Ctihodný Longin Pracovitý,

vrátný Pečerský (13.–14. stol.)

památka 16. / 29. října

Ctihodný otec Longin byl proslulý svou hlubokou poslušností a svatostí svého života. Zatímco pečlivě střežil monastýrské brány, neustále bděle sledoval i hnutí vlastního srdce. Díky jeho ostražitosti nemohl do svatého mnišského příbytku proniknout žádný nepřítel.

A stejně tak do jeho srdce nevstupovala ani žádná marnivá mysl či zhoubná vášeň. Odvrátil zrak své duše od pozemských bran a upřel jej k branám nebeským – ke Království Božímu – přičemž rozjímal o tom, jak by do něj mohl vejít.

Neboť aby člověk mohl vstoupit do nebe, musí dosáhnout co nejtěsnějšího sjednocení s Pánem, který řekl: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude spasen“ (Jan 10,9). A právě takovéhoto božského společenství s Kristem se dostalo ctihodnému Longinovi.

Blahodať Boží, která v něm přebývala, se projevovala skrze rozličné duchovní dary a skutky. Tento ctihodný otec byl obdařen darem duchovního vhledu a prozíravosti. Svým duchovním zrakem dokázal spatřit činy i myšlenky těch, kteří přicházeli do svatého příbytku nebo z něj vycházeli.

Podporoval a chválil ctnostné za jejich spravedlivé úsilí a jednání, rozněcoval v nich ještě větší horlivost ke ctnostnému životu. Hříšníky pak napomínal pro jejich přestupky a varoval je před Božím soudem, pokud by nenapravili svůj život, čímž je přiváděl k pokání. Dosáhnuv vysokého věku, odešel k Pánu.

V poznámkách k mapě Vzdálených jeskyní z roku 1638 je uvedeno: „Zde spočívají ostatky svatého mnicha Longina.“ V dokumentech z let 1661 a 1703 je tento asketa označován jako „Logvin“, zatímco na pozdější mapě – pravděpodobně z roku 1744 – je vzpomenut jako „ctihodný Logvin, vrátný Pečerský“.

Starobylý rukopisný záznam z lávry, který zveřejnil v roce 1885 arcibiskup Modest (Strelbickij), uvádí: „Ctihodný Longin, muž velké svatosti a poslušnosti, sloužil v monastýru jako vrátný. Pán mu rovněž udělil dar rozlišování myšlenek – věděl, s jakými úmysly lidé do monastýru přicházeli či z něj odcházeli.“

Kromě samostatné památky ctihodného, která se slaví 16. / 29. října ve stejný den jako památka svatého Longina setníka, se jeho památka ještě připomíná 28. srpna / 10. září ve Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících ve Vzdálených (Theodosijových) jeskyních a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských 2. neděli Velkého půstu.

Tropar, hlas 1.

Ctihodný a v Bohu blažený otče Longine, bdělý strážce monastýrských bran, a ještě bedlivější a neúnavný strážce vlastních smyslů před veškerou světskou marností, pros Pána slávy, který o sobě řekl, že je Dveřmi, aby nám otevřel bránu milosrdenství svého.

 

 

Svatý apoštolům rovný Rostislav,

kníže velkomoravský (♰ 870)

památka 15. / 28. října

„Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil, aby též jiné kraje nás napodobily. Pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů.“ 

Apoštolům rovný kníže Rostislav nastoupil na moravský trůn v roce 846, v době, kdy na moravském území již působili křesťanští misionáři z Řecka a Německa. Poté, co přijal křest od jednoho z těchto misionářů, se svatý Rostislav rozhodl přivést celý svůj národ ke světlu křesťanství. Kníže si však uvědomoval, že hlásání evangelia může být úspěšné pouze tehdy, budou-li misionáři oslovovat lid v jeho rodném jazyce. Němečtí misionáři naproti tomu slovanským jazykem nehovořili a bohoslužby sloužili v latině.

Kníže Rostislav se nejprve obrátil na římského papeže se žádostí o vyslání misionářů, kteří by ovládali slovanský jazyk, avšak v Římě na jeho prosbu nereagovali. Kníže se poté obrátil na Byzanc. S požehnáním patriarchy Fotia se na Moravu vydali ti nejzdatnější misionáři, kteří dokonale ovládali slovanský jazyk – svatí apoštolům rovní Cyril a Metoděj. Na Moravě pak Cyril a Metoděj vytvořili písmo, známé jako hlaholice, a následně přistoupili k překladu liturgických knih do slovanského jazyka a k šíření vzdělanosti.

Latinští misionáři vystupovali jako rozhodní odpůrci díla svatých Cyrila a Metoděje, protože se drželi tzv. trojjazyčné hereze¹. Jednali v zájmu německých knížat, která si činila nároky na moravská území. Kníže Rostislav nejenže inicioval pravoslavnou misii na Moravě, ale stal se také hlavním ochráncem těchto misionářů.

Po zbytek své vlády kníže Rostislav podporoval činnost pravoslavných misionářů a bránil Moravu před německým vlivem. Položil základy kulturního rozvoje nejen Velké Moravy, ale celé východní Evropy. Avšak uhájit politickou nezávislost svého státu už nedokázal. V roce 870 byl velkomoravský kníže Rostislav zajat Franky, postaven před soud a odsouzen k oslepení.

Nespravedlivě odsouzený velkomoravský kníže bohabojný Rostislav zemřel za svůj lid a pravdu Kristovu jako mučedník neznámo kde, snad ještě roku 870, po velkém strádání.

Mnohotrpící přeslavný vyznavači, v národě svém rozsévači svatého pravoslaví, pros Krista Boha, aby žehnal zemi moravské, české i slovenské, abychom žili ve zbožnosti a spaseny byly duše naše.

ze 3. stichiry Služby svatému velkomoravskému Rostislavovi

Tropar, hlas 6.

Prvý mezi knížaty národa svého, Bohem byv nabádán zatoužil jsi zanechati sloužení modlám a v pravé víře poznávati Boha živého prozřetelně pečujícího o lid svůj. K slavnosti víry povolal jsi moudré učitele, kteří nabídli nám perlu nesmírné ceny k životu věčnému. Moravský kníže Rostislave, požehnán jsi byl světci Cyrilem a Metodějem, kteří velikou lásku projevili k lidu slovanskému, naučivše jej pravé bohoúctě. Na této skále víry blahoctnostným životem ses ozdobil, a nyní v příbytcích Otce nebeského pros za nás, aby spasil duše naše.

Kondak, hlas 4.

Celým srdcem svým i duší Boha sis zamiloval a s národem svým snažil ses sloužiti mu ve ctnosti a pravdě celým svým životem v duchovním zápase. Hle, pozval jsi moudré učitele z Konstantinova města – Bohem chráněného Cařihradu, kteří lid tvůj zákonu Božímu a svatým Písmům naučili s pomocí Boží. Z řeckých knih do jazyka slovanského, písmena mu objevivše, horlivě překládali. V nich pak i my vzděláni jsouce, Bohu díky vzdáváme, že nezůstali jsme v nevědomosti, ale naučeni, co je vůle Boží, jak spasiti duše své a získati nekonečný život v nebesích na přímluvy tvé, kníže Rostislave, jehož světlou památku v Kristově Církvi oslavujeme.

__

¹ Trojjazyčný blud. Trojjazyčná (trilingvální) hereze je název, který užil svatý Cyril Filozof pro nepravdivé tvrzení, že v rámci zbožnosti lze konat křesťanské bohoslužby a Písmo svaté může být předkládáno pouze ve třech jazycích, a to v těch, v nichž byl vyveden nápis na tabulce umístěné na Kristově kříži: hebrejštině, řečtině a latině. Takzvaná „trojjazyčná hereze“ není naukou v obvyklém teologickém smyslu, ale spíše postojem, který nemá žádný základ v Písmu svatém ani ve Svaté tradici církve. Jak víme, Kristus přikázal svým apoštolům, aby hlásali spásné učení všem národům: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Matouš 28,19–20). Zároveň neřekl, že jeho učení (zaznamenané později v Písmu, které bylo zahrnuto do souboru posvátných kanonických knih) může být prezentováno písemně pouze ve třech jazycích. Otázka, zda je možné přeložit Písmo svaté do různých jazyků (nezahrnutých ve výše uvedených třech), aby bylo přístupnější lidem, byla se zvláštní naléhavostí položena v souvislosti s misí svatých Cyrila a Metoděje na Velké Moravě (kde kázali Boží slovo a zaváděli bohoslužebnou praxi v místním jazyce). Tato skutečnost je zmíněna v Životě sv. Cyrila Filozofa, tam se také zmiňuje i výraz „trojjazyčná hereze“.

 Svatí mučedníci Sarbel a Bebaia (♰ 101)

památka 15. / 28. října

Svatý Sarbel, který žil za vlády císaře Trajána, byl původně pohanským knězem v Edesse. Později, poté co ho poučil ve víře zbožný svt. Barsimaeus Edesský ¹, přijal křest spolu se svou sestrou Bebaiou.

Když ho před edesským knížetem obvinili z vyznávání křesťanské víry, stanul před soudem a byl zbit holemi. Protože svatý Sarbel knížete odvážně pokáral a poukázal na marnost pohanských bohů, rozlícený kníže nařídil, aby ho sedmkrát vytáhli na skřipec. Pokaždé byl přitom bičován řemeny z volské kůže, drásán železnými hřebeny a pálen svícemi.

Svatý se však obracel k Bohu v modlitbách a Pán zástupů přinesl jeho utrpení úlevu. Když mučitel viděl mučedníkovu udatnou vytrvalost, nařídil, aby mu do hlavy zatloukli hřeby – což byl čin, který všechny naplnil hrůzou. V tu chvíli Bebaia, jeho sestra, prohlásila, že je také křesťankou. Následně byla i ona podrobena mučení a uvržena do vězení.

Svatému Sarbelovi stáhli kůži, přesto však stále dýchal. Poté byl on i jeho sestra sťati. Věřící vzali jejich těla a uložili je do země.

Životy svatých, sepsané svt. Dimitrijem Rostovským

15. října

_

¹ Svt. Barsimaeus, biskup edesský (♰ 114). Památka 29. ledna / 11. února. Světitel poučil ve víře a pokřtil sourozence Sarbela a Bebaiu, kteří se později stali svatými mučedníky, a za to byl předveden před místodržitele Lysia. Svatý vyznal svou víru v Krista, načež Lysias nařídil svým vojákům, aby ho nemilosrdně zbili a poté uvrhli do vězení. Krátce nato bylo pronásledování křesťanů na čas přerušeno a svatý byl propuštěn na svobodu. Zesnul v pokoji roku 114.

 

 Ctihodný mučedník Lukián,

Pečerský presbyter (♰ 1240)

památka 15. / 28. října

Lukián žil jako mnich v Kyjevsko-pečerském monastýru v době mongolsko-tatarského vpádu. Stejně jako několik dalších ctihodných otců z Kyjevských jeskyní i on zemřel mučednickou smrtí z rukou mongolsko-tatarských vojáků.

Nápis na starobylé ikoně svatého uvádí, že ctihodný mučedník Lukián přijal svá strádání z rukou Bátú-chána¹, při dobytí a zpustošení Kyjeva v roce 1240².

Ostatky tohoto askety jsou poprvé zaznamenány na mapě Vzdálených jeskyní, o které se předpokládá, že pochází z roku 1744, kde je uveden jako „Ctihodný Lukián, mučedník“.

O ctihodném mučedníkovi Lukiánovi nejsou známy žádné další podrobnosti.

Dny památky jsou 15. / 28. října a je také připomínán ve Sboru ctihodných otců Kyjevsko-pečerské lávry spočívajících ve Vzdálených (Theodosijových) jeskyních a ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevsko-pečerských.

_

¹ Bátú. Též Bátú-chán, okolo 1205–1255, byl mongolský princ, významný vojevůdce a zakladatel Zlaté hordy. Bátú vedl masivní mongolskou invazi, během které zničil většinu knížectví Kyjevské Rusi a v roce 1240 vyplenil Kyjev.

² Zničení a vyplenění Kyjeva. Událo se na podzim roku 1240, což znamenalo definitivní konec Kyjevské Rusi jako silného politického celku. Obléhání a následný masakr patří k nejtragičtějším událostem v dějinách města. Samotné obléhání pod velením Subuteje začalo 28. listopadu 1240. Mongolové město obklíčili a nasadili těžké čínské katapulty a beranidla, kterými dnem i nocí bušili do městských hradeb. Dne 6. prosince 1240 Mongolové prolomili hradby u Polské brány a vtrhli do města. Obyvatelé se zoufale bránili v ulicích a nakonec se stáhli do kamenného Desátkového chrámu. Pod náporem stovek lidí a kvůli mongolským obléhacím strojům se však střecha chrámu zřítila a pohřbila ty, kteří v něm hledali úkryt. Město bylo téměř kompletně vypáleno a srovnáno se zemí. Z původních přibližně 50 000 obyvatel přežilo pouhých 2 000 lidí, zbytek byl zmasakrován nebo odvlečen do otroctví. Zničením Kyjeva se těžiště moci ve východní Evropě definitivně přesunulo na sever, což později umožnilo vzestup Moskevského knížectví.