Ctihodní otcové David (♰ 784), Simeon (♰ 844) a Georgios (♰ 846) Mytilénští

památka 1. / 14. února

Tito svatí byli rodnými bratry a narodili se ve městě Mytiléna na ostrově Lesbos. Nejstarší z nich, David, se stal v šestnácti letech mnichem poté, co se mu zjevil svatý Antonij Veliký, když pásl otcovy ovce. Svatý Antonij mu přikázal, aby se oddal mnišskému životu v samotě v Troadě na hoře Ida, v kraji ležícím severně od ostrova. David ochotně a s radostí uposlechl, usadil se v jeskyni na hoře Ida a živil se divokými bylinami.

Takto žil třicet let. Poté se mu znovu dostalo vidění, v němž mu bylo uloženo, aby šel do Gargary k biskupovi a přijal rukopoložení nejprve na diakona a potom na presbytera. A tak se skutečně stalo.

Poté se svatý David vrátil na horu Ida. Na pokyn anděla, který se mu zjevil, zde vystavěl chrám zasvěcený svatým mučedníkům Kyrikovi a Julitě a posléze také monastýr, jenž brzy přitáhl mnoho mnichů.

Deset let po smrti otce k Davidovi přišla jejich matka s mladším bratrem Simeonem, jemuž bylo osm let. Simeon zůstal s Davidem, zatímco matka se vrátila do Mytilény, kde zanedlouho zemřela.

O dva roky později svatý David zesnul. Když předem poznal svůj odchod, přikázal Simeonovi, aby se vrátil do Mytilény.

Po smrti svého bratra a duchovního otce v roce 784 se Simeon rozhodl následovat příklad ctihodného Simeona Stylity z Antiochie (♰ 459). Vystoupil na sloup, spoután těžkými řetězy, a někdy zůstával bez jídla po celý týden. V každém ročním období nosil hrubou suknici a ve všech těchto strastech vkládal veškerou svou důvěru v Boží Prozřetelnost. V zimě k němu přilétal veliký orel, aby jej zahříval svými křídly. Asketa trpělivě snášel drsné zkoušky, které mu ukládala sama příroda. Za tuto věrnost jej Bůh obdařil darem milosti, takže všem, kdo k němu přicházeli, byl ku prospěchu zázraky, proroctvími i duchovním poučením. Ve všem mu pomáhal jeho starší bratr Georgios, vzor poslušnosti a pokory, který s velikou obětavostí sloužil všem bratřím monastýru.

V té době ikonoborecký biskup, dosazený císařem Lvem V. Arménem (813–820), vyhnal zákonného biskupa, ctihodného Georgia (Jiřího) Vyznavače, metropolitu mytilénského (♰ 821), a snažil se podrobit si vyznavače pravé víry. Donutil Simeona sestoupit ze sloupu a rozkázal, aby byl sloup zapálen. Simeon svěřil správu monastýru Georgiovi a sám se vydal na putování, během něhož pravoslavné mnichy v okolí Konstantinopole posiloval duchovním poučením i zázraky. Za krutého pronásledování za císaře Theofila byl roku 829 spolu s ctihodnými bratry Theofanem (♰ 850) a Theodorem Popsaným (♰ 840) poslán do vyhnanství na ostrov Afusia (Αφουσία) v Mramorovém moři. Tam založil monastýr a stal se duchovní oporou obyvatel ostrova.

Svatý Simeon předpověděl smrt tyranského císaře Theofila (842) a brzy nato byl spolu s ostatními vyznavači povolán zbožnou císařovnou Theodorou do Konstantinopole, aby byla obnovena úcta ke svatým ikonám. Tam se setkal se svým bratrem Georgiem, který přišel z Mytilény, a v teologické rozpravě usvědčil z bludu patriarchu Jana VII. Grammatika. Poté ctihodný asketa přispěl ke zvolení svatého Metoděje (♰ 847) na stolec konstantinopolského patriarchy.

Simeon odmítl všechny pocty a výsady, které mu byly nabízeny, a vrátil se do vlasti v doprovodu pokorného bratra Georgia. Ten sice odmítl hodnost metropolity efeského, později však musel přijmout pastýřskou péči o mytilénskou eparchii.

Svatý Simeon byl povolán k Bohu krátce po svém návratu, roku 844. Georgios pak prokazoval veliké milosrdenství trpícím obyvatelům ostrova i křesťanům v okolí Smyrny a v předvečer Paschy roku 846 zesnul v Pánu, aby se připojil ke svým bratřím v nebeských příbytcích.

 

Svatý mučedník Kryštof Lykijský,

mučednice Kallinika a Akilina

a s nimi 200 umučených vojínů (♰ 250)

památka 9. / 22. května

Svatý Kryštof žil ve 3. století, během pronásledování křesťanů za císaře Decia (249–251). Byl vysoký, pohledný a vládl mimořádnou silou. Ještě jako pohan odsuzoval pronásledovatele křesťanů.

Když se císař Decius dozvěděl o Kryštofově velké fyzické síle, poslal své vojáky, aby ho k němu přivedli. V té době svatý Kryštof již věřil v Krista, ale ještě nebyl pokřtěn.

Na cestě Kryštofovi rozkvetla v ruce suchá hůl, o niž se opíral. Pak se skrze jeho modlitbu rozmnožily bochníky chleba, kterých se pocestným nedostávalo. Vojáci, ohromeni těmito zázraky, uvěřili v Krista a spolu s Kryštofem přijali svatý křest od antiochijského biskupa svt. Babylase (♰ 251).

Když se císař dozvěděl o tom, že Kryštof přijal křesťanskou víru, rozhodl se ho přimět lstí, aby se zřekl Krista. Pověřil proto dvě nevěstky, Kalliniku a Akilinu, aby ho k tomu svedly. Namísto toho však Kryštof tyto ženy obrátil ke Kristu, za což byly mučeny a svůj život zakončily mučednickou smrtí. Vojáci, kteří Kryštofa přivedli a přijali svatý křest, byli sťati.

Poté byl Kryštof vhozen do rozžhavené měděné nádoby, ale zůstal nezraněn. Následně podrobili svatého Kryštofa dalšímu mučení, až mu nakonec mučitelé odsekli hlavu.

To se událo v Lykii (v Malé Asii) okolo roku 250. Památka mučedníka Kryštofa se těší velké úctě jak na Východě, tak i na Západě, zejména ve Španělsku. Věřící vyhledávají jeho pomoc při nakažlivých nemocech a na cestách.

 

Svt. mučedník Babylas, biskup antiochijský,

a s ním umučení: Urban, Prilidian, Eppolonius a jejich matka Christodula (♰ 251)

památka 4. / 17. září

Babylas byl biskupem v Antiochii, měl bázeň před Bohem a sloužil Mu celou duší. Tehdy v Římské říši vládl Decius, pohan, který uctíval běsy a modly. Nemiloval Boha a nevěřil v Ježíše Krista. Takový člověk není hoden vstoupit do Božího chrámu, dokud neučiní pokání. Jednoho dne však Decius chtěl i přesto vstoupit do Božího chrámu, ale svatý Babylas mu zastoupil cestu, čímž císaře velmi rozhněval. Snažil se Babylase odstrčit, ale lidským očím neviditelný anděl mu v tom zabránil, a Decius proto odešel do svého paláce s hlubokou záští v srdci.

Následujícího dne byl na jeho rozkaz chrám vypálen a Babylas přiveden do paláce. Císař od něj požadoval, aby uctil modly a poklonil se jim, a tak odčinil svůj čin. Chtěl po něm, aby se zřekl Pána Ježíše Krista, a když to svatý rozhodně odmítl, nařídil ho mučit.

Když se však přesvědčil, že mučedník zůstává pevný ve své víře, nařídil, aby mu nasadili těžké řetězy a s hanbou ho provedli městem. Svatý mučedník mu odpověděl: „Ó císaři, tyto řetězy jsou pro mě stejně čestné jako pro tebe tvá královská koruna. A utrpení pro Krista je mi stejně příjemné jako pro tebe tvá královská moc. Smrt pro Nesmrtelného Krále je pro mě stejně žádoucí jako pro tebe tvůj život.“

Babylas měl tři duchovní syny, rodné bratry: nejstaršímu bylo dvanáct let, prostřednímu devět a nejmladšímu pouhých sedm. Svého duchovního otce Babylase ctili více než vlastního otce a všude ho následovali. Když císař děti spatřil, přikázal jim, aby se zřekly Boha, ony však zůstaly ve své víře neochvějné. Císař se všemi prostředky snažil zlákat chlapce a jejich matku Christodulu k tomu, aby se poklonili modlám a zřekli se Krista, ale marně.

Nechal je bít a pálit ohněm. Stejným způsobem byl mučen i svatý Babylas. Ten se modlil za sebe i za své duchovní děti a Bůh jim pomohl vytrvat v mukách až do konce.

Decius je pak odsoudil k smrti. Kat následně usekl hlavy svatým chlapcům jednomu po druhém i jejich matce. Jako posledního sťal svatého Babylase.

U těl mučedníků se po jejich smrti událo mnoho zázraků a jejich duše spočinuly v Bohu, jemuž buď sláva navěky. Amen.

 

Ctihodný Arsenius Veliký (♰ 449)

památka 8. / 21. května

Ctihodný Arsenius byl diakonem v městě Římě a vedl ctnostný život, zcela zasvěcený službě církvi a oltáři.

Když císař Theodosius Veliký (♰ 395) hledal pro své syny vychovatele, v celém Římě se nenašel učenější a ctnostnější muž než diakon Arsenius a císař svěřil své děti do jeho vedení. Arsenia zahrnul velkými poctami, a dokonce všem nařídil, aby diakona oslovovali „otcem našeho panovníka a jeho dětí“.

Ale čím větší sláva obklopovala Arsenia, tím zarmoucenější byl jeho duch, neboť jeho srdce to netáhlo ke slávě, bohatství ani marnivé světské chvále. V hloubi duše hluboce toužil sloužit Bohu v pokorném mnišském životě, v tichu a chudobě. Proto se Arsenius začal vroucně modlit k Pánu a prosil, aby ho vysvobodil z královského paláce a daroval mu mnišský život v samotě. A Pán jeho přání splnil. Jednou v noci, když se Arsenius modlil, uslyšel hlas shůry: „Arsenie, utíkej od lidí a budeš spasen.“

Tehdy Arsenius uprchl z císařského paláce, nastoupil na loď a odplul do Egypta, kde se stal mnichem ve Skitské poušti ¹. Za svého duchovního žáka ho přijal ctihodný Jan Kolobos ², který si Arsenia velmi oblíbil pro jeho pokoru. Brzy poté, co ho naučil asketickému životu, mu poskytl celu poblíž.

Arsenius se usilovně postil, modlil a pracoval jako mnich. Vynikal ve všech ctnostech do té míry, že ve svém asketickém zápase předčil mnohé ostatní starce. Jednoho dne se modlil: „Pane, nauč mě, jak být spasen.“ Hlas z nebe odpověděl: „Arsenie, skryj se před lidmi a zůstaň v tichu. To je kořen ctnosti.“

Uposlechl tento hlas, opustil místo, kde doposud žil, a odešel hluboko do pouště. Vybudoval si malou celu, ve které byl vždy sám a snažil se zachovávat ticho. Neustále upíral svou mysl k nebi; zatímco jeho tělo zůstávalo na zemi, jeho duch se vznášel k andělům. Každou neděli a ve svátek Arsenius navštěvoval Boží chrám a po bohoslužbě se zas tiše vracel do své cely. Nikdy s nikým nemluvil, jen krátce odpovídal na otázky, když se ho někdo zeptal.

Všichni asketové žijící ve skitské poušti byli velmi ohromeni ctnostným životem svatého Arsenia. Jednou se ho ctihodný Marek zeptal: „Proč nás, čestný otče, opouštíš?“ Arsenius mu odpověděl: „Bůh ví, jak vás mám rád. Ale nemohu zároveň přebývat s Bohem i s vámi.“

Ctihodný Arsenius hořel tak silnou láskou k Bohu, že se zdálo, že neustále byl jako v ohni pro své vroucí modlitby.

Jeden bratr se Arsenia zeptal, co je prospěšné pro duši. Svatý odpověděl: „Všemožně se snaž, aby to, na co ve své mysli myslíš, bylo Bohu milé.“

Jindy ctihodný řekl: „Jestliže budeme skutečně z celého srdce hledat Boha, On sám k nám přijde a my Ho spatříme. A udržíme-li Ho čistotou svého života blízko sebe, bude s námi přebývat.“

Ctihodný Arsenius často říkával: „Mnohokrát jsem litoval slov, která moje ústa vyřkla, ale svého mlčení jsem nelitoval nikdy.“

Když se přiblížil čas skonání ctihodného, propukl v hořký pláč a zmocnil se ho velký strach. Učedníci, kteří ho viděli plakat, se ho zeptali: „Cožpak se i ty, ctihodný otče, bojíš smrti?“ On jim odpověděl: „Strach ze smrti jsem pociťoval po všechny dny svého mnišského života, počínaje dnem, kdy jsem přijal mnišské roucho.“ Poté ctihodný usnul blaženým snem smrti a svou drahocennou duši odevzdal do rukou Páně, kterému tak horlivě sloužil po celý svůj život.

Když se abba Pimen dozvěděl o pokojném skonání ctihodného, pohnutím zaplakal a řekl: „Blahoslavený jsi, otče Arsenie, neboť jsi plakal po celý svůj život. Proto se budeš radovat navěky. Ten, kdo zde nepláče ze své vůle, zapláče proti své vůli po smrti uprostřed muk, avšak tento pláč nebude nikomu k užitku.“

Kéž i nám Pán skrze modlitby ctihodného Arsenia daruje odpuštění hříchů a věčný život s Kristem, Pánem naším, kterému budiž sláva navěky s Otcem i Svatým Duchem. Amen.

Nechť i nám Pán skrze modlitby ctihodného Arsenia daruje odpuštění hříchů a věčný život v Kristu, Pánu našem, jemuž patří sláva s Otcem i Svatým Duchem na věky. Amen.

_ 

¹ Skitská poušť, Nitrie, Nitrijská poušť (dnešní název Vádí Natrun). Poušť v severozápadní části Egypta na jih od Alexandrie byla prvotním místem šíření mnišství.

² Ctihodný Jan Kolobos (♰ 409). Památka 9. / 22. listopadu. Je jedním z nejznámějších a nejctěnějších otců egyptské pouště, křesťanský světec, poustevník a abba (otec), proslulý svou hlubokou pokorou a poslušností. Kvůli své malé postavě dostal přezdívku „Kolobos“ (doslova „Zkrácený“, „Nedovyvinutý“. V přeneseném smyslu a v církevní tradici se překládá jako Trpaslík nebo Malý). Žil v egyptské Skitské poušti od druhé poloviny 4. do začátku 5. století. Byl duchovním žákem ctihodného Pamby Nitrijského a duchovním bratrem ctihodného Pimena Velikého. Nejznámější událostí z jeho života je „Strom poslušnosti“. Starší abba přikázal Janovi, aby zaléval suchý strom zapíchnutý do země. Jan pokorně nosil vodu z dálky po tři roky, dokud strom nerozkvetl a nepřinesl ovoce. Říkalo se mu potom „ovoce poslušnosti“. V mládí se Jan rozhodl odejít do pouště, aby „žil jako anděl“, aniž by se staral o oblečení nebo jídlo. Avšak tváří v tvář hladu a zimě se vrátil k bratrovi, pokorně uznávaje svou slabost a nutnost pozemské práce. Boj s hříšnými myšlenkami abba Jan přirovnával k muži, který sedí pod velkým stromem a vidí blížící se divoká zvířata. Protože nemá sil s nimi bojovat, vyleze na strom. Tak i ten, kdo koná duchovní zápas, když se blíží pokušení, musí okamžitě „vylézt“ k Bohu s pomocí modlitby. Ctihodný Jan Kolobos je také znám jako ten, kdo sepsal život svého velkého současníka, ctihodného Paisija Velikého. Výroky a moudré odpovědi ctihodného byly zahrnuty do starověkých paterikonů (sbírek výroků svatých otců) a dodnes se používají jako příklady pravé mnišské pokory.

 

Svatý mučedník Akákios Kappadocký (♰ 303)

památka 7. / 20. května

 

Svatý Akákios pocházel z Kappadokie, byl vojákem v hodnosti setníka, což znamená, že byl velitelem sta vojáků. Statečný zápas svého strádání pro Krista započal za vlády císaře Maximiana v thráckém městě Perinthus.

Tam byl Akákios za své rozhodné odmítnutí obětovat pohanským modlám a pro své vyznání křesťanské víry podroben krutému mučení: byl bičován po zádech a břiše volskými šlachami, po obličeji olověnými pruty a poté uvržen do vězení. Tam zůstal sedm dní, trýzněn hladem a žízní.

Z vězení byl mučedník v těžkých řetězech převezen do Byzance. Zde byl po dalším mučení sťat mečem.

Svatý Akákios ukončil svůj život 8. května 303. Jeho svátek byl však přesunut na 7. května kvůli památce svatého Jana Theologa, která se slaví 8. května.

Svatý císař Konstantin Veliký nechal postavit ke cti tohoto mučedníka chrám na místě jeho pohřbení ve Stavrionu v Konstantinopoli.

Život svatého Ondřeje Konstantinopolského, jurodivého, obsahuje vyprávění o následujícím zázraku svatého Akákia: mladík Epifanios, pozdější konstantinopolský patriarcha a duchovní žák svatého Ondřeje, který byl pokoušen tělesnou žádostivostí, se na radu svého duchovního učitele modlil před hrobem svatého Akákia a po modlitbě u jeho svatých ostatků tuto tělesnou žádostivost již v sobě necítil.

 

Svatá velkomučednice

Irena Makedonská (1. stol.)

památka 5. / 18. května

Žila v prvním století a do svatého křtu se jmenovala Penelopa. Byla dcerou pohana Licinia, vládce města Mygdonie (v Makedonii nebo Thrákii). Licinius pro svou dceru postavil samostatný, honosný palác, kde žila se svou vychovatelkou Karií, obklopená vrstevnicemi a služebnictvem. K Penelopě denně docházel učitel jménem Apelian, který ji vyučoval vědám. Apelian byl křesťan; během výuky mluvil s dívkou o Kristu Spasiteli a zasvěcoval ji do křesťanské nauky a křesťanských ctností.

Když Penelopa dospěla, její rodiče začali uvažovat o jejím sňatku. V tomto období jejího života jí Pán dal zázračné znamení: k jejímu oknu jeden po druhém přiletěli tři ptáci – holubice s olivovou ratolestí, orel s věncem a havran s hadem. Penelopin učitel Apelian jí vysvětlil význam tohoto znamení: holubice, symbolizující dívčiny ctnosti – pokoru, mírnost a čistotu – přinesla olivovou ratolest – blahodať Boží, kterou člověk dostává při křtu. Orel, znamení duchovních výšin dosažených rozjímáním o Bohu, přinesl věnec vítězství nad neviditelným nepřítelem jako odměnu od Pána. Havran však přinesl hada, znamení, že ji ďábel napadne a přinese jí soužení, bolest a pronásledování. Na konci jejich rozhovoru Apelian řekl, že si ji Pán přeje zasnoubit sobě a že Penelopa bude snášet mnohá utrpení pro svého Nebeského Ženicha. Poté se Penelopa zřekla manželství, přijala křest z rukou apoštola Timotea, žáka svatého apoštola Pavla, a dostala jméno Irena.

Poté začala přesvědčovat i své rodiče, aby přijali křesťanskou víru. Matka se radovala z obrácení své dcery ke Kristu; otec zpočátku dceři nijak nebránil, ale pak začal požadovat, aby se poklonila pohanským bohům. Když svatá Irena pevně a rozhodně odmítla, rozzuřený Licinius nařídil dceru svázat a hodit pod kopyta zuřivých koní. Koně však zůstali nehybní; jen jeden z nich se utrhl, vrhl se na Licinia, chytil ho za pravou paži, vytrhl mu ji z ramene, srazil ho k zemi a začal po něm dupat. Svatou pannu tehdy rozvázali a na její modlitbu Licinius v přítomnosti svědků vstal bez úhony a se zdravou rukou.

Když Licinius, jeho žena a množství lidu v počtu kolem tří tisíc, viděli takový zázrak, uvěřili v Krista a zřekli se pohanských bohů. Licinius se vzdal vlády nad městem a usadil se v paláci své dcery s úmyslem věnovat se službě Pánu Ježíši Kristu. Svatá Irena pak začala kázat Kristovo učení mezi pohany a obracet je na cestu spásy. Žila v domě svého učitele Apeliana.

Když se to dozvěděl nový vládce města Zedekiáš, zavolal Apeliana a vyptával se na její způsob života. Apelian odpověděl, že Irena, stejně jako ostatní křesťané, žije v přísné zdrženlivosti, v neustálé modlitbě a čtení božských knih. Zedekiáš zavolal k sobě svatou pannu a začal ji přesvědčovat, aby přestala kázat o Kristu a aby přinesla oběť bohům. Svatá Irena však beze strachu před ním vyznala svou víru, nenechala se odradit jeho výhrůžkami a byla připravena důstojně snášet utrpení pro Krista. Na Zedekiášův rozkaz byla poté vhozena do jámy plné hadů a plazů. Svatá zůstala v jámě po deset dní, ale neutrpěla žádnou újmu, protože ji chránil anděl Páně a přinášel jí jídlo.

Zedekiáš připsal tento zázrak kouzlům a svatou pannu podrobil strašnému mučení: rozkázal ji pilou rozpoltit. Pily se však jedna po druhé lámaly a jejímu tělu neublížily. Nakonec čtvrtá pila potřísnila tělo mučednice krví. Zedekiáš se smíchem volal k mučednici: „Kde je tvůj Bůh? Má-li moc, ať ti pomůže.“ Náhle se zvedla vichřice, oslepující blesky zasáhly mnoho mučitelů, zahřměl hrom a spustil se silný déšť. Když mnozí viděli takové znamení z nebe, uvěřili v Krista Spasitele. Zedekiáš se nenechal poučit tímto jasným projevem Boží moci, podrobil mučednici dalšímu mučení, ale Pán ji zachránil bez úhony. Nakonec lid, pobouřený utrpením nevinné panny, povstal proti Zedekiášovi a vyhnal ho z města.

Vládci, kteří nastoupili po Zedekiášovi, také podrobili svatou Irenu různým krutým mučením, během nichž Boží mocí zůstala nezraněna. Pod vlivem jejího kázání a zázraků, které se přitom děly, se lidé stále více obraceli ke Kristu a opouštěli uctívání bezduchých model. Celkem svatá Irena obrátila na víru přes 10 000 pohanů.

Ze svého rodného města Mygdonie odešla svatá do města Kallipolis, kde pokračovala v kázání o Kristu. Městský správce Vavadon podrobil mučednici novým mučením, ale když viděl, že svatá zůstala nezraněna, vzpamatoval se a uvěřil v Krista. Spolu s ním uvěřilo i velké množství pohanů, kteří všichni přijali svatý křest od apoštola Timotea.

Poté svatá Irena navštívila další města Thrákie – Konstantinu a Mesembrii, kde kázala o Kristu, konala zázraky, uzdravovala nemocné a snášela utrpení pro Krista. V Efezu jí Pán zjevil, že se blíží čas její smrti. Svatá Irena pak v doprovodu svého učitele, starce Apeliana, a dalších křesťanů odešla za město do horské jeskyně. Přežehnala se znamením kříže, vešla do jeskyně a svým společníkům řekla, aby vchod zavalili velkým kamenem, což udělali. Když pak křesťané čtvrtý den jeskyni navštívili, tělo svaté mučednice tam nenašli. Takto zesnula v Pánu svatá velkomučednice Irena.

 

Ctihodný Nikeforos poustevník Athoský, Hesychasta (♰ 1300)

památka 4. / 17. května

Svatý Nikeforos pocházel z Itálie. Přijal Pravoslaví a z lásky k pravdě opustil svou zemi a rodinu a odešel do Byzance. Po kompromisní unii s latinskou církví ¹, kterou podepsal císař Michael VIII. Palaiologos během Lyonského sněmu (1274), byl svatý Nikeforos poslán do vyhnanství. Je možné, že právě tehdy napsal své pojednání „O vycházení Svatého Ducha“.

Protože si Nikeforos přál vyznávat pravou víru nejen slovy a v pojednáních, ale především celým svým životem, přijal mnišství na Svaté hoře Athos – v ohnisku ctností a na místě přechodu ze země do Nebe. Po mnoho let pokorně naslouchal starcům a byl jim poslušen, přičemž rozumem postihl základy svatého vnitřního ztišení, nauky všech nauk. Založil malé bratrstvo na nejodlehlejších svazích hory Athos, kde byla hlavní část života věnována střežení myšlenek a vnitřní modlitbě.

Aby připravil učedníky na boj proti silám temnoty, napsal svatý Nikeforos antologii výňatků z životů a spisů svatých otců s názvem „O bdělosti a střežení srdce“. Všiml si však, že mnoho začínajících učedníků nedokáže zkrotit těkavost své mysli a modlit se bez rozptylování. Nabídl jim tedy jednoduchý a přístupný způsob, jak najít místo v srdci a v něm s pozorností vzývat blahoslavené jméno Ježíše Krista.

„Vy, kteří toužíte dosáhnout vznešeného božského osvícení našeho Spasitele Ježíše Krista, vy, kteří se snažíte vnímat nadnebeský oheň ve svém srdci... kteří chcete vědomě a skrze zkušenost poznat a přijmout Království nebeské, které je uvnitř vás, ve vašem nitru – pojďte a já vám sdělím nauku... nebo ještě lépe způsob, který bez práce a potu uvádí toho, kdo podle něj koná, do přístaviště bezvášnivosti a osvobozuje ho od strachu z duchovního klamu nebo z pádu způsobeného úklady běsů.... Neboť jinak je pro nás nemožné se s Bohem smířit a sjednotit, pokud se nejprve nevrátíme k sobě samým, nakolik je to v naší moci a silách, jestliže nevstoupíme do sebe samých, neodtrhneme se... od světského shonu a marnivé starostlivosti a nepřivykneme k neustálému vnímání Nebeského království uvnitř nás.“

Předtím, než svatý Nikeforos začne vyprávět o této metodě, radí svým učedníkům, aby vedli tichý život daleko od všech starostí a přebývali v pokoji a míru se všemi. Poté přechází k výkladu svého způsobu modlitby.

Je třeba vejít do své cely a usednout v jejím rohu. Poté se soustředit myslí a pomocí dechu ji vtáhnout do srdce. Zpočátku se toto cvičení může zdát obtížné a nucené, protože nestálá mysl se proti takovému omezení vzpírá a bouří. Časem však pocítí nepopsatelnou radost, když se s každým nádechem vrací do samotného ohniska duše, „tak jako jeden muž, který byl daleko od domova, když se vrátí, je bez sebe radostí, že znovu vidí své děti a ženu.“ Ať už je mysl uvedena do srdce, nebo se soustředí pouze na dýchání, nesmí zůstat bez práce a nečinná, ale musí zahnat všechny myšlenky a neustále v sobě volat: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným!

Nikeforos, čerpající z vlastní zkušenosti, potvrzuje, že takové konání nevyhnutelně otevře každému místo v srdci. A „celý zástup ctností k vám přijde s tolik žádanou a sladkou pozorností: láska, radost, pokoj a ostatní, kvůli nimž se pak splní každá vaše prosba v Kristu Ježíši, našem Pánu...“

Toto je znamenitá metoda modlitby hesychastů, kterou plně přijímali ti, kdo milují modlitbu, a která vyvolávala tak silné námitky racionalistů a stoupenců výhradně vnějšího způsobu křesťanského života.

Mezi žáky svatého Nikefora byl i svatý Theoleptos Filadelfský (♰ 1325) ², odpůrce unie s Římem. Svatý Nikeforos učil Theolepta Ježíšovu modlitbu a ten toto učení předal svatému Řehoři Palamovi (♰ 1357). Svatý Řehoř pak poskytl teologické zdůvodnění této metody a prokázal zásadní význam Ježíšovy modlitby pro pravoslavnou duchovnost.

Svatý Nikeforos se dožil vysokého věku. Pro své učedníky napsal „Závěť“, v níž jim radí, aby zachovali čistotu víry ve Svatou Trojici. Ctihodný Nikeforos zemřel pokojně v roce 1300.

_ 

¹ Unie s Římem. Bylo to sjednocení – unie dvou křesťanských denominací, některých zástupců Pravoslavné Církve s římskými latiníky. Pod politickým a mocenským tlakem byla přijata jednota s římským papežem; pravoslavní věřící, kteří tuto unii přijali, se stali tzv. uniaty. Nadále mohli zachovávat svůj obřad i bohoslužebný jazyk, při bohoslužbě však vzpomínali papeže jako hlavu církve a zástupce Krista na zemi, spolu s tím přijali a poté vyznávali další heretická učení západní římské církve, která se roku 1054 oddělila od jedné svaté, obecné a apoštolské církve. Přes odpor většiny Pravoslavné Církve, pravoslavných duchovních a věřících ji byzantští císaři uzavřeli nejprve v roce 1274, tzv. Lyonskou unii, poté v roce 1439, tzv. Florentskou unii. Obě tyto unie byly odmítnuty a odsouzeny Pravoslavnou Církví, na místním sněmu v Jeruzalémě roku 1443 a v Konstantinopoli v roce 1484.

² Svt. Theoleptos Filadelfský (♰ 1325). Památka 25. června / 8. července a druhou neděli po Svaté Padesátnici, ve Sboru všech ctihodných a bohonosných Otců Svaté Hory Athoské. Narodil se v Nikáji, oženil se a byl rukopoložen na diakona. V roce 1277, po vydání císařského dekretu o Lyonské unii, se postavil na obranu Pravoslaví. Aby se zachránil před pronásledováním, odešel na Svatou horu Athos, kde přijal mnišský postřih a žil asketickým životem v blízkosti Kareje. Tam se díky svému ctnostnému životu stal duchovním učitelem svatého Řehoře Palamy. Později byl na Svaté hoře vypátrán a předveden před císaře. Za odmítnutí uznat unii byl Theoliptos uvězněn. Po nějaké době byl propuštěn a vrátil se do Nikáje, kde přesvědčil svou ženu, aby také přijala mnišství. Sám se usadil v blízkosti města a pokračoval ve svém duchovním zdokonalování. V roce 1283 byl Theoliptos rukopoložen na biskupa a ustanoven na metropolitní stolec ve Filadelfii v Malé Asii. To souviselo se zrušením Lyonské unie císařem Andronikem a s odvoláním všech jejích stoupenců z církevních úřadů. V roce 1310 Theoliptos vedl obranu Filadelfie proti Turkům a dosáhl vítězství tím, že s nimi zahájil vyjednávání. Theoliptos byl zpovědníkem mnišky Ireny (Eulogie) Chumneny, která byla císařovou bývalou snachou. Když její manžel zemřel, bylo jí teprve 16 let a následně přijala mnišský postřih. Theoliptos vykonával duchovní správu nad ní i nad jejím monastýrem Lidumilného Spasitele, kde se Eulogia stala představenou. Spisy svatého Theolipta byly zahrnuty do Filokalie (sbírka duchovních děl pravoslavných autorů ze 4. až 15. století; duchovní antologie patristických textů, sestavená jako vodítko pro modlitební, asketický a kontemplativní život) a do 143. svazku Patrologia Graeca (rozsáhlá edice spisů řeckých církevních otců a dalších starověkých a středověkých autorů).

 

Svatí mučedníci Timotej a Maura (♰ 286)

památka 3. / 16. května

Své strádání přijali v roce 286, za vlády císaře Diokleciána, z rozkazu místodržitele Thébaidy Ariana (ten se sám později stal křesťanem a následně i mučedníkem). Svatý Timotej sloužil v chrámu jako čtec. Na tyto lidi, kteří byli důležití ve své křesťanské obci, se obzvláště soustředilo pronásledování ze strany pohanské státní moci, která se skrze to snažila vyhladit vlivné křesťanské učitele. Proto byl zatčen Timotej a následně po něm bylo požadováno, aby vydal církevní knihy, které se pohané snažili zničit jako jeden z nejmocnějších nástrojů pro poznání a šíření křesťanské víry.

„Kdože z lidí by souhlasil s tím, aby vydal své děti na smrt?“ odpověděl Timotej na tento požadavek a namítl: „Ať je ti známo, vládce, že knihy, které jsem přepsal, jsou mé milované děti, a když čtu knihy o Bohu, stojí přede mnou Boží andělé.“

Na následný požadavek, aby obětoval bohům, Timotej odpověděl: „Duch Kristův ve mně přebývá, a proto neobětuji pohanským bohům.“ A na hrozby mučením, klidně hledě na popravčí nástroje vystavené před ním, pevně a rozhodně odpověděl: „Nebudu obětovat ani vydávat knihy pronásledovatelům své víry.“

Poté byl vydán rozkaz vydat křesťana mučení. Když však viděli, že ho nemohou nijak přesvědčit, aby se zřekl své víry, rozhodli se mučitelé zapůsobit na něj jinak: na příkaz místodržícího byla k Timoteovi přivedena mladá, krásná žena v celém lesku nádherných drahocenných šatů – jeho manželka Maura, která s ním žila v manželství teprve několik dní.

Při pohledu na ni přece nemohl být Timotej nepohnut lítostí, nemohl nebýt unesen láskou k ní a svůdnou touhou po pozemském štěstí. – Takto se domnívali mučitelé, kteří nemohli pochopit křesťanskou duši.

A skutečně, při pohledu na svou ženu se mohl v mučedníkovi probudit poryv a touha po oprávněném, nevinném, a proto vznešeném pozemském štěstí. On však hned v počátku toto přirozené pnutí mysli v sobě spoutal a zkrotil.

„Otče!“ zvolal Timotej a volal do davu na svého otce presbytera, který byl svědkem jeho mučení, „prosím tě, zahal mi tvář závojem, abych neviděl ani neucítil vůni ženských šatů…“

V tom okamžiku stála mladá žena bezradně při pohledu na svého zmučeného manžela, který ji nechtěl vidět.

„Nemohu ti pomoci? Co pro tebe mohu udělat?“ zeptala se úzkostlivě svého manžela. „Mučí tě snad, protože nemůžeš zaplatit císařskou daň? Pokud ano, pak prodám své drahocenné šaty, prodám všechno, co máme, abys mohl splatit dluh…“

„Co pro mě můžeš udělat?“ odpověděl Timotej. „Můžeš opustit světskou marnivost a vydat se se mnou na mučednický zápas pro Krista, našeho Spasitele…“

„Když jsem k tobě přišla,“ odpověděla Maura, „mé srdce bylo naplněno lpěním na tomto světě… ale nyní, po tvých slovech, do mě vstoupil Duch Boží a toužím po tom samém, co sis zamiloval ty!“

„Mluvíš-li pravdu,“ řekl Timotej, „jdi a usvědč vládce z jeho bezbožnosti…“

„Bojím se, že nebudu schopna vydržet muka, kterým mě rozzuřený vládce vystaví... Jsem tak mladá, je mi jen sedmnáct let.…“

„Důvěřuj Bohu, a On ti dá sílu snášet muka,“ řekl Timotej a začal se modlit: „Bože veškeré blahodati, který všechny předivně zachraňuješ ke svědectví Tvé lidumilnosti! Shlédni také na svou služebnici Mauru! Spojil jsi nás ve svaté tajině manželství, neodděluj nás v nadcházejícím zápase a kéž nebudeme vyloučeni ze zástupu svatých mučedníků!“

Tehdy Maura, prodchnuta Duchem Svatým, přistoupila k místodržiteli a řekla mu: „Přivedl jsi mě sem a slíbil bohaté odměny, abys zničil mou duši... ale svými sliby mě nepřemůžeš... Oblékla jsem si zbroj svého Boha – Krista (Ef 6,11–18) a Jeho mocí směle stojím před tebou...“

„Dáváš snad také přednost smrti před životem?“ zeptal se jí užaslý vládce, a poté, co se ji mnoha domluvami snažil odvrátit od toho, co považoval za šílenství, nařídil vydat mladou ženu mučení.

Pán předivně posílil novou mučednici. Ona všechny zkoušky vydržela. Když Arian viděl její neochvějnost, nařídil mladé manžele ukřižovat tvářemi k sobě. Takto setrvali po devět dní, vzájemně se utěšovali a povzbuzovali. Desátého dne pak byli od muk osvobozeni k věčné blažené odměně.

 

Svatá velkomučednice Xenie Peloponéská, divotvůrkyně (♰ 318)

památka 3. / 16. května

Svatá velkomučednice Xenie není zmíněna v byzantských hagiografických pramenech; úcta k ní byla po dlouhou dobu pouze místní. Poznatky o ní objevil na počátku 20. století kněz Georgios (Nasis) v rukopisu náležejícím Konstantinovi Byzantiovi ¹ z Konstantinopole. Xeniin životopis opsal a vydal jej spolu se službou a paraklisem (tj. večerní, jitřní, liturgií a modlitebním kánonem ke světici), které pro ni složil, roku 1946 v New Yorku, kde sloužil jako představený katedrálního chrámu Zvěstování Přesvaté Bohorodice.

-

Svatá Xenie se narodila okolo roku 291 v řeckém městě Pharai (dnešní Kalamata), které leží na jihozápadě Peloponéského poloostrova. Její rodiče, Mikuláš a Despina, byli italští křesťané; nepocházeli z urozeného rodu, ale byli poměrně zámožní. Kvůli pronásledování křesťanů byli nuceni přestěhovat se na Peloponés, kde obdělávali půdu. Zde se jim narodila dcera Xenie. Od dětství si s ostatními dětmi hrála jen zřídka; po společné modlitbě však zůstávala doma a všemožně pomáhala matce.

Jak dospívala, její duchovní krása se stále více odrážela i v kráse tělesné. Neustále sytila svou duši modlitbou, čtením Písma svatého a nasloucháním životům svatých i mučedníků pro víru v Krista. Mladá dívka se starala o chudé, nemocné a vdovy. Často se sama postila, aby nakrmila potřebné. Když to viděl nepřítel našeho spasení, snažil se ji všemožně zahubit.

V té době byl eparcha (místní vládce) Domitián bezcitný a nemilosrdný muž. Jednoho dne, když se vracel z lovu, uviděl Xenii, jak pracuje na poli. Když ji spatřil, vzplanula v něm zhoubná vášeň a zatoužil si ji vzít. Obrátil se proto k čarodějům, aby Xenii očarovali. Svatou však chránil kříž Páně, a tak čarodějové nemohli nic udělat.

Když Domitián viděl toto jejich selhání, nařídil, aby ji chytili a násilím přivedli do jeho sídla. Xenia se modlila k Bohu o pomoc, a když se pak objevila před eparchou, statečně snášela všechny zkoušky. Domitián se jí zeptal na jméno, původ a náboženství. Svatá odpověděla, že se jmenuje Xenia, že její rodiče jsou křesťané z onoho města a že celou duší touží být služebnicí Pána Ježíše Krista. Tyran, skrývaje svůj hněv a zuřivost, ji začal jemně přemlouvat, aby se stala jeho ženou a obětovala jeho bohům, a varoval ji, že pokud neposlechne, čekají ji těžká muka a krutá smrt. Xenia však toto všechno směle odmítla.

Po jejím odmítnutí se Domitián rozzuřil ještě více. Chytil světici za vlasy, odvlekl ji do vězení a předal žalářníkům s rozkazem, aby ji pověsili ke sloupu, pálili a drásali její tělo. Během mučení se svatá mučednice nadále modlila k Pánu, aby ji v jejím soužení podpořil. Mučení trvalo velmi dlouho, ale svatá necítila žádnou bolest, protože anděl Páně ji posiloval a obnovoval její síly.

Té noci, když svatá Xenie zůstala po mučení v žaláři osamocena, zjevil se jí sám Pán a uzdravil její rány.

Ráno vojáci přivedli Xenii k eparchovi, a když ji viděl znovu zdravou, naléhal na ni, aby obětovala bohům, kteří ji tak zázračně uzdravili. Svatá však jeho slova vyvrátila a prohlásila, že ji uzdravil Ježíš Kristus, a ne falešní bohové. A aby všechny přesvědčila, že Pán Ježíš Kristus je pravý Bůh, souhlasila, že půjde do pohanského chrámu. Eparch se radoval v domnění, že Xenie začala litovat svého rozhodnutí. A tak, když dorazili do chrámu, svatá poklekla před Bohem a začala se modlit. Než dořekla modlitbu, došlo k velkému zemětřesení, které způsobilo, že všechny modly padly a roztříštily se na kusy. Domitiána však ani tento zázrak nepřesvědčil; ještě více se rozhořčil a nařídil, aby byla svatá mučena ještě přísněji.

Stejně jako předtím Pán mučednici znovu uzdravil. Xenie během nových muk nadále oslavovala Boha a eparcha, když viděl její neústupnost a odvahu, se stále více rozpaloval touhou odvrátit ji od Krista a učinit ji svou ženou. Nařídil přivést divokého koně a Xenii k němu přivázat za nohy, aby ji mohli táhnout po kamenech. Ale milosrdný Pán rozhodl, že se kůň nepohne, navzdory veškerému úsilí mučitelů i samotného eparchy. Svatá znovu oslavovala Pána za Jeho přímluvu a pomoc. Ti, kteří byli svědky těchto zázraků, zvolali: „Veliký je křesťanský Bůh!“ a mnozí z nich uvěřili v Krista. Eparcha však ve své duchovní slepotě i nadále nevěřil v pravého Boha a mučednici znovu poslal do vězení.

Uprostřed noci, když se Xenie modlila, vězení náhle ozářilo božské světlo a zjevil se jí Pán Ježíš Kristus obklopený zástupem andělů. Promluvil k ní a oznámil jí blížící se smrt a udělení vítězné koruny, která zdobí panny v Nebeském Království.

Další den Domitián znovu předvolal svatou a znovu se pokusil lichotkami a přesvědčováním odvrátit ji od Krista, obětovat modlám a přimět ji k sňatku. Svatá však toto všechno pevně a rozhodně odmítla v naději, že se brzy skrze mučení sjednotí s Kristem. Po těchto slovech Domitián nařídil její smrt. Svaté měli setnout hlavu mečem, její tělo rozsekat na malé kousky a spálit. Když byla svatá vyvedena z města na místo popravy, prosila vojáky, aby jí dali trochu času na modlitbu. Padla na kolena, zvedla ruce a oči k nebi a modlila se k Pánu, děkujíc Mu za všechna milosrdenství a pomoc, kterou jí poslal během jejího pozemského života i jejího mučení. V čase modlitby jí božský hlas zvěstoval, že její prosba byla vyslyšena. Poté svatá radostně přijala svou smrt stětím mečem. Vojáci pak vyjmuli svaté mučednici srdce, aby ho přinesli eparchovi, a její tělo bylo rozsekáno a spáleno. Křesťané sebrali popel velké mučednice a následně se od něj děly uzdravení a mnohé další zázraky. Mučednický skon svaté se udál 3. / 16. května 318.

Po smrti mučednice se na modlitební prosby k ní začalo dít mnoho zázraků. Pomáhala trpícím a zjevovala se jim ve vidění. Brzy po popravě Xenie vysvobodila Marii, obyvatelku Patrasu, z kletby, mladého muže z Kalamaty z posedlosti běsem, jiného muže z nemoci nohou a mladou ženu z ochrnutí. Na přímluvu světice také došlo k uzdravení z kardiovaskulárních, očních a dermatologických onemocnění, nervových poruch a náměsíčnosti. Presbyter Georgios (Nasis) také vypráví o zázracích svaté Xenie, jejichž byl svědkem v New Yorku. Mimo jiné se mu světice zjevila a přikázala mu, aby dal napsat její ikonu, která je nyní v newyorské katedrále. Zobrazuje velkomučednici, která v jedné ruce drží kříž a v druhé své srdce. V roce 1993 byl v Kalamatě postaven chrám ke cti svaté velkomučednice Xenie.

_

¹ Konstantinos Byzantios (1796–1874) byl významný řecký učenec, filolog a lexikograf 19. století, který působil v Konstantinopoli.