Ikona Matky Boží „Životodárný pramen“ - Ζωοδόχος Πηγή

památka v pátek Světlého týdne a také 4. / 17. dubna

V 5. století se v Konstantinopoli, blízko Zlaté brány (Χρυσεία Πύλη), nacházel háj, který byl zasvěcený Přesvaté Bohorodici. V tomto háji byl pramen, který se od dávných časů proslavil mnohými zázraky. Postupem času však toto místo zarostlo křovinami a pramen vody, kdysi tak slavný pro své zázraky, byl pokryt řasami a zaplněn bahnem a blátem.

Jednou se stalo, že voják Leon (budoucí císař Leon I.) na tomto místě potkal slepce, bezmocného poutníka, který se ztratil. Voják Leon mu pomohl vyjít na cestu a posadit se do stínu, aby si cestou znavený mohl odpočinout. Potom se vydal hledat vodu, aby mohl dát slepci napít. Pojednou uslyšel hlas: Leone! Nehledej vodu daleko, abys uhasil slepcovu žízeň. Překvapený a udivený tajemným hlasem, který uslyšel, začal voják hledat vodu, ale žádnou nenašel. Zastavil se a zůstal stát, zamyšlený a zarmoucený kvůli tomu, co se stalo. V tom okamžiku se znovu ozval ten samý hlas a pravil:

Císaři Leone! Vstup do stínu lesního háje a načerpej vodu, kterou tam najdeš, dej ji žíznivému a bláto, které najdeš na prameni, přilož na jeho oči. Potom sám poznáš, kdo jsem. Ta, která posvěcuje toto místo. Pomohu ti zde vystavět chrám na počest mého jména a všichni, kdož sem budou přicházet s vírou a vzývat mé jméno, získají naplnění svých modliteb a úplné uzdravení od svých neduhů a nemocí.

Když Leon učinil vše, co mu bylo řečeno, stalo se, že slepý prozřel a pak se zcela sám, bez průvodce, vydal do Konstantinopole, zatímco neustále oslavoval Matku Boží. Tento zázrak se udál za císaře Markiána (450 – 457).

Císaře Markiána následně vystřídal Leon I. (457 – 473).

Nový císař si vzpomněl na zjevení, zázrak a proroctví Matky Boží, a nechal pramen vyčistit. Ohradil ho kamennou stěnou a nad pramenem nechal zbudovat chrám na počest a ke slávě Přesvaté Bohorodice. Císař Leon nazval toto zřídlo vodního pramene Životodárným pramenem, neboť se v něm projevila životodárná a podivuhodná blahodať Matky Boží.

Další z podivuhodných zázraků Matky Boží a jejího Životodárného pramene se udál za vlády zbožného a Bohu věrného císaře Justiniána I. (527 – 565), který trpěl vodnatelností. Jednou o půlnoci císař Justinián uslyšel čísi hlas: Nemůžeš získat zpět své zdraví, dokud se nenapiješ z Mého pramene. Císař však nevěděl, o jakém pramenu hlas hovoří a upadl do zoufalství. Poté se mu za dne zjevila Matka Boží a řekla mu: Vstaň císaři, jdi k Mému prameni, napij se z něho vody a budeš zdráv tak jako dřív. Nemocný splnil vůli Přesvaté Vládkyně a brzy se uzdravil. Následně dal vděčný vládce zbudovat vedle původního chrámu, postaveného císařem Leonem I., nový, velkolepý chrám, u nějž byl ještě později zbudován také monastýr.

Po pádu Konstantinopole roku 1453 byl tento známý a zázraky proslavený chrám Životodárného pramene zbořen muslimy. U rozvalin chrámu nechali fanatičtí muslimové postavit stráž, která bránila každému křesťanu byť se jen přiblížit k tomuto posvátnému místu. Postupně se však přísnost tohoto zákazu přece jenom zmírnila a křesťané tam znovu postavili nevelký chrám. Ale i ten byl roku 1821 zbořen a pramen byl zasypán. Křesťane však místo těchto rozvalin i pramen opět očistili a tak jako dříve, znovu zde začali čerpat vodu. Dokonce se jim podařilo napotřetí, v roce 1833, postavit zde nový chrám, který byl následně, v roce 1835 vysvěcen Konstantinopolským patriarchou Konstantinem I.

K tomuto podivuhodnému místu, proslavované po celou dobu požehnáním Matky Boží, která zde na všechny přicházející vylévala svoji milost, získali nakonec úctu i sami muslimové, kteří začali tento pramen nazývat „Voda svaté Marie“.

Další ze zázraků, který se na přímluvy Bohorodice udály, se stal jednomu Řekovi, původem z Thesálie, který už od mládí cítil mnohokrát touhu navštívit tento Životodárný pramen. Nakonec se mu to jednou konečně podařilo a vypravil se na cestu. Stalo se však, že na této cestě velmi těžce onemocněl. Když na sobě pocítil blížící se smrt, tak zapřísahal své spolupoutníky, aby jeho tělo nepohřbívali, ale prosil je, aby ho odvezli k tomuto Životodárnému prameni a tam na něj vylili tři vědra s životodárnou vodou a až poté, aby ho pohřbili. Jeho přání bylo vyslyšeno a splněno. Když následně během cesty zemřel, poutníci přinesli jeho tělo až k Životodárnému prameni Matky Boží, kde ho podle jeho předsmrtného přání třikrát polili svatou vodou… Hle, jaký to zázrak. Mladíkovi byl navrácen život. Následně tento člověk přijal mnišství a poslední roky svého života strávil v místním monastýru s modlitbou na rtech.

Dnes se při tomto chrámu nachází ženský monastýr Pramene Matky Boží (řec. Ἱερὰ Πατριαρχικὴ καὶ Σταυροπηγιακὴ Μονὴ τῆς Ζωοδόχου Πηγῆς Βαλουκλῆ) a nachází se zde rovněž místo pohřbení konstantinopolských patriarchů, kteří od 19. století zaujímají patriarší trůn.

Naposledy byl tento chrám vážně poškozen během tzv. Istanbulského pogromu¹ v roce 1955, kdy se stal terčem státem podporovaného útoku davu fanatických muslimů. Během tohoto útoku byly otevřeny hroby ekumenických patriarchů, které se nacházejí na nádvoří chrámu, a jejich pozůstatky byly rozházeny a znesvěceny. Kromě toho byly chrám i monastýr úplně vypáleny. Přesto všechno se poté pravoslavným křesťanům podařilo chrám i monastýr znovu obnovit.

Zjevení Matky Boží Leonovi I. se událo 4. / 17. dubna roku 450. V tento den, hlavně pak také v pátek Světlého týdne, se oslavuje obnovení konstantinopolského chrámu, postaveného na počest a slávu Životodárného pramene, a je rovněž oslavována neustávající pomoc Matky Boží, která je pro věřící nevyčerpatelným životodárným pramenem.

Přesvatá Bohorodice spolu s Božím Mládencem je na této ikoně zobrazena nad velkým kamenným kalichem, který stojí ve vodní nádrži, ze kterého vyvěrají prameny vody. U vodní nádrže a z ní vyvěrajících pramenů jsou pak zobrazeni ti, kdož strádají nejrůznějšími nemocemi a neduhy, zhoubnými vášněmi i duševními nemocemi. Ti všichni přijímají léčivou vodu ze Životodárného pramene a dostává se jim podivuhodného uzdravení.

Tropar hlas 4.

Načerpejme, lidé, uzdravení duším i tělům v modlitbě, protože pro nás všechny pramení řeka, Přečistá Královna Bohorodice, která pro nás vyvěrá zázračnou vodu, jež odplavuje a smývá temnotu z našich srdcí, očišťuje hříšné rány a posvěcuje duše věřících Boží blahodatí.

Modlitba

Přesvatá Panno, Matko Pána našeho Ježíše Krista! Ty jsi Matkou a ochránkyní všech, kteří se k Tobě utíkají. Blahosklonně shlédni na modlitby nás, hříšných a pokorných Tvých dětí. Ty, která jsi nazvána Životodárným Pramenem blahodatných uzdravení, uzdrav nemoci všech strádajících a upros Syna Tvého, Pána našeho Ježíše Krista, aby seslal všem, k Tobě se utíkajícím, zdraví duševní i tělesné. Aby nám odpustil naše vědomé i nevědomé prohřešení a daroval nám vše potřebné k věčnému i dočasnému životu.

Ty jsi všech zarmoucených radost, vyslyš nás zarmoucené, Ty jsi utěšení zármutku, utěš i náš zármutek, Ty jsi hledající ty, kteří hynou, nedopusť, abychom ani my nezahynuli v propasti našich hříchů, ale vždy nás zbavuj ode všeho zármutku i neštěstí a od všelikého zla, které nás obklopuje.

Královno naše přeblahá, naděje naše nehynoucí a zastánkyně nepřemožitelná, neodvracuj od nás svoji tvář kvůli velkému množství našich prohřešení, ale rozprostři k nám ruce Tvého mateřského milosrdenství a učiň nad námi znak milosti Tvé pro naše dobro: zjev nám pomoc Tvoji ochotně v každém dobrém konání. Odvrať nás od každého hříšného počátku i myšlenek, abychom vždy oslavovali přečestné jméno Tvé, velebili Boha Otce i Syna Jednorozeného, Pána Ježíše Krista, a Životodárného Svatého Ducha se všemi svatými, na věky věkův. Amen.

_________________________________

¹ Istanbulský pogrom (řec. Σεπτεμβριανά, Septemvriana čili Zářijové události). Istanbulský pogrom, známý také jako Istanbulské nepokoje, jeden z posledních masových pogromů, který se udál v Turecku 6. – 7. září 1955 a byl namířený proti řecké menšině Istanbulu. Během těchto nepokojů bylo podle tureckých údajů zabito 13 až 16 Řeků (včetně dvou kněží), ale také zničeno mnoho chrámů, spáleny mnohé budovy a poškozena infrastruktura města.

 

Svatý a ctihodný Lukáš, nový mučedník Adrianopoliský a Mytilénský (†1802)

památka 23. března/ 5. dubna

Nový mučedník Kristův, ctihodný Lukáš, poházel z města Adrianopolis (dnes město Dirne, které se nachází v evropské části současného Turecka), v křesťanské rodině. Jeho otec, se jmenoval Athanasios a matka Domnika. Když bylo chlapci sotva šest let, jeho otec zemřel a matka ho svěřila k výchově a také aby se vyučil trhovcem, jednomu řeckému obchodníkovi do Konstantinopole.

Když bylo chlapci třináct let, popral se s druhým chlapcem, který byl Turek. Ostatní Turci, kteří se kolem za chvíli shromáždili, když viděli, že Lukáš vítězí, vrhli se na něj s křikem a začali mu nadávat a vyhrožovat smrtí. Malý chlapec proto dostal velký strach a v jednom okamžiku zvolal: "Pusťte mě, pusťte mě, nechte mě jít a já se stanu muslimem! " Když to Turci uslyšeli, přestali s křikem a jeden z výše postavených  Turků, ho potom vzal k sobě do služby. Chlapce nechal přijmout islám a dal ho obřezat.

Nehledě na péči rodiny, ve které nyní sloužil a přes jisté přísliby budoucího skvělého života a dobrého společenského postavení, svědomí nedávalo chlapci pokoje. Dřívější strach, který dostal před Turky, ho už opustil. Chtěl ze služby odejít, ale službu už opustit nemohl.

Přehlížel všechna rozptýlení i zábavu a tajně, v skrytu ode všech, pro vše co se mu přihodilo, plakal. Nakonec se chlapec přece nějak spojil s Řekem, u kterého v Konstantinopoli začal poprvé pracovat a řekl mu o svém přání utéct. Tomuto obchodníkovi, se podařilo o chlapci říci na ruském konzulství. Přesto, všechny snahy vzít chlapce z jeho nového nedobrovolného domova, byly marné. Nakonec se však chlapci přece jen podařilo utéct, využil nepozornosti strážných, sundal ze sebe turecké oblečení a oblékl se znovu jako křesťan. Podařilo se mu nasednout na loď, která ho odvezla do Smyrny. Tam se Lukáš vyzpovídal knězi, který mu poradil, aby se vypravil na Svatou Horu Athos a tam, aby se pokusil znovu najít cestu spásy.

Ve většině monastýrů Svaté hory, ho však odmítali přijmout, protože byl ještě velmi mladý. Nakonec ho, ale přijali v monastýru Stavronikita (Monastýr Stavronikita - pravoslavný řecký mužský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, patnáctý monastýr v hierarchii athoských monastýrů, byl založen v 10. století. Svůj název získal podle tradice tak, že na jeho místě žil kdysi poustevník Nikita, který dělal kříže (Σταυρονικήτα – kříž Nikity). Nejdříve byl monastýr zasvěcen sv. Janu Křtiteli, byl ale zcela zničen v době křížových výprav. Monastýr tak, jak jej známe dnes, založil konstantinopolský patriarcha Jeremiáš I.), kde byl postřižen v rjasofor.

I přesto všechno, nemohl Lukáš pro svou duši najít pokoje, putoval po Svaté Hoře, vedl zápas sebeodříkání a byl vystaven mnohým pokušením. Nakonec, došel k myšlence, že pokoje, skutečného a opravdového pokání dojde jen tehdy, když vyzná Krista před těmi, před kterými od něho odstoupil.

Duchovník ze skitu svaté Anny, kterému Lukáš se vším vyznal, když viděl jeho mládí, pro které se bál, že nevydrží takovéto nebezpečenství a znovu se odřekne Krista, snažil se ho ještě přemluvit. Lukáš, byl však i přes svůj věk pevně odhodlán a tak mu starec, když viděl, že ho nepřesvědčí, dal za poslušenství, aby činil každý den na osm set zemních poklon a jedl jen suchý chléb a pil jen vodu. Lukáš se s radostí podřídil takovému to poslušenství starce a neustále myslel na vyznavačství pro Krista. Když se nakonec ukázal pevným ve svém rozhodnutí, vyprosil si i požehnání k tomu, aby se mohl stát novým mučedníkem pro Krista.

Od svého duchovníka, přijal Velkou schimu a potom s otcem jeromonachem Vissarionem, který ho doprovázel, odpluli společně na ostrov Lesbos, do města Mytiléna.

Bděním v modlitbě, přijímáním Svatých Tajin, které přijímal v Božím chrámu, se připravoval k nastávajícímu zápasu. Poté, co si dal přes mnišské řízy, světské oblečení a poprosil s mnoha slzami o odpuštění svého spolu poutníka a duchovní z chrámu, kde přijímal Kristovi Tajiny, odešel na místní soud. Nic z toho, co si však přál učinit, se mu nezdařilo. Se smutkem se vrátil k otci Vissarionovi a řekl mu:  "Otče, Kristův plamen nebyl zapálen!"

Přesto se, ale znovu vrhl do boje a vydal se k Nazir – agovy, aby před ním znovu vyznal věrnost Kristu a tím tak odčinil potupnou pečeť obřízky, která byla na něj, proti jeho vůli v dětství vložena. Když se mu Turci pro jeho mládí vysmáli, Lukáš soudce ujistil, že je při smyslech, že ví, co říká a žádal Nazir – agu, aby učinil to, co mu v takovýchto případech, nařizuje islámský zákon. Poté, byl bez doprovodu stráží předveden do domu soudce, kde se setkal s metropolitou Mytilénským, který tam byl vyzván, kvůli útěku a obrácení se na křesťanství jedné turecké rodiny. Tato událost, zapříčinila hněv a vztek těch co rodinu chytli a křesťané na ostrově, proto nyní žili ve strachu z krvavého pronásledování. Lukáš se před metropolitou uklonil a poprosil jej, aby se za něho pomodlil, aby svůj úmysl, dovedl do zdárného konce.

Nehledě na všechna nebezpečenství, dal metropolita odsloužit ve všech chrámech moleben za tohoto nově zjeveného Kristova vojína.

V tom čase, kdy mnozí křesťané přebývali v neklidu a strachu, jediný Lukáš, stál před soudem plný odvahy a sebevědomí.

Třikráte byl vyslýchán a tázán, přesto neustále ukazoval neoblomnou rozhodnost, vydat se vstříc rozsudku smrti a opovrhoval všemi těmi marnivými přísliby tělesných požitků, které mu byly od Turků předkládány.

Vnuknutím Svatého Ducha, nacházel slova ze Svatého Písma, kterými vyvracel muslimskou věrouku. Co však nejvíce otřáslo všemi, kdo se nacházel na soudu, bylo to, že nový vyznavač a svědek víry, v sobě neměl po celý ten čas, ni žádného strachu, ani obav.

Turci ho potom nechali po tři dny ve vězení a doufali přitom, že své rozhodnutí změní. Když však Lukáš po třech dnech, znovu předstoupil před soudce, poprosil ho o jedinou milost, poprosil ho o to, aby už nebyl marněn čas a aby byl popraven o hodinu dříve a mohl se tak připojit k Pánu na věčnosti.

Potom byl nad ním vynesen rozsudek smrti oběšením. Lukáš si před vykonáním rozsudku, vyžádal čas na modlitbu a modlil se za sebe i za všechny ostatní křesťany, zvláště pak za ty, kteří mu pomohli v jeho obrácení.

A protože nový mučedník zůstal neoblomným, ve věku devatenácti let, mu byl vynesen rozsudek smrti oběšením, který byl vykonán 23. března roku 1802.

Jeho svaté tělo, pak viselo oběšené po tři dny a tři noci. Potom ho Turci vzali, obtěžkali kamením a hodili do moře. Moře však tělo mučedníka vrátilo na břeh, kde ho pak našli zbožní křesťané, vzali ho ze břehu a s úctou pochovali.

Následně, se od svatých ostatků a modliteb nového mučedníka Lukáše, událo několik podivuhodných uzdravení, k slávě našeho Boha. Amen.

 

 Svatá mučednice Drosida, římská

památka 22. března / 4. dubna

Svatá mučednice Drosida, byla dcerou císaře Traiana (98 – 117), krutého pronásledovatele křesťanů. V roce 99, tento císař znovuobnovil zákon, který zakazoval tajná společenství a který se nepřímo dotýkal křesťanů. Roku 104, pak vydal zvláštní zákon, který byl přímo proti křesťanům, od tohoto roku, pak započalo pronásledování křesťanů, které trvalo až do konce jeho vlády.

Těla zabitých křesťanů, se často nechávala nepohřbená, aby zastrašovala ostatní. Tehdy pět křesťanských panen: Aglaida, Apollinaria, Daria, Mamthusa a Taisia se rozhodlo, že se o těla křesťanů postarají a budou je s úctou pohřbívat. Tajně odnášely těla mučedníků z místa jejich smrti, pomazávaly je vonnými oleji, obvazovaly jejich těla do plátna a pohřbívaly je.

Když se o tom dozvěděla císařovna Drosida, která byla tajnou křesťankou, ale ještě nepřijala svatý křest, poprosila svaté panny, aby, když půjdou pohřbívat křesťany, vzaly sebou i ji.

Tehdy příkazu, dvorního hodnostáře Hadriána, ženicha svaté Drosidy, byla v blízkosti těl zabitých křesťanů, postavena stráž, aby chytla ty, kteří je pohřbívají.

A tak hned první noc, byla svatá Drosida  a pět panen chyceno a uvězněno. Když císař poznal mezi zajatými i svou dceru, přikázal, aby byla držena odděleně od ostatních, v naději, že jí to přivede k rozumu.

Ostatní svaté panny, byly odsouzeny ke spálení v peci k tavení mědi. Tyto panny, hrdinně přijaly rozsudek a staly se hodny korun mučednic. Z mědi, která byla smíchána s popelem mučednic, spálených v této peci, pak byly ukovány tripodes¹, do nové lázně císaře Traiana.

Stalo se však, že dokud byly tyto tripodes  v lázni, ani jeden člověk, nemohl do ní vejít, každý kdo přestoupil práh, padl mrtvý na zem. Když pohanští kněží, pochopili proč se tak děje, poradili, aby byly z lázně odneseny.

Potom navrhl Hadrián císaři, aby dal tripodes roztavit a udělat z nich pět soch obnažených panen, podobných těm, co byly vězněny. Potom, aby byly vystaveny před vchodem do císařské lázně k pohaně. Traian s tím souhlasil. Když pak byly sochy postaveny, ve snu, který se mu zdál, císař spatřil pět nevinných jehňátek, které se pásly v ráji a pastýře, který mu ve snu řekl: "Ach, ty nečestný a hanebný císaři! Ty, jejichž zobrazení jsi chtěl dát vystavit k výsměchu a pohaně, ty ti vzal Dobrý a Milosrdný Pastýř a nechal je, aby se usadili tady, kam za čas přibude i nevinné jehňátko Drosida, tvoje dcera".

Když se bezbožný Traian probudil ze snu, rozzuřil se a přikázal, aby se roztopily dvě velké pece a, aby v nich byl udržován denně oheň. Nad nimi byl vyvěšen císařský příkaz: "Mužové Galilejští, kteří se klaníte Ukřižovanému, uchraňte se od velkých množství mučení a nás od práce, přineste oběť bohům. Jestliže si toto nepřejete učinit, tak nechť se každý z vás dobrovolně, jakýmkoli chce způsobem, vrhne do této pece".

Tehdy vyšli mnozí křesťané dobrovolně na mučení. Když se o tom dozvěděla svatá Drosida, rozhodla se také dobrovolně přijmout mučednickou smrt pro Krista.

Ve vězení, povznesla modlitby k Pánu o tom, aby jí pomohl bez povšimnutí vyjít z vězení. A Bůh její modlitbu vyslyšel, stráže usnuly. Když se ocitla na svobodě, svatá Drosida odešla směrem k peci, po cestě však začala pro sebe rozmýšlet: "Jak mohu já předstoupit před Boha, když na sobě nebudu mít svatební šat (tj. když nebude pokřtěná), vždyť budu nečistá. Ach, Králi kralujících, Pane Ježíši Kriste, pro Tebe jsem opustila císařské postavení, to proto, abys mě učinil hodnou, být alespoň u dveří Tvého Království. Ty Sám mě pokřti, Duchem Svým Svatým". Takto se svatá Drosida pomodlila a potom se pomazala svatým myrem, kterého se zmocnila a měla ho sebou, následně se potom třikráte ponořila do řeky a řekla: "Křtí se služebnice Boží Drosida, ve jménu Otce, i Syna, i Svatého Ducha". Svatá, se potom po sedm dní skrývala, oddávala se půstu a modlitbě, poté ji našli křesťané, kterým pověděla o všem, co se jí přihodilo. 

Osmého dne, pak svatá mučednice Drosida, sama vstoupila do rozžhavené pece a vrhla se do ohně.

_________________________________________

¹ Tripodes. Tripus - τρίπους -  tripus - trojnožka, byl antický stojan nebo nádoba se třemi nohami. Ve starověkém Řecku se tripodes, nejčastěji kovové, méně potom i keramické nebo kamenné, používaly jako podstavec pod lebés – kotel, nebo jiné nádoby. Tripus, byla také nádoba ve tvaru polokoule na třech nožkách, kdy sloužila jako varná nádoba.

Ctihodný Benedikt z Nursie († 543)

památka 14. / 27. března

Ctihodný se narodil okolo roku 480, ve městě Norcia – Nursie, ve střední Itálii v provincii Perugia v Umbrii. Byl bratrem dvojčetem, ctihodné Scholastiky (památka 10. / 23. února) a pocházel ze vznešené patricijské rodiny.

Když mu bylo 14 let, byl poslán na studium do Říma, kde měl studovat svobodná umění. V Římě však mladík brzy poznal, že většina jeho vrstevníků, svůj život marní v bezduchých a hloupých zábavách, že se jen oddávají marnivosti a neřesti. Prázdnota takového bytí, ho vyděsila natolik, že Řím opustil a slíbil si, že bude hledat spásu jen v Bohu a v samotě.

Nejprve Benedikt žil, při chrámu svatého Petra ve vesnici Affile (Afilae), avšak zvěsti o jeho asketickém zápase, které se šířily mezi lidmi, ho přinutily odejít dále do hor.

V horách se setkal s poustevníkem, který mu řekl o opuštěné a osamocené jeskyni poblíž města Subiaco (z latinského Sublaqueum, což doslova znamená pod „pod jezery“, tři přehradní jezera, která se tam nachází, dal nad městem vybudovat římský císař Claudius). Tímto poustevníkem byl poté postřižen na mnicha.

V této jeskyni, zcela opuštěné od všeliké lidské marnivosti, ale povzbuzující člověka k tomu aby v samotě hledal nejprve Božího Království (Mat 6, 33), prožil v duchovním zápase tři roky. Po tuto dobu žil v naprostém osamění a mlčení. V určité dny, mu mniši z bratrstva onoho poustevníka, spouštěli do jeskyně na provaze chléb, jiná další setkání s okolním světem, ctihodný Benedikt neměl. Stalo se však nakonec, že Benedikta objevili pastýři. Mnozí z nich, když v něm poznali služebníka pravého Boha, přijali křesťanství. Svt. Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov (Dialogos), ve druhé knize Dialogů (Dialogy - Rozhovory o životě italských otců a nesmrtelnosti duše), v kapitole první, o tom napsal:

Způsob jeho života, se stal známým na venkově a mnozí pak za ním přicházeli, přinášeli mu pokrm k posilnění těla, na oplátku, pak od něj získávali, z jeho úst zase pokrm duchovní.

Ale protože pravé vítězství, se nedosahuje bez boje, vnitřního sebezapření a zápasu, brzy se k Benediktovi přiblížil nepřítel našeho spasení a pokoušel ho a sváděl, silněji než kdy předtím. A svt. Svt. Řehoř Veliký, opět ve své ve druhé knize Dialogů, v kapitole druhé, o tom napsal toto:

Zlý duch, se mu zjevil ve vzpomínce, v představě ženy, kterou kdysi jednou spatřil. Byl poté tak silně zasažen vzplanutím plamene tělesného chtíče, že téměř již poražený, chystal se opustit poustevnu. Avšak, díky Boží blahodati přišel znovu k sobě a vzpamatoval se. Spatřiv v sobě sémě zhoubných vášní, shodil ze sebe svůj oděv a zcela obnažený, vrhl se do jehličí borovic a pálivých kopřiv, ve kterých pak ležel tak dlouho, až celé jeho tělo, bylo pokryto ranami. Těmito ranami, kterými byl zraněn po celém svém těle, vyléčil bouři tělesných smyslů, do které ho uvrhl nepřítel našeho spasení. Takovýmto trestem, pak zničil to, co vzplanulo a zahořelo uvnitř jeho těla. Tímto způsobem zvítězil nad hříchem, protože plamen, který vzplanul uvnitř těla, přemístil na povrch. Od toho okamžiku, jak sám později řekl svým učedníkům, v něm bylo tělesné pokušení zkroceno a poté, už v sobě nikdy nic podobného nepocítil.

Poté co se sám s Boží pomocí, zbavil neřesti, stal se důstojným, stát se učitelem duchovních ctností. Přicházeli za ním mnozí další, kteří se rozhodli opustit svět a svěřili se do jeho duchovního vedení (nyní se na místě této poustevnické jeskyně ctihodného Benedikta nachází skalní monastýr Sacro speco, tj. Posvátné jeskyně, který je zasvěcený ctihodnému).

Časem ctihodný, v této oblasti postupně založil na dvanáct monastýrů. Každé toto mnišské společenství, pak sestávalo z dvanácti mnichů a tvořilo samostatný skit. Každý skit byl svěřen jednomu ze zkušených učedníků Benedikta do duchovního vedení. U ctihodného pak zůstávali jen poslušníci - novici, kteří byli na počátku cesty mnišského života. Přísná pravidla, která ustanovil pro mnichy ctihodný Benedikt, se však nelíbila každému a mnohokráte se stávalo, že se ctihodný stával obětí pomluv a pronásledování.

Nakonec ctihodný Benedikt, svou poustevnickou jeskyni poblíž města Subiaco opustil a přestěhoval se do oblasti Kampánie, kde na hoře  Kassino – Cassino, založil monastýr (odtud i jeho název Montecassino, lat. Mons Casinus).

Na místě monastýru, se dříve nacházel pohanský chrám boha Apollóna. Mnoho pohanů, tam přinášelo oběti, ale jen do té doby, než se tam objevil Benedikt, který modlu strhl a na jejím místě postavil chrám. Když místní obyvatelé, uviděli odříkavý a zbožný život ctihodného, tak se pod vlivem jeho neustálého hlásání evangelia a upřímné modlitby, obrátili ke Kristu a stali se křesťany.

V monastýru byla založena významná knihovna a monastýr se na dlouhou dobu stal i centrem teologického vzdělání v Západní církvi. V tomto monastýru, pak také ctihodný sepsal i slavné dílo Řeholi Benediktovu - Regula Benedicti, Reguli tj. Pravidlo pro mnichy monastýru.

Tato Regule ctihodného Benedikta, je souborem pravidel mnišského života a ve svých 73 kapitolách obsahuje pravidla, jak by mělo mnišské bratrstvo a každý mnich žít a prospívat ve svém společenství. Regule vychází ze zkušeností poustevníků křesťanského východu, Egypta a Sýrie. Vychází, pak také z mnišských pravidel ctihodného Jana Kassiána Římského (†435). V Reguli, je například popsáno 12 stupňů – úrovní, vedoucí k pokoře, které jsou podobné 30 stupňům zdokonalování, v další slavné knize, v Nebeském žebříku, ctihodného Jana Sinajského – Klimaka. Zatímco na pravoslavném východě, byl mnišský život s pravidly, předpisy a řády, již pevně zakořeněn, tak právě v Západní části Církve, se Regule Benediktova, stala prvním a i nejhlavnějším základním mnišským pravidlem pro monastýry. Jím sepsaná Regule mnišského života, je sama o sobě nejenom památkou osobní svatosti ctihodného Benedikta, ale je i opravdovým zázrakem zbožnosti, moudrosti a jasnosti, neboť navzdory čtrnácti stoletím, která uplynula od jejího napsání, neztratila nic na své svěžesti a současnosti.

Pro ctihodného, byl monastýr, obrazem celé Církve, byl školou, ve které se mniši učí sloužit Pánu, pod vedením svého představeného a s pomocí podřízení se evangelním přikázáním.

Ctihodný Benedikt, se za dobu svého celoživotního duchovního zápasu, stal nejenom velikým modlitebníkem a duchovníkem svých bratrů v Kristu, ale Pán jej učinil důstojným i toho, aby se stal nádobou blahodati, ze které vyvěraly mnohé zázraky a divy, ke spáse a poučení mnohých. Příkladem svého života přiváděl k víře ostatní, byl způsobný vyhánět běsy z posedlých, měl dar proroctví, mohl číst v lidských srdcích i myslích, uzdravoval nemocné, podivuhodným způsobem obdarovával penězi chudé a do života vrátil již mrtvého.

Ctihodný a bohonosný Benedikt, který se svým životem, stal velkým duchovním otcem západního mnišství, pak zesnul v Pánu okolo roku 543.  

Svou smrt předem předpověděl. Ještě předtím však, než on sám zesnul v Pánu, uložil do hrobu, který si připravil pro sebe, nejprve svou rodnou sestru, ctihodnou Scholastiku, která ho předešla na cestě do věčného života.

Před svým zesnutím, pak ctihodný Benedikt požádal, aby ho bratři odnesli do kaple, kde se, ke svému odchodu z tohoto dočasného života, do života věčného, posilnil svatými Tajinami. Poté, dokonce i v tomto posledním okamžiku, ukázal moc duše nad tělem, povstal, pozvedl ruce k nebi a se slovy modlitby, oddal svoji duši Bohu.

Takto se stalo, že na konci života, se sourozenci, kteří společně přebývali nejprve v útrobách své matky a poté oba, vedli jeden a ten samý duchovní zápas pro získání duchovní ctností, byli po svém zesnutí, pochováni ve společném hrobě, neboť jejich mysl, byla vždy sjednocena v Bohu, nemohla být rozdělena ani pohřbením.

V  den, kdy ctihodný Benedikt zesnul, pak dva mniši, kteří se nacházeli na různých místech v okolí monastýru, spatřili cestu, která byla osvícená nesčetnými zářícími svícny a vedla od mnišské cely ctihodného, až do nebe. Anděl Páně, který stál nad touto cestou, těmto mnichům řekl: Toto je cesta, po které Bohu milý Benedikt, vystoupal do nebe.

Svaté ostatky ctihodného Benedikta a Scholastiky z Nursie, byly na konci VI. století, kolem roku 584, přeneseny do francouzského města Le Mans, poté co byl monastýr Montecassino vydrancován Langobardy. Potom v XI. století, byly přeneseny znovu a to do vesnice Juvigny-sur-Loison v Lotrinsku.

Během restaurátorských prací, které byly prováděny v klášteře Montecassino po jeho zničení během druhé světové války (15. února roku 1944, byl klášter Montecassino, bombardován spojenci a zcela byl srovnán se zemí), pak byl v tomto monastýru nalezen i původní zachovaný dvojitý hrob, svatých Benedikta a Scholastiky. Jejich ostatky, se nyní opětovně nachází v monastýru Montecassino.

Tropar hlas 8.

V tobě otče, bylo věhlasně spaseno, což bylo podle obrazu Božího stvořeno, neboť přijav kříž na sebe, následoval jsi Krista a skutky svými učil jsi přehlížeti jako pomíjející, co je tělesné, pečovati však o duši, která je tím, co je nesmrtelné. Proto, ctihodný Benedikte, duch tvůj raduje se s anděly.

Kondak hlas 6.

Byl jsi obohacen Boží blahodatí, činy a skutky, jsi utvrdil své předurčení a zjevil ses jako služebník Boží Benedikt, v modlitbách a půstech, naplněný dary Ducha Božího, byl jsi léčitelem pro nemocné, zaháněl jsi nepřátele a rychlý ochránce duší našich.