Ctihodní Spyridon a Nikodým Pečerští,

pekaři prosfor (12. stol.)

památka 31. října / 13. listopadu

Blažený Spyridon pocházel z chudé a prosté vesnické rodiny. Nebyl vyučen ve čtení a písmu, vládl však jazykem víry a jako bohatství mu sloužily jeho ctnosti a skutky milé před Bohem.

S bázní Boží a s touhou po pravé dokonalosti (Mt 5,48) vstoupil roku 1139 do Kyjevskopečerské lávry, kde se oddal přísnému odříkání, půstu a modlitbě.

Dosáhl už úctyhodného věku, když se začal horlivě učit a naučil se celou knihu žalmů nazpaměť. Každého dne pak nazpaměť všechny žalmy zpíval.

Když viděl takovouto jeho zbožnost, dobrotu a pracovitost, představený lávry igumen Pimen mu svěřil svatou a bohumilou práci, přípravu prosfor ¹ k eucharistii.

A Spyridon, štípaje dříví do pece nebo připravuje těsto na prosfory, vždy soustředil své myšlenky na Pána, v čemž mu pomáhala neustávající modlitba v žalmech.

Takto připravuje chleby ke svaté liturgii, přinášel tak i on sám Bohu oběť chvály, která byla Bohu milá.

Jednou, když rozdělával oheň v peci, plameny náhle vyšlehly a začala hořet podlaha. Svatý přikryl ústí pece svou mantií, svázal rukávy svého podrjasniku, spěchal ke studni a naplnil je vodou; poté zavolal na bratry, aby mu přišli na pomoc. Když mniši na jeho volání přiběhli, s úžasem zjistili, že plášť, který zakrýval otvor pece, zůstal zcela neporušený a voda z oděvu nevytekla – oheň tak byl snadno uhašen. Všichni pak vzdali chválu Pánu, který tak zázračně přispěchal na pomoc svému věrnému služebníku.

Nejbližším druhem Spyridona v modlitbě a duchovním zápase byl mnich Nikodým. Pilně jej následoval, a to jak v monastýrském poslušenství, tak v duchovním zápase. Po třicet let společně připravovali prosfory a zesnuli v Pánu, když se dožili vysokého věku. Jejich drahocenné ostatky nyní spočívají v Blízkých jeskyních.

Tropar, hlas 4.

Přípravou prosfor svýma rukama a neustávajícím zpěvem žalmů svými ústy jsi přinášel Pánu oběť chvály spolu s ctihodným Nikodémem. Blažený Spyridone, spolu s ním pros Krista Boha za naše duše.

____ 

¹ Prosfora. Slovo prosfora (προσφορά) pochází z řečtiny a znamená dar, obětinu. Prosfora je bohoslužebný chléb, který se používá ke konání svaté eucharistie, svaté liturgie. Připravuje se z pšeničné mouky, droždí, vody a soli. Musí být kvašený. Připravuje se co nejpečlivěji a se vší zbožností. Prosfora vždy sestává ze dvou okrouhlých částí. To proto, že Ježíš Kristus je Bůh i člověk. Na vrchní části má znak kříže, aby bylo vidět, že je určena k bohoslužbě. Kolem kříže je nápis IC XC, což v řečtině znamená Ježíš Kristus, a NI KA, což znamená vítěz (vítězí). Na vrchní straně prosfory se někdy také zobrazuje ikona Přesvaté Bohorodice nebo světce. Tato zobrazení se dělají do horní části těsta prosfory speciálními pečetěmi. Ke svaté liturgii se používá pět prosfor. To na památku podivuhodného nasycení pěti tisíců lidí pěti chleby (Mt 14,13–21). Pro samotné svaté přijímání je nutná jedna prosfora podle slov apoštola: „… je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ (1Kor 10,17).

 

 Ctihodný Ilarion, schimnik Pečerský (♰ 1074)

památka 21. října / 3. listopadu

Tento přísný asketa žil a svůj mnišský zápas vedl v 11. století a byl společníkem a duchovním žákem svatého Theodosia Pečerského. Následuje příklad svého učitele svatosti, ctihodný Ilarion dnem i nocí přinášel četné modlitby a prosby, doprovázené poklonami a slzami, kterými se zalíbil našemu Pánu Bohu.

Současníci jej znali jako písaře, který spravoval a opisoval knihy v cele svatého Theodosia – zatímco jeho učitel zpíval žalmy a předl vlnu.

Ctihodný Ilarion schimnik zachovával tak přísný půst, že jedl pouze jednou týdně, a to jen nepatrné množství.

V životě ctihodného Theodosia se také vypráví, že zmíněný Ilarion se zjevil ctihodnému Nestorovi, kterému ozřejmil, jak byl pokoušen démony a jak ho ctihodný Theodosij často nabádal, aby tato pokušení vydržel, a svými modlitbami ho z nich vysvobodil.

Jméno ctihodného Ilariona jako duchovního žáka svatého Theodosia je také zmíněno ve společné službě Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících ve Vzdálených (Theodosijových) jeskyních (4. píseň kánonu, 2. verš): „Podivuhodný Ilarion, mající hodnost velkého andělského obrazu a který horlivě následoval život ctihodného Theodosija: přijímající pokrm vždy jen jednou v týdnu, vytrvalý ve zpěvu chvalozpěvu: Sláva moci Tvé, Hospodine.“

Jeho svaté ostatky spočívají ve Vzdálených jeskyních, proto se také jeho památka slaví společně s těmito ctihodnými otci 28. srpna / 10. září a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských 2. neděli Velkého půstu.

Jeho památka se pak ještě připomíná 21. října / 3. listopadu, neboť v tento den se připomíná památka jeho jmenovce, ctihodného Hilariona Velikého (♰ 372).

 Svt. Eata z Hexhamu (♰ 686)

památka 26. října / 8. listopadu

V mládí Eata odešel do monastýru na ostrově Lindisfarne, který založil svt. Aidan Lindisfarnský (♰ 651). Později se tam stal představeným, byl také vybrán za představeného monastýru v Melrose a ve stejném čase založil i nový monastýr Ripon (dnes malé město v anglickém hrabství North Yorkshire).

Roku 664 se Eata zúčastnil sněmu ve Whitby, na kterém se sjednotil keltský společný způsob bohoslužeb s Římskou církví a také se zde sjednotil společný způsob výpočtu data Paschy.

V roce 678 jej svt. Theodor Canterburský (♰ 690) ustanovil za biskupa Bernicie (jeho biskupství zahrnovalo dvě eparchie – Hexham a Lindisfarne).

Svt. Eata z Hexhamu jako biskup spravoval Lindisfarne od roku 678 do 685, kdy správu eparchie Lindisfarne přenechal svému učedníku svt. Cuthbertovi. Od roku 685 až do své smrti byl Svt. Eata biskupem eparchie v Hexhamu.

Svatý Béda Ctihodný nazýval Eatu „nejlaskavějším a nejprostším z lidí“. Dle příměru svého duchovního učitele a rádce, svatého Aidana, byl Eata z Hexhamu současně představeným monastýru i biskupem.

Tato tradice se utvořila na Britských ostrovech ještě za časů svt. Augustina Canterburského (♰ 604), kterému toto pravidlo zanechal a odkázal svt. Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov – Dialogos (♰ 604): „Ty, bratře, ve shodě a souladu dle mnišského pravidla žiješ se svým duchovenstvem v církvi Anglů, obrácených prozřetelností Páně k víře, proto je pro tebe lepší řídit se pravidly našich otců, která byla přijata v dávné církvi: žádný z nich nevlastnil nic odděleně, ale vše, co měli, bylo společné.“

Zesnul 26. října roku 686 a byl pohřben v kryptě chrámu svatého Ondřeje v Hexhamu.

 Ctihodný mučedník 

Ondřej Krétský (♰ 767)

památka 17. / 30. října

Svatý Ondřej byl původem z ostrova Kréta; od raného dětství byla jeho duše oddána ctnostným skutkům. Když pak vyrostl, přijal mnišství ve své domovině.

Žil za vlády ikonoboreckého císaře Konstantina V. Kopronyma (741–775), který křesťanům nařídil pod trestem smrti odstranit svaté ikony z chrámů a domovů. Věřící, kteří se beze strachu bránili bezbožnému ikonoborci a pevně se drželi tradice svatých otců, byli uvězněni.

Když se doslechl o pronásledování pravoslavných křesťanů ikonoborci, že císař vězní a mučí nikoli zloděje a lupiče, ale ctnostné a zbožné křesťany, přišel do Konstantinopole a veřejně v chrámu svatého mučedníka Mamase odsoudil tohoto heretika za pronásledování pravé víry.

Svatý směle předstoupil před panovníka s otázkou: „Jsi křesťan, císaři?“ a odsoudil ho za pronásledování pravé víry.

Císař, aby se ospravedlnil, mu oponoval, že je pošetilé ctít dřevo a barvu. Na to mu ctihodný odpověděl, že kdo trpí pro svaté ikony, trpí pro Krista, a kdo uráží ikonu zobrazující Krista, uráží samotného Krista.

Tyran byl na okamžik ohromen smělostí cizího mnicha, pak, neschopen unést jeho jistotu víry a přesvědčení, nařídil vojákům, aby se ho zmocnili.

Vojáci povalili ctihodného na zem a začali ho bičovat volskými šlachami. Aby ho připravili o možnost hlásat pravou víru, bili ho kameny do obličeje. Nic však nemohlo otřást svatým Ondřejem v jeho horlivosti pro Boha. Zalitý krví se obrátil k císaři a řekl: „Jestliže vy, pozemští vládcové, potrestáte ty, kdo urážejí vaše sochy a obrazy, protože to považujete za osobní urážku, oč hroznější bude Boží hněv a Boží trest pro vás, kteří urážíte a ničíte ikony našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Svatých!“ Po takových slovech rozhněvaný císař nařídil, aby mnicha spoutali a nechali ho vláčet po zemi přes celé město až na místo, kde byli popravováni zločinci.

Jeden z obyvatel města, když byl svědkem této scény a spatřil, jak krev udatného Kristova bojovníka barví zem, vrhl se na něj, podnícen ďáblem, s řeznickým nožem a uřízl mu nohu. Toto mučení bylo tím posledním a svatý Ondřej odešel k Pánu.

Tělo mučedníka bylo spolu s ostatky zločinců vhozeno do propasti, na místo zvané Krisis – což v řečtině znamená „soud“ –, kam se obvykle odkládala těla zločinců a kde zůstalo tři měsíce. O něco později na toto místo přišlo dvanáct křesťanů. Mezi ostatními těly nalezli ostatky svatého mučedníka. Tělo vyzvedli a uložili na důstojném místě, za což se jim dostalo odměny v podobě vysvobození z jejich těžkostí. Na přímluvu tohoto ctihodného mučedníka se u jeho hrobu dostalo uzdravení mnoha nemocným. Neboť svatý Ondřej má před Bohem smělou důvěru a přimlouvá se za nás za všechny, když spolu se svatými stojí předstoupen navěky před Pánovým trůnem. Amen.