Ctihodný otec Jan Klimakos,

igumen Sinajský (♰ 7. stol.)

památka 30. března / 12. dubna, a 4. neděli velkopostní

O původu svatého Jana se nedochovaly téměř žádné zprávy. Dle mínění některých byl Jan Klimakos jedním ze synů svatých Xenofonta a Marie.

Jako šestnáctiletý přišel mladý Jan do monastýru na Svaté hoře Sinaj ¹. Tam se mu stal jeho duchovním učitelem a průvodcem na cestě mnišského života abba Martyrios. Po čtyřech letech na Sinaji svatý Jan Klimakos přijal mnišský postřih. Jeden z přítomných u jeho postřihu, abba Stratigios, předpověděl, že se stane velkým svícnem Kristovy Církve. Po devatenáct let ctihodný Jan vedl duchovní zápas v poslušnosti svému duchovnímu otci.

Po smrti Abby Martyria si ctihodný Jan zvolil život poustevníka a uchýlil se do pustiny zvané Thola, kde strávil čtyřicet let v duchovním zápase mlčení, půstu, modlitby a slz pokání. Není tedy náhoda, že v knize Nebeský žebřík svatý Jan hovoří o slzách pokání takto: „Stejně jako oheň pohlcuje rákos, tak i čistá slza pohlcuje veškerou zjevnou i nezjevnou špínu ².“

Jeho svatá modlitba byla mocná a účinná, jak dokazuje příklad ze života svatého. Ctihodný Jan měl duchovního žáka, mnicha Mojžíše. Jednoho dne Jan nařídil Mojžíšovi, aby do zahrady přinesl zeminu na záhony. Mnich Mojžíš se po vykonání svého poslušenství ³ uložil k odpočinku ve stínu velkého útesu kvůli silnému letnímu horku. Svatý Jan byl v té době ve své cele a odpočíval po modlitbě. Najednou se mu zjevil ctihodný muž, probudil svatého asketu a vyčítavě se ho zeptal: „Proč tu, Jane, pokojně odpočíváš, zatímco Mojžíš je v nebezpečí?“ Svatý Jan se okamžitě probudil a začal se za svého žáka modlit. Když se jeho žák večer vrátil, svatý se ho zeptal, zda se mu něco nestalo. Mnich odpověděl: „Ne, ale byl jsem ve velkém nebezpečí. Téměř mě rozdrtil velký kus skály, který se odlomil od útesu, pod nímž jsem v poledne usnul. Naštěstí se mi zdálo, že mě voláš, tak jsem vyskočil a rozběhl se, a v tu chvíli se na místo, odkud jsem uprchl, s hlasitým rachotem zřítil obrovský kámen...“

O způsobu mnišského života ctihodného Jana je známo, že jedl to, co postní pravidlo nezakazovalo, ale vždy s mírou. Netrávil noci bez spánku, ale nespal také déle, než bylo nutné k udržení sil tak aby neustálou bdělostí neztratil rozum. „Nepostil jsem se nadmíru,“ říkal sám o sobě, „ani jsem se neoddával usilovným nočním bděním, ani jsem neležel na zemi, ale pokořil jsem se... a Pán mě rychle zachránil.“

Pozoruhodným příkladem pokory svatého Jana Klimaka byl tento. Obdařen pronikavou a bystrou myslí, moudrý díky hluboké duchovní zkušenosti, s láskou dával poučení všem, kdo k němu přicházeli, a vedl je ke spáse. Když však někteří přicházeli a ze závisti mu vyčítali jeho mnohomluvnost, kterou pak připisovali marnivosti, ctihodný Jan na sebe vzal mlčení, aby nedával důvod k odsuzování, a mlčel takto po celý rok. Závistníci si následně uvědomili svou chybu a obrátili se ke ctihodnému s prosbou, aby je nezbavoval užitku z těchto duchovních rozhovorů a besed.

Ctihodný Jan svůj duchovní zápas před lidským zrakem skrýval, a proto se někdy uchyloval do samoty jeskyně. Avšak sláva jeho svatosti se rozšířila daleko za hranice místa, kde vedl svůj modlitební zápas a návštěvníci všech společenských vrstev a původu k němu neustále přicházeli, žízniví po slovech poučení a spásy.

Ve věku 75 let, po čtyřiceti letech asketického života v samotě, byl svatý vybrán za igumena Sinajského monastýru. Sinajský monastýr pak ctihodný Jan vedl a spravoval okolo čtyř let. Ke konci života, Pán obdařil ctihodného blahodatnými dary jasnozřivosti a zázraků.

Během své správy monastýru, na žádost svatého Jana ⁴, igumena monastýru svatého Jiří v poušti Raithu, ctihodný sepsal slavnou knihu Nebeský žebřík – vedení k vzestupu k duchovní dokonalosti ⁵.

Na konci svého života ustanovil blažený Jan svým nástupcem ve vedení monastýru svého bratra Georgia – Jiřího. Když byl ctihodný Jan na prahu smrti, Jiří mu řekl: „Takže mě opouštíš a odcházíš! Modlil jsem se však, abys mě k Pánu vyslal jako prvního, neboť bez tebe není v mé moci být pastýřem tohoto bratrstva.“ Jan ho však povzbudil těmito slovy: „Nebuď smutný a trpký, netrap se. Pokud najdu tu blahodať u Boha, nedovolím ti žít ani rok po mně.“ A skutečně, deset měsíců po Janově smrti, i Jiří odešel k Pánu. Předpokládá se, že Jiří byl tím biskupem z Faranu, který v roce 680 přenesl sídlo biskupství do monastýru na hoře Sinaj. Jiřího biskupem nazývá i ctihodný Anastasios Sinajský ve svém díle „Souhrnná vyprávění o svatých otcích na hoře Sinaj“ ⁶.

Svatý Jan zesnul v pokoji jako osmdesátiletý starec, okolo roku 606 (je však také možný rok jeho zesnutí 563 nebo i 649).

¹ Monastýr svaté Kateřiny na hoře Sinaj. Ιερά Μονή Αγίας Αικατερίνης στο Όρος Σινά, دير س‍تانر س. Mužský monastýr Sinajské Pravoslavné Církve, který se nachází na jižním Sinaji v Egyptě. Jeden z nejstarších a nepřetržitě fungujících křesťanských monastýrů na světě. Založen byl ve 4. století v centru Sinajského poloostrova na úpatí hory Sinaj (biblický Choreb) v nadmořské výšce 1 570 m. Opevněná budova monastýru byla postavena na příkaz císaře Justiniána v 6. století. Původně se monastýr nazýval Monastýr Proměnění Páně nebo také Monastýr Hořícího keře. Od XI. století v souvislosti s velkým rozšířením úcty ke svaté Kateřině Alexandrijské, jejíž ostatky objevili sinajští mniši v 8. století, dostal monastýr nové pojmenování, Monastýr svaté Kateřiny.

² Slova z knihy Nebeský žebřík, Stupeň sedmý – O radostném žalu. Nakladatelství Pavel Mervart 2015. 

³ Poslušenství. Je jedním ze tří slibů mnišství (spolu s celibátem a chudobou). Mnich je poslušný monastýrskému řádu a svému igumenovi. Nazývá se tak také přípravné období poslušenství či poslušnictví (noviciát) pro ty, kteří si přejí přijmout mnišství. Je povinné pro všechny, kdo žijí v monastýru, aby vykonávali nějakou práci. Dané poslušenství závisí na způsobu života monastýru. Stálé či trvalé poslušenství u mnichů se podobá zaměstnání (jako je například ekonomický správce, administrátor, sklepmistr, sbormistr, duchovní, pekař prosfor, kuchař, kostelník, malíř ikon, krejčí, švec, zahradník, dodavatel a hostinský a mnohé další).

⁴ Ctihodný Jan Raitský (♰ 7. stol.). Památka na svátek Sboru Sinajských ctihodných, který připadá na středu Světlého týdne. Igumen monastýru svatého velkého mučedníka Jiřího, v poušti Raithu. Ten se nachází v blízkosti dnešního města El – Tor, mezi monastýrem Svaté Kateřiny a Rudým mořem. Ze sbírky Apophthegmata Patrum Aegyptiorum – Αποφθέγματα των Πατέρων (Výroky pouštních otců) víme, že Jan pocházel z oblasti Kilikie v Malé Asii. Ctihodný Jan Moschos (♰ 622), ve své knize „Duchovní louka“ (Λειμών) zmiňuje, že v této pustině žil po dobu 76 let. Ve výrocích obsažených v obou sbírkách ctihodný Jan Raitský nabádal ke vzdalování se od tělesných tužeb a k napodobování přísnosti a duchovního mlčení mnichů předchůdců, aby se místo asketů, očištěné modlitbou a půstem od běsů a démonů, nestalo útočištěm pro trhovce. Ctihodný Jan Raitský byl současníkem ctihodného Jana Klimaka († 649) a byl také adresátem jeho díla Duchovní žebřík.

⁵ Nebeský žebřík. Slavné dílo ctihodného Jana Klimaka „Nebeský žebřík“ bylo napsáno na konci šestého století na žádost ctihodného Jana, igumena Raitského monastýru. Obraz „Žebříku“ je převzat z Bible, která popisuje vidění Jakubova žebříku, po kterém vystupují a sestupují andělé (Genesis 28,12). Dílo patří do kategorie duchovní asketické literatury a skládá se z 30 kapitol, které představují „stupně“ ctností, po kterých musí křesťan vystoupat na cestě k duchovní dokonalosti. Počet stupňů má symbolický význam, který je odhalen v předmluvě – „Předmluva ke knize této, nazvané Duchovní desky.“ 30 let je věk, ve kterém Ježíš Kristus zahájil své veřejné působení. Věří se, že 30 schodů symbolizuje duchovní růst a dostižení zralosti ve víře, stejně jako Kristus dosáhl svého povolání ve věku 30 let. Obraz žebříku, uplatněný na duchovní život naznačuje na jedné straně potřebu duchovní dokonalosti a vzestupu k Bohu a na druhé straně postupnost tohoto výstupu:

- Stupně 1-4: zápas se světskou marnivostí (zřeknutí se světského života, potlačení sklonu k vášním, dobrovolné vyhnanství, poslušnost)

- Stupně 5-7: zármutky a žal na cestě k pravé blaženosti (pokání, pamatování na smrt, radostný žal)

- Stupně 8-26: boj s neřestmi (mlčení, tělesná čistota, tělesná bdělost atd.)

- Stupně 27-29: duševní pokoj (mlčení – klid duše i těla, modlitba, osvobození od vášní)

- Stupeň 30: vrchol cesty – spojení tří hlavních ctností (víra, naděje a láska).

Ideálem křesťana zde vystupuje mnich (asketa), jehož základem života je mírnost, nezlobnost, půst a tělesná čistota. Zotročení člověka zhoubnými vášněmi nazývá ctihodný Jan Klimak otroctvím a nemocí. Podle míry jejich překonání se získávají odpovídající ctnosti. Postup vzniku zhoubných vášní popisuje jako šest období: vnuknutí, spojení, shoda, zajetí, boj a zhoubná vášeň – neřest. Janovo učení pak dosahuje vrcholu Sinaje: tichosti a božského vidění.

V češtině tato kniha vyšla pod názvem Nebeský žebřík Ióanna Klimaka v nakladatelství Pavel Mervart v roce 2015, a to v překladu Aleny Sarkissian.

⁶ Souhrnná vyprávění o svatých otcích na hoře Sinaj – Διηγήσεις περιεκτικαὶ τῶν ἐν τῷ ὄρει Σινᾷ ἁγίων πατέρων – Narrationes – Rozmanitá vyprávění o sinajských otcích.  Takto se nazývá sbírka 39 krátkých příběhů, jejichž autorem je pravděpodobně ctihodný Anastasios Sinajský (7. století). Texty jsou fascinujícím svědectvím o životě mnichů v drsné sinajské poušti a v monastýru svaté Kateřiny.

 

Čtyřicet dva mučedníků z Amoria (♰ 845)

památka 6. / 19. března

Mučedníci z Amoria, čtyřicet dva vojáků, kteří trpěli pro Krista. Během války mezi řeckým císařem Theofilem (829-842) a Saracény se těmto druhým podařilo obléhat město Amorion (Frygie).

V důsledku zrady vojevůdce Vaditzise, město Amorion padlo a čtyřicet dva jeho obránců – vojáků bylo zajato a posláno do Sýrie. Během sedmi let mučivého věznění byli zajatci marně přesvědčováni, aby se zřekli své křesťanské víry a přijali islám. Vytrvale a urputně odmítali všechny klamavé nabídky, které je měly obelstít, statečně snášeli i hrozivé výhrůžky.

Po dlouhém mučení, aniž by zlomili ducha křesťanských vojáků, byli všichni nakonec odsouzeni k smrti. Mučitelé doufali, že odolnost svatých mučedníků, bude nakonec zlomena před jejich popravou.

Avšak odsouzení muži, ke svým katům přistupovali bez bázně a pokojně. Všem byli setnuty hlavy a jejich těla vhozena do řeky Eufrat. Církevní služba k jejich cti, oslavuje svaté mučedníky: „přeblaženého“ Theodora, „neporazitelného“ Kallista, „statečného“ Konstantina, „podivuhodného“ Theofila a „nejodvážnějšího“ Vasoje (Basoes). Další z těchto čtyřiceti dvou mučedníků, jsou svými jmény ještě známi Aetius a Melissenos.

Zrádce Vaditzis se hanebnému osudu nevyhnul. Nepřátelé věděli, že zrádci nemohou důvěřovat, a nakonec byl jimi zabit.

Evodius Konstantinopolský (♰ 883) sestavil „Slovo o čtyřiceti dvou mučednících z Amoria“ – Martyrium o mučednické smrti čtyřiceti dvou mučedníků z Amoria. Evodius v něm popsal duchovní zápas mučedníků především jako teologický zápas mezi křesťanskými vězni a muslimskými mučiteli o víru.

Tropar, hlas 3.

Uctěme Bohem Slovem shromážděný pluk, čtyřiceti a dvou mučedníků, kteří ve společném úsilí trpěli. Neboť sjednoceni blahodatí víry, ustavili posvátný, nepřemožitelný zástup a stali se dědici Kristovými, když před mečem sklonili své šíje.

 

 

Svt. Theofilakt Vyznavač,

biskup Nikomédský (♰ 845)

památka 8. / 21. března

Žil v Konstantinopoli v osmém století v čase ikonoborecké hereze. Po smrti ikonoboreckého císaře Lva IV. Chazara v roce 780 nastoupil na trůn císař Konstantin VI. Tehdy došlo ke střídání patriarchů. Svatý patriarcha Pavel IV. (♰ 784), který již neměl sílu vést své stádo v době sílícího ikonoborectví, dobrovolně opustil biskupskou katedru (784). Na jeho místo byl zvolen svt. Tarasios (♰ 806), tehdejší císařův nejvýznamnější rádce. Na naléhání nového patriarchy byl svolán Sedmý všeobecný sněm (787), který odsoudil ikonoboreckou herezi. Pro pravoslaví nastaly poměrně pokojné časy; dříve zavírané monastýry se opět začaly zaplňovat mnichy.

Svatý Theofylakt, oddaný žák svatého Tarasia, se s požehnáním patriarchy uchýlil spolu se svatým Michaelem do monastýru na pobřeží Černého moře. Díky své bohumilé práci a soustředěnému modlitebnímu zápasu obdrželi tito horliví asketové od Boha dar činění zázraků. Jedním z nich bylo, když díky jejich modlitbám během velkého sucha, kdy ženci na polích umdlévali žízní, začalo z prázdného džbánu téct tolik vody, že vystačila na celý den.

Po několika letech odříkání v monastýru byli oba patriarchou Tarasiem rukopoloženi na biskupy: svatý Michal byl jmenován biskupem v Synadě a svatý Theofylaktos biskupem v Nikomédii.

V Nikomédii se svatý Theofylakt neúnavně staral o svěřené stádo. Stavěl chrámy, nemocnice a hospice, štědře rozdával milodary, pečoval o sirotky, vdovy a nemocné. Osobně se staral i o malomocné a neštítil se omývat jejich rány.

V Nikomedii se svatý Theofylakt neúnavně staral o svěřené stádo. Stavěl chrámy, nemocnice a hospice, štědře rozdával milodary, staral se o sirotky, vdovy a nemocné a osobně se staral o malomocné, neprotivil si ani omývat jejich rány.

Když na císařský trůn nastoupil ikonoborec Lev V. Armén (813–820), hrozná hereze znovu vzplála s novou silou. Svt. Nikeforos I. Vyznavač, patriarcha konstantinopolský (♰ 828), nástupce svatého patriarchy Tarasia, nemohl císaře ikonoborce nijak ovlivnit. Spolu se svt. Theofylaktem a dalšími biskupy – svt. Emiliánem Kyzickým (♰ 820), svt. Euthymiem Sardským (♰ 831), Eudoxiem z Amorie, svt. Michaelem Synnadským (♰ 821) a Josefem Tesalonickým (♰ 826) – se marně snažil přesvědčit císaře, aby nenarušoval pokoj Církve.

Svatý Theofylakt, přítomný u císařových jednání s patriarchou, odsoudil heretiky a císaři Lvu Arménovi předpověděl blízkou záhubu. Za své smělé proroctví byl poslán do vyhnanství v pevnosti Strovil v Kárii. Zde strádal po dobu třiceti let až do své smrti okolo roku 845.

Na základě všeobecných amnestií nebyl na své původní místo biskupa už nikdy navrácen – ani za císaře Michaela II. Amorijského, ani za císařovny Theodory, obnovitelky úcty k ikonám. Důvodem byly intriky dvorního duchovenstva, které ho nemělo v lásce. V roce 847 byly jeho svaté ostatky přeneseny do Nikomédie. Tam byly uloženy v chrámu svatých Kosmy a Damiána, který sám založil.

 

Ctihodný Michal Vyznavač,

biskup synnadský (♰ 821)

památka 23. května / 5. června

Od mládí usiloval o mnišský život,svt. Tarasios, patriarcha Konstantinopolský (♰ 806), jej poslal do monastýru na břehu Černého moře.

Do tohoto monastýru spolu s ním, vstoupil i jeho přítel svatý Theofylakt (♰ 842), budoucí biskup nikomédský. Oba ctihodní, v monastýru horlivě konali činy spásy a brzy byli oslaveni blahodatnými dary Páně. Jedním z těchto darů, byl ten, kdy během žní, lidem prací žízní vyčerpaní, začala skrze modlitbu těchto mnichů, z prázdné měděné nádoby proudit voda.

Svt. Tarasios, patriarcha Konstantinopolský, rukopoložil ctihodného Michala, na biskupa města Synnada, na jihu Frýgie. Pro svůj svatý život a moudrost, si svt. Michal, vysloužil hlubokou lásku věřících a úctu císařů Nikefora I. a Michaela I. Rangabe.

V roce 787, se svt. Michal, zúčastnil Sedmého Všeobecného sněmu v Niceji. Když pak na trůn nastoupil císař Leon V. Arménský (813-820), horlivý zastánce ikonoborecké hereze, začalo pro Církev, znovu období nepokojů a pronásledování. Císař Leon V. Arménský, začal vyhánět pravoslavné biskupy z jejich stolců a na jejich místo, nechal ustanovovat, stoupence ikonoborectví.

Svt. Michal, tehdy pevně hájil Pravoslaví a statečně se stavěl proti heretikům, odsuzujíce jejich bludy a lži. Leon V. Arménský, nechal svatého Michala odsoudit, ten se však, ani jeho soudu, ani mučení nebál a na jeho pronásledování mu odpověděl: „Uctívám a ctím svaté ikony, Spasitele mého Ježíše Krista a Přečisté Panny Marie, Matky Jeho, i všech svatých a klaním se jim. Tvůj příkaz, který nařizuje odstranit ikony z chrámů, nikdy nevyplním“. Poté, byl císařem Leonem V. Arménem, poslán do vyhnanství, do města Eudocias v Pamfýlii. Tam tento svatý vyznavač, okolo roku 821 zemřel.

Ctěná hlava, svt. Michala, se nyní schraňuje v Lávře ctihodného Athanasia Athosského, další část jeho svatých ostatků, pak je ve svatohorském monastýru Iveron.

 

Svt. Řehoř Palama, arcibiskup soluňský (♰ 1359)

památka 14. / 27. listopadu a 2. neděli velkopostní

Světitel Řehoř, který žil ve 14. století, se narodil v Konstantinopoli urozeným a zbožným rodičům. Ve svých 20 letech opustil svět a přijal mnišství v jednom z monastýrů na hoře Athos. Žil velmi zbožným životem, dostalo se mu božských zjevení a od Boha přijal i dary uzdravování. Když byl svatý Řehoř ustanoven knězem a sloužil Boží tajiny, dojímal přítomné na své liturgii, kterou sloužil k dojetí a slzám. Jeho současníci, ohromeni Řehořovým ctnostným životem, ho nazývali Bohonoscem. Obzvláště velkou službu prokázal Církvi Řehoř tím, že usvědčil v bludech lživé učitele, kteří odmítali pravoslavné učení o duchovním blahodatném – Nestvořeném Světle, které osvěcuje vnitřního člověka a které se někdy zjevuje viditelně, tak jako na hoře Tábor (Mat 17,2; Mk 9, 2-3; Luk 9, 26), či na tváři Mojžíše po jeho rozhovoru s Bohem na hoře Sinaj (Ex 34, 29-30, 35). Takovými lživými učiteli se ukázali Varlám mnich Kalabrijský a Řehoř Akindynos.

Varlám Kalabrijský a jeho následovníci se domnívali, že světlo spatřené na Táboře je stvořené, a nikoli světlo věčné – Nestvořené Světlo, jak praví Církev. Tvrdili, že žádnou modlitbou nelze dosáhnout vnějšího ozáření nebeským světlem, že blahodať a světlo budoucího věku jsou společné Otci, Synu a Svatému Duchu, kterými budou spravedliví osvíceni jako slunce, jak Kristus předznamenal tím, že zazářil na hoře; a že obecně každá moc a každé působení Trojjediného Božství patří do sféry stvoření; proto bezbožně rozdělili jedno a totéž Božství na stvořené a nestvořené a ty, kdo s úctou uznávají toto Božské světlo, každou moc a každé působení jako nestvořené, nazývali dvojbožníky a mnohobožníky (ditheisty a polyteisty).

Varlám považoval víru Athoských poustevníků v nahlížení na Boží světlo tělesným zrakem a přípravu na něj prostřednictvím smyslů za blud, a proto proti nim podal písemnou stížnost konstantinopolskému patriarchovi Janovi XIV. Kallekovi (1341–1347). Z tohoto důvodu byl v roce 1341 svolán, v konstantinopolském chrámu Hagia Sofia sněm mnoha biskupů, kterému předsedal patriarcha. Na tomto sněmu Palamas svými plamennými slovy tak odsoudil Varlámuv blud, že ponížený učitel lží odešel do Itálie a zanechal za sebou plevel tohoto svého lživého učení, který po něm znovu rozséval mnich Akindynos. V Konstantinopoli byl pak svolán nový sněm proti Akindynovi, na kterém horlivý obránce pravoslaví, svatý Řehoř, ještě více a podrobněji odhalil bludy Varláma a Akindyna, přičemž hájil učení o Božském světle.

Ti, kdo jsou nadutí svou světskou a marnou moudrostí,“ řekl svatý, „a nedopřávají sluchu mužům zkušeným v duchovním učení, když slyší o světle, které ozářilo Pána na hoře Proměnění a které spatřili apoštolové, se domnívají, že v něm je třeba vidět něco smyslového a stvořeného. Proto toto nehmotné, nezapadající a věčné světlo, převyšující nejen smysly, ale i veškerý rozum, snižují na úroveň světla smyslového a stvořeného, ačkoli sám Pán, jenž zazářil světlem na hoře Tábor, jasně ukázal, že toto světlo není stvořené, když ho nazval Božím královstvím (Mt 16,28).

Je Boží království skutečně něčím stvořeným a podřízeným? Obdržel Pán na hoře snad nějaké jiné světlo, které předtím neměl? Nechť je toto rouhání daleko od nás, neboť kdokoli si toto myslí, musí v Kristu přiznat tři přirozenosti: Božskou, lidskou a přirozenost onoho světla. Proto věříme, že při Proměnění nezjevil žádné jiné světlo, ale jen to, které v Něm bylo skryto pod závěsem těla. Toto světlo bylo světlo Božské přirozenosti, a proto je nestvořené, božské. Podle učení otců bohoslovců se tedy Ježíš Kristus na hoře proměnil, aniž by přijal, nebo aniž by se proměnil v něco nového, něco, co by předtím neměl, ale ukázal svým učedníkům pouze to, co již měl. A proč si Pán před Proměněním vybírá nejhlavnější z apoštolů a vede je odděleně na horu? Samozřejmě proto, aby jim ukázal něco velkého a tajemného.

Co je tak důležitého a tajemného na tomto projevu smyslového světla, které měli v hojnosti již nejen vyvolení, ale i ostatní apoštolové? Jak lze slávu a Království Otce i Ducha svatého představovat v nějakém smyslovém světle? Přijde Kristus skutečně v takové slávě a království na konci věku, kdy nebude potřeba světla, ani vzduchu, ani prostoru, ani čehokoli podobného, ale kdy podle apoštola bude Bůh vším ve všem (1 Kor 15,28), tj. bude vším pro všechny? Pokud všechno, pak i světlo. Z toho je zřejmé, že Táborské světlo bylo světlem Božství. A evangelista Jan, poučen Božím zjevením, jasně říká, že budoucí věčné město nebude potřebovat ani slunce, ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek (Zj 21,23). Neukazuje zde jasně téhož Ježíše, který byl nyní božsky proměněn na Táboře a jehož tělo zářilo jako svítilna? Podobně teolog říká o obyvatelích onoho města: „Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem“ (Zj 22,5). Ale jaké jiné světlo je neměnné, není u něho proměny ani střídání světla a stínu (Jak 1,17)? Které světlo je neměnné a nezapadající, kromě světla Božství?“

Pro svoji svatou horlivost v prosazování učení Pravoslavné Církve byl svatý Řehoř posvátným sněmem a císařem přesvědčen, aby přijal rukopoložení na arcibiskupa soluňského. Poté téměř třicet let následně sloužil jako pastýř soluňské církve. Brzy po své smrti byl Církví oslaven pro svou svatost a připočten do zástupu svatých. Ve 14. století, kdy žil a zemřel, svt. Filotheos patriarcha Konstantinopolský (♰ 1379) sepsal jeho životopis a postup církevní služby k jeho památce.

__

¹ Nestvořené Světlo – Ἄκτιστο Φῶς. Nestvořené Světlo – nestvořené Božské působení, zjevené Ježíšem Kristem apoštolům na hoře Tábor (Táborské světlo), které oni vnímali v podobě nadpřirozené záře, jež je ozářila (Matouš 17, 2). Nauka o nestvořeném světle je starokřesťanské učení, které vychází ze slov samotného Spasitele, jenž o sobě řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8, 12). Zjevil se lidstvu jako Světlo, které osvěcuje každého člověka (Jan 1, 9), Pán ohlásil těm, co toužili po spáse, možnost spatřit Jeho předvěčnou slávu.

 

Svt. Theodotos biskup kyrenijský,

mučedník (♰ 315)

památka 2. / 15. března

Pocházel z Galácie v Malé Asii a pro svou moudrost a ctnost byl zvolen biskupem města Kyrenie na Kypru, kde s láskou a horlivostí sloužil Boží Církvi. Během pronásledování křesťanů bezbožným Liciniem (307-324) otevřeně kázal Krista a vyzýval pohany, aby opustili modlářství a obrátili se k pravému Bohu.

Kyperský místodržící Sabinus nařídil, aby byl biskup Theodotos vyhledán a postaven před soud. Svatý, když se o tomto rozkazu dozvěděl, nečekal na vyslání vojáků, ale hned se dostavil před místodržícího a řekl: „Jsem ten, koho hledáte. Přišel jsem kázat Krista, svého Boha.“ Guvernér nařídil, aby svatého ihned nemilosrdně zbili. Poté ho pověsili na strom, tělo mu drásali železnými háky a následně ho znovu odvedli do vězení. O pět dní později byl svatý Theodotos znovu předveden před místodržícího. Ten se domníval, že se biskup po krutém mučení Krista raději zřekne, než aby dál snášel hrozná muka. Svatý Theodotos však nepřestal Krista vyznávat ani kázat.

Když mu Sabinus radil, aby se Krista zřekl a poklonil se modlám, Theodotus odpověděl: „Kdybys znal dobrotu mého Boha, v Něhož skládám svou naději a který mě za tato krátká muka odmění věčným životem, i ty bys toužil trpět pro Něj tak jako já.“ Tehdy svatého nejprve položili na železný rošt, pod kterým rozdělali oheň, potom mu do nohou zatloukli hřeby a nutili ho chodit. Mnozí svědkové mučedníkova utrpení, ohromeni trpělivostí svatého a jeho Bohem darovanými slovy, která kázal, uvěřili v Krista. Když se o tom dozvěděl Sabinus, nařídil zastavit mučení a uvrhnout Theodota znovu do vězení.

V té době svatý císař Konstantin Veliký (♰ 337) udělil všem křesťanům svobodu vyznání a mezi mnoha trpícími a mučenými byl osvobozen i svatý Theodotos. Světitel se vrátil do Kyrenie a po dvou letech biskupské služby pokojně odešel k Pánu okolo roku 315.

 

Ctihodná mučednice Eudokie Heliopolská (♰ 107)

památka 1. / 14. března

Svatá mučednice pro Krista Eudokie byla svým původem samaritánka. Žila ve městě Heliopolis ve Fénicii v Libanonu za vlády císaře Traiana (96-116).

Protože nic nevěděla o Bohu, nechala se vést svým tělem a smilstvem poskvrnila své tělo, které Stvořitel obdařil vzácnou krásou. Z daleka pak za ní přicházeli muži a nabízeli jí velké sumy peněz, aby jim byla po vůli, a tímto hanebným řemeslem nashromáždila obrovské jmění.

Takto bezstarostně žila až do dne, kdy se v sousedním domě zastavil mnich jménem Herman. Z nějakého důvodu tehdy přišel do města Heliopolis. Večer, poté, co vykonal bohoslužbu v patřičnou hodinu ve svém pokoji, stejně tak jako by byl v monastýru, začal Herman číst nahlas z knihy, která hovořila o Posledním soudu, trestu hříšníků a odměně pro spravedlivé. Když Eudokie uslyšela tato hrozná slova, vnitřně se zachvěla. Její svědomí se vymanilo z otupělosti, do níž bylo ponořeno po mnoho let života v hříchu. A celou noc poté, prolévala hořké slzy.

Ráno pak hříšnice spěchala k Hermanovi, padla mu k nohám a se slzami v očích ho prosila, aby jí ukázal cestu ke spáse. Jako v Bohu moudrý duchovní, otec Herman Eudokii správně poučil ve víře a poslal ji domů, aby sebe sama vyzkoušela v pevnosti svého odhodlání tím, že stráví týden v osamělé modlitbě.

Jednou v noci, když se modlila, oplakávajíce svůj dřívější život, spatřila Eudokie náhle jasné světlo a archanděla Michaela, který k ní sestoupil, aby ji vzal na Nebesa. Tam byla Eudokie radostně přivítána Božími vyvolenými. Před Nebeským Královstvím stál ďábel, v přestrojení za ohavného obra, ten obvinil Pána z nespravedlnosti. Podle jeho názoru Bůh přijal pokání zkažené ženy příliš rychle. Tehdy se, ale z nebe ozval velmi něžný hlas: „Takový je Boží záměr a vůle (řecky εὐδοκία) – soucitně přijmout ty, kdo činí pokání.“

A po těchto slovech Pána, archanděl znovu přenesl Eudokii do jejího příbytku. Slíbil, že blahodať Boží ji bude podporou v boji proti hříchu, který od nynějška bude vést.

Plná radosti a víry v Boží milosrdenství přijala Eudokie křest od biskupa Theodota z Heliopole. Poté, přísně následujíc pokyny svého duchovního otce, rozdělila svůj nabytý majetek potřebným. Takto osvobozena ode všech světských starostí následovala Hermana, který ji dovedl do ženského monastýru, který se nacházel poblíž jeho vlastního monastýru.

Když se blažená vydala na cestu ctnosti, s vroucí horlivostí, asketickým zápasem odříkání a slzami pokání, v sobě vymýtila všechny stopy svých někdejších zhoubných vášní. Stále, aniž ji, kdy vyměnila, nosila tutéž tuniku, do které se oblékla hned po křtu. Naučila se, nazpaměť Žaltář, živila se modlitbami a rozjímáním o Božím slově a dávala jim přednost před jakýmkoli pozemským jídlem. Díky tomuto obdivuhodnému způsobu života a zázračné proměně obdržela Eudokie od Pána dar zázraků a po smrti představené onoho ženského monastýru, byla vybrána za její nástupkyni.

Mezitím se někteří z jejích dřívějších milenců dozvěděli, že krásná Eudokie opustila rozkoše světského života i uctívání model a namísto toho z lásky ke Kristu umrtvuje své tělo. Udali ji proto Aureliánovi, guvernérovi Heliopole, a obvinili ji, že ze svého jmění staví útočiště v poušti pro křesťany, kteří se vzpírají jeho autoritě a jsou nepřátelští k náboženství říše.

Když se však velmož spolu se třemi sty vojáky pokusil vstoupit do monastýru svaté Eudokie, božská moc jim v tom zabránila. Tři dny marně obcházeli hradby a hledali vchod, dokud všichni, s výjimkou samotného hodnostáře a tří vojáků, nebyli zasaženi smrtí.

Když se o této žalostné porážce dozvěděl vládce, poslal svého vlastního syna, aby svatou ženu zajal. Avšak i on, byl poražen Pánem, když zemřel po pádu z koně. Tehdy, na radu jednoho z bývalých Eudokiiných milenců, vládce neutěšitelný ze smrti svého syna, napsal svaté ženě list a požádal ji, aby se přimluvila za návrat jeho syna k životu.

Eudokie ho v odpovědi pokorně ujistila, že takové zázraky vykonat není schopna, a poté, co dopis zapečetila třemi znameními kříže, jej předala poslu. Když však byl vzkaz doručen do paláce, kde leželo tělo guvernérova syna, ten ožil. Vládce i jeho dvořané tehdy zvolali: „Veliký je Bůh křesťanů, který koná takové divy!“ Říká se, že vládce a mnoho jeho poddaných bylo pokřtěno, jeho vzkříšený syn se později stal arcibiskupem města a jeho sestra Gelasia přijala mnišský postřih v monastýru svaté Eudokie.

Císař Hadrianus (117–138), Traianův nástupce, byl přísným stoupencem pohanství. Ten za nového správce Heliopole poslal muže jménem Diogenes, známého svou krutostí. Diogenes, kdysi zasnoubený s Gelasií, se velmi rozzuřil na Eudokii za to, že jeho snoubenka kvůli ní, zrušila slib, který mu dala. Sotva se ujal úřadu, poslal padesát mužů, aby svatou zajali. Ještě, když byli vojáci na cestě, zjevil se Eudokii Kristus a zjevil jí, že nadešla její hodina, aby přijala korunu mučednictví. Eudokie poté odešla do monastýrského chrámu, klidně a důstojně si odtud vzala částečku Svatých Darů,

důstojně přivítala vojáky a bez jakéhokoliv odporu je následovala. Cestou před ní kráčel anděl, kterého pohané neviděli, nesoucí zapálenou pochodeň.

Poté, co strávila čtyři dny ve vězení bez jídla a pití, se dostavila před soud se závojem. Jakmile jí závoj sňali, z Eudokiiny tváře, zazářilo neobvykle jasné světlo, což vyvolalo u přítomných výkřiky úžasu. Svatá s ohromující jistotou odpovídala guvernérovi na otázky a poté sama navrhla, aby neztráceli čas zbytečným výslechem a hned přistoupili k plánované popravě.

Nový guvernér, jí tehdy dal na výběr tři způsoby, kterými by si mohla ještě zachránit svůj život: znovu se obrátit k uctívání pohanských model, vrátit se k dřívějšímu způsobu života, nebo svůj majetek darovat městské pokladně. Eudokie mu na tyto jeho návrhy odpověděla, že nyní, když poznala Pravdu, se ke své dřívější cestě životem už vrátit nemůže a že penězům, které rozdala už není, paní.

Na Diogenův rozkaz, ji pak čtyři muži dvě hodiny bičovali. Když svatou svlékali, aby ji přivázali k mučednickému kůlu, objevili na její hrudi malou krabičku se Svatým Přijímáním. Vládce se krabičku pokusil otevřít, z ní však vyšlehly plameny, které všechny přítomné popálily a sám Diogenes byl napůl ochromen. Když klečel a prosil boha Slunce, aby z něho toto kouzlo sňal, udeřil do něj blesk a na místě ho zabil.

Ve stejný okamžik, se z nebes v paprscích světla snesl anděl a zahalil tělo svaté ženy před zvědavými zraky závojem a promluvil k ní. Jeden z vojáků, který tomu byl svědkem, přemožen lítostí, odvázal mučednici od sloupu. Poprosil ji, aby se přimlouvala za ty, které právě zasáhl Boží hněv, aby se mohli vrátit k životu a činit pokání. Eudokie, plná soucitu, se začala modlit a brzy byli mrtví vzkříšeni k životu. Tato událost následně přivedla mnoho měšťanů z Heliopolisu k tomu, že se obrátili ke křesťanství.

Poté ctihodná Eudokie zůstávala ve městě ještě po nějakou dobu, aby jeho obyvatele přivedla na pravou cestu, a vykonala ještě mnoho dalších zázraků.

Když Diogenes zemřel, nový guvernér Heliopolisu, Vincent, se ujal jeho úřadu s pevným úmyslem skoncovat s Eudokiinou nežádoucí slávou. Poslal do jejího monastýru vojáky, kteří jí bez soudu usekli hlavu, čímž splnili největší přání svaté, aby se konečně znovu shledala a přebývala v obecenství s Nebeským Ženichem.

Od ostatků svaté Eudokie, se udály četné zázraky, které novým pokolením křesťanů zjevovaly všechnu sílu a moc upřímného pokání.

 

Ctihodný Jan Kassián Říman (♰ 435)

památka 29. února / 13. března

(není-li přestupný rok, jeho památka se připomíná 28. února)

Narodil se okolo roku 365 na hranicích Západořímské a Východořímské říše, v Malé Skythii u ústí Dunaje (v dnešní oblasti Dobrudža). Svůj mnišský život a zápas započal v Palestině, v Betlémě. Odtud se v roce 390 vydal společně s mnichem ctihodným Hermanem (♰ 5. stol.) ¹ na cestu po monastýrech a poustevnách Egypta, kde strávili sedm let.

V roce 397 se vrátili do Betléma a o tři roky později odešli do Konstantinopole, aby vyslechli kázání svt. Jana Zlatoústého. V Konstantinopoli byl Kassián svt. Janem rukopoložen na diákona.

V roce 405 konstantinopolští duchovní vyslali Kassiána do Říma, aby tam pomáhal hledat obranu pro svt. Jana Zlatoústého kvůli jeho nezákonnému sesazení a vyhnanství. Odtud se na pozvání svt. Castora z Aptu (♰ 420), přestěhoval do města Massilia (Marseille), kde po rukopoložení na kněze založil dva monastýry, jeden mužský a jeden ženský, podle pravidel východních monastýrů. Byl také prvním, kdo v Galii zavedl kinoviální způsob mnišského života.

V roce 417 napsal „12 knih o ustanoveních a pravidlech kinoviálních“ neboli O mnišských příbytcích Palestiny a Egypta. V roce 419 sepsal a vydal své besedy s východními askety. V roce 431 pak napsal své poslední dílo proti herezi Nestorově. V tomto díle shromáždil názory mnoha východních i západních učitelů Církve proti této herezi. Ctihodný Jan Kassián Říman zemřel v pokoji v roce 435.

 _

¹ Ctihodný Herman Dácký (♰ 5. stol.). Památka 29. února / 13. března (není-li přestupný rok, jeho památka se připomíná 28. února). Narodil se v polovině 4. století, pravděpodobně v kraji Dobrudža, poblíž Tomi, v provincii Scythia Minor (známé také jako Malá Skythie, dnes město Constanța v Rumunsku). Byl příbuzným svatého Jana Kassiána. Herman byl starší než Jan a mnišské sliby složil o něco dříve v jednom z místních monastýrů, když byl ještě velmi mladý. Herman se později stal duchovním učitelem a druhem svatého Jana. Nedlouho spolu vedli duchovní zápas v jednom z monastýrů v Pontské Dácii a poté v letech 380–385 žili jako mniši v Betlémě. Poté, co se dozvěděli o slávě svatých otců ze Skétské pouště (v egyptském Scetisu, dnešní Wádí an-Natrún), cestovali do Egypta, na Nitrijskou poušť a na Sinaj. Jejich setkání se svatými otci popsal ctihodný Jan Kassián ve svých knihách. V roce 399 Herman a Jan odcestovali do Konstantinopole, aby vyslechli kázání svatého Jana Zlatoústého (♰ 407). V té době byl svatý Herman rukopoložen na kněze. Poté, co byl Zlatoústý vyhnán z biskupské katedry v Konstantinopoli, se jeho oddaní druhové, ctihodní Herman a Jan, vydali do Říma s dopisy na jeho obranu, adresovanými papeži svt. Inocenci I. (♰ 417). Není známo, kde svatý Herman strávil poslední roky svého života. Zda ​​zůstal v monastýru, který byl založen Janem Kassiánem v Massilii, nebo se vrátil do jednoho z monastýrů v Pontské Dácii. Pravděpodobně zemřel během prvních dvou desetiletí pátého století. Svatý Herman byl připočten do zástupu svatých Rumunskou Pravoslavnou Církví v roce 1992.

² Svt. Kastor z Apt (♰ 422). Památka 12. / 25. srpna. Pocházel z urozené rodiny z města Nîmes. Vzdělání získal v Arles a po smrti svého otce se stal právníkem. Tehdy se Kastor ujal případu jedné bohaté vdovy s její jedinou dcerou, a nejenže spor vyhrál, ale také se obrátil na císařský dvůr a získal reskript, který tento spor jednou provždy urovnal. Po svém návratu, když dcera této vdovy dosáhla plnoletosti, tak se s ní Kastor oženil. O několik let později, když jeho tchyně zemřela, se Kastor a jeho žena vzájemně dohodli, že přijmou mnišské sliby. Jeho žena vstoupila do ženského monastýru a Kastor založil mužský monastýr v Ménanques (Provence). Nakonec byl proti své vůli zvolen biskupem města Apt. V monastýru, který založil, a také v dalších monastýrech ve své eparchii se rozhodl uspořádat monastýrský život podle pravidel východních monastýrů a za tímto účelem se obrátil na Kassiána Římana, se kterým se seznámil během svého pobytu v Egyptě a Palestině. Jako odpověď na tuto žádost napsal ctihodný Jan Kassián dvě díla: „De institutis Coenobiorum“ a „Collationes Patrum“. Svaté ostatky svt. Kastora jsou dodnes uloženy v katedrále města Apt, kde je ctěn jako jeden z patronů.

³ Kinovie – Κοινοβιος. Takto je nazýván společný způsob mnišského života – kinoviální řád. V monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají mniši vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru, vše ostatní zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náleží monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví ani na vlastní majetek, včetně práv z darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch.

⁴ De institutis coenobiorum – Ústavy kinoviální, česky toto dílo vyšlo v překladu jako „Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí“. Je to zásadní monastické dílo z 5. století od ctihodného Jana Kassiána, které popisuje pravidla a duchovní základy kinoviálního, tedy společného způsobu mnišského života. Spis se dělí na dvanáct knih, které pokrývají jak vnější pravidla (oděv, modlitby, život v monastýru), tak vnitřní zápas proti osmi hlavním neřestem, jež brání duchovní dokonalosti.