Ctihodný Basil Vyznavač, biskup města Parion (9. stol.)

památka 12. / 25. dubna

Za svůj ctnostný a zbožný život byl obyvateli města Parion, které bylo součástí metropolitního stolce v Kyziku (Hellespontu), zvolen na místo biskupa.

Za vlády ikonoboreckých císařů vždy hájil pravoslavnou víru: vyhýbal se veškerému kontaktu s heretiky a bludaři, nedovolil jim působit ve své eparchii a nepodepsal písemné dekrety císařských úřadů a ikonoboreckých patriarchů týkající se ničení ikon.

S pomocí svatého Basila začala církevní působnost budoucího konstantinopolského patriarchy Ignatia I. (♰ 877), kterého rukopoložil na žalmistu, poté na diákona a nakonec na kněze.

Za svou horlivost snášel mnoho pronásledování, trýzněn hladem a chudobou. Pobýval ve vyhnanství na malém ostrově před Konstantinopolí. Pravoslavnému vyznání však zůstal věrný až do konce svého života. Nakonec ho Bůh učinil hodným toho, aby spatřil Vítězství pravoslaví a zároveň zkázu obrazoborectví.

Zesnul v Pánu v 9. století.

___

Stručný život svatého Basila byl dochován v Menologionu Basila II. a v Synaxariu konstantinopolské církve z 10. století. Tyto údaje nijak neupřesňují, za kterých ikonoboreckých císařů svatý Basil sloužil jako biskup. Pouze zmínka o něm v Životopise svt. Ignatia I., patriarchy konstantinopolského (♰ 877), nám umožňuje přesněji určit období života svatého Basila a zasadit tak jeho působnost do druhého období ikonoborectví (814–843).

 

Svt. Zenon Veronský vyznavač (♰ 380)

památka 12. / 25. dubna

Svatý Zenon byl svým původem syrský Řek, jinde se uvádí, že pocházel ze severní Afriky z Mauretánie. Už v mládí se stal mnichem a žil jako poustevník. Věnoval se studiu Písma svatého a jako poutník putoval po různých monastýrech a zemích Východu s úmyslem zdokonalovat své křesťanské vzdělání; studoval řeckou i římskou literaturu.

Když takto na své pouti došel do Itálie, usadil se ve městě Verona. Obyvatelé tohoto města, vidouce ctnostný život svatého, ho zvolili za svého biskupa.

V té době vládl Julián Odpadlík, který vzal pohanství pod svou ochranu a pronásledoval křesťanství. Přestože pronásledování křesťanů v té době již ustávalo, všude stále přebývalo mnoho pohanů, které Zenon osvítil světlem křesťanského učení. S apoštolskou horlivostí rozptýlil veronský pastýř evangelním učením temnotu pohanství, která v některých italských městech stále zůstávala.

Kromě toho se musel jako pastýř potýkat také s ariány. V tomto boji se ukázal jako rozhodný vyznavač a obhájce pravoslavného učení a odmítl od něho ustoupit navzdory pronásledování, které proti pravoslavným vyvolali císaři Konstancius a Valens, kteří arianismus podporovali. Ve svých kázáních a listech pevně hájil pravoslavné učení o Pánu Ježíši Kristu jako o Jednorozeném Synu Božím, zrozeném z Otce přede všemi věky. Svatému Zenonovi se připisuje na 92 promluv a kázání, která jsou rozdělena do dvou knih: první s 62, druhá s 30. Pouze 16 je víceméně dlouhých projevů; zbytek jsou krátké projevy nebo dokonce fragmenty. Jeho kázání a poučení obsahují cenné informace o historii dogmat a křesťanské archeologii. Jsou psána živým, elegantním jazykem a svědčí o autorově vzdělanosti. Literární styl jeho kázání, bohatý na neologismy a slovní hříčky, je považován za nepřímé potvrzení jeho afrického původu.

Svou péčí pastýře a příkladným soucitem vštípil věřícím takové milosrdenství, že cizinci a chudí vždy našli útočiště a pomoc kdekoli ve městě, aniž by o to museli výslovně žádat.

Žil velice skromným životem a byl příkladem evangelní chudoby, kdy si jako biskup sám chodil k řece chytat ryby, jimiž se živil.

Poté, co svatý Zenon mnoho pracoval ve prospěch Boží církve a po dlouhou dobu vedl své stádo, odešel v pokoji k Pánu.

Pro svůj duchovní zápas a pevnost ve víře byl svatý Zenon od Boha obdařen darem zázraků. Svatý Řehoř Veliký vypráví ¹ o následujícím zázraku, který se stal na svátek svatého roku 589.

Toho roku zažila Itálie mimořádně velkou povodeň. Hlavní italská řeka Tibera se vylila z břehů, takže celé předměstí Říma bylo zaplaveno. Řeka Athesis (dnes Adige), která tekla poblíž města Verony, se také vylila z břehů; její vody obklopovaly chrám postavený ke cti svatého Zenona a stoupaly stále výš a výš, až nakonec dosáhly samotných chrámových oken. Dveře chrámu byly otevřené, ale voda do chrámu nevnikala; vytvořila kolem dveří zeď, takže mnozí z těch, kteří byli v chrámu, se přibližovali ke dveřím a hasili žízeň nabíráním vody rukama.

Skrze modlitby a přímluvy služebníka Božího Zenona se událo i mnoho dalších zázraků, a proto je po staletí uctíván jako patron Verony a ochránce před povodněmi.

__

¹ Svatého otce našeho Řehoře Velikého, biskupa římského – Dialogy o životě italských otců a nesmrtelnosti duše. Česky toto jeho dílo vyšlo pod názvem: Dialogy o zázracích italských otců. Řehoř Veliký o tomto zázraku píše ve 3. knize, 19. kapitole, pod názvem: „O chrámu mučedníka svatého Zenona, do něhož vzedmuté vody nevnikly dále než ke dveřím“

 

Svatý novomučedník Dimos (Dimitrios),

rybář ze Smyrny (♰ 1763)

památka 10. / 23. dubna

Svatý Dimos (Dimitrios) se narodil v blízkosti Adrianopole v roce 1738. Jako rybář sloužil u jednoho Turka, který vlastnil rybářské sádky poblíž Smyrny.

Pracovní podmínky byly velmi těžké a jednou se Turek a jeho služebník pohádali. Rozčílený Turek pak Dimose pomluvil a obvinil ho, že před ním projevil touhu přijmout islám. Svatý Dimos na to však řekl, že to je lež, a vyznal, že je křesťan a věří v Krista. Vyznal Ježíše jako pravého Boha a pro lásku Páně byl připraven prolít svou krev. Poté byl předveden před soud a zbičován, přesto všechno ale zůstal pevný ve svém vyznávání křesťanské víry.

Byl proto s okovy na rukou a nohou, v nichž byly pro zvýšení trýzně vklíněny úlomky cihel a další ostré předměty, uvržen do žaláře.

Jeden člověk z ostrova Leros jménem Nikolaos svatého Dimose v žaláři navštívil, povzbudil ho v těžkém okamžiku života a posílil jeho odhodlání ve vyznávání víry. Z vězení byl pak třikrát vyzván k výslechu, Dimos však zůstal neústupný.

10. dubna roku 1763 mu byla setnuta hlava. Po mučednické popravě křesťané vykoupili jeho svaté ostatky a s úctou je pohřbili v chrámu svatého Jiří. Jeho hrob se poté brzy stal poutním místem a pramenem uzdravení pro křesťany ve Smyrně.

 

Mučedníci Terentius, Pompeius, Africanus, Maximus, Zénón, Alexandr, Theodor a s nimi dalších 33 umučených (♰ 251)

památka 10. / 23. dubna

Čtyřicet svatých mučedníků, kteří jsou v tento den připomínáni, pocházelo z Afriky a trpělo ve třetím století. Když se do Afriky dostal dekret císaře Decia, který měl křesťany donutit k uctívání pohanských bohů, vládce země Fortunianus shromáždil lid a hlasitě prohlásil: „Kdo nebude bohům obětovat, bude podroben krutému mučení a trestu smrti!“ Aby zastrašil ty, kteří neuposlechli, nařídil vyložit před lid popravčí nástroje.

Tehdy skutečně někteří křesťané ze strachu z mučení a popravy souhlasili, že obětují bohům. Avšak v tentýž okamžik se čtyřicet mužů rozhodlo raději zemřít, než aby se odvrátili od Pána. „Bratři!“ říkali druh druhovi, „nezapírejme Krista, aby i on nezapřel nás v den soudu před nebeským Otcem a svatými anděly.“

Připomeňme si jeho slova: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ (Mt 10,28)

Když vládce uslyšel slova křesťanů, řekl jim: „Zdá se, že jste všichni dospělí a rozumní lidé; jak můžete nazývat člověka, kterého Židé ukřižovali jako zločince, svým Bohem a králem?“

Terentius na tato jeho slova odpověděl jménem všech svých spoluvěřících:

„Kdybyste znali moc ukřižovaného Krista, opustili byste svůj blud a sloužili byste Mu, neboť On je Syn Boží, dobrotivý, milosrdný a milostivý. Milostí Boha, Otce svého, sestoupil na zem a spojil své božství s lidstvím, dobrovolně podstoupil smrt na kříži pro naše spasení.“

„Pokloňte se našim bohům,“ opakoval vládce, „protože jinak zahynete v krutých mukách.“

„Myslíš si, že nás snad vyděsíš?“ ohradil se Terentius. „Nejsme tak nerozumní a šílení, abychom zavrhli nesmrtelný život i Dárce života a uctívali lidské modly.“

Rozzuřený vládce tehdy nařídil, aby křesťany násilím odvedli do pohanského chrámu a tam je nadále nabádal k uctívání pohanských bohů, chvále jejich velikosti a moci. Terentius však směle dokazoval marnost úcty k takovýmto výtvorům lidských rukou a pošetilost těch, kteří uctívají bezhlasé modly.

Poté vládce nařídil zatknout a uvěznit čtyři křesťany: Terentia, Pompia, Africana a Maxima. A zbývající křesťany začal znovu napomínat. Známá jsou pouze jména tří z nich: Zenóna, Alexandra a Theodora.

Na vládcovy výzvy a domlouvání odpověděli všichni jednomyslně, že jsou křesťané a nemohou se klanět modlám a uctívat je. Vládce je proto podrobil strašnému mučení: byli nemilosrdně biti a páleni rozžhavenými železnými pruty. Mučedníci se však modlili k Pánu o pomoc a posilněni Bohem trpělivě snášeli tato strašná utrpení.

Zarmouceni bludy pohanů, mučedníci prosili Boha, aby zničil modly, a Hospodin, vyslyšev jejich modlitbu, učinil zázrak: Modly náhle spadly a pohanský chrám se zřítil. Tento zázračný jev však vládce nijak nepřesvědčil, a tak křesťany odsoudil k smrti. Ti vyšli na smrt oslavujíce a děkujíce Pánu a byli sťati mečem.

Po jejich zabití nechal vládce znovu povolat Terentia, Afrikana, Maxima a Pompeia a znovu je začal přesvědčovat.

„Už jsme ti řekli, že jsme křesťané,“ odpověděli. „V Krista jsme vložili svou naději a tvého mučení se nebojíme, protože věříme, že skrze ně se staneme vítězi.“

A skutečně, ať už vládce vymýšlel jakékoli mučení, nemohl křesťany přemoci a dohnat k odřeknutí. Bůh svým věrným služebníkům viditelně pomáhal.

Vládce je tedy znovu zavřel do vězení a nařídil, aby jim nebylo přinášeno žádné jídlo; ale v noci vězení osvětlilo zázračné světlo a anděl Boží jim přinášel pokrm k posilnění. Vládce nařídil, aby jejich těla byla trhána ostrými hřebeny, ale Kristus ve svém milosrdenství jejich utrpení zmírnil. Byli uvězněni na místě plném hadů a nejrůznější havěti, ale i odtud, chráněni Bohem, vyšli bezpečně a zdraví.

Nakonec byli odsouzeni k smrti. Na popravu šli zpívajíce vítězoslavnou píseň a poté své duše s radostí odevzdali Pánu. Zbožní lidé pak s úctou pohřbili těla všech zavražděných křesťanů.

 

Ctihodný mučedník Bademus (Vadim) Perský (♰ 376)

památka 9. / 22. dubna

Ctihodný Bademus žil ve 4. století v perském městě Béth Lapat (Gundišápúr). Poté, co rozdal veškerý svůj majetek chudým, postavil za městem monastýr, kde vedl odříkavý život v Kristu, zdokonaluje se přitom v každodenním duchovním zápase mnicha.

V té době perský král Šápúr zahájil surové pronásledování křesťanů. Každý, kdo odmítl uctít slunce a oheň, byl královským dekretem odsouzen k smrti. Mnoho pravých křesťanů v té době prokázalo neochvějnost svého vyznání a statečně snášelo různá mučení a svou víru zpečetilo mučednickou smrtí.

Mezi těmito vyznavači byl i ctihodný Bademus, perský archimandrita. Vězněn společně s dalšími křesťany zůstal v křesťanské víře neústupný, zatímco někteří jiní vězni se tehdy stali zrádci své víry.

Takovým byl i jistý Nirsan, princ árijský, který králi Šápúrovi oznámil svou touhu vrátit se znovu ke své dřívější pohanské víře. Nirsan se tímto způsobem snažil získat královu přízeň a znovu tak získat své dřívější postavení. Král požadoval, aby Nirsan ukázal své upřímné obrácení k pohanství tak, že Bademuse zabije vlastníma rukama.

Zrádce křesťanské víry neváhal vztáhnout bratrovražednou ruku proti svatému a souhlasil s jeho zabitím. Bademus byl pak v řetězech přiveden před Nirsana. Zrádce již zvedl meč, aby vykonal královskou vůli, když tu se v něm náhle probudilo svědomí. Pohled a slova svatého, který se nebál smrti, ale truchlil nad duchovní záhubou svého bratra, zločince ohromily: třásl se a ruka mu ztuhla. Ctihodný Bademus mu tehdy řekl: „Tvá zloba, Nirsane, už skutečně došla tak daleko, že ses nejen zřekl Boha, ale dokonce začínáš zabíjet i Jeho služebníky? Běda ti, ubohý! Co budeš dělat v onen den, až budeš stát na Strašném soudu před Bohem a budeš se mu zpovídat? Já s radostí zemřu v mukách pro Krista, ale nechtěl bych přijmout smrt z tvé ruky.“

Nešťastník Nirsan měl tehdy naslouchat svému svědomí, aby se vyhnul věčnému zatracení, ale on své svědomí zahlušil a třesoucí se rukou nakonec usekl vyznavači hlavu. Bademus statečně stál pod údery meče, čímž ohromil všechny přihlížející. Odpadlík a vrah Nirsan sice zůstal naživu, ale ne ke své radosti.

Ačkoli mu král vrátil jeho dřívější knížecí důstojnost i bohatství, nic z toho mu nemohlo vrátit klid jeho provinilé duši. Křesťané jím opovrhovali a nevěřící v něj neměli úplnou důvěru. Kvůli výčitkám svědomí propadl zoufalství, stejně jako bratrovrah Kain, a svůj život ukončil sebevraždou, zakusiv tak úděl zrádce Jidáše.

Tak nešťastný je vždy osud lidí, kteří nenaslouchají blahodárnému hlasu svědomí a v poryvech svého nespoutaného srdce upadají do těch nejtěžších zločinů!

Tělo svatého mučedníka, vyhozené za městem, bylo tajně vzato úctyhodnými muži a s úctou pohřbeno.

 

Podle:

Великие Минеи-Четьи. Velká menologia ke čtení. Církevněslovanská sbírka textů hagiografického a rétorického, církevně-vzdělávacího a historického charakteru. Krátké i dlouhé životy svatých, paterikon (poučení svatých otců), knihy Písma svatého s výkladem, díla církevních otců a další. Obsahuje dvanáct knih, každá na jeden měsíc roku. Tato sbírka byla sestavena v letech 1530–1541 sv. Makarijem, arcibiskupem novgorodským, pozdějším metropolitou moskevským a celé Rusi.

 

Svatý mučedník Eupsychios (♰ 362)

památka 9. / 22. dubna

Svatý Eupsychios pocházel z Caesarey Kapadocké, byl synem bohatých rodičů a vyznačoval se horlivostí pro křesťanskou víru. Jednoho dne, právě v den své svatby, uviděl dav pohanů, kteří mířili do pohanské svatyně Fortuny, aby obětovali.

Eupsychios spolu s několika dalšími křesťany následoval dav, vstoupil do svatyně, rozbil tam modly a svatyni zničil. To se stalo za vlády císaře Juliána Apostaty.

Eupsychios věděl, že tento čin ho bude stát život, a proto se na nadcházející mučednictví připravoval půstem a modlitbou. Jeho očekávání se pak brzy naplnila.

Když se císař Julián dozvěděl o zničení pohanské svatyně v Cesareji, vylil si hněv na křesťany žijící v tomto městě. Na příkaz císaře byli křesťané zbaveni svého majetku, někteří byli popraveni, jiní pak posláni do vyhnanství. Eupsychios, jako hlavní viník tohoto zhanobení pohanské svatyně, byl podroben různým krutým mučením. Byl bit holemi i železnými pruty, poté pověšen na strom, kde bylo jeho tělo drásáno železnými hřebeny, nakonec mu byla setnuta hlava. Jeho tělo pak s úctou pohřbili věřící.

Podle:

Великие Минеи-Четьи. Velká menologia ke čtení. Církevněslovanská sbírka textů hagiografického a rétorického, církevně-vzdělávacího a historického charakteru. Krátké i dlouhé životy svatých, paterikon (poučení svatých otců), knihy Písma svatého s výkladem, díla církevních otců a další. Obsahuje dvanáct knih, každá na jeden měsíc roku. Tato sbírka byla sestavena v letech 1530–1541 sv. Makarijem, arcibiskupem novgorodským, pozdějším metropolitou moskevským a celé Rusi.

 

Ctihodný otec Georgios (Jiří) Vyznavač, metropolita mytilénský (♰ 821)

památka 7. / 20. dubna

Ctihodný otec náš Georgios, od mládí milující Krista, se stal mnichem, vedl asketický a ctnostný život a jako nikdo jiný se zdokonalil v pokoře.

Za vlády císaře Lva III. Syrského ¹ se stal vyznavačem Krista, když od ikonoborců vytrpěl pronásledování a útlak. Poté byl za vlády pravoslavných panovníků Konstantina VI. a Ireny ² povýšen na biskupský stolec v Mytiléně, metropoli ostrova Lesbos.

Svatý Georgios byl velmi milosrdný a štědrými dary sytil hladové. Pro svou velkou zdrženlivost se stal přítelem andělů a tím, že vyháněl nečisté duchy a léčil nevyléčitelné nemoci, se zjevil jako podivuhodný divotvůrce.

Poté, co se dožil vlády císaře Lva Arména, který obnovil ikonoborectví, snášel již jako stařec znovu pronásledování pro svaté ikony. Ještě před nástupem vlády císaře Lva Arména, obnovením ikonoborectví a opětovným vyhnanstvím svatého Georgia, byla v Mytiléně pozorována znamení, která předznamenala brzký příchod nepokojů a pohrom v Kristově církvi.

Jednoho dne v chrámu poblíž přístavu, během večerní bohoslužby, při společném zpěvu „Κύριε ἐλέησον“ – Pane, smiluj se – byl svatý kříž stojící na prestolu náhle a s hlasitým rachotem zvednut ze svého místa jakousi neviditelnou silou a vystoupal až ke stropu. Pak se sklonil svým horním koncem dolů a padl na zem. Lidé, kteří to viděli, byli zachváceni velkým strachem a hrůzou. Všichni zvedli oči a ruce a dlouho hlasitě volali: „Κύριε ἐλέησον“ a odmítali opustit Boží chrám, protože očekávali nějakou náhlou zkázu, která postihne ostrov Lesbos. V té době byl v chrámu ctihodný Simeon (♰ 844) ⁴ se svým starším bratrem Georgiem ⁵, který později nastoupil po prvním Georgiovi na biskupský stolec v Mytiléně. Simeon, který byl prozíravý a viděl věci budoucí, se slzami v očích promluvil k lidu: „Bratři, nebude to tak, jak očekáváte. Bůh tuto zemi úplně nezničí, ale za několik dní nastoupí na trůn císař Boha nenávidějící a Bohu odporující, který svrhne svaté ikony a vezme církvi její krásu.“

O několik dní později vstoupil do chrámu a do oltáře obrovský a děsivý kanec s uříznutýma ušima a ocasem. Chrámové dveře byly tehdy náhodou odemčeny a kanec si lehl v oltáři na horním místě. Když si toho chrámová stráž všimla, okamžitě začala kance vyhánět, avšak bezvýsledně; zvíře bylo divoké, napadalo každého, kdo se ho pokusil z oltáře vypudit, a obracelo je na útěk. Poté přinesli obrovský kůl a zvíře po dlouhou dobu do krve bili, až ho nakonec vyčerpaní a s velkými obtížemi vyhnali. Když se o tom dozvěděl tentýž blažený Simeon, řekl: „Dítky, věřte mi, tento kanec představuje biskupa, který zde z Božího dopuštění bude a který bude svým životem i povahou podobný praseti.“

Toto vše se brzy stalo. Výše zmíněný císař Lev Arménský po nástupu na trůn zahájil pronásledování Boží Církve a zároveň sezval do Konstantinopole mnoho biskupů, aby přijali ikonoboreckou herezi. Náš ctihodný otec Georgios, metropolita mytilénský, byl spolu s ostatními biskupy povolán a ukázal se být neohroženým vojínem Kristovým. Zatímco mnozí schvalovali císařovy bludy, on svou pravou moudrostí zahanbil císaře, lžipatriarchu Theodota, přezdívaného Kasiteras, a další podobně smýšlející heretiky a některé z nich přivedl k uvědomění si vlastních omylů.

Císař a lžipatriarcha, neschopni snést jeho odsouzení, poslali ho do vyhnanství do Chersonu. Na jeho místo dosadili jednoho z heretiků, který jako divoký kanec zpustošil a znesvětil Kristovu vinici: pošlapal svaté ikony, beze smyslu znepokojil věřící. Svatý Georgios, který zbytek svého života strávil ve vyhnanství, však skrze Kristovu blahodať vykonal mnoho zázraků. Když se přiblížil čas jeho smrti, na obloze zazářila jasná hvězda – zvěstovatelka jeho blaženého konce – která byla viditelná i na ostrově Lesbos. Podle této hvězdy věřící v Mytiléně poznali odchod svého pastýře, svatého Georgia, k Pánu.

Život a ctnostné skutky svatého byly světlem pro tento svět. Jeho blaženou smrt Bůh oslavil jasnou hvězdou a po jeho smrti, aby oslavil svého služebníka, nechal z jeho ostatků vyvěrat zázračné prameny uzdravení.

_____ 

¹ Lev III. Syrský. Vládl v letech 717 až 741. Pocházel z bohaté rolnické třídy a svou vojenskou službou za Justiniána II. se natolik vyznamenal, že byl v roce 717 prohlášen císařem. Zaměřil se na církevní záležitosti a mimo jiné na pověrčivost u úcty k ikonám a rozhodl se ji vymýtit pomocí represivních opatření. Zpočátku (726) vydal edikt výhradně proti úctě k ikonám a nařídil, aby byly v chrámech umístěny co nejvýše, aby je lidé nemohli líbat. V roce 730, pak byl vydán edikt nařizující úplné odstranění ikon z chrámů. Lev III. Syrský, nakonec dosáhl toho, že byla dočasně zakázána církevní úcta k ikonám.

² Císař Konstantin V. Kopronymos (741–775) pronásledoval úctu k ikonám s ještě větší krutostí než jeho otec Lev III. Syrský. Chtěl vítězoslavně zničit veškerou úctu k ikonám jako herezi a za tímto účelem v roce 754 svolal v Konstantinopoli lžísněm, který byl jím nazýván všeobecným sněmem. Bylo na něm 338 biskupů, ale ani jeden patriarcha. Na něm bylo nařízeno, že úcta k ikonám je modlářství a že jediným obrazem Krista Spasitele je Eucharistie. Sněm uvrhl do anathemy všechny obhájce úcty k ikonám, zejména svatého Jana Damašského. V letech 780–790 a 797–802 vládla za svého nezletilého syna Konstantina VI. svatá Irena, která se prohlásila za zastánkyni ikon. Roku 787 svolala do Nikaje Druhý nikajský a Sedmý všeobecný sněm, kterému předsedal svt. Tarasios, patriarcha Konstantinopolský (♰ 806). Na tomto sněmu, který sestával z 367 otců, byla úcta k ikonám znovu obnovena.

³ Mytiléné. Hlavní město ostrova Lesbos, který je jedním z největších v Egejském moři. Leží v blízkosti starověké Tróje a maloasijského pobřeží. Město má přibližně 36 000 obyvatel. Samotný ostrov je hornatý, ale velmi úrodný – vyniká bohatstvím dřeva, obilí a vína. K Osmanské říši byl ostrov připojen v roce 1462, sultánem Mehmedem II.

⁴ Ctihodný Simeon Mytilénský, nový sloupník (♰ 844). Památka 1. / 14. září. Narodil se na počátku 8. století ve městě Mytiléné na ostrově Lesbos Adriánovi a Konstancii, z nichž pět ze sedmi dětí se stalo mnichy. Simeon byl nejmladším bratrem, a když mu bylo osm let, zemřel mu otec. Matka ho poté přivedla do monastýru v pohoří Ida v Troadě (oblast v dnešním severozápadním Turecku), kde byl igumenem jeho nejstarší bratr David. Simeon zůstal s Davidem, zatímco se jeho matka vrátila do Mytiléné, kde brzy zemřela. V monastýru se Simeon naučil číst a psát a ve 22 letech se stal mnichem. Ve 28 letech byl biskupem z Gargaru rukopoložen na kněze. O dva roky později jeho bratr David zemřel a předvídaje svou smrt, nařídil Simeonovi, aby se vrátil do Mytiléné. Simeon uposlechl rady svého bratra, vrátil se na ostrov Lesbos a usadil se v jižní části Mytiléné, na místě zvaném Molos, kde stejně jako Simeon Sloupník žil na sloupu a trávil svůj život v půstu a modlitbě. Poté k němu přišel jeho bratr, také mnich, Georgios. Georgios byl také rukopoložen na kněze a společně se Simeonem a jejich sestrou, monaškou Ilarií, a dalšími mnichy postavili monastýr, kam mnoho křesťanů přicházelo pro poučení a duchovní vedení. Klid a pokoj monastýru však narušila zuřivost ikonoborců. Byzantský císař Lev V. Arménský (813–820) vyhnal biskupa Georgia I. z Mytiléné a poslal ho do vyhnanství do Chersonésu a na jeho místo ustanovil biskupem ikonoborce Lva, který se okamžitě s nenávistí obrátil proti Simeonovi a jeho monastýru. Biskup Lev nařídil Simeona upálit zaživa, ale svatý zázračně zůstal nezraněn. Lev, ohromen tímto zázrakem, se na chvíli stáhl, ale brzy se mu podařilo vyhnat Simeona a mnichy, kteří s ním zůstali, a ti byli nuceni usadit se na ostrově svatého Isidora (Νησίδα Άγιος Ισίδωρος), který se nachází v zálivu Geras. Později ikonoborecký biskup Lev zajistil od císaře Michaela II. Amorijského rozhodnutí o vyhnanství Simeona na neobydlený ostrov Lagoussa (Λαγούσα), který se nachází naproti Tróji. Simeon se tam vydal s deseti učedníky a usadil se na desetimetrovém sloupu, zatímco jeho bratr Georgios zůstal v Mytiléné a staral se o monastýr. O něco později svatý Simeon dorazil do Konstantinopole, kde se rozhodl přestěhovat do Medikionského monastýru, kde byl představeným ctihodný Nikita a kam se scházeli uctívači ikon pronásledovaní po celé říši pro duchovní podporu. Simeon tam pracoval jako prostý rybář, pomáhal všem potřebným svou prací a po těžké práci se staral o nemocné. Nedaleko pak také založil monastýr, kde se usadilo mnoho monašek. Po smrti Michaela II. Amorijského jeho syn a nástupce Theofilos v roce 832 dekretem obnovil brutální pronásledování ikon. Svatý Simeon a jeho bratři byli uvězněni „navždy“ a tomuto osudu nakonec unikli pouze díky zásahu spravedlivé císařovny Teodory (♰ 867). Přesto byl potrestán 150 ranami bičem a spolu s dalšími obránci Pravoslaví, včetně bratří ctihodných Theofana (♰ 850) a Theodora Popsaných (♰ 840), poslán do vyhnanství na ostrov Afusia (Αφουσία) ve Středozemním moři. Na ostrově Simeon postavil chrám zasvěcený Matce Boží a monastýr, kde shromažďoval všechny, které pronásledovali ikonoborci. Po smrti císaře Theofila zbožná císařovna Teodora povolala z vyhnanství Simeona a Georgia, kteří se pak spolu s vyznavačem svatým Metodějem (♰ 847) stali nejdůvěryhodnějšími rádci císařovny. Když byl Metoděj v roce 843 na Simeonův návrh zvolen patriarchou, usadil se ctihodný Simeon se svými učedníky v monastýru svatých Sergia a Bakcha v Konstantinopoli. Ctihodný Simeon zemřel v roce 844 a byl pohřben v monastýru Přesvaté Bohorodice.

⁵ Svt. Georgios II. Mytilénský (♰ 846). Památka 16. / 29. května. Narodil se v roce 763 ve městě Mytiléné na ostrově Lesbos Adriánovi a Konstancii, z nichž pět ze sedmi dětí se stalo mnichy. Ve věku 30 let byl Georgios postřižen na mnicha svým mladším bratrem Simeonem, který již vedl mnišský život v monastýru, který založil ke cti Přesvaté Bohorodice. Georgios zůstal v tomto monastýru až do vyhnanství bratrů do města Lagosa, kde se stal igumenem malého monastýru. Georgios byl odtud vyhnán ikonoboreckým biskupem Lvem z Mytilény a spolu se svými bratry odešel do horské vesnice Myrsini. Po nástupu císařovny Theodory na trůn v roce 842 povolala Simeona a Georgia z vyhnanství. Na Simeonovo naléhání se Georgios vrátil do Konstantinopole. Spolu s vyznavačem svatým Metodějem (♰ 847) z Konstantinopole se stali důvěryhodnými poradci císařovny Theodory. Vzhledem ke svému pokročilému věku, bylo mu 80 let, Georgios odmítl císařovninu nabídku stát se biskupem v Efesu. Poté podlehl přesvědčování a souhlasil, že se stane arcibiskupem v Mytiléné. Brzy poté dorazil do Mytiléné s flotilou lodí a dromonů, doprovázený stratégy a dvořany, a nesl mnoho darů pro chudé obyvatele ostrova Lesbos od císařovny a vojenských velitelů Petrony a Bardy. 14. září 843 byl vysvěcen na biskupa. V zimě roku 844 se Georgios vydal do Gotográcie (Γοτθογραικία) navštívit nemocného přítele, kterého mocí Boží uzdravil z nemoci a předpověděl jeho smrt do sedmi let, což se skutečně stalo. Po návratu do Mytiléné pokračoval v pastýřském díle, vzdělával obyvatele města a proslavil se mnohými svými zázraky. V zimě se rozhodl navštívit Smyrnu, aby navštívil své učedníky a monastýry, které tam založil. Ve Smyrně se mu zjevil anděl a předpověděl jeho blízkou smrt. Po návratu do Mytiléné odsloužil velkopostní liturgii, dal svým duchovním dětem poslední rady a pozdravy a na Bílou sobotu večer v roce 846 zemřel. Byl pohřben vedle svého bratra, ctihodného Simeona.

Svatí Herodion, Agabos, Rufus, Asynkritos, Flegon a Hermias, apoštolové ze sedmdesáti a další s nimi trpící (1. stol.)

památka 8. / 21. dubna

Svatý apoštol Herodion pocházel z maloasijského města Tarsu (v Kilikii) a byl příbuzným svatého apoštola Pavla (Řím 16,11). Herodion, apoštoly vysvěcený na biskupa v Patrasu, svým kázáním o Kristu obrátil mnoho pohanů na křesťanskou víru a za to snášel mnoho urážek a bití od Židů i pohanů. Následoval svatého apoštola Petra do Říma a v den jeho ukřižování byl sťat spolu se svatým apoštolem Olympem a dalšími křesťany.

Svatý apoštol Agabos je v knize Skutků apoštolů nazýván prorokem. Předpověděl v zemi velký hlad, který nastal za císaře Klaudia (Sk 11,27–28). Také předpověděl utrpení svatého apoštola Pavla v Jeruzalémě z rukou Židů i pohanů (Sk 21,10–11).

Svatý Pavel ve svém listu Římanům připomíná svatého Rufa těmito slovy: „Pozdravte Rufa, vyvoleného v Pánu, i jeho matku i mou“ (Řím 16,13). Rufus byl biskupem řeckého města Théby.

Spolu s Rufem svatý Pavel ve stejném listu Římanům (Řím 16,14) připomíná také svaté apoštoly Asynkrita, Flegóna a Hermiase. Asynkritos byl biskupem Hyrkánie, asijské země; Flegón byl biskupem řeckého města Marathonu; a Hermias byl biskupem Dalmácie. Všichni tito apoštolové zemřeli mučednickou smrtí za kázání o Kristu a víru v Něho.