Svatá mučednice Polychronia Kappadocká (♰ 303),

matka velikomučedníka Jiřího Vítězného

památka 23. dubna / 6. května

Narodila se v Lyddě v Palestině. Od mládí se vyznačovala skromností a křesťanskou zbožností, milovala Boha a trávila čas modlitbou a čtením Písma svatého. Usilovala o život ve zdrženlivosti a půstu, ale byla provdána za pohana Gerontia. Postupem času se jí podařilo obrátit svého manžela na křesťanství a on se stal nakonec důstojným koruny mučednictví.

Poté, co Gerontius zemřel jako mučedník za své vyznání víry v Krista, se Polychronia vrátila do Lyddy se svým synem Jiřím. Toho také vychovala v křesťanské víře a zbožnosti. Když byl zajat a mučen pro jméno Kristovo, jeho matka zůstala po jeho boku, povzbuzovala ho v jeho duchovním zápase a přinášela mu do vězení svaté dary.

Podle jedné z verzí života svaté Polychronia zemřela pokojně krátce po smrti svého syna. Podle řeckého života a ikon ji Dioklecián, když ji uviděl vedle svatého Jiří, zavolal a zeptal se, kdo je. Svatá mu beze strachu odpověděla: „Jmenuji se Polychronia a jsem křesťanka, stejně jako můj syn Jiří.“ Rozzuřený Dioklecián nařídil mučednici podrobit různým mučením: byla zavěšena na stromě, její tělo bylo trháno železnými drápy a její rány byly vypalovány hořícími svícemi. Polychronia však zůstala neústupná ve své víře a nadále vyznávala, že je křesťanka. Z milosti Boží, který svatou uzdravil z jejích ran, zemřela ve vězení.

Po smrti svatého Jiří byli ona a její syn pohřbeni křesťany v Lyddě. Později byly ostatky svaté Polychronie odvezeny na Západ křižáky.

 

Svatí apoštolové

Natanael, Lukáš a Kliment (I. stol.)

společná památka 22. dubna / 5. května

Svatí apoštolové Natanael, Lukáš a Kliment hlásali Boží slovo ještě za pozemského života Pána našeho Ježíše Krista.

Svatý apoštol Natanael je dle svědectví církevních otců známý také jako Bartoloměj; vyznal Spasitele jako Božího Syna při svém prvním setkání s Ním.

Jméno svatého apoštola Natanaela je zmíněno dvakrát v Janově evangeliu: tehdy, když se popisuje jeho povolání k apoštolství (Jan 1,45–49), a při zjevení se vzkříšeného Krista jemu (spolu s ostatními apoštoly) u Tiberiadského moře (Jan 21,2).

Evangelista poukazuje na jeho původ v Káně Galilejské slovy, která o něm řekl Pán: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“

Kázal Boží slovo a cestoval až do Indie, kde přeložil Matoušovo evangelium z hebrejštiny do místního jazyka a obrátil mnoho pohanů ke Kristu. Navštívil také Velkou Arménii (území mezi řekou Kurou a horním tokem řek Tigris a Eufrat), kde vykonal mnoho zázraků a uzdravil démonem posedlou dceru krále Polymia. Svatý apoštol Bartoloměj je zmíněn v životopise Josefa Hymnografa. Svatí Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský, Epifanios Kyperský a několik dalších učitelů Církve považují Bartoloměje za stejnou osobu jako Natanaela.

Svatí Lukáš a Kliment patřili mezi sedmdesát Kristových učedníků. Apoštol Lukáš je známý jako jeden ze čtyř evangelistů, autor knihy Skutky apoštolů a první ikonopisec. Svatý Lukáš, apoštol a evangelista, pocházel ze syrské Antiochie, byl společníkem svatého apoštola Pavla (Flm 1,24; 2 Tim 4,10) a lékařem z osvíceného řeckého prostředí.

Poté, co Lukáš slyšel o Kristu, přijel do Palestiny a tam vroucně přijal spásonosné učení od samotného Pána.

Svatý Lukáš byl spolu se 70 učedníky Pánem poslán k prvnímu kázání o nebeském království ještě za života Spasitele na zemi (Lukáš 10,1–3).

Po Vzkříšení se Pán Ježíš Kristus zjevil svatému Lukášovi a Kleofášovi na jejich cestě do Emauz. Apoštol Lukáš se zúčastnil druhé misijní cesty apoštola Pavla a od té doby byli nerozluční. Když ho všichni Pavlovi spolupracovníci opustili, apoštol Lukáš s ním nadále sdílel všechny těžkosti evangelizačního úsilí (2 Tim 4,10).

Po mučednické smrti nejpřednějších z apoštolů svatý Lukáš opustil Řím a kázal v Acháji, Libyi, Egyptě a Thébách. V Thébách ukončil svou pozemskou cestu jako mučedník.

Tradice mu připisuje napsání prvních ikon Matky Boží. „Milost Toho, kdo se ze mě narodil, a mé milosrdenství ať je s těmito ikonami,“ řekla Přečistá Panna Maria, když ikony spatřila. Tradice připisuje apoštolu Lukášovi více než sedmdesát slavných zázračných ikon Přesvaté Bohorodice. Napsal také ikony svatých nejpřednějších z apoštolů Petra a Pavla.

Svatý apoštol Kliment byl biskupem v Sardice, bohatém městě ve starověké Lýdii v Malé Asii. Jméno apoštola Klimenta zmiňuje svatý apoštol Pavel ve svém listu Filipským (4,3). Obrací se k „věrnému druhu“ a žádá ho: „Pomoz těm, které vedly zápas za evangelium spolu se mnou i s Klimentem a ostatními spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.“

 

Tropar, hlas 3.

Apoštolé svatí, proste milosrdného Boha, aby prominutí hříchů udělil duším našim.

 

Ctihodný Vitalis z Gazy, Alexandrijský (♰ 625)

památka 22. dubna / 5. května a 11. / 24. ledna dle řeckého synaxarionu

Ctihodný Vitalis přišel ve věku šedesáti let z monastýru ctihodného Serida (♰ 543) v Gaze do Alexandrie, aby se zde věnoval zvláštnímu duchovnímu zápasu: péči o obrácení ztracených duší nevěstek.

Přes den, od rána do večera, pracoval jako nádeník. Na noc pak přicházel do domů nevěstek a jedné z nich dával peníze, které vydělal. Přitom ji však prosil, aby tu noc setrvala v čistotě a nikoho k sobě nepřijímala. Nevěstka šla spát a ctihodný se až do rána modlil za její spásu. Když od ní odcházel, zapřísahal ji, aby o tom nikomu nic neříkala.

Takto žil ctihodný každý den, pracoval a modlil se za hříšnice. Takové svaté dílo přirozeně nemohlo nepřinést dobré plody. Mnohé z nevěstek, které byly zahanbeny a pokořeny podivuhodnými ctnostmi starce a jeho horlivostí pro jejich spásu, si uvědomily svůj hřích, pocítily v sobě bázeň Boží a napravily svůj život. Některé z nich se vdaly, jiné odešly do monastýrů a další, které zůstaly ve světě, se začaly živit svou prací. Avšak kolik posměchu a pohany musel tento služebník Boží snášet!

Cizí lidé, kteří si neuvědomovali, a ani nechápali skrytý účel návštěv nevěstinců ze strany ctihodného, byli pohoršeni tímto jeho životem, denně ho odsuzovali, kárali, a dokonce na něj plivali se slovy: „Jdi, už na tebe nevěstky čekají.“ Ale ani jedna nevěstka na přísný příkaz starce nemohla odhalit jeho nevinnost a čistotu.

Cizí lidé, kteří neznali a nechápali skrytý účel návštěv ctihodného v domech nevěstek, byli jeho životem pohoršeni. Každý den ho kárali, a dokonce na něj plivali se slovy: „Jdi, už na tebe nevěstky čekají.“ Ale ani jedna z nevěstek nesměla na přísný příkaz starce prozradit jeho čistotu a cudnost.

Jedna z těch žen se pokusila proslavit jeho svatost a cudnost, ale za odhalení tajemství byla okamžitě potrestána posedlostí běsem. To ostatní nevěstky donutilo, aby i proti své vůli o Vitalisově svatosti mlčely.

Když lidé viděli trest oné nevěstky, začali ještě víc tvrdit, že Vitalis je hrozný smilník. „Bůh,“ říkali lidé, „potrestal nevěstku za to, že bránila zjevného hříšníka.“

Ctihodný s pokorou snášel všechny urážky a výčitky a těšil se myšlenkou, že ho lidé považují za hříšníka. Někteří ho dokonce pomlouvali i před patriarchou Janem Milosrdným; ten však znal čistý a vznešený život ctihodného a pomluvám nevěřil.

Jednou, právě když Vitalis odcházel z nevěstince, ho jeden mladý muž, který tam přišel hřešit, udeřil do tváře a nazval ho bezbožným a prokletým svůdcem. Poté, co Vitalis dostal ránu, mladíkovi předpověděl, že sám za to dostane takovou ránu, až se k němu budou pro jeho pláč sbíhat lidé.

Několik dní před svou smrtí se pak ctihodný uzavřel do své cely, do které nikoho nepouštěl, a v pokoji odevzdal svého ducha Pánu (v 7. století).

Tehdy se drzému mladíkovi, který Vitalise udeřil, zjevil běs a udeřil ho tak silně do obličeje, že z toho pozbyl smyslů. Mladík ze sebe rval šaty a křičel děsivým hlasem. Téměř všichni obyvatelé Alexandrie se sbíhali k jeho křiku. Když pak mladík přišel k sobě, šel do cely ctihodného a prosil ho o slitování a odpuštění.

Během této modlitby se mladík zcela uzdravil a o všem, co se mu stalo, vyprávěl lidu. Užaslí lidé obstoupili celu ctihodného, otevřeli její dveře a nalezli jej tam již zesnulého. Klečel v modlitbě uprostřed své cely.

V jeho rukou našli svitek s těmito slovy: „Muži alexandrijští! Neodsuzujte nikoho předčasně, dokud nepřijde sám Pán, spravedlivý Soudce.“

Zvěst o smrti velkého spravedlivého muže se šířila jako blesk po celé Alexandrii. K jeho hrobu přišla posedlá žena, a jakmile se dotkla ostatků ctihodného, byla v tom okamžení uzdravena.

Shromáždily se tam také ženy, které se obrátily od života v neřesti; plakaly nad svatým učitelem a vydávaly svědectví o jeho svatosti a čistotě.

Lid upřímně činil pokání a proléval hořké slzy nad tím, že tak dlouho urážel dlouhotrpělivého, pokorného a cudného Vitalise. Sám patriarcha pak za všeobecného nářku ctihodného pohřbil.

Mladík, který se u cely ctihodného uzdravil, se zřekl světa a stal se mnichem.

Shromáždily se tam také ženy, které se obrátily od hříšného života; plakaly nad svatým učitelem a zvěstovaly lidu jeho svatost a cudnost. Lid upřímně činil pokání a proléval hořké slzy nad tím, že tak dlouho urážel dlouhotrpělivého, pokorného a cudného Vitalise. Sám patriarcha pak za všeobecného nářku ctihodného pohřbil. Mladík, který se u cely ctihodného uzdravil, se zřekl světa a stal se mnichem.

A mnozí z obyvatel Alexandrie, poučeni ctnostným životem Vitalisa, si předsevzali nikdy nikoho nesoudit. Kéž je v tom napodobujeme i my skrze modlitby našeho ctihodného otce Vitalise a blahodatí našeho Pána Ježíše Krista, jemuž buď sláva navěky. Amen.

 

Památka setkání

svatého apoštola Natanaela s Pánem Kristem

památka 22. dubna / 5. května

Svatý apoštol a evangelista Jan nám ve svém Evangeliu vypráví o setkání svatého Natanaela se Synem Božím, který se zjevil v těle. Natanael pocházel z Kány Galilejské (Jan 21,2).

Když Pán přišel do Galileje, nalezl Filipa a zavolal ho k sobě. A Filip později nalezl Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o kom psal Mojžíš v Zákoně a Proroci – Ježíše, syna Josefova, z Nazareta.“

A když se Natanael zeptal, zda z Nazareta může vzejít něco dobrého, dostal od Filipa odpověď: „Pojď a podívej se!“

Když se Natanael přiblížil, aby viděl Pána, byl jím uvítán těmito slovy: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“ A při té příležitosti Pán Natanaelovi zjevil, že on jako Bůh zná všechna jeho tajemství i to, co dělal pod fíkovníkem.

A on se předtím pod fíkovníkem modlil k Bohu. Na to mu Natanael v čistotě duše a srdce odpověděl: „Ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ (Jan 1,44–50)

Po strádání a Vzkříšení Pána Krista byl svatý apoštol Natanael mezi apoštoly (Jan 21,2), kteří kázali Vzkříšeného Pána a Jeho Evangelium, za což nakonec i sám přijal strádání a smrt.

podle: Архимандрит ЈУСТИН Поповић

Житија Светих за април

 

Svatí mučedníci Izák, Apollos a Kodrat nikomédští (♰ 303) 

památka 21. dubna / 4. května

Tito svatí byli původně služebníky císaře Diokleciána. Když se však stali svědky zázraků svatého velkomučedníka Jiřího, následovali příklad císařovny Alexandry, která opustila pozemskou slávu a obrátila se ke Kristu, a také se obrátili k Pánu.

Svatí mučedníci směle odsoudili císaře za jeho bezbožnost a krutost a poukazovali na to, že neušetřil ani svou ženu, která mu porodila dítě.

Na příkaz bezbožného císaře byli tito svatí mučedníci uvrženi do žaláře a poté byli odsouzeni k smrti. Mučedník Kodrat byl sťat mečem a mučedníci Apollos a Izák zemřeli hlady.

 

Ctihodný Theodor Sykeot, biskup anastasiopolský (♰ 613)

památka 22. dubna / 5. května a 15. / 28. června, v den přenesení jeho svatých ostatků z Galacie do Konstantinopole

Ctihodný Theodor Sykeot se narodil v polovině šestého století do zbožné rodiny ve vesnici Sykeon, nedaleko města Anastasiopolis v Galacii v Malé Asii. Ještě před narozením syna bylo jeho matce Marii ve snu zjeveno, že na dítě, které počala, sestoupila blahodať Boží.

Od dětství vedl odříkavý, skoro mnišský život – usiloval o samotu, modlitbu, jedl velmi málo, byl klidný a mírný, uměl uklidnit své druhy a nepřipouštěl mezi nimi hádky ani zlobu. Jeho matka si přála, aby se z jejího syna stal voják, ve snu se jí však zjevil svatý Jiří Vítězný a řekl jí, že dítě je předurčeno ke službě Bohu. Svatý Jiří pak doprovázel svatého Theodora po celý jeho život, zjevoval se mu jako jasný mladík a podporoval ho v těžkých časech.

Ve čtrnácti letech Theodor opustil domov a začal žít poblíž chrámu velkomučedníka Jiřího. Matka mu nosila jídlo, ale chlapec nechával všechno na kamenech poblíž chrámu a jedl jen jednu prosforu za den. Už v tak mladém věku se Theodor stal hodným daru uzdravování: skrze jeho modlitbu se uzdravil mladík posedlý běsem.

Zpráva o duchovním zápase mladého Theodora se dostala až k místnímu biskupovi Theodosiovi. V chrámu velikomučedníka Jiřího ho rukopoložil na diakona a poté na kněze, ačkoli mladíkovi bylo pouhých 17 let. Po nějaké době se svatý Theodor vydal uctít svatá místa v Jeruzalémě a tam v Chozevitské lávře poblíž Jordánu přijal mnišství.

Poté se ctihodný vrátil do chrámu velikomučedníka Jiřího. Zatoužil po větší askezi, požádal proto kováře, aby mu vyrobil železnou klec bez střechy, úzkou tak, aby v ní mohl jen stát. Také ještě více prohloubil svůj půst. Díky této askezi obdržel svatý Theodor od Pána dar činění zázraků. Jeho modlitbami byli uzdravováni trpící nemocemi a postižení malomocenstvím, vyháněl běsy. Ještě za jeho života byl mnohými ctěn jako svatý.

Postupně se kolem něj shromažďovali hledající spásu, přitahováni činy svatého Theodora, a malý chrám velkomučedníka Jiřího nemohl už pojmout všechny, kteří se tam chtěli modlit. Proto byl díky úsilí svatého postaven krásný nový chrám. V té době zemřel biskup z města Anastasiopole. Obyvatelé města tehdy požádali metropolitu Pavla Ankirského, aby na jeho místo jmenoval ctihodného Theodora. Navzdory všem protestům svatého byl přesto vysvěcen na biskupa.

Svt. Theodor mnoho pracoval pro blaho Církve, ale jeho duše toužila po společenství s Bohem v samotě. O několik let později se vydal uctít svatá místa v Jeruzalémě. Tam, aniž by prozradil svou hodnost biskupa, se usadil v lávře ctihodného Sávy, kde žil v tichosti od svátku Kristova Narození až do Paschy. Poté se mu zjevil velkomučedník Jiří a nařídil mu, aby se vrátil do Anastasiopole.

Obdařen darem předvídavosti, ctihodný Theodor prorocky předpověděl budoucí herezi ikonoborectví. K Pánu pak odešel roku 613.

 

Svatý mučedník Viktor Maur

Mediolánský – Milánský (♰ 303)

památka 8. / 21. května a 14. / 27. května, v den přenesení jeho svatých ostatků do milánské baziliky San Vittore al Corpo (slaví se především v Miláně a v některých pravoslavných kalendářích)

Svatého mučedníka Viktora spolu s dalšími mučedníky, kteří trpěli v Mediolanu (dnešní Milán), zmiňuje ve svém komentáři k Lukášovu evangeliu svt. Ambrož, biskup mediolánský – milánský (♰ 397). Také pak ještě v hymnu na počest mučedníků Viktora, Felixe a Nabora. Dalším zdrojem k životu tohoto mučedníka je „Umučení svatého Viktora Maura“ (Passio Sancti Victoris), vytvořené ne později než v 8. století a podrobně popisující mučednickou smrt svatého.

Svatý mučedník Viktor se narodil v Mauretánii v severní Africe, pravděpodobně v křesťanské rodině. Dobrovolně se přihlásil do vojenské služby v císařské armádě. Sloužil v Mediolanu, kde se nacházel císařský dvůr. K umučení svatého Viktora došlo v roce 303, během další silné vlny pronásledování křesťanů, kterou rozpoutal císař Maximianus.

Podle „Umučení svatého Viktora Maura“ se svatý Viktor rozhodl opustit vojenskou službu v Mediolanu, protože to bylo spojeno s praktikováním pohanského kultu.

Poté, co vyznal, že je křesťan, byl zatčen. V žaláři mu bylo vyhrožováno mučením a několik dní byl ponechán bez jídla a pití. O šest dní později byl odveden do cirku (poblíž dnešní Porta Ticinese), kde byli přítomni císař Maximián a jeho rádce Anulinus. Naléhali na svatého, aby obětoval bohům, ale on odmítl, a byl proto zbičován. Svatý Viktor byl poté uvržen zpět do žaláře a podroben mučení včetně lití roztaveného olova na rány, jeho tělo však zůstalo nezraněno.

Jednoho dne, když stráže střežící svatého Viktora spaly, dveře vězení se otevřely. Vězeň utekl a nějakou dobu se skrýval ve stáji poblíž cirku, nedaleko dnešní Porta Vercellina. Potom byl svatý Viktor znovu zajat, odveden do nedalekého lesa za městem a tam mu byla setnuta hlava. Poprava se konala 8. května 303. Před svou smrtí svatý Viktor předpověděl smrt císaře Maximiána téhož roku a Pánu poděkoval za to, že ho neoddělil od jeho druhů, mučedníků Nabora a Felixe, kteří byli před ním popraveni v Lodi Vecchio.

Z příkazu císaře Maximiána zůstalo tělo svatého Viktora šest dní nepohřbeno, avšak milánský biskup svt. Maternus (♰ 328) ho objevil nedotčené, střežené dvěma divokými zvířaty. Svt. Maternus tělo zabalil do plátna, odnesl na hřbitov a pohřbil v pokoji.

Je pravděpodobné, že po roce 313 svt. Maternus přemístil svaté ostatky mučedníka Viktora. Viktor byl pohřben ve velkolepé hrobce poblíž místa své mučednické smrti, která byla později pro své bohaté mozaiky pojmenována San Vittore in Ciel d’Oro – Svatý Viktor ve zlatém nebi (nyní začleněna do baziliky svatého Ambrože), sloužíc přitom dvoudenní bdění.

Mučedník Viktor byl velmi ctěn svt. Ambrožem, který na jeho počest nejen složil krásný hymnus vyprávějící o křížové cestě tří statečných vojínů, ale po smrti svého bratra Satyra ho dokonce pohřbil do hrobky v blízkosti mučedníkových ostatků.

Viktor Maur byl uctíván jako patron vězňů a vyhnanců. Jeho památka je poprvé zaznamenána v italské verzi Jeronýmova martyrologia – Martyrologium Hieronymianum. Později se 14. květen v Miláně slavil jako den přenesení ostatků Viktora Maura do kostela San Vittore al Corpo (8. století).

Úcta Miláňanů ke svatému mučedníkovi Viktorovi byla tak velká, že mu byly zasvěceny kostely po celém městě: San Vittore all'Olmo – na místě jeho popravy, San Vittore al Carcere – poblíž starého milánského vězení a San Vittore al Teatro – poblíž starověkého cirku. Mnoho farností ho považuje za svého patrona. Památka svatého mučedníka Viktora se slaví 8. května, v den jeho mučednické smrti, a 14. května v den přenesení jeho ostatků a pohřbu svt. Maternem.

 

Svatý spravedlivý Alexij Bortsurmanský (♰ 1848)

21. dubna / 4. května, památka jeho zesnutí,

4. / 17. srpna, památka nalezení a vyzdvihnutí jeho svatých ostatků v roce 2000

Narodil se 13. května roku 1762 ve vesnici Bortsurmany, Kurmyševského újezdu v Simbirské gubernii v rodině kněze. Roku 1784, po ukončení Nižegorodského duchovního semináře, se oženil a byl rukopoložen na diákona pro chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve vesnici Bortsurmany (Pilninský rajón Nižněnovgorodské oblasti). O třináct let později byl pro tento samý chrám rukopoložen i na presbytera. Tento chrám pak neopustil až do konce svého života.

Na počátku své kněžské služby se nijak nevyznačoval přísným či odříkavým způsobem života; stávalo se, že někdy i zapomínal na míru při pití vína. Jednou se však stalo, že byl v noci požádán, aby podal umírajícímu muži ze sousední vesnice svaté přijímání. Otec Alexij se však na příbuzného toho muže, který k němu přišel, rozhněval a poslal ho pryč s tím, že stav nemocného není tak beznadějný a že může počkat do rána. Jenže nakonec ještě téže noci, s výčitkami svědomí a neschopen už spát, vstal a vyšel k nemocnému. Když ale potom přišel do jeho domu, viděl, že vesničan už zemřel. U zemřelého stál anděl, který v rukou držel svatý kalich. To, co otec Alexij spatřil, jej tak ohromilo, že padl před zesnulým na kolena, celou noc se modlil a domů se vrátil už jako zcela jiný člověk.

Od toho dne sloužil každý den Božskou liturgii a dodržoval, jak jen mohl, mnišské modlitební pravidlo a typikon. Jeho modlitební pravidlo bylo následující: četl modlitby půlnoční bohoslužby, 12 vybraných žalmů, život svatého a poučení dle Prologu ¹ toho dne, jitřní modlitby, hodinky, akathist ke ctih. Sergijovi, velké mučednici Barboře anebo svt. Mitrofanovi. V poledne pak 4 kafismy ze Žaltáře, večer plnil kánon ke Spasiteli s akathistem, kánon Anděli Ochránci a potom večerní modlitby. K tomu ještě otec Alexij každodenně činil 1500 poklon k zemi s Ježíšovou modlitbou.

Čas, kdy měl volno od bohoslužeb v chrámu a od modlitebního pravidla, přijímal věřící, kteří za ním přicházeli. Těm, kteří se chtěli věnovat duchovnímu modlitebnímu zápasu, žehnal, nebo je naopak, bylo-li to nad jejich síly či k duchovnímu neprospěchu, od něho odrazoval a radil jim, jak postupovat jinak, aby vše bylo ke spáse duše.

To vše dle Božího zjevení, které mu bylo skrze Boží prozřetelnost dáno v jeho vlastním duchovním modlitebním zápase. Někdy svým návštěvníkům dával duchovní ponaučení, vždy to však dělal s velkou mírností a pokorou, a to tak, že si jeho slova podmanila srdce posluchačů. Svatý Alexij byl přísný pouze ve vztahu k těm, co se zaobírali čarodějnictvím a různým jasnovidectvím, stejně tak i k lidem, kteří se k nim obraceli o pomoc.

Chudým rozdával vše, co zbylo ze štědrých darů, z nichž vždy část dával na výzdobu chrámu. Nejednou, když rolníci trpěli různými neštěstími, například požáry nebo když jim onemocněla domácí zvířata, nacházeli u sebe v domě potřebné peníze. Nikdo nevěděl, odkud se vzaly, dokud jeden rolník, kterému vyhořel dům, nepřistihl otce Alexije, když mu chtěl podstrčit potřebné peníze. Stejně tajně pomáhal těm, co neměli zhola nic, i všem, co se dostali do bídy.

Svatý, nenáviděje lenost, matku všech neřestí, jakmile měl trochu času, vydal se pracovat na pole nebo se staral o dům. Tak získal před Pánem velikou smělost a uzdravoval nemocné svatými modlitbami, strádající utěšoval Božím slovem a často projevoval dar Boží prozřetelnosti.

Dostalo se mu mnohých vidění a zjevení. Jednou, když musel být otec Alexij kvůli těžké nemoci na lůžku, uslyšel pojednou nebeský zpěv a spatřil Přesvatou Bohorodici v doprovodu velké mučednice Barbory. Přistoupila k němu a zázračně ho uzdravila. Jindy se mu v noci zjevil Pán Ježíš Kristus, oblečený v královském rouchu, a požehnal mu. S Kristem byla také Jeho Přečistá Matka a tři panny v bílém rouchu – ctnosti: Víra, Naděje a Láska. Slyšel hlas, který říkal: „To jest Syn můj jednorozený, Syn Boží.“

Během vpádu Napoleona do Ruska (1812) se otec Alexij modlil při liturgii k Pánu, aby daroval vítězství nad nepřáteli, a vtom spatřil anděla, který mu zvěstoval, že mocnosti nebeské se už pohnuly ku pomoci a nepřítel bude poražen. Jednou před proměněním Svatých Darů při liturgii, když otec Alexij četl tropar „Hospodine, jenž jsi přesvatého Ducha svého v třetí hodinu apoštolům svým seslal…“, uslyšel hlas nad Tělem a Krví Kristovou: „To jest můj milovaný Syn!“

Devět let před svou smrtí odešel svatý Alexij do ústraní, ode všech farních a rodinných záležitostí. Nadále sloužil liturgii téměř každý den, bohoslužby nijak nezkracoval a ve všem se řídil typikonem. V posledních letech žil v malém příbytku pod stejnou střechou, jako měl jeho dům, který pro něj postavili. Jediné okno, které tento přístavek měl, směřovalo k chrámu. Zcela se odcizil světským starostem a sebe zasvětil plně a jen modlitbě. Měl obvyklý vzhled starého muže, byl malý, hubený a shrbený. Jeho tvář však velmi připomínala tvář ctihodného Serafima Sarovského, sálala z ní duchovní radost, která z něho vyzařovala a která ho naplňovala tak, až ozařovala i vše kolem něj. Jeho pohled byl tak pronikavý, že se zdálo, že čte v duších lidí, kteří k němu přicházeli.

Během posledních třiceti let svého života na sobě svatý Alexij nosil dlouhou košili z hrubého sukna, ve které byl podle svého přání i pohřben. V jeho malém příbytku – modlitební cele – nebylo nic jiného než malá kamna, lůžko sestávající z několika desek, stolek s několika židlemi a analoj před ikonou se stále hořící lampadou. Dle apoštolského přikázání se otec Alexij modlil neustále (1 Tes 5,17). Ať už lidé přišli do jeho cely v kteroukoli hodinu, zastihli ho při modlitbě. Nejedl více než jednou denně, přísně dodržoval všechny půsty. Nejedl ani ryby, v jídle neužíval rostlinný olej, ani tehdy, když to bylo dovoleno. Nikdo nevěděl, co svatý jedl během prvního a posledního týdne Velkého půstu, neboť na jeho žádost mu v těchto dnech nebylo přinášeno žádné jídlo.

Víra a láska svatého Alexije k Bohu byla tak velká a jeho modlitby byly tak vroucí, že se nepřítel lidského spasení rozhodl vystavit ho kvůli tomu mnohým zkouškám. Stalo se, že když se svatý v noci modlil a činil modlitební poklony, nepřítel spasení rodu lidského ho zvedl do vzduchu a mrštil s ním o zem. A když se pokusil na chvíli oddechnout a byť jen na minutku usnout, nedávali mu běsi pokoje. Když tomu tak bylo, otec Alexij se probudil, začal činit mnohé modlitební poklony, anebo začal číst Žaltář. Jednoho dne se ďáblova pokušení stala tak krutými, že se otec Alexij začal vroucně modlit před ikonou Spasitele – tehdy viděl, jak po ikoně stékají slzy, a uslyšel hlas, který mu sliboval korunu spravedlivých.

Poté, co svatý Alexij obdržel takovéto povzbuzení v duchovním zápase, který vedl proti silám temna, mohl i sám utěšovat ostatní truchlící a vyzývat je k trpělivosti. Jedné představené monastýru, která byla jeho duchovní dcerou, napsal: „Buď trpělivá a vlož svou naději v Boží pomoc, díky níž můžeš odrazit všechny útoky nepřítele lidských duší. Kdyby nebylo zkoušek, nebylo by ani koruny vítězství!“

Během mnoha let své služby vždy ochotně přicházel k těm, kteří ho o to žádali, aby se za ně modlil. Vyhýbal se však pustým a prázdným návštěvám i rozhovorům. V posledních letech svého života, která zasvětil výhradně půstu a modlitbě, opouštěl svou modlitební celu pouze proto, aby došel do chrámu.

Místní statkáři, a dokonce i statkáři ze sousedních gubernií, ho ctili pro jeho svatý život. Přicházeli k tomuto spravedlivému muži, psali mu dopisy, prosili ho o požehnání. Všichni ho ctili jako velkého světce a přímluvce v modlitbě před Bohem, který měl dar uzdravování. Takto uzdravil dívku z města Kurmyš, která od narození nemohla chodit; vroucí modlitbou vzkřísil chlapce ze své farnosti. Odevšad pak byli ke svatému přiváděni duševně nemocní i posedlí a všichni byli uzdraveni jeho modlitbami.

1. ledna roku 1848 pocítil otec Alexij, jak ho opouštějí síly. Sám už nemohl vykonávat bohoslužby, ale požádal své příbuzné, aby ho vzali do chrámu. Navzdory své slabosti považoval za velký hřích nepřijímat lidi, kteří k němu přicházeli, a sbíral ty poslední síly, aby jim udělil Boží poučení. Když pak dosáhl úplného vyčerpání, zakončil svou životní pouť na Velký čtvrtek roku 1848, sedě u okna, ke kterému přistoupil, aby požehnal lidem, kteří se s ním přišli rozloučit. Někteří klečeli, jiní tiše plakali. Otec Alexij jim žehnal, dokud mu naposledy neklesla ruka, aby se už potom nikdy nezvedla.

Pohřben byl v zahradě u chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve vesnici Bortsurmany, naproti oltáři. Neuplynula jediná neděle ani svátek, aniž by se u jeho hrobu nekonala panychida, kdy si téměř všichni farníci brali z jeho hrobu hrst hlíny.

Ctihodný Serafim Sarovský hluboce ctil asketické úsilí tohoto světce Božího. Třebaže se nikdy nesetkali, svatý Serafim o něm věděl díky daru prozíravosti a říkal tato slova: „Tento člověk je svými modlitbami podoben svíci zapálené před Božím prestolem. Hle, zde je dělník, který bez mnišských slibů převyšuje mnohé mnichy. On jako hvězda září na křesťanském obzoru.“ Když přicházeli ke ctihodnému Serafimovi věřící z míst, kde žil svatý Alexij, posílal je zpět. S pokorou je přesvědčoval, že mají horlivého přímluvce u Pána, otce Alexije, kněze z vesnice Bortsurmany.

A skutečně, u hrobu otce Alexije, ke kterému horlivě přicházejí věřící dodnes, se hojně děly zázraky. Během sovětské éry se úřady opakovaně pokoušely hrob tohoto spravedlivého zničit. Avšak úcta k němu a zjevné zázraky, které se tam děly, jim nedovolily uskutečnit jejich bezbožné plány.

V roce 1989 se ve vesnici začala znovu obnovovat farnost. První bohoslužby se konaly v modlitebně, bývalé průmyslové budově. Zároveň začaly restaurátorské práce na chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. 17. srpna 1993, kdy byl chrám znovu vysvěcen, tam byly slavnostně přeneseny svaté ostatky spravedlivého Božího služebníka a nacházejí se tam dodnes. Místní věřící i věřící z velkých dálek přijíždějí do vesnice Bortsurmany, aby se pomodlili ke svatému Božímu služebníkovi Alexijovi.

Modlitba

Svatý spravedlivý otče náš Alexiji, střež a ochraňuj nás svými modlitbami před pokušeními ďábla a pády hříchu, vypros nám pomoc shůry v časech sklíčenosti a bezmoci, abychom nenarazili na kámen pokušení, ale abychom neochvějně kráčeli po cestě Kristových přikázání, dokud nedosáhneme oněch blažených příbytků ráje, kde nyní přebýváš a raduješ se. A jako jsi svou modlitbou vzkřísil duši již mrtvého mladíka, tak i našim duším vypros u Pána, abychom k němu s horlivostí vzývali, abychom tvými modlitbami unikli vzdušným mýtnicím a moci krutého vládce světa, stali se dědici Nebeského Království a oslavovali velkolepé Jméno Otce i Syna i Svatého Ducha na věky věků. Amen.

Nový Synaxarion Pravoslavné Církve

sestavený jeromonachem Makárijem Simonopetrským

kniha 4.

 

Ctihodný Simeon Mytilénský,

nový sloupník (♰ 844)

památka 1. / 14. září

Narodil se na počátku 8. století ve městě Mytiléné na ostrově Lesbos Adriánovi a Konstancii, z nichž pět ze sedmi dětí se stalo mnichy. Simeon byl nejmladším bratrem, a když mu bylo osm let, zemřel mu otec.

Matka ho poté přivedla do monastýru v pohoří Ida v Troadě (oblast v dnešním severozápadním Turecku), kde byl igumenem jeho nejstarší bratr David. Simeon zůstal s Davidem, zatímco se jeho matka vrátila do Mytiléné, kde brzy zemřela.

V monastýru se Simeon naučil číst a psát a ve 22 letech se stal mnichem. Ve 28 letech byl biskupem z Gargaru rukopoložen na kněze.

O dva roky později jeho bratr David zemřel a předvídaje svou smrt, nařídil Simeonovi, aby se vrátil do Mytiléné. Simeon uposlechl rady svého bratra, vrátil se na ostrov Lesbos a usadil se v jižní části Mytiléné, na místě zvaném Molos, kde stejně jako Simeon Sloupník žil na sloupu a trávil svůj život v půstu a modlitbě.

Poté k němu přišel jeho bratr, také mnich, Georgios. Georgios byl také rukopoložen na kněze a společně se Simeonem a jejich sestrou, monaškou Ilarií, a dalšími mnichy postavili monastýr, kam mnoho křesťanů přicházelo pro poučení a duchovní vedení.

Klid a pokoj monastýru však narušila zuřivost ikonoborců. Byzantský císař Lev V. Arménský (813–820) vyhnal biskupa Georgia I. z Mytiléné a poslal ho do vyhnanství do Chersonésu a na jeho místo ustanovil biskupem ikonoborce Lva, který se okamžitě s nenávistí obrátil proti Simeonovi a jeho monastýru.

Biskup Lev nařídil Simeona upálit zaživa, ale svatý zázračně zůstal nezraněn. Lev, ohromen tímto zázrakem, se na chvíli stáhl, ale brzy se mu podařilo vyhnat Simeona a mnichy, kteří s ním zůstali, a ti byli nuceni usadit se na ostrově svatého Isidora (Νησίδα Άγιος Ισίδωρος), který se nachází v zálivu Geras.

Později ikonoborecký biskup Lev zajistil od císaře Michaela II. Amorijského rozhodnutí o vyhnanství Simeona na neobydlený ostrov Lagoussa (Λαγούσα), který se nachází naproti Tróji. Simeon se tam vydal s deseti učedníky a usadil se na desetimetrovém sloupu, zatímco jeho bratr Georgios zůstal v Mytiléné a staral se o monastýr. O něco později svatý Simeon dorazil do Konstantinopole, kde se rozhodl přestěhovat do Medikionského monastýru, kde byl představeným ctihodný Nikita a kam se scházeli uctívači ikon pronásledovaní po celé říši pro duchovní podporu. Simeon tam pracoval jako prostý rybář, pomáhal všem potřebným svou prací a po těžké práci se staral o nemocné. Nedaleko pak také založil monastýr, kde se usadilo mnoho monašek.

Po smrti Michaela II. Amorijského jeho syn a nástupce Theofilos v roce 832 dekretem obnovil brutální pronásledování ikon. Svatý Simeon a jeho bratři byli uvězněni „navždy“ a tomuto osudu nakonec unikli pouze díky zásahu spravedlivé císařovny Teodory (♰ 867). Přesto byl potrestán 150 ranami bičem a spolu s dalšími obránci Pravoslaví, včetně bratří ctihodných Theofana (♰ 850) a Theodora Popsaných (♰ 840), poslán do vyhnanství na ostrov Afusia (Αφουσία) ve Středozemním moři.

Na ostrově Simeon postavil chrám zasvěcený Matce Boží a monastýr, kde shromažďoval všechny, které pronásledovali ikonoborci.

Po smrti císaře Theofila zbožná císařovna Teodora povolala z vyhnanství Simeona a Georgia, kteří se pak spolu s vyznavačem svatým Metodějem (♰ 847) stali nejdůvěryhodnějšími rádci císařovny.

Když byl Metoděj v roce 843 na Simeonův návrh zvolen patriarchou, usadil se ctihodný Simeon se svými učedníky v monastýru svatých Sergia a Bakcha v Konstantinopoli.

Ctihodný Simeon zemřel v roce 844 a byl pohřben v monastýru Přesvaté Bohorodice.

 

Svt. Georgios II. Mytilénský (♰ 846)

památka 16. / 29. května

Narodil se v roce 763 ve městě Mytiléné na ostrově Lesbos Adriánovi a Konstancii, z nichž pět ze sedmi dětí se stalo mnichy. Ve věku 30 let byl Georgios postřižen na mnicha svým mladším bratrem Simeonem, který již vedl mnišský život v monastýru, který založil ke cti Přesvaté Bohorodice.

Georgios zůstal v tomto monastýru až do vyhnanství bratrů do města Lagosa, kde se stal igumenem malého monastýru. Georgios byl odtud vyhnán ikonoboreckým biskupem Lvem z Mytilény a spolu se svými bratry odešel do horské vesnice Myrsini. Po nástupu císařovny Theodory na trůn v roce 842 povolala Simeona a Georgia z vyhnanství.

Na Simeonovo naléhání se Georgios vrátil do Konstantinopole. Spolu s vyznavačem svatým Metodějem (♰ 847) z Konstantinopole se stali důvěryhodnými poradci císařovny Theodory.

Vzhledem ke svému pokročilému věku, bylo mu 80 let, Georgios odmítl císařovninu nabídku stát se biskupem v Efesu. Poté podlehl přesvědčování a souhlasil, že se stane arcibiskupem v Mytiléné. Brzy poté dorazil do Mytiléné s flotilou lodí a dromonů, doprovázený stratégy a dvořany, a nesl mnoho darů pro chudé obyvatele ostrova Lesbos od císařovny a vojenských velitelů Petrony a Bardy. 14. září 843 byl vysvěcen na biskupa.

V zimě roku 844 se Georgios vydal do Gotográcie (Γοτθογραικία) navštívit nemocného přítele, kterého mocí Boží uzdravil z nemoci a předpověděl jeho smrt do sedmi let, což se skutečně stalo. Po návratu do Mytiléné pokračoval v pastýřském díle, vzdělával obyvatele města a proslavil se mnohými svými zázraky.

V zimě se rozhodl navštívit Smyrnu, aby navštívil své učedníky a monastýry, které tam založil. Ve Smyrně se mu zjevil anděl a předpověděl jeho blízkou smrt. Po návratu do Mytiléné odsloužil velkopostní liturgii, dal svým duchovním dětem poslední rady a pozdravy a na Bílou sobotu večer v roce 846 zemřel. Byl pohřben vedle svého bratra, ctihodného Simeona.