Ctihodný German Zosimovký (♰ 1923)

památka 17. / 30. ledna

Ctihodný otec German, se narodil jako Gavriil Semenovič Gomzin se narodil do zbožné rodiny a po brzké smrti matky jej od čtyř let vychovávala jeho teta.

Po získání základního církevního vzdělání se v Moskvě mezi 10. a 18. rokem, se intenzivně věnoval studiu malířství u různých mistrů. Nakonec v roce 1859 pojal touhu zasvětit svůj život zcela Bohu, a to u lůžka svého umírajícího otce, který byl sám mnichem v Černigovsko-getsemanském skitu při Trojicko-sergijevské lávře, zatímco jeho strýc, jeromonach Daniil, vedl asketický život v Savvo-storoževském monastýru.

V roce 1868 vstoupil do Černigovsko-getsemanského skitu při Trojicko-sergijevské lávře, kde pak také naplno uplatnil svůj umělecký talent při psaní a restaurování významných ikon i chrámových prostor. Po mnišském postřihu v roce 1877 přijal jméno German a postupně prošel rukopoložením na diakona i jeromonacha.

Na doporučení svt. Theofana Zatvornika (♰ 1894) se stal vyhledávaným duchovním učitelem, rádcem a zpovědníkem tamních mnichů i nemocných v monastýrské nemocnici.

Zásadní mezník jeho života pak nastal v roce 1897, kdy byl ustanoven představeným Smolenské Zosimovy pustevny. Pod Germanovým vedením monastýr materiálně rozkvetl díky dostavbě chrámů, budov i zavedení vzorného hospodářství. Společně se svým duchovním synem, ctihodným Alexijem, zde zavedl přísný řád a hlubokou tradici duchovního vedení (starectví). Tento mnišský příbytek se následně stal proslulým duchovním centrem a byl hojně navštěvován.

V roce 1902 mu byla udělena hodnost igumena. V roce 1916 tajně přijal velkou schimu a předpověděl brzké uzavření monastýru po své smrti. Jeho proroctví se naplnilo a hned druhý den po jeho pohřbu v roce 1923 byl monastýr bolševiky uzavřen.

Starec German byl ztělesněním přísného a asketického mnicha. Neustále dbal na duchovní bdělost. Věrně zachovával celý cyklus každodenních bohoslužeb. Do chrámu docházel bez vynechávání a modlitby těchto bohoslužeb četl ve své mnišské cele pouze v případech naprosté nutnosti. Když mu bratři v době jeho nemoci radili, aby zůstal ve své cele a nechodil na půlnoční a jitřní bohoslužbu, obvykle odpovídal: „Jak jste ke mně krutí – nepřejete si, abych zemřel v chrámu! A přitom pro mnicha je to nejvyšší štěstí, vzácné požehnání! Copak si má mnich dopřávat pohodlí ve své cele, když by měl celou svou bytostí patřit Bohu?“ Právě tato jeho horlivost o spásu mu nedovolovala podlehnout nadměrnému či příliš dlouhému spánku. Starec spával v podrjasniku a každou chvíli vstával z lůžka, aby konal poklony či se modlil Ježíšovu modlitbu, přitom drže v rukou čotky.

Ačkoli se starci nedostalo formálního vzdělání, dosáhl hluboké duchovní zkušenosti a teologického vhledu četbou spisů církevních otců, rozhovory se vzdělanými lidmi, a především křesťanským zušlechťováním své mysli i srdce. Byl člověkem zvídavé povahy, o čemž svědčí knihovna, kterou po sobě zanechal, i knihy, jež vydal.

V březnu 1994 se jerodiakonovi ze znovuobnovené Zosimovy poustevny opakovaně zjevoval ve snech kříž schimonacha a přitom slyšel hlas, který přikazoval, aby byl takovýto kříž umístěn na hrob otce Germana. Když pak byl tento hrob otevřen, ostatky byly oděny do schimy a na místě pohřbu byl vztyčen dočasný náhrobek. Se svolením patriarchy Alexije II. byl schiigumen German (Gomzin) dne 14. září 2000 připočten do zástupu svatých jako místně ctěný světec a jeho ostatky byly slavnostně přeneseny do Smolenského chrámu Zosimovy poustevny.

Arcibiskup vladimirský a suzdalský Evlogij (Smirnov) následně schválil tropar, kondak a velebení tohoto ctihodného otce a byla také napsána ikona ctihodného Germana Zosimovského. Jeho osobní předměty – včetně pláště, schimy a obuvi – jsou uchovávány v poustevně.

Poučení ctihodného Germana

Není totiž hříchu na světě, který by převyšoval milosrdenství Boží. Boží milosrdenství je totiž jako nekonečné moře a naše hříchy, obmyté slzami pokání, jsou jako jediná kapka, která je pohlcena a mizí v bezbřehém moři Božího milosrdenství. Tak se i my zaradujeme podobně jako král David, když smyjeme své hříchy pláčem pokání, očistíme svá srdce ode všech poskvrn, aby v nich mohlo opět zazářit božské světlo. Král David, velký učitel kajícníků, takto zapěl, když se sám kál ze svého hříchu: Vidím Hospodina stále před sebou, je mi po pravici… (Žalm 16,8).

+ 

Pro své velké milosrdenství a nekonečnou lásku ke svému stvoření nenechal Hospodin člověka zcela zahynout. Aby si ho opět k sobě přiblížil, daroval mu způsob pokání za jeho hříchy. Umyjte se a očisťte, říká Hospodin skrze svého proroka Izaiáše, naučte se činit dobro – a i kdyby byly vaše hříchy jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna (Izaiáš 1,16–18). Není totiž hříchu na světě, který by převyšoval milosrdenství Boží. Boží milosrdenství je totiž jako nekonečné moře a naše hříchy, obmyté slzami pokání, jsou jako jediná kapka, která je pohlcena a mizí v bezbřehém moři Božího milosrdenství. Tak se i my zaradujeme podobně jako král David, když smyjeme své hříchy pláčem pokání, očistíme svá srdce ode všech poskvrn, aby v nich mohlo opět zazářit božské světlo. Král David, velký učitel kajícníků, takto zapěl, když se sám kál ze svého hříchu: Vidím Hospodina stále před sebou, je mi po pravici… (Žalm 16,8). Když spatříme Hospodina ve svém srdci, začneme mu pět píseň novou, tj. ustanovíme v sobě neustálou skrytou modlitbu (Ježíšovu), a pak již budeme zde na zemi zpívat tuto píseň bez přestání, abychom neumlkli ani po smrti, ale přešli pouze do nebeského, věčného Království a tam pokračovali v oslavování našeho Stvořitele se všemi archanděly i anděly a všemi svatými, kteří se zalíbili Bohu, až na věky. To je ten blahý úděl, který si vybrala Marie (sestra Lazara a Marty) a o kterém pravil Spasitel, že jí nebude odňat (Luk 10,42).

 +

U každého člověka je v jeho duši skrytá řeč, kterou, když jsme ticho, když mlčíme, rozmlouváme a rozmýšlíme. Tomuto skrytému hlasu odeber všelikou myšlenku (což můžeš učinit, budeš-li chtít) a začni promlouvat: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. A sebe přinuť, namísto všeliké myšlenky, neustále takto uvnitř vzývat. Když budeme nějaký čas takto činit, otevře se tak vchod srdce a se soustředěním přijdou všechny podoby ctností: láska, radost, pokoj a další. Otcové radí pronášet modlitbu s uvážením a soudností. Pro někoho je možné říkat celou modlitbu, jinému pro jeho slabost mysli a pro duchovní mladost je lépe říkat jen slova: Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou, anebo: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou; takto lehčeji a lépe se udrží a ochrání soustředěnost ve slovech. A když se posílí soustředěnost, je možno doplnit další slovo: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným. Zkušení a zruční starci v tomto činění pak radí tvořit ústy modlitbu sobě nahlas s čotkami¹, třeba jen jedenkrát jednu stovku o samotě v kélii, to proto, aby se naše myšlenky zaposlouchaly do slov modlitby. Skrze to pak bude mít modlitba vliv a účinek na naši paměť. Když uvidíme, že můžeme pronášet i více modliteb, je možno přidat dalších sto. A časem je možné dále přidat ještě další počet modliteb. Slova modlitby: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným, je třeba pronášet velmi pomalu, dokonce je protahovat, aby mysl měla možnost spočinout v každém slově. Není třeba pronášet modlitby rychle jednu za druhou, ale po každé modlitbě si udělat krátký oddech a takto napomáhat tomu, aby se mysl soustředila. Nadechovat se je třeba opatrně, je třeba dýchat tiše a pomalu, to chrání od nepozornosti a nesoustředěnosti. Když se ústa unaví, je užitečné pronášet slova modlitby se zakrytými ústy, nehlasně, následně myslí, snažíce se přitom odhánět myšlenky, být pozorný a soustředit se na to, co pronášíš, co říkáš.

 

Ctihodný Alexij, jeroschimonach zosimovský (♰ 1928)

památka 19. září / 2. října

Budoucí světec se narodil 17. ledna 1846 v Moskvě ve zbožné a ctnostné rodině duchovního. Chlapcův otec, protojerej Alexij Petrovič Solovjov, působil jako představený chrámu ctihodného Simeona Sloupníka za Jauzou. Při křtu dostal chlapec jméno Theodor. Vyrostl z něj pilný a poslušný chlapec, který se vyhýbal příliš hlučné společnosti, spíše byl vážný a hloubavý. Poté, co v osmi letech přišel o matku, trávil mnoho času se svým otcem a pomáhal mu při bohoslužbách i dalších povinnostech. Chlapec měl rád hudbu, naučil se hře na klavír a díky svému silnému hlasu velmi dobře zpíval duchovní písně. Základního vzdělání se Theodorovi dostalo od duchovního a učitele otce Pavla Smirnova, který sloužil v nedalekém chrámu. Následně nastoupil do duchovní školy, kde po úrazu, kdy jej do hlavy nešťastnou náhodou zasáhlo rozhoupané srdce zvonu, oslepl na jedno oko. Ve dvaceti letech mladík absolvoval moskevský duchovní seminář, přičemž se rozhodl nepokračovat v dalším akademickém studiu. Své poslání spatřoval v pokorné službě v malé pravoslavné farnosti.

V roce 1867 se Theodor oženil s dívkou Annou, kterou znal již od dětství. Byla dcerou jeho prvního učitele otce Pavla Smirnova.

Týden po svatbě byl mladý duchovní rukopoložen na diákona a přidělen k chrámu svatého Mikuláše Divotvůrce v Tolmačích. V osobě tamního protojereje Vasilije Nečajeva našel svého prvního duchovního otce. O tři roky později se v diákonově rodině narodil syn. Rodiče chlapci dali jméno Michail, avšak jejich štěstí nemělo dlouhého trvání. V roce 1872 Theodorova manželka Anna vážně onemocněla souchotinami. Nemoc rychle postupovala a mladý otec brzy zůstal na péči o dvouleté dítě sám. Theodor byl předčasnou smrtí své ženy velmi zdrcen. V den pohřbu byl žalem natolik ochromen, že nebyl schopen sloužit obřad, slzy mu prostě stékaly po tvářích. Aby vdovci pomohl odpoutat se od zármutku, otec Vasilij – moudrý muž, který hluboce soucítil s jeho bolestí – pověřil Theodora literární prací pro redakci, čímž v něm probudil zájem o psaní. Jeho články vycházely v časopisech a některé byly vydány i jako samostatné brožury. Následně otec Theodor také pořádal cykly veřejných čtení společně s otcem Alexijem Mečevem.

Ve své první farnosti sloužil více než pětadvacet let jako diákon, než byl rukopoložen na kněze a přidělen ke kremelskému chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Svou službu vykonával pilně a celým srdcem. Řádné i slavnostní bohoslužby sloužil s hlubokou zbožností, vroucně a bez spěchu – často přebíral službu i za jiné. Po liturgii ochotně sloužil požadované molebny a panachidy. Když sloužil jiný duchovní, modlil se v oltáři, stoje ve výklenku. O dva roky později byl otec Fjodor zvolen zpovědníkem farnosti a následujícího roku povýšen do hodnosti protojereje.

V té době byl již jeho jediný syn Michail zaopatřený, měl dokončená studia a byl ženatý. Otec Theodor tak mohl konečně uskutečnit svůj dávný sen a přijmout mnišství.

V roce 1898 přijel otec Theodor do Smolenska a odebral se do Zosimovy poustevny ¹. Představený monastýru, ctihodný German ², jej nejprve jakožto kněze z Moskvy odmítal, neboť byl skeptický, zda vydrží surové odříkání v Zosimově poustevně, která tehdy byla nazývána Severní Optinou. Nakonec byl i přes počáteční nedůvěru do monastýru přijat a byl postřižen na jeromonacha se jménem Alexij.

Igumen German ho následně záměrně podroboval duchovním zkouškám. Dostával ty nejprostší a nejtěžší úkoly a první měsíce byly pro nového mnicha nesmírně těžké. Otec Herman se stal také jeho prvním duchovním otcem (zpovědníkem) v monastýru. Při bedlivém sledování vnitřního stavu nového mnicha však představený velmi rychle rozpoznal čistotu jeho duše, ohromující upřímnou pokoru a hlubokou duchovní zkušenost.

Počáteční nedůvěra igumena Germana se proměnila v hlubokou úctu a bratrskou lásku. Jakmile pochopil, jakými duchovními dary otec Alexij oplývá, osvobodil ho od těžkých prací a jmenoval ho nejprve duchovníkem poslušníků monastýru a posléze i zpovědníkem celého monastýrského bratrstva. Postupně počet věřících toužících po zpovědi u otce neustále rostl. Otec Alexij nikoho neodmítal a od zpovědi nepouštěl, dokud se dotyčnému nedostalo útěchy a milosti. Nakonec se i sám představený otec German stal jeho duchovním synem.

Ve věku šedesáti let otec Alexij onemocněl zápalem plic. Těžká nemoc jej silně oslabila a lékařská prognóza byla nepříznivá. Otec Alexij proto přijal tajinu pomazání nemocných, avšak při loučení řekl jednomu z bratří, že bratři z monastýru se za něj modlí a on že se uzdraví.

A tak se také stalo: tento duchovně obdarovaný starec se brzy začal zotavovat. V touze po samotě se mnich přestěhoval do malé poustevny, kterou mu pomohl vybudovat jeho syn. I tam však přicházelo mnoho věřících ke zpovědi. Mezi návštěvníky Alexije patřili mniši, seminaristé, státní úředníci, šlechtici (například velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna) i prostí lidé. Věřící odcházeli s pocitem úlevy, modlitby starce přinášely uzdravení z nemocí i duševní pokoj.

V roce 1908 bylo otci Alexijovi vyhověno v jeho žádosti o polozatvor, částečné uzavření se před světem. Po dobu osmi let žil v polouzavření před světem a zpovídal věřící v chrámu pouze o sobotách a nedělích. Zdraví otce se však zhoršovalo a v roce 1914 prodělal srdeční záchvat, po němž hodně pohubl a zeslábl. Protože cítil narůstající slabost, chtěl se věnovat už jen modlitbě, a požádal proto o svolení ke svému úplnému zátvoru³. Na počátku léta 1916 se uzavřel ve své monastýrské cele, avšak už za rok byl nucen tuto svou samotu přerušit. V roce 1917 byl otec Alexij zvolen členem Místního sněmu ruské církve. Zúčastnil se prvního i druhého zasedání sněmu a byl členem jedenácté sekce, tj. Odboru pro monastýry a mnišství. Dne 5. listopadu téhož roku (podle starého stylu) v chrámu Krista Spasitele pak vytáhl los, který rozhodl o zvolení moskevského metropolity Tichona na moskevský patriarchální stolec.

V roce 1919 přijal starec Alexij schimu. Krátce poté zemřel jeho syn na tyfus, avšak mnichu-zatvorníkovi nebylo dovoleno zúčastnit se pohřbu – což v něm vyvolalo hluboký, avšak smířlivý a pokorný zármutek. O čtyři roky později pak revoluční vláda uzavřela Zosimovu poustevnu. Otec schijeromonach Alexij byl nucen odejít do Sergijevova Posadu, kde našel částečné útočiště v domě své duchovní dcery.

Zdraví a síly otce Alexije slábly. Kolem roku 1925 se již po svém malém příbytku pohyboval jen s obtížemi a do chrámu zavítal jen občas. Brzy poté již starec nebyl schopen chůze, přesto se nadále modlil a věrně sloužil liturgii. Jednou navštívil křehkého starce patriarcha Tichon; Alexij nedokázal vstát z lůžka, což v něm vyvolávalo upřímný zármutek, a velmi se za to omlouval. Od roku 1927 již starec nemohl stát ani se pohybovat a své duchovní děti přijímal jen zřídka. 2. října 1928 jeroschimonach Alexij zesnul. Lidé přicházeli po celé čtyři dny, aby se se starcem, který byl poté uložen k odpočinku na sergijevo-posadském kokujevském hřbitově, rozloučili.

Ctihodný Alexij ze Zosimovské poustevny byl připočten do zástupu svatých Ruskou pravoslavnou církví během jubilejního archijerejského sněmu v roce 2000. Po uzavření Kokujevského hřbitova byly jeho ostatky přeneseny na hřbitov v Zagorsku jeho duchovními dětmi. V roce 1994 pak byly ostatky ctihodného Alexije přeneseny zpět do znovu obnovené Zosimovy poustevny.

Památka ctihodného starce se slaví v den jeho zesnutí 2. října. Připomíná se rovněž 18. listopadu mezi otci místního církevního sněmu.

V rozhovorech s otcem Alexijem nacházeli lidé bezmeznou lásku a útěchu. Přitom všem však žil přísným asketickým sebeodříkavým životem, nesl na sobě břímě těžkých mnišských duchovních zápasů, byl obdařen darem jasnozřivosti. Svými slovy otec Alexij uzdravoval lidské duše a skrze modlitby k Pánu Bohu uzdravoval i jejich těla. Lidé odcházeli ze zpovědi s pocitem útěchy a úlevy, blahodati a lásky. Tento ctihodný starec ukazoval svým duchovním dětem moc a moudrost Boží prozřetelnosti a neustále nabádal poutníky k pokoře a modlitbě.

Tropar, hlas 5.

Jako hvězda na cestách provázející a utěšitel v Bohu moudrý ses zjevil v čase těžkých zkoušek, podivuhodný zatvorníku, otče Alexiji. Roznícen ohněm víry, získal jsi lásku Kristovu, a přijav i blahodať Ducha Svatého, určil jsi losem na patriarší stolec jméno Božího vyvolence. Nyní, předstoupiv před Svatou Trojici, modli se za spásu našich duší.

Modlitba

Ctihodný otče Alexiji, podivuhodný služebníku Kristův, divotvůrče a přeslavný asketo! Získav mnohé ctnosti a jsa osvícen božskou láskou, stal ses utěšitelem, duchovním učitelem a rádcem věřících. V dobách těžkých zkoušek jsi utvrzoval víru pravoslavnou, pochybující jsi posiloval, nemocné z lůžka pozvedal a byl jsi podivuhodným pomocníkem i přímluvcem všech. Nyní se k tobě pokorně modlíme, otče svatý: slabé posiluj, trpící i nemocné uzdravuj a buď milosrdným přímluvcem u Boha za všechny, kdo se k tobě obracejí. Ctihodný otče Alexiji! Pomoz nám dosáhnout pokory a mírnosti, aby ustaly sváry a nepořádky a abychom setrvali v bratrské lásce a pokání, oslavujíce Trojici Svatou, Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen.

_

Není divu, že nějak trpíš a strádáš. To je nezbytné, abys pochopila utrpení druhých. Vydrž to. Kristus, ač bez hříchu, snášel urážky od stvoření svého, a kdo jsi ty, abys nijak netrpěla? Víš, že duše se skrze utrpení očišťuje? Víš, že Kristus na tebe pamatuje, když tě navštěvuje souženími? Zvolit si vlastní životní cestu je tou nejtěžší věcí ze všech. Když člověk vykračuje do života, musí se modlit k Pánu, aby vedl jeho kroky. On, Nejvyšší, dává každému člověku kříž odpovídající sklonům lidského srdce.

Modli se vždy za vysvobození ze soužení a od hříchu, avšak na konci modlitby vždy přidej tato slova a řekni Pánu: „…ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (Luk 22, 42)

Jsme ze všech stran obklopeni pokušeními, a přesto je možné žít mezi hříšníky, aniž bychom sami hřešili – a naopak. Člověk musí vždy a všude udržovat svého ducha v planoucí duchovní horlivosti.

Soužení jsou nám lodí, na níž plujeme do své nebeské vlasti.

Nepodléhej malomyslnosti či zoufalství. Kdykoli uvidíš, že jsi zhřešila, okamžitě – ať jsi kdekoli – čiň ve své duši pokání před Pánem. Večer to pak učiň znovu, zvlášť. Jednej tak vždy a často přistupuj ke zpovědi. Neboť právě k tomu nám bylo dáno pokání – naše očista. Malomyslnost a zoufalství jsou však dílem běsů. Člověk tomu nesmí propadat: pokud padneš, znovu vstaň a usiluj o nápravu svého života. Vkládej pevnou naději v Boží milosrdenství a v Jeho vykupitelskou oběť.

Ctihodný Alexij, jeroschimonach zosimovský (♰ 1928)

Modlitba ctihodného Alexije pro toho, kdo hledá pokoj v Bohu:

Pane, Bože náš! Odpusť nám všechna naše provinění, ať už vědomá či nevědomá! Nechť se ve všem naplní Tvá svatá vůle nad námi hříšnými. Dej nám, abychom se ve všech věcech pevně a s pokojem v duši podřizovali Tvé dobrotivé a moudré vůli a plnili ji. Spasiž nás, nehodné služebníky své, tak jak Ty sám nejlépe znáš. Dopřej to i našim blízkým a všemu lidu svému, neboť Ty vše znáš a přeješ nám skutečné dobro, Přemilosrdný a Blahoslavený navěky. Amen.

____

¹ Smolenská Zosimova pustevna. Mužský monastýr alexandrovské eparchie Ruské pravoslavné církve. Nachází se v Alexandrovském rajónu Vladimirské oblasti. Monastýr založil v 80. letech 17. století ctihodný Zosima Alexandrovský (♰ 1713), mnich z Trojicko-sergijevské lávry, který kolem sebe shromáždil malé bratrstvo. Monastýr byl založen ke cti Matky Boží, její ikony Smolenské. Monastýr brzy začal přitahovat četné poutníky. Mezi nimi byla i Natalja Alexejevna, sestra Petra I. Po smrti starce Zosimy však většina bratří monastýr opustila a ten upadl do téměř úplného zpustnutí. Místní obyvatelé nicméně nadále uctívali hrob tohoto ctihodného jako svaté místo. Poustevna byla následně obnovena koncem 90. let 19. století zásluhou archimandrity Pavla (Glebova), představeného Trojicko-sergijevské lávry, a jeromonacha Germana (Gomzina), duchovního otce Getsemanského skitu, který byl v roce 1896 pověřen její obnovou a výstavbou. Místo se stalo významným centrem tradice duchovních starců. V letech 1897–1923 stál v čele monastýru ctihodný schiigumen German. Všechny dochované monastýrské budovy z červených cihel tehdy postavené pocházejí právě z tohoto období. V roce 1900 byl vysvěcen hlavní chrám monastýru ke cti Matky Boží, její ikony Smolenské. Od roku 1898 až do uzavření monastýru v roce 1923 zde působil ctihodný starec Alexij (Solovjov). Pobýval v takzvaném „domě starců“, budově přiléhající k Svaté bráně ze západní strany; tato stavba vznikla díky darům velkokněžny Jelizavety Fjodorovny. V roce 1917 v klášteře po určitou dobu pobýval na odpočinku svt. Makarij (Něvskij). V květnu 1923 byl monastýr, hned po pohřbu představeného ctihodného Germana, definitivně uzavřen. Následně byla v jeho blízkosti umístěna vojenská jednotka a vznikl zde vojenský prostor. Život v monastýru byl obnoven v dubnu 1992. V červenci 1994 došlo ke svatořečení zakladatele monastýru, ctihodného schimamonacha Zosimy Alexandrovského, a ctihodného Germana (Gomzina). V roce 2000 následovalo svatořečení ctihodného Alexije (Solovjova).

² Ctihodný German zosimovký (♰ 1923). Památka 17. / 30. ledna. Gavriil Semenovič Gomzin se narodil do zbožné rodiny a po brzké smrti matky jej od čtyř let vychovávala jeho teta. Po získání základního církevního vzdělání se v Moskvě mezi 10. a 18. rokem intenzivně věnoval studiu malířství u různých mistrů. Nakonec v roce 1859 pojal touhu zasvětit svůj život zcela Bohu, a to u lůžka svého umírajícího otce, který byl sám mnichem v Černigovsko-getsemanském skitu při Trojicko-sergijevské lávře, zatímco jeho strýc, jeromonach Daniil, vedl asketický život v Savvo-storoževském monastýru. V roce 1868 vstoupil do Černigovsko-getsemanského skitu při Trojicko-sergijevské lávře, kde pak také naplno uplatnil svůj umělecký talent při psaní a restaurování významných ikon i chrámových prostor. Po mnišském postřihu v roce 1877 přijal jméno German a postupně prošel rukopoložením na diakona i jeromonacha. Na doporučení svt. Theofana Zatvornika (♰ 1894) se stal vyhledávaným duchovním učitelem, rádcem a zpovědníkem tamních mnichů i nemocných v monastýrské nemocnici. Zásadní mezník jeho života pak nastal v roce 1897, kdy byl ustanoven představeným Smolenské Zosimovy pustevny. Pod Germanovým vedením monastýr materiálně rozkvetl díky dostavbě chrámů, budov i zavedení vzorného hospodářství. Společně se svým duchovním synem, ctihodným Alexijem, zde zavedl přísný řád a hlubokou tradici duchovního vedení (starectví). Tento mnišský příbytek se následně stal proslulým duchovním centrem a byl hojně navštěvován. V roce 1902 mu byla udělena hodnost igumena. V roce 1916 tajně přijal velkou schimu a předpověděl brzké uzavření monastýru po své smrti. Jeho proroctví se naplnilo a hned druhý den po jeho pohřbu v roce 1923 byl monastýr bolševiky uzavřen. Starec German byl ztělesněním přísného a asketického mnicha. Neustále dbal na duchovní bdělost. Věrně zachovával celý cyklus každodenních bohoslužeb. Do chrámu docházel bez vynechávání a modlitby těchto bohoslužeb četl ve své mnišské cele pouze v případech naprosté nutnosti. Když mu bratři v době jeho nemoci radili, aby zůstal ve své cele a nechodil na půlnoční a jitřní bohoslužbu, obvykle odpovídal: „Jak jste ke mně krutí – nepřejete si, abych zemřel v chrámu! A přitom pro mnicha je to nejvyšší štěstí, vzácné požehnání! Copak si má mnich dopřávat pohodlí ve své cele, když by měl celou svou bytostí patřit Bohu?“ Právě tato jeho horlivost o spásu mu nedovolovala podlehnout nadměrnému či příliš dlouhému spánku. Starec spával v podrjasniku a každou chvíli vstával z lůžka, aby konal poklony či se modlil Ježíšovu modlitbu, přitom drže v rukou čotky. Ačkoli se starci nedostalo formálního vzdělání, dosáhl hluboké duchovní zkušenosti a teologického vhledu četbou spisů církevních otců, rozhovory se vzdělanými lidmi, a především křesťanským zušlechťováním své mysli i srdce. Byl člověkem zvídavé povahy, o čemž svědčí knihovna, kterou po sobě zanechal, i knihy, jež vydal. V březnu 1994 se jerodiakonovi ze znovuobnovené Zosimovy poustevny opakovaně zjevoval ve snech kříž schimonacha a přitom slyšel hlas, který přikazoval, aby byl takovýto kříž umístěn na hrob otce Germana. Když pak byl tento hrob otevřen, ostatky byly oděny do schimy a na místě pohřbu byl vztyčen dočasný náhrobek. Se svolením patriarchy Alexije II. byl schiigumen German (Gomzin) dne 14. září 2000 připočten do zástupu svatých jako místně ctěný světec a jeho ostatky byly slavnostně přeneseny do Smolenského chrámu Zosimovy poustevny. Arcibiskup vladimirský a suzdalský Evlogij (Smirnov) následně schválil tropar, kondak a velebení tohoto ctihodného otce a byla také napsána ikona ctihodného Germana Zosimovského. Jeho osobní předměty – včetně pláště, schimy a obuvi – jsou uchovávány v poustevně.

³ Zatvor – uzavření. Jde o duchovní zápas, tzv. podvih asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo cel – kelií, aby se oddali nepřetržité anebo nanejvýš soustředěné modlitbě Ježíšově.

 Svt. Theodard z Maastrichtu (♰ 670)

památka 10. / 23. září

Byl žákem svt. Remakla ¹ v monastýru Stavelot ², kde se po něm stal představeným. Okolo roku 662 byl ustanoven biskupem v Maastrichtu.

Když v roce 670 cestoval za králem Childericem II., aby si stěžoval na útlak a okrádání své eparchie ze strany franských dvořanů, byl zavražděn pohany v lese Bienwald poblíž Špýru (město v dnešním Německu). Jeho ostatky našel svt. Lambert a dal je uložit v kapli ve městě Lutych.

Jeho svaté ostatky byly velkou měrou zničeny během Velké francouzské revoluce, přesto se však části ostatků podařilo zachránit. Ty se nyní nacházejí v katedrále svatého Pavla v Lutychu na východě Belgie. Část jeho svatých ostatků se také nachází v chrámu svatého Theodarda – Dietera – Dietharda z Maastrichtu (Dieterskirchel) v Rülzheimu (chrám byl postaven roku 1957), poblíž místa mučednické smrti svatého.

_

¹ Svt. Remakl Ardenský (♰ 673). Svatý Remakl (Remaculus, Rimagilus) již od mládí vynikal zbožností a moudrostí, díky čemuž jej svatý Eligius pověřil vedením monastýru v Solignacu, který sám založil. Zde se osvědčil jako vynikající správce, a to jak v záležitostech hmotných, tak duchovních. Několik let strávil na dvoře krále Dagoberta, kde stál v čele panovníkových rádců. Největší proslulosti však dosáhl jako „apoštol Arden“ a šiřitel křesťanství v odlehlých horských a zalesněných oblastech. Monastýr ve Stavelotu, který založil, byl dějištěm mnoha zázraků, včetně známého příběhu o vlku, který na jeho příkaz svážel kameny na stavbu chrámu.

² Monastýr Stavelot. Tento monastýr byl založen ctihodným Remaklem Ardenským kolem roku 651. V letech 881 a 885 byly tyto země napadeny Normany, kteří vyplenili a vypálili město i samotný monastýr.

 

Svaté mučednice Věra, Naděje, Láska

a jejich matka Sofie (♰ 137)

památka 17. / 30. září

Za vlády císaře Hadriána žila v Římě křesťanská vdova jménem Sofie. Měla tři dcery: Věru, Naději a Lásku. Sofie byla skutečně moudrou matkou a její hlavní starostí bylo, aby Věra, Naděje a Láska věřily v Boha, vkládaly v Něho svou důvěru a milovaly Ho. I navenek byly tyto dívky velmi ctnostné: pilně četly Písmo svaté, vroucně se modlily k Bohu, pomáhaly své matce Sofii s každodenními povinnostmi a vždy a ve všem ji poslouchaly.

Svou křesťanskou víru svatá Sofie a její dcery neskrývaly, ale otevřeně oslavovaly Pána Ježíše Krista před všemi lidmi. Zpráva o tom brzy došla k bezbožnému císaři Hadriánovi, který si je nechal okamžitě předvolat k sobě. Matka i dcery se poté pomodlily k Bohu a držíce se za ruce, vyšly strádat pro Krista.

Císař a mučitel Hadrián je vyslýchal ohledně jejich víry a svatá Sofie otevřeně vyznala Pána Ježíše Krista, Syna Božího. Přitom i své dcery nazvala křesťankami. Císař se poté obrátil k dívkám – Věře, Naději a Lásce – a sliboval jim pomíjivé pozemské bohatství, pokud se odřeknou Boha. Svaté dívky mu však jednohlasně odpověděly, že milují Pána a touží pro něj i strádat. Rozhněvaný Hadrián dívky odsoudil k mučení.

Nejprve začali mučit Věru, nejstarší z nich, které bylo dvanáct let. Bili ji, pálili ohněm a vařili ve vroucím oleji, avšak Bůh ji ochraňoval. Zůstávala nezraněna, a přitom všem oslavovala Boha. Poté jí sťali hlavu.

Po Věře začali mučit Naději. Pověsili ji a železnými drápy jí trhali tělo. Kusy jejího těla odpadávaly a krev se řinula proudem, avšak z jejích ran vycházela podivuhodná vůně a její tvář zářila. Takto milost Ducha Svatého těšila a posilovala Naději. Nakonec, po mnoha útrapách, tuto desetiletou mučednici ubili mečem.

Nejmladší z nich, Láska (bylo jí sotva devět let), poté strádala pro víru také. Nejprve byla bita pruty, poté byla roztopena pec, do níž ji chtěli vhodit. Svatá dívenka si však do ní sama pospíšila vstoupit a uprostřed plamenů kráčela bez úhony, zpívala a chválila Boha. V ten samý okamžik pak z pece vyšlehly plameny, které některé z nevěřících spálily a jiné sežehly. Tak bylo oslaveno jméno Kristovo a bezbožní byli zahanbeni.

Po celou tu dobu všech těchto strádání se svatá Sofie neustále modlila k Bohu. A když byla i nejmladší Láska sťata, odnesla těla mučednic Věry, Naděje a Lásky na vysoký pahorek a tam je pohřbila.

Sama Sofie nebyla vystavena mučení, neboť se počítalo s tím, že pokud jí bude ponechán život, bude muset snášet neutišitelný zármutek ze ztráty svých dcer. Následně ji bylo dovoleno pohřbít těla svých dětí.

U hrobu svých dcer strávila Sofie tři dny v modlitbách, aniž by od něj odešla, a nakonec tam odevzdala svou duši Pánu. Našla věčné odpočinutí spolu se svými dětmi v Božím království, kde spočinula díky lásce, kterou ona sama milovala a své děti učila milovat Boha.

 Ctihodný Prokop, igumen sázavský (♰ 1053)

památka v den svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice 25. března / 7. dubna, kdy ctihodný zesnul, a 16. / 29. září

Ctihodný Prokop se narodil okolo roku 970 v české vesnici Chotouni. V Praze se naučil slovanskému písmu, poté se oženil a přijal kněžské svěcení. Žil zbožně Pánu, slouže Jeho Božským tajinám, a vedl cudný a ctnostný život.

Když Prokopovi zemřela žena, odešel někdy kolem roku 1009 do sázavských lesů, kde si našel jeskyni a vedl v ní poustevnický život podobný tomu, který v postu a modlitbě vedli ctihodní otcové v egyptské poušti. Odešel poté, co uslyšel slova Páně, kterými ve svém evangeliu promlouvá: „Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi… a následuj mne!“ S plamennou horlivostí odvrhl marnosti tohoto světa a stal se poustevníkem. Ačkoli toužil zůstat nepovšimnut, jeho pověst se časem rozšířila po celém okolí.

Jeho slova, naplněná milostí, jako vlny životodárné vláhy zavlažovala vyprahlá a trpící srdce a pozvedala k nebi duše žíznící po božském poznání.

Ctihodný Prokop s radostí přijímal chudé a potřebné a stával se pro ně nástrojem Boží prozřetelnosti. Mnozí, toužíce následovat příkladu tohoto ctihodného muže, se rovněž zřekli světa.

Svatý je přijímal tak, jako pták shromažďuje svá mláďata pod svá křídla (Mt 23,37). Tak získal učedníky, mezi nimiž byli jeho syn Jimram a synovec Vít.

Společně založili kinovijní monastýr se společným způsobem života bratří, podle řehole ctihodného Benedikta. Prokop pro ně vybudoval chrám zasvěcený Matce Boží a Janu Křtiteli (1032). Někteří z jeho učedníků pokračovali v mnišském životě jako poustevníci. Tehdy démoni, kteří ctihodného nepřestávali sužovat, dokud žil sám v ústraní, s nářkem před Prokopem ustoupili.

Pověst o zázracích, jež tento muž Boží konal, došla až k českému knížeti Oldřichovi, který poskytl dary na rozvoj monastýru. Po smrti knížete (1034) si jeho syn Břetislav I. (1034–1055), dříve moravský údělný kníže, zvolil ctihodného Prokopa za svého duchovního otce a přiměl jej, aby přijal hodnost představeného monastýru – igumena. Ve snaze čelit německému vlivu učinil kníže ze sázavského monastýru středisko obnovy pravoslavné bohoslužby ve staroslověnštině, a to v podobě, jak ji původně šířili svatí Cyril a Metoděj se svými žáky.

Ctihodný Prokop, zářící v Božím chrámu jako slunce, obdržel od Pána dar proroctví. Znal předem den svého skonu a předpověděl, že po jeho smrti budou bratři rozptýleni a po dobu šesti let budou pronásledováni Břetislavovým nástupcem, avšak nakonec naleznou pokoj a vrátí se do monastýru. Ctihodný Prokop zesnul v Pánu 25. března 1053 a byl s úctou pohřben v chrámu, který sám založil. Během pohřbu nabyl zraku jeden slepec. Od té doby se pak následně úcta ke ctihodnému Prokopovi začala šířit po celých Čechách.

Ve vedení monastýru svatého vystřídal jeho synovec Vít. O dva roky později kníže Břetislav opustil tento pozemský svět a závistiví pomlouvači začali šířit nepravdy o ctnostném představeném a jeho bratrech. Obvinili je před novým knížetem Spytihněvem II. (1055–1061), že zaváděním staroslověnštiny usilují o rozkol; žádali, aby byla do monastýru dosazena jiná skupina mnichů a aby se bohoslužba sloužila pouze dle latinského ritu. Vít pak se svými mnichy našel útočiště v Uhrách, zatímco kníže poslal do Sázavského monastýru německého opata a bratry, kteří se řídili latinským ritem.

Jakmile se Němci v monastýru usadili a přišli poprvé sloužit jitřní bohoslužbu, zjevil se jim ctihodný Prokop a z chrámu je vyhnal, přičemž jim hrozil Božím trestem. Opat tohoto varování však nedbal. Čtvrté noci se mu ctihodný znovu zjevil, zopakoval své hrozby – přičemž prohlásil, že monastýr založil pro své duchovní syny – a udeřil ho svou igumenskou holí.

Brzy poté nastoupil na trůn Vratislav II. (1061–1092), který později přijal titul českého krále. Povolal zpět představeného Víta i s bratřími, který v Sázavském monastýru obnovil slovanskou liturgii. Usiloval rovněž o její schválení papežem Řehořem VII., ten však souhlas odepřel. V důsledku toho byla slovanská liturgie v zemi záhy opuštěna a Vratislavův syn Břetislav II. (1097) slovanské bratrstvo opět nahradil benediktiny římského ritu.

Přesto mnohá zjevení a četné zázraky ctihodného neustávaly. Úcta k Prokopovi nezanikla a brzy se rozšířila po celých Čechách, jejichž se stal patronem.

Jeho svaté ostatky jsou od roku 1588 uchovávány v Praze na Pražském hradě v kostele Všech svatých.

 

Svatá mučednice Ludmila, kněžna česká (♰ 921)

památka v den její mučednické smrti 16. / 29. září

a v den přenesení jejích ostatků z Tetína do Prahy 21. října / 3. listopadu

Ludmila byla dcerou srbského knížete¹ a byla provdána za českého knížete Bořivoje. Bořivoj i Ludmila byli původně pohané, avšak svatý apoštolům rovný Metoděj, učitel Slovanů, je obrátil k pravé víře v Pána Ježíše Krista a pokřtil je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Mladí vládcové, naplněni božskou horlivostí, přivedli ke Kristu svůj lid; stavěli četné chrámy a povolávali do nich kněze k duchovní službě.

Kníže Bořivoj zemřel ve věku třiceti šesti let a zanechal svatou Ludmilu se třemi syny a třemi dcerami. Mladá vdova nesla ztrátu manžela statečně a svůj život proto svěřila do Božích rukou: chudým rozdala vše, co mohla, a své dny trávila v modlitbách a ručních pracích.

Po Bořivojovi nastoupil na trůn Spytihněv a teprve po něm se vlády ujal Ludmilin syn Vratislav (zemřel roku 921). Po celá ta léta žila Ludmila na Pražském hradě a vychovávala své vnuky, Václava a Boleslava.

Vnuk svaté Ludmily, Václav, vychovaný babičkou v pravé víře a lásce k evangelním ctnostem, byl mírný a laskavý, avšak příliš mladý na to, aby vládl království. Jeho regentkou se stala matka Drahomíra, která si přála v zemi obnovit pohanství.

Drahomíra chovala ke svaté Ludmile nenávist; ve snaze vyhnout se sváru, Ludmila dobrovolně odešla do města Tetína. Zaslepena zlobou, považovala Drahomíra vliv, jaký měla Ludmila na Václava, za hrozbu pro svou vlastní moc, a vyslala dva velmože, aby její tchyni zavraždili. V noci z 15. na 16. září 921 dobyli hrad Tetín, vnikli do komnat svaté Ludmily, kde ji uškrtili. Takto svatá kněžna dosáhla mučednické koruny. Její mrtvé tělo bylo pohřbeno pod hradbami.

Za života svatá Ludmila skrývala své ctnosti a nikdo, kromě těch, ke kterým projevovala své milosrdenství, o nich nevěděl, avšak po její smrti Pán tuto nevinnou mučednici oslavil. Nad jejím hrobem se každou noc začalo zjevovat světlo a následně se událo také mnoho zázraků. Když se o tom dozvěděl svatý kníže Václav, nechal její svaté ostatky přenést do Prahy a uložit v chrámu svatého Jiří. Od té doby je ctěna svatá Ludmila jako patronka země.

Tropar, hlas 1.

Zanechavši temnotu modloslužby, s horoucí láskou přijala jsi světlo pravoslavné víry Kristovy; zjevila ses, Ludmilo, jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své den pravé bohoúcty v české zemi jsi započala. Matko chudých, podporo ochromených, světlo slepých, utěšitelko zarmoucených, rosou modliteb svých před Hospodinem zavlaž milostivě srdce lidu svého ve víře netečná a zarmoucená, a zjasnivši oči naše, nedej nám zahynouti od nepřátel našich.

Kondak, hlas 4.

V utrpení svém zazářila jsi skvostně, mučednice Ludmilo, prolitím své krve ses okrášlila a jako krásná holubice jsi k nebi vzlétla; přimlouvej se tedy stále za uctívající tebe.

Modlitba

Ó svatá služebnice Kristova, kněžno a mučednice Ludmilo, prvosvětice země České a klenote sídelního města Pražského, vroucí naše přímluvkyně před Hospodinem! Pohleď na nás, mnohými hříchy obtížené, jak se ti pokorně koříme a modlíme se: nedopusť, abychom zahynuli v bažině hříchů našich, ale povznes prosebný svůj hlas k Hospodinu, aby se nad námi smiloval a daroval nám pokání. Ó nejshovívavější máti Ludmilo! Nezapomeň navštěvovat dítka svá, ačkoli ses od nás přenesla do nebeských příbytků, spolu se svým vnukem, svatým mučedníkem Václavem. Modlíme se k tobě, svatá babičko Václavova: vypros i nám hříšným požehnání Boží pro naše děti i pro nás všechny, abychom i my, tolik hříšní, vzdali díky Hospodinu za dar jeho blahodati a abychom s tebou oslavili Otce i Syna i Svatého Ducha, i tvou velkolepou záštitu na věky věkův. Amen.

_

¹ Takto je to dle staroslověnské legendy Prolog o svaté Ludmile: pocházela „ze země srbské“. Dnes se však většina kloní k názoru, že se s největší pravděpodobností jednalo o území Lužických Srbů (nacházející se na sever od Čech), případně o domácí kmen Pšovanů (Mělnicko), jehož vůdcem mohl být její otec Slavibor.