Ikona Matky Boží, nazývaná Olej dávající – Eleovritissa – Ελαιοβρύτισσα, zvaná též Dochiarissa – Δοχειάρισσα

památka 17. / 30. října

Tato nevelká ikona (její rozměry jsou 28 x 22 cm), patřící k ikonografickému stylu Odigitria ¹, pochází ze 14. století. Nachází se na Svaté Hoře Athos, v úložišti oleje monastýru Vatopedi ². Podle církevní tradice během neúrody na Svaté Hoře Athos a kvůli následnému hladu sama Matka Boží naplnila nádrže s olejem a vínem v monastýrském skladu.

Jednou, když hodnost dochiara ³ v tomto monastýru zastával ctihodný Gennadios ⁴, nastal nedostatek oleje takový, že v monastýru zůstalo jen tolik oleje, aby vyšlo na zapálení chrámových lampád. Gennadios, který chtěl zachovat zbylý olej pro lampády, se proto rozhodl, že přestane bratřím dávat olej k jídlu.

Avšak představený monastýru, pevně důvěřující v pomoc Přesvaté Bohorodice, mu nařídil, aby i přesto, že je oleje málo, bratřím olej dával dále. Gennadios uposlechl vůli igumena. Když přišel do skladu pro další olej a už si byl jistý, že najde i ten poslední sud už prázdný, ke svému překvapení uviděl sud plný. A byl plný tak, že olej dokonce přetékal přes okraje a vyléval se přes práh skladu.

Všichni bratři tehdy oslavovali Královnu nebes a děkovali jí za zázrak Jejího nevýslovného milosrdenství. Od té doby ikona Matky Boží, která byla nazvána Olej dávající – Eleovritissa – Ελαιοβρύτισσα, stojí stále ve skladu oleje – dochiáriu na památku podivuhodného zázraku a neustále od ní vychází blahá vůně.

Skrze modlitby přednášené před touto ikonou poskytuje Královna nebes nejen olej, ale také zajišťuje, že ti, kdo v ni vkládají svou důvěru, nezůstanou bez obživy ani v těch nejtěžších časech.

______________________

¹ Odigitria. Οδηγητρια – Průvodkyně na cestách, Ukazující cestu. Je jedním z hlavních ikonografických typů ikon Matky Boží s Božím Mládencem. Kristus Mládenec je zobrazen sedící na levé ruce Matky Boží, pravou rukou žehná a v levé ruce drží svitek. Kristus Mládenec odpovídá ikonografickému typu Krista Pantokratora – Vševládce. Charakteristickým znakem ikony je pak poloha pravé ruky Panny Marie, která ukazuje k Božímu Mládenci. Symbolicky zobrazuje dogma, že spasení je možné pouze skrze vtěleného Boha – Ježíše Krista.

² Monastýr Vatopedi – Ιερά Μονή Βατοπέδι, Βατοπαίδι. Řecký pravoslavný mužský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, druhý v hierarchii athoských monastýrů, je jedním z nejstarších, nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších místních klášterů; nachází se na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator. Hlavní chrám monastýru je zasvěcen svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Kromě hlavního chrámu má monastýr ještě 16 dalších paraklisů, tj. menších chrámů čili kaplí.

³ Dochiarios – δοχειάριος. Hospodářský správce monastýru vybíraný z mnišského bratrstva. Jeho povinností je starat se o hospodářský chod monastýru.

⁴ Ctihodný Gennadios Vatopedský (15. stol.). Památka 17. / 30. listopadu. Stal se známým ve spojitosti se zázrakem ikony Matky Boží Eleovritissa (tj. Olej vydávající) v monastýru Vatopedi. Tato ikona se nacházela v monastýrském skladu – úložišti. Jednou, když byl nedostatek oleje v monastýru tak velký, že ho bylo už jen pro potřeby chrámu ke svícení do lampád, poslal igumen s důvěrou v pomoc Matky Boží dochiara (sklepníka) Gennadia, aby vybral poslední olej, co zbýval, a dal ho bratřím k přípravě jídla. Gennadios nevěděl, co má dělat, protože tento olej, poslední, co už zbýval, stačil jen pro chrámové lampády. Když však přišel do monastýrského skladu, našel tam sudy na olej, které byly předtím poloprázdné, jak přetékají olejem tak, až se olej dostal ke dveřím. Takto se stal ctihodný Gennadios svědkem toho, jak se zázračným způsobem naplnily sudy na olej. Ctihodný zesnul v pokoji a dožil se úctyhodného stáří.

 Ctihodný Benjamín Pečerský, 

Zatvorník (14. stol.)

památka 13. / 26. října

Ctihodný Benjamín Kyjevskopečerský žil ve 14. století. Než se stal mnichem, byl kupcem a vlastnil značné bohatství.

Jednou, když pozorně naslouchal bohoslužbě, zaslechl slova ze žalmu: „Do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví“ (Žalm 5,7). Vzal si tato slova k srdci a uvažoval: „Jestliže Pán Bůh hubí ty, kdo ‚mluví lež‘, pak jistě zahubí i nepoctivé kupce. A který kupec by mohl tvrdit, že nikdy neřekl lež?“

Při jiné příležitosti zaslechl slova z Evangelia: „Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského“ (Matouš 19,23). Když o tomto Pánově výroku rozjímal, rozhodl se rozdat veškerý svůj majetek chudým a věnovat jej Božím chrámům.

Sám se pak připojil k chudým v duchu, ctihodným otcům Pečerským. Stal se mnichem a až do konce svého života sloužil Hospodinu Bohu půstem, modlitbou, chudobou a poslušností.

Když dospěl k blaženému konci života, odešel ze země do nebe ke Kristu – původci a završiteli duchovního zápasu, aby od Něho přijal korunu věčné odměny.

Jeho ostatky spočívají v Theodosijových jeskyních. Kromě své hlavní památky je ctěn také 28. srpna / 10. září ve Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících ve Vzdálených (Theodosijových) jeskyních a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských o 2. neděli Velkého půstu.

 

Tropar, hlas 2.

Byl jsi dobrým kupcem¹, v Bohu moudrý Benjamíne; neboť tím, že jsi rozdal své pomíjivé bohatství, získal jsi to, co je nepomíjivé v Nebeském království. Nyní, když se v hojnosti těšíš z jeho požehnání, přimlouvej se za nás, abychom dosáhli pokoje a velikého milosrdenství.

_

¹ Království nebeské, je jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.

Matouš 13, 45–46

 

Ctihodný Kosma, biskup maiumský,

tvůrce kánonů, Hagiopolita (♰ 787)

památka 12. / 25. října

Rodiče proslulého ctihodného Jana Damašského (♰ 749), kteří žili v Damašku, přijali za vlastního sirotka jménem Kosma, původem z Jeruzaléma, jenž přišel o své křesťanské rodiče ještě v útlém věku.

Protože byli zbožní a dobročinní, chovali se k tomuto chlapci jako ke svému vlastnímu dítěti a vychovávali jej společně se svým synem Janem. Kromě toho od Hagarenů (Saracénů) vykoupili mnicha – který se rovněž jmenoval Kosma, jenž byl jimi zajat v Itálii a vynikal velkou moudrostí i učeností.

Proto rodiče Jana Damašského svěřili tomuto učenci výchovu svých dvou synů v Božím slově. Kosma se spolu s Janem od svého moudrého učitele mnohému naučil. Když dospěl, zřekl se marného světa a vstoupil do monastýru, aby vedl odříkavý život mnicha v půstu a modlitbě. S velkým zápalem se věnoval duchovnímu zápasu a díky svému způsobu života i hlubokému poznání Boha se v Kristově církvi stal velmi známým.

Když nastala doba obrazoborecké hereze, povzbudil svatého Jana Damašského, aby vystoupil na obranu svatých ikon a pro poučení věřících sepsal pojednání o jejich uctívání. On sám se pak po boku ctihodného Jana Damašského významně podílel na tvorbě děl hájících svaté ikony. Kromě toho složil mnoho troparů a kánonů určených k bohoslužbám v Boží církvi.

Svými hymny oslavil svátky Vzkříšení Lazara, Vjezd Páně do Jeruzaléma, ve Strastném týdnu památku Poslední večeře, dobrovolné utrpení Kristovo a další.

Chvalozpěv Matce Boží „Tebe nad cherubíny ctěnější…“ je (dle Nikefora Theotokise) rovněž připisován svatému Kosmovi. K tomuto chvalozpěvu pak Nikeforos Kallistos Xanthopulos připojuje slova, která k němu doputovala prostřednictvím jiných osob. Podle těchto slov skladba vznikla na Velký pátek a Matka Boží se zjevila ctihodnému Kosmovi a řekla mu: „Tvé chvalozpěvy jsou mi milé, avšak tento je mi milejší než všechny ostatní. Ti, kdo zpívají duchovní písně, jsou mi milí, avšak nikdy k nim nejsem tak blízko, jako když zpívají tento tvůj nový chvalozpěv.“

Jeruzalémským patriarchou byl v roce 743 rukopoložen na biskupa města Maiuma, přístavu starověké Gazy. V této hodnosti mnoho pracoval způsobem, který byl Bohu milý. Svěřené stádo vedl k spásným pastvinám Kristovým a následně pokojně zemřel v Pánu, dosáhnuv úctyhodného stáří.

 Svatí mučedníci Tarachos, Probus a Andronikos (♰ 304)

památka 12. / 25. října

V době největšího rozmachu krutého pronásledování křesťanů za vlády císařů Diokleciána a Maximiana přijali krutá strádání pro Krista tři muži: stařec Tarachos Říman, bývalý voják, Probus, původem ze Sidy v Pamfýlii, a mladý Andronikos, syn občana města Efesu.

Tři části dochovaných mučednických aktů těchto svatých obsahují popis jejich trojího týrání a mučení v Tarsu, v Mopsuestii a v Anazarbu, sestavený notáři (soudními písaři) ze slov mučedníků i mučitelů. Křesťané jej zakoupili za 200 denárů od úředníka a pečlivě ho opsali.

Čtvrtou část tohoto vyprávění, která líčí závěrečné utrpení mučedníků a jejich pohřeb v Anazarbu, sepsali ti, kteří byli svědky jejich útrap a postarali se o jejich uložení do hrobu – Makarios, Felix a Verus.

Stařec Tarachos byl surově zbit, protože odmítl přinést oběť bohům, jak to požadoval prokonzul Numerius Maximus, a poté byl v řetězech uvržen do žaláře. Když byl následně k výslechu přiveden Probus, vyznal svou víru v pravého Boha se stejnou neochvějností.

„Jsi snad tak šílený, že dáváš přednost mučení před císařovou přízní – přízní, která by mohla být tvá, kdybys jen uctíval tytéž bohy, které uctívají sami císaři?“ zeptal se soudce Proba a ukázal na mučicí nástroje rozložené před ním.

„Nejsem šílený, jsem naopak moudrý a odvážný, a to díky moci Páně, která je ve mně,“ odpověděl Probus.

Soudce nařídil, aby byl podroben mučení. Mučedník snášel útrapy klidně a volal pouze: „Pomoz mi, ó Pane!“

„Kde je ten tvůj pomocník?“ vysmíval se mu trýznitel.

„Je se mnou a pomáhá mi...“

„Podívej se na sebe, země kolem dokola je nasáklá tvou krví...“

„Ať krev teče... Vím jedno: když tělo trpí pro Krista, duše sílí a ožívá.“

Po krutém mučení byl i Probus v řetězech odveden do žaláře.

Poté byl předvolán Andronikos. Navzdory svému mládí i on zůstal až do konce pevný ve víře. Nenechal se zlákat sliby ani zastrašit žádnými hrozbami. Poté, co podstoupil mučení, byl uvržen do žaláře.

Mučení vyznavačů se opakovalo několikrát. Soudce jim vyhrožoval smrtí.

„Jsi šílený, když vyhrožuješ smrtí služebníkům Páně, kteří trpí pro jeho jméno... Skutečně umírají jen ti, kdo páchají zlo, my však budeme znovu žít ve věčném království Otce, neboť on je naše vzkříšení...“ odpověděli mučedníci. Nadále zůstávali pevní ve víře, zatímco snášeli rozličná muka: byly jim vypichovány oči, řezány uši, rány jim vypalovali ohněm, stahovali z nich kůži a nakonec je předhodili divokým šelmám. K úžasu velkého zástupu, který se shromáždil, aby přihlížel popravě těchto opovrhovaných křesťanů, se však šelmy mučedníků ani nedotkly – ačkoli jiné odsouzence, kteří sdíleli stejný osud, okamžitě roztrhaly.

Prokonzul Maximus poté nařídil, aby byli Tarachus, Probus a Andronikus usmrceni kopími, a k jejich tělům postavil stráž, aby si je křesťané nemohli odnést.

O tuto útěchu je však připravit nedokázal. Když nastal večer, strhla se prudká bouře, která strážné rozehnala. Křesťané tak mohli ostatky mučedníků vyzvednout, uložit je do kamenné jeskyně a zprávu o tom předat věřícím v jiných městech.

Ze spisů o mučednictví Nikity Góta (♰ 372) vyplývá, že biskup Auxentius II. – který v roce 451 podepsal akta Chalkedonského koncilu – nechal v Mopsuestii, svém sídelním městě, vybudovat chrám zasvěcený těmto mučedníkům. Část jejich ostatků získal z Anazarbu, přičemž na oplátku do Anazarbu zaslal část ostatků svatého Nikity. V roce 484 jeruzalémský patriarcha Martyrios uložil ostatky těchto tří mučedníků pod prestol při svěcení chrámu v Euthymiově monastýru.

Svatý apoštol Tomáš, zvaný Blíženec

památka 6. / 19. října

Když náš Pán Ježíš Kristus procházel městy a vesnicemi, kázal o Království nebeském a uzdravoval nemocné, Tomáš – poté, co vyslechl Kristovo učení a stal se svědkem Jeho zázraků – k Němu přilnul celou svou duší.

Připojil se ke dvanácti apoštolům, kteří následovali Krista, a zůstal s Ním i během Jeho spasitelného a životodárného utrpení. Když se Ježíš po Svém vzkříšení z mrtvých zjevil učedníkům, ukázal jim Své ruce, nohy a bok – zraněné na kříži – a tím je ujistil o pravdivosti vzkříšení.

Apoštol Tomáš však mezi nimi nebyl, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ Tomáš však odpověděl: „Dokud neuvidím na Jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v Jeho boku, neuvěřím.“

Přesně o týden později byli Kristovi učedníci opět v domě a Tomáš byl s nimi. Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na Mé ruce a vlož svou ruku do rány v Mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tak bylo člověku dokonce vlastníma rukama dovoleno dotknout se ran na těle vzkříšeného Ježíše Krista.

Po Nanebevstoupení Páně a seslání Svatého Ducha na apoštoly si tito mezi sebou házeli los, aby určili, kam se má kdo vydat kázat Boží slovo. Tomáš zamířil do Indie, aby tamním národům zvěstoval pravou víru.

V tom čase, kdy osvěcoval Indii a kázal Kristovo evangelium, došlo k zesnutí Matky Boží. Apoštolové, kteří se nacházeli v různých zemích, byli na oblacích přeneseni do Jeruzaléma, aby se rozloučili s Bohorodicí. Pouze apoštol Tomáš – z Boží vůle – dorazil až třetího dne po jejím pohřbu, což ho naplnilo hlubokým zármutkem.

Poté byl podle rozhodnutí apoštolů pro Tomáše otevřen hrob Přesvaté Panny, aby mohl uctít její svaté tělo a nalézt útěchu ve svém zármutku. Když byl však hrob otevřen, tělo v něm nalezeno nebylo. A tehdy všichni nabyli pevného přesvědčení, že Matka Boží, stejně jako Kristus, třetího dne vstala z mrtvých a i s tělem vystoupila na nebesa.

Poté se Tomáš znovu objevil v Indii a kázal tam o Kristu; přivedl mnohé k pravdě, konaje přitom znamení a zázraky. Poté byl zabit nevěřícími a jeho učedníci s náležitou úctou pochovali tělo svatého apoštola Tomáše, věrného služebníka, učedníka a přítele našeho Pána Ježíše Krista. Amen.

Tropar, hlas 2.

Byl jsi učedníkem Kristovým a účastníkem posvátného sboru apoštolů; svou počáteční nevírou jsi zvěstoval Kristovo vzkříšení a dotekem Jeho božských ran jsi je dosvědčil, Tomáši, všemi oslavovaný! Nyní vypros nám pokoj a veliké milosrdenství.

Modlitba

Věhlasný a přeslavný Kristův apoštole Tomáši! Když si tě Bůh, jenž v závěru věků přišel k lidstvu, vyvolil za jednoho ze svých učedníků a obdařil tě mocí uzdravovat nemocné, očišťovat malomocné, křísit mrtvé a vymítat démony, nebylo to kvůli těmto darům, nýbrž z lásky, že ses přimkl ke Kristu, zatouživ celým svým srdcem následovat jej až na smrt. Ačkoli jsi tedy z Božího dopuštění nespatřil vzkříšeného Spasitele společně s ostatními učedníky, a dokonce ses zdráhal uvěřit v jeho vzkříšení, dokud jsi nevložil prst do ran po hřebech a ruku do jeho boku, Pán přesto vyslyšel prosbu tvého srdce a tvou víru pevně utvrdil. Proto tě prosíme: otevři oči naší víry, aby se nám zjevilo tělesnému zraku neviditelné; daruj nám naději v Boží shovívavost k nám, aby nás nepozřelo zoufalství ze hříchu pramenící. Odhal nám blaženství lásky, lásky silné jako smrt, jež je jedinou silou, která nad ní může zvítězit. Abychom, sloužíce Kristu na zemi, připravili sobě také příbytky v nebesích a společně s tebou i se všemi svatými oslavili přečestné a velkolepé jméno Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen.

Ctihodný Lev, 

jeroschimonach optinský (♰ 1841)

památka v den zesnutí 11. / 24. října

Narodil se v roce 1768 ve městě Karačev v Orelské gubernii jako Lev Danilovič Nagolkin. V mládí sloužil jako obchodní příručí, sjezdil celé Rusko, poznal lidi ze všech společenských vrstev a získal přitom životní zkušenosti, které pak zúročil v letech svého starectví ¹, když za ním lidé chodili pro duchovní rady.

V roce 1797 opustil světský život a vstoupil do bratrstva Optinské poustevny pod vedením igumena Abrahama. O dva roky později odešel do Běloberežského monastýru ², jehož představeným byl tehdy jeromonach Vasilij (Kiškin) ³ asketa hlubokého duchovního života.

V roce 1801 tam přijal mnišský postřih se jménem Leonid. V témže roce byl vysvěcen na jerodiákona a poté na jeromonacha. Žije v monastýru, přebýval v práci a modlitbě, přičemž byl vždy příkladem pravé poslušnosti. Jednou, právě když se otec Leonid vrátil ze senoseče, mu představený nařídil sloužit celonoční bdění. Přestože byl vyčerpaný a hladový, otec Leonid odešel na kliros (zpěvácký kůr) a společně s jedním bratrem odzpíval celou bohoslužbu.

V roce 1804 se stal představeným Běloberežské poustevny. Předtím krátce pobýval v Čolnském monastýru ⁴, kde se setkal s otcem Theodorem ⁵, žákem moldavského starce Paisije (Veličkovského), a stal se jeho oddaným učedníkem. Starec Theodor zasvětil ctihodného tomu nejvyššímu mnišskému úsilí: vnitřní modlitbě – modlitbě mysli.

Od té doby pak vedli společně duchovní život. O čtyři roky později otec Leonid zanechal hodnosti představeného monastýru a přijal velkou schimu se jménem Lev. V doprovodu otců Theodora a Kleopy odešel do tiché poustevny v lese. Protože však duchovní dary těchto asketů začaly k jejich útočišti přitahovat stále více lidí, odebrali se – v touze po tichu – do jednoho ze skitů Valaamského monastýru ⁶. Na Valaamu pobývali šest let, protože však jejich vznešený způsob života začal budit pozornost i tam, vydali se znovu hledat samotu – tentokrát do Alexandro-Svirského monastýru ⁷. Tam také v roce 1822 otec Theodor zesnul v Pánu.

V roce 1829 ctihodný Lev v doprovodu šesti učedníků přišel do Optinské poustevny ⁸. Představený monastýru, ctihodný Mojžíš, rozpoznal duchovní zkušenost ctihodného Lva a svěřil mu duchovní vedení bratří i poutníků. Brzy poté dorazil do Optiny také ctihodný Makárij. Protože se s ctihodným Lvem seznámil již dříve, když byl mnichem v Ploščanské poustevně ⁹, svěřil se nyní do jeho duchovního vedení. Stal se nejbližším učedníkem ctihodného, jeho důvěrníkem v duchovních záležitostech a pomocníkem po celou dobu starcovy služby.

Ctihodný Lev byl obdařen mnoha duchovními dary, včetně daru uzdravování. Přiváděli k němu mnoho posedlých lidí. Když jedna z nich uviděla starce, padla před něj a vykřikla děsivým hlasem: „Takže tenhle šedovlasý muž je ten, kdo mě vyžene! Byla jsem v Kyjevě, Moskvě i Voroněži – nikde mě nevyhnali, ale teď budu muset odejít!“ Poté, co se ctihodný Lev nad ženou pomodlil a pomazal ji olejem z lampády hořící před ikonou Vladimirské Matky Boží, běs z ní vyšel.

Takovéhoto vítězství nad běsy však dosáhl ctihodný Lev samozřejmě až poté, co zvítězil nad svými vlastními zhoubnými vášněmi. Nikdo jej nikdy neviděl v záchvatu silného hněvu či podráždění, ani od něj nikdo nezaslechl slovo netrpělivosti či stížnosti. Nikdy jej neopouštěl hluboký klid a křesťanská radost. Ctihodný Lev se neustále modlil Ježíšovu modlitbu. Ačkoliv byl navenek přítomen mezi lidmi, vnitřně neustále přebýval s Bohem. Když se jej jeden z jeho učedníků zeptal: „Otče, jak jste získal takovéto duchovní dary?“, ctihodný Lev odpověděl: „Žij prostěji. Bůh tě neopustí a zjeví ti své milosrdenství.“

Období, během něhož ctihodný Lev působil jako starec, trvalo dvanáct let a přineslo velký duchovní užitek mnichům i věřícím žijícím ve světě. Zázraků, které tento ctihodný muž vykonal, bylo nespočet. Přicházely za ním zástupy potřebných, obklopovaly jej a on každému z nich poskytoval pomoc, jakou jen mohl. Jeromonach Leonid (který se později stal představeným Trojicko-sergijevské lávry) vyprávěl, že prostí lidé o starci říkali: „Pro nás, chudé a prosté, je více než otcem. Bez něj jsme, považte, úplnými sirotky.“

Ctihodný Lev neustále učil o důležitosti pokory. Pokoru považoval za základ veškerého duchovního života a také za počáteční lék na jakoukoliv duševní nemoc. Jeho učení bylo vždy praktické, živé a přímé.

„Ty, kdo nás urážejí, budeme považovat za naše dobrodince. A když se začneme učit sebeobviňování, tehdy uspějeme i ve vnitřním duchovním obvinění sebe sama a naše srdce se potom s pomocí Nejvyššího stane v duchovním smyslu mírným a krotkým. Člověk se stane nádobou blahodati a duchovního pokoje. Tehdy duše pocítí takový klid a pokoj, který my kvůli našemu přebývání v hořkosti a smutku nemůžeme pocítit anebo, lépe řečeno, nemůžeme ho přijmout. Takovýto klid bude potom osvěcovat náš rozum. Takovéto svítání duchovní pokory a mírnosti pak rozprostře své paprsky na rozum, slovo i na vjemy naší mysli. Tehdy pak snadněji budeme moci odrazit zlo, pokořit se a zasvětit srdce všemu tomu, co je jen a jen spasitelné. Pomáhej nám, Pane, na této nelehké cestě! Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého…“

Když se ctihodný Lev blížil ke konci svého dlouhého a namáhavého života, o němž věděl, že je již blízko, nebylo to bez zármutku a těžkostí. V červnu roku 1841 navštívil poustevnu ctihodného Tichona ¹⁰, kde byla s jeho požehnáním zahájena stavba nové trapézy (trapéza – mnišská společná jídelna). Tehdy ctihodný Lev poznamenal: „Zdá se, že se vaší nové trapézy nedožiji, sotva se dožiji zimy, a sem už znovu nezavítám.“

V září 1841 pak znatelně zeslábl, přestal jíst a denně přijímal svaté Kristovy tajiny. Zesnul v Pánu 11. / 24. října 1841.

Ostatky ctihodného starce byly nalezeny a vyzvednuty ze země 27. června / 10. července 1998 společně s ostatky šesti dalších ctihodných starců optinských. Dnes se jeho svaté ostatky nacházejí v monastýrském chrámu Přesvaté Bohorodice, k poctě její ikony Vladimirské.

_

¹ Starectví. Od slova starec, v pravoslaví zvláštní mnišský úděl, mající svůj počátek již v počátcích mnišství v jeho kolébce, Egyptě a Palestině. V tradičním chápání jde o mnicha, ne vždy starého léty, ale spíše vyzrálého v duchovních otázkách, který je schopný vést druhé k nalezení spásy.

² Běloberežská poustevna svatého Jana Křtitele. Mužský pravoslavný monastýr v Brjanské oblasti v Rusku, založený na přelomu 17. a 18. století. V 19. století se stal jedním z hlavních duchovních center obnovy starectví. Ve 20. letech 20. století byl sovětským režimem uzavřen a téměř zcela zničen. Od roku 2004 prochází postupnou obnovou.

³ Ctihodný Vasilij (Kiškin), ploščanský a glinský (♰ 1831). Památka 27. dubna / 10. května. Velký asketa a duchovní žák svt. Tichona Zadonského. Jeho duchovní cesta vedla od poslušenství v Sarovské poustevně až ke službě starce a duchovního otce. Svůj asketický život prožíval v Korenské, Běloberežské a Glinské poustevně, kde zavedl athoský mnišský řád (typikon) a praxi neustálé Ježíšovy modlitby. Mnohá léta strávil jako poutník, přičemž zakládal a organizoval různé monastýry. Byl obdarován jasnozřivostí a mocí konat zázraky. Zemřel v Ploščanské poustevně, kde byly v roce 2002 nalezeny a vyzdvihnuty jeho svaté ostatky. Připočten do zástupu svatých byl v roce 2017.

⁴ Čolnský monastýr Kristova narození. Byl to mužský pravoslavný monastýr v Trubčevském rajónu v Brjanské oblasti v Rusku, který fungoval od 17. století (dle tradice již od konce 12. století) do svého zrušení sovětskou mocí v roce 1923. Monastýr proslavila Čolnská ikona Matky Boží, kterou podle tradice našli pastýři v člunu (čelnu) plujícím po řece Desně proti proudu. Kromě hlavního chrámu zasvěceného svátku Kristova narození se v monastýru nacházely další dva chrámy zasvěcené Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu a ctihodným Antoniovi a Feodosiovi Pečerským. Mezi lety 1680 a 1786 patřil pod správu Kyjevsko-pečerské lávry. Mniši z Kyjeva přivezli sazenice hrušní, ze kterých vyšlechtili vyhlášenou odrůdu „trubčevskie duli“ – tyto hrušky se dostaly až do městského znaku Trubčevska. Dnes je monastýr zcela opuštěný. Z celého komplexu se dodnes dochovala zvonice postavená mezi lety 1798 a 1817.

⁵ Schimonach Theodor Svirský (♰ 1822). Ctihodný mnich a duchovní učitel. Byl nejbližším žákem ctihodného Paisije Veličkovského (♰ 1794) v Moldávii, od něhož převzal tradici modlitby mysli a starectví. Po návratu do Ruska působil v Běloberežské poustevně, na Valaamu a v Alexandro-Svirském monastýru. Stal se duchovním otcem a učitelem ctihodného Lva Optinského, jehož prostřednictvím předal duchovní tradice ctihodného Paisija do Optinské poustevny, a stal se tak jedním ze zakladatelů tamního starectví.

⁶ Valaamský monastýr Proměnění Páně. Nachází se v Karélii na souostroví Valaam v severní části Ladožského jezera v Rusku.

⁷ Svatotrojický, Alexandro-Svirský monastýr. Mužský monastýr, založený ctihodným Alexandrem Svirským v 15. století. Nachází se 21 km od města Lodějnoje Pole na břehu jezera Roščino.

⁸ Optinská poustevna. Monastýr Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně. Tento monastýr u města Kozelsk patří k nejstarším monastýrům na Rusi a stal se jedním z jejích hlavních duchovních center. Přesný rok založení není znám. Podle tradice vznikl v 15. století za přispění knížete Vladimíra A. Chrabrého nebo pokáním napraveného zločince Opty (který následně přijal mnišské jméno Makarij). První písemné zmínky pocházejí z přelomu 16. a 17. století. V roce 1689 započala stavba prvního kamenného chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu. V 18. století monastýr čelil těžké finanční krizi kvůli daním Petra I. (1704) a sekularizační reformě Kateřiny II. (1764), kdy byl zařazen mezi nadpočetné monastýry bez státní podpory a téměř zanikl (roku 1773 zde žili pouze dva mniši). Obroda nastala po roce 1795 díky zájmu metropolity Platona. V roce 1821 založil kalužský biskup svt. Filaret (Amfiteatrov) při monastýru skit svatého Jana Křtitele. Tím položil základ slavné tradici optinského starectví, které mělo svou návaznost na učedníky moldavského starce Paisije Veličkovského. Monastýr fungoval až do svého uzavření bolševiky v roce 1918. I přes následnou devastaci zůstal poutním místem. Ruské pravoslavné církvi byl navrácen 17. listopadu 1987, bohoslužby byly obnoveny v červnu 1988 a téhož roku byl svatořečen jeden z nejvýznamnějších optinských starců, ctihodný Amvrosij Optinský.

⁹ Ploščanská poustevna. Ploščanská poustevna ke cti Matky Boží, její ikony Kazaňské. Mužský pravoslavný monastýr v Brjanské oblasti v Rusku, založený podle tradice v 15. století. Monastýr získal své jméno podle Kazaňské ikony Matky Boží a malebného Ploščanského jezera, u něhož se nachází. Po zničení za sovětské éry byl monastýr v roce 1994 vrácen církvi a kompletně obnoven (hlavní Kazaňský chrám byl znovu vysvěcen v roce 2023). Monastýr je známý jako jedno z center ruského starectví a jsou v něm schraňovány svaté ostatky ctihodného Vasilije Ploščanského (♰ 1831).

¹⁰ Tichonova poustevna. Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, Kalužská Tichonova poustevna. Tento monastýr byl založen v 15. století ctihodným Tichonem Kalužským (♰ 1492), který tam odešel pro ticho modlitby z monastýru Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách v Moskvě. V roce 1480 došlo na polích a březích u monastýru k významné události, k tzv. „velkému stání na řece Ugře“. To byl rozhodující vojensko-politický střet mezi moskevským velkoknížetem Ivanem III. a chánem Velké hordy Achmatem. A také to byl konec tatarsko-mongolské nadvlády nad Ruskem v roce 1480.

V tomto střetu čelilo ruské vojsko pod vedením knížete Ivana III. Vasiljeviče silám chána Achmata z Velké hordy. Před samotným střetnutím požehnal ctihodný Tichon Ivanu Vasiljeviči a popřál mu vítězství. Mniši z monastýru se modlili za úspěch ruských vojsk, posilovali ducha vojáků, před bitvou přijímali jejich zpovědi a udělovali jim svaté přijímání, ošetřovali raněné, pohřbívali padlé a poskytovali pomoc těm, kteří ji potřebovali. V roce 1492 ctihodný Tichon pokojně zesnul v Pánu. U jeho ostatků poté docházelo a nadále dochází k četným uzdravením. Monastýr byl několikrát zničen (kolem roku 1610, v období tzv. smuty, byl zcela vypleněn), avšak pokaždé byl znovu vybudován. V roce 1677 byl postaven první kamenný chrám monastýru. Ten byl zcela zdevastován za sovětské éry, kdy byl v roce 1918 uzavřen a jeho chrámy byly částečně zničeny. Obnova monastýru pak znovu započala v roce 1991.

 

Ctihodný Theofan Popsaný,

biskup nikajský, vyznavač (♰ 850)

památka 11. / 24. října

Ctihodný vyznavač Theofan Popsaný, mladší bratr svatého Theodora „Popsaného“, se narodil v Arábii v zámožné a vznešené rodině, která byla proslulá svou pohostinností. Spolu se svým bratrem získal vzdělání nejprve doma a později v lávře svatého Sávy. V lávře svatého Sávy přijal Theofan mnišský postřih a také tam byl rukopoložen na kněze.

Jeho velkým přínosem pro církev byla služba vyznavače, ta se však neodehrála na poušti. Za vlády císaře Lva Arménského byli Theofan a jeho bratr Theodoros vysláni svt. Tomášem, patriarchou jeruzalémským (♰ 820), do Konstantinopole, aby bránili pravoslaví a pravoslavné věřící před ikonoboreckou herezí, která se v té době objevila a šířila.

Po příjezdu do Konstantinopole předstoupili oba ctihodní bratři před císaře a odvážně odsoudili jeho pomýlení ve víře. Lev za to svaté bratry podrobil krutému mučení. Oni však přesto statečně pokračovali ve svém díle: Theodor sestavoval duchovní poučení, zatímco Theofan psal kánony.

Lev je poté poslal do vyhnanství a nařídil, aby tam byli vystaveni hladu. Císař Michael II. Amorejský, který nastoupil po Lvu Arménském, je rovněž uvrhl do řetězů a vypověděl z Konstantinopole.

Poté je však čekala ještě krutější muka. Další císař, zapřisáhlý obrazoborec Theofilos, se dozvěděl, že Theofan a jeho bratr Theodor odsuzují jeho bezbožnost, povolal si je tedy k sobě a v hněvu se jich zeptal: „Odkud jste?“ Oni mu odpověděli: „Z Palestiny.“ „Proč jste tady,“ pravil bezbožník, „opustili jste svou vlast a přišli sem na naše území, jen abyste se vzepřeli naší vůli?“ Když mu neodpovídali, rozkázal, aby byli s velkou krutostí biti do tváří. Nakonec, když byli po celém těle zbiti řemeny z volské kůže tak, že byli až na pokraji smrti, řekl prefektovi s tvrdostí a hněvem: „Odveďte je do pretoria a do tváří jim vypalte verše, na krásu nehleďte.“ Toto řekl, protože věděl o jejich vzdělanosti a hlubokých zkušenostech ve zbožnosti. Na to bratři odpověděli: „Piš, císaři, piš, co se ti zlíbí. Před strašlivým Soudcem budeš číst to, co jsi napsal.“

Prefekt je potom odvedl do pretoria a o dva dny později jim byly svázány ruce a nohy a na čela jim vypálil hanlivé verše. Tyto verše svaté vyznavače označovaly za „nádoby pověrčivého pomýlení“. Jejich tváře byly dále zohaveny vypálením až k samotným řasám. Právě proto získali tito bratři přízvisko „Popsaní“. Před samotným mučením městský eparcha naléhal na Theodora, aby „třebas jen jednou přijal svaté přijímání“ společně s ikonoborci, přičemž jim výměnou za to slíbil svobodu. Mučedník na to odpověděl: „To je, jako kdybyste řekli: Jen vám usekneme hlavu, a pak můžete jít, kam se vám zlíbí.“ Po mučení byli bratři vězněni ve městě Apamea, kde svatý Theodor kolem roku 840 skonal.

Během svého věznění si Theofan dopisoval se svt. Metodějem Vyznavačem, který se později stal konstantinopolským patriarchou. Ctihodný Theofan se dožil konce obrazoborecké hereze v roce 842. Poté byl ustanoven nikajským metropolitou. Když někteří vyjádřili s tímto jmenováním nespokojenost s argumentem, že jakožto Syřan nemá nikoho, kdo by se zaručil za jeho pravoslaví – svatý Metoděj Konstantinopolský ukázal na jeho tvář a poznamenal: „Vzhledem k takovému nápisu není třeba lepšího svědectví o jeho pravoslavném vyznání.“

Svatý Theofan složil slavnostní kánon k úctě svatých ikon v Neděli Vítězství Pravoslaví a mnoho dalších kánonů a poučných spisů.

Zemřel v hodnosti metropolity 11. října okolo roku 850. Jeho svaté ostatky byly uloženy v monastýru Chóra.