Spravedlivé Marta a Marie Betanské,

sestry Lazara Čtyřdenního

památka 4. / 17. června a v Třetí neděli po Pasše – Svatých žen myronosic

Marta a Marie spolu se svým bratrem Lazarem byly mimořádně drazí a blízcí našemu Pánu Ježíši Kristu. Jednou měly sestry tu čest přivítat Ho ve svém domě v Betanii. Marta, která se vyznačovala živou a energickou povahou, se zabývala přípravou hostiny pro Hosta, zatímco Marie seděla u Ježíšových nohou a naslouchala Jeho slovům. Když se Marta obrátila k Pánu s prosbou, aby domluvil její sestře, ať jí pomůže s přípravami, Ježíš odpověděl poučením o „jednom, co je třeba“ a o tom, že „Marie volila dobře a vybrala si to, oč nepřijde“, přičemž bedlivě vnímala Boží pokyny (Luk 10,38-42).

Když Lazar onemocněl, sestry poslaly pro Krista, ale Pán přišel do domu truchlících sester až čtyři dny po Lazarově smrti. Marta sama spěchala, aby se s Ním setkala, zatímco Marie seděla doma ve velkém zármutku. Poté, co Pán Martu ujistil, že Lazar vstane z mrtvých, přivedla k Němu Marii a ta se slzami v očích padla Pánu k nohám. Následovalo zázračné Lazarovo vzkříšení (Jan 11,1–46).

Po tomto velkém zázraku, šest dní před Paschou, byla v Lazarově domě pro Krista uspořádána večeře, na které sloužila Marta (Jan 12,2). Při této večeři Marie pomazala Pánovy nohy drahocenným olejem a otřela je svými vlasy. Na Jidášovu námitku proti tak přemrštěným výdajům Kristus poukázal na to, že toto pomazání předznamenává Jeho pohřeb (Jan 12,1-8).

Podle tradice byly Marta a Marie později mezi ženami myro nesoucí u Spasitelova hrobu.

Po vyhnání spravedlivého Lazara z Jeruzaléma spravedlivé sestry pomáhaly svému bratrovi šířit evangelium v ​​různých zemích.

Kde, kdy a jak svaté Lazarovy sestry zakončily svůj život, není z církevní tradice známo, samotný svatý Lazar, čtyřdenní, zesnul v pokoji na ostrově Kypr.

Tropar, hlas 3.

Boha milující sestry spravedlivého Lazara, přeslavné Marto a Marie, ve svém životě jste si čistým srdcem zamilovaly Krista, přijaly jste úděl myronosic a nebojácně jste ho vyznávaly jako Syna Božího. Proto nyní kralujete ve slávě v příbytcích Nebeského Otce s anděly a svatými. Vyproste u Toho, kterého jste milovaly, také nám hříšným, abychom se upevnili ve víře a lásce ke Kristu a stali se důstojnými Nebeského království.

 

Svatý nový mučedník Filozof presbyter

a jeho synové Boris a Nikolaj (♰ 1918)

památka 31. května / 13. června

Svatý novomučedník Filozof ¹ se narodil v roce 1860 v rodině venkovského kněze. Díky svému nadání a píli při studiu absolvoval duchovní učiliště, následně seminář a Petrohradskou duchovní akademii. Oženil se, přijal kněžské svěcení, začal sloužit v církvi a vyučovat děti Zákonu Božímu.

Mladý, dobře vzdělaný, zbožný a energický kněz Filozof intenzivně pracoval pro veřejné školství, za což získal několik ocenění. V roce 1913 byl jmenován představeným velkolepého katedrálního chrámu ke cti Matky Boží Kazaňské v Petrohradu.

Když začala první světová válka, protojerej Filozof okamžitě otevřel při katedrále lazaret pro zraněné, který byl financován výhradně z církevních prostředků a darů farníků.

Poté, co se v listopadu 1917 chopili moci bezbožní bolševici v čele s Leninem, věnoval otec Filozof velké úsilí povzbuzení ducha pravoslavných křesťanů v jejich odporu proti zlu. Organizoval masová náboženská procesí, pronášel horlivá kázání a vysvětloval lidem podstatu dění v zemi. Bolševici se ho proto rozhodli zlikvidovat.

Jeho dva nejstarší synové (z celkem deseti dětí) nešli ve šlépějích svého otce v kněžské službě, přesto však zůstali hluboce věřícími a zbožnými křesťany. Nikolaj se stal lékařem, oženil se a za účast v bojích během první světové války získal tři vyznamenání. Později si založil soukromou lékařskou praxi a ve volném čase zpíval v chrámovém sboru. Boris sloužil jako důstojník a za vynikající službu během války obdržel pět vyznamenání. Po návratu z fronty žil s rodiči a pomáhal otci v chrámu.

V létě roku 1918 byl otec Filozof spolu se svými nejstaršími syny Nikolajem a Borisem zatčen. Věřící z Kazaňské katedrály, kteří se o tom dozvěděli, vyslali několik delegací k sovětským úřadům, ty je však odmítly přijmout. V neděli po božské liturgii se pak před budovou Čeky² shromáždil zástup několika tisíc věřících, kteří požadovali propuštění zcela nevinného protojereje Filozofa a jeho synů. Čekisté, vyděšení davem, slíbili, že jejich požadavek splní, a lidé se poté rozešli.

Ještě téže noci však byli otec Filozof, jeho synové Nikolaj, Boris a několik desítek dalších důstojníků tajně vyvezeni na břeh Finského zálivu, kde byli popraveni.

Před popravou se otce Filozofa bolševici zeptali: „Koho máme zabít prvně, vás, nebo vaše syny?“ Otec odpověděl: „Syny.“

Zatímco vojáci stříleli jeho syny, otec Filozof uklidňoval ostatní důstojníky odsouzené k smrti, kterých bylo více než třicet. Klidnými a mírnými slovy jim říkal: „To nic, to nic, jdeme k Pánu. Přijměte mé pastýřské požehnání a vyslechněte svaté modlitby.“ Potom poklekl a klidným a vyrovnaným hlasem odříkával modlitby za odchod duše.

Četa rudých vojáků byla seřazena, aby otce Filozofa zastřelila, vojáci však nakonec odmítli vystřelit. Byli proto povoláni čínští dobrovolníci, ale i oni, když viděli klečícího starce, jak se modlí, popravu odmítli. Nakonec k otci Filozofovi přistoupil mladý komisař a z bezprostřední blízkosti ho zastřelil revolverem. Všechna těla byla poté vhozena do moře.

_

¹ Filozof. Toto u nás nezvyklé křestní jméno získal otec protojerej po svatém mučedníku Filozofovi Alexandrijském (♰ 251). Ten trpěl pro svou víru v Alexandrii během pronásledování křesťanů císařem Deciem (249–251). Mladík byl nucen zříci se Krista, což však odmítal udělat i pod pohrůžkou smrti. Mučitelé se ho proto rozhodli pokoušet k hříchu. Přivedli ho do kvetoucí zahrady a nechali ho spoutaného o samotě s nevěstkou. Mučedník si však, aby se vyhnul hříchu, ukousl jazyk a touto strašlivou bolestí se chránil před tělesnou vášní. Krvavý jazyk pak plivl nevěstce do tváře. Když kati viděli mučedníkovu odvahu a nebojácnost, sťali ho mečem. Tento mučedník má svátek podle kalendáře 31. května / 13. června, a z tohoto důvodu byla památka svatého nového mučedníka Filozofa presbytera ustanovena na tento den.

² Čeka. Fonetická zkratka ЧК, Чрезвычайная комиссия, Mimořádná komise. Всероссийская чрезвычайная комиссия по борьбе с контрреволюцией и саботажем – Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, byla první ze série tajných policií v Sovětském Rusku. Byla založena Felixem Dzeržinským na Leninův popud 20. prosince 1917. Čeka získala mimosoudní pravomoci, tj. právo stanovit výši trestu bez projednání případu soudem.

 

Svatý mučedník Hermias Komanský (♰ 160)

památka 31. května / 13. června

Trpěl pro Krista ve městě Komany během pronásledování křesťanů za císaře Antonina Pia (138–161).

Místodržící Sebestián přijel do Kappadokie, aby tam vykonal příkaz pronásledovat křesťany. Svatého Hermia vybídl k tomu, aby obětoval pohanským bohům, za což sliboval pocty a císařovu přízeň. Šedovlasý voják však statečně přede všemi vyznal svou víru v Krista.

Po dlouhém přesvědčování místodržící nařídil svatého mučit. Bili ho do obličeje tak silně, až mu z něj sedřeli kůži, a poté ho hodili do rozpálené pece. Když byla pec o tři dny později otevřena, mučedník Hermias z ní vyšel bez úhony.

Následně místodržitel nařídil mágovi, aby svatého otrávil. Otrávený nápoj mu však neublížil. Druhý pohár ještě silnějšího jedu mučedníka rovněž nezabil. Mág tehdy uvěřil, učinil pokání před Kristem Spasitelem a byl okamžitě sťat; pokřtěn vlastní krví, a tak obdržel mučednickou korunu.

Následně místodržící nařídil mágovi svatého otrávit. Otrávený nápoj mu však neublížil. Druhý pohár ještě silnějšího jedu mučedníka rovněž nezabil. Mág tehdy uvěřil, učinil pokání před Kristem Spasitelem a byl okamžitě sťat. Pokřtěn vlastní krví, přijal mučednickou korunu.

Svatý Hermias byl podroben ještě krutějšímu mučení: byly mu vytrženy šlachy, byl vhozen do vroucího cínu a byly mu vypíchnuty oči, on však jen pokorně vzdával díky Pánu Ježíši Kristu. Poté byl mučedník Hermias oběšen hlavou dolů. Tak visel tři dny. Muži vyslaní místodržícím, aby ověřili jeho smrt, ho našli živého. Zasaženi tímto zázrakem oslepli hrůzou a začali volat ke svatému o pomoc. Svatý mučedník přikázal slepým, aby k němu přišli, vložil na ně ruce a ve jménu Ježíše Krista je uzdravil. Rozzuřený místodržící pak nařídil, aby z těla svatého stáhli veškerou kůži, mučedník však stále zůstal naživu. Poté mu v šílenství Sebastian osobně odřezal hlavu nožem.

Křesťané pak tajně pohřbili tělo mučedníka Hermiase, od jehož svatých ostatků vycházela četná uzdravení.

 

Svatý apoštol Hermas,

apoštol ze sedmdesáti (1. stol.)

památka 31. května / 13. června

Svatý apoštol Hermas byl biskupem v thráckém městě Filippopolis. Byl to Řek, ale nějaký čas strávil v Římě. Svatý apoštol Pavel ho zdraví ve svém listu Římanům (Řím 16,14). Apoštol Hermas vytrpěl od pohanů mnoho strastí pro kázání evangelia, ale zemřel v pokoji. Podle církevní tradice je svatý Hermas autorem Pastýře, poučné knihy založené na andělských zjeveních.

 

Ctihodný Izák Dalmatský, vyznavač (IV. - V. stol)

památka 30. května / 12. června

Brzy po nalezení drahocenného a Životodárného Kříže Pána našeho Ježíše Krista za panování velikého Konstantina (♰ 337) vnesl nepřítel lidského rodu a zejména Samotného Krista, Spasitele našeho, protivník svaté víry, pro svou lstivost zmatky do Církve Boží, když bezbožnému a nezákonnému císaři Valentovi vnukl, aby chránil Ariovu herezi ¹ a napomáhal jejímu šíření.

Valens poté, co přijal křest od ariánského biskupa Eudoxia, přísahal, že bude všemi dostupnými prostředky pronásledovat pravoslaví, a svůj slib také splnil. Jeho třináctiletá vláda se vyznačovala neustálým pronásledováním pravoslavných. Vydal dekret, že bez ohledu na věk, pohlaví nebo hodnost bude každý nucen přijmout ariánské učení a ti, kdo se postaví proti, budou popraveni. Pronásledování zuřilo s obzvláštní krutostí v Konstantinopoli, kde byly všechny pravoslavné kostely zavřeny a některé z nich byly přeměněny na stáje.

Zvěst o utrpení pravoslavných křesťanů dosáhla východní pouště a vzbudila horlivost a rozhořčení zbožného poustevníka jménem Izák. Ten proto spěchal do Konstantinopole a beze strachu před nebezpečím nabádal křesťany, aby zůstali věrni pravdě. Jeho slova povzbuzovala a posilovala nešťastné, neboť Izák byl naplněn moudrostí a Duchem Svatým. Hluboce truchlil nad osudem pravoslavných a modlil se k Bohu, aby obrátil srdce císaře a vdechl Valentovi milosrdenství a spravedlnost.

Přibližně v této době se Valens vydal do války proti Gótům, národu žijícímu poblíž Dunaje, který zpustošil části Římské říše a dokonce ohrožoval Konstantinopol. Když císař a jeho armáda vyrazili z města, Izák mu stál v cestě a řekl: „Pane, otevři pravoslavné chrámy a Bůh požehná tvé cestě!“ Císař starcova slova ignoroval a pokračoval v cestě.

Následujícího dne Izák dostihl císaře a znovu mu řekl: „Otevři, pane, pravoslavné chrámy a válka skončí zdarem a ty se v míru vrátíš.“

Tato slova císaře ohromila a byl by už připraven i souhlasit; ale někteří z jeho dvořanů ho odvedli od jeho dobrých úmyslů a panovník nařídil starce odehnat.

Izák se však třetího dne vrátil k císaři znovu a pohrozil mu Božím trestem, pokud nepřestane pronásledovat křesťany. Tentokrát se Valens rozzlobil. Poblíž cesty ležel bahnitý příkop zarostlý trním. Císař nařídil starce do něj hodit. Anděl však Izáka odtud vyvedl. Izák se o něco později vládci znovu zjevil a řekl mu: „Přál sis mou smrt, ale Hospodin mě zachránil. Poslyš, můj pane, otevři pravoslavné chrámy, nebo zhyneš.“ Valens nařídil svým dvořanům, Saturninovi a Viktorovi, aby starce zadrželi a uvěznili ho.

„Vrátíš-li se z války, pak jsem lhář!“ zvolal Izák za odcházejícím Valentem. „Říkám ti, že nepřítele neporazíš, ale utečeš před ním a zahyneš ohněm!“

Spoutaného Izáka odvedli zpět do Konstantinopole a císař pokračoval dál ve své cestě. Poustevníkovo proroctví se však naplnilo. Valens, zraněný v bitvě, se před pronásledujícími nepřáteli uchýlil do stodoly. Gótové ji však zapálili, aniž by tušili, že se uvnitř skrývá sám panovník, který tak uhořel v plamenech.

V Konstantinopoli se o smrti císaře nějakou dobu nevědělo a vojáci střežící Izáka mu vyhrožovali císařovým brzkým návratem a trestem za jeho drzá slova. Starec však odpověděl: „Je to sedm dní, co ke mně dolehl zápach jeho kostí tlejících v ohni.“ Když se pak lidé dozvěděli zprávu o Valentově nešťastné smrti, začali Izákovi všichni projevovat úctu a ctili ho jako proroka.

Když pak nastoupil na trůn císař Theodosius Veliký, obnovil v Církvi mír. Izák, uklidněn nynějším osudem křesťanů, se chtěl vrátit do své pouště. Avšak císařští dvořané Saturninus a Viktor, kteří litovali své účasti na jeho pronásledování, ho prosili, aby zůstal v Konstantinopoli. Saturninus mu postavil monastýr na okraji města, který brzy přilákal mnoho mnichů. Izák poučoval bratry skrze Bohu libé skutky, které činil, a dával jim příklad kajícné tichosti a mimořádného milosrdenství a slitovnosti s nešťastnými. Zemřel v hlubokém stáří a svým nástupcem ve vedení monastýru jmenoval mnicha jménem Dalmatus, po němž monastýr nakonec dostal své jméno.

Po zesnutí svatého císař nařídil slavnostní pohřeb s průvodem do chrámu svaté Ireny (tehdejšího katedrálního chrámu v Konstantinopoli). Bratři monastýru a učedníci ctihodného však vyprosili povolení uložit ostatky svatého do chrámu svatého Štěpána, postaveného poblíž Dalmatského monastýru². Svaté ostatky ctihodného Izáka pak byly uloženy v oltáři chrámu prvomučedníka Štěpána.

_

¹ Arianismus, ariánství. Křesťanská hereze IV.–VI. století. Vznikla v pozdní Římské říši a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijském knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha Otce s Bohem Synem. Podle učení Aria je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem Otcem je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání neklidu, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea) poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius i další ariánští biskupové, kteří byli na nikajském všeobecném sněmu odsouzeni a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

² Dalmatský monastýr – Μονής των Δαλματών. Byl založen v Konstantinopoli v druhé polovině 4. století ctihodným Izákem. Za svůj název vděčí duchovnímu žákovi ctihodného Izáka a jeho nástupci v igumenství, ctihodnému Dalmatovi. Podle církevní tradice to byl nejstarší monastýr v Konstantinopoli. Jeho igumenovi byla udělena výsada titulu exarchy. Monastýr byl zničen v polovině 8. století, během ikonoborectví, Konstantinem V. Kopronymem.

 

Svatá ctihodná mučednice Theodosie,

panna Konstantinopolská (♰ 730)

památka 29. května / 11. června

Svatá Theodosie se narodila v Konstantinopoli bohatým a zbožným rodičům. Čtyřicátý den po narození přinesla matka dítě do chrámu svaté Anastasie, při kterém se nacházel také ženský monastýr, kde přislíbila, že dítě zasvětí Bohu.

Theodosie, plod vroucí modlitby svých rodičů, se těšila z jejich něžné lásky a péče. Ti svou dceru vychovávali v bázni Boží a ve čtení zbožných knih. Když v osmi letech ztratila otce, svěřila ji matka sesterstvu monastýru svaté Anastasie. O tři roky později zemřela i její matka a své dceři odkázala celé své jmění. Theodosie ho upotřebila ke zkrášlení chrámů a k pomoci chudým, zatímco ona sama žila v monastýrské prostotě a chudobě, v práci, půstu a ve zbožném zápase o zvelebení své duše, aby se co nejvíce zalíbila Bohu. Takto uplynulo několik let.

Na císařský trůn nastoupil Leon III. Syrský. Veřejně oznámil pronásledování úcty ke svatým ikonám, nařídil jejich ničení a znesvěcování, nařídil také mučení, a dokonce i zabití jejich obránců. Sesadil svatého patriarchu Germana (♰ 750), horlivého zastánce úcty k ikonám, a na jeho místo ustanovil svého stoupence Anastasia. Nový patriarcha, který se chtěl císaři co nejvíce zalíbit, nařídil zničení starobylého obrazu Spasitele, který visel na Měděné bráně¹ Konstantinopole.

Zbožné monašky vedené svatou Theodosií se však tomuto bezbožnému rozhodnutí postavily a Theodosia jednoho z vojáků, který chtěl ikonu shodit dolů, sama shodila na zem spolu se žebříkem umístěným u brány. Poté tyto horlivé ženy předstoupily před patriarchu a odsoudily ho za jeho bezbožnost; rozezlený patriarcha je udal císaři jako povstalkyně a buřičky. Na císařův rozkaz byly poté monašky, kromě Theodosie, sťaty mečem. Theodosie, jakožto hlavní obránkyně úcty k ikonám, byla uvězněna a po dobu sedmi dní dostávala každý den sto ran bičem. Osmého dne byla svatá Theodosie prováděna městem a bita.

Na cestě jí jeden z provázejících vojáků zasadil smrtelnou ránu, na kterou okamžitě zemřela. Tělo svaté mučednice, hozené na zem, bylo následně křesťany s úctou pohřbeno v monastýru Diokritis ² v Konstantinopoli. Místo pohřbení svaté mučednice Theodosie se proslavilo četnými uzdraveními nemocných.

Ještě v roce 1200 jeden poutník napsal: „Tělo svaté Theodosie leží ve stříbrné schráně v monastýru Diokritis a je vynášeno k lidem k uzdravení nemocí těla i duše.“ Obzvláště pozoruhodné je však líčení zázraků u svatých ostatků mučednice Theodosie v historické řeči velkého logotheta Konstantina Akropolity, který žil ve 13. století. V této své řeči popisuje, jak nějaký mladík z Frýgie, zbavený rozumu a schopnosti chodit, byl přinesen ke schráně mučednice, kde se mu dostalo dokonalého uzdravení. Zeť tohoto pisatele, mladý muž, který spadl z koně a polomrtvý byl přinesen ke svaté Theodosii a pomazán olejem z lampy nad jejími ostatky, byl okamžitě uzdraven. A on sám, když trpěl onemocněním nohou, které nedokázali vyléčit ani ti nejlepší lékaři, byl uzdraven vzýváním pomoci svaté mučednice.

Takto byla dána velká přímluva věřícím od svaté Theodosie, ke slávě Krista, Boha našeho. Amen.

———

¹ Brána Chalké – Χαλκῆ Πύλη. V překladu doslova „Bronzová“ či „Měděná brána“, která tvořila hlavní ceremoniální vstup do Velkého paláce v Konstantinopoli. Nad těmito vraty visela slavná, lidem uctívaná bronzová/měděná ikona Ježíše Krista. Když nechal byzantský císař Leon III. Syrský v 8. století tuto ikonu strhnout, vyvolalo to vlnu odporu. Dav vedený svatou Theodosií Konstantinopolskou převrátil žebřík s vojákem, který se pokoušel ikonu odstranit. Tento incident u Měděné brány je považován za oficiální začátek krvavého období byzantského obrazoborectví.

² Monastýr Diokritis (řecky Διοκρίτης) byl byzantský monastýr v Konstantinopoli. V křesťanské tradici je známý především jako místo tajného pohřbení svaté ctihodné mučednice Theodosie Konstantinopolské.

 

Ctihodný Nikita Vyznavač,

biskup chalkedonský (♰ 820)

památka 28. května / 10. června

Ctihodný náš otec Nikita si zamiloval Krista od svých mladých let. Zřekl se světa i všech světských náklonností. Svým ctnostným životem se zalíbil Bohu a byl povýšen na stolec chalkedonského biskupství, kde jako svíce na svícnu stojící osvětloval svět a zdobil Kristovu církev.

Byl velmi milosrdný k chudým, sytil hladové, odíval nahé, přijímal cizince do svého domu a dával jim nalézt útěchu. Byl otcem sirotků, obhájcem vdov a zachráncem všech, kterým bylo ukřivděno.

Když nastaly těžké časy ikonoborecké hereze za vlády Lva Arména, svatý Nikita se projevil jako statečný vyznavač Kristova jména, neboť mnoho zápasil proti bezbožnému učení této hereze, odsuzoval její nepravoslavná dogmata a nabádal všechny, aby s úctou a zbožností ctili ikonu našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Přečisté Matky Boží, jakož i ikony všech ostatních svatých. Tento statečný vyznavač Krista snášel mnoho utrpení a mučení od bezbožného císaře a jeho stoupenců. Pro svou pravověrnost snášel vyhnanství, ponížení a další útrapy.

Za nějaký čas, po mnoha úsilích a utrpeních, odešel svatý Nikita ze země do nebeských příbytků. Bůh jej oslavil na nebi před svými anděly a na zemi před lidmi, neboť u jeho čestných ostatků se dělo mnoho zázraků a uzdravení ze všech nemocí, ke slávě Boha, který je oslavován ve svých svatých.

 

Ctihodná nová mučednice Jelena (♰ 1938)

památka 25. května / 7. června a v den památky Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských

Narodila se jako Jelizaveta Petrovna Korobkova v roce 1879 ve vesnici Malejevo ve Volokolamském újezdu Moskevské gubernie v rodině rolníka, který později sloužil jako příručí v anglickém obchodě v Petrohradu.

Jelizavetin otec zemřel, když jí bylo čtrnáct let. Poté žila se svou matkou na venkově, kde dokončila obecnou školu.

V roce 1903, ve věku 24 let, vstoupila do jednoho z monastýrů v Moskevské gubernii a přijala tam mnišský postřih se jménem Jelena. Když byl monastýr po bolševické revoluci – stejně jako mnoho jiných – uzavřen, usadila se u chrámu Svaté Trojice ve městě Schodňa v Solněčnogorském rajónu Moskevské oblasti. Tam zpívala v církevním sboru a na živobytí si vydělávala šitím dek.

29. října 1937 byla spolu se skupinou farníků zatčena a uvězněna v cele v okresní pobočce NKVD v Solněčnogorsku ¹. Byla obviněna z „rozdávání církevní literatury, tzv. duchovních Trojických listů, mezi věřícími... zaujímá církevně-kontrarevoluční postoj a v této své církevně-kontrarevoluční činnosti neustává a nadále v ní pokračuje.“

Během výslechu se jí vyšetřovatel zeptal:

„Vy, jakožto osoba známá s mnoha duchovními, věřícími...  a monaškami, scházeli jste se navzájem a probírali jste mezi sebou záležitosti proti sovětskému režimu a účastnili se kontrarevoluční činnosti?“

„Navštěvovala jsem věřící a duchovní,“ odpověděla monaška, „ale o záležitostech proti sovětskému režimu jsme se nebavili a kontrarevoluční činnosti jsem se neúčastnila.“

Tím její výslechy skončily a monaška Jelena byla převezena do věznice Taganka v Moskvě.

Dne 15. listopadu 1937 ji trojka Správy NKVD ² pro Moskevskou oblast odsoudila k deseti letům v nápravně-pracovním táboře.

Monaška Jelena (Korobkova) zemřela ve vězení 7. června 1938 a pohřbena byla v neoznačeném hrobě.

V roce 2010 byla Posvátným synodem Ruské pravoslavné církve přičtena k zástupu Svatých novomučedníků a vyznavačů ruských.

Spolu se ctihodnou novou mučednicí Jelenou byly do tohoto zástupu svatých připočteny i další dvě monašky zatknuté ve městě Schodňa.

Svaté ctihodné mučednice schodněnské jsou ctihodná nová mučednice Jelena, dále pak ctihodná Kateřina (Konstantinova), která zemřela na popravišti v Butovu 20. března 1938 a její památka připadá na den mučednické smrti 7. / 20. března, a ctihodná Natálie (Baklanova), která nepřežila kruté podmínky v gulagu a zemřela v roce 1938 v nemocnici sibiřského lágru Siblag ³. Její památka připadá na 31. března. Všechny tři ctihodné nové mučednice byly pohřbeny v neoznačeném hrobě.

Ctihodné mučednice schodněnské

__________ 

¹ Zatčena byla v rámci masových stalinských čistek (Velkého teroru) na základě plošného rozkazu NKVD č. 00447. Rozkaz NKVD č. 00447 (celým názvem „O operaci k represi bývalých kulaků, kriminálníků a jiných protisovětských živlů“) byl jedním z nejkrutějších a nejmasovějších tajných nařízení v dějinách Sovětského svazu. Podepsal ho lidový komisař vnitra Nikolaj Ježov dne 30. července 1937 a odstartoval jím nejkrvavější fázi stalinských čistek, známou jako Velký teror (1937–1938).

² Trojka Správy NKVD. Byl to mimosoudní represivní orgán NKVD, který v Sovětském svazu (zejména v letech 1937–1938) masově odsuzoval lidi k popravám či do gulagů. Trojky rozhodovaly bez přítomnosti soudu, obhájců či samotného obviněného. Rozsudky se vynášely hromadně na základě připravených seznamů a krátkých vyšetřovacích spisů. Proti verdiktu se nebylo možné odvolat.

³ Siblag. Byl jedním z největších sovětských nápravně-pracovních táborů, který v letech 1929 až 1960 fungoval v rámci systému Gulag (GULAG – Гла́вное управле́ние лагере́й – Hlavní správa táborů). Zkratka vznikla spojením slov Sibiřský tábor (Сибирский лагерь). Nešlo o jedno konkrétní místo, ale o rozsáhlou síť pracovních táborů rozprostřenou po celé západní Sibiři (v oblastech dnešního Altaje, Kemerova, Novosibirsku, Omsku, Tomsku a Krasnojarsku). Hlavní velitelství sídlilo v Novosibirsku.

 

Svatí mučedníci Meletiоs Stratelat, Štěpán, Jan, Serapion Egypťan, Kallinik žrec a dvanáct tribunů, svaté ženy Markiana, Palladia a Zuzana se dvěma dětmi – nemluvňaty Kyriakem a Kristiánem – a dalších 1218 mučedníků, kteří s nimi trpěli (♰ 218)

památka 24. května / 6. června 2026

Za vlády císaře Antonina (138–161) velel římskému vojsku sídlícímu v galatském městě Tavia vojevůdce Meletios. V tomto kraji se nacházely pohanské svatyně. Démoni, kteří v nich sídlili, poznali Meletiovu křesťanskou zbožnost. Ze strachu, že jejich moc bude skrze něj zničena, vešli do toulavých psů a začali napadat křesťany.

Meletios s pomocí andělů a vojáků sdílejících jeho víru rozzuřená zvířata rozsekal na kusy, a démony tak vyhnal. Poté vstoupil do svatyně a modlitbou rozdrtil sochy pohanských bohů na prach.

Odvážní vyznavači byli zatčeni na příkaz místodržícího Maximina, který přijel z Egypta, aby donutil křesťany uctívat pohanské modly. Byli bičováni a hřeby jim probodli kotníky. Oni však všechna tato utrpení vytrvale snášeli, neboť jejich duše byly zcela oddány Pánu a nebeským darům, které zaslíbil svým věrným následovníkům. Následně jim železnými háky rozdrásali boky a na čelo jim vryli znamení kříže. Když pod ochranou Boží milosti vytrpěli i další krutá mučení, svatý Meletios přijal mučednickou korunu oběšením na borovici, zatímco jeho druhové Štěpán a Jan byli sťati mečem.

Jejich strážce, Egypťan Serapion, uvěřil, když uviděl, jak Pán chrání své mučedníky, a byl pokřtěn místním biskupem. Následně byl mučen a sťat spolu s bývalým pohanským žrecem Kallinikem, který uvěřil, když poznal, že jeho otrávený nápoj nemá na křesťany žádný účinek. Další společníci svatého Meletia – tribuni, vojenští velitelé a vysoce postavení hodnostáři – byli upáleni. Zde jsou jejich jména: Faustus, Festus, Marcellus, Theodorus, Meletios, Sergios, Marcellinos, Felix, Fotinos, Theodoriskos, Mercurios a Didymos.

Svaté ženy, manželky mučedníků Zuzana, Markiana a Palladia, byly také podrobeny nemilosrdnému mučení i se svými dvěma dětmi, nemluvňaty Kyriakem a Kristiánem. Když se místodržící obou dětí zeptal, kdo je nejvyšším božstvem: Zeus nebo Kristus, dětskými hlásky řekly: „Kristus!“ – načež byly sťaty.

Tehdy kati, zděšení svým činem, okamžitě padli mrtví na zem a svatí mučedníci odevzdali své duše do rukou Páně.

Mučedník Meletios Stratelat

 

Svatý mučedník

Basilisk Komanský, vojín (♰ 308)

památka 22. května / 4. června a 3. / 16. března

Basilisk byl synovcem svatého Theodora Tirona. Trpěl po boku svatých mučedníků Eutropia a Kleonika (jejichž společná památka se připomíná 3. / 16. března), ale zemřel mečem až po nich.

Mučení, kterému byl vystaven, doprovázely ohromující zázraky, jak dosvědčil očitý svědek, svatý mučedník Eusignius (památka 5. / 18. srpna).

Tento mučedník Basilisk se před svou smrtí zjevil svatému Janu Zlatoústému a řekl mu: „Zítra budeme spolu.“

Svatý Basilisk vytrpěl mučení za vlády Maximiana v roce 308 rukou Agrippy. Ten později sám uvěřil v Krista, když byl uzdraven ze své nemoci u Basiliskova hrobu, ze kterého pramenily zázraky.

Ve městě Komana, kde svatý Basilisk působil, byl postaven chrám k jeho cti a byly do něj přeneseny jeho svaté ostatky.

Svatí mučedníci Eutropius, Kleonikus a Basilisk (♰ 308)