Svatý mučedník Zotikos presbyter,

krmitel sirotků a služebník malomocných (IV. stol)

památka 30. prosince / 12. ledna

Svatý Zotikos, se narodil v Římě na počátku IV. století. Pocházel ze vznešené křesťanské rodiny, vzdělání a výchovu získal od těch nejlepších učitelů. Zotikos uspěl v získávání ctností tak dobře, že sotva, co dospěl, byl vybrán svatým císařem Konstantinem Velikým (♰ 337), mezi jeho společníky při zakládání nového hlavního města říše. Toto město bylo postaveno na místě starověkého města Byzantion a později se stalo známým celému světu jako Konstantinopol ¹.

Zotikos, však brzy odmítl veškeré světské marnosti a pocty, a přijal svatou tajinu kněžství. A tak, jako Abraham otevřel svůj stan hostům (Gen 18, 2), tak i svatý Zotikos, otevřel svůj dům, aby přijal a nasytil chudé. Přijímal bezdomovce, tuláky a nemocné. Byl skutečným otcem vdov, slabých a sirotků.

V té době, začala epidemie malomocenství, a císař nařídil, aby všichni malomocní, bez ohledu na postavení či hodnost, byli vyhnáni z hlavního města, či dokonce, aby byli vhozeni do moře, to vše, ve snaze zabránit šíření nákazy. Zotikos, pohnut soucitem k těmto nešťastníkům, odešel do paláce a požádal císaře, aby mu dal takové množství zlata, aby mohl dle svých slov „koupit perly a drahé kameny, k větší slávě císaře, protože on, je v takovýchto věcech velmi znalý“.

Když svatý, díky této zbožné lsti získal tolik zlata, kolik potřeboval, začal je utrácet k získávání pravých drahých kamenů, k útěše slabých a nemocných, k výkupnému za ty, které se císařští vojáci chystali vyhnat nebo utopit. Zotikos pak všechny takto zachráněné, vzal na Olivový kopec, který se nachází druhé straně Bosporu. Tam, se na jeho příkaz postavily z větví stany a chatrče, ve kterých svatý ubytoval malomocné a obklopil je starostlivostí a péčí.

Po Konstantinově smrti v roce 337, nastoupil na trůn jeho syn Constantius II. (Flavius Iulius Constantius), který se uchýlil ke zlé a zhoubné Áriově herezi, který se rouhal Božímu Synu. Constantius začal pronásledovat obránce pravoslaví.

Dvořané, kteří mu záviděli vysoké postavení, rychle obvinili Zotikosa před novým vládcem z toho, že vyznává názory odporující mladému císaři, a také z toho, že promrhal státní prostředky na pomoc malomocným. Když pak kromě malomocenství, zasáhl Nový Řím ještě strašlivý hladomor, nepřejícnici, o to více, množily pomluvy a obvinění, i z tohoto nového neštěstí.

Aniž by svatý Zotikos, čekal na rozhodnutí císaře Constantia, sám se objevil v paláci ve slavnostním oděvu a císaře vyzval, aby se sám s ním šel podívat na drahé kameny, které k jeho slávě nakoupil.

Když se císař Constantius blížil k úpatí Olivového kopce, s údivem najednou spatřil, jak se k němu blíží celé procesí malomocných, z nichž každý držel v ruce velkou svíčku. Přede všemi, pak kráčela jeho vlastní dcera, která byla touto hroznou nemocí také zasažena a kterou Zotikos zachránil před násilnou smrtí.

Na císařovu otázku, co to má znamenat, pak svatý odpověděl: „Ty, které nyní vidíš před sebou, jsou těmi zářivými perlami a drahocennými kameny, co se třpytí v koruně Nebeského království a které budeš moci zdědit, díky jejich modlitbám. Starajíce se o spásu tvé duše, můj pane, rozhodl jsem se je získat“.

Namísto toho, aby byl císař potěšen z toho, co viděl, začal nepopsatelně zuřit. Přikázal vojákům, aby se zmocnili svatého, přivázali ho k ocasům divokých mul a dali ho vláčet po zemi, dokud jeho tělo nebude roztrháno na kusy. Muly se následně vrhly ze svahu dolů a táhly svatého přes kameny, keře a trní. Když byl takto Zotikos dovlečen ke chrámu svatého Pantelejmona, vyteklo mu zraněné pravé oko a na tom místě, začal okamžitě vyvěrat léčivý pramen. Muly se pak samy otočily, znovu vyběhly na vrchol kopce, kde zůstaly nehybně stát, jako by vzdávaly poctu bezvládnému tělu mučedníka.

Když, se je potom, pokusili znovu přinutit k běhu, muly najednou našly dar řeči, jako Bileámova oslice (Num 22, 28–30) a řekly, že tělo svatého, by mělo být pohřbeno na tomto kopci. Ohromený císař litoval své krutosti, nařídil, aby tělo mučedníka, bylo důstojně pohřbeno, pak nařídil, aby na tom místě, byla postavena nemocnice pro malomocné.

V průběhu staletí, se tam mnohým nemocným dostalo nejen náležité lékařské péče, ale byli také zázračně uzdraveni modlitbou svatého Zotikosa, který je ctěn jako zakladatel pečovatelských zařízení v byzantském hlavním městě.

_________ 

¹ Byzantion (latinsky Byzantium), byl založen již v VII. století před Kristem. Císař Konstantin I. Veliký, se rozhodl vytvořit nové hlavní město východní části říše a k tomu si vybral toto strategické místo, kterým Byzantion vždy byl. Nejdříve bylo město pojmenováno Nova Roma (Nový Řím), to si ale Konstantin brzy rozmyslel a dne 11. května roku 330 bylo město vysvěceno a přejmenováno na Constantinopolis, podle Konstantina. Konstantinopol se tak vedle Říma stala druhým hlavním městem římské říše.

14 000 Betlémských neviňátek,

svatých mučedníků - nemluvňat,

Herodem v Betlémě zabitých

památka 29. prosince / 11. ledna

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda (Mat 2,1), byl Herodes velmi znepokojen z narození dítěte, jehož narození bylo předpovídáno a ohlašováno tolika neobyčejnými znameními a jemuž se tak vznešení lidé, jakými byli mudrci od východu, spěchali poklonit.

Král Herodes uvěřil, že toto, právě narozené dítě, bude představovat hrozbu pro jeho vlastní moc. A když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a nařídil povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců (Mat 2, 16). Neváhal ke smrti odsoudit mnoho nevinných duší, jen aby mezi nimi bylo zabito i děťátko Kristus.

Požehnaná Betlémská pole, nad kterými byla předtím slyšet andělská blahá zvěst (Luk 2,14), byla nyní zaplněna zoufalými nářky matek, kterým vojáci bez slitování pozabíjeli jejich syny. Takto se matkám z kmene Benjamína splnilo hrozné proroctví proroka Jeremiáše: „V Rámě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel oplakává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou“ (Jer 31,15; Mat 2,18).

V Betlémě, se nachází hrob Ráchel, která blízko zemřela na cestě při porodu nejmladšího Benjamína. Jen s ní, si tehdy mohli zarmoucené a žalem zmučené matky podělit o smutek a slzy.

Jejich děti přijaly smrt pro Krista a místo Krista a staly se prvotinou a květem všech následujících mučedníků.

Herodes se však marně snažil vzdorovat Boží Prozřetelnosti. Spravedlivý Josef, předem varovaný andělem, odešel do Egypta s Pannou Marií a Děťátkem (Mat 2, 13-14). Toto vyvraždění nemluvňat, bylo jedním z posledních Herodových zločinů.

V následné době, kdy tento král plánoval vraždu vlastního syna Antipatera¹, kterého podezříval ze spiknutí, ho náhle postihla velmi zvláštní nemoc. A mnoho jeho současníků v tom vidělo Boží trest. Jeho tělo, bylo jakoby pohlceno neviditelným vnitřním ohněm, začalo se zevnitř postupně rozkládat a kdysi mocný král, se stával zaživa hnijící mrtvolou. Ale ani na prahu věčného zatracení nepřestal tyran svými zvěrstvy rozsévat hrůzu. Nařídil mučení všech svých odpůrců a pokračoval i v přípravě popravy svého syna.

Před svou smrtí zlý král dokončil míru svých zvěrstev, zabil velekněze a zákoníky Židů, svého vlastního bratra, sestru a jejího manžela, svou manželku Mariamné a tři syny a také sedmdesát nejmoudřejších mužů, členů Sanhedrinu.

V Betlémě a okolí, byla ze zlovůle krále tyrana povražděna všechna nemluvňata. Tato dítka, zemřela nevinně pro Krista a stala se prvními Kristovými mučedníky. Král David, je má na mysli, když ve svém žalmu říká: „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou“ (Ž 8,3). Neboť při tomto pronásledování, hynou nemluvňata a kojenci pro Krista a získávají dokonalou a plnou slávu mučedníků.

Nenávistný král Herodes, který si přisvojil právo bránit království, proti Nebeskému králi, byl svržen. A proto se tato nemluvňata, ne nadarmo, stala blaženými a požehnanými. Staly za hodnými toho, aby jako první zemřela pro Krista. Z Jeho vůle, prošli cestou strádání, mimo špatnosti tohoto světa a našli to Nebeské, dříve než ono pozemské, sjednotili se s božským, ještě před tím s pozemským. Proto je Kristus vyslal dopředu před svými vojíny (2. Tim 2, 3), přijal je do zástupu svého vojska, neopustil je.

Památku těchto dítek zabitých Herodem, si Církev připomíná od dávných dob křesťanství. Svědčí o tom poučení Církevních otců, například svt. Jana Zlatoústého, svt. Cyprian (Kyprián), biskup kartagenský, Órigenа a dalších. Órigenés nazývá Betlémská neviňátka prvními křesťanskými mučedníky a říká, že jejich památka je oslavována v církvích, v zástupu svatých, jako památka prvních, co byli zabiti pro Krista. Nejstarším z Církevních otců, který oslavuje Betlémská neviňátka, je svt. Irenej, biskup z Lyonu (Proti herezím III. 16, 4).

_______

¹ Takto o tom vypráví židovský historik Flavius Iosephus 

 Svt. apoštolům rovný, Kliment Ochridský, biskup Draguvitský (♰ 916)

památka 11. / 24. května, 27. července / 9. srpna v den jeho zesnutí, ve Sboru Sedmipočetníků nebo také Pětipočetníků a v den památky svatého Klimenta Římského 25. listopadu / 8. prosince

Svým původem byl Slovan, učedník svatých Cyrila a Metoděje. Po svém vyhnání z Moravy, slovanští vyznavači svatí Angelár, Kliment, Sáva a Naum přišli do Bulharska, kde je přivítali se ctí a požádali je, aby zde sloužili bohoslužby ve slovanském jazyce. Osvětitelé započali také studovat slovanské knihy shromážděné bulharskými vévody.

Brzy poté, co zesnul svatý Angelár (♰ 886), byl svatý Kliment pověřen evangelizací oblastí Kutmičevica (historická oblast, přibližně dnešní jižní Albánie, severozápadní část dnešního Řecka a jihozápadní část dnešní Severní Makedonie). Ve Východní Církvi byl do hodnosti učitele, vždy vybírán a volen člověk duchovní, k tomuto úkolu hodný a důstojný, známý svým zbožným životem a mající dar řeči. Svatý Kliment, už na Moravě, přebýval v hodnosti učitele místní Církve.

V Bulharsku, pak jako učitel Církve, působil až do roku 893. Zde především vytvořil školu na knížecím dvoře, která dosáhla vysoké úrovně za vlády cara Simeona I. Velikého. V jihozápadní Makedonii vytvořil školy zvlášť pro dospělé a zvlášť pro děti. Sám svatý Kliment učil děti číst a psát. Celkový počet jeho studentů byl ohromující, jen těch vybraných, kteří patřili k duchovenstvu, bylo na tři a půl tisíce lidí.

V roce 893, byl ustanoven biskupem Draguvitským ¹ a na jeho učitelské místo, nastoupil svatý Naum (♰ 910). Později přesídlil do města Ochrid, které se následně stalo i hlavním střediskem, jeho neustávající arcipastýřské a učitelské práce.

Svatý Kliment, byl prvním z tehdejších hierarchů, který sloužil, kázal a psal ve slovanském jazyce. Pracoval pro slávu Boží až do velmi vysokého věku, rovným dílem konal svou biskupskou službu a stejně tak pokračoval i v překladatelské práci.

Zesnul v Pánu 27. července / 9. srpna, roku 916. Pohřben byl v kryptě, v pravé chrámové předsíni, hlavního chrámu ochridského monastýru, kterou si sám zbudoval a připravil.

Svatý Kliment je považován za prvního slovanského spisovatele. Pokračoval nejen v překladatelském díle započatém svatým Cyrilem a Metodějem, ale zanechal i své spisovatelské dílo, první předobrazy slovanské duchovní literatury. Svatý Kliment, byl tím, kdo spolu se svými vyhnanými moravskými spolubratry, společníky na Božím díle, vytvořil slovanskou abecedu. Tato abeceda pak byla pojmenována Cyrilice, jakožto výraz úcty ke svatému Cyrilovi.

Tropar hlas 4.

Vyučoval jsi pohany slovy ve víře Kristově, svými skutky ses povznesl k Božskému životu, světiteli Klimente apoštolům rovný, zázraky ozařuješ ty, kteří k tobě s vírou přichází, znameními slavně a podivuhodně osvěcuješ Církev, proto oslavujeme tvou čestnou památku.

__________ 

¹ Draguvitská eparchie, Draguvitie, Dragovitia. Pojmenování této biskupské katedry, vychází z historické oblasti Draguvitia - země starověkého slovanského kmene Dragovitů, na území středověké Sklavinie (Sklavinie, byzantské označení pro území, obsazené raně slovanskými kmeny, které se usazovaly na Balkáně v raném středověku a nakonec se staly předky moderních jižních Slovanů). Po obnovení římské - byzantské vlády, na těchto územích, v první polovině IX. století, přijali Draguvité křest a bylo pro ně vytvořeno biskupství Druguvitia, jako součást Konstantinopolské Církve. Stejně jako ostatní eparchie u Slovanů té doby, neměla ani tato, určené hranice a biskupské katedry. Přesto se může oblast, kde se eparchie nacházela, spojit s původní biskupskou katedrou svatého Klimenta Ochridského, která je takto zapsána i v jeho životopisu z XIII. století, kde se nazývá Dragvistas - Δραγβίστας. Svatý Kliment, pak následně přesunul své působiště do Ochridu, kde se pak nástupkyní Draguvitské eparchie, stala eparchie Ochridská.

 Svatí mučedníci, diákon Roman

a mládenec Barulas (♰ 303)

památka 18. listopadu / 1. prosince

Svatý Roman pocházel z Palestiny a jako diákon sloužil v Církvi Caesarei Palestinské. V roce 303, císař Dioklecián vydal své edikty o pronásledování křesťanů¹. Tehdy diákon Roman, viděl, jak se mnoho křesťanů, mužů, žen i dětí, ze strachu před mučením zříká víry v pravého Boha a obětují modlám, nemohl už takovýto pohled snést. Přišel k nim, zapálený ohněm víry a mocným hlasem, je zasypával výtkami. Byl proto okamžitě zatčen a odveden k místodržiteli Antiochie.

Při výslechu se choval chrabře, a aby ukázal bezmocnost pohanské víry, požádal, aby z davu vyvedli jednoho mládence. Chlapec předstoupil a Roman se ho zeptal: „Není rozumnější ctít jediného Boha a Stvořitele než četná pohanská božstva?“. Mládenec bez váhání vyznal křesťanského Boha a soudce i jeho souvěrce, tak vystavil posměchu.

Rozzuřený tyran hned nařídil, mladého vyznavače okamžitě v přítomnosti jeho matky mučit. Chlapec, vyčerpaný mučením, které snášel s velkou odvahou, požádal o vodu. Potom vytrvalá žena odpověděla svému synovi: „Nepij, milý synu, tuto pomíjivou pozemskou vodu, ale buď silný, aby ses napil vody živé a věčné, v Nebeském Království!“. Poté byla svatému mládenci setnuta hlava, diákon Roman, byl odsouzen k upálení.

Mučedník, přijal zprávu rozsudku s radostí. Bez jakéhokoli donucování, s jasnou tváří, se vydal na místo popravy. Kati však váhali a oheň nerozpalovali, čekali až na rozhodnutí císaře, který byl v té době ve městě. Potom Roman vykřikl: „Tak kde je ten oheň, který je pro mě připravený?“. Poprava však byla odložena, aby byl křesťanský vyznavač předveden osobně před císaře. Tyran, který si uvědomoval, že pro křesťana je mučednictví oslavným vstupem do věčného života, chtěl oddálit okamžik jeho vítězství, a nařídil proto, aby svatému Romanovi vytrhli jazyk. Mučedník se však nezalekl, vyplázl jazyk, avšak, i když mu ho kat usekl, svatý i nadále chválil Pána a vyzýval věřící, aby přijali mučednickou smrt. Po tomto mučení, byl Roman uvězněn a zůstal ve vězení v řetězech dlouhou dobu. S okovem kolem krku, okovy na rukou i nohou.

V den císařových narozenin, kdy byli podle prastarého zvyku vězni propouštěni, Roman, byl však ve svém vězení tajně uškrcen. Tak nakonec, přijal svatý, vytouženou korunu mučedníka.

______________________

 

¹ Velké pronásledování. Pronásledování křesťanů, které bylo započato za císaře Diokleciána v roce 303 a pokračovalo jeho nástupci až do roku 313. Jednalo se o poslední a nejtěžší pronásledování křesťanů v Římské říši. V roce 303 vydali tetrarchové Dioklecián a Maximián, Galerius a Constantius Chlorus edikt, který právně zrušil občanská práva křesťanů a požadoval po nich dodržování tradičních římských náboženských zvyklostí. Následně byly vydány nové edikty proti duchovenstvu a také zavazovaly všechny obyvatele říše k provádění pohanských obětí. Intenzita pronásledování se v rámci říše měnila - v Galii a Británii, kde v té době vládl Constantius, byl splněn pouze první edikt, ve východní části říše to bylo stále vážnější. Trestní zákony byly postupně zrušeny a předpokládá se, že milánský edikt vydaný svatým císařem Konstantinem Velikým v roce 313, toto období definitivně ukončil.  

 Svatí mučedníci Galaktion a Epistimie (♰ 253)

památka 5. / 18. listopadu

Tito svatí mučedníci, žili ve městě Emesa (dnes Homs – město na severu Sýrie), okolo roku 250, za vlády císaře Decia a jeho zástupce Sekunda.

Rodiče Galaktiona, kteří se jmenovali Kletofon a Leukippe, byli bohatí pohané. Navzdory usilovným modlitbám k pohanským modlám, však neměli děti.

V této době, žil ve městě také jeden mnich Onufrios. Prosil na ulici o milodary, ale ne pro sebe, ale proto, aby je rozdával chudým, zatímco jim hlásal slovo Boží. Jednoho dne, se svou prosbou o milodar, zaklepal Onufrios na dveře domu Leukippe. Když uviděl její smutnou tvář, zeptal se jí na příčinu smutku. Žena mu řekla, že nemůže mít děti. Onufrios na to řekl, že to se stalo díky moudrému jednání Boží Prozřetelnosti. Neboť Bůh, si nepřeje, aby její potomstvo uctívalo modly. Potom ji poučil o tajemství víry a pokřtil ji.

Za nějaký čas, Leukippe přivedla na svět chlapce a i svého manžela, obrátila na pravou víru. Chlapec byl pokřtěn a ve svatém křtu dostal jméno Galaktion.

Po nějaké době, Leukippe odešla k Pánu. A když Galaktion dosáhl dvaceti čtyř let, rozhodl se ho, jeho otec Kletofon, oženit s jednou pohanskou dívkou jménem Epistimie. Galaktion uposlechl vůli svého rodiče, ale své manželky, se jako muž nedotkl, protože nechtěl svůj křest, poskvrnit svazkem s pohankou. Poté, co byly spolu, řekl ji vše o křesťanství a Epistimie uvěřila. Zřekla se mnohobožství a nechala se pokřtít samotným Galaktionem.

Týden po křtu, se dostalo Epistimii ve snu vidění, ze kterého porozuměla, že těm, kdo budou zachovávat a chránit cudnost a tělesnou čistotu, zcela se oddají službě Pánu, je zaslíbena sláva Nebeská. Epistimie, o tomto vidění řekla Galaktionovi a poté, se oba rozhodli, zachovat si panenskost až do konce svých dnů.

Svůj majetek rozdali chudým, aby skrze to, získali nekonečné bohatství na nebesích. Potom, odešli do Sinajské pouště. Když dorazili k hoře zvané Publion, potkali tam dvanáct mnichů, kteří k sobě přijali Galaktiona. Epistimii, pak vypravili žít a vést svůj duchovní zápas do nedaleké pouště, ke čtyřem přísně se postícím monaškám.

Galaktion, započal dodržovat surový půst, v noci se věnoval modlitebním bděním, vyhýbal se veškeré marnivosti. Takto, postupně dosáhl velkých výšin ctností.

Za šest let, započal tyranský vládce, ponoukán nepřítelem lidské spásy, kruté pronásledování křesťanů, kteří se skrývali v pouštích. Když se oddíl vojáků přiblížil k místu, kde Galaktion vedl svůj duchovní zápas, měla Epistimie vidění, ve kterém ji bylo zjeveno, že nyní, je pro mučedníky připraveno Nebeské Království a že je přizvána, aby se ona, podělila o spoluúčast v mučednictví, s Galaktionem.

Představená sesterstva, jí požehnala, aby se vydala za Galaktionem a přijala utrpení pro Krista s tím, kdo ji byl rádcem ve víře a společníkem na trnité cestě ke spáse.

Poté byli společně zajati vojáky a společně předstoupili před vládce Urse. Oba svatí mučedníci, pohrdali všemi hrozbami, neohroženě vyznávali svoji víru v pravého Pána a Spasitele. Byli proto vystaveni hroznému mučení. Kati je surově zbili, zbídačenou a nahou Epistimii vyvedli před dav, aby byla co nejvíce ponížena. Pak mučedníkům, pod nehty vráželi nabroušená stébla rákosu a usekávali jim postupně nohy a ruce. Nakonec byly ctnostným manželům setnuty hlavy.

Takto se ti, kteří se odřekli spojit tělesně v pomíjejícím životě, spojili navěky v Pánu. Amen.

 Ctihodný Joannikios Veliký (♰ 846)

památka v den zesnutí 4. / 17. listopadu

Ctihodný Joannikios Veliký, se narodil Bithýnii¹ v Malé Asii, okolo roku 752, ve vesnici Marikat. Jeho rodiče byli velmi chudí a nemohli mu poskytnout ani základní vzdělání. Od dětství, měl za povinnost pást dobytek, jediný majetek rodiny. Láska k Bohu a modlitba, zcela vládly duši mladého Joannikia. Častokrát činil tak, že znamením kříže, přežehnal své stádo a pak odcházel na odlehlejší místo, kde se po celý den modlil. A ani zloděj, ani divoké zvíře, se k jeho stádu nepřiblížili.

Když mu bylo osmnáct let, tak z tehdejšího příkazu císaře Lva IV. (775–780), shromažďovali jeho četní vyslanci, nejlepší mladé muže země, z měst a vesnic, k vojenské službě. Do císařské armády byl přijat i mladík Joannikios. Svou dobrou povahou si vysloužil uznání svých druhů, pro své nepřátele, byl však, jako statečný a neohrožený vojín hrozivý. V císařské armádě, sloužil svatý Joannikios, šest let a nejednou, byl oceněn svými nadřízenými i samotným císařem. Vojenská služba ho však tížila, jeho duše toužila po duchovním zápase a po samotě v modlitbě. A tak Pán, povolal svého služebníka, do služby k sobě.

Ctihodný Joannikios, se odřekl světa a odešel do monastýru. Nejprve, měl v úmyslu, odejít hned do pouště. Avšak na radu starců, kteří v mnišském zápase již získali zkušenosti, v monastýru prožil ještě dva roky. Po tu dobu, se svatý naučil mnišské poslušnosti a duchovním pravidlům, naučil se číst a psát, nazpaměť, se naučil třicet žalmů krále Davida. Poté, se ctihodný z Božího vnuknutí, vzdálil do pouště.

Po tři roky, žil v úplné samotě a jen jednou za měsíc, mu vždy nějaký pastevec, přinesl trochu málo chleba a vody. Den a noc, přebýval ve svém duchovním zápase, v modlitbách a ve zpěvu žalmů. Po každém verši žalmisty, činil ctihodný Joannikios modlitbu², kterou stále zachovává Pravoslavná Církev, v mírně pozměněné podobě: „Nadějí mou je Otec, útočištěm mým Kristus, záštitou mou Duch Svatý“. Poté, co se stalo a svatý náhodně potkal na poušti své bývalé přátele z vojenské služby, opustil to místo a odešel na Mýsijský Olymp.

Až po dvanácti letech odříkavého života, pak přijal poustevník mnišský postřih. Tři roky po postřihu, strávil svatý v zatvoru³  přepásán řetězy. Poté se vydal do Chelidonie navštívit velkého postníka Jiřího⁴. Ctihodní otcové, žili spolu v modlitbě po tři roky. Během této doby, se ctihodný Joannikios naučil nazpaměť celý žaltář. Když dosáhl vysokého věku, usadil se v monastýru Antidion⁵, kde zůstal v zatvoru až do své smrti.

Ctihodný Joannikios, prožil sedmdesát let v modlitbě, v duchovním zápase a sebeodříkání, dosáhl přitom vysoké duchovní dokonalosti. Z Boží milosti, se mu dostalo, daru proroctví, jak to dosvědčoval, jeho učedník Pachomios. Během modlitby, byl ctihodný starec, pozvednut od země do výšky. Jednou, přešel rozvodněnou řeku, aniž by si namočil nohy. Mohl se stát pro lidi neviditelným a neviditelné mohl učinit ostatní. Takto, jednoho dne, svatý vyvedl zajaté Řeky z vězení, přímo před četnými strážemi. Jed a oheň, jimiž chtěli závistivci svatého zahubit, mu neučinily žádnou újmu. Divoké šelmy, které, ho tam, kde žil, obklopovaly, mu neublížily. Je známo, že ostrov Thasos, osvobodil od velkého množství hadů. Před duchovní zhoubou, zachránil také jednu mladou monašku, která, už byla připravena, kvůli sňatku opustit monastýr. Tehdy vzal na sebe ctihodný, onu zhoubnou vášeň, která dívku mučila, a sám poté, půstem a modlitbou, tento zlovolný útok nepřítele našeho spasení zničil. Předpověděl svou smrt a k Pánu odešel 4. / 17. listopadu, roku 846, ve věku devadesáti čtyř let.

_________________ 

¹ Bithýnie – Βιθυνία. Ve starověku, byla královstvím a římskou provincií, rozkládající se na severovýchodě Malé Asie při březích Propontidy - Marmarského moře, thráckého Bosporu a Pontu Euxinu - Černého moře

² Modlitba svatého Joannikia. Současná verze, užívaná v církevní praxi: Nadějí mou je Otec, útočištěm mým Syn, záštitou mou Duch Svatý! Trojice svatá – sláva Tobě!

³ Zatvor – uzavření. Jde o duchovní boj - podvih asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo cel - kelií, aby se oddali nepřetržité anebo nanejvýš soustředěné modlitbě Ježíšově.

⁴ Svt. Jiří, biskup Amastridský - Άγιος Γεώργιος ο Αμάστριδος (♰ 805). Památka 21. února/ 6. března, v řeckém kalendáriu pak 25. října / 7. listopadu. Pocházel z města Kromna nedaleko města Amastridos u Černého moře. Jeho zbožní a vznešení rodiče, Theodor a Migefusa, mu dali dobré vzdělání, duchovní i světské. Svatý Jiří, tajně odešel do Syrských hor, kde přijal mnišství a začal tam vést surový asketický život pod duchovním vedením jednoho poustevníka. Po smrti svého starce, se svatý Jiří usadil v monastýru Vonissa, kde pokračoval v odříkavém a modlitebním zápase. Po smrti biskupa města Amastridos, byl duchovními a lidmi zvolen biskupem a v Konstantinopoli, poté rukopoložen svt. Tarasiem, patriarchou Konstantinopolským (♰ 806). Svatý Jiří, neúnavně vyučoval své stádo zbožnosti a křesťanským ctnostem, staral se o zkrášlování Božích chrámů, byl ochráncem vdov a sirotků, dával jíst chudým a pro každého, byl příkladem zbožného života. Mocí modlitby, zahnal Saracény od města Amastridos, když předtím, už zpustošili okolí města. Před smrtí zachránil amastridské obchodníky nevinně odsouzené ve městě Trapezunt. Svatý Jiří zemřel v pokoji 3. března, prostřed svého duchovního stáda, za vlády císaře Nikeforose I. (802–811).

⁵ Monastýr Antidion - μονή Αντιδίου. Tento monastýr se nacházel na Mýsijském Olympu, v Bithýnii, v dnešním Turecku. Přesné místo monastýru se nedochovalo a není dnes známo. V tomto monastýru, započal a také dokončil, svůj duchovní, mnišský zápas ctihodný Joannikios Veliký (♰ 846).

 Svatí mučedníci Akindynus, Pegasius, Aftonius, Elpideforus, Anempodistus a s nimi na 7 000 mučedníků v Persii umučených (♰ 345)

památka 2. / 15. listopadu

Tito svatí mučedníci, byli velmoži na dvoře perského velkokrále Šápura II., který vládl v letech 309-379.

Když tento vládce, začal ve svém království pronásledovat křesťany, svatí Akindynus, Pegasius a Anempodistus našli své útočiště v jednom domě a nadále horlivě přebývali ve víře. Povzbuzovali i ostatní křesťany k tomu, aby pevně stáli ve vyznání víry v našeho Spasitele a hrozivá nebezpečí, která jim hrozila, přehlíželi.

Z těchto důvodů, byli, nakonec Akindynus, Pegasius a Anempodistus zatčeni, nemilosrdně zbičování a poté předvedeni před velkokrále Šápura.

Když před Šápura mučedníky přivedli, velkokrál, začal před nimi urážet Kristovo jméno. Svatí, se tehdy začali usilovně modlit a v té chvíli, byl vládce stižen němotou a hluchotou.  Svatí, se nad ním však slitovali a od jeho nemoci, ho osvobodili.

Velkokrál, však k tomuto projevu moci, kterou křesťanům udělil Bůh, zůstal zcela lhostejný. Nařídil, aby svatí, byli položeni na rozžhavená železná lože a poté, aby byli ponořeni do kotlů naplněných roztaveným olovem.

Svatí mučedníci, však po těchto mučeních, zůstávali nezraněni. Když takovýto zázrak, spatřil jeden z přítomných vojáků, jménem Aftonius, přijal křesťanskou víru a hned poté, mu byla za trest setnuta hlava.

Poté, byli svatí vyznavači, vystaveni novým mučením, které však vedly jen k tomu, že v Krista, uvěřil urozený člen senátu Elpidiforus a s ním také, dalších sedm tisíc Peršanů. Ti přijali znovuzrození ve svatém křtu, po kterém, jim byly setnuty jejich hlavy

Akindynus, Pegasius a Anempodistus, byli potom, vhozeni do příkopu s divokými zvířaty. Avšak i zde, je Boží milost, ochránila od zlého.

Když něco takového, spatřila matka samotného velkokrále Šápura, tehdy se i ona, obrátila na pravou víru. Navíc uvěřili i dalších dvacet osm z přítomných vojáků. Nemilosrdný velkokrál, však všechny, nechal vhodit do rozpálené pece, společně se svatými mučedníky Akindynusem, Pegasiem a Anempodistem.

Mučedníci, modlící se v ohni, oddali své svaté duše Bohu. Zbožní lidé, tehdy viděli zástup svatých andělů, zpívající kolem pece a přijímající k sobě duše svatých. 

Když pak pec pohasla, velkokrál odešel do paláce, a i všichni ostatní už odešli, přišli k peci někteří z věřících a těla svatých, nalezli celá, ohněm netknutá. Vzali je odtud a pohřbili je s úctou. Oslavujíce přitom Otce i Syna i Svatého Ducha, Jednoho Boha, jemuž buď sláva na věky, amen.

Památka sta tisíců mučedníků Tbiliských

ასი ათასი მოწამე

(♰ 1226)

památka 31. října / 13. listopadu

V roce 1226, vojsko Chórezmského šáha Džalála al-Dína Mangburniho (Jalal al-Din Mangburni) ¹, s pomocí zrádců, dobylo hlavní město gruzínského království, Tbilisi.

Poté, bylo celé město utopeno v krvi, tisíců surových a krutých vražd.

Šáh Džalal, poté nařídil odstranit kopuli z katedrály Sioni ² a na její místo, nechal postavit svůj trůn. Přikázal, aby ikony Krista a Přesvaté Bohorodice z katedrály, byly svrženy a shozeny na most přes řeku Mtkvari - Kuru.

Pak, nechal shromáždit ty, kdo ještě přežili vražedné běsnění a přikázal jim, aby přešli přes most a poplivali ikony.

Všem, kdo takto odmítli znesvětit svaté obrazy, byla okamžitě setnuta hlava a jejich těla, byla hozena do řeky.

Tbilisi bylo následně vypleněno a zničeno spolu se všemi jeho chrámy.

___

¹ Džaláluddín Manguberdí (Jalal al-Din Mangburni). Chórezmský sultán, poslední vládce Chórezmské říše, která byla muslimským státem, jehož centrem bylo území Chórezm, ležící v blízkosti Aralského jezera, na pomezí dnešního Turkmenistánu a Uzbekistánu.

² Katedrála Sioni - სიონის ეკლესია. Chrám v Tbilisi, hlavním městě Gruzie, z 6. až 7. století. Je pojmenovaná po hoře Sion a zasvěcená svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Stojí na břehu řeky Kura, v historickém centru města.

 Ctihodný Nestor, letopisec pečerský (♰ 1114)

památka 27. října / 9. listopadu

Svatý Nestor, žil na přelomu XI. – XII. století. Ve svých sedmnácti letech, se rozhodl přijmout mnišský postřih v Kyjevo - pečerské Lávře ¹.

V té době, se už ctihodný Antonij ², pro větší modlitební samotu odebral do osamělé jeskyně a budování monastýru, se věnoval ctihodný Theodosij ³. Mladý poslušník (novic) Nestor, naslouchal a vnímal slovům svatých starců a staral se je ve všem napodobit, projevujíce při tom, neobyčejnou duchovní poslušnost a pokoru.

Po zesnutí obou ctihodných zakladatelů lávry, přijal Nestor mnišský postřih, z rukou igumena, ctihodného Stefana ⁴, poté byl rukopoložen na diákona. Od toho okamžiku, Nestor zesílil své odříkání a rozhodl se připodobňovat se k Životodárnému Kristovu strádání, skrze cestu pokory a sebezapření (Matouš 16, 24 – 26).

V roce 1080, ve věku třiceti let, začal sestavovat dílo „Umučení svatých Borise a Gleba“ a také „Život svatého Theodosija“. Takto mu Pán, zjevil službu a poslání, skrze, které mohl Nestor přispět k osvícení, poučení a vzdělání nejen monastýrských bratří, ale také, i ostatních věřících Kristovi Církve.

Po vyzdvihnutí a přenesení svatých ostatků ctihodného Theodosija Pečerského v roce 1091, velkého svátku Kyjevo – Pečerské lávry, kterého se činně zúčastnil, započal Nestor pilně a s velkým úsilím, zapisovat životy a duchovní zápasy prvních mnichů lávry. Tyto příběhy, pak společně utvořily první část „Kyjevo – Pečerského pateriku“, hlavního památníku mnišské literatury té doby.

Ctihodný Nestor, dožil v pokoji, v rodném monastýru, kde roku 1114 zesnul v Pánu. Jeho drahocenné ostatky, které se zjevily neporušenými, jsou schraňovány v Blízkých jeskyních ⁵ Kyjevo – Pečerské Lávry.

___________

¹ Kyjevo-pečerská Lávra (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice). Jeden z prvních monastýrů podle data založení na Kyjevské Rusi. Byl založen ctihodným Antonijem Pečerským a jeho učedníkem Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého. 

² Ctihodný Antonij Pečerský (♰ 1073). Zakladatel mnišství na Kyjevské Rusi. V mládí přijal mnišství na Svaté Hoře Athos, poté se z Božího vnuknutí, vrátil na svou domovinu. Tam za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého, založil společně se svým učedníkem ctihodným Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 Kyjevo-pečerskou Lávru - Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, jeden z prvních monastýrů na Kyjevské Rusi. Proslavil svým asketickým a Bohu milým modlitebním životem, kdy byl také štědře obdařen darem duchovního vedení a stal se tak učitelem a rádcem v duchovním životě mnoha svatým a ctihodným. V roce 1057, pak ctihodný Antonij pro větší modlitební samotu z Kyjevo-pečerské Lávry odešel a usídlil se na novém místě, kde vykopal nové jeskyně. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně - Blízké peščery neboli Antoniovy jeskyně. Ctihodný Antonij zesnul 7. / 20. května, kolem roku 1073, na devadesátém roku svého života.

³ Ctihodný Theodosij Pečerský (♰ 1074). Zakladatel kinovie – společného mnišského života na Kyjevské Rusi. Ani světské jméno, ani rok jeho narození nejsou známy. Jeho život, byl sepsán ctihodným Nestorem Letopiscem (♰ 1114). Narodil se ve městě Vasilev (dnes město Vasylkiv v Kyjevské oblasti) a pocházel z urozené rodiny. Jeho rodiče byli zámožní a významní lidé, později se usadili v Kursku. Jeho otec zemřel, když bylo Theodosiovi třináct let. Od raného dětství se chlapec vyhýbal dětskému veselí a hrám, raději četl Svaté Písmo a svůj čas věnoval modlitbě. Když mu bylo dvacet tři let, tajně odešel pěšky do Kyjeva. Bůh mu ukázal cestu a on došel až k jeskyni, kde žil ctihodný Antonij Pečerský. Theodosij padl na kolena k nohám starce a se slzami jej prosil, aby ho vzal za učedníka. Antonij, se nejprve snažil urozeného mladíka odradit a poukazoval na potíže a nesnáze mnišského života. Když však Antonij, viděl jeho vroucí lásku k Bohu, do monastýru ho přijal. Theodosij vstoupil na cestu velkého odříkání, dodržoval přísný půst a v modlitbách, bděl po celou noc. Po několika letech ho našla jeho matka a chtěla jej odvést domů. Nakonec ji ctihodný Theodosij přesvědčil, aby tak nečinila a nakonec, i ona sama přijala mnišství. Později Theodosij přijal rukopoložení na kněze. Poté, co se ctihodný Antonij, pro větší modlitební samotu odebral do osamělé jeskyně, byl mnišským bratrstvem zvolen za igumena monastýru ctihodný Theodosij. V Kyjevo - pečerské Lávře, postupně zavedl kinoviální typikon, tj. soubor mnišských pravidel, podle typikonu Cařihradského Studijského monastýru svatého Jana Křtitele. Hlavní rysy kinovie tj. společného mnišského života, kterou on založil, byly následující: veškerý majetek bratří, měl být společný, čas byl naplněn neustálou prací (fyzickou či duchovní), práce byly rozděleny podle sil bratra představeným monastýru, každý úkol začínal modlitbou a požehnáním staršího mnicha, vnitřní myšlenky mnicha v jeho duchovním zápase, se vyznávaly představenému, který byl pravým a skutečným vůdcem všech bratří ke spáse. Ctihodný Theodosij, pak byl sám pro bratry ve všem příkladem. Nosil vodu, štípal dříví, pracoval v pekárně, nosil ten nejprostší šat. První přicházel do Božího chrámu, i na monastýrské práce. Kromě asketického zápasu, se ctihodný Theodosij, vyznačoval velkým milosrdenstvím vůči potřebným a chudým. Pro tuto lásku a milosrdenství, k takovéto duchovní osvětě, se snažil získávat i své bratry v Kristu. V Kyjevo - pečerské Lávře, nechal postavit i zvláštní dům, pro chudé, slepé, chromé či ochrnuté. Na jeho chod, vyčlenil desetinu z monastýrského příjmu. Kromě tohoto, každou sobotu, z monastýru posílal vězňům do vězení celý vůz chleba. Z díla ctihodného Theodosija, se k nám dochovalo: dvě poučení k lidu, deset poučení pro mnichy, dvě poselství velkoknížeti Izjaslavovi a dvě modlitby. Kyjevo-pečerský monastýr, založený ctihodným Antonijem a zbudován ctihodný Theodosijem, se stal vzorem pro další monastýry a měl velký význam pro rozvoj místní Pravoslavné církve. Z útrob tohoto monastýru, vzešli mnozí ctihodní a svatí, slavní arcipastýři, horliví hlasatelé a šiřitele víry, významní letopisci a spisovatelé.

⁴ Ctihodný Stefan – Štěpán, igumen Pečerský, biskup Volodymyr – Volynský (♰ 1094). Od svého mládí, vedl asketický zápas mnicha v Kyjevo-pečerské lávře, pod duchovním vedením ctihodného Theodosija (♰ 1074). Ctihodný Theodosij, mu později svěřoval, aby na místo něho, dával duchovní poučení bratřím monastýru. Předtím, než ctihodný Theodosij zesnul, jej sami bratři z monastýru požádali, aby ctihodného Stefana, jmenoval představeným Kyjevo-pečerské lávry. Jako igumen – představený monastýru, Stefan vynaložil mnoho úsilí na dobrý chod monastýrského života po úzké cestě spásy a ke zvelebení Božích chrámů. Avšak při pohledu na zbožnou starost o svatý příbytek Boží, nedokázal nepřítel lidského spasení, snést toto, Bohu milé snažení ctihodného. V roce 1078, poté, co byl asi tři roky představeným Kyjevo - Pečerské lávry, započal nepřítel lidského spasení, rozsévat zmatek mezi jednotlivé bratry monastýru, což následně vedlo, nejen k sesazení ctihodného Stefana z hodnosti představeného, ale i k jeho vyhnání z Kyjevo - Pečerského monastýru. Svatý asketa, nesl tuto ničím nezaslouženou křivdu pokorně. Napodobujíce svatého prvomučedníka Štěpána a plníce přikázání ctihodného Theodosija o bezmezné lásce k bratrům, nadále a neustávajíce, se modlil za své pronásledovatele: „Pane, odpusť jim tento hřích!“. Když pak byl donucen opustit svůj rodný monastýr, odešel na jiný kopec, nedaleko Kyjevo – Pečerské lávry, kde založil nový monastýr, Klovský monastýr Bohorodice Vlachernské (tento monastýr byl okolo roku 1240, zničen hordami chána Bátúa). V roce 1091, byl ctihodný Stefan, ustanoven biskupem Volodymyr – Volynským. Byl přítomen při vyzvednutí a přenesení svatých ostatků, ctihodného Theodosija Pečerského, z jeskyní do monastýru. Jako biskup, usilovně pracoval na obrácení obyvatel Volyně na křesťanství. Sloužil jako archijerej až do svého stáří, zesnul roku 1094.

⁵ Blízké peščery (jeskyně) neboli Antoniovy jeskyně. Tyto jeskyně, představují komplex podzemních jeskyní v Kyjevo-Pečerské lávře, kde se schraňují svaté ostatky pečerských asketů. Založeny byly okolo roku 1057, kdy ctihodný Antonij Kyjevo-Pečerský odešel pro větší modlitební samotu z monastýru a usídlil se na novém pahorku, kde vykopal nové podzemní prostory. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně.

Svatý mučedník Varus Egyptský a s ním sedm mučedníků, asketů, učitelů křesťanských (♰ 307), blažená Kleopatra - Vlastislava (♰ 327) a její syn Jan (♰ 320)

památka 19. října / 1. listopadu

Svatý Varus, pocházel z velmi zbožné a vznešené rodiny. Za císaře Diokleciána, okolo roku 304, sloužil v armádě v Egyptě. Jeho odvaha a udatnost, z něj učinily, jednoho z císařových oblíbenců. Tato pocta, mu však nemohla zabránit v tom, aby on sám, s daleko větším obdivem vzhlížel na činy svatých křesťanských mučedníků té doby.

Varus sám ve vězení navštěvoval sedm svatých asketů, kteří tam byli vězněni pro víru v Krista. Když se přiblížil den soudu, jeden z nich zemřel. Varus v tom spatřil Boží znamení, které mu ukázalo, že může přemoci strach, který mu bránil, aby se i on vydal do rukou mučitelů. Rozhodl se proto vstoupit do řad mučedníků, na místo zesnulého.

Když potom před soudem, Varus vystoupil vpřed a přede všemi se ukázal jako věřící v Krista, soudce nedokázal potlačit své překvapení. V tom samém okamžiku, se však soudce zmocnil i nezkrotný hněv. Svatý Varus oznámil, že ho nic nedonutí, změnit toto své rozhodnutí a také to, že před radostmi tohoto pomíjivého světa, dává přednost věčné útěše, která je zaslíbena věrným Kristovým vojínům.

Poté byl Varus přivázán ke skřipci a soudce nařídil, aby byl svatý, bit tlustými koženými řemeny. Tehdy mučedník obrátil své oči k šesti asketům, kteří byli svědky této podívané, a požádal je, aby se modlili k Bohu, aby mu dal sílu ve zkoušce, protože Duch je odhodlán, ale tělo slabé (Matouš 26,41). Jakmile svatí zvedli ruce k nebi a obrátili se k Pánu, ve vroucí modlitbě, Varus cítil, jako by ho nějaká ruka podpírala a zmírňovala údery prutů a bičů ještě předtím, než ho zasáhly. Bolest z mučení byla nahrazena úlevou pod vlivem blahodati Ducha, který ho uzdravoval. Od té chvíle, snášel Varus mučení s radostí.

Jeho klid, přesvědčení a víra, o to více znásobily zuřivost jeho mučitelů. Když ho svázali, hodili s ním o zem tak, až mu roztrhli útroby, a jeho vnitřnosti, mu vypadly, na zem. Nakonec ho znovu přivázali ke skřipci. Varus odešel k Pánu až po pěti hodinách, během kterých ještě našel sílu povzbuzovat své druhy ve víře. Šest jeho společníků bylo poté setnuto mečem.

Poté, co padla noc, jedna zbožná žena jménem Kleopatra, původem z Palestiny, která byla přítomna mučednické smrti svatého Vara, vyšla spolu se svým malým synem a dalšími křesťany, aby vzala a s úctou pohřbila přečestné ostatky svatého mučedníků. Ostatky svatého mučedníka Vara, Kleopatra pohřbila ve sklepení svého domu.

O několik let později, když se chtěla vrátit do své vlasti, vzala s sebou i svaté ostatky, ostatní přitom utvrzovala vtom, že to jsou ostatky jejího zesnulého manžela. Ve své domovině, Kleopatra umístila svatyni na jednom místě, poblíž hory Tábor.

Tam začaly brzy přicházet věřící, aby přijali uzdravení svých neduhů a nemocí, skrze moc svatých ostatků Kristova mučedníka. Na tom místě, byl pak postaven Boží chrám. V den posvěcení tohoto chrámu sloužila Kleopatra se svým synem po celý den poutníkům.

V jednu chvíli, však její dítě onemocnělo a zemřelo. Zoufalá a bezútěšná matka, okamžitě přinesla jeho tělo ke hrobu svatého Vara a obrátila se k němu s modlitbou. V modlitbě mu připomínala, jak mu dříve sloužila. Poté vyčerpána svým žalem a zoufalstvím, usnula.

Ve snu spatřila svatého, jak v náručí drží její dítě a oba mají na sobě zářivý šat. Svatý vyčetl Kleopatře její malověrnost a řekl ji, že její syn, je nyní pod jeho záštitou a ochranou. Samo dítě, pak maminku ujistilo, že nechce opustit život věčný a blažený, aby se vrátilo do světa utrpení. Kleopatra se k nim chtěla přidat, ale svatý Varus ji nařídil, aby ještě nějaký čas pracovala na spáse, poté, oba ji žehnajíce, zmizeli.

Po probuzení, zbožná žena oblékla tělo svého syna do svátečních šatů a plná radosti začala připravovat pohřeb. Veškerý svůj majetek rozdala chudým a svůj život zasvětila službě v chrámu. Půstem, nočním bděním, milodary a modlitbami, se Bohu tak zalíbila, že se stala důstojnou toho, aby každou neděli mohla spatřit a vnímat svého syna v jeho zářivém příbytku. O sedm let později, svou duši odevzdala Bohu a připojila se tak k Varovi i svému synovi. Její tělo bylo uloženo v chrámu svatého mučedníka Vara, blízko těla jejího syna Jana.

Její svatá duše, tak spolu se svatým Varem a Janem, stojí předstoupena v radosti a veselí, před Bohem v nebi, jemuž buď sláva na věky věků, amen.