Památka svatých Otců šesti všeobecných sněmů

Šestnáctého dne července, v pátém nebo šestém týdnu po Padesátnici si Církev připomíná památku šesti svatých všeobecných sněmů:

Prvního, který se konal v roce 325 po Kristově narození za přítomnosti Konstantina Velikého a 318 svatých otců. Otcové sněmu v jednomyslnosti víry, navzdory Ariovi, vyjasnili v prvních osmi článcích Vyznání víry soupodstatnost tří osob Božské přirozenosti a jednotné uctívání Otce, Syna a Svatého Ducha. Stanovili dobu pro slavení Paschy a vydali 20 pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Druhého, konaného v Konstantinopoli v roce 381 po Kristově narození za císaře Theodosia Velikého, kterého se zúčastnilo 150 svatých otců. Ti navzdory konstantinopolskému patriarchovi Makedoniovi, potvrdili stejnou úctu Svatému Duchu spolu s Bohem Otcem a Synem; poukázali na vážnost a neměnnost víry hlásané Prvním všeobecným sněmem; rozšířili výklad osmého článku víry; připojili poslední čtyři články a předali sedm pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Třetího, konaného v Efezu v roce 431 za účasti císaře Theodosia II. a 200 svatých otců. Ti navzdory Nestoriovi vyznali nerozdílné spojení božství a lidství v osobě Ježíše Krista a prohlásili přečistou Vždy Pannu, která Ho bez semene porodila, za vlastní a pravou Bohorodici; potvrdili neměnnost Vyznání víry a předali osm pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Čtvrtého, který byl v Chalkedonu v roce 451 za císaře Marciana, s 630 svatými otci, kteří vyznali Pána Ježíše Krista dokonalého v Božství a dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, z duše i těla; soupodstatného s Otcem v Božství a soupodstatného s námi v lidství; podobného nám ve všem kromě hříchu; narozeného před věky z Otce v Božství; v lidství pro naše spasení z Marie Panny Bohorodice; jako jednoho Krista, Syna Božího, jednorozeného, ve dvou přirozenostech nesmíšených, neměnných, nerozdílných, v nichž je poznáván a oslavován. Tito otcové svrhli z úřadu pošetilého Eutychia, archimandritu konstantinopolského, jenž tvrdil, že veliké tajemství spasitelného díla Božího se uskutečnilo jen zdánlivě (jako přízrak), a spolu s ním i Nestoria, patriarchu konstantinopolského, a Dioskora, arcibiskupa alexandrijského, z nichž jeden obhajoval a prosazoval rozdělení a druhý smíšení božství a lidství v Ježíši Kristu; a předali Církvi třicet pravidel zbožného chování pro její vedení.

Pátého, který byl v Konstantinopoli za vlády císaře Justiniána Velikého v roce 553 za účasti 165 svatých otců, kteří potvrdili pravdivost učení vyloženého čtvrtým všeobecným sněmem a odsoudili Theodora z Mopsuestie – Nestoriova učitele – Origena, Didyma a Evagria a také Theodoretův list proti pravé víře a proti dvanácti kapitolám blaženého Cyrila a tzv. Ibasův list.

A šestého, který byl za Konstantina IV. Pogonata rovněž v Konstantinopoli v roce 681, na němž byli odsouzeni Sergios, biskup konstantinopolský, a jeho stoupenci, za účasti 170 svatých otců, kteří potvrdili, že v Ježíši Kristu jsou dvě přirozené vůle a dvě přirozená působení, která jsou neoddělitelná a nesmíšená. Ti rovněž potvrdili kánony všeobecných i místních sněmů a vyhlásili 102 kánonů pravidel zbožného chování pro vedení Církve.

Památka a oslava svatých Otců šesti všeobecných sněmů, které se konaly v různých dobách, nepochybně nezačaly náhle, ale postupně se rozšířily po prvním všeobecném sněmu. Postupné zavádění této památky je naznačeno ve spisech svatých otců různých století.

Tak svatý Řehoř Dvojeslov, římský papež a církevní učitel ze šestého století, ve svém dopise Janu Postníkovi, patriarchovi konstantinopolskému, a dalším patriarchům psal o čtyřech všeobecných sněmech takto: „Přijímám a ctím tyto čtyři sněmy jako čtyři knihy svatého evangelia, to znamená, že se vší oddaností dodržuji a ochraňuji sněm nicejský, na kterém bylo vyvráceno falešné učení Ariovo; konstantinopolský sněm, na kterém byl odhalen klam Eunomia a Makedonia; efeský sněm, na kterém byla odmítnuta Nestoriova bezbožnost; chalkedonský sněm, na kterém bylo odmítnuto šílenství Eutycha a Dioskora.“

V 7. století napsal svatý Sofronius, patriarcha jeruzalémský, ve sborovém listu patriarchovi konstantinopolskému Sergiovi: „Svatí Otcové, kteří chtějí ukázat, že jejich učení není nové, ale je v souladu se sněmy, často na ně odkazují. My přijímáme čtyři velké, posvátné všeobecné sněmy, které se konaly k utvrzení božských dogmat Církve, jež září evangelním jasem a jsou ozdobeny evangelními ctnostmi. Kromě těchto čtyř velkých, ctihodných, nejposvátnějších a stejně čestných sněmů přijímám také pátý všeobecný sněm, který se konal zvlášť a až po nich, a který se sešel, aby potvrdil proslulý chalkedonský sněm.“

V 9. století psal o šesti všeobecných sněmech Nikeforos, arcibiskup konstantinopolský, a nazval je „svatými a Bohem inspirovanými“.

Při památce svatých Otců šesti všeobecných sněmů Církev ve svém evangelijním čtení přednáší velekněžskou modlitbu Ježíše Krista, která se čte také při prvním strastném evangeliu a v 7. neděli po Pasše, v den památky svatých otců prvního všeobecného sněmu (Jan 17,1–13).

A slovy apoštolského čtení poučuje: „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch (Židům 13, 7, 9, 17).“

 

Podle:

Svt. Filaret (Gumilevský), arcibiskup černigovský a nižynský (♰ 1866)

Životy svatých, s poučeními o svátcích Páně, Přesvaté Bohorodice a zjeveních divotvorných ikon

Petrohrad 1892

 

Svatých čtyřicet pět mučedníků z Nikopole arménské (♰ 318)

památka 10. / 23. července

Na začátku čtvrtého století, když Východu vládl císař Licinius, křesťané trpěli mnohým pronásledováním.

Tak tomu bylo i v Nikopoli arménské. Když přišel rozkaz vyhledat a mučit křesťany i tam, někteří z křesťanů, bylo jich více než čtyřicet, se rozhodli vystavit se mučení, aniž by čekali na to, až je budou mučitelé sami hledat.

Tyto dobrovolné mučedníky vedli Leontius, Mauricius, Daniel, Antonín a Alexandr – muži urozeného původu a dobrého vzdělání. Předstoupili před igemona a vyjevili mu, že jsou křesťany.

Igemon arménské provincie, před něhož svatí vyznavači předstoupili, byl ohromen jejich jednomyslností a odvahou, skrze které se dobrovolně odsoudili k mučení a smrti. Snažil se je přesvědčit, aby se zřekli Krista a obětovali pohanským bohům, ale svatí byli neoblomní. Vyvrátili všechny igemonovy argumenty a prokázali lživost víry v ohavné, neřestmi prodchnuté pohanské bohy, která vede jejich ctitele jen k záhubě. Následně igemon nařídil, aby byli vyznavači biti kameny do obličeje, poté spoutáni a uvrženi do žaláře.

V žaláři se svatí radovali a zpívali Bohu žalmy krále Davida. Svatý Leontius povzbuzoval a posiloval své bratry ve víře a připravoval je na nová muka za pravou víru a vyprávěl o odvaze všech, kteří před nimi snášeli utrpení pro Krista. Ráno, poté co podruhé odmítli obětovat modlám, byli svatí znovu vydáni na mučení.

Avšak ani mučení, ani štědré sliby, co získají, když se zřeknou Krista, neotřásly jejich odvahou.

Svatý Leontius se však obával o pevnost ve víře některých jiných mučedníků, a proto prostřednictvím jistého Filipa požádal významného velmože Heroda, aby igemona přesvědčil k rychlé popravě mučedníků. Herodes souhlasil. V noci před popravou měli trpící vidění, které je utvrdilo ve víře.

Vězeňští strážci Menas a Vilirad, kteří byli svědky posledních dnů mučedníků, se pak rozhodli trpět spolu s nimi, po jejich boku.

Jejich poprava byla krutá. Páleni strašným horkem a trýzněni žízní, byli nuceni snášet odsekávání jednoho údu za druhým sekerou.

Po strašném mučení byli mučedníci vhozeni do ohně a poté byly jejich kosti vhozeny do řeky.

Zbožní věřící je našli, sesbírali a uchovali. Později, když Kristova církev získala svobodu, byl na tomto místě postaven velký chrám zasvěcený svatým čtyřiceti pěti mučedníkům.

Kosti mučedníků pak přinášely věřícím mnohá uzdravení.

 

Svt. mučedník Kilián z Würzburgu (♰ 689)

památka v den mučednické smrti 8. / 21. července, 9. / 22. července dle irského kalendária a 25. března / 7. dubna, v den nalezení a přenesení jeho svatých ostatků z Würzburgu do Paderbornu

Svatý Kilián (Cillian, Killian, Cillín, Kilianus, Ceallach), jehož jméno v keltštině znamená „muž v cele“, byl hlasatelem víry ve franských zemích (dnešní Francie, Německo, Belgie a Itálie). Narodil se v irském Mullaghu. Pocházel z irsko-skotské aristokratické rodiny. Poté, co na sebe přijal řeholi svatého Kolumbána¹, žil Kilián zpočátku v samotě. Studoval tehdejší vědy, byl ustanoven biskupem. Nakonec podnikl pouť do Říma, aby tak potvrdil svou vnitřní volbu a stal se hlasatelem víry.

Spolu se svými společníky, presbyterem Kolmanem a diakonem Totnanem, byl papežem vyslán na území dnešního Německa, aby tam šířil křesťanskou víru. Vynikající poloha Würzburgu (dnešní Dolní Franky v Bavorsku) povzbudila Kiliána k tomu, aby tam zůstal. Od samého začátku své služby byli Kilián a jeho společníci velmi váženi, především pro své praktické znalosti zemědělství, lesnictví a chovu zvířat. Misionářské hnutí, které vzniklo v Irsku, bylo vždy doprovázeno šířením kultury a civilizace v tehdy zaostalé střední Evropě. K tomuto vývoji přispělo irské a skotské mnišství.

S rostoucí hojností se Němci stávali ochotnějšími přijímat křesťanskou víru. Následovaly četné křty. Takto byl například pokřtěn franský panovník a durynský vévoda Gotzbert. Na důkaz závažnosti tohoto rozhodnutí Kilián požadoval, aby se rozloučil s Geilanou, vdovou po svém bratrovi, se kterou žil. Gotzbert vyhověl, ale Geilana, která nikdy nepřijala křesťanskou víru, to Kiliánovi neodpustila. Když byl její manžel na vojenské výpravě, nařídila svým mužům, aby zabili Kiliána a spolu s ním i Kolmana a Totnana během jejich nočních modliteb přímo v jejich mnišské cele roku 689. Jejich tasené meče probodly Bibli Kiliána, Kolmana a Totnana. Vrahové však neprojevili žádnou lítost. Skvrnu na vazbě knihy lze vidět v univerzitní knihovně ve Würzburgu. Vrazi zahladili všechny stopy útoku, pohřbili těla a na tom místě nechali postavit stáj, ve které se však koně báli stát.

Vrazi, zasaženi šílenstvím, se poté přiznali Gotzbertovi, který se vrátil z války. Jedna vznešená žena, která se později sama stala poustevnicí, sesbírala krví nasáklou hlínu a ukázala mu to místo. Zázračným způsobem, pak byla těla nalezena bez úhony. Kiliánův vrah v pominutí smyslů spáchal sebevraždu a původkyně všeho zemřela na šílenství. Lidé to viděli jako důkaz moci křesťanství a dali se pokřtít.

Würzburský biskup Burkhard nalezl a vyzdvihl Kiliánovy ostatky 8. července 752. V roce 788 byly za přítomnosti Karla Velikého přeneseny do katedrály postavené jako hrobka. V nové katedrále, která stojí dodnes, se nachází Kiliánova schrána s jeho ostatky. Ve Würzburgu se dodnes zachovala tradice poutí na Kiliánův den.

V českém prostředí se pak svatý připomíná v pranostikách: „Svatý Kilián – okurek pán.“ „Na svatého Kiliána seje se řepa.“ „Je-li na svatého Kiliána jasné nebe, bude mnoho pěkných dnů.“

Ostatky svatých Kiliána, Kolmana a Totnana

____ 

¹ Řehole svatého Kolumbána (Regula Sancti Columbani). Jeden z nejpřísnějších mnišských řádů v historii křesťanství. Tato řehole vznikla v Irsku v 6. století a vyžadovala od mnichů absolutní sebezapření.

1. Absolutní poslušnost

Mnich musel bezvýhradně poslouchat představeného. Jakékoli zaváhání nebo pochybnost při plnění poslušenství byly považovány za hřích. Vlastní vůle mnicha musela ustoupit vůli Boží.

2. Úplné mlčení

Mluvit bez naléhavé potřeby bylo přísně zakázáno. Za prázdné řeči nebo vtipkování hrozily přísné tresty. Dorozumívání mezi sebou bylo omezeno pouze na modlitby a pracovní záležitosti.

3. Krajní asketismus a půst

Mniši jedli pouze jednou denně, a to až večer. Jídelníček tvořila zelenina, kaše, chléb a voda. Maso bylo striktně zakázáno.

4. Vyčerpávající práce a modlitba

Den byl rozdělen mezi těžkou práci na poli a neustálé modlitby. Mniši se modlili i v noci, a kvůli tomu přerušovali spánek. V určité dny museli odříkat celý Žaltář (všech 150 žalmů).

5. Tvrdý systém trestů

Za každou chybu následoval okamžitý trest. Prohřeškem bylo například: zapomenout se pokřižovat, rozlít jídlo, přijít pozdě na bohoslužbu nebo promluvit bez dovolení. Trestem bylo bičování (6 až 200 ran podle závažnosti) nebo přísný půst o chlebu a vodě.

6. Putování pro Krista (Peregrinatio pro Christo)

Za nejvyšší duchovní čin se považoval dobrovolný odchod z rodné země. Mniši opouštěli Irsko navždy, aby šířili víru v cizích krajích. Právě toto pravidlo přivedlo svatého Kiliána do nitra Evropy.

 

Svatá panna Sunniva a další z ostrova Selja (10. stol.)

památka 8. / 21. července

Byla dcerou křesťanského irského konunga a život svaté Sunnivy byl příkladem zbožnosti. Po předčasné smrti svého otce zdědila mladá princezna trůn a jí svěřenému lidu vládla s hlubokou moudrostí, křesťanskou láskou a milosrdenstvím. Její krása a bohatství jejích zemí přitahovaly pozornost hrozného sousedního krále – pohana.

Když uslyšel o její svatosti, urozenosti jejího původu, kráse a ctnostech, chtěl ji za ženu. Sunniva však jeho nabídku odmítla. Pohanský vládce se s odmítnutím nesmířil, vpadl do jejích zemí a pohrozil, že zemi zničí, pokud se za něho neprovdá.

Aby Sunniva své poddané zachránila před záhubou a dodržela svůj slib panenství před Bohem, rozhodla se raději svou vlast opustit. Protože mnozí lidé svatou Sunnivu velmi ctili a milovali pro její laskavost a zbožný život, nechtěli se s ní rozloučit a následovali ji pryč ze země. Její bratr Alban a mnoho dalších věrných společníků (mužů, žen a dívek) s ní nastoupili na tři lodě bez paluby. Vědomě se zřekli vesel, plachet a kormidel a svůj osud svěřili zcela Boží prozřetelnosti.

Vlny zanesly lodě uprchlíků na divoké západní pobřeží pohanského Norska. Část společníků přistála na ostrově Kinn, zatímco Sunniva a hlavní skupina se usadily na neobydleném ostrově Selja. Křesťané se usadili v hlubokých pobřežních jeskyních, kde vedli asketický život, modlili se a živili se převážně rybami.

Po nějaké době však začali pohané na pevnině podezřívat cizince, kteří přijeli na ostrov, že kradou jejich dobytek pasoucí se na pastvě. Obyvatelé proto přivolali na pomoc hrozného vládce, jarla Haakona Mocného, známého svou krutostí a oddaností pohanství. Jarl dorazil na Selju s ozbrojenou silou, aby křesťanské společenství zničil.

Když Sunniva a její lidé viděli blížící se nepřátele, uchýlili se do jeskyně a začali se tam vroucně modlit a prosit Boha, aby ochránil jejich těla před znesvěcením a mučením. Nebáli se smrti, ale spíše toho, že padnou do rukou pohanů, a přitom zradí svou víru. Pán jejich modlitbu vyslyšel. Zatímco se modlili, zřítil se útes, který navždy uzavřel vchod a pohřbil křesťany pod sutinami. Pohané prohledali ostrov, nikoho nenašli, a tak odpluli s prázdnou.

O několik let později si obchodníci plující kolem Selji všimli nad ostrovem sloupu světla, který stoupal z ostrova až k nebi ke hvězdám jako proudící řeka. Z jeskyně se pak řinula neobyčejná a blahá vůně.

V roce 996 dorazil na ostrov první norský křesťanský král Olav I. Tryggvason s biskupem Sigurdem, aby ostrov prozkoumali. Poté, co odklidili kameny u zřícené jeskyně, objevili těla zesnulých. Tělo svaté Sunnivy bylo nalezeno zcela neporušené a nezraněné, jako by spala. Ostatky svaté panny a jejích společníků (zvaných muži ze Selje – Seljumennene) byly slavnostně přeneseny do chrámu, který byl pro ně na ostrově postaven.

V roce 1170 byla relikvie přenesena do bergenské katedrály, kde se Sunniva stala patronkou města Bergenu, celého západního Norska a ochránkyní mořeplavců.

 

Ctihodný Tomáš Maleinský (10. stol.)

památka 7. / 20. července

Než přijal mnišství, sloužil ctihodný Tomáš v armádě a byl proslulý svým bohatstvím a statečností. Vyznačoval se fyzickou silou, dosáhl mnoha úspěchů v bitvách a mnohokrát díky němu jeho spolubojovníci dosáhli vítězství nad nepřáteli. Z lásky ke Kristu však opustil svět i marnost života a vzal na sebe lehké Kristovo jho – mnišství (Mat 11, 30).

Snažil se stát se podobným Kristu, svému Pánu, odevzdal se chudobě a pěstoval v sobě pokoru. Hledal proto vedení v duchovním životě u Bohu milých asketů známých svým životem v půstu a odříkání a přebýval v různých monastýrech.

Když se pak Tomáš, toužící po pokoji pro své asketické úsilí, rozhodl odejít na poušť, jedné noci před ním na obloze vzplál ohnivý sloup a zjevil se mu sám svatý prorok Eliáš, který mu ukázal cestu do hlubin pouště.

Pod vedením tohoto průvodce Tomáš dorazil k hoře zvané Malea ¹, která se pro něj stala tím, čím byla pro Eliáše hora Karmel ². Zde začal žít v samotě, přebýval v obecenství pouze s Bohem a dostalo se mu božských zjevení a vidění.

Stejně tak jako statečně přemáhal viditelné nepřátele, když žil ve světě, tak i nyní, když ze světa odešel a přebýval v pustině, svou neustálou modlitbou jako ostrým mečem porážel a odháněl neviditelné hordy zlých duchů. A tak jako nemůže zůstat skryto město ležící na hoře a hvězda zářící na nebeské klenbě se nemůže skrýt před lidským zrakem, tak se ctihodný Tomáš nemohl skrýt před lidmi na pusté hoře Malea, na které zářil svou svatostí jako jasná hvězda osvěcující zemi.

Když se lidé dozvěděli o asketovi, stal se světlem pro ty, kteří byli zatemněni ve svých smyslech, a pomocníkem pro ty, kteří jeho pomoc potřebovali, neboť od Boha přijal moc zázraků a blahodať uzdravování. Zázračně uzdravoval nejrůznější nemoci, slepým znovu daroval zrak, chromým vrátil schopnost správně a snadno chodit a jednou se díky jeho modlitbě otevřel pramen vody na bezvodém místě. Tomáš nejenže během svého pozemského života vykonal četné zázraky, ale i po svém zesnutí v Pánu se děly zázraky u jeho drahocenných ostatků. Věřící dostávali neobvykle rychlé uzdravení ze všech druhů neduhů, dokonce i z nevyléčitelných nemocí a také z posedlosti démony, skrze modlitby svatého a pro blahodať Krista, Boha našeho ³.

_

¹ Malea. Přesná poloha hory Malea, kde ctihodný Tomáš vedl svůj poustevnický život a odkud dostal své přízvisko, není známa. Někteří ji hledají na Peloponésu v Lakónii, kde se nachází mys Malea; jiní odkazují na horu Maleon, která se nachází na východní straně hory Athos; a konečně někteří ji hledají na ostrově Lesbos, kde se také nachází mys Malea.

² Karmel. Hora Karmel leží na území kmenů Ašer a Manases; její horní neboli severní konec vyčnívá do Středozemního moře, zatímco její jižní konec spočívá na samařských horách. Tato hora sloužila jako sídlo proroků Eliáše a Elíši (1. Královská 18,1–46; 2. Královská 2,25; 4,25).

³ Přesná doba života ctihodného Tomáše není známa. Předpokládá se, že žil nejpozději v 10. století.

 

 

Svatá Ágnes – Anežka Římská (♰ 304)

památka 21. ledna / 3. února a 5. / 18. července

Svatou Ágnes (Anežku), slavnou mučednici, oslavují mnohá pokolení, která mají v úctě srdečnou zbožnost a tělesnou čistotu.

Pocházela z urozeného rodu a žila v Římě za vlády císaře Diokleciána na přelomu 3. a 4. století. Velmi mladá, dvanáctiletá dívka Ágnes žila život, který odpovídal jejímu jménu ¹. Kázala slovo pravdy mnoha dívkám a ženám, které k ní přišly, a nabádala je, aby vyznaly Krista za jediného pravého Boha a sloužily Mu svým čistým životem. Kvůli tomu byla zatčena a předvedena před římského prefekta.

Za to, že se odmítla vzdát Spasitele, byla, jen v tunice, odvedena k zneuctění do nevěstince. Avšak každý, kdo se k ní přiblížil, se zastavil, ztuhl na místě a ztratil veškerou sílu, jako by jej zasáhla sama hrůza. Jeden muž, který byl zvláště posedlý chtíčem a byl zuřivější než ostatní, se vrhl na křehké Kristovo jehňátko jako běsnící zvíře, v témže okamžiku však padl mrtev k zemi.

Prefekt, který se o těchto událostech dozvěděl, si k sobě nechal znovu předvolat Ágnes. Začal ji vyslýchat a tázat se, jak toho muže zabila. Dívka mu odpověděla, že tehdy spatřila Božího anděla v podobě mladého muže v bílém rouchu, který odstrčil ty zlé a toho nejvíce zhýralého z nich pak srazil k smrti.

Prefekt však příběhu nevěřil. Tehdy Ágnes pozvedla své oči k nebi a začala se modlit k Bohu, aby ukázal svoji moc. A zemřelý okamžitě povstal k životu. Všichni přítomní pohané i sám prefekt v úžasu volali: „Velká je moc křesťanů!“ Zatvrzelí bezbožníci na to křičeli: „Provádí tyto zázraky pomocí magie. Zab ji!“

Ágnes byla tehdy odsouzena k upálení zaživa. Sama neohroženě vstoupila do ohně, ozbrojena znamením kříže.

S modlitbou na rtech opustila své tělo, které zachovala neporušené, a vystoupila k Pánu, aby se těšila z pravé a věčné čistoty, rozjímajíc a hledíc na Jeho tvář.

Její ostatky byly s úctou shromážděny a pohřbeny křesťany a nad jejím hrobem byl následně postaven velký chrám. Po staletí až dodnes přinášejí ostatky mučednice Anežky útěchu a uzdravení křesťanům v Římě i po celém světě.

_

¹ Ágnes. Pochází z řeckého slova „hagnos, hagné“, které se překládá jako „čistá“, „nevinná“, „neposkvrněná“.

Svatá Monegunda z Chartres (♰ 570)

památka 2. / 15. července

Dle svatého Řehoře z Tours, který ji osobně znal, pocházela z oblasti Chartres. Vdala se na přání svých rodičů. Měla dvě dcery, které jí dělaly radost, ale tato radost byla otrávena hořkostí tohoto světa: vzala jim je totiž horečka. Svatý Řehoř o tom napsal: „Nikdo, ani její manžel, ani přátelé, ji nemohli utěšit.“

Zarmoucená matka se poté uzavřela do malé cely s úzkým oknem, které propouštělo jen trochu denního světla. Vzdala se zde světské marnosti i blízkosti svého chotě a oddala se pouze modlitbám k Bohu za své hříchy a hříchy svého národa.

Během přebývání v odloučení od světa, naplněném modlitbou a odříkáním, získala dar konat zázraky, o němž se brzy dozvěděla i její rodina.

Svatý Řehoř ji ve svém spise „Kniha o životě otců“ (Liber vitae patrum) popisuje jako příklad vdané ženy, která s podporou svého muže proměnila hořký zármutek ze smrti dětí v pramen duchovní útěchy pro ostatní. Aby se však vyhla světské slávě, rozhodla se odejít s jeho souhlasem ke chrámu svatého Martina v Tours a poklonit se u jeho hrobu. Cestou se zastavila ve vesnici Avoine (Evena) v tourské oblasti, kde se uchovávaly ostatky svatého Medarda z Noyonu, a uzdravila tam dívku trpící nádorem.

Postupem času její věhlas rostl a k poustevnickému životu Monegundy se přidaly další ženy. Nakonec na tomto místě vznikl monastýr s názvem Saint Pierre-le-Puellier.

Svatá Monegunda vykonala řadu dalších zázračných uzdravení: zejména vyléčila diakona Bosona, který měl opuchlinu na noze, několik němých lidí a zcela ochrnutého Marka, dále Leodina a mnoho dalších.

Když se blížila k smrti, její duchovní společnice ji prosily, aby požehnala olej a sůl. Chtěly je po jejím odchodu rozdávat nemocným, aby lidé i nadále přijímali její milost. Zesnula v pokoji v roce 570. Pohřbena byla ve své cele a její hrob se stal poutním místem, vyhledávaným zejména chorými. Mnoho uzdravení bylo připisováno právě její přímluvě a používání požehnaného oleje a soli. I po smrti se lidem zjevovala s pokorou a šířila úctu ke svatému Martinovi.

Například jeden slepý muž, který se modlil u hrobu svaté, usnul. Svatá Monegunda se mu zjevila ve snu a řekla mu: „Považuji se za nehodnou být rovna svatým. Zde získáš zpět světlo jednoho oka; pak běž k nohám svatého Martina a v lítosti duše se před ním pokloň. On ti dá požehnání užívat i druhé oko.“ A to se také skutečně stalo.

Svatý Řehoř poté zapsal celou řadu dalších uzdravení, která se udála u jejího hrobu skrze přímluvu svaté a Boží milost. Ostatky svaté Monegundy byly sice zničeny protestantskými hugenoty v roce 1562, větší část se však podařilo zachránit a v roce 1697 byla slavnostně znovu uložena.

 

Ikona Matky Boží Kasperovská

památka 29. června / 12. července, v den svátku Záštity Přesvaté Bohorodice 1. / 14. října a ve středu Světlého týdne

Na konci 16. století přivezl Kasperovskou ikonu Matky Boží z Transylvánie jeden Srb, který se tehdy usadil v Olviopolském újezdu Chersonské gubernie. Ikona se předávala z generace na generaci, z rodičů na děti jako požehnání. Takto se v roce 1809 dostala do vlastnictví paní Kasperovové, která žila na svém panství v Kasperovce (nyní Kizomys, Bilozerský okres, Chersonská oblast). Do té doby ikona značně zchátrala.

V únoru 1840 se Julianija Ionovna Kasperovová, která trpěla velkými bolestmi, modlila dlouho do noci. Vtom spatřila, jak se ikona Matky Boží – tehdy už velmi stará a časem ztmavlá tak, že její rysy bylo obtížné rozeznat – náhle obnovuje a tváře Matky Boží i Spasitele se prosvětlují, tak jak je tomu dodnes. Brzy se skrze modlitbu před ikonou udála četná uzdravení a další požehnané zázraky. Tak se zjevila podivuhodná moc ikony a Matka Boží skrze ni došla oslavení. Poté, co byly tyto četné zázraky prozkoumány, byla ikona uznána za divotvornou. Nemocní a lidé trpící mnohými neduhy, kteří už neměli jinou naději a potřebovali nebeskou pomoc, k ní začali přicházet ze všech stran.

V roce 1852 si obyvatelé Chersonu vyžádali povolení konat každoroční průvod se zázračnou ikonou na svátek Nanebevstoupení Páně. Během krymské války v letech 1853–1855 se v Oděse konal průvod se zázračnou ikonou před zraky nepřítele, který město obléhal, přičemž město zůstalo ušetřeno. To bylo chápáno jako znamení zvláštní ochrany Matky Boží a bylo rozhodnuto, „aby se tato událost stala památnou a 1. říjen se stal svátkem i pro budoucí potomstvo“. Zázračná ikona tak byla od té doby každoročně přenášena v církevním průvodu z vesnice Kasperovky do Oděsy, kde zůstávala od 1. října do čtvrtého dne Paschy. Od svátku Nanebevstoupení Páně pak pobývala v Chersonu do 29. června a od 1. července do 1. srpna v Mykolajivu. Ve všech těchto městech se před zázračnou ikonou v pátek čte akathist k Přesvaté Bohorodici.

Od roku 1918 se divotvorná ikona nachází v Oděse trvale. Jejím stálým domovem se v moderní historii stala katedrála Zesnutí Přesvaté Bohorodice, odkud byla později přenesena do obnovené katedrály Proměnění Páně.

Kasperovská ikona je starobylé dílo namalované olejovými barvami na plátně, které je nalepené na dřevěné desce. Po stranách na okrajích ikony jsou vyobrazeni svatý Jan Křtitel a na druhé straně mučednice Taťána. Ikona je vysoká sedm palců a široká šest palců (17,78 centimetru na výšku a 15,24 centimetru na šířku). Matka Boží je zobrazena s Předvěčným Mládencem na levé ruce, který v pravé ruce drží svitek. Ikona je opatřena zlatou řízou zdobenou perlami, diamanty, rubíny a smaragdy.

23. července 2023 byla ikona vyzvednuta z trosek oděské katedrály Proměnění Páně, která byla těžce poškozena během ruského raketového útoku na město. Ochranné neprůstřelné sklo bylo sice rozbité, ale samotná ikona zůstala neporušena.

Raduj se, Matko Boží Přečistá,

města Oděsy i celé země Černomořské, záštito a zastánkyně.

 

 

 

 

Poučné slovo v den svatých,

slavných a všechvalných,

nejpřednějších z apoštolů Petra a Pavla

Blažený Augustin, biskup hipponský (♰ 430)

Tento den si svatá církev zbožně připomíná utrpení svatých, slavných a všechvalných, nejpřednějších z apoštolů Petra a Pavla.

Svatý Petr, nejhorlivější následovník Ježíše Krista, byl za své vznešené vyznání Jeho Božství: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,“ shledán hodným slyšet od Spasitele odpověď: „Blahoslavený jsi, Šimone... Pravím ti, že ty jsi Petr (Petrus) a na této skále (petra) zbuduji svou církev“ (Matouš 16,16–18).

Na „této skále“ (petra), na tom, co jsi řekl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,“ na tomto tvém vyznání zbuduji svou církev. Neboť „ty jsi Petr“: ze „skály“ (petra) Petr (Petrus), a ne z Petra (Petrus) „skála“ (petra), tak jako křesťan pochází z Krista, a ne Kristus z křesťana. Chcete vědět, z jaké „skály“ (petra) dostal apoštol Petr (Petrus) své jméno? Poslechněte si apoštola Pavla: „Nechci, bratři, abyste nevěděli,“ říká Kristův apoštol, „jak naši otcové všichni byli pod oblakem a všichni prošli mořem. Všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem. Všichni jedli tentýž duchovní pokrm a všichni pili tentýž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je provázela, a tou skálou byl Kristus.“ (1 Kor 10,1–4). Toto je ta „skála“, z níž Petr vzešel!

Náš Pán Ježíš Kristus si v posledních dnech svého pozemského života, během dnů své služby rodu lidskému, vybral z řad svých učedníků dvanáct apoštolů, aby kázali Boží slovo. Mezi nimi byl apoštol Petr pro svou plamennou horlivost shledán hodným zaujmout první místo (Matouš 10,2) a být takto jakýmsi zosobněním celé Církve. Proto mu bylo po Jeho vyznání řečeno: „Dám ti klíče nebeského království: cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš, bude rozvázáno v nebi.“ (Matouš 16,19).

Neboť tyto „klíče“ a právo „svazovat a rozvazovat“ nepřijal jeden člověk, ale Jedna Všeobecná Církev. A že Církev toto právo skutečně obdržela, a ne jen jedna jediná osoba, toho si lze všimnout na jiném místě Písma, kde Pán říká totéž všem svým apoštolům: „Přijměte Ducha svatého,“ a pak: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy“ (Jan 20,22–23); nebo: „Cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“ (Matouš 18,18).

A tak tedy Církev svazuje a Církev rozvazuje; Církev, založená na úhelném kameni – samotném Ježíši Kristu (Efezským 2,20), svazuje a rozvazuje. Ať se bojí ti, kdo jsou svázáni, i ti, kdo jsou rozvázáni: ti, kdo jsou rozvázáni, aby znovu nepadli do stejné pasti; ti, kdo jsou svázáni, aby navždy nezůstali ve stejném stavu. Neboť „provazy svých hříchů je každý spoután,“ praví Moudrý (Př 5,22); a nikde nelze dosáhnout rozvázání než ve Svaté Církvi.

A po Svém Vzkříšení Pán svěřil apoštolu Petrovi pást Své duchovní stádo – ne snad proto, že by pást Kristovo stádo bylo z řad učedníků umožněno pouze Petrovi, ale Pán se obrací předně na Petra, protože byl prvním mezi apoštoly a zosobněním celé Církve. Navíc tím, že při této příležitosti oslovil Petra samotného jako nejpřednějšího z apoštolů, stvrzuje tím samým jednotu Církve. „Šimone, synu Janův,“ řekl Pán Petrovi, „miluješ mne?“ A apoštol odpověděl: „Ovšem, Pane, Ty víš, že Tě miluji.“ A podruhé byl tázán stejným způsobem a podruhé odpověděl totéž. Když se ho však ptal potřetí, Petr viděl, že mu jakoby nevěří, a zarmoutil se. Ale jak by mu mohl nevěřit Ten, kdo znal jeho srdce? A proto Petr nato odpověděl: „Pane, Ty víš všechno. Ty víš, že Tě miluji.“ A Ježíš mu ve všech třech případech řekl: „Pas mé ovce.“ (Jan 21,15–17).

Spasitelova trojí výzva k Petrovi a Petrovo trojí vyznání před Svým Pánem měly pro apoštola ještě jeden zvláštní, prospěšný účel. Ten, komu byly dány klíče Království a právo svazovat a rozvazovat, se třikrát svázal strachem a zbabělostí (Matouš 26,69–75) a Pán ho třikrát rozvazuje Svou výzvou a jeho vlastním vyznáním silné lásky. A pást slovesné Kristovo stádo je svěřeno všem apoštolům a jejich nástupcům. „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo,“ nabádá apoštol Pavel starší církve, „v němž Duch svatý ustanovil vás biskupy, abyste pásli církev Boží, kterou sobě dobyl svou vlastní krví.“ (Skutky 20,28). A apoštol Petr ke starším praví: „Paste Boží stádo, které je u vás, a bděte nad ním – ne z povinnosti, ale dobrovolně, jak se to Bohu líbí, ne kvůli prospěchu, ale nezištně. Nepanujte nad svěřeným stádem, ale jděte mu příkladem, abyste, až se ukáže ten nejvyšší Pastýř, přijali nevadnoucí věnec slávy.“ (1. Petrův 5,2–4).

Je pozoruhodné, že Kristus, když řekl Petrovi: „Pas mé ovce,“ neřekl: „Pas své ovce,“ ale, služebníku dobrý, „Pas ovce Páně.“ „Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?“ (1. Korintským 1,13). Pas mé ovce. Neboť draví vlci, krutí vlci, falešní učitelé a nájemníci, kteří stádo nešetří (Matouš 7,15; Skutky 20,29; 2. Petr 2,1; Jan 10,12), rozkrádají a drancují stádo jiných, kořist si přivlastňují a myslí si, že pasou své vlastní stádo.

Takovými však nejsou pastýři dobří, pastýři Páně. „Dobrý pastýř položí svůj život za ovce“ (Jan 10,11), které mu svěřil sám Nejvyšší Pastýř (1. Petr 5,4). A apoštol Petr, věrný svému povolání, položil svůj život za slovesné stádo Kristovo a zpečetil své apoštolství mučednickou smrtí, která je nyní oslavována po celém světě.

A apoštol Pavel, dřívější Saul, se z dravého vlka stal tichým beránkem; dříve nepřítel Církve, pak apoštol; dříve její pronásledovatel, pak kazatel. Poté, co od velekněží obdržel pravomoc postavit všechny křesťany v řetězech k popravě, byl již na cestě, „nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit“ (Skutky 9,1), žíznil po krvi, ale „Ten, jenž trůní v nebesích, se mu vysmál“ (Žalm 2,4).

Když se blížil k Damašku a tímto způsobem pronásledoval a ničil Církev Boží (1 Kor 15,9; Skutky 8,3), Pán k němu z nebe zvolal: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ – Já jsem i zde, i tam, jsem všude: zde je má hlava, tam je mé tělo. Nedivme se tomu; my sami jsme údy Těla Kristova. „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ „Marně se vzpínáš proti bodcům.“ (Skutky 9,4; 26,14). Třesoucí se a vyděšený Saul zvolal: „Kdo jsi, Pane?“ „Já jsem Ježíš,“ odpověděl mu Pán, „kterého ty pronásleduješ.“ A Saul se náhle změnil a ptá se: „Pane, co chceš, abych činil?“ A ozval se k němu hlas: „Vstaň a jdi do města, a bude ti řečeno, co máš dělat“ (Skutky 9,5,6).

Zde Pán posílá Ananiáše: „Vstaň a jdi na ulici k muži jménem Saul a pokřti ho, neboť je to má nádoba vyvolená, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským“ (Skutky 9,11, 15, 18). Tato nádoba musí být naplněna mou blahodatí. Ananiáš odpověděl: „Pane, slyšel jsem od mnoha lidí, kolik zla ten muž napáchal tvým svatým v Jeruzalémě! A teď má i zde od vrchních kněží pověření, aby spoutal všechny, kdo vzývají tvé jméno!“ (Skutky 9,13, 14). Ale Pán naléhavě přikazuje Ananiášovi: „Jdi, neboť je to má vyvolená nádoba... a já mu ukážu, kolik musí vytrpět pro mé jméno.“ (Skutky 9,15-16).

A skutečně, Pán ukázal apoštolu Pavlovi, co musí vytrpět pro Jeho jméno. Poučil ho v jeho duchovním zápase; neopustil ho v poutech, okovech, vězení ani při ztroskotání; sám s ním soucítil v jeho utrpení, sám ho vedl k tomuto dni. Utrpení obou těchto apoštolů si připomínáme v jeden den, neboť ačkoli trpěli v různé dny, v duchu a blízkostí svého utrpení tvoří jedno. Petr ho předcházel, Pavel však brzy následoval – dříve zvaný Saul, pak Pavel, který v sobě proměnil pýchu v pokoru, jak naznačuje jeho samotné jméno (Paulus), které znamená „malý, nepatrný, menší“. A co po tomto učinil apoštol Pavel? Zeptejte se ho a on sám odpoví: „Já jsem,“ říká, „nejmenší z apoštolů... Pracoval jsem hojněji než oni všichni, avšak ne já, ale Boží milost, která je se mnou.“ (1 Kor 15,9-10).

A tak, bratři, slavíme-li dnes památku svatých apoštolů Petra a Pavla a připomínáme si jejich drahocenné utrpení, milujme jejich pravou víru, jejich svatý život, jejich nevinnost, jejich strádání a čistotu jejich vyznání. Milujíce v nich tyto jejich vznešené vlastnosti a napodobujíce jejich velké skutky, „příklad k následování“ (2. Tesalonickým 3,9), i my dosáhneme věčné blaženosti, která je připravena pro všechny svaté. Cesta našeho života byla dříve těžší, trnitá a obtížnější, ale „obklopeni takovým zástupem svědků“ (Židům 12,1), kteří po ní šli, se nyní pro nás cesta stala snazší, hladší a schůdnější. Nejprve po ní kráčel původce a završitel naší víry, náš Pán Ježíš Kristus (Židům 12,2); následovali ho jeho nebojácní apoštolové; pak mučedníci, děti, ženy, panny a mnohé zástupy svědků. Kdo v nich působil a pomáhal jim na této cestě? Ten, který řekl: „Beze mne nic nemůžete učiniti“ (Jan 15,5).

 

 Ikona Matky Boží Tichvinská

26. června / 9. července, památka jejího zjevení v roce 1383

Tuto ikonu jako první spatřili rybáři, kteří rybařili na Ladožském jezeře, když je náhle ozářilo jasné světlo podobné slunci. Když pak vzhlédli, uviděli zjevenou ikonu Matky Boží s mládencem Spasitelem v levé ruce, jak se vznáší nad vodou.

Rybáři s radostným údivem sledovali ikonu, dokud jim nezmizela z dohledu. Pak byla neviditelně nesena anděly, až brzy dorazila do vesnice zvané Smolnovo a tam se zastavila. Obyvatelé ji přijali s velkou úctou a postavili jí kapli. A mnoho nemocných bylo poté uzdraveno.

Ikona však brzy ze Smolnova zmizela a znovu se objevila poblíž sousední vesnice, kde se také proslavila svými mnoha zázraky.

Zázračná ikona tak navštívila několik dalších míst a všude jí byly postaveny kaple či chrámy. Nakonec se zastavila poblíž Tichvinu na řece Tichvince a toto místo už nikdy neopustila.

Zástupy lidí z toho místa a okolí se shromažďovaly, aby ikonu uctily, a mnozí byli uzdraveni.

Na místě zjevení zázračné ikony byl postaven dřevěný chrám, který však několikrát vyhořel až do základů. Samotná ikona však nebyla ani v nejmenším poškozena.

Později byl postaven chrám kamenný a poblíž byl založen monastýr.

Po uzavření monastýru bolševiky za sovětské éry byla ikona uschována v Tichvinském muzeu místní historie. V listopadu 1941 ji Němci poslali do Pskova. V roce 1944 se ikona ocitla v americké okupační zóně Německa a později v Chicagu. V roce 2004 byla ikona znovu vrácena do Tichvinského monastýru.

Zázraky od Tichvinské ikony Matky Boží i nadále proudí na věřící, tak jako z pramene voda živá.

Tato ikona je pak zvláště proslulá mnoha uzdraveními nemocných dětí, a proto se před ní křesťané často modlí za spásu a zdraví kojenců.

Raduj se, Vládkyně, milostivá naše u Boha Zastánkyně!