pondělí 31. května 2021

 Svt. Dunstan, 

arcibiskup z Canterbury (†988)

památka 19. května / 1. června

Svatý Dunstan, se narodil kolem roku 909, v městečku Baltonsborough poblíž Glastonbury, v urozené a zbožné rodině. Jeho otec se jmenoval Heorstan a jeho matka Cynethryth. Vzdělání získal v monastýru v Glastonbury.

V životě svatého se píše, že byl velmi pilným žákem a horlivým následovníkem knižní učenosti, byl řemeslně zručný a hrál na harfu.

Nějaký čas, žil a působil na dvoře krále Athelstana, pro mnohá nepřátelství a intriky, byl však nucen odejít do vyhnanství. Za krále Edgara, se pak znovu vrátil domů i ke dvoru.

Následoval radám a poučením svého příbuzného svt. Alphega biskupa z Winchesteru (†951), přijal mnišství a z jeho rukou přijal svěcení na presbytera.

Poté byl ustanoven představeným monastýru v Glastonbury, který po předchozích mnohačetných nájezdech Vikingů znovuobnovil a zavedl v něm Reguli ctihodného Benedikta. Pro svou píli a snahu, znovuobnovit Bohu milý mnišský život ve své zemi, získal svatý Dunstan přízvisko, první abba anglického národa.

V roce 957 byl rukopoložen na biskupa Winchesteru, v roce 961 pak byl ustanoven arcibiskupem Canterbury.

Kolem roku 970, se svatý Dunstan podílel na sestavení listiny s názvem Regularis concordia, která představovala soubor mnišských pravidel, které byly závazné pro všechny znovuobnovené monastýry. Díky úsilím svatého, tak bylo obnoveno, přes všechny těžkosti, na třicet monastýrů.

Když roku 975, zemřel král Edgar, vstoupil na anglický trůn ve věku asi 13 let, jeho syn, svatý Edward mučedník (†978). V Kingstonu jej k tomu pomazal svt. Dunstan, který ho i ve všem, jako zákonného následníka podporoval. Proti tomuto, se však postavila královská vdova Etheldritha, jeho druhá žena, která upřednostňovala svého syna, proti čemuž byl svt. Dunstan.

Proti mladému králi Edwardovi i svatému Dunstanovi, se potom také postavila i šlechta, která zase chtěla, aby byly omezeny monastýrské pravomoci v zemi, protože díky nim, se monastýry staly vlastníky mnohých pozemků.

Edward spolu se svt. Dunstanem, tomu všemu společně vzdorovali. Část dvořanů, se však domluvila s královnou Etheldrithou a král Edward byl zabit (památka jeho mučednické smrti roku 978, je 18. / 31. března). Na jeho místo, nastoupil Ethelred II., který byl blahosklonný k územním zájmům šlechty.

Když svt. Dunstan canterburský, který byl tehdy prvním hierarchou Anglické církve, povstal na záštitu nedotknutelnosti monastýrů a zákonitosti vlády svatého Edwarda, byl málem svržen z postavení arcibiskupa canterburského.

Přestože nesouhlasil s nástupem nového krále, nakonec korunoval nového krále Ethlereda II. To byla i jeho poslední státnická událost, které se svatý zúčastnil. S touto volbou, pro prolití nevinné krve svatého Edwarda nesouhlasil a anglickému království, prorokoval zkázu a mnohá neštěstí.

Ve věku sedmdesáti let, poté odešel do ústraní a žil už jen asketickým životem mnicha, ačkoli úřad arcibiskupa formálně zastával až do roku 988. Zúčastnil se ještě roku 980 přenesení ostatků svatého krále Edwarda, mučedníka, do Shrewsbury. V témže roce, pak byl přítomen vysvěcení nového chrámu ve Winchesteru. Když kolem roku 986 hrozily nové útoky Dánů, zúčastnil se přenesení ostatků svt. Aldhelma (památka 25. května/ 7. června a 5. / 18. května)

V posledních letech svého života, pak svt. Dunstan, většinu času, působil v katedrále v Canterbury, kde činil skutky milosrdenství, pomáhal nemohoucím, sirotkům a vyučoval v katedrální škole. Bylo o něm známo, že byl velmi shovívavý a trpělivý ke svým žákům. Ti žáci, kteří strádali od příliš přísných učitelů, vždy utíkali k svt. Dunstanovi pro pomoc a zastání. Svatý Dunstan, jim pak byl vždy oporou a záštitou.

V monastýru svt. Augustina v Canterbury, dal postavit nový chrám v čest svatých apoštolů Petra a Pavla a svt. Augustina z Canterbury (památka 27. května / 9. června).

Na závěr svého života, se svt. Dunstan v tomto monastýru nejčastěji modlil, u ostatků svt. Augustina z Canterbury (†604) a svatého Ethelberta (Alberta), krále Kentu (†616; památka 25. února / 10. března, v přestupném roce pak 9. března). Staral se i o jiné další monastýry a chrámy, o ty, co do nich s modlitbou přicházejí, o katedrální knihovnu i o zvony na zvonici.

Podle tradice, v den svátku Nanebevstoupení Páně, v čase všenočního bdění, se mu dostalo vidění o blízkém konci jeho života. Za tři dny nato, 19. května roku 988 předal svou duši Pánu.

úterý 25. května 2021

Ikona Matky Boží 

„Jest vpravdě důstojno“ Άξιον εστίν

památka 11. / 24. června a také v pondělí Světlého týdne

Počátek památky této ikony Matky Boží je spojen se zázrakem, který se udál za časů konstantinopolského patriarchy Nikolaa II. Chrysoverga (†991). Zázrak se udál takto.

V blízkosti svatohorského monastýru Pantokrator¹ se nachází velká průrva, ve které je mnoho mnišských kelií. V jedné z těchto kelií, zasvěcené na počest svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, žil jeden ctnostný starec-jeromonach spolu se svým poslušníkem. Protože se v blízkém skitu Protaton v Karyes (Karea byl dříve skytem, dnes je ústředním správním centrem, kde se schází mnišská rada, tzv. Protaton) každou neděli sloužilo všenoční bdění, stalo se, že jednou v sobotu v noci tento starec, když odcházel na službu, řekl svému poslušníkovi: „Dítě, jdu na bdění, a ty, jak můžeš, čti své modlitební pravidlo.“

S těmito slovy starec odešel. Když se potom snesla noc, někdo zaklepal na dveře kelie. Poslušník otevřel dveře a spatřil v nich neznámého mnicha. Tento neznámý mnich řekl, že se jmenuje Gabriel. Učedník ho pozval dovnitř a pohostil ho. V kelii potom zůstal přes celou noc. Když nadešel čas modlitebního pravidla, poslušník ho četl před jejich kelijní ikonou Matky Boží – „Milující“.

Poté, co při jitřní dočetl a dozpíval osmou píseň s kánonem, začal zpívat píseň Přesvaté Bohorodici: „Velebí duše má Hospodina“ (L 1, 46–55) a ke každému verši zpíval slova písně ctih. Kosmy, biskupa Maimuského, tvůrce kánonů (památka 12. / 25): „Tebe nad cherubíny ctěnější…“. Při zpěvu se spolu s poslušníkem střídal i onen cizí mnich. Když však dozpíval poslední verš, který opěvuje Matku Boží: „Tebe nad cherubíny ctěnější…“, začal tento chvalozpěv zcela novými slovy: „Jest vpravdě důstojno blahoslaviti tebe, Bohorodici, vždy blahoslavenou a přečistou Matku Boha našeho.“ A poté pokračoval opět verši: „Tebe nad cherubíny ctěnější“.

Když mnich zpíval tato slova písně, tak ikona Matky Boží „Milující“ byla náhle ozářena nebeským světlem, takže poslušník pocítil zvláštní radost a pro velké dojetí zaplakal. Podivil se slovům modlitby a mnichovi řekl: My zpíváme jen „Tebe nad cherubíny ctěnější…“, a „Jest vpravdě důstojno“… To, co jsi nyní pravil, jsme dosud ani my, ani ti, kteří zde byli před námi, nikdy neslyšeli. Buď tak laskav a zapiš mi tento chvalozpěv, abych i já mohl takto opěvovat Bohorodici.

Cizí mnich mu na to odpověděl: „Dej mi tedy pero, inkoust a papír, ať je napíši.“ „Nic z toho nemáme,“ pravil poslušník. Mnich mu na to řekl, podej mi tedy jednu kamennou desku. Poslušník takovou našel a donesl ji mnichovi. Cizinec ji vzal a prstem na ni napsal píseň: „Jest vpravdě důstojno“. I stal se zázrak, neboť slova chvalozpěvu se do té tvrdé desky vryla, jako by byla napsána do nejměkčího vosku. Poté tento mnich řekl bratru poslušníkovi: „Od této chvíle vždy takto opěvujte Matku Boží, vy i všichni pravoslavní.“ Když tato slova dořekl, stal se neviditelným.

Byl to totiž svatý archanděl Gabriel, který byl Bohem poslán, aby svatohorským mnichům zjevil tuto Andělskou píseň, která nejlépe opěvuje Přesvatou Matku Boží. Je to patrné z toho, že tehdejší otcové, kteří každoročně oslavovali památku tohoto zázraku ve zmíněné kelii, konali bohoslužby a svatou liturgii spolu s oslavou svatého archanděla Gabriela, který zůstává od počátku až do konce Bohem inspirovaným tvůrcem chvalozpěvů k Přesvaté Bohorodici. On je jejím radostným služebníkem a zvěstovatelem. A tak i zde posloužil tento Archanděl jako hlasatel nebeského chvalozpěvu k důstojnému velebení pravé Matky Boží čili „Bohorodice“.

Když se do kelie po všenočním bdění vrátil starec jeromonach, poslušník mu zazpíval „Jest vpravdě důstojno“, tak jak mu to přikázal Anděl, a ukázal starci i desku, která byla popsána andělskou rukou. Když to starec slyšel a viděl, byl tímto zázrakem zcela ohromen. Vzal poté desku do Protatonu, kde ji ukázal představenému Svaté Hory i ostatním starcům a řekl jim i vše ostatní, co se událo. Svatohorští otcové poté jednohlasně oslavili Boha a vzdali díky Přesvaté Bohorodici pro tento zázrak. Tuto desku potom poslali do Cařihradu, patriarchovi i císaři, spolu s listem od představených Svaté Hory, ve kterém byla podrobně popsána zázračná událost s chvalozpěvem k Matce Boží.

Tato Andělská píseň se poté rozšířila po celém světě. Od těch dob všichni pravoslavní křesťané takto opěvují Přesvatou Matku Boží.

Ikona Přesvaté Bohorodice, před níž se udál tento zázrak a byl zapěn tento chvalozpěv, byla slavnostně přenesena z prosté mnišské kelie do velkolepého chrámu Protaton, kde se nachází dodnes. Kelie i ikona poté získaly pojmenování „Jest vpravdě důstojno“.

Tropar hlas 4.

Nechť se shromáždí zástup všech athosských Otců, aby dnes vpravdě oslavil a s radostí a veselím zazpíval, neboť Matka Boží je nyní Andělem přeslavně opěvována. Proto jako Bohorodici ji vždy oslavujme.

Modlitba

Přesvatá a Přemilostivá Vládkyně Bohorodice! Utíkáme se k Tvé svaté ikoně a s pokorou Tě prosíme a k Tobě se modlíme: Vyslyš hlas našich modliteb, neboť Ty vidíš náš zármutek, vidíš naše těžkosti a neštěstí, a jako láskyplná Matka přispěchej na pomoc nám bezmocným.

Upros Syna Tvého a Boha našeho, ať nás nezahubí pro bezzákonnosti naše, ale ať nám zjeví lidumilně milost svou. Vypros nám, Vládkyně, u Jeho dobroty zdraví tělesné a spasení duševní, pokojný život, úrodnost pro zemi, čisté podnebí, svěží a dobré ovzduší a z výsosti požehnání na všechna naše dobrá díla a vše, co činíme.

A tak, jako jsi kdysi dávno milostivě shlédla na pokorný chvalozpěv Athoského poslušníka, který Tě opěvoval před Tvojí ikonou, a poslala jsi k němu Anděla, aby ho naučil zpívat nebeskou píseň, kterou Tě opěvují andělé, tak i nyní přijmi naše horlivé modlitby, Tobě přinášené.

Královno všemi opěvovaná! Pozdvihni k Pánu Tvé bohonosné ruce, na kterých jsi nosila Božího mládence Ježíše Krista a upros jej, aby nás zbavil od všelikého zla.

Zjev Vládkyně Tvoji milost k nám: uzdrav nemocné, utěš zarmoucené, pomoz těm, kteří jsou v nouzi, dej, abychom ve zbožnosti prožili náš pozemský život a abychom získali i křesťanský konec života našeho bez zahanbení. Nebeské Království, abychom zdědili skrze Tvé mateřské zastání, u Toho, který se z Tebe narodil, Krista Boha našeho, jemuž s Bezpočátečným Jeho Otcem a Přesvatým Duchem náleží všeliká sláva, čest a klanění, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

Modlitba Jest v pravdě důstojno

Jest v pravdě důstojno blahoslaviti tebe, Bohorodici, vždy blahoslavenou a přečistou Matku Boha našeho. Tebe nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější, bez porušení Boha Slovo porodivší, pravou Bohorodici velebíme.

___________________________________________________

¹ Monastýr Pantokrator (Ιερά Μονή Παντοκράτορος) je řecký pravoslavný mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, sedmý z dvaceti v hierarchii athosských monastýrů. Byl založen roku 1361 řeckým císařem Alexiem I. Komnenem a jeho bratrem. Nachází se na severovýchodě poloostrova, na strmé skále, 50 m nad mořem. Při monastýru se nachází skit svatého proroka Eliáše, založený ctih. Paisijem Veličkovským.

 

 

úterý 27. dubna 2021

Ikona Matky Boží „Životodárný pramen“ - Ζωοδόχος Πηγή

památka v pátek Světlého týdne a také 4. / 17. dubna

V 5. století se v Konstantinopoli, blízko Zlaté brány (Χρυσεία Πύλη), nacházel háj, který byl zasvěcený Přesvaté Bohorodici. V tomto háji byl pramen, který se od dávných časů proslavil mnohými zázraky. Postupem času však toto místo zarostlo křovinami a pramen vody, kdysi tak slavný pro své zázraky, byl pokryt řasami a zaplněn bahnem a blátem.

Jednou se stalo, že voják Leon (budoucí císař Leon I.) na tomto místě potkal slepce, bezmocného poutníka, který se ztratil. Voják Leon mu pomohl vyjít na cestu a posadit se do stínu, aby si cestou znavený mohl odpočinout. Potom se vydal hledat vodu, aby mohl dát slepci napít. Pojednou uslyšel hlas: Leone! Nehledej vodu daleko, abys uhasil slepcovu žízeň. Překvapený a udivený tajemným hlasem, který uslyšel, začal voják hledat vodu, ale žádnou nenašel. Zastavil se a zůstal stát, zamyšlený a zarmoucený kvůli tomu, co se stalo. V tom okamžiku se znovu ozval ten samý hlas a pravil:

Císaři Leone! Vstup do stínu lesního háje a načerpej vodu, kterou tam najdeš, dej ji žíznivému a bláto, které najdeš na prameni, přilož na jeho oči. Potom sám poznáš, kdo jsem. Ta, která posvěcuje toto místo. Pomohu ti zde vystavět chrám na počest mého jména a všichni, kdož sem budou přicházet s vírou a vzývat mé jméno, získají naplnění svých modliteb a úplné uzdravení od svých neduhů a nemocí.

Když Leon učinil vše, co mu bylo řečeno, stalo se, že slepý prozřel a pak se zcela sám, bez průvodce, vydal do Konstantinopole, zatímco neustále oslavoval Matku Boží. Tento zázrak se udál za císaře Markiána (450 – 457).

Císaře Markiána následně vystřídal Leon I. (457 – 473).

Nový císař si vzpomněl na zjevení, zázrak a proroctví Matky Boží, a nechal pramen vyčistit. Ohradil ho kamennou stěnou a nad pramenem nechal zbudovat chrám na počest a ke slávě Přesvaté Bohorodice. Císař Leon nazval toto zřídlo vodního pramene Životodárným pramenem, neboť se v něm projevila životodárná a podivuhodná blahodať Matky Boží.

Další z podivuhodných zázraků Matky Boží a jejího Životodárného pramene se udál za vlády zbožného a Bohu věrného císaře Justiniána I. (527 – 565), který trpěl vodnatelností. Jednou o půlnoci císař Justinián uslyšel čísi hlas: Nemůžeš získat zpět své zdraví, dokud se nenapiješ z Mého pramene. Císař však nevěděl, o jakém pramenu hlas hovoří a upadl do zoufalství. Poté se mu za dne zjevila Matka Boží a řekla mu: Vstaň císaři, jdi k Mému prameni, napij se z něho vody a budeš zdráv tak jako dřív. Nemocný splnil vůli Přesvaté Vládkyně a brzy se uzdravil. Následně dal vděčný vládce zbudovat vedle původního chrámu, postaveného císařem Leonem I., nový, velkolepý chrám, u nějž byl ještě později zbudován také monastýr.

Po pádu Konstantinopole roku 1453 byl tento známý a zázraky proslavený chrám Životodárného pramene zbořen muslimy. U rozvalin chrámu nechali fanatičtí muslimové postavit stráž, která bránila každému křesťanu byť se jen přiblížit k tomuto posvátnému místu. Postupně se však přísnost tohoto zákazu přece jenom zmírnila a křesťané tam znovu postavili nevelký chrám. Ale i ten byl roku 1821 zbořen a pramen byl zasypán. Křesťane však místo těchto rozvalin i pramen opět očistili a tak jako dříve, znovu zde začali čerpat vodu. Dokonce se jim podařilo napotřetí, v roce 1833, postavit zde nový chrám, který byl následně, v roce 1835 vysvěcen Konstantinopolským patriarchou Konstantinem I.

K tomuto podivuhodnému místu, proslavované po celou dobu požehnáním Matky Boží, která zde na všechny přicházející vylévala svoji milost, získali nakonec úctu i sami muslimové, kteří začali tento pramen nazývat „Voda svaté Marie“.

Další ze zázraků, který se na přímluvy Bohorodice udály, se stal jednomu Řekovi, původem z Thesálie, který už od mládí cítil mnohokrát touhu navštívit tento Životodárný pramen. Nakonec se mu to jednou konečně podařilo a vypravil se na cestu. Stalo se však, že na této cestě velmi těžce onemocněl. Když na sobě pocítil blížící se smrt, tak zapřísahal své spolupoutníky, aby jeho tělo nepohřbívali, ale prosil je, aby ho odvezli k tomuto Životodárnému prameni a tam na něj vylili tři vědra s životodárnou vodou a až poté, aby ho pohřbili. Jeho přání bylo vyslyšeno a splněno. Když následně během cesty zemřel, poutníci přinesli jeho tělo až k Životodárnému prameni Matky Boží, kde ho podle jeho předsmrtného přání třikrát polili svatou vodou… Hle, jaký to zázrak. Mladíkovi byl navrácen život. Následně tento člověk přijal mnišství a poslední roky svého života strávil v místním monastýru s modlitbou na rtech.

Dnes se při tomto chrámu nachází ženský monastýr Pramene Matky Boží (řec. ερ Πατριαρχικ κα Σταυροπηγιακ Μον τς Ζωοδόχου Πηγς Βαλουκλ) a nachází se zde rovněž místo pohřbení konstantinopolských patriarchů, kteří od 19. století zaujímají patriarší trůn.

Naposledy byl tento chrám vážně poškozen během tzv. Istanbulského pogromu¹ v roce 1955, kdy se stal terčem státem podporovaného útoku davu fanatických muslimů. Během tohoto útoku byly otevřeny hroby ekumenických patriarchů, které se nacházejí na nádvoří chrámu, a jejich pozůstatky byly rozházeny a znesvěceny. Kromě toho byly chrám i monastýr úplně vypáleny. Přesto všechno se poté pravoslavným křesťanům podařilo chrám i monastýr znovu obnovit.

Zjevení Matky Boží Leonovi I. se událo 4. / 17. dubna roku 450. V tento den, hlavně pak také v pátek Světlého týdne, se oslavuje obnovení konstantinopolského chrámu, postaveného na počest a slávu Životodárného pramene, a je rovněž oslavována neustávající pomoc Matky Boží, která je pro věřící nevyčerpatelným životodárným pramenem.

Přesvatá Bohorodice spolu s Božím Mládencem je na této ikoně zobrazena nad velkým kamenným kalichem, který stojí ve vodní nádrži, ze kterého vyvěrají prameny vody. U vodní nádrže a z ní vyvěrajících pramenů jsou pak zobrazeni ti, kdož strádají nejrůznějšími nemocemi a neduhy, zhoubnými vášněmi i duševními nemocemi. Ti všichni přijímají léčivou vodu ze Životodárného pramene a dostává se jim podivuhodného uzdravení.

Tropar hlas 4.

Načerpejme, lidé, uzdravení duším i tělům v modlitbě, protože pro nás všechny pramení řeka, Přečistá Královna Bohorodice, která pro nás vyvěrá zázračnou vodu, jež odplavuje a smývá temnotu z našich srdcí, očišťuje hříšné rány a posvěcuje duše věřících Boží blahodatí.

Modlitba

Přesvatá Panno, Matko Pána našeho Ježíše Krista! Ty jsi Matkou a ochránkyní všech, kteří se k Tobě utíkají. Blahosklonně shlédni na modlitby nás, hříšných a pokorných Tvých dětí. Ty, která jsi nazvána Životodárným Pramenem blahodatných uzdravení, uzdrav nemoci všech strádajících a upros Syna Tvého, Pána našeho Ježíše Krista, aby seslal všem, k Tobě se utíkajícím, zdraví duševní i tělesné. Aby nám odpustil naše vědomé i nevědomé prohřešení a daroval nám vše potřebné k věčnému i dočasnému životu.

Ty jsi všech zarmoucených radost, vyslyš nás zarmoucené, Ty jsi utěšení zármutku, utěš i náš zármutek, Ty jsi hledající ty, kteří hynou, nedopusť, abychom ani my nezahynuli v propasti našich hříchů, ale vždy nás zbavuj ode všeho zármutku i neštěstí a od všelikého zla, které nás obklopuje.

Královno naše přeblahá, naděje naše nehynoucí a zastánkyně nepřemožitelná, neodvracuj od nás svoji tvář kvůli velkému množství našich prohřešení, ale rozprostři k nám ruce Tvého mateřského milosrdenství a učiň nad námi znak milosti Tvé pro naše dobro: zjev nám pomoc Tvoji ochotně v každém dobrém konání. Odvrať nás od každého hříšného počátku i myšlenek, abychom vždy oslavovali přečestné jméno Tvé, velebili Boha Otce i Syna Jednorozeného, Pána Ježíše Krista, a Životodárného Svatého Ducha se všemi svatými, na věky věkův. Amen.

_________________________________

¹ Istanbulský pogrom (řec. Σεπτεμβριανά, Septemvriana čili Zářijové události). Istanbulský pogrom, známý také jako Istanbulské nepokoje, jeden z posledních masových pogromů, který se udál v Turecku 6. – 7. září 1955 a byl namířený proti řecké menšině Istanbulu. Během těchto nepokojů bylo podle tureckých údajů zabito 13 až 16 Řeků (včetně dvou kněží), ale také zničeno mnoho chrámů, spáleny mnohé budovy a poškozena infrastruktura města.

 

pondělí 5. dubna 2021

Svatý a ctihodný Lukáš, nový mučedník Adrianopoliský a Mytilénský (1802)

památka 23. března/ 5. dubna

Nový mučedník Kristův, ctihodný Lukáš, poházel z města Adrianopolis (dnes město Dirne, které se nachází v evropské části současného Turecka), v křesťanské rodině. Jeho otec, se jmenoval Athanasios a matka Domnika. Když bylo chlapci sotva šest let, jeho otec zemřel a matka ho svěřila k výchově a také aby se vyučil trhovcem, jednomu řeckému obchodníkovi do Konstantinopole.

Když bylo chlapci třináct let, popral se s druhým chlapcem, který byl Turek. Ostatní Turci, kteří se kolem za chvíli shromáždili, když viděli, že Lukáš vítězí, vrhli se na něj s křikem a začali mu nadávat a vyhrožovat smrtí. Malý chlapec proto dostal velký strach a v jednom okamžiku zvolal: "Pusťte mě, pusťte mě, nechte mě jít a já se stanu muslimem! " Když to Turci uslyšeli, přestali s křikem a jeden z výše postavených  Turků, ho potom vzal k sobě do služby. Chlapce nechal přijmout islám a dal ho obřezat.

Nehledě na péči rodiny, ve které nyní sloužil a přes jisté přísliby budoucího skvělého života a dobrého společenského postavení, svědomí nedávalo chlapci pokoje. Dřívější strach, který dostal před Turky, ho už opustil. Chtěl ze služby odejít, ale službu už opustit nemohl.

Přehlížel všechna rozptýlení i zábavu a tajně, v skrytu ode všech, pro vše co se mu přihodilo, plakal. Nakonec se chlapec přece nějak spojil s Řekem, u kterého v Konstantinopoli začal poprvé pracovat a řekl mu o svém přání utéct. Tomuto obchodníkovi, se podařilo o chlapci říci na ruském konzulství. Přesto, všechny snahy vzít chlapce z jeho nového nedobrovolného domova, byly marné. Nakonec se však chlapci přece jen podařilo utéct, využil nepozornosti strážných, sundal ze sebe turecké oblečení a oblékl se znovu jako křesťan. Podařilo se mu nasednout na loď, která ho odvezla do Smyrny. Tam se Lukáš vyzpovídal knězi, který mu poradil, aby se vypravil na Svatou Horu Athos a tam, aby se pokusil znovu najít cestu spásy.

Ve většině monastýrů Svaté hory, ho však odmítali přijmout, protože byl ještě velmi mladý. Nakonec ho, ale přijali v monastýru Stavronikita (Monastýr Stavronikita - pravoslavný řecký mužský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, patnáctý monastýr v hierarchii athoských monastýrů, byl založen v 10. století. Svůj název získal podle tradice tak, že na jeho místě žil kdysi poustevník Nikita, který dělal kříže (Σταυρονικήτα – kříž Nikity). Nejdříve byl monastýr zasvěcen sv. Janu Křtiteli, byl ale zcela zničen v době křížových výprav. Monastýr tak, jak jej známe dnes, založil konstantinopolský patriarcha Jeremiáš I.), kde byl postřižen v rjasofor.

I přesto všechno, nemohl Lukáš pro svou duši najít pokoje, putoval po Svaté Hoře, vedl zápas sebeodříkání a byl vystaven mnohým pokušením. Nakonec, došel k myšlence, že pokoje, skutečného a opravdového pokání dojde jen tehdy, když vyzná Krista před těmi, před kterými od něho odstoupil.

Duchovník ze skitu svaté Anny, kterému Lukáš se vším vyznal, když viděl jeho mládí, pro které se bál, že nevydrží takovéto nebezpečenství a znovu se odřekne Krista, snažil se ho ještě přemluvit. Lukáš, byl však i přes svůj věk pevně odhodlán a tak mu starec, když viděl, že ho nepřesvědčí, dal za poslušenství, aby činil každý den na osm set zemních poklon a jedl jen suchý chléb a pil jen vodu. Lukáš se s radostí podřídil takovému to poslušenství starce a neustále myslel na vyznavačství pro Krista. Když se nakonec ukázal pevným ve svém rozhodnutí, vyprosil si i požehnání k tomu, aby se mohl stát novým mučedníkem pro Krista.

Od svého duchovníka, přijal Velkou schimu a potom s otcem jeromonachem Vissarionem, který ho doprovázel, odpluli společně na ostrov Lesbos, do města Mytiléna.

Bděním v modlitbě, přijímáním Svatých Tajin, které přijímal v Božím chrámu, se připravoval k nastávajícímu zápasu. Poté, co si dal přes mnišské řízy, světské oblečení a poprosil s mnoha slzami o odpuštění svého spolu poutníka a duchovní z chrámu, kde přijímal Kristovi Tajiny, odešel na místní soud. Nic z toho, co si však přál učinit, se mu nezdařilo. Se smutkem se vrátil k otci Vissarionovi a řekl mu:  "Otče, Kristův plamen nebyl zapálen!"

Přesto se, ale znovu vrhl do boje a vydal se k Nazir – agovy, aby před ním znovu vyznal věrnost Kristu a tím tak odčinil potupnou pečeť obřízky, která byla na něj, proti jeho vůli v dětství vložena. Když se mu Turci pro jeho mládí vysmáli, Lukáš soudce ujistil, že je při smyslech, že ví, co říká a žádal Nazir – agu, aby učinil to, co mu v takovýchto případech, nařizuje islámský zákon. Poté, byl bez doprovodu stráží předveden do domu soudce, kde se setkal s metropolitou Mytilénským, který tam byl vyzván, kvůli útěku a obrácení se na křesťanství jedné turecké rodiny. Tato událost, zapříčinila hněv a vztek těch co rodinu chytli a křesťané na ostrově, proto nyní žili ve strachu z krvavého pronásledování. Lukáš se před metropolitou uklonil a poprosil jej, aby se za něho pomodlil, aby svůj úmysl, dovedl do zdárného konce.

Nehledě na všechna nebezpečenství, dal metropolita odsloužit ve všech chrámech moleben za tohoto nově zjeveného Kristova vojína.

V tom čase, kdy mnozí křesťané přebývali v neklidu a strachu, jediný Lukáš, stál před soudem plný odvahy a sebevědomí.

Třikráte byl vyslýchán a tázán, přesto neustále ukazoval neoblomnou rozhodnost, vydat se vstříc rozsudku smrti a opovrhoval všemi těmi marnivými přísliby tělesných požitků, které mu byly od Turků předkládány.

Vnuknutím Svatého Ducha, nacházel slova ze Svatého Písma, kterými vyvracel muslimskou věrouku. Co však nejvíce otřáslo všemi, kdo se nacházel na soudu, bylo to, že nový vyznavač a svědek víry, v sobě neměl po celý ten čas, ni žádného strachu, ani obav.

Turci ho potom nechali po tři dny ve vězení a doufali přitom, že své rozhodnutí změní. Když však Lukáš po třech dnech, znovu předstoupil před soudce, poprosil ho o jedinou milost, poprosil ho o to, aby už nebyl marněn čas a aby byl popraven o hodinu dříve a mohl se tak připojit k Pánu na věčnosti.

Potom byl nad ním vynesen rozsudek smrti oběšením. Lukáš si před vykonáním rozsudku, vyžádal čas na modlitbu a modlil se za sebe i za všechny ostatní křesťany, zvláště pak za ty, kteří mu pomohli v jeho obrácení.

A protože nový mučedník zůstal neoblomným, ve věku devatenácti let, mu byl vynesen rozsudek smrti oběšením, který byl vykonán 23. března roku 1802.

Jeho svaté tělo, pak viselo oběšené po tři dny a tři noci. Potom ho Turci vzali, obtěžkali kamením a hodili do moře. Moře však tělo mučedníka vrátilo na břeh, kde ho pak našli zbožní křesťané, vzali ho ze břehu a s úctou pochovali.

Následně, se od svatých ostatků a modliteb nového mučedníka Lukáše, událo několik podivuhodných uzdravení, k slávě našeho Boha. Amen.