Svt. Simeon mučedník, biskup Perský a mnozí další spolu sním umučení (♰ 344)

památka 17. / 30. dubna

Svatý Simeon Barsaba (tj. syn barvíře) byl od roku 325 biskupem perských měst Seleukie a Ktésifonu (tato dvě města byla oddělena pouze řekou Tigris). Když se Kristova církev začala v Persii rychle šířit, Židé a pohané skrze intriky naléhali na velkokrále Šápúra II., aby zahájil pronásledování křesťanů. Nepřátelé Krista nejprve pomlouvali biskupa Simeona jako nejnebezpečnějšího nepřítele Persie.

Utvrzovali velkokrále, že Simeon podněcuje mezi Řeky nenávist vůči Peršanům. Šápúr této pomluvě uvěřil a začal křesťany utlačovat a pronásledovat. Uvalil na ně vysokou daň, kněze podroboval krutému mučení, loupil a ničil chrámy a nařídil, aby Simeon předstoupil před něj k soudu. Tam pak požadoval, aby se poklonil slunci, které Peršané uctívali jako boha.

Svatý se však nechtěl poklonit ani slunci, ani samotnému velkokráli. Šápúr, překvapen tím, se ho zeptal, proč se králi neklaní tak, jako to dělal dříve. Svatý odpověděl: „Poklonil jsem se ti jako velkokráli ustanovenému Bohem – poklonil jsem se a prokázal jsem královskému úřadu důstojnou čest. Ale nyní, když jsem byl před tebe přiveden, abych se zřekl svého Boha, tě už neuznávám jako důstojného krále, a proto se tobě, nepříteli Božímu, nemohu poklonit.“

Velkokrál dlouho naléhal na biskupa, aby uctíval slunce, a sliboval mu za to dary a pocty. Svatý však zůstal neoblomný, a proto byl odsouzen k uvěznění do žaláře. Cestou do žaláře se se svatým Simeonem setkal stařec eunuch Useazan a hluboce se mu uklonil. Simeon ho však nepoctil pozdravem, ale vytkl mu jeho odstoupení od Krista. Useazan byl skutečně křesťan, ale ze strachu před mučením opustil křesťanskou víru a začal uctívat slunce. Setkání se Simeonem, jeho káravý pohled a slova odpadlíka dojaly. Plně uznal svou vinu před Bohem, strhl ze sebe drahocenné roucho, oblékl si ošuntělé šaty, přiblížil se ke dveřím paláce a propukl v hořký pláč. Když se Šápúr dozvěděl o Useazanově proměně, zavolal si ho a zeptal se na důvod jeho smutku a pláče.

„Hluboce truchlím a lituji,“ odpověděl Useazan, „že když jsem kdysi uctíval pravého Boha, začal jsem se poté klanět Jeho stvoření, slunci. Přísahám při Stvořiteli nebe i země, že se už nikdy nedopustím takového hříchu – nebudu sklánět svá kolena před sluncem, Božím stvořením, ale budu se klanět pouze samotnému Stvořiteli.“ Šápúr se ze všech sil snažil odvrátit eunucha od křesťanské víry. Králi ho bylo líto a styděl se ho mučit, neboť byl jeho vychovatelem a za svou poctivou službu si vysloužil jeho úctu. Eunuchova rozhodnost, pevnost a neústupnost však krále rozezlily tak, že nařídil svému starému vychovateli useknout hlavu. Před svou smrtí Usthazan krále požádal o jednu laskavost: aby se veřejně oznámilo, že Usthazan umírá pro křesťanskou víru a pro nic jiného. Císař této žádosti ochotně vyhověl, protože doufal, že zveřejněním této skutečnosti křesťany zastraší. Svatý mučedník Usthazan však naopak svým příkladem chtěl v ostatních vzbudit odvahu a nebojácnost.

Brzy po mučednické smrti Usthazana byl vězněný Simeon znovu povolán před Šápúra a znovu nucen naslouchat jeho slovům a napomenutím, aby opustil křesťanskou víru. Když se však všechna napomenutí ukázala jako marná, rozzuřený velkokrál nařídil, aby byli všichni křesťané vyvedeni ze žaláře a před očima svatého biskupa sťati. Poté měli být všichni, včetně samotného biskupa, popraveni. To se stalo na Velký pátek. Během popravy svatý Simeon mučedníky povzbuzoval a utěšoval je nadějí na věčný život. Všem křesťanům vyvedeným ze žaláře byly setnuty hlavy a nakonec i Simeon sklonil hlavu pod meč.

Spolu s ním byli zabiti i kněží Abdelai a Ananiáš. Když Ananiáš sklonil svoji šíji pod meč, zděsil se a třásl se. Poblíž stál perský velmož Fusicus, tajný křesťan. Když viděl Ananiášovo váhání a strach, povzbudil ho slovy: „Neboj se, zavři oči a buď statečný, neboť pak uvidíš božské světlo!“

Když pohané uslyšeli ta slova, poznali, že Fusicus je také křesťan, a udali ho velkokráli, který ho podrobil strašlivému mučení: zezadu mu prořízli šíji, tímto otvorem mu vytáhli a odřízli jazyk a poté mu z celého těla sedřeli kůži, a tak ho usmrtili. Ve stejném čase pak byla zabita i jeho dcera, svatá panna Askitrea, a mnoho dalších křesťanů. Celkem jich napočítali na 150. Po uplynutí roku, o stejném Velkém pátku, byl pro víru v Krista usmrcen velkokrálův oblíbenec, eunuch Azat, a spolu s ním bylo zabito dalších tisíc svatých mučedníků (v roce 341 nebo 344).

V té době se křesťané nejen neskrývali před svými pronásledovateli, ale sami vycházeli na mučení. Když to Šápúr uviděl, nařídil popravu pouze biskupů, presbyterů a učitelů křesťanské víry vůbec, zakázal však pronásledování prostých věřících.

Pronásledování duchovenstva a mnichů pokračovalo po dobu téměř čtyřiceti let, až do samé smrti Šápura II. (379). Tito vyznavači a mučedníci, jako netlenné drahocenné kameny, ozdobili svatební šat perské církve.

 Svatý mučedník Leonidas a mučednice Chariessa (Charissa), Viktorie (Nika), Galina, Kalis (Kallida), Nunechia, Basilissa, Theodora a další s nimi spolutrpící (♰ 258)

památka 16. / 29. dubna

Svatý Leonidas se narodil na Peloponésu a sloužil jako vedoucí ženského duchovního sboru. Během pronásledování za císaře Decia (okolo roku 250) sbor pod jeho vedením i nadále pokračoval ve zpěvu hymnů a děkovných bohoslužbách.

Zatímco se ostatní křesťané toho kraje skrývali a snažili se vyhnout prohlídkám, ženy vedené Leonidasem prokázaly neuvěřitelnou odvahu a jako jediné otevřeně vyznávaly křesťanskou víru. Všechny byly několik dní před Velikonocemi zatčeny ve městě Trezén v Argolidě a poté odvedeny do Korintu k vládci Venustovi.

Venustus, sedící na vysokém trůně, slíbil Leonidovi slávu a bohatství, pokud obětuje bohům. Leonidas klidně a s úsměvem odpověděl: „Já sám jsem se už dávno zřekl lží a strach mám jen o tebe, neboť tvé bludy vedou k věčné smrti.“ Vladař se poté rozhodl, že je čas uchýlit se k mučení. Svatý řekl: „Jelikož si to přeješ, vyzkoušej mé tělo ohněm a přesvědč se, že zatímco mé porušitelné tělo bude poškozeno, moje duše zůstane nezraněna a bude se radovat z rychlého vysvobození z pout, která ji poutají k tomuto smrtelnému bytí.“

Pak byly před vládce přivedeny zbožné panny. Ten se je snažil přesvědčit, že jejich učitel souhlasil s pohanskou obětí. Ony se však nenechaly oklamat a odpověděly: „I my z celého srdce přineseme oběť Pánu našemu Ježíši Kristu!“ Když viděl, že je nemůže nijak přesvědčit, nařídil křesťanky uvrhnout do žaláře.

Leonidas byl znovu předvolán a Venustus se nyní domáhal poslušnosti k panovníkovi. Leonidas byl neústupný: „Všechno, co Vládce nebe i země přikazuje, činím se zbožnou úctou. Ale co přikazují císaři, vykonávám, jen když je to správné; pokud ne, nepovažuji za povinnost se jim podřizovat!“ Venustus v rozzuření nařídil, aby byla Leonidovi zaživa stažena kůže a aby mu boky pálili pochodněmi. Ve stejném okamžiku obnovil výslech sedmi panen a zeptal se jich, zda jsou stejného smýšlení jako Leonidas. „Ačkoli jsme různého původu i pohlaví, jsme jednotni ve víře a způsobu života,“ zněla odpověď. „Budete podrobeny stejným mučením jako on,“ prohlásil Venustus. Kati okamžitě začali plnit jeho rozkazy. Ani mučením však mučitelé z nich nedokázali nic získat. Svaté pouze pronesly: „Jsme křesťanky a jsme připraveny snášet jakékoli utrpení pro Krista!“

Venustus potom nařídil, aby Leonidas a jeho učednice byly vhozeny do moře. Učednice byly vedeny podél pobřeží a Chariessa zpívala jako Mirjam, Mojžíšova sestra, poté, co Rudé moře pohltilo faraonovo vojsko (Ex 15,20). Její píseň pak převzaly i její společnice: „Běžela jsem svůj závod, Pane, pronásledovalo mě vojsko, Pane, a nezřekla jsem se Tě, Pane, spas duši mou!“ Na Bílou sobotu byli naloděni na loď. Tam pokračovali ve svém zpěvu. Když loď uplula asi šest kilometrů, přivázali jim ke krku kameny a ruce svázali za zády. Leonidas byl vhozen do moře jako první. Ještě než ho vlny pohltily, svatý řekl: „Dnes přijímám druhý křest k očištění mého vnitřního člověka!“ Poté bylo odevzdáno vlnám sedm panen.

Jejich těla později našli zbožní křesťané na pobřeží a velký chrám poté posvětil místo jejich pohřbení.

 

 

 

Svaté mučednice, tři sestry:

Agape, Chionia a Irena (♰ 304)

památka 16. / 29. dubna

V čase pronásledování křesťanů, které rozpoutal Dioklecián, když všechny věznice v Římě byly přeplněné křesťany, sloužil křesťanům jako utěšitel a rádce stařec Chrysogonos. Neúnavně bděl nad těmi, kteří čelili těžké zkoušce, a připravoval je na mučednictví.

Takovýto silný odpor proti snahám o vyhlazení křesťanů nemohl uniknout pozornosti pronásledovatelů. Chrysogonos (♰ 304), byl na Diokleciánův příkaz zatčen a přiveden k němu do Aquileie. Tam císař osobně Chrysogona vyslýchal, protože ho však nijak nedokázal přesvědčit, aby se křesťanské víry zřekl, nařídil mu useknout hlavu a tělo hodit do moře. Tělo i useknutou hlavu svatého mučedníka pak vyplavily vlny na břeh. Nedaleko tohoto místa žil křesťanský kněz Zoilus a opodál žily tři panenské sestry Agape, Chionia a Irena osamělým a zbožným životem.

Když se Presbyter Zoilus, dozvěděl, čí tělo leží nepohřbené, vzal ho a uložil je do schrány a skryl ve svém domě. Třicátého dne po své smrti se mučedník Chrysogonus zjevil presbyterovi ve snu a řekl mu: „Ať je ti známo, že během příštích devíti dnů budou tři panny žijící blízko tebe odvedeny k mučednické smrti. Řekni služebnici Boží Anastasii, aby se o ně starala a připravila je na nadcházející zkoušku a mučednictví... A sama za sebe buď pokojný, brzy obdržíš od Pána odměnu za svou práci a odpočineš se svatými...“

Podobný sen měla také Anastasie. Dozvěděla se, kde žijí tři křesťanské sestry, spěchala k nim a strávila s nimi celou noc v rozhovorech a přípravách na nadcházející duchovní zápas. A nemusely dlouho čekat. Mladé dívky byly brzy zatčeny za vyznávání víry v Krista a uvrženy do vězení.

Jejich mládí jako by dávalo naději, že nebude těžké je přesvědčit, aby se zřekly své víry, a proto se nepohrdlo žádným přemlouváním, skvělými sliby ani pohrůžkami, aby na ně bylo zapůsobeno v kýženém smyslu. Avšak tyto křesťanky, poučené shůry, dokázaly nevyvratitelně odporovat všem bohaprázdným domluvám a přemlouváním. Proniknuty vírou v budoucí věčný a blažený život, nenechaly se zlákat příslibem pozemských radostí. Nosíce v duši Boha, nepřestávaly za přízraky hrozeb vidět Jeho obraz, slibující věčnou blaženost těm, kdo od Něho neodstupují.

A tak, ať už se pozemské mocnosti snažily jakkoli zvrátit z cesty pravdy tyto tři pokorné duše, které ještě nestihly nabýt životních zkušeností, stačila jediná jiskra Boží pravdy zažehnutá v jejich nitru k tomu, aby spálila na popel lidskou nespravedlnost a zároveň zvítězila nad smrtí.

Jejich pozemský úděl byl brzy zpečetěn: lidé nad nimi vynesli rozsudek smrti. Když se křesťanky dozvěděly, že jsou odsouzeny k upálení, zvolaly: „Děkujeme Ti, Pane Ježíši Kriste, že jsi nás přivedl k tomu, abychom byly vyznavačkami Tvého jména!“

Agapie a Chionie byly vhozeny do ohnivé pece, kde s modlitbou svěřily své duše Bohu. Svatá Anastasie, která se věnovala službě křesťanským vězňům a péči o pohřby ostatků mučedníků, přijala těla Agapie a Chionie, která zůstala nezraněna, a tajně je pohřbila.

Následujícího dne jeden z hlavních soudců, Sisinius, předvolal nejmladší ze sester, Irenu, a pohrozil jí hanbou a mučením. Ona však s pevnou rozhodností odpověděla: „S čím duše nesouhlasí, není Bohem přičítáno k hříchu! Svatí a ti, kteří dříve trpěli pro Krista, nebyli poskvrněni, když jim mučitelé vlévali do úst krev modlářských obětí... Nestarám se o to, co s mým tělem provedete: zda ho vydáte poskvrnění, ranám či ohni. Jsem připravena snést všechno pro jméno svého Boha!“

Irena byla vyvedena za město. Jeden ze Sisiniových vojáků ji probodl šípem. Umírajíc radostně zvolala: „Jdu ke svým blaženým sestrám!“

To se událo na Velký pátek, a když padla noc, svatá Anastasie poslala své služebníky, aby vzali svaté tělo mučednice, které pak spolu s těly jejích svatých sester pohřbila.

 

Svatí mučedníci Mesukevijští,

Suchias a jeho družina: Ondřej, Anastasios, Thallelaios, Theodorit, Ivichirion, Jordán, Kodratos, Lukián, Mimnenos, Nerangios, Polyeuktos, Jakub, Fokas, Domentián, Viktor, Zosimos a Sergios (♰ 130)

památka 15. / 28. dubna

Svatý mučedník Suchias a jeho 17 druhů byli velmoži na dvoře alanského vládce Bakura.

Doprovázeli dceru alanského vládce Sateniku, manželku arménského krále Artaxara (88–123), a ocitli se v Artašatu, starobylém hlavním městě Arménie (město bylo později v roce 163 zničeno Římany). Kázal zde řecký křesťan Chrysos, kterého světlem víry osvítil svatý apoštol Juda Tadeáš a také ho rukopoložil na jereje. Velmoži skrze jeho slova uvěřili v Krista Spasitele a pevně se rozhodli zasvětit celý svůj život službě Bohu. Všech sedmnáct nově obrácených následovalo Chrysose do Mezopotámie. Během křtu ve vodách Eufratu, který tam jerej Chrysos vykonal, se stali důstojnými spatření Pána slávy, Ježíše Krista.

Na místě svého křtu svatí mučedníci vztyčili na památku čestný kříž a pojmenovali ho „Kříž Zvěstování“. Při křtu dal kněz Chrysos všem svatým nová jména: nejstaršímu – Suchias a jeho druhům – Ondřej, Anastasios, Thallelaios, Theodorit, Ivichirion, Jordán, Kodratos, Lukián, Mimnenos, Nerangios, Polyeuktos, Jakub, Fokas, Domentián, Viktor, Zosimos a Sergios.

Po mučednické smrti blaženého Chrysa se svatý Suchias stal duchovním vůdcem bratří. Brzy se všichni přesídlili do pustiny na hoře Sukaketi, nedaleko horské vesnice Bagrevandi. Zde bývalí velmožové vedli přísný asketický život, živili se řídkou horskou vegetací a pili vodu z pramene.

Nový vládce pohanské Alanie, Datianos, se dozvěděl, že jeho bývalí velmožové přijali křesťanství a usadili se v modlitební samotě. Pověřil svého důvěrníka Barnapase s oddílem vojáků, aby se pokusil přesvědčit je k návratu ke dvoru a k jejich původní víře. Barnapas svatého Suchiase i jeho společníky vyhledal, ti však věrni svému slibu služby Bohu veškeré přemlouvání odmítli.

Tehdy na Barnapasův příkaz byli svatý Suchias a jeho společníci přibiti k zemi ve tvaru kříže a upáleni. Když umírali, svatý Kodratos, následovaný ostatními mučedníky, začal zpívat 21. žalm. Po upálení byla jejich těla rozsekána a rozptýlena po hoře Sukaketi, což dalo vzniknout pojmenování pro tyto mučedníky „Mesukevijští“ či „Sukaketijští“. Stalo se tak v roce 130. Athoský pergamenový rukopis z 11. století z Iverského monastýru uvádí rok 100.

Svaté ostatky mučedníků zůstaly nepohřbené a neporušené až do čtvrtého století, kdy byly uloženy do rakví a pohřbeny místními křesťany (jména svatých mučedníků byla nalezena vyryta na skále).

Svatý mučedník svt. Řehoř, osvětitel Arménie, postavil na tomto místě chrám a založil monastýr. Následně zde vytryskl léčivý pramen.

 

Svatý mučedník Sabbas Gótský (♰ 372)

památka 15. / 28. dubna

Sabbas, rodem Gót, vedl zbožný život mezi svými krajany, kteří stále uctívali pohanské modly. Přehlížel všechny výhrůžky modloslužebníků a přede všemi vyznával, že je křesťan.

Jednoho dne se obyvatelé vesnice, kde svatý Sabbas pobýval, zapřísahali před svým knížetem, že ve vesnici není ani jeden jediný křesťan. Sabbas však směle přede všemi prohlásil: „Za mě ať se nikdo nezapřísahá, já jsem křesťan!“ Po těchto slovech byl představen knížeti. Kníže, když se dozvěděl o chudobě, ve které žije, propustil Sabbase s opovržením s tím, že od takového člověka nelze očekávat ani užitek, ani žádnou škodu.

Jednoho dne, před svátkem Paschy, se Sabbas vydal do jiné vesnice navštívit křesťanského kněze Gufika, aby spolu s ním oslavil Kristovo vzkříšení. Cestou ho potkal jeden vznešený muž, který mu přikázal, aby se vrátil do své vesnice a šel za knězem Sanealem. Protože však věděl, že se Saneal kvůli pronásledování odešel do Řecka, nedbal tohoto příkazu a pokračoval v cestě.

Den byl jasný, náhle se však obloha zatáhla mraky a začalo tak silně sněžit, že Sabbas v cestě nemohl pokračovat. Viděl v tom Boží vůli a vrátil se do své vesnice, kde našel presbytera Saneala, který se z Řecka už vrátil. Spolu s ním a dalšími věřícími pak oslavil svatou Paschu.

To bylo v roce 372. Pátého dne po Pasše, 12. dubna, knížecí syn Atharid s množstvím pohanů v noci přepadl Sanealův dům a když našel kněze spícího, zajal ho a s ním i Sabbase. Sabbas byl svlečen donaha, vlečen po drsné cestě až do města a zbit pruty a biči. Druhý den ráno k úžasu všech však na jeho těle nebyla jediná rána. Ale lidé krutí s tvrdým srdcem jsou obvykle hluší a slepí ke všemu, co nezapadá do jejich výpočtů a plánů.

Ani nepohlédli na jeho zázračné uzdravení, ve městě ho podrobili novému mučení a nakonec ho odsoudili k utonutí v řece. Soluňský biskup svatý Ascholios (♰ 384) ho posiloval na duchu k mučednické smrti. Když šel na smrt, svatý mučedník oslavoval a děkoval Bohu.

Vojáci, kteří ho vedli, dojati jeho postojem, si mezi sebou řekli: „Propusťme tohoto nevinného muže, Atharid se o tom nedozví.“ Když to svatý mučedník uslyšel, odpověděl: „Učiňte, co vám bylo přikázáno! Vidím, co vy nevidíte: vidím svaté anděly, připravené vzít mou duši do nebe.“ Tehdy vykonavatelé rozsudku přivázali k mučedníkovu krku těžký trám a hodili ho do hlubin řeky Musy (ve Valašsku, poblíž města Târgoviște). Pak vytáhli mučedníkovo tělo z vody a bez pohřbu ho pohodili na zem, věřící ho však potom pohřbili.

Svatý Sabbas zemřel ve věku 38 let za vlády císaře Valenta (364–379). Jeho svaté ostatky byly přeneseny do Kappadokie úsilím jednoho vojenského velitele ve Skythii, Sarana, rodem Kappadočana. Svatý Basil Veliký (♰ 379), když obdržel svaté ostatky mučedníka a dopis od svt. Ascholia a vojenského velitele Sarana, jim v roce 374 poděkoval v dopisech, které se dochovaly dodnes.

 

Svaté mučednice Basilissa a Anastasia (♰ 68)

památka 15. / 28. dubna

Svaté mučednice Basilissa a Anastasia žily v Římě a byly osvíceny světlem křesťanské víry od svatých apoštolů Petra a Pavla.

Zasvětily se službě Pánu. Když císař Nero (54–68) pronásledoval křesťany a vydával je mučení a popravám, svaté Basilissa a Anastasia nebojácně shromažďovaly těla mučedníků a důstojně je pohřbívaly.

Když se o nich dozvěděl císař Nero, nařídil vojákům, aby je zajali a uvěznili. Poté pro Krista snášely mnohá mučení: Byly podrobeny krutému týrání, bičovány, drásány železnými háky a páleny ohněm, zůstaly však pevné, neústupné ve své křesťanské víře a statečně vyznávaly svou víru v Krista Spasitele.

Nakonec jim byly na Neronův příkaz sťaty hlavy mečem. Poté odešly k Pánu, aby předstoupily v nebi v zástupech dalších svatých mučedníků.

Jejich svaté ostatky se nacházejí v Římě v kostele Panny Marie Míru (Santa Maria della Pace).

 

Svatí Aristarchos, Pudens a Trofimos, apoštolové ze sedmdesáti (♰ 67)

památka 15. / 28. dubna

 

Svatý Aristarchos je zmíněn ve Skutcích apoštolů, kde se vypráví, že když se v Efezu rozšířilo pobouření na celé město, dav zajal Makedonce Gaia a Aristarcha, Pavlovy průvodce na cestách (Sk 19,29). Ve svém listu Koloským apoštol Pavel, když vyjmenovává ty, kdo pozdravují koloskou církev, uvádí: „Pozdravuje vás můj spoluvězeň Aristarchos“ (Kol 4,10). Také v listu Filemonovi zmiňuje Aristarcha mezi těmi, kdo apoštola pozdravují (Fm 1,24). Svatý Aristarchos byl později ustanoven biskupem v syrském městě Apameia.

Svatý Pudens je apoštolem Pavlem zmiňován mezi těmi, kteří vítali apoštola Timotea (2 Tim 4,21). Pudens byl římským senátorem a mužem tak zbožným, že svůj dům na pahorku Viminal proměnil v domovní chrám nazvaný Pastýřský (Ecclesia Pudentiana či Titulus Pastoris). V tomto domě hostil svaté apoštoly Petra a Pavla; podle tradice zde bohoslužby sloužil sám apoštol Petr.

Svatý Trofimos je ve Skutcích apoštolů zmíněn dvakrát: při výčtu těch, kdo doprovázeli apoštola Pavla na cestě (Sk 20,4), a při vyprávění o tom, jak Izraelité pojali podezření, že apoštol Pavel přivedl tohoto Efesana do chrámu (Sk 21,29). V druhém listu Timoteovi apoštol Pavel rovněž oznamuje, že nechal Trofima nemocného v Milétu (2 Tim 4,20).

Všichni tito apoštolové doprovázeli svatého Pavla po celou dobu jeho pronásledování. Po jeho smrti, za vlády císaře Nerona, byli Aristarchos, Pudens i Trofimos sťati mečem.

 

Spravedlivá Jana myronosice (I. stol.)

památka 3. neděle po Pasše – Svatých žen myronosic a 27. června / 10. července

Tato svatá byla manželkou Chuzy, správce krále Heroda. Pán ji zřejmě uzdravil z nějaké nemoci (Lukáš 8,2–3). Sloužila Mu, stejně jako svatá Marie Magdaléna, po celé Jeho pozemské cestě, jak v Galileji, tak v Judeji, a stala se svědkyní životodárných strastí Kristových.

Brzy ráno na Paschu přišla Jana ke Kristovu hrobu s vonnými mastmi, spolu s Marií Magdalénou, Marií Jakubovou a dalšími ženami, které následovaly Pána z Galileje. Když svaté ženy viděly, že hrob je prázdný, žasly, zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Pak se jim zjevili dva andělé a řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ (Lukáš 24,5).

Svatým ženám připomněli slova Pána, že bude muset podstoupit ukřižování a třetího dne vstát z mrtvých. Ženy pak šly a všechno řekly apoštolům, ale ti tomu nevěřili, dokud k hrobu nepřiběhli svatí Petr a Jan sami (Lukáš 24, 11–12).

 

Třetí neděle po Pasše

Svatých žen myronosic: Marie z Magdaly, Marie Kleofášovy, Salome, Jany, Marty a Marie, Zuzany a dalších, spravedlivého Josefa z Arimatie a Nikodéma

Svátkem svatých žen myronosic Pravoslavná Církev oslavuje duchovní úsilí služby Kristu. Slaví se třetí neděli po Velikonocích.

Tento svátek je pojmenován podle nejslavnější události v křesťanských dějinách spojené s ženami, které následovaly Krista.

V noci Jeho Vzkříšení si s sebou vzaly myrhu (zvláštní olej používaný k pomazání těl mrtvých), přišly k jeskyni, kde byl pohřben Ukřižovaný, aby pomazaly jeho tělo, jak tehdy bylo zvykem. Zatímco se Kristovi učedníci ze strachu před pronásledováním rozutekli a skrývali se ze „strachu před Židy“ (Jan 20, 19), ženy myronosice nedbaly nebezpečí a vydaly se k hrobu. Právě jim se Vzkříšený Kristus zjevil jako prvním.

Kdo byly ženy myronosice? Nejznámější z nich byla Marie z Magdaly. Poté, co ji Kristus uzdravil z posedlosti sedmi démony (Lk 8,2; Mk 16,9), následovala Ho a sloužila Mu. Marie Magdaléna stála na Golgotě při Kristově skonu, byla svědkem Jeho pohřbu a poté se stala jednou z myronosic, kterým anděl zvěstoval Vzkříšení. Byla také první, kdo spatřil Vzkříšeného, a tuto zprávu přinesla apoštolům. Velikonoční pozdrav „Kristus vstal z mrtvých!“ pochází právě od Marie Magdalény. Je to vůbec první kázání o Vzkříšení.

Díky Marii Magdaléně vznikla tradice vzájemného obdarovávání barvenými vajíčky na Velikonoce. Podle tradice, když Marie svědčila císaři Tiberiovi o Vzkříšení Kristově, darovala mu slepičí vejce. Císař, pochybující o pravdivosti Vzkříšení, to prohlásil za nemožné – stejně jako je nemožné, aby slepičí vejce, které mu Marie dala, zčervenalo – avšak v tom okamžiku mu vejce v rukou zčervenalo.

Svatá tradice dále vypráví, že když se apoštolové rozešli z Jeruzaléma po celém světě, aby kázali, Marie Magdaléna šla s nimi. Po vší práci a snažení se usadila v Efezu, kde pomáhala apoštolu Janovi. Tam také zakončila svůj pozemský život. Pravoslavná církev ctí Marii Magdalénu jako svatou myronosici, apoštolům rovnou.

Písmo svaté uvádí mezi ženami nosícími myro i několik dalších jmen.

Marie Kleofášova (Jakubova), která byla dcerou Josefa Snoubence z prvního manželství a manželkou jeho mladšího bratra Kleofáše. Podle tradice se spřátelila s Přesvatou Pannou Marií, když byla zasnoubena spravedlivému Josefovi a přijata do jeho domu. Byla matkou Simeona, jednoho z apoštolů ze sedmdesáti.

Salome byla manželkou rybáře Zebedea, matkou apoštolů Jakuba a Jana. Když její synové následovali Krista, Salomé se připojila ke společenství žen, které mu sloužily.

Jana a Zuzana. Jana byla manželkou Chuzy, Herodova správce. Podle tradice následovala Krista, když uzdravil jejího syna. Evangelista Lukáš zmiňuje Janu a Zuzanu mezi ženami, které mu sloužily ze svého majetku (Luk 8,3).

Sestry Marie a Marta. Jejich bratrem byl Lazar Čtyřdenní, kterého Kristus vzkřísil z mrtvých. Podle tradice tyto sestry pomáhaly Lazarovi během jeho biskupské služby na Kypru. Evangelium vypráví o známé události, jak sestry přivítaly Krista ve svém domě: „Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ (Luk 10, 38–42)

Těchto sedm žen je zmíněno v Písmu svatém svými jmény. Ve skutečnosti jich bylo ale mnohem více – prostých i zámožných, těch, které následovaly Krista a sloužily Jemu i apoštolům, a těch, které na dálku pomáhaly materiálně. Pravoslavná Církev ctí jejich památku, ctí jejich práci a skutky ve jménu Krista a skrze ně ctí práci a skutky všech křesťanských žen, žijících a pracujících pro Krista.

Tento den jsou také připomínáni spravedliví a zámožní muži Nového zákona, Josef z Arimatie a Nikodém, kteří sňali tělo Páně z kříže. Josef z Arimatie dal Pánu svůj vlastní hrob a Nikodém mu přinesl sto liber směsi myrhy a aloe k pomazání. Odvážná rozhodnutí Josefa a Nikodéma, kteří pohřbili Krista pod dohledem farizeů, poskytují křesťanům příklad odhodlání stát za pravdou i mezi těmi, kteří Krista ukřižovali. Kromě toho Církev navíc skrze tyto svědky ukazuje na skutečnou pravost pohřbení: byli tu jasní očití svědci, pohřbení bylo zdokumentováno pečetí Kaifáše, pečetí sanhedrinu.

Témata žen myronosic a spravedlivých Josefa a Nikodéma jsou odlišná: první je spojeno se Vzkříšením, druhé pak s pohřbením. První přímo odkazuje na kanonická evangelia, která popisují zjevení Vzkříšeného Krista Marii Magdaléně (Jan 20) a dalším ženám – především, dle církevní tradice, Přesvaté Bohorodici (Mat 28,8–10). Druhé odkazuje na Nikodémovo evangelium, které je pro nezasvěcené méně přístupné. V prvotní Církvi byly památky žen myronosic na jedné straně a Josefa a Nikodéma na straně druhé ponejprv od sebe odděleny. Například v jeruzalémských bohoslužbách v 5. až 7. století se památka žen myronosic slavila v úterý po Antipasše anebo 25. dubna, zatímco neděle po Antipasše byla věnována výhradně spravedlivým Josefovi a Nikodémovi. Teprve v období po ikonoborectví se v Konstantinopoli začaly obě památky slavit společně a byly stanoveny na třetí neděli po Pasše, jak je tomu dodnes.

Není také náhodné, že se ženy myronosice připomínají třetí neděli po Pasše: poukazuje to na pravdu o Kristově Vzkříšení po druhé neděli po Pasše, která připomíná blaženou nevíru Tomášovu.

___

Když náš velký Pán a Bůh zemřel jako člověk, obtěžkán břemenem lidských hříchů, kdo z těch, o které se staral od věčnosti, se o Něho staral i ve smrti? Kdo navštívil Jeho hrob? Kdo projevil svou lásku k mrtvému? Ženy. Ale ne všechny a ne každá žena, nýbrž ženy myronosice, jejichž duše byly jako myrhou pomazány nesmrtelnou láskou Pána našeho Ježíše Krista. Jejich duše byly naplněny aromatem víry a lásky, proto i své ruce naplnily vonnými mastmi a šly ke hrobu, aby pomazaly tělo Kristovo.

Svt. Nikolaj Velimirović (♰ 1956)

 

 

Ctihodný Basil Vyznavač, biskup města Parion (9. stol.)

památka 12. / 25. dubna

Za svůj ctnostný a zbožný život byl obyvateli města Parion, které bylo součástí metropolitního stolce v Kyziku (Hellespontu), zvolen na místo biskupa.

Za vlády ikonoboreckých císařů vždy hájil pravoslavnou víru: vyhýbal se veškerému kontaktu s heretiky a bludaři, nedovolil jim působit ve své eparchii a nepodepsal písemné dekrety císařských úřadů a ikonoboreckých patriarchů týkající se ničení ikon.

S pomocí svatého Basila začala církevní působnost budoucího konstantinopolského patriarchy Ignatia I. (♰ 877), kterého rukopoložil na žalmistu, poté na diákona a nakonec na kněze.

Za svou horlivost snášel mnoho pronásledování, trýzněn hladem a chudobou. Pobýval ve vyhnanství na malém ostrově před Konstantinopolí. Pravoslavnému vyznání však zůstal věrný až do konce svého života. Nakonec ho Bůh učinil hodným toho, aby spatřil Vítězství pravoslaví a zároveň zkázu obrazoborectví.

Zesnul v Pánu v 9. století.

___

Stručný život svatého Basila byl dochován v Menologionu Basila II. a v Synaxariu konstantinopolské církve z 10. století. Tyto údaje nijak neupřesňují, za kterých ikonoboreckých císařů svatý Basil sloužil jako biskup. Pouze zmínka o něm v Životopise svt. Ignatia I., patriarchy konstantinopolského (♰ 877), nám umožňuje přesněji určit období života svatého Basila a zasadit tak jeho působnost do druhého období ikonoborectví (814–843).