Svaté mučednice Věra, Naděje, Láska

a jejich matka Sofie (♰ 137)

památka 17. / 30. září

Za vlády císaře Hadriána žila v Římě křesťanská vdova jménem Sofie. Měla tři dcery: Věru, Naději a Lásku. Sofie byla skutečně moudrou matkou a její hlavní starostí bylo, aby Věra, Naděje a Láska věřily v Boha, vkládaly v Něho svou důvěru a milovaly Ho. I navenek byly tyto dívky velmi ctnostné: pilně četly Písmo svaté, vroucně se modlily k Bohu, pomáhaly své matce Sofii s každodenními povinnostmi a vždy a ve všem ji poslouchaly.

Svou křesťanskou víru svatá Sofie a její dcery neskrývaly, ale otevřeně oslavovaly Pána Ježíše Krista před všemi lidmi. Zpráva o tom brzy došla k bezbožnému císaři Hadriánovi, který si je nechal okamžitě předvolat k sobě. Matka i dcery se poté pomodlily k Bohu a držíce se za ruce, vyšly strádat pro Krista.

Císař a mučitel Hadrián je vyslýchal ohledně jejich víry a svatá Sofie otevřeně vyznala Pána Ježíše Krista, Syna Božího. Přitom i své dcery nazvala křesťankami. Císař se poté obrátil k dívkám – Věře, Naději a Lásce – a sliboval jim pomíjivé pozemské bohatství, pokud se odřeknou Boha. Svaté dívky mu však jednohlasně odpověděly, že milují Pána a touží pro něj i strádat. Rozhněvaný Hadrián dívky odsoudil k mučení.

Nejprve začali mučit Věru, nejstarší z nich, které bylo dvanáct let. Bili ji, pálili ohněm a vařili ve vroucím oleji, avšak Bůh ji ochraňoval. Zůstávala nezraněna, a přitom všem oslavovala Boha. Poté jí sťali hlavu.

Po Věře začali mučit Naději. Pověsili ji a železnými drápy jí trhali tělo. Kusy jejího těla odpadávaly a krev se řinula proudem, avšak z jejích ran vycházela podivuhodná vůně a její tvář zářila. Takto milost Ducha Svatého těšila a posilovala Naději. Nakonec, po mnoha útrapách, tuto desetiletou mučednici ubili mečem.

Nejmladší z nich, Láska (bylo jí sotva devět let), poté strádala pro víru také. Nejprve byla bita pruty, poté byla roztopena pec, do níž ji chtěli vhodit. Svatá dívenka si však do ní sama pospíšila vstoupit a uprostřed plamenů kráčela bez úhony, zpívala a chválila Boha. V ten samý okamžik pak z pece vyšlehly plameny, které některé z nevěřících spálily a jiné sežehly. Tak bylo oslaveno jméno Kristovo a bezbožní byli zahanbeni.

Po celou tu dobu všech těchto strádání se svatá Sofie neustále modlila k Bohu. A když byla i nejmladší Láska sťata, odnesla těla mučednic Věry, Naděje a Lásky na vysoký pahorek a tam je pohřbila.

Sama Sofie nebyla vystavena mučení, neboť se počítalo s tím, že pokud jí bude ponechán život, bude muset snášet neutišitelný zármutek ze ztráty svých dcer. Následně ji bylo dovoleno pohřbít těla svých dětí.

U hrobu svých dcer strávila Sofie tři dny v modlitbách, aniž by od něj odešla, a nakonec tam odevzdala svou duši Pánu. Našla věčné odpočinutí spolu se svými dětmi v Božím království, kde spočinula díky lásce, kterou ona sama milovala a své děti učila milovat Boha.

 Ctihodný Prokop, igumen sázavský (♰ 1053)

památka v den svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice 25. března / 7. dubna, kdy ctihodný zesnul, a 16. / 29. září

Ctihodný Prokop se narodil okolo roku 970 v české vesnici Chotouni. V Praze se naučil slovanskému písmu, poté se oženil a přijal kněžské svěcení. Žil zbožně Pánu, slouže Jeho Božským tajinám, a vedl cudný a ctnostný život.

Když Prokopovi zemřela žena, odešel někdy kolem roku 1009 do sázavských lesů, kde si našel jeskyni a vedl v ní poustevnický život podobný tomu, který v postu a modlitbě vedli ctihodní otcové v egyptské poušti. Odešel poté, co uslyšel slova Páně, kterými ve svém evangeliu promlouvá: „Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi… a následuj mne!“ S plamennou horlivostí odvrhl marnosti tohoto světa a stal se poustevníkem. Ačkoli toužil zůstat nepovšimnut, jeho pověst se časem rozšířila po celém okolí.

Jeho slova, naplněná milostí, jako vlny životodárné vláhy zavlažovala vyprahlá a trpící srdce a pozvedala k nebi duše žíznící po božském poznání.

Ctihodný Prokop s radostí přijímal chudé a potřebné a stával se pro ně nástrojem Boží prozřetelnosti. Mnozí, toužíce následovat příkladu tohoto ctihodného muže, se rovněž zřekli světa.

Svatý je přijímal tak, jako pták shromažďuje svá mláďata pod svá křídla (Mt 23,37). Tak získal učedníky, mezi nimiž byli jeho syn Jimram a synovec Vít.

Společně založili kinovijní monastýr se společným způsobem života bratří, podle řehole ctihodného Benedikta. Prokop pro ně vybudoval chrám zasvěcený Matce Boží a Janu Křtiteli (1032). Někteří z jeho učedníků pokračovali v mnišském životě jako poustevníci. Tehdy démoni, kteří ctihodného nepřestávali sužovat, dokud žil sám v ústraní, s nářkem před Prokopem ustoupili.

Pověst o zázracích, jež tento muž Boží konal, došla až k českému knížeti Oldřichovi, který poskytl dary na rozvoj monastýru. Po smrti knížete (1034) si jeho syn Břetislav I. (1034–1055), dříve moravský údělný kníže, zvolil ctihodného Prokopa za svého duchovního otce a přiměl jej, aby přijal hodnost představeného monastýru – igumena. Ve snaze čelit německému vlivu učinil kníže ze sázavského monastýru středisko obnovy pravoslavné bohoslužby ve staroslověnštině, a to v podobě, jak ji původně šířili svatí Cyril a Metoděj se svými žáky.

Ctihodný Prokop, zářící v Božím chrámu jako slunce, obdržel od Pána dar proroctví. Znal předem den svého skonu a předpověděl, že po jeho smrti budou bratři rozptýleni a po dobu šesti let budou pronásledováni Břetislavovým nástupcem, avšak nakonec naleznou pokoj a vrátí se do monastýru. Ctihodný Prokop zesnul v Pánu 25. března 1053 a byl s úctou pohřben v chrámu, který sám založil. Během pohřbu nabyl zraku jeden slepec. Od té doby se pak následně úcta ke ctihodnému Prokopovi začala šířit po celých Čechách.

Ve vedení monastýru svatého vystřídal jeho synovec Vít. O dva roky později kníže Břetislav opustil tento pozemský svět a závistiví pomlouvači začali šířit nepravdy o ctnostném představeném a jeho bratrech. Obvinili je před novým knížetem Spytihněvem II. (1055–1061), že zaváděním staroslověnštiny usilují o rozkol; žádali, aby byla do monastýru dosazena jiná skupina mnichů a aby se bohoslužba sloužila pouze dle latinského ritu. Vít pak se svými mnichy našel útočiště v Uhrách, zatímco kníže poslal do Sázavského monastýru německého opata a bratry, kteří se řídili latinským ritem.

Jakmile se Němci v monastýru usadili a přišli poprvé sloužit jitřní bohoslužbu, zjevil se jim ctihodný Prokop a z chrámu je vyhnal, přičemž jim hrozil Božím trestem. Opat tohoto varování však nedbal. Čtvrté noci se mu ctihodný znovu zjevil, zopakoval své hrozby – přičemž prohlásil, že monastýr založil pro své duchovní syny – a udeřil ho svou igumenskou holí.

Brzy poté nastoupil na trůn Vratislav II. (1061–1092), který později přijal titul českého krále. Povolal zpět představeného Víta i s bratřími, který v Sázavském monastýru obnovil slovanskou liturgii. Usiloval rovněž o její schválení papežem Řehořem VII., ten však souhlas odepřel. V důsledku toho byla slovanská liturgie v zemi záhy opuštěna a Vratislavův syn Břetislav II. (1097) slovanské bratrstvo opět nahradil benediktiny římského ritu.

Přesto mnohá zjevení a četné zázraky ctihodného neustávaly. Úcta k Prokopovi nezanikla a brzy se rozšířila po celých Čechách, jejichž se stal patronem.

Jeho svaté ostatky jsou od roku 1588 uchovávány v Praze na Pražském hradě v kostele Všech svatých.

 

Svatá mučednice Ludmila, kněžna česká (♰ 921)

památka v den její mučednické smrti 16. / 29. září

a v den přenesení jejích ostatků z Tetína do Prahy 21. října / 3. listopadu

Ludmila byla dcerou srbského knížete¹ a byla provdána za českého knížete Bořivoje. Bořivoj i Ludmila byli původně pohané, avšak svatý apoštolům rovný Metoděj, učitel Slovanů, je obrátil k pravé víře v Pána Ježíše Krista a pokřtil je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Mladí vládcové, naplněni božskou horlivostí, přivedli ke Kristu svůj lid; stavěli četné chrámy a povolávali do nich kněze k duchovní službě.

Kníže Bořivoj zemřel ve věku třiceti šesti let a zanechal svatou Ludmilu se třemi syny a třemi dcerami. Mladá vdova nesla ztrátu manžela statečně a svůj život proto svěřila do Božích rukou: chudým rozdala vše, co mohla, a své dny trávila v modlitbách a ručních pracích.

Po Bořivojovi nastoupil na trůn Spytihněv a teprve po něm se vlády ujal Ludmilin syn Vratislav (zemřel roku 921). Po celá ta léta žila Ludmila na Pražském hradě a vychovávala své vnuky, Václava a Boleslava.

Vnuk svaté Ludmily, Václav, vychovaný babičkou v pravé víře a lásce k evangelním ctnostem, byl mírný a laskavý, avšak příliš mladý na to, aby vládl království. Jeho regentkou se stala matka Drahomíra, která si přála v zemi obnovit pohanství.

Drahomíra chovala ke svaté Ludmile nenávist; ve snaze vyhnout se sváru, Ludmila dobrovolně odešla do města Tetína. Zaslepena zlobou, považovala Drahomíra vliv, jaký měla Ludmila na Václava, za hrozbu pro svou vlastní moc, a vyslala dva velmože, aby její tchyni zavraždili. V noci z 15. na 16. září 921 dobyli hrad Tetín, vnikli do komnat svaté Ludmily, kde ji uškrtili. Takto svatá kněžna dosáhla mučednické koruny. Její mrtvé tělo bylo pohřbeno pod hradbami.

Za života svatá Ludmila skrývala své ctnosti a nikdo, kromě těch, ke kterým projevovala své milosrdenství, o nich nevěděl, avšak po její smrti Pán tuto nevinnou mučednici oslavil. Nad jejím hrobem se každou noc začalo zjevovat světlo a následně se událo také mnoho zázraků. Když se o tom dozvěděl svatý kníže Václav, nechal její svaté ostatky přenést do Prahy a uložit v chrámu svatého Jiří. Od té doby je ctěna svatá Ludmila jako patronka země.

Tropar, hlas 1.

Zanechavši temnotu modloslužby, s horoucí láskou přijala jsi světlo pravoslavné víry Kristovy; zjevila ses, Ludmilo, jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své den pravé bohoúcty v české zemi jsi započala. Matko chudých, podporo ochromených, světlo slepých, utěšitelko zarmoucených, rosou modliteb svých před Hospodinem zavlaž milostivě srdce lidu svého ve víře netečná a zarmoucená, a zjasnivši oči naše, nedej nám zahynouti od nepřátel našich.

Kondak, hlas 4.

V utrpení svém zazářila jsi skvostně, mučednice Ludmilo, prolitím své krve ses okrášlila a jako krásná holubice jsi k nebi vzlétla; přimlouvej se tedy stále za uctívající tebe.

Modlitba

Ó svatá služebnice Kristova, kněžno a mučednice Ludmilo, prvosvětice země České a klenote sídelního města Pražského, vroucí naše přímluvkyně před Hospodinem! Pohleď na nás, mnohými hříchy obtížené, jak se ti pokorně koříme a modlíme se: nedopusť, abychom zahynuli v bažině hříchů našich, ale povznes prosebný svůj hlas k Hospodinu, aby se nad námi smiloval a daroval nám pokání. Ó nejshovívavější máti Ludmilo! Nezapomeň navštěvovat dítka svá, ačkoli ses od nás přenesla do nebeských příbytků, spolu se svým vnukem, svatým mučedníkem Václavem. Modlíme se k tobě, svatá babičko Václavova: vypros i nám hříšným požehnání Boží pro naše děti i pro nás všechny, abychom i my, tolik hříšní, vzdali díky Hospodinu za dar jeho blahodati a abychom s tebou oslavili Otce i Syna i Svatého Ducha, i tvou velkolepou záštitu na věky věkův. Amen.

_

¹ Takto je to dle staroslověnské legendy Prolog o svaté Ludmile: pocházela „ze země srbské“. Dnes se však většina kloní k názoru, že se s největší pravděpodobností jednalo o území Lužických Srbů (nacházející se na sever od Čech), případně o domácí kmen Pšovanů (Mělnicko), jehož vůdcem mohl být její otec Slavibor.

 

Svatý mučedník Mamas Cesarejský,

jeho otec Theodot a matka Rufína (♰ 275)

památka 2. / 15. září

Svatý Mamas (Mammes, Mamas, Mammas, Mammet, Mema) se narodil Theodotovi a Rufině, urozeným občanům paflagonského města Gangra, kteří byli zatčeni za vyznávání Krista a uvězněni v kappadocké Cesareji.

Theodotos ve vězení zemřel a jeho žena, zdrcená žalem nad ztrátou manžela, předčasně porodila syna a při porodu zemřela. Jedna zbožná žena jménem Ammia si vyprosila svolení, pohřbila těla zesnulých rodičů a ujala se také výchovy dítěte.

Chlapec až do pěti let nemluvil. Prvním slovem, které vyslovil, bylo „mamma“ (označující matku či chůvu), a proto dostal jméno Mamas. Jeho opatrovnice ho vychovávala v křesťanské zbožnosti a dobrotě a zajistila, aby se naučil číst a psát.

Po smrti své opatrovnice pokračoval ve vzdělávání; jako mladík urozeného původu upoutal pozornost úřadů – mimo jiné proto, že byl křesťanem a poučoval své vrstevníky o svaté víře.

V patnácti letech byl proto zatčen místodržícím Cesareje a poslán do města Aegae k císaři Aurelianovi (roku 272). Císař jej však po výslechu a mučení propustil.

Mamas se poté uchýlil na odlehlou horu poblíž Cesareje, kde si vybudoval poustevnu a žil životem modlitby uprostřed divoké zvěře, která světci neublížila.

Pracoval tam jako pastýř a vyrobené sýry nosil do města, aby je s modlitbou rozdával chudým. Pověst o něm se brzy rozšířila. Když se o tom dozvěděl i místodržící, vyslal vojáky, aby ho zatkli. Poté ho opětovně podrobili mučení za jeho víru.

Nakonec byl předveden do arény, kde jej měla rozsápat divoká zvěř.

Místo aby mu však nějak ublížila, začala se k němu dokonce láskyplně lísat. Tehdy jeden z pohanských kněží udeřil svatého mučedníka do útrob trojzubcem, až mu z nich vyhřezly vnitřnosti.

Mučitelé, přesvědčení o nevyhnutelnosti mučedníkovy smrti, ho nechali pomalu umírat.

Svatý Mamas vstal, vlastníma rukama si držel útroby a opustil město. Poté, co svatý Mamas ušel asi 200 sáhů, našel jeskyni ve skalnatém útesu a zemřel v ní. Tam odevzdal svého ducha do rukou Pána, pro kterého tak vroucně trpěl.

V době působení svatého Basila Velikého se jeho svátek slavil 1. září, avšak později byl přesunut na 2. září – pravděpodobně na památku vysvěcení chrámu zasvěceného tomuto světci v Konstantinopoli za vlády císaře Lva Velikého.

 

Svatí apoštolové ze sedmdesáti,

Evodius, biskup antiochijský (♰ 66)

a Onesiforos, biskup kolofonský a korintský (♰ 67)

společná památka 7. / 20. září

Evodius, biskup antiochijský (♰ 66). Podle tradice byl prvním biskupem v syrské Antiochii po svatém apoštolu Petrovi. Jeho nástupce, světitel a mučedník Ignatios Bohonosec – Theoforos (♰ 107), žák svatého apoštola Jana Teologa, se o něm zmiňuje v listu Antiochijským: „Pamatujte na svého blaženého otce Evodia, kterého vám apoštolové ustanovili za vašeho prvního pastýře…“ Svatý Evodius sloužil jako biskup 27 let a zemřel mučednickou smrtí za císaře Nerona (54–68). Svatý Evodius napsal několik děl. V jednom z nich píše o Panně Marii, která ve věku patnácti let porodila Spasitele. Další díla světce se nedochovala. Z nich je známá kniha s názvem „Světlo“, o které se zmiňuje církevní historik Nikeforos Kallistos Xanthopoulos ze XIV. století. K umučení svatého Evodia došlo v roce 66.

Onesiforos, biskup kolofonský a korintský (♰ 67). Svatý Pavel svědčí o svatém Onesiforovi těmito slovy: „Kéž Pán prokáže milosrdenství Onesiforově rodině. Několikrát mě potěšil a nestyděl se za mé řetězy; když přišel do Říma, usilovně mě hledal, až mě našel. Kéž mu Pán dá, aby u něj našel milosrdenství v onen den. A jaké služby vykonal v Efezu, víš nejlépe sám.“ (2 Tim 1, 16–18). Svatý Onesiforos byl biskupem v Kolofonu (Malá Asie) a poté v Korintu. Zemřel mučednicky ve městě Parion (nedaleko Efezu) na břehu Hellespontu, kam odešel kázat křesťanskou víru mezi pohany. Tam byl svatý Onesiforos zajat a odveden do pohanského chrámu. Za to, že odmítl obětovat kadidlo pohanským bohům, byl biskup Onesiforos spolu se svým služebníkem Porfyriem přivázán k divokým koním a vláčen po zemi.

 

Ctihodný Archippos Chérotopský (4. století)

památka 6. / 19. září

Archippos, syn zbožných křesťanů z města Hierapolis, přišel ve věku deseti let do chrámu svatého archanděla Michaela, aby se zde modlil, a posléze tam zůstal natrvalo sloužit jako ponomar ¹. Vedl přísný asketický život, byl přísný k sobě, neustále se postil a modlil. Mnohé pohany, kteří přicházeli ke svatému prameni pro uzdravení, přivedl ke svatému křtu. Opouštěli pohanskou bezbožnost a obraceli se k jedinému pravému Bohu a Spasiteli, Ježíši Kristu. Avšak zatvrzelí pohané se společně se svými žreci opakovaně pokoušeli svatého Archippa zabít, Pán ho však pokaždé z jejich rukou zachránil. Nakonec pohané zosnovali plán, jak zničit chrám a zabít Archippa tím, že zaplaví místo, kde se chrám i léčivý pramen nacházely. Když svatý Archippos spatřil přípravy na tento zlý čin, pevně se rozhodl neopustit posvátné místo a vroucně se modlil k Bohu a archandělu Michaelovi za zachování chrámu i pramene. Pán jeho modlitbu vyslyšel a světec byl svědkem velkého zázraku archanděla Michaela v Chónách (4. století). Svatý Archippos, zázračně zachráněný před jistou smrtí, žil u chrámu až do vysokého věku a pokojně zesnul v sedmdesáti letech. Křesťané ctihodného pohřbili v Chónách, na místě jeho modlitebního zápasu.

__

¹ Ponomar. Z řeckého παραμοναριος – stráž, vrátný. Je to služebník chrámu, jehož povinností je zvonit na zvony, zpívat nebo přisluhovat v chrámu a pomáhat duchovním při bohoslužbách.

 

Zázrak svatého archanděla Michaela v Chónách

památka 6. / 19. září

Ve městě Kolossy, na místě zvaném Chóny, stával chrám zasvěcený archandělu Michaelovi. Nedaleko se nacházel pramen zázračné vody.

Toto místo navštívil svatý Jan Teolog. Když navštívil Hierapolis společně s apoštoly Filipem a Bartolomějem, aby tam kázali evangelium, jež Pánovi učedníci šířili po celé zemi, prorokoval, že na tomto místě zazáří Boží blahodať a bude je navštěvovat svatý archanděl Michael. Vytrysknou vody a potoky na pustině u Hierapolis (Iz 35,6).

Následně se tam objevil pramen, z něhož svatý archanděl neviditelně udílel uzdravení věřícím, podobně jako se to kdysi stalo u rybníka Siloam. K tomuto prameni přicházelo mnoho lidí a všichni nemocní, kteří se touto vodou omyli nebo ji pili, byli uzdraveni. Mnozí nevěřící proto po svém uzdravení poznávali Krista a přijali v tomto prameni křest.

Později byl díky horlivosti jednoho Řeka, jehož dcera po požití vody z onoho pramene znovu nabyla řeči, na místě léčivého pramene vystavěn chrám zasvěcený svatému archandělu Michaelovi. U chrámu se usadil muž jménem Archippos, který v celém kraji proslul svou svatostí. Pohané, hnaní nenávistí k víře v Ježíše Krista, která podkopávala moc jejich falešných bohů, se rozhodli chrám zasvěcený archandělu Michaelovi zničit a zabít i svatého Archippa, který v něm sloužil.

Poté, co byly jejich zlomyslné záměry namířené proti tomuto svatému místu opakovaně zmařeny, rozhodli se zatopit ono místo, kde stál chrám zasvěcený Archandělovi. Svatý Archippos se modlil za jeho záchranu. A právě když se k chrámu s obrovskou silou valil proud vody ze dvou řek, Archanděl zázračně tok divokých vod zastavil tím, že způsobil rozestoupení země, a na místě se objevila průrva. Tím zachránil chrám před zkázou a svatého Archippa před utonutím, a právě tato událost dala tomuto místu název Chonae (Χωναι – což znamená „propadnutí“ či „průrva“).

Tropar, hlas 4.

Nebeských zástupů vrchní vojevůdce, prosíme tebe stále my nehodní, abys nás ohradil svými modlitbami a křídly své duchovní slávy nás ochránil, neboť před tebou padáme a vroucně voláme: z běd vysvoboď nás, vrchní vojevůdce mocností nebeských.

Modlitba

Sám jsi oheň a horlivost, svatý archanděli Michaeli, proto tě prosíme: rozžehni naše zkroušená a pochmurná srdce ohnivým plamenem své horlivosti, abychom vždy s bdělým svědomím společně sloužili našemu Pánu, upřímně hledíce na tebe, bezhříšného a svatého bratra našeho, a nejvyššího vojevůdce nebeského a pozemského vojska Kristova. Podivuhodný náš Pán Ježíš Kristus učinil jednu Církev z andělů a lidí, abychom my lidé, kteří cherubíny tajemně představujeme na zemi, připodobnili se svatým nebeským bratrům našim, v jejichž čele stojíš ty, zářný a podivuhodný archanděli Michaeli. Amen.