Svatý velký mučedník Dimitrios Soluňský, divotvůrce (♰ 306)

památka 26. října / 8. listopadu

Svatý Dimitrios, se narodil ve městě Soluň křesťanským rodičům, kteří svou víru vyznávali tajně, protože křesťané v té době, v druhé polovině III. století, byli často a krutě pronásledováni. O to více, se snažili, ze všech sil vychovávat svého syna v křesťanském duchu.

Po smrti svého otce, který byl správcem města, byl Dimitrios císařem Maximianem Galeriusem, který nastoupil na trůn v roce 305, jmenován nástupcem otce, ve funkci správce a velitele soluňské oblasti.

Jako hlavní povinnost, mu bylo uloženo bránit tuto oblast před vnějšími nepřáteli. Císař, však po něm také vyžadoval, aby pronásledoval a zničil všechny následovníky Krista.

Dimitrios, který byl sám křesťan, nejenže tento císařský rozkaz neplnil, ale svého vlivu, mocného a bohatého člověka, využíval k tomu, aby všemi silami křesťany chránil. Sám pak otevřeně, vyznával víru v Krista, pravého Boha. To se nakonec samozřejmě doneslo k císaři.

Když se pak císař, jednou vracel z dalekého tažení a měl projíždět přes Soluň, zastavil se ve městě.

V očekávání císařova příjezdu a při vědomí toho, co ho jako šiřitele křesťanské víry, kterou měl pronásledovat, čeká, Dimitrios předal svůj majetek věrnému služebníkovi Luppovi se slovy: „Rozdej pozemské bohatství chudým, my pak, budeme hledat to nebeské“. Poté, odložil veškerou starost o pozemské záležitosti a začal se modlitbou a půstem připravovat na smrt.

Po příjezdu do Soluně, si císař nechal předvolat Dimitria. Statečný křesťan, se pravdě nezpronevěřil a otevřeně vyznával svou víru v Ježíše Krista. Každým svým slovem, usvědčoval ze lži a klamu ty, kdo se klaní lidským modlám. Za tato svá slova, byl uvržen do vězení. Zatímco Dimitrios tam v poutech trpěl, posilován modlitbou a zpěvem žalmů, císař se bavil slavnostními hrami, které pro něj ve městě uspořádali.

Na těchto hrách, probíhaly kruté zápasy, při nichž jeden z císařových oblíbených bojovníků, strašný svou silou Lyaeos, zabíjel ty, kdo s ním nastoupili do boje tak, že je házel z výšky na ostré kopí. Jeho oběťmi se většinou stávali křesťané, kteří byli k zápasu přiváděni násilím. Toto kruté divadlo, už nemohl déle snášet jeden mladý křesťan jménem Nestor. Rozhodl se proto, postavit se tomuto divokému gladiátorovi, který už takto zahubil mnoho křesťanů.  Ještě, než však přistoupil k tomuto nebezpečnému činu, šel do vězení za Dimitriem, aby ho požádal o modlitbu a požehnání. „Nad Lyaeosem zvítězíš, poté však přijmeš mučednictví pro Krista“, předpověděl mladíkovi mučedník a dal mu své požehnání, aby křesťany vysvobodil od krutého trýznitele.

A skutečně, když Nestor přizval na pomoc „Boha Dimitria“, krutého trýznitele přemohl a shodil ho dolů na kopí, stejně tak, jako on sám předtím shazoval ostatní. Za toto, je hned císař rozhněván, smrtí svého oblíbence rukou nenáviděného křesťana, odsouzen kе smrti.

Když se císař dozvěděl, že to byl Dimitrios, kdo požehnal mladého Nestora na vítězství, nařídil, aby byl podroben stejné smrti, jaká postihla slavného gladiátora Lyaeose. A tak brzy ráno 26. října, přišli do vězení vojáci, aby Dimitria zabili. Zastihli ho, jak se modlí, a v tom okamžiku, se na něj nemilosrdně vrhli s kopími a takto jej umučili. V noci, pak křesťané tajně vynesli tělo svatého mučedníka z vězení a pohřbili ho. Svatý velký mučedník Dimitrios Soluňský, byl umučen v roce 306.

Brzy po něm, byl usmrcen i jeho věrný služebník Luppus, který byl přítomen při smrti svého pána. Po jeho smrti, sebral a schraňoval oděv Dimitria potřísněný jeho mučednickou krví, a když je pokládal na nemocné, spatřil, že se díky tomu, dějí podivuhodná uzdravení. To zapříčinilo, že se mnozí obraceli na víru v Boha křesťanského mučedníka. Zároveň to však také, přitáhlo pozornost pronásledovatelů na Luppa, který tímto způsobem šířil křesťanství mezi pohany, a nakonec byl i on umučen kе smrti.

Když pronásledování křesťanů ustalo, zbožní věřící postavili nad hrobem velkého mučedníka Dimitria malý chrám, u kterého se událo mnoho podivuhodných uzdravení. Když pak byl mezi jinými, uzdraven také jeden illyrský vojvoda jménem Leontios, zatoužil místo dosavadního malého, postavit velký a nádherně vyzdobený chrám. Při kopání základů k tomuto chrámu, byly nalezeny ostatky svatého Dimitria. Tlením neporušené a uložené do schrány zdobené zlatem a stříbrem.

Na zaopatření chrámu, jehož vybudování se datuje k počátku V. století, byly zakoupeny pozemky a vinice. Od té doby obyvatelé Soluně nikdy nepřestali ctít památku svého velkého mučedníka, který skutečně mnohokráte, prokázal nezpochybnitelnými znameními svou záštitu a ochranu, toho místa, kde strávil svůj pozemský život. Stejně tak, jako mnozí další svatí, kteří po svém přechodu do věčné blaženosti, neopouštějí svou pozemskou vlast, a nadále mají účastenství v potřebách, těžkostech a zármutcích svých pozemských krajanů a ve svých přímluvách před Bohem za ně, neustávají. Často prokazujíce, skutečně zázračnou a nečekanou pomoc, na kterou by nebylo možno, bez víry v milostivého Boha, při lidských a pozemských myšlenkách, spoléhat.

Také svatý Dimitrios mnohokráte zachraňoval své rodné město Soluň od hladu a před útoky nepřátel. Jednou nastal vе městě a jeho okolí takový nedostatek chleba, že mnoho lidí začalo proto umírat hladem. Tehdy pak neočekávaně, začaly do města připlouvat lodě s chlebem z dalekých zemí a lodníci vysvětlovali, že původně měli v úmyslu odvézt chléb jinam, avšak díky zjevení svatého Dimitria, byli nasměrováni do Soluně. Stejně tak tomu bylo, když Soluň obléhali Arabové a obyvatelé žádali svatého Dimitria o záštitu. Jednomu zbožnému člověku se dostalo vidění, které dosvědčovalo, že pro přímluvu svatého Dimitria před Bohem, bude město od nepřátel osvobozeno. A skutečně, dalšího dne ráno, nepřátelé nečekaně odvolali obléhání a odešli.

Církev svatého Dimitria opěvuje těmito slovy: Celý svět v tobě získal, mučedníku, velkého obránce v bědách. Pyšného, Lyaeose jsi srazil, a odvážného Nestora jsi modlitbou vypravil na zápas vítězný. Tak, svatý Dimitrie, pros Krista Boha, aby nám udělil milost velikou! 

Tropar hlas 3.

Prolitím krve tvé, Dimitrie, Bůh oděl Církev šatem purpurovým. Tobě dal sílu nepřemožitelnou a město tvé zachovává bez úhony, neboť jsi jeho oporou.

Kondak hlas 2.

Podle:

Svt. Filaret (Gumilevský), arcibiskup černigovský a nižynský (♰ 1866)

Životy svatých, s poučeními o svátcích Páně, Přesvaté Bohorodice a zjeveních divotvorných ikon

Petrohrad 1892

 

Ctihodná Matrona Chioská,

divotvůrkyně (XV. století)

památka 20. října / 2. listopadu v den zesnutí

a 15. / 28. července nalezení její přečestné hlavy v roce 1556

Svatá Matrona, žila v XV. století. Narodila se ve vesnici Volissos na ostrově Chios, jako Marie. Její rodiče byli zbožní a vážení. Od dětství byla Matrona naplněna láskou k Bohu a rychle dosáhla hlubin víry. Jakmile měla příležitost, opustila dům, rodiče i pohodlný život a stala se poutnicí. To vše z lásky k Tomu, který sám putoval, neměl místo, kde by hlavu složil a mezi nás přišel žít, pro naše spasení (Mat 8, 20).

Ve velmi mladém věku tajně opustila Volissos a uchýlila se do jeskyně v horách, kde žila odříkavým životem v naprosté samotě, dokud ji neobjevili rodiče. Na jejich naléhání se vrátila domů, ale pevně rozhodnuta řekla, že se nikdy nevdá. Rodiče ji k sňatku nenutili. Jednoduše jí dali věno, co ji náleželo a dovolili jí, aby s ním naložila, jak sama uzná za vhodné. Maria podíl na půdě svěřila svým sestrám do správy a požádala je, aby výnosy z těchto pozemků a celé její věno použily pro vdovy, sirotky a chudé.

Poté, co takto naložila se svým věnem, vrátila se do své jeskyně, kde vedla duchovní zápas, ještě po další tři roky. V jeskyni, se setkávala pouze s jednou ze svých sester, která jí nosila jídlo. Ke konci třetího roku pocítila, že ji Bůh volá k poslušnosti v jednom z místních monastýrů. Vstoupila proto do malého monastýru na Chiosu u vesnice Mesa Didyma, ve kterém byla jen představená a dvě monašky, její dvě dcery. Ty žily monastýrským životem ve vlastním domě, k němuž byla přistavěna malá kaple. Marie přijala mnišství se jménem Matrona a vše, co zbylo z jejího věna, věnovala na stavbu nových mnišských cel a rozšíření kaple.

Během stavby, když se kaple rozšiřovala a byly kvůli tomu vykopány nové větší základy, bylo nalezeno něco, co vypadalo jako zlatý poklad. Zavolali proto svatou Matronu. Ta se na vše podívala a pomodlila se: „Pane Ježíši Kriste, je-li to Tvůj dar, dej nám jasné znamení, je-li to však ďábelský trik, nechť to všechno zmizí“. A v tu chvíli zlato zmizelo a na jeho místě, zůstala hromada doutnajícího uhlí. Když se křesťané z Chiosu, od dělníků dozvěděli o tomto zázraku, začali dávat dary, materiál a peníze na přestavbu kaple.

Od okamžiku, kdy Matrona přijala mnišské sliby, oddala se duchovnímu boji, při kterém se její duše i tělo, čistily jako zlato ve výhni pece. Její hlavní prací byla modlitba, zpěvy žalmů, půst a kajícné slzy, které jediné mohou utěšit srdce, které plane láskou k Bohu. Její duch, neustále obrácený k Pánu, se stal zcela nebeským a přijal do sebe slovy nepopsatelné božské světlo, kterým pak prozařovalo i její tělo. Matrona dosáhla takového stupně ctnosti, že poté, co zesnula představená monastýru, krátce po dokončení chrámu, ji sestry přinutily, aby se stala představenou monastýru.

V té době patřil ostrov Chios Janovské republice a piráti, kteří mnohokrát ostrov napadali, ho naplňovali různými pohromami. Jednoho dne jeden z těchto pirátů přišel až do monastýru a chtěl zaútočit na monašku. V ten okamžik, ho však postihl Boží hněv a on sám padl na zem mrtvý. Ctihodná Matrona se nad ním slitovala a modlila se k Bohu, aby vzkřísil tohoto bezbožného muže, aby měl možnost činit pokání. Zesnulý vstal, jako by se probudil ze spánku, a od té chvíle se rozhodl vést spravedlivý život. Po tomto zázraku, všichni ostatní barbaři, naplněni strachem, přestali pronásledovat křesťany na ostrově.

Když ctihodná Matrona dokončila své pozemské dny, pokojně odešla k Pánu a zanechala po sobě věřícím křesťanům skutečný, drahocenný poklad. Své svaté ostatky, které se staly pramenem mnoha zázraků a uzdravení všem těm, kteří k nim s pravou vírou přicházejí.

Tyto její ostatky se staly zdrojem uzdravení pro mnoho trpících, nejen Řeků, ale také muslimů a západních křesťanů. Většina jejích ostatků nyní spočívá v bulharském monastýru Zograf na Svaté hoře Athos. Malá část jejích ostatků je uložena také v monastýru svaté Matrony v malé vesnici Mesa Didyma na ostrově Chios, kde žila. Část svatých ostatků ctihodné Matrony, je uložena v krásně zdobené dřevěné schráně na pravé straně solea (tj. vyvýšený prostor před ikonostasem) monastýrského chrámu. Relikviář s pravou ruku ctihodné Matrony Chioské je ještě také schraňován v monastýru Dionysiou, na Svaté hoře Athos.

 

Ctihodný Gerasim Nový, Kefalonský (♰ 1579)

památka 16. / 29. srpna, 20. října / 2. listopadu, v den přenesení jeho svatých ostatků a ve Sboru všech ctihodných a bohonosných Otců Svaté Hory Athoské

Svatý Gerasim, žil v XVI. století. Pocházel z rodiny Notaras, z mocného a vlivného rodu, který žil na Peloponésu. Jeho zbožní rodiče dbali na to, aby jejich syn studoval Písmo svaté již od útlého věku, a Gerasim sám, pro to projevoval zvláštní horlivost.

Když dospěl, opustil svůj rodný dům i svou vlast a odešel na ostrov Zakynthos, ze kterého, pak procestoval celé Řecko. Z Thesálie se vydal k Černému moři, potom do Konstantinopole, k Marmarskému moři a Chalkedonu. Kdekoli se nacházel, všude hledal ty, kdo byli v pravdě bezúhonní a dokonalí v asketickém životě. Ty, kdo ho mohli naučit té samé bezúhonnosti a dokonalosti v duchovním životě.

Nakonec, svou duchovní cestu završil na Svaté hoře Athos. Gerasim, stejně jako pracovitá včela, sbíral nektar z květů ctností, od mnohočetných duchovních asketů, aby ve svém srdci, vytvořil med čistoty. Právě tam, složil i mnišské sliby a s velkou horlivostí se oddal ctnostem mnišského života: dlouhému půstu, nočnímu bdění, kajícným slzám v naprostém duchovním pokoji a čistotě srdce, s povznesením mysli k Bohu.

Po několika letech, pak Athos, s požehnáním starců opustil a odešel do Jeruzaléma, aby se poklonil svatým místům. Kromě Palestiny, navštívil ještě Svatou horu Sinaj, Egypt a Sýrii. Poté se znovu vrátil do Jeruzaléma, kde nějaký čas měl poslušenství toho, kdo v chrámu Božího hrobu, zapaloval kadidelnice.

Jeruzalémský patriarcha Germanos (1537–1579), jej vysvětil nejprve hypodiákona, poté na diákona a nakonec na kněze. Rok sloužil jako jeromonach u Božího hrobu a dalších dvanáct let, zůstával ve službách patriarchy, pokračujíce přitom i ve svém neviditelném boji askety. Jednou, se Gerasim odebral k tomuto duchovnímu boji, i do Jordánské pouště, kde strávil čtyřicet dní, v půstu a modlitbě. Aby se skrze to, připodobnil k Pánu (Matouš 4,2), poté se znovu vrátil do služby u Božího hrobu.

Za nějaký čas, pak svaté město Jeruzalém opustil a pokračoval ve své duchovní pouti. Znovu pobýval na Svaté hoře Sinaj, pak odešel do Alexandrie, prošel celý Egypt, následně zamířil do Antiochie a Damašku. Odtud Gerasim cestoval po moři na Krétu a nakonec se vrátil na Zakynthos, kde se usadil v odlehlé jeskyni.

V samotě jeskyně, žil pět let, jedl přitom pouze syrovou zeleninu bez chleba a soli. Přestože bylo jeho obydlí jen těžko dostupné, našlo ho mnoho zbožných věřících, kteří spěchali, aby přijali jeho požehnání a poučení. Avšak ctihodný asketa, varován hlasem poučení svatých otců, který jasně říká, že pro mnicha, jsou nejvíce nebezpečné, chvála a sláva, se rozhodl, vyrazit znovu na cestu.

Při hledání nového útočiště, se usadil na ostrově Kefalonia v malé jeskyni, kde potom prožil okolo šesti let. Ale tak, jako se rozsvícená lampa nestaví pod nádobu, ale na svícen, aby svítila všem (Mat 5, 14-16), byly nyní ctnosti svatého, zjeveny zraku věřících. To však, zbavilo Gerasima možnosti nacházet útěchu ve svaté samotě. Uchýlil se proto na jiné, ještě opuštěnější místo. Boží Prozřetelnost, jej zavedla na místo zvané Omala. Tam, okolo roku 1560, v blízkosti vesnice Valsamata, našel ctihodný Gerasim starý chrám zasvěcený, Matce Boží, jejímu svátku Zesnutí.

Na tomto místě, které věřící nazývali Jeruzalém, byl už kdysi dříve monastýr. Chrám, společně s věřícími, tam začal obnovovat kněz Georgios Valsamos. Tento kněz, pak chrám i s okolními pozemky, daroval ctihodnému. Řekl mu: „učiň s ním, co je potřebné, pro obnovu a slávu Boží. Proměn jej v mužský nebo ženský monastýr, tak jak uznáš ty za vhodné. Vše ke slávě Boží, ke chvále a památce těch, kteří ho obnovili, a všech křesťanů“. Ctihodný Gerasim, poté dovršil obnovu tohoto chrám a nazval to místo Nový Jeruzalém. Začal tam žít a pokračovat ve svém duchovním zapase. Chtěl na tom místě, strávit zbytek svého života v modlitbě a samotě, nakonec byl však přinucen zbožnými věřícími, aby se jim stal učitelem a rádcem v duchovním životě.

Když ctihodný uviděl upřímnou prosbu ostrovanů, sklonil se před jejich přáním, pohnut Božskou láskou, majíce přitom oporu ve slovech svatého apoštola, který ve svých listech říká: „Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého!“ (1. Kor 10,24).

Kolem Gerasima, se pak také shromáždily zbožné ženy, které si ho zvolily za svého učitele a duchovního otce a přáli si jako on, vzdát se všeho světského, žít mnišský život, v půstu, modlitbě a odříkání. Ctihodnému, se dostalo Boha ujištění, že nyní, už nadešel čas, aby měl učedníky, a tak byl roku 1561, založen ženský monastýr, který přetrvává do dnešních dnů.

Za svůj bohabojný a zbožný život, dostal ctihodný Gerasim, od Pána dar činění mnohých zázraků. Jejich počátek, se udál, když přišlo období bez dešťů, po kterém následovalo i dlouhé období sucha.

Obyvatelé ostrova, za ním tehdy přišli s velkým zármutkem a prosili ctihodného, aby uprosil Pána, kterého zajisté oni zarmoutili a rozhněvali svými hříchy, aby jim seslal déšť. Gerasim, pro svou pokoru, dlouho odmítal, toto velké dílo, které převyšovalo jeho síly. Sám sebe, nazýval velkým hříšníkem před Bohem, který nemá tu smělost před Nebeským stvořitelem o cokoli prosit.

Avšak obyvatelé ostrova, kteří znali jeho odříkavý a zbožný život, ho se slzami prosili, aby neskrýval blahodať, kterou mu dal Bůh, a nezatajoval velikost Božích darů, skrze které, se oslavuje Nebeský Otec. Ctihodný, když viděl slzy lidí a soucítil s jejich zármutkem, poklekl a obrátil se k Bohu s něžnou a pokornou modlitbou. Prosil Ho, aby zjevil své milosrdenství a nezahubil zcela své stvoření, ale aby se nad ním slitoval a seslal na zem oživující déšť. Všemohoucí Bůh neodmítl modlitbu spravedlivého muže a z mraků na vyprahlou zemi, se vylil hojný déšť, a tímto svým milosrdenstvím, rozradostnil srdce zarmoucených lidí. Kromě tohoto zázraku, ctihodný svou modlitbou k Bohu, uzdravoval různé nevyléčitelné nemoci a vyháněl nečisté duchy, kteří žili v lidech.

Neustávajíce v modlitbě a půstu, sloužíce Bohu, pomáhajíce lidem, dožil se úctyhodného stáří. A když se přiblížil, ke konci svých dní, o kterém byl zpraven předtím Bohem, pozval k sobě, všechny duchovní dcery, aby jim svěřil poslední poučení. Dal jim požehnání a pronesl nad nimi svou poslední modlitbu. Poté, jeho svatá duše 15. / 28. srpna ¹, roku 1579, pokojně a tiše, ve věku 71 let, odešla k Pánu.

Dva roky po zesnutí ctihodného Gerasima, v roce 1581, bylo nutné přenést jeho svaté ostatky, na jiné místo. V té době, byl na ostrově Kefalonia, kvůli církevním záležitostem, představený Konstantinopolského patriarchy Jeremiáš, s jehož požehnáním, začaly sestry monastýru, po celonočním bdění otevírat hrob ctihodného.

Když pak byla s modlitbou a zpěvy žalmů, hrobka svatého Gerasima otevřena, všichni, včetně představeného konstantinopolského patriarchy, spatřili čestné tělo svatého Gerasima celé a nepoškozené, bez sebemenší stopy tlení. Navíc přitom, z něj vycházela blahá vůně. V tu samou chvíli, událo se i mnoho zázraků od svatých ostatků ctihodného. Tyto zázraky a divy, nepřestávají proudit z uzdravujícího hrobu Božího služebníka, dodnes.  

Ctihodný Gerasim, se stal ochráncem ostrova Kefalonia, obráncem jeho obyvatel a mocným přímluvcem před Pánem.

Obzvláště, je obdařen mimořádnou mocí uzdravovat posedlé, kteří jsou k jeho ostatkům přinášeni z celého Řecka. Díky jeho záštitě ² se na ostrově Kefalonia, který byl po staletí okupován Italy, zachovalo Pravoslaví.

______________

 

¹ Protože se však toto datum, shoduje se svátkem Zesnutí Přesvaté Bohorodice, byla hlavní oslava památky ctihodného, přesunuta na 20. října / 2. listopadu, na den přenesení jeho svatých ostatků.

² Ctihodný starec Paisij Svatohorec (♰ 1994), k tomu říkal: „Protože, Korfu, Kefalonia a Zakynthos jsou blízko Itálie, mohlo by se stát, že lidé, by se mohli nechat, snadno unést římským katolicismem. On však (Bůh), postavil proti tomu jako hráz, svatého Spyridona, svatého Gerasima a svatého Dionýsia“. Na řeckém ostrově Korfu (Kerkyra), se nacházejí svaté ostatky svt. Spiridona, biskupa Trimithuntského (♰ 348), na ostrově Kefalonia, svaté ostatky ctihodného Gerasima Nového, Kefalonského (♰ 1579), a na ostrově Zakynthos, svaté ostatky svt. Dionýsia Zakynthoského (♰ 1622), které do dnešních dní projevují Božskou moc, záštitu a podivuhodné zázraky.

 

Ctihodný Petr Athoský (♰ 734)

památka 12. / 25. června

Původem Řek a povoláním voják. Byl velitelem císařské armády a žil v Konstantinopoli. V roce 667, během války se Araby, byl Petr zajat a uvězněn v pevnosti města Sámarrá (dnešní Irák). Petr byl dlouhou dobu vězněn a prosil Boha, aby ho vysvobodil z vězení a odvedl do nějaké pouště, kde by svůj život zasvětil modlitbě. Ve vězení začal dodržovat přísný půst, vroucně se modlil, a zvláště pak prosil o přímluvu u Boha, svatého Mikuláše Divotvůrce.

Jednou, se mu ve snu zjevil sám svatý Mikuláš a poradil mu, aby volal o pomoc svatého Simeona Bohopříjemce. O něco později se mu svatý Mikuláš se mu ve snu zjevil znovu a povzbudil ho k trpělivosti a naději. Napotřetí, se mu pak zjevil spolu se svatým Simeonem Bohopříjemcem. Ten se dotkl Petrových řetězů svou holí a železo se roztavilo jako vosk, dveře vězení se otevřely a Petr se náhle objevil na poli za městem. Svatý Simeon Bohopříjemce se stal poté neviditelným a svatý Mikuláš doprovodil svatého Petra k hranicím řeckých zemí. Poté, co mu svatý Mikuláš připomněl jeho slib zasvětit život modlitbě, se také stal neviditelným.

Poté se Petr vydal na cestu do Říma, aby se poklonil hrobu svatého apoštola Petra. V chrámu svatého Petra při nedělní liturgii, pak papež, dle zjevení od svatého Mikuláše, které se mu dostalo, poznal mezi lidmi Božího vyvolence. Papež mu řekl: „Petře, který jsi přišel z řecké země a kterého svatý Mikuláš osvobodil z vězení ve městě Sámarrá, pojď ke mně“. Petr předstoupil před papeže a ten ho postřihl na mnicha se jménem svatého, nejpřednějšího z apoštolů Petra, přímo u jeho hrobky. Poté jej papež poučoval pravidlům mnišského života. Následně ho se svým požehnáním poslal na cestu, kamkoli by ho Bůh, ráčil poslat.

Ctihodný Petr, nastoupil na loď, aby se vrátil na Východ. Během cesty na lodi, se mu ve snu zjevila Přesvatá Bohorodice se svatým Mikulášem. Matka Boží, mu řekla, že pro něj vybrala za místo jeho neustávající modlitby, Svatou horu Athos. Do té doby, Petr o této hoře vůbec neslyšel. Po vylodění na hoře Athos, se Petr usídlil v jeskyni, kde strávil padesát tři let v neustálé modlitbě a surovém odříkání. Zápasil s hladem a žízní, horkem a mrazem, aniž by viděl nějaké lidi. Jeho oblečení se rozpadlo, narostly mu vlasy a vousy, které jeho tělo pokryly na místo šatů.

Poté, co prošel prvními těžkými zkouškami před Bohem, začal mu Boží anděl každých čtyřicet dní nosit chléb. Několikráte, se mu zjevil ďábel v podobě anděla, ale ctihodný Petr jej poznal a zahnal ho znamením kříže a jménem Přesvaté Bohorodice.

Až rok před smrtí ctihodného, jej našel lovec, který na hoře Athos lovil jeleny. Když lovec spatřil ctihodného Petra, vyděsil se a začal utíkat. Ctihodný ho, ale zastavil a pověděl mu o svém životě.

Udivený lovec děkoval Bohu za to, že ho považoval za hodného takovéhoto setkání. Když lovec viděl jeho Bohu milý život, žádal jej, aby i jeho naučil oddanosti Bohu a požádal ctihodného o dovolení zůstat s ním. Ctihodný Petr mu však řekl, aby se vrátil domů, tam rozdal svůj majetek chudým a započal ve své domovině s duchovním zápasem. A za rok, když budeme mít stejnou horlivost a žízeň po Bohu, může za ním znovu přijít. Přitom mu také zakázal mluvit o setkání s ním.

Za rok, se lovec vrátil, spolu se svým bratrem, který byl posedlý běsem a dalšími společníky. Když vstoupili do jeskyně ctihodného Petra, uviděli, že již odešel k Bohu. Tehdy s hořkými slzami, vyprávěl lovec svým společníkům o životě ctihodného. Jeho bratr, který se dotkl těla svatého, byl v tom samém okamžiku uzdraven ze své nemoci.

Ctihodný Petr zesnul v roce 734. Jeho svaté ostatky byly nejprve uloženy na hoře Athos. Během ikonoborectví však byly ukryty a v roce 969 přeneseny do thrácké vesnice Photokami.

Jméno ctihodného Petra Athoského je spojeno se zjevením a svědectvím Matky Boží o jejím údělu ¹, Svaté hory Athos, o které řekla: „Hle, toto je můj úděl, od Syna mého a Boha mého! Boží milost tomuto místu a těm, kdo na něm zůstávají s vírou, bázní a v přikázáních mého Syna. S nevelkou péčí pro ně bude všeho hojně na této zemi, na tomto místě obdrží nebeský život a milosrdenství mého Syna zde bude přebývat až do konce věku a já tu budu horlivou přímluvkyní před svým Synem, za místo toto a za ty, kteří zde budou přebývat“.

________________

 

¹ Úděl Matky Boží. Takto je v pravoslavné tradici, nazývána Svatá hora Athos. V roce 44 po Kristově Narození, když začal židovský král Herodes Agrippa pronásledovat křesťany, dal setnout hlavu svatého apoštola Jakuba, bratra apoštola Jana Theologa a také uvěznil apoštola Petra. Svatí apoštolové, se svolením Matky Boží, uznali, že je lepší Jeruzalém opustit. Ještě předtím se, ale rozhodli losem určit, kdo by měl, do které země jít kázat Evangelium. Matka Boží, takto losem získala zemi Ibérii (Ibérie – antický a byzantský název dnešní Gruzie საქართველო). Když už byla Matka Boží připravena vyrazit na cestu, zjevil se jí anděl Boží a přikázal ji, aby zůstala v Jeruzalémě. Anděl Boží jí slíbil, že její úděl se naplní v pravý čas. Potom Matka Boží zavolala apoštoly Ondřeje a Šimona, kterým předala svůj zázračný obraz k požehnání Ibérie. Údělem Matky Boží se nakonec stala Svatá hora Athos. Stalo se to takto. Když Matka Boží chtěla odjet na ostrov Kypr, aby navštívila svatého Lazara, zvedl se při plavbě na moři silný vítr. Bouře pak loď zanesla k břehům hory Athos, tehdy obývané pohany. Přesvatá Panna v tom spatřila znamení Boží vůle, kdy tento poloostrov jí byl dán, jako její úděl na zemi. Matka Boží vystoupila na břeh a začala hlásat pohanům učení Evangelia. Mocí svého kázání a četnými zázraky, obrátila místní obyvatele ke Kristu. Než opustila Athos, Matka Boží požehnala lidu a řekla: „Hle, toto je můj úděl, od Syna mého a Boha mého! Boží milost tomuto místu a těm, kdo na něm zůstávají s vírou, bázní a v přikázáních mého Syna. S nevelkou péčí pro ně bude všeho hojně na této zemi, na tomto místě obdrží nebeský život a milosrdenství mého Syna zde bude přebývat až do konce věku a já tu budu horlivá přímluvkyně před svým Synem, za místo toto a za ty, kteří zde budou přebývat."

 

Svt. Artemon, biskup Seleukijský (I. – II. stol)

památka 24. března / 6. dubna

Blažený Artemon, byl rodem z města Seleukia v Pisidii ¹, ve kterém získal i své vzdělání.

Svůj zbožný život vedl za časů svatých apoštolů, kteří osvěcovali svět Kristovým učením. V době, kdy do tohoto města přišel svatý apoštol Pavel, Artemon ze všech občanů zářil dobrými skutky jako lampa, která nemohla zůstat skryta.

Byl to on, koho svatý Apoštol Pavel, jako utvrzeného v Kristově víře a naplněného Božskou velemoudrostí, ustanovil za pastýře a učitele místním věřícím a rukopoložil ho na prvního biskupa Seleukia v Pisidii.

Artemon dobře a zbožně vedl věřící, kteří mu byli svěřeni. Pro všechny byl přístavem spásy. Vdovám, sirotkům, chudým a nuzným, byl dobrým pečovatelem, zázračným pečovatelem o duše i těla. Celý svůj život, prožil zbožně a Bohu mile, zesnul v Pánu, doživší se důstojného stáří.

______

¹ Pisidie. Pisidie, byla oblast starověké Malé Asie nacházející se severně od Pamfýlie, severovýchodně od Lýkie, západně od Isaurie a Kilíkie a jižně od Frýgie, což zhruba odpovídá dnešní provincii Antalya v Turecku.

 

Svatý mučedník Basil,

presbyter Ankyrský (♰ 362)

památka 22. března / 4. dubna

Svatý Basil byl knězem Ankyrské církve v Galacii. V té době byl jejím biskupem Marcellus, který ve svém odporu k arianismu ¹ upadl do opačné hereze – modalismu ². Basil však tyto názory nesdílel a horlivě učil pravou víru a mnoho duší, provázel správnou cestou vedoucí k Bohu.

Svatý byl pomluven před císařem Konstanciem II. a předvolán k výpovědi. Před císařem, však s nezdolnou rozhodností a pevností vyznal pravoslaví a byl propuštěn.

Když se stal císařem Julian Apostata a snažil se znovu obnovit pohanství, statečný vyznavač znásobil své úsilí, aby odhalil prázdnotu víry v lidské modly a falešné bohy. Tehdy byl svatý Basil, obviněn z urážky cti císaře. Na to Basil odpověděl, že on má v úmyslu, podřizovat se pouze Králi nebe a země. Po těchto jeho slovech, prokonzul Saturninus nařídil, aby byl natažen na skřipec.

Během svého mučení, se svatý obrátil k Bohu s následující modlitbou: „Pane, Bože věků, děkuji Ti, že jsi mě uznal za hodného, jít cestou utrpení. Věřím, že jdouce po ní, dostihnu života věčného a budu se nacházet mezi těmi, které jsi učinil dědici svých zaslíbení a kteří se z nich již radují!“

Tehdy se císař, během svého tažení proti Peršanům v roce 362, zastavil v Ankyře. Tam mu představili Basila, který i před ním vyznával, že je křesťan. Juliánovi předpověděl, že Bůh, jehož oltáře svrhl a zničil, brzy jeho samotného, svrhne z trůnu a jeho tělo, které bude zanecháno nepohřbené, bude pošlapáno nohama.

Julián, se po těchto slovech urazil a nařídil, aby svatý, byl po několik dní, sekán po celém těle. Basil toto mučení, snášel několik dní, pak požádal o schůzku s císařem. Julián si už myslel, že Basil, po mnohých mučeních, je připraven odříct se víry. Přišel proto do chrámu Asklépia, kde nařídil připravit oběť.

Avšak Basil, který když před něho předstoupil, ze sebe strhl pás kůže, hodil ho před Juliána a řekl mu: „Vezmi si ho, sněz tento kousek, protože máš rád maso. A věz, že pro mě je smrt vítězství. Strádám pro Krista, On je moje útočiště, moje opora, můj život!“

Rozzlobený císař nařídil řezat jeho tělo tak dlouho, dokud nebudou obnaženy jeho vnitřnosti. Při tomto dalším mučení, se svatý modlil, aby mu Bůh dopřál dokončit jeho pozemskou cestu, zachovat víru a být přijat do Nebeského království. Během jedné noci, když byl po mučení Basil ve vězení, navštívil ho tam sám Kristus.

Následujícího dne, pak místodržící Frumentin nařídil, aby byl Basil znovu předveden, v naději, že zlomí jeho vůli ještě předtím, než císař odjede do Antiochie. Když před něj Basila předvedli, s úžasem zjistil, že svatý zůstal po všech mučení nezraněn. A protože, se bál více hněvu tyrana, nežli Božího hněvu, nahlas přede všemi, nařídil roztrhat jeho tělo rozžhavenými železnými drápy.

Zahalený do kouře a štiplavého pachu svého spalovaného těla, pronesl Basil tato slova: „Ježíši, světlo moje, Ježíši, naděje má, k Tobě Bože Otců našich, povznáším své díky, že si konečně bereš duši moji, z tohoto smrtelného světa. Nedovol, abych znevážil svaté jméno, které nosím. Je Tvé Pane, zachovej je čisté a bez poskvrny. Přijmi duši služebníka Svého, který zemřel, vyznávajíce Tebe, jediným a pravým Bohem“.

Takto svatý Basil, 29. června roku 362, odešel k Pánu. Později, po smrti Juliána Apostaty, křesťané pohřbili ostatky svatého mučedníka Basila a prokázali jim náležitou úctu. Jeho svátek byl přesunut na 22. března, kvůli svátku svatých apoštolů Petra a Pavla.

_____ 

¹ Arianismus, Ariánství. Křesťanská hereze IV-VI století. Vznikla v pozdní římské říši, a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijskému knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha – Syna s Bohem – Otcem. Podle učení Aria, je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem – Otcem, je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli, alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea), poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin, se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius, a i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzení a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak, znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil, pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí, patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

² Modalismus (z latinského modus – typ, obraz) je soubor variací heretického učení, v jehož formátu, je popírána trojjedinost Boha v Osobách. Kde se tvrdí, že Otec, Syn a Svatý Duch, jsou jen obrazy (mody) nebo tváře Jediného (nikoli však Jedno – Trojičního) Boha, ve kterých se zjevil lidem.

 

Svt. Birillus, biskup Katánský (♰ 90)

památka 21. března / 3. dubna

Svatý Birillus (Βήρυλλος, Brillus, Birillus, Beryllus) ¹, pocházel z Antiochie. Byl učedníkem apoštola Petra. Připojil se k nejpřednějšímu z apoštolů na jeho misijní cestě na Západ, kde byl ustanoven za biskupa města Katánie na Sicílii.

Dobře a Bohu mile, vedl své stádo, přiváděl nevěřící k víře v Krista a vykonal mnoho zázraků, z nichž jeden zmíníme. V té oblasti byl pramen s hořkou vodou a svatý Birillus po modlitbě k Bohu, proměnil hořkost tohoto pramene na sladkost.

Když to uviděl místní vůdce, který byl modloslužebník, uvěřil v Krista a mnoho dalších, uvěřilo spolu s ním.

Když dostihl hlubokého stáří, zesnul svatý Birillus v Pánu a byl se ctí pohřben na tomto ostrově (Sicílie). Následně dávajíce uzdravení všem těm, kteří k němu s vírou přicházeli.

Službu svatému, napsali Theofan Sicilský a Josef Hymnograf, ve které je nazýván prvním biskupem Katánie.

_

¹ V slovanském kalendáriu a životech svatých, je tento svatý mylně nazýván Cyrilem

Svatý apoštol Petr, ustanovuje za biskupa svatého Birillusa, plátno z roku 1693, v katedrále v Catanii od Andrea Suppa

 

Ctihodný Maxim Vyznavač (♰ 662)

památka 21. ledna / 3. února a 13. / 26. srpna

Rodák z Konstantinopole, sekretář císaře Herakleia Maxim, aby se vyhnul duchovnímu obecenství s monothelitskými heretiky ¹, odešel v roce 634 do Chrysopolského monastýru, kde složil mnišské sliby a později, se stal i představeným tohoto monastýru.

V roce 639, po prosbě budoucího jeruzalémského patriarchy svt. Sofronia, odešel do Afriky, potom také do Kartága, kde všude přesvědčoval místní biskupy, aby na svém místním sněmu odsoudili herezi monotheletismu. Poté, se přestěhoval do Říma, aby se zúčastnil místního Lateránského sněmu (649), který svolal svatý papež Martin, kde byl Monotheletismus odsouzen.

Po sněmu, byli na příkaz rozhněvaného císaře, v noci společně se zajati vojáky. Jak papež Martin, tak ctihodný Maxim Vyznavač.

Bylo nařízeno, aby byl Maxim přivezen na soud do Konstantinopole. Tam, jako neústupný obránce Pravoslaví, byl vězněn a mučen. Ve vězení strádal různými způsoby, nakonec byl odsouzen k bičování volskými šlachami, byl mu vyříznut jazyk a useknuta pravá ruka. Následně byl odsouzen k vyhnanství do Kolchidy (Kavkaz, západní část dnešní Gruzie). Tam, poté, co předpověděl svoji smrt, 13. / 29. srpna, roku 662 zemřel.

Svatý Maxim Vyznavač, zanechal Církvi, velký teologický odkaz, nevyčerpatelnou duchovní studnici. Teologie ctihodného Maxima Vyznavače, je založená na duchovním zkušeném poznání velkých pouštních otců, využívající přitom umění dialektiky rozvinuté předkřesťanskou filozofií. V jeho duchovním a teologickém odkazu pokračovali a dále ho ve svých dílech rozvíjeli, svatí otcové, ctihodný Simeon Nový Theolog (♰ 1022) a svt. Řehoř Palama (♰ 1359).

_______

 

¹ Monotheletismus, monoteletismus (z řeckého μονος – monos – jeden a μονος – monos – jeden). Je christologickou herezí (odsouzenou na VI. Všeobecném sněmu) a jednou z forem hereze monofyzitismu (která byla odsouzena na IV. Všeobecném sněmu). Monotheletismus vyznává dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli v jeho osobě. Monotheletismus, byl odsouzen na VI. všeobecném sněmu v roce 680.

 

Památka svatých Otců

Sedmého všeobecného sněmu (787)

jejich památka se připomíná v neděli nejbližší k 11. / 25. říjnu

V VIII. století se svatá císařovna Irena Athénská (♰ 803), stala regentkou svého syna, císaře Konstantina VI. Její první starostí, bylo ukončit pronásledování uctívání svatých ikon, které v roce 726 započal Lev III. Isaurský a v němž ještě krutěji pokračoval císař Konstantin V. Kopronymos.

Za tohoto důvodu, dala ustanovit svého rádce, svt. Tarasia (♰ 806), patriarchou Konstantinopolským a pověřila ho, aby připravil velký Sněm v Konstantinopoli v srpnu roku 786, který by ustanovil víru Církve v této otázce. Nepokoje způsobené ikonoborci, však donutily odložit svolání sněmu až na následující rok.

Sedmý všeobecný sněm, byl sezván nejprve do Konstantinopole a poté se přesunul do města Nikaia. Tam se o čtyři a půl století dříve, konal První všeobecný sněm. Pod vedením svatého patriarchy Tarasia, se na sněmu ve městě Nikaia shromáždilo na tři sta padesát pravoslavných biskupů, ke kterým se později připojilo dalších sedmnáct hierarchů, kteří se zřekli, ikonoborecké hereze ¹. Kromě zástupců papeže Římského a patriarchů Antiochie a Jeruzaléma, byli na sněmu významně zastoupeni mniši, kteří byli ikonoboreckými císaři krutě pronásledováni, a to přibližně v počtu sto třiceti šesti mnichů.

Po pečlivé přípravě a vyslechnutí četných svědectví svatých otců účastníci sněmu prohlásili anathemu ² nad heretiky ³, kteří padesát let zakazovali pravoslavným křesťanům uctívat ikony Krista, Matky Boží a svatých, protože to považovali za modlářství. Tím skončilo první období ikonoborectví ⁴, které však o několik let později, za císaře – heretika Leona V. Arménského (813–820), znovu nabralo na síle. Konečně, pak bylo poraženo až v roce 843 díky spravedlivé císařovně Theodoře (♰ 867) a svt. Metodějovi vyznavači, patriarchovi Konstantinopolskému (♰ 847). Svatí otcové sněmu, vyhlásili anathemu na patriarchy – heretiky Anastasia, Konstantina a Nikitu, metropolity Theodosia z Efezu, Jana z Nikomédie a Konstantina z Nakoleia a jejich stoupence.

Svatí otcové sněmu, odmítli nepravý a falešný „všeobecný sněm“ svolaný v roce 754 do paláce Hieria ⁵, z iniciativy Konstantina V. Kopronymose a prohlásili věčnou památku svatým obráncům pravoslaví: svt. Germanovi I. patriarchovi Konstantinopolskému (♰ 740), svatému Janu Damašskému (♰ 780), svt. Georgiovi Kyperskému a všem, kteří přijali vyhnanství nebo mučení kvůli obraně svatých ikon.

V usnesení, které otcové vyhlásili během posledního zasedání Sněmu, je řečeno:  „s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů.  Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním, nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící, podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, který se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých otců našich čili podání všeobecné církve, která přijala evangelium ve všech končinách země“.

Takto Svatí otcové, bránili nejenom úctu ke svatým ikonám, ale i samotnou skutečnost Vtělení Syna Božího. Vtělené Slovo Boží, přijímající lidskou přirozenost, ji zbožštilo, ale nezbavilo ji jejich vlastních charakteristik. Proto, ačkoliv je po Nanebevstoupení ve své podobě, tato lidská přirozenost Pána našim smyslům nepřístupná, přesto může být zachycena. Ikona Krista, jejíž pravost je ověřena církevní tradicí, tak zjevuje opravdovou a skutečnou přítomnost Božské a lidské Osoby, jejího předobrazu, předávající blahodať těm, kdo ji s vírou uctívají.

Tento druhý Nicejský sněm, je Sedmým a posledním Všeobecným sněmem uznaným Pravoslavnou Církví. To však neznamená, že v budoucnu nebudou svolávány žádné další všeobecné sněmy. Přesněji to znamená, že Nicejský sněm, se jako sedmý, stal symbolem dokonalosti a završení – přesně, jak je tento význam, tomuto číslu připisován ve Svatém písmu (Gen 2,1–3). Tento sněm, uzavírá období velkých dogmatických sporů, které však Církvi umožnily upřesnit a vyjasnit, ve výkladech a usneseních, které vylučují jakoukoli nejednoznačnost, hranice svaté pravoslavné víry ⁶. Od jeho završení, lze jakoukoli herezi dát do souvislosti k jednomu či druhému bludu, nad kterými Církev na Všeobecných sněmech vyřkla anathemu.

_____

¹ Ikonoborecká hereze. Tato hereze, vznikla na počátku VIII. století, jedním z jejích obhájců a zakladatelů, byl Konstantin, biskup z města Nakoleia, ve Frygii. Ikonoborci, nerozumně mísili úctu k ikonám s modloslužbou, chtěli vytrvalým a krutým pronásledováním této úcty k ikonám, zničit i všeobecnou úctu v Pravoslavné Církvi. Nejhorlivějšími obránci obrazoborectví byli císaři Leon III. Syrský (v letech 717 až 741) a Konstantin V. Kopronymos (v letech 741 až 775). Tato hereze byla odsouzena na 7. Všeobecném sněmu, který se konal v roce 787 v Nikáji.

 

² Anathema (řecky: ἀνάθεμα) je vyloučení křesťana nebo skupiny křesťanů z obecenství s věrnými. A vyloučení od svatých tajin, uplatňované jako nejvyšší církevní trest za těžké hříchy (především za uchýlení se k herezi nebo rozkolu) a je vyhlašované sněmem.

 

³ Heretik. Následovník hereze, tedy názoru či mylného učení, které není v jednotě s všeobecnou věroukou Církve.

 

⁴ První období ikonoborectví (mezi lety 726–780), začalo za vlády císaře Leona III. Isaurského a skončilo za regentství sváté císařovny Ireny. Během tohoto období byly vydávány dekrety zakazující uctívání ikon, což vedlo k jejich ničení a pronásledování těch kteří je ctili. Druhé období ikonoborectví (814–843) bylo obdobím znovuobnoveného boje proti úctě ke svatým ikonám v Byzantské říši, které začalo za císaře – heretika Leona V. Arména a skončilo v roce 843 za císařovny Theodory. Toto období se vyznačovalo opakováním událostí z prvního období, včetně svolání ikonoboreckého sněmu v roce 815, a skončilo obnovením úcty k ikonám. To je připomínáno každého roku v První neděli Velkého půstu, kdy je připomínáno Vítězství pravoslaví.

 

⁵ Ikonoborecký sněm z roku 754, známý také jako sněm v Hierii, byl svolán z iniciativy byzantského císaře Konstantina V. Kopronymose. Sněm přijal rozhodnutí odsuzující úctu k ikonám a rozhodl považovat ikony za modly. Tím bylo ikonoborectví oficiálně zakotveno jako státní politika v Byzantské říši. Tato jeho rozhodnutí, však byla nakonec odsouzena a změněna. To učinil Sedmý všeobecný sněm, uspořádaným roku 787, na kterém, byla znovu nastolena úcta ke svatým ikonám.

 

⁶ Hranice svaté pravoslavné víry. Hranice Církve, jsou hranicemi dogmatické, kanonické, mystické, duchovní a morální povahy, oddělující členy Jedné a Pravé Kristovy Církve – Všeobecné Pravoslavné Církve, od ostatních představitelů viditelného i neviditelného světa. Je to soubor zákonů, norem, pravidel a podmínek, které určují příslušnost osoby nebo společenství k Církevní jednotě.