Ctihodný Jan Mnohostrádající,

pečerský (♰ 1160)

památka 18. / 31. července

Svatý Jan, vedl svůj duchovní zápas v XII. století. Ve svém odříkavém zápase za tělesnou čistotu, žil dlouhé roky, v jeskyni svatého Antonia ¹.

Jeden z bratří, který byl posedlý běsem, poživačnosti a rozkoše, který chtěl kvůli tomu, opustit i monastýr, přišel jednou poprosit svatého o pomoc. Tehdy mu svatý Jan, pověděl svůj vlastní příběh.

„Když jsem přišel do tohoto svatého monastýru, byl jsem napaden tělesnými pokušeními. Snažil jsem se je porazit a překonat je, dva nebo tři dny, dokonce i týden jsem nic nejedl a nepil, celou noc jsem probděl, avšak nic z toho nepomáhalo. Snášel jsem tato muka po tři roky, přitom jsem odešel do jeskyně našeho otce Antonia, která je blízko jeho hrobu, abych se tam dnem i nocí modlil k Bohu. Tehdy jsem uslyšel hlas svatého, jak mi nařizuje, abych tam setrval jako poustevník, v tichu a modlitbě. Takto, abych se zbavil úkladů nepřítele našeho spasení. A tak jsem tu i zůstal. Uplynulo třicet let, ale až teprve nedávno jsem našel klid. Po celá ta léta jsem neustával v půstu a všenočním bdění, abych skrze ně bojoval proti nečistým myšlenkám. Své polonahé a verigami ² spoutané tělo jsem vyčerpal chladem i deštěm, avšak ani takovéto odříkání nestačilo. Proto jsem jednou, když se blížil Velký půst, vykopal v blízkosti jeskyně, do písčité půdy jámu a sám sebe, jsem do ní zakopal tak, že mi zůstaly volné, jen hlava a ruce.

Takto bez hnutí, jsem zůstal po celou dobu půstu, snášejíce přitom, ty nejděsivější útoky démona. Mé nohy, byly tak těžké, až se zdálo, že se mi zlomí kosti. Byl jsem také velmi popálen, avšak mé duši bylo lehce a radovala se z vysvobození od nečistoty. Raději bych dal přednost zemřít v Pánu, než abych vyšel z té jámy a stal se kořistí ďábla.

S příchodem Strastného týdne se pak zjevil strašlivý had, který chrlil oheň a chtěl mě pohltit, ale zahnal jsem ho znamením kříže a jménem Kristovým.

Jeho útoky, pak pokračovaly po celý týden. V noci Kristova Vzkříšení, se pak na mě had vrhl, otevřel svůj chřtán a spálil mi plamenem vousy a vlasy, tak jak, to i teď vidíš. Už jsem byl v jeho tesácích, ale ze všech sil, vzýval jsem Pána. Ve stejném okamžiku, jeskyni osvítilo jasné světlo, a ten had zmizel. Díky Boží milosti, jsem ho už nikdy potom neviděl. Potom jsem uslyšel hlas: „Jane! Získal jsi pomoc, nyní se však ty sám postarej, abys v čase budoucím, netrpěl ještě více“.

Zeptal jsem se Pána, proč mě zanechal v tak předlouhém ďáblově mučení, a On mi na to odpověděl takto: „Pro tvou trpělivost, ti bylo toto sesláno a tys prošel skrz oheň pokušení, abys předstoupil přede mnou, čistý jako zlato, které vyšlo z ohně".

Přikázal mi potom, abych se modlil ke svatému Mojžíši Uherskému (♰ 1053), abych se zbavil všeho tělesného pokušení. Jakmile jsem přizval tohoto svatého, obklopilo mě slovy nepopsatelné světlo, které doteď se mnou zůstává, takže nepotřebuji ani svíci, abych si svítil.“

Když svatý dořekl svůj příběh, obrátil se k mnichovi, který procházel pokušeními, s těmito slovy: „Můj bratře, my sami, podřizujeme svého ducha, tělesné žádostivosti a Pán nás vystavuje pokušením, abychom učinili pokání.“

Pak mu podal částečku ostatků svatého Mojžíše a přizval ho, aby vzývajíce svatého ku pomoci, sklonil se k těmto jeho svatým ostatkům a přiložil je ke svému tělu. Když to ten bratr takto učinil, okamžitě pocítil, jak zhoubný plamen, který ho do té doby sžíral, navždy opustil.

O něco později 18. / 31. července, okolo roku 1160, pak svatý Jan, v pokoji odešel k Pánu. Pohřben byl do té samé jámy, do které se z lásky k tělesné čistotě, zaživa zakopal. Hrob ctihodného, se poté stal pramenem mnoha uzdravení.

_____________________________________

¹ Ctihodný Antonij Pečerský (♰ 1073). Zakladatel mnišství na Kyjevské Rusi. V mládí přijal mnišství na Svaté Hoře Athos, poté se z Božího vnuknutí, vrátil na svou domovinu. Tam za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého, založil společně se svým učedníkem ctihodným Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 Kyjevo-pečerskou Lávru (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice), jeden z prvních monastýrů na Kyjevské Rusi. Proslavil svým asketickým a Bohu milým modlitebním životem, kdy byl také štědře obdařen darem duchovního vedení a stal se tak učitelem a rádcem v duchovním životě mnoha svatým a ctihodným. V roce 1057, pak ctihodný Antonij pro větší modlitební samotu z Kyjevo-pečerské Lávry odešel a usídlil se na novém místě, kde vykopal nové jeskyně. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně - Blízké peščery neboli Antoniovy jeskyně. Ctihodný Antonij zesnul 7. / 20. května, kolem roku 1073, na devadesátém roku svého života.

² Verigy, ze staroslověnštiny řetězy - okovy. Takto se nazývají železnými řetězy k tělu připojené kovové desky se zobrazením sv. Kříže nebo samotný sv. Kříž, které se mnich, rozhodl kvůli odříkání, nosit na sobě.

Svt. Pankrác Tauromenijský, Antiochijský mučedník (I. stol.)

památka 9. / 22. února a 9. / 22. července

Svatý Pankrác, se narodil v Antiochii. Když se jeho rodiče, dozvěděli o blahé zvěsti Pána našeho Ježíše Krista, společně i se svým malým synem, se vypravili do Jeruzaléma, aby tam mohli na vlastní oči spatřit Spasitele. Ohromeni zázraky, které náš Spasitel Ježíš Kristus konal, a učením, které hlásal, uvěřili v Krista, jako Syna Božího. Sblížili se s jeho učedníky, hlavně pak se svatým apoštolem Petrem.

Když po Nanebevstoupení našeho Spasitele, přišel jeden z apoštolů do Antiochie, byli Pankrácovi rodiče pokřtěni a s nimi, i celý jejich dům.

Poté, co mu zemřeli oba rodiče, opustil Pankrác všechen svůj pozemský majetek a odešel do Pontských hor, kde začal žít v jeskyni. Tam přebýval v půstu, modlitbě a rozjímání o blahé zvěsti našeho Spasitele.

Když těmi místy, pak procházel apoštol Petr, setkal se s Pankrácem v Pontu a vzal ho sebou do Antiochie a poté do Kilíkie, kde byl také apoštol Pavel. Tam byl Pankrác, rukopoložen svatými apoštoly Petrem a Pavlem, na biskupa sicilského města Tauromenia (dnes Taormina).

V tomto městě, světitel Pankrác horlivě pracoval na Kristově vinici a světlem Kristova Evangelia osvěcoval místní věřící. Během jednoho měsíce postavil chrám, kde sloužil bohoslužby. Zástup věřících, se rychle rozrůstal a brzy, téměř všichni obyvatelé města Tauromenia a okolních měst přijali křesťanskou víru. Svatý Pankrác po mnoho let, pokojně a mírně, jako dobrý pastýř, vedl jemu svěřené stádo.

Ke konci života, se stal hodným mučednické smrti pro Krista. Stalo se to tehdy, když město Tauromenium, obléhal kalábrijský vládce Aquilinus s obrovskou armádou. Pankrác tehdy nabádal lid, aby svou důvěru, vložili v Krista, a dokonce poslal domů i ty, kdo bránili hradby města. Svatý Pankrác poté vystoupil na vyvýšeninu a přežehnal město ze čtyř stran křížem a dvěma ikonami. Obléhatelé, poté svýma očima spatřili, jakoby na nebi, najednou zazářila tři slunce. Začali ve strachu prchat a v šílenství se přitom navzájem pobíjeli. Někteří se také vzdali a svatý Pankrác je pokřtil. Tehdy občané města Tauromenia, zažili dvojí radost. Nejprve tu, že byli zachráněni před hrozným útokem nepřátel, po druhé pak, že z jejich nepřátel, se stali jejich přátelé ve víře.

Tehdy se však také stalo, že nějakým, ze zbylých pohanů, kteří ve své zlobě vůči svatému byli vytrvalí, se naskytla příležitost a napadli Božího služebníka a ukamenovali ho ke smrti.

Takto svatý Pankrác, očitý svědek Kristových slov i jeho zázraků, vyslanec apoštolů, který vedl dobrý zápas ve víře v Evangelium, ukončil svůj život jako mučedník.

Jeho tělo pohozené v příkopu, po dlouhém hledání našli křesťané a s úctou ho dali pohřbít. Během pohřbu, nebyla na těle svatého vidět jediná rána, z těla svatého pronikal jas, zářící světlem věčné slávy a vycházela z něj podivuhodná, libá vůně.

Následně byl ke cti svatého Pankráce, učedníka apoštolů, ochránce města a mučedníka, postaven chrám, kde se dnes nachází jeho svaté ostatky. Část jeho svatých ostatků se pak nachází i v Římě a na Svaté hoře Athos.

Ctihodný Maxim Řek (♰ 1556)

21. ledna /3. února, památka jeho zesnutí,

21. června / 4. července, památka nalezení jeho svatých ostatků roku 1996

Ctihodný Maxim, se narodil jako Michailos Trivolis v Artě okolo roku 1470 a pocházel z významné peloponéské rodiny, ze které pocházel také svt. Kalistos I. patriarcha Konstantinopolský (♰ 1363). Ještě jako mladý, odjel za studiem do Itálie, kde tehdy proslulí učitelé, vyučovali helénskou kulturu, a kde i on získal skvělé klasické vzdělání.

Ve Florencii se pak v mladickém nadšení, připojil k tehdejšímu hnutí náboženské a duchovní obnovy, které tam započal Girolamo Savonarola ¹, které nakonec skončilo tragicky, popravou Savonaroly. Poté, co dokončil studia, odešel na Svatou horu Athos, kde v monastýru Vatopedi, přijal mnišský postřih se jménem Maxim. Jakožto velmi pokorný a tichý, většinu svého času, věnoval duchovnímu vzdělávání a modlitebnímu rozjímání. Po deseti letech přebývání na Svaté hoře Athos, byl v roce 1516, na žádost velikého knížete moskevského Vasilija III. Ivanoviče, vyslán do Moskvy.

Veliký kníže moskevský Vasilij III. Ivanovič, si přál porozumět řeckým rukopisům a knihám své matky Sofie Palaiologiny a obrátil se proto na konstantinopolského patriarchu s žádostí, aby mu poslal učeného Řeka. Tato volba pak padla na ctihodného Maxima, který poté odjel do Moskvy. Po příjezdu dostal pokyn přeložit do slovanštiny výklad na žalmy ze žaltáře, poté výklad na knihy Skutků svatých apoštolů a několika dalších liturgických knih.

Přes vzdor některých duchovních, kteří neměli k učenému Řekovi důvěru, se Maximovi podařilo tuto práci zvládnout mimořádně dobře. Proto byl ke konci dohodnutého období, pokdy se věnoval překladům a duchovenské činnosti požádán, aby na Rusi ještě nějaký čas zůstal a aby opravil i nahromaděné chyby v překladech Svatého Písma a liturgických knih. A také, aby svou vzdělaností osvěcoval ruský lid, který tehdy trpěl pod tatarsko-mongolským jhem ², jak po stránce duchovní, tak i kulturní.

Po celou tuto následující dobu, si Maxim získal velkou úctu. To se však neobešlo bez lidské závisti, ze strany některých ruských mnichů. Ctihodný byl nevědomě vtažen do tzv. sporu o monastýrské majetky ³, protože tehdy spolupracoval s jedním ze zastánců nezištnosti, mnichem Vassianem, v oblasti překladů do slovanštiny korpusu církevních zákonů – Nomokánonu, Kormčej knihy ⁴. Ctihodný Maxim byl následně účelově obviněn jako účastník spiknutí proti Velikému knížeti a církevním soudem odsouzen za herezi (1525).

Byl vyhoštěn do Volockého monastýru, tam ctihodný velmi trpěl zimou, hladem a všemožnými úklady od svých nepřátel. Jelikož byl zbaven všeho, dokonce i svatého přijímání a čtení, měl jen jedinou modlitbu za útěchu. Pán ho však neopustil. Jednou se mu zjevil Anděl se slovy: „Buď silný! Skrze utrpení zde na zemi, budeš zbaven věčných muk“. Aby vzdal díky Bohu za takovouto útěchu seslanou z Nebe, ctihodný Maxim složil kánon ve verších, ke cti Svatého Ducha, který pro nedostatek papíru, zapsal uhlem na stěny své cely.

O šest let později, v roce 1531, byl ctihodný Maxim, znovu souzen v novém procesu. Byl viněn z poškozování bohoslužebných knih a z toho, že hájil tehdejší nadvládu Konstantinopolského prestolu nad Ruskou církví. Za to byl následně odsouzen k doživotnímu vězení v tverském monastýru. Tam žil pod dohledem Tverského biskupa Akakia (♰ 1567), který si Maxima velmi vážil. Svt. Akakij, biskup  Tverský a Kašinský, mu poskytoval možnost číst i psát, ale teprve v až roce 1541, mu bylo dovoleno přijímat svaté tajiny.

V letech 1547 až 1551, po opakovaných prosbách a výzvách Východních patriarchů a také svt. Makarija, metropolity Moskevského a celé Rusi (♰ 1563), byl ctihodný Maxim Řek, převezen na odpočinek do Trojicko-sergijevské lávry. V Lávře, mu byla dána již velká svoboda a on mohl dále pokračovat ve své literární práci.

V Trojicko-sergijevské lávře, jej v jeho mnišské cele, také jednou navštívil i car Ivan IV. Vasilevič, aby mu projevil úctu za jeho práci pro Církev. Car mu také tehdy řekl, o svém rozhodnutí odebrat se na pouť do monastýru ctihodného Cyrila Bělojezerského. Maxim, se pokusil cara od této pouti odradit a na místo toho se ho snažil přimět k mnohem potřebnějšímu, postarat se o veliké množství zubožených sirotků a vdov po vojácích, kteří padli u Kazaně (1552).

Car se odmítl řídit jeho radou, a tak ho Maxim ještě varoval, že pokud nezačne činit tyto Bohu milé, skutky dobrodiní, jeho syn Dimitrij náhle zemře. To co ctihodný Maxim předpověděl, se nakonec splnilo. Od té doby, pak panovník k němu projevoval velkou úctu a to nejen jako učenci, ale i jako k jasnozřivému.

Následujícího roku, si car Ivan IV. Vasilevič, přál svolat církevní sněm, který by odsoudil Matveje Baškina, který do Ruska přinesl kalvínskou herezi. Obrátil se proto na ctihodného Maxima. Ctihodný, byl však tehdy už zcela stár a vyčerpaný, a na tento sněm, nemohl přijít. Zaslal proto na tento sněm, naprosto brilantní vyvrácení této hereze. To byl i poslední církevní čin, tohoto celoživotního vyznavače a obhájce pravoslavné víry.

Zesnul v Pánu 21. ledna, roku 1556, v den památky svého nebeského ochránce, ctihodného Maxima Vyznavače (♰ 662), ve věku osmdesáti šesti let, z nichž třicet osm, musel snášet kruté zkoušky a muka pro svou oddanost pravdě.  Pohřben byl u severozápadní zdi chrámu Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly.

Ctihodný Maxim byl jedním z nejplodnějších ze staroruských spisovatelů. Jeho díla, především pak překlady, ve kterých odkrýval duchovní a literární poklady Byzance, zasahují do všech oblastí kultury. Proto začal být brzy po své smrti, uctíván jako svatý mučedník a osvětitel Rusi.

Nalezení jeho svatých ostatků 21. června / 4. července roku 1996

Nad místem pohřbení ctihodného Maxima Řeka, byla u severozápadní zdi chrámu Sestoupení Svatého Ducha, postavena kaple. Několikráte se přestavovala a rozšiřovala, naposledy pak v roce 1847. V letech 1938-1940 byla tato kaple zničena. V roce 1988, při oslavě 1000. výročí Pokřtění Rusi, na Sněmu, která se konal v Trojicko-sergijské lávře, byl mezi novými svatými, kteří byli na tomto sněmu připočteni do zástupu svatých, i ctihodný Maxim Řek. Otázka, kde se nachází jeho svaté ostatky, však zůstala otevřená. V čase, kdy byl ctihodný svatořečen, nezůstaly už nad hrobem žádné viditelné stopy, které by mohly nějak svědčit o místě pohřbení. Proto bylo zapotřebí provést archeologické vykopávky. Tyto práce řídil archeolog a historik Sergej Alexandrovič Beljajev. 24. června, roku 1996, vykonal duchovník Lávry archimandrita Kirill (Pavlov) moleben ke ctihodnému Maximovi v chrámu Sestoupení Svatého Ducha. Během tohoto molebnu, se modlili bratři monastýru, žáci moskevských teologických škol a také účastníci vykopávek. V úterý 1. července, pak byla Jeho Svatosti patriarchovi Alexijovi II., podána podrobná zpráva o výsledcích provedené práce a také, o nálezu čestných ostatků ctihodného otce Maxima Řeka. Jeho Svatost Patriarcha, udělil požehnání antropologickému průzkumu, které pak provedli přední odborníci Ruské akademie věd 2. července. Při srovnávání čestné hlavy ctihodného, s dávnými obrazy ctihodného Maxima, byla odhalena podoba a shodnost. Na základě závěru antropologů, udělil 21. června / 3. července 1996 Jeho Svatost patriarcha požehnání k vyzvednutí čestných ostatků ctihodného. Ostatky ctihodného Maxima až donedávna, pak spočívaly v chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice Trojicko-sergijevské lávry. Od 9. dubna 2013, byli, s požehnáním Jeho Svatosti patriarchy Kirilla, ostatky ctihodného slavnostně přeneseni zpět do chrámu Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly v Lávře.  Schrána s ostatky je umístěna v chrámu u severní zdi, blízko místa, kde byly tyto ostatky původně nalezeny.

__________________

¹ Girolamo (Hieronymus, Jeronýmus) Savonarola, (1452 - 1498). byl italský náboženský a politický reformátor, fanatický kazatel, dominikánský řeholník, který v letech 1494–1498 mocensky ovládl Florencii a přeměnil tuto republiku na přísně teokratický stát. Roku 1497 exkomunikován a v roce 1498 popraven.

² Mongolsko-tatarské jho. Někdy také tatarsko-mongolské jho, mongolské jho, tatarské jho, jho hordy, byl systém politické a tributové závislosti ruských knížectví od Mongolské říše a později také od Zlaté hordy, v letech od roku 1242 až do konce 15. století.

³ Spor o monastýrské majetky. Byl sporem zastánců dvou rozdílných přístupů k mnišskému životu v období od konce XV. do první poloviny XVI. století tehdejší Rusi. Kdy jeden byl reprezentován ctihodným Nilem Sorským (♰ 1508), který jako ideální způsob mnišství shledává skitské (co nejvíce strohé až poustevnické a nezištné k jakémukoliv majetku) uspořádání, materiálně i politicky nezávislé na okolním světě. Druhý pak, byl způsob mnišské způsobu žití ctihodným Josefem (Josif) Volockým (♰ 1515), který pak důsledně prosazoval kinoviální - koinobiální, společnou podobu monastýrského života, včetně vlastnictví majetku. Tento spor, či polemika, mezi „nezištníky“ (Нестяжатели – zastánci ctih. Nila Sorského) a „josifljany“ (Иосифляне – zastánci ctih. Josefa Volockého), pak vypukl až po smrti obou mnichů. Tento spor, nakonec trval zhruba šedesát let a měl několik fází. Ve dvacátých letech XVI. století, se do tohoto sporu zapojil také ctihodný Maxim Řek.

⁴ Nomokánon - Νομοκανώ, (nomos – zákon a kánon – měřítko), je sbírkou právních předpisů obsahující prvky z práva – římského i kanonického. Kormčaja kniha – je sbírkou církevního a civilního práva (zákoník) obsahující většinou překlady řeckých právních textů do církevně-slovanského jazyka. Termín kormčaja kniga se obvykle vztahuje na sbírky ruského původu (resp. ruské redakce; bulharské a srbské sbírky se tak jako byzantské zákoníky označují termínem Nomokánon). Kormčije knigy vznikaly obvykle na základě byzantských Nomokánonů, na konci 13. stol. Některé byly doplněny normami ruského práva, které odráželo tamní sociálně-ekonomické podmínky. K nejznámějším patří Jefremovskaja kormčaja (12. stol., na základě bulharského Nomokánonu), Riazanskaja kormčaja (1284, na základě srbského Nomokánonu), Novgorodskaja kormčaja (mezi 1285 a 1291) na základě velkomoravského Metodějova Nomokánonu z 9. stol. Kormčije knigy se používaly při vedení (rus. kormčij = kormidelník, vůdce; odtud název) Ruské pravoslavné církve a v církevním soudnictví až do 19. stol., poslední byla tzv. Pečatnaja kormčaja (vydaná v oficiální ruské tiskárně Pečatny dvor v Moskvě, odtud název), která vyšla tiskem 1653 a se stala závaznou sbírkou kanonického práva Ruské pravoslavné církve; 1839 byla nahrazena novou edicí sbírky kanonického práva - Knihou pravidel (Kniga pravil).

 Blažený Augustin, biskup hipponský (♰ 430)

památka 15. / 28. června a 28. srpna / 10. září

Blažený Augustin, se narodil v roce 354 v malém městě Thagaste ¹, v rodině pohanského římského úředníka Patricia a zbožné křesťanské matky, berberského ² původu svaté Moniky. Matka Monika, zapsala Augustina, ještě jako malého, mezi katechumeny a neustále ho vodila do Božího chrámu, aby se takto učil o tajinách víry. Křest byl však odložen do dospělosti, jak bylo tehdy zvykem. Následně se Augustin jako mladík, projevil jako neklidný a neposlušný syn radám a poučením své matky a víře v Boha, se vzdálil.

Obdařený znamenitým úsudkem a inteligencí, osvojil si velmi lehce a snadno latinský jazyk, studiu řečtiny se však bránil, což pak následně vedlo k některým chybným úsudkům v jeho teologickém myšlení. V sedmnácti letech byl poslán do Kartága, aby pokračoval ve studiu rétoriky. Pokušení velkého města a špatné známosti, ho přivedly k marnotratnému a rozmařilému způsobu života. V Kartágu se mu narodil i nemanželský syn Adeodates.

Po přečtení Ciceronova Hortensia ³, se v něm probudila žízeň po něčem vyšším. Obrátil se z ješitného, právem a rétorikou zaujatého vzdělance, na hledače pravdy a moudrosti, a vrhl se na filozofii. Poté, zklamán zdánlivou suchostí Bible, se obrátil k učení Manichejců ⁴, u nichž zůstal po dobu deseti let. Po sporu s Faustem, jedním z manichejských biskupů, Augustin ztratil své klamné představy o manicheismu a s neklidnou duší, stále žíznící po pravém poznání odplul do Říma.

V Římě, si otevřel školu rétoriky, která však nebyla úspěšná. Poté, co se vyléčil z těžké nemoci a získal místo učitele rétoriky v Miláně (tehdy Mediolanum), tak se v tomto městě usadil a doufal, že se mu podaří nějaká kariéra úředníka. V Miláně se však Augustin setkal se svt. Ambrožem, biskupem mediolánským (♰ 397), který ho nadchl svou pokorou, přívětivostí a zejména pak, brilantní rétorikou a svými duchovními výklady Svatého Písma. Rozhovory s tímto svatým, pak v Augustinově srdci, zcela otevřely hloubku Božího slova.

Filozofie a světské požitky, přinesly Augustinovi tolik rozčarování a zklamání, že s bolestí a úzkostí začal hledat, co by mohlo být zdrojem skutečného a pravého štěstí. Právě tehdy, se dozvěděl o Životě sv. Antonína Velikého ⁵. O díle, které napsal svt. Athanasius, během svého vyhnanství na Západě.

Jednou pak, když byl v zahradě svého přítele Alypia a o samotě truchlil nad svým životem, uslyšel dětský hlas, který zapěl: „Vezmi a čti!“. A on otevřel knihu Poselství svatého apoštola Pavla, která tam byla, a zastavil se u úryvku: „oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním“ (Řím 13,14). Temnota jeho pochybností okamžitě zmizela a jemné světlo, zalilo jeho srdce radostí. V tu chvíli se z něj stal jiný člověk, který od toho okamžiku, žil pouze pro Ježíše Krista a Jeho Církev. Když se Augustin o tomto zjevení podělil se svou matkou, která za ním do Milána přijela, ta se zaradovala velikou radostí.

Augustin se poté navždy rozloučil s povoláním „prodejce slov“ a na Paschu roku 387, přijal z rukou svt. Ambrože, svatý křest, společně s Alypiem a synem Adeodatesem.

Po svatém křtu, se Augustin rozhodl vrátit do Afriky, a společně se svou matkou Monikou, se vypravili do města a přístavu Ostia, odkud měli vyplout do své domoviny.

Tam pak společně rozmlouvali o příslibu věčného života. Monika tehdy svému synovi řekla: „Můj synu, v tomto životě mě už nic nedrží. Co tu budu dělat a proč bych tu měla zůstávat? Jediným důvodem, proč jsem chtěla žít dál, bylo to, abych tě před svou smrtí, mohla spatřit jako křesťana. Bůh zcela a úplně splnil mé přání a touhu. A nyní vidím, jak přehlížíš blahobyt a marnost tohoto světa a jak ses zasvětil službě Jemu. Co tady, ještě mohu učinit?“

O pět dní později, pak svatou Moniku postihla horečka a ona ulehla na lůžko. Všemu pozemskému cizí, svatá Monika řekla, že nezáleží na tom, zda bude pohřbena ve své vlasti nebo v Itálii, protože Bůh ví, kde ji má v posledních časech vzkřísit. Pouze požádala, aby byla vzpomínána na Božské liturgii. Za několik dní, svatá Monika (♰ 387) zemřela. Svou duši, odevzdala Pánu ve městě Ostia, kde byla také pohřbena.

V září 388 se Augustin, vrátil do Thagaste s Alypiem a Adeodatesem. Adeodates, však naneštěstí brzy poté, co se vrátili domů do Afriky, zemřel také. Augustin poté, veškerý svůj majetek prodal, a téměř celý ho rozdal chudým.

V následujících třech letech, se pak společně s přáteli a duchovními žáky, zabýval založením monastýru. K půstu a modlitbě, Augustin přidával neustálé rozjímání o Božím zákoně. To, co mu bylo Bohem objasněno, sděloval svým druhům v Kristu, jedněm v duchovních rozhovorech, druhým pak v dopisech.

Jednoho dne, odešel do nevelkého města Hippona (dnes město Annaba, v severovýchodním Alžírsku na pobřeží Středozemního moře), na žádost jednoho císařského úředníka, který chtěl vyslechnout Augustina, aby se rozhodl o svém obrácení ke Kristu.

Augustin tehdy společně, s už starším biskupem Valeriem předstoupil před lid. Biskup Valerius, poté věřícím oznámil své přání a úmysl, vysvětit Augustina na kněze, který by mu pomáhal šířit Evangelium v latině, protože sám mluvil jen řecky. Když to věřící uslyšeli, zmocnili se Augustina, aby od nich pro svou pokoru neodešel a rozhodnutí biskupa, uvítali bouřlivým potleskem. Augustin s tím, se slzami souhlasil, opustil Boha, pro Boha. To rozhodnutí znamenalo, že se vzdal sladkého rozjímání v tichu modlitby mnišského ústraní a začal sloužit Kristovu Tělu – Církvi Boží.

Takto v roce 391, přijal chirotonii na presbytera a ujal se kazatelské činnosti. V roce 395, se pak stal také nástupcem biskupa Valeria, ve městě Hippona.

V následujících letech svého pozemského života, pracoval horlivě na vinici Páně, pilně přitom však zušlechťoval a zdokonaloval i svou vlastní duši. Historii svého obrácení k Bohu, dojemně odhalil ve svém díle Vyznání – Confessiones ⁶, které napsal deset let po svém křtu. Toto jeho dílo, je považováno za mistrovské dílo introspektivní autobiografie, vyjádřené ve formě dlouhé, podnětné modlitby k Bohu.

Všechna jeho písemná díla, která od té doby vytvořil, představují jeho neobyčejnou lásku k Svatému Písmu a také jeho důkladné a hluboké porozumění a chápání Svatého Písma. Kromě toho Augustinovi náleží i díla filozofická, básně, díla polemická, dogmatická a mravně etická, 363 kázání a 270 dopisů. Rozsáhlost jeho díla, je pak srovnatelná pouze s odkazem svt. Jana Zlatoústého (♰ 407) na Východě.

Přestože byl představeným malé eparchie, svým poučným slovem, osvěcoval celou tehdejší Africkou Církev ⁷, a dokonce i vzdálenější kouty latinského světa. Blažený Augustin byl po třicet pět let vzorem dobrého pastýře, který svůj život dával svým duchovním ovečkám a sebe sama, považoval za služebníka Božích služebníků.

Téměř každý den neúnavně kázal, jakékoli téma odkrýval s jedinečnou energií, elánem a dovedností a snažil se svým posluchačům předat svoji lásku k Bohu a nebeským darům.

Přes den řešil rozmanité náležitosti duchovního pastýře a dohlížel na správu církve. S pečlivostí, se staral o chudé, bez váhání, dával přetavit i posvátné nádoby, když bylo, třeba zlata. V noci pak, se opět stával prostým mnichem, kdy se zcela oddával lásce ke Kristu, v bdění, modlitbě a půstu.

Ve svěřené eparchii žil společně s duchovenstvem, pro které sepsal také mnišský ústav. Ten byl přizpůsoben jejich místu pobytu, situaci a postavení, vždy však vyžadoval přísné dodržování slibu chudoby a evangelních přikázání.

Augustinova horoucí láska k církevní jednotě, mu nedovolovala, aby zůstával lhostejným k žádné z otázek a problémů, které tehdy, stejně jako i dnes, trápily křesťanský svět. Zúčastňoval se církevních sněmů, zahrazoval všemožné rozdělení a nejednotu, tehdy těžce rozdělující Římskou Afriku. Do služby pravdě, vložil veškeré své umění a schopnosti. Napsal okolo sto děl, z nichž většina je věnována boji proti rozkolům, herezím a pohanství.

Poté, co napsal brilantní vyvrácení manicheismu, vedl také duchovní boj proti Novatianům ⁸, kteří tvrdili, že správnost provedení služby Svatých Tajin, je přímo spojená a závisí od důstojnosti sloužícího a kteří v průběhu jednoho století zasévali zhoubný zmatek v Africké Církvi, kde také nakonec vytvořili i svoji vlastní hierarchii. Protože přes veškeré úsilí a snahy světitele, přivést zbloudilé, zpět do lůna Církve, narážely na jejich neustálou nenávist, rozhodl se obrátit na světskou moc, spolu s tím však blažený Augustin, nikdy neospravedlňoval násilné činy k zachování víry.

V letech 413 - 427, po dobytí Říma ⁹ Vizigóty, kdy mnozí připisovali zodpovědnost za toto dobytí křesťanům, Augustin sepsal své dlouhé pojednání O Boží obci - De civitate Dei ¹⁰. Ve svém monumentálním díle, které je rozsáhlou rozpravou o lidských dějinách, Augustin ukazuje, že Církev, procházející zkouškami, je takto na cestě do věčného království. A že Církev neexistuje pro říše a vlády, ale pro spásu a Boží království.

Okolnostmi byl následně přinucen, vzdorovat herezi Pelagiánů ¹¹. Kdy jejich učení zlehčovalo, až znevažovalo důležitost Božské blahodati. Prohlašovalo a utvrzovalo to, že člověk může s pomocí svých vlastních sil dosáhnout stavu bezhříšnosti. K tomu Pelagiáni ještě navíc, popírali přenos prvotního, dědičného hříchu a prohlásili křest dětí za zbytečný. Jeho snažením, se mu podařilo dosáhnout odsouzení Pelagiánů a jejich hereze, na sněmech v Kartágu (411) a v Římě (417), hereze jako taková, však i nadále existovala.

V roce 426 Augustin opustil biskupský stolec a poslední roky svého pozemského života strávil, v boji proti arianismu ¹².

Okolo roku 429, se začali Vandalové, kteří přešli z Hispánie (Španělska), zmocňovat křesťanské Afriky. Ničili přitom vše, co jim stálo v cestě, protože již od pobytu v Hispánii vyznávali jako své kmenové náboženství ariánské křesťanství a pravoslaví netolerovali. Svatý Augustin utrácel veškeré jmění na to, aby zachránil, co se zachránit dalo. Po čtyřiceti letech biskupství a apoštolské práce, se však musel s bolestí dívat, na to, jak se znovu obrozovalo pohanství, v rozvalinách pokrytých krví a na ariánskou herezi zasazenou dobyvateli křesťanské Afriky.

Město Hippona, bylo tehdy v obležení tři měsíce, když Augustina zachvátila prudká horečka. Ten dal tehdy na stěny svého pokoje, pověsit kajícné žalmy a v přítomnosti velkého shromáždění učedníků, odevzdal svoji udatnou duši Pánu, 28. srpna roku 430.

Jeho krátký život, Vita Augustini, následně sepsal jeho duchovní žák svt. Possidius z Calamy (♰ 440) ¹³, který se u něj nacházel, když skonal v Pánu. On pak, kromě tohoto života svatého Augustina, sestavil i soupis jeho díla.

Aby byly ostatky svatého Augustina uchráněny před znesvěcením ariánských Vandalů, převezli je jeho učedníci na Sardinii. Z tohoto ostrova je pak později nechal přenést Liutprand, král Langobardů (712 – 744), do chrámu svatého Petra ve města Pavia, v Lombardii, kde se nachází dodnes.

Blažený Augustin, byl člověk tak ušlechtilého srdce a mysli a tak horlivý v obraně Pravoslaví, že před svou smrtí, neměl strach zrevidovat vše, co napsal a opravit chyby, kterých si všiml, vše přitom také nechával na budoucím soudu Církve. Své čtenáře pak s pokorou žádal: „Nechť mě všichni ti, kdo budou číst toto dílo, nenapodobují v mých chybách“.

Přestože učení svatého Augustina, dávalo původ a příčinu na středověkém Západě, ke vzniku různých odchylek v učení víry. Nelze blaženému Augustinovi vyčítat, že by byl heretikem, protože on, své myšlenky vždy pokorně podroboval soudu Církve. Na závěr svého díla O Trojici - De Trinitate, svatý Augustin napsal: „Ó Pane, jediný Bože, Bože Trojice, nechť poznají ti, kdož jsou Tví (pravověrní), že vše, co jsem řekl v těchto knihách, je od Tebe. Jestliže, je (v nich) něco ode mě, nechť je mi to odpuštěno jak Tebou, tak těmi, kdož jsou tví (pravověrní). Amen.“

_____________________________________

¹ Thagaste. Římsko-berberské město na území dnešního Alžírska, které se dnes nazývá Souk-Ahras.

² Berbeři. Je souhrnné pojmenování pro africké národy v severní Africe. Jejich předkové obývali souvislý pás území od Kanárských ostrovů přes Maroko až k údolí Nilu v Egyptě. Už ve starověku vybudovali transsaharský obchodní systém, který se opíral o karavanní cesty, ksary a kasby. V 7. století vlivem arabské migrace a v 11. století po vpádu beduínů byli zatlačeni do hornatého vnitrozemí a saharských oáz. Dnes žijí především v Maroku, Alžírsku, Tunisku, Mali a Nigeru, malé berberské enklávy jsou také v Libyi a Egyptě.

³ Hortensius aneb O filozofii. Je ztracený dialog, který napsal Marcus Tullius Cicero v roce 45 před naším letopočtem. Dialog – který je pojmenován po Ciceronově přátelském rivalovi a spolupracovníkovi, řečníkovi a politikovi Quintovi Hortensiovi Hortalovi a měl formu protreptika.

⁴ Manicheismus. Synkretické náboženské učení, vzniklé v III. stol. v Sásánovské říši (na území dnešního Íránu). Je pojmenováno po svém zakladateli Mání. Toto učení bylo složeno převážně z křesťansko-gnostických myšlenek, vycházejících ze specifického chápání Bible, postupem času, ale také absorbovalo velké množství výpůjček z jiných náboženství – zoroastrismu a buddhismu – tak, jak byly hlásány v zemích jejich rozšíření.

⁵ Vyznání – Confessiones. Je jedno z hlavních děl blaženého Augustina, které napsal mezi lety 397–398. Je to rozsáhlý filosoficko-autobiografický spis o 13 knihách, v nichž autor, tehdy již hipponský biskup, líčí své bolestné hledání moudrosti a cestu ke křesťanské víře (knihy 1 - 9). Zamýšlí se nad otázkami paměti (10), času (11), smyslu starozákonní knihy Genesis a soupodstatností Trojice (12 - 13). Vyznání, je považováno za první rozšířenou autobiografii v evropské literatuře a kniha sloužila také, jako literární předloha křesťanským spisovatelům po celé další tisíciletí. Pokrývá pouze část Augustinovy ​​životní cesty (33 let z asi 40, které prožil v době psaní), přesto však obsahuje ty nejcennější zprávy o jeho duchovní cestě a o vývoji, jeho filozofických a náboženských názorů.

⁶ Život svatého Antonína - Βίος καὶ πολιτεία τοῦ Ἁντωνίου του Μεγάλου - Vita sancti Antonii. Jedno z nejslavnějších děl svt. Athanasija, arcibiskupa alexandrijského (památka 17. / 30. ledna), který ctihodného Antonia Velikého znal, přicházel za ním pro radu, útěchu, a morální podporu. Často odcházel za svatým Antonijem do pouště, měl ho ve velké úctě jako svého duchovního otce a učitele. Kniha Život svatého Antonína, pomohla šíření ideálu mnišského života na Západě. Byla velmi brzo přeložena do latiny, vedle tohoto překladu existuje také syrský a koptský překlad.

⁷ Africká Církev. Myšlena tzv. Kartágenská církev - Archidioecesis Carthaginensis. Historická místní církev, s centrem ve městě Kartágo, která existovala od II. do XIII. století, v severní Africe. Prvním doloženým biskupem Kartága, byl okolo roku 230 Agrippinus. Když už bylo křesťanství v římské provincii Afrika upevněno (Africa je latinské jméno severní části afrického kontinentu, která byla ve starověku římskou provincií), stalo se Kartágo jeho přirozeným duchovním centrem. Kartágo, které po Římu představovalo druhé největší město západní poloviny impéria, bylo nejdůležitějším centrem křesťanství v celé římské Africe. Hlava této místní církve se pak těšila čestnému titulu patriarchy. Kartágo zůstávalo důležitým centrem křesťanství a konalo se zde několik místních sněmů v období III. až VI. století. V VI. století, pak Kartágenská církev, čelila vážným výzvám, které ohrožovaly její samotnou existenci. Byly to především donatismus, arianismus, manicheismus a pelagianismus. Kdy poté, co někteří zastánci těchto herezí odešli od Církve, zakládali vlastní paralelní „církevní“ struktury. Po bitvě u Kartága v roce 698, Kartágo zcela podlehlo, při muslimském dobývání severní Afriky Umajjovci. Arcibiskupský trůn zůstal, avšak křesťanství v těchto zemích upadalo a postupně bylo zničeno, kvůli krutému pronásledování ze strany muslimů. Posledním doloženým stálým arcibiskupem, byl v roce 1076 Kyriakus.

⁸ Novatianismus. Bylo rozkolné hnutí v III. – VII. století, které své jméno dostalo podle učení Novatiana (Novaciána), římského presbytera pozdějšího vzdorpapeže, který se vzbouřil proti přijímání zpět do Církve těch, kteří od ní dříve, v čase pronásledování odpadli. Novatianus a novatiáni, hlásali to, že Církev, je společenstvím svatých a všichni, kdo po křtu padli a spáchali smrtelné hříchy, z ní musí být vyvrženi a v žádném případě nemohou být přijati zpět. Církev nemůže odpustit těžkým hříšníkům, pokud jim odpustí a přijme je zpět, pak se sama stane nečistou, přestane být svatou. K tomuto opačný názor a také postoj milosrdenství, opětovného přijetí padlých a kajících se, zpět do Církve, zastávali, svt. Kornélius, papež římský (♰ 253), společně se svt. Kypriánem kartágenským (♰ 258), který na rozkol Novatiana, reagoval svým slavným spisem O jednotě Církve.

⁹ Vyplenění Říma (410). Vyplenění Říma se událo 24. srpna roku 410. Město Řím, bylo tehdy napadeno Vizigóty, pod vedením jejich krále Alaricha. V té době, však už Řím nesloužil jako hlavní město Západořímské říše, sídlem císaře byla Ravenna (předtím to byl Milán).

¹⁰ O Boží obci - De civitate Dei). Celý název tohoto díla, je: De Civitate Dei contra Paganos - O božím státě proti pohanům a je to dílo, ve kterém tento církevní otec nastiňuje uspořádání společnosti. Vznikalo v letech 413-425, jako reakce na vyplenění Říma Vizigóty (410). Tato událost, která tehdy šokovala a hluboce traumatizovala pozdně antický svět, vedla ke zpochybnění křesťanství, které už tehdy bylo zavedeno jako státní náboženství římské říše. Augustin toto dílo zpracoval především jako reakci na pohany, kteří považovali křesťany, tím, že opustili pohanství -starořímské náboženství, za hlavní příčinu nájezdů barbarů, zpustošení a dalších neštěstí, v nichž se říše a její poddaní ocitli. Augustin, pak chtěl v tomto díle ukázat, že vinu za pád Říma nenese křesťanství a také, že pádem Říma, není křesťanství nijak ohroženo. Mnozí křesťané totiž považovali římské císařství za součást božího dějinného působení a pád říše v jejich očích znamenal konec křesťanských dějin. Za tímto účelem, představil Augustin své vlastní vidění světových dějin, které sestává z 22 knih a představuje jeden z prvních příkladů filozofie dějin. Dějiny v tomto jeho díle, jsou uskutečněním Božího plánu a začínají Stvořením světa, končí pak druhým příchodem Krista. Augustin, popisuje dějiny lidstva jako soužití dvou společenství, civitas Dei (obec Boží) a civitas terrena (obec pozemská). Samotný výraz „obec Boží“, pak Augustin přejímá ze Žalmu (87, 3). V průběhu pozemských dějin nejsou tyto obě obce odděleny, ale překrývají se. Konečné oddělení dvou obcí nastane teprve na konci časů při posledním soudu. Dějinný vývoj spočívá v neustálém sváru mezi těmito dvěma obcemi. V obci pozemské vládne lidská pýcha, místo lásky k Bohu tu panuje jenom sebeláska, poslušnost ustupuje neposlušnosti a svornost nesvornosti. V Boží obci, její správné jednání, řídí pokora a láska k Bohu. Pozemské státy jsou ve světě nestabilní a pomíjivé, ve srovnání se společenstvím, které je vytvořeno na základě duchovní jednoty. Hlavním cílem světského státu by mělo být zajištění míru a nebránit vlastnímu posmrtnému životnímu cíli člověka.

¹¹ Pelagianismus. Pelagianismus, bylo učení pojmenované podle Pelagia, teologa keltského původu. Toto jeho učení pojednávalo o vztahu blahodati a svobodné vůle při spáse člověka, byla to jedna z nejvlivnějších herezí Západu. Pelagianismus, byl odsouzen na III. všeobecném sněmu (431).

¹² Arianismus, Ariánství. Křesťanská hereze IV-VI století. Vznikla v pozdní římské říši, a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijskému knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha - Syna s Bohem - Otcem. Podle učení Aria, je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem - Otcem, je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli, alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea), poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin, se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius a i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzení a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak, znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil, pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí, patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

¹³ Svt. Possidius z Calamy (♰ 440). Památka 16. / 29. května. Z pohanství ke Kristu, obrácený svatým Augustinem. Následně byl jeho duchovním žákem. Nacházel se vedle blaženého, když odešel k Pánu. Byl zvolen za biskupa v Calamy v Numidii v roce 397, svému učiteli pomáhal v boji proti donatismu a pelagiánské herezi. Z místa svého působení, jej vyhnali ariáni - vandalové, kteří po svém přesídlení do Afriky, pronásledovali pravoslavné duchovenstvo a věřící. Usadil se v italské Apulii. Svt. Possidius sestavil soupis díla blaženého Augustina a také jeho život, známý jako Vita Augustini.

 Ctihodný starec, schiarchimandrita Sofronij (Sacharov) z Essexu (♰ 1993)

památka v den jeho zesnutí 28. června / 11. července

Ctihodný schiarchimandrita Sofronij, se narodil v Moskvě, 22. září roku 1896, v zámožné, vzdělané a věřící rodině, jako Sergej Semjonovič Sacharov.

Na jeho duchovní život měla také velký vliv jeho chůva, která byla velmi zbožná a měla hlubokou a silnou modlitbu. Dlouho se modlila v chrámu, někdy tam brala sebou i malého Sergeje, který jí seděl u nohou a poslouchal slova modliteb. V takovém prostředí a za takovýchto okolností, měl už jako malé dítě, přirozenou potřebu se modlit. V prvních letech svého života byl Sergej velmi slabý a býval hodně nemocný, postupně však, pod vlivem procházek s chůvou a také skrze modlitby, se začalo jeho zdraví zlepšovat.

Modlitba takto provázela Sergeje až do sedmnáctého anebo osmnáctého roku života. V té době, se nadchl pro malbu a mnozí si také všimli jeho uměleckého talentu. V tomto období, přestože zcela neodvrhoval křesťanství, se začal zajímat o mystickou literaturu. V roce 1915 byl přijat do Carské akademie umění. Během první světové války krátce sloužil u ženijního vojska. Od roku 1918 pokračoval ve studiu na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury. Během let revoluce byl dvakrát zatčen tzv. Čekou (první ze série tajných policií v Sovětském Rusku), ale díky modlitbám svých příbuzných byl zachráněn.

V roce 1921, emigroval pryč z Ruska. Několik měsíců prožil v Itálii, potom žil v Berlíně, nakonec se usadil v Paříži. V tomto období dostával i pozvánky na tehdejší významné umělecké výstavy.

Duše mladého Sergeje, však přese všechno směřovala k Bohu. Roku 1924, na Paschu, pak prožil blahodatné navštívení, spatřil Nestvořené Světlo ¹.

Sergej, se od toho okamžiku, už nemohl v klidu věnovat malbě. Rozhodl se, že svůj život zasvětí Bohu. V roce 1925 vstoupil do teologického institutu svatého Sergeje v Paříži ². Při studiu na teologickém institutu však nenašel to, co hledal. Poznal jména, data, kdo co řekl, dozvěděl o historických problémech Církve a dalších věcech, on však chtěl slyšet pouze o tom, jak dosáhnout věčnosti. Cítil, že mu nezbývá nic jiného, ​​než odejít do monastýru, kde se lidé celý den a celou noc, věnují pouze službě Bohu. Otci Sofroniovi, budoucímu duchovnímu žáku starce Siluana, se poměrně brzy naskytla příležitost odejít do Království Jugoslávie a odtud potom na Svatou horu Athos.

Sám o tom později řekl: „V Institutu všichni hovořili o Bohu, ale já jsem tam Boha neviděl. Když jsem pak přišel na Svatou Horu Athos, nikdo tam o Bohu nehovořil, ale všechno a všichni o Bohu svědčili“.

Na Svaté hoře Athos, byl 8. prosince roku 1925, přijat do bratrstva Monastýr svatého velkomučedníka Pantelejmona. Za necelé dva roky, 18. března 1927, přijal mnišský postřih, se jménem Sofronij.

V roce 1930 se setkal se starcem, ctihodným Siluanem Athoským (♰ 1938), který se stal jeho duchovním učitelem. Skrze ctihodného Siluana, se pak otci Sofroniovi, zodpověděli mnohé otázky. Otec Sofronij, tyto otázky nazýval duchovní otázky zoufalství, které ho trápily po celá předchozí léta. Poučení ctihodného Siluana, se stali pro otce Sofronia první a hlavní oporou, celého jeho budoucího života.

13. května 1930, byl otec Sofronij rukopoložen na jerodiakona, srbským biskupem svt. Nikolajem (Velimirovićem), ochridským a žičským (♰ 1956).

V roce 1935 těžce onemocněl a byl na pokraji smrti. Mnozí, včetně samotného otce Sofronija, si už byli jisti, že mu zbývá jen velmi málo života, ale díky Božímu milosrdenství a také modlitbám ctihodného Siluana, bylo otci Sofroniovi přidáno, ještě mnoho dalších let života.

V roce 1938, mírně a v pokoji, zesnul jeho duchovní učitel a duchovník, ctihodný starec schimonach Siluan. Ten otci Sofroniovi před svou smrtí, předal poznámky a zápisky, které si dělal a které se po úpravě otcem Sofronijem, staly základem jeho slavného díla, knihy Starec Siluan ⁴. Tehdy také otec Sofronij, napsal první část této knihy, život starce Siluana. Otec Sofronij popsal svého duchovního učitele, v jeho pozdním období duchovního života takto: „Pokušení a těžkosti snášel s velikou odvahou. Měl výjimečně silnou vůli, ale bez tvrdohlavosti a svéhlavosti. Prostota, svoboda, neohroženost a nebojácnost, spolu s pokorou a blahosklonností. Pokora a poslušnost – bez poníženosti a snahy zalíbit se lidem – to byl skutečný člověk, Boží obraz a Jeho podoba.“

Po smrti svého duchovního otce, odešel otec Sofronij s požehnáním představeného monastýru do pustiny. V půstu, modlitbě, vedl svůj duchovní zápas ve skitu Karoulia ⁵ a také v některých dalších athoských skitech.

V roce 1941 byl rukopoložen na jeromonacha a od února téhož roku se stal i zpovědníkem svatohorského monastýru svatého Pavla ⁶. V letech 1943 až 1947 byl mnichem bratrstva kelie Svaté Trojice v Novém Skitu ⁷.

V roce 1941 poslal Posvátný Kinot ⁸ ze Svaté Hory Athos, dopis Adolfu Hitlerovi s žádostí, aby ochránil Athoské monastýry před možným zničením. Na Svatou horu Athos, pak dorazila skupina německých důstojníků, podle jejichž vyjádření a posudku, v té době závisela budoucnost celého mnišského poloostrova. Bylo důležité, aby s nimi přišel do kontaktu člověk duchovní a zároveň i dobře vzdělaný. Pro tento vysoce zodpovědný úkol, byl nakonec vybrán otec Sofronij.

Otec Sofronij svým vzděláním, svojí výchovou, skromností a pokoru, na německé velení natolik zapůsobil, že zpráva, kterou po návštěvě Athosu předložili Hitlerovu velitelství, byla velmi příznivá a blahosklonná. V důsledku toho pak nebyl během německé okupace poškozen žádný z monastýrů na Svaté Hoře Athos.

Avšak v roce 1946, během řecké občanské války, někteří řečtí mniši – nacionalisté, začali šířit zvěsti o spolupráci otce Sofronija s německými nacisty. Toto nemilosrdné pronásledování, spolu s  vážnou nemocí, kterou trpěl, byly nakonec důvody, které přinutily starce opustit místo mnohaletého duchovního zápasu a znovu se vrátit do Francie.⁹

V roce 1947 přišel do Francie, kde nastoupil do čtvrtého ročníku Teologického institutu svatého Sergeje, a hodlal dokončit své teologické vzdělání. Tam čelil další zkoušce, kdy musel podat zprávu o svém postoji k Ruské pravoslavné církvi Moskevského patriarchátu. Otec Sofronij, se v porevolučních letech nikdy netajil svou náklonností k Moskevskému patriarchátu, kdy to pro něj, byla především Církev mučedníků pronásledovaných pro víru. S ohledem na jeho, přechod k duchovenstvu Západoevropského exarchátu Moskevského patriarchátu, pak byl nakonec z tohoto Teologického institutu vyloučen. Poté začal sloužit jako pomocný kněz v chrámu svt. Mikuláše v „Ruském domu pro přestárlé“ v Sainte-Genevieve-des-Bois, 35 kilometrů od Paříže ¹⁰. Zde sloužil také v hřbitovním chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. V té době, také podstoupil operaci žaludečního vředu.

V roce 1948, otec Sofronij, publikuje první ručně tištěné vydání knihy Starec Siluan, v nákladu 500 výtisků. V roce 1952, vychází v Paříži první typografické vydání této knihy a o několik let později, vychází i anglický překlad. V roce 1954, byl ustanoven do hodnosti archimandrity.

Postupně, se kolem otce Sofronija shromáždili duchovní děti a žáci, kteří rozmýšleli a směřovali k mnišskému životu. V roce 1956 s požehnáním církevní hierarchie vytvořil mnišskou komunitu na jedné farmě poblíž Sainte-Genevieve-des-Bois. Plnohodnotný monastýr, se mu, ale ve Francii, založit nepodařilo.

V listopadu 1958 se otec Sofronij, přestěhoval s některými svými duchovními dětmi do Velké Británie, kde byla, zakoupena usedlost, která tvořila základ budoucího monastýru svatého Jana Křtitele. Ten byl založen ve Spojeném království, v Tolleshunt Knights, poblíž Maldonu, v hrabství.

Tento monastýr, se od samého svého počátku, utvářel jako mnohonárodnostní, proto mu byl zaveden i jeho zvláštní ústav. Jitřní a večerní bohoslužby ve všední dny, se v něm sestávají především ze čtení Ježíšovy modlitby - Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, v různých jazycích. Duchovním srdcem monastýru, je pak Božská liturgie. Jako základ duchovního života monastýru, bylo stanoveno starcem Sofronijem, učení ctihodného Siluana Athoského. Jehož památce byl zasvěcen jeden z chrámů monastýru. Dalším rysem monastýru svatého Jana Křtitele je to, že má mužské i ženské mnišské společenství žijící odděleně a samostatně, které je však spojeno společným bohoslužbami a svým duchovním vedením.

V tomto monastýru, pak otec Sofronij, vedl svůj duchovní zápas, v půstu, modlitbě a v bděních až do konce svých dní. Nejprve jako představený monastýru a poté, od roku 1974 jako starec monastýru.

V posledních třiceti letech svého života, pak otec Sofronij napsal knihy, které pomohli a pomáhají mnohým lidem, kteří se v životě dostali do nějaké slepé uličky. Kromě práce na knihách, starec považoval za nutné vést duchovní rozhovory s bratry a sestrami monastýru (u rozhovorů, byli přítomni někdy i hosté), kdy tyto rozhovory, lze v podstatě nazvat závětí starce. Bylo velkou Boží přízní, že tyto rozhovory, mohly být zaznamenány.

Z těchto nahrávek rozhovorů, pak v roce 2003, vyšla dvoudílná kniha „Duchovní rozhovory“, kterou sestavili v monastýru v Essexu. Lidé cítí potřebu zkušenosti starce a pro mnohé se tyto rozhovory staly zjevením o tom, co je duchovní život, jak ho započít, jak jej uspořádat a naladit. V prostých slovech otec Sofronij, v těchto rozhovorech vypráví o svém životu v Bohu tak, že jeho slova, jsou srozumitelná i lidem, kteří se považují za nevěřící. Svým živým příkladem, ukázal, jak každý z nás, stojíme před nutností otevřít se všemu a pro všechny, abychom se stali křesťany. Knihy archimandrity Sofronija, byly přeloženy do mnoha jazyků světa a mnozí lidé, skrze ně nachází víru.

Starec projevoval takovou lásku, kterou nebylo možné zapomenout. Někdy jen jedno setkání s ním, udělalo nesmazatelný dojem, takže poté památka na toto setkání, žila v srdcích lidí, ještě po mnoho let.

Otec Sofronij, který po celý svůj život, trpěl různými nemocemi těla, svými modlitbami, nejednou zvedl ze smrtelné postele, už nevyléčitelné nemocné. Skrze jeho modlitby se staly zjevné zázraky, z nichž jedním z nejdůležitějších, bylo obrácení k pravoslaví mnoha lidí na Západě.

Starec se vždy, ve své pokoře, snažil skrývat dary prozíravosti a jasnozřivosti, avšak lidé si nejednou všimli, že i to, co otec Sofronij jen letmo zmínil, se ukázalo ve svém pravém významu, jako varování nebo posílení ve zkouškách.

Dar soudnosti nebo dar duchovní rady, se projevoval především v tom, že starec, lidem zjevoval obzory duchovního života, kdy poukazoval na to, jak je důležité v něm, nezabřednout v detailech a neulpívat ve svých problémech. „Je třeba jít dál,“ opakoval otec Sofronij a svůj vlastní stav, své rozpoložení a bytí, neustálého duchovního zápalu, pak předával dál těm, kteří k němu přicházeli.

Duchovní dary starce, se projevily i v „materiální“ sféře, psal ikony a fresky, k jeho autorství patří i řada pozoruhodných liturgických modliteb.

Archimandrita Sofronij, zesnul v tichu a pokoji monastýru svatého Jana Křtitele 28. června / 11. července, roku 1993.

27. listopadu 2019, jej Konstantinopolská Pravoslavná Církev připočetla do zástupu svatých, jako ctihodného Sofronija Athoského. Jeho památku si připomínáme v den jeho zesnutí, tedy 28. červena / 11. července.

_________________________________________________

 

¹ Nestvořené Světlo - Ἄκτιστο Φῶς. Nestvořené Světlo - nestvořené Božské působení, zjevené Ježíšem Kristem apoštolům, na hoře Tábor (Táborské světlo), které oni vnímali v podobě nadpřirozené záře, která je ozářila (Matouš 17, 2). Nauka o nestvořeném světle, je starokřesťanské učení, které vychází ze slov samotného Spasitele, který o sobě řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8, 12). Zjevivší se lidstvu jako Světlo, které osvěcuje každého člověka (Jan 1, 9), Pán ohlásil těm, co toužili po spáse, možnost spatřit Jeho předvěčnou slávu.

² Pravoslavný teologický institut svatého Sergeje, Institut de théologie orthodoxe Saint – Serge, Свято - Сергиевский правосланый богословский институт. Soukromá vysoká škola v Paříži, která vzdělává duchovní i laiky v pravoslavné teologii. Sídlí na adrese Rue de Crimée č. 93 v 19. obvodu. Institut je součástí eparchie Ruské pravoslavné církve v západní Evropě a funguje pod záštitou Pařížské akademie.

³ Monastýr svatého velkomučedníka Pantelejmona, Монастырь святого Пантелеимона на Афоне‎, Μονή Αγίου Παντελεήμονος. Ruský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, 19. v hierarchii svatohorských monastýrů. Monastýr se nachází na jihozápadním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Xenofont a Simonopetra.

⁴ Kniha Starec Siluan. Napsaná otcem Sofronijem (Sacharovem) a vydaná roku 1952 v Paříži.

⁵ Skit Karoulia - Σκήτη Καρούλια. Je svatohorský monastýr na hoře Athos, skitského typu (Skit z řeckého Σκήτη; jedná se o obydlí mnichů, žijících zcela samostatně nebo odděleně od monastýru se zvlášť přísnými pravidly mnišského života; toto pojmenování pochází od Skitské pouště v severozápadní části Egypta na jihu od Alexandrie, která byla prvotním místem šíření mnišství), patřící k Velké lávře a nachází se na jihozápadní straně poloostrova Athos, asi 6 km od Velké lávry. Bratrstvo skitu Karoulia, žijí v mnišských celách a v jeskyních. Cely byly postaveny v 17. století a celkem je jich dvanáct. V současné době žije v skitu Karoulia deset mnichů, jedná se o velmi surové a nehostinné podmínky k životu.

⁶ Monastýr svatého Pavla - Μονή Αγίου Παύλου. Jeden z athoských monastýrů, 14. v hierarchii svatohorských monastýrů. Monastýr se nachází u západního sklonu hory Athos, 1, 5 km od pobřeží a 150 m nad hladinou moře. Půl hodiny cesty od sousedního monastýru Dionysiat. Jako hlavní svátek monastýru, se oslavuje svátek Obětování Páně 2. / 15. února, památka ctihodného Pavla Xeropotamského, se oslavuje 28. července / 9. srpna.

⁷ Nový Skit, Νέα Σκήτη. Nový skit se nachází 20 min cesty od monastýru svatého Pavla, ke kterému i přináleží. Svoji historii skit vede od 10. stol, kdy se původně nacházel o něco málo výše, než se dnes nachází současný Skit sv. Anny. Hlavní chrám skitu je zasvěcený Narození Přesvaté Bohorodice a byl postaven v letech 1730 – 1757. V roce 1901 byla v chrámu postavena ještě kaple na počest památky sv. Konstantina, v níž jsou pohřbeni tři archijerejové, kteří zde vedli duchovní život: Theofan Lakedaimonský, Vissarion Rapsanijský a Gerasim Chalepský. Dnes má skit kolem 27 kalyv, z níž je 22 obydleno. Ve skitu žije kolem 40 mnichů, z nichž mnozí se věnuji ikonopisectví.

⁸ Posvátný Kinot - ῾Ιερὰ Κοινώτης – Πρώτος - Protos. Je ústřední výkonný sborový řídící orgán Svaté hory Athos, který zahrnuje zástupce (antiprosops) dvaceti Athoských monastýrů, volených každý rok jejich monastýry. Nachází se v Karyes.

⁹ Старец Софроний (Сахаров): факты биографии - https://obitel-minsk.ru/lutschije/2022/07/starec-sofronij-saharov

¹⁰ Ruský dům. Uváděn také jako Ruský dům pro přestárlé, je pečovatelský dům založený 7. dubna 1927 na panství Cossonnerie - Demeure de la Cossonnerie, v Sainte-Genevieve-des-Bois.

¹¹ Monastýr svatého Jana Křtitele - Patriarchal Stavropegic Monastery of St. John the Baptist - Ιερά Σταυροπηγιακή και Πατριαρχική Μονή Τιμίου Προδρόμου. Monastýr svatého Jana Křtitele, je mnišské společenství, které se nachází v Tolleshunt Knights, poblíž Maldonu, v hrabství Essex, v Anglii. Je nejstarší pravoslavnou náboženskou komunitou ve Velké Británii. Tento monastýr, založil v roce 1958, ctihodný Sofronij z Essexu (♰ 1993), v jurisdikci Surožské eparchie, Moskevského Patriarchátu Ruské Pravoslavné Církve, s požehnáním tehdejšího biskupa sergijevského Antonia Blooma (♰ 2003). Počáteční bratrstvo, bylo šest mnichů různých národností. V roce 1965, kvůli konfliktu mezi Archimandritou Sofronijem a arcibiskupem Antoniem, přešel tento monastýr, s požehnáním Jeho Svatosti Alexije I. patriarchy moskevského a celé Rusi, pod jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu. V letech 1959 až 1974, byl prvním představeným monastýru archimandrita Sofronij. Součástí monastýru je chrám ctihodného Siluana Athoského, domovní chrám na svatého Jana Křtitele, hřbitovní chrám Všech svatých. Monastýr Svatého Jana Křtitele je smíšený, tj. společný mužský i ženský monastýr. V současnosti je v komunitě necelých 40 mnichů, z nichž většinu tvoří monašky, s menším počtem mnichů. Po zesnutí ctihodného Sofronija v roce 1993, se stal představeným otec archimandrita Kirillos. Poté, co se kvůli nemoci, vzdal vedení monastýru v roce 2019, je představeným otec archimandrita Petros.