Ctihodný Onufrios Veliký (♰ 400)

památka 12. / 25. června

Život svatého Onufria je znám ze slov svatého Pafnutia ¹, který se s ním setkal na poušti před jeho smrtí a on to byl, kdo tohoto velkého asketu pohřbil. V době, kdy se ctihodný Onufrios s Pafnutiem setkal, žil v naprosté samotě na poušti již 60 let.

V mládí byl vychován v thébském monastýru Eryti ². Poté, co se od starců dozvěděl o velkém odříkání a vznešenosti života poustevníků, kterým Pán posílá svou pomoc skrze anděly, zahořel ctihodný Onufrios duchem k napodobení jejich asketického zápasu.

Jedné noci tajně odešel z monastýru a spatřil před sebou paprsek světla. Ctihodný se nejprve vyděsil a rozhodl se vrátit, ale hlas jeho anděla ochránce ho pobídl vpřed.

V hlubinách pouště pak našel Onufrios poustevníka, se kterým zůstal, aby se od něj naučil životu v pustině a boji s ďáblovými pokušeními. Když pak tento starec viděl, že Onufrios v tomto strašném boji již zesílil, odvedl ho na místo určené pro jeho asketický zápas a nechal ho tam už samotného v pokoji. Starec k němu pak každoročně přicházel, až po několika letech při jedné z návštěv zemřel.

Po třiceti letech Bůh dal Onufriovi hojnější pokrm a v blízkosti jeskyně, kde ctihodný Onufrios žil, našel vyrostlou datlovou palmu a vyvěrající pramen čisté vody. Dvanáct větví palmy neslo plody jedna po druhé a svatý nikdy netrpěl hladem ani žízní. Stín palmy ho chránil před poledním horkem. Anděl mu přinášel chléb a stejně jako ostatním poustevníkům každou sobotu a neděli podával svaté tajiny.

Na tomto pustém a opuštěném místě ctihodného Onufria jednou potkal ctihodný Pafnutios. Ten tehdy spatřil, jak se k němu blíží muž od hlavy k patě pokrytý bílými vlasy, s dlouhým vousem, bedra přepásaná listím. Pohled na starce Pafnutia vyděsil; vyskočil a běžel na horu. Starec se posadil na úpatí hory. Když zvedl hlavu a uviděl Pafnutia, zavolal ho k sobě. To byl velký poustevník, ctihodný Onufrios.

Na Pafnutiovu prosbu mu pak vyprávěl o svém životě v pustině. Ctihodní otcové spolu rozmlouvali až do večera. Navečer se před starci objevil bílý chléb a oni ho pojedli s vodou. Noc pak probděli v modlitbách.

Po jitřních zpěvech svatý Pafnutios viděl, jak se tvář svatého Onufria změnila, a začal se o něj bát. Svatý Onufrios mu však řekl: „Bůh, který je milosrdný ke všem, tě ke mně poslal, abys pohřbil mé tělo. Dnes zakončím svůj dočasný život a odejdu do života věčného, ve věčném pokoji se svým Kristem.“ Ctihodnému Pafnutiovi pak odkázal, aby o něm řekl všem svým bratřím i všem křesťanům pro jejich spásu. Ctihodný Pafnutios jej prosil o požehnání, aby mohl zůstat na poušti, ale svatý Onufrios mu řekl, že na to není Boží vůle, a nařídil mu, aby se vrátil do monastýru a všem pověděl o životě thébaidských poustevníků. Poté, co ctihodný Pafnutios přijal starcovo požehnání a rozloučil se s ním, se svatý Onufrios dlouho se slzami v očích modlil. Pak si ulehl na zem a pronesl svá poslední slova: „V ruce tvé, Bože můj, poroučím ducha svého," a zemřel.

Ctihodný Pafnutios se slzami v očích odtrhl podšívku ze svého šatu a zavinul do ní tělo velkého poustevníka. Uložil ho do prohlubně pod velkým kamenem, podobné hrobu, a přikryl mnoha menšími kameny. Pak se začal modlit, aby mu Pán dovolil zůstat po zbytek života na místě duchovního zápasu ctihodného Onufria.

Náhle se však jeskyně zřítila, palma uschla a pramen vyschl. A ctihodný Pafnutios si uvědomil, že mu nebylo dáno požehnání k tomu, aby tam zůstal, a vydal se proto na zpáteční cestu do svého monastýru. To bylo okolo roku 400 po Kristově narození.

_

¹ Ctihodný Pafnutios Thébský, vyznavač, biskup města Thais (4. stol.). Památka 12. / 25. června. V roce 311 císař Maximinus zbavil Pafnutia pravého oka za jeho vyznání víry, přetnul mu šlachy v levém koleni, takže napadal na nohu, a ocejchoval ho rozpáleným železem. V roce 325 se zúčastnil Prvního všeobecného sněmu. Společně s ostatními svatými otci sněmu vyvrátil ariánskou herezi a heretika Aria odsoudil k vyhnanství. Přestože on sám zachovával panenskou čistotu, když někteří západní biskupové na tomto sněmu požadovali, aby duchovenstvo, diákoni i presbyteři, nežili v manželství, ale vedli celibátní život, poukázal na rozpor tohoto s dávnou tradicí Církve. Řekl, že není třeba vkládat na duchovenstvo a kněze takové těžké jho, neboť manželství je čestné a manželské lože neposkvrněné, a přílišná přísnost by mohla Církvi způsobit více škody. Navíc ne každý se může podřídit zákonu takové přísné zdrženlivosti a snadno by se mohlo stát, že by tím byla ohrožena čistota mnoha žen, neboť spojení manžela s jeho zákonitou manželkou je pravá čistota. Proto stačí, v souladu s dávnou tradicí Církve, nedovolovat manželství těm, kteří již vstoupili do zástupu duchovenstva, ale za žádných okolností nepožadovat, aby se duchovní odloučil od ženy, kterou si dříve vzal ještě jako prostý věřící. Sněm toto prohlášení biskupa Pafnutia přijal a schválil a ponechal na uvážení každého duchovního vybrat si, zda žít v manželství, nebo v tělesném odříkání. Dle svědectví byla síla jeho ctností taková, že jediným slovem vymítal démony, nemocné uzdravoval modlitbou, slepým vracel zrak a ochrnutým fyzickou sílu. Pafnutios zemřel v pokoji ve 4. století.

² Thébský monastýr Eryti byl starobylý kinoviální monastýr v Horním Egyptě (Thébách) poblíž města Hermopolis, známý v církevní historii jako místo duchovního učení ctihodného Onufria Velikého. Právě zde tento velký poustevník přijal mnišské postřižení a strávil svá raná léta.

 

Svatý Barnabáš, apoštol ze sedmdesáti

památka 11. / 24. června

Barnabáš pocházel z bohaté židovské rodiny žijící na ostrově Kypr, která však vlastnila i pozemky a dům poblíž Jeruzaléma. Tam se Barnabáš usadil, když přišel studovat k tehdy slavnému židovskému učiteli Gamalielovi. V téže době se tam setkal s mladým Saulem, který se později stal velkým apoštolem Pavlem.

Když Kristus kázal v Judeji, Barnabáš celým srdcem přijal Jeho slovo a stal se jedním z nejbližších Pánových učedníků, apoštolem mezi sedmdesáti. Po Kristově Nanebevstoupení a sestoupení Svatého Ducha na apoštoly začal Barnabáš často vídat Saula a hlásat mu radostnou zvěst o spáse lidstva v Kristu Ježíši. Saul však dlouho odporoval, dokonce Boží církev pronásledoval, ale nakonec se i on z pronásledovatele stal zvěstovatelem Krista.

Když po mučednické smrti svatého archidiákona Štěpána byli téměř všichni věřící nuceni opustit Jeruzalém, Barnabáš se vydal do Antiochie, kde utěšoval křesťany slovem Páně a mnoho nevěřících přivedl do Církve Boží a pokřtil je.

V Antiochii se k němu připojil apoštol Pavel a zůstali tam rok, než se vrátili do Jeruzaléma, aby rozdali milodary potřebným od antiochijských bratří. Poté apoštolové Pavel a Barnabáš cestovali do mnoha dalších zemí, všude kázali, konali zázraky, ustanovovali biskupy a presbytery a snášeli také mnoho soužení od tvrdošíjných pohanů a nevěrných Židů.

Když se rozešli, Pavel se vydal do Derbe a Lystry, aby navštívil církve, které dříve založil, zatímco Barnabáš se plavil na ostrov Kypr, do své vlasti, kde obrátil ke Kristu mnoho lidí. Poté navštívil Řím a Mediolanum (Milán), kde ustanovil prvního biskupa. Z Itálie se vrátil na Kypr, ale v té době už tam dorazili někteří syrští Židé, kteří proti němu poštvali lid. Svatý apoštol Barnabáš byl vyveden z města a ukamenován k smrti.

Vrahové poté chtěli tělo apoštola spálit, a hodili ho proto do velkého ohně. Když potom oheň dohořel a křesťané přišli, aby sebrali ostatky svatého apoštola, ukázalo se, že oheň jeho drahocenným ostatkům nezpůsobil újmu. Věřící ostatky pohřbili v jeskyni na místě, které se časem zapomnělo. Avšak o 400 let později je zázračným zjevením od Boha nalezl kyperský arcibiskup Anthimos a na místě jejich nálezu postavil chrám ke cti svatého apoštola.

 

Svatý apoštol Bartoloměj

památka 11. / 24. června

Bartoloměj byl jedním z dvanácti apoštolů, nejbližších Kristových učedníků. Poté, co v den Padesátnice přijal Svatého Ducha, vydal se spolu s apoštolem Filipem kázat evangelium do Sýrie a Malé Asie, kde snášeli mnoho utrpení, ale konali také podivuhodné zázraky.

Poté, co byl Filip ukřižován pohany a svou svatou duši odevzdal Pánu, Bartoloměj odešel do Indie, kde cestoval městy a vesnicemi, uzdravoval nemocné ve jménu Božím a kázal Krista. Poté, co obrátil mnoho pohanů k pravé víře, přeložil Matoušovo evangelium, které měl u sebe, do jejich jazyka. Poté cestoval z Indie do Velké Arménie. Tam z pohanských model a lidí s křikem vycházeli běsi, kteří nesnesli ani přiblížení svatého, a obyvatelé, když to viděli, uvěřili v Krista a přijali svatý křest.

Král té země, Polymios, měl dceru posedlou běsem, který skrze její rty křičel na apoštola: „Bartoloměji, i odsud nás také vyháníš!“ Král okamžitě nařídil, aby apoštola našli a přivedli do paláce. Když apoštol přišel, princeznu z jejího posednutí uzdravil. Vděčný Polymios poslal Bartoloměji bohaté dary, včetně několika velbloudů naložených zlatem a stříbrem, ale svatý je poslal zpět se slovy, že nehledá pozemský zisk, ale duše lidské pro království nebeské.

Dojat těmito slovy, král Polymios, jeho příbuzní a nejbližší důvěrníci uvěřili v Krista a byli pokřtěni a mnoho obyvatel té země následovalo jejich příkladu.

Pohanští kněží, když viděli, jak se lid od nich a jejich obětišť odvrací, rozhněvali se na apoštola a navedli bezbožné lidi, aby svatého zabili.

Bartoloměje, stejně jako apoštola Filipa, ukřižovali hlavou dolů. Ze svého utrpení pro Krista se radoval a nadále kázal slovo Boží. Pak z něj zaživa sedřeli kůži a poté mu uťali hlavu. Tak po mnohém utrpení skonal Kristův apoštol Bartoloměj a přešel do věčného odpočinutí a radosti svého Pána.

 

Svatý mučedník Timoteus, biskup pruský (♰ 363)

památka 10. / 23. června

Ve městě Prusa v Bithýnii (dnešní Bursa v Turecku) byl biskupem svatý Timoteus. Pro čistotu a svatost svého života obdržel od Boha dar činění zázraků.

Takto jednou zabil obrovského hada, který se usadil v jeskyni pod cypřišem a způsoboval velké škody zvířatům i lidem. Tento svatý hada zabil tím, že mu do tlamy vhodil pokrovec, kterým se na božském prestolu přikrývá posvěcený chléb (beránek).

Jindy uzdravil krále Aretase, který trpěl tak těžkou nemocí, že už se blížil k branám smrti.

Podobným způsobem on nejen povolal z mrtvých k životu jistou královnu, ale také ji obrátil z temnoty modlářství ke světlu pravé víry. Kromě toho svatý Timoteus blahodatí, kterou mu Bůh udělil, uzdravoval různé nemoci a činil i mnoho dalších zázraků mocí Kristovou.

Svým kázáním osvítil celou svou pastvu a množství nevěřících obrátil ke Kristu. Když pak na římský trůn nastoupil císař Julián Apostata, který se zřekl Krista, začal znovu uctívat modly a rozpoutal kruté pronásledování Církve Boží. Svatý Timoteus však s neobyčejnou horlivostí pokračoval dál v kázání Božího slova, posiloval věřící ve víře a káral pohany za jejich bludy.

Když se o svatém doslechl bezbožný císař Julián, nařídil ho zatknout, přivést k sobě a poté uvrhnout do žaláře. Ale i když byl v žaláři, ke svatému se hrnuly zástupy lidu, kterým kázal o Kristu, Bohu pravém. Juliánovi bylo oznámeno, že uvězněný křesťanský biskup i nadále vyučuje ty, kdo k němu přicházejí. Císař proto vydal přísný zákaz hlásat jméno Ježíše Krista.

Svatý Timoteus však neuposlechl rozkazy bezbožného a svévolného císaře a neohroženě konal to, co mu jako křesťanskému biskupovi náleželo – učil lid. Když se císař Julián znovu dozvěděl, že svatý Timoteus dál směle káže o Kristu, rozhněval se a poslal do žaláře kata, aby svatému ve vězení sťal hlavu.

Po blaženém skonu svatého mučedníka věřící vzali jeho svaté tělo a s úctou pohřbili. Od jeho hrobu pak docházelo k mnoha zázračným uzdravením z různých nemocí k slávě Krista, Boha našeho.

Svaté ostatky byly následně přeneseny do Konstantinopole. Zde je uložili v chrámu zasvěceném jeho jménu, který stál poblíž Melandéské brány, historické součásti Theodosiových hradeb.

 

Svatí mučedníci Alexandr a Antonina panna (♰ 313)

památka 10. / 23. června

Během jednoho z pronásledování křesťanů byla dívka Antonina přivedena před krutého vládce Festa, který se ji snažil přesvědčit k obětování modlám. Ona však pevně vyznala svou víru v Krista a pohanské bohy nazvala démony. Za to se na ni Festus rozzlobil a nařídil svým vojákům, aby ji zbili a zavřeli do vězení.

Tam se nepřetržitě modlila k Bohu a po třech dnech se stal zázrak: zaduněl hrom, dveře vězení se samy od sebe otevřely a z nebe se ozval Boží hlas: „Antonino, buď statečná a ničeho se neboj, ani zlého Festa, neboť já jsem s tebou.“

Následujícího dne byla znovu postavena před soud, a protože svatá stále vyznávala Krista, vládce nařídil, aby ji zbičovali a poté odvedli do jistého domu, kde ji vojáci měli dál mučit.

První, kdo vstoupil do domu, byl svatý mladík jménem Alexandr. Tomu se předtím zjevil anděl Páně a poučil ho, co má dělat. Když Alexandr vešel, uklonil se mučednici k nohám, vyprávěl jí o zjevení anděla a pak jí dal svůj velký plášť, do kterého se Antonina zavinula a nepoznána odešla z domu, zatímco Alexandr zůstal na jejím místě.

Když se vládce dozvěděl, co se stalo, nesmírně se rozzlobil a nařídil Alexandra pověsit a takto přivázaného ho zbít. Po nějaké době se však z nebe náhle ozval hlas: „Krutý Feste, proč mučíš nevinného člověka?“

Vládce se vyděsil a nařídil mučedníka odvést do vězení a Antoninu všude hledat. Nikde ji ale nemohli najít. Tehdy se svaté zjevil sám Pán a řekl: „Buď statečná a jdi tam, kde je nespravedlivý a krutý vládce.“

A tak to i udělala. Festus nařídil, aby Antoninu znovu zbili, a pak na jeho rozkaz vojáci oběma usekli ruce a svaté mučedníky zaživa upálili.

Svatí, naplněni Duchem Božím, v největším utrpení oslavovali Pána našeho Ježíše Krista, jemuž buď sláva navěky. Amen.

 

Svt. Cyril, arcibiskup alexandrijský (♰ 444)

památka 18. / 31. ledna společná památka s Athanasiem Alexandrijským a 9. / 22. června 

Svatý Cyril je v historii křesťanské Církve proslulý jak svou zbožností a učeností, stejně tak i pevností ve víře, s níž hájil dogmata pravoslavné víry proti lži učiteli Nestoriovi ¹.

Cyril se narodil v Alexandrii ve druhé polovině čtvrtého století a žil značnou dobu jako mnich v monastýru svatého Makaria v Nitrijské poušti ² pod vedením moudrého a zbožného starce Serapiona. Jeho strýc Theofilus, arcibiskup alexandrijský, si ho pak povolal a rukopoložil na diakona. Brzy poté se Cyril stal uznávaným kazatelem a pro svůj ctnostný život si získal všeobecnou úctu. Po Theofilově smrti byl zvolen na trůn alexandrijského arcibiskupa; to se stalo v roce 412.

Svatý Cyril začal s tou největší horlivostí plnit svěřené povinnosti a neochvějně stál za dogmaty pravé víry. Zároveň v té době docházelo k mnoha nepokojům a neshodám – někdy od stoupenců falešného učení, jindy od Židů, kteří se z nenávisti ke křesťanům snažili ve městě zasít nepokoje. Brzy po svém zvolení biskupem nechal Cyril z města vyhnat novaciány ³ a další nepřátele Církve. Tehdy se stalo, že se eparcha Orestes připojil k biskupovým nepřátelům a podal na něj stížnost císaři. Ve městě poté vypukly další nepokoje. Nitrijští mniši, obávající se, že by biskup mohl být v nebezpečí, přišli do Alexandrie na pomoc. Jeden z nich eparchu zranil a byl proto popraven. To ještě více zvýšilo nepokoje. V té době žila v Alexandrii mladá žena jménem Hypatia, které si všichni vážili pro její učenost a ctnostný život. Byla dcerou filozofa Theóna a ona sama byla učitelkou filozofie. Opustila svůj domov, aby usmířila válčící strany, ale rozzuřený dav se na ni vrhl a zabil ji. Všechny tyto nepokoje a zmatek vedly k nejpřísnějším opatřením proti obyvatelům Alexandrie.

Na nějaký čas nepokoje ve městě utichly, ale brzy se objevily další nové těžkosti, které pak delší dobu znepokojovaly Církev. Nestorius, patriarcha konstantinopolský, muž obdařený mimořádným rozumem a skvělou výřečností, avšak arogantní a pyšný, začal kázat, že Ježíš Kristus se nenarodil jako Bůh, ale jako pouhý člověk, že Božství se s Ním spojilo později díky svatosti Jeho života a že by proto Panna Marie neměla být nazývána Matkou Boží. Toto nové učení vyvolalo mnoho nových sporů a neshod. Nestorius svůj názor obhajoval a rozesílal velké množství svých kázání do různých zemí, měst a monastýrů.

Cyril byl tímto překrucováním pravdy nesmírně rozhořčen a považoval za svou nejhlavnější povinnost pevně a horlivě se za pravdu postavit. Když viděl, jak se hereze šíří, napsal Nestoriovi poučný dopis a také dopisy císaři Theodosiovi Mladšímu, jeho sestře Pulcherii, papeži Celestinovi a také dopisy různým monastýrům. V těchto svých dopisech přesně a jasně vyvracel Nestoriovy bludy a vyložil křesťanskou věrouku o vtělení Syna Božího.

Nestorius, který se na Cyrila rozhněval, se mu snažil uškodit stížnostmi u císaře. Mezitím svatý papež Celestýn ⁴ svolal v Římě sněm, aby prozkoumal Nestoriovo učení. Sněm toto bludné učení odsoudil a rozhodl o Nestoriově sesazení, pokud se nezřekne svých bludů. Svatý Cyril vyzval představené jeruzalémské a antiochijské církve k živé účasti na odsouzení nestoriánské hereze a sám svolal v Alexandrii sněm, který s rozhodnutími římského sněmu souhlasil. Hereze se však šířila dál a Cyrilovy dopisy Nestoriovi zůstaly bez odezvy. Císař Theodosius Mladší proto svolal všeobecný sněm do města Efesu. Jednalo se o Třetí všeobecný sněm, který se sešel v roce 431.

Cyril dorazil do Efesu, kde se shromáždilo okolo dvě stě biskupů. Nestorius se však nedostavil a odmítl podepsat svůj souhlas s dogmaty Církve, které vyložil Cyril a zaslal mu je jménem sněmu. Sněm poté rozhodl o Nestoriově sesazení. Nestorius popřel a odmítl platnost tohoto usnesení s odvoláním se na nepřítomnost antiochijského arcibiskupa Jana na sněmu.

Antiochijský arcibiskup Jan záměrně otálel, neboť stranil Nestoriovi a Cyrila neměl v lásce. Když nakonec dorazil, snažil se Cyrilovi všemožně uškodit a pomluvami proti němu poštval císaře. Cyrilovi začalo hrozit sesazení a uvěznění a byl držen pod dohledem. Všechno však snášel s tichou odevzdaností a zachovával si podivuhodnou pevnost ducha. Věděl, že nic nesmí biskupa přimět k ústupkům v otázkách víry, zároveň byl však ochoten odpustit osobní urážky a prohřešky. Nakonec ale pravda zvítězila; Cyril se vrátil do své eparchie, očištěn od všech obvinění; a Nestorius, vyloučený z církve, byl poslán do vyhnanství. Zemřel v Egyptě na strašlivou a bolestivou nemoc, při níž mu jazyk rozežrali červi.

Starosti a námaha postupně podkopávaly zdraví svatého Cyrila. Často býval nemocný, až nakonec v roce 444 zemřel. Po sobě zanechal četné spisy, v nichž jasně a působivě vykládá dogmata křesťanského učení. Kromě dopisů, v nichž odmítá Nestoriovy myšlenky, patří mezi jeho nejpozoruhodnější díla: výklady k Pěti knihám Mojžíšovým, k proroctví Izajášovu, ke dvanácti menším prorokům, k evangelistům Janovi a Lukášovi a k Apoštolským listům; dále jeho kniha O uctívání a službě v Duchu ⁵ a v pravdě a kniha Pokladnice Svaté a Jednobytné Trojice ⁶.

_

¹ Nestoriánství. Heretické učení pojmenované po svém zakladateli, konstantinopolském arcibiskupovi Nestoriovi (428–431), který ve svém učení tvrdil, že Pán Ježíš Kristus není jednou Osobou, jedné bytosti, ve které jsou obsaženy dvě přirozenosti: Božská a lidská (jak učí Pravoslavná Církev). Učil, že člověk Ježíš Kristus je spojen se Synem Božím zvláštním blahodatným spojením (a ne hypostatickým spojením, to jest: Člověk Ježíš je jedna Osoba, jedna Osobnost a Syn Boží je druhá). Matka Boží není taková v přesném smyslu slova, ale je Matkou Kristovou, Matkou člověka. Tato nestoriánská hereze byla odsouzena 3. všeobecným sněmem.

² Nitria, Nitrijská poušť, Nitrijská hora. Pouštní vyvýšenina v Egyptě, zhruba 112 km jižně od Alexandrie, starobylé centrum egyptského mnišství. Svůj název (dnešní název Vádí Natrun) získala podle jedlé soli (natron, NaHCO3, hydrogenuhličitan sodný), která se zde nachází ve více než desítce nevelkých slaných jezer. Natron se zde těžil již v dobách starověkého Egypta. Od IV. století se Nitrijská poušť stala jedním z center egyptského mnišství. Prvním poustevníkem, který se v Nitrijské poušti okolo roku 330 usídlil, byl svatý Ammon, jenž se stal i zakladatelem tzv. anachoretského monastýru (ἀναχωρητής – anachoreta – poustevník, z řeckého ἀναχωρέω – odcházet, vzdalovat se), který byl předstupněm od poustevnictví – anachorese – eremitismu, k přísné kinovii (kinovia – Κοινοβιος – společný život, spolužití; mniši v monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru a vše zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví ani na vlastní majetek, včetně darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch; první takovýto monastýr byl založen ctihodným Pachomijem Velikým okolo roku 318). Na začátku V. století v monastýrech Nitrijské pouště žilo v samostatných domech – mnišských keliích – celách až 5000 mnichů. Mniši v nich pracovali a byli pod vedením jednoho otce – abby (abba – hebrejsky אבּא‎, řecky ἀββᾶ, aramejsko-syrské slovo odpovídající starohebrejskému ab – otec), který byl doživotně vybírán z osmi presbyterů monastýrského chrámu. Monastýry měly například své pekárny, ve kterých se pekl chléb nejenom pro potřeby monastýru, ale i pro poustevníky, kteří odcházeli až doprostřed pouště. Monastýrští lékaři a lékárníci pak také pečovali o zdraví mnichů v monastýru. Sláva asketů z Nitrijské pouště se velmi rozšířila a do pouště přicházelo i mnoho poutníků. Kvůli tomu pak mnoho mnichů – poustevníků z této oblasti v 5. století odešlo, hledajíce pustá místa zcela bez lidí pro samotu v modlitbě s Bohem.

³ Novatianismus. Byla hereze III. –VII. století, která své jméno dostala podle učení Novatiana (Novaciána), římského presbytera a pozdějšího vzdorpapeže, který se vzbouřil proti přijímání zpět do Církve těch, kteří od ní dříve v čase pronásledování odpadli. Novatianus a novatiáni hlásali, že Církev je společenstvím svatých a všichni, kdo po křtu padli a spáchali smrtelné hříchy, z ní musí být vyvrženi a v žádném případě nemohou být přijati zpět. Církev nemůže odpustit těžkým hříšníkům; pokud jim odpustí a přijme je zpět, pak se sama stane nečistou a přestane být svatou. Opačný názor a také postoj milosrdenství, opětovného přijetí padlých a kajících se zpět do Církve, zastávali svt. Kornélius, papež římský (♰ 253), společně se svt. Kypriánem Kartágenským (♰ 258), který na rozkol Novatiana reagoval svým slavným spisem O jednotě Církve. 

⁴ Svt. Celestýn, papež římský (♰ 432). Památka 8. / 21. dubna. Svým původem Říman, horlivý zastánce Pravoslaví, který žil za vlády svatého císaře Theodosia Mladšího (♰ 450). Získal dobré vzdělání a důkladné znalosti filozofie, ale největší úsilí věnoval studiu Písma svatého a úvahám o teologických otázkách. Jeho ctnostný život a autorita teologa mu vynesly všeobecnou úctu a lásku mezi duchovenstvem i laiky. Po smrti papeže svt. Bonifáce I. (♰ 422) byl svatý Celestýn zvolen na římský biskupský stolec. Úspěšně bojoval proti bludům; v té době vznikla nestoriánská hereze. Na místním sněmu v Římě v roce 430 svatý Celestýn tuto herezi usvědčil jako bludné učení a heretik Nestorius byl odsouzen. Po sněmu svatý Celestýn napsal dopis svatému Cyrilovi, arcibiskupovi alexandrijskému, v němž uvedl, že pokud se Nestorius do 10 dnů nezřekne svého bludného učení, bude sesazen a vyloučen z církve. Svatý Celestýn také rozeslal řadu dopisů dalším církvím, včetně Konstantinopole a Antiochie, v nichž odsuzoval nestoriánskou herezi. Po dobu následujících dvou let po sněmu svatý Celestýn neúnavně kázal a šířil pravé učení o Kristu jako Bohočlověku. Zesnul v pokoji roku 432.

⁵ O uctívání a službě v Duchu a pravdě – Περὶ τῆς ἐν πνεύματι καὶ ἀληθείᾳ προσκυνήσεως καὶ λατρείας. Jedno z nejvýznamnějších exegetických děl svatého Cyrila Alexandrijského, sepsané na počátku 5. století (kolem roku 412). Spis se skládá ze 17 knih. Hlavním tématem je hluboký teologický výklad Mojžíšova Zákona (Pentateuchu) skrze vhled Nového Zákona. Celé dílo je napsáno jako rozhovor mezi Cyrilem a jeho společníkem Palladiem. Ústřední otázkou je, jak správně chápat Kristova slova, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17), v kontextu požadavku uctívat Boha „v Duchu a v pravdě“ (Jan 4,23). Cyril vysvětluje, že litera Starého Zákona (tělesné rituály, zvířecí oběti, obřízka) byla pouze stínem a předobrazem. Skutečný duchovní smysl těchto nařízení se plně zjevil a naplnil až v osobě a oběti Ježíše Krista.

⁶ Pokladnice Svaté a Jednobytné Trojice – Θησαυρός περί της αγίας και ομοουσίου Τριάδος. Zásadní teologické dílo, které napsal svatý Cyril Alexandrijský, jeden z nejvýznamnějších církevních otců. Toto dílo bylo sepsáno v raném období Cyrilova působení, pravděpodobně mezi lety 423 a 425 (některé prameny uvádějí i dřívější dobu před rokem 412). Skládá se z 35 kapitol (či řečí) a bylo napsáno na žádost Cyrilova spolupracovníka Nemesia. Název zvolil sám autor, protože text podle něj uchovává „skryté velké množství božských rozjímání“. Cyril při psaní silně čerpal ze starších teologických děl, zejména ze spisů svatého Athanásia Velikého namířených proti ariánům. Hlavním účelem této knihy je vyvrácení ariánské a neoariánské hereze (učení Aria a Eunomia) a obrana nicejského dogmatu o soupodstatnosti (jednobytnosti) osob Svaté Trojice.

Památka ctihodného Jakuba,

který se skrze ďáblův klam poklonil Antikristu

památka 13. / 26. června

Ctihodný Jakub ¹ žil pravděpodobně v období do 10. století. Z lásky ke Kristu se zřekl veškerého svého majetku a horlivě se vydal na cestu mnišství. Spoléhal však pouze na sebe a na rady zkušených mnichů se neptal. Pustil se do příliš velkého asketického zápasu, který jen přiživoval jeho pýchu.

Jednoho dne se před ním zjevil démon v podobě anděla světla (2. Kor 11, 14) a řekl: „Připrav svou celu a zapal kadidlo, neboť jsi svými duchovními zápasy potěšil Krista. Přijde dnes v noci, aby tě naplnil blahodatí.“ Jakub, oklamán jeho slovy, se připravil na toto setkání. Uprostřed noci se objevil Antikrist, obklopen falešnou slávou. Jakmile se před ním Jakub sklonil, Antikrist ho udeřil do hlavy a zmizel.

Ráno šel asketa se slzami v očích vyprávět starému mnichovi, který bydlel nedaleko, co se té noci stalo. Starec předešel jeho vyprávění slovy: „Stal ses Satanovou hračkou. Uteč z toho místa co nejrychleji a vstup do kinoviálního monastýru.“ Jakub vstoupil do kinoviálního monastýru, kde sedm let s pokorou a poslušností pracoval v kuchyni.

Poté dostal požehnání uzavřít se do své cely, kde dodržoval přísné modlitební pravidlo, které mu dal jeho duchovní otec, a věnoval se ručním pracím. Věrnou cestou zřeknutí se vlastní vůle dosáhl duchovního rozlišování a soudnosti a byl uznán hodným daru konat zázraky. Ctihodný Jakub na konci svého života pokojně odešel k Pánu.

___

¹ Jeho památka je poprvé zmíněna v relativně pozdních byzantských synaxariích, která však neposkytují žádné zprávy o místě a době jeho života.

Nový Synaxarion Pravoslavné Církve

sestavený jeromonachem Makárijem Simonopetrským – kniha 5.

______________________________________________________________________ 

Nesnažte se svou modlitbou dosáhnout čehokoliv jiného než pokání. Nehledejte sestupující světlo, nehledejte činění zázraků nebo předvídání budoucnosti, žádné dary, pouze a jen pokání.

Ctihodný Paisij Svatohorec (♰ 1994)

Vysvoboď mě, Pane, od klamu Bohu odporného a lstivého antikrista, který se blíží, a ukryj mě před jeho nástrahami ve skryté poušti Tvého spasení. Dej mi, Pane, sílu a odvahu pevně vyznávat Tvé svaté jméno, abych neodstoupil ze strachu před ďáblem, abych se nezřekl Tebe, mého Spasitele a Vykupitele, a Tvé Svaté Církve. Ale dej mi, Pane, dnem i nocí plakat a slzy prolévat pro mé hříchy a v hodinu Tvého Strašného soudu mě, Pane, ušetři. Amen.

Modlitba proti antikristovi, kterou složil starec, ctihodný Anatolij Mladší (Potapov), jeroschimonach optinský (♰ 1922)

 

 

 

Svt. nový mučedník Andronik (Nikolskij), arcibiskup Permský (♰ 1918)

památka 7. / 20. června

Svatý nový mučedník Andronik se narodil do rodiny vesnického žalmisty. Už od dětství jeho duše tíhla k tomu, aby se zasvětil Bohu. Proto ve věku třiadvaceti let, ještě jako student duchovní akademie, přijal mnišský postřih.

Po zakončení studií byl otec Andronik rukopoložen na kněze a o několik let později byl vyslán jako misionář do Japonska, kde pomáhal svatému, apoštolům rovnému Nikolajovi (Kasatkinovi), arcibiskupu japonskému, v posilování obyvatel této země Dálného východu v křesťanské víře. Byl to velmi obtížný úkol, ale svatý Nikolaj povzbuzoval své spolupracovníky slovy: „Nepřišli jsme sem kvůli Rusku, nepřišli jsme sem kvůli Japonsku, ale konáme Kristovo dílo, a proto se není čeho bát.“

Prvním úkolem pro jeromonacha Andronika bylo naučit se japonštinu – jazyk, který je velmi obtížný. Avšak už za měsíc od svého příjezdu byl schopen sloužit bohoslužby pro své nové duchovní děti v jejich rodném jazyce.

Následně se otec Andronik stal představeným pravoslavné obce v Ósace, kterou však našel v žalostném stavu: do chrámu chodilo nanejvýš deset lidí a ve sboru četl a zpíval jen jeden žalmista. Tehdy se horlivě ujal duchovního vedení svého stáda. Začal denně navštěvovat domovy farníků, seznamoval se s jejich rodinami, odpovídal na jejich otázky a radil, jak zlepšit duchovní život. Rozhovory byly srdečné a lidé na vroucí nadšení otce Andronika odpověděli tak, že se chrám začal naplňovat věřícími a sbor nyní zahrnoval nejen žalmistu, ale i velký smíšený sbor.

Avšak misijní úsilí podlomilo zdraví otce Andronika, a proto se musel vrátit do Ruska. Tam obdržel jmenování rektorem duchovního semináře v Osetii, kde za pět let svého působení vykonal mnoho pro nápravu dřívějších nedostatků. Seminář pod vedením otce Andronika následně vychoval nemálo zdatných kandidátů kněžského stavu.

Nakonec byl povolán k ještě vyšší službě, byl rukopoložen na biskupa. Ve své nové hodnosti biskup Andronik nezpyšněl, ale s o to větší horlivostí sloužil Bohu a svým bližním. Cestoval po městských i venkovských farnostech, všude kázal, učil lid víře v Pána Ježíše Krista a dával poučení pro každodenní život. Zvláštní pozornost věnoval duchovní výchově a usiloval o to, aby pravoslavní křesťané rozuměli své víře a věděli, jak plnit Boží přikázání.

V roce 1913 byl jmenován vedoucím archijerejem omské eparchie na Sibiři, kde se světitel Andronik musel potýkat s četnými sektáři, jejichž lživé učení odvracelo málo vzdělané věřící od pravoslavné víry a Církve.

Poté byl převeden do Permu. Tam vladyka Andronik také horlivě bojoval proti mnohému zlu, které postupně pohlcovalo duše stále většího počtu Rusů. Jasně viděl nebezpečí marxismu, který pod rouškou učení o sociální spravedlnosti skrýval ideologii bezbožné sekty, jež měla v úmyslu podmanit si – a brzy si i podmanila – celé Rusko. Vladyka Andronik vynakládal velké úsilí v boji proti šíření marxismu, jeho snahy však již nemohly zvrátit vývoj – Bůh dopustil rozpad velké ruské říše a ten se již nezadržitelně blížil.

Tento dobrý pastýř se zároveň pokoušel čelit nenasytné chamtivosti mocných, kteří žili a bohatli z útrap, jež lidu přineslo vypuknutí první světové války. Ani v tom se mu však nepodařilo uspět, neboť zhoubná vášeň pro peníze a další neřesti poutaly bohaté a činily je hluchými ke slovu pravdy. Společnost se tak nezadržitelně řítila do obrovské katastrofy, která nakonec plnou silou propukla.

V únoru 1917 abdikoval car Mikuláš II., v zemi se poté vyhrotily nepokoje a na podzim došlo k říjnové revoluci, po níž se moci na sedmdesát let chopili bezbožní bolševici.

Ti obzvláště nenáviděli arcibiskupa Andronika, protože je otevřeně odsuzoval jako nepřátele Boha a odpůrce pravé lidskosti. Proto se rozhodli vladyku odstranit. Jeden z věřících se však o jejich plánech dozvěděl a arcibiskupa před nebezpečím varoval. Vladyka přesto odmítl opustit eparchii, která mu byla svěřena.

Když se věřící dozvěděli o úmyslu bezbožníků zabít jejich milovaného pastýře, mnozí z nich tomu chtěli zabránit. Tehdy moc, která sama sebe nazývala „lidovou vládou“, nasadila do boje proti vlastnímu lidu na patnáct set vojáků.

Arcibiskupa tajně odvezli z města a donutili ho vykopat si vlastní hrob. Poté jen požádal o čas na modlitbu a kati mu vyhověli. Vladyka se modlil okolo deseti minut, pak požehnal znamením kříže na všechny čtyři strany. Když takto odevzdal své permské duchovní stádo Bohu, lehl si do vykopané jámy. Bolševici ho začali ještě zaživa zasypávat hlínou, ale pak se „smilovali“ a svatého mučedníka Andronika zastřelili.

Dne 7. ledna 1999 byl arcibiskup Andronik (Nikolskij) svatořečen jako místně uctívaný svatý permské eparchie. V roce 2000 byl na archijerejském sněmu Ruské pravoslavné církve připočten ke Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských k všeobecné úctě. Na ikoně Sboru novomučedníků a vyznavačů, která byla v té době napsána, bylo mučednictví svatého Andronika zobrazeno v levé horní části čtvrtého klejma (klejmo je malá samostatná kompozice umístěná na kraji ikony, která doplňuje hlavní téma zobrazené v poli ikony).

Přesné místo pohřbení arcibiskupa Andronika zůstává dodnes neznámé. Jeho svaté ostatky leží v neoznačeném hrobě v permské lokalitě u ulice Gerojev Chasana, kde je vztyčen pamětní kříž, který symbolizuje místo posledního odpočinku permského prvomučedníka.

„Na sklonku tisícileté ruské křesťanské historie usedl na permský biskupský stolec asketický a misionářský arcipastýř, jenž se svým životem podobal svatému Štěpánu Permskému. Jeho život byl vzorem starobylé zbožnosti. Byl asketou, mužem modlitby a nezištným člověkem, který veškerý materiální blahobyt a bohatství považoval za nicotné. Veškeré své jmění věnoval na pomoc chudým. Oblékal se prostě, nikdy nenosil hedvábné řízy; a ačkoli byl poctěn mnoha vyznamenáními, nikdy je nenosil. Svatý byl horlivým stoupencem monastýrských pravidel a církevních bohoslužeb. Přísně se postil: v postní dny jedl pouze zeleninu, ve dnech bez půstu se spokojil s malým množstvím jídla a během posledních dnů Strastného týdne přijímal pouze prosforu a čaj. V předvečer dne, kdy měl sloužit liturgii, biskup téměř nespal, neboť celou noc prostál na modlitbách.“

Igumen Damaskin (Orlovskij)

přední ruský církevní historik, hagiograf, doktor historických věd

a hlavní vědecký badatel o životech nových mučedníků a vyznavačů ve 20. století

 

 

 

 

 

Svt. Marcellus mučedník, papež římský,

a spolu s ním: diakoni Sisinius a Cyriacus,

vojáci Apronianus, Papias a Maurus, Smaragdus, Largus, Saturninus a Crescentianus; svaté ženy: Priscilla, Lucina a svatá mučednice princezna Artemie (♰ 309)

památka 7. / 20. června

Marcellus (Marcel), svým původem z římského rodu, nastoupil po papeži Marcellinovi a spravoval církev pět a půl roku. Navzdory tehdejšímu zuřivému pronásledování beze strachu vedl své duchovní stádo, podporoval křesťany a šířil křesťanskou víru.

„Proč zabíjíte služebníky Boží, kteří se modlí za vaše království?“ zeptal se Marcellus jednou samotného císaře Diokleciána, když ho potkal jedoucího na voze, za kterým ho následoval křesťan Cyriacus spoutaný v řetězech, pro zastrašení ostatních vyznavačů Krista.

Za tato slova byl křesťanský biskup mučen a odsouzen k pasení dobytka. Poté, co byl křesťany osvobozen, pokračoval dál tajně ve správě církve. V srdci Říma vysvětil domovní chrám patřící bohaté a vznešené Římance, křesťanské vdově Lucině, a konal v tomto domě bohoslužby, které se mnohým staly římskou katedrálou. Když se o tom císař Maxentius dozvěděl, nařídil přeměnit posvěcený dům na stáje pro zvířata a chovat v něm dobytek a svatého odsoudil, aby se o tento dobytek staral po zbytek svého života pod dohledem stráží. Svatý zde strádal devět měsíců, snášel všemožné týrání, neměl žádné pohodlí, byl zbaven jakéhokoli odpočinku, ba ani potřebného jídla a oblečení. Nakonec, vyčerpán všemožným utrpením, zemřel. Presbyter Jan s duchovenstvem poté přenesli tělo svatého do Priscilliny hrobky, kde ho pohřbili.

Svatí Sisinius, Apronian, Papias, Maurus a Saturninus byli umučeni v Římě za vlády Diokleciána a Maximiána kolem roku 305. Svatá Artemia, dcera Diokleciána, Cyriacus, Smaragdus, Largus a Crescentianus trpěli za Maximiana Galeria kolem roku 306. Jejich ostatky spočívají v Římě.

Takto zakončil svůj život svatý Marcellus, římský papež, když nejprve doprovázel své četné duchovní děti k Bohu na cestě mučednictví a poté po nich, i on sám předstoupil spolu se svatými před našeho Pána.

 

Svt. Marcellinus mučedník, papež římský (♰ 304)

památka 7. / 20. června a 25. října / 7. listopadu

Svatý Marcellinus pocházel z Říma. V roce 296 se stal představeným římské církve a stal se jejím 29. biskupem.

První roky jeho služby byly klidné, protože křesťané ještě nebyli pronásledováni. Ale v roce 302 se vše změnilo. Císař Galerius Maximianus (285–305) přesvědčil svého spolucísaře, císaře Diokleciána (284–305), aby začal pronásledovat křesťany. Pro Kristovy následovníky začaly velmi těžké časy. O tom, jak těžké tyto časy byly, svědčí jeden fakt: během pouhého jednoho měsíce biskupství svatého Marcellina bylo umučeno 17 000 křesťanů. Každý, kdo věřil v Krista, se tak ocitl ve smrtelném nebezpečí.

Když byl Marcellinus zajat pohany a postaven před soud, zděšen krutými mukami, přinesl oběť modlám. Císař ho poté nazval svým přítelem a oblékl ho do drahého roucha. Trýzněn však výčitkami svědomí, biskup hořce plakal nad tím, že ti, kteří předtím naslouchali jeho kázáním, nyní čelili krutému mučení, ale na rozdíl od něj vytrvali až do konce.

Toho času se pak v městě Sinuessa (v Kampánii) scházel sněm 180 biskupů a kněží. Marcellinus přišel na sněm jen v košili z hrubého sukna, s hlavou posypanou popelem a žádal, aby byl souzen za své zřeknutí se Krista. Otcové sněmu mu řekli: „Sám sebe suď svými vlastními rty. Z tvých rtů vyšel hřích, ať také tvými vlastními rty zazní odsouzení. Víme, že i svatý Petr ze strachu zapřel Krista, ale hořce plakal nad svým hříchem a opět obdržel od Pána milost.“

Tehdy Marcellinus vynesl sám nad sebou rozsudek: „Přiznávám, že jsem zbaven kněžství, kterého nejsem hoden. Po smrti ať mé tělo nebude pohřbeno, ale ať bude hozeno psům; proklet budiž, kdo se ho odváží pohřbít.“

Po návratu do Říma se Marcellinus přiblížil k císaři, hodil mu k nohám drahý šat, který mu dal, a vyjádřil hořkou lítost nad svým zřeknutím se Krista. Rozzuřený císař nařídil jeho mučení a odsoudil ho k smrti.

Marcellinus byl popraven 25. října 304. Spolu s ním byli sťati svatí mučedníci Claudius, Cyrinus a Antonin. Tělo svatého Marcellina leželo u cesty 36 dní. Poté se zjevil apoštol Petr nově jmenovanému římskému biskupovi Marcellovi a řekl: „Proč jsi Marcellinovo tělo nepohřbil dříve?“ „Bojím se jeho kletby,“ odpověděl svatý Marcellus. „Nepamatuješ si,“ řekl apoštol, „co je psáno: ‚Kdo se ponižuje, bude povýšen.‘ Jdi a pochovej jeho tělo s úctou.“ Marcellus splnil apoštolův příkaz a 26. dubna pohřbil tělo svatého mučedníka Marcellina v hrobce, kterou pro těla mučedníků postavila urozená římská žena Priscilla poblíž Via Salaria.

Tak zemřel svatý mučedník papež Marcellinus, zanechaje po sobě příklad pokání pro mnohé. A my oslavujeme nevýslovné Boží milosrdenství nyní i na věky věků. Amen.