Ctihodný vyznavač Alexandr Sanaksarský

památka 14. /. 27. srpna v den zesnutí, 5. / 18. září v den vyzdvižení jeho svatých ostatků a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských

 

Ctihodný vyznavač Alexandr Sanaksarský (světským jménem Georgij Andrejevič Urodov) se narodil 4. dubna roku 1882 ve vesnici Nevežkino, v Čembarském újezdu Penzenské gubernie, v rodině zemědělce.

Už jako mladý se stal poslušníkem v Sanaksarském monastýru¹ a 30. srpna 1911 zde byl postřižen na mnicha se jménem Alexandr, na památku blahověrného knížete Alexandra Něvského. Zanedlouho byl rukopoložen i na jeromonacha.

Když mu bylo třicet let, stal se ekonomem monastýru. V květnu 1915 zesnul představený monastýru archimandrita Augustin a bratři na společném shromáždění vybrali v tajném hlasování za svého představeného právě Alexandra. Brzy na to mu světitel Kirill (Smirnov)², budoucí nový mučedník, udělil hodnost igumena. V tom okamžiku mu bylo 33 let.

Jako představený Sanaksarského monastýru však nepůsobil dlouho. Ze všech svých sil se snažil navrátit monastýr k přísnému mnišskému typikonu, podle kterého monastýr žil při ctihodném Theodorovi Sanaksarském³. Ne všem se však tento způsob vedení monastýru líbil, jelikož duch té doby, který byl plný bezbožnosti, anarchie a revoluce, pronikl i za monastýrské stěny. Duchovní křeč, která zasáhla celou Rus, neminula ani tento monastýr. Část bratří začala psát dopisy k archijereji a světské moci, a ačkoli se obvinění proti otci Alexandrovi nepotvrdila, igumena Alexandra nakonec sesadili a zbavili jeho hodnosti představeného. Zákonně zvoleného představeného igumena drželi o samotě zamčeného v jeho kelii.

 Když vytrpěl pronásledování od lživých bratří v monastýru, přešel igumen Alexandr potom do Kazaňské eparchie, kde ho jeho duchovní rádce a učitel vladyka Kirill (Smirnov), v té době už metropolita Kazaňský, určil za představeného Sedmijezerské poustevny Přesvaté Bohorodice⁴, kde získal hodnost archimandrity.

V době, kdy začalo svoji aktivitu tzv. Obnovlenecké hnutí⁵, archimandrita Alexandr aktivně proti tomuto proticírkevnímu nátlaku vystupoval. Byl také proti tomu, aby se brali (kradli) z chrámů církevní cennosti, tak jak to bylo dovoleno a uskutečňováno tehdejší bolševickou vládou a mocí. Otevřeně odmítl platit daně za to, že využívá místnosti pod chrámem, a říkal, že žádná vláda ani moc nemá právo brát peníze za monastýrské nemovitosti, které patří monastýru. Našli se však falešní svědci, a to jak z duchovenstva, tak i z řad laiků, čehož výsledkem bylo, že otec Alexandr byl roku 1928 uvězněn. Byl obviněn z antisovětské propagandy a agitace. Svoji vinu nepřiznal. Byl uvězněn a umístněn do tzv. Soloveckého tábora zvláštního určení⁶, na tři roky. Když se mu končila doba vězení, byl vysídlen na Ural. V roce 1938 pak mohl odcestovat do Kirovské oblasti, kde sloužil jako představený chrámu ve vesnici Sobolevka. V tomto chrámu sloužil 26 let. Když i tento chrám byl bolševiky nakonec uzavřen, zůstal žít v domě u chrámu a začal pracovat jako dřevorubec v tzv. Lespromchozu (Lesní průmyslové družstvo). Nadále však tajně sloužil jako kněz u sebe doma. Za duchovní pomocí se na něj obraceli nejen obyvatelé vesnice, ale i lidé z celého okolí, měli jej v úctě jako duchovného starce, který je prozíravý a umí pomoci v jejich nouzi.

Po dlouhou dobu byl ve skupině tzv. nevzpomínajících⁷. Roku 1955 archimandrita Alexandr přijal volbu Patriarcha Alexije I. (Simanského) a sjednotil se s Ruskou patriarší církví, jak o tom sám napsal ve svém poslání představenému Kirovské eparchie, arcibiskupovi Venjaminovi (Tichonickému), spolu s prosbou o mnišský pohřeb po svém zesnutí. Archimandrita Alexandr pak zesnul v den svátku Vynášení uctívaných dřev životodárného Kříže Pána (1./14. srpna) roku 1961. Byl pohřben při shromáždění velkého počtu věřících a místo jeho pohřbení se stalo místem, kam od té doby věřící chodili pro duchovní útěchu. Zachovalo se mnoho svědectví o pomoci starce Alexandra různým věřícím jak za jeho života, tak po jeho zesnutí.

Roku 2001 byly svaté ostatky starce Alexandra vyzdviženy ze země a nyní se nacházejí v Sanaksarském monastýru. Po přenesení jeho svatých ostatků do monastýru byl otec archimandrita připočten k zástupu svatých jako ctihodný vyznavač a byl zahrnut do Sboru svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských 20. století.

Svaté ostatky ctih. Alexandra v Sanaksarském monastýru

__________________________________________________________________

¹ Sanaksarský monastýr v čest památky Narození Přesvaté Bohorodice

Založen roku 1659, na levém břehu řeky Mokši, v blízkosti města Temnikova. Místo pro monastýr věnoval dvořan Luka Evsjukov a pozval do něj ze Staro-kadomského monastýru jeho prvního zakladatele a představeného ctih. Theodora (Ušakova).

² Svt. Kirill (Smirnov), metropolita Kazaňský a Svijažský, nový mučedník

Zastřelen 20. listopadu 1937, spolu s metropolitou svt. Josifem (Petrovychem) a biskupem svt. Evgenijem (Korbanovym). Památka 7. / 20. listopadu.

³ Ctihodný Theodor (Ušakov) Sanaksarský

Jeho památka se slaví 19. února / 4. března v den zesnutí a 21. dubna/ 4. května v den vyzdvižení svatých ostatků. Pocházel z dvořanského rodu. Mnišství přijal v Alexandro-něvské lávře roku 1748, jeho mnišského postřihu byla přítomna carevna Jelizaveta Petrovna (vládla 1741 – 1762); postřih vykonal představený lávry arcibiskup Theodosij (Jankovskij), Petrohradský a Šlisselburgský. Roku 1757 po vlastní prosbě odešel do Sárovské poustevny, v roce 1764 byl ustanoven představeným Sanaksarského monastýru. Zesnul roku 1791 a v roce 2004 byl připočten k zástupu svatých.

⁴ Sedmijezerská poustevna Přesvaté Bohorodice

Mužský pravoslavný monastýr v Kazaňské eparchii severně od Kazaně, v republice Tatarstán. Založena roku 1613 mnichem Evfimiem, který se sem přestěhoval z Velikého Usťjugu a přinesl si s sebou ikonu Matky Boží, která později získala pojmenování Sedmijezerská a která roku 1654 zachránila místní obyvatelstvo od morové nákazy. Na památku této události byla založena tradice každoroční pouti, která se koná 25 června /8. července ze Sedmijezerské poustevny do Kazaně. Roku 1928 byla poustevna uzavřena a zničena, místo poustevny bylo využíváno zemědělským družstvem. V roce 1996 bylo to, co z poustevny zůstalo (malý chrám sv. Evfimije Velikého a svt. Tichona Zadonského) navráceno Církvi. V monastýru se dnes nachází kopie ikony Matky Boží Sedmijezerské (originál se nachází v Petro-pavlovské katedrále v Kazani) a ostatky ctih. Gabriela (Zyrjanova) Sedmijezerského.

⁵ Obnovlenci, obnovlenectví

Tzv. Obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské pravoslavné církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení Církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny své snahy se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo.

⁶ Solovecký tábor zvláštního určení

Za sovětského Ruska v roce 1920 byl tento tábor založen na Soloveckých ostrovech (Solovky - skupina ostrovů v Bílém moři. Ostrovy leží v Archangelské oblasti Ruska.) Byl to jeden z největších nápravně pracovních táborů – tzv. Gulagů.

⁷ „Nevzpomínající“

Takto byli neoficiálně nazýváni ti duchovní a věřící, kteří, když byla roku 1927 vydána tzv. Deklarace metropolity Sergije, přestali při bohoslužbách vzpomínat metropolitu Sergije (Stragorodského). Tzv. Deklarace metropolity Sergije z roku 1927 – přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije a při něm dočasného Patriaršího Posvátného Synodu, o vztahu Pravoslavné ruské církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala ranou pro Ruskou církev, byla to deklarace o loajálnosti k sovětské vládě. V ní se Ruská církev zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas.

fotografie otce archimandrity při práci v lese

Světitel a nový mučedník Serafim (Zvezdinskij), biskup dmitrovský (1883–1937)

(památka 13. /26. srpna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Narodil se jako Nikolaj roku 1883, v rodině jedinověreckého kněze¹ Jana a jeho ženy Evdokie Zvezdinských. Když byly chlapci dva roky, přišel o matku. Díky své něžné lásce mu byl otec Jan nejenom otcem, ale i matkou, jeho každodenní vřelost, srdečnost a něžnost nedopustily, aby malý Kolja pocítil, že je sirotkem nemajícím matčinu záštitu. Otec učil malého Kolju úctě k církevní službě, chrámu, zpěvu a čtení.

Do školy začal Kolja chodit při jednověreckém chrámu a po jejím skončení v roce 1895 přešel do Zaikonospaského Duchovního gymnázia². Poté se Nikolaj Zvezdinskij učil v Moskevském duchovním semináři. V chrámu Krista Spasitele v Moskvě ho tehdejší biskup Parthenij (Levický), který byl nedlouho předtím rektorem semináře, posvětil na čtece (žalmistu) a hypodiákona.

V roce 1902, ve 2. ročníku semináře, když mu bylo 19 let, Nikolaj těžce onemocněl lymfadenitidou, tedy nemocí, která byla v té době prakticky nevyléčitelná. Uzdravil se však, zázračně, skrze modlitbu před obrazem tehdy ještě nesvatořečeného starce Serafima, který byl přivezen igumenem Sárovské poustevny³ otcem Jerothejem. Tento obraz se potom stal rodinnou svatyní a budoucího vladyku Serafima doprovázel téměř po celý jeho život.

Po zázračném uzdravení syna sestavil jeho otec Joann, na základě požadavku Posvátného synodu, děkovný tropar a kondak zasvěcený ctih. Serafimovi⁴.

Mladý Nikolaj zakončil seminář v roce 1905 jako jeden z nejlepších žáků a následně postoupil do Moskevské duchovní akademie. Během svého pobytu a studia na Akademii, se Nikolaj rozhodl a zvolil si mnišskou cestu životem. U ostatků ctih. Sergije Radoněžského dal spolu se svým kamarádem Vitalijem Stavickým (budoucím arcibiskupem Filipem astrachanským a saratovským) slib, že přijmou mnišský postřih.

Po smrti svého otce odešel Nikolaj v lednu 1908 k otci Alexejovi⁵ do Zosimovské poustevny⁶. 26. září roku 1908, po všenočním bdění, byl vykonán mnišský postřih Nikolaje Ivanoviče s novým jménem Serafim na počest ctih. Serafima Sárovského. V den památky ikony Matky Boží Kazaňské, která je slavena 22. října 1908, byl rukopoložen na diákona, v roce 1909 pak na jeromonacha a ve stejném roce také zakončil Moskevskou duchovní akademii s titulem kandidáta – magistra bohosloví. Krátce na to byl vyzván, aby učil církevní dějiny v Duchovním semináři při Spaso-betánském monastýru⁷.

Otec Serafim žil přísně, odříkavě, mnoho se modlil a postil. 21. září roku 1912 převedli otce Serafima na učitelské místo do Moskevského duchovního semináře, kde přednášel homiletiku a s ní spojené předměty. V roce 1914 byla jeromonachu Serafimovi udělena hodnost archimandrity a byl také naznačen pomocníkem představeného Čudova monastýru⁸ – biskupa Arsenije (Žadanovského)⁹, kdy byl osvobozen od své učitelské povinnosti v Semináři. Od srpna 1914 do srpna roku 1915 plnil povinnost městského inspektora pro církevní školy.

V srpnu 1918 musel spolu se svým druhem biskupem Arsenijem (Žadanovským) opustit monastýr a přestěhovat se do malého ženského monastýru Serafimo-znamenského skitu, k duchovní dceři vladyky Arsenije, schiigumenii Tamaře (Mardžanišvili)¹⁰. Matka představená jim zajistila v lesu poblíž skitu chatku, kde měli modlitební samotu, mohli pracovat, a kde okopávali záhony a sekali dříví. Otec Serafim četl evangelium podle pravidla ctih. Serafima: během týdne přečíst všechna čtyři Evangelia, Skutky apoštolů a Pavlovy listy. Každodenně sloužil s vladykou Arsenijem v chrámu svt. Joasafa.

V lednu roku 1920 ho rukopoložil Jeho svatost patriarcha Tichon na biskupa Dmitrovského; při obřadu sloužili také další archijerejové: metropolita vladimirský Sergij (Stragorodský), arcibiskup charkovský a achtyrský Nafanael (Trojický), biskup vjatský Nikandr (Fenomenov) a biskup aljašský Filip (Stavický). Světitel a patriarcha Tichon mu k započetí jeho archijerejské služby udělil toto své poučení: Jdi cestou apoštolskou…, kde bude třeba jít pěšky, jdi pěšky. Nikdy a kvůli ničemu se nermuť. Nepohodlí se neboj, vše snášej. Cožpak si myslíš, že nadarmo je archijerej třikráte kadidlem okuřován? Ne, ne, nikoli nadarmo, ale za mnohou práci a duchovní zápas, za nemoci, vyznavačství a až do krve zachovávání pravoslavné víry.

Během svého archijerejského působení v Dmitrovu založil vladyka Bratrstvo životodárného Kříže Páně, které mělo za cíl v modlitební jednotě čerpat duchovní síly k utváření svého života dle přikázání Pána našeho Ježíše Krista, sloužit Kristu a v Kristu a pro Krista bližnímu. Synovská oddanost svaté Pravoslavné církvi a poslušnost všem jejím ustanovením se utvrzovala stanovami jako přímá povinnost všech členů bratrstva. Hlavní pak povinností bylo naplnit nejdůležitější evangelní přikázání: milovat druh druha.

Archijerejská služba biskupa Serafima byla utvrzením a přetvořením do života jeho vřelé lásky ke Kristu a současně Kristovy lásky k bližnímu, jakož i věrnosti vůči Pravoslavné církvi. Své duchovní stádce vedl vladyka v duchu zbožného vztahu ke všem církevním stanovám, od duchovenstva pak vyžadoval jejich svědomité plnění. Jednou, když pak jako biskup přijel ke svému starci Alexejovi, ten mu dal jako své požehnání tmavočervený kříž a k tomu mu jako proroctví přečetl tropar světiteli mučedníku: Následníkem apoštolů jsi byl na stolci jejich a patřil k nim i svými způsoby, získav jejich skutky, božskou inspiraci. Pročež jsi hlásal slovo pravdy a pro víru jsi trpěl až k prolití krve své… (obecný tropar svt. mučedníku, hlas 4.)

V den památky ikony Matky Boží Znamení, 27. listopadu/ 10. prosince roku 1922, vladyka Serafim naposledy sloužil v Dmitrově slavnostní bohoslužbu. Poté mu přišlo předvolání do Moskvy. Už 12. prosince byl v Moskvě na Lubjance zatčen a uvězněn. Devět dní byl ponechán spolu s dalšími duchovními bez stravy a světla, poté byl umístěn na pět měsíců ve věznici Butyrka. Tělo vladyky, pokousané od vší, bylo pokryto strupy tak, že ošetřující lékař nemohl ani položit stetoskop přímo na jeho kůži, ale musel si jej nejprve podložit papírem. Vladyka byl nakonec přeložen do vedlejšího oddělení věznice, kde byl polonemocniční režim, více vzduchu a možnosti vycházek. Tam se setkal s duchovními z chrámu Krista Spasitele. Když ale přijel prokurátor, všiml si u postele biskupa Serafima ikony Matky Boží Rychlé Pomocnice, ctih. Serafima a dalších svatých, přilepených chlebem ke stěně, a vydal příkaz, aby vladyku převezli opět do společné cely. Ve věznici Butyrka pak vladyka Serafim složil Akathist strádajícímu Spasiteli: V nesení spasitelného kříže, pravicí Tvojí mně seslanému, mně posilni, zcela vysíleného.

30. března 1923 byl vynesen rozsudek: dva roky vězení v Zyrjanském kraji. V dubnu biskupa Serafima převedli z věznice Butyrka do věznice Taganka. V květnu 1923 byl převezen do Ust – Sysolska (dnes Syktyvkar). Když se loučil se svými duchovními dětmi, tak vladyka napsal: Sláva Bohu za vše. Oslavuji a raduji se ze čtvrtého měsíce mého uvěznění seslaného pro spásu mé duše. Jsem vděčný a děkuji Pánu a děkuji i vám v Kristu Ježíši, moje blízké, milované duchovní děti, na které vždy myslím, za všechnu tu starost o mně hříšného. Nechť vám to Pán mnohonásobně odmění v tomto věku i v budoucím.

7. června převezli biskupa Serafima, igumena Čudova monastýru Filareta (Volčana) a děkana dmitrovské eparchie otce Joanna (Muraveva) parníkem do Vizingi, kam připluli ráno na třetí den. Tam nakonec našli útočiště ve svém vyhnanství ve vesnici Koljol. I tam sloužil vladyka denně liturgii, jakož i celý bohoslužebný cyklus bez vynechání. Přes den odcházel do blízkého lesa na modlitbu, kde si postavil kelii v čest ikony Matky Boží Rychlé Pomocnice. Měl u sebe antimins a na papíře obraz ikony, kterou měl nad hlavou ve věznici Butyrka.

Na jaře roku 1925 lhůta jeho věznění vypršela a on byl již v květnu opět v Moskvě. Tam sloužil jako pomocník patriaršího Zástupce metropolity Petra¹¹, až do listopadu 1925, než bylo světiteli Petrovi znemožněno plnit si své povinnosti. Poté vladyka odešel do Anosinské poustevny sv. Borise a Gleba (dnes je to znovuobnovený ženský monastýr). Tam se mu také zhoršilo jeho zdraví. V červnu roku 1926 byl vladyka opět předvolán na Lubjanku. Za další půlden se vrátil a říkal: Chtějí, abych odjel z Moskvy. Nabídli mi Novgorod, ale já žádal o Divějevo. Dostal jsem ustanovení vyjet na šest měsíců do Divějeva nebo do Sárova. Řekli mi: Budeme organizovat Synod a vy byste tu překážel.

V červnu 1926 přijel vladyka do Divějeva. Prvního srpna 1926, v den svatořečení ctih. Serafima, odjel na svátek do Sárova. Když se potom do Divějeva vrátil, vedoucí nižegorodského NKVD mu řekl, že v Divějevu může ještě sloužit, ale do Sárova má už vstup zakázán.

22. září 1926 byl opět zbaven spolu s dalšími obyvateli svobody a uvězněn v městě Arzamas. Odtud byl vladyka převezen do Nižního Novgorodu, pak opět převezen do Moskvy, kde se ještě stihl ohlásit metropolitovi Sergijovi (Stragorodskému), kterému také sdělil, že neuznává jeho Deklaraci (Deklarace metropolity Sergije, přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce patriaršího zastupitele, která byla proklamací loajálnosti k sovětské vládě a k bolševickému režimu v zemi), a žádá proto o své uvolnění.

Ke konci října se vladyka Serafim přestěhoval do města Melenki. Když jeho věřící zjistili, kde se nyní nachází, začali ho navštěvovat. Přijíždělo také duchovenstvo dmitrovské a moskevské eparchie, mnišstvo i laičtí věřící. Vladykovi říkali, že novému zřízení se nelíbí, že ho neustále někdo navštěvuje, a varovali ho před opětovným uvězněním. On na to jen říkal: Ať jen jezdí, stejně mne zase zatknou. Takto uplynulo v Melenki pět let. V dubnu 1932 byl vladyka znovu uvězněn, nejprve byl v Moskvě na Lubjance, potom ve věznici Butyrka. Nakonec mu byl vynesen rozsudek tři roky vězení v Kazachstánu. Do Almaty přijel v srpnu, tamnější ostrý vzduch měl negativní vliv na vladykovo zdraví, míval časté srdeční záchvaty, téměř obden musel navštěvovat lékaře. Na podzim začalo chladno a s tím i vředy, revmatismus, bolesti zubů, malárie…

V listopadu 1932 byl vladyka Serafim předvolán na OGPU (ОГПУ, Spojené státní politické řízení při Svazu národních komisařů), a zde mu bylo sděleno, že se má neprodleně přestěhovat do města Gurev (dnes Atyrau).

V červenci 1933, když vladyka sloužil liturgii, za ním přišel jeden člen OGPU a oznámil mu převedení na nové místo, tentokrát do Uralsku. Zde si vladyka postavil kelii – chrám, kde začal opět pravidelně sloužit, brzy však onemocněl malárií. Dostával každodenní záchvaty, a nepomáhal ani chinin. Ztrácel vědomí a přicházel k sobě až po několika hodinách. Ošetřující lékař upozorňoval na možnou smrt během následných nocí. Naštěstí se záchvaty zklidnily. Když se blížil předvečer svátku Zjevení Páně a vladyka se už chystal na svěcení vody, znovu přišel člen OGPU a oznámil mu, že byl právě vyhoštěn do Omska.

30. ledna 1935 tedy vladyka přicestoval do Omska, přičemž po necelých pěti dnech v Omsku mu OGPU nařídilo další přesun, konkrétně do Išimi. Tam přijel v únoru 1935. Zde se našla jedna dobrá duše, stařeček Alexandr Pavlovič, který nechal vladyku bydlet ve svém bytě. Začalo léto roku 1935 a doba trestu vypršela, oficiální propuštění však vladyka neobdržel. Propouštěcí listy dostal až na podzim, a na dotaz, kde si přeje mít trvalý pobyt (měl zákaz pobytu celkem v šesti městech), biskup odpověděl, že se rozhodl zůstat v Išimi, a tam nakonec tedy nakonec dostal povolení k pobytu. Na konci roku 1936 si přál vladyka Serafím přijmout velkou schimu, avšak jeho postřih se nepodařilo zrealizovat.

V noci z 23. na 24. června 1937 vtrhli do domu, kde žil vladyka, pracovníci NKVD, aby provedli domovní prohlídku. Odtud vladyku odvezli do išimské věznice. Vladyka byl sotva živý, opět se objevily srdeční záchvaty, k tomu střevní onemocnění a vysoké horečky. V červenci mu byla dovolena návštěva s upozorněním: Rozlučte se navždy, nikoho už nikdy neuvidíte.

Vladyka byl záhy na to převezen do omské věznice. Tam vladyka Serafim strávil na samotce devět dní, potom byl opět v přeplněné cele, kde byli bývalí duchovní, kteří se zřekli duchovenství, a další kriminálníci. Trpěl bolestmi kvůli ledvinovým kamenům, prožíval doslova muka, nicméně v jednom ze svých zápisků napsal: Mám radost a bodrého ducha, Pán mne posiluje, dává mi křídla poznání své pravdy bez ohledu na těžké okolnosti. 23. srpna 1937 vedení při správě NKVD nad Omskou oblastí odsoudilo biskupa Serafima (Zvezdinského) k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl motivován tím, že „odsouzený nepřestával ve své kontrarevoluční činnosti a v Išimi byl (dokonce) považován za svatého člověka“. 26. srpna byl tento rozsudek vykonán.

Archijerejský sněm Ruské pravoslavné církve připočetl vladyku Serafima k zástupu svatých v roce 2000. Světitel a nový mučedník Serafim (Zvezdinskij) po sobě zanechal velké množství kázání, poučení, modliteb a akathistů napsaných ve vězení, ale také dopisů duchovním dětem, které dodnes svítí jako zářivé svícny na jejich duchovní cestě.

__________________________________________________________________________________

¹ Jednověrectví (Единове́рие)Směr u ruských starověrců (Starověrci představují náboženské hnutí, které se oddělilo od Ruské pravoslavné církve na protest proti reformám patriarchy Nikona v letech 1666 – 1667 a dodnes praktikuje předreformní starý obřad liturgie a dalších bohoslužeb atd.), jehož stoupenci, při zachování starých bohoslužebných postupů, uznávali hierarchickou juridiskci Ruské pravoslavné církve. Vzniklo na konci 18. stol.

² Tzv. Zaikonospaský monastýr Monastýr Spasitele – rukou nevytvořeného obrazu Páně na plátně – byl mužský pravoslavný monastýr v centru Moskvy. Monastýr vešel do historie jako učitelský, kdy za stěnami tohoto monastýru byla založena osvětitelská škola, která později dala vzniknout Slovansko – řecko – latinské akademii, která byla předchůdkyní a zakladatelkou dnešní Moskevské duchovní akademie. V roce 1929 byl uzavřen, roku 1992 se obnovily bohoslužby v hlavním chrámu.

³ Svato-Uspenská Sárovská poustevna Mužský monastýr, zasvěcený Zesnutí Přesvaté Bohorodice, založený na počátku 18. stol. ve městě Sárově, na severu Tambovské gubernie, v Temnokovském újezdu. V tomto monastýru žil ctih. Serafim Sarovský.

⁴ Byla sestavena celá služba ctihodnému; tento kánon četl otec Joann v den svatořečení svatého Serafima 19. července roku 1903 na osobní žádost cara Mikuláše II.

⁵ Ctih. jeroschimonach Alexej (Solovjov) (1846 – 1928) Starec Smolensko-zosimovské poustevny. Jeho památka je slavena 19. září / 2. listopadu. Byl to on, kdo losem vybral nového moskevského patriarchu Ruské pravoslavné církve: svt. Tichona (Beljavina).

⁶ Smolenská Zosimova Poustevna Mužský monastýr Alexandrovské eparchie Ruské pravoslavné církve. Nachází se v Alexandrovském rajónu Vladimirské oblasti. Byl založen mnichem Zosimou ke konci XVII. stol, do roku 1919 byla poustevna administrativně spravována Trojicko – sergijevskou lávrou, roku 1992 byla znovu obnovena.

⁷Spaso-Betánský monastýr. Bývalý mužský monastýr v Sergijově Posadu, tři kilometry od Trojicko-sergijevské lávry.

⁸ Čudov monastýr - Katedrální mužský monastýr ve východní části moskevského Kremlu. Založen roku 1365 metropolitou Alexejem. Zbourán v letech 1929 – 1932 bolševiky. Jeho název pochází podle zasvěcení jeho hlavního chrámu: svátku Zázraku svatého archanděla Michaela v Chónách.

⁹ Přeosvícený Arsenij (Žadanovskij), vikární biskup serpuchovský (1874 – 1937) Biskupem byl od roku 1914. Když byla roku 1927 vydána tzv. Deklarace metropolity Sergije, přestal při bohoslužbách vzpomínat metropolitu Sergije (Stragorodského). Deklarace z roku 1927 metropolity Sergije, přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije, a při něm dočasného Patriaršího posvátného synodu, o Vztahu Ruské pravoslavné církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala ranou pro Ruskou církev, byla to deklarace o loajálnosti vůči sovětské vládě. V ní se Ruská církev zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas.

10 Schiigumenie Tamara (Mardžanišvili) სქემიღუმენია თამარი. Ve světě byla kněžnou Tamarou Alexandrovnou Mardžanišvili (1868 – 1936). Zakladatelka Serafimovsko-znamenského skitu pod Moskvou. Svatořečena Gruzínskou pravoslavnou církví roku 2016 jako ctihodná vyznavačka, v následném roce vepsána i do kalendáře světců Ruské pravoslavné církve. Její památka se slaví 10. / 23. června. V roce 2018 byly její svaté ostatky vyzdviženy a slavnostně přeneseny do obnoveného Serafimovsko – znamenského skitu.

¹¹ Svt. nový muč. Petr (Poljanský), metropolta krutický (1862 – 1937) Patriarší zástupce, zastřelen roku 1937, v roce 1997 připočten k zástupu svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

Z poučení světitele a novomučedníka Serafima (Zvezdinského)

(1883-1937)

Jak se modlit v chrámu během svaté liturgie

Aby ses mohl snáze a soustředěněji účastnit svaté liturgie, snaž se modlit tímto způsobem: v době čtení hodinek (tj. 1., 3. a 6. hodinky) vzpomínej na zesnulé a živé. Toto tvé modlitební vzpomínání se povznese spolu se vzpomínáním kněze k nebi a dodá útěchu těm, za které se modlíš. Nehraje roli, zda jsou jejich jména vzpomínána v oltáři u žertveníku či u dveří oltáře nebo v chrámu – Hospodin je uslyší všude.

Svatá liturgie začíná vždy slovy: „Blahoslaveno budiž Království…“, modli se tedy za to, aby i tebe učinil Hospodin důstojným nebeského Království. Během první ektenie se modli, aby ti Hospodin daroval svůj pokoj, pro celý tento den. Nic tak dobře a prospěšně nepůsobí na lidskou duši jako klidný a mírný stav člověka; takto nejlépe odrazíš nepřítele tvého spasení. Právě on (ďábel) se totiž snaží co nejvíce tento pokoj a klid na duši narušit, vyvést člověka z mírného a klidného duševního stavu, vnést mu do srdce spory, podrážděnost, zlobu, mrzutost a pocity nespokojenosti. Proto se modli za seslání pokoje do tvé duše, soustřeď se na své nitro, jako kdyby ses držel pouhého trámku uprostřed rozbouřených vln, uvědom si svou bezmoc a pros o pomoc od Hospodina. Za zpěvu antifon čte kněz modlitby za zachování a ochranu Církve. I ty se pomodli za totéž a také za to, aby Hospodin zbavil město, ve kterém žiješ, nevíry, hereze a různých jiných roztržek.

Dále, krátce před začátkem malého vchodu, čte kněz modlitbu, jež zní: „...se vchodem naším spoj i vchod svatých andělů, kteří by tobě s námi společně sloužili...“. Právě v tomto okamžiku se chrámový prostor naplňuje nesčíslným množstvím andělů. Proto i ty se modli ke svému andělu ochránci, aby stanul po tvé pravici a spolu s tebou vznesl modlitbu k Hospodinu: „Svatý anděli ochránce, smiluj se nade mnou, navštiv mne nyní v tomto čase a pomodli se se mnou a za mne.“

V době, kdy se čtou Skutky apoštolské a svaté Evangelium, rozsvěcují za nás andělé nekonečné množství svící. Tuto realitu dosvědčují též slova kněžské modlitby, která se nyní čte: „Rozsviť v srdcích našich, lidumilný Vládce, nehynoucí světlo božského poznání svého a otevři duševní oči naše k chápání evangelních hlásání tvých.“ V tu chvíli se pomodli, aby i tobě seslal Hospodin svébožské světlo a rozsvítil je ve tvém srdci.

Nyní následuje takzvaná vroucí ektenie, kdy na každou prosbu věřící v chrámu odpovídají zpěvem trojího „Hospodi pomiluj.“ Tato ektenie symbolizuje celý Pánův pozemský život, když za ním šly zástupy lidu a volaly: „Smiluj se nad námi!“ Vzpomeň si nyní na ženu kananejskou, na slepce i na malomocného. Celou svou duší padni k Pánovým nohám, představ si, že ty jsi ten malomocný, posedlý a slepý. Je dobré, když se skloníme před ikonou našeho Spasitele a v duchu uchopíme cíp Pánova roucha a poprosíme jej o smilování. Kněžské zvolání, které po ektenii následuje, přináší naději, že Pán tvůj nářek vyslyší pro svou velkou milost: „Neboť milostivý a lidumilný Bůh jsi ty, a tobě chválu vzdáváme, Otci i Synu i Svatému Duchu…“.

Během další ektenie, která se vznáší k Pánu za všechny katechumeny (připravující se na křest), se modli i za nevěřící. Možná jsou nevěřícími někteří lidé z tvého okolí, snad i nejbližší příbuzní. Modli se, aby se nad nimi Hospodin smiloval a osvítil jejich duše světlem víry. Poté poděkuj Hospodinu za to, že ty sám, díky jeho prozřetelnosti, se nacházíš mezi těmi, kteří již víru nalezli.

Cherubínská píseň je naopak usilovnou modlitbou Pána v zahradě Getsemanské. Zde se rozpomeň na celý jeho vnitřní zápas, na jeho modlitbu, jež byla provázena až krvavým potem a dále na jeho následné dobrovolné strádání za hříchy lidí. Vzpomeň si, že i ty jsi prošel před jeho očima se všemi svými hříchy a pády. Uvědom si, že i za tebe Pán Ježíš Kristus v tu noc mnoho strádal. Hlavně si plně uvědom svoji nedůstojnost a to, čím odplácíš Hospodinu za to, co on učinil pro tebe, a pros jej o smilování. Tak jak byl Pán poslušný vůči vůli svého Otce, podobně i ty svěř svůj život do vůle Hospodina. Rozhodni se trpělivě nést Kříž, který ti byl seslán.

Pomalu se blíží okamžik velkého vchodu, jenž představuje ukřižování Ježíše Krista, pros jej proto, aby se v této chvíli ve svém nebeském Království rozpomenul i na tebe. Při zvolání „Pokoj všem!“, při kterém Pán sestupuje do pekel, pros za spásu zesnulých, kteří se nacházejí v pekle až do jeho druhého příchodu. Modli se takto: „Sestup Pane do pekla mé duše a spasiž mne.“ Když uslyšíš zvolání „Milujme druh druha, abychom jednomyslně vyznávali...“, modli se, aby do tebe Hospodin vložil svou svatou lásku a abys mohl milovat všechny, hlavně ty, které nemiluješ nebo jim nějak křivdíš, i ty, kteří naopak křivdí tobě nebo tě z různých důvodů nemají rádi.

Při zvolání „Stůjmež důstojně, stůjmež s bázní…“ se modli, aby do tebe Hospodin vložil svou bázeň, s níž bys vždy pamatoval na jeho všudypřítomnost. Při zvolání „Vzdávejme díky Hospodinu…“ především děkuj, vyjadřuj svou vděčnost. V této chvíli čte kněz modlitbu, při které připomíná všechna Hospodinova dobrodiní učiněná lidem, děkuje za ně i za konanou bohoslužbu.

Každý z nás je zavázán za to Pánovi děkovat. Především za to, čím každého z nás obdaroval, jakými nás zahrnul milostmi. Ve chvíli, kdy se zpívá „Tebe opěváme“, je třeba si vzpomenout na svoje hříchy, hlavně na ty těžké, kterých jsme se dopustili, a prosit Hospodina, aby nám je odpustil. Jestliže takto strávíš svatou liturgii, se vší pozorností a horlivou snahou, získáš zajisté velký prospěch.

Co je nejdůležitější při výchově dětí

Při výchově dětí je nejhlavnější modlitba, kterou za ně vznášíme k Hospodinu. Vždy se snaž trávit čas s dětmi poté, co pro sebe získáš nějakou duchovní útěchu. Třeba hned po svaté liturgii, zvláště když jsi přijal svaté Tajiny. Je dobré, abys právě v těchto chvílích rozmlouval s dětmi, říkal jim něco dobrého a prospěšného nebo s nimi jen mlčky poseděl. Boží blahodať se v tuto chvíli dotkla tvého srdce a dotkne se tvým prostřednictvím i něžného srdce dítěte, zejména, pokud jste pokrevní příbuzní.

Jak chránit ve světě sebe sama

Každý z nás má svou vlastní pevnost, posvěcenou a postavenou Božskou mocí, pevnost naší duše. Tato pevnost je nutná proto, abychom uchránili před nepřáteli své nitro, našeho ducha. Naše svatá pevnost má, tak jako každá pevnost, čtyři hradby, které ji chrání.

První hradba je obrácená přímo k vnějšímu světu. Je největší, nejdůležitější a jmenuje se pokora.

Druhá hradba se nazývá sebeodsuzování. Jestliže nás první hradba učí, abychom se nepovyšovali a pokládali se za nejhorší ze všech lidí, pak nám druhá hradba hlásí: «ať se ti přihodí cokoli, pamatuj, že ty sám jsi si ve všem vinen».

Třetí hradba, to je bázeň Boží. Kdo má v sobě postavenu tuto hradbu, ten se bude vyhýbat hříchu, aby neurazil Hospodina.

Čtvrtá hradba znamená pamatování na Boha. Když je postavena tato stěna, člověk ani na minutu nezapomene, že neustále chodí před tváří Boha, který vidí nejen jeho skutky, ale i myšlenky.

Kromě těchto hradeb brání tuto Božskou pevnost také čtyři stráže, u každé hradby jedna.

U první hradby stojí na stráži vnímavost. Tato stráž dohlíží a dává pozor na ty, kdo vcházejí, a vpouští dovnitř jen ty, kteří mají průkaz ctnosti; ostatní nevpouští.

U druhé hradby stojí stráž, která má za úkol očišťovat pevnost od nepřátel, kterým se podařilo proniknout dovnitř. Tato stráž se jmenuje – pokání.

U třetí stěny je na stráži horlivost k Bohu. Hrozivá je tato stráž, zabíjí nepřátele, kterým se přese všechno podařilo proniknout do pevnosti.

A čtvrtý strážný… bičem vyhání a poráží nepřátele, kterým se podařilo skrýt se před první, druhou i třetí stráží. Jméno čtvrté stráže je modlitba Ježíšova: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným!

Hle, jak se opevňuje a utvrzuje pevnost, do které neproniknou žádní nepřátelé, neboť je tam nevpustí stráže. Každý z nás nyní pohleďme, jsou-li hradby naší pevnosti v pořádku. Nejsou někde porušeny? Jsou stráže na svém místě? Je-li tomu tak, buďme spokojeni, naše duše bude pevností ochráněna a stane se příbytkem Samého Boha. A pevnost bude podobna domu, který byl postaven na skále (Matouš 7, 24–25) – a ani bouře, ani vlny všedního života ji nerozboří.