Ctihodný Kolumbán z Bobbia

památka 23. listopadu / 6. prosince

Narodil se okolo roku 543 v Irsku, v Leinster (historická provincie na jihovýchodě a východě Irska), vzdělání získal v monastýru v Benchor, kde se také rozhodl pro mnišský život a přijal tam postřih.

Kolem roku 590, opustil Irsko a spolu s dvanácti mnichy, mezi kterými byli i ctihodný Gall osvětitel Švýcarska (památka 16. / 29. října) a ctihodný Attala (památka 10. /23. března), se vydal na misii do Evropy.

Nakonec se usadil v horách Vogézy (Vogézy - Vosges, horské pásmo ve východní Francii, rozprostírající se podél západní strany údolí Rýna v severoseverovýchodním směru, od Belfortu po Saverne). V těchto krajích pak založil monastýry v Luxeuil a ve Fontan.

Kvůli své přísné kritice úpadku mravů jak na burgundském dvoře, tak i u místního duchovenstva, byl ctihodný roku 603, obviněn sněmem francouzských biskupů v oslavě Paschy v souladu s keltskou tradicí, kvůli čemuž, se musel obrátit za pomocí k papeži  svt. Řehoři Velikému (památka 12. / 25. března). V čase vlády krále Theuderica II., roku 610, pak byl násilně vyhnán ze svého monastýru v Luxeuil.

Spolu se ctih. Gallem a dalšími mnichy, tak odešel do Švýcarska, kde šířil víru mezi Alamany. Donucen k putování, vydal se až do Itálie, tam byl roku 612 přijat langobardským králem. Od něho dostal pozemky v údolí Trebbia, kde v letech 612 – 614, založil monastýr v Bobbio (dnes Abbazia di San Colombano, v provincii Piacenza, v Emilia-Romagna v Itálii). V Bobbio roku 615 také zesnul. Život ctihodného sepsal dva roky po jeho zesnutí Jonáš z Bobbia.

Ctihodný Kolumbán, je velmi ctěn a vážen, jako latinsky píšící hymnograf. Je mu připisován hymnus, který se skládá ze 42 slok, Precamur patrem, který se dochoval v Benchorském antifonariu. Hlavním tématem tohoto hymnu, je Pascha a Vzkříšení Kristovo, autor se v ní soustřeďuje na témata tmy a světla, zničení okovů smrti, zmiňuje také starozákonní události, které předjímaly Vzkříšení (přechod Rudého moře).

Podle jedné církevní tradice, je také pravděpodobné, že se ctihodný Kolumbán snažil o šíření Božího slova i mezi Slovany, avšak tato snaha nebyla úspěšná.

Po ctihodném, se dochovalo rozsáhlé literární dědictví, které zahrnuje verše, homilie, dopisy a také mnohé asketické spisy. Svým dílem, Kolumbán významně ovlivnil průběh a postup christianizace Evropy. Monastýry, které založil on, anebo jeho duchovní žáci, se staly tehdejšími významnými centry kultury. Ctihodný Kolumbán ve svém dopise papeži Řehoři I. Velikému, pak také poprvé použil výraz „tota Europa“ k označení jediného kulturního prostoru křesťanské Evropy.

 

Svatá mučednice Cecílie (Kikilie) a s ní umučení, Valerián, Tiburtus a Maxim († 230)

památka 22. listopadu / 5. prosince

Svatá mučednice Cecílie (Kikilie), byla Římankou, z bohatého a významného rodu. Už jako mladá, přijala křesťanskou víru, neustále a horlivě se modlila, pomáhala potřebným, pod svým vznešeným a bohatým šatem, nosila žíněnou košili z hrubého sukna - cilicium (Cilicium je původně označení pro hrubé vlněné sukno, vyrobené z kozí srsti, tato látka, byla nošena jako znak pokání na holém těle pod šaty). Nepotrpěla si na zábavy, ale učila se hudbě a zpěvu, aby takto mohla chválit Boha. Zavázala se slibem věčného panenství.

Když dospěla, její rodiče se rozhodli, že ji provdají za jednoho významného muže, jménem Valerián, který byl pohan. Svatá, se neodvažovala odporovat vůli svých rodičů, ale se slzami, se modlila k Bohu, aby také její ženich uvěřil v Krista a aby si mohla zachovat panenskou nevinnost.

Svatá přemluvila ženicha, aby s ní šel k biskupovi Urbanovi, který se skrýval před pronásledováním v jeskyni, blízko u Via Appia (nejdůležitější silnice starověkého Říma). Poučení moudrého starce, pronikly do duše Valeriána, který se poté obrátil ke Kristu. Spolu s ním, pak přijal křesťanství i jeho bratr Tiburtus.

Bratři poté rozdali část svého majetku mezí chudé, chodili navštěvovat nemocné a pohřbívali umučené křesťany.

Když se o tom dozvěděl prefekt Turcius Almachius, přikázal zajmout oba dva bratry a spolu je přivést před soud. Almachius od nich požadoval, aby se Krista odřekli a poté, aby přinesli oběť pohanským bohům. To bratři odmítli. Tehdy začali mučedníky nemilosrdně bičovat. Svatý Valerián, při tom všem mučení, svými slovy nabádal ostatní křesťany, aby se nebáli mučení, ale pevně stáli za Kristem. Prefekt, který nechtěl, aby šiřitel Slova Božího svatý Valerián, měl vliv na místní lid, nařídil, aby mučedníci byli vyvedeni z města a tam, aby byli popraveni.

Jednotce vojáků, kteří tyto mučedníky doprovázeli k popravě, velel velitel Maxim. Ten byl tak ohromen odvahou těchto svatých, že se jich zeptal, proč se nebojí smrti. Svatí bratři mu odpověděli, že nyní opouštějí dočasný život, pro život věčný. Když to náčelník Maxim slyšel, chtěl podrobně poznat křesťanské učení. Přivedl je proto ještě před popravou do svého domu a tam potom celou noc, naslouchal jejich slovům o Bohu. Když se o tom dozvěděla svatá Cecílie, přišla do domu velitele Maxima i s knězem a poté velitel Maxim, i celá jeho rodina přijali svatý křest.

Když byli druhého dne mučedníci Valerián a Tiburtus popraveni, velitel Maxim přede všemi vyznal, že spatřil, jak jejich svaté duše, vystoupaly do Nebe. Za toto své vyznání, byl svatý mučedník Maxim, ubičován k smrti.

Prefekt Almachius, poté chtěl získat majetek popravených. Když se však dozvěděl, že svatá Cecílie, už všechen zbývající majetek rozdala chudým a navíc, že svým kázáním obrátila mnoho dalších lidí ke Kristu, nařídil ji popravit.

Nejprve ji tři dny, mořili horkem a kouřem z vyhřívané domovní lázně, avšak milost Boží ji zachovala nezraněnou.

Poté se správce rozhodl, že jí bude setnuta její hlava. Když však kat chtěl useknout svaté Cecílii hlavu mečem, stalo se, že ji hned neusmrtil. Svatá mučednice, takto mečem zraněná, ještě však při plném vědomí, trpěla tři dny. Své okolí ještě posilovala ve víře a poté s modlitbou na rtech zemřela.

 

Svatý apoštol Filemon, 

apoštol ze sedmdesáti, 

jeho žena Apphia, apoštolům rovná

a Archipos apoštol ze sedmdesáti

památka 22.listopadu/5.prosince

Svatý apoštol Filemon a jeho žena Apphia, žili ve městě Kolossy ve Frýgii (Kolossy, Κολοσσαί – Colossae, bylo město blízko starověké Laodiceje, dnešního Denzli v Anatolii, v dnešním Turecku).

Po přijetí svatého křtu, z rukou svatého apoštola Pavla, svůj domov proměnili v chrám Boží (Filem 1, 2), kde se scházeli všichni křesťané z města Kolossy, konali zde bohoslužby, věnovali se službě nemocným a potřebným.

Apoštol Filemon, byl ustanoven za biskupa města Gazy a Boží slovo hlásal po celé Frýgii.

Duchovně jej vedl svatý apoštol Pavel. Jemu, pak i adresoval své poselství plné lásky, ve kterém mu posílá své požehnání „Filemonovi, našemu milovanému spolupracovníku, sestře Apphii, Archippovi, našemu spolubojovníku, a církvi v tvém domě“ (Filem 1, 1-3).

Onesim, o kterém se v tomto Listu také mluví, byl bývalý otrok Filemona a následně apoštol ze sedmdesáti (památka 15. /28. února a 22. listopadu /5. prosince).

V době pronásledování křesťanů za císaře Nerona (54 - 68), svatí Filemon, Apphia a apoštol Archipos, který žil v Kolossy také, přijali mučednickou smrt.

Stalo se to, když byla ve městě jednou oslava pohanského svátku. Tehdy rozzuřený dav, vtrhl do křesťanského chrámu v jejich domě, kde se konala bohoslužba. Všichni se tehdy strachem rozutekli.  Zůstali tam jen Filemon, Archipos a Apphia. Svatí byli zajati a předvedeni před prefekta města. Svatý Archipos, byl zbit a ubodán rozzuřeným davem. Svatí Filemon a Apphia, byli ukamenováni. Takto, se zjevili tito tři svatí na nebesích, před trůnem Nejsvětější, Životodárné, Božské a Nerozdělitelné Trojice.

 

 

Svatý mučedník Platon Ankýrský († 302)

památka 18. listopadu / 1. prosince

Svatý mučedník Platon, byl bratrem svatého mučedníka Antiocha lékaře (památka 16. /29. července), narodil se ve městě Ankyra v Galacii (ve starověku území, rozkládající se v hornaté centrální Anatolii, které je dnes součástí Turecka), ve zbožné rodině.

Ještě jako mladík, opustil svůj rodný dům, chodil po okolních městech a s velkým odhodláním, tam šířil Boží slovo. Ti kdo ho slyšeli, se podivovali přesvědčivostí toho, co říkal, krásou jeho slov i hlubokou znalostí helénského učení.

Za šíření Božího slova byl však zajat a přiveden do Diova chrámu, kde byl před vládcem Agrippou souzen. Soudce, se jej nejprve snažil přesvědčit chválou a lichotkami, aby se odřekl Krista.

Přesvědčoval ho, že svým rozumem, se může srovnávat, s velkým učencem a svým jmenovcem Platónem, jen když se k tomu ještě pokloní pohanským bohům. Na to, ale svatý Platón odpověděl, že moudrost filosofa, třebaže je veliká, je pomíjivá a omezená, avšak pravá moudrost, ta je věčná a bezmezná a spočívá v učení Evangelia.

Poté mu soudce nabídl svoji krásnou dceru jako odměnu, když se zřekne Krista. Kdyby to však odmítl, bude ho už jen čekat, mučení a smrt. Svatý Platón odpověděl, že si vybírá dočasnou smrt pro věčný život.

Vládci Agrippovi došla trpělivost a tak nařídil mučedníka nemilosrdně zbít a poté poslat do vězení.

Když svatého Platóna vedli do vězení, obracel se svým slovem k lidem, kteří se shromáždili kolem chrámu, a všechny přizval, aby neodstupovali od křesťanské víry.

O sedm dní později byl mučedník Platón znovu přiveden k soudu před vládce Agrippu v Diově chrámu, kde již byly připraveny mučicí nástroje: vroucí kotle, rozžhavené železo a ostré háky. Soudce dal mučedníku na výběr, buď obětuje bohům, anebo na sobě zakusí vše z těch nástrojů, co vidí před sebou. Svatý, však opět zcela rozhodně odmítl uctít pohanské modly a byl proto hned mučen.

Poté ho znovu uvrhli do vězení, kde ho drželi bez jídla a vody osmnáct dní. Když viděli, že to s mučedníkem neotřáslo, bylo mu výměnou za život a svobodu nabídnuto, jen aby řekl „velký je bůh Apollón“.

"Nechci zhřešit ani slovem," odpověděl mučedník.

Na příkaz Agrippy, mu pak byla setnuta hlava, to se událo v roce 302 nebo 306.

 

Ctihodný Nikon Radoněžský († 1426)

památka 17. / 30. listopadu

Učedník ctihodného Sergije Radoněžského. Narodil se ve městě Jurjev-Polskij v roce 1352. Ještě v mládí, když se doslechl o svatém životě ctihodného Sergije, kterého si přál následovat, přišel za ním do monastýru svaté Trojice a požádal jej, aby ho přijal do svého bratrstva.

Ctihodný Sergij, který v něm spatřil budoucího velkého asketu, v něm však nejprve chtěl vyzkoušet jeho trpělivost a pokoru. A tak ho poslal ke svému učedníku, ctihodnému Athanasiji Vysockému (památka 12. /25. září).

U něj, v Serpuchovském Vysockém monastýru, se učil modlitbě mysli, neustálému se vzděláváním ve svatém písmu a prospívání v ctnostech a duchovní čistotě. Za nějaký čas, byl rukopoložen na jeromonacha a v té době, byl také povolán zpět ctihodným Sergijem do monastýru Svaté Trojice.

Když ctihodný Sergij viděl jeho duchovní zralost a zkušenost, ustanovil ho, před svou smrtí, svým nástupcem, představeným monastýru Svaté Trojice.

Když se stal igumenem monastýru, dodržoval ctihodný Nikon vše, co bylo ustanoveno jeho duchovním otcem a učitelem, půst, modlitba, společná práce všech bratří.

Roku 1408, byl vojsky chána Edigeje, monastýr zcela zničen, zachránily se z něj pouze knihy a liturgické nádoby. Přesto však ctihodný Nikon započal s obnovou monastýru. Takto, 5. července roku 1422, při položení základů kamenného chrámu Svaté Trojice, byly nalezeny netlené ostatky ctihodného Sergije.

K výzdobě tohoto chrámu, pak pozval tehdy významné ikonopisce, mnichy Daniila Čornyho a ctihodného Andreje Rubleva. A byl to právě ctihodný Nikon, kdo zadal ctihodnému Andreji, napsat známou ikonu Svaté Trojice, která byla napsána, ke chvále Sergije Radoněžského.

Po mnoha letech obětavé práce a duchovních zápasů, zesnul ctihodný Nikon, 17. / 30. listopadu, roku 1426.

Roku 1560, byl nad jeho hrobem postaven chrám, který byl zasvěcen jeho památce.