Svt. Dunstan, 

arcibiskup z Canterbury (†988)

památka 19. května / 1. června

Svatý Dunstan, se narodil kolem roku 909, v městečku Baltonsborough poblíž Glastonbury, v urozené a zbožné rodině. Jeho otec se jmenoval Heorstan a jeho matka Cynethryth. Vzdělání získal v monastýru v Glastonbury.

V životě svatého se píše, že byl velmi pilným žákem a horlivým následovníkem knižní učenosti, byl řemeslně zručný a hrál na harfu.

Nějaký čas, žil a působil na dvoře krále Athelstana, pro mnohá nepřátelství a intriky, byl však nucen odejít do vyhnanství. Za krále Edgara, se pak znovu vrátil domů i ke dvoru.

Následoval radám a poučením svého příbuzného svt. Alphega biskupa z Winchesteru (†951), přijal mnišství a z jeho rukou přijal svěcení na presbytera.

Poté byl ustanoven představeným monastýru v Glastonbury, který po předchozích mnohačetných nájezdech Vikingů znovuobnovil a zavedl v něm Reguli ctihodného Benedikta. Pro svou píli a snahu, znovuobnovit Bohu milý mnišský život ve své zemi, získal svatý Dunstan přízvisko, první abba anglického národa.

V roce 957 byl rukopoložen na biskupa Winchesteru, v roce 961 pak byl ustanoven arcibiskupem Canterbury.

Kolem roku 970, se svatý Dunstan podílel na sestavení listiny s názvem Regularis concordia, která představovala soubor mnišských pravidel, které byly závazné pro všechny znovuobnovené monastýry. Díky úsilím svatého, tak bylo obnoveno, přes všechny těžkosti, na třicet monastýrů.

Když roku 975, zemřel král Edgar, vstoupil na anglický trůn ve věku asi 13 let, jeho syn, svatý Edward mučedník (†978). V Kingstonu jej k tomu pomazal svt. Dunstan, který ho i ve všem, jako zákonného následníka podporoval. Proti tomuto, se však postavila královská vdova Etheldritha, jeho druhá žena, která upřednostňovala svého syna, proti čemuž byl svt. Dunstan.

Proti mladému králi Edwardovi i svatému Dunstanovi, se potom také postavila i šlechta, která zase chtěla, aby byly omezeny monastýrské pravomoci v zemi, protože díky nim, se monastýry staly vlastníky mnohých pozemků.

Edward spolu se svt. Dunstanem, tomu všemu společně vzdorovali. Část dvořanů, se však domluvila s královnou Etheldrithou a král Edward byl zabit (památka jeho mučednické smrti roku 978, je 18. / 31. března). Na jeho místo, nastoupil Ethelred II., který byl blahosklonný k územním zájmům šlechty.

Když svt. Dunstan canterburský, který byl tehdy prvním hierarchou Anglické církve, povstal na záštitu nedotknutelnosti monastýrů a zákonitosti vlády svatého Edwarda, byl málem svržen z postavení arcibiskupa canterburského.

Přestože nesouhlasil s nástupem nového krále, nakonec korunoval nového krále Ethlereda II. To byla i jeho poslední státnická událost, které se svatý zúčastnil. S touto volbou, pro prolití nevinné krve svatého Edwarda nesouhlasil a anglickému království, prorokoval zkázu a mnohá neštěstí.

Ve věku sedmdesáti let, poté odešel do ústraní a žil už jen asketickým životem mnicha, ačkoli úřad arcibiskupa formálně zastával až do roku 988. Zúčastnil se ještě roku 980 přenesení ostatků svatého krále Edwarda, mučedníka, do Shrewsbury. V témže roce, pak byl přítomen vysvěcení nového chrámu ve Winchesteru. Když kolem roku 986 hrozily nové útoky Dánů, zúčastnil se přenesení ostatků svt. Aldhelma (památka 25. května/ 7. června a 5. / 18. května)

V posledních letech svého života, pak svt. Dunstan, většinu času, působil v katedrále v Canterbury, kde činil skutky milosrdenství, pomáhal nemohoucím, sirotkům a vyučoval v katedrální škole. Bylo o něm známo, že byl velmi shovívavý a trpělivý ke svým žákům. Ti žáci, kteří strádali od příliš přísných učitelů, vždy utíkali k svt. Dunstanovi pro pomoc a zastání. Svatý Dunstan, jim pak byl vždy oporou a záštitou.

V monastýru svt. Augustina v Canterbury, dal postavit nový chrám v čest svatých apoštolů Petra a Pavla a svt. Augustina z Canterbury (památka 27. května / 9. června).

Na závěr svého života, se svt. Dunstan v tomto monastýru nejčastěji modlil, u ostatků svt. Augustina z Canterbury (†604) a svatého Ethelberta (Alberta), krále Kentu (†616; památka 25. února / 10. března, v přestupném roce pak 9. března). Staral se i o jiné další monastýry a chrámy, o ty, co do nich s modlitbou přicházejí, o katedrální knihovnu i o zvony na zvonici.

Podle tradice, v den svátku Nanebevstoupení Páně, v čase všenočního bdění, se mu dostalo vidění o blízkém konci jeho života. Za tři dny nato, 19. května roku 988 předal svou duši Pánu.

Ikona Matky Boží 

„Jest vpravdě důstojno“ Άξιον εστίν

památka 11. / 24. června a také v pondělí Světlého týdne

Počátek památky této ikony Matky Boží je spojen se zázrakem, který se udál za časů konstantinopolského patriarchy Nikolaa II. Chrysoverga (†991). Zázrak se udál takto.

V blízkosti svatohorského monastýru Pantokrator¹ se nachází velká průrva, ve které je mnoho mnišských kelií. V jedné z těchto kelií, zasvěcené na počest svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, žil jeden ctnostný starec-jeromonach spolu se svým poslušníkem. Protože se v blízkém skitu Protaton v Karyes (Karea byl dříve skytem, dnes je ústředním správním centrem, kde se schází mnišská rada, tzv. Protaton) každou neděli sloužilo všenoční bdění, stalo se, že jednou v sobotu v noci tento starec, když odcházel na službu, řekl svému poslušníkovi: „Dítě, jdu na bdění, a ty, jak můžeš, čti své modlitební pravidlo.“

S těmito slovy starec odešel. Když se potom snesla noc, někdo zaklepal na dveře kelie. Poslušník otevřel dveře a spatřil v nich neznámého mnicha. Tento neznámý mnich řekl, že se jmenuje Gabriel. Učedník ho pozval dovnitř a pohostil ho. V kelii potom zůstal přes celou noc. Když nadešel čas modlitebního pravidla, poslušník ho četl před jejich kelijní ikonou Matky Boží – „Milující“.

Poté, co při jitřní dočetl a dozpíval osmou píseň s kánonem, začal zpívat píseň Přesvaté Bohorodici: „Velebí duše má Hospodina“ (L 1, 46–55) a ke každému verši zpíval slova písně ctih. Kosmy, biskupa Maimuského, tvůrce kánonů (památka 12. / 25): „Tebe nad cherubíny ctěnější…“. Při zpěvu se spolu s poslušníkem střídal i onen cizí mnich. Když však dozpíval poslední verš, který opěvuje Matku Boží: „Tebe nad cherubíny ctěnější…“, začal tento chvalozpěv zcela novými slovy: „Jest vpravdě důstojno blahoslaviti tebe, Bohorodici, vždy blahoslavenou a přečistou Matku Boha našeho.“ A poté pokračoval opět verši: „Tebe nad cherubíny ctěnější“.

Když mnich zpíval tato slova písně, tak ikona Matky Boží „Milující“ byla náhle ozářena nebeským světlem, takže poslušník pocítil zvláštní radost a pro velké dojetí zaplakal. Podivil se slovům modlitby a mnichovi řekl: My zpíváme jen „Tebe nad cherubíny ctěnější…“, a „Jest vpravdě důstojno“… To, co jsi nyní pravil, jsme dosud ani my, ani ti, kteří zde byli před námi, nikdy neslyšeli. Buď tak laskav a zapiš mi tento chvalozpěv, abych i já mohl takto opěvovat Bohorodici.

Cizí mnich mu na to odpověděl: „Dej mi tedy pero, inkoust a papír, ať je napíši.“ „Nic z toho nemáme,“ pravil poslušník. Mnich mu na to řekl, podej mi tedy jednu kamennou desku. Poslušník takovou našel a donesl ji mnichovi. Cizinec ji vzal a prstem na ni napsal píseň: „Jest vpravdě důstojno“. I stal se zázrak, neboť slova chvalozpěvu se do té tvrdé desky vryla, jako by byla napsána do nejměkčího vosku. Poté tento mnich řekl bratru poslušníkovi: „Od této chvíle vždy takto opěvujte Matku Boží, vy i všichni pravoslavní.“ Když tato slova dořekl, stal se neviditelným.

Byl to totiž svatý archanděl Gabriel, který byl Bohem poslán, aby svatohorským mnichům zjevil tuto Andělskou píseň, která nejlépe opěvuje Přesvatou Matku Boží. Je to patrné z toho, že tehdejší otcové, kteří každoročně oslavovali památku tohoto zázraku ve zmíněné kelii, konali bohoslužby a svatou liturgii spolu s oslavou svatého archanděla Gabriela, který zůstává od počátku až do konce Bohem inspirovaným tvůrcem chvalozpěvů k Přesvaté Bohorodici. On je jejím radostným služebníkem a zvěstovatelem. A tak i zde posloužil tento Archanděl jako hlasatel nebeského chvalozpěvu k důstojnému velebení pravé Matky Boží čili „Bohorodice“.

Když se do kelie po všenočním bdění vrátil starec jeromonach, poslušník mu zazpíval „Jest vpravdě důstojno“, tak jak mu to přikázal Anděl, a ukázal starci i desku, která byla popsána andělskou rukou. Když to starec slyšel a viděl, byl tímto zázrakem zcela ohromen. Vzal poté desku do Protatonu, kde ji ukázal představenému Svaté Hory i ostatním starcům a řekl jim i vše ostatní, co se událo. Svatohorští otcové poté jednohlasně oslavili Boha a vzdali díky Přesvaté Bohorodici pro tento zázrak. Tuto desku potom poslali do Cařihradu, patriarchovi i císaři, spolu s listem od představených Svaté Hory, ve kterém byla podrobně popsána zázračná událost s chvalozpěvem k Matce Boží.

Tato Andělská píseň se poté rozšířila po celém světě. Od těch dob všichni pravoslavní křesťané takto opěvují Přesvatou Matku Boží.

Ikona Přesvaté Bohorodice, před níž se udál tento zázrak a byl zapěn tento chvalozpěv, byla slavnostně přenesena z prosté mnišské kelie do velkolepého chrámu Protaton, kde se nachází dodnes. Kelie i ikona poté získaly pojmenování „Jest vpravdě důstojno“.

Tropar hlas 4.

Nechť se shromáždí zástup všech athosských Otců, aby dnes vpravdě oslavil a s radostí a veselím zazpíval, neboť Matka Boží je nyní Andělem přeslavně opěvována. Proto jako Bohorodici ji vždy oslavujme.

Modlitba

Přesvatá a Přemilostivá Vládkyně Bohorodice! Utíkáme se k Tvé svaté ikoně a s pokorou Tě prosíme a k Tobě se modlíme: Vyslyš hlas našich modliteb, neboť Ty vidíš náš zármutek, vidíš naše těžkosti a neštěstí, a jako láskyplná Matka přispěchej na pomoc nám bezmocným.

Upros Syna Tvého a Boha našeho, ať nás nezahubí pro bezzákonnosti naše, ale ať nám zjeví lidumilně milost svou. Vypros nám, Vládkyně, u Jeho dobroty zdraví tělesné a spasení duševní, pokojný život, úrodnost pro zemi, čisté podnebí, svěží a dobré ovzduší a z výsosti požehnání na všechna naše dobrá díla a vše, co činíme.

A tak, jako jsi kdysi dávno milostivě shlédla na pokorný chvalozpěv Athoského poslušníka, který Tě opěvoval před Tvojí ikonou, a poslala jsi k němu Anděla, aby ho naučil zpívat nebeskou píseň, kterou Tě opěvují andělé, tak i nyní přijmi naše horlivé modlitby, Tobě přinášené.

Královno všemi opěvovaná! Pozdvihni k Pánu Tvé bohonosné ruce, na kterých jsi nosila Božího mládence Ježíše Krista a upros jej, aby nás zbavil od všelikého zla.

Zjev Vládkyně Tvoji milost k nám: uzdrav nemocné, utěš zarmoucené, pomoz těm, kteří jsou v nouzi, dej, abychom ve zbožnosti prožili náš pozemský život a abychom získali i křesťanský konec života našeho bez zahanbení. Nebeské Království, abychom zdědili skrze Tvé mateřské zastání, u Toho, který se z Tebe narodil, Krista Boha našeho, jemuž s Bezpočátečným Jeho Otcem a Přesvatým Duchem náleží všeliká sláva, čest a klanění, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

Modlitba Jest v pravdě důstojno

Jest v pravdě důstojno blahoslaviti tebe, Bohorodici, vždy blahoslavenou a přečistou Matku Boha našeho. Tebe nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější, bez porušení Boha Slovo porodivší, pravou Bohorodici velebíme.

___________________________________________________

¹ Monastýr Pantokrator (Ιερά Μονή Παντοκράτορος) je řecký pravoslavný mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, sedmý z dvaceti v hierarchii athosských monastýrů. Byl založen roku 1361 řeckým císařem Alexiem I. Komnenem a jeho bratrem. Nachází se na severovýchodě poloostrova, na strmé skále, 50 m nad mořem. Při monastýru se nachází skit svatého proroka Eliáše, založený ctih. Paisijem Veličkovským.