Svatý novomučedník Nikita Nisyroský (♰ 1792)

památka 21. června / 4. července

Narodil se v roce 1777. Jeho otec, urozený stařešina z ostrova Nisyros, spáchal zločin, pro který byl zatčen tureckými úřady. Byl proto postaven před soud, před kterým se zřekl Krista, aby si zachránil život. Turci donutili také jeho ženu a děti, aby přijali islám. Svatý Nikita byl ještě velmi malý a nechápal, co se stalo. Vyrůstal se jménem Mehmed a projevoval živý zájem o náboženství. Jednoho dne se pohádal s jiným chlapcem, jehož matka ho zahrnula nadávkami, kterými Turci označují křesťany. Tato slova Mehmeda hluboce zranila, a tak se vytrvale vyptával matky a dozvěděl se, že jeho skutečné jméno je Nikita a že jeho rodina se dříve hlásila ke křesťanství.

Poslušen hlasu svého svědomí Nikita opustil rodinu a vydal se do monastýru Nea Moni na ostrově Chios. Tam se představeného zeptal, co má dělat, aby zachránil svou duši. Představený ho svěřil svatému Makariovi Korintskému (♰ 1805), který tehdy v monastýru žil. Svatý vyslechl Nikitovu zpověď a udělil mu svatou tajinu myropomazání, skrze kterou ho vrátil do lůna Církve. Nikita žil nějakou dobu v monastýru tak horlivě ve zbožnosti, až si někteří o něm mysleli, že se pomátl na rozumu.

Svatý Nikita usiloval o ještě přísnější život a uchýlil se do jeskyně, kde žili dříve svatí zakladatelé monastýru Nea Moni. Poté mnichu poustevníku Anthimovi pověděl o svém přání svědčit o své víře v Ježíše Krista, veřejně odmítnout islám a zemřít mučednickou smrtí. Po návratu do monastýru Nikita prosil otce z bratrstva, aby mu dovolili tento jeho úmysl splnit. Otcové odsloužili bohoslužbu s modlitbou k Matce Boží a požehnali mu.

Nikita poté došel do Chory, hlavního města Chiosu. Tam byl okamžitě zadržen a nucen zaplatit cestovní poplatek vybíraný od křesťanů. Zatímco ostatní provinilci byli zatýkáni k případnému převozu do vězení, Nikita byl umístěn pod dohled poblíž kavárny, kde ho spatřil procházející kněz, otec Daniel. Ten mladíka znal jako Mehmeda a zeptal se, proč zadrželi muslima a nutí ho, aby zaplatil daň, kterou vybírají od křesťanů. Jenže stráže, které byly přiděleny k tomu, aby mladíka hlídaly, řekly, že samy slyšely, jak se zatčený mladík představuje jako křesťan, a okamžitě ho proto odvedly před agu.

Před ním Nikita beze strachu a hrdě vyznal svou víru v Krista. Poté byl deset dní mučen, a pokaždé, když byl přiveden zpět do vězení, odmítal jídlo a ostatním vězňům říkal: „Jím jiný druh pokrmu, který vy neznáte, a raduji se radostí, kterou vy nemůžete zakusit.“ Svatého Nikitu hodili do stáje mezi koně, aby ho ušlapali, ale z Boží milosti zůstal nezraněn, a když ho potom zavřeli v temné kobce žaláře, byla ozářena nadpozemskou září. Po těchto mukách byl svatý Nikita vydán na trh rozzuřenému davu, který ho odvlekl na okraj města, blízko svatohorského metochionu Iverského monastýru. Na poslední snahy o to, aby se vrátil k islámu, svatý odpovídal: „Jsem křesťan, jmenuji se Nikita a chci zemřít jako Nikita!“ Opakovaně ho nutili kleknout, jako by to bylo při popravě, v naději, že se tak vyděsí a změní nakonec názor, ale mučedník vykřikl: „Proč tak váháte? Zabijte mě rychle a já odejdu zakusit rajskou blaženost!“ Tehdy žalářník popadl meč a opakovaně udeřil svatého Nikitu do týla, aby mučedník co nejvíce pocítil bolest.

Takto slavný služebník Kristův 21. června 1792 ve věku 15 let získal svůj věnec vítěze.

Ihned po popravě mučedníka Pán zjevil Nikitovu svatost – slepí nabyli znovu zraku, když byli pomazáni krví mučedníka. Turci, aby Nikitovo tělo nenechali křesťanům, hodili ho do špíny a bláta. Avšak tělo svatého zůstalo i přesto po mnoho dní čisté. Poté, aby se jeho ostatky nestaly předmětem úcty mezi křesťany, byly vhozeny do moře. Zázračně se zachránila pouze čestná hlava mučedníka Nikity, která je nyní uložena v Iverském monastýru na Svaté hoře Athos.

 

Svatý mučedník Julián z Tarsu (♰ 305)

památka 21. června / 4. července

Svatý Julián se narodil ve městě Anazarbu v Kilikii urozeným rodičům, kteří byli různého vyznání: jeho otec, hodností senátor, byl pohan a jeho matka byla křesťanka. Po smrti svého manžela se matka svatého Juliána přestěhovala do Tarsu, kde všechny své síly i život oddala výchově svého milovaného syna, učíc ho pravdám křesťanské víry a mravnosti.

Díky této výchově se Julián stal horlivým křesťanem, který svými činy svědčil o moci své víry. Když mu bylo pouhých 18 let, císař Dioklecián započal pronásledování křesťanů.

Julián byl spolu s dalšími křesťanskými vyznavači zatčen a postaven před soud. Avšak ani kruté mučení, ani vyhrožování, sliby darů a poct nemohly mladého muže přesvědčit, aby se své víry zřekl. Celý rok ho vodili po různých městech Kilikie, všude ho mučili, on však neochvějně vyznával Krista. Když dorazili do pobřežního města Aigeia, svatého Juliána uvěznili v žaláři. V žaláři svatého mučedníka navštívila jeho matka.

Poprosila vládce o dovolení navštěvovat svého syna po dobu tří dnů s cílem přesvědčit ho k přijetí pohanství. Byl jí udělen volný přístup k vězni a ctihodná matka ctihodného syna navštěvovala dnem i nocí a prosila ho, aby nezradil křesťanství a zůstal pevným ve víře až do smrti.

Když pak byli po třech dnech oba přivedeni k soudu, vládce chválil Juliánovu matku za její laskavé domluvy synovi; tehdy Juliánova matka hlasitě a nebojácně přede všemi vyznala Ježíše Krista. Svatý Julián nezůstal pozadu, odsoudil pohanství a oslavoval jméno Boží.

Rozzuřený vládce země nařídil matku i syna mučit. Nařídil, aby matce svatého Juliána usekli obě nohy a svatý Julián byl vložen do pytle naplněného pískem s různou havětí a vhozen do moře. Krátce poté, co byl Julián vhozen do moře, zemřela mučednickou smrtí i jeho matka.

Tělo svatého Juliána bylo pak vlnami vyplaveno na břeh, kde ho nalezla jedna zbožná alexandrijská vdova v místě zvaném Vathea, nedaleko Antiochie, a pohřbila ho na důstojném místě, kde byl k jeho cti postaven chrám. Následně pak byly ostatky svatého mučedníka přeneseny do města Antiochie.

Svatý Jan Zlatoústý, když byl presbyterem v Antiochii, dosvědčoval, že u svatých ostatků mučedníka Juliána byli uzdravováni posedlí. Jan Zlatoústý pak také památku svatého mučedníka Juliána uctil oslavnou řečí.

 

Svatý Tercius, biskup města Ikonion,

apoštol ze sedmdesáti (1. stol.)

památka 21. června / 4. července

Světitel mučedník Tercius žil v prvním století a byl jedním ze 70 apoštolů našeho Spasitele (Lk 10). Byl jedním z nejbližších učedníků a spolupracovníků svatého apoštola Pavla a korintským křesťanem, který napsal Pavlův list Římanům: „Pozdravuji vás v Pánu já Tercius, kterýž jsem psal tento list“ (Řím 16,22).

Svatý apoštol Tercius, kterému svatý Pavel nadiktoval List Římanům, byl druhým biskupem města Ikonion, po apoštolovi Sosipatrovi. V tomto městě pak také přijal v 1. století mučednickou smrt.

Jeho památky jsou: 21. června / 4. července, kdy se připomíná památka jeho samotného; 30. října / 12. listopadu, kdy se připomíná společná památka s apoštoly Markem, Justem a Artemasem; 10. / 23. listopadu společně s apoštoly Olympem, Herodionem, Sosipatrem, Erastem a Kvartem a 4. / 17. ledna v den památky Sboru sedmdesáti apoštolů.

Svt. Metoděj Olympský,

biskup patarský, mučedník (♰ 312)

památka 20. června / 3. července

O životě svatého Metoděje se dochovalo jen málo zpráv. Nejvíce se stal známým svými velice výmluvnými spisy, které svědčí o jeho rozsáhlém vzdělání.

„Metoděj,“ píše blažený Jeroným, „s brilantní a jasnou výmluvností napsal několik knih proti Porfyriovi, stejně jako „Slavnost deseti panen“ (Συμπόσιον ἢ Περὶ ἁγνείας / Symposion aneb O čistotě), vynikající dílo proti Origenovi o vzkříšení a proti němu „O věštkyni“ (Περὶ τῆς ἐγγαστριμύθου) a o svobodné vůli, výklad knihy Genesis a Písně písní a mnoho dalších děl, která se čtou všude.“

Ve svém výkladu nauky o svobodě Metoděj říká: „Kdyby byl člověk stvořen jako bytost složená z prvků neuvědoměle sloužících (Stvořiteli) Bohu, nedostal by odměnu hodnou své svobodné vůle, ale byl by nástrojem svého původce a nezasluhoval by ani trest za zlo. Člověk by ani nepoznával to nejlepší, ale poznal by pouze bytí. Proto Bůh, chtěje člověka uctít a učinit ho schopným rozpoznat to nejlepší, dal mu tu moc – svobodnou vůli činit, co chce. Jeho vůle se přiklání k tomu nejlepšímu, ne proto, aby mu byla svoboda znovu odňata, ale tak, jako když otec přesvědčuje svého syna, aby se učil naukám...

Člověk je stvořen jako svobodný. To neznamená, že by už dříve existovalo nějaké zlo, k jehož volbě by snad dostal schopnost; člověku však byla dána schopnost, skrze niž může Boha poslouchat, nebo neposlouchat: v tom spočívá svoboda vůle. Stvořený člověk dostává od Boha přikázání a zlo začíná tím, že toto Božské přikázání přestává poslouchat. Právě v tom, a jedině v tom spočívá zlo – v neposlušnosti, kterou člověk sám započal.

Na otázku: „Proč byl stvořen svět?“ Metoděj odpovídá: „Nejsme schopni znát úmysly ani nám podobného člověka, natožpak tajemství Boží. Něco však o cílech světa vědět můžeme. Stvořením světa Bůh zjevil svou slávu a člověk se těší z rozjímání o této slávě. Proto je člověk povinen být hlasatelem Boží slávy.“

V díle o svobodné vůli, k odsouzení těch, kteří nejsou spokojeni se svým údělem, svatý Metoděj říká: „Stěžovat si na nedostatek pozemských statků je nemoudré: člověk by měl být nad všemi pozemskými věcmi. Bůh stvořil člověka k činnosti, ne k pomíjejícím požitkům, které oslabují duši i tělo. Dokonalá rovnost je nemožná; rozmanitost náleží k dokonalosti; chudoba je dopuštěna buď jako trest za hříchy, nebo jako varování před hříchy.“ Na konci tohoto díla Metoděj nabádá bohaté, aby pomáhali chudým.

Svatý Anastasios Sinajský nazývá Metoděje „bohatým moudrostí“. Svatý Epifanios o něm mluví jako o „horlivém bojovníkovi za pravdu“. To ukazuje na boj plný strastí, jehož završením bylo dle starověkých Metodějových historiků jeho mučednictví pro Krista.

Místem jeho mučednického zápasu byla východní Chalkida okolo roku 312.

 

Ctihodný Paisios Veliký (♰ 417)

památka 19. června / 2. července

Ctihodný Paisios se narodil v Egyptě ve čtvrtém století. Jeho otec zemřel, když byl ještě dítě; byl nejmladší ze sedmi sirotků, kteří zůstali v matčině péči. Milující matka si dělala velké starosti o budoucnost svých dětí, zejména o svého nejmladšího syna, a trápila se tím, jak ho vychová bez pomoci manžela, který sdílel její zbožnou starost o starší děti.

Jednoho dne ji povzbudil podivuhodný sen: „Proč se oddáváš bezmeznému zármutku a starostem o své děti?“ zeptal se anděl, který se jí zjevil. „Cožpak jsi jediná, kdo o ně pečuje? Neochraňuje je sám Bůh? Zanech tedy svého zármutku.“

Oddaná péči o své děti se matka svatého Paisia především starala o jeho vzdělání a neustále ho vychovávala v duchu Kristova učení. Paisios, od dětství směřující k úctě a lásce k Bohu, toužil, když dospěl, zasvětit svůj život službě Bohu. Život ve světě ho nelákal; dával přednost „pouštnímu životu“ a stal se žákem velkého pouštního askety, ctihodného Pamva (♰ 386). Paisios pod jeho duchovním vedením zůstal ve skitu až do jeho smrti, poté se uchýlil do hlubin Nitrijské pouště, kde se usadil v jeskyni, kterou si sám vykopal.

Dlouho žil v poušti v naprosté samotě a svůj čas věnoval modlitbě. Pak ho našli ti, kteří hledali jeho duchovní pomoc a radu, a on je všechny s láskou přijímal a mnohé vedl na cestě ke spáse. Takto se kolem něj postupně shromáždili ti, kdo toužili vést asketický život pod jeho vedením. Tento zástup duchovního stáda byl časem pro pokorného Paisia břemenem, a tak znovu odešel pryč od lidské pozornosti a žil tři roky sám v jeskyni, o které nikdo nevěděl. Když ho však i zde našli ti, kteří potřebovali jeho rady a poučení, a začali se kolem něj usazovat, už se službě jim nevyhýbal. Avšak lidské pocty ho tížily a nelíbilo se mu, když se o jeho dobrých skutcích vědělo.

„Velkou újmou je lidská chvála,“ říkal často svým učedníkům a na jejich otázku: „Která ctnost je nejvyšší?“ odpovídal: „Ta, která je činěna v tajnosti.“ S láskou, trpělivostí a s podivuhodnou prozíravostí Paisios zvláště duchovně vedl své učedníky k zachování čistoty jejich víry.

Jednoho dne potkal jeho milý učedník, když šel do města za nějakou záležitostí, na cestě Žida a začal mezi nimi rozhovor. Žid začal popírat božskou důstojnost Ježíše Krista a tvrdil, že On není tím pravým Mesiášem, který teprve má přijít na svět. Mnich pozorně naslouchal Židovým argumentům a pak ve své pošetilé prostotě místo námitek řekl: „Možná je to tak, jak říkáš.““

Když se tento mnich vrátil do skitu, brzy si všiml, že se změnilo Paisiovo chování k němu; nejenže s ním nemluvil jako dříve, ale ani se na něj nepodíval. Zoufalý mnich, nevědom si žádného provinění, se starce zeptal na důvod takovéto změny.

„Jdi pryč ode mě spolu s těmi, kteří se zřekli Boha, nechci s tebou mluvit,“ odpověděl Paisios hněvivě, ale když viděl mnichovo zmatení, postupně ho přivedl k poznání, že svým lehkovážným rozhovorem s nevěřícím vyjádřil své odcizení od Krista a svou odpovědí na jeho rouhačské řeči se sám vyloučil z počtu pravých věřících a podléhá odsouzení stejně jako ti, kteří se přímo zřekli Krista.

Mnich, ohromen takovým přísným rozsudkem, padl se slzami v očích Paisiovi k nohám a prosil ho, aby se modlil k Bohu za odpuštění jeho hříchu. Milující učitel svého kajícného žáka neodmítl, uzavřel se ve své jeskyni a modlil se za něj, dokud se v prorockém snu nedozvěděl, že Bůh odpustil tomu, kdo se ho lehkovážným slovem odřekl.

O tom, že Paisios díky daru Boží prozíravosti mohl jasně posoudit stav duší těch, kteří k němu přicházeli, se nejednou přesvědčil také veliký asketa a očitý svědek Paisiových činů ctihodný Jan Kolobos (♰ 409), který proslul svatostí svého života a napsal podrobný životopis Paisia.

Když ctihodný Jan hovořil obecně o zázracích, kterými Bůh oslavil Paisia, dodával k tomu tato slova: „Ať nikdo nepochybuje, když o něm slyší slavné a nadpřirozené věci, a ať si nemyslí, že jsem k tomu snad přidal něco vlastního, abych svému milovanému otci prokázal ještě větší čest. On je nade všechnu lidskou čest a není mu třeba chvály od těch nižších, neboť je chválen na výsostech svatými anděly. Avšak toto vše vyprávím ku prospěchu těch, kdo naslouchají a chtějí napodobovat jeho ctnosti. Předávám jen to, co jsem na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel.“

Ctihodný Paisios zesnul v hlubokém stáří v roce 400. Jeho svaté ostatky, spolu s ostatky ctihodného Pamba, přenesl do svého monastýru (nedaleko města Pelusium) ctihodný Isidor Pelusijský (♰ 449) a nad jejich schránami vystavěl velkolepý chrám.

 

Ctihodný Pamvo Nitrijský (♰ 386)

památka 18. / 31. července

Ctihodný Pamvo byl při svém příchodu do monastýru negramotný, a proto požádal jednoho z bratří, aby ho naučil Davidovy žalmy. Bratr mu začal číst verše ze Žaltáře: „Budu dbát na svoje cesty, abych se jazykem neprohřešil.“ (Ž 39, 2) Když Pamvo tato slova uslyšel, odmítl poslouchat dál a řekl: „Tento jediný verš mi stačí, pokud se ho naučím naplňovat svými skutky.“

O šest měsíců později se s ním mnich, který ho měl učit, setkal a zeptal se ho, proč už nechodí studovat. Pamvo odpověděl: „Ještě jsem se nenaučil naplňovat první verš svými skutky.“ Když se ho pak po mnoha letech jeden z bratří zeptal: „Už ses ten verš naučil?“, Pamvo odpověděl: „Devatenáct let jsem se mu bez ustání učil a sotva jsem dokázal udržet svůj jazyk před hříchem.“

Ctihodný Antonij Veliký o něm řekl: „Tři věci jsme viděli u otce Pamva: zdrženlivost, mlčení a práci.“ Měl od Pána dar soudnosti a rozlišování, ale ve svých radách byl vždy opatrný; když se ho ptali, často odpovídal: „Nevím,“ a teprve po několika dnech, či dokonce měsících poradil to, co mu Bůh zjevil. Sám od sebe se abba Pamvo pro svou pokoru střežil cokoli říci. Za to si ho mniši velmi vážili.

Abba Pamvo zesnul pokojně a bez bolesti. Pohřben byl svými učedníky na poušti, jeho duše se však usídlila v Nebeských příbytcích. Amen.

 

Ctihodný Tichon Medyňský, Kalužský (♰ 1492)

památka 16. / 29. června

Ctihodný Tichon se narodil v Kyjevě v 15. století. Ještě jako mladík se rozhodl opustit svět s jeho marnostmi a přijmout mnišství. Opustil proto domov rodičů a odešel pěšky až do monastýru Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách v Moskvě¹. Tam mladíka postřihli na mnicha ke cti svatého Tichona Divotvůrce, biskupa amathuského (♰ 425).

Protože si přál prohloubit duchovní život a strávit ho s Bohem v tichu modlitby, opustil monastýr a odešel na lidmi opuštěné místo v lesích. Usadil se na pravém břehu řeky Vepriky, v hustých lesích mezi městy Kaluga a Medyň.

Tam žil Tichon po mnoho let v duchovním zápase, půstu a neustálé modlitbě a zazářil jako jasná hvězda svatostí svého života a zázraky. Za svůj příbytek si vybral dutinu obrovského dubu, sbíral byliny, které rostly v okolí, a pil vodu ze studny, kterou si tam sám vykopal.

Mírný a laskavý muž Boží měl dva duchovní žáky, Fótia a Gerasima, kterým předal své zkušenosti v umění očišťování duše. Navzdory své chudobě svatí otcové nepřijímali žádné dary a své síly vyčerpávali na obdělávání neúrodné půdy. Neměli koně a svatý Tichon, vyčerpán posty i nemocemi, sám zapřahal pluh tažený jeho žáky.

Nehledě na tyto těžkosti mnoho bratrů v Kristu, kteří směřovali k mnišskému životu v odříkání, žádalo svatého Tichona, aby pro ně založil monastýr. V tom čase se stalo, že majitel pozemků, který byl nedaleko na lovu zvěře, uviděl ctihodného v jeho cele, v dutině dubu. Začal volat a křičet, aby Tichon odtud odešel, a máchl po něm bičem. Když tak učinil, ruka, kterou pozdvihl proti ctihodnému, okamžitě ztuhla a zůstala nehybná. Poučen Božím trestem učinil pokání a požádal Tichona o odpuštění. Když se pak skrze jeho modlitbu uzdravil, začal poustevníka prosit, aby zůstal navždy na jeho zemi a založil tam monastýr pro své učedníky, a také slíbil, že poskytne vše potřebné pro stavbu monastýru.

Ctihodný Tichon tak založil monastýr ke cti Matky Boží, k jejímu svátku Zesnutí. Sloužil zde jako představený až do svého stáří. Bratrstvo vedl s pokorou, tichostí a laskavostí. Svatý igumen sytil hladové, dával pít žíznivým, vítal cizince a přimlouval se za utlačované. Ctihodný Tichon měl dar slz a vyznačoval se svou moudrou mlčenlivostí.

Ctihodný Tichon zemřel v roce 1492 v hlubokém stáří, když krátce před svým zesnutím přijal velkou schimu.

Svaté ostatky ctihodného Tichona byly vyzdviženy ze země k úctě věřícím v 16. století a nacházely se ve schráně v monastýrském chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. V roce 1610, v čase polsko-litevského útoku na Rusko, byl monastýr spálen a bratři museli uprchnout do lesů. Zapsaný život svatého byl ztracen a jeho ostatky byly uloženy pod chrámem Tří hierarchů.

Kalužská Tichonova poustevna, zničená polsko-litevskou invazí, byla obnovena za carů Michaila Fjodoroviče (1613–1645) a Alexeje Michajloviče (1645–1676) díky úsilí igumenů Gerasima a Theodosija. Monastýrský chrám ke cti Matky Boží a jejímu svátku Zesnutí, spolu se zimním chrámem svt. Mikuláše s trapézou, byly znovu postaveny. V roce 1677 byl chrám Tří světitelů přemístěn na okraj monastýru a na jeho místě byl postaven kamenný chrám Proměnění Páně. V něm byly uloženy svaté ostatky ctihodného Tichona.

15. června 1805 byla sestavena služba ctihodnému Tichonovi, dle dřívější služby dobrodince monastýru Sergeje Vasiljeviče Jeropkina z Kalugy. Text služby byl vytištěn v Doplňkové mineji, vydané v Petrohradu v roce 1909.

V roce 1887 byl nad studnou vykopanou svatým Tichonem postaven dřevěný chrám ke cti Matky Boží, její ikony Životodárného pramene.

Když byl monastýr v roce 1918 bolševiky zavřen, byly některé chrámy zničeny. Svatý pramen ctihodného Tichona však zůstával i nadále poutním místem, a to i přes marné úsilí bezbožných ateistů. V roce 1991 byl monastýr znovu obnoven.

Už za života ctihodného se skrze jeho modlitby děly zázraky. Po celé 19. století vedli bratři monastýru záznamy o nejvýznamnějších uzdraveních, ke kterým došlo modlitbami svatého Tichona. Většina uzdravení se týkala lidí postižených duševními chorobami a uzdravilo se i mnoho lidí, kteří trpěli očními chorobami a dětskými nemocemi.

Raduj se, ctihodný otče Tichone, divotvůrče!

___________

¹ Monastýru Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách – Čudov monastýr, Чудов монастырь. Jde o katedrální mužský monastýr ve východní části moskevského Kremlu. Založen byl roku 1365 metropolitou Alexijem. Zbourán byl v letech 1929–1932 bolševiky. Jeho název pochází ze zasvěcení jeho hlavního chrámu, který byl zasvěcen svátku Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách.

 

Ctihodný Jeroným Stridonský (♰420)

památka 15. / 28. června

Jeden z velkých Otců západní církve, blažený Jeroným, se narodil v polovině 4. století do bohaté křesťanské rodiny a dostalo se mu velmi dobré výchovy a vzdělání. To získal v Římě, přičemž navštívil i další západní centra tehdejší vzdělanosti Akvileiu a Trevír.

V mládí hodně cestoval a studoval u různých znamenitých učitelů, přitom všude s sebou vozil svou knihovnu, kterou horlivě rozšiřoval o ty nejlepší knihy.

Kolem roku 372 se vrátil do svého rodného města, ale jeho rodiče již nežili. Zůstal, aby se staral o výchovu své mladší sestry a bratra Pauliniána, a začal horlivě studovat Písmo svaté.

V roce 373 odcestoval na Východ poté, co byl nejprve pokřtěn. Dva roky zůstal v Antiochii, kde se setkal s učencem Apollinariem z Laodiceje ¹, a navštěvoval jeho lekce o výkladu Svatého písma. Poté se uchýlil do Chalkidské pouště, kde se věnoval askezi a studiu hebrejštiny a chaldejštiny.

To mu později umožnilo dokončit hlavní dílo jeho života, které proslavilo jméno svatého Jeronýma v průběhu věků: vytvořil nový překlad Bible do latiny, známý jako Vulgáta ², který západní církev používá dodnes. Kromě tohoto významného díla napsal Jeroným mnoho dalších pozoruhodných knih a poučných listů, ale dochovalo se jich jen málo.

Později strávil několik let v kinoviálním monastýru, který vždy na čas opouštěl, aby se uchýlil do ústraní na poušti, a tímto způsobem se mu podařilo velmi uspět v modlitbě. Podařilo se mu setkat se s mnoha velkými poustevníky své doby a zaznamenat životy některých z nich ³. Svatý zamýšlel strávit celý svůj život jako poustevník, ale nepokoje, které v té době vyvolali ariáni, způsobily, že život na poušti byl ještě neklidnější než ve městě. Po pobytu v Antiochii, kde byl rukopoložen na presbytera, a návštěvě Palestiny se Jeroným vydal do Konstantinopole, aby se mohl učit od Řehoře Teologa a Řehoře z Nyssy.

Odtud se v doprovodu Epifania Kyperského⁴ vydal do Říma, kde ho papež svatý Damasus I.⁵ učinil svým nejbližším rádcem a, slovy Jeronýma, „mluvil jeho řečí“. Avšak kvůli tomu, že odsuzoval morálku tehdejší římskokřesťanské společnosti, se proti němu postupně zformovala celá skupina nepřátel. Po třech letech v Římě byl Jeroným po Damasově smrti nucen město navždy opustit.

Spolu se svým bratrem Pauliniánem a přáteli navštívil Svatou zemi a mnichy nitrijské pouště. V roce 386 se usadil v Betlémě, poblíž jeskyně Narození Páně, a zahájil život plný přísné askeze. Založil malý monastýr, kde on a mniši, které vedl, žili v přísném půstu a v učených pracích. V roce 411 přežil nájezd divokých arabských beduínů. Pouze milostí Boží bylo bratrstvo starých mnichů zachráněno před úplným zničením.

Zesnul po dlouhé a těžké nemoci okolo roku 420 v betlémské jeskyni. Pohřben byl ve svém betlémském monastýru vedle jeskyně Narození Páně.

V roce 642 byly ostatky ctihodného Jeronýma přeneseny z Betléma do Říma a uloženy v chrámu Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore), kde se však nacházejí dnes, není známo. Zůstala pouze jeho ctihodná ruka, uložená v chrámu pojmenovaném po něm San Girolamo della Carità, poblíž náměstí Piazza Farnese v Římě. V roce 2018 byla malá část ostatků vrácena zpět do Betléma, do jeskyně vedle baziliky Narození Páně, kde Jeroným žil a pracoval. V tomto podzemí se nachází samotná historická jeskyně svatého Jeronýma, kde světec žil, překládal Bibli (Vulgátu) a kde byl původně i pohřben.

____

¹ Apollinaris z Laodiceje (310–390) byl biskup v Laodiceji v Sýrii a zakladatel apollinarismu. Jako lektor církevní obce v Laodiceji byl roku 361 zvolen nikajskou stranou biskupem. V ariánské krizi podporoval homoúsiánskou pozici v prostředí, které velmi nahrávalo ariánství. To způsobilo, že byl s hlavním odpůrcem ariánství, Athanasiem, ariánskou stranou odsouzen. Apollinaris hájil ve svých spisech křesťanství proti novoplatónskému filozofovi Porfyriovi a římskému císaři Julianovi. Tyto spisy prozrazují jeho filozofické vzdělání, přepsal např. velkou část Bible do klasické řecké formy. Přátelil se s Athanasiem, s Basilem z Caesareje udržoval písemný kontakt a v roce 373 nebo 374 patřil mezi jeho žáky též ctihodný Jeroným. Nakonec se však ve svém učení odloučil od učení Prvního nikajského sněmu tvrzením, že božství a lidství nemohou být v osobě Ježíše Krista spojeny. Namísto toho sám učil, že Ježíš měl pouze lidské tělo, avšak božskou mysl. Apollinariovou naukou se zabývalo vícero církevních sněmů a všechny tyto sněmy Apollinariovo učení odsoudily.

² Vulgáta. Vulgáta je pozdně antický latinský překlad Bible, který je převážně dílem církevního otce Jeronýma z přelomu 4. a 5. století. Na rozdíl od překladu Vetus Latina je pořízen z původních jazyků (hebrejština, aramejština a řečtina) a stal se závazným textem západní církve pro celý středověk. Základem Vulgáty je Jeronýmův překlad většiny biblických knih Starého zákona z hebrejštiny do latiny, pro knihy Nového zákona pouze revidoval starší překlad Vetus Latina. Podnět k tomuto dílu dal papež Damasus I. a název pochází ze spojení versio vulgata, tedy lidové vydání. Překlad byl pořízen do běžné latiny, aby mu jeho posluchači rozuměli, a záměrně neaspiroval na klasickou vybroušenost jazyka Ciceronova. Pro křesťanský Západ byla Vulgáta dlouho jediným překladem Starého zákona přímo z hebrejštiny.

³ Jeroným Stridonský napsal tři slavné životopisy raně křesťanských poustevníků, které pak následně položily základ hagiografické literatuře na Západě. S některými z těchto mnichů se setkal osobně, o jiných shromáždil svědectví od jejich přímých žáků. Jsou to:

Život mnicha Malcha (Vita Malchi). Ctihodný Jeroným Stridonský se sám osobně setkal se ctihodným Malchem Syrským. V roce 374, během svého pobytu v Antiochii, se Jeroným seznámil se starým poustevníkem Malchem, který žil ve vesnici Maron. Malch Jeronýmovi vyprávěl svůj podivuhodný a dramatický životní příběh, který učenec o několik let později (kolem roku 391–392) sepsal. V něm Malch uprchl z domova do pouště, aby se stal mnichem. Později však porušil vůli svého představeného, vydal se na cestu, byl zajat Saracény a prodán do otroctví. Páni ho nutili oženit se s jinou otrokyní. S touto „manželkou“ však tajně zachovali slib panictví, riskovali život při útěku přes poušť a vrátili se k mnišskému životu.

Život svatého Hilariona (Vita Hilarionis). Ctihodný Jeroným se setkal s žáky ctihodného Hilariona Velikého. Sám Hilarion, zakladatel palestinského mnišství, zemřel na Kypru v roce 371, krátce před Jeronýmovým příchodem na Východ. Jeroným však dlouho žil v Palestině (v Betlémě) a osobně znal mnoho Hilarionových žáků a z jejich vyprávění podrobně sepsal jeho život. Ten byl napsán okolo roku 391. Vypráví o žákovi Antonína Velikého, který přenesl tradice egyptského poustevnictví do Palestiny. Životopis je plný popisů přísné askeze, zázraků, uzdravování a bojů s démony.

Život Pavla Thébského (Vita Pauli nebo také Vita Sancti Pauli Eremitae). Zde vycházel Jeroným z tradic egyptských poustevníků. K osobnímu setkání nedošlo, protože ctihodný Pavel zemřel okolo roku 341, tedy ještě před Jeronýmovým narozením. Jeroným tento životopis napsal jako první, kolem let 375–377, kdy sám praktikoval přísnou askezi v Chalkidské poušti v Sýrii. Zdrojem mu bylo vyprávění egyptských mnichů (zejména žáků Antonína Velikého). V tomto životě Jeroným prohlašuje ctihodného Pavla Thébského za úplně prvního křesťanského poustevníka (nazývá ho Prvopoustevníkem). Podle tohoto životopisu svatý Antonín Veliký našel ctihodného Pavla hluboko v poušti, kde se Pavel skrýval před pronásledováním více než 90 let a živil se polovinou chleba, kterou mu každý den nosil havran.

⁴ Svt. Epifanios Kyperský, arcibiskup salamiský (♰ 403). Památka 12. / 25. května. Narodil se okolo roku 315 v Palestině křesťanským rodičům židovského původu. Už v mládí tíhl k asketickému způsobu života. Studoval v Alexandrii, kde získal velmi dobré teologické vzdělání a také klasické vzdělání. Znal pět jazyků: řečtinu, hebrejštinu, latinu, syrštinu a koptštinu. Později založil monastýr ve svém rodném městě, jehož správu na svých bedrech nesl po třicet let, čímž získal pověst svatého. V roce 367 byl zvolen biskupem v Konstancii (jméno, které město Salamis na Kypru získalo na počest císaře Konstantina II., jenž toto město přestavěl a obnovil po zemětřeseních). Tato hodnost mu zůstala až do jeho smrti. Jako jeden z raných církevních otců a učitelů Církve, proslulý svými zápasy a boji s herezemi. Jeho názory a přesvědčení byly ovlivněny askety Egypta a Palestiny v čase střetů Církve s arianismem, na nichž měl aktivní účast. Přestože byl biskupem, žil v tom nejpřísnějším odříkání jako pravý mnich. Zesnul v roce 403 na moři během cesty z Konstantinopole na ostrov Kypr.

⁵ Svt. Damasus I., papež římský (♰ 384). Památka 11. / 24. prosince. Narodil se v Hispánii, sloužil jako diákon v římském chrámu sv. Vavřince. V roce 366 se stal římským papežem. Rozhodně se postavil proti ariánství a apollinarismu, rozvinul liturgii a obnovil mnoho chrámů. Proslul také obnovou římských katakomb a uctíváním hrobů mučedníků, pro které sám skládal veršované nápisy.

 

Svatý prorok Ámos

15. / 28. června

Svatý Boží prorok Ámos se narodil ve městě Tekóje v Judsku. Byl to muž chudý a neurozený, který pásl své vlastní ovce. Ale Hospodin, nehledící na pozemskou velikost, ale pouze na lidské srdce, povolal svatého Ámose k velké prorocké službě.

V té době byl Izrael již dlouho rozdělen na Judské a Izraelské, z nichž to druhé podlehlo rozvratu a utápělo se v modlářství. Ámos, veden Bohem, přišel z Judeje do Izraele a začal usvědčovat národ z nespravedlnosti, nečestnosti, služby modlám i povrchní zbožnosti. Některá z jeho slov byla zaznamenána a tvoří Knihu proroka Ámose, která je součástí Starého zákona. Ámos směle promlouval k lidu, hrozil nadcházejícími Božími tresty a předpovídal zajetí celého Izraele cizími národy.

Za to mnozí proroka nenáviděli, zejména pohanští kněží, protože jeho kázání odvracela lidi od obětování v jejich chrámech. Nakonec svatého tak krutě zbili, že na následky zranění brzy zemřel. Podařilo se ho jen odvést do jeho rodného města Tekóje, kde prorok Boží Ámos odevzdal svou čistou duši Pánu.

Tam byl pohřben se svými otci. Kdo chce vědět, jaká byla proroctví svatého Božího proroka Ámose, ať si přečte knihu jeho proroctví. A Boha, který mu k tomu dal svá vnuknutí, chvalme nyní, vždycky a po všechny věky. Amen.

 

Svt. Metoděj I., Vyznavač,

patriarcha konstantinopolský (♰ 847)

památka 14. / 27. června

Svatý Metoděj – Methodios se narodil na Sicílii v zámožné rodině. Ještě v mládí, když následoval Boží pozvání, vstoupil do monastýru na ostrově Chios a na vlastní náklady ho obnovil. Stejně tak obnovil monastýr svatého Štěpána Sinajského Chenolakkos v Triglii.

Za vlády ikonoborce Lva Arména (813–820) zastával jako kněz vysoký úřad apokrisiaria¹ pod vedením svatého patriarchy Nikefora a byl jedním z jeho nejbližších spolupracovníků.

Ten ho vyslal do Říma na misi k papeži. Během svého pobytu v Římě Metoděj zažil pozoruhodnou událost. Běsové proti němu vedli těžké duchovní útoky a snažili se zbožného kněze uvrhnout do propasti hříchu. Metoděj však snášel útoky nepřítele s velkou trpělivostí, přijal na sebe usilovný půst, a především setrvával v neustálé modlitbě ke Kristu, a zvláště prosil o přímluvu svatého Petra, jehož hrob se v Římě nachází. Nakonec se mu svatý apoštol Petr zjevil ve vidění a zcela ho osvobodil od těchto démonických útoků.

V čase Metodějova pobytu v Římě svrhl bezbožný císař a ikonoborec Lev Armén v Konstantinopoli patriarchu Nikefora a Metoděj se rozhodl zůstat v Římě a čekat se svým návratem na lepší čas. Když císař zemřel a na trůn nastoupil méně zlovolný císař Michael II. Amorejský, vrátil se Metoděj do Konstantinopole a začal horlivě bránit úctu ke svatým ikonám před útoky heretiků ikonoborců.

Avšak brzy ke svým dalším zlovolným hříchům přidal nový císař i hřích pronásledování Kristovy církve. Metoděj byl uvězněn a zůstal tam až do císařovy smrti. Jeho syn Theofilos I., ačkoli byl heretikem stejně jako jeho otec, miloval vzdělané lidi, a proto vyvedl svatého Metoděje z vězení, aby s ním mohl hovořit a mít užitek z jeho velkých znalostí.

Avšak Metoděj, jakmile znovu získal svobodu, se okamžitě pustil do horlivého zápasu s heretiky a usilovně obhajoval zbožnou úctu ke svatým ikonám. Za to byl znovu uvržen do vězení, které bylo ještě krutější než to předchozí, a na svobodu se dostal až po smrti císaře Theofila, když se vlády ujala císařovna Theodora. Za její vlády byl svatý Metoděj zvolen na konstantinopolský patriarchální stolec.

Volba se konala na konstantinopolském místním sněmu v roce 843 a intronizace se s největší pravděpodobností konala na Syropustní neděli 4. března 843. Na témže sněmu byla obnovena úcta k ikonám. Slavnostní bohoslužba, kterou k tomu sestavil svatý Metoděj, se od té doby připomíná a slaví první neděli Velkého postu. Na této bohoslužbě se po liturgii oslavuje vítězství Pravoslavné Církve nad všemi herezemi a rozkoly, utvrzuje se pravoslavné učení o úctě k ikonám, jakož i dogmata a ustanovení sedmi Všeobecných sněmů. Taktéž je při ní žehnáno těm, kdož ctí svaté ikony, a všem, kdož ve víře a zbožnosti žijí nebo již odešli k Pánu.

Tato bohoslužba klade zvláštní důraz na vyhlášení anathemy těm, kteří se dopustili těžkých hříchů proti Církvi, a těm, kteří byli nakaženi heretickými bludy.

Ještě před ustanovením svatého Metoděje patriarchou, což dávno předpověděl ctihodný Joanikij Veliký, se kterým si byli duchovně blízcí, se heretici všemožně snažili svatého pomluvit. Snažili se podkopat jeho autoritu i lásku a úctu jeho duchovního stáda tím, že ho nařkli z porušení mnišského slibu cudnosti. Jejich pomluva a lež však byly odhaleny a nepřátelé svatého byli zostuzeni.

Poslední léta života svatého pak už byla pokojná. Usilovně pracoval, moudře spravoval církev a svěřené stádo, obnovoval chrámy zničené heretiky, shromažďoval ostatky svatých zneuctěných ikonoborci a také přenesl ostatky svatého patriarchy Nikefora z místa jeho věznění do Konstantinopole, do patriarchálního chrámu Hagia Sofia.

Světitel Metoděj zbožně spravoval konstantinopolskou církev a poté odešel z tohoto dočasného a strastiplného života k věčnému odpočinku s Kristem v Nebeském království. Amen.

_

¹ Funkce apokrisiaria (z řeckého ἀποκρισιάριος – „ten, který přináší odpověď“) byl významný diplomatický úřad oficiálního vyslance a zplnomocněného zástupce církevního představitele (papeže, patriarchy nebo biskupa) u císařského dvora v pozdní římské a Byzantské říši.