Svatá mučednice Charitina (♰ 304)

památka 5. / 18. října

Svatá Charitina osiřela v útlém věku, poté byla vzata do výchovy jedním zbožným mužem jménem Klaudius. Klaudius si Charitinu zamiloval jako vlastní dítě a s láskou o ni pečoval. Když dospěla, tato čistá, tichá a pokorná dívka zatoužila zasvětit svůj život výhradně Kristu. Naplněna upřímnou vírou a vroucí láskou k Bohu žila svatá Charitina v ústraní, ve zvlášť pro ni připravené cele. Zde se věnovala půstu, modlitbě a četbě Božího slova, čímž se stala pro všechny příkladem opravdové křesťanské víry a Bohu milého života. Tato svatá dívka pak svým příkladem, přivedla ke Kristu mnoho nevěřících.

Za vlády císaře Diokleciána vypuklo pronásledování křesťanů. Císařský místodržící Dometian, správce oblasti, kde žila svatá Charitina, nařídil Klaudiovi, aby mu ji poslal k výslechu. Ačkoliv byl Klaudius hluboce zarmoucen, musel ustoupit hrubé síle a vydal svatou pannu vojákům, kteří si pro ni přišli.

Svatá ho utěšovala slovy: „Propusť mě, můj pane; nermuť se, nýbrž raduj se, neboť za tvá i svá vlastní prohřešení se stanu Bohu příjemnou obětí.“

Klaudius se s ní se slzami v očích loučil a prosil ji, aby se za něj přimlouvala před trůnem nebeského Krále. Dometian se Charitiny zeptal, zda je pravda, že je křesťankou a že k této víře přivádí i druhé. Svatá odpověděla, že křesťankou skutečně je a že ty, kteří zbloudili, přivádí ke Kristu. Na příkaz místodržícího byla poté svatá panna krutě zbičována a následně v železných řetězech předvedena před soudce – konzulára. Ten se snažil Charitinu přesvědčit, aby přinesla oběť pohanským bohům, a za neposlušnost jí hrozil krutými mukami. Svatá panna se však utrpení nebála; pevně a odvážně vyznala víru v svého Krista, a dokonce svého trýznitele vybízela, aby zanechal uctívání svých nesmyslných pohanských bohů. Soudce se Charitině vysmál a nařídil, aby jí ostříhali vlasy. Stal se však zázrak: na místě ostříhaných vlasů okamžitě vyrostly nové, ještě hustší a krásnější než dříve. Soudce poté poručil přinést žhavé uhlí a nasypat je svaté mučednici na hlavu. Svatá to vše snášela a pomoc hledala u Boha.

Pán, který kdysi v Babyloně uchránil mládence uprostřed plamenů nezraněné, dopřál úlevu i této svaté trpitelce. Mučitel, rozzuřený tímto úkazem, nařídil, aby byla podrobena ještě krutějším mukám. Poručil rozžhavit ostrá železa a jimi probodnout prsa svaté Charitiny. Poté vzal hořící svíce a přikázal jimi pálit boky mučednice. Svatá to vše snášela a, hoříc láskou ke Kristu, neustále vyznávala Jeho svaté jméno. Následně mučitel vydal rozkaz, aby byla mučednice topena v moři. Cestou k moři se Charitina vroucně modlila k Bohu:

„Děkuji Ti, Pane, Bože můj,“ modlila se světice, „že pro Tvé svaté jméno, poté, co jsem byla sežehnuta ohněm, nyní projdu mořskou vodou. Dej, ať v den vzkříšení zjevím se před Tebou čistá. A nyní na mně učiň své divy, aby Tvé svaté jméno bylo oslaveno na věky.“

Když byla mučednice přivedena k moři, uvázali jí kolem krku těžký kámen a vhodili ji do hlubin. Svatá mučednice se však zázračně osvobodila, vystoupila na hladinu a kráčela po vodě, jako by to byla pevná zem.

Když došla na břeh, přistoupila ke svému mučiteli a řekla: „Poznej nyní moc Krista mého a uvěř v Něho!“

Soudce, ohromen úžasem, nemohl dlouho ze sebe vydat ani slovo. Potom svatou Charitinu nazval čarodějnicí a nařídil, aby byla obnažena a přivázána ke kolu. Kolem měli otáčet tak, aby tělo mučednice bylo trháno ostrými noži a meči, které byly upevněny nad ním. Přitom mělo být tělo svaté mučednice spalováno žhavým uhlím. Avšak z Božího příkazu se kolo stalo nepohyblivým, ruce mučitelů ochably a žhavé uhlí uhaslo. Poté soudce nařídil, aby svaté Charitině vytrhali nehty na rukou i na nohou. Svatá to vše vytrpěla. Nakonec se krutý tyran rozhodl, že zneuctí panenství svaté mučednice. To však Bůh nedopustil. Skrze modlitbu svaté panny přijal její čistou duši do svých nebeských příbytků. Soudce poté nařídil, aby naplnili pytel pískem, vložili do něj Charitinino tělo a pytel vhodili do moře.

O tři dny později byly ostatky svaté mučednice vyplaveny na břeh. Klaudius, vychovatel svaté panny, pohřbil její ctihodné tělo. Stalo se tak v Amisu v Pontu, okolo roku 304.

 

Ctihodný Damián presbyter, uzdravitel (♰ 1070), Jeremiáš (♰ 1070) a Matouš (♰ 1088) jasnovidní, Pečerští, z Blízkých jeskyní

památka 5. / 18. října, 28. září / 11. října ve Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících v Blízkých (Antonijových) jeskyních a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských 2. neděli Velkého půstu

Ctihodný Damián, jak píše ctihodný Nestor letopisec (♰ 1114), horlivě následoval život a pokoru ctihodného otce Theodosia (♰ 1074). Mnozí vydali svědectví o jeho ctnostném způsobu života, poslušnosti a pokoře vůči všem. Zejména ti, kteří s ním sdíleli mnišskou celu, viděli jeho mírnost a to, jak bděl po celou noc, pilně četl knihy a neustále se vracel k modlitbám. A ještě mnoho dalšího říkali o tomto svatém muži.

Presbyter a divotvůrce Damián byl tak přísným postníkem, že až do své smrti nepožíval nic jiného než chléb a vodu. Když přinášeli do monastýru k blaženému Theodosiovi jakkoli nemocné dítě nebo byl přiveden dospělý trpící nějakým neduhem, Theodosij vyzval Damiána, aby nad trpícím přečetl modlitbu. A Damián bez prodlení vykonal modlitbu, dotyčného pomazal olejem a příchozím se dostalo uzdravení.

Nakonec však těžce onemocněl a blížil se ke konci svého života. „Pane Ježíši Kriste!“ takto se tehdy modlil, „učiň mě hodným, abych byl spoluúčastníkem slávy Tvých svatých; neodlučuj mě, ó Vládce, od mého otce a učitele, ctihodného Theodosia.“ Zatímco se takto modlil, náhle se u jeho lůžka ukázal blažený Theodosij, objal ho, s láskou jej políbil a řekl: „Synu můj! To, oč jsi prosil Pána, proto jsem byl nyní vyslán, abych ti oznámil, že tvá prosba bude vyslyšena; budeš připočten ke svatým a spolu s nimi budeš přebývat v království nebeského Vládce a v onom světle budeme spolu.“ Když toto dořekl, stal se neviditelným. A protože Damián neviděl Theodosia, že by dveřmi vešel, a toho, kdo se zjevil na místě před ním a na témže místě se stal neviditelným, pochopil Damián, že to bylo zjevení od Boha.

Potom zavolal svého pomocníka a poslal ho, aby přivedl blaženého Theodosia. Když blažený krátce nato dorazil, Damián se ho s radostnou tváří zeptal: „Otče! Stane se to skutečně tak, jak jsi mi to slíbil, když ses tu před chvílí zjevil?“ Blažený Theodosij, nevěda, co se stalo, odpověděl: „Synu, nevím, o jakém slibu to mluvíš.“ Damián poté vylíčil, jak se modlil a jak se mu zjevil sám ctihodný.

Theodosij vyslechl jeho slova, lehce se pousmál, uronil několik slz a řekl: „Synu, stane se to tak, jak ti to slíbil onen anděl, který se ti zjevil v mé podobě.“ Když se pak shromáždili bratři, rozloučil se s nimi a v pokoji pak odevzdal svou duši do Božích rukou, když andělé přišli, aby ji přijali.

Poté blažený Theodosij nařídil, aby zaznělo bilo (dřevěná či kovová deska sloužící jako klepadlo namísto zvonu), a takto byli svoláni ostatní bratři. Ti pak vzali jeho ctihodné tělo a s náležitou úctou a za zpěvu modliteb uložili na místě, kde jsou pohřbeni všichni bratři.

Z tohoto zápisu vyplývá, že ctihodný Damián zesnul dříve než ctihodný Theodosij, pravděpodobně okolo roku 1070. Podle rukopisných kalendářů svatých připadá den jeho zesnutí na 5. října. Jeho ostatky spočívají v Antoniových jeskyních.

O ctihodném Jeremiášovi pak píše Nestor ve svém letopisu takto: „Byl také jiný další bratr jménem Jeremiáš, který pamatoval pokřtění naší země. Tomu byl dán Bohem dar: dokázal předvídat věci budoucí. Pokud u někoho vycítil zlé myšlenky, dotyčného v soukromí napomenul a nabádal ho, aby se měl na pozoru před ďáblem. Když chtěl některý z bratří opustit monastýr, Jeremiáš k němu přistoupil, rozpoznal jeho úmysl, pokáral takovouto myšlenku a nabídl útěchu. A jestliže předpověděl, že někoho potká něco – ať už milého, nebo nemilého – slova tohoto starce se vždy vyplnila.“ Jelikož si ctihodný Jeremiáš pamatoval pokřtění naší země v roce 988 a žil v době, kdy byl představeným monastýru ctihodný Theodosij, lze – za předpokladu, že zemřel okolo roku 1070 – usuzovat, že se dožil přibližně 90 let. Jeho ostatky spočívají v jeskyni svatého Antonija.

„Byl tam také starec Matouš,“ píše ctihodný Nestor. „Měl dar jasnozřivosti. Jednou, když stál na svém obvyklém místě v chrámu, pozvedl zrak a podíval se na bratry, kteří tam stáli a zpívali po obou stranách. I spatřil běsa v podobě Lecha ¹, v drahém plášti, jak nese bodláčí. Procházel mezi bratry a vytahoval bodláčí zpoza záhybů svého pláště a házel je po jednom nebo druhém z bratrů. Pokud se bodláčí na některého ze zpívajících přichytilo, dotyčný bratr brzy ztratil soustředění a rozptýlil se. Potom pod nějakou záminkou opustil chrám, odešel do své cely, usnul a nevrátil se, dokud bohoslužba neskončila. Pokud však démon hodil bodláčí po někom, ale to se nepřichytilo, bratr vytrval ve zpěvu a do své cely odešel teprve tehdy, když skončila jitřní bohoslužba. Když to starec uviděl, vyprávěl o tom svým bratrům.“

Tento starec uviděl ještě následující: podle svého zvyku, když se bratři po skončení jitřní před úsvitem vraceli do svých cel, opouštěl starec chrám jako poslední. Jednou, když vyšel z chrámu, posadil se k odpočinku poblíž bila, kterým se mniši svolávali k modlitbě, neboť jeho cela se nacházela o něco dále od chrámu. Náhle uviděl od brány přicházet zástup. Když vzhlédl, spatřil postavu jedoucí na praseti, doprovázenou dalšími, kteří kráčeli vedle. „Kam jdete?“ zeptal se starec. Běs sedící na praseti odpověděl: „Za Michailem Tolbekovičem.“ Starec se přežehnal a odešel do své cely. Za svítání pak řekl svému pomocníkovi, aby zjistil, zda je tento Michail ve své cele. Ten mu řekl, že po skončení jitřní přelezl plot a odešel. Ctihodný o tom promluvil s igumenem a ten Michaila napomenul.

Za života tohoto starce zesnul Theodosij a igumenem poté byl Štěpán a po něm Nikon, to vše ještě za života onoho starce. Jednou během jitřní vzhlédl, chtěje spatřit igumena Nikona, avšak na jeho místě uviděl sedět osla; pochopil tak, že igumen na bohoslužbu nepřišel. Stalo se, že onoho dne igumen nemohl přijít na jitřní kvůli monastýrským záležitostem. Když se však dozvěděl o vidění ctihodného Matouše, hořce litoval a hned činil pokání. A od té chvíle, bez ohledu na okolnosti, již nikdy nevynechal jedinou bohoslužbu.

Tomuto starci se dostalo i mnoha dalších vidění, a tím, že se o ně dělil s bratřími, přispíval k jejich duchovnímu užitku a poučení. Nakonec v tomto monastýru ve vysokém věku zesnul v Pánu. K jeho blaženému zesnutí došlo okolo roku 1088. Jeho ostatky spočívají v jeskyni svatého Antonija.

_

¹ Lechy byli dříve nazýváni Poláci

 

Záštita Přesvaté Bohorodice

památka 1. / 14. října

Jednoho dne se přišel svatý Ondřej, blázen pro Krista, modlit do chrámu Matky Boží ¹ ve čtvrti Vlachernae v Konstantinopoli.

V tomto chrámu byl uchováván šat, pás a závoj Přesvaté Bohorodice. Ondřeje doprovázel jeho duchovní žák Epifanios, který se později stal konstantinopolským patriarchou.

Celou noc se vroucně modlili a nad ránem spatřili, jak do chrámu vzduchem přišla Přesvatá Bohorodice. Doprovázeli ji svatý Jan Teolog, svatý Jan Předchůdce a zástupy andělů i svatých, kteří zpívali duchovní chvalozpěvy. Od Královny nebes vycházel jas zářivější než slunce. Přesvatá Bohorodice přistoupila k oltáři, poklekla a dlouho se se slzami modlila za spásu křesťanů. Poté vstoupila do oltáře, a když se zastavila ve vzduchu před prestolem, znovu se modlila za svět a plakala. Poté, co zakončila modlitby, sňala Přesvatá Bohorodice z hlavy svůj závoj – který zářil více než sluneční paprsky – a rozprostřela jej nad lidmi stojícími v chrámu.

Svatý Ondřej a Epifanios hleděli s bázní na toto zázračné vidění, dokud jim Přesvatá Bohorodice nezmizela z dohledu.

Poté se Ondřej otázal svého učedníka Epifania: „Vidíš, bratře, Královnu a Vládkyni všech, jak se modlí za celý svět?“ „Vidím ji, svatý otče, a jsem naplněn bázní,“ odpověděl Epifanios.

Vidění toto bylo poté oslaveno nejprve těmi, kdo se modlili v chrámu, a poté po celé Konstantinopoli.

Raduj se, Radosti naše, a zaštiťuj nás před všelikým zlem drahocenným omoforem ² svým!

Tropar, hlas 4.

Dnes my, lid pravověrný, nadšeně slavíme svátek. Ve světle tvého navštívení vzhlížíme k přečistému obrazu tvému, Matko Boží, a dojatě pravíme: „Ochraňuj nás uctívanou svou Záštitou a vysvoboď nás od všelikého zla, prosíc Syna svého, Krista Boha našeho, aby spasil duše naše.“

Kondak, hlas 3.

Panna dnes v chrámu stanula a s chóry svatých za nás neviditelně prosí Boha. Andělé s archijereji se klanějí, apoštolové s proroky jásají, neboť se za nás přimlouvá Bohorodice u předvěčného Boha.

_

¹ Vlachernský chrám. Chrám Přesvaté Bohorodice Vlachernské v Konstantinopoli (řecky: Θεοτόκος τῶν Βλαχερνῶν). Chrám byl vystavěn spolu s monastýrem v pátém století (kolem roku 450) svatou císařovnou Pulcherií (Πουλχερία 399–453; památka 10. / 23. září) ke cti ikony Přesvaté Bohorodice. Tu v Jeruzalémě nalezla císařovna Eudokie a zaslala ji do Konstantinopole, kde pro ni byl tento chrám vybudován. V chrámu bylo uschováno roucho Přesvaté Bohorodice, její pokrývka hlavy (pokrov) a část opasku. Roku 1434 byl chrám zcela zničen požárem a zřítil se. Na jeho místě byla roku 1867 postavena menší kaple, která je dodnes jednou z nejvýznamnějších svatyní řeckého pravoslaví.

² Omofor. Řecky ΩΜΟΦΌΡΙΟ, tj. ὦμος — rameno a φόρος — nést, nosit; podle řečtiny: nošený, nosící se na ramenou, je součást bohoslužebného roucha archijereje s vyšitými kříži. Symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje a připomíná také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí, podobně jako evangelijní dobrý pastýř, který naleznuv ztracenou ovci, nese ji domů na svých ramenou.

 Ctihodný Ammon Pracovitý, zatvornik (♰ 13. století)

památka 4. / 17. října, 28. srpna / 10. září ve Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících ve Vzdálených (Theodosijových) jeskyních a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských 2. neděli Velkého půstu

O tomto svatém se dochovalo jen velmi málo svědectví. S největší pravděpodobností žil a vedl svůj duchovní boj v Kyjevskopečerském monastýru ve druhé polovině 13. století. Takto to bylo zaznamenáno na starobylých dřevěných deskách, které kdysi zakrývaly jeskyně se svatými ostatky. Ačkoliv se samotné původní desky nedochovaly, jejich nápisy jsou zachovány v knize s názvem Stručné zprávy o životech ctihodných otců ze Vzdálených jeskyní ¹.

Z tohoto pramene se dozvídáme, že se s požehnáním představeného monastýru vydal na pouť na Svatou horu Athos a do Jeruzaléma. Takové pouti samy o sobě nutně nejsou měřítkem svatosti. Avšak po svém návratu do Kyjevskopečerské lávry zapůsobila zbožnost a svatost jeho života i na staré mnichy.

Ctihodný otec Ammon si zamiloval chudobu, staral se a usiloval o získání nepomíjivých pokladů v nebi. Odešel do zatvoru v jeskyni, kde následně svými duchovními činy a asketickým zápasem pošlapal všechny úklady nepřítele našeho spasení.

Mnozí si vzali jeho svatý a vznešený život za příklad mnišské kázně, díky čemuž ctihodný získal přízvisko „Pracovitý“.

Když jeho duše odešla k Pánu, v kterém nalezla věčný odpočinek, bylo jeho svaté tělo uloženo ve Vzdálených jeskyních.

V 17. století ustanovil archimandrita Kyjevskopečerské lávry Varlaam (Jasinskij), pozdější metropolita kyjevský, haličský a vší Malé Rusi (♰ 1707), svátek Sboru ctihodných otců ze Vzdálených jeskyní. Je pravděpodobné, že právě v té době vznikla i církevní služba ke cti ctihodného Ammona Pečerského. Jeho památka se slaví 4. / 17. října, neboť v tento den se připomíná ctihodný Ammon Egyptský, žák ctihodného Antonína Velikého.

_

¹ Krátká vyprávění o životě a skutcích svatých otců ze Vzdálených jeskyní Kyjevskopečerské lávry. Tuto knihu sestavil v roce 1885 arcibiskup Modest (Strelbickij); představuje významné církevně-historické shrnutí duchovních osudů tamních mnichů. Prameny, ze kterých jeho text vycházel, byly: Náhrobní nápisy na deskách – tyto texty cíleně vyhledal a v knihovně Vzdálených jeskyní shromáždil tamní správce monastýru. Protože se o mnoha svatých ze Vzdálených jeskyní nedochovaly žádné podrobné kroniky, staly se tyto stručné nápisy jediným svědectvím o jejich pozemském životě. Teraturgima – Τερατούργημα od Athanasia Kalnofojského (1638) – zásadní historické dílo, které obsahovalo nejstarší mapy jeskyní s přesným označením míst odpočinku svatých a popisy jejich zázraků. Odtud i název „kniha o zázracích“ či „vyprávění o divotvorných skutcích“. Rukopisné sborníky a pateriky Kyjevskopečerské lávry, včetně liturgických textů a kánonů. Kniha pak přibližuje životopisy a asketické činy osobností, jako byli ctihodní Ammon Pracovitý, Agafon Divotvůrce nebo Longin Vrátný, a slouží jako cenná duchovní čítanka o různých formách křesťanské asketiky.

 Svt. mučedník Řehoř,

osvětitel Velké Arménie (♰ 326)

památka 30. září / 13. října

Životopis svatého Řehoře sepsal Agathangelos, arménský historik 5. století, který zaznamenal obrácení Arménie ke křesťanství. Kromě samotného životopisu obsahuje Agathangelovo dílo také soubor dvaceti tří kázání připisovaných Řehoři Osvětiteli. Proto je toto dílo známé rovněž jako „Kniha Řehořova“ či „Učení Osvětitele“ (arménsky Vardapetutjun / Վարդապետութիւն).

Podle životopisu byl Řehořův otec – Parth jménem Anak – příbuzným perského krále Artabana a jeho bratra, arménského krále Chosrova. Anak, podplacený perským králem, zavraždil arménského krále Chosrova II., za což byl následně popraven. Celá jeho rodina byla vyhlazena, s výjimkou nejmladšího syna, kterého křesťanská chůva dokázala odvést do své vlasti v kappadocké Caesareji. Tam byl chlapec pokřtěn jménem Řehoř a vychován jako křesťan.

Svatý Řehoř prožil své mládí v kappadocké Caesareji. Byl ženatý s křesťankou jménem Maria (podle jiného podání Iulitta) a měl dva syny. Po třech letech manželství odešla Řehořova žena do monastýru i s jejich mladším synem, který se po dosažení dospělosti stal mnichem.

Jakmile Řehořova žena odešla do monastýru, on sám se vydal do Říma. Tam vstoupil do služeb Chosrovova syna Tiridata (Trdata III.) v naději, že usilovnou službou odčiní vinu svého otce.

V roce 287 Trdat dorazil do Arménie v doprovodu římských legií a znovu se ujal svého dědičného trůnu. Vzal s sebou i Řehoře, protože si ho velmi oblíbil. Král byl však pohanem a chtěl, aby se k němu Řehoř připojil při obětování pohanským modlám. Řehoř to jako křesťan odmítl a vyznal, že na nebi ani na zemi není jiného Boha než Krista.

Král proti němu vzplanul hněvem a nařídil, aby byl Řehoř mučen. Svatý byl zavěšen hlavou dolů, bit kyji a vystaven kouři. Přesto však chválil Pána, vzdával mu díky a poučoval shromážděný lid o víře v Ježíše Krista. Takto visel čtrnáct dní. Poté byl sňat a podroben dalším mukám: násilím do něj vlévali vodu, železnými drápy mu trhali tělo a do pat mu zatloukali hřeby, čímž ho nutili chodit. Když vytrpěl tato i mnohá další muka, byl Řehoř na noc uvržen do žaláře; avšak hned druhého dne ráno předstoupil před krále s jasnou tváří a zcela zdráv, neboť jej Kristus uzdravil. Ani tento zázrak však krále nepřivedl k rozumu a na jeho rozkaz byl svatý Řehoř pálen roztaveným cínem.

Nakonec byl spoután a vhozen do jámy plné hadů a štírů v Artašatu v údolí Ararat (místo leží poblíž dnešních arménských hranic s Tureckem; později zde byl postaven monastýr Chor Virap, což v arménštině znamená „hluboká jáma“) s úmyslem, aby tam zemřel hlady. Řehoř v jámě žil 13 let. Jedna žena mu každý den házela bochník chleba, čímž světce zachránila před smrtí. Král v domnění, že je Řehoř již dávno mrtev, na něj zcela zapomněl.

Tiridat následně vedl válku proti Peršanům a zvítězil, čímž získal velkou slávu a upevnil arménské království. Přesto však stále zůstával pohanem, uctíval rozličné bohy a křesťany vydával na smrt.

Takto připravil o život i svatou mučednici Hripsime a šestatřicet panen ¹, které ji doprovázely. Tehdy Pán stihl Tiridata i ostatní trýznitele šílenstvím. Začali pobíhat po polích a lesích, trhat na sobě šaty a hryzat vlastní tělo.

Všichni by byli zahynuli, kdyby se ve snu neukázal anděl Tiridatově sestře Chosroviducht a neřekl jí: „Tiridat nebude uzdraven, dokud nebude Řehoř vyveden z jámy.“ Poté přišli služebníci Chosroviducht k jámě a ptali se: „Řehoři, jsi naživu?“ A Řehoř odpověděl: „Skrze milosrdenství mého Boha žiji.“ Poté byl propuštěn na svobodu, omyt, nasycen a oblečen. Když ho požádali, aby uzdravil Tiridata i jeho bojovníky, poučil je Řehoř o pravé víře a o pokání.

Nařídil jim postavit velký chrám, do něhož dali uložit ostatky mučednice Hripsime a třiceti šesti panen, a přivedl tam krále Tiridata. Král se modlil k mučednicím a Bůh mu odpustil. Král činil před lidem pokání a vyznal jediného pravého Boha. Celá Arménie se pak obrátila ke Kristu. Lidé přestali uctívat modly, zničili pohanské svatyně a zbudovali chrámy.

Řehoř poté odcestoval do kappadocké Caesareje, kde byl rukopoložen na biskupa. Znovu se vrátil do Arménie s množstvím duchovních a pokřtil krále i lid. Putoval z města do města, světil chrámy, ustanovoval kněze a zakládal církevní školy i monastýry. Král Tiridat následně vedl střídmý a ctnostný život a ve všem svatému Řehoři pomáhal.

Po završení svého apoštolského díla se svatý mučedník Řehoř uchýlil do pustiny a setrval tam až do konce svých dnů v tichém společenství s Bohem.

_

¹ Ctihodné mučednice Hripsime a Gajane a spolu s nimi umučených 35 svatých panen (4. stol.). Památka 30. září / 13. října. Za vlády císaře Diokleciána uprchla skupina třiceti sedmi svatých panen z Římské říše do Arménie. Král Tiridat byl uchvácen krásou Hripsime a pokoušel se ji přesvědčováním i lichotkami přimět k nezákonnému svazku. Hripsime však všemu odolala a raději spolu se svými společnicemi podstoupila mučení. Mezi společnicemi Hripsime jsou známa jména Mané, Marianna a Maria.

 Ikona Přesvaté Bohorodice

zvaná „Odhánějící zlé myšlenky“

 

Raduj se, moře, jež jsi pozřelo pomyslného faraona.

ikos 6. z Velkého akathistu k Matce Boží ¹

Lidská mysl je často dějištěm velkého vnitřního zápasu. Naše myšlenky mohou být kaleny strachem, úzkostí, hněvem, pokušením, záští i nesčetnou roztěkaností každodenního života. Svatí otcové nám však připomínají, že duchovní život nezačíná pouze naším vnějším jednáním, nýbrž také bdělostí srdce a mysli (nēpsis, z řeckého νῆψις, bdělost či střízlivost).

Překrásná ikona Přesvaté Bohorodice, známá jako „Odhánějící zlé myšlenky“, nás vybízí k zamyšlení nad tím, jak je důležité očišťovat své myšlenky a svěřovat své vnitřní zápasy Bohu.

Na této ikoně vylévá Matka Boží proud vody, čímž nám připomíná očistnou a životodárnou blahodať svého Syna, Pána našeho Ježíše Krista. Tak jako voda smývá nečistotu a občerstvuje unavené, tak i Boží blahodať dokáže očistit naši mysl od hříšných myšlenek, obnovit naši duchovní jasnost a vnést pokoj do našich neklidných srdcí.

V pravoslavné tradici hovoříme o nēpsis neboli duchovní bdělosti – o úsilí střežit vlastní myšlenky, o vnímavosti vůči hnutím srdce a neustálém obracení se ke Kristu skrze modlitbu. Ne každá myšlenka, která vstoupí do naší mysli, je naše vlastní, a ne každá znepokojivá myšlenka představuje hřích. Rozhodující je, jak na ni reagujeme. Skrze pokoru, pokání, Ježíšovu modlitbu a blahodať Svatého Ducha se učíme odvracet od myšlenek, které nás oddělují od Boha, a pěstovat ty, které nás vedou k lásce, milosrdenství, odpuštění a pokoji. Přesvatá Bohorodice, která ve svém srdci rozjímala o Božích tajinách, pro nás zůstává krásným příkladem pokory, poslušnosti a modlitební bdělosti.

Předobrazem tohoto úsilí a zápasu je osvobození izraelského lidu z otroctví. Když Mojžíš vyvedl Izrael z Egypta z faraonova otroctví, Židé prošli skrze rozestoupené Rudé moře po suché zemi (Exodus 14, 21–22), zatímco moře pohltilo faraonovo vojsko, které je pronásledovalo (Exodus 14, 26–28).

Faraon představuje ďábla. Přechod přes moře symbolizuje křest. V církevních modlitbách a hymnech je Matka Boží nazývána „mořem blahodati“, které utopilo pomyslného faraona.

Stejně jako byl kdysi zotročen starověký Izrael, tak i lidská mysl a srdce – jsou-li odloučeny od Krista – zůstávají v područí zlých, démonických myšlenek. Ikona zobrazuje Matku Boží, jak v moři topí ďábla – onoho pomyslného faraona. V sobě samé – ve svém srdci a nejčistším lůně – nám zjevila Cestu ke svobodě z otroctví hříchu a ďábla. A touto Cestou, Pravdou a Životem je Kristus (Jan 14, 6).

Člověk je hříšný, chybující a slabý a čas od času ho přepadají myšlenky, které lze označit za „špatné“. Často tyto myšlenky pramení z řady nezdarů v osobním či profesním životě. Negativní myšlenky se mohou objevit i během vážných nemocí, kdy se zdá, že docházejí duševní i fyzické síly.

Život jako takový je plný situací, které mohou vyvolat chmurné úvahy, živnou půdou pro ně jsou deprese a stres. Dobro kráčí ke svému cíli pomalu, avšak vždy ho dosáhne. Zlo se rychle dere vpřed, ale vždy končí zkázou.

Modlitba

Přesvatá Vládkyně moje, Bohorodice, svatými svými nejmocnějšími přímluvami odežeň ode mne, poníženého a ubohého služebníka svého: sklíčenost, zapomnětlivost, pošetilost, nedbalost; a z bídného srdce mého, z potemnělé mysli mé vyžeň všechny poskvrňující, zlé a rouhavé myšlenky; uhas plamen mých vášní, neboť nuzný jsem a zbědovaný. Zbav mne mnohých a hrozných představ i záměrů; osvoboď mne ode všech zlých činů. Neboť blahoslovená jsi všemi pokoleními a oslavováno je přečestné jméno tvé, na věky věkův. Amen.

10. modlitba k Přesvaté Bohorodici z jitřních modliteb

___ 

¹ Autorem celého Akathistu k Přesvaté Bohorodici je svatý Roman Sladkopěvec (Melodos), byzantský hymnograf ze 6. století.

Úvodní část 6. ikosu líčí Kristův příchod do Egypta. Světlo jeho pravdy rozptyluje temnotu lži a pohanské modly padají, neboť nedokážou odolat božské moci.

Lidé, vysvobození z tohoto duchovního zajetí, vzdávají chválu Bohorodici. Jsou v něm užity starozákonní předobrazy. Hymnograf skrze svá oslavná zvolání („Raduj se...“) přirovnává Pannu Marii ke klíčovým zázrakům při vyvedení Izraelitů z Egypta a představuje ji jako nové Rudé moře, které pohltilo pomyslného faraona (ďábla); skálu, z níž vytékala voda (život) pro žíznivé; ohnivý sloup vedoucí ty, kdo kráčejí v temnotách; záštitu světa, širší a rozsáhlejší než starozákonní oblak; a konečně jako Zemi zaslíbenou, z níž proudí duchovní med a mléko.

Hlavní teologický význam 6. ikosu je v tom, že Matku Boží oslavuje jakožto hlavní nástroj Boží prozřetelnosti při potření démonického klamu a modloslužby. Skrze ni přišel na svět Spasitel. On dovršil obnovu lidské přirozenosti a otevřel věřícím cestu do pravé Zaslíbené země – do Království nebeského.

Ikos 6.

Rozžal jsi v Egyptě světlo pravdy a zapudil temnotu lži. Neboť egyptské modly nesnesly síly Tvé, Spasiteli, a padly. Ti pak, kteří model byli zbaveni, volali k Bohorodici:

Raduj se, napravení a povznesení lidí;

raduj se, svržení démonů.

Raduj se, jež jsi sílu klamu potřela;

raduj se, jež jsi odhalila a potupila lživost model.

Raduj se, moře, jež jsi pozřelo pomyslného faraona;

raduj se, skálo, jež jsi napojila ty, kdož žízní po životě.

Raduj se, ohnivý sloupe, vedoucí ty, kteří jsou ve tmě;

raduj se, záštito světa, širší než obloha.

Raduj se, pokrme, jenž manu nahradil;

raduj se, služebnice svaté sladkosti.

Raduj se, země zaslíbená;

raduj se, z níž med a mléko vyvěrá.

Raduj se, Nevěsto panenská.

 Ctihodný Zosima Alexandrovský (♰ 1713)

památka 15. / 28. června

Otec Zosima pocházel z prostých poměrů, nejspíše ze Smolenské gubernie. V mládí přišel do Trojicko-sergijevské lávry, kde po vzoru ctihodného Sergije nastoupil cestu mnišského zápasu a dosáhl duchovní zralosti. Poté, co prošel všemi stupni mnišského života a přijal velkou schimu, uchýlil se k poustevnickému životu na místo, které mu ukázal Pán a které se dříve nazývalo Uljaninská pustina (Ульянина пустошь). Podle tradice přišel na toto místo s opisem ikony Matky Boží Smolenské. Oblast byla porostlá hustým jehličnatým lesem, kterým protékala krásná, klikatící se říčka Molochča. Nedaleko této říčky vykopal studnu, která mu poskytovala dobrou pramenitou vodu.

Žil v odříkání a modlitbě jako pravý asketa a později proslul v celém okolí, stejně jako v Alexandrově a Moskvě, svou moudrostí, svatostí i zázraky. Není známo, kolik let strávil ctihodný Zosima takto v ústraní jako poustevník, než jej objevili lidé a začali k němu přicházet pro poučení, radu a duchovní vedení.

Pověst o odříkavém životě v modlitbě tohoto ctihodného muže přitahovala nejen ty, kteří jej chtěli následovat a napodobit v mnišském životě, ale pronikla i k carskému dvoru. Carevna Natálie Alexejevna (1673–1716) za ním přicházela, aby hledala duchovní radu. Ta se o poustevníkovi, který přebýval v pustině, pravděpodobně dozvěděla prostřednictvím Vasilije Kirilloviče Timonova, dvorského úředníka zodpovědného za carskou pekárnu, neboť pozemky, na kterých se Uljaninská pustina nacházela, v té době patřily právě jemu.

Díky úsilí Natálie Alexejevny byla vybudována nová kaple a domek s mnišskou celou zahrnující dvorek a předsíň. Když se kolem ctihodného otce začali shromažďovat další mniši, začala se v Uljaninské pustině utvářet kinoviální forma mnišského poustevnického života. Mezi dalšími činnostmi bratří tehdy bylo i včelařství. Ke ctihodnému Zosimovi přicházely zástupy věřícího lidu a on s nimi rozmlouval jako dobrý pastýř, rádce a učitel pečující o své stádo.

Starec zesnul dva týdny před svátkem svatých apoštolů Petra a Pavla. Carevna, která jej navštěvovala, vyjádřila ještě za jeho života přání zúčastnit se jeho pohřbu. Tělo starce proto nebylo uloženo do země, dokud ona nedorazila. Toto čekání trvalo tři týdny, avšak navzdory silnému letnímu žáru zůstala tvář i tělo ctihodného nezměněny a nepodlehly tlení. Nakonec carevna zaslala štědrý dar, vyslala archijereje i církevní sbor, ačkoli si starec přál skromný pohřeb, jaký přísluší mnichovi; sama však nakonec kvůli nemoci přijet nemohla. V onen den se pak u tohoto pohřbu shromáždilo velké množství lidu a pohřební bohoslužba se vyznačovala velkou slavnostností.

Po smrti ctihodného starce Zosimy však většina bratří, později kvůli sekularizačním reformám¹ monastýr opustila, a ten pak upadl do úplného zpustnutí. Místní obyvatelé nicméně nadále měli ve velké úctě hrob ctihodného jako svaté místo.

Život a asketické úsilí ctihodného Zosimy posvětily místo a kraj, kde měl časem vyrůst Bohem chráněný monastýr, zatímco modlitební přímluva ctihodného u Pána posilovala budoucí mnichy a naplňovala je blahodatí a horlivostí.

Poustevna² byla poté obnovena koncem 90. let 19. století zásluhou archimandrity Pavla (Glebova), představeného Trojicko-sergijevské lávry, a jeromonacha Germana (Gomzina), duchovního otce Getsemanského skitu, který byl v roce 1896 pověřen jeho obnovou a výstavbou.

Monastýr se poté stal významným centrem tradice duchovních starců. V letech 1897–1923 stál v čele monastýru ctihodný schiigumen German. Všechny dochované monastýrské budovy z červených cihel, tehdy postavené, pocházejí právě z tohoto období. V roce 1900 byl vysvěcen hlavní chrám monastýru ke cti Matky Boží, její ikony Smolenské. Od roku 1898 až do uzavření monastýru v roce 1923 zde působil ctihodný starec Alexij (Solovjov). Pobýval v takzvaném „domě starců“, budově přiléhající ke Svaté bráně ze západní strany; tato stavba vznikla díky darům velkokněžny Jelizavety Fjodorovny. V roce 1917 v klášteře po určitou dobu pobýval na odpočinku svt. Makarij (Něvský). V květnu 1923 byl monastýr, hned po pohřbu představeného ctihodného Germana, definitivně uzavřen. Následně byla v jeho blízkosti umístěna vojenská jednotka a vznikl zde vojenský prostor. Život v monastýru byl obnoven v dubnu 1992.

V červenci roku 1994 byl schimonach Zosima připočten do zástupu svatých jako místně ctěný. Za nějaký čas, během opravných prací ve Smolenském chrámu, kdy byla snaha najít pravděpodobné místo hrobu s ostatky ctihodného, byla pod klirosem (prostorem pro pěvecký sbor) objevena jeho hrobka. Když mniši odsunuli náhrobní desku z bílého kamene, ucítili blahou vůni. O totožnosti ostatků nebylo pochyb. Pán zjevil nezvratný historický důkaz, neboť uvnitř hrobky byl nalezen zachovalý úlomek starého žulového náhrobku s jasně čitelným vytesaným nápisem: „Schimonach Zosima“. Nalezený historický náhrobek byl umístěn na své původní místo v hlavním monastýrském chrámu. Posvátné ostatky ctihodného byly s úctou a slavnostně prohlédnuty a vyzvednuty, načež byly uloženy do speciálně zhotovené bronzové schrány ve Smolenském chrámu, kde zůstávají věřícím přístupné dodnes.

Schrána s ostatky ctihodného Zosimy Alexandrovského

Tropar, 4. hlas

Přepásán ctnostmi, získal jsi za svého života ducha pokoje a směle jsi následoval duchovní zápas ctihodného otce Sergije, strůjce příbytku Svaté Trojice. Odtud jsi odešel do pustiny, a když jsi přemohl pluky démonů, byl jsi oslaven jako pravý vojín Kristův. Proto s vírou ctíme tvou památku a voláme k tobě: ochraňuj nás svými modlitbami, Zosimo, ctihodný otče náš.

____

¹ Monastýrské reformy v Rusku. Byly součástí synodálního období a tzv. synodálních reforem, kdy některé monastýry byly zrušeny, popř. přišly o část svých pozemků. Tyto sekularizační reformy měly za cíl sekularizaci pozemků připadajících chrámům a monastýrům Ruské pravoslavné církve ve prospěch státu. Rozhodnutí převádělo církevní a monastýrské pozemky pod správu a vlastnictví státu, zároveň však také rušilo řadu monastýrů a určovalo, kolik monastýrů může existovat. Z původních zhruba 954 monastýrů jich byla více než polovina zrušena (stát jich tehdy nechal působit jen necelých 400).

² Smolenská Zosimova pustevna. Mužský monastýr alexandrovské eparchie Ruské pravoslavné církve. Nachází se v Alexandrovském rajónu Vladimirské oblasti. Monastýr založil v 80. letech 17. století ctihodný Zosima Alexandrovský (♰ 1713), mnich z Trojicko-sergijevské lávry, který kolem sebe shromáždil malé bratrstvo. Monastýr byl založen ke cti Matky Boží, její ikony Smolenské. Monastýr brzy začal přitahovat četné poutníky. Mezi nimi byla i Natalja Alexejevna, sestra Petra I. Po smrti starce Zosimy však většina bratří monastýr opustila a ten téměř úplně zpustl. Místní obyvatelé nicméně nadále uctívali hrob tohoto ctihodného jako svaté místo. Poustevna byla následně obnovena koncem 90. let 19. století zásluhou archimandrity Pavla (Glebova), představeného Trojicko-sergijevské lávry, a jeromonacha Germana (Gomzina), duchovního otce Getsemanského skitu, který byl v roce 1896 pověřen její obnovou a výstavbou. Místo se stalo významným centrem tradice duchovních starců. V letech 1897–1923 stál v čele monastýru ctihodný schiigumen German. Všechny dochované monastýrské budovy z červených cihel tehdy postavené pocházejí právě z tohoto období. V roce 1900 byl vysvěcen hlavní chrám monastýru ke cti Matky Boží, její ikony Smolenské. Od roku 1898 až do uzavření monastýru v roce 1923 zde působil ctihodný starec Alexij (Solovjov). Pobýval v takzvaném „domě starců“, budově přiléhající ke Svaté bráně ze západní strany; tato stavba vznikla díky darům velkokněžny Jelizavety Fjodorovny. V roce 1917 v klášteře po určitou dobu pobýval na odpočinku svt. Makarij (Něvskij). V květnu 1923 byl monastýr, hned po pohřbu představeného ctihodného Germana, definitivně uzavřen. Následně byla v jeho blízkosti umístěna vojenská jednotka a vznikl zde vojenský prostor. Život v monastýru byl obnoven v dubnu 1992. V červenci 1994 došlo ke svatořečení zakladatele monastýru, ctihodného schimamonacha Zosimy Alexandrovského, a ctihodného Germana (Gomzina). V roce 2000 následovalo svatořečení ctihodného Alexije (Solovjova).