Ctihodný Pavel Prostý (♰ 340)

památka 7. / 20. března

Byl to egyptský poustevník ze 4. století a jeden z nejznámějších žáků svatého Antonija Velikého. Svůj přívlastek získal pro svou hlubokou dobrosrdečnost, prostotu a naprostou bezelstnost.

Do svých 60 let žil jako prostý rolník v Egyptě. Proslavil se svou dobrotou a prostotou, laskavostí a velkými duchovními dary, kterých dosáhl ve stáří.

Když se dozvěděl o manželčině nevěře, opustil domov a odešel do pouště k velkému asketovi Antonijovi Velikému, aby se stal mnichem.

Ctihodný Antonij ho zpočátku odmítal kvůli jeho vysokému věku. Nechal ho stát tři dny před svou celou bez jídla a pití. Pavel však vše trpělivě a s pokorou vydržel.

Za svou bezmeznou poslušnost, pokoru a čisté srdce získal od Boha dar prozíravosti a schopnost vyhánět mocné běsy, se kterými si nevěděli rady jiní starci.

Když přivedli k ctihodnému Antonijovi posedlého mladíka, poslal nemocného ke ctihodnému Pavlovi se slovy: „Ti, kdo jsou velcí ve víře, mohou vyhánět jen malé běsy, ale pokorní, jako Pavel Prostý, mají moc nad knížaty běsů.“ Zemřel v Pánu v roce 340.

 Ctihodný abba Serapion Sindonita (♰ 4. stol.)

památka 7. / 20. dubna

Byl to ctihodný raně křesťanský egyptský mnich a asketa (4. století), který proslul jako vzor absolutního odevzdání se Bohu, nezištnosti, chudoby a nezměrného milosrdenství. Své přízvisko „Sindonita“ získal podle toho, že po celý rok nosil pouze jediný hrubý lněný plášť – sindon.

Neměl žádný jiný majetek, peníze, a dokonce ani vlastní mnišskou celu. Žil doslova jako „pták nebeský“. Nikdy nezůstával dlouho na jednom místě, neměl zásoby jídla a přespával tam, kde ho zastihla noc.

Jednou daroval svůj jediný plášť mrznoucímu žebrákovi a sám zůstal nahý. Když se ho lidé ptali, kdo ho svlékl, ukázal na evangelium, které držel v ruce, a řekl: „To!“. Později prodal i ono evangelium, aby z utržených peněz zaplatil dluh chudého muže a zachránil ho tak před vězením.

Jindy jistý řecký filosof chtěl vyzkoušet čistotu mnichova srdce a daroval mu zlatou minci. Serapion okamžitě šel k pekaři, vzal u něj jeden chléb a nechal mu celou zlatou minci. Odešel, aniž by řešil její skutečnou hodnotu nebo vrácení peněz.

Aby zachránil duše nevěřících, prodal sám sebe do otroctví rodině řeckých herců a komediantů. Svým svatým životem pak celou rodinu obrátil na křesťanskou víru. Když ho propustili na svobodu, peníze jim vrátil.

Později udělal totéž u rodiny heretiků (manichejců), které rovněž přivedl k pravé víře. Podle církevní tradice to byl právě ctihodný Serapion, komu se s Boží pomocí podařilo přivést k upřímnému pokání slavnou egyptskou nevěstku Taisii, která po rozhovoru s ním zcela změnila svůj život.

Byl neustálým poutníkem, pěšky doputoval přes Athény a Spartu až do Říma. Na sklonku života se pak vrátil do Egypta, kde v hlubokém stáří v pokoji zemřel.

 Ctihodná Taisie Egyptská (♰ 340)

památka 8. / 21. října

V Egyptě žila žena jménem Taisia (Thaïs),  která byla velká hříšnice. Již v útlém věku propadla životu ve smilstvu a stala se nevěstkou. Byla oslnivě krásná, a když jí bylo sedmnáct let, sama její matka ji umístila do nevěstince. Taisiina krása muže doslova přiváděla k šílenství; předháněli se v ucházení o její přízeň a nezřídka rozprodávali veškerý svůj majetek, jen aby získali prostředky k ukojení svého chtíče. Díky jejich štědrosti – kterou projevovali výměnou za její služby – Taisia brzy značně zbohatla.

Takto nejenomže sama porušovala Boží přikázání, ale učila a sváděla k tomu i druhé. A špatná pověst o jejích přestupcích se rozšířila široko daleko po celém kraji.

Když se tato pověst o ní dostala k uším ctihodného abby Serapiona ¹, rozhodl se přivést nevěstku k pokání a tím zachránit její duši i duše těch, které svedla.

Ctihodný se převlékl do světského šatu a vydal se do Alexandrie. Přišel do Taisiina domu, zdánlivě vyhledávaje její služby. Když přijala jeho platbu, lehla si na postel a pokynula mu. Ctihodný se jí zeptal, zda by se mohli schovat v nějaké tajné místnosti. Nevěstka odpověděla, že v těchto komnatách je nikdo z lidí neuvidí a před Bohem se nelze nikde schovat. Abba Serapion se jí pak zeptal, zda ví, že Bůh nejen vidí, ale také soudí a odměňuje každého podle jeho skutků. Taisia odpověděla, že to ví. Ctihodný abba zvolal: „Jestliže to všechno víš, proč hubíš samu sebe a syny lidské?“ Pak nevěstce odhalil účel své návštěvy. Ta mu padla k nohám v slzách a ptala se, co má dělat, aby se zachránila. Abba jí přikázal, aby šla s ním. Žena požádala o čas na sbalení. Potom shromáždila veškeré své bohatství a zapálila ho na hlavním náměstí v Alexandrii.

Abba Serapion ji následně vzal do ženského monastýru a nařídil jí, aby neustále zůstávala v malé cele. Dveře cely zapečetil olověnou pečetí a nechal jen malé okénko, kterým měla představená kajícnici každé dva dny poskytovat skromné jídlo. Také Taisii řekl, že není hodna vzývat jméno Boží a že má neustále opakovat jednu větu: „Pane Bože můj, jenž jsi mě stvořil, smiluj se nade mnou podle velikého milosrdenství svého.“

Uplynuly tři roky. Abba Serapion, jehož srdce překypovalo láskou a soucitem s kajícnými hříšníky, přišel za svatým Antonijem Velikým a poprosil ho, aby se pomodlil a zjevil mu, zda Pán přijal Taisiino pokání.

Svatý Antonij povstal se svými učedníky k modlitbě a po vroucí modlitbě se dostalo ctihodnému otci Pavlu Prostému ² takovéhoto vidění: v nebi, na bohatě zdobeném loži, ležel nepomíjející věnec; Poblíž stály na stráži tři panny s rozsvícenými lampami. Boží hlas Pavlovi zjevil, že toto lože je připraveno pro Taisii, protože Pán jí již odpustil.

Když abba Serapion uslyšel o tomto vidění, šel k Taisii a řekl jí, že nyní už může opustit svou celu. Svatá ho však požádala, aby jí dovolil zůstat v ústraní po zbytek svých dnů a plakat nad svými hříchy. Když asketa trval na tom, aby opustila celu, Taisia řekla, že během těch tří let nepřestala se slzami v očích myslet na své hříchy. Abba Serapion odpověděl, že právě proto jí Pán odpustil, a ne pro přísnost jejího odříkání.

Poté, co vyšla ze své uzavřené cely, prožila ctihodná již pouhých 15 dní a zesnula v Pánu, obklopena láskou a úctou zbožných panen v monastýru.

To se událo okolo roku 340.

_ 

¹ Ctihodný abba Serapion Sindonita (♰ 4. stol.). Památka 7./20. dubna. Byl to ctihodný raně křesťanský egyptský mnich a asketa (4. století), který proslul jako vzor absolutního odevzdání se Bohu, nezištnosti, chudoby a nezměrného milosrdenství. Své přízvisko „Sindonita“ získal podle toho, že po celý rok nosil pouze jediný hrubý lněný plášť – sindon. Neměl žádný jiný majetek, peníze, a dokonce ani vlastní mnišskou celu. Žil doslova jako „pták nebeský“. Nikdy nezůstával dlouho na jednom místě, neměl zásoby jídla a přespával tam, kde ho zastihla noc. Jednou daroval svůj jediný plášť mrznoucímu žebrákovi a sám zůstal nahý. Když se ho lidé ptali, kdo ho svlékl, ukázal na evangelium, které držel v ruce, a řekl: „To!“. Později prodal i ono evangelium, aby z utržených peněz zaplatil dluh chudého muže a zachránil ho tak před vězením. Jindy jistý řecký filosof chtěl vyzkoušet čistotu mnichova srdce a daroval mu zlatou minci. Serapion okamžitě šel k pekaři, vzal u něj jeden chléb a nechal mu celou zlatou minci. Odešel, aniž by řešil její skutečnou hodnotu nebo vrácení peněz. Aby zachránil duše nevěřících, prodal sám sebe do otroctví rodině řeckých herců a komediantů. Svým svatým životem pak celou rodinu obrátil na křesťanskou víru. Když ho propustili na svobodu, peníze jim vrátil. Později udělal totéž u rodiny heretiků (manichejců), které rovněž přivedl k pravé víře. Podle církevní tradice to byl právě Serapion, komu se s Boží pomocí podařilo přivést k upřímnému pokání slavnou egyptskou nevěstku Taisii, která po rozhovoru s ním zcela změnila svůj život. Byl neustálým poutníkem, pěšky doputoval přes Athény a Spartu až do Říma. Na sklonku života se pak vrátil do Egypta, kde v hlubokém stáří v pokoji zemřel.

Jméno abba Serapiona se uvádí v nejstarším řeckém textu Apophthegmata Patrum Aegyptiorum – Ἀποφθέγματα τῶν Πατέρων (Výroky pouštních otců). K záměně jmen došlo na začátku 6. století, kdy učený mnich Dionysius Exiguus překládal tento řecký text do latiny. Z literárních či teologických důvodů nahradil Serapiona známějším a autoritativnějším abbou Pafnutiem. Vzhledem k tomu, že latinský překlad (Vita Thaisis) se stal nesmírně populárním na Západě a zpětně ovlivnil i pozdější byzantské synaxáře (a skrze ně i slovanské texty), jméno Serapiona z běžného povědomí téměř vymizelo. Analýza nejstarších řeckých rukopisů Apophthegmata Patrum však jednoznačně potvrdila, že v původním textu byl uveden abba Serapion.

² Ctihodný Pavel Prostý (♰ 340). Památka 7. / 20. března. Byl to egyptský poustevník ze 4. století a jeden z nejznámějších žáků svatého Antonija Velikého. Svůj přívlastek získal pro svou hlubokou dobrosrdečnost, prostotu a naprostou bezelstnost. Do svých 60 let žil jako prostý rolník v Egyptě. Proslavil se svou dobrotou a prostotou, laskavostí a velkými duchovními dary, kterých dosáhl ve stáří. Když se dozvěděl o manželčině nevěře, opustil domov a odešel do pouště k velkému asketovi Antonijovi Velikému, aby se stal mnichem. Ctihodný Antonij ho zpočátku odmítal kvůli jeho vysokému věku. Nechal ho stát tři dny před svou celou bez jídla a pití. Pavel však vše trpělivě a s pokorou vydržel. Za svou bezmeznou poslušnost, pokoru a čisté srdce získal od Boha dar prozíravosti a schopnost vyhánět mocné běsy, se kterými si nevěděli rady jiní starci. Když přivedli k ctihodnému Antonijovi posedlého mladíka, poslal nemocného ke ctihodnému Pavlovi se slovy: „Ti, kdo jsou velcí ve víře, mohou vyhánět jen malé běsy, ale pokorní, jako Pavel Prostý, mají moc nad knížaty běsů.“ Zemřel v Pánu v roce 340.

 Ctihodný Sergij Poslušný,

Pečerský, z Blízkých jeskyní (13. stol.)

památka 7. / 20. října, 28. září / 11. října ve Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících v Blízkých (Antonijových) jeskyních a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských 2. neděli Velkého půstu

Přízvisko ctihodného Sergije, který spočívá v Antoniových jeskyních, stojí za naši pozornost. Ukazuje nám, že poslušnost je v křesťanském životě velkým úkolem – duchovním úsilím, které Pán oslavuje. Neboť on sám v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Flp 2,8).

O ctihodném otci je známo, že svůj asketický zápas vedl v Kyjevskopečerské lávře ve 12. a 13. století. Jeho přízvisko ukazuje příznačný rys jeho duchovního zápasu, který charakterizoval jeho duchovní život: zřeknutí se vlastní vůle a naprostou poslušnost vůči představenému monastýru.

Netlené ostatky svatého spočívají v Blízkých Antoniových jeskyních. Úctu k němu lze doložit řadou historických pramenů.

Na mapě Blízkých jeskyní z roku 1638 je označen jako „zbožný otec Sergij“; v roce 1661 jako „Sergij“; v roce 1703 jako „Sergij Pracovitý“; v roce 1744 jako „ctihodný Sergij Zátvorník“; od roku 1795 a po celé 19. století jako „ctihodný Sergij Poslušný“.

V 6. troparu 6. písně kánonu služby svatým z Blízkých jeskyní, který je obsažen v tištěném sborníku z roku 1763, se nacházejí tato slova modlitebního vzývání: „Nektarie Poslušný spolu se Sergiem, stejného smýšlení, jakožto ti, kteří odevzdali své duše pod jho Kristovy poslušnosti, skloňte svou modlitbou naši nepokornost pod jho poslušného Ježíše, abychom horlivě plnili Jeho přikázání.“

Vladyka Jevgenij (Bolchovitinov), metropolita kyjevský a haličský († 1837), uváděl pro svatého Sergije samostatnou památku 27. srpna, zatímco Filaret (Gumilevský), arcibiskup černigovský a nižynský († 1866), ji ustanovil na 7. října, na kdy připadá svátek svatých Sergije a Bakcha.

Tropar, hlas 3.

Napodobuje Kristovu poslušnost, pracoval jsi trpělivě pro Jeho jméno v každém poslušenství až do smrti, všemi ctěný Sergiji. Nyní jsi od Hospodina přijal odměnu za svou pracovitou poslušnost; k Němu se vždy modli za nás, kteří tě opěvujeme.

Svt. mučedník Dionýsios Alexandrijský, 

Veliký (♰ 264)

památka 5. / 18. října

Dionýsios se narodil v Alexandrii pohanským rodičům. Křesťanství přijal v dospělém věku pod vlivem Origena ¹, k němuž vždy choval hlubokou a upřímnou náklonnost. Sám Dionýsios však uvedl, že se „obrátil ke Kristu cestou svobodného zkoumání, když nestranně posuzoval lidská učení“. Poté, co po Origenovi převzal místo učitele v alexandrijské katechetické škole, se po smrti Herakla ² v roce 247 stal alexandrijským biskupem. Dionýsios i nadále četl a zkoumal spisy heretiků a jejich systémy odmítal teprve tehdy, až na základě osobního přesvědčení poznal jejich neudržitelnost a klamnou povahu.

Tento Dionýsův svobodný přístup k podobným záležitostem vyvolal obavy u jistého presbytera. Ten jej varoval, že důvěrné seznamování se s heretickými spisy – jelikož vytváří příležitost přivyknout si na mylné myšlenky – by mohlo mít škodlivý dopad na způsob uvažování dotyčného. Jako by v reakci na tuto obavu se Dionýsiovi dostalo vidění, v němž mu bylo zjeveno, že heretické spisy skutečně číst může, neboť je způsobilý takové věci náležitě posoudit. Bylo mu rovněž připomenuto, že právě tímto způsobem se mu v minulosti naskytla příležitost přivést druhé k obrácení na pravou víru.

„Přijal jsem toto vidění do své duše,“ říká Dionýsios, „neboť je v souladu s apoštolským příkazem určeným těm silným: Všecko zkoumejte, dobrého se držte – jinými slovy, učte se rozeznat pravou minci od padělku.“

Během krutého pronásledování křesťanů za vlády Decia byl Dionýsios zajat a vystaven mučení; avšak díky podivuhodnému zásahu Boží prozřetelnosti byl svým pronásledovatelům vyrván z rukou. Nejprve nalezl útočiště v tajném úkrytu a později byl poslán do mareotské pouště ³, kde zůstal tři roky odloučen od věřících. I nadále však o ně pečoval prostřednictvím dopisů a důvěryhodných presbyterů – vždy v duchu mírnosti a rozvážnosti, a přitom neochvějně stál v boji proti heretickému učení, které tehdy rozvracelo Církev. V dopise Novatianovi, jenž vyvolal nové rozkoly, Dionýsios napsal: „Není o nic méně slavné zemřít, abychom zabránili roztržení Církve, než zemřít, abychom se vyhnuli obětování modlám. Podle mého názoru je to první dokonce ještě významnější; neboť v druhém případě člověk umírá pro spásu vlastní duše, zatímco v prvním případě umírá pro dobro celé Církve.“

V roce 261, za vlády císaře Galliena, se Dionýsios vrátil do Alexandrie. Zde však na něj čekaly nové, těžké útrapy a strasti: ve městě nejprve vypukl krvavý občanský svár, po něm následoval hladomor a poté ničivá morová rána. Pro tohoto milujícího a velkodušného křesťanského pastýře byly tyto události osobním neštěstím. Věřícím i pohanům však věnoval stejnou měrou svou péči a starostlivost a k témuž vybízel i ostatní křesťany.

Ve svém dopise podává Dionýsios pozoruhodné svědectví o jednání křesťanů během veřejného neštěstí, které postihlo město: „Mnozí z našich bratří,“ píše, „vedeni hlubokou láskou, nedbali na vlastní život a mysleli jen na druhé. Odvážně navštěvovali nemocné, neustále jim sloužili a v Kristu o ně pečovali. Ochotně umírali po jejich boku, přebírali na sebe jejich utrpení – jako by na sebe stahovali samotnou nemoc – a s radostí je očišťovali od jejich ran.“

„Mnozí z těch, kteří s takovou oddaností pečovali o nemocné a navraceli jim zdraví, nakonec sami zemřeli... Takto našlo smrt pět našich nejlepších bratří – mezi nimi diákoni, presbyteři i někteří z nejvýznamnějších laiků. Taková smrt, pramenící ze zbožnosti a pevné víry, si v ničem nezadá s mučednictvím. Vlastníma rukama a na vlastních kolenou přijímali těla svatých, zavírali jim oči i ústa, nosili je na ramenou, omývali je a připravovali k pohřbu... Pohané naproti tomu jednali zcela odlišně. To je to, co znamená křesťanství. (Církevní dějiny Eusebia Pamphilia, 7. kniha, kapitola 22.)“

Ačkoliv byl po sedmnácti letech pastýřské služby tělesně zesláblý, duchovně zůstal až do samého konce bdělý. Dionýsios neúnavně bránil Církev před herezemi, které ji rozvracely, a významně tak přispěl k obnovení vnitřního míru. Vždy jednal v duchu lásky a mnohé se mu podařilo přivést k jednotě s Církví.

V roce 264 byl pozván na antiochijský sněm, svolaný proti Pavlu ze Samosaty ⁵. Jelikož se však již cítil velmi zesláblý, předložil svůj názor na Pavla pouze písemně a krátce nato, v roce 265, zemřel.

Dionýsios, v církevních dějinách známý jako „Veliký“, zanechal po sobě řadu spisů, v nichž se mimo jiné zabývá pohromami své doby, církevním řádem a výkladem Písma svatého. V jednom ze svých dogmatických pojednání o povaze věcí vychází Dionýsios ze struktury světa a člověka, aby poukázal na to, že celý vesmír je závislý na svrchovaně dobrém Bohu. Uvažuje takto: „Když se staví dům nebo město, kameny se samy nekladou do základů, ani nevzlétají vzhůru, aby vytvořily zdi; je to naopak stavitel, kdo každý z nich umisťuje na jeho pravé místo.“ Jak tedy lze naslouchat těm, kdo tvrdí, že tento přenádherný celek vznikl z atomů, že vznikl bez jakéhokoli záměru či myšlenky? Cožpak nejsou tyto neuspořádané atomy mnohem méně dokonalé než třeba pavouk, který svou práci vykonává s takovou pečlivostí? Jak může někdo lhostejně naslouchat tvrzení, že tento dům sestávající ze země a nebes, který je pro své rozumem nepochopitelné uspořádání nazýván kosmem (světem), získal svůj řád a strukturu z atomů pohybujících se bez jakéhokoli řádu, a že se navíc tento řád ve světě sám změnil? Kdo by mohl uvěřit, že takto stálé, pravidelné pohyby a cykly vzešly z nějakého bezcílného, chaotického hemžení? Kdo by mohl souhlasit s tím, že dokonalá harmonie nebes mohla vzniknout z prvků, které jsou zcela nesourodé a postrádají jakýkoli řád či soulad?“

__

¹ Órigenés. Órigenés, přezdívaný Adamantios, byl řecký křesťanský teolog, filozof a učenec. Patří k nejplodnějším autorům raně křesťanské éry a je považován za zakladatele biblické filologie. Přídomek „Adamantios“ (z řeckého Adamantios – „diamantový“ či „neoblomný“) si vysloužil pro svou pevnou víru, asketický život a neuvěřitelnou pracovní disciplínu. Jako první zavedl do teologie klíčové pojmy jako „boholidství“ (theanthrópos – θεάνθρωπος) a „hypostaze“. Ačkoliv byl jedním z nejvlivnějších raně křesťanských teologů a učenců, do svého myšlení začlenil prvky platonismu, které později církev prohlásila za herezi. Učil o preexistenci duší, všeobecném spasení a dalším. Samotný směr jeho následovníků se nazývá origenismus. Origenismus bylo učení vycházející z náboženského a filozofického smýšlení Órigenova a dále bylo rozvinuto jeho radikálními stoupenci. Konečné odsouzení origenismu spolu s anatémou uvalenou na samotného Órigena proběhlo na pátém všeobecném sněmu v roce 553. 

² Svt. Heraklas Alexandrijský (♰ 246). Památka 14. / 27. července. Bratr mučedníka Plútarcha (♰ 202). Zpočátku studoval v alexandrijské katechetické škole u Ammonia Sakka a později u Órigena, který jej ustanovil svým pomocníkem v této škole. Po Órigenově vyhoštění z Alexandrie převzal vedení školy sám Heraklas. V roce 230, byl rukopoložen na alexandrijského biskupa. Během své patnáctileté služby aktivně rozvíjel církevní život, světil biskupy a hájil čistotu víry. Ačkoli jej některé starobylé prameny občas označují za „mučedníka“, neexistují žádné spolehlivé důkazy o tom, že by zemřel násilnou smrtí. V roce 247 odešel v pokoji k Pánu a jako svého nástupce zanechal svého žáka, svatého Dionýsia Velikého.

³ Mareotská poušť. Dnes se toto území geograficky řadí pod Libyjskou poušť, přesněji pod její severovýchodní okraj v Egyptě. Samotná historická oblast se v moderní arabštině nazývá Mariut (či Maryut).

⁴ Novatianismus. Byla hereze III. –VII. století, která své jméno dostala podle učení Novatiana (Novaciána), římského presbytera a pozdějšího vzdorpapeže, který se vzbouřil proti přijímání zpět do Církve těch, kteří od ní dříve v čase pronásledování odpadli. Novatianus a novatiáni hlásali, že Církev je společenstvím svatých a všichni, kdo po křtu padli a spáchali smrtelné hříchy, z ní musí být vyvrženi a v žádném případě nemohou být přijati zpět. Církev nemůže odpustit těžkým hříšníkům; pokud jim odpustí a přijme je zpět, pak se sama stane nečistou a přestane být svatou. Opačný názor a také postoj milosrdenství, opětovného přijetí padlých a kajících se zpět do Církve, zastávali svt. Kornélius, papež římský (♰ 253), společně se svt. Kypriánem Kartágenským (♰ 258), který na rozkol Novatiana reagoval svým slavným spisem O jednotě Církve.

⁵ Antiochijský sněm v roce 264. Byl místní sněm, který byl svolán jako vůbec první z řady sněmů k projednání případu Pavla ze Samosaty, tehdejšího biskupa v Antiochii. Proti Pavlu ze Samosaty byl tento sněm svolán ze dvou hlavních důvodů. Teologická hereze: Pavel popíral věčné božství Ježíše Krista a Svatou Trojici. Tvrdil, že Ježíš se narodil jako obyčejný člověk a teprve při křtu do něj sestoupila božská síla (Logos), čímž ho Bůh „přijal za svého syna“ (tzv. adopcianismus). Pro Církev to bylo nepřijatelné popření Kristova božství. Arogance a světský životní styl: Pavel zastával vysoký politický úřad v Palmýrské říši a choval se spíše jako světský vládce než jako duchovní. Byl obviňován z korupce, obohacování se na úkor církve, a dokonce z toho, že si nechal v chrámu postavit trůn a najímal si lidi, kteří tleskali jeho kázáním. Sněm v roce 264 sice Pavlovy názory odsoudil, ale sám Pavel byl velmi obratný řečník a diplomat. Slibem, že své názory změní, tehdy přítomné biskupy (mezi nimiž byl i slavný Řehoř Divotvůrce) oklamal, takže k jeho definitivnímu sesazení došlo až na dalším sněmu v roce 268.

 Svatá mučednice Charitina (♰ 304)

památka 5. / 18. října

Svatá Charitina osiřela v útlém věku, poté byla vzata do výchovy jedním zbožným mužem jménem Klaudius. Klaudius si Charitinu zamiloval jako vlastní dítě a s láskou o ni pečoval. Když dospěla, tato čistá, tichá a pokorná dívka zatoužila zasvětit svůj život výhradně Kristu. Naplněna upřímnou vírou a vroucí láskou k Bohu žila svatá Charitina v ústraní, ve zvlášť pro ni připravené cele. Zde se věnovala půstu, modlitbě a četbě Božího slova, čímž se stala pro všechny příkladem opravdové křesťanské víry a Bohu milého života. Tato svatá dívka pak svým příkladem, přivedla ke Kristu mnoho nevěřících.

Za vlády císaře Diokleciána vypuklo pronásledování křesťanů. Císařský místodržící Dometian, správce oblasti, kde žila svatá Charitina, nařídil Klaudiovi, aby mu ji poslal k výslechu. Ačkoliv byl Klaudius hluboce zarmoucen, musel ustoupit hrubé síle a vydal svatou pannu vojákům, kteří si pro ni přišli.

Svatá ho utěšovala slovy: „Propusť mě, můj pane; nermuť se, nýbrž raduj se, neboť za tvá i svá vlastní prohřešení se stanu Bohu příjemnou obětí.“

Klaudius se s ní se slzami v očích loučil a prosil ji, aby se za něj přimlouvala před trůnem nebeského Krále. Dometian se Charitiny zeptal, zda je pravda, že je křesťankou a že k této víře přivádí i druhé. Svatá odpověděla, že křesťankou skutečně je a že ty, kteří zbloudili, přivádí ke Kristu. Na příkaz místodržícího byla poté svatá panna krutě zbičována a následně v železných řetězech předvedena před soudce – konzulára. Ten se snažil Charitinu přesvědčit, aby přinesla oběť pohanským bohům, a za neposlušnost jí hrozil krutými mukami. Svatá panna se však utrpení nebála; pevně a odvážně vyznala víru v svého Krista, a dokonce svého trýznitele vybízela, aby zanechal uctívání svých nesmyslných pohanských bohů. Soudce se Charitině vysmál a nařídil, aby jí ostříhali vlasy. Stal se však zázrak: na místě ostříhaných vlasů okamžitě vyrostly nové, ještě hustší a krásnější než dříve. Soudce poté poručil přinést žhavé uhlí a nasypat je svaté mučednici na hlavu. Svatá to vše snášela a pomoc hledala u Boha.

Pán, který kdysi v Babyloně uchránil mládence uprostřed plamenů nezraněné, dopřál úlevu i této svaté trpitelce. Mučitel, rozzuřený tímto úkazem, nařídil, aby byla podrobena ještě krutějším mukám. Poručil rozžhavit ostrá železa a jimi probodnout prsa svaté Charitiny. Poté vzal hořící svíce a přikázal jimi pálit boky mučednice. Svatá to vše snášela a, hoříc láskou ke Kristu, neustále vyznávala Jeho svaté jméno. Následně mučitel vydal rozkaz, aby byla mučednice topena v moři. Cestou k moři se Charitina vroucně modlila k Bohu:

„Děkuji Ti, Pane, Bože můj,“ modlila se světice, „že pro Tvé svaté jméno, poté, co jsem byla sežehnuta ohněm, nyní projdu mořskou vodou. Dej, ať v den vzkříšení zjevím se před Tebou čistá. A nyní na mně učiň své divy, aby Tvé svaté jméno bylo oslaveno na věky.“

Když byla mučednice přivedena k moři, uvázali jí kolem krku těžký kámen a vhodili ji do hlubin. Svatá mučednice se však zázračně osvobodila, vystoupila na hladinu a kráčela po vodě, jako by to byla pevná zem.

Když došla na břeh, přistoupila ke svému mučiteli a řekla: „Poznej nyní moc Krista mého a uvěř v Něho!“

Soudce, ohromen úžasem, nemohl dlouho ze sebe vydat ani slovo. Potom svatou Charitinu nazval čarodějnicí a nařídil, aby byla obnažena a přivázána ke kolu. Kolem měli otáčet tak, aby tělo mučednice bylo trháno ostrými noži a meči, které byly upevněny nad ním. Přitom mělo být tělo svaté mučednice spalováno žhavým uhlím. Avšak z Božího příkazu se kolo stalo nepohyblivým, ruce mučitelů ochably a žhavé uhlí uhaslo. Poté soudce nařídil, aby svaté Charitině vytrhali nehty na rukou i na nohou. Svatá to vše vytrpěla. Nakonec se krutý tyran rozhodl, že zneuctí panenství svaté mučednice. To však Bůh nedopustil. Skrze modlitbu svaté panny přijal její čistou duši do svých nebeských příbytků. Soudce poté nařídil, aby naplnili pytel pískem, vložili do něj Charitinino tělo a pytel vhodili do moře.

O tři dny později byly ostatky svaté mučednice vyplaveny na břeh. Klaudius, vychovatel svaté panny, pohřbil její ctihodné tělo. Stalo se tak v Amisu v Pontu, okolo roku 304.

Ctihodný Damián presbyter, uzdravitel (♰ 1070), Jeremiáš (♰ 1070) a Matouš (♰ 1088) jasnovidní, Pečerští, z Blízkých jeskyní

památka 5. / 18. října, 28. září / 11. října ve Sboru ctihodných otců Kyjevskopečerské lávry spočívajících v Blízkých (Antonijových) jeskyních a také ve Sboru všech ctihodných otců Kyjevskopečerských 2. neděli Velkého půstu

 

Ctihodný Damián, jak píše ctihodný Nestor letopisec (♰ 1114), horlivě následoval život a pokoru ctihodného otce Theodosia (♰ 1074). Mnozí vydali svědectví o jeho ctnostném způsobu života, poslušnosti a pokoře vůči všem. Zejména ti, kteří s ním sdíleli mnišskou celu, viděli jeho mírnost a to, jak bděl po celou noc, pilně četl knihy a neustále se vracel k modlitbám. A ještě mnoho dalšího říkali o tomto svatém muži.

Presbyter a divotvůrce Damián byl tak přísným postníkem, že až do své smrti nepožíval nic jiného než chléb a vodu. Když přinášeli do monastýru k blaženému Theodosiovi jakkoli nemocné dítě nebo byl přiveden dospělý trpící nějakým neduhem, Theodosij vyzval Damiána, aby nad trpícím přečetl modlitbu. A Damián bez prodlení vykonal modlitbu, dotyčného pomazal olejem a příchozím se dostalo uzdravení.

Nakonec však těžce onemocněl a blížil se ke konci svého života. „Pane Ježíši Kriste!“ takto se tehdy modlil, „učiň mě hodným, abych byl spoluúčastníkem slávy Tvých svatých; neodlučuj mě, ó Vládce, od mého otce a učitele, ctihodného Theodosia.“ Zatímco se takto modlil, náhle se u jeho lůžka ukázal blažený Theodosij, objal ho, s láskou jej políbil a řekl: „Synu můj! To, oč jsi prosil Pána, proto jsem byl nyní vyslán, abych ti oznámil, že tvá prosba bude vyslyšena; budeš připočten ke svatým a spolu s nimi budeš přebývat v království nebeského Vládce a v onom světle budeme spolu.“ Když toto dořekl, stal se neviditelným. A protože Damián neviděl Theodosia, že by dveřmi vešel, a toho, kdo se zjevil na místě před ním a na témže místě se stal neviditelným, pochopil Damián, že to bylo zjevení od Boha.

Potom zavolal svého pomocníka a poslal ho, aby přivedl blaženého Theodosia. Když blažený krátce nato dorazil, Damián se ho s radostnou tváří zeptal: „Otče! Stane se to skutečně tak, jak jsi mi to slíbil, když ses tu před chvílí zjevil?“ Blažený Theodosij, nevěda, co se stalo, odpověděl: „Synu, nevím, o jakém slibu to mluvíš.“ Damián poté vylíčil, jak se modlil a jak se mu zjevil sám ctihodný.

Theodosij vyslechl jeho slova, lehce se pousmál, uronil několik slz a řekl: „Synu, stane se to tak, jak ti to slíbil onen anděl, který se ti zjevil v mé podobě.“ Když se pak shromáždili bratři, rozloučil se s nimi a v pokoji pak odevzdal svou duši do Božích rukou, když andělé přišli, aby ji přijali.

Poté blažený Theodosij nařídil, aby zaznělo bilo (dřevěná či kovová deska sloužící jako klepadlo namísto zvonu), a takto byli svoláni ostatní bratři. Ti pak vzali jeho ctihodné tělo a s náležitou úctou a za zpěvu modliteb uložili na místě, kde jsou pohřbeni všichni bratři.

Z tohoto zápisu vyplývá, že ctihodný Damián zesnul dříve než ctihodný Theodosij, pravděpodobně okolo roku 1070. Podle rukopisných kalendářů svatých připadá den jeho zesnutí na 5. října. Jeho ostatky spočívají v Antoniových jeskyních.

O ctihodném Jeremiášovi pak píše Nestor ve svém letopisu takto: „Byl také jiný další bratr jménem Jeremiáš, který pamatoval pokřtění naší země. Tomu byl dán Bohem dar: dokázal předvídat věci budoucí. Pokud u někoho vycítil zlé myšlenky, dotyčného v soukromí napomenul a nabádal ho, aby se měl na pozoru před ďáblem. Když chtěl některý z bratří opustit monastýr, Jeremiáš k němu přistoupil, rozpoznal jeho úmysl, pokáral takovouto myšlenku a nabídl útěchu. A jestliže předpověděl, že někoho potká něco – ať už milého, nebo nemilého – slova tohoto starce se vždy vyplnila.“ Jelikož si ctihodný Jeremiáš pamatoval pokřtění naší země v roce 988 a žil v době, kdy byl představeným monastýru ctihodný Theodosij, lze – za předpokladu, že zemřel okolo roku 1070 – usuzovat, že se dožil přibližně 90 let. Jeho ostatky spočívají v jeskyni svatého Antonija.

„Byl tam také starec Matouš,“ píše ctihodný Nestor. „Měl dar jasnozřivosti. Jednou, když stál na svém obvyklém místě v chrámu, pozvedl zrak a podíval se na bratry, kteří tam stáli a zpívali po obou stranách. I spatřil běsa v podobě Lecha ¹, v drahém plášti, jak nese bodláčí. Procházel mezi bratry a vytahoval bodláčí zpoza záhybů svého pláště a házel je po jednom nebo druhém z bratrů. Pokud se bodláčí na některého ze zpívajících přichytilo, dotyčný bratr brzy ztratil soustředění a rozptýlil se. Potom pod nějakou záminkou opustil chrám, odešel do své cely, usnul a nevrátil se, dokud bohoslužba neskončila. Pokud však démon hodil bodláčí po někom, ale to se nepřichytilo, bratr vytrval ve zpěvu a do své cely odešel teprve tehdy, když skončila jitřní bohoslužba. Když to starec uviděl, vyprávěl o tom svým bratrům.“

Tento starec uviděl ještě následující: podle svého zvyku, když se bratři po skončení jitřní před úsvitem vraceli do svých cel, opouštěl starec chrám jako poslední. Jednou, když vyšel z chrámu, posadil se k odpočinku poblíž bila, kterým se mniši svolávali k modlitbě, neboť jeho cela se nacházela o něco dále od chrámu. Náhle uviděl od brány přicházet zástup. Když vzhlédl, spatřil postavu jedoucí na praseti, doprovázenou dalšími, kteří kráčeli vedle. „Kam jdete?“ zeptal se starec. Běs sedící na praseti odpověděl: „Za Michailem Tolbekovičem.“ Starec se přežehnal a odešel do své cely. Za svítání pak řekl svému pomocníkovi, aby zjistil, zda je tento Michail ve své cele. Ten mu řekl, že po skončení jitřní přelezl plot a odešel. Ctihodný o tom promluvil s igumenem a ten Michaila napomenul.

Za života tohoto starce zesnul Theodosij a igumenem poté byl Štěpán a po něm Nikon, to vše ještě za života onoho starce. Jednou během jitřní vzhlédl, chtěje spatřit igumena Nikona, avšak na jeho místě uviděl sedět osla; pochopil tak, že igumen na bohoslužbu nepřišel. Stalo se, že onoho dne igumen nemohl přijít na jitřní kvůli monastýrským záležitostem. Když se však dozvěděl o vidění ctihodného Matouše, hořce litoval a hned činil pokání. A od té chvíle, bez ohledu na okolnosti, již nikdy nevynechal jedinou bohoslužbu.

Tomuto starci se dostalo i mnoha dalších vidění, a tím, že se o ně dělil s bratřími, přispíval k jejich duchovnímu užitku a poučení. Nakonec v tomto monastýru ve vysokém věku zesnul v Pánu. K jeho blaženému zesnutí došlo okolo roku 1088. Jeho ostatky spočívají v jeskyni svatého Antonija.

Tropar, hlas 1.

Osvítivše svá srdce světlem Kristových přikázání, rozptýlili jste temnotu vášní a stali se tak příbytkem Nejsvětější Trojice, trojice otců Damiáne, Jeremiáši a Matouši. Přijavše od Ní blahodať, nemocné uzdravujete, budoucí předvídáte a spolu s anděly prosíte Krista Boha, abychom i my získali podíl mezi svatými.

_

¹ Lechy byli dříve nazýváni Poláci