Svt. Cyril, biskup Jeruzalémský (♰ 386)

památka 18. / 31. března

Narodil se, výchovu i vzdělání získal v Jeruzalémské Církvi. Okolo roku 346 byl vysvěcen na kněze a v této hodnosti v letech 346 až 349 dával poučení těm, kdo se připravovali na křest, a nově pokřtěným.

V roce 350 se stal jeruzalémským biskupem. Pastýřský život a práce byly pro svatého Cyrila velmi obtížné, protože tehdy ariáni, Židé a manichejci znepokojovali život Církve. Ve stejné době byl však poznamenán mimořádnými znameními od Boha.

Tehdy se, k zahanbení heretiků, k víře nevěřících a k utvrzení pravoslavných, ve svatém městě Jeruzalémě zjevilo podivuhodné znamení. Ve dnech Svaté Padesátnice, 7. května roku 351, o třetí hodině, se na nebi zjevilo znamení čestného Kříže Páně, zářící nevýslovným světlem, silnějším než sluneční paprsky, které spatřili všichni lidé a každý byl tehdy zasažen velikou bázní a údivem. Záře kříže byla tak jasná, že ani záře slunce nebyla o nic jasnější.

Zjevení trvalo několik hodin, k údivu zraků obyčejných lidí i návštěvníků města Jeruzaléma. Mnoho Židů i pohanů se obrátilo ke Kristu. „Všichni viděli,“ napsal tehdy svt. Cyril císaři Constantiovi, „že zbožná křesťanská víra nespočívá na vemlouvavých slovech lidské moudrosti, ale prokazuje se Duchem a mocí.“ (1. Kor 2,4)

V roce 357 Akakios, metropolita cesarejský, na svém sněmu sesadil Cyrila za to, že během hladomoru prodal církevní majetek chudým, ve skutečnosti to však bylo pro nesouhlas svt. Cyrila s ariány a jejich herezí. Cyril zůstal sesazen až do roku 361, kdy císař Julián pro své vlastní účely nechal z vyhnanství znovu vrátit všechny dříve sesazené biskupy.

Tento císař pak Židům povolil a jeruzalémskému místodržiteli nařídil, aby znovu postavil židovský chrám. Svatý Cyril upozornil tyto slepce ve víře na proroctví Daniela (Dan 9,26–27) a našeho Spasitele (Mat 24,2).

A jako ponaučení na věky věků Prozřetelnost Boží tehdy zničila tento záměr pýchy stejně slavnou, jako i strašlivou hrůzou: oheň ze základů chrámu vrhal kameny a pálil strůjce té marnivosti. Pohané se tehdy třásli a obrátili ke Kristu, Židé přiznávali Syna Mariina za Boha.

Císař Valens pak Cyrila v roce 367 znovu vypověděl do vyhnanství za to, že odmítl přijmout ariánství. Císař Theodosius ho pak v roce 378 znovu dosadil do úřadu.

V roce 381 se Cyril zúčastnil 2. všeobecného sněmu v Konstantinopoli, na kterém podepsal odsouzení duchoborců (známých také jako makedoniáni).

Svatý Cyril zesnul v Pánu v roce 386. V jednom ze svých kázání vysvětluje, že blahodať znovuzrození nás nezbavuje povinnosti bojovat proti hříchu, a říká: „Stejně jako Kristus po křtu a sestoupení Svatého Ducha na Něj bojoval s nepřítelem, tak i vy po svatém křtu a myropomazání, obléknuvše se do plné zbroje Ducha Svatého (Efez 6, 11-18), stůjte proti ďáblu a bojujte s ním.“

 

Ctihodná Marie Egyptská (♰ 521)

památka 1. / 14. dubna, a 5. neděli velkopostní

Ctihodná Marie žila v šestém století a pocházela původně z Egypta. Když jí bylo dvanáct let, opustila rodiče a odešla do Alexandrie. Tam sedmnáct let vedla nemravný život. Marie žila z almužny a z předení lnu, ale své tělo prodávala prvnímu, koho potkala, nikoli z bídy, jako mnoho jiných chudých žen, nýbrž proto, že ji spaloval neuhasitelný oheň chtíče.

Jednoho dne, když spatřila dav Libyjců a Egypťanů mířících do přístavu, následovala je a nastoupila na loď plující do Jeruzaléma. Aby si žena zaplatila za pobyt na lodi, prodávala své tělo. Do Svatého města dorazili na svátek Povýšení Svatého Kříže Páně (11. / 24. září). Marie následovala dav spěchající do chrámu Vzkříšení. Když však stanula na prahu tohoto chrámu, neviditelná síla jí zabránila vejít, navzdory tomu, že se o to opakovaně snažila. V tu samou chvíli do chrámu zcela volně vcházeli další a další poutníci.

Když zůstala stát sama v rohu chrámové předsíně, začala si uvědomovat, že právě nečistota jejího života jí bránila přiblížit se ke Dřevu Kříže. Kajícná hříšnice ronila hojné slzy a bila se do prsou, hleděla na ikonu Matky Boží a obracela se k ní s modlitbou:

„Přesvatá Panno, která jsi Boha tělesně porodila, vím, že nejsem hodna ani pohlédnout na Tvůj obraz, neboť jsi čistá duší i tělem, a já, tak nečistá, musím vzbuzovat Tvůj odpor. Ale protože se Pán, který se z Tebe narodil, stal člověkem, aby hříšníky k pokání povolal, pomoz mi. Dovol mi vstoupit do chrámu, abych se poklonila padla tváří k zemi před Jeho Křížem. Slibuji Ti, že jakmile uvidím Kříž, zřeknu se světa i rozkoší a půjdu cestou ke spáse, kterou mi Ty ukážeš.“

Náhle se cítila osvobozena od síly, která ji držela, a mohla vejít do chrámu, kde se vroucně modlila ke Svatému Kříži. Poté, se Marie vrátila k ikoně Matky Boží, potvrdila, že od nynějška je připravena jít cestou, kterou jí Matka Boží ukáže. A tu nějaký hlas z výšin jí odpověděl: „Když překročíš Jordán, najdeš pokoj.“

Marie vyšla z chrámu, koupila si tři bochníky chleba za almužnu, kterou jí dal jeden poutník. Zeptala se na cestu k Jordánu a navečer dorazila ke chrámu Jana Křtitele. Tam se umyla v řece, snědla půl bochníku chleba a usnula na břehu. Než odešla do pouště, přijala svaté Kristovy tajiny v chrámu. Potom Marie překročila Jordán a od toho dne žila čtyřicet sedm let na poušti, kde se nesetkala ani s člověkem, ani se zvířetem.

Za sedmnáct let, co přebývala v poušti, se její šat zcela roztrhal a proměnil v cáry. Ve dne Marie trpěla vedrem a v noci se třásla zimou.

V poušti jedla poustevnice trávu a kořínky. Avšak ještě více než s těmito těžkými zkouškami pro své tělo musela bojovat s těžkými útoky zhoubných vášní a myšlenkami na své dřívější hříchy, a to natolik, že se vrhala tváří k zemi a prosila Matku Boží o pomoc. Byla chráněna Bohem, který si přeje jen to, aby se hříšník odvrátil od své cesty a byl živ (Ez 33,11). Ctihodná Marie tímto výjimečným asketickým zápasem postupně osvobodila své srdce od vášní. Dokázala proměnit plamen tělesné touhy v oheň Boží lásky, který jí následně umožnil, jako beztělesnému duchu, radostně snášet surové a kruté útrapy pouště.

Uplynulo mnoho dalších let a na tu samou stranu Jordánu se do pouště odebral svatý starec jménem Zosima (♰ 560) ¹, aby tam dle obyčeje předaného ctihodným Euthymiem (♰ 473) strávil Velký půst. A tento ctihodný starec pak jednoho dne spatřil lidskou bytost, jejíž tělo potemnělo od slunce, ale vlasy měla bílé jako ovčí vlna a sahaly jí až k ramenům.

Běžel za viděním a prosil o požehnání, anebo alespoň pár slov pozdravení, avšak ten člověk se při jeho přiblížení dal na útěk. Když se Zosima přiblížil natolik, aby slyšel jeho hlas, Marie ho nazvala jménem, ​​ačkoli ho nikdy předtím neviděla. Prozradila mu, že je žena, a potom ho poustevnice požádala, aby jí hodil plášť, kterým by zakryla nahotu. Zosima se radoval, že konečně našel vpravdě boží stvoření, které dosáhlo dokonalosti mnišského života. Na mnichovy vytrvalé prosby pak svatá se slzami v očích vyprávěla příběh svého života a obrácení.

Když dokončila své vyprávění, požádala starce, aby následující rok na Velký čtvrtek Strastného týdne přišel na břeh Jordánu se svatým přijímáním. Když ten den nastal, Zosima uviděl Marii stát na druhém břehu řeky. Udělala znamení kříže a přešla Jordán po vodě jako po suché zemi. Když se slzami přijala přijímání, světice řekla: „Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého, v pokoji. Neboť viděly oči mé spasení tvé,“ (Lukáš 2, 29–30). Poté se rozloučila se Zosimou a domluvili si setkání na stejném místě, kde ji poprvé spatřil.

O rok později nalezl Zosima tělo zesnulé svaté na určeném místě, ležící na zemi: ruce měla zkřížené na hrudi, tvář otočenou k východu. Kvůli zármutku a slzám si hned nevšiml nápisu, který svatá napsala sama na zem.

Nápis zněl: „Abba Zosimo, pohřbi tělo pokorné Marie na tomto místě, navrať do prachu, co je prach, ale nejprve se za mě pomodli. Odešla jsem k Pánu prvního dne měsíce dubna, v noci Spásonosného utrpení Pána našeho Ježíše Krista, přijavši svaté tajiny.“ Zosima byl utěšen ve svém zármutku, neboť poznal jméno svaté. Protože se mu nedařilo vykopat zemi kusem dřeva, byl ohromen, když si náhle všiml lva, který přistoupil k Mariinu tělu a začal jí olizovat nohy. Na starcův příkaz pak zvíře svými drápy vyhrabalo jámu, do níž Zosima s úctou uložil tělo svaté.

Po návratu do monastýru vyprávěl o zázracích, které Pán koná pro ty, kdo se odvracejí od hříchu a obracejí se k Němu celým svým srdcem. Svatá Marie se proměnila z nekající se hříšnice v pramen naděje a příklad obrácení pro ty, kteří jsou zatíženi tíhou hříchu. Proto svatí otcové zařadili oslavu její památky na konec Velkého půstu jako povzbuzení pro všechny, kdo zanedbávají svou spásu, a jako důkaz toho, že pokání, i v poslední hodině, může člověka znovu navrátit k Bohu.

___

Ctihodný Zosima Palestinský (♰ 560). Památka 4. / 17. dubna. Ještě jako dítě byl dán do palestinského monastýru, kde dosáhl velkých úspěchů v askezi. Když bylo ctihodnému 53 let, začal věřit, že již dosáhl duchovní dokonalosti. Pak se mu zjevil muž a poslal ho pro poučení do monastýru poblíž Jordánu. Tamější mniši měli obyčej během Velkého půstu odcházet do pouště, kde přebývali v samotě a modlitbě. Zosima následoval jejich příkladu, přejíce si spolu s tím najít zkušeného poustevníka. Po 20 dnech cesty se starec setkal se svatou Marií Egyptskou. Ta mu na jeho prosby vyprávěla příběh svého života, který otce Zosimu ohromil. Na žádost svaté jí o rok později svatý Zosima udělil svaté přijímání na břehu Jordánu. Když se následující rok vrátil na poušť, našel ji již mrtvou. Protože nemohl vykopat hrob, starec požádal lva, který se tam nacházel, aby to udělal. Když mu šelma vyhověla, starec svatou Marii pohřbil. Navrátiv se do monastýru, Zosima o všem vyprávěl bratřím. Svatý zemřel kolem roku 560 ve věku okolo sta let. Zprávy o ctihodném Zosimovi jsou obsaženy v životě ctihodné Marie Egyptské. V 9. století ctihodný Josef, písní skladatel (♰ 883), sestavil kánon svatému Zosimovi. Krátká zpráva o Zosimovi se nachází v řecké rukopisné Minee ze 14. století, která uvádí, že po návratu do monastýru svatého Jana Křtitele se Zosima vydal za svt. Sofroniem Jeruzalémským (♰ 638), kterému vyprávěl příběh svaté Marie a ten ho poté zapsal.

 

Ctihodná matka Gabriela (Papagiannis)

(♰ 1992)

15. / 28. března, památka jejího zesnutí

Gerontissa ¹ Gabriela se narodila v Konstantinopoli před více než sto lety, 15. října 1897, Eliasovi a Victorii Papagiannisovým, jako čtvrté a poslední dítě v rodině.

Přízvisko Gerontissa není jen pojmenováním pro starší monašku, která bdí nad mladšími, ale je to duchovní člověk, který vede ostatní moudrými radami a znalostmi, darovanými Bohem skrze modlitbu. A život ctihodné matky Gabrieli, byl plný zázraků.

V Konstantinopoli vyrůstala, dokud se její rodina v roce 1923 nepřestěhovala do Soluně. Studovala na Aristotelově univerzitě v Soluni a stala se druhou ženou, která se kdy zapsala na řeckou univerzitu, kde získala titul z filozofie. V roce 1932 se přestěhovala do Atén, kde pracovala v nemocnicích a pečovatelských domech.

V roce 1938 odešla do Anglie a zůstala tam po celou druhou světovou válku. Tam se vyučila pedikérkou a fyzioterapeutkou.

V roce 1945 se vrátila do Řecka. V březnu 1954 zemřela její matka, což změnilo její život. V roce 1955 prodala a rozdala veškerý svůj majetek. Opustila Řecko a bez peněz odjela do Indie, kde pět let pracovala s nejchudšími z chudých, s malomocnými a šířila pravoslaví. Pracovala s Babou Amtem ² a jeho rodinou, kteří budovali a organizovali vesnické komunity pro malomocné v Indii. V kapse neměla nic. Prostě se svěřila do Božích rukou.

V roce 1959 se stala poslušnicí (novickou) v řeckém monastýru svaté Marty a Marie v Betanii – Ιερά Μονή Αγίων Μάρθας και Μαρίας εν Βηθανία ³, kde žila tři roky. V roce 1963 byla na ostrově Patmos postřižena do malé schimy ⁴ ctihodným starcem Amfilochiem (♰ 1970). Starec Amfilochios byl nadšen myšlenkou mnišky, která byla otevřená aktivní misijní práci ve světě. V Indii strávila další tři roky v Nainitálu v Uttarpradéši, kde byl knězem archimandrita Lazar (Moore) ⁵ a radil se sestrou Gabrielou o svých překladech Žaltáře a Otců církve. V letech 1967 až 1977 pak sestra Gabriela cestovala po východní Africe a po Evropě, kde se setkávala se starými přáteli a duchovními otci Lvem Gilletem ⁶ a ctihodným Sofroniem z Essexu, poté cestovala do Ameriky a krátce pobývala i na Sinaji, kde se arcibiskup Damianos (Samardzis) snažil obnovit ženské mnišství.

Od roku 1977 žila po dobu 10 let v polozatvoru ⁷ v bytě v centru Atén, kde také přijímala duchovní návštěvy a pomáhala nemocným.

V roce 1989 se přestěhovala do odlehlé poustevny (kelie) svaté Záštity – Ιερού Κελλίου της Αγίας Σκέπης, na ostrově Aegina, poblíž ženského monastýru Svaté Trojice, který založil svt. Nektarios.

Na začátku Velkého postu v roce 1990 byla hospitalizována kvůli rakovině lymfatických uzlin. V nemocnici strávila čtyřicet dní, potom během Strastného týdne z nemocnice odešla a o Velikonocích přijala svaté Kristovy tajiny. K úžasu lékařů její rakovina zmizela. Ještě nenastal její čas.

Gerontissa znovu odešla do ústraní. S jednou mniškou, se naposledy ve svém životě přestěhovala na ostrov Leros. Tam zřídily hesychastarion (poustevnu) svatých archandělů.

Teprve v posledním roce svého života obdržela postřih do Velké schimy z rukou otce Dionýsia ze skitu svaté Anny na Svaté hoře Athos. Ten za ní přijel, aby ji postřihl do velké schimy v chrámu Matky Boží na vrcholu Lerosu.

Gerontissa Gabriela odešla k Pánu 28. března 1992 ve věku 95 let. Její životopis a sebrané spisy byly vydány v řečtině v roce 1996 díky práci její poslední duchovní dcery, mnišky, a za pomoci mnoha dalších, kteří Gerontissu nosili ve svých srdcích.

Každý, kdo Gerontissu znal, chápal, že ani v dnešních časech nás Bůh svými svatými neopustil. Těch pár jejích slov, která jsou zde napsána, sotva dokáže vyjádřit jasnost a lásku její duše. Slova jsou pouze nástroji tohoto světa. Zázraky a divy ctihodné matky byly zahaleny tajemstvím ticha budoucího světa. Ctihodná gerontissa byla ztělesněním pokory a lásky.

3. října 2023 byla ctihodná matka Gabriela připočtena do zástupu svatých Konstantinopolskou Pravoslavnou Církví, jako ctihodná Gabriela Athénská nebo také ctihodná Gabriela z Lerosu. Její památku si připomínáme v den jejího zesnutí, tedy 15. / 28. března

Vybraná slova ctihodné matky:

Dvě věci jsou velmi důležité: Milujte se navzájem (Jan 13, 34–35) a Nebojte se, jen věřte (Marek 5, 36).

Když říkáme: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi,“ stáváme se odrazem nebe.

„Máš-li lásku k celému světu, je celý svět krásný.“

Pokud se ve svém duchovním životě nezbavíte slov „Ne“ a „Zítra“, nikdy nedosáhnete místa, kam vás chce vzít Pán, který vám dává vše. Dá vám fyzickou sílu, když řeknete „Ano“ a „Nyní“. Proroci, andělé a svatí, všichni říkali: „Hle, jsem zde... Ať se stane podle Tvého slova.“

„Pravda a světlo jsou synonyma. Když následujete pravdu, jste ve světle, jste s Kristem.“

„Pravá modlitba vždy dosahuje nebe. Andělé ji nesou na to správné místo a odpověď přichází. Jejím základem je Pravda a: „Ne moje vůle, ale Tvá, Otče, který jsi mě poslal.“ (Marek 5, 30; Jan 6, 38)

Spolu s modlitbami na čotkách ⁸ říkejte i prosté „Děkuji“. Andělé vždy přicházejí. Se svým strážným andělem byste měli neustále komunikovat. O všem. Zvlášť pak v těžkých časech, a když se k někomu nemůžete dostat. On vždycky pomůže.

„Nikdy neočekávejte, že vás někdo pochopí. Pouze Bůh.“

„Když je člověk sám s Bohem, čas ubíhá neuvěřitelně rychle. Rychleji než ve společnosti... A přesto i na světě může člověk zůstat s Bohem sám. Jak? Když vše, co dělá, směřuje k Němu... když Mu vzdává slávu za všechny dobré věci, které k němu přicházejí... a za všechny zkoušky, skrze které prochází, Mu děkuje.“

„Láska znamená ctít svobodu druhých.“

„Láska je vždy na kříži. Protože Kristus je na kříži.“

„Pán dovoluje, aby ti, kdo ho milují, byli zkoušeni; za prvé, aby jejich víra v Něho sílila, a za druhé, aby šli příkladem pro své okolí.“

„Někteří lidé chtějí jít ke Vzkříšení, aniž by prošli skrze Golgotu.“

„Kázání na hoře (Mat 5–7) a List Jakubův. Každý den! Jaká škoda, že je neslyšíme častěji...“

„Moje přání vám: kéž s vámi je Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi! (2. Kor 13, 13) Kéž vám je příkladem život Matky Boží, která vás vede na každém kroku se svými archanděly a anděly jako vaše nebeská matka. Kéž milujete svou matku, která vás přivedla do tohoto života a vychovala vás, a kéž darujete lásku a radost nejprve jí a pak všem, kteří k vám přicházejí.“

__

¹ Starica, starectví. V ženských pravoslavných monastýrech se takto oslovuje matka představená (igumenie) nebo duchovně zkušená monaška. Starectví je v pravoslaví duchovní projev moudrosti, čistoty, dobroty a Božích darů nacházejících svůj dokonalý výraz v rámci mnišského poslání. Základní atributy starectví lze vystopovat již v počátcích mnišství, v jeho kolébce v Egyptě a v Palestině. V tradičním chápání jde potom o mnicha či monašku, ne vždy staré léty, ale spíše vyzrálé v duchovních otázkách, kteří jsou schopni vést druhé na cestě spásy.

² Murlidhar Devidas Amte, známý pod jménem Baba Amte (1914–2008). Byl indický aktivista, který zasvětil svůj život práci s chudými lidmi. Indický aktivista a následovník Gándhího, který svůj život zasvětil pomoci lidem trpícím malomocenstvím (leprou). Založil slavnou komunitu Anandwan („Les radosti“). V polovině 50. let matka Gabriela přijela do Anandwanu. Pro Babu Amteho se stala nepostradatelnou posilou. Léčba fyzioterapií: Gavrilia využívala své odborné znalosti k masážím a rehabilitaci pacientů s malomocenstvím. Pomáhala jim rozhýbat ochrnuté končetiny a vracela jim lidskou důstojnost prostřednictvím doteku. Často říkala, že k její službě není potřeba znát cizí jazyky, stačí pět „jazyků“: úsměv, slzy, dotek, modlitba a láska. To přesně ladilo s filozofií Baby Amteho. Baba Amte ji nazýval svou „sestrou“. I po jejím odchodu z Indie zůstali v duchovním kontaktu. Gabriela na něj vzpomínala jako na člověka, který v sobě nesl skutečné světlo, přestože nebyli stejného vyznání.

³ Ιερά Μονή Αγίων Μάρθας και Μαρίας εν Βηθανία – Posvátný monastýr svatých Marty a Marie v Betanii. Řecký pravoslavný ženský monastýr svaté Marty a Marie v Betanii (arabsky Al-Eizariya) se nachází na východním svahu Olivové hory, nedaleko Jeruzaléma. Monastýr spravuje Jeruzalémský pravoslavný patriarchát a je zasvěcen sestrám vzkříšeného Lazara. Nazývá se také Monastýr setkání – Μονὴ της Προϋπάντησης, na památku setkání Krista a sester Lazarových, Marty a Marie, na tomto místě, poblíž cesty do Jericha.

⁴ Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl to prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské sliby. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela zvláštní.

⁵ Archimandrita Lazar (Moore). Světským jménem Edgar Moore (1902–1992), byl významný pravoslavný misionář britského původu a plodný překladatel bohoslužebných textů do angličtiny. Narodil se v Anglii a původně působil jako anglikánský duchovní v Indii. V roce 1934 přijal pravoslaví. Později byl v rámci Ruské pravoslavné církve v zahraničí (ROCOR) vysvěcen na kněze a přijal mnišství. Jeho život byl jedním velkým putováním. Působil v Jeruzalémě, dlouhá léta v Indii, poté v Řecku (na Svaté hoře Athos), v Austrálii a nakonec v USA. Zemřel v roce 1992 na Aljašce, kde strávil své poslední roky v modlitbě a práci. Otec Lazar je považován za jednoho z nejdůležitějších překladatelů, kteří zpřístupnili pravoslavnou spiritualitu západnímu světu. Mezi jeho klíčová díla patří překlady Svatých Otců. Přeložil zásadní díla, jako je Nebeský Žebřík od sv. Jana Sinajského nebo poučení avvy Dorothea. Přeložil Žaltář, Časoslov a další bohoslužebné knihy, které se dodnes používají v anglicky mluvících pravoslavných farnostech po celém světě. Pracoval na moderním anglickém překladu Nového zákona, aby byl text srozumitelný pro současné čtenáře. Byl znám svou hlubokou askezí, chudobou a neúnavnou snahou šířit pravoslavnou víru mezi národy, které ji dosud neznaly.

⁶ Archimandrita Lev Gillet (1893–1980). Známý také pod pseudonymem „Mnich východní církve“, byl jednou z klíčových postav pravoslaví na Západě. Narodil se jako Louis Gillet ve Francii do římskokatolické rodiny. Studoval filozofii a psychologii. Během první světové války byl v zajetí, kde se setkal s ruskými vězni a začal se zajímat o východní křesťanství. Po válce vstoupil k benediktinům, ale jeho srdce ho táhlo k východnímu obřadu. Vstoupil do řeckokatolického kláštera řádu studitů v Haliči (dnešní Ukrajina), kde přijal jméno Lev a stal se blízkým spolupracovníkem metropolity Andreje Šeptyckého. Postupně však došel k přesvědčení, že pravda církve tkví v Pravoslaví. V roce 1928 byl v Paříži přijat do pravoslavné církve. Stal se rektorem první francouzsky mluvící pravoslavné farnosti v Paříži. Chtěl ukázat, že pravoslaví není jen „ruské“ nebo „řecké“, ale je univerzální. V této době se sblížil s kruhem intelektuálů kolem Institutu sv. Sergia a se starcem Siluánem ze Svaté hory Athos. Od roku 1938 žil v Londýně jako kaplan Fellowship of St Alban and St Sergius (společenství pro dialog mezi pravoslavnými a anglikány). Své knihy začal podepisovat prostým pseudonymem „Un Moine de l’Église d’Orient“ (Mnich východní církve), aby upozornil na Krista, nikoliv na sebe. Zemřel v Londýně v roce 1980. Pro moderní svět znovuobjevil Ježíšovu modlitbu a učil o Bohu jako o „bezmezně milující Lásce“. Otec Lev se sám stal vyhledávaným duchovním rádcem. Dokázal oslovit lidi různých vyznání i hledající intelektuály. Byl jedním z hlavních popularizátorů této modlitební praxe na Západě. Jeho duchovnost byla zaměřena na nekonečné Boží milosrdenství, nikoliv na zákonictví.

⁷ Zatvor – uzavření se před světem. Jde o duchovní zápas asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo mnišských cel – kelií, aby se oddali nepřetržité anebo nanejvýš soustředěné modlitbě Ježíšově.

⁸ Čotky (podle ruského чётки, tj. počítadlo; popř. z řečtiny: κομποσκοίνι, komboskini; či v srbštině: бројаница, brojanica) je název pro modlitební provázek – pomocný prostředek k udržování modlitby, na kterém jsou upleteny ozdobné uzlíky nebo navlečena semínka, či korálky, to vše k počítání vyřčených modliteb a modlitebních úklon.

 

Ctihodný otec Jan Klimakos,

igumen Sinajský (♰ 7. stol.)

památka 30. března / 12. dubna, a 4. neděli velkopostní

O původu svatého Jana se nedochovaly téměř žádné zprávy. Dle mínění některých byl Jan Klimakos jedním ze synů svatých Xenofonta a Marie.

Jako šestnáctiletý přišel mladý Jan do monastýru na Svaté hoře Sinaj ¹. Tam se mu stal jeho duchovním učitelem a průvodcem na cestě mnišského života abba Martyrios. Po čtyřech letech na Sinaji svatý Jan Klimakos přijal mnišský postřih. Jeden z přítomných u jeho postřihu, abba Stratigios, předpověděl, že se stane velkým svícnem Kristovy Církve. Po devatenáct let ctihodný Jan vedl duchovní zápas v poslušnosti svému duchovnímu otci.

Po smrti Abby Martyria si ctihodný Jan zvolil život poustevníka a uchýlil se do pustiny zvané Thola, kde strávil čtyřicet let v duchovním zápase mlčení, půstu, modlitby a slz pokání. Není tedy náhoda, že v knize Nebeský žebřík svatý Jan hovoří o slzách pokání takto: „Stejně jako oheň pohlcuje rákos, tak i čistá slza pohlcuje veškerou zjevnou i nezjevnou špínu ².“

Jeho svatá modlitba byla mocná a účinná, jak dokazuje příklad ze života svatého. Ctihodný Jan měl duchovního žáka, mnicha Mojžíše. Jednoho dne Jan nařídil Mojžíšovi, aby do zahrady přinesl zeminu na záhony. Mnich Mojžíš se po vykonání svého poslušenství ³ uložil k odpočinku ve stínu velkého útesu kvůli silnému letnímu horku. Svatý Jan byl v té době ve své cele a odpočíval po modlitbě. Najednou se mu zjevil ctihodný muž, probudil svatého asketu a vyčítavě se ho zeptal: „Proč tu, Jane, pokojně odpočíváš, zatímco Mojžíš je v nebezpečí?“ Svatý Jan se okamžitě probudil a začal se za svého žáka modlit. Když se jeho žák večer vrátil, svatý se ho zeptal, zda se mu něco nestalo. Mnich odpověděl: „Ne, ale byl jsem ve velkém nebezpečí. Téměř mě rozdrtil velký kus skály, který se odlomil od útesu, pod nímž jsem v poledne usnul. Naštěstí se mi zdálo, že mě voláš, tak jsem vyskočil a rozběhl se, a v tu chvíli se na místo, odkud jsem uprchl, s hlasitým rachotem zřítil obrovský kámen...“

O způsobu mnišského života ctihodného Jana je známo, že jedl to, co postní pravidlo nezakazovalo, ale vždy s mírou. Netrávil noci bez spánku, ale nespal také déle, než bylo nutné k udržení sil tak aby neustálou bdělostí neztratil rozum. „Nepostil jsem se nadmíru,“ říkal sám o sobě, „ani jsem se neoddával usilovným nočním bděním, ani jsem neležel na zemi, ale pokořil jsem se... a Pán mě rychle zachránil.“

Pozoruhodným příkladem pokory svatého Jana Klimaka byl tento. Obdařen pronikavou a bystrou myslí, moudrý díky hluboké duchovní zkušenosti, s láskou dával poučení všem, kdo k němu přicházeli, a vedl je ke spáse. Když však někteří přicházeli a ze závisti mu vyčítali jeho mnohomluvnost, kterou pak připisovali marnivosti, ctihodný Jan na sebe vzal mlčení, aby nedával důvod k odsuzování, a mlčel takto po celý rok. Závistníci si následně uvědomili svou chybu a obrátili se ke ctihodnému s prosbou, aby je nezbavoval užitku z těchto duchovních rozhovorů a besed.

Ctihodný Jan svůj duchovní zápas před lidským zrakem skrýval, a proto se někdy uchyloval do samoty jeskyně. Avšak sláva jeho svatosti se rozšířila daleko za hranice místa, kde vedl svůj modlitební zápas a návštěvníci všech společenských vrstev a původu k němu neustále přicházeli, žízniví po slovech poučení a spásy.

Ve věku 75 let, po čtyřiceti letech asketického života v samotě, byl svatý vybrán za igumena Sinajského monastýru. Sinajský monastýr pak ctihodný Jan vedl a spravoval okolo čtyř let. Ke konci života, Pán obdařil ctihodného blahodatnými dary jasnozřivosti a zázraků.

Během své správy monastýru, na žádost svatého Jana ⁴, igumena monastýru svatého Jiří v poušti Raithu, ctihodný sepsal slavnou knihu Nebeský žebřík – vedení k vzestupu k duchovní dokonalosti ⁵.

Na konci svého života ustanovil blažený Jan svým nástupcem ve vedení monastýru svého bratra Georgia – Jiřího. Když byl ctihodný Jan na prahu smrti, Jiří mu řekl: „Takže mě opouštíš a odcházíš! Modlil jsem se však, abys mě k Pánu vyslal jako prvního, neboť bez tebe není v mé moci být pastýřem tohoto bratrstva.“ Jan ho však povzbudil těmito slovy: „Nebuď smutný a trpký, netrap se. Pokud najdu tu blahodať u Boha, nedovolím ti žít ani rok po mně.“ A skutečně, deset měsíců po Janově smrti, i Jiří odešel k Pánu. Předpokládá se, že Jiří byl tím biskupem z Faranu, který v roce 680 přenesl sídlo biskupství do monastýru na hoře Sinaj. Jiřího biskupem nazývá i ctihodný Anastasios Sinajský ve svém díle „Souhrnná vyprávění o svatých otcích na hoře Sinaj“ ⁶.

Svatý Jan zesnul v pokoji jako osmdesátiletý starec, okolo roku 606 (je však také možný rok jeho zesnutí 563 nebo i 649).

¹ Monastýr svaté Kateřiny na hoře Sinaj. Ιερά Μονή Αγίας Αικατερίνης στο Όρος Σινά, دير س‍تانر س. Mužský monastýr Sinajské Pravoslavné Církve, který se nachází na jižním Sinaji v Egyptě. Jeden z nejstarších a nepřetržitě fungujících křesťanských monastýrů na světě. Založen byl ve 4. století v centru Sinajského poloostrova na úpatí hory Sinaj (biblický Choreb) v nadmořské výšce 1 570 m. Opevněná budova monastýru byla postavena na příkaz císaře Justiniána v 6. století. Původně se monastýr nazýval Monastýr Proměnění Páně nebo také Monastýr Hořícího keře. Od XI. století v souvislosti s velkým rozšířením úcty ke svaté Kateřině Alexandrijské, jejíž ostatky objevili sinajští mniši v 8. století, dostal monastýr nové pojmenování, Monastýr svaté Kateřiny.

² Slova z knihy Nebeský žebřík, Stupeň sedmý – O radostném žalu. Nakladatelství Pavel Mervart 2015. 

³ Poslušenství. Je jedním ze tří slibů mnišství (spolu s celibátem a chudobou). Mnich je poslušný monastýrskému řádu a svému igumenovi. Nazývá se tak také přípravné období poslušenství či poslušnictví (noviciát) pro ty, kteří si přejí přijmout mnišství. Je povinné pro všechny, kdo žijí v monastýru, aby vykonávali nějakou práci. Dané poslušenství závisí na způsobu života monastýru. Stálé či trvalé poslušenství u mnichů se podobá zaměstnání (jako je například ekonomický správce, administrátor, sklepmistr, sbormistr, duchovní, pekař prosfor, kuchař, kostelník, malíř ikon, krejčí, švec, zahradník, dodavatel a hostinský a mnohé další).

⁴ Ctihodný Jan Raitský (♰ 7. stol.). Památka na svátek Sboru Sinajských ctihodných, který připadá na středu Světlého týdne. Igumen monastýru svatého velkého mučedníka Jiřího, v poušti Raithu. Ten se nachází v blízkosti dnešního města El – Tor, mezi monastýrem Svaté Kateřiny a Rudým mořem. Ze sbírky Apophthegmata Patrum Aegyptiorum – Αποφθέγματα των Πατέρων (Výroky pouštních otců) víme, že Jan pocházel z oblasti Kilikie v Malé Asii. Ctihodný Jan Moschos (♰ 622), ve své knize „Duchovní louka“ (Λειμών) zmiňuje, že v této pustině žil po dobu 76 let. Ve výrocích obsažených v obou sbírkách ctihodný Jan Raitský nabádal ke vzdalování se od tělesných tužeb a k napodobování přísnosti a duchovního mlčení mnichů předchůdců, aby se místo asketů, očištěné modlitbou a půstem od běsů a démonů, nestalo útočištěm pro trhovce. Ctihodný Jan Raitský byl současníkem ctihodného Jana Klimaka († 649) a byl také adresátem jeho díla Duchovní žebřík.

⁵ Nebeský žebřík. Slavné dílo ctihodného Jana Klimaka „Nebeský žebřík“ bylo napsáno na konci šestého století na žádost ctihodného Jana, igumena Raitského monastýru. Obraz „Žebříku“ je převzat z Bible, která popisuje vidění Jakubova žebříku, po kterém vystupují a sestupují andělé (Genesis 28,12). Dílo patří do kategorie duchovní asketické literatury a skládá se z 30 kapitol, které představují „stupně“ ctností, po kterých musí křesťan vystoupat na cestě k duchovní dokonalosti. Počet stupňů má symbolický význam, který je odhalen v předmluvě – „Předmluva ke knize této, nazvané Duchovní desky.“ 30 let je věk, ve kterém Ježíš Kristus zahájil své veřejné působení. Věří se, že 30 schodů symbolizuje duchovní růst a dostižení zralosti ve víře, stejně jako Kristus dosáhl svého povolání ve věku 30 let. Obraz žebříku, uplatněný na duchovní život naznačuje na jedné straně potřebu duchovní dokonalosti a vzestupu k Bohu a na druhé straně postupnost tohoto výstupu:

- Stupně 1-4: zápas se světskou marnivostí (zřeknutí se světského života, potlačení sklonu k vášním, dobrovolné vyhnanství, poslušnost)

- Stupně 5-7: zármutky a žal na cestě k pravé blaženosti (pokání, pamatování na smrt, radostný žal)

- Stupně 8-26: boj s neřestmi (mlčení, tělesná čistota, tělesná bdělost atd.)

- Stupně 27-29: duševní pokoj (mlčení – klid duše i těla, modlitba, osvobození od vášní)

- Stupeň 30: vrchol cesty – spojení tří hlavních ctností (víra, naděje a láska).

Ideálem křesťana zde vystupuje mnich (asketa), jehož základem života je mírnost, nezlobnost, půst a tělesná čistota. Zotročení člověka zhoubnými vášněmi nazývá ctihodný Jan Klimak otroctvím a nemocí. Podle míry jejich překonání se získávají odpovídající ctnosti. Postup vzniku zhoubných vášní popisuje jako šest období: vnuknutí, spojení, shoda, zajetí, boj a zhoubná vášeň – neřest. Janovo učení pak dosahuje vrcholu Sinaje: tichosti a božského vidění.

V češtině tato kniha vyšla pod názvem Nebeský žebřík Ióanna Klimaka v nakladatelství Pavel Mervart v roce 2015, a to v překladu Aleny Sarkissian.

⁶ Souhrnná vyprávění o svatých otcích na hoře Sinaj – Διηγήσεις περιεκτικαὶ τῶν ἐν τῷ ὄρει Σινᾷ ἁγίων πατέρων – Narrationes – Rozmanitá vyprávění o sinajských otcích.  Takto se nazývá sbírka 39 krátkých příběhů, jejichž autorem je pravděpodobně ctihodný Anastasios Sinajský (7. století). Texty jsou fascinujícím svědectvím o životě mnichů v drsné sinajské poušti a v monastýru svaté Kateřiny.

 

Čtyřicet dva mučedníků z Amoria (♰ 845)

památka 6. / 19. března

Mučedníci z Amoria, čtyřicet dva vojáků, kteří trpěli pro Krista. Během války mezi řeckým císařem Theofilem (829-842) a Saracény se těmto druhým podařilo obléhat město Amorion (Frygie).

V důsledku zrady vojevůdce Vaditzise, město Amorion padlo a čtyřicet dva jeho obránců – vojáků bylo zajato a posláno do Sýrie. Během sedmi let mučivého věznění byli zajatci marně přesvědčováni, aby se zřekli své křesťanské víry a přijali islám. Vytrvale a urputně odmítali všechny klamavé nabídky, které je měly obelstít, statečně snášeli i hrozivé výhrůžky.

Po dlouhém mučení, aniž by zlomili ducha křesťanských vojáků, byli všichni nakonec odsouzeni k smrti. Mučitelé doufali, že odolnost svatých mučedníků, bude nakonec zlomena před jejich popravou.

Avšak odsouzení muži, ke svým katům přistupovali bez bázně a pokojně. Všem byli setnuty hlavy a jejich těla vhozena do řeky Eufrat. Církevní služba k jejich cti, oslavuje svaté mučedníky: „přeblaženého“ Theodora, „neporazitelného“ Kallista, „statečného“ Konstantina, „podivuhodného“ Theofila a „nejodvážnějšího“ Vasoje (Basoes). Další z těchto čtyřiceti dvou mučedníků, jsou svými jmény ještě známi Aetius a Melissenos.

Zrádce Vaditzis se hanebnému osudu nevyhnul. Nepřátelé věděli, že zrádci nemohou důvěřovat, a nakonec byl jimi zabit.

Evodius Konstantinopolský (♰ 883) sestavil „Slovo o čtyřiceti dvou mučednících z Amoria“ – Martyrium o mučednické smrti čtyřiceti dvou mučedníků z Amoria. Evodius v něm popsal duchovní zápas mučedníků především jako teologický zápas mezi křesťanskými vězni a muslimskými mučiteli o víru.

Tropar, hlas 3.

Uctěme Bohem Slovem shromážděný pluk, čtyřiceti a dvou mučedníků, kteří ve společném úsilí trpěli. Neboť sjednoceni blahodatí víry, ustavili posvátný, nepřemožitelný zástup a stali se dědici Kristovými, když před mečem sklonili své šíje.