, že ty jsi Petr (Petrus) a na této skále (petra) zbuduji svou církev“ (Matouš 16,16–18).

Na „této skále“ (petra), na tom, co jsi řekl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,“ na tomto tvém vyznání zbuduji svou církev. Neboť „ty jsi Petr“: ze „skály“ (petra) Petr (Petrus), a ne z Petra (Petrus) „skála“ (petra), tak jako křesťan pochází z Krista, a ne Kristus z křesťana. Chcete vědět, z jaké „skály“ (petra) dostal apoštol Petr (Petrus) své jméno? Poslechněte si apoštola Pavla: „Nechci, bratři, abyste nevěděli,“ říká Kristův apoštol, „jak naši otcové všichni byli pod oblakem a všichni prošli mořem. Všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem. Všichni jedli tentýž duchovní pokrm a všichni pili tentýž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je provázela, a tou skálou byl Kristus.“ (1 Kor 10,1–4). Toto je ta „skála“, z níž Petr vzešel!

Náš Pán Ježíš Kristus si v posledních dnech svého pozemského života, během dnů své služby rodu lidskému, vybral z řad svých učedníků dvanáct apoštolů, aby kázali Boží slovo. Mezi nimi byl apoštol Petr pro svou plamennou horlivost shledán hodným zaujmout první místo (Matouš 10,2) a být takto jakýmsi zosobněním celé Církve. Proto mu bylo po Jeho vyznání řečeno: „Dám ti klíče nebeského království: cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš, bude rozvázáno v nebi.“ (Matouš 16,19).

Neboť tyto „klíče“ a právo „svazovat a rozvazovat“ nepřijal jeden člověk, ale Jedna Všeobecná Církev. A že Církev toto právo skutečně obdržela, a ne jen jedna jediná osoba, toho si lze všimnout na jiném místě Písma, kde Pán říká totéž všem svým apoštolům: „Přijměte Ducha svatého,“ a pak: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy“ (Jan 20,22–23); nebo: „Cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“ (Matouš 18,18).

A tak tedy Církev svazuje a Církev rozvazuje; Církev, založená na úhelném kameni – samotném Ježíši Kristu (Efezským 2,20), svazuje a rozvazuje. Ať se bojí ti, kdo jsou svázáni, i ti, kdo jsou rozvázáni: ti, kdo jsou rozvázáni, aby znovu nepadli do stejné pasti; ti, kdo jsou svázáni, aby navždy nezůstali ve stejném stavu. Neboť „provazy svých hříchů je každý spoután,“ praví Moudrý (Př 5,22); a nikde nelze dosáhnout rozvázání než ve Svaté Církvi.

A po Svém Vzkříšení Pán svěřil apoštolu Petrovi pást Své duchovní stádo – ne snad proto, že by pást Kristovo stádo bylo z řad učedníků umožněno pouze Petrovi, ale Pán se obrací předně na Petra, protože byl prvním mezi apoštoly a zosobněním celé Církve. Navíc tím, že při této příležitosti oslovil Petra samotného jako nejpřednějšího z apoštolů, stvrzuje tím samým jednotu Církve. „Šimone, synu Janův,“ řekl Pán Petrovi, „miluješ mne?“ A apoštol odpověděl: „Ovšem, Pane, Ty víš, že Tě miluji.“ A podruhé byl tázán stejným způsobem a podruhé odpověděl totéž. Když se ho však ptal potřetí, Petr viděl, že mu jakoby nevěří, a zarmoutil se. Ale jak by mu mohl nevěřit Ten, kdo znal jeho srdce? A proto Petr nato odpověděl: „Pane, Ty víš všechno. Ty víš, že Tě miluji.“ A Ježíš mu ve všech třech případech řekl: „Pas mé ovce.“ (Jan 21,15–17).

Spasitelova trojí výzva k Petrovi a Petrovo trojí vyznání před Svým Pánem měly pro apoštola ještě jeden zvláštní, prospěšný účel. Ten, komu byly dány klíče Království a právo svazovat a rozvazovat, se třikrát svázal strachem a zbabělostí (Matouš 26,69–75) a Pán ho třikrát rozvazuje Svou výzvou a jeho vlastním vyznáním silné lásky. A pást slovesné Kristovo stádo je svěřeno všem apoštolům a jejich nástupcům. „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo,“ nabádá apoštol Pavel starší církve, „v němž Duch svatý ustanovil vás biskupy, abyste pásli církev Boží, kterou sobě dobyl svou vlastní krví.“ (Skutky 20,28). A apoštol Petr ke starším praví: „Paste Boží stádo, které je u vás, a bděte nad ním – ne z povinnosti, ale dobrovolně, jak se to Bohu líbí, ne kvůli prospěchu, ale nezištně. Nepanujte nad svěřeným stádem, ale jděte mu příkladem, abyste, až se ukáže ten nejvyšší Pastýř, přijali nevadnoucí věnec slávy.“ (1. Petrův 5,2–4).

Je pozoruhodné, že Kristus, když řekl Petrovi: „Pas mé ovce,“ neřekl: „Pas své ovce,“ ale, služebníku dobrý, „Pas ovce Páně.“ „Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?“ (1. Korintským 1,13). Pas mé ovce. Neboť draví vlci, krutí vlci, falešní učitelé a nájemníci, kteří stádo nešetří (Matouš 7,15; Skutky 20,29; 2. Petr 2,1; Jan 10,12), rozkrádají a drancují stádo jiných, kořist si přivlastňují a myslí si, že pasou své vlastní stádo.

Takovými však nejsou pastýři dobří, pastýři Páně. „Dobrý pastýř položí svůj život za ovce“ (Jan 10,11), které mu svěřil sám Nejvyšší Pastýř (1. Petr 5,4). A apoštol Petr, věrný svému povolání, položil svůj život za slovesné stádo Kristovo a zpečetil své apoštolství mučednickou smrtí, která je nyní oslavována po celém světě.

A apoštol Pavel, dřívější Saul, se z dravého vlka stal tichým beránkem; dříve nepřítel Církve, pak apoštol; dříve její pronásledovatel, pak kazatel. Poté, co od velekněží obdržel pravomoc postavit všechny křesťany v řetězech k popravě, byl již na cestě, „nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit“ (Skutky 9,1), žíznil po krvi, ale „Ten, jenž trůní v nebesích, se mu vysmál“ (Žalm 2,4).

Když se blížil k Damašku a tímto způsobem pronásledoval a ničil Církev Boží (1 Kor 15,9; Skutky 8,3), Pán k němu z nebe zvolal: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ – Já jsem i zde, i tam, jsem všude: zde je má hlava, tam je mé tělo. Nedivme se tomu; my sami jsme údy Těla Kristova. „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ „Marně se vzpínáš proti bodcům.“ (Skutky 9,4; 26,14). Třesoucí se a vyděšený Saul zvolal: „Kdo jsi, Pane?“ „Já jsem Ježíš,“ odpověděl mu Pán, „kterého ty pronásleduješ.“ A Saul se náhle změnil a ptá se: „Pane, co chceš, abych činil?“ A ozval se k němu hlas: „Vstaň a jdi do města, a bude ti řečeno, co máš dělat“ (Skutky 9,5,6).

Zde Pán posílá Ananiáše: „Vstaň a jdi na ulici k muži jménem Saul a pokřti ho, neboť je to má nádoba vyvolená, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským“ (Skutky 9,11, 15, 18). Tato nádoba musí být naplněna mou blahodatí. Ananiáš odpověděl: „Pane, slyšel jsem od mnoha lidí, kolik zla ten muž napáchal tvým svatým v Jeruzalémě! A teď má i zde od vrchních kněží pověření, aby spoutal všechny, kdo vzývají tvé jméno!“ (Skutky 9,13, 14). Ale Pán naléhavě přikazuje Ananiášovi: „Jdi, neboť je to má vyvolená nádoba... a já mu ukážu, kolik musí vytrpět pro mé jméno.“ (Skutky 9,15-16).

A skutečně, Pán ukázal apoštolu Pavlovi, co musí vytrpět pro Jeho jméno. Poučil ho v jeho duchovním zápase; neopustil ho v poutech, okovech, vězení ani při ztroskotání; sám s ním soucítil v jeho utrpení, sám ho vedl k tomuto dni. Utrpení obou těchto apoštolů si připomínáme v jeden den, neboť ačkoli trpěli v různé dny, v duchu a blízkostí svého utrpení tvoří jedno. Petr ho předcházel, Pavel však brzy následoval – dříve zvaný Saul, pak Pavel, který v sobě proměnil pýchu v pokoru, jak naznačuje jeho samotné jméno (Paulus), které znamená „malý, nepatrný, menší“. A co po tomto učinil apoštol Pavel? Zeptejte se ho a on sám odpoví: „Já jsem,“ říká, „nejmenší z apoštolů... Pracoval jsem hojněji než oni všichni, avšak ne já, ale Boží milost, která je se mnou.“ (1 Kor 15,9-10).

A tak, bratři, slavíme-li dnes památku svatých apoštolů Petra a Pavla a připomínáme si jejich drahocenné utrpení, milujme jejich pravou víru, jejich svatý život, jejich nevinnost, jejich strádání a čistotu jejich vyznání. Milujíce v nich tyto jejich vznešené vlastnosti a napodobujíce jejich velké skutky, „příklad k následování“ (2. Tesalonickým 3,9), i my dosáhneme věčné blaženosti, která je připravena pro všechny svaté. Cesta našeho života byla dříve těžší, trnitá a obtížnější, ale „obklopeni takovým zástupem svědků“ (Židům 12,1), kteří po ní šli, se nyní pro nás cesta stala snazší, hladší a schůdnější. Nejprve po ní kráčel původce a završitel naší víry, náš Pán Ježíš Kristus (Židům 12,2); následovali ho jeho nebojácní apoštolové; pak mučedníci, děti, ženy, panny a mnohé zástupy svědků. Kdo v nich působil a pomáhal jim na této cestě? Ten, který řekl: „Beze mne nic nemůžete učiniti“ (Jan 15,5).

 

 Ikona Matky Boží Tichvinská

26. června / 9. července, památka jejího zjevení v roce 1383

Tuto ikonu jako první spatřili rybáři, kteří rybařili na Ladožském jezeře, když je náhle ozářilo jasné světlo podobné slunci. Když pak vzhlédli, uviděli zjevenou ikonu Matky Boží s mládencem Spasitelem v levé ruce, jak se vznáší nad vodou.

Rybáři s radostným údivem sledovali ikonu, dokud jim nezmizela z dohledu. Pak byla neviditelně nesena anděly, až brzy dorazila do vesnice zvané Smolnovo a tam se zastavila. Obyvatelé ji přijali s velkou úctou a postavili jí kapli. A mnoho nemocných bylo poté uzdraveno.

Ikona však brzy ze Smolnova zmizela a znovu se objevila poblíž sousední vesnice, kde se také proslavila svými mnoha zázraky.

Zázračná ikona tak navštívila několik dalších míst a všude jí byly postaveny kaple či chrámy. Nakonec se zastavila poblíž Tichvinu na řece Tichvince a toto místo už nikdy neopustila.

Zástupy lidí z toho místa a okolí se shromažďovaly, aby ikonu uctily, a mnozí byli uzdraveni.

Na místě zjevení zázračné ikony byl postaven dřevěný chrám, který však několikrát vyhořel až do základů. Samotná ikona však nebyla ani v nejmenším poškozena.

Později byl postaven chrám kamenný a poblíž byl založen monastýr.

Po uzavření monastýru bolševiky za sovětské éry byla ikona uschována v Tichvinském muzeu místní historie. V listopadu 1941 ji Němci poslali do Pskova. V roce 1944 se ikona ocitla v americké okupační zóně Německa a později v Chicagu. V roce 2004 byla ikona znovu vrácena do Tichvinského monastýru.

Zázraky od Tichvinské ikony Matky Boží i nadále proudí na věřící, tak jako z pramene voda živá.

Tato ikona je pak zvláště proslulá mnoha uzdraveními nemocných dětí, a proto se před ní křesťané často modlí za spásu a zdraví kojenců.

Raduj se, Vládkyně, milostivá naše u Boha Zastánkyně!

 

 

Ctihodný David Soluňský (♰ 540)

památka 26. června / 9. července

Svatý David žil na přelomu V. a VI. století. Tento pozemský anděl a nebeský člověk brzy opustil svou vlast v Mezopotámii ¹ a spolu s tím i všechny náklonnosti k světu, aby na sebe vzal svůj kříž a následoval Pána (Mat 16, 24). Stal se mnichem v Soluni, v monastýru svatých Theodora a Merkura, který se nazývá také monastýr Koukouliaton ². Svatý David krotil žádosti těla neustálým duchovním zápasem, odříkáním, modlitbou a půstem. Šel cestou uvědomění a pochopení ctnosti, opíraje se o neustávající rozjímání nad Písmem svatým a životy svatých.

Obzvláště mu dodávali odvahu a posilovali ho v jeho duchovním zápase ctihodní obyvatelé sloupů ³, Simeon Starý, Simeon Sloupník z Krásné hory, Daniel, Patapios a další. Svatý David, horlivě toužící napodobit je v odříkání a ctnostech, začal žít ve větvích na mandloni, která rostla po pravé straně monastýrského chrámu. Takto ve větvích mandloně, na novém a doposud nevídaném sloupu, se stal podívanou světu, andělům i lidem (1 Kor 4,9).

Asketa trpělivě snášel jakékoli počasí: poryvy větru, horko slunce, přívaly deště, zimní sníh i chlad. Neměl pevnou oporu, jakou měli svatí, kteří v modlitbách pobývali na sloupech. Svatý David se musel neustále držet jedné větve, podoben tak ptáku, který dnem i nocí povznáší k Bohu sladké zvuky neustálých modliteb a chvalozpěvů.

Takto strávil tři roky, dokud se mu nezjevil anděl Páně a nepřikázal mu, aby ze stromu slezl, postavil si celu a nyní bydlel v ní. Ctihodný David sestoupil ze stromu a uzavřel se s modlitbou v cele. Od Boha se mu následně dostalo blahodati vyhánět běsy z posedlých a uzdravovat nemocné a takto ke slávě Boha i činil.

Ctihodný David neustával v modlitbách (1. Tes 5,17), nenechal se ničím odvléci od toho jednoho, co je třeba (Luk 10,42), a o to více získal blahodati a milosrdenství v Bohu.

Jedné noci vojáci, kteří sloužili v blízkosti monastýru na městských hradbách, spatřili plameny vycházející z okna mnichovy cely. Druhý den ráno k němu přišli a s úžasem spatřili, že cela, z jejíhož okna vycházely plameny, je neporušena a muž Boží je živ a zdráv. Tento zázrak se opakoval několikrát, takže celé město o tom mohlo svědčit.

Božská sláva, které se ctihodnému dostalo, mu dala moc činit mnohé zázraky, vzývaje Kristovo jméno. Celé město ho proto ctilo jako svého anděla ochránce.

V té době císař Justinián I. zamýšlel omezit význam Soluně a přesunout sídlo prefektury Illyricum do svého nově založeného rodného města Justiniana Prima. To by však oslabilo obranu i prestiž Soluně. Metropolita soluňský Aristidos byl proto požádán, aby vyslal ctnostného muže s poselstvím k císaři s žádostí a prosbou, aby sídlo prefektury bylo ponecháno v Soluni, která byla chráněna mohutnými hradbami a sloužila jako bezpečná bašta proti barbarským nájezdům.

Biskup shromáždil urozené občany města i duchovenstvo a všichni jednohlasně zvolali, že pouze svatý poustevník David může být jejich důstojným zástupcem před císařem. Ctihodný, odvolávaje se na svůj pokročilý věk, nejprve odmítl, když si však vzpomněl na návštěvu anděla, podvolil se této prosbě. Předpověděl však, že po návratu, několik málo kroků před svou celou, zemře.

Když ctihodný vyšel po dlouhých letech ze své cely, lidé, kteří ho spatřili, padali před ním tváří k zemi. Vlasy a vousy pokrývaly ctihodného od hlavy až k patě a jeho tvář, stejně jako tvář praotce Abrahama, vyzařovala odlesk Boží slávy. Spolu se dvěma duchovními žáky se vydal na plavbu do Konstantinopole. Když tam však dorazili, císař nebyl v paláci a světce přijala císařovna Theodora. Ta ho požádala, aby se modlil za spásu říše a města. Když se pak císař Justinián vrátil a dozvěděl se, že u dvora je muž Boží, shromáždil senát, aby vyslechl jeho žádost.

Tehdy ctihodný David vzal do holých rukou žhavý uhel, položil na něj vonné kadidlo a takto před císařem a celým senátem celou hodinu okuřoval to místo a jeho ruce se přitom nespálily.

Císař byl ohromen a milostivě přijal žádost metropolity města, kterou svatý David přinesl. Souhlasil se zachováním sídla prefektury Illyricum v Soluni a vyslal svatého zpět domů s velkými poctami.

Když se na zpáteční cestě loď přiblížila k mysu Emvolos, ctihodný David oznámil svým učedníkům, že už nadešla jeho hodina. Poté se pomodlil k Pánu a odevzdal mu svou blaženou duši. Přestože na moři vál silný vítr, loď se v tu chvíli zastavila. Všude se šířila blahá vůně a bylo slyšet nebeské hlasy. Když pak ty nebeské hlasy utichly, loď znovu vyplula. Metropolita a všichni obyvatelé města přivítali ctihodného na břehu a dle jeho poslední vůle ho pak pohřbili v monastýru.

O sto padesát let později se tehdejší představený monastýru rozhodl vyzvednout a odkrýt ostatky svatého a uložit je do relikviáře k veřejné úctě. Když však mniši začali kopat, kamenná deska nad hrobem se rozdělila na čtyři kusy. Představený to považoval za znamení, že práce, kterou začal, se svatému nelíbí, a nařídil, aby bylo vše zastaveno. O několik let později se duchovní syn tohoto představeného Sergios (který se později stal metropolitou města Soluně) začal modlit, aby mu svatý dovolil vzít si malou část jeho ostatků. Uplynulo mnoho času a konečně pocítil Boží požehnání, aby tak učinil. Otevřel hrobku svatého Davida, objevil jeho ostatky neporušené a neodvážil se vzít si nic kromě několika pramenů z jeho vousů. Tyto prameny pak soluňští křesťané po staletí s úctou uchovávali.

V roce 1222, za doby latinské nadvlády, byla svatyně přenesena do italského města Pavie, v roce 1978 se však ostatky ctihodného znovu navrátily zpět do Soluně.

Dnes se ostatky svatého Davida nacházejí v chrámu svaté Teodory na ulici Ermou v Soluni a v monastýru Dochiariou na Svaté Hoře Athos.

____

¹ Tato slova o původu ctihodného Davida jsou převzata z knihy „Duchovní louka“ od Jana Moschose. Vyprávění 69. – Život avvy Palladia a soluňského poustevníka Davida. Ctihodný Jan Moschos Ιωάννης Μόσχος (♰ 622). Památka 11. / 24. března. Byl to pravoslavný byzantský mnich a známý duchovní spisovatel gruzínského původu z konce 6. a počátku 7. století. Narodil se nejspíše v Damašku. Jako mnich žil v lávře ctihodného Theodosia Velikého. Hodně cestoval po různých monastýrech se svým učedníkem Sofroniem, který se později stal jeruzalémským patriarchou. Ctihodný Jan Moschos se stal autorem jedné z prvních hagiografických knih, když sestavil sborník příběhů o zbožných lidech a asketech, který se obvykle nazývá „Duchovní louka“ (Λειμωνάριον).

² Monastýr svatých Theodora a Merkuria, známý také jako monastýr Koukouliaton – Κουκουλιατῶν. Monastýr byl známý svým přísným řádem a plášti s kapucí (koukoula – κουκούλα), které mniši nosili, což se odrazilo i v jeho pojmenování.

³ Sloupník. Sloupník – στυλίτης – stylita, je svatý, ctihodný, který si pro svůj odříkavý život poustevníka vybral zvláštní způsob duchovního zápasu, a to na vyvýšeném sloupu jako způsob vzdálení se světu a soustředění se na neustálou modlitbu. Třebaže jsou už neurčité zmínky o těchto poustevnících ve slovech ctihodného Efréma Syrského (♰ 373), období těchto svatých začíná teprve v pátém století, kdy se pro tento způsob poustevnického života rozhodne ctihodný Simeon Sloupník (♰ 459). Ten nejprve žil jako mnich v monastýru, poté jako poustevník v severní Sýrii a poté roku 423 vystoupil na sloup, na kterém přebýval v neustálé modlitbě. Sloup byl zpočátku nevysoký, ale když byl nakonec dokončen, byl vysoký kolem dvaceti metrů. Svatý Simeon se těšil výjimečné autoritě v křesťanském světě. Pro radu a poučení za ním přicházelo mnoho věřících, císařové mu psali své listy a úcta k němu jako ke svatému se rozšířila ještě za jeho života, především pak mezi syrskými křesťany. V pátém až desátém století pak příklad ctihodného Simeona měl mnoho následovníků: ctihodných Daniela (5. stol.), Jana a Simeona Sloupníka Mladšího (6. stol.), Alypia (7. stol.) a další, na západě to byl například ctihodný Wulfilaich Trevírský (6. stol.).

 

Svatá panna ctihodná mučednice Febronie z Nisibisu (♰ 304)

památka 25. června / 8. července

Za vlády římského císaře Diokleciána, pronásledovatele křesťanů, byl v asyrském městě Sivapolis ženský monastýr, který vedla představená Bryenna. V monastýru bylo 50 mnišek, mezi nimi i dvacetiletá neteř Bryenny, mniška Febronie.

Febronie byla velmi krásná, a proto její teta a zároveň představená monastýru Bryenna obzvláště dbala na to, aby pokušení světa neposkvrnila její mladou duši, a nedovolovala jí setkávat se s lidmi ze světa. Febronii to však bylo k radosti a své dny života trávila v přísném půstu, neustálé modlitbě a zdrženlivosti ode všeho, co by mohlo bránit jejímu obecenství s Bohem.

V té době na císařův příkaz dorazil do Asýrie vojenský velitel Selinus, aby donutil křesťany zříci se jejich Boha a mučil a zabíjel ty, kteří zůstávali pevní v pravé víře.

Selinus prolil mnoho krve, a když sestry v monastýru uslyšely, že se on a jeho vojáci blíží k městu, začaly se velmi strachovat a s požehnáním představené Bryenny uprchly. Pouze tři z nich se rozhodly trpět za svou víru a v monastýru zůstaly: samotná představená Bryenna, starší mniška jménem Thomaida a Febronie.

Když Selinus vstoupil do Sivapolisu, dozvěděl se o neobyčejné kráse mladé mnišky a nařídil, aby předstoupila před soud. Bryenna zůstala v monastýru, zatímco Thomaida, oblečená ve světském oděvu, se vydala podívat, co se stane.

Selinus se nejprve snažil svatou přesvědčit k oběti modlám tím, že ji pokoušel světskými rozkošemi, a dokonce jí slíbil, že ji nechá provdat za svého synovce Lysimacha.

Protože se však Febronie odmítla poddat jeho svodům a pokušením, Selinus se rozzuřil a nařídil ji krutě mučit. Febronie byla zbita holemi a pálena ohněm, poté pověšena na strom a po těle trhána železnými hřebeny. Dav byl tím zděšen a pobouřen a mnozí začali požadovat, aby byla nevinná dívka ušetřena. Mniška Thomaida, která z davu všechno tajně pozorovala, pohled na mučení nevydržela a ztratila vědomí.

Mučednice vše snášela s velkou trpělivostí. Byly jí vyraženy zuby, pak jí usekli ruce a nohy a nakonec i hlavu.

Selinův synovec Lysimachos, který byl svědkem všeho, co se stalo, se již dříve přikláněl ke křesťanství, ale otřesen odvahou mučednice Febronie nakonec zcela uvěřil v Krista a rozhodl se mu zasvětit svůj život.

Po zavraždění Febronie Selinus téhož dne náhle ztratil rozum a spáchal sebevraždu, když si rozbil hlavu o mramorový sloup.

Ostatky svaté Febronie byly přeneseny do jejího monastýru a mnoho věřících tam přicházelo, aby se jim poklonili.Skrze svaté ostatky mučednice Febronie se událo mnoho zázračných uzdravení k slávě Krista, Boha našeho.

Život svaté Febronie zaznamenala mniška Thomaida, očitá svědkyně jejího strádání.

Brzy po smrti svaté Febronie postavil ctihodný Jákob, biskup nisibiský (♰ 350), chrám k její cti a přenesl do něj část ostatků mučednice. V roce 363 byly ostatky svaté Febronie přeneseny do Konstantinopole.

Lebka svaté Febronie v monastýru svatého Pavla na Svaté hoře Athos

 

Svt. Nikita Remesianský,

dunajský apoštol (♰ 414)

památka 24. června / 7. července

Narodil se ve městě Remesiana (významné starověké římské město nacházející se na území dnešního jihovýchodního Srbska, přímo pod současným městem Bela Palanka), v římské provincii Dacia Mediterranea, v zemi Gótů za Dunajem, kolem roku 353.

Nebyl Řek, jinak by psal svá díla v řečtině; ani nebyl Říman, jinak by se jmenoval Viktor, nikoli Nikita, a nevzbuzoval by svými latinskými spisy u Římanů údiv. Z toho lze usoudit, že byl buď Gót, nebo Thrák. Na druhou stranu lze z jeho vytříbeného a vzdělaného projevu, který měl výrazně teologický a biblický charakter, stejně jako z jeho úzkých kontaktů s Itálií usuzovat, že mohl být italského původu, jak se domnívají někteří autoři. Pravděpodobně získal rozsáhlé římské vzdělání. Jeho duchovním učitelem a světitelem byl podle ústní tradice tomský biskup Theofilos (dnešní Constanța v Rumunsku) z římské provincie Malá Skythie.

Svatý Nikita se ve 4. století stal prvním biskupem nově zřízené remesiánské katedry ve svém rodném městě. Nespokojil se s pouhým řízením církevní správy, ale po příkladu svého učitele Theofila a podle tehdejších zvyklostí se aktivně zapojil do misijní práce mezi národy na severovýchodě, které dosud nebyly osvíceny světlem Kristovým. Země a národy, kterým se věnoval ve svém apoštolském kázání, ležely na obou stranách Dunaje. Mezi nimi byly země „barbarských Běsů“, kde panují kruté zimy, země národů „nezkrocených“ římskými válkami, daněmi a zotročováním, „celý sever“, „severní kraje“, země „Skythů“, země zemědělců „Gétů“ a „obou Dáků“ a také pobřežní oblasti, kde žili pastýři. Tento popis ukazuje na země a obyvatelstvo Trajánské Dacie, Thrákie, Mýsie a Malé Skythie – tedy na území, které je dnes rozděleno mezi Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko a Ukrajinu.

Během své úspěšné misie Nikita založil nejen nové církevní obce a chrámy, ale také nové eparchie nebo eparchiální centra. Takto například zřídil v oblasti Milkova (historické pomezí provincií Moldávie a Valašska v dnešním Rumunsku) biskupský úřad se čtyřmi monastýry pro dákorománské církve. Pro národy, které osvítil světlem Kristova evangelia, Nikita překládal a sestavoval nové poučné a pro duši spasitelné spisy.

Nejpodrobnější ústní tradice o kázání svatého Nikity vypráví o jeho cestách k Běsům – surovým pohanským horalům a bojovným kovářům a zbrojířům, kteří žili v Rodopech, povětšinou na území dnešního Bulharska. Jejich hrubost a krutost zašla tak daleko, že obětovali lidi, a dokonce i děti. Svatý Nikita beze strachu procházel jejich městy a vesnicemi a dorazil i do jejich hlavního města Bessapary (nyní vesnice Sinitovo v Pazardžické oblasti).

Zpráva o kazateli dorazila do Bessapary dříve než Nikita: Bessové vyšli na hlavní náměstí, aby ho pozdravili. Svatý je oslovil jako své děti, dlouze a pokorně hovořil o víře, která lidi činí bratry, a pak začal tiše a něžně zpívat modlitbu: „Tebe, Bože, chválíme...“ Kazatel mnohé ohromil a zůstal nezraněn. Poté získal své první následovníky – děti, které od té doby svatého vždy doprovázely. Srdce Bessů postupně změkla a mnozí přijali křesťanství, strhli modlářské oltáře a postavili chrámy.

Svatý přeložil liturgii do rodného jazyka Bessů, vysvětil jejich první kněze a zanechal jim mnoho poučení napsaných srozumitelným jazykem. Stalo se tak okolo roku 396. Proměna celého národa se odehrála před očima současníků a pevně vtáhla Bessy do lůna církve.

V roce 2005 objevili bulharští archeologové pod vedením profesora Nikolaje Ovčarova v Rodopech kazatelnu starobylého kostela ze 4. až začátku 5. století, který s největší pravděpodobností sloužil jako katedrála, kde svatý Nikita působil během svého kázání Bessům.

Svatý Nikita zemřel pravděpodobně mezi lety 414 a 420. Většina badatelů datuje jeho smrt do roku 414 nebo 415, kdy mu bylo přibližně 80 let.

Mnoho ze známých a dochovaných údajů o činnosti svatého pochází z oslavné básně, kterou na jeho počest napsal Nikitův přítel, svt. Paulín Milosrdný, biskup nolánský (♰ 431). Paulín slovy oslavil svatého Nikitu jako „otce všeho severu“ a „dobrého služebníka Kristova“, který v oněch zemích světa, jež tonuly v barbarství, „římskými rty hlásal Krista“ a „jasným radostem svatého, nevinného života jsi divoké naučil...“ (latinská báseň Carmen XVII, známá také jako Propempticon – loučení na cestu svatého Paulína).

Pro svá odříkavá asketická kázání se svatý stal známým jako „dunajský apoštol“. Zvláštní úctu si vysloužil v zemích, které osvítil Kristovým učením, a je nejvíce známý v bulharské a rumunské církvi.

Z pravoslavných autorů se o něm poprvé zmínil svt. Filaret (Gumilevskij), který sestavil životopis svatého a zařadil jeho památku na 24. června. Následně byl v bulharské, srbské a od roku 1992 také v rumunské pravoslavné církvi zaveden svátek svatého Nikity Remesiánského, který připadá na 24. června / 7. července.

 

Svatí noví mučedníci Krétští,

archijerejové, duchovní a věřící,

kteří byli v letech 1821-1822 umučeni na Krétě

památka 23. června / 6. července

Bezprostředně po vypuknutí řeckého povstání na Peloponésu v roce 1821¹ zahájili Osmané kruté pronásledování křesťanů. Mezi prvními, kdo to pocítili, byli nový mučedník svt. Řehoř V., patriarcha konstantinopolský (♰ 1821), a urození Řekové z Konstantinopole. O něco později začalo masové vyhlazování křesťanů na samotné Krétě.

Okolo devíti set křesťanů bylo sťato v Heraklionu a stejný počet zahynul v provinciích Malevizi, Temenos a Pediada ve dnech 23. a 24. června 1821. Tato tragická událost později vešla do dějin jako Velký pogrom (řecky Η μεγάλη σφαγή του Ηρακλείου). V oblasti Knóssu bylo popraveno osmdesát lidí včetně kněze, který právě sloužil Božskou liturgii v chrámu svatého Minase. Umučeno bylo také dalších sedmnáct kněží a pět mnichů ze svatohorského monastýru Vatopedi. Ti tehdy přinesli na Krétu svatou relikvii, Pás Přesvaté Bohorodice, aby ochránili místní obyvatele před morovou epidemií.

Během těchto těžkých dnů pro krétskou církev byl popraven také metropolita krétský Gerasimos (Pardalis). Velký oddíl Turků se pak přesouval z vesnice do vesnice a nosil jeho hlavu a tělo jako vítěznou trofej. V Heraklionu popravili také mnoho dalších biskupů: Neofyta Knósského, Joachima Cheronisského, Jerothea Lampijského, Kallinika Diopolského a Zachariáše Sitijského. Ve vesnici Fourni v kraji Lasithi byl usmrcen petrský biskup Joachim a na mnoha dalších místech v následujících dnech zahynulo velké množství lidu. Dvacátého šestého června bylo v monastýru Narození Přesvaté Bohorodice, zvaném Toplou (Akrotiriani), a svatého Jana Teologa uškrceno čtyřiadvacet mnichů a prostých věřících.

O rok později, v květnu 1822, byli biskup Gerasimos Rethymnonský a představení monastýrů této eparchie oběšeni před městskými branami. Brzy nato bylo v oblasti zabito dalších šedesát křesťanů. V eparchii Chania zemřel ve vězení na následky krutého zacházení biskup Kallinikos Kydonský a mnoho dalších kněží a věřících. Zbiti a usmrceni byli také mniši z monastýru Gouverneto (Ιερά Μονή Κυρίας των Αγγέλων Γουβερνέτου) a mnišky z monastýru v Korakies (Η Ιερά Μονή Αγίου Ιωάννου του Προδρόμου στις Κορακιές). V den svátku Nanebevstoupení Páně podstoupil mučednickou smrt biskup Melchisedek Kissamoský; osmanští vojáci ho vedli nahého ulicemi města, krutě ho bili a poté jej oběsili na náměstí.

Avšak skrze tyto přetěžké a hrozné zkoušky byla apoštolská církev ostrova Kréta poctěna ještě větší nebeskou slávou.

Na přímluvy a modlitby Tvých svatých nových mučedníků, Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi. Amen.

 

_

 

¹ Řecké povstání na Peloponésu vypuklo v březnu 1821 jako zásadní vzpoura proti staleté nadvládě Osmanské říše. Symbolicky bylo zahájeno 25. března 1821, na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice, kdy metropolita Germanos v monastýru Svatá Lavra u Kalavryty (Αγίας Λαύρας Καλαβρύτων) vztyčil prapor a vyzval lid k boji za svobodu s heslem „Svoboda, nebo smrt“ (Ελευθερία ή θάνατος). Tento odvážný krok odstartoval úspěšnou vlnu osvobozenecké války, která vedla k vytvoření prvních základů samostatného řeckého státu.

 

Svt. Grigorie Dascălul,

metropolita uhersko-valašský (♰ 1834)

22. června / 5. července, památka jeho zesnutí

Světitel Grigorie Dascălul (Řehoř Učitel), metropolita uhersko-valašský¹, se narodil roku 1765 ve městě Bukurešť, při svém křtu dostal jméno Georgie (Jiří).

V bukurešťské Akademii svatého Sávy – Academia Domnească Sfântul Sava studoval řečtinu, latinu a teologii. Okolo roku 1790 vstoupil spolu se dvěma dalšími absolventy akademie, Gerontiem a Dorotejem, do monastýru Neamț (Mănăstirea Neamţ)², kde ho ctihodný starec Paisij (Veličkovskij)³ postřihl na mnicha se jménem Grigorie (Řehoř). Brzy poté byl rukopoložen na jerodiákona a spolu s Gerontiem začali překládat učebnice a pedagogické knihy z řečtiny do rumunštiny. Nějakou dobu společně pracovali v monastýru Neamț, poté se vrátili do Bukurešti. Zde, v metropolitní tiskárně, pak s požehnáním metropolity Dositeje (Filitti) uhersko-valašského⁴ začaly vycházet jejich překlady. Kromě překladů byl Grigorie také pověřen vedením knihovny metropolity.

V roce 1802 se oba mniši vrátili do monastýru Neamț a metropolita moldavský Veniamin (Costachi)⁵ jim svěřil překlad dalších nových knih k vydání.

Rusko-turecká válka v letech 1806–1812 přerušila působnost mnichů-knihomolů. Na podzim roku 1812 se Grigorie a Gerontius spolu se svým duchovníkem Kallinikem z monastýru Seku (Mănăstirea Secu)⁶ vydali na pouť na Svatou horu Athos. Na zpáteční cestě, poblíž Filippopolisu (dnešní Plovdiv), byli přepadeni lupiči a Gerontius zemřel během jejich mučení. Grigorie přežil a po svém návratu pokračoval v práci na překladech a vydávání duchovní literatury v tiskárně monastýru Neamț. Na žádost mnichů monastýru následně také napsal a vydal životopis svatého Paisija (Veličkovského).

Po roce 1817 se přestěhoval do monastýru Antim (Mănăstirea Antim)⁷ a poté do monastýru Căldărușani (Mănăstirea Căldărușani)⁸, kde připravil další nové překlady vydané v bukurešťské tiskárně.

4. ledna roku 1823, na zasedání Státní rady, schválil vládce Valašska Grigorie IV. Ghica⁹ kandidaturu jerodiákona Grigoria ze tří kandidátů navržených na metropolitní stolec. Tradice praví, že Grigorie, vyzván do Bukurešti, ušel celou vzdálenost z monastýru Căldărușani do hlavního města pěšky.

9. ledna byl rukopoložen na jeromonacha, následně byl povýšen do hodnosti archimandrity a 10. ledna mu byla udělena biskupská chirotonie. 11. ledna 1823 byl ustanoven metropolitou uhersko-valašským.

Jednou z prvních starostí arcipastýře bylo obsazení volných míst arcipastýřů a duchovních v eparchiích. Ustanovil proto biskupy pro eparchie Argeșului, Râmnicului a Buzăului. Jako biskup musel svt. Grigorie řešit finanční problémy metropolie, protože byla zatížena velkými dluhy zděděnými po předchozích představených. Přijal nezbytná opatření k posílení duchovní a ekonomické kázně v monastýrech, které byly metochy (metoch – zastoupení monastýru mimo jeho správní území) zahraničních monastýrů a jejichž představenými byli Řekové. Zvláštní pozornost věnoval potřebám farních kněží a diákonů, usměrnil výběr různých daní, které od nich byly vybírány, a snižoval jejich počet. Zastavil zneužívání a také nezákonné vydírání ze strany děkanů a poskytoval finanční podporu vdovám a dětem kněží.

Byl hlavním správcem rumunských škol ve Valašském knížectví, připravil otevření eparchiálních duchovních seminářů ve své metropolii, které se následně začaly otevírat brzy po jeho smrti.

Zároveň i jako metropolita pokračoval ve své překladatelské a vydavatelské činnosti v rumunštině. V roce 1828 byla s jeho pomocí v Bukurešti vytištěna Čtyřevangelia ¹⁰   v bulharštině.

V roce 1828, během nové rusko-turecké války ¹¹, byla Podunajská knížectví obsazena ruskými vojsky a podřízena ruské správě. Metropolita Grigorie se tehdy vyslovil proti uvalení doplňujících daní, které byly uvaleny na kněze a lid, za což byl novými úřady v lednu 1829 odvolán ze svého úřadu a poslán do Kišiněva.

V prosinci 1831 bylo odvolanému metropolitovi dovoleno, aby se do svého úřadu vrátil, ale po příjezdu do Buzău v únoru 1832 tam musel zůstat více než rok. Během té doby metropolita na místě založil tiskárnu, ve které vydal několik překladů, které v Kišiněvě vytvořil z děl svatého Jana Zlatoústého a dalších Svatých otců. Knihy, které vytiskl, metropolita rozdával kněžím a věřícím. V dubnu 1833 metropolita opustil Buzău a odešel do monastýru Căldărușani, v srpnu téhož roku se pak vrátil na metropolitní úřad v Bukurešti.

Po svém návratu, starý a nemocný, se svatý Grigorie znovu ujal organizování církevního života. Mezi jeho úsilí patřilo zejména zakládání nových monastýrů, eparchiálních seminářů a škol, ustanovování kněží pro každou vesnici nebo usedlost (pokud bylo v obci více než 50 domácností, tak dva kněží) a jejich osvobození od roboty.

Nedlouho před smrtí metropolity Grigoria začal monastýr Căldărușani pod jeho dohledem znovu vydávat jeho „Životy svatých“ ve 12 svazcích, na základě prvního vydání, které vyšlo v monastýru Neamț. Za života svatého byly vydány první dva svazky. Světitel a učitel Grigorie zemřel v Bukurešti 22. června / 5. července roku 1834.

V říjnu roku 2005 Posvátný synod Rumunské pravoslavné církve připočetl do zástupu svatých světitele a učitele metropolitu Grigoria. Dne 21. května 2006 se v bukurešťské katedrále svatých apoštolům rovných Konstantina a Heleny uskutečnilo slavnostní svatořečení svatého. Jeho svaté ostatky byly následně uloženy v monastýru Căldărușani.

__________

¹ Uhersko – valašský. Uhersko-valašská metropolie Pravoslavné církve byla založena v roce 1359 Konstantinopolským patriarchátem. Téhož roku ekumenický patriarcha Kallistos I. rukopoložil svatého Hyacinta z Viciny – Sfântul Iachint de Vicina (♰ 1372), na prvního metropolitu nově vzniklé Uhersko-valašské metropolie. Její vznik si vyžádala expanzivní a náboženská politika uherského krále Ludvíka Velikého zaměřená na země na levém břehu dolního Dunaje. Název metropolie byl odvozen z potřeby kanonicky odlišit toto území od území Velkého a Malého Valašska v Thesálii a Epiru, a z tohoto důvodu byla metropolie nazývána Uhersko-valašská. Rumunská pravoslavná církev vznikla z této Uhersko-valašské metropolie ve druhé polovině 19. století po krymské válce. V roce 1885 byl vydán tomos uznávající autochtonnost Rumunské pravoslavné církve založené o dvě desetiletí dříve. V roce 1925 byla Rumunská pravoslavná církev povýšena na patriarchát. V roce 1990 byl název této metropolitní oblasti změněn na Metropolii Muntenie a Dobrudže. Do roku 1881, tedy téměř po celou dobu existence této metropolitní oblasti, byla liturgickým jazykem církevní slovanština. Od roku 1439 do roku 1767 byla Uhersko-valašská metropolitní oblast kanonicky podřízena Ochridskému arcibiskupství.

² Monastýr Neamț – Mănăstirea Neamț. Mužský monastýr jašské archiepiskopie Rumunské pravoslavné církve, nacházející se v blízkosti města Târgu Neamţ v župě Neamţ. Monastýr byl založen v 14. nebo 15. století duchovními žáky ctihodného Nikodýma Tismanského (♰ 1406) – Sofroniem, Pimenem a Siluanem. Podle jiné verze byl zakladatelem monastýru Petru I. Mușat. V 15. století byl monastýr centrem knihopisectví. Na konci 18. století v monastýru vedl svůj duchovní zápas starec ctihodný Paisij Veličkovský. Zde se svými žáky překládal řeckou „Filokalii“ a díla dalších pravoslavných teologů do církevní slovanštiny. Neamțská lávra, jak je také nazývána, byla jedním z největších středověkých center tehdejší kultury a vzdělání. Na počátku 15. století byly v monastýru zřízeny školy pro písaře. V první polovině 15. století byla v monastýru založena kaligrafická škola. V roce 1806 byla otevřena tiskárna. Vydávala knihy o historii monastýru, moldavské metropolitní oblasti, liturgické knihy, církevní kalendáře a životy svatých. Až do druhé poloviny 19. století vlastnil monastýr bohatou knihovnu obsahující rukopisy ze 14. století a knihy z 16. století. V roce 1859 knihovní sbírka čítala 1 671 rukopisů v různých jazycích (slovanském, rumunském, řeckém a dalších). V současné době knihovna obsahuje přes 22 000 ručně psaných a tištěných knih ze 17. a 18. století. Monastýr vlastní sedm skitů. 

³ Ctihodný Paisij Veličkovskij (1722–1794). Významný pravoslavný svatý, schiarchimandrita, překladatel a duchovní učitel, který obrodil tradici starcovství a modlitby mysli ve slovanských pravoslavných církvích. Jeho nejvýznamnějším historickým dílem byl překlad rozsáhlé sbírky patristických učení Filokalia (Dobrotoljubije – Filokalia – Добротолюбие – Φιλοκαλία) do církevní slovanštiny.

⁴ Metropolita Dositej (Filitti) uherskovalašský. Metropolita Dositej (Dositei Filitti) byl významným hierarchou uhersko-valašské metropolie řeckého původu, který stál na stolci metropolie Valašska od 11. října 1793 do 15. ledna 1810. Historický titul „metropolita uhersko-valašský“ tradičně označoval kanonickou jurisdikci nad Valašskem a pravoslavnými komunitami v zemích bývalého Uherska (Sedmihradska).

⁵ Metropolita moldavský Veniamin (Costachi).  Metropolita Veniamin (Veniamin Costache), významný rumunský pravoslavný biskup Konstantinopolského patriarchátu, metropolita Moldávie (v letech 1803–1842 s přestávkami), který se stal klíčovou postavou národního, kulturního a duchovního obrození Moldavského knížectví.

⁶ Monastýr Seku – Mănăstirea Secu. Monastýr jašské archiepiskopie Rumunské pravoslavné církve v obci Pipirig v župě Neamț. Kolem roku 1500 se skupina poustevníků usadila v údolí řeky Secu. V roce 1530 pod vedením jeromonacha Zosimy z monastýru Neamț postavili poustevnu. Moldavský kníže Petru IV. Rareș nechal v poustevně postavit chrám, který stál na místě současného hřbitovního chrámu. V roce 1550 byla poustevna obehnána opevněnou zdí. V roce 1602 byl postaven kamenný chrám ke cti svátku Stětí Jana Křtitele, který se stal hlavním chrámem monastýru. V roce 1640 byla v jihovýchodní věži postavena kaple ke svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice. V roce 1775 se představeným monastýru stal ctihodný Paisij Veličkovský. V roce 1779 ctihodný Paisij Veličkovský odešel do monastýru Neamț, což vedlo k tomu, že byl monastýr v duchovním podřízení monastýru Neamț až do roku 1910. V roce 1821 monastýr Secu utrpěl během řeckého povstání proti Turkům. V důsledku bojů většina monastýru vyhořela, brzy byl však monastýr znovu obnoven. V roce 1832 byl na monastýrském hřbitově postaven nový kamenný chrám ke cti svátku Narození svatého Jana Křtitele na místě starého dřevěného kostela zničeného požárem v roce 1821. Do roku 1850 byl obnoven hlavní monastýrský chrám s novým ikonostasem a freskami. V letech 1977 až 1984 probíhaly v monastýru rozsáhlé restaurátorské práce. Po roce 1989 byly postaveny dva penziony, každý s kapacitou pro 250 poutníků. V letech 2000 až 2002 byly restaurovány fresky a ikonostas hlavního monastýrského chrámu, které byly slavnostně vysvěceny k 400. výročí monastýru.

⁷ Monastýr Antim – Mănăstirea Antim. Monastýr byl postaven v letech 1713 až 1715 svatým Antimem Gruzínským (♰ 1716), během jeho služby metropolity uhersko-valašské metropolie. Za diktatury Nicolae Ceaușescua bylo plánováno monastýr určit k demolici, ale díky inženýrovi Eugeniu Iordăchescuovi se katedrálu monastýru podařilo zachránit. V 60. letech 20. století byl monastýr obnoven díky úsilí rumunského patriarchy Justiniána (Mariny). Na teritoriu monastýru se nachází muzeum církevního umění, kde jsou také uchovávány relikvie spojené s působením svatého Antima Gruzínského.

⁸ Monastýr Căldărușani – Mănăstirea Căldărușani. Je jedním z největších a nejvýznamnějších pravoslavných mnišských komplexů v historickém regionu Muntenie v Rumunsku. Nachází se v obci Gruiu (vesnice Lipia) v župě Ilfov, přibližně 30 kilometrů severně od Bukurešti. Celý areál leží na malebném poloostrově obklopeném jezerem Căldărușani a zbytky starobylého lesa Vlăsiei. Monastýr nechal v letech 1637 až 1638 postavit valašský kníže Matei Basarab. Vznikl na místě staré dřevěné poustevny ze 16. století. Pojmenování získal dle specifického tvaru okolního reliéfu krajiny, který připomíná „kotel“ (rumunsky căldare). Komplex byl navržen jako obranná pevnost se silnými zdmi a vysokou zvonicí, aby odolal osmanským nájezdům. Monastýr byl domovem slavné školy ikonopisců, kde studoval i nejvýznamnější rumunský malíř Nicolae Grigorescu. Místní muzeum uchovává vzácné rané ikony od Grigoresca, staré rukopisy, liturgické předměty z drahých kovů a historické církevní oděvy. Hlavní chrám je zasvěcen svatému Dimitriovi Soluňskému a jeho architektura je inspirována královským chrámem v Curtea de Argeș.

⁹ Grigorie IV. Ghica, vládce Valašska. Grigorie IV. Ghica (také známý jako Grigore Dimitrie Ghica) byl valašský kníže, který vládl v letech 1822 až 1828. Jeho nástup na trůn představoval zásadní zlom v dějinách dunajských knížectví, protože byl prvním původním (nefanariotským) vládcem po více než století řecké nadvlády. Po potlačení protiosmanského povstání, které vedl Tudor Vladimirescu v roce 1821, se osmanská Porta rozhodla ukončit jmenování řeckých fanariotů z Istanbulu a vrátila se k volbě místních bojarských vládců. Kníže se pokusil o modernizaci země a zmírnění daňové zátěže rolníků, což vedlo ke stabilizaci ekonomiky po letech válečného pustošení. Jeho panování ukončila v roce 1828 ruská okupace během rusko-turecké války. Valašsko poté přešlo pod přímou správu Ruska v rámci tzv. Organických regulí. Ruská správa knížete zbavila moci a nahradila ho vojenským guvernérem Pavlem Kiseljovem. Po nuceném odchodu z politického výsluní se bývalý vládce stáhl z veřejného dění a dožíval jako soukromá osoba na svých panstvích. V politice ho později nahradil jeho bratr Alexandru II. Ghica. Zemřel 29. dubna 1834 ve věku 78 let ve Valašsku (podle některých záznamů přímo v Bukurešti). Pochován byl v Bukurešti.

¹⁰ Čtyřevangelium neboli také čtveroevangelium označuje soubor čtyř kanonických evangelií Nového zákona, která popisují život, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Rozlišuje se mezi evangeliem pro každodenní obecné čtení a liturgickým čtveroevangeliem, ve kterém je text rozdělen do samostatných částí (čtení) pro předčítání při bohoslužbách a jsou k němu přidány liturgické pokyny. Liturgické evangelium se zase dělí na prestolní evangelium, které se umisťuje na prestol (obvykle velké), a evangelium pro treby, které je menší a užívá se pro náboženské obřady.

¹¹ Rusko-turecké války.  Rusko-osmanské války nebo rusko-turecké války byly sérií dvanácti válek mezi Ruským impériem a Osmanskou říší, které proběhly v 16. až 20. století. Jde o jeden z nejdelších vojenských konfliktů v evropské historii.