neděle 29. listopadu 2020

 Ctihodný Kukša Nový, Vyznavač oděský 

(1875 – 1964)

památka v den zesnutí 11. / 24. prosince a v den vyzdvižení jeho svatých ostatků 16. / 29. září

 


Já sám jsem hříšný a hříšné mám rád.

Není člověka na zemi, který by nezhřešil.

Jen Pán je bez hříchu, a my všichni, my jsme hříšní.

Ctih. Kukša Oděský

 

Schiigumen Kukša se narodil 12. ledna roku 1875 ve vesnici Arbuzynka, Chersonského rajónu Nikolajevské gubernie, zbožným rodičům Kirilovi a Charitíně Veličko. Ve svatém křtu dostal jméno Kosma. Jeho maminka si ve svém mládí přála být monaškou, ale její rodiče si zase přáli, aby se provdala, a ona tedy uposlechla své rodiče, ale modlila se nadále k Bohu, aby se alespoň jedno z jejích dětí oddalo mnišské službě Bohu. A právě malý Kosma si už od svého dětství zamiloval modlitbu a samotu, byl soucitný k lidem, hlavně pak k nemocným a chudým.

V roce 1895 se Kosma vydal spolu s dalšími poutníky do Svaté země. V Jeruzalémě prožil šest měsíců, přičemž navštívil různá posvátná místa a na zpáteční cestě navštívil i Svatou Horu Athos. Zde zahořel přáním vést duchovní zápas jako mnich. Předtím se však musel vrátit domů a dostat k tomu požehnání svých rodičů. Jeho maminka se zaradovala, s radostí a s vděkem přijala synovo rozhodnutí, svého otce však musel Kosma velmi přemlouvat, aby dal synovi své svolení. Když mu otec nakonec dal své svolení a požehnání, darovala mu jeho maminka jako požehnání Kazaňskou ikonu Matky Boží, se kterou se ctihodný už nikdy nerozloučil a která byla pak vložena i do jeho hrobu, když zesnul.

V roce 1896 přišel Kosma na Athos, kde se stal poslušníkem v ruském monastýru svatého velkomučedníka Pantelejmona. Horlivě plnil své poslušenství (tj. práce a povinnosti mnicha v monastýru) prosforníka (tj. toho, kdo připravuje prosfory ke svaté liturgii). Poté ještě jednou navštívil Jeruzalém, kde po dobu šesti měsíců plnil různá poslušenství u Hrobu Páně. Když se potom vrátil na Athos, dostal Kosma za poslušenství péči o poutníky a hosty Svaté Hory. Takto vedl svůj duchovní zápas po dobu 11 let. Následně byl postřižen v rjasofor se jménem Konstantin a až v roce 1904 byl postřižen na mnicha se jménem Xenofont.

V letech 1912 – 1913 žádaly řecké státní orgány, aby ruští mniši ze Svaté Hory odjeli; a mezi těmito mnichy se ocitl i otec Xenofont. Jeho duchovní otec mu na to řekl: I toto je Bohu milé, abys nyní žil na Rusi, i tam je třeba zachraňovat a spasit lidi.

V roce 1913 byl přijat do Kyjevsko-pečerské Lávry. Tam měl v Dalekých peščerách (tj. jeskyních neboli Theodosijevských jeskyních: v komplexu jeskyň Kyjevsko-pečerské lávry) za poslušenství péči o lampády hořící nad svatými ostatky; otec Xenofont je zapaloval, čistil, doplňoval do nich olej, staral se o čistotu a pořádek v jeskyních.

Když poté začala 1. světová válka, sloužil otec Xenofont v průběhu této války v sanitním vlaku Kyjev-Lvov jako milosrdný bratr. Zde se u něj projevily jeho velké ctnosti, kterými byl následně znám i v budoucnu jako dobrý pastýř a zpovědník: trpělivost, soucit a láska k bližnímu, při službě těžce nemocným a zraněným.

Přál si také přijmout velkou schimu, ale byl kvůli svému mládí odmítnut. Ve svých 56 letech, v roce 1931, jej postihla těžká, vysilující nemoc, kdy si už všichni mysleli, že se neuzdraví. Bylo rozhodnuto, aby byl postřižen do velké schimy se jménem Kukša podle ctih. muč. Kukši Pečerského (památka 27. srpna / 9. září). Po postřihu se jeho zdraví začalo zlepšovat a brzy nato se i zcela uzdravil. V roce 1934 byl rukopoložen na jerodiákona a téhož roku na jeromonacha. Po uzavření Kyjevsko-pečerské Lávry sloužil až do roku 1938 v Kyjevě, v chrámu ve Voskresenské Slobodce.

V roce 1938 byl jako mnozí před ním i po něm jako kněz – služebník kultu – uvězněn a poté i odsouzen k pěti letům vězení, když trest si odpykával ve vesnici Vilva, Solikamského rajónu Molotovské oblasti (dnes Permský kraj). V roce 1943 byl na tři roky vyslán do vyhnanství do města Kungur, bez práva sloužit bohoslužby. Tam žil ve zvonici jediného zbylého chrámu města. Po dlouhých trápeních ve vyhnanství se mu nakonec podařilo vrátit do Kyjeva. Poté byl převeden do Počájevské Lávry, potom byl v monastýru sv. Jana Bohoslova v Kreščatiku na Bukovině, po jehož uzavření v roce 1960 odešel do monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Oděse.

Všude kde byl, byla jeho hlavním poslušenstvím zpověď. Ke zpovědi a za útěchou k němu přicházelo mnoho věřících. Otec Kukša nikdy neodsuzoval ty, kteří zhřešili, a nestranil se jich, naopak je přijímal. Říkával: Já sám jsem hříšný a hříšné mám rád. Není člověka na zemi, který by nezhřešil. Jen Pán je bez hříchu, a my všichni, my jsme hříšní.

Nehledě na to, že oficiální vládní moc se snažila zakázat lidem otce Kukšu navštěvovat, oni za ním bez ohledu na cokoli i nadále přicházeli. Také Jeho Svatost Alexij I. (Simanskij), patriarcha moskevský a celé Rusi, ho měl ho velmi rád a také za ním přijížděl, když pobýval každé léto v Oděse.

Schiigumen Kukša předpověděl i své zesnutí. Jedna stará schimonaška o tom řekla jeho slovy následovné: 90 let a Kukši nět. Budou pochovávat, rychle, rychle, lopaty vezmou a zakopou. Když mu bylo 89 let, 11. / 24. prosince roku 1964, zemřel se slovy: Přišel čas. V různých monastýrech, od Svaté Hory Athos, přes Jeruzalém až po Počájevo a další sloužil ctih. Kukša 70 let.

Oficiální vládní orgány se bály velkého shromáždění věřících na jeho pohřbu a snažily se všemožně zabránit tomu, aby byl otec Kukša vůbec v monastýru pohřben; spíše se dožadovaly, aby pohřeb proběhl tam, odkud svatý Kukša pocházel. Představený monastýru, Bohem poučený, však nato moudře odpověděl: Domovem a vlastí mnicha je monastýr. A tak oficiální orgány nakonec vydaly rozhodnutí, aby byl pohřeb vykonán do dvou hodin. A to se skutečně stalo, zesnul ve dvě hodiny ráno a ve dvě hodiny odpoledne téhož dne už byl nad jeho čerstvě zasypaným hrobem vztyčen kříž, přesně tak, jak to sám předpověděl.

Hned po zesnutí byl ctěn stejně jako za svého života. I po jeho smrti za ním přicházelo mnoho věřících. Přicházeli za ním na monastýrský hřbitov a prosili u jeho mohyly o modlitby, útěchu i uzdravení, a mnozí získávali úlevu ve svém trápení, zármutku a nemocech.

V roce 1994 byly svaté ostatky ctihodného schiigumena Kukši vyzdviženy a ctihodný byl přičten k zástupu svatých jako místní svatý Ukrajinské pravoslavné církve. Na mnišském hřbitově, na místě, kde byl ctihodný Kukša pohřben, nyní leží mramorová deska s nápisem: Zde byl pochován ctihodný Kukša Oděský. Jeho ostatky se nyní nacházejí v hlavním chrámu monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice.

V roce 2016 rozhodl Archijerejský sněm Ruské pravoslavné církve, aby bylo jméno ctihodného Kukši Oděského zapsáno do kalendáře Ruské pravoslavné církve k celocírkevní úctě.


Tropar hlas 4.

Od mladosti své opustil jsi svět marnivý a záludný. Byl jsi z výše osvícen božskou blahodatí, otče ctihodný. Mnohou trpělivostí v dočasném životě uskutečňoval jsi svůj podvih. Skrze něj stal ses zdrojem blahodati zázraků všem, kteří s vírou přicházejí ke schráně tvých ostatků. Kukšo přeblažený, otče náš.

Modlitba

Ctihodný a bohonosný otče náš Kukšo, monastýrského příbytku Zesnutí Přesvaté Bohorodice chválo, Bohem chráněného města Oděsy neuvadající květe, mírný a pokorný pastýři Kristův a za nás veliký modlitebníku. V horlivosti se k tobě utíkáme a se srdcem zkroušeným tě prosíme: neodejmi svoji záštitu od monastýru, ve kterém jsi v dobrém duchovním podvihu svůj zápas vedl. Budiž pomocníkem blahým všem těm, kteří v něm zbožně žijí a dobře pracují. Pastýři náš dobrý a v Bohu moudrý učiteli, ctihodný otče Kukšo, milostivě shlédni na věřící, zbožně se k tobě modlící, tebe prosící o pomoc, přímluvy a zastání.

Rozpomeň se na všechny, kteří mají k tobě víru a lásku, kteří tvé jméno v modlitbě vzývají a k tvým svatým ostatkům vzdát úctu přicházejí. Všechny jejich dobré a blahé prosby milostivě vykonej, žehnej je svým svatootcovským požehnáním. Zbav, otče svatý, od všelikého útoku nepřítele Církev naši svatou, město toto, monastýr i naši zemi. Svým zastáním nás nemohoucí neopouštěj, ty, kteří jsou mnohými hříchy a zármutky zatíženi.

Ozáři, přeblažený otče, naši mysl světlem tváře Boží, upevni a posilni blahodatí Páně náš život, abychom se utvrdili v Kristově přikázání, abychom bez lenivosti, po cestě svatých přikázání chodili. Žehnej nám svým požehnáním, nám, kteří se nacházíme v zármutcích a těžkostech, kteří jsme stiženi nemocemi duševními i tělesnými. Daruj nám uzdravení, útěchu, a zbav nás ode všech těchto věcí. Nade všemi námi pak vyprošuj z výsosti ducha mírnosti a pokory, ducha trpělivosti a pokání. Ty, kteří od pravoslavné víry odstoupili, zhoubnými herezemi a rozkoly byli oslepeni, přiveď k rozumu, a také ty, kteří v temnotě bez víry světem bloudí, světlem poznání pravého Boha osviť, hádky, nepokoje a rozepře utiš. Pros Boha a Přesvatou Bohorodici, aby nám darovali pokojný život bez hříchu.

Rozpomeň se na nás nedůstojné u trůnu Všedržitele a vypros nám mírný, pokojný a křesťanský konec našeho života. A dej nám, skrze tvoji pomoc, abychom získali věčné spasení a stali se dědici Království nebeského, abychom oslavovali veliké štědrosti a nevyslovitelné milosti Otce i Syna i Svatého Ducha, v Trojici uctívaného Boha a tvé otcovské zastání, na věky věkův. Amen.

pátek 20. listopadu 2020

 Ctihodný starec Jákovos (Jakub) Evvijský 

 (1920 – 1991)

památka 9. / 22. listopadu


Malý Jákovos se narodil 5. listopadu roku 1920 v Iónii (řec. Ιωνία) v Malé Asii, v pobřežní vesnici Levessos (Λεβέσσος, dnes Kayaköy), v rodině Stavrose a Theodory Tsalikisových. Rodina, ve které se narodil, byla zámožná, ale přitom velmi zbožná. Mezi příbuznými byl i archijerej, sedm jeromonachů a jeden příbuzný, který byl ctěn jako svatý. Jákovos měl osm sourozenců, do dospělosti však dožili jen tři. Jákovos se narodil v době, kdy se rozhořela Maloasijská katastrofa¹, která se velmi dotkla celé jeho rodiny.

Jeho dědeček i jeho kmotr Georgios Kremmidas a mnoho dalších příbuzných, sousedů a známých byli nejprve zajati Turky a poté zemřeli při vyčerpávajícím pěším přechodu po Turecku, kdy jako součást oddílů nucených prací byli týráni tureckými strážemi a vojáky, poblíž Niğde. Tatínek Jákova byl také spolu s ostatními muži z rodné vesnice Levessos na počátku roku 1922 zatčen a uvězněn. Po strašných utrpeních, mnohých nemocech, dlouhých přesunech a nucených pracích v dolech, v kamenolomech a na dalších místech byl nakonec převeden na stavbu nemocnice v oblasti Trapezuntu (Τραπεζούντα nyní Trabzon).

Při následné výměně obyvatelstva (jeden z bodů tzv. Lausannské smlouvy, která se týkala územního uspořádání Turecka po první světové válce z roku 1923, přičemž bod této smlouvy se týkal kolem 2 miliónů lidí) mezi Řeckem a Tureckem, se jednotliví členové rodiny dostali různými cestami do Řecka. Dvouletý Jákovos spolu se svojí babičkou, matkou, čtyřletým bratrem Georgiem a sestrou Anastasií, které bylo sotva čtyřicet dní, pluli na jedné lodi do vesnice Itea, kde vystoupili na břehu a potom šli spolu s ostatními uprchlíky pěšky až do vesnice Agios Georgios blízko Amfissi.

Tatínkovi malého Jákova se podařilo Turkům uprchnout a dostat se nakonec také do Řecka za svou rodinou. Po celou dobu si však myslel, že jeho žena a děti zemřeli a už se chystal vstoupit do nového manželství, získal však práci ve vesnici Agios Georgios, kde žila jeho žena s dětmi, a tam se znovu po mnoha letech šťastně setkali. Rodina se tak znovu spojila a na konci roku 1925 se odstěhovala do vesnice Farakla (Φαράκλα), v severní části Evvie (Evvia – Εύβοια: ostrov u pobřeží Řecka v západní části Egejského moře. Je to druhý největší ostrov Řecka po Krétě a šestý největší ostrov ve Středozemním moři.).

Od dětství byl Jákovos zdrženlivý v jídle a měl sklon k modlitbě o samotě. Často uklízel v okolí blízké kaple sv. Paraskevy a zapaloval v ní lampády. Jednou se mu v této kapli zjevila sama svatá Paraskeva a řekla mu, co se stane v příštích letech. Také se mu po modlitbě ke svatému mučedníkovi Charalambovi a k Matce Boží dostalo uzdravení, když jej před tím postihl zápal plic. Obyvatelé vesnice jej ctili jako Boží dítě a protože ve vesnici nebylo kněze, častokrát ho zvali, aby četl modlitby nad nemocnými, přičemž tyto modlitby se navzdory všemu ukázaly jako velmi účinné a pomocné.

V roce 1933 Jákovos zakončil s vyznamenáním základní školu a získal možnost pokračovat také na gymnáziu v hlavním městě Chalkis (Χαλκίδα, Χαλκίς). Jeho rodiče to však po rozvaze odmítli. Jákovos tedy dále pomáhal svému otci na stavbách a nadále pokračoval ve svém odříkavém a modlitebním způsobu života. Když jeho matka pocítila, že se blíží konec jejího života, dala mu své požehnání k mnišskému životu, o kterém mladý Jákovos už dávno uvažoval, avšak pouze s tou podmínkou, že pomůže své sestře, aby se vdala.

Když mu bylo 27 let, byl Jákovos odveden na vojenskou službu, která připadla do období vnitřního vojenského konfliktu, tzv. Řecké občanské války (Ελληνικός εμφύλιος πόλεμος), která se odehrávala v letech 1946 – 1949 v Řecku). Nejprve sloužil ve městě Volos a poté byl převeden do Pirea. Po dobu vojenské služby u sebe neustále nosil ikonu sv. mučedníka Charalamba, který mu několikrát zachránil život. Když se vrátil z vojenské služby domů, splnil přání a podmínku své matky, shromáždil dostatečné věno pro svoji sestru a nechal ji provdat.

Následně, když se mu 15. července roku 1952 zjevil ctih. David Evvijský a poté, co mu byl zjeven velkolepý monastýr zasvěcený tomuto světci, odešel Jákovos do tohoto monastýru², aby se zde stal mnichem. Tento monastýr, kdysi slavný a velmi ctěný, věřícími nazýván „monastýrem milosti“ pro modlitby ctih. Davida a zázraky, které se u jeho ostatků udály, byl však v době příchodu Jákova zcela zničen, zčásti v době 2. světové války a zčásti v období občanské války.

V listopadu téhož roku přijal Jákovos mnišský postřih a byl ustanoven ekonomem monastýru (monastýrský ekonom čili hospodář, mnišské poslušenství a hodnost; ekonom se stará o hospodářský chod celého monastýru). Tehdy byli v monastýru jen tři mniši. Kromě svého mnišského duchovního zápasu (jeho zdrženlivost v jídle byla taková, že po určitou dobu vůbec nejedl a vodu pil pouze v sobotu a v neděli, když v těchto dnech přijímal svaté dary a přijímal také antidor) započal Jákovos s velikou horlivostí a zápalem s obnovou a zvelebováním monastýru. Pracoval po celé dny, avšak nějakým podivuhodným způsobem přitom nepociťoval únavu. Opravil zchátralé budovy, založil novou zahradu, aby monastýr mohl hostit poutníky a také, aby mohl obdarovat ty, co přicházeli prosit o pomoc. Jeden ze starších mnichů neměl Jákova rád, přestože ten mu sloužil s láskou a staral se o něj v době jeho nemoci. Stejně jako dávní asketové i on musel překonávat všechna pokušení a útoky nepřítele našeho spasení. Několikráte se mu zjevil ctihodný David, jehož zbožně ctil.

18. prosince roku 1952 byl Jákovos rukopoložen na jerodiákona a druhého dne na jeromonacha. Po několika dnech dostal také písemný souhlas k tomu, aby působil jako duchovník. Následně, z důvodu nedostatku vesnického duchovenstva, mu byla přidělena nová úloha a poslušenství, a sice aby se duchovně staral také o církevní obce v blízkých vesnicích, o jejich chrámy a kaple, které také nakonec s Boží pomocí obnovil a nechal zrestaurovat.

V červnu roku 1975 se stal igumenem monastýru ctih. Davida Evvijského. Mnoho času tehdy věnoval tajině svaté zpovědi, aby mohl sloužit tomu velkému zástupu poutníků, kteří do monastýru přicházeli. Jeho duchovní děti vyprávěli, že během svaté zpovědi pociťovali jeho svatost. Jako zkušený duchovní učitel a modlitebník navrátil mnoho lidí zpět na cestu Kristovu. Na jeho přímluvy a modlitby se událo mnoho uzdravení.

Nehledě na celkovou tělesnou slabost, v mládí i ve zralých letech, měl výtečné zdraví. Po 55. roce svého života však nastal pro starce čas, kdy, jak starec sám říkával, Bůh dopustil, aby přišli mnohé a bolestivé nemoci. On sám o tom ještě hovořil takto: Satan dostal svolení, aby pokoušel mé tělo (Žid 2, 18).

Svatý Jákovos se vyznačoval obzvláštním milosrdenstvím, třeba tak, že velké obnosy, které byly darovány monastýru, rozdával potřebným. Měl rovněž dar slova a dar prozíravosti a mnozí v jeho přítomnosti cítili doslova blahou vůni, která z něj vycházela.

Skrze blahodať Boží jemu svěřenou mohl uzdravovat nemocné, vyháněl z lidí démony, poznával věci budoucí skrze dar Boží prozřetelnosti a viděl, co se děje v člověku uvnitř, říkal o ctihodném starci bratr monastýru – schiarchimandrita David (Psarakis), jeden z učedníků starce. Mohl pohlédnout na člověka a poznat vše, počínaje jménem, jaké jsou u něj hříchy, dobré skutky, těžkosti i to, co má na srdci. Člověk nestihl ani vejít do jeho kelie a starec už odpovídal na otázky, které ho znepokojovaly, tedy ještě před tím, než je vůbec stačil vyřknout. Nehledě na to na všechno, svatý starec Jákovos byl svým životem i nadále prostým a velmi pokorným člověkem, a to až do té míry, že svým zevnějškem se pramálo podobal naší představě igumena.

Starec Jákovos byl vynikající duchovník. Měl velkou lásku a vždy se obětoval pro druhé, a přestože poslední roky svého života trpěl množstvím nemocí, nikoho neodmítl a každému věnoval čas pro duchovní rozhovor. Národ, říkával bratřím, nehledá jídlo k nasycení, ani to, jak by utišil svoji žízeň, lidé hledají naši lásku. Jestliže jim tuto lásku můžeme dát, potom budeme úspěšní i na mnišském poli svého působení.

Přicházely stovky prostých lidí, aby se s ním mohli setkat, přicházeli však také patriarchové, archijerejové, duchovenstvo, mniši, ředitelé různých institucí, zaměstnanci soudů i profesoři z univerzit. Po svém odchodu z monastýru, po setkání se starcem Jákovem, zůstával u každého z nich, kdesi uvnitř, takový pocit, jakoby odcházeli z Ráje.

Byla v něm taková láska, vzpomíná schiarchimandrita David. Ona mu dávala svobodu a radost. Vedle něj jsi nepociťoval strach (1 Jn 4, 18). Starec neustále bojoval s pokušeními a těžkostmi, až do posledních vteřin svého života, a tomu také učil i nás. On říkával, abychom neustávali ani kvůli únavě ani kvůli rozčarování, když budeme stát tváří v tvář pokušením a životním těžkostem, neboť je třeba pokračovat v našem zápase až do samého konce. Říkával nám také, že to nejdůležitější pro člověka je, aby měl trpělivost a zůstával na tom místě, kam přišel. Jestliže přišel do monastýru, je třeba, aby v něm byl až do smrti, a neodcházel do žádného jiného, a z něj pak třeba do třetího, čtvrtého atd. Jestliže se někdo oženil, je třeba zůstávat v manželství a neopouštět ho, aby mohl vstoupit do nového manželství, potom do dalšího a ještě dalšího a tak dále a tak dále. Je třeba zůstávat tam, kde jsi. To je důležité proto, aby duše byla dobrá, aby se rozvíjela, aby byla úrodná. Často jsme říkali starci: Kdy již skončí všechna pokušení a těžkosti? A on odpovídal: V hrobě, až budeme v hrobě. Pán nás miluje a chrání nás od pokušení, avšak trpět a neustávat v zápase musíme až do samotné smrti, abychom v posledních vteřinách neutrpěli porážku a neprohráli všechen zápas, který vedeme (1 Tim 6, 12).

Starec dopředu věděl a znal datum svého zesnutí. Také z toho důvodu prosil jednoho jerodiákona ze Svaté Hory Athos, kterého zpovídal ráno 21. listopadu 1991, v poslední den svého pozemského života, aby ještě v monastýru chvíli zůstal a oblékl ho na pohřeb.

Starec byl pohřben na dvoře monastýru, u jižní stěny hlavního chrámu. Úcta ke starci, kterou k němu chovali věřící, se po jeho zesnutí ještě více zesílila. Věřící z Řecka, ale také i ze zahraničí jej ctili jako velikého přímluvce a svatého, přicházeli k jeho hrobu se svými prosbami a modlitbami o pomoc, a příchod věřících ke starci nijak neustával. Spíše naopak. Existují mnohá svědectví o dalších zázracích, které se udály skrze modlitby ctihodného starce Jákova.

Posvátný synod Řecké pravoslavné Církve se sborově shodl a rozhodl o připočtení svatého a svým životem proslaveného starce Jákova k zástupu svatých. Následně byly jak toto rozhodnutí, tak i požadavek místní řecké Církve předány Konstantinopolskému patriarchovi. Dne 27. listopadu roku 2017 se Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu, jemuž předsedal Jeho Všesvatost Bartoloměj, arcibiskup Konstantinopole, Nového Říma a ekumenický patriarcha, se usnesl a připočetl starce Jákova Evvijského k zástupu svatých Kristovy Církve. Památka ctihodného starce byla ustanovena na 22. listopadu.


_______________________________________________________________

¹ Maloasijská Katastrofa (řec. Μικρασιατική καταστροφή) nebo též pouze „Katastrofa“

Takto je označován konec třítisícileté řecké historie v Malé Asii a vyhnání původního řeckého pravoslavného obyvatelstva z jeho rodné vlasti. Genocida Řeků, jejich etnická čistka, byla započata Mladoturky (Mladoturky je označováno politické hnutí v osmanském Turecku, jehož počátky sahají do 70. let 19. století) v letech I. světové války (1914–1918) a vyvrcholila a byla zakončena Kemalisty (tj. stoupenci myšlenek zakladatele moderního tureckého státu Kemala Atatürka).

Po porážce řecké armády v Řecko-turecké válce (1919–1922), spojené s vyhnáním řeckého obyvatelstva z jeho původního území včetně strašných ztrát řecké armády, se začal používat slovní termín Katastrofa čili Maloasijská katastrofa. Maloasijská katastrofa je nejenom politickou, diplomatickou a vojenskou historickou událostí. Je to též historická událost, která hluboce zasáhla společnou paměť řeckého národa, vytvořila hlubokou ránu, která zůstává otevřená v řecké společnosti, zejména pro potomky této Katastrofy, až dodnes.

 ² Monastýr Svatého Proměnění Páně a ctihodného Davida

Tento monastýr se nachází na ostrově Evvia (Εύβοια), u pobřeží Řecka v západní části Egejského moře, 13 km od města Rovies, na úpatí hory Kavalaris. Byl založen kolem roku 1540 ctih. Davidem Evvijským (památka 1. / 14. listopadu), který hledal opuštěné místo k modlitbě, a takto došel až na ostrov Evvia, kde se na jednom opuštěném místě, nedaleko místa, kde se nacházela rozpadlá kaple Proměnění Páně, usadil v jeskyni.  Brzy za ním do blízkosti místa jeho duchovního zápasu a modliteb začali přicházet i ostatní věřící, kteří u něj hledali radu, poučení, modlitbu a útěchu. Přicházeli také ti, kteří směřovali na cestu mnišství, a ti potom zůstávali, aby žili spolu se starcem. Tehdy bylo rozhodnuto, že je třeba na tom místě postavit monastýr Proměnění Páně. Ctih. David se proto vypravil na cestu, na které chtěl vybrat dostatečný obnos na budoucí monastýr u zbožných křesťanů v Řecku, kteří tehdy byli pod tureckým jhem, ale také v dunajských knížectvích. Vydal se dokonce i do Ruska. Monastýr byl postaven díky námaze a modlitbám ctih. Davida nakonec zdárně postaven a nedaleko jeho místa začal vyvěrat i pramen vody, který před tím tolik scházel. Po zesnutí ctihodného Davida se monastýr stal cílem zbožných poutníků, neboť od svatých ostatků ctihodného Davida vycházela Boží blahodať a dělo se zde mnoho zázraků. To, co však nejvíce proslavilo ctihodného Davida, bylo umění a moc předat druhým žízeň po odpuštění hříchů, a proto do tohoto monastýru přicházelo mnoho věřících zejména ke svaté zpovědi. Po zesnutí ctih. Davida (okolo roku 1600) začal být monastýr nazýván “Monastýrem ctihodného Davida“. V monastýru se dodnes nacházejí svaté ostatky zakladatele monastýru, jeho epitrachil, igumenská hůl, kaditelnice a další předměty.

Roku 1638 se monastýr stal stavropigií, tj. byl přímo podřízen Konstantinopolskému patriarchovi. O tomto rozhodnutí se píše v listině, která byla vydána Konstantinopolským patriarchou Kyrilem I. Lukarisem.

V době tureckého jha se monastýr stal útočištěm obyvatelům okolních měst a vesnic, přičemž v něm měla svojí působnost i řecká tajná škola. Zachovaly se historické dokumenty, které svědčí o účasti monastýru v Řecké osvoboditelské válce v letech 1821–1829 (Ελληνική Επανάσταση). Mniši, na čele s igumenem monastýru, archimandritou Joakimem, pomáhali řeckým vojskům materiálně a také založili v monastýru nemocnici. V roce 1824 zaútočili na monastýr Turci, zabili všechny mnichy a monastýr spálili.

Po osvobození Řecka roku 1832 byl monastýr znovu obnoven. Z původních staveb zůstala jen část východního křídla s chrámem svatých Nezištníků, zdobeným freskami z 18. stol. V roce 1870 byl hlavní monastýrský chrám Proměnění Páně a ctih. Davida zničen zemětřesením. V roce 1877 byl opětovně postaven prostředky igumena Anthima (Angelise).

Na sever od monastýru, ve vzdálenosti jednoho kilometru, se nachází pramen, který vytryskl po modlitbě ctih. Davida. Voda z pramene byla v roce 1963 přivedena až k monastýru. Na jih od monastýru, ve vzdálenosti 20 km, se pak nachází jeskyně, kde ctih. David žil vždy po celý týden, zbožně se zde s dojetím a s bázní Boží modlil a kam si s sebou přinášel jen trochu antidoru a svěcené vody. Na večer v sobotu se potom vracel do monastýru, kde jej otcové vítali rozezvučenými zvony a vonným kadidlem. Na místě kelie ctih. Davida v monastýru byl postaven chrám svatého mučedníka Charalamba.

V roce 1933 byla většina monastýrských pozemků zkonfiskována Řeckou vládou k potřebám státu. Monastýru zůstalo jen několik olivových hájů a nevelkých polí. V době 2. světové války se počet mnichů velmi snížil a monastýr se dostal do havarijního stavu.

Roku 1951 byla igumenem Nikodémem (Fomasem) započata obnova monastýru; v této obnově pak pokračoval i ctih. starec Jákovos (Tsalikis), který je nazýván obnovitelem a novým „ktitorem“ (stavitelem) monastýru. Za něho byl zrestaurován hlavní monastýrský chrám, postaven nový dřevěný vyřezávaný ikonostas, schrána na svaté ostatky ctih. Davida, zvony, trapéza a ubytování pro hosty. Starec Jákovos prožil v monastýru celkem 23 let jako prostý mnich a 16 let zde vykonával povinnosti igumena, napodobuje tak život ctihodného Davida. Po zesnutí starce Jákova se místo jeho pohřbení stalo spontánním místem poutí velkého počtu věřících. A tak je tomu až dodnes.

úterý 3. listopadu 2020

 Ctihodný Georgios - Jiří (Karslidis),

nový vyznavač (1901 – 1959)

památka 24. října / 6. listopadu

Narodil se jako Athanasios Karslidis v Argyropolisu (dnešní Gümüşhane v Turecku), ve zbožné rodině Sávy a Sofie. Už jako malé dítě, se však stal sirotkem. Několik let ho vychovávala babička, která mu před svou smrtí dala jako požehnání ikonu Bohorodice. Když mu bylo sedm let, tak se příbuzní, kteří ho vychovávali, přestěhovali do města Erzurum.

Chlapec to však u nich nevydržel a brzy odešel z domu. Po dlouhém putování a toulání, došel až do Tbilisi v Gruzii. Vždy tíhl k modlitbě a bohoslužbám. Za nějaký čas byl přijat do monastýru Životodárného pramene Matky Boží. Jeho první roky v monastýru, to byly především roky studia pokory a modlitby. Jako poslušenství, Athanasios šil, tkal a chystal jídlo bratřím. V červnu roku 1919, byl postřižen na mnicha archimandritou Georgiem a přijal nové jméno Simeon. Brzy na to, začalo bolševické pronásledování církve a věřících, monastýry se začaly zavírat, mniši byli vyhnáni, anebo uvězněni. Takto se dostal do vězení i mnich Simeon, ve kterém musel vytrpět mučení, vydržet ponižování a přežít zastřelení. Na paschální ráno, byli takto mniši vyvedeni na místo rozsudku zastřelení. Celá jejich skupina, byla zastřelena. Simeon však po třech střelách, které ho zasáhly, jako zázrakem zůstal živý, jedna z kulek zasáhla kovový obklad ikony a odskočila (mladík nosil požehnání své babičky, ikonu Bohorodice, neustále na hrudi).

V roce 1923, přešel do Drandského monastýru, poblíž Suchumi. V roce 1925, v něm byl rukopoložen na kněze metropolitou Janem (Margišvilim) a získal nové jméno Georgios – Jiří. V roce 1929, pak spolu s několika rodinami Pontských Řeků emigroval do Řecka. V roce 1930, se usídlil a až do konce života žil ve vesnici Sipsa (nyní nese název Taxiarches), 11 km od města Drama, kde založil nevelký monastýr v čest Nanebevstoupení Páně, kde byl mnichem jen on sám (Μονή Αναλήψεως Του Σωτήρος Σίψα Δράμας - nyní to je ženský monastýr a má více jak 30 sester). Zde si získal všeobecnou úctu a lásku, byl ctěný jako duchonosný starec. Byl velmi přísným asketou, vyznačoval darem Boží prozřetelnosti. Předpověděl 2. světovou válku, bulharskou okupaci Makedonie i občanskou válku v Řecku.

Starec učil:

Půst, bdění, modlitba, to jsou nebeské dary. Jsou však zapotřebí i skutky, ochrana a pomoc chudým… Modlitba bez milosrdenství je mrtvá. Milujte všechny lidi, dokonce i své nepřátele. To je to hlavní.

Vždy mějte lásku, i k těm, kdo nás milují, i k těm, kdo nás nenávidí. Odpusť jim a mějme rádi všechny a třeba ať nám činí i to největší zlo. Tehdy budeme pravými Božími dětmi…

Zesnul v Pánu 22. října / 4. listopadu roku 1959. Po zesnutí starce, následovaly jeho podivuhodná zjevení věřícím a zázračná uzdravení nemocných.

Svatořečení ctihodného starce Georgise (Karslidise), Nového vyznavače, se událo 2. listopadu roku 2008, když město Drama navštívil Jeho Všesvatost Bartoloměj, arcibiskup Konstantinopole, Nového Říma a ekumenický patriarcha.

Památka svatému byla ustanovena 24. října / 6. listopadu.

Svaté ostatky ctih. Georgiose - Jiřího (Karslidise)