Ctihodný Tichon Medyňský, Kalužský (♰ 1492)

památka 16. / 29. června

Ctihodný Tichon se narodil v Kyjevě v 15. století. Ještě jako mladík se rozhodl opustit svět s jeho marnostmi a přijmout mnišství. Opustil proto domov rodičů a odešel pěšky až do monastýru Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách v Moskvě¹. Tam mladíka postřihli na mnicha ke cti svatého Tichona Divotvůrce, biskupa amathuského (♰ 425).

Protože si přál prohloubit duchovní život a strávit ho s Bohem v tichu modlitby, opustil monastýr a odešel na lidmi opuštěné místo v lesích. Usadil se na pravém břehu řeky Vepriky, v hustých lesích mezi městy Kaluga a Medyň.

Tam žil Tichon po mnoho let v duchovním zápase, půstu a neustálé modlitbě a zazářil jako jasná hvězda svatostí svého života a zázraky. Za svůj příbytek si vybral dutinu obrovského dubu, sbíral byliny, které rostly v okolí, a pil vodu ze studny, kterou si tam sám vykopal.

Mírný a laskavý muž Boží měl dva duchovní žáky, Fótia a Gerasima, kterým předal své zkušenosti v umění očišťování duše. Navzdory své chudobě svatí otcové nepřijímali žádné dary a své síly vyčerpávali na obdělávání neúrodné půdy. Neměli koně a svatý Tichon, vyčerpán posty i nemocemi, sám zapřahal pluh tažený jeho žáky.

Nehledě na tyto těžkosti mnoho bratrů v Kristu, kteří směřovali k mnišskému životu v odříkání, žádalo svatého Tichona, aby pro ně založil monastýr. V tom čase se stalo, že majitel pozemků, který byl nedaleko na lovu zvěře, uviděl ctihodného v jeho cele, v dutině dubu. Začal volat a křičet, aby Tichon odtud odešel, a máchl po něm bičem. Když tak učinil, ruka, kterou pozdvihl proti ctihodnému, okamžitě ztuhla a zůstala nehybná. Poučen Božím trestem učinil pokání a požádal Tichona o odpuštění. Když se pak skrze jeho modlitbu uzdravil, začal poustevníka prosit, aby zůstal navždy na jeho zemi a založil tam monastýr pro své učedníky, a také slíbil, že poskytne vše potřebné pro stavbu monastýru.

Ctihodný Tichon tak založil monastýr ke cti Matky Boží, k jejímu svátku Zesnutí. Sloužil zde jako představený až do svého stáří. Bratrstvo vedl s pokorou, tichostí a laskavostí. Svatý igumen sytil hladové, dával pít žíznivým, vítal cizince a přimlouval se za utlačované. Ctihodný Tichon měl dar slz a vyznačoval se svou moudrou mlčenlivostí.

Ctihodný Tichon zemřel v roce 1492 v hlubokém stáří, když krátce před svým zesnutím přijal velkou schimu.

Svaté ostatky ctihodného Tichona byly vyzdviženy ze země k úctě věřícím v 16. století a nacházely se ve schráně v monastýrském chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. V roce 1610, v čase polsko-litevského útoku na Rusko, byl monastýr spálen a bratři museli uprchnout do lesů. Zapsaný život svatého byl ztracen a jeho ostatky byly uloženy pod chrámem Tří hierarchů.

Kalužská Tichonova poustevna, zničená polsko-litevskou invazí, byla obnovena za carů Michaila Fjodoroviče (1613–1645) a Alexeje Michajloviče (1645–1676) díky úsilí igumenů Gerasima a Theodosija. Monastýrský chrám ke cti Matky Boží a jejímu svátku Zesnutí, spolu se zimním chrámem svt. Mikuláše s trapézou, byly znovu postaveny. V roce 1677 byl chrám Tří světitelů přemístěn na okraj monastýru a na jeho místě byl postaven kamenný chrám Proměnění Páně. V něm byly uloženy svaté ostatky ctihodného Tichona.

15. června 1805 byla sestavena služba ctihodnému Tichonovi, dle dřívější služby dobrodince monastýru Sergeje Vasiljeviče Jeropkina z Kalugy. Text služby byl vytištěn v Doplňkové mineji, vydané v Petrohradu v roce 1909.

V roce 1887 byl nad studnou vykopanou svatým Tichonem postaven dřevěný chrám ke cti Matky Boží, její ikony Životodárného pramene.

Když byl monastýr v roce 1918 bolševiky zavřen, byly některé chrámy zničeny. Svatý pramen ctihodného Tichona však zůstával i nadále poutním místem, a to i přes marné úsilí bezbožných ateistů. V roce 1991 byl monastýr znovu obnoven.

Už za života ctihodného se skrze jeho modlitby děly zázraky. Po celé 19. století vedli bratři monastýru záznamy o nejvýznamnějších uzdraveních, ke kterým došlo modlitbami svatého Tichona. Většina uzdravení se týkala lidí postižených duševními chorobami a uzdravilo se i mnoho lidí, kteří trpěli očními chorobami a dětskými nemocemi.

Raduj se, ctihodný otče Tichone, divotvůrče!

___________

¹ Monastýru Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách – Čudov monastýr, Чудов монастырь. Jde o katedrální mužský monastýr ve východní části moskevského Kremlu. Založen byl roku 1365 metropolitou Alexijem. Zbourán byl v letech 1929–1932 bolševiky. Jeho název pochází ze zasvěcení jeho hlavního chrámu, který byl zasvěcen svátku Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách.

 

Ctihodný Jeroným Stridonský (♰420)

památka 15. / 28. června

Jeden z velkých Otců západní církve, blažený Jeroným, se narodil v polovině 4. století do bohaté křesťanské rodiny a dostalo se mu velmi dobré výchovy a vzdělání. To získal v Římě, přičemž navštívil i další západní centra tehdejší vzdělanosti Akvileiu a Trevír.

V mládí hodně cestoval a studoval u různých znamenitých učitelů, přitom všude s sebou vozil svou knihovnu, kterou horlivě rozšiřoval o ty nejlepší knihy.

Kolem roku 372 se vrátil do svého rodného města, ale jeho rodiče již nežili. Zůstal, aby se staral o výchovu své mladší sestry a bratra Pauliniána, a začal horlivě studovat Písmo svaté.

V roce 373 odcestoval na Východ poté, co byl nejprve pokřtěn. Dva roky zůstal v Antiochii, kde se setkal s učencem Apollinariem z Laodiceje ¹, a navštěvoval jeho lekce o výkladu Svatého písma. Poté se uchýlil do Chalkidské pouště, kde se věnoval askezi a studiu hebrejštiny a chaldejštiny.

To mu později umožnilo dokončit hlavní dílo jeho života, které proslavilo jméno svatého Jeronýma v průběhu věků: vytvořil nový překlad Bible do latiny, známý jako Vulgáta ², který západní církev používá dodnes. Kromě tohoto významného díla napsal Jeroným mnoho dalších pozoruhodných knih a poučných listů, ale dochovalo se jich jen málo.

Později strávil několik let v kinoviálním monastýru, který vždy na čas opouštěl, aby se uchýlil do ústraní na poušti, a tímto způsobem se mu podařilo velmi uspět v modlitbě. Podařilo se mu setkat se s mnoha velkými poustevníky své doby a zaznamenat životy některých z nich ³. Svatý zamýšlel strávit celý svůj život jako poustevník, ale nepokoje, které v té době vyvolali ariáni, způsobily, že život na poušti byl ještě neklidnější než ve městě. Po pobytu v Antiochii, kde byl rukopoložen na presbytera, a návštěvě Palestiny se Jeroným vydal do Konstantinopole, aby se mohl učit od Řehoře Teologa a Řehoře z Nyssy.

Odtud se v doprovodu Epifania Kyperského⁴ vydal do Říma, kde ho papež svatý Damasus I.⁵ učinil svým nejbližším rádcem a, slovy Jeronýma, „mluvil jeho řečí“. Avšak kvůli tomu, že odsuzoval morálku tehdejší římskokřesťanské společnosti, se proti němu postupně zformovala celá skupina nepřátel. Po třech letech v Římě byl Jeroným po Damasově smrti nucen město navždy opustit.

Spolu se svým bratrem Pauliniánem a přáteli navštívil Svatou zemi a mnichy nitrijské pouště. V roce 386 se usadil v Betlémě, poblíž jeskyně Narození Páně, a zahájil život plný přísné askeze. Založil malý monastýr, kde on a mniši, které vedl, žili v přísném půstu a v učených pracích. V roce 411 přežil nájezd divokých arabských beduínů. Pouze milostí Boží bylo bratrstvo starých mnichů zachráněno před úplným zničením.

Zesnul po dlouhé a těžké nemoci okolo roku 420 v betlémské jeskyni. Pohřben byl ve svém betlémském monastýru vedle jeskyně Narození Páně.

V roce 642 byly ostatky ctihodného Jeronýma přeneseny z Betléma do Říma a uloženy v chrámu Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore), kde se však nacházejí dnes, není známo. Zůstala pouze jeho ctihodná ruka, uložená v chrámu pojmenovaném po něm San Girolamo della Carità, poblíž náměstí Piazza Farnese v Římě. V roce 2018 byla malá část ostatků vrácena zpět do Betléma, do jeskyně vedle baziliky Narození Páně, kde Jeroným žil a pracoval. V tomto podzemí se nachází samotná historická jeskyně svatého Jeronýma, kde světec žil, překládal Bibli (Vulgátu) a kde byl původně i pohřben.

____

¹ Apollinaris z Laodiceje (310–390) byl biskup v Laodiceji v Sýrii a zakladatel apollinarismu. Jako lektor církevní obce v Laodiceji byl roku 361 zvolen nikajskou stranou biskupem. V ariánské krizi podporoval homoúsiánskou pozici v prostředí, které velmi nahrávalo ariánství. To způsobilo, že byl s hlavním odpůrcem ariánství, Athanasiem, ariánskou stranou odsouzen. Apollinaris hájil ve svých spisech křesťanství proti novoplatónskému filozofovi Porfyriovi a římskému císaři Julianovi. Tyto spisy prozrazují jeho filozofické vzdělání, přepsal např. velkou část Bible do klasické řecké formy. Přátelil se s Athanasiem, s Basilem z Caesareje udržoval písemný kontakt a v roce 373 nebo 374 patřil mezi jeho žáky též ctihodný Jeroným. Nakonec se však ve svém učení odloučil od učení Prvního nikajského sněmu tvrzením, že božství a lidství nemohou být v osobě Ježíše Krista spojeny. Namísto toho sám učil, že Ježíš měl pouze lidské tělo, avšak božskou mysl. Apollinariovou naukou se zabývalo vícero církevních sněmů a všechny tyto sněmy Apollinariovo učení odsoudily.

² Vulgáta. Vulgáta je pozdně antický latinský překlad Bible, který je převážně dílem církevního otce Jeronýma z přelomu 4. a 5. století. Na rozdíl od překladu Vetus Latina je pořízen z původních jazyků (hebrejština, aramejština a řečtina) a stal se závazným textem západní církve pro celý středověk. Základem Vulgáty je Jeronýmův překlad většiny biblických knih Starého zákona z hebrejštiny do latiny, pro knihy Nového zákona pouze revidoval starší překlad Vetus Latina. Podnět k tomuto dílu dal papež Damasus I. a název pochází ze spojení versio vulgata, tedy lidové vydání. Překlad byl pořízen do běžné latiny, aby mu jeho posluchači rozuměli, a záměrně neaspiroval na klasickou vybroušenost jazyka Ciceronova. Pro křesťanský Západ byla Vulgáta dlouho jediným překladem Starého zákona přímo z hebrejštiny.

³ Jeroným Stridonský napsal tři slavné životopisy raně křesťanských poustevníků, které pak následně položily základ hagiografické literatuře na Západě. S některými z těchto mnichů se setkal osobně, o jiných shromáždil svědectví od jejich přímých žáků. Jsou to:

Život mnicha Malcha (Vita Malchi). Ctihodný Jeroným Stridonský se sám osobně setkal se ctihodným Malchem Syrským. V roce 374, během svého pobytu v Antiochii, se Jeroným seznámil se starým poustevníkem Malchem, který žil ve vesnici Maron. Malch Jeronýmovi vyprávěl svůj podivuhodný a dramatický životní příběh, který učenec o několik let později (kolem roku 391–392) sepsal. V něm Malch uprchl z domova do pouště, aby se stal mnichem. Později však porušil vůli svého představeného, vydal se na cestu, byl zajat Saracény a prodán do otroctví. Páni ho nutili oženit se s jinou otrokyní. S touto „manželkou“ však tajně zachovali slib panictví, riskovali život při útěku přes poušť a vrátili se k mnišskému životu.

Život svatého Hilariona (Vita Hilarionis). Ctihodný Jeroným se setkal s žáky ctihodného Hilariona Velikého. Sám Hilarion, zakladatel palestinského mnišství, zemřel na Kypru v roce 371, krátce před Jeronýmovým příchodem na Východ. Jeroným však dlouho žil v Palestině (v Betlémě) a osobně znal mnoho Hilarionových žáků a z jejich vyprávění podrobně sepsal jeho život. Ten byl napsán okolo roku 391. Vypráví o žákovi Antonína Velikého, který přenesl tradice egyptského poustevnictví do Palestiny. Životopis je plný popisů přísné askeze, zázraků, uzdravování a bojů s démony.

Život Pavla Thébského (Vita Pauli nebo také Vita Sancti Pauli Eremitae). Zde vycházel Jeroným z tradic egyptských poustevníků. K osobnímu setkání nedošlo, protože ctihodný Pavel zemřel okolo roku 341, tedy ještě před Jeronýmovým narozením. Jeroným tento životopis napsal jako první, kolem let 375–377, kdy sám praktikoval přísnou askezi v Chalkidské poušti v Sýrii. Zdrojem mu bylo vyprávění egyptských mnichů (zejména žáků Antonína Velikého). V tomto životě Jeroným prohlašuje ctihodného Pavla Thébského za úplně prvního křesťanského poustevníka (nazývá ho Prvopoustevníkem). Podle tohoto životopisu svatý Antonín Veliký našel ctihodného Pavla hluboko v poušti, kde se Pavel skrýval před pronásledováním více než 90 let a živil se polovinou chleba, kterou mu každý den nosil havran.

⁴ Svt. Epifanios Kyperský, arcibiskup salamiský (♰ 403). Památka 12. / 25. května. Narodil se okolo roku 315 v Palestině křesťanským rodičům židovského původu. Už v mládí tíhl k asketickému způsobu života. Studoval v Alexandrii, kde získal velmi dobré teologické vzdělání a také klasické vzdělání. Znal pět jazyků: řečtinu, hebrejštinu, latinu, syrštinu a koptštinu. Později založil monastýr ve svém rodném městě, jehož správu na svých bedrech nesl po třicet let, čímž získal pověst svatého. V roce 367 byl zvolen biskupem v Konstancii (jméno, které město Salamis na Kypru získalo na počest císaře Konstantina II., jenž toto město přestavěl a obnovil po zemětřeseních). Tato hodnost mu zůstala až do jeho smrti. Jako jeden z raných církevních otců a učitelů Církve, proslulý svými zápasy a boji s herezemi. Jeho názory a přesvědčení byly ovlivněny askety Egypta a Palestiny v čase střetů Církve s arianismem, na nichž měl aktivní účast. Přestože byl biskupem, žil v tom nejpřísnějším odříkání jako pravý mnich. Zesnul v roce 403 na moři během cesty z Konstantinopole na ostrov Kypr.

⁵ Svt. Damasus I., papež římský (♰ 384). Památka 11. / 24. prosince. Narodil se v Hispánii, sloužil jako diákon v římském chrámu sv. Vavřince. V roce 366 se stal římským papežem. Rozhodně se postavil proti ariánství a apollinarismu, rozvinul liturgii a obnovil mnoho chrámů. Proslul také obnovou římských katakomb a uctíváním hrobů mučedníků, pro které sám skládal veršované nápisy.

 

Svatý prorok Ámos

15. / 28. června

Svatý Boží prorok Ámos se narodil ve městě Tekóje v Judsku. Byl to muž chudý a neurozený, který pásl své vlastní ovce. Ale Hospodin, nehledící na pozemskou velikost, ale pouze na lidské srdce, povolal svatého Ámose k velké prorocké službě.

V té době byl Izrael již dlouho rozdělen na Judské a Izraelské, z nichž to druhé podlehlo rozvratu a utápělo se v modlářství. Ámos, veden Bohem, přišel z Judeje do Izraele a začal usvědčovat národ z nespravedlnosti, nečestnosti, služby modlám i povrchní zbožnosti. Některá z jeho slov byla zaznamenána a tvoří Knihu proroka Ámose, která je součástí Starého zákona. Ámos směle promlouval k lidu, hrozil nadcházejícími Božími tresty a předpovídal zajetí celého Izraele cizími národy.

Za to mnozí proroka nenáviděli, zejména pohanští kněží, protože jeho kázání odvracela lidi od obětování v jejich chrámech. Nakonec svatého tak krutě zbili, že na následky zranění brzy zemřel. Podařilo se ho jen odvést do jeho rodného města Tekóje, kde prorok Boží Ámos odevzdal svou čistou duši Pánu.

Tam byl pohřben se svými otci. Kdo chce vědět, jaká byla proroctví svatého Božího proroka Ámose, ať si přečte knihu jeho proroctví. A Boha, který mu k tomu dal svá vnuknutí, chvalme nyní, vždycky a po všechny věky. Amen.

 

Svt. Metoděj I., Vyznavač,

patriarcha konstantinopolský (♰ 847)

památka 14. / 27. června

Svatý Metoděj – Methodios se narodil na Sicílii v zámožné rodině. Ještě v mládí, když následoval Boží pozvání, vstoupil do monastýru na ostrově Chios a na vlastní náklady ho obnovil. Stejně tak obnovil monastýr svatého Štěpána Sinajského Chenolakkos v Triglii.

Za vlády ikonoborce Lva Arména (813–820) zastával jako kněz vysoký úřad apokrisiaria¹ pod vedením svatého patriarchy Nikefora a byl jedním z jeho nejbližších spolupracovníků.

Ten ho vyslal do Říma na misi k papeži. Během svého pobytu v Římě Metoděj zažil pozoruhodnou událost. Běsové proti němu vedli těžké duchovní útoky a snažili se zbožného kněze uvrhnout do propasti hříchu. Metoděj však snášel útoky nepřítele s velkou trpělivostí, přijal na sebe usilovný půst, a především setrvával v neustálé modlitbě ke Kristu, a zvláště prosil o přímluvu svatého Petra, jehož hrob se v Římě nachází. Nakonec se mu svatý apoštol Petr zjevil ve vidění a zcela ho osvobodil od těchto démonických útoků.

V čase Metodějova pobytu v Římě svrhl bezbožný císař a ikonoborec Lev Armén v Konstantinopoli patriarchu Nikefora a Metoděj se rozhodl zůstat v Římě a čekat se svým návratem na lepší čas. Když císař zemřel a na trůn nastoupil méně zlovolný císař Michael II. Amorejský, vrátil se Metoděj do Konstantinopole a začal horlivě bránit úctu ke svatým ikonám před útoky heretiků ikonoborců.

Avšak brzy ke svým dalším zlovolným hříchům přidal nový císař i hřích pronásledování Kristovy církve. Metoděj byl uvězněn a zůstal tam až do císařovy smrti. Jeho syn Theofilos I., ačkoli byl heretikem stejně jako jeho otec, miloval vzdělané lidi, a proto vyvedl svatého Metoděje z vězení, aby s ním mohl hovořit a mít užitek z jeho velkých znalostí.

Avšak Metoděj, jakmile znovu získal svobodu, se okamžitě pustil do horlivého zápasu s heretiky a usilovně obhajoval zbožnou úctu ke svatým ikonám. Za to byl znovu uvržen do vězení, které bylo ještě krutější než to předchozí, a na svobodu se dostal až po smrti císaře Theofila, když se vlády ujala císařovna Theodora. Za její vlády byl svatý Metoděj zvolen na konstantinopolský patriarchální stolec.

Volba se konala na konstantinopolském místním sněmu v roce 843 a intronizace se s největší pravděpodobností konala na Syropustní neděli 4. března 843. Na témže sněmu byla obnovena úcta k ikonám. Slavnostní bohoslužba, kterou k tomu sestavil svatý Metoděj, se od té doby připomíná a slaví první neděli Velkého postu. Na této bohoslužbě se po liturgii oslavuje vítězství Pravoslavné Církve nad všemi herezemi a rozkoly, utvrzuje se pravoslavné učení o úctě k ikonám, jakož i dogmata a ustanovení sedmi Všeobecných sněmů. Taktéž je při ní žehnáno těm, kdož ctí svaté ikony, a všem, kdož ve víře a zbožnosti žijí nebo již odešli k Pánu.

Tato bohoslužba klade zvláštní důraz na vyhlášení anathemy těm, kteří se dopustili těžkých hříchů proti Církvi, a těm, kteří byli nakaženi heretickými bludy.

Ještě před ustanovením svatého Metoděje patriarchou, což dávno předpověděl ctihodný Joanikij Veliký, se kterým si byli duchovně blízcí, se heretici všemožně snažili svatého pomluvit. Snažili se podkopat jeho autoritu i lásku a úctu jeho duchovního stáda tím, že ho nařkli z porušení mnišského slibu cudnosti. Jejich pomluva a lež však byly odhaleny a nepřátelé svatého byli zostuzeni.

Poslední léta života svatého pak už byla pokojná. Usilovně pracoval, moudře spravoval církev a svěřené stádo, obnovoval chrámy zničené heretiky, shromažďoval ostatky svatých zneuctěných ikonoborci a také přenesl ostatky svatého patriarchy Nikefora z místa jeho věznění do Konstantinopole, do patriarchálního chrámu Hagia Sofia.

Světitel Metoděj zbožně spravoval konstantinopolskou církev a poté odešel z tohoto dočasného a strastiplného života k věčnému odpočinku s Kristem v Nebeském království. Amen.

_

¹ Funkce apokrisiaria (z řeckého ἀποκρισιάριος – „ten, který přináší odpověď“) byl významný diplomatický úřad oficiálního vyslance a zplnomocněného zástupce církevního představitele (papeže, patriarchy nebo biskupa) u císařského dvora v pozdní římské a Byzantské říši.

 

Svatý prorok Eliseus – Elíša

památka 14. / 27. června

Svatý prorok Eliseus – Elíša byl učedníkem proroka Eliáše. Eliáš dostal od Boha příkaz, aby pomazal Elíšu jako proroka namísto sebe. Když se Elíša dozvěděl Boží vůli, okamžitě opustil vše a následoval Eliáše, sloužil mu a učil se od něj poznávat Boží tajemství.

Když se Bohu zalíbilo vzít svého služebníka Eliáše ve vichru a ohnivém voze do nebe a přenést ho do ráje, Eliáš se zeptal Elíši, jaký dar si od Boha přeje, který by on, Eliáš, vyprosil svou modlitbou.

Elíša neprosil o nic pozemského ani dočasného, neboť on, který se všeho vzdal pro Boha, považoval všechno za nicotné a na zemi nic nepotřeboval. Místo toho prosil o blahodať Ducha Svatého, dvojnásobnou ve srovnání s tou, která spočívala na svatém Eliáši. A Eliáš řekl: „Těžkou věc si žádáš. Jestliže mě uvidíš, až budu od tebe brán, stane se ti tak. Jestliže ne, nestane se.“ (2Kr 2, 1–11; Sír 48, 12)

Když šli a rozmlouvali po cestě, náhle se objevil ohnivý vůz s ohnivými koni, který je od sebe odloučil. Eliáš byl vzat ve vichru vzhůru do nebe. Elíša to viděl a vykřikl: „Můj otče! Můj otče! Vozataji Izraele!“ A pak už ho neviděl. I uchopil své roucho a roztrhl je na dva kusy. Pak zdvihl Eliášův plášť, který z něho spadl, vrátil se a postavil se na břehu Jordánu. Vzal Eliášův plášť, který z něho spadl, udeřil jím do vody a zvolal: „Kde je Hospodin, Bůh Eliášův, i on sám?“ Když udeřil do vody, rozestoupila se a Elíša přešel.

Poté se vydal do města Jericha a obyvatelé ho oslovili: „Hle, v městě se dobře sídlí, jak náš pán vidí, ale voda je zlá, takže země trpí neplodností.“ Elíša řekl: „Podejte mi novou mísu a dejte do ní sůl.“ A oni mu ji dali. Pak vyšel k místu, kde voda vyvěrala, hodil tam sůl a řekl: „Toto praví Hospodin: Uzdravuji tuto vodu, už nikdy odtud nevzejde smrt či neplodnost.“ A voda se stala zdravou podle slova, které Elíša promluvil.

Svatý prorok Elíša vykonal mnoho zázraků. Svými modlitbami uzdravoval nemocné a jednou vzkřísil z mrtvých chlapce (2 Kr 4, 8–37).

Během hladu jeden zbožný muž nabídl prorokovi chléb. Elíša mu řekl: „Dej to lidu, ať jedí.“ Ten, který mu přisluhoval, namítl: „Cožpak to mohu předložit stu mužů?“ Ale on odvětil: „Dej to lidu, ať jedí, neboť toto praví Hospodin: ‚Budou jíst a ještě zůstane.‘“ Předložil jim to a oni jedli a ještě zůstalo podle Hospodinova slova. (2Kr 4, 42–44)

Jednoho dne chtěl syrský král zajmout proroka Elíšu a poslal za ním vojáky. Ráno vstal služebník Božího muže a vyšel ven. A hle, vojsko obklíčilo město. Služebník se bál, ale Elíša mu řekl: „Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi.“ Elíša se pak modlil a řekl: „Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!“ A Hospodin otevřel služebníkovi oči a on viděl, a hle, celá hora byla kolem Elíši plná ohnivých koní a vozů. Elíša poté nepřátele zajal, ale nepotrestal je, naopak uhostil je a poté poslal pryč. A ty syrské hordy už nikdy nevpadly do izraelské země (2 Kr 6,8–23).

A mnohokrát skrze své modlitby a prorocké pokyny svatý prorok Elíša zachránil izraelský národ před jeho nepřáteli.

Naplněn duchem Eliášovým se Elíša za svého života netřásl před žádným vládcem a nikdo si ho nepodrobil. I když zesnul, jeho tělo prorokovalo. Za života konal zázraky a i po jeho smrti byly jeho skutky podivuhodné (Sír 48,12–14), (2 Kr 13,20–21).

 

 

 

 

Svt. Trifillios, biskup Lefkósie kyperské (♰ 370)

památka 13. / 26. června

Trifillios, rodem Kypřan, získal právní vzdělání na škole v Berytu (dnes Bejrút) a poté vstoupil do řad duchovenstva trimithuntské církve, kterou jako biskup vedl svatý Spyridon, jenž ho naučil duchovní moudrosti.

Jednou císař Konstancius povolal biskupy do Antiochie a svatý Spyridon byl mezi pozvanými. Vzal s sebou Trifillia. Svatý byl oblečen v chudých šatech, v ruce nesl datlovou hůl a na hlavě prostou pokrývku. Na hrudi mu visela hliněná nádoba s olejem od svatého kříže v Jeruzalémě. Dvořan, když uviděl takovéhoto chudého starce, odepřel mu vstup a ještě ho udeřil do tváře. Pokorný Spyridon mu nastavil i tu druhou. Když se pak služebník dozvěděl, že je biskupem, požádal o odpuštění a Spyridon mu ho dal. Na slavnostní večeři v císařském paláci Trifillios žasl nad nádherou a krásou komnat, dvořany, císařem a vší tou velkolepostí. „Čemu se divíš, bratře?“ řekl mu Spyridon. „Dělá snad císařská okázalost a sláva císaře spravedlivějším než ostatní? Nezemře a nebude císař pohřben stejně jako žebrák? Nebude stát před Soudcem stejně jako on? Je lepší usilovat o nepomíjející a věčná blahoslavenství a zamilovat si slávu, která nezhyne.“

Brzy poté byl Trifillios ustanoven biskupem města Lefkósie, ale i poté nadále navštěvoval svého duchovního otce a učitele, svatého Spyridona, a přijímal od něj poučení.

Jednou se ostrovní biskupové shromáždili na sněmu. Otcové sněmu požádali svatého Trifillia, který byl známý svou učeností a výřečností, aby pronesl kázání v chrámu. Ve svém kázání citoval Spasitelova slova k ochrnutému: „Vstaň a vezmi své lože“ (Mk 2,9), ale namísto slova „lože“ řekl „postel“. Spyridon, který nestrpěl změnu Kristových slov, vstal ze svého místa a řekl kazateli: „Jsi snad lepší než ten, který řekl lože, že se stydíš za jeho slova?“ a odešel z chrámu. Takto zahanbil jeho řečnickou povýšenost a naučil Trifillia mírnosti a pokoře.

Svatý Trifillios prožil Bohu milý život v upřímné lásce ke všem a v čistotě víry. Jako světitel šířil světlo poznání Boha pravého a zdržoval se všeho zla. Do nebeských příbytků odešel, doživ se důstojného stáří okolo roku 370.

Při útoku Saracénů (Arabů) na Kypr kolem roku 640 došlo k požáru, při kterém částečně shořely ostatky svatého. Dochovala se však hlava svatého, která je dodnes uložena v řeckém chrámu v Nikósii.

 

Ctihodný Jan Kolobos (♰ 409)

památka 9. / 22. listopadu

Je jedním z nejznámějších a nejctěnějších otců egyptské pouště, křesťanský světec, poustevník a abba (otec), proslulý svou hlubokou pokorou a poslušností.

Kvůli své malé postavě dostal přezdívku „Kolobos“ (doslova „Zkrácený“, „Nedovyvinutý“. V přeneseném smyslu a v církevní tradici se překládá jako Trpaslík nebo Malý). Žil v egyptské Skitské poušti od druhé poloviny 4. do začátku 5. století.

Byl duchovním žákem ctihodného Pamba Nitrijského a duchovním bratrem ctihodného Pimena Velikého. Nejznámější událostí z jeho života je „Strom poslušnosti“. Starší abba přikázal Janovi, aby zaléval suchý strom zapíchnutý do země. Jan pokorně nosil vodu z dálky po tři roky, dokud strom nerozkvetl a nepřinesl ovoce. Říkalo se mu potom „ovoce poslušnosti“.

V mládí se Jan rozhodl odejít do pouště, aby „žil jako anděl“, aniž by se staral o oblečení nebo jídlo. Avšak tváří v tvář hladu a zimě se vrátil k bratrovi, pokorně uznávaje svou slabost a nutnost pozemské práce.

Boj s hříšnými myšlenkami abba Jan přirovnával k muži, který sedí pod velkým stromem a vidí blížící se divoká zvířata. Protože nemá sílu s nimi bojovat, vyleze na strom. Tak i ten, kdo koná duchovní zápas, když se blíží pokušení, musí okamžitě „vylézt“ k Bohu pomocí modlitby.

Ctihodný Jan Kolobos je také znám jako ten, kdo sepsal život svého velkého současníka, ctihodného Paisija Velikého.

Výroky a moudré odpovědi ctihodného byly zahrnuty do starověkých paterikonů (sbírek výroků svatých otců) a dodnes se používají jako příklady pravé mnišské pokory.

 

Ctihodný Arsenij Koněvský, divotvůrce (♰ 1447)

12. / 25. června, památka jeho zesnutí

Pocházel z Novgorodu, kde byl zdatným řemeslníkem vyrábějícím měděné předměty. Mnišský postřih přijal v monastýru Narození Přesvaté Bohorodice na Lysé hoře nedaleko Novgorodu. V monastýru prožil 11 let a poté odcestoval na Svatou horu Athos s athoským mnichem, který tehdy Novgorod navštívil. Na Athosu pak Arsenij žil tři roky.

Zpočátku se zde věnoval práci se dřevem, pečení chleba a dalším monastýrským službám. Poté, co se představený monastýru dozvěděl, jakého je Arsenij řemesla, uložil mu poslušenství, aby v tichu modlitby koval nádoby pro monastýr. Svatý navštívil mnoho athoských monastýrů, pro které vyráběl nádoby zdarma. Když mniši viděli, že „pracuje jako beztělesná bytost nebo jako koupený otrok“, žasli nad jeho trpělivostí a velmi si ho proto oblíbili. Když ze Svaté hory odcházel, dostal Arsenij jako požehnání od představeného Jana „mnišská pravidla Svaté hory Athos“ a divotvornou ikonu Přesvaté Bohorodice ¹, na jejíž zadní straně byl napsán rukou nevytvořený obraz Spasitele.

V roce 1393 se vrátil do Novgorodu a brzy se s požehnáním arcibiskupa Jana II. vydal na plavbu po řece Volchov směrem k jezeru Velké Nevo (dnes Ladožské jezero), aby hledal místo pro založení nového monastýru.

V životě svatého se pak píše, že Arsenij tehdy navštívil Valaamský monastýr, ale když viděl, že je přelidněný, opustil ho.

Když ctihodný Arsenij dorazil k ostrovu Koněvec, rozhodl se plout dál, avšak vítr zahnal loď, na které plul Arsenij a jeho učedníci, zpět. Přistáli na ostrově na místě, které bylo později známé jako Filipova lachta (lachta – z finského slova lahti, tj. záliv nebo zátoka). Svatý se poté přestěhoval do zátoky, která se později stala známou pod jménem Vladykova lachta (takto pojmenovaná po návštěvě vladyky svt. Euthymia, arcibiskupa novgorodského). Tam byl pak v letech 1393–1394 založen Koněvský monastýr a v roce 1398 postaven monastýrský chrám ke cti Přesvaté Bohorodice, k jejímu svátku Narození.

V životě svatého se pak také píše, že rok poté, co se ctihodný usadil na ostrově Koněvec, k němu přišel mnich Lavrentij, kterého poslal valaamský igumen Silas. Ten ho zval zpět na Valaam, ale Arsenij to odmítl, protože si tichý a málo lidnatý ostrov Koněvec oblíbil.

Koněvský monastýr nebyl zpočátku zřejmě stroze kinoviální. Jednou však v noci jeden starec z monastýru skrze Boží prozřetelnost zaslechl rozhovor mezi dvěma běsy. Jeden z nich řekl, že všichni Novgorodci chválí život koněvského igumena. Druhý mu přitakal s tím, že monastýrský řád je „bez poskvrny“, ale oni – běsové – nacházejí útěchu v životě igumena alespoň v tom, že ve své mnišské cele uchovává pohoštění pro dobrodince monastýru. Druhý den ráno pak starec vše vyprávěl ctihodnému Arsenijovi. Ten potom nařídil mnichu-hospodáři, aby od té doby bylo v monastýru uspořádáno vždy jen společné jídlo a v mnišských celách, aby se nic neuchovávalo.

Svatý také vyhnal běsy z Koňské skály, která se nachází na ostrově a na níž dříve pohané přinášeli oběti. Poté co ctihodný společně s monastýrským knězem pokropil skálu svěcenou vodou, spatřili rybáři na jezeře hejno havranů letících odtud na sever a řvoucích jako volové. Když byli běsi vyhnáni, ctihodný požehnal stavbě kaple na vrcholu Koňské skály.

V roce 1421 donutilo vylití jezera z břehů, které zničilo monastýrské budovy, ctihodného Arsenije přestěhovat monastýr na nové místo na ostrově.

V těch letech Arsenij navštívil Athos podruhé. Během jeho nepřítomnosti postihl monastýr silný hlad a mniši se již chtěli rozejít. Starec Jáchym, mnich monastýru, se tehdy v lese modlil k Přesvaté Bohorodici o záchranu. I zjevila se mu tehdy sama Přečistá Panna Marie, která mu k útěše řekla, že ctihodný se brzy vrátí a přiveze vše potřebné. Následujícího dne dorazil ctihodný Arsenij a na dvou lodích přivezl hojné zásoby. Místo, kde se starec Jáchym modlil k Matce Boží, se začalo nazývat Svatou horou. Později tam byl vztyčen pamětní kříž a v 19. století zde byl založen skit, do kterého se v den svátku ctihodného konal z monastýru průvod.

Po mnoha letech odříkání, půstu, modlitby, všenočních bdění a vůbec všeho, co naplňuje život skutečného mnicha, odevzdal ctihodný Arsenij v hlubokém stáří svou čistou duši Pánu, a to 12. června roku 1447, v den ctihodných Onufria Velikého a Petra Athoského, jejichž příkladu pečlivě následoval.

Ještě za svého života ustanovil ctihodný Arsenij představeným monastýru otce Jana.

Před smrtí bratřím připomínal a žádal je, aby zachovávali mnišská pravidla Svaté hory athoské a společnou trapézu ², u které si mají být všichni rovni. Svatý byl pohřben v chrámovém předdveří chrámu Narození Přesvaté Bohorodice. Později byla nad místem jeho hrobu postavena kaple k památce ctihodného Onufria Velikého.

Úcta ke ctihodnému Arseniji Koněvskému započala bezprostředně po jeho zesnutí. Ostatky svatého byly nalezeny a ze země vyzdvihnuty v 16. století, ale během livonské války (1558–1583) byly znovu uloženy poblíž západní zdi chrámu Narození Přesvaté Bohorodice.

12. června roku 1809 byl v monastýru posvěcen nový kamenný chrám Narození Přesvaté Bohorodice, postavený na místě toho, který byl předtím zničen Švédy. V roce 1817 byl nad ostatky svatého Arsenije, které se tehdy nacházely pod podlahou v chrámu v jeho dolní kapli Obětování Páně, vztyčen nový mahagonový relikviář zdobený stříbrnou ražbou. Na relikviář byla umístěna ikona ctihodného v životní velikosti.

Po pádu bezbožného sovětského režimu byl v květnu 1991 Koněvský monastýr vrácen ruské pravoslavné církvi. V listopadu téhož roku byly zpod podlahy kaple Obětování Páně znovu nalezeny a vyzdviženy svaté ostatky ctihodného Arsenije Koněvského. Tam se i nyní, k modlitební útěše a pomoci bratřím monastýru i věřícím, nacházejí.

_

¹ Koněvská ikona Matky Boží. Památka 10. / 23. července. V roce 1393 tuto ikonu Matky Boží obdržel ctihodný Arsenij Koněvský jako požehnání a dar od svatohorského igumena Jana, který mu požehnal k návratu do Ruska a k vybudování monastýru ke cti Matky Boží. Na Svaté Hoře Athos se ikona Matky Boží nazývala Akathistní, v Koněvském monastýru získala přízvisko po ostrově, na kterém dávala Přesvatá Bohorodice skrze modlitby před její ikonou mnohá požehnání. Na zadní straně ikony je napsán rukou nevytvořený obraz Spasitele. Ctihodný Arsenij si za místo mnišské modlitby zvolil ostrov Koněvec, kde založil monastýr. V novém monastýru byla ikona umístěna v chrámu Narození Přesvaté Bohorodice, kde zůstala až do roku 1581, kdy byla kvůli švédské invazi převezena do novgorodského Děrevjanického monastýru. V roce 1595 se mniši i s ikonou znovu vrátili do svého monastýru, v roce 1610 však byli kvůli švédské invazi opět nuceni přestěhovat se do Děrevjanického monastýru. V roce 1799 se s požehnáním metropolity Gabriela (Petrova) Novgorodského a Petrohradského ikona vrátila do Koněvského monastýru. V roce 1802 složil igumen Koněvského monastýru Ilarion službu ke cti Koněvské ikony Matky Boží. V roce 1893 pro ni byl vyroben kivot a tepaný stříbrný obklad. V roce 1940 byl monastýr spolu s ikonou evakuován do městečka Keitele ve Finsku. V roce 1956 se několik mnichů z monastýru přestěhovalo do monastýru Nový Valaam ve Finsku a s sebou si vzali i tuto divotvornou ikonu. V roce 1963 byla ikona odeslána do Helsinek a v roce 1969 do Moskvy k restaurování. V roce 1970 byla znovu převezena do monastýru Nový Valaam, kde se nachází dodnes.

² Trapéza – z řeckého τράπεζα, tj. stůl – část chrámu, hospodářská místnost či stavba, která je užívána současně jako společná jídelna i ke konání společných bohoslužeb v monastýru.

 

Ctihodný Onufrios Veliký (♰ 400)

památka 12. / 25. června

Život svatého Onufria je znám ze slov svatého Pafnutia ¹, který se s ním setkal na poušti před jeho smrtí a on to byl, kdo tohoto velkého asketu pohřbil. V době, kdy se ctihodný Onufrios s Pafnutiem setkal, žil v naprosté samotě na poušti již 60 let.

V mládí byl vychován v thébském monastýru Eryti ². Poté, co se od starců dozvěděl o velkém odříkání a vznešenosti života poustevníků, kterým Pán posílá svou pomoc skrze anděly, zahořel ctihodný Onufrios duchem k napodobení jejich asketického zápasu.

Jedné noci tajně odešel z monastýru a spatřil před sebou paprsek světla. Ctihodný se nejprve vyděsil a rozhodl se vrátit, ale hlas jeho anděla ochránce ho pobídl vpřed.

V hlubinách pouště pak našel Onufrios poustevníka, se kterým zůstal, aby se od něj naučil životu v pustině a boji s ďáblovými pokušeními. Když pak tento starec viděl, že Onufrios v tomto strašném boji již zesílil, odvedl ho na místo určené pro jeho asketický zápas a nechal ho tam už samotného v pokoji. Starec k němu pak každoročně přicházel, až po několika letech při jedné z návštěv zemřel.

Po třiceti letech Bůh dal Onufriovi hojnější pokrm a v blízkosti jeskyně, kde ctihodný Onufrios žil, našel vyrostlou datlovou palmu a vyvěrající pramen čisté vody. Dvanáct větví palmy neslo plody jedna po druhé a svatý nikdy netrpěl hladem ani žízní. Stín palmy ho chránil před poledním horkem. Anděl mu přinášel chléb a stejně jako ostatním poustevníkům každou sobotu a neděli podával svaté tajiny.

Na tomto pustém a opuštěném místě ctihodného Onufria jednou potkal ctihodný Pafnutios. Ten tehdy spatřil, jak se k němu blíží muž od hlavy k patě pokrytý bílými vlasy, s dlouhým vousem, bedra přepásaná listím. Pohled na starce Pafnutia vyděsil; vyskočil a běžel na horu. Starec se posadil na úpatí hory. Když zvedl hlavu a uviděl Pafnutia, zavolal ho k sobě. To byl velký poustevník, ctihodný Onufrios.

Na Pafnutiovu prosbu mu pak vyprávěl o svém životě v pustině. Ctihodní otcové spolu rozmlouvali až do večera. Navečer se před starci objevil bílý chléb a oni ho pojedli s vodou. Noc pak probděli v modlitbách.

Po jitřních zpěvech svatý Pafnutios viděl, jak se tvář svatého Onufria změnila, a začal se o něj bát. Svatý Onufrios mu však řekl: „Bůh, který je milosrdný ke všem, tě ke mně poslal, abys pohřbil mé tělo. Dnes zakončím svůj dočasný život a odejdu do života věčného, ve věčném pokoji se svým Kristem.“ Ctihodnému Pafnutiovi pak odkázal, aby o něm řekl všem svým bratřím i všem křesťanům pro jejich spásu. Ctihodný Pafnutios jej prosil o požehnání, aby mohl zůstat na poušti, ale svatý Onufrios mu řekl, že na to není Boží vůle, a nařídil mu, aby se vrátil do monastýru a všem pověděl o životě thébaidských poustevníků. Poté, co ctihodný Pafnutios přijal starcovo požehnání a rozloučil se s ním, se svatý Onufrios dlouho se slzami v očích modlil. Pak si ulehl na zem a pronesl svá poslední slova: „V ruce tvé, Bože můj, poroučím ducha svého," a zemřel.

Ctihodný Pafnutios se slzami v očích odtrhl podšívku ze svého šatu a zavinul do ní tělo velkého poustevníka. Uložil ho do prohlubně pod velkým kamenem, podobné hrobu, a přikryl mnoha menšími kameny. Pak se začal modlit, aby mu Pán dovolil zůstat po zbytek života na místě duchovního zápasu ctihodného Onufria.

Náhle se však jeskyně zřítila, palma uschla a pramen vyschl. A ctihodný Pafnutios si uvědomil, že mu nebylo dáno požehnání k tomu, aby tam zůstal, a vydal se proto na zpáteční cestu do svého monastýru. To bylo okolo roku 400 po Kristově narození.

_

¹ Ctihodný Pafnutios Thébský, vyznavač, biskup města Thais (4. stol.). Památka 12. / 25. června. V roce 311 císař Maximinus zbavil Pafnutia pravého oka za jeho vyznání víry, přetnul mu šlachy v levém koleni, takže napadal na nohu, a ocejchoval ho rozpáleným železem. V roce 325 se zúčastnil Prvního všeobecného sněmu. Společně s ostatními svatými otci sněmu vyvrátil ariánskou herezi a heretika Aria odsoudil k vyhnanství. Přestože on sám zachovával panenskou čistotu, když někteří západní biskupové na tomto sněmu požadovali, aby duchovenstvo, diákoni i presbyteři, nežili v manželství, ale vedli celibátní život, poukázal na rozpor tohoto s dávnou tradicí Církve. Řekl, že není třeba vkládat na duchovenstvo a kněze takové těžké jho, neboť manželství je čestné a manželské lože neposkvrněné, a přílišná přísnost by mohla Církvi způsobit více škody. Navíc ne každý se může podřídit zákonu takové přísné zdrženlivosti a snadno by se mohlo stát, že by tím byla ohrožena čistota mnoha žen, neboť spojení manžela s jeho zákonitou manželkou je pravá čistota. Proto stačí, v souladu s dávnou tradicí Církve, nedovolovat manželství těm, kteří již vstoupili do zástupu duchovenstva, ale za žádných okolností nepožadovat, aby se duchovní odloučil od ženy, kterou si dříve vzal ještě jako prostý věřící. Sněm toto prohlášení biskupa Pafnutia přijal a schválil a ponechal na uvážení každého duchovního vybrat si, zda žít v manželství, nebo v tělesném odříkání. Dle svědectví byla síla jeho ctností taková, že jediným slovem vymítal démony, nemocné uzdravoval modlitbou, slepým vracel zrak a ochrnutým fyzickou sílu. Pafnutios zemřel v pokoji ve 4. století.

² Thébský monastýr Eryti byl starobylý kinoviální monastýr v Horním Egyptě (Thébách) poblíž města Hermopolis, známý v církevní historii jako místo duchovního učení ctihodného Onufria Velikého. Právě zde tento velký poustevník přijal mnišské postřižení a strávil svá raná léta.

 

Svatý Barnabáš, apoštol ze sedmdesáti

památka 11. / 24. června

Barnabáš pocházel z bohaté židovské rodiny žijící na ostrově Kypr, která však vlastnila i pozemky a dům poblíž Jeruzaléma. Tam se Barnabáš usadil, když přišel studovat k tehdy slavnému židovskému učiteli Gamalielovi. V téže době se tam setkal s mladým Saulem, který se později stal velkým apoštolem Pavlem.

Když Kristus kázal v Judeji, Barnabáš celým srdcem přijal Jeho slovo a stal se jedním z nejbližších Pánových učedníků, apoštolem mezi sedmdesáti. Po Kristově Nanebevstoupení a sestoupení Svatého Ducha na apoštoly začal Barnabáš často vídat Saula a hlásat mu radostnou zvěst o spáse lidstva v Kristu Ježíši. Saul však dlouho odporoval, dokonce Boží církev pronásledoval, ale nakonec se i on z pronásledovatele stal zvěstovatelem Krista.

Když po mučednické smrti svatého archidiákona Štěpána byli téměř všichni věřící nuceni opustit Jeruzalém, Barnabáš se vydal do Antiochie, kde utěšoval křesťany slovem Páně a mnoho nevěřících přivedl do Církve Boží a pokřtil je.

V Antiochii se k němu připojil apoštol Pavel a zůstali tam rok, než se vrátili do Jeruzaléma, aby rozdali milodary potřebným od antiochijských bratří. Poté apoštolové Pavel a Barnabáš cestovali do mnoha dalších zemí, všude kázali, konali zázraky, ustanovovali biskupy a presbytery a snášeli také mnoho soužení od tvrdošíjných pohanů a nevěrných Židů.

Když se rozešli, Pavel se vydal do Derbe a Lystry, aby navštívil církve, které dříve založil, zatímco Barnabáš se plavil na ostrov Kypr, do své vlasti, kde obrátil ke Kristu mnoho lidí. Poté navštívil Řím a Mediolanum (Milán), kde ustanovil prvního biskupa. Z Itálie se vrátil na Kypr, ale v té době už tam dorazili někteří syrští Židé, kteří proti němu poštvali lid. Svatý apoštol Barnabáš byl vyveden z města a ukamenován k smrti.

Vrahové poté chtěli tělo apoštola spálit, a hodili ho proto do velkého ohně. Když potom oheň dohořel a křesťané přišli, aby sebrali ostatky svatého apoštola, ukázalo se, že oheň jeho drahocenným ostatkům nezpůsobil újmu. Věřící ostatky pohřbili v jeskyni na místě, které se časem zapomnělo. Avšak o 400 let později je zázračným zjevením od Boha nalezl kyperský arcibiskup Anthimos a na místě jejich nálezu postavil chrám ke cti svatého apoštola.