Svatá mučednice Bassa

a její děti Theognius, Agapius a Pistus (♰ 311)

památka 21. srpna / 3. září

Svatá Bassa žila ve městě Edessa (v Makedonii) a byla manželkou pohanského kněze Valeria. Protože sama byla křesťankou, vychovala své děti, Theognia, Agapia a Pista, v křesťanské víře a zbožnosti.

Během Maximianova pronásledování křesťanů byla svým manželem pomluvena a předána soudu. Tam přede všemi vyznala, že je křesťanka, a poté byla i se svými dětmi uvězněna. Poté byli její synové krutě mučeni a skončili ve velkém utrpení před zrakem své matky, která je však posilovala ve víře.

Svatá Bassa pak byla znovu uvězněna a mořena hladem. Poté byla na příkaz svého mučitele odvedena do jiného města v Makedonii, kde ji nutili, aby se poklonila modlám a přinesla jim oběť, ona však odmítla. Byla proto nelítostně kamenována, vhozena do ohně a vody, byla předhozena divokým zvířatům k sežrání. Svatá však zůstala po všech těchto mukách nezraněna, poté byla vhozena do moře.

Tehdy se zjevili tři mladíci zářící v jasném světle (věří se, že to byli její tři synové, kteří předtím zemřeli mučednickou smrtí), a poté, co ji vytáhli z vody, usadili ji na loď. O osm dní později se zjevila vojákům na ostrově Halone (Ἁλώνη) nedaleko Kyziku v Propontidě neboli Marmarském moři.

Byla předvedena před guvernéra Kyziku, který ji nutil obětovat modlám. Vassa odmítla, za což jí byly svázány ruce za zády a byla krutě zbita, nakonec sťata mečem.

 

 

Svatý Tadeáš, apoštol ze sedmdesáti

památka 21. srpna / 3. září a 15. / 28. února ve Sboru sedmdesáti apoštolů

Svatý Tadeáš, rodák z Edessy, byl nejprve učedníkem svatého Jana Křtitele, poté následoval Pána a stal se jedním ze sedmdesáti apoštolů. Po Nanebevstoupení Ježíše Krista a Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly byl Tadeáš poslán šířit blahou zvěst evangelia do Edessy. Tam svatý apoštol žil u svého známého jménem Tobiáš, kázal slovo Boží a vykonal mnoho zázraků ve jménu Ježíše Krista.

Zpráva o zázracích, které vykonal, se dostala k edesskému knížeti Abgarovi, který obdržel od Pána zaslíbení úplného uzdravení skrze jeho učedníka. Abgar si pomyslel, že Tadeáš je pravděpodobně ten učedník, o kterém Pán psal, a zavolal ho k sobě. Když Tadeáš vstoupil do knížecího pokoje, Abgara zasáhla záře, která ozářila jeho tvář; šel mu vstříc a poklonil se před ním až k zemi. Abgarovi dvořané, kteří záři neviděli, žasli nad knížecím činem, že ubohému poutníkovi prokázal takovou úctu.

„Jsi to ty, ten učedník,“ zeptal se ho kníže, „kterého mi Syn Boží slíbil poslat, abych skrze něj dosáhl uzdravení a věčného života?“

Tadeáš mu odpověděl: „Protože jsi vložil svou důvěru v mého Pána Ježíše Krista, poslal mě k tobě; jestliže věříš, stane se ti podle tvé víry.“

„Věřím tak pevně,“ odpověděl Abgar, „že jsem chtěl dokonce táhnout s vojskem do Jeruzaléma, abych se Židům pomstil za usmrcení Krista, ale římská vláda mi zabránila mé přání splnit.“

„Náš Pán Ježíš Kristus během svého utrpení nepotřeboval pomoc od lidí,“ namítl apoštol, „neboť mohl svolat legie andělů. Naplnil však vůli Otce a trpěl pro spásu celého světa. A nyní, když se slávou vstoupil na nebesa a sedí po pravici Boha, od nikoho nežádá, aby se za Něj mstil. Má moc nade všemi a odplatí každému, co mu náleží, v čase, kdy přijde soudit živé i mrtvé.“

Apoštol pak dlouho hovořil s knížetem a s těmi, kdo žili v jeho domě, o Pánu a vysvětloval jim Boží zákon. Všichni uvěřili a přijali od něj svatý křest. Vzápětí se Abgar zcela uzdravil ze svého malomocenství.

Svatý apoštol Tadeáš kázal i všem obyvatelům Edessy; mnozí z nich uvěřili a byli pokřtěni. Vděčný Abgar chtěl apoštola za jeho uzdravení štědře odměnit, ale Tadeáš jeho dary odmítl. Poté, co upevnil edesskou církev a ustanovil presbytery, opustil město, prošel celou Sýrii a Mezopotámii a kázal přitom evangelium. Zemřel ve fénickém městě Berytu (dnešní Bejrút).

 

Ikona Matky Boží Světlem napsaná

Zjevení Světlem napsaného obrazu Přesvaté Bohorodice v ruském monastýru svatého Pantelejmona na Svaté Hoře Athos

památka 21. srpna / 3. září

Když byla 21. srpna / 3. září 1903 u Velkých vrat svatohorského monastýru svatého Pantelejmona rozdávána almužna nuzným mnichům, pořídil fotografii této události mnich Gabriel. Když pak fotografii vyvolal, k jeho velkému překvapení uviděl na černobílém snímku obraz Matky Boží, která pokorně přijímá požehnaný krajíc chleba.

Monastýrské archivy svědčí o tom, že v období od konce 19. do začátku 20. století ruští mniši rozdávali almužnu potřebným každý týden. Velké i malé lodě s potravinami a nezbytnými zásobami připlouvaly týdně ze dvou jihoruských přístavů, Oděsy a Taganrogu, kde se nacházely athoské metochy monastýru svatého Pantelejmona. Tyto lodě byly určeny pro 3 000 mnichů tehdy žijících v tomto ruském monastýru na Svaté hoře Athos a pro dalších 4 000 rusky mluvících bratří, kteří vedli svůj duchovní zápas v různých skitech, metochiích, skromných mnišských celách a kalivách rozesetých tehdy po celé Svaté hoře.

U Velkých vrat monastýru se shromažďoval zástup chudých mnichů, poustevníků i zbožných poutníků. Dochované záznamy ukazují, že od mnichů dostávalo chlebové placky (čereky) přibližně 600–800 lidí. V určené dny pak začali k branám monastýru přicházet pro tuto almužnu také lidé zahálčiví, propadlí pití a ti, kteří na Svaté Hoře neposlouchali nikoho.

Dne 14. srpna 1903 obdržel monastýr svatého Pantelejmona dopis od Posvátného kinotu, v němž vyjadřoval nespokojenost s tím, co považoval za „zbytečné“ a „škodlivé“ almužny. Tento nejvyšší správní orgán Svaté Hory Athos požadoval, aby představení monastýru svatého Pantelejmona s rozdáváním almužen přestali a našli přijatelnější, a ne takto pohoršlivý způsob pomoci. V tomto dopise se mimo jiné uvádělo: „Evangelijní almužna je Bohu milá a přijatelná pouze tehdy, když je dávána moudře a s rozvahou – lidem, kteří jsou jí hodni a kteří ji skutečně potřebují. Pokud se však dává lidem, kteří se za potřebné vydávají neprávem, s touto pomocí pouze počítají a jen kvůli ní zde žijí, pak se takové dávání almužny stává příčinou škody.“

21. srpna 1903, přesně týden po obdržení dopisu od Posvátného kinotu, se mniši ruského monastýru rozhodli naposledy dodržet tradici a rozdat almužnu s tím, že teprve poté přítomným přečtou obsah dopisu kinotu.

V té době se podle zvyku u hlavního přístavu shromáždily v očekávání almužny stovky nuzných a potulných lidí. Během jejího rozdávání pak jeromonach Gabriel pořídil fotografii této události, na které se objevil obraz Matky Boží, pokorně přijímající požehnanou almužnu spolu s dalšími prosebníky.

Při pohledu na tuto neobvyklou fotografii si mniši hned vzpomněli na slova mnicha Sebastiána, který od vrátných monastýru slyšel, že při rozdávání chlebů několikrát zahlédli jakousi ženu. Někteří z mnichů, kteří podivuhodnou Pannu spatřili na vlastní oči mezi ostatními nuznými a prosebníky, o tom sice chtěli vrátnému říct, přímo v den fotografování ji však nikdo z nich neviděl.

po bratrském stolování pořádali v monastýru hostiny pro chudé a sklepník jim ze skladu vydával potřebné jídlo.

Bohorodice neustále pamatovala na ty, kdo v Jejím pozemském údělu vedli duchovní zápas. Na popud Královny nebes monastýr poté i nadále uspokojoval potřeby svých chudých bratří: po bratrském stolování zde pořádali hostiny pro chudé a sklepník jim ze skladu vydával potřebné potraviny.

Koncem 80. let 20. století, s počátkem obnovy monastýru, byla tato podivuhodná fotografie spolu se stručným popisem události namnožena a rozšiřována mezi poutníky. Pro nové pokolení věřících, poznamenaných ateistickou propagandou, se tato fotografie stala potvrzením existence duchovního světa, jak opakovaně dosvědčovali poutníci navštěvující monastýr.

Oslava Světlem napsaného obrazu byla ustanovena sborem starců monastýru v roce 2003 s požehnáním jeho igumena, archimandrity Jeremiáše, u příležitosti 100. výročí zjevení, aby tak byla v bohoslužebném životě zvěčněna památka této zázračné události.

Pojmenování „Světlem napsaný obraz“ vzniklo při sestavování bohoslužebné památky, kdy slovo „světlem napsaný“ je doslovným překladem řeckého slova „fotografie“. Současně bylo pro bohoslužebné užití vytvořeno ikonopisecké zobrazení tohoto zjevení. Na základě kronikářských záznamů a dochovaných ústních vzpomínek byl rekonstruován historický rámec této události.

Texty bohoslužebných textů schválila Synodní bohoslužebná komise. V roce 2011 byla na místě zjevení Matky Boží postavena pamětní kaple, do které byl přiveden pramen vody pro konání modlitebních obřadů svěcení vody. Byly již zaznamenány případy úlevy od tělesných i duševních neduhů po užívání vody z tohoto pramene. V témže roce byla v prvním patře bratrského Pokrovského traktu (domu Záštity Matky Boží) zřízena a vysvěcena chrámová kaple (paraklis) ke cti Světlem napsané ikony.

Když bylo 21. srpna / 3. září 2013 připomínáno toto 110. výročí zjevení Matky Boží, bylo v červenci téhož roku na pravidelném zasedání Posvátného synodu v Kyjevskopečerské lávře rozhodnuto zařadit do kalendáře Pravoslavné církve slavnostní památku připomenutí zjevení Světlem napsaného obrazu Přesvaté Bohorodice, k němuž došlo v ruském monastýru svatého Pantelejmona na Svaté Hoře Athos v roce 1903.

Tropar, hlas 2.

Klaníme se Tvému přečistému obrazu, Dobrotivá, a prosíme o Tvé zastoupení za nás, Matko Boží; neboť jsi dobrovolně ráčila se zjevit uprostřed bratří, abys zbavila zármutku ty, které jsi shromáždila. Proto k Tobě s vděčností voláme: radostí naplňuješ všechny ty, Přesvatá Panno, kdo se utíkají k Tvé záštitě.

 

Svt. mučedník Alexandr, biskup města Komany (3. stol.)

památka 12. / 25. srpna

Alexandr žil ve městě Komana poblíž Neocaesareje. Byl to velmi vzdělaný muž a mohl zaujmout vysoké postavení ve společnosti, ale pro Krista pohrdl veškerým blahobytem světa a stal se prostým uhlířem. Nikdo tak nevěděl o jeho přednostech rozumu a ctnostech mysli ani o jeho odříkání a neustávajících modlitbách. A právě v době, kdy stál ve svém srdci před Bohem, se mu lidé posmívali a povyšovali se nad Kristova služebníka.

Avšak Bohu, který zná hlubiny lidských srdcí, se zalíbilo oslavit Alexandra, dokud byl ještě na zemi, a povýšit ho do hodnosti biskupa. Když biskup ve městě Komana zemřel, obyvatelé města se vydali do Neocaesareje, aby navštívili svatého Řehoře Divotvorce, biskupa neocesarijského (♰ 266), a požádali ho, aby přišel a vysvětil jim nového biskupa. Svatý Řehoř přijel a svolal radu občanů města Komany, aby vybrali důstojného biskupa. Nemohl se však rozhodnout, protože ať už občané Řehořovi navrhovali kohokoli, Pán mu v srdci o nikom takovém neřekl. A svatý vůbec nechtěl vysvětit někoho, koho si sám Bůh nevybral.

Když Řehoř viděl, že k němu jsou přiváděni pouze urození a bohatí muži, řekl shromážděným, že biskup by neměl být vybrán dle vnějších ctností, ale podle sklonu srdce. To se mnohým shromážděným nelíbilo; smáli se a říkali, že by potom i Alexandr uhlíř mohl být ustanoven biskupem. Když svatý Řehoř uslyšel tato slova, řekl: „Ne bez Boží prozřetelnosti se stalo, že byl jmenován tento muž, kterému se posmívají,“ a nařídil, aby přivedli Alexandra. Mezitím Alexandr stál u dveří budovy a držel muly těch, kteří se účastnili sněmu.

Byl přiveden do síně a shromáždění, když viděli svatého pokrytého uhelným prachem, začali se mu hlasitě smát. On však dál stál v úctě před světitelem, ponořen do modlitby mysli, nevšímaje si všeho toho šumu kolem.

Řehoř tehdy odešel s Alexandrem, hovořil s ním o samotě a shledaje ho hodným vysvěcení, nařídil svým služebníkům, aby z bývalého uhlíře smyli prach a převlékli ho. Když se pak v novém šatu objevil před shromážděním obyvatel města, byli všichni pojednou ohromeni jeho vznešeným vzhledem.

A když svatý Řehoř začal Alexandrovi zadávat otázky a lid slyšel jeho moudré odpovědi, jednomyslně se rozhodl zvolit ho biskupem v jejich městě. Svatý Alexandr pak jako pravý pastýř vedl Boží lid dobře a správnou cestou, ale ne nadlouho.

Nastalo pronásledování církve a světec byl zajat pohany. Nezřekl se Krista, a proto byl po krutém mučení zaživa vhozen do ohně, kde odevzdal svou svatou duši Pánu.

 

Sedm svatých mládenců z Efesu (♰250 a ♰446)

památka 4. srpna / 17. srpna a 22. října / 4. listopadu

Během pronásledování křesťanů, které započal bezbožný císař Decius, žilo v Efesu sedm mládenců: Maxmilián, Jamblichos, Martinián, Jan, Dionýsios, Konstantin (Exakustodián) a Antonín. Byly to děti vznešených občanů města, sloužili ve vojsku a byli si velmi blízkými přáteli. Ale ještě více než přátelství je spojovala láska ke Kristu, protože všichni byli křesťané, společně se modlili k Bohu a zdokonalovali se v půstu. O tom se dozvěděl císař Decius, který se rozzuřil a okamžitě je zbavil vojenských hodností a chtěl je dát mučit, pak si to však rozmyslel a dočasně je propustil.

Svatí mladíci se rozhodli využít čas, který jim byl udělen, k modlitbě a přípravě na blížící se mučednickou smrt. Rozdávali almužny chudým a poté, co opustili město, se usadili ve velké jeskyni, kde setrvávali v modlitbě a půstu, aniž by z ní vycházeli. Pouze jeden z nich, Jamblichos, občas chodil do města, aby nakoupil jídlo pro všechny.

Jednoho dne takto ve městě uviděl císaře Decia, jak se vrací do Efesu a požaduje, aby všichni obyvatelé obětovali modlám. Jamblichos o tom řekl svým přátelům a oni o tom spolu začali rozmlouvat, posilujíce se tak před nadcházejícím zápasem víry. Pak náhle během toho jejich rozhovoru všech sedm upadlo do neobvyklého, smrti podobného spánku.

Když se císař Decius dozvěděl, že sedm mladíků, které dočasně propustil, se neobrátilo k pohanství, ale ukrývají se ve velké jeskyni, odmítl je dát hledat, ale nařídil zapečetit vchod do jeskyně kameny v naději, že takto svaté mladíky zahubí. Mezi císařovými služebníky byli dva tajní křesťané, Theodor a Rufinus, kteří všechny události zaznamenali na olověné tabulky, které pak dali do vaku a vložili ho mezi kameny použité k utěsnění vchodu do jeskyně.

Uplynulo dvě stě let, Decius a ostatní pohanští vládcové zemřeli a křesťané byli osvobozeni. Jeskyně, kde se ukrývali svatí mladíci, byla zapomenuta a kameny, kterými byl utěsněn vchod, byly postupně místními obyvateli rozebrány. A tehdy se z Boží vůle sedm mládenců, vyznavačů Krista, kteří spali dvě stě let, zázračně probudilo, přesněji bylo vzkříšeno, jako by se probudili ze snu. Přičemž se jejich vzhled vůbec nezměnil a oni si nepamatovali, kolik času uplynulo. Svatí mladíci tedy pokračovali v rozmluvě a rozhodli se, že Jamblicha pověří, aby se znovu vydal do města, zjistil o všem více a nakoupil jídlo, než se vydají do rukou svých mučitelů.

Jamblichos se vydal do Efesu a byl velmi překvapen, jak se město změnilo. Obzvláště ho překvapilo, že domy a brány jsou ozdobeny Kristovým křížem. Myslel si, že pronásledování křesťanů pokračuje, a netušil, že Římské říši již dlouho vládnou křesťanští císaři. Místní obyvatelé byli zase ohromeni Jamblichovým vzhledem i řečí, a zejména tím, že nabízel obchodníkům za jídlo starověké stříbrné mince.

Nakonec se vše vyjasnilo. Pak sám císař Theodosius spěchal do jeskyně ke svatým mladíkům a dlouho s nimi hovořil. Během tohoto rozhovoru mladíci tiše usnuli, ale tentokrát už spánkem smrti až do dne všeobecného vzkříšení. Amen.

Modlitba ke Svatým sedmi mládencům 

Svatí podivuhodní sedmipočetní mládenci města Efesu, pochvalo a naděje celého světa! Shlédněte z výsosti nebeské slávy na nás, kteří s láskou ctíme vaši památku. Předně na křesťanské děti, svěřené rodiči do vaší ochrany. Sešlete na ně požehnání Krista Boha, který řekl: „Nechte dítek přijít ke mně.“ Ty, které jsou nemocné, uzdravte, smutné a zarmoucené utěšte, srdce jejich zachovejte v čistotě, naplňte je dobrotivostí a mírností, do půdy jejich srdcí zasaďte zrno Božího vyznání a posilněte je, pomozte jim, aby rostla a sílila. Nás ostatní, kteří stojíme před vaší svatou ikonou, s vírou líbáme vaše svaté ostatky a horlivě se k vám modlíme, nás, kteří očekáváme Království nebeské, učiňte hodnými, abychom v něm neutichajícími radostnými hlasy oslavovali velkolepé jméno Přesvaté Trojice, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

 

Svt. Lupus z Tricasses (Troyes) (♰ 479)

památka 29. července / 11. srpna

Narodil se v Toul v Galii, pocházel z urozené galsko-římské rodiny a získal dobré klasické vzdělání. Lupus se oženil s Pimeniolou, sestrou svt. Hilaria z Arles (♰ 449) ¹ a příbuznou svatého Honoráta z Arles. Po šesti letech manželství se však manželé po vzájemné dohodě rozešli do monastýrů. Pimeniola se stala mniškou a Lupus vstoupil do monastýru na souostroví Lérins ², přitahován duchovní slávou svatého Honoráta.

V roce 426 byl ustanoven biskupem města Tricasses (Troyes). Věren svým mnišským slibům pokračoval v asketickém životě, který spojoval s pastoračními povinnostmi: spal na tvrdé podložce, nosil košili z hrubého sukna – cilicium (cilicium je původně označení pro hrubé vlněné sukno vyrobené z kozí srsti; tato látka byla nošena jako znak pokání na holém těle pod šaty), jedl a spal jen obden a důsledně prokazoval milosrdenství chudým a vězňům.

V roce 429 doprovázel svt. Germana z Auxerre (♰ 448) do Británie, aby se tam společně postavili proti herezi pelagianismu ³. Cesta se uskutečnila na žádost svt. Celestýna, papeže římského (♰ 432) ⁴, a galských biskupů, kteří se kvůli této záležitosti sjeli na společné jednání.

Poté, co svatý Lupus přivedl mnoho duší k pravé víře skrze zázraky a Boží blahodatí naplněné kázání, vrátil se do Tricasses (Troyes) a s otcovskou péčí pokračoval ve své službě. Během hunské invaze (451) ⁵, kdy město, postrádající opevnění i posádku, nebylo schopno útočníkům odolat, svatý Lupus vyzval lid k modlitbě s kajícným srdcem a on sám zdvojnásobil své asketické úsilí v půstu a modlitbě. Poté si oblékl biskupské roucho a v doprovodu svého duchovenstva vyšel vstříc Attilovi, vůdci Hunů. Biskupovi se svým majestátním chováním podařilo v barbarovi vzbudit takovou úctu, že útočník zastavil vojáky, kteří se vrhli na bezbranné duchovenstvo. Svatý Lupus mu řekl: „Jestliže jsi tím, za koho se vydáváš – metlou Boží – pak nás potrestej, jak jen ti dovolí ruka, která tě vede.“ Tato slova se barbara dotkla a on na město nezaútočil.

Když následně v bitvě na Katalaunských polích utrpěl Attila porážku a při návratu procházel Tricasses (Troyes), vzal Lupa jako rukojmí a odvedl ho až k Rýnu, tam ho však propustil a požádal, aby se za něj modlil.

Když se pak svatý Lupus vrátil, někteří ho začali podezřívat, že se stal hunským zvědem. Uchýlil se proto na dva roky na horu Lassois a odtud do Mâconu. Tam konal podivuhodná uzdravení, která mu přinesla takovou slávu, že král Alemanů na jeho žádost propustil všechny vězně, které držel v žalářích. Po návratu do Tricasses (Troyes) se Lupus pustil do nápravy materiálních a duchovních škod způsobených městu a okolním vesnicím vpádem barbarů.

Svatý Lupus odevzdal svou duši Bohu 29. července 479 poté, co 52 let spravoval biskupský stolec. Mnoho jeho učedníků bylo považováno za nejvýznamnější biskupy své doby.

V jednom ze svých dopisů svatému Lupovi ho svatý Sidonius Apollinaris, biskup z Clermontu ⁶, chválil následujícími slovy: „Jste otcem otců, biskupem biskupů, svatým Jakubem svého věku... Vaši druhové v půstu a modlitbě, když se shromáždí, naslouchají vašim návrhům a třesou se před vaším úsudkem; před vaší vážností se i starší lidé cítí jako děti. Podstoupil jste přísný výcvik v Lérins a sloužil jste devět pětiletých období na apoštolském stolci a obě duchovní armády vás zdraví jako jednoho ze slavných duchovních otců.“

Byl pohřben v okolí sídla Tricasses (Troyes); později byl nad jeho hrobem vystavěn monastýr – Abbaye Saint-Loup de Troyes.

Svaté ostatky svt. Lupa z Tricasses (Troyes)

_

¹ Svt. Hilarius z Arles (♰ 449). Památka 5. / 18. května. Narodil se v Lotrinsku ve Francii, tam získal své vzdělání a také vysoký úřad. Jeho přítel a příbuzný svt. Honorát z Arles (♰ 429) ho pozval do monastýru, který založil v Lérins. Hilarius, který vše ohledně víry zprvu odmítal, nakonec však přijal křest a stal se i mnichem. Když se svatý Honorát stal biskupem v Arles, přizval Hilaria za svého sekretáře. Svatý Hilarius jej následoval. Když svatý Honorát zesnul, byl za nového biskupa města Arles vybrán Hilarius. Byl známý svou horlivostí ve víře. Jako biskup starostlivě jezdil po eparchii, vykupoval zajaté, a dokonce byl kvůli tomu ochoten prodat i církevní majetek.

² Lerinský monastýr. Jeden z nejstarších monastýrů v Galii se nachází na ostrově Île Saint-Honorat, který je druhý největší z ostrovů Lérins u pobřeží Cannes. Nyní je to katolické opatství patřící cisterciáckému řádu. Monastýr byl založen svt. Honoratem z Arles († 429) a jeho duchovními žáky v období let 400 až 410. V Oslavném slovu ke svt. Honoratovi z Arles jeho žák a obyvatel monastýru, svt. Hilarius z Arles (♰ 449), velmi stručně popisuje strukturu mnišského života v Lerinském monastýru v jeho raném období. Další doplňující informace lze získat z nepřímých zdrojů vztahujících se až k pozdější době, mimo jiné z popisu struktury monastýru založeného svt. Honoratem z Arles, když se roku 429 stal biskupem města Arles, a dále pak také z „Chvály pouště“ od svt. Eucheria, arcibiskupa lyonského (♰ 449), a z „Pravidel svatých otců“ vytvořených v Lerinském monastýru. V posledním díle je pak možné zdůraznit tzv. „Pravidlo čtyř otců“, vytvořené v Lerinském monastýru pravděpodobně v období, kdy jeho představeným byl svt. Honorat z Arles. Bylo napsané formou dialogu o mnišském životě za účasti otců Serapiona, Pafnutia, Makaria Egyptského a Makaria Alexandrijského. Monastýr byl rozdělen na dvě části: kinovii pro společný mnišský život, která se nacházela na ostrově Lérins (dnes Saint-Honorat), a o samotě žijící v kéliích na ostrově Léro (dnes Sainte-Marguerite), kde vedli mnišský život poustevníci. Všichni mniši (kinoviální mniši i poustevníci) pak byli podřízeni představenému. Svt. Hilarius píše, že svt. Honoratus „sjednotil ty nejsilnější v mnišském odříkavém životě s těmi, kteří byli stále ještě na počátku činného způsobu mnišského života, v půstech a bděních. Nestejné v síle sjednotil stejným pravidlem“. Modlitby společné i v samotě kélie, čtení Svatého Písma, půsty a celonoční bdění tvořily monastýrské dílo Lerinců. Dalším monastýrským dílem pak bylo také vyšívání, konané v naprostém mlčení a tichosti, které „Pravidla čtyř otců“ zmiňují jako nepostradatelný prvek mnišského duchovního zápasu. Vliv na duchovní život Lerinského monastýru měl nepochybně také ctihodný Jan Kassián Říman, který druhou část „Rozhovorů“ věnoval světitelům Honoratovi a Eucheriovi. Jeho „kinoviální předpisy“ byly zřejmě i základem pravidla lerinských mnichů: v monastýru se mohly konat denní bohoslužby („chvály“), o kterých píše ctihodný Jan Kassián, protože právě tyto bohoslužby se konaly v tomto monastýru.

³ Pelagianismus. Pelagianismus bylo učení pojmenované podle Pelagia, teologa keltského původu. Toto jeho učení pojednávalo o vztahu blahodati a svobodné vůle při spáse člověka; byla to jedna z nejvlivnějších herezí Západu. Pelagianismus byl odsouzen na III. všeobecném sněmu (431).

⁴ Svt. Celestýn, papež římský (♰ 432). Památka 8. / 21. dubna. Svým původem Říman, horlivý zastánce Pravoslaví, který žil za vlády svatého císaře Theodosia Mladšího (♰ 450). Získal dobré vzdělání a důkladné znalosti filozofie, ale největší úsilí věnoval studiu Písma svatého a úvahám o teologických otázkách. Jeho ctnostný život a autorita teologa mu vynesly všeobecnou úctu a lásku mezi duchovenstvem i laiky. Po smrti papeže svt. Bonifáce I. (♰ 422) byl svatý Celestýn zvolen na římský biskupský stolec. Úspěšně bojoval proti bludům; v té době vznikla nestoriánská hereze. Na místním sněmu v Římě v roce 430 svatý Celestýn tuto herezi usvědčil jako bludné učení a heretik Nestorius byl odsouzen. Po sněmu svatý Celestýn napsal dopis svatému Cyrilovi, arcibiskupovi alexandrijskému, v němž uvedl, že pokud se Nestorius do 10 dnů nezřekne svého bludného učení, bude sesazen a vyloučen z církve. Svatý Celestýn také rozeslal řadu dopisů dalším církvím, včetně Konstantinopole a Antiochie, v nichž odsuzoval nestoriánskou herezi. Po dobu následujících dvou let po sněmu svatý Celestýn neúnavně kázal a šířil pravé učení o Kristu jako Bohočlověku. Zesnul v pokoji roku 432.

⁵ Hunská invaze v roce 451. Jeden z klíčových zlomů evropských dějin, kdy hunský král Attila vpadl do Galie (dnešní Francie), což vyvrcholilo bitvou na Katalaunských polích. V této bitvě se římskému vojsku pod vedením vojevůdce Aetia a jeho germánským spojencům podařilo Attilův postup poprvé a definitivně zastavit.

⁶ Svt. Sidonius Apollinaris, biskup clermontský (♰ 486). Památka 21. srpna / 3. září. Byl to vlivný gallo-římský aristokrat, diplomat, básník a posléze biskup v Clermontu, který žil v dramatické éře rozpadu Západořímské říše. Caius Sollius Apollinaris Sidonius se narodil ve městě Lugdunum (Lyon). Pocházel ze vznešené rodiny, dosáhl vrcholu politické kariéry jako prefekt města Říma a za své zásluhy získal titul patricia. Kolem roku 469 přijal biskupský úřad, v němž hrdinně organizoval obranu regionu Auvergne před útoky Vizigótů, kvůli čemuž byl po pádu města dočasně vězněn. Po propuštění se vrátil k duchovní službě, pomáhal chudým a zavedl prosebné kajícné průvody za odvrácení katastrof. Po smrti byl prohlášen za svatého a jeho dochovaných 9 knih dopisů a 24 básní dnes představuje jeden z nejdůležitějších historických pramenů popisujících přechod antické civilizace do raného středověku.

 

Svatí mučedníci Trofimus a Theofilus a spolu s nimi dalších třináct umučených (♰ 305)

památka 23. července / 5. srpna

Svatí mučedníci Trofimus a Theofilus strádali pro víru za vlády císaře Diokleciána. Spolu s nimi přijali svá strádání i jejich věrní sluhové a další praví Kristovi služebníci, celkem třináct.

Poté, co odmítli uposlechnout rozkaz bezbožného mučitele, aby přinášeli obětiny bezduchým modlám, a odmítli se zříci Krista, byli pověšeni na stromě a mučeni.

Pohané začali trhat jejich těla ostrými železnými háky a také je kamenovali. Nakonec jim zlomili nohy a hodili je do ohně.

Avšak všemohoucí Bůh svou mocí tyto svaté uprostřed plamenů zachoval nezraněné a z ohně vyšli bez úhony.

Tehdy mučitel, sám zapálen nelítostným hněvem jako ohněm pekelným, nařídil, aby byli všichni popraveni mečem. A tak čestné hlavy svatých byly setnuty ke cti a slávě Hlavy celé Církve, Pána našeho Ježíše Krista.