neděle 14. července 2024

 Uložení čestného roucha Přesvaté Bohorodice ve Vlachernaе (V. stol)

památka 2. / 15. července

V čase vlády zbožného císaře Leona I. (474) a jeho ženy Veriny (457–474), se dva urození velmožové, bratři Galvinos a Kandidos, odřekli od ariánské hereze a rozhodli se poté vydat na pouť do Svaté země.

Když došli do Galilee, zastavili se v domě jedné staré ženy jménem Anna, židovského původu, zbožné a ctnostné. Modlila se dnem i nocí a napodobujíce tak, Annu, dceru Fanuela. V jejím domě, si urození poutníci všimli, že křesťané nosí svíčky a kadidlo do zadní místnosti uvnitř domu a že nemocní a postižení, tam tráví mnoho nocí, požádali proto svoji hostitelku, aby jim vysvětlila důvod.

Anna odpověděla, že z Boží milosti se na tomto místě dějí mnohé zázraky, zpočátku jim však řekla, že jde o prastarý zvyk zděděný od jejích předků. Poutníci ji prosili, aby jim řekla více. Potom Anna řekla, že je tam roucho Matky Boží, které Přesvatá odkázala jedné ze svých dvou židovských služebnic před svým Zesnutím a které se předávalo z pokolení na pokolení, vždy však přitom bylo schraňováno zbožnou pannou.

Bratři Galvinos a Kandidos byli jejími slovy dojati a požádali o povolení navštívit tuto místnost, aby se i oni tam mohli celou noc modlit. Po modlitbě, pak využili spánku těch, kteří byli v místnosti, a změřili dřevěnou schránu, ve které bylo uloženo svaté roucho. Následně se bratři vydali do Jeruzaléma a slíbili, že na zpáteční cestě, znovu navštíví svou hostitelku.

Po modlitbách na svatých místech Jeruzaléma, nechali vyrobit podobnou schránu. Galvinos a Kandidos se pak vrátili ke zbožné židovské ženě, pomodlili se v místnosti v jejím domě, poté vzali schránu se svatyní a na její místo položili schránu prázdnou, kterou předtím ozdobili zlatě tkanou pokrývkou.

Když se vrátili do Konstantinopole, drahocenný poklad byl uložen na místě zvané Vlachernai (Βλαχέρναι, Blakernai), v severozápadní části města, za hradbami a dali tam postavit chrám zasvěcený svatým apoštolům Petrovi a Markovi, aby schraňoval tuto drahocennost skrytě před množstvím lidí. Tento drahocenný poklad však nedokázali skrývat dlouho, protože se při chrámu začaly dít mnohé zázraky.

Galvinos a Kandidos, řekli císaři o tom, co za drahocennou svatyni přinesli ze své poutě, na ochranu města Konstantinopole. Tehdy císař Lev I. spolu se svou ženou a svt. Genadiosem I. patriarchou Konstantinopolským ( 471), naplněni nevýslovnou radostí, odešli do domu bratří a do jejich chrámu.

Když tam byla před nimi otevřena schrána, spatřili svaté roucho Přečisté Matky Boží, které ani po tolika letech nezetlelo. S  bázní a strachem, se ho dotýkali, s velkou láskou ho líbali ústy a srdcem. Potom svaté roucho Matky Boží, odtud přenesli, doprovázeni velkým zástupem lidu do Vlachernského chrámu Přečisté Bohorodice¹. Tam ho uložili, do nové schrány zdobené zlatem, stříbrem a drahými kameny.

Následně bylo rozhodnuto, že každý rok, druhého července se bude připomínat a slavit památka Uložení čestného roucha Přesvaté Bohorodice, ke cti a slávě Nejblahoslavenější Panny Marie a Krista, Boha našeho, z ní narozeného, ​​s Otcem a Svatým Duchem slaveného na věky. Amen.

_______________

 

¹ Vlachernský chrám. Chrám Přesvaté Bohorodice Vlachernské v Konstantinopoli (Θεοτòκος τών Βλαχερνών), chrám byl vystaven spolu s monastýrem v pátém století (kolem roku 450) svatou císařovnou Pulcherií (Πουλχερία 399—453; svatá bohabojná Pulcherie, její památka je 10. / 23. září) v čest ikony přesvaté Bohorodice, která nalezena císařovnou Eudokií v Jeruzalémě, a odtud byla zaslána do Konstantinopole, kde jí byl vystavěn tento chrám. V tomto chrámu bylo také uloženo roucho Přesvaté Bohorodice, její pokrývka hlavy (pokrov) a část opasku. Chrám byl roku 1434 zcela zničen Turky. Znovu pak byl obnoven, i když už ne v původní velikosti a slávě roku 1867 a je jedním z nejvýznamnějších svatyní řeckého pravoslaví.

sobota 6. července 2024

Svatá mučednice Agripinna, 

a její společnice Pavla, Vassa a Agathonika ( 257)

památka 23. června / 6. července

Svatá Agripinna žila v III. století, narodila se v Římě a pocházela z významné urozené rodiny. Od mládí, tato panna zasvětila svůj život Bohu.

Blahá vůně Agripinných ctností, byla pro ostatní křesťany zakusením nebeské blaženosti, odříkali se, proto světa a jeho zhoubných vášní. Mnoho mladých panen i žen zralého věku, se snažilo sdílet její způsob života, aby měly účast v té blahodati, kterou Pán udělil svaté Agrippině. Po vzoru svaté, vstupovaly na cestu tělesné čistoty a panenství.

U pohanů, však tyto její zářivé ctnosti, zrodily nenávist. A tak svatou Agripinnu, v čase pronásledování křesťanů, za římského císaře Valeriana vydaly úřadům. Byla obviněna z toho, že povstala a bouří se proti instituci manželství, že takto klame a podvádí mladé dívky. U soudu na to Kristova nevěsta odpověděla, že nikoho neklame, ani nepodvádí, ale přivádí k Bohu, a panenství, které hlásá, neohrožuje společenská ustanovení či instituce, ale je cestou jednoty se Spasitelem, který na svět přišel, když se narodil z Panny.

Poté, z lásky k Nebeskému Ženichovi, odhodlaně vyšla na cestu mučednice. Byla bita po ústech, ale mlčela, ani slovo nehlesla, byla přede všemi obnažena a bičována tak, až její krev zalila všechnu zemi kolem. To vše vytrpěla a překonala zrádné úklady nepřítele lidské spásy. Sama spoutána okovy, slovy o Kristu, rozplétala pohanské bludy.

Anděl Boží poté navštívil mučednici ve vězení a vyléčil ji rány. Agripinna pak s novým odhodláním, znovu předstoupila před soud a následně byla znovu mučena. Při těchto mučeních, oddala svou duši Bohu.

Přítelkyně a duchovní sestry svaté Agripinny, svatá Vassa, Pavla a Agathonika, navzdory ohrožení vlastního života, přišly poté na soud a vyprosily tělo mučednice. Až poté, co bylo tělo svaté Agripinny předhozeno psům, mohly tyto panny, vzít ostatky svaté mučednice a odešly s nimi pryč.

Přecházely z jednoho města do druhého, v noci je vedl sloup světa, nakonec došli na Sicílii. Tam pohřbily Agripinno tělo na místě, které se jmenuje Mineo. Svatá Vassa, Pavla a Agathonika, přítelkyně a duchovní sestry svaté Agripinny, se později staly také důstojné mučednických věnců.

Na místě pohřbení ostatků svaté Agripinny, byl postaven Boží chrám, na památku svaté mučednice. K jejím ostatkům pak přicházeli nemocní, malomocní, či posedlí a získávali uzdravení ze svých neduhů.

V jedenáctém století byly ostatky svaté mučednice Agrippiny přeneseny do Konstantinopole.

  

neděle 30. června 2024

 Ctihodný Botulf, igumen z Iken ( 680)

památka 17. / 30. června

Ctihodný Botulf (Botolph, Botulph), se narodil v Anglii, ve vznešené východo anglické rodině, bratrem mu byl svatý Adulf ¹. Pokřtěn už byl v dětství a pravděpodobně byl duchovním žákem irského osvětitele britských ostrovů, ctihodného Furseyho ², který se kolem roku 613 usadil ve východní Anglii. Botulf byl zřejmě od něj postřižen na mnicha v monastýru na hradě Burgh, který se nacházel v severním Suffolku.

Společně se svým bratrem Adulfem, pak opustili svou vlast a přeplavil se na území dnešní Belgie, aby se tam oba zdokonaloval v křesťanském životě odříkání a šířil blahou zvěst Kristova evangelia. Svatost jejich života, se rozšířila, svatý Adulf, byl zvolen za biskupa a svatý Botulf se po nějakém čase, vrátil do své vlasti.

Ctihodný následně hodně cestoval, pobýval v severní Francii a poté v Sussexu. Po svém návratu do Anglie pravděpodobně navštívil Northumbrii a současné hrabství Shropshire a také strávil nějaký čas v Lincolnshire, v dnešním městě Boston, jehož hlavní chrám města, nese i jeho jméno a je po něm zřejmě pak také pojmenováno i město samotné ³.

Poté se vrátil do východní Anglie a v roce 654 začal budovat monastýr v Iken, který se nachází nedaleko města Aldburgh na pobřeží Suffolku. Iken, odlehlé místo na jižním břehu klikaté delty řeky Alda, se pro monastýr hodil. Kostel, který se dodnes, na tomto místě nachází, nese stále jméno po ctihodném Botulfovi.

Na tomto místě, stejně jako i mnozí před ním, však ponejprv, musel čelit mnohým útokům od nepřítele našeho spasení a jeho služebníků, které zahnal znamením svatého kříže.

Následně, kolem sebe shromáždil společenství mnichů, kteří kdysi pustou a bažinatou oblast obdělávali a proměnili ji v úrodná pole. Igumen Botulf, jehož skutky a činy se nikdy neodchylovaly od slov v jeho kázáních, byl velmi ctěn pro mnohé zázraky, stejně jako pro svatost svého života, dar proroctví a lásku k chudobě.

Využil obrovské sítě řek, které pokrývaly Zemi Východních Anglů, a podél těchto řek se plavil a takto šířil blahou zvěst po této zemi, zejména v Suffolku, ale také v Essexu a Kentu. Ke ctihodnému, který proslul svatostí svého života a mimořádnou učeností a naplnění blahodatí Svatého Ducha, poté přicházelo za radou mnoho mnichů z celé země.

Znaven břemenem starosti a povinností, ctihodný igumen Botulf, zesnul v Pánu 17. června okolo roku 680. Pohřben byl v jednom z chrámů monastýru, který založil. Hned po své smrti, byl ctěn jako svatý.

Sláva o ctihodném se rychle šířila po celé Anglii, kdy nejméně 64 starobylých chrámů, bylo zasvěceno památce tohoto světce. Přestože většina těchto chrámů, se nacházela ve východní části Anglie, chrámy zasvěcené jemu se nachází i ​​v dalších částech země, možná na památku jeho misionářských cest. Pozoruhodné je pak například i to, že uvnitř všech čtyř městských bran Londýna byly kaple zasvěcené ctihodnému Botulfovi.

Svatý Botulf je považován za ochránce poutníků, cestovatelů a obchodníků a jeho jméno je připomínáno v modlitbách za příznivé počasí a bohatou úrodu.

Monastýr v Iken, byl zničen v době vpádu Normanů v IX. a na začátku X. století. V druhé polovině X. století, pak svt. Ethelwold, biskup z Winchesteru ( 984), nalezl ostatky svatých Botulfa a jeho bratra Adulfa.

Sláva ctihodného, se dokonce rozšířila daleko za hranice země, zejména do Holandska, severního Německa a Dánska, a v XI. století dosáhla jeho úcta i Kyjeva.

V církevněslovanské písemné tradici je ctihodný Botulf zmíněn spolu s dalšími západními světci v modlitbě ke Svaté Trojici, rozšířené v ruských spisech z XIV. – XVI. století. Vznik této modlitby, pak někteří badatelé (Alexej Sobolevskij, či novodobí čeští filologové) datují až do XI. století a spojují ji, se Sázavským klášterem (viz Otazníky kolem církevněslovanské Modlitby k sv. Trojici a českých vlivů na literaturu Kyjevské Rusi - Václav Konzal 1991).

____________

 

¹ Svt. Adulf z Maastrichtu (680). Společně se svým bratrem Botulfem, opustil svou vlast a přeplavil se do Belgie, aby se zdokonalil v křesťanském životě. Svatost života těchto bratrů, se poté rozšířila po celé zemi. Svatý Adulf, byl zvolen za biskupa, svatý Botulf se vrátil do své vlasti, kde založil monastýr, ve kterém shromáždil mnoho bratří. V jejich vlasti byla ctěna jejich památka společně 17. / 30. června.

 

² Ctihodný Fursey Irský (650). Památka 16. / 29. ledna. Byl irský mnich, který udělal mnoho pro nastolení křesťanství na Britských ostrovech, zejména pak ve východní Anglii. Poté, co založil klášter v Rathmat v Irsku, odešel do Anglie, kde založil další monastýr na hradě Burgh v Suffolku. Nakonec odešel do Francie, kde založil monastýr v Lagny u Paříže (Lagny-sur-Seine). Pohřben byl v Pikardii. Ctihodný Fursey se proslavil zejména svým kázáním, jeho život byl známý také pozoruhodnými zjeveními, kterých se mu od Boha dostalo.

 

³ Boston. Boston je město a malý přístav v Lincolnshire, na východním pobřeží Anglie. Nejviditelnějším znakem města je kostel svatého Botulfa - Botolpha, viditelný v rovné krajině Lincolnshire na kilometry daleko. Pojmenování města Boston pak bývá spojováno se St. Botolph's Town  - městem sv. Botolpha, nebo také se St. Botolph's stone - kamenem sv. Botolpha.

neděle 23. června 2024

Památka dvě stě dvaceti dvou

nových mučedníků čínských (1900)

památka 10. / 23. června a 11. / 24. června

Tito svatí noví mučedníci čínští, přijali smrt pro Krista, na přelomu května a června roku 1900, během Boxerského povstání ¹, které tehdy zachvátilo Čínu.

Na konci XIX. století, existoval v Číně tajný spolek bojových umění s názvem I-che-tchuan, neboli „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“, jehož členové byli Evropany nazýváni „boxeři“. Především pak v roce 1900, započalo toto hnutí, s podporou císařovny vdovy Cch’-si, známé svým odporem k cizincům, s pronásledováním křesťanů. Evropany, pak bylo toto nazváno Boxerským povstáním. Křesťané byli považováni zodpovědní za všechna neštěstí, která tehdy postihla Čínu.

10. června bylo v ulicích Pekingu přečteno provolání, které vyzývalo k vyhlazení křesťanů a hrozilo trestem těm, kteří by se je jen odvážili skrývat. Další noc členové organizace pochodovali se zapálenými pochodněmi všemi čtvrtěmi města. Všichni pravoslavní křesťané, které I-che-tchuan mohl najít, byli následně zadržováni ve svých domovech a mučením nuceni k tomu, aby se zřekli víry v Krista.

Mnozí věřící tato hrozná mučení nevydrželi, a aby si zachránili život, zapálili kadidlo před modlami a odřekli se tak od Krista. Mnozí jiní, však svou víru odvážně vyznávali a snášeli kvůli tomu, strašná mučení. Těmto, pak „Boxeři“ vypálili domy, vyvedli je ven z města, kde byli v pohanském chrámu opětovně mučeni a nakonec zabiti. Byla jim rozpárána břicha, usekány hlavy, nebo byli vhozeni do ohně.

Takto, s modlitbou na rtech, zemřel například učitel náboženství Pavel Wang Wen. Učitelka Ruské Duchovní misie Ia Wen, byla dvakrát mučena, vždy přitom vyznávala svou víru v Krista. Osmiletému chlapci Janovi, usekli ruce a pořezali hrudník. Když se ho mučitelé zeptali, zda ho to bolí, odpověděl: „Není těžké trpět pro Krista.“ „Boxeři“ poté Janovi usekli hlavu a jeho ostatky spálili v ohni.

Otec Mitrofan Chang Yangji, první čínský kněz, který byl roku 1882 rukopoložen svt.Nikolajem, arcibiskupem japonským ( 1912) a, který neúnavně sloužil v Ruské Duchovní misii ² po dobu patnácti let, byl zabit spolu s většinou sedmdesáti křesťanů, žen a dětí, kteří se ukryli v jeho domě poté, co byly zapáleny budovy Ruské Duchovní Misie. Když přišli „Boxeři“ k otci Mitrofanovi a našli ho sedící na nádvoří domu, rozbodali mu jeho hruď noži. Jeho ženě Taťáně a třiadvacetiletému synovi Izajášovi, byly setnuty hlavy. Když byl mučen otec Mitrofan Chang Yangji, byly jeho druhému synovi, sedmiletému Janovi, uříznuty prsty u nohou, nos a uši. Když ho mučitelé nazvali synem démona, odpověděl: „Jsem věřící v Boha, a ne učedník démonů!“ Izajášova snoubenka, devatenáctiletá Marie Shuan, přišla do domu otce Mitrofana, protože se rozhodla zemřít společně s rodinou svého snoubence. Když „Boxeři“ začali obkličovat dům, pomáhala ostatním uniknout přes zeď. Poté dívka, sama odvážně předstoupila před obléhatele domu a obvinila je ze zločinů a z vražd nevinných lidí. „Boxeři“ se ji pro její smělost neodvážili zabít, poranili jí však ruce a nohy. Když „boxeři“ odešli, byla tato křesťanka přemlouvána, aby i ona rychle utekla, ona však odpověděla: „Narodila jsem se u chrámu Přesvaté Bohorodice a zde i zemřu!“ a zůstal tam, kde byl chrám. Také tam brzy přišli vojáci a rebelové, a tato odvážná žena, tak zemřela jako mučednice.

Mezi těmito blaženými mučedníky, byli i potomci obyvatel ruského Albazina, kteří v roce 1685 přinesli světlo Kristova učení do Pekingu. Kliment Kui-Kin, Matouš Hai-Tsuan, jeho bratr Vít, Anna Chui a mnoho dalších křesťanů, kteří se nebáli těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou (Mat 10,28), odvážně vyšli vstříc mukám i smrti a modlili se k Pánu, aby osvítil jejich pronásledovatele a odpustil jim hříchy.

V roce 1901, kdy bylo podle svědectví příbuzných, sousedů a očitých svědků možné sestavit seznam těch, kteří zahynuli a zapsat také okolnosti jejich smrti, bylo zapsáno na 222 čínských mučedníků ³. Téhož roku, pak tento seznam, zaslal archimandrita Inokentij (Figurovskij) Posvátnému synodu se žádostí o připočtení těchto nových mučedníků Ruskou pravoslavnou církví do zástupu svatých. Nejvyšším dekretem Posvátného synodu č. 2874 z 22. dubna 1902, pak bylo ustanoveno činit památku těchto Nových Čínských mučedníků, ve dnech 10. / 23. a 11. / 24. června.

Ostatky svatých mučedníků, byly potom všem postupně shromažďovány na jednom místě v roce 1903, kdy se poprvé konala památka ke cti těchto čínských mučedníků. Jejich svaté statky byly uloženy v kryptě nově postaveného chrámu k jejich památce, v Pekingském chrámu Všech svatých mučedníků, na hlavním místě Duchovní misie v Pekingu. Mnohé z těchto ostatků, se zjevily netlenými.

V kryptě tohoto chrámu, ostatky spočívaly až do roku 1956, kdy při přestavbě Pekingu a výstavbě nového komplexu budov pro tamní velvyslanectví SSSR, byly ostatky mučedníků znovu pohřbeny a uloženy do země, na ruském hřbitově za bránou Andingmen. Následně byl však na místě tohoto hřbitova vybudován park Jezero mládeže, jehož třetinu zabírá umělá nádrž.

Většina ostatků nových mučedníků čínských, která byla znovu pohřbena na tehdejším ruském hřbitově, tak dnes leží na dně této vodní nádrže.

Radujte se přeslavní mučedníci Čínští, 

kteří jste jako hvězdy jasné, na Východě zazářili!

Tropar hlas 4.

Dvě stě dvacet dva tvých mučedníků, Pane, kteří v království Čínském zazářili, držíce jako štít Kristovu víru, nesklonili se před modlami. Strašné muky a smrt proto přijali od svých krajanů, skrze ústa dítěte mučedníka přitom pějíce: utrpení za Krista neměníme za nic, pro život dočasný, neboť si přejeme získat, život věčný.

_______________

¹ Boxerské povstání (1899 – 1901). Boxerské povstání, nebo také Povstání hnutí Yihetuan, bylo proticizinecké, protikoloniální a protikřesťanské povstání v Číně v letech 1899 a 1901, ke konci vlády dynastie Čching. Nejdůležitějším z hnutí, které povstalo proti kolonizaci Číny, se jmenovalo I-che-tchuan, neboli „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“. Odtud byl odvozen i název „Boxerské povstání“. Mnoho jejích členů praktikovalo čínská bojová umění, která v té době byla pojmenována jako „čínský box“, odtud i název Boxerské povstání.

² Ruská duchovní misie v Pekingu. Církevně-politické zastoupení Ruské pravoslavné církve a státu, které existovalo v Pekingu v období od 17. až do 20. století. První svědectví o pravoslavných v Číně pochází z roku 1685. A již na počátku XVIII. století byla dekretem cara Petra Velikého založena v Pekingu Ruská Duchovní misie. Na začátku XX. století čítala pravoslavná církevní obec v Pekingu několik stovek lidí. Téměř všichni, však byli umučeni během povstání boxerů proti zahraničnímu vměšování do čínské ekonomiky, domácí politiky a náboženského života v letech 1899 a 1901. V roce 1902, byla ustanovena Pekingská eparchie (čínsky 北京教区). Kanonické, strukturální a teritoriálně-administrativní rozdělení Čínské pravoslavné církve, která byla činná v letech 1902-1966. Po zesnutí biskupa Pekingského a Čínského Vasilija Yao († 1962) nebyla biskupská katedra v Číně již obsazena. 

³ Seznam pravoslavných křesťanů zabitých v Číně v roce 1900 (sestaven podle svědectví příbuzných těchto zabitých křesťanů, sousedů a očitých svědků):

Seznam jmen mučedníků rusky

Seznam jmen mučedníků anglicky


Pronásledování a mučení pravoslavných křesťanů, 

během Čínské kulturní revoluce ¹

V roce 1966 během tzv. Čínské kulturní revoluce, vtrhly ráno 23. srpna, Charbinské Rudé gardy ², s bubny, křikem a tancem, do chrámu svatého Mikuláše v Charbinu ³. Věřící, kteří rychle přiběhli do svého chrámu, uviděli jak chrám, tak i chrámové nádvoří, je zcela naplněno stoupenci Rudé gardy.

Někteří z nich vylezli na střechu katedrály, aby tam umístili rudé prapory, jiní pak vynášeli z chrámu svaté ikony, chrámové korouhve a liturgické nádoby, které házeli do obrovských ohňů před chrámem. Na těchto ohních byly spáleny všechny ikony tohoto katedrálního chrámu, včetně i velké svatyně města - divotvorného obrazu svatého Mikuláše, který se dříve nacházel v kapli na městském nádraží.

Stejně, byly spáleny také ikony z chrámů svatého Alexeje a Matky Boží v čest její ikony Iverské. Během pálení ikon Rudé gardy zvonily na chrámové zvony po dobu tří dnů. V některých parcích a dělnických klubech, pak byly další ikony „vystaveny“ pro jejich veřejné znesvěcení.

24. srpna začala demontáž střechy a stěn katedrály. Nejprve pomocí požárních žebříků rozebrali hlavní střechu a poté okolní střechy a kopule chrámu. Poté přistoupili k boření dřevěných stěn chrámu.

27. srpna, v předvečer svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, nezbylo z katedrálního chrámu, už nezbylo nic, kromě jeho základů. Na místě zbořeného chrámu, pak byl postaven vysoký pomník věnovaný „Bojovníkům kulturní revoluce“.

Poté, co byl uzavřen chrám Matky Boží v čest její ikony Iverské, byla v něm zřízena krejčovská dílna. Svato Sofijský chrám byl přeměněn na dělnickou ubytovnu. Chrám svatého Alexeje, byl přestaven na jídelnu a sklad potravin. V mužském monastýru Kazaňské ikony Matky Boží, byl zřízen závod na výrobu desek z lisovaných hoblin. Všechny další chrámy, které se nacházely na zastávkách železniční trati, byly zavřeny už v roce 1958.

Během dnů řádění Rudých gard, trpělo i pravoslavné duchovenstvo. Kněží byli oblečeni do šaškovských hábitů, jejich tváře byly pomazány sazemi, byli ověšeni plakáty s rouhačskými a výsměšnými nápisy, dávali jim do rukou kříže a takto je vodili ulicemi. Byli biti, dav jim nadával a posmíval se jim a pravoslavným svatyním.

Nejvíce ze všech, pak vytrpěl, protojerej Stefan Yu ( 1970), který byl posledním představeným chrámu svatého Alexeje v Charbinu. Před jeho chrámem, byl tehdy vystavěn výsměšný trůn, na který byly vysypány ostré kameny, tam musel na kolenou stát otec Stefan. Byl oblečen do šaškovského hábitu a na hlavu mu nasadili čepec naplněný kovovými hoblinami. Obličej mu pomazali sazemi. Poté byl po dva dny otec Stefan na veřejnosti bit dřevěným kladivem do hlavy, do ramen byl tlučen ocelovými holemi, plivali na kříž, co držel. Když už byl polomrtvý, byl převezen do vězeňské nemocnice. Poté, co ho trochu ošetřili, byl ve vězení, ve věku čtyřiceti pěti let, zastřelen. Ostatky tohoto nového mučedníka spočívají na pravoslavném hřbitově v Huangshan poblíž Charbinu. Ostatní duchovenstvo, které nebylo umučeno či zabito, bylo po veřejném ponížení před národem, odsouzeno k dlouhým trestům, k práci v dolech a lomech.

__________

¹ Čínská kulturní revoluce (plným názvem Velká proletářská kulturní revoluce) byla politická kampaň oficiálně rozpoutaná v ČLR mezi lety 1966 a 1969 vůdcem KS Číny Mao Ce-tungem. Její vliv však trval až do Maovy smrti roku 1976. Během kulturní revoluce mělo dojít k velkým změnám ve společnosti a k její modernizaci. Odhady o počtu obětí na životech se liší od statisíců popravených lidí po desítky milionů (při zahrnutí sebevražd, hladomoru a jiných příčin smrti). Kulturní revoluce přivodila rozvrat ekonomiky a obrovské ztráty na kulturním dědictví. Kulturní revoluce je proto v současnosti považována za jedno z nejnešťastnějších období moderních čínských dějin.

² Rudé gardy. Byla čínská mládežnická organizace v době kulturní revoluce. Rudé gardy byly založeny v květnu 1966 na pekingské střední škole Čching-chua Ta-süe Fu-šu Čung-süe. Organizátorkou Rudých gard byla profesorka Pekingské univerzity Nie Jüan-c'. Gardy se šířily po celé zemi, kritizovaly vedení škol za konzervativní názory a dožadovaly se většího vlivu mladých na řízení společnosti, k agitaci využívaly velké ručně psané plakáty zvané ta-c'-pao. V srpnu 1966 podpořil Rudé gardy Mao Ce-tung, pro kterého byly masy oddaných mladých lidí ideálním nástrojem v boji proti jeho mocenským konkurentům. Zfanatizované oddíly mládeže, v zelených uniformách s rudými páskami na rukávech, terorizovali obyvatelstvo, a ničily kulturní památky. Gardisté, mezi nimiž byly i desetileté děti, obviňovali své učitele, vlastní rodiče i vysoké funkcionáře z „kontrarevolučních názorů“, oběti Rudých gard, byly ponižovány, mučeny a mnohdy i bez soudu zabíjeny. Počet gardistů údajně přesáhl jedenáct milionů. V důsledku počínání Rudých gard zavládl v zemi chaos. Jednotlivé frakce gardistů bojovaly mezi sebou navzájem a mnohdy se obracely i proti armádě. Proto byl v únoru 1967 zahájen projekt posílání nejhorlivějších gardistů na venkov. Vliv Rudých gard postupně slábl, od září 1967 byli zatýkáni a popravováni gardisté, kteří odmítali ukončit svoji činnost. V červenci 1968 byly Rudé gardy definitivně rozpuštěny.

³ Chrám svt. Mikuláše. Byl dřevěný pravoslavný chrám v Charbinu v Číně, který se nacházel v centru na Katedrálním, a byl jedním z hlavních symbolů ruského Charbinu. Od roku 1922 byl katedrálním chrámem Charbinsko – Mandžuské eparchie, která byla do roku 1945 součástí Ruské pravoslavné církve v zahraničí, poté se nacházela ve Východoasijském exarchátu Moskevského patriarchátu, v letech 1957 až 1966, pak byla součástí Čínské pravoslavné církve. Ve dnech 23. – 24. srpna 1966 byl tento katedrální chrám zničen Rudými gardami.

neděle 9. června 2024

Světitel a mučedník Therapont,

biskup Sardyský (259)

památka 27. května / 9. června

Svatý Therapont, žil v III. století a byl ctnostným a milosrdným biskupem, ve městě Sardy¹ v Lýdii. Beze strachu z pronásledování a útlaku, Therapont směle šířil Boží slovo o cestě spásy a věčném životě. Takto evangelním učením mnohé obracel od pohanství ke Kristu a poté je osvěcoval svatým křtem.

Proto, byl na příkaz vládce Valeriana zajat a mučen. Spoutaný železnými okovy, byl poslán nejprve do města Sinaion a odtud do Ankyry a všude různými způsoby mučen. Odtud, ho vojáci přivedli k řece Astale, kde ho obnaženého přivázali ke čtyřem kůlům zaraženým do země a surově ho bili holemi.

Po tomto mučení, byl Therapont na okraj eparchie Satalia, součást metropolitní oblasti Sardis, a zde byl znovu vystaven mučení, po kterém byla setnuta hlava mečem, a od Pána přijal korunu věčnosti.

Na místě, kde byl Therapont mučen a země se nasákla jeho krví, vyrostl dub s bujnou korunou, jehož listy měly léčivé vlastnosti a poskytovaly mnoha lidem blahodatné uzdravení.

________

¹ Sardy - Σάρδεις. Dnes Sart, je zaniklé město na západě Malé Asie v dnešním Turecku, které leželo v údolí řeky Hermos při úpatí horstva Tmolos. Ve starověku bylo hlavním městem lýdské říše. Jeho trosky se nacházejí asi dvacet kilometrů od stotisícové turecké aglomerace Salihli v provincii Manisa. Sardská Církev, je jedna z Církví, kterou zmiňuje Jan Theolog v knize Zjevení (Zj 1, 11 a 3, 1 - 4).

sobota 8. června 2024

 Svatý Karpos, apoštol ze sedmdesáti

památka 26. května / 8. června a 4. / 17. ledna, ve Sboru sedmdesáti apoštolů

Svatý Karpos, byl žákem apoštola Pavla. Karpos pomáhal učiteli v jeho misijní práci, předával poselství církevní obci založené svatým Pavlem (2 Tim 4,13). Sám svými poučeními obrátil na víru mnoho pohanů a později byl ustanoven apoštolem Pavlem, za biskupa ve Verii v Thrákii.

Tuto oblast prosvětlil jako duchovní slunce, každého dne konal mnoho zázraků, uzdravoval posedlé a přiváděl zástupy lidí ke křtu. Jeho apoštolská horlivost probudila hněv modlářů a místních vládců. Svatý Karpos, však zkoušky snášel statečně, a dokonce šel utrpení naproti.

Poté, co oslavil Pána celým svým životem, zesnul v pokoji a byl Pánem oslaven po své smrti mnohými zázraky, které byly zjeveny věřícím u jeho svatých ostatků.



neděle 2. června 2024

 Svatá velká mučednice Fotina, Samaritánka (66)

památka 20. března / 2. dubna, 26. února / 11. března

a 5. neděli po Pasše

Svatá Fotina – Světlana, byla ze Samaří ¹. Právě s ní Pán rozmlouval u Jákobovy studny (Jan 4, 4 - 42), kde ji odhalil vše, co učinila od dětství. Když to Fotina uslyšela, změnila svůj dosavadní způsob života a začala hlásat onu Blahou zvěst, kterou slyšela od Spasitele našeho Ježíše Krista ve své zemi, ke Kristu obrátila také své čtyři sestry a dva syny.

Po mučednické smrti svatých apoštolů Petra a Pavla, v čase Neronova pronásledování křesťanů (okolo roku 54), úspěšně zvěstovala spolu se svým synem Jóšiášem víru v Kartágu. Její další syn Viktor byl po úspěšných bitvách proti barbarům jmenován vojevůdcem a císařem poslán do Galileje s rozkazem zabíjet křesťany. Místo toho však, začal sám Viktor hlásat a šířit víru a nabádat křesťany, aby byli silní před nadcházejícím pronásledováním.

Viktorovi se přitom podařilo obrátit vojenského vůdce Sebastiana a také mnoho státních úředníků. Když se o tom dozvěděl císař, nařídil okamžitě všechny předvolat před soud. Protože si však uvědomil, že se mu je slovy nepodaří přesvědčit, nařídil, aby Viktorovi a Jóšiášovi byly useknuty ruce až po ramena a poté, aby byli uvrhnuti do vězení.

Před soudem, stanula také svatá Fotina. Té se podařilo obrátit na víru císařovu dceru a její služebné, což tyrana rozzuřilo a nařídil, aby byly vhozeny do rozžhavené pece. Božská milost je však zachovala bez újmy. Poté byli vystaveni různým druhům mučení a nakonec jim byly vypíchnuty oči. V temném žaláři zamořeném jedovatými hady se mučedníkům zjevil Kristus v Božské slávě, v doprovodu apoštolů Petra a Pavla a zástupu andělů. Požehnal jim: „Pokoj vám! Blahoslavení, kdož jste ve mně uvěřili!" Takto dostali sílu vydržet utrpení a mnoho pohanů obrátili na víru.

Uplynuly tři roky, a Nero poslal, do vězení své posli. Když se poslové vrátili, oznámili mu, že přes všechna mučení, mučedníci žijí a neustále je navštěvují lidé, kteří naslouchají jejich kázáním, samotný jejich temný žalář, se proměnilo ve světlé a blaze vonící místo, kde je oslavován Bůh.

Rozzuřený Nero tak nařídil, aby byli mučedníci, byli ukřižováni hlavou dolů a následně biti koženými pásy po dobu tří dnů. Čtvrtého dne, pak poslal císař služebníky, aby zjistili, zda jsou mučedníci ještě naživu. Když ale poslové dorazili na místo mučení, okamžitě oslepli. Tehdy Anděl Páně mučedníky osvobodil a dal jim uzdravení. Svatí mučedníci, se však nad slepými služebníky císaře slitovali a svými modlitbami k Pánu jim navrátili zrak. Ti, kteří to viděli, uvěřili v Krista a dali se pokřtít.

Císař v bezmocném vzteku, pak přikázal, aby byli vyvedeni z vězení všichni na další mučení. Nařídil, aby svaté Fotině stáhli kůži a takto zuboženou, aby ji hodili, do vyschlé studny. Totéž pak udělali s jejími syny a Sebastianem, které vykleštili a hodili je do opuštěných lázní. Jiným svatým ženám a mučednicím, nechaly uříznout prsa a poté jim strhli kůži.

Když Fotina jevila známky života, byla ze studny vytažena, přivázána k vrcholkům dvou stromů, které byly ohnuty k zemi. Následně po jejich uvolnění, byla rozervána na kusy.

Takto ve strašných mukách, odešly duše svatých mučednic a mučedníků, Fotiny Samaritánky, jejich sester Anatolie, Foty, Fotidy, Paraskevy a Kyriakie, jejich synů Jóšiáše a Viktora a velitelů Sebastiána a Anatolia, do Nebeského Království.

_______________

 

¹ Samaří. Samaří, je název označující hornatou oblast odpovídající severní části Západního břehu Jordánu. Ze severu je oblast ohraničena Jizre'elským údolím, z východu Jordánským údolím, ze západu Karmelským pohořím (na severu) a Šaronskou planinou (na západu) a z jihu Jeruzalémskými horami. V biblických dobách Samařsko „dosahovalo od (Středozemního) moře po údolí Jordánu,“ včetně Karmelského pohoří a Šaronské planiny.




neděle 26. května 2024

 Svatá mučednice Glykerie (177)

památka 13. / 26. května

V roce 138, na počátku vlády Antonina Pia, žila ve městě Traianoupoli mladá křesťanka, dcera vysokého římského důstojníka, která velmi pomáhala místním křesťanům utvrzovat se ve víře.

Tehdy vládce města Traianoupoli Savin, obdržel císařský rozkaz přinutit křesťany k obětování modlám. Savin proto ustanovil, pro obyvatele města Traianoupoli za den přinášení oběti, den všeobecného uctívání modly Dia.

Svatá Glykeria se tehdy pevně rozhodla trpět pro Krista a řekla o svém úmyslu ostatním křesťanům a požádala je, aby se za ni modlili, aby jí Pán seslal sílu unést toto utrpení.

V den pohanského svátku, si na svém čele Glykeria zobrazila znamení svatého kříže a odešla do obětiště, kde přistoupila k místnímu vládci Savinovi. Poté před ním, i přede všemi otevřeně vyznala, že je služebnicí Kristovou. Když to Savin uslyšel, přikázal ji, aby i přesto přinesla oběť bohům. Dívka tedy zamířila směrem k modlám, kde svrhla sochu Dia, poté vzývajíce jméno Spasitelovo, rozbila tuto svrhnutou sochu na kusy.

Pohané, kteří to viděli, na ni ve vzteku vrhali kameny a takto ji chtěli zabít, avšak kameny, které házeli, k ní nedolétly. Byla proto pověšena za vlasy a její kůže, jí byla trhána železnými drápy. Pak byla uvržena do vězení, kde byla mnoho dní o žízni a hladu. Tehdy se jí však zjevil Anděl Páně, přinesl jí pokrm k posílení a posílil ji také, v naději na budoucí blaha. Když vládce znovu nechal předvolat, s velkým ohromením a úžasem spatřil svatou Glykerii, zcela zdravou a dobré mysli, jak ze sebe radostně vyzařuje víru v Boha.

Savin, který musel v té době odjet do města Hérakleia, nařídil, aby tam byla odvezena také Glykerie. Z tohoto města, pak vyšli vstříc mučednici Glykerii místní křesťané v čele s biskupem Dometiem, který přede všemi pronesl modlitbu k Pánu, k posílení svaté, na její cestě utrpení.

Při dalším, novém soudu, byla Glykerie odsouzena k upálení. Avšak v peci, kam byla vržena, uhasila plamen nebeská rosa. Poté soudce nařídil, aby jí strhli kůži z hlavy. Když toto udělali, byla znovu uvrhnuta do vězení, s příslibem nových mučení. Ve vězení se jí znovu zjevil Anděl Boží, aby ji posílil. Když vězeňský dozorce Laodikij, viděl tato nebeská znamení, obrátil se ke Kristu, pro což byl okamžitě odsouzen k stětí hlavy.

Potom byla svatá odsouzena, k roztrhání divoké zvěři v cirku. První lvice, která se ve své zuřivosti vrhla na Glykerii, se ale najednou zastavila a začala ji něžně olizovat nohy. Nakonec se však svatá Glykerie obrátila v modlitbě k Pánu a požádal Ho, aby ji vzal k sobě. Jako odpověď, na svá slova, uslyšela hlas z nebe, který ji volal a zval k nebeské blaženosti. Poté, byla na svatou mučednici vypuštěna další lvice, která se na ni vrhla, jí svou tlamou stiskla a zabila, aniž by ji, ale přitom svými zuby roztrhala na kusy, nebo svými drápy rozsápala.

Biskup Dometius a křesťané města Hérakleia, pak po mučednické smrti svaté mučednice Glykerie, se ctí pohřbili její svaté tělo, nedaleko města.

Svatá Glykerie, svá strádání pro Krista, přijala okolo roku 177. Její svaté ostatky, se proslavily blahovonným olejem, který z nich vyvěral a přinášel velikou útěchu, uzdravení a posílení na víře mnoha věřícím.

 

sobota 25. května 2024

Svatý nový mučedník Jan Valach (1662)

památka 12. / 25. května

Svatý Jan, se narodil v XVII. století ve Valašsku¹ a pocházel z bohaté a urozené rodiny. Po porážce povstání vojvody Mihnea III. Radu², proti Turkům, byl jako patnáctiletý vzat do zajetí Osmany, stejně jako na padesát tisíc dalších Rumunů.

Jana koupil jeden turecký voják, který ho přivázal ke stromu a poté ho pro zábavu, různě mučil a trýznil. Takto trýzněný mnohým mučením, nesnesitelnou bolestí, ponižováním a studem, Jan nakonec svého „nového pána“, ve spánku zabil. Potom však byl chycen a odvezen do Konstantinopole, kde předstoupil před vezíra. Vezír ho vydal manželce mrtvého vojáka s tím, že si s ním může dělat, co chce.

Vdova očarovaná mladostí chlapce, nabídla Janovi sňatek, avšak s tou podmínkou, že přijme islám. Když to Jan uslyšel, přežehnal se svatým křížem a začal vzývat jméno Pána Ježíše Krista. Její chlípnou nabídku odmítl a vdova se rozhodla poslat ho znovu do vězení a nechat ho postavit před soud za vraždu, kterou spáchal.

Ve vězení, byl po mnoho dní znovu vystavován mučení. Neustával se modlit ke Kristu, aby ho posílil ve víře i během mučení. Do vězení za ním denně přicházela vdova, aby ho znovu přesvědčila, on však nepřistoupil na to, aby se zřekl víry svých předků. Věrný služebník Kristův a vyznavač panenské čistoty, statečně odolával všem útokům bolesti i chlípnosti. Odvážný mladík jí řekl: „Raději bych zemřel pro Krista, než abych se stal Turkem a vzal si tě.“ Vezír nakonec nařídil městskému prefektovi, aby dal Jana popravit.

Svatý nový mučedník Jan, byl oběšen 12. / 25. května 1662  v Konstantinopoli a takto s korunou mučedníka, vstoupil do zástupu svatých.

Jeho život sepsal učenec Konstantinopolského patriarchátu, Joannis Karyophylis a v roce 1799 jej v Benátkách vytiskl ctihodný Nikodém Svatohorec. Život svatého byl uveden do řeckého menologionu v roce 1843, v den jeho mučednické smrti, 12. / 25. května. Do rumunského menelogionu, byl zapsán o tři roky později, v roce 1846.

____________ 

¹ Valašsko (Țara Românească, Valahia) je země na jihu Rumunska, rozkládající se mezi karpatským obloukem a řekou Dunaj. Do roku 1861 se jednalo o samostatné knížectví, které se 24. ledna 1859 sjednotilo s Moldavským knížectvím do Rumunska. Název Valašska je odvozený od Valachů, jednoho z kmenů tvořících rumunský národ. Valaši je historický termín a exonymum používané od středověku do novověku k označení především Rumunů, ale také Arumunů, Meglenorumunů, Istrorumunů a dalších podskupin hovořící balkanorománskými jazyky ve střední a východní Evropě.

² Mihnea III. Radu - Mihnea al III-lea Radu. Vládce Valašska (1658-1659), syn valašského vládce Radu Mihnea. Poslední představitel dynastie Basarabů. V březnu 1658 turecký sultán, který zbavil moci valašského vládce Constantina Șerbana, jmenoval novým vládcem Valašska Mihnea III. Ten však zahájil proti Osmanské říši ozbrojený boj, ve snaze zbavit se turecké nadvlády. Mihnea napodoboval bývalého valašského vládce Michala Chrabrého - Mihaie Viteazul (Statečného) a změnil si jméno na Mihaie. Valašští bojaři, kteří usilovali o mír s Vysokou Portou (Ústřední vládou Osmanské říše), svého vládce nepodpořili. 4. října 1659 uzavřel Mihnea na hradě Bran dohodu se spojenectvím s transylvánským knížetem Györgyem II. Rákóczim, namířenou proti Vysoké Portě. 20. října 1659 zahájil valašský vládce Mihnea III. vojenské tažení proti tureckým pašům měst Giurgiu, Braila a Turnu, poté překročil Dunaj. Dobyl turecké pevnosti Giurgiu a Braila. 23. listopadu 1659 porazil tureckou armádu v bitvě u Fracesti, ale v prosinci téhož roku byl v nové bitvě poražen turecko-tatarskými vojsky. Poté, musel uprchnout z Valašska do Transylvánie, kde 5. dubna 1660 ve městě Satu Mare zemřel.


neděle 19. května 2024

 Přenesení svatých ostatků svt. Sávy,

prvního arcibiskupa srbského roku 1237

památka 6. / 19. května

Po zesnutí svaté Sávy v roce 1236, bylo jeho tělo, uloženo v chrámu Čtyřiceti mučedníků, v bulharském městě Trnovo. Za rok, jeho nástupce, svt. Arsenije I. Sremac ( 1266), navrhl zbožnému srbskému králi, svatému Stefanu Vladislavovi ( 1267), aby se obrátil k bulharskému carovi Ivanu Asenovi II. a požádal ho o přenesení ostatků svt. Sávy do Srbska. Asen, to zpočátku odmítal, ale poté, co se mu podivuhodným způsobem zjevil sám svt. Sáva, který mu nařídil, aby jeho ostatky odevzdal srbskému lidu, tak to nakonec učinil.

Když byl před přenesením ostatků, odkryt hrob světitele, zjevilo se netlené tělo svatého. Od svatých ostatků, vycházela nebesky blahá vůně, která se rozprostírala po celém chrámu a mnozí nemocní, získali uzdravení. Dokonce i poté, co byly ostatky svatého Sávy odneseny, přicházeli obyvatelé Trnova ke hrobu svatého a nadále, z něj přijímali uzdravení.

V Srbsku, tuto drahocennou svatyni, uložili v chrámu Nanebevstoupení Páně, v monastýru Mileševa. Tam tyto svaté ostatky světitele Sávy, spočívaly k velké útěše věřícího národa až do roku 1594. Tehdy se Sinan Paša rozhodl, že ostatky svatého Sávy, dá převézt z Mileševa do Bělehradu, tam pak tyto svaté ostatky, nechal spálit. To učinil proto, aby se Srbům pomstil, ponížil je jako národ a zlomil jejich ducha, kvůli Srbskému povstání proti Tureckým okupantům v roce 1594.

Velký svatý srbského národa svt. Sáva, první arcibiskup srbský, tak má v menologiu Srbské Pravoslavné Církve tři svátky. Jsou to: Památka jeho zesnutí 14. / 27. ledna, Památka přenesení jeho svatých ostatků z Trnova do Mileševa 6. / 19. května a Památka spálení jeho svatých ostatků na Vračaru 27. dubna / 10. května.

Na přímluvy svatého otce našeho Sávy divotvorce, Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad Srbským rodem a nad všemi pravoslavnými křesťany. Amen.