Ctihodný Theofan Nový, igumen dochiarský,

divotvůrce (XVI. stol.)

památka 19. srpna / 1. září

Ctihodný Theofan se narodil na začátku XVI. století ve městě Ioánnina v severozápadní části Řecka. Pocházel ze zbožné rodiny a už brzy v mládí odešel do monastýru Dochiar ¹ na Svaté hoře Athos.

Theofan vedl život, který sloužil jako příklad každé svaté ctnosti, zejména lásky k bratřím v Kristu. Z tohoto důvodu ho mnišské bratrstvo monastýru v roce 1560 zvolilo představeným – igumenem. Duchovní stádo, které mu bylo svěřeno, vedl v Bohu moudře, a to tak, že raději sám ukazoval svůj příklad života dle evangelia, než aby dával těžká břemena kárání a výčitek druhým.

Po nějaké době se svatý dozvěděl, že jeho synovec byl zajat Turky a odveden do Konstantinopole. V obavě, že by mladý muž mohl být donucen zříci se své křesťanské víry, vydal se za ním do hlavního města. Jako odměna za jeho nadlidské úsilí se mu podařilo díky Bohu synovce osvobodit. Poté ho vzal s sebou na Svatou horu, kde ho navzdory jeho nízkému věku postřihl na mnicha. Tehdy však bratři z monastýru, obávající se pomsty Turků, začali na svatého reptat a on, nechtěje být příčinou svárů, odešel okolo roku 1570 společně se svým synovcem z monastýru Dochiar.

Opustil Svatou horu Athos a odešel do skitu svatého Jana Křtitele ², nedaleko města Veria ležícího na úpatí pohoří Vermion. Tam za nějaký čas opětovně zazářil jas jeho ctností a jeho spásonosná poučení přilákala velké množství horlivých zastánců zbožnosti, kteří žádali svatého, aby je postřihl na mnichy a vedl je v duchovním životě. Ctihodný uspořádal mnišský život nového bratrstva tohoto skitu podle tradice Svaté hory Athos a nechal zde postavit chrám ke cti Matky Boží. Když jeho synovec dosáhl věku duchovní zralosti, nechal jej duchovně spravovat monastýr jako představeného bratrstva. Sám se pak uchýlil na okraj města Nausa, kde založil nový monastýr s chrámem ke cti svatých archandělů ³. Věřící této části Makedonie čerpali velký užitek z přítomnosti tohoto pramene svatosti ctihodného Theofana. U něj mohli najít útěchu a pomoc ve zkouškách té doby, kdy byl křesťanský lid zotročen pod muslimským jhem. Mnozí z nich pak následovali ctihodného na jeho mnišské cestě života. Po nějakém čase se svatý Theofan vrátil do Verie, aby navštívil bratry v monastýru a poskytl jim otcovské poučení v jejich duchovním zápase. Zbytek svých dnů pak prožil v tomto monastýru, kde se dožil vysokého věku.

Poté, co mu byl zjeven čas jeho smrti, shromáždil všechny bratry, aby jim dal poslední poučení a znovu je povzbudil k tomu, aby usilovali o blaho zaslíbené ve věčném životě. Poté odevzdal ducha svého Bohu, vzdávaje Mu přitom díky za vše.

Jeho svaté ostatky byly uloženy v monastýru Veria ve skitu svatého Jana Křtitele, s výjimkou hlavy, která byla přenesena do monastýru Naoussa. Po zničení tohoto monastýru (1822) byly svaté ostatky přeneseny do města Naoussa, kde dodnes zůstávají hojným pramenem duchovní blahodati a uzdravení.

_

¹ Monastýr Dochiar – Μονή Δοχειαρείου. Řecký pravoslavný mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, desátý v hierarchii athoských monastýrů. Monastýr se nachází na jihozápadním pobřeží poloostrova Athos, čtvrť hodiny chůze od monastýru Xenofont. Hlavní chrám je zasvěcen svatým Archandělům a byl postaven za císaře Nikefora I. ctihodným Euthymiem. Monastýrský svátek se koná v den Sboru archanděla Michaela a dalších nebeských beztělesných mocností (9. / 21. listopadu).

² Monastýr svatého Jana Křtitele Veria – Μονή Τιμίου Προδρόμου Βέροιας. Je jeden z nejvýznamnějších mnišských příbytků (tzv. skitů) v oblasti kolem řeckého města Veria – Βεροίας v oblasti Střední Makedonie. Tento monastýr se tyčí na strmých skalách vysoko nad řekou Aliakmonas. Monastýr má hluboké historické i duchovní kořeny a prošel obdobím velkého rozkvětu i ničivých ran. V bratrstvu monastýru v minulosti působila řada významných svatých, jako byl místní svatý ctihodný Antonij Nový, Verijský divotvůrce (10. století), ctihodný Athanasios Meteorský (zakladatel slavného monastýru Velká Meteora ve 14. století), svt. Řehoř Palama (na počátku 14. století) nebo ctihodný Dionýsios Olympský (v 16. století). V roce 1822, během řeckého boje za nezávislost, byl monastýr zcela vypálen Osmany. Jako zázrakem přežila pouze jeskynní kaple Proměnění Páně s nástěnnými malbami z 18. století. Okolo roku 1835 byl monastýr kompletně obnoven do dnešní podoby. Monastýr je dodnes cílem mnoha poutníků.

³ Monastýr Svatých Archandělů v Nausse – Μονή Ταξιαρχών Νάουσας. Tento monastýr založil na konci 16. století sám svatý Theofan Nový poté, co odešel z monastýru ve Verii. Postavil zde chrám zasvěcený svatým archandělům. Podle dochovaných zřícenin šlo ve své době o velmi rozsáhlý a významný monastýrský komplex. Svatý Theofan z tohoto místa duchovně vedl mnichy obou svých monastýrů (ve Verii i v Nausse). Monastýr byl kompletně zničen a vypálen Osmany v dubnu 1822 během řeckého boje za nezávislost, kdy bylo celé město Naoussa zmasakrováno. Dnes z monastýru zbyly pouze malebné zříceniny nacházející se jihozápadně od města Naoussa. Samotná vzácná čestná hlava ctihodného Theofana, která se po zničení monastýru zachránila, je dnes trvale uložena v Naousse v chrámu, který je zasvěcen přímo ctihodnému (ctihodný Theofan je dodnes hlavním patronem celého města).

 

Svatý mučedník presbyter Maxim Gorlický (♰ 1914)

památka v den mučednické smrti 24. srpna / 6. září

Svatý mučedník Maxim Sandowycz (polsky Maksym Sandowycz, rusínsky Максим Тимофеевич Сандович) se narodil v roce 1882 ve vesnici Zdynia v Haliči, tehdy součásti Rakouska-Uherska (nyní Polsko), v rodině uniatského žalmisty Timoteje a jeho ženy Kristíny.

Získal dobré vzdělání, nejprve v základní škole, poté na střední škole. Vyznačoval se zbožností a jeho přáním bylo vstoupit do kláštera s přísnými pravidly, aby se mohl plně oddat Bohu. Když Maxim ukončil čtvrtou třídu gymnázia, vstoupil do uniatského kláštera řádu baziliánů v Krechově. Jenže tam nenašel to, co hledal, a po třech měsících klášter opustil.

V roce 1904 se dvaadvacetiletý Maxim rozhodl odstoupit od unie. Aby se mohl vrátit k pravoslaví, musel tajně opustit Rakousko-Uhersko. Rakousko-uherské úřady konvertity k pravoslaví tvrdě pronásledovaly a považovaly to za „politickou zradu“ a rusofilii. Maxim překročil hranice Ruské říše a zamířil do Počajevské lávry, která se tehdy nacházela těsně za rakouskými hranicemi. Tam konečně našel to, co už dlouho hledal. Vrátil se k Pravoslaví a stal se poslušníkem v Počajevské lávře, kde většinou pracoval v monastýrské tiskárně.

Když monastýr navštívil přeosvícený Antonij (Chrapovický), tehdy biskup volyňský a žitomirský, byl mu Maxim představen jako vzorný poslušník. Vladyka Antonij mu věnoval dlouhé rozhovory a radil mu odejít do duchovního semináře v Žitomiru, což nakonec Maxim udělal. Svůj návrat k pravoslaví potvrdil i ukončením semináře s vyznamenáním.

V roce 1911 se Maxim oženil s Pelagií Hryhoruk, dcerou pravoslavného kněze z Nového Berezova u Hajnówky. 17. listopadu téhož roku byl Maxim rukopoložen na kněze vladykou Antoniem (Chrapovickým). Vladyka Antonij mu nabídl pastorační práci v Kyjevské eparchii, ale otec Maxim byl odhodlán vrátit se do vlasti, do země Lemků, mezi nimiž rostlo a šířilo se hnutí za návrat z unie k Pravoslaví. Chtěl se věnovat misijní práci mezi lidmi, kteří mu byli tak blízcí.

Svou pastorační službu zahájil v Grabu nedaleko své rodné vesnice. Tam poprvé od založení unie na Podkarpatské Rusi v roce 1646 sloužil pravoslavnou božskou liturgii. Když pak ale navštívil svou rodinu, byl zatčen a odsouzen k vysoké pokutě a osmi dnům vězení. Navzdory tomu však pokračoval ve službě v sousedních vesnicích, což vedlo k dalším sankcím proti němu a dalším pravoslavným křesťanům, kteří mu pomáhali.

V březnu 1912 byl pak pro svou službu pravoslavného kněze otec Maxim uvězněn ve Lvově. Jeho soud trval dva roky. Obviňovali ho z pravoslavného vyznání, užívání církevněslovanských liturgických knih a spolupráce s Ruskem, nepřítelem Rakouska-Uherska.

Na všechna obvinění soudu odpovídal: „Mou jedinou politikou je svaté evangelium.“ Navzdory četným falešným svědectvím, špatnému zacházení, izolaci a všemožnému trýznění byl nakonec v červnu 1914 osvobozen a jako velmi nemocný se vrátil do své vesnice.

V srpnu téhož roku však rakousko-uherské úřady otce Maxima spolu s jeho těhotnou manželkou, otcem a několika pravoslavnými spoluobčany znovu zatkly. Byli uvězněni v Gorlicích. 6. září 1914 soudce odsoudil otce Maxima k trestu smrti bez soudu. Byl odveden z cely a popraven zastřelením na vězeňském nádvoří před očima své rodiny. Svatý mučedník Kristův padl k zemi a zvolal: „Ať žije svaté Pravoslaví!“

Tělo svatého mučedníka bylo pohřbeno v příkopu za gorlickým hřbitovem, kde se obvykle pohřbívali ti, kteří si křesťanský pohřeb nezasloužili. Jeho nejbližším příbuzným bylo odepřeno právo se pohřbu zúčastnit. Až v roce 1922 bylo na žádost jeho otce, který byl stejně jako matuška Pelagie vězněn v koncentračním táboře Thalerhof, tělo kněze vyzdvihnuto z hrobu, uloženo do kovové rakve a pohřbeno na hřbitově v jeho rodné vesnici Zdynia.

Otec Maxim byl jedním z prvních pravoslavných misionářů mezi Lemky v Rakousko-Uhersku. Jeho smrt vedla ke spontánnímu návratu Lemků k Pravoslaví. Záhy se průkopníky tohoto hnutí staly vesnice Tylawa a Trzciana. Toto hnutí mělo následně velký ohlas i v celé Evropě. Pravoslavní Lemkové vždy považovali otce Maxima za národního hrdinu, bojovníka za nezávislost a svého duchovního otce. Na jeho počest vznikaly písně a básně. Lemkové umisťovali do svých domovů malé portréty svého patrona. Po druhé světové válce se začaly objevovat ikony mučedníka i v pravoslavných kostelech. Na památku mučednické smrti otce Maxima Lemkové konali poutě k místu jeho odpočinku.

V meziválečném období, 9. září 1934, u příležitosti 20. výročí mučednické smrti otce Maxima, byl v obci Czarne v Lemkovské oblasti vztyčen pomník svatému. Tento pomník inicioval kněz Konstantin Gavrilkov a oslav se zúčastnil biskup Simon (Ivanov), delegát metropolity Dionysia (Valedynského). O rok později bylo v obci založeno církevní bratrstvo otce Maxima.

Obzvlášť slavnostně bylo připomenuto 70. výročí mučednické smrti otce Maxima ve Zdyni. Po božské liturgii, kterou sloužil arcibiskup přemyšlský a novosondecký Adam (Dubec), se všichni přítomní vydali v průvodu z chrámu ke hrobu otce Maxima, kde byla odsloužena panychida.

O dva roky později arcibiskup Adam požehnal základní kámen nového chrámu Svaté Trojice v Gorlicích, který měl sloužit jako památník mučednické smrti otce Maxima a symbol věrnosti Lemků víře svých předků. Tento chrám byl postaven s pomocí Lemků z Ameriky a vysvěcen v roce 1991. O tři roky později byla na budově okresního soudu v Gorlicích, kde kdysi sídlila věznice, instalována skromná pamětní deska: „Zde 6. září 1914 zemřel mučednickou smrtí otec Maxim Sandowycz, syn lemkovské země, poté, co byl zastřelen rakouskými četníky. V den 80. výročí jeho smrti – lemkovští věřící.“

Rozhodnutím Svatého synodu Polské pravoslavné církve ze 7. července 1994 byl mučedník Maxim Sandowycz připočten do zástupu svatých. Jednalo se o první kanonizaci svatého v historii Polské autokefální pravoslavné církve.

V roce 2007 byly svaté ostatky mučedníka slavnostně přeneseny do chrámu Svaté Trojice ve městě Gorlice, kde se nacházejí dodnes.

 

Památka dvou set bohonosných otců

Třetího všeobecného sněmu v Efesu 431

památka 9. / 22. září

Budoucí hereziarcha ¹ Nestorios ², který v Antiochii získal slávu zbožného křesťana a talentovaného řečníka, byl císařem Theodosiem II. mladším, povolán do Konstantinopole a v roce 428 povýšen do hodnosti patriarchy.

Zpočátku se projevoval jako přísný obránce křesťanské věrouky a horlivý odpůrce ariánských ³ a pelagiánských ⁴ herezí. Po nějaké době však Nestorios začal učit, že Kristus nesjednocuje božskou a lidskou přirozenost v jediné osobě, že je prostě zbožštěný člověk, a proto se i Přesvatá Panna Marie nemůže a nesmí nazývat Bohorodicí.

Aby bylo toto lživé učení usvědčeno ve svém klamu, aby se ukončil rozpor mezi vůdci slavných církví a posílilo se pravoslavné učení, rozhodl se císař Theodosios II. svolat všeobecný sněm. Nestorios, na jehož stranu se Theodosios v té době postavil, sám požádal o svolání všeobecného sněmu, přesvědčen, že jeho učení jako správné zvítězí. Sněm se uskutečnil v Efezu na Svatou Padesátnici roku 431.

Z velké části díky apoštolské práci a oduševnělým spisům svt. Cyrila, arcibiskupa alexandrijského (♰ 444), svatí otcové, kteří se na sněmu shromáždili, Nestoriovo heretické učení nakonec vyvrátili a utvrdili pravoslavné Vyznání víry prvních dvou sněmů. Jasně prohlásili, že Pán náš Ježíš Kristus skutečně přijal plnost lidské přirozenosti, aby nám všem otevřel možnost opravdové jednoty s Jeho Božskou přirozeností prostřednictvím zbožštění.

Sněm stanovil osm pravidel. Mezi nimi, kromě odsouzení nestoriánské hereze, byl nejdůležitější úplný zákaz nejen sestavování nového, ale i doplňování nebo zkracování, byť jen o jediného slova, ve Vyznání víry ustanoveném na prvních dvou všeobecných sněmech (7. pravidlo).

Spolu s Nestoriovými bludy byla odsouzena i pelagiánská hereze, která se objevila na Západě. Odsouzení pelagiánské hereze bylo vyneseno již v roce 418 na místním sněmu v Kartágu a potvrzeno na třetím všeobecném sněmu.

___________

¹ Hereziarcha. Pojmenování pro zakladatele hereze (mylného učení, které není v jednotě s obecnou vírou církve) nebo jejího hlavního šiřitele, který je uctívaný stoupenci jako vůdce. Mezi hereziarchy, vůdce heretických učení, patří zakladatelé stejnojmenných herezí: Arius – arianismus, Nestorius – nestorianismus, Eutyches – eutychianismus (monofyzitismus), Pelagius – pelagianismus.

² Nestorios. Nestorios. Zakladatel christologické hereze, představitel antiochijské teologické školy. Konstantinopolský arcibiskup v letech 428–431. Jeho učení, nestoriánství, v sobě zahrnovalo některé prvky heretického učení Aria, odsouzeného na prvním všeobecném sněmu v roce 325, který odmítl božskou podstatu Ježíše Krista. Hlavním dogmatickým rozdílem mezi nestoriánstvím a pravoslavím je umenšení a znevážení božské přirozenosti Ježíše Krista. Kristus podle tohoto učení nebyl Bůh, ale člověk, ve kterém Bůh žil. Přičemž božská a lidská přirozenost v něm byly jedna od druhé odděleny. V souvislosti s tímto názorem je Kristova matka nestoriány považována ne za Bohorodici, ale za Kristorodici a není předmětem úcty. Na třetím všeobecném sněmu v roce 431 bylo Nestoriovo vyznání víry odsouzeno jako hereze, on sám byl vyhoštěn a jeho knihy byly spáleny.

³ Arianismus, ariánství. Křesťanská hereze 4. – 5. století. Vznikla v pozdní římské říši a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijském knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha Otce s Bohem Synem. Podle učení Aria je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem Otcem je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea) poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzeni a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase povoláni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

⁴ Pelagianismus. Pelagianismus bylo učení pojmenované podle Pelagia, teologa keltského původu. Toto jeho učení pojednávalo o vztahu blahodati a svobodné vůle při spáse člověka; byla to jedna z nejvlivnějších herezí Západu. Pelagianismus byl odsouzen na III. všeobecném sněmu (431).

Svt. Irenej, biskup města Lugdunum (♰ 202)

památka 23. srpna / 5. září

Svatý Irenej, jeden z velkých Otců církve, se narodil ve Smyrně a byl žákem svt. muč. Polykarpa ze Smyrny (♰ 155). „Živě si pamatuji,“ napsal Irenej ve stáří, „všechno, co nám Polykarp vyprávěl o svých rozhovorech s Janem Teologem, který hovořil o Ježíši Kristu, o Jeho zázracích a o Jeho učení. A Polykarp nám věrně předal, co slyšel od očitého svědka života Slova. Já jsem z Boží milosti tomu všemu pozorně naslouchal a zapsal jsem si to ne na list papíru, ale do svého srdce.“

Žák svatého Polykarpa, který ho rukopoložil na presbytera, také horlivě sloužil Bohu a spolu s dalším Řekem Pothinem ¹ kázal v Galii (v dnešní Francii). Tam tito dva svatí muži v druhé polovině druhého století položili základy církve v Lugdunumu (dnešním Lyonu) a Vienne.

Tyto církve byly brzy zkoušeny tím nejtěžším pronásledováním a ukázaly se jako Bohu věrné. Pohané tehdy rozšiřovali proti křesťanům ty nejodpornější pomluvy a také proti nim štvali všechny obyvatele země. Křesťané byli zavíráni do vězení, biti holemi, kamenováni, přicházeli o majetek, a přesto téměř všichni projevovali neochvějnou odvahu a pevnou víru.

Mezi těmi, kteří v této době trpěli, byla obzvláště pozoruhodná jedna mladá dívka jménem Blandina ², služebná v jednom křesťanském domě. Byla podrobena nejkrutějšímu mučení ve snaze ji donutit, aby přiznala zločiny křesťanů nebo aby se sama zřekla Krista. Ona však jen opakovala: „Jsme křesťané a nedopustili jsme se žádného zločinu.“ Několik dní ji mučili, a nakonec ji hodili k roztrhání divoké zvěři. Před soud byl také předvolán starý biskup Pothinus. Na vládcovu otázku: „Kdo je Bohem křesťanů?“ nebojácně odpověděl: „Poznáš to, budeš-li toho hoden.“ Byl mučen a poté, polomrtvý, uvězněn, načež ve vězení odevzdal svou duši Bohu.

Pronásledování poté pokračovalo dál hroznou silou a mnoho křesťanů zahynulo při krutém mučení. Pohané, kteří věděli, že věří ve vzkříšení mrtvých, spálili jejich těla a popel vyhodili do řeky v domnění, že tak prokážou marnost jejich naděje.

Když pronásledování ustalo, zvolili křesťané města Lugdunum po Pothinově smrti za biskupa presbytera Ireneja. Ten byl před smrtí zachráněn tím, že před začátkem pronásledování byl vyslán do Říma s listem k papeži svt. Eleutherovi (♰ 189) ³.

Nějakou dobu pásl jako pastýř Boží stádo a na konci druhého století, za vlády Septimia Severa, položil svůj život za Krista spolu s mnoha dalšími křesťany.

Během jeho biskupství věřící znepokojovaly různé falešné výklady Písma svatého a svatý Irenej napsal proti těmto herezím pět knih, v nichž jasně a výmluvně vykládá křesťanské učení a vyvrací lži učitelů těchto herezí.

 _______

¹ Svt. Pothinus mučedník, biskup města Lugdunum (♰ 177). Památka 2. / 15. června.  Světitel a mučedník Pothinus žil ve druhém století. Byl původem Řek, ale pro Krista trpěl ve městě Lugdunum (dnešní Lyon), jednom z hlavních měst římské provincie Galie (dnešní Francie), během pronásledování křesťanů za císaře Marka Aurelia. Křesťané byli vystaveni hroznému mučení, někteří se báli a projevovali zbabělost, ale většina věřících se Krista nezřekla. Pothinus jako starý biskup posiloval své stádo ve víře a postavil se před soudce. Dav pohanů, kteří se mstili za své modly, biskupa zbil a ukamenoval. O dva dny později ve vězení stařec odevzdal svou duši Bohu.

² Svatá mučednice Blandina (♰ 177). Památka 2. / 15. června. Patří mezi 48 mučedníků města Lugdunum – lyonské mučedníky, kteří byli umučeni a zabiti za vlády císaře Marka Aurelia. Ta se nacházela mezi vězni. Byla to mladá otrokyně a pokřtěna byla po své křesťanské paní. Jméno této zbožné ženy neznáme, ale prostá otrokyně Blandina se stala jednou z nejslavnějších svatých mučednic v Galii. Její bratři a sestry v Kristu se o Blandinu velmi báli, neboť se teprve nedávno připojila ke křesťanské církvi a byla fyzicky slabá. Všichni byli zděšeni pomyšlením na to, co tato křehká dívka vydrží. Mučení křesťanů trvalo několik dní. Blandina byla poté vyvedena na popravu jako poslední spolu s mladým chlapcem, mučedníkem Pontikem. Byla svědkem jeho mučení a pak přišla řada na ni. Ale ti, kteří byli svědky jejího utrpení, říkali, že Blandina nešla na mučení, ale na největší slavnost a vítězství svého života. Až do samého konce opakovala dívka tato slova: „Jsem křesťanka, není na nás nic zlého.“ Blandina dala příklad toho, jak zdánlivá slabost a křehkost mohou skrývat nebývalou statečnost. Poté se stala jednou z nejctěnějších francouzských svatých.

³ Svt. Eleutherus, papež římský (♰ 189). Památka 26. května / 8. června. Svatý Eleutherus se narodil v Nikopoli v Epiru v Řecku. Stal se diákonem v Římě, kde sloužil pod vedením svatého Aniceta, papeže římského (♰ 168), a poté pod vedením následného římského biskupa svatého Soteria, po jehož smrti převzal římskou katedru. V roce 177 mu Irenej z Lyonu, tehdy presbyter, přinesl dopis od lyonských vyznavačů týkající se tehdy se šířící hereze montanismu, jak ji objasňoval Eusebius. Svatý Eleutherus byl podle tradice řecké církve v roce 189 umučen.

 

Svatý mučedník Lupus Soluňský (♰ 306)

památka 23. srpna / 5. září

Svatý Lupus žil za vlády císaře Galeria a byl otrokem svatého Dimitria, ale v Kristu byl svobodný, protože v Něho věřil celou svou duší. Ještě nebyl ani pokřtěn, a už byl naplněn takovou horlivostí pro Boha, že začal otevřeně ničit modly uctívané pohany. Ti se samozřejmě rozzuřili a zaútočili na svatého mučedníka meči, ale anděl Páně ho ochránil. Modláři, postiženi šílenstvím, tak zraňovali jen sami sebe, zatímco on jim dál neohroženě kázal slovo Boží. Když viděli, že mu nemohou ublížit, ustoupili a začali po něm střílet šípy, ty však zasahovaly opět jen je samotné.

Svatý Lupus toužil trpět pro Krista, ale nechtěl zemřít nepokřtěný. Modlil se proto k Pánu, a v tom okamžiku na něj z nebe sestoupila voda. Mučedník tak zázračně přijal Boží křest před udivenýma očima pohanů. Poté se dobrovolně vydal do jejich rukou.

Místodržitel, který ho soudil, se nejprve snažil svatého přesvědčit, aby se Krista zřekl, poté ho vydal na kruté mučení a nakonec nařídil, aby mu sťali hlavu mečem.

Věřící jeho tělo s úctou pohřbili a u hrobu svatého mučedníka se skrze jeho modlitby, z milosti našeho Pána Ježíše Krista, událo mnoho uzdravení z nejrůznějších nemocí.

 

Svatí mučedníci Agatonik, Zotik, Theoprepius, Akindynus, Severian a další s nimi umučení (♰ 305)

památka 22. srpna / 4. září

Kristův mučedník Agatonik žil v Nikomédii za vlády císaře Maximiana. Obracel Řeky od modloslužby a přiváděl je ke Kristu. Kvůli tomu byl místodržícím Eutolmiem vydán k mučení.

Když tento místodržící, vyslaný císařem do země Pontské, aby mučil křesťany, dorazil lodí na místo zvané Carpinus, nalezl tam svatého Zotika s jeho učedníky, kteří vyznávali Krista. Místodržící Eutolmius odsoudil jeho učedníky k smrti na kříži, ale svatého Zotika vzal s sebou. Vrátil se do Nikomédie a zajal jistého Princepse, kterého svatý Agatonik vyučoval ve svaté víře křesťanské. Nechal ho spoutat spolu s Agatonikem, Zotikem a dalšími křesťany, mezi nimiž byli Theoprepius, Akindynus a Severian, a všechny je nechal odvést do Thrákie, kam dorazil i sám císař, aby je zde všechny vydal mučení.

Když pak byli svatí v zemi zvané Potama, Eutolmius usmrtil svatého Zotika, Theoprepia a Akindyna, protože kvůli zraněním a vředům, které dříve utrpěli, už nemohli dál chodit. Když dorazili do blízkosti Chalcedonu, Eutolmius usmrtil svatého Severiana, který směle vyznával Krista. Ostatní mučedníky spolu se svatým Agatonikem odvedl do Byzance a tam je ještě nějakou dobu mučil. Poté s nimi dorazil do Selymbrie, na místo zvané Ammos, protože tam pobýval Maximian. Zde byl svatý mučedník Agatonik, stejně jako všichni křesťané, kteří s ním byli přivedeni z Nikomédie, naposledy mučen. Poté byli odsouzeni k smrti a sťati, takto strádajíce pro jméno Krista, Boha našeho.

 

Svatá mučednice Bassa

a její děti Theognius, Agapius a Pistus (♰ 311)

památka 21. srpna / 3. září

Svatá Bassa žila ve městě Edessa (v Makedonii) a byla manželkou pohanského kněze Valeria. Protože sama byla křesťankou, vychovala své děti, Theognia, Agapia a Pista, v křesťanské víře a zbožnosti.

Během Maximianova pronásledování křesťanů byla svým manželem pomluvena a předána soudu. Tam přede všemi vyznala, že je křesťanka, a poté byla i se svými dětmi uvězněna. Poté byli její synové krutě mučeni a skončili ve velkém utrpení před zrakem své matky, která je však posilovala ve víře.

Svatá Bassa pak byla znovu uvězněna a mořena hladem. Poté byla na příkaz svého mučitele odvedena do jiného města v Makedonii, kde ji nutili, aby se poklonila modlám a přinesla jim oběť, ona však odmítla. Byla proto nelítostně kamenována, vhozena do ohně a vody, byla předhozena divokým zvířatům k sežrání. Svatá však zůstala po všech těchto mukách nezraněna, poté byla vhozena do moře.

Tehdy se zjevili tři mladíci zářící v jasném světle (věří se, že to byli její tři synové, kteří předtím zemřeli mučednickou smrtí), a poté, co ji vytáhli z vody, usadili ji na loď. O osm dní později se zjevila vojákům na ostrově Halone (Ἁλώνη) nedaleko Kyziku v Propontidě neboli Marmarském moři.

Byla předvedena před guvernéra Kyziku, který ji nutil obětovat modlám. Vassa odmítla, za což jí byly svázány ruce za zády a byla krutě zbita, nakonec sťata mečem.