Svatá mučednice Ludmila, kněžna česká (♰ 921)

památka v den její mučednické smrti 16. / 29. září

a v den přenesení jejích ostatků z Tetína do Prahy 21. října / 3. listopadu

Ludmila byla dcerou srbského knížete¹ a byla provdána za českého knížete Bořivoje. Bořivoj i Ludmila byli původně pohané, avšak svatý apoštolům rovný Metoděj, učitel Slovanů, je obrátil k pravé víře v Pána Ježíše Krista a pokřtil je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Mladí vládcové, naplněni božskou horlivostí, přivedli ke Kristu svůj lid; stavěli četné chrámy a povolávali do nich kněze k duchovní službě.

Kníže Bořivoj zemřel ve věku třiceti šesti let a zanechal svatou Ludmilu se třemi syny a třemi dcerami. Mladá vdova nesla ztrátu manžela statečně a svůj život proto svěřila do Božích rukou: chudým rozdala vše, co mohla, a své dny trávila v modlitbách a ručních pracích.

Po Bořivojovi nastoupil na trůn Spytihněv a teprve po něm se vlády ujal Ludmilin syn Vratislav (zemřel roku 921). Po celá ta léta žila Ludmila na Pražském hradě a vychovávala své vnuky, Václava a Boleslava.

Vnuk svaté Ludmily, Václav, vychovaný babičkou v pravé víře a lásce k evangelním ctnostem, byl mírný a laskavý, avšak příliš mladý na to, aby vládl království. Jeho regentkou se stala matka Drahomíra, která si přála v zemi obnovit pohanství.

Drahomíra chovala ke svaté Ludmile nenávist; ve snaze vyhnout se sváru, Ludmila dobrovolně odešla do města Tetína. Zaslepena zlobou, považovala Drahomíra vliv, jaký měla Ludmila na Václava, za hrozbu pro svou vlastní moc, a vyslala dva velmože, aby její tchyni zavraždili. V noci z 15. na 16. září 921 dobyli hrad Tetín, vnikli do komnat svaté Ludmily, kde ji uškrtili. Takto svatá kněžna dosáhla mučednické koruny. Její mrtvé tělo bylo pohřbeno pod hradbami.

Za života svatá Ludmila skrývala své ctnosti a nikdo, kromě těch, ke kterým projevovala své milosrdenství, o nich nevěděl, avšak po její smrti Pán tuto nevinnou mučednici oslavil. Nad jejím hrobem se každou noc začalo zjevovat světlo a následně se událo také mnoho zázraků. Když se o tom dozvěděl svatý kníže Václav, nechal její svaté ostatky přenést do Prahy a uložit v chrámu svatého Jiří. Od té doby je ctěna svatá Ludmila jako patronka země.

Tropar, hlas 1.

Zanechavši temnotu modloslužby, s horoucí láskou přijala jsi světlo pravoslavné víry Kristovy; zjevila ses, Ludmilo, jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své den pravé bohoúcty v české zemi jsi započala. Matko chudých, podporo ochromených, světlo slepých, utěšitelko zarmoucených, rosou modliteb svých před Hospodinem zavlaž milostivě srdce lidu svého ve víře netečná a zarmoucená, a zjasnivši oči naše, nedej nám zahynouti od nepřátel našich.

Kondak, hlas 4.

V utrpení svém zazářila jsi skvostně, mučednice Ludmilo, prolitím své krve ses okrášlila a jako krásná holubice jsi k nebi vzlétla; přimlouvej se tedy stále za uctívající tebe.

Modlitba

Ó svatá služebnice Kristova, kněžno a mučednice Ludmilo, prvosvětice země České a klenote sídelního města Pražského, vroucí naše přímluvkyně před Hospodinem! Pohleď na nás, mnohými hříchy obtížené, jak se ti pokorně koříme a modlíme se: nedopusť, abychom zahynuli v bažině hříchů našich, ale povznes prosebný svůj hlas k Hospodinu, aby se nad námi smiloval a daroval nám pokání. Ó nejshovívavější máti Ludmilo! Nezapomeň navštěvovat dítka svá, ačkoli ses od nás přenesla do nebeských příbytků, spolu se svým vnukem, svatým mučedníkem Václavem. Modlíme se k tobě, svatá babičko Václavova: vypros i nám hříšným požehnání Boží pro naše děti i pro nás všechny, abychom i my, tolik hříšní, vzdali díky Hospodinu za dar jeho blahodati a abychom s tebou oslavili Otce i Syna i Svatého Ducha, i tvou velkolepou záštitu na věky věkův. Amen.

_

¹ Takto je to dle staroslověnské legendy Prolog o svaté Ludmile: pocházela „ze země srbské“. Dnes se však většina kloní k názoru, že se s největší pravděpodobností jednalo o území Lužických Srbů (nacházející se na sever od Čech), případně o domácí kmen Pšovanů (Mělnicko), jehož vůdcem mohl být její otec Slavibor.

 

Svatý mučedník Mamas Cesarejský,

jeho otec Theodot a matka Rufína (♰ 275)

památka 2. / 15. září

Svatý Mamas (Mammes, Mamas, Mammas, Mammet, Mema) se narodil Theodotovi a Rufině, urozeným občanům paflagonského města Gangra, kteří byli zatčeni za vyznávání Krista a uvězněni v kappadocké Cesareji.

Theodotos ve vězení zemřel a jeho žena, zdrcená žalem nad ztrátou manžela, předčasně porodila syna a při porodu zemřela. Jedna zbožná žena jménem Ammia si vyprosila svolení, pohřbila těla zesnulých rodičů a ujala se také výchovy dítěte.

Chlapec až do pěti let nemluvil. Prvním slovem, které vyslovil, bylo „mamma“ (označující matku či chůvu), a proto dostal jméno Mamas. Jeho opatrovnice ho vychovávala v křesťanské zbožnosti a dobrotě a zajistila, aby se naučil číst a psát.

Po smrti své opatrovnice pokračoval ve vzdělávání; jako mladík urozeného původu upoutal pozornost úřadů – mimo jiné proto, že byl křesťanem a poučoval své vrstevníky o svaté víře.

V patnácti letech byl proto zatčen místodržícím Cesareje a poslán do města Aegae k císaři Aurelianovi (roku 272). Císař jej však po výslechu a mučení propustil.

Mamas se poté uchýlil na odlehlou horu poblíž Cesareje, kde si vybudoval poustevnu a žil životem modlitby uprostřed divoké zvěře, která světci neublížila.

Pracoval tam jako pastýř a vyrobené sýry nosil do města, aby je s modlitbou rozdával chudým. Pověst o něm se brzy rozšířila. Když se o tom dozvěděl i místodržící, vyslal vojáky, aby ho zatkli. Poté ho opětovně podrobili mučení za jeho víru.

Nakonec byl předveden do arény, kde jej měla rozsápat divoká zvěř.

Místo aby mu však nějak ublížila, začala se k němu dokonce láskyplně lísat. Tehdy jeden z pohanských kněží udeřil svatého mučedníka do útrob trojzubcem, až mu z nich vyhřezly vnitřnosti.

Mučitelé, přesvědčení o nevyhnutelnosti mučedníkovy smrti, ho nechali pomalu umírat.

Svatý Mamas vstal, vlastníma rukama si držel útroby a opustil město. Poté, co svatý Mamas ušel asi 200 sáhů, našel jeskyni ve skalnatém útesu a zemřel v ní. Tam odevzdal svého ducha do rukou Pána, pro kterého tak vroucně trpěl.

V době působení svatého Basila Velikého se jeho svátek slavil 1. září, avšak později byl přesunut na 2. září – pravděpodobně na památku vysvěcení chrámu zasvěceného tomuto světci v Konstantinopoli za vlády císaře Lva Velikého.

 

Svatí apoštolové ze sedmdesáti,

Evodius, biskup antiochijský (♰ 66)

a Onesiforos, biskup kolofonský a korintský (♰ 67)

společná památka 7. / 20. září

Evodius, biskup antiochijský (♰ 66). Podle tradice byl prvním biskupem v syrské Antiochii po svatém apoštolu Petrovi. Jeho nástupce, světitel a mučedník Ignatios Bohonosec – Theoforos (♰ 107), žák svatého apoštola Jana Teologa, se o něm zmiňuje v listu Antiochijským: „Pamatujte na svého blaženého otce Evodia, kterého vám apoštolové ustanovili za vašeho prvního pastýře…“ Svatý Evodius sloužil jako biskup 27 let a zemřel mučednickou smrtí za císaře Nerona (54–68). Svatý Evodius napsal několik děl. V jednom z nich píše o Panně Marii, která ve věku patnácti let porodila Spasitele. Další díla světce se nedochovala. Z nich je známá kniha s názvem „Světlo“, o které se zmiňuje církevní historik Nikeforos Kallistos Xanthopoulos ze XIV. století. K umučení svatého Evodia došlo v roce 66.

Onesiforos, biskup kolofonský a korintský (♰ 67). Svatý Pavel svědčí o svatém Onesiforovi těmito slovy: „Kéž Pán prokáže milosrdenství Onesiforově rodině. Několikrát mě potěšil a nestyděl se za mé řetězy; když přišel do Říma, usilovně mě hledal, až mě našel. Kéž mu Pán dá, aby u něj našel milosrdenství v onen den. A jaké služby vykonal v Efezu, víš nejlépe sám.“ (2 Tim 1, 16–18). Svatý Onesiforos byl biskupem v Kolofonu (Malá Asie) a poté v Korintu. Zemřel mučednicky ve městě Parion (nedaleko Efezu) na břehu Hellespontu, kam odešel kázat křesťanskou víru mezi pohany. Tam byl svatý Onesiforos zajat a odveden do pohanského chrámu. Za to, že odmítl obětovat kadidlo pohanským bohům, byl biskup Onesiforos spolu se svým služebníkem Porfyriem přivázán k divokým koním a vláčen po zemi.

 

Ctihodný Archippos Chérotopský (4. století)

památka 6. / 19. září

Archippos, syn zbožných křesťanů z města Hierapolis, přišel ve věku deseti let do chrámu svatého archanděla Michaela, aby se zde modlil, a posléze tam zůstal natrvalo sloužit jako ponomar ¹. Vedl přísný asketický život, byl přísný k sobě, neustále se postil a modlil. Mnohé pohany, kteří přicházeli ke svatému prameni pro uzdravení, přivedl ke svatému křtu. Opouštěli pohanskou bezbožnost a obraceli se k jedinému pravému Bohu a Spasiteli, Ježíši Kristu. Avšak zatvrzelí pohané se společně se svými žreci opakovaně pokoušeli svatého Archippa zabít, Pán ho však pokaždé z jejich rukou zachránil. Nakonec pohané zosnovali plán, jak zničit chrám a zabít Archippa tím, že zaplaví místo, kde se chrám i léčivý pramen nacházely. Když svatý Archippos spatřil přípravy na tento zlý čin, pevně se rozhodl neopustit posvátné místo a vroucně se modlil k Bohu a archandělu Michaelovi za zachování chrámu i pramene. Pán jeho modlitbu vyslyšel a světec byl svědkem velkého zázraku archanděla Michaela v Chónách (4. století). Svatý Archippos, zázračně zachráněný před jistou smrtí, žil u chrámu až do vysokého věku a pokojně zesnul v sedmdesáti letech. Křesťané ctihodného pohřbili v Chónách, na místě jeho modlitebního zápasu.

__

¹ Ponomar. Z řeckého παραμοναριος – stráž, vrátný. Je to služebník chrámu, jehož povinností je zvonit na zvony, zpívat nebo přisluhovat v chrámu a pomáhat duchovním při bohoslužbách.

 

Zázrak svatého archanděla Michaela v Chónách

památka 6. / 19. září

Ve městě Kolossy, na místě zvaném Chóny, stával chrám zasvěcený archandělu Michaelovi. Nedaleko se nacházel pramen zázračné vody.

Toto místo navštívil svatý Jan Teolog. Když navštívil Hierapolis společně s apoštoly Filipem a Bartolomějem, aby tam kázali evangelium, jež Pánovi učedníci šířili po celé zemi, prorokoval, že na tomto místě zazáří Boží blahodať a bude je navštěvovat svatý archanděl Michael. Vytrysknou vody a potoky na pustině u Hierapolis (Iz 35,6).

Následně se tam objevil pramen, z něhož svatý archanděl neviditelně udílel uzdravení věřícím, podobně jako se to kdysi stalo u rybníka Siloam. K tomuto prameni přicházelo mnoho lidí a všichni nemocní, kteří se touto vodou omyli nebo ji pili, byli uzdraveni. Mnozí nevěřící proto po svém uzdravení poznávali Krista a přijali v tomto prameni křest.

Později byl díky horlivosti jednoho Řeka, jehož dcera po požití vody z onoho pramene znovu nabyla řeči, na místě léčivého pramene vystavěn chrám zasvěcený svatému archandělu Michaelovi. U chrámu se usadil muž jménem Archippos, který v celém kraji proslul svou svatostí. Pohané, hnaní nenávistí k víře v Ježíše Krista, která podkopávala moc jejich falešných bohů, se rozhodli chrám zasvěcený archandělu Michaelovi zničit a zabít i svatého Archippa, který v něm sloužil.

Poté, co byly jejich zlomyslné záměry namířené proti tomuto svatému místu opakovaně zmařeny, rozhodli se zatopit ono místo, kde stál chrám zasvěcený Archandělovi. Svatý Archippos se modlil za jeho záchranu. A právě když se k chrámu s obrovskou silou valil proud vody ze dvou řek, Archanděl zázračně tok divokých vod zastavil tím, že způsobil rozestoupení země, a na místě se objevila průrva. Tím zachránil chrám před zkázou a svatého Archippa před utonutím, a právě tato událost dala tomuto místu název Chonae (Χωναι – což znamená „propadnutí“ či „průrva“).

Tropar, hlas 4.

Nebeských zástupů vrchní vojevůdce, prosíme tebe stále my nehodní, abys nás ohradil svými modlitbami a křídly své duchovní slávy nás ochránil, neboť před tebou padáme a vroucně voláme: z běd vysvoboď nás, vrchní vojevůdce mocností nebeských.

Modlitba

Sám jsi oheň a horlivost, svatý archanděli Michaeli, proto tě prosíme: rozžehni naše zkroušená a pochmurná srdce ohnivým plamenem své horlivosti, abychom vždy s bdělým svědomím společně sloužili našemu Pánu, upřímně hledíce na tebe, bezhříšného a svatého bratra našeho, a nejvyššího vojevůdce nebeského a pozemského vojska Kristova. Podivuhodný náš Pán Ježíš Kristus učinil jednu Církev z andělů a lidí, abychom my lidé, kteří cherubíny tajemně představujeme na zemi, připodobnili se svatým nebeským bratrům našim, v jejichž čele stojíš ty, zářný a podivuhodný archanděli Michaeli. Amen.

 

Ctihodný Theofan Nový, igumen dochiarský,

divotvůrce (XVI. stol.)

památka 19. srpna / 1. září

Ctihodný Theofan se narodil na začátku XVI. století ve městě Ioánnina v severozápadní části Řecka. Pocházel ze zbožné rodiny a už brzy v mládí odešel do monastýru Dochiar ¹ na Svaté hoře Athos.

Theofan vedl život, který sloužil jako příklad každé svaté ctnosti, zejména lásky k bratřím v Kristu. Z tohoto důvodu ho mnišské bratrstvo monastýru v roce 1560 zvolilo představeným – igumenem. Duchovní stádo, které mu bylo svěřeno, vedl v Bohu moudře, a to tak, že raději sám ukazoval svůj příklad života dle evangelia, než aby dával těžká břemena kárání a výčitek druhým.

Po nějaké době se svatý dozvěděl, že jeho synovec byl zajat Turky a odveden do Konstantinopole. V obavě, že by mladý muž mohl být donucen zříci se své křesťanské víry, vydal se za ním do hlavního města. Jako odměna za jeho nadlidské úsilí se mu podařilo díky Bohu synovce osvobodit. Poté ho vzal s sebou na Svatou horu, kde ho navzdory jeho nízkému věku postřihl na mnicha. Tehdy však bratři z monastýru, obávající se pomsty Turků, začali na svatého reptat a on, nechtěje být příčinou svárů, odešel okolo roku 1570 společně se svým synovcem z monastýru Dochiar.

Opustil Svatou horu Athos a odešel do skitu svatého Jana Křtitele ², nedaleko města Veria ležícího na úpatí pohoří Vermion. Tam za nějaký čas opětovně zazářil jas jeho ctností a jeho spásonosná poučení přilákala velké množství horlivých zastánců zbožnosti, kteří žádali svatého, aby je postřihl na mnichy a vedl je v duchovním životě. Ctihodný uspořádal mnišský život nového bratrstva tohoto skitu podle tradice Svaté hory Athos a nechal zde postavit chrám ke cti Matky Boží. Když jeho synovec dosáhl věku duchovní zralosti, nechal jej duchovně spravovat monastýr jako představeného bratrstva. Sám se pak uchýlil na okraj města Nausa, kde založil nový monastýr s chrámem ke cti svatých archandělů ³. Věřící této části Makedonie čerpali velký užitek z přítomnosti tohoto pramene svatosti ctihodného Theofana. U něj mohli najít útěchu a pomoc ve zkouškách té doby, kdy byl křesťanský lid zotročen pod muslimským jhem. Mnozí z nich pak následovali ctihodného na jeho mnišské cestě života. Po nějakém čase se svatý Theofan vrátil do Verie, aby navštívil bratry v monastýru a poskytl jim otcovské poučení v jejich duchovním zápase. Zbytek svých dnů pak prožil v tomto monastýru, kde se dožil vysokého věku.

Poté, co mu byl zjeven čas jeho smrti, shromáždil všechny bratry, aby jim dal poslední poučení a znovu je povzbudil k tomu, aby usilovali o blaho zaslíbené ve věčném životě. Poté odevzdal ducha svého Bohu, vzdávaje Mu přitom díky za vše.

Jeho svaté ostatky byly uloženy v monastýru Veria ve skitu svatého Jana Křtitele, s výjimkou hlavy, která byla přenesena do monastýru Naoussa. Po zničení tohoto monastýru (1822) byly svaté ostatky přeneseny do města Naoussa, kde dodnes zůstávají hojným pramenem duchovní blahodati a uzdravení.

_

¹ Monastýr Dochiar – Μονή Δοχειαρείου. Řecký pravoslavný mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, desátý v hierarchii athoských monastýrů. Monastýr se nachází na jihozápadním pobřeží poloostrova Athos, čtvrť hodiny chůze od monastýru Xenofont. Hlavní chrám je zasvěcen svatým Archandělům a byl postaven za císaře Nikefora I. ctihodným Euthymiem. Monastýrský svátek se koná v den Sboru archanděla Michaela a dalších nebeských beztělesných mocností (9. / 21. listopadu).

² Monastýr svatého Jana Křtitele Veria – Μονή Τιμίου Προδρόμου Βέροιας. Je jeden z nejvýznamnějších mnišských příbytků (tzv. skitů) v oblasti kolem řeckého města Veria – Βεροίας v oblasti Střední Makedonie. Tento monastýr se tyčí na strmých skalách vysoko nad řekou Aliakmonas. Monastýr má hluboké historické i duchovní kořeny a prošel obdobím velkého rozkvětu i ničivých ran. V bratrstvu monastýru v minulosti působila řada významných svatých, jako byl místní svatý ctihodný Antonij Nový, Verijský divotvůrce (10. století), ctihodný Athanasios Meteorský (zakladatel slavného monastýru Velká Meteora ve 14. století), svt. Řehoř Palama (na počátku 14. století) nebo ctihodný Dionýsios Olympský (v 16. století). V roce 1822, během řeckého boje za nezávislost, byl monastýr zcela vypálen Osmany. Jako zázrakem přežila pouze jeskynní kaple Proměnění Páně s nástěnnými malbami z 18. století. Okolo roku 1835 byl monastýr kompletně obnoven do dnešní podoby. Monastýr je dodnes cílem mnoha poutníků.

³ Monastýr Svatých Archandělů v Nausse – Μονή Ταξιαρχών Νάουσας. Tento monastýr založil na konci 16. století sám svatý Theofan Nový poté, co odešel z monastýru ve Verii. Postavil zde chrám zasvěcený svatým archandělům. Podle dochovaných zřícenin šlo ve své době o velmi rozsáhlý a významný monastýrský komplex. Svatý Theofan z tohoto místa duchovně vedl mnichy obou svých monastýrů (ve Verii i v Nausse). Monastýr byl kompletně zničen a vypálen Osmany v dubnu 1822 během řeckého boje za nezávislost, kdy bylo celé město Naoussa zmasakrováno. Dnes z monastýru zbyly pouze malebné zříceniny nacházející se jihozápadně od města Naoussa. Samotná vzácná čestná hlava ctihodného Theofana, která se po zničení monastýru zachránila, je dnes trvale uložena v Naousse v chrámu, který je zasvěcen přímo ctihodnému (ctihodný Theofan je dodnes hlavním patronem celého města).

 

Svatý mučedník presbyter Maxim Gorlický (♰ 1914)

památka v den mučednické smrti 24. srpna / 6. září

Svatý mučedník Maxim Sandowycz (polsky Maksym Sandowycz, rusínsky Максим Тимофеевич Сандович) se narodil v roce 1882 ve vesnici Zdynia v Haliči, tehdy součásti Rakouska-Uherska (nyní Polsko), v rodině uniatského žalmisty Timoteje a jeho ženy Kristíny.

Získal dobré vzdělání, nejprve v základní škole, poté na střední škole. Vyznačoval se zbožností a jeho přáním bylo vstoupit do kláštera s přísnými pravidly, aby se mohl plně oddat Bohu. Když Maxim ukončil čtvrtou třídu gymnázia, vstoupil do uniatského kláštera řádu baziliánů v Krechově. Jenže tam nenašel to, co hledal, a po třech měsících klášter opustil.

V roce 1904 se dvaadvacetiletý Maxim rozhodl odstoupit od unie. Aby se mohl vrátit k pravoslaví, musel tajně opustit Rakousko-Uhersko. Rakousko-uherské úřady konvertity k pravoslaví tvrdě pronásledovaly a považovaly to za „politickou zradu“ a rusofilii. Maxim překročil hranice Ruské říše a zamířil do Počajevské lávry, která se tehdy nacházela těsně za rakouskými hranicemi. Tam konečně našel to, co už dlouho hledal. Vrátil se k Pravoslaví a stal se poslušníkem v Počajevské lávře, kde většinou pracoval v monastýrské tiskárně.

Když monastýr navštívil přeosvícený Antonij (Chrapovický), tehdy biskup volyňský a žitomirský, byl mu Maxim představen jako vzorný poslušník. Vladyka Antonij mu věnoval dlouhé rozhovory a radil mu odejít do duchovního semináře v Žitomiru, což nakonec Maxim udělal. Svůj návrat k pravoslaví potvrdil i ukončením semináře s vyznamenáním.

V roce 1911 se Maxim oženil s Pelagií Hryhoruk, dcerou pravoslavného kněze z Nového Berezova u Hajnówky. 17. listopadu téhož roku byl Maxim rukopoložen na kněze vladykou Antoniem (Chrapovickým). Vladyka Antonij mu nabídl pastorační práci v Kyjevské eparchii, ale otec Maxim byl odhodlán vrátit se do vlasti, do země Lemků, mezi nimiž rostlo a šířilo se hnutí za návrat z unie k Pravoslaví. Chtěl se věnovat misijní práci mezi lidmi, kteří mu byli tak blízcí.

Svou pastorační službu zahájil v Grabu nedaleko své rodné vesnice. Tam poprvé od založení unie na Podkarpatské Rusi v roce 1646 sloužil pravoslavnou božskou liturgii. Když pak ale navštívil svou rodinu, byl zatčen a odsouzen k vysoké pokutě a osmi dnům vězení. Navzdory tomu však pokračoval ve službě v sousedních vesnicích, což vedlo k dalším sankcím proti němu a dalším pravoslavným křesťanům, kteří mu pomáhali.

V březnu 1912 byl pak pro svou službu pravoslavného kněze otec Maxim uvězněn ve Lvově. Jeho soud trval dva roky. Obviňovali ho z pravoslavného vyznání, užívání církevněslovanských liturgických knih a spolupráce s Ruskem, nepřítelem Rakouska-Uherska.

Na všechna obvinění soudu odpovídal: „Mou jedinou politikou je svaté evangelium.“ Navzdory četným falešným svědectvím, špatnému zacházení, izolaci a všemožnému trýznění byl nakonec v červnu 1914 osvobozen a jako velmi nemocný se vrátil do své vesnice.

V srpnu téhož roku však rakousko-uherské úřady otce Maxima spolu s jeho těhotnou manželkou, otcem a několika pravoslavnými spoluobčany znovu zatkly. Byli uvězněni v Gorlicích. 6. září 1914 soudce odsoudil otce Maxima k trestu smrti bez soudu. Byl odveden z cely a popraven zastřelením na vězeňském nádvoří před očima své rodiny. Svatý mučedník Kristův padl k zemi a zvolal: „Ať žije svaté Pravoslaví!“

Tělo svatého mučedníka bylo pohřbeno v příkopu za gorlickým hřbitovem, kde se obvykle pohřbívali ti, kteří si křesťanský pohřeb nezasloužili. Jeho nejbližším příbuzným bylo odepřeno právo se pohřbu zúčastnit. Až v roce 1922 bylo na žádost jeho otce, který byl stejně jako matuška Pelagie vězněn v koncentračním táboře Thalerhof, tělo kněze vyzdvihnuto z hrobu, uloženo do kovové rakve a pohřbeno na hřbitově v jeho rodné vesnici Zdynia.

Otec Maxim byl jedním z prvních pravoslavných misionářů mezi Lemky v Rakousko-Uhersku. Jeho smrt vedla ke spontánnímu návratu Lemků k Pravoslaví. Záhy se průkopníky tohoto hnutí staly vesnice Tylawa a Trzciana. Toto hnutí mělo následně velký ohlas i v celé Evropě. Pravoslavní Lemkové vždy považovali otce Maxima za národního hrdinu, bojovníka za nezávislost a svého duchovního otce. Na jeho počest vznikaly písně a básně. Lemkové umisťovali do svých domovů malé portréty svého patrona. Po druhé světové válce se začaly objevovat ikony mučedníka i v pravoslavných kostelech. Na památku mučednické smrti otce Maxima Lemkové konali poutě k místu jeho odpočinku.

V meziválečném období, 9. září 1934, u příležitosti 20. výročí mučednické smrti otce Maxima, byl v obci Czarne v Lemkovské oblasti vztyčen pomník svatému. Tento pomník inicioval kněz Konstantin Gavrilkov a oslav se zúčastnil biskup Simon (Ivanov), delegát metropolity Dionysia (Valedynského). O rok později bylo v obci založeno církevní bratrstvo otce Maxima.

Obzvlášť slavnostně bylo připomenuto 70. výročí mučednické smrti otce Maxima ve Zdyni. Po božské liturgii, kterou sloužil arcibiskup přemyšlský a novosondecký Adam (Dubec), se všichni přítomní vydali v průvodu z chrámu ke hrobu otce Maxima, kde byla odsloužena panychida.

O dva roky později arcibiskup Adam požehnal základní kámen nového chrámu Svaté Trojice v Gorlicích, který měl sloužit jako památník mučednické smrti otce Maxima a symbol věrnosti Lemků víře svých předků. Tento chrám byl postaven s pomocí Lemků z Ameriky a vysvěcen v roce 1991. O tři roky později byla na budově okresního soudu v Gorlicích, kde kdysi sídlila věznice, instalována skromná pamětní deska: „Zde 6. září 1914 zemřel mučednickou smrtí otec Maxim Sandowycz, syn lemkovské země, poté, co byl zastřelen rakouskými četníky. V den 80. výročí jeho smrti – lemkovští věřící.“

Rozhodnutím Svatého synodu Polské pravoslavné církve ze 7. července 1994 byl mučedník Maxim Sandowycz připočten do zástupu svatých. Jednalo se o první kanonizaci svatého v historii Polské autokefální pravoslavné církve.

V roce 2007 byly svaté ostatky mučedníka slavnostně přeneseny do chrámu Svaté Trojice ve městě Gorlice, kde se nacházejí dodnes.