Svatý nový mučedník Filozof presbyter

a jeho synové Boris a Nikolaj (♰ 1918)

památka 31. května / 13. června

Svatý novomučedník Filozof ¹ se narodil v roce 1860 v rodině venkovského kněze. Díky svému nadání a píli při studiu absolvoval duchovní učiliště, následně seminář a Petrohradskou duchovní akademii. Oženil se, přijal kněžské svěcení, začal sloužit v církvi a vyučovat děti Zákonu Božímu.

Mladý, dobře vzdělaný, zbožný a energický kněz Filozof intenzivně pracoval pro veřejné školství, za což získal několik ocenění. V roce 1913 byl jmenován představeným velkolepého katedrálního chrámu ke cti Matky Boží Kazaňské v Petrohradu.

Když začala první světová válka, protojerej Filozof okamžitě otevřel při katedrále lazaret pro zraněné, který byl financován výhradně z církevních prostředků a darů farníků.

Poté, co se v listopadu 1917 chopili moci bezbožní bolševici v čele s Leninem, věnoval otec Filozof velké úsilí povzbuzení ducha pravoslavných křesťanů v jejich odporu proti zlu. Organizoval masová náboženská procesí, pronášel horlivá kázání a vysvětloval lidem podstatu dění v zemi. Bolševici se ho proto rozhodli zlikvidovat.

Jeho dva nejstarší synové (z celkem deseti dětí) nešli ve šlépějích svého otce v kněžské službě, přesto však zůstali hluboce věřícími a zbožnými křesťany. Nikolaj se stal lékařem, oženil se a za účast v bojích během první světové války získal tři vyznamenání. Později si založil soukromou lékařskou praxi a ve volném čase zpíval v chrámovém sboru. Boris sloužil jako důstojník a za vynikající službu během války obdržel pět vyznamenání. Po návratu z fronty žil s rodiči a pomáhal otci v chrámu.

V létě roku 1918 byl otec Filozof spolu se svými nejstaršími syny Nikolajem a Borisem zatčen. Věřící z Kazaňské katedrály, kteří se o tom dozvěděli, vyslali několik delegací k sovětským úřadům, ty je však odmítly přijmout. V neděli po božské liturgii se pak před budovou Čeky² shromáždil zástup několika tisíc věřících, kteří požadovali propuštění zcela nevinného protojereje Filozofa a jeho synů. Čekisté, vyděšení davem, slíbili, že jejich požadavek splní, a lidé se poté rozešli.

Ještě téže noci však byli otec Filozof, jeho synové Nikolaj, Boris a několik desítek dalších důstojníků tajně vyvezeni na břeh Finského zálivu, kde byli popraveni.

Před popravou se otce Filozofa bolševici zeptali: „Koho máme zabít prvně, vás, nebo vaše syny?“ Otec odpověděl: „Syny.“

Zatímco vojáci stříleli jeho syny, otec Filozof uklidňoval ostatní důstojníky odsouzené k smrti, kterých bylo více než třicet. Klidnými a mírnými slovy jim říkal: „To nic, to nic, jdeme k Pánu. Přijměte mé pastýřské požehnání a vyslechněte svaté modlitby.“ Potom poklekl a klidným a vyrovnaným hlasem odříkával modlitby za odchod duše.

Četa rudých vojáků byla seřazena, aby otce Filozofa zastřelila, vojáci však nakonec odmítli vystřelit. Byli proto povoláni čínští dobrovolníci, ale i oni, když viděli klečícího starce, jak se modlí, popravu odmítli. Nakonec k otci Filozofovi přistoupil mladý komisař a z bezprostřední blízkosti ho zastřelil revolverem. Všechna těla byla poté vhozena do moře.

_

¹ Filozof. Toto u nás nezvyklé křestní jméno získal otec protojerej po svatém mučedníku Filozofovi Alexandrijském (♰ 251). Ten trpěl pro svou víru v Alexandrii během pronásledování křesťanů císařem Deciem (249–251). Mladík byl nucen zříci se Krista, což však odmítal udělat i pod pohrůžkou smrti. Mučitelé se ho proto rozhodli pokoušet k hříchu. Přivedli ho do kvetoucí zahrady a nechali ho spoutaného o samotě s nevěstkou. Mučedník si však, aby se vyhnul hříchu, ukousl jazyk a touto strašlivou bolestí se chránil před tělesnou vášní. Krvavý jazyk pak plivl nevěstce do tváře. Když kati viděli mučedníkovu odvahu a nebojácnost, sťali ho mečem. Tento mučedník má svátek podle kalendáře 31. května / 13. června, a z tohoto důvodu byla památka svatého nového mučedníka Filozofa presbytera ustanovena na tento den.

² Čeka. Fonetická zkratka ЧК, Чрезвычайная комиссия, Mimořádná komise. Всероссийская чрезвычайная комиссия по борьбе с контрреволюцией и саботажем – Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, byla první ze série tajných policií v Sovětském Rusku. Byla založena Felixem Dzeržinským na Leninův popud 20. prosince 1917. Čeka získala mimosoudní pravomoci, tj. právo stanovit výši trestu bez projednání případu soudem.

 

Svatý mučedník Hermias Komanský (♰ 160)

památka 31. května / 13. června

Trpěl pro Krista ve městě Komany během pronásledování křesťanů za císaře Antonina Pia (138–161).

Místodržící Sebestián přijel do Kappadokie, aby tam vykonal příkaz pronásledovat křesťany. Svatého Hermia vybídl k tomu, aby obětoval pohanským bohům, za což sliboval pocty a císařovu přízeň. Šedovlasý voják však statečně přede všemi vyznal svou víru v Krista.

Po dlouhém přesvědčování místodržící nařídil svatého mučit. Bili ho do obličeje tak silně, až mu z něj sedřeli kůži, a poté ho hodili do rozpálené pece. Když byla pec o tři dny později otevřena, mučedník Hermias z ní vyšel bez úhony.

Následně místodržitel nařídil mágovi, aby svatého otrávil. Otrávený nápoj mu však neublížil. Druhý pohár ještě silnějšího jedu mučedníka rovněž nezabil. Mág tehdy uvěřil, učinil pokání před Kristem Spasitelem a byl okamžitě sťat; pokřtěn vlastní krví, a tak obdržel mučednickou korunu.

Následně místodržící nařídil mágovi svatého otrávit. Otrávený nápoj mu však neublížil. Druhý pohár ještě silnějšího jedu mučedníka rovněž nezabil. Mág tehdy uvěřil, učinil pokání před Kristem Spasitelem a byl okamžitě sťat. Pokřtěn vlastní krví, přijal mučednickou korunu.

Svatý Hermias byl podroben ještě krutějšímu mučení: byly mu vytrženy šlachy, byl vhozen do vroucího cínu a byly mu vypíchnuty oči, on však jen pokorně vzdával díky Pánu Ježíši Kristu. Poté byl mučedník Hermias oběšen hlavou dolů. Tak visel tři dny. Muži vyslaní místodržícím, aby ověřili jeho smrt, ho našli živého. Zasaženi tímto zázrakem oslepli hrůzou a začali volat ke svatému o pomoc. Svatý mučedník přikázal slepým, aby k němu přišli, vložil na ně ruce a ve jménu Ježíše Krista je uzdravil. Rozzuřený místodržící pak nařídil, aby z těla svatého stáhli veškerou kůži, mučedník však stále zůstal naživu. Poté mu v šílenství Sebastian osobně odřezal hlavu nožem.

Křesťané pak tajně pohřbili tělo mučedníka Hermiase, od jehož svatých ostatků vycházela četná uzdravení.

 

Svatý apoštol Hermas,

apoštol ze sedmdesáti (1. stol.)

památka 31. května / 13. června

Svatý apoštol Hermas byl biskupem v thráckém městě Filippopolis. Byl to Řek, ale nějaký čas strávil v Římě. Svatý apoštol Pavel ho zdraví ve svém listu Římanům (Řím 16,14). Apoštol Hermas vytrpěl od pohanů mnoho strastí pro kázání evangelia, ale zemřel v pokoji. Podle církevní tradice je svatý Hermas autorem Pastýře, poučné knihy založené na andělských zjeveních.

 

Ctihodný Izák Dalmatský, vyznavač (IV. - V. stol)

památka 30. května / 12. června

Brzy po nalezení drahocenného a Životodárného Kříže Pána našeho Ježíše Krista za panování velikého Konstantina (♰ 337) vnesl nepřítel lidského rodu a zejména Samotného Krista, Spasitele našeho, protivník svaté víry, pro svou lstivost zmatky do Církve Boží, když bezbožnému a nezákonnému císaři Valentovi vnukl, aby chránil Ariovu herezi ¹ a napomáhal jejímu šíření.

Valens poté, co přijal křest od ariánského biskupa Eudoxia, přísahal, že bude všemi dostupnými prostředky pronásledovat pravoslaví, a svůj slib také splnil. Jeho třináctiletá vláda se vyznačovala neustálým pronásledováním pravoslavných. Vydal dekret, že bez ohledu na věk, pohlaví nebo hodnost bude každý nucen přijmout ariánské učení a ti, kdo se postaví proti, budou popraveni. Pronásledování zuřilo s obzvláštní krutostí v Konstantinopoli, kde byly všechny pravoslavné kostely zavřeny a některé z nich byly přeměněny na stáje.

Zvěst o utrpení pravoslavných křesťanů dosáhla východní pouště a vzbudila horlivost a rozhořčení zbožného poustevníka jménem Izák. Ten proto spěchal do Konstantinopole a beze strachu před nebezpečím nabádal křesťany, aby zůstali věrni pravdě. Jeho slova povzbuzovala a posilovala nešťastné, neboť Izák byl naplněn moudrostí a Duchem Svatým. Hluboce truchlil nad osudem pravoslavných a modlil se k Bohu, aby obrátil srdce císaře a vdechl Valentovi milosrdenství a spravedlnost.

Přibližně v této době se Valens vydal do války proti Gótům, národu žijícímu poblíž Dunaje, který zpustošil části Římské říše a dokonce ohrožoval Konstantinopol. Když císař a jeho armáda vyrazili z města, Izák mu stál v cestě a řekl: „Pane, otevři pravoslavné chrámy a Bůh požehná tvé cestě!“ Císař starcova slova ignoroval a pokračoval v cestě.

Následujícího dne Izák dostihl císaře a znovu mu řekl: „Otevři, pane, pravoslavné chrámy a válka skončí zdarem a ty se v míru vrátíš.“

Tato slova císaře ohromila a byl by už připraven i souhlasit; ale někteří z jeho dvořanů ho odvedli od jeho dobrých úmyslů a panovník nařídil starce odehnat.

Izák se však třetího dne vrátil k císaři znovu a pohrozil mu Božím trestem, pokud nepřestane pronásledovat křesťany. Tentokrát se Valens rozzlobil. Poblíž cesty ležel bahnitý příkop zarostlý trním. Císař nařídil starce do něj hodit. Anděl však Izáka odtud vyvedl. Izák se o něco později vládci znovu zjevil a řekl mu: „Přál sis mou smrt, ale Hospodin mě zachránil. Poslyš, můj pane, otevři pravoslavné chrámy, nebo zhyneš.“ Valens nařídil svým dvořanům, Saturninovi a Viktorovi, aby starce zadrželi a uvěznili ho.

„Vrátíš-li se z války, pak jsem lhář!“ zvolal Izák za odcházejícím Valentem. „Říkám ti, že nepřítele neporazíš, ale utečeš před ním a zahyneš ohněm!“

Spoutaného Izáka odvedli zpět do Konstantinopole a císař pokračoval dál ve své cestě. Poustevníkovo proroctví se však naplnilo. Valens, zraněný v bitvě, se před pronásledujícími nepřáteli uchýlil do stodoly. Gótové ji však zapálili, aniž by tušili, že se uvnitř skrývá sám panovník, který tak uhořel v plamenech.

V Konstantinopoli se o smrti císaře nějakou dobu nevědělo a vojáci střežící Izáka mu vyhrožovali císařovým brzkým návratem a trestem za jeho drzá slova. Starec však odpověděl: „Je to sedm dní, co ke mně dolehl zápach jeho kostí tlejících v ohni.“ Když se pak lidé dozvěděli zprávu o Valentově nešťastné smrti, začali Izákovi všichni projevovat úctu a ctili ho jako proroka.

Když pak nastoupil na trůn císař Theodosius Veliký, obnovil v Církvi mír. Izák, uklidněn nynějším osudem křesťanů, se chtěl vrátit do své pouště. Avšak císařští dvořané Saturninus a Viktor, kteří litovali své účasti na jeho pronásledování, ho prosili, aby zůstal v Konstantinopoli. Saturninus mu postavil monastýr na okraji města, který brzy přilákal mnoho mnichů. Izák poučoval bratry skrze Bohu libé skutky, které činil, a dával jim příklad kajícné tichosti a mimořádného milosrdenství a slitovnosti s nešťastnými. Zemřel v hlubokém stáří a svým nástupcem ve vedení monastýru jmenoval mnicha jménem Dalmatus, po němž monastýr nakonec dostal své jméno.

Po zesnutí svatého císař nařídil slavnostní pohřeb s průvodem do chrámu svaté Ireny (tehdejšího katedrálního chrámu v Konstantinopoli). Bratři monastýru a učedníci ctihodného však vyprosili povolení uložit ostatky svatého do chrámu svatého Štěpána, postaveného poblíž Dalmatského monastýru². Svaté ostatky ctihodného Izáka pak byly uloženy v oltáři chrámu prvomučedníka Štěpána.

_

¹ Arianismus, ariánství. Křesťanská hereze IV.–VI. století. Vznikla v pozdní Římské říši a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijském knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha Otce s Bohem Synem. Podle učení Aria je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem Otcem je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání neklidu, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea) poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius i další ariánští biskupové, kteří byli na nikajském všeobecném sněmu odsouzeni a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

² Dalmatský monastýr – Μονής των Δαλματών. Byl založen v Konstantinopoli v druhé polovině 4. století ctihodným Izákem. Za svůj název vděčí duchovnímu žákovi ctihodného Izáka a jeho nástupci v igumenství, ctihodnému Dalmatovi. Podle církevní tradice to byl nejstarší monastýr v Konstantinopoli. Jeho igumenovi byla udělena výsada titulu exarchy. Monastýr byl zničen v polovině 8. století, během ikonoborectví, Konstantinem V. Kopronymem.

 

Svatá ctihodná mučednice Theodosie,

panna Konstantinopolská (♰ 730)

památka 29. května / 11. června

Svatá Theodosie se narodila v Konstantinopoli bohatým a zbožným rodičům. Čtyřicátý den po narození přinesla matka dítě do chrámu svaté Anastasie, při kterém se nacházel také ženský monastýr, kde přislíbila, že dítě zasvětí Bohu.

Theodosie, plod vroucí modlitby svých rodičů, se těšila z jejich něžné lásky a péče. Ti svou dceru vychovávali v bázni Boží a ve čtení zbožných knih. Když v osmi letech ztratila otce, svěřila ji matka sesterstvu monastýru svaté Anastasie. O tři roky později zemřela i její matka a své dceři odkázala celé své jmění. Theodosie ho upotřebila ke zkrášlení chrámů a k pomoci chudým, zatímco ona sama žila v monastýrské prostotě a chudobě, v práci, půstu a ve zbožném zápase o zvelebení své duše, aby se co nejvíce zalíbila Bohu. Takto uplynulo několik let.

Na císařský trůn nastoupil Leon III. Syrský. Veřejně oznámil pronásledování úcty ke svatým ikonám, nařídil jejich ničení a znesvěcování, nařídil také mučení, a dokonce i zabití jejich obránců. Sesadil svatého patriarchu Germana (♰ 750), horlivého zastánce úcty k ikonám, a na jeho místo ustanovil svého stoupence Anastasia. Nový patriarcha, který se chtěl císaři co nejvíce zalíbit, nařídil zničení starobylého obrazu Spasitele, který visel na Měděné bráně¹ Konstantinopole.

Zbožné monašky vedené svatou Theodosií se však tomuto bezbožnému rozhodnutí postavily a Theodosia jednoho z vojáků, který chtěl ikonu shodit dolů, sama shodila na zem spolu se žebříkem umístěným u brány. Poté tyto horlivé ženy předstoupily před patriarchu a odsoudily ho za jeho bezbožnost; rozezlený patriarcha je udal císaři jako povstalkyně a buřičky. Na císařův rozkaz byly poté monašky, kromě Theodosie, sťaty mečem. Theodosie, jakožto hlavní obránkyně úcty k ikonám, byla uvězněna a po dobu sedmi dní dostávala každý den sto ran bičem. Osmého dne byla svatá Theodosie prováděna městem a bita.

Na cestě jí jeden z provázejících vojáků zasadil smrtelnou ránu, na kterou okamžitě zemřela. Tělo svaté mučednice, hozené na zem, bylo následně křesťany s úctou pohřbeno v monastýru Diokritis ² v Konstantinopoli. Místo pohřbení svaté mučednice Theodosie se proslavilo četnými uzdraveními nemocných.

Ještě v roce 1200 jeden poutník napsal: „Tělo svaté Theodosie leží ve stříbrné schráně v monastýru Diokritis a je vynášeno k lidem k uzdravení nemocí těla i duše.“ Obzvláště pozoruhodné je však líčení zázraků u svatých ostatků mučednice Theodosie v historické řeči velkého logotheta Konstantina Akropolity, který žil ve 13. století. V této své řeči popisuje, jak nějaký mladík z Frýgie, zbavený rozumu a schopnosti chodit, byl přinesen ke schráně mučednice, kde se mu dostalo dokonalého uzdravení. Zeť tohoto pisatele, mladý muž, který spadl z koně a polomrtvý byl přinesen ke svaté Theodosii a pomazán olejem z lampy nad jejími ostatky, byl okamžitě uzdraven. A on sám, když trpěl onemocněním nohou, které nedokázali vyléčit ani ti nejlepší lékaři, byl uzdraven vzýváním pomoci svaté mučednice.

Takto byla dána velká přímluva věřícím od svaté Theodosie, ke slávě Krista, Boha našeho. Amen.

———

¹ Brána Chalké – Χαλκῆ Πύλη. V překladu doslova „Bronzová“ či „Měděná brána“, která tvořila hlavní ceremoniální vstup do Velkého paláce v Konstantinopoli. Nad těmito vraty visela slavná, lidem uctívaná bronzová/měděná ikona Ježíše Krista. Když nechal byzantský císař Leon III. Syrský v 8. století tuto ikonu strhnout, vyvolalo to vlnu odporu. Dav vedený svatou Theodosií Konstantinopolskou převrátil žebřík s vojákem, který se pokoušel ikonu odstranit. Tento incident u Měděné brány je považován za oficiální začátek krvavého období byzantského obrazoborectví.

² Monastýr Diokritis (řecky Διοκρίτης) byl byzantský monastýr v Konstantinopoli. V křesťanské tradici je známý především jako místo tajného pohřbení svaté ctihodné mučednice Theodosie Konstantinopolské.

 

Ctihodný Nikita Vyznavač,

biskup chalkedonský (♰ 820)

památka 28. května / 10. června

Ctihodný náš otec Nikita si zamiloval Krista od svých mladých let. Zřekl se světa i všech světských náklonností. Svým ctnostným životem se zalíbil Bohu a byl povýšen na stolec chalkedonského biskupství, kde jako svíce na svícnu stojící osvětloval svět a zdobil Kristovu církev.

Byl velmi milosrdný k chudým, sytil hladové, odíval nahé, přijímal cizince do svého domu a dával jim nalézt útěchu. Byl otcem sirotků, obhájcem vdov a zachráncem všech, kterým bylo ukřivděno.

Když nastaly těžké časy ikonoborecké hereze za vlády Lva Arména, svatý Nikita se projevil jako statečný vyznavač Kristova jména, neboť mnoho zápasil proti bezbožnému učení této hereze, odsuzoval její nepravoslavná dogmata a nabádal všechny, aby s úctou a zbožností ctili ikonu našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Přečisté Matky Boží, jakož i ikony všech ostatních svatých. Tento statečný vyznavač Krista snášel mnoho utrpení a mučení od bezbožného císaře a jeho stoupenců. Pro svou pravověrnost snášel vyhnanství, ponížení a další útrapy.

Za nějaký čas, po mnoha úsilích a utrpeních, odešel svatý Nikita ze země do nebeských příbytků. Bůh jej oslavil na nebi před svými anděly a na zemi před lidmi, neboť u jeho čestných ostatků se dělo mnoho zázraků a uzdravení ze všech nemocí, ke slávě Boha, který je oslavován ve svých svatých.

 

Ctihodná nová mučednice Jelena (♰ 1938)

památka 25. května / 7. června a v den památky Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských

Narodila se jako Jelizaveta Petrovna Korobkova v roce 1879 ve vesnici Malejevo ve Volokolamském újezdu Moskevské gubernie v rodině rolníka, který později sloužil jako příručí v anglickém obchodě v Petrohradu.

Jelizavetin otec zemřel, když jí bylo čtrnáct let. Poté žila se svou matkou na venkově, kde dokončila obecnou školu.

V roce 1903, ve věku 24 let, vstoupila do jednoho z monastýrů v Moskevské gubernii a přijala tam mnišský postřih se jménem Jelena. Když byl monastýr po bolševické revoluci – stejně jako mnoho jiných – uzavřen, usadila se u chrámu Svaté Trojice ve městě Schodňa v Solněčnogorském rajónu Moskevské oblasti. Tam zpívala v církevním sboru a na živobytí si vydělávala šitím dek.

29. října 1937 byla spolu se skupinou farníků zatčena a uvězněna v cele v okresní pobočce NKVD v Solněčnogorsku ¹. Byla obviněna z „rozdávání církevní literatury, tzv. duchovních Trojických listů, mezi věřícími... zaujímá církevně-kontrarevoluční postoj a v této své církevně-kontrarevoluční činnosti neustává a nadále v ní pokračuje.“

Během výslechu se jí vyšetřovatel zeptal:

„Vy, jakožto osoba známá s mnoha duchovními, věřícími...  a monaškami, scházeli jste se navzájem a probírali jste mezi sebou záležitosti proti sovětskému režimu a účastnili se kontrarevoluční činnosti?“

„Navštěvovala jsem věřící a duchovní,“ odpověděla monaška, „ale o záležitostech proti sovětskému režimu jsme se nebavili a kontrarevoluční činnosti jsem se neúčastnila.“

Tím její výslechy skončily a monaška Jelena byla převezena do věznice Taganka v Moskvě.

Dne 15. listopadu 1937 ji trojka Správy NKVD ² pro Moskevskou oblast odsoudila k deseti letům v nápravně-pracovním táboře.

Monaška Jelena (Korobkova) zemřela ve vězení 7. června 1938 a pohřbena byla v neoznačeném hrobě.

V roce 2010 byla Posvátným synodem Ruské pravoslavné církve přičtena k zástupu Svatých novomučedníků a vyznavačů ruských.

Spolu se ctihodnou novou mučednicí Jelenou byly do tohoto zástupu svatých připočteny i další dvě monašky zatknuté ve městě Schodňa.

Svaté ctihodné mučednice schodněnské jsou ctihodná nová mučednice Jelena, dále pak ctihodná Kateřina (Konstantinova), která zemřela na popravišti v Butovu 20. března 1938 a její památka připadá na den mučednické smrti 7. / 20. března, a ctihodná Natálie (Baklanova), která nepřežila kruté podmínky v gulagu a zemřela v roce 1938 v nemocnici sibiřského lágru Siblag ³. Její památka připadá na 31. března. Všechny tři ctihodné nové mučednice byly pohřbeny v neoznačeném hrobě.

Ctihodné mučednice schodněnské

__________ 

¹ Zatčena byla v rámci masových stalinských čistek (Velkého teroru) na základě plošného rozkazu NKVD č. 00447. Rozkaz NKVD č. 00447 (celým názvem „O operaci k represi bývalých kulaků, kriminálníků a jiných protisovětských živlů“) byl jedním z nejkrutějších a nejmasovějších tajných nařízení v dějinách Sovětského svazu. Podepsal ho lidový komisař vnitra Nikolaj Ježov dne 30. července 1937 a odstartoval jím nejkrvavější fázi stalinských čistek, známou jako Velký teror (1937–1938).

² Trojka Správy NKVD. Byl to mimosoudní represivní orgán NKVD, který v Sovětském svazu (zejména v letech 1937–1938) masově odsuzoval lidi k popravám či do gulagů. Trojky rozhodovaly bez přítomnosti soudu, obhájců či samotného obviněného. Rozsudky se vynášely hromadně na základě připravených seznamů a krátkých vyšetřovacích spisů. Proti verdiktu se nebylo možné odvolat.

³ Siblag. Byl jedním z největších sovětských nápravně-pracovních táborů, který v letech 1929 až 1960 fungoval v rámci systému Gulag (GULAG – Гла́вное управле́ние лагере́й – Hlavní správa táborů). Zkratka vznikla spojením slov Sibiřský tábor (Сибирский лагерь). Nešlo o jedno konkrétní místo, ale o rozsáhlou síť pracovních táborů rozprostřenou po celé západní Sibiři (v oblastech dnešního Altaje, Kemerova, Novosibirsku, Omsku, Tomsku a Krasnojarsku). Hlavní velitelství sídlilo v Novosibirsku.

 

Svatí mučedníci Meletiоs Stratelat, Štěpán, Jan, Serapion Egypťan, Kallinik žrec a dvanáct tribunů, svaté ženy Markiana, Palladia a Zuzana se dvěma dětmi – nemluvňaty Kyriakem a Kristiánem – a dalších 1218 mučedníků, kteří s nimi trpěli (♰ 218)

památka 24. května / 6. června 2026

Za vlády císaře Antonina (138–161) velel římskému vojsku sídlícímu v galatském městě Tavia vojevůdce Meletios. V tomto kraji se nacházely pohanské svatyně. Démoni, kteří v nich sídlili, poznali Meletiovu křesťanskou zbožnost. Ze strachu, že jejich moc bude skrze něj zničena, vešli do toulavých psů a začali napadat křesťany.

Meletios s pomocí andělů a vojáků sdílejících jeho víru rozzuřená zvířata rozsekal na kusy, a démony tak vyhnal. Poté vstoupil do svatyně a modlitbou rozdrtil sochy pohanských bohů na prach.

Odvážní vyznavači byli zatčeni na příkaz místodržícího Maximina, který přijel z Egypta, aby donutil křesťany uctívat pohanské modly. Byli bičováni a hřeby jim probodli kotníky. Oni však všechna tato utrpení vytrvale snášeli, neboť jejich duše byly zcela oddány Pánu a nebeským darům, které zaslíbil svým věrným následovníkům. Následně jim železnými háky rozdrásali boky a na čelo jim vryli znamení kříže. Když pod ochranou Boží milosti vytrpěli i další krutá mučení, svatý Meletios přijal mučednickou korunu oběšením na borovici, zatímco jeho druhové Štěpán a Jan byli sťati mečem.

Jejich strážce, Egypťan Serapion, uvěřil, když uviděl, jak Pán chrání své mučedníky, a byl pokřtěn místním biskupem. Následně byl mučen a sťat spolu s bývalým pohanským žrecem Kallinikem, který uvěřil, když poznal, že jeho otrávený nápoj nemá na křesťany žádný účinek. Další společníci svatého Meletia – tribuni, vojenští velitelé a vysoce postavení hodnostáři – byli upáleni. Zde jsou jejich jména: Faustus, Festus, Marcellus, Theodorus, Meletios, Sergios, Marcellinos, Felix, Fotinos, Theodoriskos, Mercurios a Didymos.

Svaté ženy, manželky mučedníků Zuzana, Markiana a Palladia, byly také podrobeny nemilosrdnému mučení i se svými dvěma dětmi, nemluvňaty Kyriakem a Kristiánem. Když se místodržící obou dětí zeptal, kdo je nejvyšším božstvem: Zeus nebo Kristus, dětskými hlásky řekly: „Kristus!“ – načež byly sťaty.

Tehdy kati, zděšení svým činem, okamžitě padli mrtví na zem a svatí mučedníci odevzdali své duše do rukou Páně.

Mučedník Meletios Stratelat

 

Svatý mučedník

Basilisk Komanský, vojín (♰ 308)

památka 22. května / 4. června a 3. / 16. března

Basilisk byl synovcem svatého Theodora Tirona. Trpěl po boku svatých mučedníků Eutropia a Kleonika (jejichž společná památka se připomíná 3. / 16. března), ale zemřel mečem až po nich.

Mučení, kterému byl vystaven, doprovázely ohromující zázraky, jak dosvědčil očitý svědek, svatý mučedník Eusignius (památka 5. / 18. srpna).

Tento mučedník Basilisk se před svou smrtí zjevil svatému Janu Zlatoústému a řekl mu: „Zítra budeme spolu.“

Svatý Basilisk vytrpěl mučení za vlády Maximiana v roce 308 rukou Agrippy. Ten později sám uvěřil v Krista, když byl uzdraven ze své nemoci u Basiliskova hrobu, ze kterého pramenily zázraky.

Ve městě Komana, kde svatý Basilisk působil, byl postaven chrám k jeho cti a byly do něj přeneseny jeho svaté ostatky.

Svatí mučedníci Eutropius, Kleonikus a Basilisk (♰ 308)

 

Sbor sedmdesáti apoštolů

památka 4. / 17. ledna

Kromě dvanácti apoštolů si Pán Ježíš Kristus vyvolil dalších sedmdesát a poslal je před sebou do měst a vesnic, aby kázali Evangelium Božího království (Lukáš 10). Po seslání Svatého Ducha na apoštoly kázali v různých zemích a někteří doprovázeli dvanáct apoštolů, například evangelisté Marek a Lukáš.

Ale tak jako jeden ze dvanácti, Jidáš, odpadl od Pána, tak i někteří z těch sedmdesáti Ho opustili. Ne proto, aby jej zradili, ale spíše pro lidskou nemoc a svou malověrnost: „Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili“ (Jan 6,66).

A tak jako Jidášovo místo bylo zaplněno jiným apoštolem, tak i místa těch, kteří opustili Spasitele, byla zaplněna jinými.

Den památky Sboru sedmdesáti apoštolů byl nepochybně ustanoven se stejným zbožným úmyslem jako den památky Sboru dvanácti apoštolů, tedy proto, aby byla zajištěna stejná úcta každému ze sedmdesáti apoštolů a aby věřící byli chráněni před neshodami v jejich úctě. Sám Pán je všechny společně a stejně oslavuje slovy: „Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ A všechny je nazývá blahoslavenými (Lukáš 10, 20 a Lukáš 10, 23). Apoštolové ze Sedmdesáti, jsou Pravoslavnou Církví oslavováni v tomto pořadí:

1) Jakub, bratr Páně. Památka 23. října / 5. listopadu

2) Marek evangelista. Památka 25. dubna / 8. května

3) Lukáš evangelista. Památka 18. / 31. října

4) Kleofáš, mladší bratr Josefa Snoubence, cestoval s Lukášem do Emaus a spatřil Pána po Jeho vzkříšení z mrtvých (Lukáš 24,18 a 24,35). Za kázání Evangelia, byl Židy zabit v domě, kde poznal vzkříšeného Ježíše při lámání chleba (Lukáš 24, 30-31). Památka 30. října / 12. listopadu

5) Simeon, biskup jeruzalémský, příbuzný Páně. Památka 27. dubna / 10. května 

6) Barnabáš. Narodil se na ostrově Kypr a vzdělával se v Jeruzalémě. Pán si ho vyvolil mezi svými Sedmdesáti učedníky. Spolu se svatým apoštolem Pavlem dlouhý čas kázal evangelium v ​​Malé Asii a poté na ostrově Kypr. Byl prvním z apoštolů, který kázal v Itálii, navštívil Řím a založil biskupský stolec ve městě Mediolan (Milán). Byl naplněn Duchem Svatým a činil mnoho zázraků. Po návratu na Kypr apoštol Barnabáš pokračoval v kázání o Kristu Spasitelovi, čímž proti němu popudil Židy, kteří ho ukamenovali. Apoštol Barnabáš zemřel kolem roku 57 ve věku 76 let. Památka 11. / 24. června.

7) Josef Barsabáš. V knize Skutků apoštolů (Skutky 1,23; Kolosům 4,11) nazývaný také Justus. Spolu s apoštolem Matějem byl apoštoly vybrán, aby nahradil Jidáše jako jednoho z dvanácti apoštolů. Losem byl nakonec vyvolen Matěj. Někteří považují Josefa Barsabáše za syna Josefa Snoubence. Byl biskupem v judském městě Eleutheropolis a tam mučednicky zakončil svůj život. Památka 30. října / 12. listopadu.

8) Tadeáš z Edessy. Z učedníka svatého Jana Křtitele se stal učedníkem Ježíše Krista. Pokřtil a uzdravil Abgara, kníže z Edessy, z malomocenství a po mnoha letech apoštolské služby zemřel v Bejrútu. Památka 21. srpna / 3. září.

9) Ananiáš. Na Boží příkaz pokřtil Saula (Pavla) v Damašku (Skutky 9,10‑17). Byl také biskupem tohoto města a svůj život ukončil v Eleutheropolis, městě v Palestině. Místodržitel tohoto města, Lukián, nařídil, aby byl ukamenován. Památka 1. / 4. října. 

10) Štěpán archidiakon a prvomučedník. Památka 27. prosince / 9. ledna

11) Filip. Jeden z prvních sedmi diakonů, biskup města Tralleis v Lýdii. Památka 11. / 24. října.

12) Prochor. Jeden z prvních sedmi diakonů, biskup Nikomédský. Památka 28. července / 10. srpna.

13) Nikanor. Jeden z prvních sedmi diakonů. Památka 28. července / 10. srpna.

14) Timon. Jeden z prvních sedmi diakonů. Památka 28. července / 10. srpna.

15) Parmen. Jeden z prvních sedmi diakonů. Památka 28. července / 10. srpna.

16) Timotej, biskup efeský. Památka 22. ledna / 4. února.

17) Titus, biskup krétský. Památka 25. srpna / 7. září.

18) Filemon, biskup města Gazy. Památka 22. listopadu / 5. prosince a 19. února / 3. března.

19) Onezim, biskup efeský. Památka 15. / 28. února.

20) Epafras, biskup koloský a hierapolský. Epafras, biskup koloský a hierapolský, spravoval církevní obce v městě Kolosy a také laodikejskou a hierapolskou církev v Malé Asii. Jak uvádějí apoštolské listy, byl společně s apoštolem Pavlem vězněn v Římě (Flm 1, 23; Ko 4, 12–13). Sám Pavel o něm ve svém Listu Koloským mluví jako o milovaném druhovi a věrném Kristově služebníku (Ko 1, 7). Svatý Epafras se řadí do Sboru sedmdesáti apoštolů a jeho památka se připomíná 4. / 17. ledna.

21) Archipos, biskup města Kolosy ve Frýgii. Památka 19. února / 3. března a 22. listopadu / 5. prosince.

22) Silas, biskup korintský. Památka 30. července / 12. srpna.

23) Silvanus, biskup tesalonický. Památka 30. července / 12. srpna.

24) Krescens, biskup galatský. Památka 30. července / 12. srpna.

25) Krispus, biskup chalcedonský. Na křesťanství obrácen apoštolem Pavlem během jeho kázání v Korintu (Skutky 18,8); jím byl také pokřtěn (1. list Korintským 1,14). Byl biskupem města Chalcedon.

26) Epainet (Epenetus), biskup města Kartágo. Památka 30. července / 12. srpna.

27) Andronik, biskup sirmijský-panonský. Památka 17. / 30. května. 

28) Stachys, biskup města Byzantion. Památka 31. října / 13. listopadu.

29) Ampliat (Amplias), biskup diospolský. Památka 31. října / 13. listopadu.

30) Urban, biskup makedonský. Památka 31. října / 13. listopadu.

31) Narcis, biskup athénský. Památka 31. října / 13. listopadu.

32) Apell (Apelles), biskup smyrenský a heraklejský. Památka 31. října / 13. listopadu.

33) Aristobul, první biskup Británie. Památka 16. / 29. března a 31. října / 13. listopadu.

34) Herodion (Rodion), biskup patraský. Památka 8. / 21. dubna a 10. / 23. listopadu. 

35) Agabus byl naplněn darem proroctví (Skutky 11, 28 a 21, 10‑11). Předpověděl hladomor, který nastal za Claudia Caesara, a také utrpení apoštola Pavla v Jeruzalémě. Proroctví svatého Agaby se naplnilo. Svatý apoštol Agabus kázal Krista v mnoha zemích a obrátil mnoho lidí k Pánu. Památka 8. / 21. dubna.

36) Rufus, biskup thébský. Pozdravuje ho svatý apoštol Pavel ve svém Listu (Římanům 16, 13). Na konci života se stal důstojným mučednické smrti. Památka 8. / 21. dubna. 

37) Asynkritus, biskup hyrkánský. Vzpomínán apoštolem Pavlem v jeho listu Římanům (16, 14). Nesl evangelní poselství do různých zemí světa, mnoho lidí obrátil na křesťanskou víru, za což přijal smrt mučedníka. Památka 8. / 21. dubna. (Hyrkánie, staropersky Varkána či Vrkána „Vlčí země“, středopersky Gorgán, je historické území v Íránu, na jihovýchodním pobřeží Kaspického moře, odpovídající dnešní provincii Golestán).

38) Flegont, biskup marathónský. Svatý apoštol Pavel ho pozdravil ve svém listu Římanům (16, 14). Podle tradice se později stal zvěstovatelem svatého evangelia mezi pohany a biskupem ve městě Marathón v Thrákii. Na konci svého pozemského života snášel mnohá těžká utrpení a stal se hodným mučednické smrti. Památka 8. / 21. dubna.

39) Hermas, biskup filipopolský. Památka 8. / 21. března a 5. / 18. listopadu.

40) Patrobius, biskup ve městech Neapol a Puteoli (dnes Pozzuoli). Památka 5. / 18. listopadu.

41) Hermes, biskup dalmatinský. Ve svém listu Římanům apoštol Pavel zdraví Hermese, který byl zřejmě obyvatelem Říma (Řím 16, 14). Zmínka o jeho jménu vedle apoštola Hermesa potvrzuje, že se jedná o dvě odlišné osoby. Tradice připisuje Hermesovi misijní práci v Dalmácii. Řecký Synaxarion uvádí, že Hermes po mnoha námahách a zármutcích zemřel pokojně. Památka 8. / 21 dubna a 31. května / 13. června

42) Linus, biskup římský. Památka 23. září / 6. října a 5. / 18. listopadu.

43) Gaius, biskup efeský. Památka 5. / 18. listopadu.

44) Filolog, biskup města Sinopé. Památka 5. / 18. listopadu.

45) Lucius, biskup města Laodikie na řece Lyku. Svatý apoštol Pavel zmiňuje jeho jméno ve svém listu Římanům (Řím 16, 21) mezi dalšími křesťany, které zdraví. Památka 10. / 23. září.

46) Jáson, biskup města Tars. Památka 28. dubna / 11. května 

47) Sosipatros, biskup města Ikonion. Památka 28. dubna / 11. května.

48) Olympos. Památka 10. / 23. listopadu.

49) Tercius, biskup města Ikonion. Památka 10. / 23. listopadu.

50) Erastos, biskup města Paneas. Památka 10. / 23. listopadu. 

51) Kvartus, biskup města Verytos. Památka 10. / 23. listopadu.

52) Evodius, biskup Antiochie (♰ 66). Podle tradice byl prvním biskupem v syrské Antiochii po svatém apoštolu Petrovi. Jeho nástupce, světitel a mučedník Ignatij Bohonosec – Theoforos (♰ 107), žák svatého apoštola Jana Teologa, se o něm zmiňuje v listu Antiochijským: „Pamatujte na svého blaženého otce Evodia, kterého vám apoštolové ustanovili za vašeho prvního pastýře…“ Svatý Evodius sloužil jako biskup 27 let a zemřel mučednickou smrtí za císaře Nerona (54‑68). Svatý Evodius napsal několik děl. V jednom z nich píše o Panně Marii, která ve věku patnácti let porodila Spasitele. Další díla světce se nedochovala. Z nich je známá kniha s názvem „Světlo“, o které se zmiňuje církevní historik Nikeforos Kallistos Xanthopoulos ze XIV. století. K umučení svatého Evodia došlo v roce 66. Památka 7. / 20. září.

53) Onesiforos, biskup kolofonský a korintský (♰ 67). Svatý Pavel svědčí o svatém Onesiforovi těmito slovy: „Kéž Pán prokáže milosrdenství Oneziforově rodině. Několikrát mě potěšil a nestyděl se za mé řetězy; když přišel do Říma, usilovně mě hledal, až mě našel. Kéž mu Pán dá, aby u něj našel milosrdenství v ten den. A jaké služby vykonal v Efezu, víš nejlépe sám.“ (2 Tim 1, 16‑18). Svatý Onesiforos byl biskupem v Kolofonu (Malá Asie) a poté v Korintu. Zemřel mučednicky ve městě Parion (nedaleko Efezu) na břehu Hellespontu, kam odešel kázat křesťanskou víru mezi pohany. Tam byl svatý Onesiforos zajat a odveden do pohanského chrámu. Za to, že odmítl obětovat kadidlo pohanským bohům, byl biskup Onesiforos spolu se svým služebníkem Porfyriem přivázán k divokým koním a vláčen po zemi. Památka 7. / 20. září a 8. / 21. prosince.

54) Kliment, biskup města Sardy. Byl biskupem ve Sardách v Lydii. Jeho jméno zmiňuje svatý apoštol Pavel ve svém listu Filipským (Flp 4, 3). Památka 22. dubna / 5. května a 10. / 23. září.

55) Sosthenes, biskup města Kolofon. Památka 30. března / 12. dubna a 8. / 21. prosince. 

56) Apollos, biskup města Caesarea Palestinské. Památka 30. března / 12. dubna a 8. / 21. prosince.

57) Tychikos, biskup města Kolofon. Památka 8. / 21. prosince.

58) Epafroditos, biskup města Andriaca. Památka 30. března / 12. dubna a 8. / 21. prosince.

59) Caesar, biskup města Dyrrhachion. Památka 30. března / 12. dubna a 8. / 21. prosince.

60) Karp, biskup města Beroa. Apoštol Pavel zmiňuje jméno Karpa, když ve svém domě v Troadě nechal svůj plášť a knihy (2 Tim 4, 13). Protože apoštol Pavel věděl, že Karp je ctnostný muž s vysokou čistotou mysli, jmenoval ho biskupem v Beroji v Thrákii. Apoštol Karp kázal evangelium na ostrově Kréta. Tam ho navštívil svatý Dionysius Areopagita. Ve svých pamětech Dionysius vypráví o zázračném vidění, které apoštol Karp měl. Svatý apoštol Karp zemřel pokojně v Beroji (podle jiných zdrojů byl umučen během pronásledování císařem Neronem).

61) Kodratus, biskup athénský a magnezský. Kázal Boží slovo v Aténách a Magnesii a sloužil jako athénský biskup. Obrátil mnoho pohanů k pravé víře v Krista Spasitele. Jeho kázání vzbudilo nenávist zatvrzelých pohanů. Jednoho dne rozzuřený dav napadl apoštola s úmyslem ho ukamenovat. Apoštol Kodratus, chráněn Bohem, přežil a byl uvržen do vězení, kde zemřel hladem. Jeho svaté tělo bylo pohřbeno v Magnesii. V roce 126 napsal apoštol Kodratus apologii na obranu křesťanství. Tato apologie, předložená císaři Hadriánovi (117–138), měla na pronásledování křesťanů takový dopad, že vydal edikt, který nařizoval, aby nikdo nebyl odsouzen bez důkazů. Tuto apologii znal historik Eusebius Pamphili (Eusebios z Kaisareie) v čtvrtém století. V současné době je známa pouze část citovaná Eusebiem z Apologie: „Skutky našeho Spasitele byly vždy zjevné, protože byly pravdivé. Ti, kteří byli Jím uzdraveni a vzkříšeni z mrtvých, byli viděni nejen tehdy, když byli uzdraveni a vzkříšeni, ale vždy. Žili nejen během Spasitelova přebývání na zemi, ale zůstali mezi živými poměrně dlouho po Jeho odchodu a někteří dožili i do našich časů.“

62) Marek, biskup města Apollonia na Rhyndaku. Doba jeho mučednické smrti není známa, jeho život se nedochoval. V byzantských synaxářích ve verších se říká, že byl oběšen na stromě a k jeho rukám byly přivázány těžké kameny. Památka 30. října / 12. listopadu.

63) Zéna, biskup diospolský. Žák a spolupracovník apoštola Pavla dostal přezdívku „Zénas“ (právník), protože byl učeným mužem a řešil právní záležitosti u církevních soudů. Je zmíněn v listu svatého apoštola Pavla, apoštolu Titovi (Tit 3,13). Zéna byl později biskupem ve městě Diospolis (Lydda) v Palestině. Památka 27. září / 10. října.

64) Aristarchos, biskup apamejský. Zmíněn svatým apoštolem Pavlem v listu Koloském (Kol 4,10) a Filemonovi (Fil 1,24), stejně jako v knize Skutků apoštolů (Skut 19,29; Skut 20,4; Skut 27,2). Svatý apoštol Aristarchos doprovázel na cestách apoštola Pavla a později byl jmenován biskupem syrského města Apamea. Byl umučen v Římě za císaře Nerona (54–68), společně se svatým apoštolem Pavlem a apoštoly Pudensem a Trofimem, okolo roku 67. Památka 15. / 28. dubna a 27. září / 10. října.

65) Pudens. Zmíněn ve druhém listu apoštola Pavla Timoteovi (2 Tim 4,21). Zastával vysoké postavení jako člen římského senátu. Ve svém domě svatý Pudens přijímal hlavní apoštoly a shromažďoval křesťanské věřící. Jeho dům byl přeměněn na chrám, který získal pojmenování pastýřské – Titulus Pastoris.Podle tradice zde bohoslužbu konal sám svatý apoštol Pavel. Apoštol Pudens byl umučen v Římě za vlády císaře Nerona (54‑68), současně s apoštolem Pavlem, Aristarchem a Trofimem. Památka 15. / 28. dubna.

66) Trofim. Zmíněn ve Skutcích svatých apoštolů (Sk 20,4; 21,29) ve druhém listu Pavla Timoteovi (2 Tim 4,20). Trofim, rodem z Efesu, byl učedníkem a společníkem apoštola Pavla, který ho nikdy neopustil v nebezpečí, a to ani během jeho věznění v Římě. Trofim doprovázel apoštola Pavla na jeho třetí cestě z Efesu přes Makedonii a Řecko do Jeruzaléma. Tam Židé uviděli Trofima spolu s Pavlem a vyvolalo to mezi nimi vzpouru proti apoštolem Pavlovi. Mysleli si, že ho apoštol Pavel přivedl do chrámu. Celé město se rozbouřilo. Chytili Pavla v chrámu a chtěli ho zabít, ale velitel ho chytil, spoutal řetězy a uvěznil v citadelu (Sk 21,29‑34). Druhý list Timoteovi (2 Tim 4,20) uvádí, že apoštol nechal Trofima nemocného v Milétu. Podle tradice se potom Trofim vrátil do Říma a byl umučen spolu s apoštolem Pavlem, nebo krátce poté po císaři Neronovi. Památka 15. / 28. dubna.

67) Artemas, biskup lykaonského města Lystra. Spolupracovník svatého apoštola Pavla (Tit 3,12). Zemřel v pokoji. Památka 30. října / 12. listopadu.

68) Akvila, biskup Irakleiský. Památka 13. / 26. února a 14. / 27. července.

69) Fortunát. Zmíněn apoštolem Pavlem (1 Kor 16,17). Fortunát, který dorazil do Efesu jménem Korintské církve, spolu se Štěpánem a Achaikem informoval apoštola Pavla o stavu korintské obce: „Mám radost, že přišli Štěpán, Fortunát a Achaikos, neboť mi nahradili vaši nepřítomnost. Uklidnili mé i vaše srdce. Važte si takových lidí!“ (1 Kor 16,17‑18). Je pravděpodobné, že právě po něm poslal apoštol Pavel svůj první list Korintským. Při svém kázání podstoupil mučednickou smrt. Památka 15. / 28. června.

70) Achaikos. Apoštolem Pavlem je zmíněn společně se Štěpánem a Fortunátem v Listu ke Korintským (1 Kor 16,17). Památka 15. / 28. června.

71) Dionýsios Areopagita. Biskup athénský. Památka 3. / 16. října.

72) Kéfas, biskup ikonionský. Podrobné zprávy o něm se nedochovaly. Památka 30. března / 12. dubna a 8. / 21. prosince.

73) Simeon, zvaný Černý. Apoštol Lukáš ho zmiňuje mezi „proroky a učiteli“ antiochijské církve (Sk 13,1). To, že i on patří k zástupu apoštolů, dosvědčuje svatý Epifanius, který jeho jméno řadí vedle jmen Marka, Lukáše, Barnabáše a dalších menších apoštolů. Ačkoliv Sbor menších apoštolů zahrnuje jména více než 70 apoštolů, nazývá se Sborem 70, protože toto číslo je původní – Kristovo; Kristus si jich vyvolil sedmdesát (Lukáš 10,1).

V den svátku Sboru 70 Kristových učedníků je Církev, mimo jiné, oslavuje a chválí za to, že nás naučili ctít Trojici jako jednobytnou a nerozdělnou a že doposud zůstávají našimi svícny Božské víry.

V 9. století přijala Pravoslavná Církev z rukou ctihodného Josefa Hymnografa (♰ 886) dílo v podobě kánonu pro den svátku Sboru 70 apoštolů.

________

Sbor 70 apoštolů podle redakce svatého Dimitrije Rostovského (s využitím tradice Pseudo-Doroteje a Pseudo-Epifania)