Ctihodný Ammon, Tabenisský

památka 2. / 15. ledna¹

Veliký asketa pátého století, byl představeným monastýru Tabennisi ² v horním Egyptě. Pod jeho duchovním vedením, zde vedlo mnišský život okolo tří tisíc mnichů. Bůh obdaroval ctihodného Ammona blahodatnými dary divotvorce a proroka. Když se ho jeden mnich zeptal na radu, on mu v duchovním životě odpověděl: „Buď podobný zločinci ve věznici a tak jako on, se neustále ptej, kdy přijde soudce? Takto stejně s bázní čiň i ty“.

_____________________

¹ Ctihodný Ammon, je zmiňovaný mezi světci v ochridském prologu svt.Nikolaje Velimiroviće

² Tabenissi – Tabena – Tabennae, je místem, kde byl založen první monastýr, kde byl kinoviální ústav. Tento monastýr, byl založen ctihodným Pachomiem Velikým na pravém břehu řeky Nilu v Horním Egyptě, asi 575 km od dnešní Káhiry.

Ctihodný Winnebald z Heidenheimu (♰ 761)

památka 18. / 31. prosince

Ctihodný Winnebald (Winebald, Winnibald, Wunebald, Wynbald, Wunibald, Wynnebald), se narodil kolem roku 701 ve Wessexu, v rodině svatého Richarda, krále poutníka (památka 7. / 20. února) ¹. Jeho bratrem, byl svt. Willibald z Eichstättu (památka 7. / 20. července), sestrou ctihodná Valburga z Heidenheimu (památka 25. února/ 10. března; v přestupném roce 9. března), jeho strýcem z matčiny strany, pak byl svt. Bonifác z Mohuče (památka 5. / 18. června) ², apoštol Germánů.

Dle života svatého, se Winnebald zřekl práva na dědictví a okolo roku 720, společně se svým bratrem Willibaldem a otcem se vypravil, na pouť do Říma. Na této pouti, však jeho otec zemřel, který byl poté pochován v Toskánské Lucce, v chrámu svt. Fridiana.

Poté co se jeho bratr Willibald, na jaře 723, vypravil na pouť do Palestiny, začal ctihodný Winnebald žít v jednom z monastýrů v Římě. Tam dokončil teologické vzdělání a přijal mnišský postřih. V roce 730 navštívil Anglii a téhož roku se vrátil do Říma. Při své třetí návštěvě Říma, pak ctihodný Winnebald svému strýci svt. Bonifácovi slíbil, že i on odjede do Germánie na misii.

Poté společně se svým bratrem Willibaldem okolo roku 738, přijeli na misii do Bavorska a Durynska. Svt. Bonifác jej vysvětil v Sülzenbrückenu v Durynsku, na kněze.

Roku 752 svatí bratři, ctihodný Winnebald a světitel Willibald, společně založili monastýr v Eichstättu a smíšený monastýr v Heidenheimu (smíšený monastýr, tj. společný mužský i ženský monastýr, který byl pod vedením jednoho společného představeného či představené, anebo byl zvlášť s představeným pro mužskou a s představenou pro ženskou část monastýru). Mužské části monastýru, byl představeným ctihodný Winnebald, ženské části monastýru, pak jejich sestra svatá Valburga.

Zesnul v Pánu 18. prosince roku 761. Tělo ctihodného, bylo osmnáct let po jeho smrti nalezeno jako netlené. Je zmíněn v Benediktinském Martyrologiu.

________________________

¹ Svatý Richard, král poutník (♰ 720). Památka 7. / 20. února.  Richard z Wessexu byl otcem svatých Willibalda, Winnebalda a Valburgy. Spolu se svými dvěma syny, odjel z Anglie na pouť do Říma, na této pouti však ve městě Lucca zemřel. V tomto městě, v chrámu svatého Fridiana byl i pohřben.

² Svt. Bonifác z Mohuče, apoštol Německa († 754). Památka 5. / 18. června. Narodil se v Creditonu v Devonu v Anglii a jeho světské jméno ve svatém křtu, bylo Winfrid. Počátky svého náboženského vzdělání získal od mnichů, kteří navštěvovali dům jeho rodičů, již v raném dětství se cítil povolán k duchovní službě. Jeho touha se setkala s ostrým odmítnutím otce, ale poté, co se uzdravil z těžké nemoci, souhlasil se vstupem svého syna do monastýru. V sedmi letech vstoupil do monastýru v Exeteru. Dospělý a zkušený, pak v roce 718 odešel jako misionář z Anglie do Německa, kde osvítil světlem Kristova učení, Bavorsko, Hesensko, Frísko, Durynsko a Franskou zemi. V roce 722 jej svt. Řehoř II. papež římský (♰ 731), rukopoložil na biskupa s plnou jurisdikcí nad Německem. V roce 731 se stal metropolitou za řekou Rýnem a roku 747 mohučským arcibiskupem. Založil mnoho monastýru a konventů, monastýru ve Fuldě, kde jsou jeho svaté ostatky dodnes ctěny.  Tyto monastýry, dal pod správu anglických mnichů a monašek. Byl také zodpovědný za reorganizaci tehdy zkorumpované franské církve. Při své poslední misijní cestě do Fríska, už ve vysokém věku, spolu se svými dvaapadesáti společníky, přijal mučednickou smrt v Dokkumu (v dnešním Holandsku). Jeho svaté ostatky, byly poté přeneseny z Utrechtu přes Mohuč do monastýru ve Fuldě. Je znám jako apoštol Německa.

 

Ctihodná Otýlie z Alsaska,

igumenie Hohenburgská (♰ 720)

památka 13. / 26. prosince

V sedmém století, se u Alsaského knížete Adalricha (Adalricus, Etichon), který dlouho očekával svého prvorozeného dědice – následníka, narodilo slepé děvčátko. Dle představ a chápání tehdejších Franků, však bylo takovéto dítě potupou a hanbou. Otec tohoto děvčátka, kníže Adalrich, proto v zaslepenosti svého hněvu, přikázal dát své dítě zabít. Avšak jeho zbožná žena Berswinda, sotva co se jen trochu zotavila z porodu, své děťátko zachránila. Po tajné domluvě s kojnou, byla budoucí svatá převezena, do jednoho z monastýrů poblíž města Besançon. Tam prostřed sester monastýru bylo toto děvčátko vychováváno a duchovně vyrůstalo do svých dvanácti let. Avšak dívčina slepota, byla pro dívku přetěžkým údělem. Navíc, se dívku neodvažovali pokřtít.

Podle tradice, ctihodný Erhard, biskup - poutník z Řezna (♰ 686)¹, spatřil ve snu Anděla, který mu přikázal, aby se vypravil k Rýnu a tam našel slepou dívku žijící v monastýru a pokřtil ji. Světitel nemeškal, vypravil se na cestu a dorazil do monastýru, kde žila ona dívka. Poučil ji v křesťanské víře a pokřtil ji se jménem Otýlie – dcera světla. Při svatém křtu, se pak po modlitbách svatého Erharda udál zázrak, doposud slepá dívka tehdy prozřela a nabyla zraku. Sama Otýlie, zasažená takovýmto zázrakem, se rozhodla celý svůj život zasvětit Pánu.

Za několik let, však o tomto podivuhodném zázraku, prozření slepé dívky, došla zvěst až na dvůr k uším otce dívky, knížete Adalricha. V té době, už žena knížete Adalricha Berswinda, porodila další děti, zprávy o Otýlii, však i přesto držely před knížetem v tajnosti. Nakonec toto tajemství matka svěřila bratrovi Otýlie. Ten se tomu ze srdce radoval a svou sestru přivezl z monastýru domů k otci. Kníže Adalrich, když spatřil krásu své dcery, rozhodl se ji provdat a rozšířit takto svůj majetek, moc a vládu. Protože si však svatá, již dávno vybrala jako svou cestu službu Bohu, takovýto sňatek odmítla. Kníže Adalrich kvůli tomu zcela propadl zlobě a v závalu vzteku, svého syna, který svoji sestru na dvůr přivedl, zabil.

Svatá Otýlie však skrze vroucí modlitby, ve kterých ji Pán v té době daroval moc činit zázraky a uzdravovat lidi, byl mladík vzkříšen k životu, poté se však svatá musela zachránit útěkem ze dvora.

Vztekem posedlý otec a kníže, se společně se svými sluhy, vydal na hon, s cílem chytit a zabít svoji neposlušnou dceru. Na své cestě, Otýlie našla úzkou soutěsku, ve které se před svými pronásledovateli rozhodla skrýt. Pronásledovatelé, se do této úzké soutěsky pokusili vstoupit také, avšak jakmile to zkusili, v tom okamžiku se zřítila část skály a vážně zranila samotného knížete. Od svého původního úmyslu chytit a ztrestat smrtí uprchlici z knížecího dvora, museli upustit.

Až o mnoho let později, když se sláva o duchovním zápase svaté rozšířila po Alsasku, a dokonce až za jeho hranice, nemohoucí a nemocný otec, odkázaný na pomoc druhých, své dceři odpustil. A protože si přál rozepři se svou dcerou urovnat, daroval jí jednu horu² v pohoří Vogézy. Svatá Otýlie poté na svém novém majetku založila monastýr Hohenburg, kde monašky žily podle Řehole ctihodného Benedikta³. Ona sama se v tomto monastýru, stala představenou.

Zestárlí rodiče svaté Otýlie se ke stáří usadili ve stejném monastýru a svatá se o ně starala až do posledních dnů jejich života a vždy jim projevovala úctu a lásku.

Církevní tradice pak také říká, že jednou, deset let po založení monastýru měla svatá vidění, ve kterém se svaté Otýlii zjevil svatý Jan Křtitel, kterého měla zvláště v úctě, a ten ji přikázal, aby založila další monastýr, tentokráte pod horou, což svatá s úctou učinila. Tak se objevil ještě jeden monastýr, který dostal jméno Dolní (Niedermünster). Zde byla zřízena velká nemocnice, kam přijížděli nemocní a sirotci z celého Alsaska. Zde se jim pak dostávalo tělesného i duchovního uzdravení a pomoci. Zde ctihodná učinila mnoha zázraků uzdravení, skrze její modlitby, zde ze skály vytryskl pramen svaté vody, která dodnes uzdravuje nemocné, zvláště ty, kdo jsou stiženi očními chorobami.

Ctihodná Otýlie dopředu znala čas i své smrti. Aby si monastýrské sestry v Kristu, o ní nedělaly starosti, poslala je do chrámu, aby se tam modlily za její zdraví. Když se monašky poté vrátily z bohoslužby, našly svoji sestru a představenou zesnulou v Pánu. Sestry však byly tímto tak zarmouceny, že začaly se slzami prosit Boha, aby smrt svaté Otýlie ještě odložil, aby mohli svoji představenou s dostatečnou úctou připravit k věčnému životu. A Pán jejich prosbu splnil, svatá Otýlie znovu ožila. Poté svatá sestrám řekla poučné slovo, ve kterém jim vytkla, že ji zbytečně vyrušili z jejího pokoje. „Neboť v Nebeském Království je taková blahodať, kterou není možno spatřit lidským zrakem a vyslechnout lidským sluchem, ale jen v tichu modlitby ji může vnímat a spatřit lidské srdce.“ Poté, když přijala svaté tajiny, Tělo a Krev Kristovu, odešla nakonec do věčnosti. Stalo se tak 13. / 26. prosince, roku 723. Její tělo bylo uloženo v monastýrské kapli.

Po blahém zesnutí svaté Otýlie, přicházeli do monastýru i nadále nemocní a žádajíce zastání a modlitby svaté a dostávalo se jim mnohých uzdravení.

Monastýr, přestože byl několikráte opakovaně zničen, uzavřen, byl znovu postaven, svaté ostatky ctihodné Otýlie, však byly s velkou úctou vždy schraňovány sestrami monastýru. Četná uzdravení a zázraky, které se u svatých ostatků udály, tento horský monastýr proslavily, že se stal známým poutním místem. Hora, na které svatá vedla svůj asketický zápas, se stala známou pod jménem Hora svaté Otýlie, Mont Sainte-Odile, Odilienberg.

Svatá Otýlie, je ctěna jako ochránkyně Alsaska a také jako ta, která uzdravuje nemoci očí. Je zobrazována s igumenským žezlem a otevřeným evangeliem, na jehož stranách, jsou zobrazeny oči.

Velká část ostatků svaté Otýlie, je nadále schraňována v kamenném relikviáři v bývalém Hohenburgském monastýru. Zde v malebném podhůří, pak dodnes vyvěrá pramen s vodou a stejně jako i dříve, toto místo zůstává jedním z významných poutních míst ve Francii.

__________________________

 

¹ Ctihodný Erhard, biskup - poutník z Řezna (♰ 686). Památka 8. / 21. ledna. Narodil se v Irsku, evangelium jako biskup kázal v Bavorsku, v Německu, převážně pak v okolí Řezna - Regensburgu.

² Hora Svaté Otýlie - Mont Sainte-Odile – Odilienberg. Hora v pohoří Vogézy s výškou 764 m, na jejímž vrcholu se nachází bývalé opatství Hohenburg - Hohenburg Abbey. Tato hora, se nachází ve francouzském departementu Bas-Rhin a je jednou z nejvýznamnějších památek kulturního dědictví Alsaska a poutním místem, které je zasvěceno svaté Otýlii. Kromě monastýru je hora známá další historickou památkou: tzv. „pohanskou zdí“ „Le mur païen“, megalitickou stavbou dlouhou asi deset kilometrů, složenou z asi 300 000 kamenných bloků.

³ Řehole Benediktova - Regula Benedicti, Reguli, tj. Pravidlo pro mnichy monastýru. Tato Regule ctihodného Benedikta, je souborem pravidel mnišského života a ve svých 73 kapitolách obsahuje pravidla, jak by mělo mnišské bratrstvo a každý mnich žít a prospívat ve svém společenství. Regule vychází ze zkušeností poustevníků křesťanského východu, Egypta a Sýrie. Vychází, pak také z mnišských pravidel ctihodného Jana Kassiána Římského († 435). V Reguli, je například popsáno 12 stupňů – úrovní, vedoucí k pokoře, které jsou podobné 30 stupňům zdokonalování, v další slavné knize, v Nebeském žebříku, ctihodného Jana Sinajského – Klimaka. Zatímco na pravoslavném východě, byl mnišský život s pravidly, předpisy a řády, již pevně zakořeněn, tak právě v Západní části Církve, se Regule Benediktova, stala prvním a i hlavním základním mnišským pravidlem pro monastýry. Jím sepsaná Regule mnišského života, je sama o sobě nejenom památkou osobní svatosti ctihodného Benedikta, ale je i opravdovým zázrakem zbožnosti, moudrosti a jasnosti, neboť navzdory čtrnácti stoletím, která uplynula od jejího napsání, neztratila nic na své svěžesti a současnosti.

 

Svatý Titus, apoštol ze sedmdesáti,

biskup Krétský

památka 25. srpna / 7. září, 2. / 15. května v den přenesení čestné hlavy svatého apoštola Tita v roce 1966 z Benátek na Krétu a 4. / 17. ledna, v den památky Sboru sedmdesáti apoštolů

Byl následovník a společník svatého apoštola Pavla. Byl první biskupem ostrova Kréta. Svým původem byl pohan, jak to i uvádí Pavel v Listu Galatským (Gal 2,3). Přesné datum jeho obrácení ke křesťanství není známo, ale již v roce 49 doprovázel Pavla a Barnabáše na Jeruzalémský sněm – Apoštolský sněm (Gal 2,1). Jak je známo, na tomto sněmu se rozhořely spory o povinnosti dodržovat Mojžíšův zákon pro pohany obrácené ke křesťanství. Apoštol Pavel, který pevně stál na pozici dobrovolnosti jeho naplnění, zdůrazňoval, že apoštolové netrvali na tom, aby byl Titus podroben obřízce (Gal 2,3).

Během svých následných apoštolských cest po Řecku splnil Titus Pavlova pověření, utvrzujíce místní církve ve víře (2. Kor 8,6; 8,16). Po propuštění z prvního římského vězení, apoštol Pavel ustanovuje nejzkušenější učedníky za biskupy – Timotea v Efesu a Tita na Krétě. Podle církevní tradice byl Titus až do své smrti v roce 107, biskupem na Krétě.

V roce 1966 byly ostatky svatého apoštol Tita, které byly předtím odvezeny z Kréty do Itálie, navráceny zpět na ostrov Kréta. V současné době se ostatky apoštola nachází v katedrále svatého Tita v Heraklionu.

Čestná hlava svatého apoštola Tita