Ctihodný Lev, 

jeroschimonach optinský (♰ 1841)

památka v den zesnutí 11. / 24. října

Narodil se v roce 1768 ve městě Karačev v Orelské gubernii jako Lev Danilovič Nagolkin. V mládí sloužil jako obchodní příručí, sjezdil celé Rusko, poznal lidi ze všech společenských vrstev a získal přitom životní zkušenosti, které pak zúročil v letech svého starectví ¹, když za ním lidé chodili pro duchovní rady.

V roce 1797 opustil světský život a vstoupil do bratrstva Optinské poustevny pod vedením igumena Abrahama. O dva roky později odešel do Běloberežského monastýru ², jehož představeným byl tehdy jeromonach Vasilij (Kiškin) ³ asketa hlubokého duchovního života.

V roce 1801 tam přijal mnišský postřih se jménem Leonid. V témže roce byl vysvěcen na jerodiákona a poté na jeromonacha. Žije v monastýru, přebýval v práci a modlitbě, přičemž byl vždy příkladem pravé poslušnosti. Jednou, právě když se otec Leonid vrátil ze senoseče, mu představený nařídil sloužit celonoční bdění. Přestože byl vyčerpaný a hladový, otec Leonid odešel na kliros (zpěvácký kůr) a společně s jedním bratrem odzpíval celou bohoslužbu.

V roce 1804 se stal představeným Běloberežské poustevny. Předtím krátce pobýval v Čolnském monastýru ⁴, kde se setkal s otcem Theodorem ⁵, žákem moldavského starce Paisije (Veličkovského), a stal se jeho oddaným učedníkem. Starec Theodor zasvětil ctihodného tomu nejvyššímu mnišskému úsilí: vnitřní modlitbě – modlitbě mysli.

Od té doby pak vedli společně duchovní život. O čtyři roky později otec Leonid zanechal hodnosti představeného monastýru a přijal velkou schimu se jménem Lev. V doprovodu otců Theodora a Kleopy odešel do tiché poustevny v lese. Protože však duchovní dary těchto asketů začaly k jejich útočišti přitahovat stále více lidí, odebrali se – v touze po tichu – do jednoho ze skitů Valaamského monastýru ⁶. Na Valaamu pobývali šest let, protože však jejich vznešený způsob života začal budit pozornost i tam, vydali se znovu hledat samotu – tentokrát do Alexandro-Svirského monastýru ⁷. Tam také v roce 1822 otec Theodor zesnul v Pánu.

V roce 1829 ctihodný Lev v doprovodu šesti učedníků přišel do Optinské poustevny ⁸. Představený monastýru, ctihodný Mojžíš, rozpoznal duchovní zkušenost ctihodného Lva a svěřil mu duchovní vedení bratří i poutníků. Brzy poté dorazil do Optiny také ctihodný Makárij. Protože se s ctihodným Lvem seznámil již dříve, když byl mnichem v Ploščanské poustevně ⁹, svěřil se nyní do jeho duchovního vedení. Stal se nejbližším učedníkem ctihodného, jeho důvěrníkem v duchovních záležitostech a pomocníkem po celou dobu starcovy služby.

Ctihodný Lev byl obdařen mnoha duchovními dary, včetně daru uzdravování. Přiváděli k němu mnoho posedlých lidí. Když jedna z nich uviděla starce, padla před něj a vykřikla děsivým hlasem: „Takže tenhle šedovlasý muž je ten, kdo mě vyžene! Byla jsem v Kyjevě, Moskvě i Voroněži – nikde mě nevyhnali, ale teď budu muset odejít!“ Poté, co se ctihodný Lev nad ženou pomodlil a pomazal ji olejem z lampády hořící před ikonou Vladimirské Matky Boží, běs z ní vyšel.

Takovéhoto vítězství nad běsy však dosáhl ctihodný Lev samozřejmě až poté, co zvítězil nad svými vlastními zhoubnými vášněmi. Nikdo jej nikdy neviděl v záchvatu silného hněvu či podráždění, ani od něj nikdo nezaslechl slovo netrpělivosti či stížnosti. Nikdy jej neopouštěl hluboký klid a křesťanská radost. Ctihodný Lev se neustále modlil Ježíšovu modlitbu. Ačkoliv byl navenek přítomen mezi lidmi, vnitřně neustále přebýval s Bohem. Když se jej jeden z jeho učedníků zeptal: „Otče, jak jste získal takovéto duchovní dary?“, ctihodný Lev odpověděl: „Žij prostěji. Bůh tě neopustí a zjeví ti své milosrdenství.“

Období, během něhož ctihodný Lev působil jako starec, trvalo dvanáct let a přineslo velký duchovní užitek mnichům i věřícím žijícím ve světě. Zázraků, které tento ctihodný muž vykonal, bylo nespočet. Přicházely za ním zástupy potřebných, obklopovaly jej a on každému z nich poskytoval pomoc, jakou jen mohl. Jeromonach Leonid (který se později stal představeným Trojicko-sergijevské lávry) vyprávěl, že prostí lidé o starci říkali: „Pro nás, chudé a prosté, je více než otcem. Bez něj jsme, považte, úplnými sirotky.“

Ctihodný Lev neustále učil o důležitosti pokory. Pokoru považoval za základ veškerého duchovního života a také za počáteční lék na jakoukoliv duševní nemoc. Jeho učení bylo vždy praktické, živé a přímé.

„Ty, kdo nás urážejí, budeme považovat za naše dobrodince. A když se začneme učit sebeobviňování, tehdy uspějeme i ve vnitřním duchovním obvinění sebe sama a naše srdce se potom s pomocí Nejvyššího stane v duchovním smyslu mírným a krotkým. Člověk se stane nádobou blahodati a duchovního pokoje. Tehdy duše pocítí takový klid a pokoj, který my kvůli našemu přebývání v hořkosti a smutku nemůžeme pocítit anebo, lépe řečeno, nemůžeme ho přijmout. Takovýto klid bude potom osvěcovat náš rozum. Takovéto svítání duchovní pokory a mírnosti pak rozprostře své paprsky na rozum, slovo i na vjemy naší mysli. Tehdy pak snadněji budeme moci odrazit zlo, pokořit se a zasvětit srdce všemu tomu, co je jen a jen spasitelné. Pomáhej nám, Pane, na této nelehké cestě! Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého…“

Když se ctihodný Lev blížil ke konci svého dlouhého a namáhavého života, o němž věděl, že je již blízko, nebylo to bez zármutku a těžkostí. V červnu roku 1841 navštívil poustevnu ctihodného Tichona ¹⁰, kde byla s jeho požehnáním zahájena stavba nové trapézy (trapéza – mnišská společná jídelna). Tehdy ctihodný Lev poznamenal: „Zdá se, že se vaší nové trapézy nedožiji, sotva se dožiji zimy, a sem už znovu nezavítám.“

V září 1841 pak znatelně zeslábl, přestal jíst a denně přijímal svaté Kristovy tajiny. Zesnul v Pánu 11. / 24. října 1841.

Ostatky ctihodného starce byly nalezeny a vyzvednuty ze země 27. června / 10. července 1998 společně s ostatky šesti dalších ctihodných starců optinských. Dnes se jeho svaté ostatky nacházejí v monastýrském chrámu Přesvaté Bohorodice, k poctě její ikony Vladimirské.

_

¹ Starectví. Od slova starec, v pravoslaví zvláštní mnišský úděl, mající svůj počátek již v počátcích mnišství v jeho kolébce, Egyptě a Palestině. V tradičním chápání jde o mnicha, ne vždy starého léty, ale spíše vyzrálého v duchovních otázkách, který je schopný vést druhé k nalezení spásy.

² Běloberežská poustevna svatého Jana Křtitele. Mužský pravoslavný monastýr v Brjanské oblasti v Rusku, založený na přelomu 17. a 18. století. V 19. století se stal jedním z hlavních duchovních center obnovy starectví. Ve 20. letech 20. století byl sovětským režimem uzavřen a téměř zcela zničen. Od roku 2004 prochází postupnou obnovou.

³ Ctihodný Vasilij (Kiškin), ploščanský a glinský (♰ 1831). Památka 27. dubna / 10. května. Velký asketa a duchovní žák svt. Tichona Zadonského. Jeho duchovní cesta vedla od poslušenství v Sarovské poustevně až ke službě starce a duchovního otce. Svůj asketický život prožíval v Korenské, Běloberežské a Glinské poustevně, kde zavedl athoský mnišský řád (typikon) a praxi neustálé Ježíšovy modlitby. Mnohá léta strávil jako poutník, přičemž zakládal a organizoval různé monastýry. Byl obdarován jasnozřivostí a mocí konat zázraky. Zemřel v Ploščanské poustevně, kde byly v roce 2002 nalezeny a vyzdvihnuty jeho svaté ostatky. Připočten do zástupu svatých byl v roce 2017.

⁴ Čolnský monastýr Kristova narození. Byl to mužský pravoslavný monastýr v Trubčevském rajónu v Brjanské oblasti v Rusku, který fungoval od 17. století (dle tradice již od konce 12. století) do svého zrušení sovětskou mocí v roce 1923. Monastýr proslavila Čolnská ikona Matky Boží, kterou podle tradice našli pastýři v člunu (čelnu) plujícím po řece Desně proti proudu. Kromě hlavního chrámu zasvěceného svátku Kristova narození se v monastýru nacházely další dva chrámy zasvěcené Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu a ctihodným Antoniovi a Feodosiovi Pečerským. Mezi lety 1680 a 1786 patřil pod správu Kyjevsko-pečerské lávry. Mniši z Kyjeva přivezli sazenice hrušní, ze kterých vyšlechtili vyhlášenou odrůdu „trubčevskie duli“ – tyto hrušky se dostaly až do městského znaku Trubčevska. Dnes je monastýr zcela opuštěný. Z celého komplexu se dodnes dochovala zvonice postavená mezi lety 1798 a 1817.

⁵ Schimonach Theodor Svirský (♰ 1822). Ctihodný mnich a duchovní učitel. Byl nejbližším žákem ctihodného Paisije Veličkovského (♰ 1794) v Moldávii, od něhož převzal tradici modlitby mysli a starectví. Po návratu do Ruska působil v Běloberežské poustevně, na Valaamu a v Alexandro-Svirském monastýru. Stal se duchovním otcem a učitelem ctihodného Lva Optinského, jehož prostřednictvím předal duchovní tradice ctihodného Paisija do Optinské poustevny, a stal se tak jedním ze zakladatelů tamního starectví.

⁶ Valaamský monastýr Proměnění Páně. Nachází se v Karélii na souostroví Valaam v severní části Ladožského jezera v Rusku.

⁷ Svatotrojický, Alexandro-Svirský monastýr. Mužský monastýr, založený ctihodným Alexandrem Svirským v 15. století. Nachází se 21 km od města Lodějnoje Pole na břehu jezera Roščino.

⁸ Optinská poustevna. Monastýr Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně. Tento monastýr u města Kozelsk patří k nejstarším monastýrům na Rusi a stal se jedním z jejích hlavních duchovních center. Přesný rok založení není znám. Podle tradice vznikl v 15. století za přispění knížete Vladimíra A. Chrabrého nebo pokáním napraveného zločince Opty (který následně přijal mnišské jméno Makarij). První písemné zmínky pocházejí z přelomu 16. a 17. století. V roce 1689 započala stavba prvního kamenného chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu. V 18. století monastýr čelil těžké finanční krizi kvůli daním Petra I. (1704) a sekularizační reformě Kateřiny II. (1764), kdy byl zařazen mezi nadpočetné monastýry bez státní podpory a téměř zanikl (roku 1773 zde žili pouze dva mniši). Obroda nastala po roce 1795 díky zájmu metropolity Platona. V roce 1821 založil kalužský biskup svt. Filaret (Amfiteatrov) při monastýru skit svatého Jana Křtitele. Tím položil základ slavné tradici optinského starectví, které mělo svou návaznost na učedníky moldavského starce Paisije Veličkovského. Monastýr fungoval až do svého uzavření bolševiky v roce 1918. I přes následnou devastaci zůstal poutním místem. Ruské pravoslavné církvi byl navrácen 17. listopadu 1987, bohoslužby byly obnoveny v červnu 1988 a téhož roku byl svatořečen jeden z nejvýznamnějších optinských starců, ctihodný Amvrosij Optinský.

⁹ Ploščanská poustevna. Ploščanská poustevna ke cti Matky Boží, její ikony Kazaňské. Mužský pravoslavný monastýr v Brjanské oblasti v Rusku, založený podle tradice v 15. století. Monastýr získal své jméno podle Kazaňské ikony Matky Boží a malebného Ploščanského jezera, u něhož se nachází. Po zničení za sovětské éry byl monastýr v roce 1994 vrácen církvi a kompletně obnoven (hlavní Kazaňský chrám byl znovu vysvěcen v roce 2023). Monastýr je známý jako jedno z center ruského starectví a jsou v něm schraňovány svaté ostatky ctihodného Vasilije Ploščanského (♰ 1831).

¹⁰ Tichonova poustevna. Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, Kalužská Tichonova poustevna. Tento monastýr byl založen v 15. století ctihodným Tichonem Kalužským (♰ 1492), který tam odešel pro ticho modlitby z monastýru Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách v Moskvě. V roce 1480 došlo na polích a březích u monastýru k významné události, k tzv. „velkému stání na řece Ugře“. To byl rozhodující vojensko-politický střet mezi moskevským velkoknížetem Ivanem III. a chánem Velké hordy Achmatem. A také to byl konec tatarsko-mongolské nadvlády nad Ruskem v roce 1480.

V tomto střetu čelilo ruské vojsko pod vedením knížete Ivana III. Vasiljeviče silám chána Achmata z Velké hordy. Před samotným střetnutím požehnal ctihodný Tichon Ivanu Vasiljeviči a popřál mu vítězství. Mniši z monastýru se modlili za úspěch ruských vojsk, posilovali ducha vojáků, před bitvou přijímali jejich zpovědi a udělovali jim svaté přijímání, ošetřovali raněné, pohřbívali padlé a poskytovali pomoc těm, kteří ji potřebovali. V roce 1492 ctihodný Tichon pokojně zesnul v Pánu. U jeho ostatků poté docházelo a nadále dochází k četným uzdravením. Monastýr byl několikrát zničen (kolem roku 1610, v období tzv. smuty, byl zcela vypleněn), avšak pokaždé byl znovu vybudován. V roce 1677 byl postaven první kamenný chrám monastýru. Ten byl zcela zdevastován za sovětské éry, kdy byl v roce 1918 uzavřen a jeho chrámy byly částečně zničeny. Obnova monastýru pak znovu započala v roce 1991.

 

Ctihodný Theofan Popsaný,

biskup nikajský, vyznavač (♰ 850)

památka 11. / 24. října

Ctihodný vyznavač Theofan Popsaný, mladší bratr svatého Theodora „Popsaného“, se narodil v Arábii v zámožné a vznešené rodině, která byla proslulá svou pohostinností. Spolu se svým bratrem získal vzdělání nejprve doma a později v lávře svatého Sávy. V lávře svatého Sávy přijal Theofan mnišský postřih a také tam byl rukopoložen na kněze.

Jeho velkým přínosem pro církev byla služba vyznavače, ta se však neodehrála na poušti. Za vlády císaře Lva Arménského byli Theofan a jeho bratr Theodoros vysláni svt. Tomášem, patriarchou jeruzalémským (♰ 820), do Konstantinopole, aby bránili pravoslaví a pravoslavné věřící před ikonoboreckou herezí, která se v té době objevila a šířila.

Po příjezdu do Konstantinopole předstoupili oba ctihodní bratři před císaře a odvážně odsoudili jeho pomýlení ve víře. Lev za to svaté bratry podrobil krutému mučení. Oni však přesto statečně pokračovali ve svém díle: Theodor sestavoval duchovní poučení, zatímco Theofan psal kánony.

Lev je poté poslal do vyhnanství a nařídil, aby tam byli vystaveni hladu. Císař Michael II. Amorejský, který nastoupil po Lvu Arménském, je rovněž uvrhl do řetězů a vypověděl z Konstantinopole.

Poté je však čekala ještě krutější muka. Další císař, zapřisáhlý obrazoborec Theofilos, se dozvěděl, že Theofan a jeho bratr Theodor odsuzují jeho bezbožnost, povolal si je tedy k sobě a v hněvu se jich zeptal: „Odkud jste?“ Oni mu odpověděli: „Z Palestiny.“ „Proč jste tady,“ pravil bezbožník, „opustili jste svou vlast a přišli sem na naše území, jen abyste se vzepřeli naší vůli?“ Když mu neodpovídali, rozkázal, aby byli s velkou krutostí biti do tváří. Nakonec, když byli po celém těle zbiti řemeny z volské kůže tak, že byli až na pokraji smrti, řekl prefektovi s tvrdostí a hněvem: „Odveďte je do pretoria a do tváří jim vypalte verše, na krásu nehleďte.“ Toto řekl, protože věděl o jejich vzdělanosti a hlubokých zkušenostech ve zbožnosti. Na to bratři odpověděli: „Piš, císaři, piš, co se ti zlíbí. Před strašlivým Soudcem budeš číst to, co jsi napsal.“

Prefekt je potom odvedl do pretoria a o dva dny později jim byly svázány ruce a nohy a na čela jim vypálil hanlivé verše. Tyto verše svaté vyznavače označovaly za „nádoby pověrčivého pomýlení“. Jejich tváře byly dále zohaveny vypálením až k samotným řasám. Právě proto získali tito bratři přízvisko „Popsaní“. Před samotným mučením městský eparcha naléhal na Theodora, aby „třebas jen jednou přijal svaté přijímání“ společně s ikonoborci, přičemž jim výměnou za to slíbil svobodu. Mučedník na to odpověděl: „To je, jako kdybyste řekli: Jen vám usekneme hlavu, a pak můžete jít, kam se vám zlíbí.“ Po mučení byli bratři vězněni ve městě Apamea, kde svatý Theodor kolem roku 840 skonal.

Během svého věznění si Theofan dopisoval se svt. Metodějem Vyznavačem, který se později stal konstantinopolským patriarchou. Ctihodný Theofan se dožil konce obrazoborecké hereze v roce 842. Poté byl ustanoven nikajským metropolitou. Když někteří vyjádřili s tímto jmenováním nespokojenost s argumentem, že jakožto Syřan nemá nikoho, kdo by se zaručil za jeho pravoslaví – svatý Metoděj Konstantinopolský ukázal na jeho tvář a poznamenal: „Vzhledem k takovému nápisu není třeba lepšího svědectví o jeho pravoslavném vyznání.“

Svatý Theofan složil slavnostní kánon k úctě svatých ikon v Neděli Vítězství Pravoslaví a mnoho dalších kánonů a poučných spisů.

Zemřel v hodnosti metropolity 11. října okolo roku 850. Jeho svaté ostatky byly uloženy v monastýru Chóra.

 

 

Svaté mučednice Zenaida a Filonila z Tarsu (1. stol.)

památka 11. / 24. října

Svaté sestry Zenaida a Filonila pocházely z Tarsu v Kilikii a byly příbuznými apoštola Pavla.

Opustily svou matku, zřekly se majetku, osvojily si lékařské umění a konaly vpravdě apoštolské dílo. Přišly do města Demetrias, kde se usadily v nedaleké jeskyni. Zenaida tam léčila nejrůznější neduhy, zatímco Filonila, oddaná půstu a bdění, činila veliké zázraky.

Jedné noci je přepadli pohané a obě ukamenovali. Tak v Pánu pokojně zesnuly a v tomto blaženém spánku přešly do nebeských příbytků.

 

Životy svatých, sepsané svt. Dimitrijem Rostovským 11. října

 Ctihodný Pavel Prostý (♰ 340)

památka 7. / 20. března

Byl to egyptský poustevník ze 4. století a jeden z nejznámějších žáků svatého Antonija Velikého. Svůj přívlastek získal pro svou hlubokou dobrosrdečnost, prostotu a naprostou bezelstnost.

Do svých 60 let žil jako prostý rolník v Egyptě. Proslavil se svou dobrotou a prostotou, laskavostí a velkými duchovními dary, kterých dosáhl ve stáří.

Když se dozvěděl o manželčině nevěře, opustil domov a odešel do pouště k velkému asketovi Antonijovi Velikému, aby se stal mnichem.

Ctihodný Antonij ho zpočátku odmítal kvůli jeho vysokému věku. Nechal ho stát tři dny před svou celou bez jídla a pití. Pavel však vše trpělivě a s pokorou vydržel.

Za svou bezmeznou poslušnost, pokoru a čisté srdce získal od Boha dar prozíravosti a schopnost vyhánět mocné běsy, se kterými si nevěděli rady jiní starci.

Když přivedli k ctihodnému Antonijovi posedlého mladíka, poslal nemocného ke ctihodnému Pavlovi se slovy: „Ti, kdo jsou velcí ve víře, mohou vyhánět jen malé běsy, ale pokorní, jako Pavel Prostý, mají moc nad knížaty běsů.“ Zemřel v Pánu v roce 340.

 Ctihodný abba Serapion Sindonita (♰ 4. stol.)

památka 7. / 20. dubna

Byl to ctihodný raně křesťanský egyptský mnich a asketa (4. století), který proslul jako vzor absolutního odevzdání se Bohu, nezištnosti, chudoby a nezměrného milosrdenství. Své přízvisko „Sindonita“ získal podle toho, že po celý rok nosil pouze jediný hrubý lněný plášť – sindon.

Neměl žádný jiný majetek, peníze, a dokonce ani vlastní mnišskou celu. Žil doslova jako „pták nebeský“. Nikdy nezůstával dlouho na jednom místě, neměl zásoby jídla a přespával tam, kde ho zastihla noc.

Jednou daroval svůj jediný plášť mrznoucímu žebrákovi a sám zůstal nahý. Když se ho lidé ptali, kdo ho svlékl, ukázal na evangelium, které držel v ruce, a řekl: „To!“. Později prodal i ono evangelium, aby z utržených peněz zaplatil dluh chudého muže a zachránil ho tak před vězením.

Jindy jistý řecký filosof chtěl vyzkoušet čistotu mnichova srdce a daroval mu zlatou minci. Serapion okamžitě šel k pekaři, vzal u něj jeden chléb a nechal mu celou zlatou minci. Odešel, aniž by řešil její skutečnou hodnotu nebo vrácení peněz.

Aby zachránil duše nevěřících, prodal sám sebe do otroctví rodině řeckých herců a komediantů. Svým svatým životem pak celou rodinu obrátil na křesťanskou víru. Když ho propustili na svobodu, peníze jim vrátil.

Později udělal totéž u rodiny heretiků (manichejců), které rovněž přivedl k pravé víře. Podle církevní tradice to byl právě ctihodný Serapion, komu se s Boží pomocí podařilo přivést k upřímnému pokání slavnou egyptskou nevěstku Taisii, která po rozhovoru s ním zcela změnila svůj život.

Byl neustálým poutníkem, pěšky doputoval přes Athény a Spartu až do Říma. Na sklonku života se pak vrátil do Egypta, kde v hlubokém stáří v pokoji zemřel.

 Ctihodná Taisie Egyptská (♰ 340)

památka 8. / 21. října

V Egyptě žila žena jménem Taisia (Thaïs),  která byla velká hříšnice. Již v útlém věku propadla životu ve smilstvu a stala se nevěstkou. Byla oslnivě krásná, a když jí bylo sedmnáct let, sama její matka ji umístila do nevěstince. Taisiina krása muže doslova přiváděla k šílenství; předháněli se v ucházení o její přízeň a nezřídka rozprodávali veškerý svůj majetek, jen aby získali prostředky k ukojení svého chtíče. Díky jejich štědrosti – kterou projevovali výměnou za její služby – Taisia brzy značně zbohatla.

Takto nejenomže sama porušovala Boží přikázání, ale učila a sváděla k tomu i druhé. A špatná pověst o jejích přestupcích se rozšířila široko daleko po celém kraji.

Když se tato pověst o ní dostala k uším ctihodného abby Serapiona ¹, rozhodl se přivést nevěstku k pokání a tím zachránit její duši i duše těch, které svedla.

Ctihodný se převlékl do světského šatu a vydal se do Alexandrie. Přišel do Taisiina domu, zdánlivě vyhledávaje její služby. Když přijala jeho platbu, lehla si na postel a pokynula mu. Ctihodný se jí zeptal, zda by se mohli schovat v nějaké tajné místnosti. Nevěstka odpověděla, že v těchto komnatách je nikdo z lidí neuvidí a před Bohem se nelze nikde schovat. Abba Serapion se jí pak zeptal, zda ví, že Bůh nejen vidí, ale také soudí a odměňuje každého podle jeho skutků. Taisia odpověděla, že to ví. Ctihodný abba zvolal: „Jestliže to všechno víš, proč hubíš samu sebe a syny lidské?“ Pak nevěstce odhalil účel své návštěvy. Ta mu padla k nohám v slzách a ptala se, co má dělat, aby se zachránila. Abba jí přikázal, aby šla s ním. Žena požádala o čas na sbalení. Potom shromáždila veškeré své bohatství a zapálila ho na hlavním náměstí v Alexandrii.

Abba Serapion ji následně vzal do ženského monastýru a nařídil jí, aby neustále zůstávala v malé cele. Dveře cely zapečetil olověnou pečetí a nechal jen malé okénko, kterým měla představená kajícnici každé dva dny poskytovat skromné jídlo. Také Taisii řekl, že není hodna vzývat jméno Boží a že má neustále opakovat jednu větu: „Pane Bože můj, jenž jsi mě stvořil, smiluj se nade mnou podle velikého milosrdenství svého.“

Uplynuly tři roky. Abba Serapion, jehož srdce překypovalo láskou a soucitem s kajícnými hříšníky, přišel za svatým Antonijem Velikým a poprosil ho, aby se pomodlil a zjevil mu, zda Pán přijal Taisiino pokání.

Svatý Antonij povstal se svými učedníky k modlitbě a po vroucí modlitbě se dostalo ctihodnému otci Pavlu Prostému ² takovéhoto vidění: v nebi, na bohatě zdobeném loži, ležel nepomíjející věnec; Poblíž stály na stráži tři panny s rozsvícenými lampami. Boží hlas Pavlovi zjevil, že toto lože je připraveno pro Taisii, protože Pán jí již odpustil.

Když abba Serapion uslyšel o tomto vidění, šel k Taisii a řekl jí, že nyní už může opustit svou celu. Svatá ho však požádala, aby jí dovolil zůstat v ústraní po zbytek svých dnů a plakat nad svými hříchy. Když asketa trval na tom, aby opustila celu, Taisia řekla, že během těch tří let nepřestala se slzami v očích myslet na své hříchy. Abba Serapion odpověděl, že právě proto jí Pán odpustil, a ne pro přísnost jejího odříkání.

Poté, co vyšla ze své uzavřené cely, prožila ctihodná již pouhých 15 dní a zesnula v Pánu, obklopena láskou a úctou zbožných panen v monastýru.

To se událo okolo roku 340.

_ 

¹ Ctihodný abba Serapion Sindonita (♰ 4. stol.). Památka 7./20. dubna. Byl to ctihodný raně křesťanský egyptský mnich a asketa (4. století), který proslul jako vzor absolutního odevzdání se Bohu, nezištnosti, chudoby a nezměrného milosrdenství. Své přízvisko „Sindonita“ získal podle toho, že po celý rok nosil pouze jediný hrubý lněný plášť – sindon. Neměl žádný jiný majetek, peníze, a dokonce ani vlastní mnišskou celu. Žil doslova jako „pták nebeský“. Nikdy nezůstával dlouho na jednom místě, neměl zásoby jídla a přespával tam, kde ho zastihla noc. Jednou daroval svůj jediný plášť mrznoucímu žebrákovi a sám zůstal nahý. Když se ho lidé ptali, kdo ho svlékl, ukázal na evangelium, které držel v ruce, a řekl: „To!“. Později prodal i ono evangelium, aby z utržených peněz zaplatil dluh chudého muže a zachránil ho tak před vězením. Jindy jistý řecký filosof chtěl vyzkoušet čistotu mnichova srdce a daroval mu zlatou minci. Serapion okamžitě šel k pekaři, vzal u něj jeden chléb a nechal mu celou zlatou minci. Odešel, aniž by řešil její skutečnou hodnotu nebo vrácení peněz. Aby zachránil duše nevěřících, prodal sám sebe do otroctví rodině řeckých herců a komediantů. Svým svatým životem pak celou rodinu obrátil na křesťanskou víru. Když ho propustili na svobodu, peníze jim vrátil. Později udělal totéž u rodiny heretiků (manichejců), které rovněž přivedl k pravé víře. Podle církevní tradice to byl právě Serapion, komu se s Boží pomocí podařilo přivést k upřímnému pokání slavnou egyptskou nevěstku Taisii, která po rozhovoru s ním zcela změnila svůj život. Byl neustálým poutníkem, pěšky doputoval přes Athény a Spartu až do Říma. Na sklonku života se pak vrátil do Egypta, kde v hlubokém stáří v pokoji zemřel.

Jméno abba Serapiona se uvádí v nejstarším řeckém textu Apophthegmata Patrum Aegyptiorum – Ἀποφθέγματα τῶν Πατέρων (Výroky pouštních otců). K záměně jmen došlo na začátku 6. století, kdy učený mnich Dionysius Exiguus překládal tento řecký text do latiny. Z literárních či teologických důvodů nahradil Serapiona známějším a autoritativnějším abbou Pafnutiem. Vzhledem k tomu, že latinský překlad (Vita Thaisis) se stal nesmírně populárním na Západě a zpětně ovlivnil i pozdější byzantské synaxáře (a skrze ně i slovanské texty), jméno Serapiona z běžného povědomí téměř vymizelo. Analýza nejstarších řeckých rukopisů Apophthegmata Patrum však jednoznačně potvrdila, že v původním textu byl uveden abba Serapion.

² Ctihodný Pavel Prostý (♰ 340). Památka 7. / 20. března. Byl to egyptský poustevník ze 4. století a jeden z nejznámějších žáků svatého Antonija Velikého. Svůj přívlastek získal pro svou hlubokou dobrosrdečnost, prostotu a naprostou bezelstnost. Do svých 60 let žil jako prostý rolník v Egyptě. Proslavil se svou dobrotou a prostotou, laskavostí a velkými duchovními dary, kterých dosáhl ve stáří. Když se dozvěděl o manželčině nevěře, opustil domov a odešel do pouště k velkému asketovi Antonijovi Velikému, aby se stal mnichem. Ctihodný Antonij ho zpočátku odmítal kvůli jeho vysokému věku. Nechal ho stát tři dny před svou celou bez jídla a pití. Pavel však vše trpělivě a s pokorou vydržel. Za svou bezmeznou poslušnost, pokoru a čisté srdce získal od Boha dar prozíravosti a schopnost vyhánět mocné běsy, se kterými si nevěděli rady jiní starci. Když přivedli k ctihodnému Antonijovi posedlého mladíka, poslal nemocného ke ctihodnému Pavlovi se slovy: „Ti, kdo jsou velcí ve víře, mohou vyhánět jen malé běsy, ale pokorní, jako Pavel Prostý, mají moc nad knížaty běsů.“ Zemřel v Pánu v roce 340.

 Ctihodný Sergij Poslušný,

Pečerský, z Blízkých jeskyní (13. stol.)

památka 7. / 20. října, 28. září / 11. října ve Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících v Blízkých (Antonijových) jeskyních a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských 2. neděli Velkého půstu

Přízvisko ctihodného Sergije, který spočívá v Antoniových jeskyních, stojí za naši pozornost. Ukazuje nám, že poslušnost je v křesťanském životě velkým úkolem – duchovním úsilím, které Pán oslavuje. Neboť on sám v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Flp 2,8).

O ctihodném otci je známo, že svůj asketický zápas vedl v Kyjevskopečerské lávře ve 12. a 13. století. Jeho přízvisko ukazuje příznačný rys jeho duchovního zápasu, který charakterizoval jeho duchovní život: zřeknutí se vlastní vůle a naprostou poslušnost vůči představenému monastýru.

Netlené ostatky svatého spočívají v Blízkých Antoniových jeskyních. Úctu k němu lze doložit řadou historických pramenů.

Na mapě Blízkých jeskyní z roku 1638 je označen jako „zbožný otec Sergij“; v roce 1661 jako „Sergij“; v roce 1703 jako „Sergij Pracovitý“; v roce 1744 jako „ctihodný Sergij Zátvorník“; od roku 1795 a po celé 19. století jako „ctihodný Sergij Poslušný“.

V 6. troparu 6. písně kánonu služby svatým z Blízkých jeskyní, který je obsažen v tištěném sborníku z roku 1763, se nacházejí tato slova modlitebního vzývání: „Nektarie Poslušný spolu se Sergiem, stejného smýšlení, jakožto ti, kteří odevzdali své duše pod jho Kristovy poslušnosti, skloňte svou modlitbou naši nepokornost pod jho poslušného Ježíše, abychom horlivě plnili Jeho přikázání.“

Vladyka Jevgenij (Bolchovitinov), metropolita kyjevský a haličský († 1837), uváděl pro svatého Sergije samostatnou památku 27. srpna, zatímco Filaret (Gumilevský), arcibiskup černigovský a nižynský († 1866), ji ustanovil na 7. října, na kdy připadá svátek svatých Sergije a Bakcha.

Tropar, hlas 3.

Napodobuje Kristovu poslušnost, pracoval jsi trpělivě pro Jeho jméno v každém poslušenství až do smrti, všemi ctěný Sergiji. Nyní jsi od Hospodina přijal odměnu za svou pracovitou poslušnost; k Němu se vždy modli za nás, kteří tě opěvujeme.