Ctihodný Josef Hymnograf (♰ 886)

památka 4. / 17. dubna

Narodil se a byl vychován na Sicílii, poté vstoupil do soluňského monastýru, kde se ponořil do nejpřísnější askeze.

Poté, co byl rukopoložen na kněze, přestěhoval se do Konstantinopole. Byzantský císař Leon V. Arménský, ikonoborec, ho pronásledoval, a nakonec i uvěznil.

Ve vězení se ctihodnému zjevil svatý Mikuláš Divotvorce, s jehož pomocí byl podivuhodným způsobem nakonec z vězení propuštěn. Poté, co získal svobodu, založil u chrámu svt. Jana Zlatoústého monastýr, poté byl však znovu uvězněn, zbaven svobody a vyslán do vyhnanství do Chersonésu.

Odtud ho zpět vrátila císařovna Theodora a byl jmenován skeuophylaxem (strážcem a ochráncem bohoslužebných nádob) patriarchálního stolce.

Patriarcha Fotios ho nazýval „otcem otců“, „andělem Božím“ a učinil ho zpovědníkem celého konstantinopolského duchovenstva. Josef, nadaný básnickým talentem a prodchnutý zbožnou horlivostí, věnoval celou svou činnost skládání liturgických hymnů, zejména kánonů.

V Acta Sanctorum (Činy svatých, edice hagiografických textů) se pod 4. dubnem uvádí, že složil až 300 kánonů – více než kterýkoli jiný církevní hymnograf. Ne všechna jeho díla jsou známá v tištěné podobě, nebo dokonce v rukopisech. Ty nejlepší z nich jsou jeho kajícné kánony.

 

Ctihodný Zosima Palestinský (♰ 560)

památka 4. / 17. dubna

Ještě jako dítě byl dán do palestinského monastýru, kde dosáhl velkých úspěchů v askezi. Když bylo ctihodnému 53 let, začal věřit, že již dosáhl duchovní dokonalosti.

Pak se mu zjevil muž a poslal ho pro poučení do monastýru poblíž Jordánu. Tamější mniši měli obyčej během Velkého půstu odcházet do pouště, kde přebývali v samotě a modlitbě. Zosima následoval jejich příkladu, přejíce si spolu s tím najít zkušeného poustevníka.

Po 20 dnech cesty se starec setkal se svatou Marií Egyptskou. Ta mu na jeho prosby vyprávěla příběh svého života, který otce Zosimu ohromil. Na žádost svaté jí o rok později svatý Zosima udělil svaté přijímání na břehu Jordánu.

Když se následující rok vrátil na poušť, našel ji již mrtvou. Protože nemohl vykopat hrob, starec požádal lva, který se tam nacházel, aby to udělal. Když mu šelma vyhověla, starec svatou Marii pohřbil. Navrátiv se do monastýru, Zosima o všem vyprávěl bratřím. Svatý zemřel kolem roku 560 ve věku okolo sta let.

Zprávy o ctihodném Zosimovi jsou obsaženy v životě ctihodné Marie Egyptské.

V 9. století ctihodný Josef, písní skladatel (♰ 883), sestavil kánon svatému Zosimovi.

Krátká zpráva o Zosimovi se nachází v řecké rukopisné Minee ze 14. století, která uvádí, že po návratu do monastýru svatého Jana Křtitele se Zosima vydal za svt. Sofroniem Jeruzalémským (♰ 638), kterému vyprávěl příběh svaté Marie a ten ho poté zapsal.

 

Ctihodný Nikita Medikionský, vyznavač (♰ 824)

památka 3. / 16. dubna

Svatý Nikita, rodák z Cesareje Bithynské, se už od mládí zasvětil službě Pánu a poté, co přišel do monastýru Medikion v Bithýnii, nedaleko města Plusiada, tam byl postřižen na mnicha jeho představeným, ctihodným Nikéforem (♰ 813).

O několik let později ho bratři monastýru přesvědčili, aby přijal hodnost presbytera. Byl proto rukopoložen svt. Tarasiem, patriarchou konstantinopolským (♰ 806).

Po smrti igumena Nikéfóra ho bratři zvolili za představeného monastýru. Jeho ctnostný život byl vzorem pro všechny a Pán ho oslavil blahodatí uzdravování.

Když se pak stalo, že císař Lev Armén s lžipatriarchou Theodotem, který s ním byl jednoho smýšlení, na svém bezbožném sněmu v květnu 815 vynesli kletbu na ty, kdo uctívají ikony, svolal císař igumeny nejvýznamnějších monastýrů a přesvědčoval je, aby s rozhodnutím tohoto sněmu souhlasili.

Ty, kdo tak neučinili a odmítli, nechal uvěznit. Mezi takto uvězněnými byl i ctihodný Nikita, jenž byl poslán do vyhnanství v Masaleonu, kde snášel chlad a nelítostného dozorce.

Po pěti dnech ho spolu s ostatními vrátili do Konstantinopole a strčili do vlhkého vězení, kde vězni dostávali shnilý chléb a špinavou vodu.

Nakonec heretici řekli vyznavačům,

že císař dá všem svobodu a povolí uctívání ikon pod jednou podmínkou: pokud přijmou přijímání od patriarchy Theodota a poté už od nich nebudou nic požadovat. Tehdy se igumeni rozhodli ustoupit okolnostem, přišli k Nikitovi a přesvědčovali ho, aby na nějaký čas vešel v obecenství s patriarchou. Pak ho téměř násilím vyvlekli z vězení a přišli s ním k Theodotovi.

Theodotos je zavedl do domovní kaple ozdobené ikonami, kde se licoměrně vydával za jejich ctitele. Sloužil liturgii a sám svýma rukama jim podával přijímání. Potom každý odešel do svého monastýru.

Když se však Nikita vrátil do svého monastýru a viděl, že pronásledování ikon pokračuje, litoval svého úskoku a rozhodl se jít jinam a tam činit pokání ze svého hříchu.

Vydal se proto na ostrov Prokonnésos (nyní Marmara Adası), brzy se však znovu vrátil do Konstantinopole, kde chodil po městě a veřejně učil dodržovat pravoslavná dogmata.

Když se o tom dozvěděl císař, nařídil mu, aby se vrátil do svého monastýru. Vyznavač mu však řekl: „Do svého monastýru nepůjdu a neopustím svou víru. Podřídil jsem se a byl poslušný otcům, kteří mě prosili, abych přijal přijímání od lživého patriarchy, ale nyní toho lituji a činím pokání. Odteď už nejsem s vámi v obecenství a ty, císaři, nalož se mnou, jak chceš!“

Císař ho poslal pod dozorem na ostrov svaté Glykérie poblíž města Herakleia,

kde byl monastýr, v němž byl igumenem heretik Anthimos.

Tam ctihodný strávil ve velké nouzi a trýznění od heretiků šest let, až do smrti (25. prosince 820) Lva Arména, a poté byl propuštěn. Potom však neodešel do svého monastýru, ale usadil se na opuštěném místě poblíž Konstantinopole, kde po krátké době zesnul v Pánu.

Jeho tělo bylo hned poté přeneseno do jeho monastýru.

Tam se následně jeho ostatky staly pramenem uzdravení pro ty, kteří přicházeli uctít tohoto svatého vyznavače.

 

Svt. mučedník Hypatius, biskup města Gangry, divotvůrce (♰ 326)

památka 31. března / 13. dubna

Byl biskupem města Gangry v oblasti Paflagonie. V roce 325 se zúčastnil Prvního všeobecného sněmu v Niceji, který odsoudil Ariovu herezi. Byl aktivním odpůrcem arianismu, učení popírajícího božství Ježíše Krista.

Když se svatý Hypatius v roce 326 vracel z Konstantinopole do Gangry, byl na opuštěném místě napaden stoupenci rozkolníků Novata a Felicissima ¹. Ti ho zranili meči a kyji a shodili ho z vysokého břehu do bažiny.

Stejně jako prvomučedník archidiakon Štěpán se svatý Hypatius během svého strádání modlil za své vrahy. Jedna žena pak svatého udeřila do hlavy kamenem a ten poté zemřel.

Vrazi ukryli tělo mučedníka v jeskyni, kde ho objevil rolník, který tam skladoval slámu. Když poznal tělo biskupa, spěchal o tom povědět do města. Obyvatelé Gangry pak s úctou pohřbili ostatky svého milovaného arcipastýře.

Po smrti se ostatky svt. Hypatia proslavily četnými zázraky, zejména vymítáním běsů a uzdravováním nemocí.

Jméno Hypatia je zmíněno v díle „Martyrologium Romanum“, kde je zaznamenáno jeho mučednictví ukamenováním. „Gangris, in Paphlagonia, sancti Hypatii Episcopi, qui, a magna Nicaena Synodo rediens, a Novatianis haereticis in via lapidibus impetitus, Martyr occubuit.“

___

¹ Rozkol Novata a Felicissima byl církevní střet v polovině 3. století (kolem roku 250 n. l.) v Kartágu. Šlo o jeden z prvních velkých sporů o to, jak naložit s křesťany, kteří během pronásledování zapřeli víru. Novatus byl příliš ctižádostivý presbyter z Kartága, který byl v opozici vůči tamnímu biskupovi Kypriánovi. Felicissimus byl bohatý a vlivný laik, kterého Novatus (neoprávněně, bez vědomí biskupa) ustanovil diákonem a udělal ho také svým hlavním pomocníkem. Příčina a podstata tohoto sporu byla v tom, jak přijímat zpět do Církve věřící, kteří se odřekli víry během pronásledování. Během Deciova pronásledování mnoho křesťanů pod tlakem obětovalo pohanským bohům. Biskup Kyprián zastával mírný, ale řádný postup: tito věřící se mohli vrátit do Církve až po čase pokání. Novatus a Felicissimus naopak prosazovali okamžité přijetí všech padlých bez jakýchkoli podmínek. Zneužili autoritu „vyznavačů“ (těch, kteří trpěli pro svou víru, ale přežili), kteří padlým vydávali „listy míru“ (libelli pacis) a zajišťovali tak jejich rychlý návrat do Církve. Tento konflikt byl pokusem skupiny presbyterů zpochybnit autoritu biskupa Kypriána, když byl během pronásledování v dobrovolném exilu. V roce 251 sněm v Kartágu, kterému předsedal Kyprián, oficiálně exkomunikoval Novata a Felicissima. Novatus později odešel do Říma, kde navzdory svému svobodomyslnému postoji v Kartágu paradoxně podporoval rigoristu Novatiána v jeho boji proti papeži svt. Kornéliovi (♰ 253). Jejich rozkol v Africe postupně odezněl poté, co místní sněm ustanovil umírněná a jasná pravidla pro přijímání kajícníků.

 

Ctihodný Gerasim Jordánský (♰ 475)

památka 4. / 17. března

Pocházel z Lýkie. Už v mládí se rozhodl opustit světský život a zasvětit se Bohu. Poté, co přijal mnišství, odešel do Egypta do Thébské pouště. Po mnoha letech svatý přišel do Palestiny, kde se usadil v Jordánské poušti.

Zde ctihodný Gerasim založil monastýr, jehož mnišské pravidlo se vyznačovalo velkou přísností. Sám představený dával bratřím pozoruhodný příklad dokonalé askeze a zdrženlivosti.

V čase Velkého půstu ctihodný nejedl nic až do světlého dne Kristova Vzkříšení, kdy přijímal Božské tajiny. Když zesnul v Pánu ctihodný Euthymij Veliký (♰ 473), dostalo se ctihodnému Gerasimovi zjevení, jak andělé nesou duši zesnulého do nebe.

Svatý asketa jednou narazil v poušti na zraněného lva, kterého uzdravil. Lev z vděčnosti za své uzdravení pak začal sloužit starci jako domácí zvíře a sloužil mu až do jeho smrti. Po smrti ctihodného tento lev zemřel u jeho hrobu a byl pohřben poblíž něj.

Ctihodný Gerasim pokojně odešel k Pánu v roce 475.

 

Zvěstování Přesvaté Vládkyně naší Bohorodice a vždy Panny Marie

památka 25. března / 7. dubna

Když nastal čas, aby se Syn Boží stal člověkem, nebylo na celém světě nikoho svatějšího svým životem a důstojnějšího než Panna Maria, „aby vtělila beztělesného Boha a posloužila tajině našeho spasení.“ Svatá Panna, žijíc v příbytku Jeruzalémského chrámu až do své plnoletosti, se neustále oddávala pamatování na Boha, modlitbě a čtení svatých knih. Podle církevních otců věděla o blížícím se čase příchodu slíbeného Mesiáše nejen z proroctví, ale také z přímého zjevení od Boha, který se jí uráčil předpovědět vtělení Syna Božího z ní, a to ještě během jejího přebývání v Jeruzalémském chrámu.

Nedlouho před Zvěstováním, podle tradice asi čtyři měsíce předtím, byla Svatá Panna zasnoubena se spravedlivým Josefem, aby byl ochráncem a svědkem její čistoty a aby její posvátné panenství nebylo odsouzením manželství. Po zasnoubení žila v Josefově domě v galilejském městě Nazaretu. Tradice praví: „A byl Josef svatý, domnělý Její manžel (Lk 3,23), cudný strážce Jejího panenství a služebník panenského života, naplněného velikou svatostí.“ V domě svého snoubence Přečistá Panna nezměnila svůj předchozí život, který vedla ve svatyni svatých. Nevěnovala se ničemu jinému než modlitbě, čtení Božích knih a prostým ručním pracím. Josefův dům byl pro ni jako chrám modlitby, z něhož nikdy neodcházela a s nikým nehovořila kromě Josefových dcer.

V galilejském městě Nazaretu, v domě Josefově, byl šest měsíců po početí Jana Křtitele poslán archanděl Gabriel k Panně Marii, aby jí oznámil tajemství vtělení Boha, Slova z ní. „Raduj se, Bohorodice Panno, blahodatná Marie, Pán s Tebou. Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života Tvého. Neboť jsi porodila Spasitele duší našich,“ pozdravil ji nebeský posel – slovy, která Církev nyní denně opakuje v modlitbě.

Před zjevením archanděla seděla svatá Panna v tichu, četla Písmo a rozjímala o Bohu. Když spatřila archanděla, jeho slova ji znepokojila a přemýšlela, co znamená tento pozdrav. „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha,“ řekl jí archanděl. „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ zeptala se Panna. „Sestoupí na tebe Duch svatý,“ řekl archanděl, „a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ „Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť u Boha není nic nemožného.“ „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1, 26–38). Tak „archandělovým hlasem bylo zahnáno zkázonosné slovo ďábla – pokušitele naší pramatky Evy.“

Po Zvěstování se Marie vydala ke své příbuzné, spravedlivé Alžbětě, a pravda o tajině Zvěstování se jí odhalila během jejich setkání. Když blahodatná Panna Marie dorazila do Zachariášova domu pozdravit Alžbětu, blahodať Svatého Ducha naplnila ji i její dítě.

V Alžbětině lůně se pohnulo dítě, poskočilo radostí a vyznalo vtěleného Pána, a matka, naplněná Duchem Svatým, v pocitu nejsvětějšího nadšení nazvala Marii požehnanou mezi ženami, Matkou Páně, blahoslavenou: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života Tvého.“ Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.

Marie Alžbětě odpověděla prorockými slovy pokorného díkůvzdání Bohu: „Velebí duše má Hospodina a duch můj zaplesal v Bohu, Spasiteli mém. Neboť shlédl na poníženost služebnice své; od této chvíle blahoslaviti mne budou všechna pokolení“ (Lk 1, 39–55).

 

 

Podle:

Svt. Filaret (Gumilevský), arcibiskup černigovský a nižynský (♰ 1866)

Životy svatých, s poučeními o svátcích Páně, Přesvaté Bohorodice a zjeveních divotvorných ikon

Petrohrad 1892

Šestá neděle Velkého půstu

Vjezd Páně do Jeruzaléma – Květná neděle

Dnes, když vzpomínáme Vjezd Páně do Jeruzaléma, je strašné vidět, jak všechen lid a celý národ vítaly Boha živého, který přišel se zvěstí o lásce až do konce, avšak tento lid a tento národ se od Něj odvrátily, protože nehledaly lásku, protože bylo strašné milovat tak, podle Kristova přikázání – v připravenosti žít pro lásku. Dali přednost pozemskému, chtěli a očekávali to, co je pozemské. Zůstala však pustina, prázdnota, nic…

A ti nemnozí, kteří slyšeli Spasitelův hlas, kteří si vybrali lásku a pokoru, kteří chtěli milovat za cenu svého života, za cenu své smrti, ti získali podle pravdivého slibu Krista – Život.

Život, život v hojnosti, vítězný, vítězoslavný život…

To je ten svátek, který si nyní připomínáme, který nyní oslavujeme. Je to den strašného nedorozumění: jedněm zůstal jejich dům prázdný a pustý, druzí pak vcházejí do domu Božího a sami se stávají chrámem Svatého Ducha, domem Života. Amen.

Metropolita Antonij Surožský (♰ 2003)

Tropar, hlas 1.

Abys ještě před svým utrpením dal jistotu všeobecného vzkříšení, z mrtvých pozdvihl jsi Lazara, Kriste Bože. Proto i my jako ony děti, nesouce znamení vítězství, k tobě, Vítězi nad smrtí, voláme: Hosanna na výsostech, požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně.

 

Vjezd Páně do Jeruzaléma 

Květná neděle

Dvě události, vzkříšení Lazara, muže mrtvého čtyři dny, a Pánův vjezd do Jeruzaléma, jsou neoddělitelné jedna od druhé ve vztahu k osobě Ježíše Krista. Ve vzkříšení Lazara Kristus zjevil Svoji Božskou všemohoucnost a my jsme zpívali píseň Vítěze nad smrtí: „Abys ještě před svým utrpením dal jistotu všeobecného vzkříšení, z mrtvých pozdvihl jsi Lazara, Kriste Bože...“ Dnes spolu s věrnými obyvateli Jeruzaléma a celého všehomíru voláme: „Hosanna na výsostech“ Spasiteli světa – Mesiáši.

Po vzkříšení Lazara, když ve Spasitele uvěřilo mnoho předních Židů, nemohl už zůstávat v Judeji – „protože dosud nepřišla jeho hodina“. Na čas se odebral do města jménem Efraim a tam, obklopen pouze svými učedníky, je připravoval na velké dílo, na již dozrálou sklizeň světa.

A tak se přiblížil svátek Paschy, ten svátek, kdy měl být spolu s beránky zákonem k tomu určenými obětován i Beránek, který snímá hříchy světa. K tomuto svátku namířil své kroky do Jeruzaléma i Spasitel.

Cestou ke svým učedníkům promlouvá již potřetí a s ještě jasnějšími podrobnostmi o tom, že bude vydán velekněžím a zákoníkům, kteří jej odsoudí k smrti a vydají pohanům; že se mu pohané budou posmívat, budou ho bičovat a bude ukřižován, ale třetího dne vstane z mrtvých.

Cestou do Jeruzaléma se Kristus zastavil v milované vesnici Betánii, kde ho s láskou očekávala zbožná rodina – Lazar, vzkříšený z mrtvých, a jeho sestry. Během jídla se odvíjí rozhovor, který vede k uznání Krista jako Mesiáše několika dalšími významnými Židy, kteří se přišli osobně přesvědčit o zázraku, jenž se stal na Lazarovi. Během tohoto rozhovoru Marie, naplněná vděčností za svého bratra, živého svědka Kristovy spasitelské všemohoucnosti, pocítila nesmírnou potřebu vyjádřit Kristu svou vděčnost, lásku a úctu. Vstala, vzala alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu, rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu a nohy. K Jidášovu rozhořčení Spasitel odpověděl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek... uchovala to ke dni mého pohřbu!“

Zpráva o tom, že Kristus v Betánii obrátil na víru několik dalších významných Židů, se rychle donesla k veleradě. Nenávist jeho nepřátel rostla. Spasitel pak věděl, že se blíží hodina jeho utrpení na kříži, a ačkoliv o sobě dosud mluvil jako o zaslíbeném Mesiáši jen v soukromí, nyní svým slavným vjezdem do Jeruzaléma otevřeně prohlašuje, že je pravým Mesiášem a Synem Davidovým. Zatímco dříve vstupoval do Svatého města pěšky, tentokrát přijíždí sedě na oslu – přesně tak, jak do Jeruzaléma nejednou vjížděl jeho tělesný předek, král David.

„Jásej vesele, Dcero sionská, dej se do zpěvu, Dcero jeruzalémská! Hle, tvůj král k tobě přichází, spravedlivý a vítězný; pokorný, sedící na oslu, na oslíku, osličím hříbátku,“ tak volal prorok Zachariáš v šestém století před Kristovým narozením, když těmito slovy předpovídal Spasitelův vjezd do Jeruzaléma a odsuzoval vůdce lidu za jejich bludnou naději na Mesiáše jako politického vůdce, za což ho zabili „mezi chrámem a oltářem“.

Zpráva o Kristově záměru vstoupit do Svatého města se rychle dostala do Jeruzaléma. Zástupy lidí, radostně držící v rukou palmové ratolesti, lemovaly cestu Jeho průvodu ratolestmi a svými oděvy a spěchaly Ho pozdravit. V návalu nadšené radosti celý dav volal: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ Dokonce i děti k Němu volaly: „Hosanna Synu Davidovu!“

Před Spasitelovým zrakem se nyní v celé své velkoleposti zjevil Jeruzalém. Tehdejší Jeruzalém byl považován za jeden z divů světa a představoval velkolepou podívanou, jakou si dnešní Jeruzalém ani nedokáže představit. Kristus však neupíral pozornost na vnější nádheru města, ale na vnitřní vzhled jeho obyvatel. Před jeho zrakem se rozprostírala strašlivá propast nevíry a neřesti, již zralá pro spáchání největšího a nejodpornějšího zločinu na zemi, a Kristus hořce zaplakal. Veškerá hanba výsměchu a nesnesitelná bolest utrpení, které měl podstoupit o pět dní později, nedokázaly vyvolat z Jeho hrudi ani sténání, ani slzu v Jeho očích. Nyní, když hleděl na Jeruzalém, nejen plakal, ale nezadržitelně vzlykal: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! ... Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran.

Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“

Toto byla poslední výzva Mesiáše k pokání pro zločinné město, které zabíjelo proroky. Stejně jako lidé nedbali hlasu svých proroků, nedbali ani výzvy Mesiáše – Krista k pokání. Skrytá zloba vůdců lidu dohnala Krista na Golgotu, na Kříž.

I v dnešní době je Kristus vyzdvihován na Golgotu celým sborem satanistů všeho druhu v podobě své Církve, jejíž věrné děti nepřestanou volat uprostřed moderní, šílené, zaryté zběsilosti satanismu: „Hosanna na výsostech, Spasiteli světa!“ Amen.

Biskup Mitrofan (Znosko-Borovskij), bostonský (♰ 2002)

 

Vzkříšení spravedlivého Lazara

Lazarova sobota

Lazarova sobota je sobotou šestého týdne Velkého postu. Je zasvěcená památce vzkříšení spravedlivého Lazara Čtyřdenního, přítele Kristova (Jan 11,1–45), které se slaví na potvrzení nadcházejícího vzkříšení všech mrtvých.

Počínaje Lazarovou sobotou začínají církevní zpěvy vést věřící ve stopách Pána. Zbývá necelý týden Jeho pozemského života. „Abys ještě před svým utrpením dal jistotu všeobecného vzkříšení, z mrtvých pozdvihl jsi Lazara, Kriste Bože...“ slyšíme ve zpěvu slavnostního troparu.

Vzkříšení Lazara je posledním velkým zázrakem Krista, posledním odrazem Jeho slávy před Jeho strádáním. Evangelista Jan tuto událost líčí jako očitý svědek s ohromující, hmatatelnou věrohodností (Jan 11, 1–45). Vidíme doslova každý detail: plachost učedníků, jejich váhání a nakonec jejich odhodlání čelit nebezpečí. Ježíš s očima plnýma slz u hrobu, sestry Lazarovy přemožené zármutkem. Nejistota Marty, odvalený kámen a mocné volání uslyšené v jiných světech: „Lazare, pojď ven!“ Tichá postava zahalená v plátně na prahu hrobu. Ten, kdo bude brzy muset sám projít bránou smrti, se zjevuje jako vítěz nad smrtí.

Křesťanská teologie vnímá tento zázrak jako viditelný symbol Kristovy moci nad životem a smrtí, jako ujištění učedníků o Jeho Vzkříšení a budoucím vzkříšení mrtvých. Proto je této události zasvěcena sobota šestého týdne Velkého půstu – Lazarova sobota, před svátkem Vjezdu Páně do Jeruzaléma – Květnou nedělí. Pro přesnost je třeba poznamenat, že liturgický čas se zde neshoduje s historickým: vzkříšení Lazara se odehrálo měsíc nebo dva před Vjezdem do Jeruzaléma (Jan 11,54).

„Lazar čtyřdenní“ neboli „přítel Boží“ byl pohostinný obyvatel Betánie (předměstí Jeruzaléma), bratr Marty a Marie, v jejichž domě pobýval Ježíš Kristus (Lukáš 10,38–41; Jan 12,1–2). Jeho vzkříšení z mrtvých čtvrtého dne (odtud jeho jméno), které Kristus vykonal jako veřejné mesiášské „znamení“, se stalo pro židovské úřady, jež se obávaly náboženských nepokojů, konečným argumentem pro to, aby ho okamžitě popravily (Jan 11,47–53).

Podle církevní tradice žil Lazar po svém vzkříšení dalších 30 let a zemřel jako biskup v Kitionu (Kypr). Na konci 9. století byly jeho ostatky přeneseny do Konstantinopole. Jeho památka se připomíná se 17. / 30. října a na Lazarovu sobotu.

Svatý Lazar Spravedlivý, 

přítel Kristův (♰ 63)

památka na Lazarovu sobotu a 17. / 30. října, v den přenesení jeho svatých ostatků z ostrova Kypr do Konstantinopole v roce 898

Svatý Lazar, bratr Marty a Marie, žil se svými sestrami poblíž Jeruzaléma ve vesnici Betánii. Lazar a jeho sestry se těšili zvláštní přízni Pána Ježíše Krista (Jan 11,3). Během svého pozemského života Pán často navštěvoval jejich domov v Betánii a nazýval Lazara svým přítelem (Jan 11,11). Krátce před svým spásonosným utrpením vzkřísil Lazara z mrtvých poté, co již čtyři dny ležel v hrobě ¹.

Po této události je Lazar ve Svatém písmu zmíněn pouze jednou: když se Pán vrátil do Betánie šest dní před Paschou, byl tam i vzkříšený Lazar (Jan 12,1–2). V té době, kdy Pán pobýval v Betánii, se mnoho Židů dozvědělo, že tam je, a přišli nejen proto, aby spatřili Ježíše Krista, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Mnozí z nich se přesvědčili o pravdivosti zázraku, který Pán vykonal, obrátili se k víře v Něho a stali se Jeho následovníky. Když to velekněží viděli, uradili se, že zabijí i Lazara (Jan 12,9–11). Více už nám z Evangelia o Lazarovi není známo.

Tradice praví, že Lazar po svém zmrtvýchvstání žil dalších 30 let a stal se biskupem na ostrově Kypr ², kde stejně jako apoštolové vykonal velmi mnoho při šíření křesťanství a kde také nakonec zemřel v pokoji. V 9. století po Kristu byly ostatky svatého Lazara nalezeny ve městě Kition ³, kde spočívaly v zemi v mramorové truhle, na které bylo napsáno: LAZAR ČTYŘDENNÍ, PŘÍTEL KRISTŮV. Tento ctihodný poklad a klenot byl vyzdvižen ze země a uložen do stříbrné truhlice a za byzantského císaře Lva VI. Moudrého (886–911) byly roku 898 svaté ostatky přeneseny do Konstantinopole, kde byly uloženy v chrámu Spravedlivého Lazara, postaveném ještě císařem Basileiem I. Makedoncem.

Svt. Dmitrij Rostovský (Tuptalo)

Životy svatých

___

¹ Jan 11, 17–44. Vzkříšení Lazara se v Církvi připomíná v sobotu 6. týdne (Lazarova sobota) Velkého postu. Tento zázrak byl jedním z největších zázraků Pána Ježíše Krista: tento jasný příklad svědčil o Jeho Božské všemohoucnosti a nadvládě nad smrtí a spolu s tím sloužil jako živé znamení našeho společného vzkříšení a předobraz vzkříšení samotného Pána.

² Podle tradice byl Lazar, když se stal biskupem, poctěn návštěvou Boží Matky a dostal od ní omofor (ΩΜΟΦΌΡΙΟ – z řečtiny ὦμος — rameno a φόρος — nést, nosit: nošený, nosící se na ramenou; součást bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými kříži; symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje a připomíná také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí podobně jako evangelní dobrý pastýř, který, naleznuv ztracenou ovci, nese ji domů na svých ramenou), zhotovený Jejíma Přečistýma rukama.

³ Kition. Město na jižním pobřeží ostrova Kypr, v blízkosti současného města Larnaka. Kition bylo jedno z devíti starých fénických měst. Podle něj byl celý ostrov nazýván Židy Kitim. Později, stejně jako ostatní města na Kypru, bylo osídleno Řeky.