Ctihodný otec Georgios (Jiří) Vyznavač, metropolita mytilénský (♰ 821)

památka 7. / 20. dubna

Ctihodný otec náš Georgios, od mládí milující Krista, se stal mnichem, vedl asketický a ctnostný život a jako nikdo jiný se zdokonalil v pokoře.

Za vlády císaře Lva III. Syrského ¹ se stal vyznavačem Krista, když od ikonoborců vytrpěl pronásledování a útlak. Poté byl za vlády pravoslavných panovníků Konstantina VI. a Ireny ² povýšen na biskupský stolec v Mytiléně, metropoli ostrova Lesbos.

Svatý Georgios byl velmi milosrdný a štědrými dary sytil hladové. Pro svou velkou zdrženlivost se stal přítelem andělů a tím, že vyháněl nečisté duchy a léčil nevyléčitelné nemoci, se zjevil jako podivuhodný divotvůrce.

Poté, co se dožil vlády císaře Lva Arména, který obnovil ikonoborectví, snášel již jako stařec znovu pronásledování pro svaté ikony. Ještě před nástupem vlády císaře Lva Arména, obnovením ikonoborectví a opětovným vyhnanstvím svatého Georgia, byla v Mytiléně pozorována znamení, která předznamenala brzký příchod nepokojů a pohrom v Kristově církvi.

Jednoho dne v chrámu poblíž přístavu, během večerní bohoslužby, při společném zpěvu „Κύριε ἐλέησον“ – Pane, smiluj se – byl svatý kříž stojící na prestolu náhle a s hlasitým rachotem zvednut ze svého místa jakousi neviditelnou silou a vystoupal až ke stropu. Pak se sklonil svým horním koncem dolů a padl na zem. Lidé, kteří to viděli, byli zachváceni velkým strachem a hrůzou. Všichni zvedli oči a ruce a dlouho hlasitě volali: „Κύριε ἐλέησον“ a odmítali opustit Boží chrám, protože očekávali nějakou náhlou zkázu, která postihne ostrov Lesbos. V té době byl v chrámu ctihodný Simeon (♰ 844) ⁴ se svým starším bratrem Georgiem ⁵, který později nastoupil po prvním Georgiovi na biskupský stolec v Mytiléně. Simeon, který byl prozíravý a viděl věci budoucí, se slzami v očích promluvil k lidu: „Bratři, nebude to tak, jak očekáváte. Bůh tuto zemi úplně nezničí, ale za několik dní nastoupí na trůn císař Boha nenávidějící a Bohu odporující, který svrhne svaté ikony a vezme církvi její krásu.“

O několik dní později vstoupil do chrámu a do oltáře obrovský a děsivý kanec s uříznutýma ušima a ocasem. Chrámové dveře byly tehdy náhodou odemčeny a kanec si lehl v oltáři na horním místě. Když si toho chrámová stráž všimla, okamžitě začala kance vyhánět, avšak bezvýsledně; zvíře bylo divoké, napadalo každého, kdo se ho pokusil z oltáře vypudit, a obracelo je na útěk. Poté přinesli obrovský kůl a zvíře po dlouhou dobu do krve bili, až ho nakonec vyčerpaní a s velkými obtížemi vyhnali. Když se o tom dozvěděl tentýž blažený Simeon, řekl: „Dítky, věřte mi, tento kanec představuje biskupa, který zde z Božího dopuštění bude a který bude svým životem i povahou podobný praseti.“

Toto vše se brzy stalo. Výše zmíněný císař Lev Arménský po nástupu na trůn zahájil pronásledování Boží Církve a zároveň sezval do Konstantinopole mnoho biskupů, aby přijali ikonoboreckou herezi. Náš ctihodný otec Georgios, metropolita mytilénský, byl spolu s ostatními biskupy povolán a ukázal se být neohroženým vojínem Kristovým. Zatímco mnozí schvalovali císařovy bludy, on svou pravou moudrostí zahanbil císaře, lžipatriarchu Theodota, přezdívaného Kasiteras, a další podobně smýšlející heretiky a některé z nich přivedl k uvědomění si vlastních omylů.

Císař a lžipatriarcha, neschopni snést jeho odsouzení, poslali ho do vyhnanství do Chersonu. Na jeho místo dosadili jednoho z heretiků, který jako divoký kanec zpustošil a znesvětil Kristovu vinici: pošlapal svaté ikony, beze smyslu znepokojil věřící. Svatý Georgios, který zbytek svého života strávil ve vyhnanství, však skrze Kristovu blahodať vykonal mnoho zázraků. Když se přiblížil čas jeho smrti, na obloze zazářila jasná hvězda – zvěstovatelka jeho blaženého konce – která byla viditelná i na ostrově Lesbos. Podle této hvězdy věřící v Mytiléně poznali odchod svého pastýře, svatého Georgia, k Pánu.

Život a ctnostné skutky svatého byly světlem pro tento svět. Jeho blaženou smrt Bůh oslavil jasnou hvězdou a po jeho smrti, aby oslavil svého služebníka, nechal z jeho ostatků vyvěrat zázračné prameny uzdravení.

_____ 

¹ Lev III. Syrský. Vládl v letech 717 až 741. Pocházel z bohaté rolnické třídy a svou vojenskou službou za Justiniána II. se natolik vyznamenal, že byl v roce 717 prohlášen císařem. Zaměřil se na církevní záležitosti a mimo jiné na pověrčivost u úcty k ikonám a rozhodl se ji vymýtit pomocí represivních opatření. Zpočátku (726) vydal edikt výhradně proti úctě k ikonám a nařídil, aby byly v chrámech umístěny co nejvýše, aby je lidé nemohli líbat. V roce 730, pak byl vydán edikt nařizující úplné odstranění ikon z chrámů. Lev III. Syrský, nakonec dosáhl toho, že byla dočasně zakázána církevní úcta k ikonám.

² Císař Konstantin V. Kopronymos (741–775) pronásledoval úctu k ikonám s ještě větší krutostí než jeho otec Lev III. Syrský. Chtěl vítězoslavně zničit veškerou úctu k ikonám jako herezi a za tímto účelem v roce 754 svolal v Konstantinopoli lžísněm, který byl jím nazýván všeobecným sněmem. Bylo na něm 338 biskupů, ale ani jeden patriarcha. Na něm bylo nařízeno, že úcta k ikonám je modlářství a že jediným obrazem Krista Spasitele je Eucharistie. Sněm uvrhl do anathemy všechny obhájce úcty k ikonám, zejména svatého Jana Damašského. V letech 780–790 a 797–802 vládla za svého nezletilého syna Konstantina VI. svatá Irena, která se prohlásila za zastánkyni ikon. Roku 787 svolala do Nikaje Druhý nikajský a Sedmý všeobecný sněm, kterému předsedal svt. Tarasios, patriarcha Konstantinopolský (♰ 806). Na tomto sněmu, který sestával z 367 otců, byla úcta k ikonám znovu obnovena.

³ Mytiléné. Hlavní město ostrova Lesbos, který je jedním z největších v Egejském moři. Leží v blízkosti starověké Tróje a maloasijského pobřeží. Město má přibližně 36 000 obyvatel. Samotný ostrov je hornatý, ale velmi úrodný – vyniká bohatstvím dřeva, obilí a vína. K Osmanské říši byl ostrov připojen v roce 1462, sultánem Mehmedem II.

⁴ Ctihodný Simeon Mytilénský, nový sloupník (♰ 844). Památka 1. / 14. září. Narodil se na počátku 8. století ve městě Mytiléné na ostrově Lesbos Adriánovi a Konstancii, z nichž pět ze sedmi dětí se stalo mnichy. Simeon byl nejmladším bratrem, a když mu bylo osm let, zemřel mu otec. Matka ho poté přivedla do monastýru v pohoří Ida v Troadě (oblast v dnešním severozápadním Turecku), kde byl igumenem jeho nejstarší bratr David. Simeon zůstal s Davidem, zatímco se jeho matka vrátila do Mytiléné, kde brzy zemřela. V monastýru se Simeon naučil číst a psát a ve 22 letech se stal mnichem. Ve 28 letech byl biskupem z Gargaru rukopoložen na kněze. O dva roky později jeho bratr David zemřel a předvídaje svou smrt, nařídil Simeonovi, aby se vrátil do Mytiléné. Simeon uposlechl rady svého bratra, vrátil se na ostrov Lesbos a usadil se v jižní části Mytiléné, na místě zvaném Molos, kde stejně jako Simeon Sloupník žil na sloupu a trávil svůj život v půstu a modlitbě. Poté k němu přišel jeho bratr, také mnich, Georgios. Georgios byl také rukopoložen na kněze a společně se Simeonem a jejich sestrou, monaškou Ilarií, a dalšími mnichy postavili monastýr, kam mnoho křesťanů přicházelo pro poučení a duchovní vedení. Klid a pokoj monastýru však narušila zuřivost ikonoborců. Byzantský císař Lev V. Arménský (813–820) vyhnal biskupa Georgia I. z Mytiléné a poslal ho do vyhnanství do Chersonésu a na jeho místo ustanovil biskupem ikonoborce Lva, který se okamžitě s nenávistí obrátil proti Simeonovi a jeho monastýru. Biskup Lev nařídil Simeona upálit zaživa, ale svatý zázračně zůstal nezraněn. Lev, ohromen tímto zázrakem, se na chvíli stáhl, ale brzy se mu podařilo vyhnat Simeona a mnichy, kteří s ním zůstali, a ti byli nuceni usadit se na ostrově svatého Isidora (Νησίδα Άγιος Ισίδωρος), který se nachází v zálivu Geras. Později ikonoborecký biskup Lev zajistil od císaře Michaela II. Amorijského rozhodnutí o vyhnanství Simeona na neobydlený ostrov Lagoussa (Λαγούσα), který se nachází naproti Tróji. Simeon se tam vydal s deseti učedníky a usadil se na desetimetrovém sloupu, zatímco jeho bratr Georgios zůstal v Mytiléné a staral se o monastýr. O něco později svatý Simeon dorazil do Konstantinopole, kde se rozhodl přestěhovat do Medikionského monastýru, kde byl představeným ctihodný Nikita a kam se scházeli uctívači ikon pronásledovaní po celé říši pro duchovní podporu. Simeon tam pracoval jako prostý rybář, pomáhal všem potřebným svou prací a po těžké práci se staral o nemocné. Nedaleko pak také založil monastýr, kde se usadilo mnoho monašek. Po smrti Michaela II. Amorijského jeho syn a nástupce Theofilos v roce 832 dekretem obnovil brutální pronásledování ikon. Svatý Simeon a jeho bratři byli uvězněni „navždy“ a tomuto osudu nakonec unikli pouze díky zásahu spravedlivé císařovny Teodory (♰ 867). Přesto byl potrestán 150 ranami bičem a spolu s dalšími obránci Pravoslaví, včetně bratří ctihodných Theofana (♰ 850) a Theodora Popsaných (♰ 840), poslán do vyhnanství na ostrov Afusia (Αφουσία) ve Středozemním moři. Na ostrově Simeon postavil chrám zasvěcený Matce Boží a monastýr, kde shromažďoval všechny, které pronásledovali ikonoborci. Po smrti císaře Theofila zbožná císařovna Teodora povolala z vyhnanství Simeona a Georgia, kteří se pak spolu s vyznavačem svatým Metodějem (♰ 847) stali nejdůvěryhodnějšími rádci císařovny. Když byl Metoděj v roce 843 na Simeonův návrh zvolen patriarchou, usadil se ctihodný Simeon se svými učedníky v monastýru svatých Sergia a Bakcha v Konstantinopoli. Ctihodný Simeon zemřel v roce 844 a byl pohřben v monastýru Přesvaté Bohorodice.

⁵ Svt. Georgios II. Mytilénský (♰ 846). Památka 16. / 29. května. Narodil se v roce 763 ve městě Mytiléné na ostrově Lesbos Adriánovi a Konstancii, z nichž pět ze sedmi dětí se stalo mnichy. Ve věku 30 let byl Georgios postřižen na mnicha svým mladším bratrem Simeonem, který již vedl mnišský život v monastýru, který založil ke cti Přesvaté Bohorodice. Georgios zůstal v tomto monastýru až do vyhnanství bratrů do města Lagosa, kde se stal igumenem malého monastýru. Georgios byl odtud vyhnán ikonoboreckým biskupem Lvem z Mytilény a spolu se svými bratry odešel do horské vesnice Myrsini. Po nástupu císařovny Theodory na trůn v roce 842 povolala Simeona a Georgia z vyhnanství. Na Simeonovo naléhání se Georgios vrátil do Konstantinopole. Spolu s vyznavačem svatým Metodějem (♰ 847) z Konstantinopole se stali důvěryhodnými poradci císařovny Theodory. Vzhledem ke svému pokročilému věku, bylo mu 80 let, Georgios odmítl císařovninu nabídku stát se biskupem v Efesu. Poté podlehl přesvědčování a souhlasil, že se stane arcibiskupem v Mytiléné. Brzy poté dorazil do Mytiléné s flotilou lodí a dromonů, doprovázený stratégy a dvořany, a nesl mnoho darů pro chudé obyvatele ostrova Lesbos od císařovny a vojenských velitelů Petrony a Bardy. 14. září 843 byl vysvěcen na biskupa. V zimě roku 844 se Georgios vydal do Gotográcie (Γοτθογραικία) navštívit nemocného přítele, kterého mocí Boží uzdravil z nemoci a předpověděl jeho smrt do sedmi let, což se skutečně stalo. Po návratu do Mytiléné pokračoval v pastýřském díle, vzdělával obyvatele města a proslavil se mnohými svými zázraky. V zimě se rozhodl navštívit Smyrnu, aby navštívil své učedníky a monastýry, které tam založil. Ve Smyrně se mu zjevil anděl a předpověděl jeho blízkou smrt. Po návratu do Mytiléné odsloužil velkopostní liturgii, dal svým duchovním dětem poslední rady a pozdravy a na Bílou sobotu večer v roce 846 zemřel. Byl pohřben vedle svého bratra, ctihodného Simeona.

Svatí Herodion, Agabos, Rufus, Asynkritos, Flegon a Hermias, apoštolové ze sedmdesáti a další s nimi trpící (1. stol.)

památka 8. / 21. dubna

Svatý apoštol Herodion pocházel z maloasijského města Tarsu (v Kilikii) a byl příbuzným svatého apoštola Pavla (Řím 16,11). Herodion, apoštoly vysvěcený na biskupa v Patrasu, svým kázáním o Kristu obrátil mnoho pohanů na křesťanskou víru a za to snášel mnoho urážek a bití od Židů i pohanů. Následoval svatého apoštola Petra do Říma a v den jeho ukřižování byl sťat spolu se svatým apoštolem Olympem a dalšími křesťany.

Svatý apoštol Agabos je v knize Skutků apoštolů nazýván prorokem. Předpověděl v zemi velký hlad, který nastal za císaře Klaudia (Sk 11,27–28). Také předpověděl utrpení svatého apoštola Pavla v Jeruzalémě z rukou Židů i pohanů (Sk 21,10–11).

Svatý Pavel ve svém listu Římanům připomíná svatého Rufa těmito slovy: „Pozdravte Rufa, vyvoleného v Pánu, i jeho matku i mou“ (Řím 16,13). Rufus byl biskupem řeckého města Théby.

Spolu s Rufem svatý Pavel ve stejném listu Římanům (Řím 16,14) připomíná také svaté apoštoly Asynkrita, Flegóna a Hermiase. Asynkritos byl biskupem Hyrkánie, asijské země; Flegón byl biskupem řeckého města Marathonu; a Hermias byl biskupem Dalmácie. Všichni tito apoštolové zemřeli mučednickou smrtí za kázání o Kristu a víru v Něho.

 

Ctihodná Platonis Nisibiská, Syrská (♰ 308)

památka 6. / 19. dubna

Svatá Platonis – Platonida sloužila Církvi původně jako diakonisa ¹. Poté, usilujíc o asketický život v samotě, opustila svět a uchýlila se do pouště v Nisibis, kde založila monastýr pro panny.

Svým zbožným a skutečně asketickým životem dávala svatá Platonida sestrám monastýru dobrý příklad k následování.

Řád monastýru založeného Platonidou byl obzvláště přísný: sestry jedly pouze jednou denně a veškerý svůj volný čas mimo modlitby trávily různými pracemi a činnostmi, zejména ručními pracemi. Ale v pátek, jakožto v den připomínající spásné utrpení a smrt Pána na kříži za nás, veškeré činnosti v monastýru ustaly a celý den byl věnován pouze modlitbě a rozjímání. V tento den sestry zůstávaly v chrámu od rána do večera, kde mezi modlitbami naslouchaly čtení a výkladu Písma svatého.

Svatá Platonida, která poučovala všechny nejen slovem, ale i skutkem a svým ctnostným životem se zalíbila Bohu, zemřela a odešla k Pánu z tohoto časného života, aby se věčně radovala v Jeho nebeských příbytcích.

___

¹ Diakonisa. Diakonisami (ve smyslu „sloužím“, „přisluhuji“) se v rané křesťanské církvi nazývaly ty ženy, které dohlížely na pořádek v chrámu během bohoslužeb a pomáhaly biskupům při svaté tajině křtu u žen. Povinnosti diakonis zahrnovaly následující: připravovaly ženy ke křtu, učily je, jak a co mají odpovídat na otázky při svatém křtu a jak se mají chovat po svatém křtu, a pomáhaly při samotném křtu žen; dohlížely na pořádek v ženské polovině chrámu (staré chrámy byly rozděleny na dvě oddělené poloviny, jednu určenou pro muže a druhou pro ženy); hlídaly také dveře, kterými ženy vstupovaly do chrámu, a bránily vstupu do něj nehodným osobám; byly přítomny při rozhovorech mezi biskupy nebo presbytery a ženami atd. Diakonisy byly součástí duchovenstva, a proto byly do svých hodností jmenovány zvláštním svěcením. Diakonisy byly obvykle vybírány z řad žen čestného a svatého života, obvykle panen nebo vdov, ne mladších čtyřiceti let.

 

Svt. Eutychios,

arcibiskup konstantinopolský (♰ 582)

památka 6. / 19. dubna

Svatý Eutychios se narodil ve frygické vesnici kolem roku 512. Vychovával ho jeho dědeček, který byl skeuofylaxem (strážcem a ochráncem bohoslužebných nádob) chrámu v Augustopoli. Jako mladík pokračoval ve svém vzdělání v Konstantinopoli. Uvědomil si však, že moudrost tohoto světa se stala bláznovstvím (1 Kor 1,20), a toužil po poustevnickém mnišském životě. Bůh však Eutychiovi zjevil, že ho předurčil k jiné službě, službě blahu Církve.

Když mu bylo třicet let, byl Eutychios rukopoložen na kněze metropolitou z Amasie, který si ho také přál povýšit na biskupa z Laziky. Protože však za metropolitu z Amasie byl vybrán někdo jiný, Eutychios se mohl navrátit ke svému přání a odejít do jednoho z monastýrů Amasie. Později byl za svůj přísný a odříkavý život ustanoven archimandritou všech amasijských monastýrů.

Císař Justinián (527–565), toužící po úplném odstranění nestoriánské hereze z Církve, svolal v roce 544 sněm, který by posmrtně odsoudil Theodora z Mopsuestie, Theodoréta z Kyrrhu a Ibase z Edessy. Tento spor byl později znám pod názvem Spor o Tři kapitoly.

Metropolita z Amasie, kterému podlomené zdraví bránilo v účasti na sněmu, poslal místo sebe Eutychia. Na zasedáních Eutychios vzbuzoval obdiv sněmovních otců svou hlubokou znalostí Svatého Písma a dovedností, s níž vyvracel argumenty heretiků. S odkazem na příklad krále Joziáše, který nařídil vykopat a spálit ostatky modloslužebníků (2. Královská 23, 16), argumentoval, že je možné dát pod anathemu mrtvé, aby byla Církev chráněna před zhoubným vlivem jejich učení.

Eutychios si získal hlubokou přízeň konstantinopolského patriarchy svatého Minase (♰ 552), který poté, co mu bylo dáno božské zjevení, předpověděl jeho budoucí službu patriarchy. Po smrti svatého Minase byl Eutychios císařovou vůlí ustanoven jeho nástupcem a veškerý věřící lid se radoval.

Od samého okamžiku svého zvolení dobrý pastýř, toužící nastolit v Církvi mír na kanonických základech, přesvědčil císaře, aby svolal 5. všeobecný sněm. Konal se v Konstantinopoli v roce 553 za předsednictví svatého Eutychia a za účasti šedesáti pěti otců. Sněm potvrdil učení předchozích čtyř sněmů a vydal anathemu na čtrnáct postojů obsažených ve spisech Theodora z Mopsuestie, Theodoréta z Kyrrhu a Ibase z Edessy.

Dále byli odsouzeni Origenes a Evagrius, jejichž díla, ačkoli měla významný vliv na učení svatých otců, dala v té době vzniknout nebezpečnému hnutí origenismu. Sněm byl zakončen společnou bohoslužbou otců a Církev se poté mohla těšit z míru dalších dvanáct let.

Avšak na popud ďábla, nepřítele lidského spasení a otce lži, někteří sofisté zlákali císaře Justiniána, který vždy tíhl k monofyzitům, do osidel nového heretického učení – afthartodoketismu. Podle tohoto učení bylo Kristovo tělo údajně ze své podstaty neporušitelné a nepodléhající utrpení, a proto strasti umučení prožívalo pouze zázračně, z vlastní vůle, a nikoli ze své podstaty. Svatý Eutychios si uvědomil, že takové učení není nic jiného než skrytý monofyzitismus, zpochybňující samotnou skutečnost vtělení našeho Pána Ježíše Krista, a proto se císaři a dvorním teologům vší silou postavil na odpor.

25. ledna 565, když Eutychios slavil liturgii v paláci Hormisdas, vtrhli vojáci k oltáři, násilím Eutychia odtud odvedli do monastýru v Chalcedonu. Soud biskupů, poslušný císařské vůli, sesadil svatého představeného a odsoudil ho k vyhnanství pod směšnými záminkami: například proto, že jedl přehnaně vytříbené masité pokrmy a mnoho hodin se modlil na kolenou.

Poté, co strávil nějaký čas v monastýru na ostrově Prinkipos, se svatý vrátil do svého monastýru v Amasii a nepřestával děkovat Bohu, který ho uznal za hodného trpět za pravdu. Během pobytu v Amasii se svatý Eutychios těšil naprostému pokoji a vykonal četné zázraky pro věřící křesťany, kteří vyhledávali jeho modlitby.

Po dvanácti letech byl císaři Justinem II. a Tiberiem znovu dosazen na patriarchální trůn Konstantinopole. Celé město, od nejvýznamnějších velmožů až po prostý lid, radostně vítalo Eutychia voláním: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně!“ (Matouš 21,9; 23,39). Město Konstantinopol vysvobodil z epidemie, která ho již nějakou dobu sužovala. Když patriarcha sloužil liturgii v chrámu Hagia Sofia (Boží Velemoudrosti), shromáždilo se takové množství věřících, že šest hodin uděloval svaté přijímání. Během své druhé služby jako patriarcha, která trvala něco málo přes čtyři roky, svatý Eutychios upevnil Církev v pravé víře a své učení založil na moci zázraků, které vykonal.

Patriarcha Eutychios zemřel v pokoji na Tomášovu neděli v roce 582 poté, co císaři Tiberiovi předpověděl, že ho do čtyř měsíců bude následovat. Jeho tělo bylo pohřbeno pod oltářem chrámu Svatých apoštolů, poblíž ostatků svatých apoštolů Ondřeje, Lukáše a Timotea. Jeho ctihodná hlava je dnes uctívána v monastýru Chilandar na Svaté Hoře Athos.

 

Ctihodný Josef Hymnograf (♰ 886)

památka 4. / 17. dubna

Narodil se a byl vychován na Sicílii, poté vstoupil do soluňského monastýru, kde se ponořil do nejpřísnější askeze.

Poté, co byl rukopoložen na kněze, přestěhoval se do Konstantinopole. Byzantský císař Leon V. Arménský, ikonoborec, ho pronásledoval, a nakonec i uvěznil.

Ve vězení se ctihodnému zjevil svatý Mikuláš Divotvorce, s jehož pomocí byl podivuhodným způsobem nakonec z vězení propuštěn. Poté, co získal svobodu, založil u chrámu svt. Jana Zlatoústého monastýr, poté byl však znovu uvězněn, zbaven svobody a vyslán do vyhnanství do Chersonésu.

Odtud ho zpět vrátila císařovna Theodora a byl jmenován skeuophylaxem (strážcem a ochráncem bohoslužebných nádob) patriarchálního stolce.

Patriarcha Fotios ho nazýval „otcem otců“, „andělem Božím“ a učinil ho zpovědníkem celého konstantinopolského duchovenstva. Josef, nadaný básnickým talentem a prodchnutý zbožnou horlivostí, věnoval celou svou činnost skládání liturgických hymnů, zejména kánonů.

V Acta Sanctorum (Činy svatých, edice hagiografických textů) se pod 4. dubnem uvádí, že složil až 300 kánonů – více než kterýkoli jiný církevní hymnograf. Ne všechna jeho díla jsou známá v tištěné podobě, nebo dokonce v rukopisech. Ty nejlepší z nich jsou jeho kajícné kánony.

 

Ctihodný Zosima Palestinský (♰ 560)

památka 4. / 17. dubna

Ještě jako dítě byl dán do palestinského monastýru, kde dosáhl velkých úspěchů v askezi. Když bylo ctihodnému 53 let, začal věřit, že již dosáhl duchovní dokonalosti.

Pak se mu zjevil muž a poslal ho pro poučení do monastýru poblíž Jordánu. Tamější mniši měli obyčej během Velkého půstu odcházet do pouště, kde přebývali v samotě a modlitbě. Zosima následoval jejich příkladu, přejíce si spolu s tím najít zkušeného poustevníka.

Po 20 dnech cesty se starec setkal se svatou Marií Egyptskou. Ta mu na jeho prosby vyprávěla příběh svého života, který otce Zosimu ohromil. Na žádost svaté jí o rok později svatý Zosima udělil svaté přijímání na břehu Jordánu.

Když se následující rok vrátil na poušť, našel ji již mrtvou. Protože nemohl vykopat hrob, starec požádal lva, který se tam nacházel, aby to udělal. Když mu šelma vyhověla, starec svatou Marii pohřbil. Navrátiv se do monastýru, Zosima o všem vyprávěl bratřím. Svatý zemřel kolem roku 560 ve věku okolo sta let.

Zprávy o ctihodném Zosimovi jsou obsaženy v životě ctihodné Marie Egyptské.

V 9. století ctihodný Josef, písní skladatel (♰ 883), sestavil kánon svatému Zosimovi.

Krátká zpráva o Zosimovi se nachází v řecké rukopisné Minee ze 14. století, která uvádí, že po návratu do monastýru svatého Jana Křtitele se Zosima vydal za svt. Sofroniem Jeruzalémským (♰ 638), kterému vyprávěl příběh svaté Marie a ten ho poté zapsal.