Svt. Řehoř Palama, arcibiskup soluňský (♰ 1359)

památka 14. / 27. listopadu a 2. neděli velkopostní

Světitel Řehoř, který žil ve 14. století, se narodil v Konstantinopoli urozeným a zbožným rodičům. Ve svých 20 letech opustil svět a přijal mnišství v jednom z monastýrů na hoře Athos. Žil velmi zbožným životem, dostalo se mu božských zjevení a od Boha přijal i dary uzdravování. Když byl svatý Řehoř ustanoven knězem a sloužil Boží tajiny, dojímal přítomné na své liturgii, kterou sloužil k dojetí a slzám. Jeho současníci, ohromeni Řehořovým ctnostným životem, ho nazývali Bohonoscem. Obzvláště velkou službu prokázal Církvi Řehoř tím, že usvědčil v bludech lživé učitele, kteří odmítali pravoslavné učení o duchovním blahodatném – Nestvořeném Světle, které osvěcuje vnitřního člověka a které se někdy zjevuje viditelně, tak jako na hoře Tábor (Mat 17,2; Mk 9, 2-3; Luk 9, 26), či na tváři Mojžíše po jeho rozhovoru s Bohem na hoře Sinaj (Ex 34, 29-30, 35). Takovými lživými učiteli se ukázali Varlám mnich Kalabrijský a Řehoř Akindynos.

Varlám Kalabrijský a jeho následovníci se domnívali, že světlo spatřené na Táboře je stvořené, a nikoli světlo věčné – Nestvořené Světlo, jak praví Církev. Tvrdili, že žádnou modlitbou nelze dosáhnout vnějšího ozáření nebeským světlem, že blahodať a světlo budoucího věku jsou společné Otci, Synu a Svatému Duchu, kterými budou spravedliví osvíceni jako slunce, jak Kristus předznamenal tím, že zazářil na hoře; a že obecně každá moc a každé působení Trojjediného Božství patří do sféry stvoření; proto bezbožně rozdělili jedno a totéž Božství na stvořené a nestvořené a ty, kdo s úctou uznávají toto Božské světlo, každou moc a každé působení jako nestvořené, nazývali dvojbožníky a mnohobožníky (ditheisty a polyteisty).

Varlám považoval víru Athoských poustevníků v nahlížení na Boží světlo tělesným zrakem a přípravu na něj prostřednictvím smyslů za blud, a proto proti nim podal písemnou stížnost konstantinopolskému patriarchovi Janovi XIV. Kallekovi (1341–1347). Z tohoto důvodu byl v roce 1341 svolán, v konstantinopolském chrámu Hagia Sofia sněm mnoha biskupů, kterému předsedal patriarcha. Na tomto sněmu Palamas svými plamennými slovy tak odsoudil Varlámuv blud, že ponížený učitel lží odešel do Itálie a zanechal za sebou plevel tohoto svého lživého učení, který po něm znovu rozséval mnich Akindynos. V Konstantinopoli byl pak svolán nový sněm proti Akindynovi, na kterém horlivý obránce pravoslaví, svatý Řehoř, ještě více a podrobněji odhalil bludy Varláma a Akindyna, přičemž hájil učení o Božském světle.

Ti, kdo jsou nadutí svou světskou a marnou moudrostí,“ řekl svatý, „a nedopřávají sluchu mužům zkušeným v duchovním učení, když slyší o světle, které ozářilo Pána na hoře Proměnění a které spatřili apoštolové, se domnívají, že v něm je třeba vidět něco smyslového a stvořeného. Proto toto nehmotné, nezapadající a věčné světlo, převyšující nejen smysly, ale i veškerý rozum, snižují na úroveň světla smyslového a stvořeného, ačkoli sám Pán, jenž zazářil světlem na hoře Tábor, jasně ukázal, že toto světlo není stvořené, když ho nazval Božím královstvím (Mt 16,28).

Je Boží království skutečně něčím stvořeným a podřízeným? Obdržel Pán na hoře snad nějaké jiné světlo, které předtím neměl? Nechť je toto rouhání daleko od nás, neboť kdokoli si toto myslí, musí v Kristu přiznat tři přirozenosti: Božskou, lidskou a přirozenost onoho světla. Proto věříme, že při Proměnění nezjevil žádné jiné světlo, ale jen to, které v Něm bylo skryto pod závěsem těla. Toto světlo bylo světlo Božské přirozenosti, a proto je nestvořené, božské. Podle učení otců bohoslovců se tedy Ježíš Kristus na hoře proměnil, aniž by přijal, nebo aniž by se proměnil v něco nového, něco, co by předtím neměl, ale ukázal svým učedníkům pouze to, co již měl. A proč si Pán před Proměněním vybírá nejhlavnější z apoštolů a vede je odděleně na horu? Samozřejmě proto, aby jim ukázal něco velkého a tajemného.

Co je tak důležitého a tajemného na tomto projevu smyslového světla, které měli v hojnosti již nejen vyvolení, ale i ostatní apoštolové? Jak lze slávu a Království Otce i Ducha svatého představovat v nějakém smyslovém světle? Přijde Kristus skutečně v takové slávě a království na konci věku, kdy nebude potřeba světla, ani vzduchu, ani prostoru, ani čehokoli podobného, ale kdy podle apoštola bude Bůh vším ve všem (1 Kor 15,28), tj. bude vším pro všechny? Pokud všechno, pak i světlo. Z toho je zřejmé, že Táborské světlo bylo světlem Božství. A evangelista Jan, poučen Božím zjevením, jasně říká, že budoucí věčné město nebude potřebovat ani slunce, ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek (Zj 21,23). Neukazuje zde jasně téhož Ježíše, který byl nyní božsky proměněn na Táboře a jehož tělo zářilo jako svítilna? Podobně teolog říká o obyvatelích onoho města: „Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem“ (Zj 22,5). Ale jaké jiné světlo je neměnné, není u něho proměny ani střídání světla a stínu (Jak 1,17)? Které světlo je neměnné a nezapadající, kromě světla Božství?“

Pro svoji svatou horlivost v prosazování učení Pravoslavné Církve byl svatý Řehoř posvátným sněmem a císařem přesvědčen, aby přijal rukopoložení na arcibiskupa soluňského. Poté téměř třicet let následně sloužil jako pastýř soluňské církve. Brzy po své smrti byl Církví oslaven pro svou svatost a připočten do zástupu svatých. Ve 14. století, kdy žil a zemřel, svt. Filotheos patriarcha Konstantinopolský (♰ 1379) sepsal jeho životopis a postup církevní služby k jeho památce.

__

¹ Nestvořené Světlo – Ἄκτιστο Φῶς. Nestvořené Světlo – nestvořené Božské působení, zjevené Ježíšem Kristem apoštolům na hoře Tábor (Táborské světlo), které oni vnímali v podobě nadpřirozené záře, jež je ozářila (Matouš 17, 2). Nauka o nestvořeném světle je starokřesťanské učení, které vychází ze slov samotného Spasitele, jenž o sobě řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8, 12). Zjevil se lidstvu jako Světlo, které osvěcuje každého člověka (Jan 1, 9), Pán ohlásil těm, co toužili po spáse, možnost spatřit Jeho předvěčnou slávu.

 

Svt. Theodotos biskup kyrenijský,

mučedník (♰ 315)

památka 2. / 15. března

Pocházel z Galácie v Malé Asii a pro svou moudrost a ctnost byl zvolen biskupem města Kyrenie na Kypru, kde s láskou a horlivostí sloužil Boží Církvi. Během pronásledování křesťanů bezbožným Liciniem (307-324) otevřeně kázal Krista a vyzýval pohany, aby opustili modlářství a obrátili se k pravému Bohu.

Kyperský místodržící Sabinus nařídil, aby byl biskup Theodotos vyhledán a postaven před soud. Svatý, když se o tomto rozkazu dozvěděl, nečekal na vyslání vojáků, ale hned se dostavil před místodržícího a řekl: „Jsem ten, koho hledáte. Přišel jsem kázat Krista, svého Boha.“ Guvernér nařídil, aby svatého ihned nemilosrdně zbili. Poté ho pověsili na strom, tělo mu drásali železnými háky a následně ho znovu odvedli do vězení. O pět dní později byl svatý Theodotos znovu předveden před místodržícího. Ten se domníval, že se biskup po krutém mučení Krista raději zřekne, než aby dál snášel hrozná muka. Svatý Theodotos však nepřestal Krista vyznávat ani kázat.

Když mu Sabinus radil, aby se Krista zřekl a poklonil se modlám, Theodotus odpověděl: „Kdybys znal dobrotu mého Boha, v Něhož skládám svou naději a který mě za tato krátká muka odmění věčným životem, i ty bys toužil trpět pro Něj tak jako já.“ Tehdy svatého nejprve položili na železný rošt, pod kterým rozdělali oheň, potom mu do nohou zatloukli hřeby a nutili ho chodit. Mnozí svědkové mučedníkova utrpení, ohromeni trpělivostí svatého a jeho Bohem darovanými slovy, která kázal, uvěřili v Krista. Když se o tom dozvěděl Sabinus, nařídil zastavit mučení a uvrhnout Theodota znovu do vězení.

V té době svatý císař Konstantin Veliký (♰ 337) udělil všem křesťanům svobodu vyznání a mezi mnoha trpícími a mučenými byl osvobozen i svatý Theodotos. Světitel se vrátil do Kyrenie a po dvou letech biskupské služby pokojně odešel k Pánu okolo roku 315.

 

Ctihodná mučednice Eudokie Heliopolská (♰ 107)

památka 1. / 14. března

Svatá mučednice pro Krista Eudokie byla svým původem samaritánka. Žila ve městě Heliopolis ve Fénicii v Libanonu za vlády císaře Traiana (96-116).

Protože nic nevěděla o Bohu, nechala se vést svým tělem a smilstvem poskvrnila své tělo, které Stvořitel obdařil vzácnou krásou. Z daleka pak za ní přicházeli muži a nabízeli jí velké sumy peněz, aby jim byla po vůli, a tímto hanebným řemeslem nashromáždila obrovské jmění.

Takto bezstarostně žila až do dne, kdy se v sousedním domě zastavil mnich jménem Herman. Z nějakého důvodu tehdy přišel do města Heliopolis. Večer, poté, co vykonal bohoslužbu v patřičnou hodinu ve svém pokoji, stejně tak jako by byl v monastýru, začal Herman číst nahlas z knihy, která hovořila o Posledním soudu, trestu hříšníků a odměně pro spravedlivé. Když Eudokie uslyšela tato hrozná slova, vnitřně se zachvěla. Její svědomí se vymanilo z otupělosti, do níž bylo ponořeno po mnoho let života v hříchu. A celou noc poté, prolévala hořké slzy.

Ráno pak hříšnice spěchala k Hermanovi, padla mu k nohám a se slzami v očích ho prosila, aby jí ukázal cestu ke spáse. Jako v Bohu moudrý duchovní, otec Herman Eudokii správně poučil ve víře a poslal ji domů, aby sebe sama vyzkoušela v pevnosti svého odhodlání tím, že stráví týden v osamělé modlitbě.

Jednou v noci, když se modlila, oplakávajíce svůj dřívější život, spatřila Eudokie náhle jasné světlo a archanděla Michaela, který k ní sestoupil, aby ji vzal na Nebesa. Tam byla Eudokie radostně přivítána Božími vyvolenými. Před Nebeským Královstvím stál ďábel, v přestrojení za ohavného obra, ten obvinil Pána z nespravedlnosti. Podle jeho názoru Bůh přijal pokání zkažené ženy příliš rychle. Tehdy se, ale z nebe ozval velmi něžný hlas: „Takový je Boží záměr a vůle (řecky εὐδοκία) – soucitně přijmout ty, kdo činí pokání.“

A po těchto slovech Pána, archanděl znovu přenesl Eudokii do jejího příbytku. Slíbil, že blahodať Boží ji bude podporou v boji proti hříchu, který od nynějška bude vést.

Plná radosti a víry v Boží milosrdenství přijala Eudokie křest od biskupa Theodota z Heliopole. Poté, přísně následujíc pokyny svého duchovního otce, rozdělila svůj nabytý majetek potřebným. Takto osvobozena ode všech světských starostí následovala Hermana, který ji dovedl do ženského monastýru, který se nacházel poblíž jeho vlastního monastýru.

Když se blažená vydala na cestu ctnosti, s vroucí horlivostí, asketickým zápasem odříkání a slzami pokání, v sobě vymýtila všechny stopy svých někdejších zhoubných vášní. Stále, aniž ji, kdy vyměnila, nosila tutéž tuniku, do které se oblékla hned po křtu. Naučila se, nazpaměť Žaltář, živila se modlitbami a rozjímáním o Božím slově a dávala jim přednost před jakýmkoli pozemským jídlem. Díky tomuto obdivuhodnému způsobu života a zázračné proměně obdržela Eudokie od Pána dar zázraků a po smrti představené onoho ženského monastýru, byla vybrána za její nástupkyni.

Mezitím se někteří z jejích dřívějších milenců dozvěděli, že krásná Eudokie opustila rozkoše světského života i uctívání model a namísto toho z lásky ke Kristu umrtvuje své tělo. Udali ji proto Aureliánovi, guvernérovi Heliopole, a obvinili ji, že ze svého jmění staví útočiště v poušti pro křesťany, kteří se vzpírají jeho autoritě a jsou nepřátelští k náboženství říše.

Když se však velmož spolu se třemi sty vojáky pokusil vstoupit do monastýru svaté Eudokie, božská moc jim v tom zabránila. Tři dny marně obcházeli hradby a hledali vchod, dokud všichni, s výjimkou samotného hodnostáře a tří vojáků, nebyli zasaženi smrtí.

Když se o této žalostné porážce dozvěděl vládce, poslal svého vlastního syna, aby svatou ženu zajal. Avšak i on, byl poražen Pánem, když zemřel po pádu z koně. Tehdy, na radu jednoho z bývalých Eudokiiných milenců, vládce neutěšitelný ze smrti svého syna, napsal svaté ženě list a požádal ji, aby se přimluvila za návrat jeho syna k životu.

Eudokie ho v odpovědi pokorně ujistila, že takové zázraky vykonat není schopna, a poté, co dopis zapečetila třemi znameními kříže, jej předala poslu. Když však byl vzkaz doručen do paláce, kde leželo tělo guvernérova syna, ten ožil. Vládce i jeho dvořané tehdy zvolali: „Veliký je Bůh křesťanů, který koná takové divy!“ Říká se, že vládce a mnoho jeho poddaných bylo pokřtěno, jeho vzkříšený syn se později stal arcibiskupem města a jeho sestra Gelasia přijala mnišský postřih v monastýru svaté Eudokie.

Císař Hadrianus (117–138), Traianův nástupce, byl přísným stoupencem pohanství. Ten za nového správce Heliopole poslal muže jménem Diogenes, známého svou krutostí. Diogenes, kdysi zasnoubený s Gelasií, se velmi rozzuřil na Eudokii za to, že jeho snoubenka kvůli ní, zrušila slib, který mu dala. Sotva se ujal úřadu, poslal padesát mužů, aby svatou zajali. Ještě, když byli vojáci na cestě, zjevil se Eudokii Kristus a zjevil jí, že nadešla její hodina, aby přijala korunu mučednictví. Eudokie poté odešla do monastýrského chrámu, klidně a důstojně si odtud vzala částečku Svatých Darů,

důstojně přivítala vojáky a bez jakéhokoliv odporu je následovala. Cestou před ní kráčel anděl, kterého pohané neviděli, nesoucí zapálenou pochodeň.

Poté, co strávila čtyři dny ve vězení bez jídla a pití, se dostavila před soud se závojem. Jakmile jí závoj sňali, z Eudokiiny tváře, zazářilo neobvykle jasné světlo, což vyvolalo u přítomných výkřiky úžasu. Svatá s ohromující jistotou odpovídala guvernérovi na otázky a poté sama navrhla, aby neztráceli čas zbytečným výslechem a hned přistoupili k plánované popravě.

Nový guvernér, jí tehdy dal na výběr tři způsoby, kterými by si mohla ještě zachránit svůj život: znovu se obrátit k uctívání pohanských model, vrátit se k dřívějšímu způsobu života, nebo svůj majetek darovat městské pokladně. Eudokie mu na tyto jeho návrhy odpověděla, že nyní, když poznala Pravdu, se ke své dřívější cestě životem už vrátit nemůže a že penězům, které rozdala už není, paní.

Na Diogenův rozkaz, ji pak čtyři muži dvě hodiny bičovali. Když svatou svlékali, aby ji přivázali k mučednickému kůlu, objevili na její hrudi malou krabičku se Svatým Přijímáním. Vládce se krabičku pokusil otevřít, z ní však vyšlehly plameny, které všechny přítomné popálily a sám Diogenes byl napůl ochromen. Když klečel a prosil boha Slunce, aby z něho toto kouzlo sňal, udeřil do něj blesk a na místě ho zabil.

Ve stejný okamžik, se z nebes v paprscích světla snesl anděl a zahalil tělo svaté ženy před zvědavými zraky závojem a promluvil k ní. Jeden z vojáků, který tomu byl svědkem, přemožen lítostí, odvázal mučednici od sloupu. Poprosil ji, aby se přimlouvala za ty, které právě zasáhl Boží hněv, aby se mohli vrátit k životu a činit pokání. Eudokie, plná soucitu, se začala modlit a brzy byli mrtví vzkříšeni k životu. Tato událost následně přivedla mnoho měšťanů z Heliopolisu k tomu, že se obrátili ke křesťanství.

Poté ctihodná Eudokie zůstávala ve městě ještě po nějakou dobu, aby jeho obyvatele přivedla na pravou cestu, a vykonala ještě mnoho dalších zázraků.

Když Diogenes zemřel, nový guvernér Heliopolisu, Vincent, se ujal jeho úřadu s pevným úmyslem skoncovat s Eudokiinou nežádoucí slávou. Poslal do jejího monastýru vojáky, kteří jí bez soudu usekli hlavu, čímž splnili největší přání svaté, aby se konečně znovu shledala a přebývala v obecenství s Nebeským Ženichem.

Od ostatků svaté Eudokie, se udály četné zázraky, které novým pokolením křesťanů zjevovaly všechnu sílu a moc upřímného pokání.

 

Ctihodný Jan Kassián Říman (♰ 435)

památka 29. února / 13. března

(není-li přestupný rok, jeho památka se připomíná 28. února)

Narodil se okolo roku 365 na hranicích Západořímské a Východořímské říše, v Malé Skythii u ústí Dunaje (v dnešní oblasti Dobrudža). Svůj mnišský život a zápas započal v Palestině, v Betlémě. Odtud se v roce 390 vydal společně s mnichem ctihodným Hermanem (♰ 5. stol.) ¹ na cestu po monastýrech a poustevnách Egypta, kde strávili sedm let.

V roce 397 se vrátili do Betléma a o tři roky později odešli do Konstantinopole, aby vyslechli kázání svt. Jana Zlatoústého. V Konstantinopoli byl Kassián svt. Janem rukopoložen na diákona.

V roce 405 konstantinopolští duchovní vyslali Kassiána do Říma, aby tam pomáhal hledat obranu pro svt. Jana Zlatoústého kvůli jeho nezákonnému sesazení a vyhnanství. Odtud se na pozvání svt. Castora z Aptu (♰ 420), přestěhoval do města Massilia (Marseille), kde po rukopoložení na kněze založil dva monastýry, jeden mužský a jeden ženský, podle pravidel východních monastýrů. Byl také prvním, kdo v Galii zavedl kinoviální způsob mnišského života.

V roce 417 napsal „12 knih o ustanoveních a pravidlech kinoviálních“ neboli O mnišských příbytcích Palestiny a Egypta. V roce 419 sepsal a vydal své besedy s východními askety. V roce 431 pak napsal své poslední dílo proti herezi Nestorově. V tomto díle shromáždil názory mnoha východních i západních učitelů Církve proti této herezi. Ctihodný Jan Kassián Říman zemřel v pokoji v roce 435.

 _

¹ Ctihodný Herman Dácký (♰ 5. stol.). Památka 29. února / 13. března (není-li přestupný rok, jeho památka se připomíná 28. února). Narodil se v polovině 4. století, pravděpodobně v kraji Dobrudža, poblíž Tomi, v provincii Scythia Minor (známé také jako Malá Skythie, dnes město Constanța v Rumunsku). Byl příbuzným svatého Jana Kassiána. Herman byl starší než Jan a mnišské sliby složil o něco dříve v jednom z místních monastýrů, když byl ještě velmi mladý. Herman se později stal duchovním učitelem a druhem svatého Jana. Nedlouho spolu vedli duchovní zápas v jednom z monastýrů v Pontské Dácii a poté v letech 380–385 žili jako mniši v Betlémě. Poté, co se dozvěděli o slávě svatých otců ze Skétské pouště (v egyptském Scetisu, dnešní Wádí an-Natrún), cestovali do Egypta, na Nitrijskou poušť a na Sinaj. Jejich setkání se svatými otci popsal ctihodný Jan Kassián ve svých knihách. V roce 399 Herman a Jan odcestovali do Konstantinopole, aby vyslechli kázání svatého Jana Zlatoústého (♰ 407). V té době byl svatý Herman rukopoložen na kněze. Poté, co byl Zlatoústý vyhnán z biskupské katedry v Konstantinopoli, se jeho oddaní druhové, ctihodní Herman a Jan, vydali do Říma s dopisy na jeho obranu, adresovanými papeži svt. Inocenci I. (♰ 417). Není známo, kde svatý Herman strávil poslední roky svého života. Zda ​​zůstal v monastýru, který byl založen Janem Kassiánem v Massilii, nebo se vrátil do jednoho z monastýrů v Pontské Dácii. Pravděpodobně zemřel během prvních dvou desetiletí pátého století. Svatý Herman byl připočten do zástupu svatých Rumunskou Pravoslavnou Církví v roce 1992.

² Svt. Kastor z Apt (♰ 422). Památka 12. / 25. srpna. Pocházel z urozené rodiny z města Nîmes. Vzdělání získal v Arles a po smrti svého otce se stal právníkem. Tehdy se Kastor ujal případu jedné bohaté vdovy s její jedinou dcerou, a nejenže spor vyhrál, ale také se obrátil na císařský dvůr a získal reskript, který tento spor jednou provždy urovnal. Po svém návratu, když dcera této vdovy dosáhla plnoletosti, tak se s ní Kastor oženil. O několik let později, když jeho tchyně zemřela, se Kastor a jeho žena vzájemně dohodli, že přijmou mnišské sliby. Jeho žena vstoupila do ženského monastýru a Kastor založil mužský monastýr v Ménanques (Provence). Nakonec byl proti své vůli zvolen biskupem města Apt. V monastýru, který založil, a také v dalších monastýrech ve své eparchii se rozhodl uspořádat monastýrský život podle pravidel východních monastýrů a za tímto účelem se obrátil na Kassiána Římana, se kterým se seznámil během svého pobytu v Egyptě a Palestině. Jako odpověď na tuto žádost napsal ctihodný Jan Kassián dvě díla: „De institutis Coenobiorum“ a „Collationes Patrum“. Svaté ostatky svt. Kastora jsou dodnes uloženy v katedrále města Apt, kde je ctěn jako jeden z patronů.

³ Kinovie – Κοινοβιος. Takto je nazýván společný způsob mnišského života – kinoviální řád. V monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají mniši vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru, vše ostatní zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náleží monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví ani na vlastní majetek, včetně práv z darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch.

⁴ De institutis coenobiorum – Ústavy kinoviální, česky toto dílo vyšlo v překladu jako „Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí“. Je to zásadní monastické dílo z 5. století od ctihodného Jana Kassiána, které popisuje pravidla a duchovní základy kinoviálního, tedy společného způsobu mnišského života. Spis se dělí na dvanáct knih, které pokrývají jak vnější pravidla (oděv, modlitby, život v monastýru), tak vnitřní zápas proti osmi hlavním neřestem, jež brání duchovní dokonalosti.

 

Ctihodný Basil Dekapolský, vyznavač (♰ 750)

památka 28. února / 13. března

Byl mnichem a mnoho vytrpěl za vlády císaře ikonoborce Lva III. Syrského (717 až 741). Když bylo započato pronásledování těch, kdo ctili svaté ikony, byl ctihodný Basil spolu se svým bratrem v Kristu, ctihodným Prokopem, podroben mnoha mučením a uvězněn.

Ve vězení oba vyznavači dlouho trpěli a strádali, až do smrti bezbožného císaře.

Když byli poté svatí vyznavači Basil a Prokop spolu s dalšími uctívači ikon propuštěni, pokračovali ve svém mnišském zápase, mnohé poučovali o pravoslavné víře a ctnostném životě, ukazujíce vše na příkladu vlastního života.

Zemřel v pokoji v roce 750.

 

Ctihodný Prokop Dekapolský, vyznavač (♰ 750)

památka 27. února / 12. března 

Žil v osmém století v oblasti Dekapolis (Δεκάπολις – Desetiměstí) (Mk 7,31), která leží východně od Galilejského jezera.

Vzdal se světa, přijal mnišství a našel si své útočiště v pustině. Tam se oddal modlitbě a přísnému odříkání.

Když v té době vznikla ikonoborecká hereze ¹, tak se svatý Prokop spolu se svým spolubratrem v modlitbě, svatým Basilem a dalšími horlivci pro Pravoslaví statečně proti této herezi postavili.

Na příkaz císaře Lva III. Syrského (717 až 741) byl svatý Prokop zajat, surově zbičován a uvržen do vězení, kde strádal společně se svatým Basilem až do smrti císaře-mučitele, po níž byli ctihodní otcové vyznavači propuštěni. Poté svatý Prokop strávil zbytek svého života pokojně, věnoval se mnišskému odříkání a modlitbě a druhé uváděl na cestu ctnosti a spásy.

Zesnul v Pánu, doživ se požehnaného věku, okolo roku 750.

_

¹ Ikonoborecká hereze. Tato hereze vznikla na počátku 8. století, jedním z jejích obhájců a zakladatelů byl Konstantin, biskup z města Nakoleia ve Frygii. Ikonoborci nerozumně mísili úctu k ikonám s modloslužbou a chtěli vytrvalým a krutým pronásledováním této úcty k ikonám zničit i všeobecnou úctu v Pravoslavné Církvi. Nejhorlivějšími obránci obrazoborectví byli císaři Lev III. Syrský (v letech 717 až 741) a Konstantin V. Kopronymos (v letech 741 až 775). Tato hereze byla odsouzena na 7. všeobecném sněmu, který se konal v roce 787 v Nikáji.

 

Nalezení ostatků svatých mučedníků u Eugeniovy brány v Konstantinopoli¹ (607–610)

památka 22. února / 7. března

V čase pronásledování křesťanů byly ostatky svatých mučedníků obvykle pohřbívány věřícími na tajných místech. Tak tomu bylo i v Konstantinopoli, poblíž brány a věže známé jako Eugeniova, kde bylo pohřbeno mnoho těl mučedníků, jejichž jména zůstala Církvi neznámá. Když se však na tomto místě začala dít mnohá zázračná uzdravení, nechal svt. Tomáš I., patriarcha konstantinopolský (♰ 610), který v letech 607 až 610 působil na konstantinopolském stolci, tyto svaté ostatky nalézt a odkrýt.

Mnohé ze svatých ostatků těchto neznámých mučedníků byly neporušené, vydávaly podivuhodnou, blahou vůni a vytékalo z nich myro. Všechny tyto svaté ostatky Bohu známých mučedníků byly poté slavnostně a s velkou úctou přeneseny do chrámu.

Časem však bylo Pánu milé zjevit některá jména těchto svatých. Jednou bylo služebníku Božímu Nikolaovi Kaligrafovi zjeveno, že mezi ostatky svatých mučedníků od Eugeniovy brány se nachází také tělo svatého Andronika, apoštola ze sedmdesáti, a jeho pomocnice, mučednice Junie.

Ve 12. století na místě nalezení ostatků svatých mučedníků postavil císař Andronikos velkolepý chrám ke cti archanděla Michaela.

_____

¹ V současných řeckých kalendářích se tato památka nazývá: Nalezení ostatků svatých apoštolů Andronika a Junie – Εὕρεσις Τιμίων Λειψάνων Ἁγίων Ἀποστόλων Ἀνδρονίκου καὶ Ἰουνίας.

 

Svt. Eustathios Antiochijský (♰ 337)

památka 21. února / 6. března

Muž proslulý svým vyznáním, zbožný ve víře a horlivý pro pravdu, kterýžto znenáviděl ariánskou herezi a odvracel se od těch, kdo zastávali její myšlenky.

Takto popisuje svatého Eustathia svatý Athanasios. Blažený Jeroným svatého Eustathia nazýval „jasně znějící libozvučnou polnicí“, svt. Jan Zlatoústý ho poctil oslavnou řečí jako ochránce čistoty víry, svatého Eustathia si velmi vážil také Anastasios Sinajský a vyjadřoval obdiv k jeho učenosti.

Svatý Eustathios, rodák z pamfylského města Side, byl původně jmenován biskupem syrské Beroje. Později však byl na základě všeobecné vůle lidu zvolen biskupem Antiochie a v této hodnosti byl následně i potvrzen Otci Prvního všeobecného sněmu v Nicei (325), na kterém byl sám přítomen a kde rozhodně a tvrdě odsoudil ariány¹.

V roce 326 cestoval do Gruzie, aby tam ustanovil pastýře pro ty, kteří byli nově osvíceni křesťanskou vírou.

Svatý Eustathios, nenáviděný ariány, byl jimi vystaven všemožnému pronásledování. Ariáni se nebáli ani těch nejodpornějších pomluv proti němu, aby dosáhli svého cíle zbavit se protivníka mocného, osvíceného svým přesvědčením a Bohem darovanou výmluvnosti, který navíc zastával jeden z nejvýznamnějších biskupských úřadů.

Takto ariáni dorazili do Antiochie s cílem vzdát úctu pastýři, ve skutečnosti ho ale přišli zničit. Zahájili tam sněm, na kterém předložili lživé udání z nemravného skutku proti Eustathiovi. Toto falešné obvinění pak bylo přijato jako dostatečný důvod ke zbavení jeho biskupské hodnosti.

Nespravedlivost a lživost tohoto udání byla brzy a beze všech pochybností odhalena, avšak ariáni intrikami a novými pomluvami dosáhli Eustathiova vyhnanství do Thrákie, poté do Ilýrie a nakonec do makedonského města Filippoi, kde až teprve smrt vložila svatému na jeho ústa pečeť mlčení, která doposud všude a vždy vydávala svědectví o pravdě. A teprve až smrt ukončila jeho statečný boj proti lži svatokrádežného učení. Zemřel okolo roku 337.

Jeho svaté ostatky byly v roce 482, za vlády císaře Zéna, přeneseny do Antiochie.

_

¹ Arianismus, ariánství. Křesťanská hereze 4.–6. století. Vznikla v pozdní Římské říši a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijském knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha Syna s Bohem Otcem. Podle učení Aria je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem Otcem je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehrál alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea) poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius i další ariánští biskupové, kteří byli na nikajském všeobecném sněmu odsouzeni a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil pod názvem socinianismus – unitářství v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

 

Svt. Lev, biskup katánský, divotvůrce (♰ 789)

památka 20. února / 5. března

Svatý Lev se narodil v italské Ravenně zbožným a urozeným rodičům. Byl proslulý svou laskavostí, milosrdenstvím a křesťanskou láskou k chudým a cizincům. Po dokončení studií v Ravenně přijal mnišství, byl rukopoložen na kněze a později, pro svůj zbožný a duchovní život, byl ustanoven a rukopoložen také biskupem města Katánie (Catania) na ostrově Sicílie. Jako arcipastýř se stal ochráncem sirotků a vdov, učil příkladem svého života. Pán mu dal pro mnohé ctnosti dar uzdravování různých nemocí a konání zázraků.

V čase, kdy svatý Lev sloužil jako biskup, žil v Katánii čaroděj jménem Heliódoros, který klamal lidi svými podvodnými zázraky. Kdysi byl křesťanem, ale pak zapřel Spasitele a stal se služebníkem ďábla. Svatý Lev naléhal na Heliódora, aby se zdržel svých zlých skutků a vrátil se k Bohu, ale vše marně.

Jednoho dne Heliódoros troufale vstoupil do Božího chrámu, kde biskup konal bohoslužbu. Pokusil se tam vyvolat nepokoj mezi lidmi, rozséval zmatek a pokušení svým čarodějnictvím.

Když svatý Lev viděl lid sužovaný běsy a démony pod vlivem toho čaroděje, věděl, že čas na tiché nabádání už pominul. Vyšel z oltáře, uvázal čarodějovi kolem krku svůj omofor a vyvedl ho z chrámu na náměstí. Tam donutil Heliódora, aby se vyznal ze všech svých zlých skutků. Pak přikázal zapálit oheň a skočil s čarodějem do plamenů. Tam stáli, dokud Heliódora oheň nespálil. Svatý Lev, Boží mocí, zůstal nezraněn. Tento zázrak přinesl ctihodnému velkou slávu ještě za jeho života.

Svatý Lev zesnul v pokoji v roce 789. Když zemřel, u jeho hrobu se uzdravila žena, která strádala krvotokem. Svaté ostatky světitele byly nejprve uloženy v chrámu svaté mučednice Lucie (Santa Lucia fuori le mura, dnes Basilica di Maria Santissima Annunziata al Carmine), který sám založil. Později (nejspíše v 9.stol.) byly jeho ostatky přeneseny do chrámu sv. Martina Milosrdného (dnes Basilica dei Santi Silvestro e Martino ai Monti) v Římě.

 

Svt. Lev Veliký, papež římský (♰ 461)

památka 18. února / 3. března, 11. / 24. dubna a 10. / 23. listopadu

Svatý Lev I., papež římský, nebo také Lev Veliký, byl z Toskánska nebo z Říma a získal vynikající a všestranné vzdělání, které mu otevíralo dveře ke skvělé světské kariéře. On však usiloval především o duchovní život, a tak se vydal jinou cestou a za papeže svatého Sixta III. (♰ 440) se stal arcidiákonem a po jeho smrti v září 440 byl zvolen papežem Římské Církve.

Slávu si vysloužil svým ctnostným a zbožným životem. Bránil zemi jak před vnějšími nepřáteli ¹, tak i před vnitřními nepřáteli Církve, heretiky manichejci a eutychiány ².

V čase jeho služby Církvi, Eutychios, archimandrita jednoho z konstantinopolských monastýrů, odpůrce Nestoriova učení ³, padl do opačné krajnosti, když začal prohlašovat, že v Ježíši Kristu je třeba přiznávat pouze jednu Božskou přirozenost.

Na místním sněmu, který se konal v Konstantinopoli v roce 448, bylo jeho učení posouzeno. A Eutychios byl usvědčen z hereze a zbaven církevní hodnosti. Eutychios se však proti tomuto rozhodnutí vzbouřil a obrátil se na další biskupy, včetně papeže Lva, s žádostí o přezkoumání svého případu a z hereze obvinil samotného konstantinopolského patriarchu svt. Flaviána (♰ 449) ⁴.

Když se svt. Lev dozvěděl pravdu o této věci od svt. Flaviána, vyložil kvůli tomu ve svém listu písemně učení Církve o spojení dvou přirozeností v Kristu: Božské a lidské.

„Když nechápal to, jak je třeba rozumět vtělení Božího Slova,“ psal papež Lev Flavianovi, „měl Eutychios, následovat ono všeobecné, jednomyslné učení, které vyznává celá křesťanská Církev, a věřit v Ježíše Krista, Jednorozeného Syna Božího, Pána našeho, narozeného z Ducha Svatého a z Panny Marie… Toto narození, samo o sobě jedinečné a neobyčejné, není třeba chápat tak, jako by mimořádná povaha narození zničila obvyklé vlastnosti narozeného lidství… Božství přijalo naši slabost, aniž by porušilo vlastnosti jedné nebo druhé přirozenosti. Pravý Bůh se zjevil v pravé a dokonalé přirozenosti pravého člověka, celý v tom, co mu je příznačné, a celý v tom, co je příznačné nám (totus in suis, totus in nostris)… Stejně tak, jako Bůh nepodléhá proměně prostřednictvím blahosklonnosti vůči nám, tak ani člověk není zničen velikostí Božství. Jedna i druhá přirozenost konají ve vzájemném obecenství způsobem sobě vlastním, to znamená, že Slovo jedná tak, jak je vlastní Slovu, a tělo dělá to, co je příslušné tělu.“

Tento list byl pak přečten a schválen na 4. všeobecném chalcedonském sněmu, který byl svolán císařem Marcianem do města Chalkedon v Bithýnii roku 451, kde byla Eutychiova hereze nakonec i odsouzena.

Po přečtení dopisu papeže Lva bylo ustanoveno dogma, že „Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý Člověk; dle Božství se věčně rodí z Otce a ve všem Mu je podoben; dle lidství se pak On narodil v čase z Přesvaté Panny Bohorodice a ve všem je nám podoben, kromě hříchu; avšak ve vtělení On má jednu osobu a dvě přirozenosti, spojené v Něm nesplývavě, neměnně, nerozdělitelně a neoddělitelně.“

Papež Lev po sobě zanechal až na sto kázání a sto čtyřicet dopisů dogmatického a morálního obsahu.

„Povinnost milosrdenství,“ říká v jednom ze svých kázání, „není určena mírou vlastního majetku, ale rozpoložením a smýšlením srdce. Je společná všem, stejně tak, jako by každý měl milovat svého bližního a z lásky mu pomáhat. Bůh i proto dává bohatství, aby proudilo k chudému. Ti, kdo jím mrhají na maličkosti nebo ho drží u sebe zavřené pod zámkem, ho zneužívají ke svému vlastnímu neštěstí a škodě. Proto nám také Pán říká, že milosrdenství je pro nás klíčem k nebeskému království.“ (Mt 5, 7; 9, 13; 25, 31-46; Lk 6, 36)

Svatý Lev se dožil vysokého věku. Zemřel 10. listopadu roku 461 a byl pohřben v Římě, v bazilice svatého Petra. Lev Veliký byl prvním papežem, který byl pohřben v bazilice svatého Petra. Pro svou zbožnost a úspěšnou obranu pravoslaví byl nazván „Velikým“.

Jeho svaté ostatky spočívají v kapli pojmenované po něm: Altare Sancti Leonis Magni.

_ 

¹ V roce 452 papež Lev silou svých slov přesvědčil a omezil krutého krále Hunů Attilu, který byl připraven vtrhnout do Říma ohněm a mečem, v roce 455 pak úspěšně slovem ovlivnil neméně urputného vůdce Vandalů Geisericha a zabránil prolévání krve a pálení budov v Římě.

² Manicheismus. Synkretické náboženské učení, vzniklé ve III. stol. v Sásánovské říši (na území dnešního Íránu). Je pojmenováno po svém zakladateli Máním. Toto učení bylo složeno převážně z křesťansko-gnostických myšlenek, vycházejících ze specifického chápání Bible, postupem času ale také absorbovalo velké množství výpůjček z jiných náboženství – zoroastrismu a buddhismu – tak, jak byla hlásána v zemích jejich rozšíření.

Eutychianismus. Je pojmenování hereze krajního monofyzitismu, jejímž zakladatelem byl konstantinopolský archimandrita Eutychés (IV.–V. století). Ten učil, že spojení božské a lidské podstaty v Kristu při vtělení vedlo buď k pohlcení lidské podstaty božskou, nebo k vytvoření nějaké třetí osoby, která nebyla ani Bohem, ani člověkem. Eutychianismus se nestal významnou teologickou tradicí a byl odmítnut nejen pravoslavnými teology, ale i drtivou většinou umírněných monofyzitů, kteří učili o jediné přirozenosti Ježíše Krista.

³ Nestoriánství. Heretické učení pojmenované po svém zakladateli, konstantinopolském arcibiskupovi Nestoriovi (428–431), který ve svém učení tvrdil, že Pán Ježíš Kristus není jednou Osobou, jedné bytosti, ve které jsou obsaženy dvě přirozenosti: Božská a lidská (jak učí Pravoslavná Církev). Učil, že člověk Ježíš Kristus je spojen se Synem Božím zvláštním blahodatným spojením (a ne hypostatickým spojením, to jest: Člověk Ježíš je jedna Osoba, jedna Osobnost a Syn Boží je druhá). Matka Boží není taková v přesném smyslu slova, ale je Matkou Kristovou, Matkou člověka. Tato nestoriánská hereze byla odsouzena 3. všeobecným sněmem.

⁴ Svt. Flavián Vyznavač, patriarcha konstantinopolský (♰ 449). Památka 18. února / 3. března. Než se stal patriarchou, sloužil jako presbyter a správce bohoslužebných nádob ve Velkého chrámu Hagia Sofia (Boží Velemoudrosti) v Konstantinopoli. Po zesnutí svt. Prokla, patriarchy konstantinopolského (♰ 447), byl ustanoven patriarchou na patriarším trůně Konstantinopolské Církve. V té době však vnitřní nepokoje a hereze roztrhávaly jednotu Církve. V roce 448 proto svolal svt. Flavián do Konstantinopole místní sněm, aby prošetřil Eutychiovu herezi, který tvrdil, že v Pánu Ježíši Kristu je třeba přiznávat pouze jednu Božskou přirozenost. Heretik Eutychés ve svém bludu nadále setrvával, a byl proto vyloučen z Církve a zbaven kněžské hodnosti. Eunuch Chrysafios, Eutychiův stoupenec, se snažil proti svt. Flaviánovi poštvat císaře Theodosia II. Flaviánovým protivníkem, byl také Dioskor, biskup alexandrijský. Pod jejich vlivem byla císařovna Eudoxie, která se kvůli tomu snažila odstranit císařovu sestru Pulcherii ze dvora, protože měla na svého bratra silný vliv a Flaviána bránila. Flaviánovi odpůrci obvinili Flaviána z falšování aktů sněmu v Konstantinopoli, který Eutychia sesadil. Na jejich naléhání pak císař Theodosius II. v roce 449 svolal v Efesu sněm pod vedením Dioskora, biskupa alexandrijského. Tento sněm, později známý jako „Lupičský sněm“ nebo „Lupičský sněm v Efesu“ Σύνοδος Ληστρική – Latrocinium Ephesinum, Eutychia znovu dosadil do úřadu, patriarchu Flaviána sesadil a odsoudil k vyhnanství. Svatý vyznavač byl na tomto sněmu surově zbit Eutychiovými obránci. Tohoto násilí se také zúčastnil i Dioskor. Patriarcha Flavián byl nakonec odsouzen k vyhnanství v Efezu, kde spoután těžkými řetězy o tři dny později na následky úderů a bití zemřel. V roce 451 ho Chalcedonský sněm (4. všeobecný sněm) připočetl do zástupu svatých Pravoslavné Církve. Svaté ostatky svt. Flaviána byly poté slavnostně přeneseny do Chrámu svatých apoštolů v Konstantinopoli.