středa 24. února 2021

 Svatá mučednice Domnina a její dvě dcery, Virinea (Jarmila -  Veronika - Berenica

a Proskudia († 306)

památka 4. / 17. října

Památku svaté mučednice Domniny a jejich dvou dcer, Viriney (Jarmily, Veroniky) a Proskudiy, zaznamenal a svým slovem velebil a chválil svt. Jan Zlatoústý.

Domnina, byla významnou a bohatou ženou a pocházela z Antiochie. Společně se svými dcerami, přijala křesťanskou víru. Manžel Domniny, byl však pohan a v čase, kdy císař Diocletianus pronásledoval křesťany, snažil se přesvědčit svou ženu s dcerami, aby se zřekli své víry a Krista.

Domnina se proto rozhodla, naplněna láskou k Bohu a zbožnou horlivostí, společně se svými dcerami opustit svoji vlast i příbuzné a odešla do Edessy.

Její manžel, se však dozvěděl, kde se skrývá a vyslal vojáky aby je přivedli nazpět. Vojáci, je zajali a byli už na cestě zpět do Antiochie. V polovině jejich cesty, se vojáci zastavili, aby poobědvali. Vojáci přitom popíjeli i víno a opili se.

Když svatá Domnina, viděla takto opilé vojáky, kteří byli ještě povzbuzení nenávistí jejího muže vůči ní a křesťanské víře, pomyslela nato, že to bude jen dílem okamžiku, kdy budou ona a její dcery zneuctěny, rozhodla se spolu s nimi při první příležitosti utéct.

Spravedlivé ženy, se proto slavnostně oblékly, pomodlily se k Bohu a v okamžiku, kdy vojáci pro množství vína co vypili, už nebyli tak pozorní, poprosila je Domnina o svolení, aby se mohla se svými dcerami trochu málo projít. Když jim to bylo dovoleno, společně skočily do blízké řeky, kde se utopily¹.

Takto smýšlejíce, že lepší je z lásky k Pánu zahynout ve vodě a před Něho předstoupit čistými, nežli zůstat živými, ale poskvrněnými a zneuctěnými, byla přijata jejich společná oběť našim Pánem, to se událo ve čtvrtém století, okolo roku 306.

_____________________________________ 

¹ Takto o tom píše i Eusebius Pamphili (Eusebios z Kaisareie), ve svých Církevních dějinách, v knize 8, kapitola 12, 3 – 4.

 Svatý nový mučedník Christos albánský, 

zahradník (†1748)

památka 12. / 25. února

Svatý nový mučedník Christos (Άγιος Χρήστος ο Κηπουρός - Shën Kristo Kopshtari), se narodil v Albánii, ve městě Përmet (Πρεμετή). Tam pracoval jako zahradník, když mu bylo čtyřicet let, odešel z Albánie za prací do Konstantinopole.

Tam se mu pak jednou při prodeji jablek na městském trhu v Konstantinopoli stalo, že za ním přišel jeden Turek. A chtěl od něj všechna jeho jablka koupit, ale strašně pod cenou. Nakonec mezi nimi, kvůli tomu došlo až k hádce. Christos se bránil a cenu, kterou mu Turek nabízel, odmítl.

Turek se rozzlobil a rozhodl se Christosovi pomstít. Odešel před místního soudce, kterému oznámil, že mu Christos jakoby řekl, že se stane muslimem.

Christose proto pozvali před soud, kde onen pomstychtivý Turek proti Christosovi lživě svědčil, že slyšel, jak řekl, že se poturčí a, že se stane muslimem. Soudce se potom zeptal i Christose, zda to je pravda.

"Ve jménu Boha", odpověděl chudý zahradník, "Já jsem nikdy takováto slova neřekl. Jsem křesťan a nemohu změnit svoji víru, dokonce ani tehdy, i kdybych proto musel tisíckrát strádat".

Když takovou odpověď slyšel soudce, vydal příkaz, aby zahradník prozatím dostal trest bití holemi. Potom byl mlácen po celém těle, až měl hlavu i tělo smáčené svou krví. Přesto všechno, však zůstal Christos, jako křesťan neoblomný, byl uvržen do vězeňské kobky, kde byl na rukou spoután okovy a nohy mu daly do klády.

V té době se stalo, že byl ve stejném vězení, i učený mnich Kaisarios Dapontes (Καισάριος Δαπόντες). Ten, když spatřil nebohého zahradníka, který přese všechno ponížení a bití, zůstal věrný Kristu, pojal ho s ním soucit a lítost. Poprosil vězeňskou stráž, aby mu byla odemčena kláda alespoň na nohou a stráž mu ji na jeho prosbu sundala. Poté , našel dokonce i trochu jídla pro Christose. Ten však nechtěl nic jíst a jen mu řekl: "Děkuji vám, otče, ale ne, nebudu jíst a nebudu ani pít, dovolte mi pro Krista zemřít, hladovým a žíznivým". Potom tento nový mučedník pro víru, vytáhl ze svého opasku brousek, který vždy nosil při sobě, podal ho ctihodnému otci a řekl mu: "Prodejte ho a za to co utržíte, dejte odsloužit liturgii, za pokoj mé duše".

Ještě téhož dne, pak pro něj přišla stráž, byl vyveden z vězení za město, kde mu byla odseknuta hlava. Svědkem a tím kdo zapsal strádání tohoto nového mučedníka, pak byl Kaisarios Dapontes.

Tento nový mučedník, před svými trýzniteli pokorně sklonil svou hlavu, své srdce, svou mysl a svou duši, však dávno předtím, zcela oddal Kristu. Takto blažený Christos, získal mučednickou korunu, od našeho Pána Ježíše Krista, kterému buď sláva na věky věkův. Amen.


 

úterý 23. února 2021

 Ctihodná Scholastika z Nursie (†543)

památka 10. / 23. února

Ctihodná Scholastika, byla sestra dvojče, ctihodného Benedikta z Nursie, jednoho ze zakladatelů mnišství v západní Evropě. Se svým bratrem, se narodila okolo roku 480, ve městě Norcia – Nursie, ve střední Itálii v provincii Perugia v Umbrii.

Jejich matka Abundancia zemřela při porodu, jejich otec Euprob, ze vznešené  patricijské rodiny, je poté svěřil pěstounce. Scholastika už jako dítě, vyrůstala při monastýru Roccabotte. Její bratr, jí byl vždy dobrým rádcem v duchovním životě, ona pak, vždy byla jeho dobrou učednicí, ale i pomocnicí.

Protože se od své mladosti, rozhodla zasvětit svůj život Pánu a přijmout mnišství, svou duši ozbrojila mnohými ctnostmi, proti útokům nepřítele našeho spasení.

Když pak ctihodný Benedikt, opustil jeskyni poblíž města Subiaco, kde žil jako poustevník a přestěhoval se do Monte Cassina, kde založil monastýr, ona, aby i nadále mohla čerpat užitek z duchovních rad a poučení svého bratra, přestěhovala se do blízkosti Monte Cassina, poblíž vesnice Plombariola, kde byl poté založen ženský monastýr. A tak jak byl strohý a přísný monastýr ctihodného Benedikta, byl přísný i tento monastýr, plný odříkavého života sester v Kristu, ve kterém se představenou stala svatá Scholastika.

Ctihodný Benedikt, se poté vždy se svou sestrou, viděl jen jedenkrát v roce a to vždy v době před Velkým půstem. Setkávali se v malém příbytku na cestě, mezi oběma monastýry. V tento den, pak společně trávili v duchovních besedách a modlitbách. Když se poté přiblížil večer, po skromné večeři, se rozloučili a každý se potom vrátil do svého monastýru. 

Svt.Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov (Dialogos), od kterého, se o životě svaté Scholastiky dozvídáme především, nám ve druhé knize Dialogů (Rozhovory o životě italských otců a nesmrtelnosti duše), v kapitole třicáté třetí a třicáté čtvrté, vypráví o zázraku, který se stal, skrze modlitby této ctihodné ženy, v den jejich posledního setkání, roku 543:

Jednoho dne, tak jako obvykle, přišla svatá Scholastika, a za ní spolu se svými učedníky, přišel její ctihodný bratr. Po celý den, pak společně chválili Boha, rozmlouvali spolu ve svatých rozhovorech, a když se už blížila noc, pojedli společně večeři.

Seděli ještě za stolem, čas se zdál pomalu jdoucím, když tu tato svatá žena a Benediktova sestra, začala ho prosit: "Prosím, neopouštěj mne této noci, pohovořme ještě, o radostech nebeského života". On jí však odpověděl: "Copak to říkáš sestro? Já nemohu zůstávat mimo celu monastýru".

A bylo toho dne, nebe tak jasné, že ve vzduchu nebyl vidět ani jeden oblak. Tehdy zbožná žena, když uslyšela odmítnutí svého bratra, položila ruce složené na stůl a na ruce pak sklonila hlavu v modlitbě k Všemohoucímu Bohu.

Když potom svoji hlavu zvedla, zahřmělo a spustila se tak velká bouřka, že ctihodný Benedikt nemohl od stolu odejít. Takto zbožná žena, která sklonila svojí hlavu a prolila potok svých slz, učinila z jasného nebe, během okamžiku nebe naplněné deštěm.

A nestalo se to tak, že by se tato záplava vody, spustila až za nějakou chvíli po její modlitbě. Její modlitba a ona záplava deště, byly tak souběžné, že když pozvedla svojí hlavu od stolu, hřměl už hrom a pak v jednom a tom samém okamžiku, když pozvedla hlavu, spustil se i silný déšť.

Když svatý muž spatřil, že není už možné, aby se pod hromy, blesky a takto silným deštěm, vrátil do monastýru, se zármutkem, si sestře postěžoval: "Nechť tě sestro, Všemohoucí Bůh ušetří, co jsi to učinila?" Sestra mu však odpověděla: "Já tě prosila, ale tys mi nechtěl naslouchat, poprosila jsem pak svého Pána a On mne vyslyšel. Jestliže můžeš, opusť mne, odejdi a vrať se do monastýru". On však z pod střechy příbytku odejít nemohl. A přestože nechtěl zůstat na místě z vlastní vůle, stalo se, že tam zůstal z vůle své sestry. Oba sourozenci, poté společně strávili celou noc v modlitbě a bdění, v  rozmluvách o Bohu a duchovním životě.

Následujícího dne, se pak oba rozloučili a každý se potom rozešel do svého monastýru. Za tři dny na to, když Benedikt stál u okna své cely, spatřil, jak v okamžiku, kdy jeho sestra svatá Scholastika, zesnula v Pánu, byla její duše povznesena do nebe, v podobě holubice. Vzdal poté díky Bohu, dal vypravit mnichy, pro tělo své sestry, které pak dal uložit do hrobu, který si původně připravil pro sebe. Nedlouho poté, se pak i on odebral za svojí sestrou. A tak se stalo, že těla těch, jejichž mysl, byla vždy sjednocena v Bohu, nebyla rozdělena ani pohřbením. To se událo okolo roku 543.

Svaté ostatky ctihodného Benedikta a Scholastiky, byly na konci VI. století, kolem roku 584, přeneseny do francouzského města Le Mans, po vydrancování monastýru Montecassino Langobardy. Potom ještě v XI. století, byly přeneseny do vesnice Juvigny-sur-Loison v Lotrinsku.

Během restaurátorských prací prováděných v klášteře Montecassino po jeho zničení během druhé světové války (15. února roku 1944, byl klášter Montecassino, bombardován spojenci a zcela byl srovnán se zemí), pak byl v tomto monastýru nalezen i původní zachovaný dvojitý hrob, svatých Benedikta a Scholastiky.


 

sobota 13. února 2021

Ctihodná Brigita z Kildare 

Naomh Bríd Cill Dara, Irská

památka 1. / 14. února

 

Ctihodná Brigita, se narodila okolo roku 452 ve  Faughart v Irsku, v křesťanské rodině. Podle církevní tradice, byli její rodiče pokřtěni svatým Patrikem (Svt. Patrik  - Naomh Pádraig - apoštol a osvětitel Irů † 461, památka 17. /30. března), který pak také nedlouho před svojí smrtí, svatou Brigitu navštívil a poprosil ji, aby mu utkala rubáš, ve kterém byl potom i pohřben.

Už, když byla malá, projevovala podivuhodné úsilí k dosáhnutí ctností. Když rodiče mladé dívky, projevili přání provdat ji, dívka dala přednost jedinému Ženichu, Pánu našemu Ježíši Kristu. Brzy na to přijala mnišství a podle tradice ji postřihl svatý Mel (Svt. Mel z Ardagh † 488 nebo 490, památka 6. / 19. února).

V roce 470, se stala igumenii monastýru, který sama založila. Na tomto místě rostl ohromný dub, a proto se tento monastýr jmenoval Kildare – Cill Dara, což znamená dubový chrám.

Ještě za života svaté Brigity, byla v monastýru ustanovena archijerejská katedra, kterou měl ve správě spravedlivý starec Conleth (Svt. Conleth z Kildare, památka 4. /17. května).

Následovníci svaté Brigity, zakládali monastýry po celém Irsku.  Proslavila se svým přísným mnišským odříkavým zápasem, pokorou a neobyčejnou štědrostí, kterou projevovala k chudým. Je mnoho zapsaných svědectví o zázracích, které z milosti Boží učinila. Znamením kříže vyháněla běsy, uzdravovala nemoci, obracela na cestu víry a pokání hříšníky.

Zesnula roku 525 v Kildare. Ostatky ctihodné Brigity, se nachází ve městě Downpatrick - Dún Pádraig, vedle svatých ostatků svatých Patrika a Kolumbána. Ctihodná Brigita je ctěná jako ochránkyně Irska.

Tropar hlas 1.

Pokorou, jsi vystoupila do výšin, Boží vůlí povznesená, před Nebeským ženichem jsi předstoupila, nosíce korunu čestného panenství, nyní se rozpomeň na ty, kteří k tobě přicházejí, tak, jak jsi to i slíbila, ó ctihodná Matko Brigito, pros Krista Boha, aby spasil duše naše.

Kondak hlas 4.

Evangelní moudrostí od mládí naplněná, s radostí jsi vystoupila do výšin ctností, nyní za všechny, kteří k tobě s vírou přicházejí, ó svatá panno Brigito, pros Krista Boha, aby spasil duše naše.

 

 Svatá mučednice Perpetua a spolu s ní umučení: Saturus, Revocatus, Saturninus, Secundulus a Felicita (†203)

památka 1. / 14. února

Svatá mučednice Perpetua, pocházela z patricijského rodu a z dobré rodiny, byla vzdělanou ženou, která byla vdaná a žila ve městě v Thuburbo Minus poblíž Kartága, v římské provincii v Africe. Když bylo Perpatue dvacet dva let a ve svém náručí nosila dítě, které ještě kojila, ovdověla.

V té době, uvěřila v Krista Spasitele a spolu s ní i její bratr Saturus, její služebnice Felicita, služebník Revocatus a také mladík Secundulus, který pocházel také ze vznešeného rodu. O víře, je poučoval Saturninus, která je připravoval k přijetí svatého křtu.

V té době, vládl císař Septimius Severus (193 – 211), který svým nařízením sice dovoloval, aby křesťané mohli vyznávat své učení, zároveň však, ale v tomto nařízení zakazoval, aby se s Církví mohli sjednotit další věřící.

Na základě tohoto nařízení, byla Perpetua a spolu s ní Saturus, Revocatus, Secundulus a Felicita jako křesťané zatčeni. Nejprve byli vězněni ve svém domě, kde se k nim připojil Saturninus, který si přál, aby sdílel osud se svými učedníky. Potom byli všichni společně uvrhnuti do vězení. Než se tomu tak stalo, přijali svatý křest.

O svém přebývání ve vězení, o Božím zjevení, kterým byli posilněni ve víře i o mučení, si Perpetua dělala ve vězení zápisky, které se nám dochovali ve spisu Umučení svaté Perpetuy a Felicity - Passio sanctarum Perpetuae et Felicitatis.

Do vězení, za svojí dcerou Perpetuou, přišel nakonec i její otec, který byl zarytý pohan a přesvědčoval ji, aby se pro svou mateřskou lásku k dítěti, vzdala víry. Avšak láska ke Kristu, kterou měla, byla nad jakoukoli pozemskou náklonnost.

Perpetua o tom napsala tato slova:  Obrátila jsem se na matku a bratra a jim jsem své dítě odkázala. Také jsem prosadila, že pár dnů jsem mohla mít dítě ještě u sebe v žaláři. Později jsme byly u výslechu a rozsudek zněl: "šelmám". Chtěla jsem mít ještě do té doby dítě u sebe, ale otec to nedovolil…“.

Před trestem, svatá spatřila od Boha zjevení, které ji a i ostatní posílilo v jejich strádáních.

Svatý mučedník Secundulus, zemřel ještě v křesťany přeplněném vězení. V tomto vězení, pak své dítě ještě porodila Felicita, která byla po celou tu dobu těhotná. Dcera, kterou porodila, nebyla zabita spolu s ní, ale osvojili si křesťané a vychovali ji jako křesťanku.

Následně, pak byli ostatní mučedníci, vydání do arény k roztrhání divokým zvířatům. Muži byli dáni k roztrhání medvědům, leopardům a divokým prasatům, ženy zdivočelé krávě, která je měla probodnout svými rohy. Zvířata však mučedníky nezabila, všem byla nakonec gladiátorem v aréně proříznuta hrdla.

Tito mučedníci Kristovy zesnuli okolo roku 203.