Dvanáct svatých mučedníků:

Pamfilos presbyter, Valent diákon, Pavel, Porfyrios, Seleukos, Theodulos, Julian 

a s nimi pět Egypťanů: Eliáš, Jeremiáš, Izajáš, Samuel a Daniel (♰ 309)

památka 16. února / 1. března

 

Tento sbor dvanácti slavných mučedníků různého původu a postavení, se zjevil jako obraz samotné Církve v celé její rozmanitosti. V jeho čele stál věhlasný Pamfilos. Pocházel z Bejrútu v Sýrii a studoval u Pieria, nástupce Órigena v čele alexandrijské školy.

Pamfilus se stal jedním z horlivých obdivovatelů a kazatelů učení velkého učitele. Vzdal se svého majetku ve prospěch chudých, uprchl před světskou slávou a zcela se věnoval spásonosným ctnostem a rozjímání nad Božím slovem. Z Alexandrie se přestěhoval do Cesareje v Palestině. Tam, přijal rukopoložení na kněze a vedl teologickou školu založenou Órigenem. Ještě před začátkem pronásledování křesťanů, žil Pamfilos doslova jako mučedník, neboť svým odříkáním a asketismem zabíjel všechny tělesné požitky a slasti. S neúnavnou pílí se věnoval přepisování a komentování Písma svatého, používaje přitom alegorickou metodu svého učitele.

V roce 307, když se Východem přehnalo pronásledování Maximina Daii, byl svatý Pamfilos zatčen a předveden před krutého palestinského místodržitele Urbana. Urban, když odhalil mnichovo filozofické přesvědčení, tak mu nařídil, aby obětovat modlám. Svatý to, ale odmítl a následně snášel mučení s klidem jako beztělesné bytosti. Byl uvržen do vězení spolu s diákonem Valentem, urozeně vypadajícím starcem, který dokázal zpaměti recitovat dlouhé pasáže ze Svatého Písma, a statečným Pavlem, který snášel mučení rozžhaveným železem bez jediného výkřiku. Tito tři, pak společně strávili dva roky ve vězení.

Jednoho dne se před městskými branami objevilo pět křesťanů z Egypta. Ti se vraceli domů poté, co vyprovázeli křesťanské vyznavače, kteří byli vysláni na práci do kilikijských dolů. Egypťané před strážemi nic nezatajovali a přiznali, že jsou křesťané. Byli proto hned zatčeni jako zločinci a odvedeni k Firmiliánovi, místodržiteli Cesareje.

Poté, byli podrobeni různým mučením a bylo jim nařízeno, aby řekli svá pohanská jména. Oni však namísto svých pohanských jmen, nazvali se jmény velkých proroků Starého zákona: Eliáše, Jeremiáše, Izajáše, Samuela a Daniela. Když se jich zeptali na jejich původ, a odkud jsou, jeden z nich odpověděl: „Jeruzalém“, neboť měl na mysli Nebeský Jeruzalém – Město Boha živého, nebeskou vlast všech křesťanů. Soudce, jehož duch však zůstával připoután k pozemským věcem, si myslel, že město obsadili křesťané, nepřátelští k Římanům. Dal proto mučedníka dlouho bičovat, a protože zůstal neoblomný, nařídil, aby byla jemu i jeho druhům setnuta hlava. Firmilián, vzteklý a zuřivý, ztratil rozum a nařídil přivést Pamfila, Valenta a Pavla. Znovu jim nařídil, aby se podrobili a obětovali pohanským modlám. Svatí mučedníci to však odmítli, nadále vyznávali svou víru, a tak dostali stejný trest jako předchozí mučedníci.

Když byli vedeni k popravě, Porfyrios, mladý muž, který sloužil Pamfilovi a byl jeho duchovním dítětem, hlasitě žádal, aby mu byla těla mučedníků vydána k důstojnému pohřbení. Soudce, rozzuřený jako divoká šelma, jeho žádost zamítl. Namísto toho nařídil, aby Porfyria zajali a vydali katům, kteří ho měli drásat až k vnitřnostem. Němý a téměř bez života, byl potom Porfyrios veden na hranici, aby tam byl pomalu upálen. On však smrti kráčel vstříc jako vítěz, s tváří zářící božskou blahodatí, očima vzhlížejícími k nebi, klidně a pokojně dávajíc svým přátelům poslední pokyny. Když byl položen na oheň, chamtivě k sobě dechem přitahoval plameny, bez jakéhokoliv slova, pouze volal na pomoc jméno Ježíše, Syna Božího.

Jedním z dalších vyznavačů byl Seleukos, který odmítl sloužit v armádě, aby mohl pomáhat trpícím křesťanům. Ten přišel k Pamfilovi, aby mu ve vězení oznámil mučednickou smrt Porfyria. Když bratrsky objal jednoho z vězňů, vojáci ho chytili a odvedli před místodržícího. Ten Seleuka, jako křesťana okamžitě odsoudil ke smrti.

Druhý vyznavač, Theodulos, byl už ctihodný a zbožný stařec, který byl poctěn váženým postavením v domě samotného místodržícího. Vyznával však křesťanskou víru, setkával se a podporoval svaté mučedníky stejně jako Seleukos. Když byl kvůli tomu předveden před svého pána, ten bez sebe hněvem, vydal Theodula k ukřižování a poctil ho tak smrtí podobnou smrti Spasitele.

V té době, procházel městem jistý Julian, zbožný Kappadočan, naplněný Duchem Svatým. Spěchal k místu, kde ležela těla svatých mučedníků, a s velikou radostí je začal jedno po druhém objímat. Okamžitě byl kvůli tomu zajat a Firmiliánem odsouzen k upálení na mírném ohni. Poté se pak i Julian, s nadpřirozenou radostí, hlasitě chválíce Boha, připojil ke sboru těchto svatých mučedníků.

Po popravě Pamfila, kterým byl v čele tohoto slavného sboru mučedníků, bezbožný místodržící nařídil, aby těla mučedníků zůstala za městem jako kořist pro divoké šelmy. Boží prozřetelností, se však k nim zvířata nepřiblížila. Křesťané pak vzali tato svatá těla a s úctou je pohřbili.

                                           

Vítězství pravoslaví

památka v první neděli velkopostní

Vítězství Pravoslaví, jakožto památka a oslava vítězství nad ikonoboreckou herezí ¹, bylo ustanoveno v roce 843, a to na první neděli Velkého půstu. Tehdy císařovna Theodora shromáždila v Konstantinopoli hierarchy Církve a vyznavače církevní úcty k ikonám, nechala sesadit patriarchu-heretika Jana VII. Grammatika a obnovila rozhodnutí Sedmého všeobecného sněmu, který ustanovil úctu ke svatým ikonám.

Kvůli ikonoborecké herezi strádala a trpěla Církev Boží více od samotných křesťanů než od pohanů. Více než 100 let trval zápas za čistotu víry (byla dvě období ikonoborecké hereze, v letech 726–780 a 814–842) ². Během té doby byli křesťané pronásledováni za to, že mají v úctě ikony; ikonoborci rozhodli o tom, že ikony nejsou nic jiného než modly. Pravoslavní křesťané byli mučeni, vězněni a zabíjeni, čestné ikony a ostatky svatých byly ničeny.

Když v 8. století započal byzantský císař Leon III. Syrský nelítostný boj proti uctívání ikon – ikonoborectví, tento boj pak pokračoval ještě za jeho syna a vnuka. Po Sedmém všeobecném sněmu (787), který potvrdil úctu k ikonám, pronásledování polevilo, ale až v polovině 9. století byli pravoslavní ctitelé ikon osvobozeni z otroctví a mohli se vrátit na svá dřívější místa. Ikonoborci byli následně nuceni byli následně nuceni buď se zříci své hereze, nebo se zříci církevní služby.

Svatý Metoděj (♰ 847), zvolený patriarchou konstantinopolským, tehdy ustanovil slavnostní bohoslužbu. Na této bohoslužbě se po liturgii oslavuje vítězství Pravoslavné Církve nad všemi herezemi a rozkoly, utvrzuje se pravoslavné učení o úctě k ikonám, jakož i dogmata a ustanovení sedmi Všeobecných sněmů. Taktéž je žehnáno těm, kdož ctí svaté ikony, a všem, kdož ve víře a zbožnosti žijí nebo již odešli k Pánu.

Tato bohoslužba klade zvláštní důraz na vyhlášení anathemy ³ těm, kteří se dopustili těžkých hříchů proti Církvi, a těm, kteří byli nakaženi heretickými bludy.

Tropar, hlas 2.

Přečistému obrazu tvému klaníme se, blahý, prosíce za odpuštění hříchů svých, Kriste, Bože; neboť tys ráčil dobrovolně tělem vstoupiti na kříž, abys vysvobodil z otroctví nepřítele ty, jenž jsi byl stvořil.  Proto vděčně voláme k tobě: radostí naplnil jsi vše, Spasiteli náš, přišed spasit svět.

____________

¹ Ikonoborecká hereze. Tato hereze vznikla na počátku 8. století, jedním z jejích obhájců a zakladatelů byl Konstantin, biskup z města Nakoleia ve Frygii. Ikonoborci nerozumně mísili úctu k ikonám s modloslužbou a chtěli vytrvalým a krutým pronásledováním této úcty k ikonám zničit i všeobecnou úctu v Pravoslavné Církvi. Nejhorlivějšími obránci obrazoborectví byli císaři Leon III. Syrský (v letech 717 až 741) a Konstantin V. Kopronymos (v letech 741 až 775). Tato hereze byla odsouzena na VII. Všeobecném sněmu, který se konal v roce 787 v Nikáji. 

² První období ikonoborectví (mezi lety 726–780), začalo za vlády císaře Leona III. Isaurského a skončilo za regentství svaté císařovny Ireny. Během tohoto období byly vydávány dekrety zakazující uctívání ikon, což vedlo k jejich ničení a pronásledování těch, kteří je ctili. Druhé období ikonoborectví (814–843) bylo obdobím znovuobnoveného boje proti úctě ke svatým ikonám v Byzantské říši, které začalo za císaře – heretika Leona V. Arména a skončilo v roce 843 za císařovny Theodory. Toto období ikonoborectví se vyznačovalo opakováním událostí z prvního období, včetně svolání ikonoboreckého sněmu v roce 815, a nakonec skončilo znovuobnovením úcty k ikonám. To je pak připomínáno každého roku v První neděli Velkého půstu, kdy je připomínáno Vítězství pravoslaví.

³ Anathema (řecky: ἀνάθεμα). Je vyloučení křesťana nebo skupiny křesťanů z církevního obecenství s věřícími Pravoslavné Církve. Je to odloučení od svatých tajin, uplatňované jako nejvyšší církevní trest za těžké hříchy (především za uchýlení se k herezi nebo rozkolu) a je vyhlašované sněmem.

 

Svatý mučedník Nikeforos antiochijský (♰ 257)

památka 9. / 22. února

V syrském městě Antiochii¹, za vlády Valeriana a Galliena, kteří vládli v letech 253 až 260, žil kněz Sapricius a zbožný věřící Nikeforos. Jejich přátelství bylo tak silné, že se říkalo, že sdíleli jednu duši, jedno srdce a jednu vůli.

Avšak z popudu nepřítele našeho spasení se toto přátelství jednou změnilo v nesmiřitelné nepřátelství. Nikeforos si však za nějaký čas uvědomil, že v očích Pána není nic cennějšího než vzájemná láska a smíření mezi těmi, které rozděluje ďábelská nenávist.

Nejprve Nikeforos k Sapriciovi poslal své přátele, aby mu předali jeho slova lítosti a požádali ho o odpuštění. Tito prosebníci o mír se však pokaždé setkali se zatvrzelým srdcem kněze, který přestoupil Pánovo přikázání a obětoval svatou oběť, aniž by se smířil se svým bratrem (Matouš 5, 23). Pokorný Nikeforos se pak rozhodl sám padnout k nohám nemilosrdného Sapricia v naději, že ho tak obměkčí. Avšak Sapricios šel dál svou cestou a na svého přítele ležícího na zemi se ani nepodíval.

Mezitím se v té době obnovilo pronásledování křesťanů. Sapricius byl tehdy zajat a předveden před prokonzula. Tam pevně přiznal, že slouží jako křesťanský kněz, a vyznal, že raději zemře, než aby obětoval falešným bohům. Protože však zůstával nezlomným i při mučení, byl odsouzen k popravě.

Nikeforos, který s dojetím sledoval, jak jeho přítel, oddělený od bratra, obětuje život za Krista, se k němu vrhl a křičel: „Mučedníku Kristův, odpusť mi činy, pro které se na mě hněváš!“ Avšak Sapricius, chladný a lhostejný, doslova jako kámen, si ničeho nevšímal a pokračoval dál. Nikeforos se však nenechal odradit, znovu ho dostihl na jiném místě a prosil ho za posměchu stráží o odpuštění, ale bez úspěchu. Zkusil to pak ještě jednou, když už dorazili na místo popravy. Ale na jeho slzy lítosti se mu dostalo jako odpověď jen plno hněvu a urážek mučedníka.

Pak v okamžiku, kdy už kat zvedal svůj meč a z nebe se chystala sestoupit neporušitelná mučednická koruna, Bůh nehodnému Sapriciovi odebral blahodať. Ten se nečekaně obrátil ke katovi a zeptal se ho: „Proč mi chceš useknout hlavu?“ Kat mu odpověděl: „Protože odmítáš poslouchat císařovy příkazy a nechceš se poklonit bohům.“

Tehdy se Sapricius, který už téměř dostihl blaženého konce mučedníka, začal náhle bát smrti a souhlasil s obětováním modlám.

Nikeforos se slzami v očích v tom okamžiku ke svému příteli zvolal: „Nedělej to, milovaný bratře, nedělej to! Nyní nezapírej Pána, neztrať korunu, o kterou jsi usiloval po tolika mukách!“

Avšak ten, kdo zůstával tvrdohlavě hluchý k jeho prosbám o smíření předtím, odmítal i nyní naslouchat jeho slovům a vytrval na svém zřeknutí se víry.

Tehdy se Nikeforos obrátil ke katovi a zvolal: „Jsem křesťan. Věřím v našeho Pána Ježíše Krista, kterého tento muž právě zapřel. Propusť ho a mě nech zemřít místo něj!“

O tom, co se stalo, bylo řečeno veliteli, který nařídil Sapriciovo propuštění a Nikeforovu popravu. Nikeforos pak s radostí položil svou hlavu před kata na špalek a vydal svůj život, napodobuje Krista, za toho, kdo skrze pýchu a zatvrzelost srdce ztratil odměnu za všechny své bitvy.

Poté, co svatý Nikeforos jako mučedník vystoupil do nebe, aby tam přijal korunu slávy, zanechal křesťanům živoucí obraz slov pronesených Duchem Svatým: „…kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,3). „Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“ (Matouš 6,15). „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Matouš 7,2).

_ 

¹ Též Syrská Antiochie nebo Antiochie nad Orontem, bylo historické město na severu Sýrie na řece Orontés, u Isského zálivu na severovýchodě Středozemního moře. Antiochie byla hlavním městem Seleukovské říše, poté římské provincie Sýrie a Antiochijského patriarchátu, za křížových výprav Antiochijského knížectví. Dnes se na jeho místě nachází turecké město Antakya.

 

Svatý prorok Zacharjáš

památka 8. / 21. února

 

Prorok Zacharjáš je jedním z dvanácti malých starozákonních proroků¹.

Svatý prorok Zacharjáš, syn Berechjáše, vnuk Idův, se narodil během babylonského zajetí, přežil ho a po svém návratu ze zajetí výrazně přispěl k morální obrodě lidu. Prorokovi patří starozákonní kniha nesoucí jeho jméno – Kniha proroka Zacharjáše – a zaujímá předposlední místo mezi prorockými knihami.

Začal prorokovat v Jeruzalémě společně s prorokem Aggeem (16. / 29. prosince) v druhém roce vlády Dareia (Za 1,1). Jeho kázání povzbuzovala národ k obnově jeruzalémského chrámu. Zacharjáš nabádal lid, aby opustil své zlé skutky a vrátil se k Bohu těmito slovy: „Toto praví Hospodin zástupů: Obraťte se ke mně, je výrok Hospodina zástupů, a já se obrátím k vám, praví Hospodin zástupů“ (Za 1,3). Poté v několika prorockých viděních zvěstoval, že obnova chrámu bude znamením znovuzrození v Boží přízni pro trpící lidi: „Hospodin znovu potěší Sijón a znovu si vyvolí Jeruzalém“ (Za 1,17). Dále pak: „Toto praví Hospodin: Vrátím se na Sijón a budu bydlet uprostřed Jeruzaléma. Jeruzalém bude nazýván Město věrné a hora Hospodina zástupů Hora svatá“ (Za 8,3).

Kniha proroka Zacharjáše obsahuje mnoho oduševnělých proroctví o Spasiteli. Prorokoval o Kristu, o Jeho vítězoslavném vjezdu do Jeruzaléma na oslíkovi (Za 9,9), o tom, jak bude zrazen za třicet stříbrných (Za 11,12–13), o probodnutí Jeho boku (Za 12,10) a o Jeho Nanebevstoupení (Za 14,4).

Podle tradice se prorok Zacharjáš dožil vysokého věku, zemřel v posledním roce vlády Dareia I. Velikého (Hystaspa), kolem roku 520 před Kristovým narozením, a byl pohřben nedaleko Jeruzaléma vedle svého slavného současníka a společníka, proroka Aggea.

__________

¹ Malými proroky je pojmenováno dvanáct starozákonních proroků a jejich pojmenování „malí“ se týká nikoli toho, že by byli méně významní než tzv. velcí proroci, ale spíše menšího rozsahu jejich prorockých knih. Mezi malé proroky tak patří: proroci Ozeáš (památka 17. / 30. října), Jóel (památka 19. října / 1. listopadu), Ámos (památka 15. / 28. června), Abdijáš (památka 19. listopadu / 2. prosince), Jonáš (památka 22. září / 5. října), Micheáš (památka 5. / 18. ledna), Nahum (památka 1. / 14. prosince), Abakuk (památka 2. / 15. prosince), prorok Sofonjáš (památka 3. / 16. prosince), Aggeus (památka 16. / 29. prosince), Zacharjáš (památka 8. / 21. února), Malachiáš (památka 3. / 16. ledna).

 

Svt. Parthenios lampsakoský (♰ 350)

památka 7. / 20. února

Svatý Parthenios, rodák z města Miletopolis v provincii Hellespont, byl synem diákona místního chrámu a od mládí byl vychováván v bázni Boží. Jako chlapec, když vyrůstal, chodil k nedalekému jezeru, kde chytal ryby, ty pak prodával a z peněz, co za ně dostal, obdarovával chudé.

Když mu bylo osmnáct let, začal z vůle biskupa města Miletopolis studovat knihy Písma svatého a jako důstojný, byl poté rukopoložen na presbytera. Kromě důstojnosti a ctnostného života, mu byla Pánem, také darována, blahodať činění zázraků.

Metropolita Achilleos z Kyziku, když uslyšel o ctnostném životě tohoto muže, ustanovil ho biskupem ve městě Lampsakos. To se stalo za vlády Konstantina Velikého, okolo roku 325.

Tehdy však Parthenios ve městě našel jen málo křesťanů, většina tam byli pohané. Avšak dávajíc vlastní příklad ve zbožnosti a poučujíc především vlastním zbožným životem, modlitbami a zázraky Boží blahodati, následně přivedl místní občany k poznání pravého Boha a na místech modlářských chrámů s královským svolením a podporou, pak nechal vystavět Boží chrámy.

Jednou, ke svatému Partheniovi přivedli rodiče mladíka posedlého běsem a žádali ho, aby se pomodlil za jeho uzdravení. Parthenios jim však na to řekl: „Váš syn, není důstojný uzdravení, zlý duch ho mučí, stejně jako otcovraha, protože vás často trápil a vy ve svém zármutku, jste se modlili, aby ho Bůh potrestal. Tak ať tedy trpí, tento trest je pro něj dobrý.“ Avšak rodiče toho syna, jej znovu se slzami v očích prosili o modlitby a odpuštění pro nešťastného mladíka. Svatý, dojat slzami a vytrvalými prosbami rodičů, pohnut soucitem s nimi, pomodlil se za nemocného k Bohu a uzdravil ho.

Milosrdenství a soucit svatého, byli tak velké, že neodmítal uzdravovat nikoho z těch, kteří k němu přicházeli nebo ty, které potkával na cestách. Ať už trpěli tělesnými neduhy, nebo byli, posedlí nečistými duchy.

Když jednou svatý vyhnal démona z muže, který jím byl takto posedlý od dětství, nečistý duch ho prosil, aby mu dal jiné místo, kde by mohl přebývat. Svatý mu tedy slíbil, že mu takové místo ukáže. Otevřel pak svá ústa a řekl démonovi: „Pojď a přebývej ve mně.“ Ďábel, jako by ho popálili ohněm, vykřikl: „Jak mohu vejít do domu Božího?“ a skryl se před svatým, na pustých a nedostupných místech. Na těch místech, pak nečistý duch křičel, tak, že jej všichni slyšeli, že to Boží oheň, ho žene do ohnivé pekelné gehenny.

Takto svatý Parthenios lidem ukázal, velkou sílu víry v Krista.

Svatý Parthenios zemřel v pokoji okolo roku 350 a byl slavnostně pohřben vedle katedrálního chrámu města Lampsakos v kapli, kterou sám postavil.

Svaté ostatky tohoto divotvůrce, jsou nyní uloženy v monastýru Panagia Makrimallis – Μονή Παναγίας Μακρυμάλλης, poblíž města Chalkis, uprostřed ostrova Evvia – Εύβοια v Řecku.

 

Podle:

Svt. Filaret (Gumilevský), arcibiskup černigovský a nižynský (♰ 1866)

Životy svatých, s poučeními o svátcích Páně, Přesvaté Bohorodice a zjeveních divotvorných ikon

 

Svatých 20 000 mučedníků z Nikomédie, v chrámu upálených (♰ 302)

památka 28. prosince / 10. ledna

 

Za doby vlády císaře Maximiana Herkulia vzkvétala v Nikomédii křesťanská víra a den ode dne rostla. Jednou, když se císař nacházel v onom městě, dozvěděl se o velkém množství křesťanů, kteří tam přebývali a o posilování místní křesťanské církve. Velmi se kvůli tomu rozhněval a vymyslel plán, jak to všechno zničit.

Všem obyvatelům města nařídil, aby se shromáždili a vzdali chvály a děkovné oběti římským bohům, přičemž každému, kdo by takto neučinil, kdo by to odmítl, pohrozil smrtí.

Poté, co tento tyranský císař, nechal popravit několik křesťanů, jejichž postavení v místní správě nebo jejich dvorní hodnosti, je činilo obzvláště nebezpečnými. Rozeslal po celém městě své služebníky s rozkazem, aby vyhledali a s mučením popravili každého křesťana, ať už by se ukrýval kdekoli. S každým dalším dnem rostl počet obětí a nebeský zástup mučedníků se rozrůstal o stále rostoucí počet nových vyznavačů Kristova jména.

V předvečer svátku Kristova Narození, oznámili bezbožní pohané císaři, že biskup města, svt. Anthimos (♰ 302), který povzbuzoval místní křesťany k mučednické smrti, shromáždil celé své stádo v městské katedrále. Toho využil Maximianus a vojákům nařídil tento chrám obklíčit tak, aby z něj nikdo nemohl uniknout. Budova chrámu, byla ze všech stran obklopena hranicemi dříví a před vchodem byl vztyčen pohanský oltář. Poté císařští heroldi oznámili křesťanům modlícím se v chrámu, že ti, kteří si přejí zachránit svůj život, mohou tak učinit, když vyjdou ven a obětují římským bohům.

Diákon Agapios, který uslyšel tato slova, přemožen horlivostí k Bohu, pospíšil k ambonu, ze kterého pak zvolal k věřícím: „Bratři a sestry vzpomeňte si, jak často jsme s úctou vzpomínali tři mládence uvržené do pece Babylonské, kteří přizývali každé stvoření, aby oslavovalo Pána. A jak Bůh Slovo poté sestoupil v tělesné podobě, aby jim poskytl svou pomoc, učinil jejich těla nezranitelnými vůči plamenům a obklopil je chladivou rosou (Dan 3,25-26). Nyní nastal čas, abychom se k nim připodobnili. Přinesme sami sebe, jako dobrovolnou oběť této dočasné smrti, pro lásku k našemu Pánu a Učiteli, abychom s Ním kralovali navěky!“ Všichni shromáždění, tehdy pak jednohlasně odpověděli Maximianovým poslům: „My věříme v Krista našeho Boha, a za Něj jsme připraveni dát svůj život!“

Když vojáci začali rozdělávat obrovský oheň, svatý Anthimos nařídil diákonům, aby shromáždili všechny katechumeny, kteří se připravovali na křest. Poté je pokřtil, pomazal svatým myrem a odsloužil Božskou liturgii, na které, pak všichni přijali Tělo a Krev Kristovu. Naplněni blahodatnou silou a sjednoceni v jedno tělo s Kristem, který v nich přebýval, svatí mučedníci se už vůbec nebáli stoupajících plamenů a oblaků kouře, které naplňovaly chrám. Jedním hlasem opakovali slova chvalozpěvu tří mládenců: „Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, velebte a vyvyšujte ho navěky“ (Píseň tří mládenců Dan 3, 57), dokud posledního z nich neopustil život.

Budova chrámu, zůstala pět dní v plamenech. Když lidé konečně mohli vstoupit na doutnajících trosek, uviděli místo obklopené oslepujícím světlem a namísto dusivého zápachu spáleného masa se kolem linula blahá vůně. Podle tradice, přijalo mučednický konec života a posmrtně bylo oslaveno 20 000 křesťanů. Svatý Anthimos, zázračným způsobem unikl smrti a poté, vedl ještě mnoho dalších duší ke spáse a znovuzrození skrze svatý křest. Dokud nakonec i on sám, nepřijal mučednickou smrt pro Krista.

Tropar hlas 2.

Požehnaná země, která přijala vaši krev, nositelé utrpení Páně, a svatý je příbytek, který přijal vaše těla. V duchovním boji jste zvítězili nad nepřítelem a se smělou odvahou, kázali jste Krista. Jeho, jako dobrého proste, o spáse našich duší.

Svatá velká mučednice Anastasie ze Sirmia, osvoboditelka z pout, uzdravitelka (♰ 304)

památka 22. prosince / 4. ledna

Svatá Anastasie (Anastasia, Anastázie), byla dcerou vznešeného a bohatého Římana – pohana. Vyznačovala se moudrostí a krásou, získala to nejlepší vzdělání. Její matka, která byla křesťanka, ji vychovala v křesťanském duchu a Anastasie milovala Krista od svého dětství. Brzy se však dozvěděla o hořkosti života. Její matka Fausta¹ a její milovaný učitel, starec Chrysogonos², byli jako křesťané uvězněni. Spolu s nimi takto strádalo i mnoho dalších křesťanů.

Když se to Anastasia dozvěděla, naplnil jí s nimi hluboký soucit a začala vězněné křesťany navštěvovat a utěšovat je v jejich strádáních. Se všemi, kteří se nacházeli v těžkostech a stali se pronásledovanými, přebývala v zármutku a snažila se jim ulehčit jejich cestu mučedníků.

Když její matka zemřela, otec svou dceru proti její vůli provdal. Za muže ji vybral pohana, člověka lakomého a krutého. Jedinou její útěchou v tomto žalu, jí byla pomoc potřebným a návštěvy vězněných křesťanů. Skrze velké úplatky, které Anastasia dávala strážným, si vykoupila volný vstup do vězení. Když se o tom její manžel dozvěděl, v obavě, že takto promrhá veškeré své věno, začal ji v domě zavírat.

Zbavena možnosti pomáhat těm, kteří strádali ve vězení, napsala list Chrysogonovi: „Modlete se za mě k Bohu, pro jehož lásku trpím až k vysílení.“ Učitel jí odpověděl: „Pamatujte, že Kristus, který chodil po vodách, má moc utišit každou bouři“.

Brzy poté se stalo, že manžel Anastasie zemřel při cestě na moři a ona znovu získala svou svobodu. Už se neomezovala jen na římské žaláře, ale začala navštěvovat i žaláře v sousedních městech. Vězňům poskytovala jídlo a oblečení, omývala jim rány a platila žalářníkům, aby s nimi zacházeli méně krutě. Za tyto lidumilné činy začala být, proto nazývána „Uzdravitelkou“ a „Vykupitelkou z pout“.

Jednoho dne, když dorazila do žaláře, aby se podívala na vězně, které navštívila předchozí den, zjistila, že jsou pryč. Když se Anastasie dozvěděla, že všichni byli té noci popraveni, hořce se rozplakala. Vězeňský dozorce si toho všiml a pochopil, že Anastasia je také křesťankou, zajal ji a uvrhl jí do žaláře ve městě Sirmium, tehdejším hlavním městě Ilýrie.

Protože během soudu vyšel najevo její urozený původ, bylo vynaloženo veškeré úsilí, aby ji přesvědčili, zříci se křesťanské víry. Byla i mnoho mučena, a když mučení na jejím těle, ji nemohlo nijak učinit zle, začali ji mučit hladem. Strávila 60 dní ve vězení bez jídla. Avšak ani tím nebyla její víra zlomena. Anastasia zůstala věrná Kristu.

Poté byla odsouzena ke smrti. Přivázali ji ke čtyřem sloupům, pod kterými zapálili oheň a zaživa ji upálili. Bůh však rozhodl jinak. Ještě, než se plameny rozhořely, duše svaté Anastasie pokojně odešla do nebeských příbytků. Mučednice zemřela okolo roku 304.

Její tělo, netknuté ohněm, bylo poté pohřbeno v zahradě zbožnou ženou Apollinarií.

V pátém století, byly ostatky svaté Anastasie přeneseny do Konstantinopole, kde byl na její počest postaven chrám. Později byla hlava a část pravé nohy velké mučednice, přeneseny do monastýru svaté Anastasie, který se nachází nedaleko Soluně

________________________

¹ Svatá mučednice Fausta ze Sirmia (♰ 304). Památka 19. prosince / 1. ledna. Svatá Fausta byla matkou svaté velké mučednice Anastasie. Je ctěna jako vzorná matka, obdařená darem vychovat svatou dceru.

² Svatý mučedník Chrysogonos Aquilejský (♰ 304). Památka 22. prosince / 4. ledna. Zbožný a vzdělaný římský křesťan, učitel a rádce velké mučednice Anastasie. Na Diokleciánův příkaz byl zatčen a přiveden k němu do Aquileie. Tam císař osobně Chrysogona vyslýchal, protože ho však nijak nedokázal přesvědčit, aby se křesťanské víry zřekl, nařídil mu useknout hlavu a hodit ho do moře. Tělo i useknutou hlavu svatého mučedníka vyplavily vlny na břeh. Božím zjevením je objevil presbyter jménem Zoilus, uložil je do schrány a skryl ve svém domě.

³ Sirmium bylo starořímské město v provincii Panonie, na jeho místě, se dnes nachází srbské město Sremska Mitrovica.

 

Spravedlivý Jan Kronštadtský (♰ 1908)

památka 20. prosince / 2. ledna

Spravedlivý Jan Kronštadtský, jako Ivan Iljič Sergijev, se narodil 19. října 1829 v malé vesnici Sura v Pinežském újezdu Archangelské gubernie. Při křtu byl pojmenován Janem ke cti ctihodného Jana Rilského, protože se narodil v den jeho svátku. Jeho otec, žalmista, vštípil svému synovi lásku k bohoslužbám a modlitbě a naučil ho hledat útěchu a ochranu v Bohu, při všech životních zkouškách a souženích. Chlapec se potýkal se školou a učení mu zpočátku šlo jen velmi ztěžka. Vroucně se, proto modlil k Pánu o pomoc. V odpovědi na modlitby, mu Pán během jedné noci uvolnil pouta, která tížila chlapcovu mysl. Od té doby se stal dobrým studentem, a dokonce získal stipendium k pokračování ve studiu na Petrohradské duchovní akademii.

Během těchto let, svatý hodně četl a zajímal se o mnohé, ze všeho nejraději, se ale modlil a s úctou přemýšlel o Bohu během osamělých procházek v přírodě. Po smrti svého otce, musel jako mladík kromě studia pracovat, ještě jako sekretář, aby finančně vypomohl rodině. Během těžkých zkoušek chudoby a sklíčenosti, svatý posiloval svého ducha vytrvalou modlitbou a prosil Pána, aby mu dal víru a duchovní radost.

Později pak říkal, že zármutek a žal, je odpadlictví a smrt srdce. Svatý Jan vnímal každou událost ve svém životě jako znamení od Boha. Sen, který pak jednou spatřil, jej utvrdil v úmyslu oženit se s dcerou protojereje katedrálního chrámu města Kronštadt.

Svatý Jan se proto vzdal svých plánů stát se misionářem na Sibiři, Severní Americe, nebo ve vzdálené Číně a na místo toho, na sebe přijal kazatelskou službu ve své zemi a navždy zůstal v Kronštadtu, námořní základně hlavního města. Toto město, plně vstřebalo všechny neduhy své doby, chudobu, sociální nespravedlnost a morální úpadek tehdejší ruské společnosti, která byla na zápraží budoucí velké katastrofy.

V den jejich svatby, pak svatý Jan řekl své ženě tato slova: „Lízo, na světě je dost šťastných rodin i bez nás. Služme Pánu společně!“ Po zbytek života, manželé zachovávali tělesnou čistotu a oslovovali se „bratře“ a „sestro“.

Na kněze, byl rukopoložen 12. listopadu, roku 1855. Svou pastýřskou službu, otec Jan založil na neustálém rozjímání nad Svatým Písmem, nočním čtením Ježíšovy modlitby a každodenní službou Božské liturgie.

„Božská liturgie je v pravdě Nebeská služba zde na zemi, během které, sám Bůh tím nejpodivuhodnějším, nejdůvěrnějším a nejbližším způsobem je přítomen a přebývá s lidmi, Sám jsa přitom neviditelným Vykonavatelem svatých tajin, tím, kdo obětuje a je obětován. Není na zemi nic svatějšího, vyššího, majestátnějšího, slavnostnějšího, životodárnějšího než liturgie!“ Tato slova, napsal svatý do svého do deníku: „Můj život v Kristu.“

Pro otce Jana, byla veškerá kněžská služba, včetně pastorační péče o farníky, pokračováním liturgické tajiny, pokračováním kněžství Kristova, kterým se dosahuje spásy a posvěcování věřících v Církvi. Kněz je živoucím obrazem Krista, a proto se otec Jan od samého začátku své služby snažil přinášet a nésti životodárné světlo Lidumilného Krista. Především do těch nejchudších a od dobré společnosti vyloučených čtvrtí. Vcházel do všech domů, bral děti do náruče a promlouval k samému srdci jejich rodičů slovy naplněnými mimořádnou mírností a láskou. Navštěvoval nemocné a jejich lože bolesti, proměňoval na v lože blaženosti skrze útěchu víry.

Svatý dával chudým vše, co měl, a často se dokonce vracel domů bez bot a teplého oblečení. Procházel těmi nejrůznějšími místy, nikoho nesoudil, nosíce s sebou modlitbu a živou přítomnost Krista. Svatý Svým duchem, neustále usilující o Boha, procházel skrze stále více rostoucí zástupy, které za ním přicházely, a jako zářící slunce kolem sebe šířil duchovní světlo. Žehnal, pomáhal svojí modlitbou, přijímal a hned i rozdával dary.

Pro takovýto způsob jeho života, dlouho na sebe nenechaly čekat urážky a pomluvy, ze všech možných stran. Byl dokonce nazýván bláznem a šílencem. ​​On však na to nehleděl a pilně pokračoval ve své práci, radostně snášejíce urážky pro lásku Kristovu. Nehledíce na mnohé obtíže a těžkosti, se otci Janovi s pomocí stále rostoucího přílivu darů podařilo otevřít „Dům pracovitosti“ – velkou dobročinnou instituci, která zahrnovala chrám, školy, útulky a dílny.

Tisíce potřebných lidí zde nejen dostávaly materiální pomoc, ale také znovu získávaly svou lidskou důstojnost díky možnosti získat vzdělání a účastnit se také církevního života.

Po třicet dva let, svatý Jan spojoval svou pastorační službu, s vyučováním ve škole, v níž upřednostňoval vzdělávání duše studenta před shromažďováním znalostí, vštěpoval dětem živou víru v Boha, učil je vidět krásu světa kolem sebe a ctít ve všech lidech obraz Boží.

V průběhu let, láska otce Jana ke všem bez výjimky stále rostla. Zároveň rostla i jeho sláva a šířila se daleko za hranice města Kronštadt. „Kněz, musí soucítit s celým světem. Musí být vším pro všechny,“ říkal svatý pastýř. Na oplátku mu Pán daroval neobyčejnou způsobnost uzdravovat tělesné neduhy a nemoci, obracet na víru a utěšovat truchlící duše. Takto svému věrnému služebníkovi, ukázal jeho pozemské poslání: být živým sloupem modlitby, zastáním a přímluvy za všechen národ, pastýřem dobrým.

V druhé polovině svého života to nebyl ani tak svatý Jan, kdo navštěvoval lid, ale spíše Krista milující věřící, kteří k němu ve velkých zástupech přicházeli. Tisíce lidí denně přijížděly do Kronštadtu, aby navštívili otce Jana o radu a pomoc, aby u něj vyprosili jeho svaté modlitby před Bohem, nebo prostě jen aby ho spatřili. Na poště bylo dokonce zřízeno zvláštní oddělení, které třídilo masu dopisů, telegramů a peněžních poukázek, které mu byly zasílány. Z darů, které otec Jan obdržel, podpořil na tisíce chudých lidí a založil nemálo chrámů a monastýrů.

Svatý Jan vstal ve tři hodiny ráno a šel do Božího chrámu, který byl už zaplněný lidem. Sloužil jitřní liturgii. Při proskomidii byly prosfory, které přinesli věřící uloženy do velkých košů spolu s nekonečnými seznamy jmen věřících, které otec Jan vzpomínal. Vzal je do rukou a vroucně se modlil k Pánu, jako by byl přímluvcem a ochráncem za každého jednoho vzpomínaného na svaté liturgii. Služba Božské liturgie otcem Janem, zanechávala na přítomných nesmazatelný dojem. Otec Jan, stál před oltářem, jako by stál před samým Božím trůnem, a obracel se k Pánu s takovým citem, který se dotkl i toho nejzatvrzelejšího srdce. Pokaždé, když svatý uděloval přijímání, tváře měl pokryté slzami.

Ve svých plamenných kázáních, vyzýval věřící k častému přijímání svatých tajin, protože tehdy bylo mnohdy zvykem přijímat ho pouze jednou ročně. Svatý Jan nemohl vyslechnout zpověď každého, kdo přišel, proto byl v jeho farnosti spontánně obnoven dávný zvyk společné zpovědi. Kajícníci se slzami v očích vyznávali všechny své hříchy před svými bratry v Kristu a poté se skláněli před Dárcem radosti. Jan Kronštadtský, obdržel od Pána podivuhodný dar, kdy svými slovy a celým svým bytím zprostředkovával těm kdo obklopovali vědomí pocit živé Kristovy přítomnosti.

Po liturgii, která končila kolem poledne, otec Jan strávil zbytek dne přijímáním těch, kteří žádali pomoci, návštěvami těch, kteří byli v jeho péči, a navracením radosti, naděje a víry zoufalým. Domů se vrátil až po půlnoci. Navzdory takovéto neustále soustředěné činnosti, svatý nikdy neoslaboval svého modlitebního ducha.

Na konci svého pozemského života, svatý Jan prožil těžkou zkoušku, bolestivou nemoc, veškeré své těžkosti, však snášel s tichostí, trpělivostí a vděčností.

Předpověděl den své smrti a 20. prosince 1908 zesnul v Pánu, obklopen láskou a úctou věřících. Od těch z prostých poměrů až po carskou rodinu. Vyslaný do světa jako prorok Boží, otec Jan Kronštadtský, položil základy duchovního obrození věřících před budoucí revolucí.

Svým životem, zjevil příklad toho, jakým má být pravoslavný kněz, který je přede vším služebníkem Božího milosrdenství mezi lidmi.

Tropar hl. 1.

Zastánce víry pravoslavné, opatrovníku země Ruské, vzore pastýřů a příklade věřících, pokání a života v Kristu kazateli, Božských tajin zbožný služebníku a smělý přímluvce za lid, spravedlivý otče Jane, uzdraviteli a podivuhodný divotvůrce, slávo města Kronštadtu a ozdobo naší Církve, pros nejdobrotivějšího Bohu, usmířit svět a spasit duše naše.

Modlitba

Velký Kristův služebníku, svatý spravedlivý otče Jane Kronštadtský, pastýři podivuhodný, rychlý pomocníku a milostivý přímluvce! Když jsi k nebi vznášel své slavosloví trojjedinému Bohu, v modlitbách jsi jej přitom vzýval: „Jméno Tvé je Láska – neodvrhni mne, chybujícího člověka; Jméno Tvé je Síla – posilni mne, nemohoucího a padajícího; Jméno Tvé je Světlo – osviť mou duši, zatemněnou vášněmi života; Jméno Tvé je Pokoj – zklidni mou zmatenou duši; Jméno Tvé je Láska – neodvrhni mne milovat.“

Spravedlivý služebníku Boží, nosící jméno Kristovo! Ozáři svou láskou nás hříšné a nemohoucí, dej, abychom přinesli důstojné plody pokání a neodsouzeně přijímali svaté Tajiny Kristovy. Mocí svou v nás posilni víru, v modlitbě nás podporuj, neduhy a nemoci uzdravuj, od neštěstí, nepřátel viditelných i neviditelných nás ochraňuj. Služebníky a představené oltáře Kristova pozdvihuj světlem své tváře ke svatým skutkům pastýřské práce, dětem daruj dobré vychování, mladé poučuj, starým pomáhej, svatyně chrámů a svaté monastýry osvěcuj. Usmiř, divotvůrce a neobyčejný proroku, národy naší země blahodatí a darem Ducha svatého, osvoboď je od hádek a vzájemných sporů, shromáždi rozptýlené, oklamané obrať a připoj ke svaté obecné a apoštolské Církvi; zachovej svou milostí manželství v pokoji a jednomyslnosti, těm, kdož žijí mnišským životem, daruj úspěch a požehnání v dobrých skutcích, duchovně slabé utěšuj, ty, kteří strádají od nečistých duchů, od nich osvoboď, nad těmi, kdo jsou v nouzi a neštěstí, se smiluj a nás všechny poučuj na cestě spasení. V Kristu živý otče náš Jene! Přiveď nás k nezacházejícímu světlu věčného života, dej, abychom byli učiněni hodnými dosáhnout spolu s tebou věčné blaženosti a chválit a velebit Boha na věky věků. Amen.

 

Ctihodný nový mučedník Efrém Novozjevený, divotvůrce (♰ 1426)

památka v den zesnutí 5. / 18. května a 21. prosince / 3. ledna, v den nalezení jeho svatých ostatků, v roce 1950

Do 3. ledna roku 1950, o svatém Efrémovi, nebylo nic známo. V tento den, zjevil ctihodný mnich Efrém lidem místo svého pohřbení, v bývalém monastýru Zvěstování Přesvaté Bohorodice na hoře Amomon u města Nea Makri v kraji Attika. Tehdy igumenie Makaria (Desipri), která monastýr započala znovuobnovovat, nalezla 3. ledna 1950 blahovonné části ostatků neznámého mnicha. V pochybnostech, se igumenie vroucně modlila k Bohu, aby ji Pán odhalil, komu tyto ostatky patřily. Po nějaké době se jí, stejně tak i dalším sestrám z monastýru, a i dalším lidem, několikrát ve snu zjevil Efrém a vyprávěl o svém životě a mučednické smrti. Slova o ctihodném se zcela shodovala.

Svatý Efrém, se stal mnichem ve čtrnácti letech v tomto monastýru, který byl tehdy ve svém rozkvětu. Po dvaceti sedmi letech modlitby půstu a odříkání, byl tento monastýr přepaden Turky, kteří zabili všechny mnichy a monastýr zničili.

Svatý Efrém tehdy zabit ani zraněn nebyl, protože v té době byl mimo monastýr. Když se do monastýru vrátil, pohřbil své zavražděné bratry, a i nadále tam žil v půstu a modlitbě. O rok později, se Turci na stejné místo vrátili a Efréma zajali. Krutě ho mučili, chtěli se dozvědět o pokladech v monastýru a také chtěli, aby se on, zřekl Krista.

Od 14. září 1425 až do 5. května 1426, byl ctihodný Efrém, vystaven mnoha mučením. Svými mučiteli, byl pověšen na morušovníku hlavou dolů. Nohy a hlava, mu byly přibity ke stromu a jeho tělo bylo páleno. Nakonec ho mučitelé ubili ke smrti. Strom, na kterém ctihodný přijal mučednickou smrt, se dochoval až do dnešních dnů a nachází se v kapli monastýru.

Od okamžiku svého prvního zjevení, svatý Efrém, neustále ukazoval a dokazoval, že přebývá v Bohu, prostřednictvím velkého počtu svých zjevení a uzdravení. Jako vyhublý asketa, pronášel slova: „Jmenuji se Efrém.“ Jindy, se zjevoval v kněžském rouchu.

Ctihodný Efrém některé uzdravuje z nevyléčitelných nemocí, jiným posiluje jejich ochablou víru, osvobozuje od nebezpečí či požáru, nebo utěšuje zarmoucené a truchlící, poukazujíc přitom na to, jaké utrpení on sám snášel z lásky ke Kristu.

V roce 1982, svatý Efrém stanul před jedním věřícím společně se ctihodným novým mučedníkem Rafaelem Mytilénským (♰ 1463), který se také zjevil věřícím, při podobných okolnostech.

Takto chtěl Bůh zjevně prorocky ukázat, že stejně jako kdysi, tak i dnes, se raduje ze svých svatých a skrze ně, vylévá své milosrdenství k posílení Církve a k útěše věřících.

Od té doby, co se ctihodný Efrém zjevil ctihodné igumenii Makarii, monastýrským sestrám a dalším věřícím, je monastýr v Nea Makri, nazýván monastýrem ctihodného mučedníka Efréma, nově zjevného, divotvůrce. Stal se poutním místem mnoha věřících. Na přímluvu ctihodného, bylo učiněno mnoho zázraků, které přispěly k růstu jeho úcty v Řecku. V archívu monastýru, se schraňují dopisy vyprávějící o zázračné pomoci svatého. Do roku 1999 bylo shromážděno 124 takových svědectví.

V roce 1998 byl svatý Efrém připočten do zástupu svatých, synodem Řecké Pravoslavné Církve. Následně, se Řecká Pravoslavná Církev, opakovaně obracela na Konstantinopolský Patriarchát s podněty k zapsání tohoto ctihodného nového mučedníka, do zástupu svatých. Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu, takto učinil 2. března 2011. Službu, zasvěcenou tomuto světci, pak napsal a sestavil ctihodný Gerasimos Mikrojannanitis (♰ 1991).

Památka svatého, se slaví dvakrát ročně, v den jeho zesnutí 5. / 18. května a 21. prosince / 3. ledna a v den nalezení jeho svatých ostatků, v roce 1950.

Synaxarion – Životy svatých Pravoslavné Církve

sestavený jeromonachem Makárijem Simonopetrským

kniha 5.

2011

 

Svatý nový mučedník Jan Thassoský (♰ 1652)

památka 20. prosince / 2. ledna

Narodil se na ostrově Thassos ve vesnici Maries. Ve 14 letech byl přiveden do Konstantinopole, kde se stal učedníkem krejčího v městské čtvrti Galata.

Jednoho dne se osmnáctiletý Jan na příkaz svého mistra vydal k jednomu obchodníkovi koupit látku. Během obchodu však došlo k hádce a tento obchodník oznámil místnímu hodžovi, že se Jan rouhal jejich víře. Turci proto mladíka chytli a přivedli ho před vezíra. Vezír, který mu bylo líto mladého chlapce, mu nabídl, že když přijme islám, vyhne se trestu. Když to Jan odmítl, vezír nařídil, aby mu byla setnuta hlava.

20. prosince 1652 byl pak Jan přiveden na popraviště známé jako „kožešinový trh“, poblíž čtvrti kožešníků. Kat, který chtěl zlomit jeho pevné odhodlání, mu na místo toho, aby mu hlavu usekl, začal pomalu řezat jeho krk. Mučedník však zůstal neoblomný. Když nakonec viděl, že svatý přijímá smrt s velkou radostí, aniž by se vůbec chvěl, máchl mečem silou a sťal ho.

Poté, co svatý Jan, přijal smrt mučedníka, křesťané jeho tělo pohřbili, ve čtvrti Beyoğlu.

Životy svatého mučedníka Jana sepsali Joannis Kariophillis, velký logothétes Velké (tj. Konstantinopolské) církve, a Meletios Syrigos. Později byl jeho život zapsán také do sbírky „Nové martyrologium“, kterou sestavil ctihodný Nikodém Svatohorec.