Ctihodný Ilarion, schimnik Pečerský (♰ 1074)

památka 21. října / 3. listopadu

Tento přísný asketa žil a svůj mnišský zápas vedl v 11. století a byl společníkem a duchovním žákem svatého Theodosia Pečerského. Následuje příklad svého učitele svatosti, ctihodný Ilarion dnem i nocí přinášel četné modlitby a prosby, doprovázené poklonami a slzami, kterými se zalíbil našemu Pánu Bohu.

Současníci jej znali jako písaře, který spravoval a opisoval knihy v cele svatého Theodosia – zatímco jeho učitel zpíval žalmy a předl vlnu.

Ctihodný Ilarion schimnik zachovával tak přísný půst, že jedl pouze jednou týdně, a to jen nepatrné množství.

V životě ctihodného Theodosia se také vypráví, že zmíněný Ilarion se zjevil ctihodnému Nestorovi, kterému ozřejmil, jak byl pokoušen démony a jak ho ctihodný Theodosij často nabádal, aby tato pokušení vydržel, a svými modlitbami ho z nich vysvobodil.

Jméno ctihodného Ilariona jako duchovního žáka svatého Theodosia je také zmíněno ve společné službě Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících ve Vzdálených (Theodosijových) jeskyních (4. píseň kánonu, 2. verš): „Podivuhodný Ilarion, mající hodnost velkého andělského obrazu a který horlivě následoval život ctihodného Theodosija: přijímající pokrm vždy jen jednou v týdnu, vytrvalý ve zpěvu chvalozpěvu: Sláva moci Tvé, Hospodine.“

Jeho svaté ostatky spočívají ve Vzdálených jeskyních, proto se také jeho památka slaví společně s těmito ctihodnými otci 28. srpna / 10. září a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských 2. neděli Velkého půstu.

Jeho památka se pak ještě připomíná 21. října / 3. listopadu, neboť v tento den se připomíná památka jeho jmenovce, ctihodného Hilariona Velikého (♰ 372).

 Svt. Eata z Hexhamu (♰ 686)

památka 26. října / 8. listopadu

V mládí Eata odešel do monastýru na ostrově Lindisfarne, který založil svt. Aidan Lindisfarnský (♰ 651). Později se tam stal představeným, byl také vybrán za představeného monastýru v Melrose a ve stejném čase založil i nový monastýr Ripon (dnes malé město v anglickém hrabství North Yorkshire).

Roku 664 se Eata zúčastnil sněmu ve Whitby, na kterém se sjednotil keltský společný způsob bohoslužeb s Římskou církví a také se zde sjednotil společný způsob výpočtu data Paschy.

V roce 678 jej svt. Theodor Canterburský (♰ 690) ustanovil za biskupa Bernicie (jeho biskupství zahrnovalo dvě eparchie – Hexham a Lindisfarne).

Svt. Eata z Hexhamu jako biskup spravoval Lindisfarne od roku 678 do 685, kdy správu eparchie Lindisfarne přenechal svému učedníku svt. Cuthbertovi. Od roku 685 až do své smrti byl Svt. Eata biskupem eparchie v Hexhamu.

Svatý Béda Ctihodný nazýval Eatu „nejlaskavějším a nejprostším z lidí“. Dle příměru svého duchovního učitele a rádce, svatého Aidana, byl Eata z Hexhamu současně představeným monastýru i biskupem.

Tato tradice se utvořila na Britských ostrovech ještě za časů svt. Augustina Canterburského (♰ 604), kterému toto pravidlo zanechal a odkázal svt. Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov – Dialogos (♰ 604): „Ty, bratře, ve shodě a souladu dle mnišského pravidla žiješ se svým duchovenstvem v církvi Anglů, obrácených prozřetelností Páně k víře, proto je pro tebe lepší řídit se pravidly našich otců, která byla přijata v dávné církvi: žádný z nich nevlastnil nic odděleně, ale vše, co měli, bylo společné.“

Zesnul 26. října roku 686 a byl pohřben v kryptě chrámu svatého Ondřeje v Hexhamu.

 Ctihodný mučedník 

Ondřej Krétský (♰ 767)

památka 17. / 30. října

Svatý Ondřej byl původem z ostrova Kréta; od raného dětství byla jeho duše oddána ctnostným skutkům. Když pak vyrostl, přijal mnišství ve své domovině.

Žil za vlády ikonoboreckého císaře Konstantina V. Kopronyma (741–775), který křesťanům nařídil pod trestem smrti odstranit svaté ikony z chrámů a domovů. Věřící, kteří se beze strachu bránili bezbožnému ikonoborci a pevně se drželi tradice svatých otců, byli uvězněni.

Když se doslechl o pronásledování pravoslavných křesťanů ikonoborci, že císař vězní a mučí nikoli zloděje a lupiče, ale ctnostné a zbožné křesťany, přišel do Konstantinopole a veřejně v chrámu svatého mučedníka Mamase odsoudil tohoto heretika za pronásledování pravé víry.

Svatý směle předstoupil před panovníka s otázkou: „Jsi křesťan, císaři?“ a odsoudil ho za pronásledování pravé víry.

Císař, aby se ospravedlnil, mu oponoval, že je pošetilé ctít dřevo a barvu. Na to mu ctihodný odpověděl, že kdo trpí pro svaté ikony, trpí pro Krista, a kdo uráží ikonu zobrazující Krista, uráží samotného Krista.

Tyran byl na okamžik ohromen smělostí cizího mnicha, pak, neschopen unést jeho jistotu víry a přesvědčení, nařídil vojákům, aby se ho zmocnili.

Vojáci povalili ctihodného na zem a začali ho bičovat volskými šlachami. Aby ho připravili o možnost hlásat pravou víru, bili ho kameny do obličeje. Nic však nemohlo otřást svatým Ondřejem v jeho horlivosti pro Boha. Zalitý krví se obrátil k císaři a řekl: „Jestliže vy, pozemští vládcové, potrestáte ty, kdo urážejí vaše sochy a obrazy, protože to považujete za osobní urážku, oč hroznější bude Boží hněv a Boží trest pro vás, kteří urážíte a ničíte ikony našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Svatých!“ Po takových slovech rozhněvaný císař nařídil, aby mnicha spoutali a nechali ho vláčet po zemi přes celé město až na místo, kde byli popravováni zločinci.

Jeden z obyvatel města, když byl svědkem této scény a spatřil, jak krev udatného Kristova bojovníka barví zem, vrhl se na něj, podnícen ďáblem, s řeznickým nožem a uřízl mu nohu. Toto mučení bylo tím posledním a svatý Ondřej odešel k Pánu.

Tělo mučedníka bylo spolu s ostatky zločinců vhozeno do propasti, na místo zvané Krisis – což v řečtině znamená „soud“ –, kam se obvykle odkládala těla zločinců a kde zůstalo tři měsíce. O něco později na toto místo přišlo dvanáct křesťanů. Mezi ostatními těly nalezli ostatky svatého mučedníka. Tělo vyzvedli a uložili na důstojném místě, za což se jim dostalo odměny v podobě vysvobození z jejich těžkostí. Na přímluvu tohoto ctihodného mučedníka se u jeho hrobu dostalo uzdravení mnoha nemocným. Neboť svatý Ondřej má před Bohem smělou důvěru a přimlouvá se za nás za všechny, když spolu se svatými stojí předstoupen navěky před Pánovým trůnem. Amen.

 

 Památka přenesení ostatků

svatého spravedlivého Lazara Čtyřdenního

z Kypru do Konstantinopole roku 898

památka 17. / 30. října

Svatý Lazar, bratr Marty a Marie, žil ve vesnici Betánie nedaleko Jeruzaléma. Během svého pozemského života Pán často navštěvoval dům Lazara, kterého vroucně miloval a nazýval ho svým přítelem. Když Lazar zemřel a čtyři dny ležel v hrobě, Pán ho vzkřísil z mrtvých. Mnoho Židů, kteří se o tom doslechli, přišlo do Betánie, a poté, co se utvrdili v pravdivosti tohoto zázraku, se stali Kristovými následovníky. Za to chtěli velekněží Lazara zabít. Svatý Lazar je pak ve svatém evangeliu zmíněn ještě jednou: a to, když Pán šest dní před Paschou znovu přišel do Betánie, tam byl i vzkříšený Lazar (Jan 12, 1–2, Jan 12, 9–11).

Po Kristově vzkříšení, Nanebevstoupení a Seslání Svatého Ducha na apoštoly, poté co byl zavražděn svatý apoštol arcidiákon Štěpán a začalo pronásledování jeruzalémské církve, byl spravedlivý Lazar vyhnán z Jeruzaléma a spolu se svými sestrami se vydal kázat evangelium do různých zemí.

Takto se dostal až na ostrov Kypr, kde se dle tradice s Lazarem setkali svatí apoštolové a vysvětili ho na biskupa. Spravedlivý Lazar se stal biskupem v Kittiu (dřívější název města Larnaka na Kypru).

O spravedlivém Lazarovi se dochovalo jen málo informací. Podle tradice sama Matka Boží utkala pro Lazara vlastníma rukama omofor a podnikla plavbu po moři na ostrov Kypr, aby tento dar osobně předala novému biskupovi z Kittia.

Lazar žil na Kypru v tichu svého rozjímání a práce. Po svém zmrtvýchvstání se už nikdy neusmál, protože se setkal s tajemstvím života a smrti, neznámým těm, kteří žili na zemi.

Na ostrově Kypr žil spravedlivý Lazar asi třicet let. Jak svatý zemřel, není známo, ale křesťané ho s úctou pohřbili v kamenném sarkofágu, kde byli později poblíž pohřbeni i další biskupové.

Po mnoha ničivých válkách a zemětřeseních bylo město přemístěno na jiné místo a místo pohřbení starověkých biskupů, pohřbených pod troskami, bylo zapomenuto.

Lazarův hrob zůstal dlouho neznámý. Na místě pohřbu spravedlivého muže se však začaly dít podivuhodné zázraky. V roce 392 se tam zjevila Kyperská ikona Matky Boží ¹, která proslula svými zázraky. Po zjevení ikony Matky Boží začal na stejném místě tryskat léčivý pramen, který někdy mizel a pak se znovu objevoval. A na stejném místě docházelo ještě k mnoha dalším zázračným znamením. Na konci 8. století bylo pak rozhodnuto postavit zde chrám. Když se s tím započalo, byly v zemi objeveny ruiny dřívějšího starobylého chrámu. Následně byly také vykopány starověké sarkofágy, z nichž jeden nesl nápis „Lazar Čtyřdenní, přítel Kristův“. Místo, kde byl chrám objeven, bylo pojmenováno Larnaka ². V roce 898 se císař Lev Moudrý, který v té době vládl, rozhodl přenést část svatých ostatků spravedlivého Lazara z Larnaky do Konstantinopole.

Po mnoho staletí se pak věřilo, že se tyto ostatky svatého Lazara ztratily v Konstantinopoli během drancování křižáky. Ale v roce 1972, během rekonstrukce chrámu svatého Lazara v Larnace, byl původní kamenný prestol rozebrán a v jeho základech byl objeven bílý mramorový relikviář s ostatky. Nápis na víku uváděl, že relikviář obsahuje svaté ostatky Lazara z Kitionu. V současné době jsou v obnoveném chrámu v Larnace ostatky vystaveny vedle ikony Vzkříšení Lazara. Můžete sestoupit pod oltář k hrobkám prvních biskupů, kde z prázdného hrobu Lazara vyvěrá svatý pramen. To je ten samý pramen, který Kypřanům ukázal místo pohřbení svatého Lazara.

Mnozí se obracejí k léčivým ostatkům svatého Lazara, zejména ti, kteří se nacházejí ve stavu těžké sklíčenosti a zoufalství, a svatý vždy pomáhá všem, posiluje jejich ducha a prohlubuje jejich víru. Svatý Lazar je spolu se svými svatými sestrami, svatou Martou a Marií, také patronem pohostinnosti a dalších skutků milosrdenství.

_

¹ Kyperská ikona Matky Boží. Zjevila se v roce 392 na ostrově Kypr na místě pohřbení svatého Lazara a byla umístěna v monastýru Stavrouni, postaveném na místě jejího zázračného objevení. V 9. století byl pak pro uložení této ikony postaven chrám Panagia Angeloktista – Παναγία Αγγελόκτιστη, což se překládá jako „chrám Matky Boží postavený anděly“. Podle tradice nezačala stavba chrámu přesně na jeho současném místě, ale trochu stranou. Den po položení základů se pak nečekaně zjistilo, že se záhadně přesunuly na místo, kde stojí nynější chrám. Odtud pochází i jeho název. Příběh obsažený v řeckém synaxarionu na Neděli Pravoslaví pak vypráví, že tento svatý obraz byl umístěn na bráně vedoucí do chrámu. Jednoho dne Arab, který procházel kolem chrámu, úmyslně vystřelil šíp a zasáhl koleno Přesvaté Bohorodice zobrazené na ikoně. Rána okamžitě silně krvácela a potřísnila zem krví. Zmatený a vystrašený Arab poté rychle spěchal domů, ale brzy nato padl mrtvý k zemi. Na ikoně sedí Matka Boží na trůnu s Božím dítětem v náručí a po obou stranách jsou dva andělé držící ratolesti, nebo dikirion s trikirionem, nebo nástroje Kristova utrpení.

² Larnaka. Název je odvozen z řeckého slova larnax (λάρναξ), které znamená sarkofág či kamenná hrobka. Odkazuje na hrob svatého Lazara z Betánie, který byl po svém vzkříšení prvním biskupem zdejšího starověkého města Kition.