Blažený starec

schiarchimandrita Emilianos (Vafidis)

památka v den zesnutí 26. dubna / 9. května

Narodil se jako Alexandros Vafidis roku 1934 v Nikaii v Pireu (předměstí Athén) a pocházel ze zbožné rodiny Řeků z Malé Asie. Jeho otec se jmenoval Christos a matka Dimitria. Matka starce později přijala mnišství se jménem Emiliána v monastýru Zvěstování Přesvaté Bohorodice v Ormylii (Chalkidiki, Řecko).

Po svém dědečkovi Alexandrovi, který absolvoval teologickou fakultu na ostrově Chalki, zdědil budoucí starec duchovní i fyzické nadání a po babičce, jež před svou smrtí přijala mnišský postřih se jménem Eutaxie, bystrou duchovní intuici. Díky ní se malý Alexandros rychle seznámil s Písmem svatým, životy svatých a Paterikonem (a to už ve věku pouhých 10–12 let).

Po dokončení základní školy v Simantře na Chalkidikách, kde žili jeho prarodiče, se Alexandros vrátil k rodičům do Nikaie. Od té doby vedl hluboce duchovní, v Bohu skrytý život: čas trávil studiem evangelia a knih svatých otců i neustálou Ježíšovou modlitbou, z níž čerpal skutečná zjevení a podněty pro svou nadcházející životní cestu.

Po absolvování univerzity začal Alexandros uvažovat o přijetí kněžství se vznešeným cílem misijní práce v zahraničí. Nakonec se však rozhodl, že bude lepší připravovat se na tuto službu v monastýru. Obrátil se proto na metropolitu Dionysia (Charalampouse) z Trikaly a Stagoni, který se právě stal biskupem a byl známý svou láskou k mnišství. Roku 1960 Alexandros dorazil do Trikaly a svěřil svůj osud tomuto dobrému pastýři, jenž ho téhož roku postřihl na mnicha se jménem Emilianos. Mladý mnich byl zapsán v monastýru svatého Bessariona „Dousikou“ – Μονή Αγίου Βησσαρίωνος Δουσίκου.

V tomto odlehlém, tichém monastýru žil otec Emilianos v naprosté samotě. Hledal a nacházel Boha skrze přísnou askezi, v plném soustředění a s vytrvalostí. A Pán naklonil své ucho k jeho modlitebním voláním. Od té chvíle se Emilianos s veškerou láskou a celou silou své duše obrátil k mnišskému životu.

Koncem roku 1961 byl otec Emilianos ustanoven igumenem monastýru Proměnění Páně (Velká Meteora). Noci trávil v bdění a neustálých modlitbách a pečlivě, systematicky studoval asketické i další patristické spisy. S neuhasitelnou žízní vyhledával všechny texty týkající se organizace a působnosti pravoslavného mnišství, zejména kinoviálního, pronikal do monastýrských předpisů a pravidel Pravoslavné východní církve i do ustanovení významných starobylých monastýrů.

Nehledě na to, že svůj mnišský život strávil v asketickém zápase ticha modlitby, svěřil mu metropolita v roce 1962 službu kazatele a duchovníka a také mu svěřil péči o mládež eparchie.

Od té doby až do své nemoci starec sloužil bohoslužby téměř denně. Vždy klidný, radostný, vřelý, ušlechtilý a posvátný žil a byl živen Chlebem života.

Když zpovídal, byl vždy obklopen množstvím mladých lidí a dětí, pro které nešetřil úsilím, časem, slzavými modlitbami, „ba i svůj vlastní život“ (Lk 14,26). Od této doby začalo v životě ctihodného starce nové období. Už nebyl sám, ale stal se otcem mnoha „synů a dcer“ Božích (2 Kor 6,18); žil a byl uznáván jako pravý apoštol.

Od samého začátku svého života v Meteoře otec Emilianos navazoval duchovní spojení s askety své doby: otcem Athanasiem (Chamakiotisem), otcem Dimitriem Gagastathisem, otcem Amfilochiem z ostrova Patmos, otcem Filotheem (Zervakosem), otcem Simonem (Arvanitisem) a otcem Damaskinem (Katrakoulisem). Starci Efrémem Katunakiotským, Efrémem Filotejským, Sofronijem (Sacharovem). S budoucími srbskými hierarchy Amfilochijem (Radovićem) a Athanasijem (Jevtićem), tehdejšími studenty Athénské univerzity a duchovními dětmi svatého starce, ctihodného Justina (Popoviće), pilíře srbské církve. (V roce 1976 otec Emilianos navštívil svatého Justina už jako igumen monastýru Simonopetra.) Zároveň otec Emilianos začal podnikat poutě na Svatou horu s touhou obohatit se o duchovní zkušenosti jejích asketů.

Koncem roku 1973 se meteorské mnišské bratrstvo přestěhovalo na Svatou horu Athos, kde se starec Emilianos stal igumenem monastýru Simonopetra a od té doby žil tam. Toto přestěhování meteorského bratrstva bylo radostně přijato otci svatohorci, kteří do něj vkládali velké naděje. A skutečně, v letech 1973, 1974 a 1975 za nimi následovalo několik dalších komunit, takže počet mnichů na Athosu výrazně vzrostl.

Ctihodný starec, aniž by jakkoli upouštěl od svého modlitebního bdění, sloužení božské liturgie a plnění dalších svých povinností, se horlivě pustil do reorganizace vnitřního života nového bratrstva. S moudrostí a rozvahou přijal svatohorskou tradici a její stanovy, ale přidal k nim i svou osobní pečeť: na základě spisů svatých otců, které pilně studoval, vytvořil řád monastýru. S láskou a úctou ke zkušenostem starších mnichů monastýru otec Emilianos bratrstvo výrazně rozšířil a k těmto zkušenostem přidal mladistvé nadšení, odhodlání a horlivost mladých mnichů.

Po ukotvení bratrstva na Svaté Hoře se starec otcovsky postaral také o blaho sesterstva, které se 5. července 1974 přestěhovalo do Ormylie (Chalkidiki), do starého metochu monastýru Vatopedi. Zde se nyní nachází metoch Simonopetra ke cti Zvěstování Matky Boží.

Starec považoval všechny metochy Simonopetry za součást monastýru: metoch Nanebevstoupení Páně v Athénách, svatého Charalamba v Soluni, ctihodného Nikodéma v Pendalofu (metropole Goumenissa), stejně jako sv. Antonína, Proměnění Páně a Záštity Přesvaté Bohorodice ve Francii. Projevoval zájem, lásku a tu největší podporu všem těmto metochům, protože mnoho lidí, kteří tam přicházeli, našlo pro sebe Církev.

Starec celou svou duši oddával službě duchovníka, sloužil jako otec bratrstvu Simonopetry a sesterstvu Ormylie, aniž by opustil sladkou modlitební samotu a tichou mysl mnišského života. Jeho láska k Božímu lidu a Církvi ho však občas nutila reagovat na pozvání eparchiálních biskupů a dalších, aby přednesl přednášky nebo se zúčastnil teologicko-mnišských konferencí v Řecku, na Kypru a v dalších zemích, aby poučoval Kristovo stádo.

„Vždy měl Pána před očima“ (Ž 16,8) a přijímal jakékoli těžkosti dobrovolně a přirozeně, s naprostým klidem a radostí, jako požehnání od Boha. Se stejným rozpoložením mysli čelil i velkému požáru v srpnu 1990, který zachvátil rozsáhlé oblasti na Svaté Hoře a představoval vážnou hrozbu pro monastýr Simonopetra.

Počínaje rokem 1995 donutila ctihodného starce vážná nemoc postupně opouštět jeho igumenské povinnosti. Poté se uchýlil do ústraní, do monastýru Ormyliа, a s velkou trpělivostí nesl těžkosti nemoci: „Co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ (Kol 1,24)

Poslední roky svého života strávil v kómatu, občas se probral a řekl něco důležitého některému ze svých duchovních dětí. Mnoho let před svou nemocí říkal: „Budu s tebou a nebudu s tebou.“ Teprve když ho nemoc udeřila, vyšlo najevo, co tím myslel. Až do své smrti byl starec v péči sesterstva monastýru.

Zemřel v Pánu 9. května 2019 v monastýru Ormylia ve věku 84 let.

Za života schiarchimandrity Emiliana bylo publikováno jen několik jeho děl, protože se z pokory publikaci vyhýbal. Řada jeho děl byla následně vydána, zejména pětisvazkové „Katecheze a promluvy“ – „Kaτηχήσεις και Λόγοι“, ke kterým byla následně přidána řada dalších děl, z nichž většina jsou přepisy magnetofonových nahrávek přednášek, kázání a vystoupení.

Hlavní obsah jeho děl lze rozdělit do následujících témat: učení a kázání, interpretace asketických textů (abba Izajáš, Hesychios Jeruzalémský, svatí Řehoř Sinajský, Maxim Vyznavač, abba Thalassius, Augustin Hipponský, Theognostos), interpretace monastýrských kánonů (Antonína Velikého, Augustina Hipponského, sv. Makaria a Pachomia Velikého), monastýrské normy a praktika mnišského života (mnišství, monastýrský kánon, život mnicha, vztah mezi poslušníkem a starcem), interpretace životů svatých (ctihodného Nila Kalábrijského, ctihodného Romila) a výklad biblických, liturgických a teologických textů (žalmy, proroctví, hymny atd.).

Některá z jeho děl byla publikována v angličtině, francouzštině, rumunštině, ruštině a srbštině.

Slova poučení blaženého starce schiarchimandrity Emiliana (Vafidise)

Vzkříšení znamená, že už nejsem otrokem okolností ani svého strachu. Vzkříšený člověk je svobodný člověk. Kristus vstal z mrtvých, aby nám dal sílu povstat z vlastního hrobu, z hrobu našeho sobectví.

-

Někdy si v sobě pleteme věci a myslíme si, že duchovní život spočívá v tom, že jsi dobrý člověk, že nekradeš, že nezabíjíš, že nechodíš na špatná místa a se špatnými přáteli, že v neděli jdeš do chrámu, že jsi tam, když se zpívá slavosloví, nebo alespoň na „Blahoslaveno budiž Království Otce i Syna i Svatého Ducha“, nebo když studuješ duchovní knihy.

Ne, duchovní život není jen toto. Duchovní člověk, pravý křesťan, je ten, kdo svým křtem a později, když dospěje, i svým srdcem dal Bohu slib, že bude vždy vedle Něho a s Ním.

Duchovní člověk je asketa, který vede duchovní zápas, vzešel ze života, který vyčnívá mezi množstvím lidí, a vší rychlostí své duše míří k tomu, aby dobyl Nebe a úsilím mohl získat a zmocnit se Království nebeského.

Duchovní člověk je ten, kdo s jasným zrakem a správným směrem nasměroval kormidlo své lodi k Nebesům a spěchá k nim vystoupit. Není to prostě jen „dobrý člověk“.

-

Musíš přijímat lidi takové, jací jsou. Pokud chceš změnit jejich řeč, jejich život, jejich pohled na svět, jejich srdce, jejich postoj k tobě, neuspěješ.

Jeden člověk tě naučí trpělivosti, jiný tě naučí odpuštění a třetí ti pomůže stát se tichým a mírným.

Když se konečně uklidníš a přijmeš lidi se všemi jejich slabostmi, už se nebudeš starat o to, jak se k tobě chovají. A teprve potom najdeš klid a mír, po kterém toužíš.

-

Člověk často utíká sám před sebou, protože se bojí toho, co najde ve svých hlubinách. Když se však do sebe podíváme hlouběji, najdeme tam Boha, který trpělivě čeká, až mu odevzdáme své rány a bolesti.

Neboj se vnitřního zápasu. Tvé rány a traumata se mohou zdát jako nepřekonatelné překážky, ale každý zápas je příležitostí, aby v nás působila Boží milost. Pokaždé, když tváří v tvář čelíš svému strachu, Bůh je tu s tebou.

-

Život je plný pokušení. Nemoci a problémy někdy přijdou právě tehdy, kdy je čekáme nejméně. A v takový okamžik jsou nejdůležitější tři věci:

Zaprvé: Nezapomínej na to, že Bůh je vždy přítomen, i když ho ve své přítomnosti třeba nepociťuješ.

Zadruhé: Nedívej se na všechny ty těžkosti jako na nějakou katastrofu, nad kterou musíš nutně zvítězit.

Zatřetí: Nemysli na to, že je to něco, z čeho se nemůžeš dostat.

Můžeš.

Otázkou ale je, co ti chce Bůh tímto ukázat a co je cílem. Tedy nejen to, co chceš ty, aby se stalo. Pro Boha je snadné odstranit vše, co nás trápí, jedním pohybem, tak jako když zazvoníš u dveří a hned ti ty dveře někdo otevře. On ale nechce řešit tvůj život stisknutím tlačítka; chce probudit tvé srdce a naučit tě nahlížet na věci jinak.

Proto je důležité: Nepanikař. Netlač na to své za každou cenu. Nepřemýšlej „lidsky“, jako by jediný úspěch nastal jen tehdy, když všechny těžkosti zmizí.

Nenech se přemoci potřebou okamžitě všechny těžkosti zastavit, okamžitě se uzdravit, nechat pokušení hned zmizet a strach přejít.

Namísto toho se uklidni. Přijmi i toto jako součást své cesty. Stejně jako se díváš na slunce, oblohu a přírodu, tak se dívej i na své těžké dny. Je to součást života. A Bůh je s tebou v každém dni.

-

Je na světě člověk, který nikdy nezakusil utrpení?! Bůh je schopen setřít všechny naše slzy. Co jsou pro Něho naše těžkosti a problémy, jestliže On je Ten, kdo nás vede a provází životem! Co se stane s našimi utrpeními a hříchy, když předstoupíme před tvář Božího milosrdenství? Pán nad nimi zvítězí, což zná každý člověk s církevním smýšlením a vědomím, jak je to uvedeno v Písmu svatém. Nám v Církvi bylo ukázáno Boží milosrdenství, které je schopno toto všechno přikrýt. Zůstaneme-li bdělí, sám Pán zničí všechna protivenství a překážky. Jen se nesmíme spokojit s malichernými radostmi a honbou za marnivostí! Pán je před našima očima!

-

Život není zábavou, užíváním a kratochvílí, jak si to myslí někteří, kteří vstupují do manželství a poté spadnou z nebe na zem.

Manželství je jedno velké širé moře a nevíš, co z něho vzejde. Bereš si člověka, kterého sis s opatrností, strachem a velkou pečlivostí vybral, a potom po roce, po dvou, po pěti letech odhalíš podvod.

Věřit, že manželství je cestou, skrze kterou hledáme své štěstí, je odříkáním se Kříže a také falšováním manželství. Radost manželství je v tom, když se muž a žena navzájem podpírají a společně jdou výš po svazích života.

Kdo netrpěl, nemiloval, říká jeden básník. Jen ten, kdo poznal trápení, kdo nějak trpěl, může skutečně milovat. Proto jsou soužení a trápení nezbytnou součástí manželství.

Manželství, řekl dávný básník a filozof, je světem, který se nadějí zkrášluje a neštěstím posiluje. Tak jako se ocel utváří v žáru ohně, tak se i člověk v manželství utváří v žáru ohně těžkostí.

Když se z dálky podíváš na manželství, všechno ti připadá jako med a mléko, všechno se na tebe usmívá. Když se však přiblížíš, potom uvidíš, kolik těžkých okamžiků se v něm skrývá.

-

Když se máš potkat se svým bratrem nebo sestrou, nebo když jsi manželem či manželkou a přicházíš ke své ženě či muži, nebo když jsi otcem či matkou a máš si promluvit se svým dítětem, cokoliv řekneš, cokoliv chceš říct, řekni to až poté, co nejprve proneseš pár slov, která je učiní šťastnějšími, poskytnou jim trochu útěchy a dodají jim závan čerstvého vzduchu. Ať si řeknou: cítím se lépe, cítím se šťastnější.

Učiň lidi kolem sebe takovými, ať jsou na tebe hrdí, ať tě mají rádi, ať jim srdce poskočí radostí, když tě potkají.

Protože všichni lidé ve svém životě, ve svém domě i ve svém těle mají bolest, trápení a těžkosti a každý svou bolest skrývá ve schránce uvnitř svého srdce, uvnitř svého domu, aby o tom ostatní nevěděli.

Takto já nevím nic o tvé bolesti, kterou máš, a ty zase neznáš bolest, kterou mám já. Mohu se smát, křičet i tancovat, ale v hloubi duše cítím bolest; směji se a křičím, abych skryl svou bolest.

Z tohoto důvodu se nejprve usmějte, anebo darujte úsměv druhému.

-

Člověk bez radosti je oddělen, odloučen od Krista; jeho zřeknutí se světa je lživé a klamné. Cokoliv bys učinil, dokonce i tvé pokání i tvá láska nejsou skutečné a opravdové, když nemáš radost.

-

Bojíme se oddat, odevzdat své srdce, svoji mysl a své pocity Kristu, neboť si je vždycky chceme uchovávat pro něco jiného. V důsledku toho je naše bytí zmarněno, promrháno a nezůstává nám nic.

-

Dnes někteří lidé říkají, že nepotřebujeme lásku, že potřebujeme spravedlnost. My však říkáme, že spravedlnost najdeme v nebi; zde potřebujeme lásku.

-

Teologie není jen něco, co člověk říká, ale něco, co člověk dělá, a všechno, co Kristus říká a dělá, je „teologie“. Celá jeho osoba; vše, co má a čím je, až po jeho nejmenší gesta, je zjevením Boha.

-

Sto tisíc slov přečtené modlitby nenahradí pár slov modlitby: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!“ Podívejte, pět malých slov! Toto je doxologie, díkůvzdání, prosba, vyznání, teologie, svědectví. Tato modlitba zahrnuje vše.

-

Bůh nás neopouští, ani když hřešíme. I když jsme pyšní, je vždy pokorný. I když na Něj často zapomínáme, Jeho myšlenky jsou vždy o nás.

-

Každého dne lidé hřeší, ale jejich hříchy nejsou smrtelné.

Jeden je smrtelný hřích – nekajícnost.

-

Bůh je pokorný a nezaváhá vstoupit do našeho hříšného srdce, aby nás zachránil od hříchu. To je Bůh! A to může udělat jen Bůh. Nikdo a nic jiného na tomto světě tě nemůže vzkřísit ze stavu smrti. Není žádný jiný lék na tvou ránu, žádný jiný lék na to, co tě trápí.

-

Štěstí se ztrácí, když ho člověk očekává od lidí, a ne od Boha.

-

V knize Přísloví se píše: Milosrdenství a pravda nechť tě neopouštějí, přivaž je k hrdlu svému, napiš je na tabuli srdce svého, A nalezneš milost (Přísloví 3, 3).

Milost a pravda, to jest tvůj láskyplný vztah a tvé chování k bližním a obecenství s Bohem, musí být čisté, bezúhonné a nezkažené. A tak, jako my pozdvihujeme svatý kalich a diskos a přitom pronášíme: „Tvoje z Tvého Tobě přinášíme...“, tak i ty přinášej denně dvojí oběť: první je láska a bezúhonné chování v obecenství s lidmi, druhá pak vnitřní, upřímné, opravdové a bezelstné obracení se k Bohu. Obě tyto části oběti vyzdvihni vysoko, aby na ně Bůh neustále vzhlížel jako na dary Jemu přinášené. Tehdy tě Duch Svatý obdaří svou blahodatí a dary.

 

Ctihodný Joanikij, Devičský divotvůrce (♰ 1430)

památka 2. / 15. prosince, v den jeho zesnutí,

a 26. dubna / 9. května, v den nalezení a vyzvednutí jeho svatých ostatků

 

Ctihodný a bohonosný otec náš Joanikij pocházel ze staré Duklji (nebo Zety), z Přímoří (dnešní Černé Hory). Žil a vedl svůj duchovní zápas mnicha v době srbského despoty Jiřího (Đurađe) Brankoviće (1427–1456). Jeho rodiče nejsou známi jmény, ale je známo, že to byli Srbové pravoslavného vyznání. Ctihodný již od dětství miloval samotu a zbožnost v ústraní. Proto opustil dům svých rodičů, vydal se do východních krajů srbské země a přišel k řece Ibar.

Na pustém a divokém místě zvaném Crna Reka (Černá Řeka) se zastavil a v jedné úzké jeskyni vedl odříkavý život poustevníka. Podle tradice v této jeskyni už dříve vedl asketický život mnicha ctihodný Petr Korišský (♰ 1270).

Jeho příchod do Crne Reky přilákal mnoho mnichů, kteří se od něj učili odříkavému životu v modlitbě. Mnoho lidí k němu také začalo přicházet pro jeho poučení a modlitby. Když se kolem něj shromáždilo dostatek bratří, postavil tam chrám. Ale když se jeho věhlas začal příliš šířit mezi lidmi, uprchl do Drenice (západně od Kosovské Mitrovice) a ukryl se v opuštěném Devičském lese.

Svatý Joanikij tam strávil léta v samotě, tichu a modlitbě. Vedl velké duchovní boje s démony, ale svými modlitbami, potoky slz zkroušenosti a blahodatí Boží překonal všechna jejich pokušení. Od Boha za to obdržel moc nad nečistými duchy a svými modlitbami je vyháněl. Když srbský despota Jiří (Đurađ) Branković uslyšel o jeho skutcích a velké svatosti, přivedl k němu svou nemocnou, šílenstvím postiženou dceru a svatý ji svými modlitbami uzdravil.

Z vděčnosti a uznání za tento skutek nechal despota Jiří na tom místě postavit chrám ke cti Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu a poté i celý monastýr, dodnes známý pod jménem Monastýr Devič – Манастир Девич.

Ctihodný Joanikij vytrval ve svých Bohu milých duchovních zápasech až do vysokého věku. Zesnul v monastýru Devič 2. prosince 1430.

Jeho svaté ostatky byly pohřbeny v hrobce v jeho monastýru, tři lokte hluboko v zemi. Hned po jeho zesnutí začala od jeho svatých ostatků pramenit mnohá znamení a zázraky. Lid z toho kraje, srbský i arbanaský, začal přicházet k jeho hrobu a prosit o uzdravení z různých nemocí.

A svatý uzdravoval všechny nemoci a neduhy těch, kteří k němu s vírou přicházeli. Zvláště uzdravoval a dodnes uzdravuje duševně nemocné a posedlé démony. Za tato četná uzdravení lidé z vděčnosti obdarovávali hrob a monastýr ctihodného různými dary jako projev díků za jeho pomoc.

Na rozdíl od nich nepřátelé Boží, kteří vedli válku proti pravoslavným, chtěli umenšit úctu ke svatému Joanikiji Divotvůrci a pokoušeli se (v první i druhé světové válce) zničit jeho hrobku. Svatý divotvůrce to však nedopustil a nevěřící stihl hrozný Boží trest.

Ctihodný Joanikij dodnes uzdravuje z různých nemocí všechny, kdo k němu s vírou přicházejí a povznášejí modlitbu u jeho hrobu.

Modlitbami našeho svatého otce Joanikije Devičského Divotvůrce, kéž i nás Pán uzdraví od každé zhoubné vášně a hříchu a učiní nás hodnými Nebeského království. Amen.

Tropar, hlas 1.

Půstem, modlitbami a božskou blahodatí jsi byl osvícen a všechny končiny světa jsi osvítil světlem zbožnosti. Od Boha jsi obdržel dar zázraků, abys uzdravoval nemoci a vyháněl zlé duchy z lidí, kteří se s vírou shromažďují k tvým svatým ostatkům, svatý otče Joanikije; sláva Tomu, jenž ti dal blahodať, sláva Tomu, jenž tě posílil, sláva Tomu, jenž skrze tebe uděluje všem uzdravení.

Modlitba:

Svatý a ctihodný otče náš Joanikiji, devičský divotvůrce a modlitebníku před trůnem Nejvyššího! Shlédni na nás hříšné a nehodné, kteří se k tobě s láskou a vírou v modlitbě obracíme. Ty, který jsi svůj život strávil v devičských poustevnách a vzlétl k výšinám ctnostmi a půstem, přijmi tuto naši pokornou modlitbu. Stejně jako jsi za svého života uzdravoval nemocné a utěšoval zarmoucené, tak i nyní z výšin nebes navštiv nás a pomoz nám. Vypros modlitbou svou u Pána a Boha našeho, svatého Lazara Kosovského a u všech srbských svatých, abychom byli ochráněni před všelikým pokušením, neviditelnými nepřáteli a před duševními i tělesnými nemocemi. Osviť naši mysl světlem evangelia, utvrď nás v pravoslavné víře a nauč nás konat Boží vůli. Ctihodný otče Joanikiji, buď ochráncem monastýru Devič i nás všech, kteří tě oslavujeme. Abychom v pokoji a radosti oslavovali Boha, Otce i Syna i Svatého Ducha, po všechny věky. Amen.

 

 

Svaté mučednice císařovna Alexandra

a její dcera Valerie (♰ 314)

památka 23. dubna / 6. května

Císař Dioklecián v roce 303 nařídil, aby byl velkomučedník Jiří podroben tomu nejkrutějšímu mučení. Když usoudil, že trýzněný křesťan již zemřel, nařídil jeho zmučené tělo sejmout z kola a šel do pohanského chrámu, aby přinesl děkovnou oběť. V tu chvíli se setmělo, zahřmělo a ozval se hlas: „Neboj se, Jiří, jsem s tebou.“ Pak se rozzářilo podivuhodné světlo a u kola se objevil anděl Páně v podobě jasného mladíka. Sotva položil na mučedníka ruku a řekl: „Raduj se!“, svatý Jiří povstal uzdravený.

Vojáci potom odvedli svatého Jiří do pohanského chrámu, kde byl císař. Ten nemohl uvěřit svým očím a myslel si, že vidí jiného muže nebo ducha. Pohané hleděli na svatého Jiří s úžasem a hrůzou, přesvědčeni, že se skutečně stal zázrak. Mnozí pak uvěřili v životodárného Boha křesťanů.

Dva urození hodnostáři, svatí Anatolius a Protoleon, tajní křesťané, okamžitě otevřeně vyznali Krista. Na císařův rozkaz byli hned a bez soudu sťati mečem.

Pravdu poznala i císařovna Alexandra, Diokleciánova manželka, která byla v chrámu. I ona horlila pro oslavování Krista, ale jeden z císařových služebníků ji zadržel a odvedl do paláce.

Poté, co byly Jiřím rozbity pohanské modly v Apollónově chrámu, nastal všeobecný zmatek. Na svatého mučedníka se zuřivě vrhli pohanští kněží i mnozí z davu, svázali ho, bili a požadovali jeho okamžitou popravu.

Když svatá Alexandra uslyšela ten hluk a křik, vrhla se vpřed. Prodírala se davem a volala: „Bože Jiřího, pomoz mi, neboť Ty jediný jsi Všemohoucí!“ U nohou velkomučedníka pak svatá císařovna oslavovala Krista, opovrhujíc přitom modlami i těmi, kdo je uctívali.

Dioklecián v nepříčetnosti okamžitě vynesl rozsudek smrti nad velkomučedníkem Jiřím i svatou císařovnou Alexandrou, která bez odporu následovala Jiřího na popraviště. Cestou ustala vyčerpáním a bez smyslů se opřela o zeď. Všichni se domnívali, že císařovna zemřela.

Svatá císařovna Alexandra, o jejíž domnělé smrti bylo zapsáno v Mučednických aktech svatého Jiří, sestavených bezprostředně po jeho skonu, však dosáhla mučednické koruny až o několik let později, v roce 314.

Během těchto let se událo mnoho věcí. Císař Dioklecián se v roce 305 vzdal trůnu a moc přešla na jeho spoluvládce Galeria Maximiana (305–311), fanatického pohana, hrubého a krutého vojáka. Jeho manželkou byla dcera svaté císařovny Alexandry, svatá mučednice Valerie, kterou Dioklecián ještě za své vlády provdal proti její vůli. Svatá Alexandra však svou dceru vychovala v křesťanské zbožnosti.

Když Galerius Maximianus zemřel, císař Maximinus se ucházel o ruku svaté Valerie. Poté, co byl odmítnut, vyhnal ji do Sýrie, kde žila i se svou matkou. Po Maximinově smrti v roce 313 matka s dcerou dorazily do Nikomédie v naději, že získají milost od císaře Licinia (313–324). Ten sice spolu se svatým císařem Konstantinem, apoštolům rovným, podepsal Milánský edikt, který křesťanům zaručoval svobodu vyznání, ale tajně zůstal nepřítelem křesťanství. Licinius nařídil popravu svaté císařovny Alexandry i její dcery Valerie. Byly sťaty a jejich těla byla vhozena do moře.

 

Svatá mučednice Polychronia Kappadocká (♰ 303),

matka velikomučedníka Jiřího Vítězného

památka 23. dubna / 6. května

Narodila se v Lyddě v Palestině. Od mládí se vyznačovala skromností a křesťanskou zbožností, milovala Boha a trávila čas modlitbou a čtením Písma svatého. Usilovala o život ve zdrženlivosti a půstu, ale byla provdána za pohana Gerontia. Postupem času se jí podařilo obrátit svého manžela na křesťanství a on se stal nakonec důstojným koruny mučednictví.

Poté, co Gerontius zemřel jako mučedník za své vyznání víry v Krista, se Polychronia vrátila do Lyddy se svým synem Jiřím. Toho také vychovala v křesťanské víře a zbožnosti. Když byl zajat a mučen pro jméno Kristovo, jeho matka zůstala po jeho boku, povzbuzovala ho v jeho duchovním zápase a přinášela mu do vězení svaté dary.

Podle jedné z verzí života svaté Polychronia zemřela pokojně krátce po smrti svého syna. Podle řeckého života a ikon ji Dioklecián, když ji uviděl vedle svatého Jiří, zavolal a zeptal se, kdo je. Svatá mu beze strachu odpověděla: „Jmenuji se Polychronia a jsem křesťanka, stejně jako můj syn Jiří.“ Rozzuřený Dioklecián nařídil mučednici podrobit různým mučením: byla zavěšena na stromě, její tělo bylo trháno železnými drápy a její rány byly vypalovány hořícími svícemi. Polychronia však zůstala neústupná ve své víře a nadále vyznávala, že je křesťanka. Z milosti Boží, který svatou uzdravil z jejích ran, zemřela ve vězení.

Po smrti svatého Jiří byli ona a její syn pohřbeni křesťany v Lyddě. Později byly ostatky svaté Polychronie odvezeny na Západ křižáky.

 

Svatí apoštolové

Natanael, Lukáš a Kliment (I. stol.)

společná památka 22. dubna / 5. května

Svatí apoštolové Natanael, Lukáš a Kliment hlásali Boží slovo ještě za pozemského života Pána našeho Ježíše Krista.

Svatý apoštol Natanael je dle svědectví církevních otců známý také jako Bartoloměj; vyznal Spasitele jako Božího Syna při svém prvním setkání s Ním.

Jméno svatého apoštola Natanaela je zmíněno dvakrát v Janově evangeliu: tehdy, když se popisuje jeho povolání k apoštolství (Jan 1,45–49), a při zjevení se vzkříšeného Krista jemu (spolu s ostatními apoštoly) u Tiberiadského moře (Jan 21,2).

Evangelista poukazuje na jeho původ v Káně Galilejské slovy, která o něm řekl Pán: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“

Kázal Boží slovo a cestoval až do Indie, kde přeložil Matoušovo evangelium z hebrejštiny do místního jazyka a obrátil mnoho pohanů ke Kristu. Navštívil také Velkou Arménii (území mezi řekou Kurou a horním tokem řek Tigris a Eufrat), kde vykonal mnoho zázraků a uzdravil démonem posedlou dceru krále Polymia. Svatý apoštol Bartoloměj je zmíněn v životopise Josefa Hymnografa. Svatí Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský, Epifanios Kyperský a několik dalších učitelů Církve považují Bartoloměje za stejnou osobu jako Natanaela.

Svatí Lukáš a Kliment patřili mezi sedmdesát Kristových učedníků. Apoštol Lukáš je známý jako jeden ze čtyř evangelistů, autor knihy Skutky apoštolů a první ikonopisec. Svatý Lukáš, apoštol a evangelista, pocházel ze syrské Antiochie, byl společníkem svatého apoštola Pavla (Flm 1,24; 2 Tim 4,10) a lékařem z osvíceného řeckého prostředí.

Poté, co Lukáš slyšel o Kristu, přijel do Palestiny a tam vroucně přijal spásonosné učení od samotného Pána.

Svatý Lukáš byl spolu se 70 učedníky Pánem poslán k prvnímu kázání o nebeském království ještě za života Spasitele na zemi (Lukáš 10,1–3).

Po Vzkříšení se Pán Ježíš Kristus zjevil svatému Lukášovi a Kleofášovi na jejich cestě do Emauz. Apoštol Lukáš se zúčastnil druhé misijní cesty apoštola Pavla a od té doby byli nerozluční. Když ho všichni Pavlovi spolupracovníci opustili, apoštol Lukáš s ním nadále sdílel všechny těžkosti evangelizačního úsilí (2 Tim 4,10).

Po mučednické smrti nejpřednějších z apoštolů svatý Lukáš opustil Řím a kázal v Acháji, Libyi, Egyptě a Thébách. V Thébách ukončil svou pozemskou cestu jako mučedník.

Tradice mu připisuje napsání prvních ikon Matky Boží. „Milost Toho, kdo se ze mě narodil, a mé milosrdenství ať je s těmito ikonami,“ řekla Přečistá Panna Maria, když ikony spatřila. Tradice připisuje apoštolu Lukášovi více než sedmdesát slavných zázračných ikon Přesvaté Bohorodice. Napsal také ikony svatých nejpřednějších z apoštolů Petra a Pavla.

Svatý apoštol Kliment byl biskupem v Sardice, bohatém městě ve starověké Lýdii v Malé Asii. Jméno apoštola Klimenta zmiňuje svatý apoštol Pavel ve svém listu Filipským (4,3). Obrací se k „věrnému druhu“ a žádá ho: „Pomoz těm, které vedly zápas za evangelium spolu se mnou i s Klimentem a ostatními spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.“

 

Tropar, hlas 3.

Apoštolé svatí, proste milosrdného Boha, aby prominutí hříchů udělil duším našim.

 

Ctihodný Vitalis z Gazy, Alexandrijský (♰ 625)

památka 22. dubna / 5. května a 11. / 24. ledna dle řeckého synaxarionu

Ctihodný Vitalis přišel ve věku šedesáti let z monastýru ctihodného Serida (♰ 543) v Gaze do Alexandrie, aby se zde věnoval zvláštnímu duchovnímu zápasu: péči o obrácení ztracených duší nevěstek.

Přes den, od rána do večera, pracoval jako nádeník. Na noc pak přicházel do domů nevěstek a jedné z nich dával peníze, které vydělal. Přitom ji však prosil, aby tu noc setrvala v čistotě a nikoho k sobě nepřijímala. Nevěstka šla spát a ctihodný se až do rána modlil za její spásu. Když od ní odcházel, zapřísahal ji, aby o tom nikomu nic neříkala.

Takto žil ctihodný každý den, pracoval a modlil se za hříšnice. Takové svaté dílo přirozeně nemohlo nepřinést dobré plody. Mnohé z nevěstek, které byly zahanbeny a pokořeny podivuhodnými ctnostmi starce a jeho horlivostí pro jejich spásu, si uvědomily svůj hřích, pocítily v sobě bázeň Boží a napravily svůj život. Některé z nich se vdaly, jiné odešly do monastýrů a další, které zůstaly ve světě, se začaly živit svou prací. Avšak kolik posměchu a pohany musel tento služebník Boží snášet!

Cizí lidé, kteří si neuvědomovali, a ani nechápali skrytý účel návštěv nevěstinců ze strany ctihodného, byli pohoršeni tímto jeho životem, denně ho odsuzovali, kárali, a dokonce na něj plivali se slovy: „Jdi, už na tebe nevěstky čekají.“ Ale ani jedna nevěstka na přísný příkaz starce nemohla odhalit jeho nevinnost a čistotu.

Cizí lidé, kteří neznali a nechápali skrytý účel návštěv ctihodného v domech nevěstek, byli jeho životem pohoršeni. Každý den ho kárali, a dokonce na něj plivali se slovy: „Jdi, už na tebe nevěstky čekají.“ Ale ani jedna z nevěstek nesměla na přísný příkaz starce prozradit jeho čistotu a cudnost.

Jedna z těch žen se pokusila proslavit jeho svatost a cudnost, ale za odhalení tajemství byla okamžitě potrestána posedlostí běsem. To ostatní nevěstky donutilo, aby i proti své vůli o Vitalisově svatosti mlčely.

Když lidé viděli trest oné nevěstky, začali ještě víc tvrdit, že Vitalis je hrozný smilník. „Bůh,“ říkali lidé, „potrestal nevěstku za to, že bránila zjevného hříšníka.“

Ctihodný s pokorou snášel všechny urážky a výčitky a těšil se myšlenkou, že ho lidé považují za hříšníka. Někteří ho dokonce pomlouvali i před patriarchou Janem Milosrdným; ten však znal čistý a vznešený život ctihodného a pomluvám nevěřil.

Jednou, právě když Vitalis odcházel z nevěstince, ho jeden mladý muž, který tam přišel hřešit, udeřil do tváře a nazval ho bezbožným a prokletým svůdcem. Poté, co Vitalis dostal ránu, mladíkovi předpověděl, že sám za to dostane takovou ránu, až se k němu budou pro jeho pláč sbíhat lidé.

Několik dní před svou smrtí se pak ctihodný uzavřel do své cely, do které nikoho nepouštěl, a v pokoji odevzdal svého ducha Pánu (v 7. století).

Tehdy se drzému mladíkovi, který Vitalise udeřil, zjevil běs a udeřil ho tak silně do obličeje, že z toho pozbyl smyslů. Mladík ze sebe rval šaty a křičel děsivým hlasem. Téměř všichni obyvatelé Alexandrie se sbíhali k jeho křiku. Když pak mladík přišel k sobě, šel do cely ctihodného a prosil ho o slitování a odpuštění.

Během této modlitby se mladík zcela uzdravil a o všem, co se mu stalo, vyprávěl lidu. Užaslí lidé obstoupili celu ctihodného, otevřeli její dveře a nalezli jej tam již zesnulého. Klečel v modlitbě uprostřed své cely.

V jeho rukou našli svitek s těmito slovy: „Muži alexandrijští! Neodsuzujte nikoho předčasně, dokud nepřijde sám Pán, spravedlivý Soudce.“

Zvěst o smrti velkého spravedlivého muže se šířila jako blesk po celé Alexandrii. K jeho hrobu přišla posedlá žena, a jakmile se dotkla ostatků ctihodného, byla v tom okamžení uzdravena.

Shromáždily se tam také ženy, které se obrátily od života v neřesti; plakaly nad svatým učitelem a vydávaly svědectví o jeho svatosti a čistotě.

Lid upřímně činil pokání a proléval hořké slzy nad tím, že tak dlouho urážel dlouhotrpělivého, pokorného a cudného Vitalise. Sám patriarcha pak za všeobecného nářku ctihodného pohřbil.

Mladík, který se u cely ctihodného uzdravil, se zřekl světa a stal se mnichem.

Shromáždily se tam také ženy, které se obrátily od hříšného života; plakaly nad svatým učitelem a zvěstovaly lidu jeho svatost a cudnost. Lid upřímně činil pokání a proléval hořké slzy nad tím, že tak dlouho urážel dlouhotrpělivého, pokorného a cudného Vitalise. Sám patriarcha pak za všeobecného nářku ctihodného pohřbil. Mladík, který se u cely ctihodného uzdravil, se zřekl světa a stal se mnichem.

A mnozí z obyvatel Alexandrie, poučeni ctnostným životem Vitalisa, si předsevzali nikdy nikoho nesoudit. Kéž je v tom napodobujeme i my skrze modlitby našeho ctihodného otce Vitalise a blahodatí našeho Pána Ježíše Krista, jemuž buď sláva navěky. Amen.

 

Památka setkání

svatého apoštola Natanaela s Pánem Kristem

památka 22. dubna / 5. května

Svatý apoštol a evangelista Jan nám ve svém Evangeliu vypráví o setkání svatého Natanaela se Synem Božím, který se zjevil v těle. Natanael pocházel z Kány Galilejské (Jan 21,2).

Když Pán přišel do Galileje, nalezl Filipa a zavolal ho k sobě. A Filip později nalezl Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o kom psal Mojžíš v Zákoně a Proroci – Ježíše, syna Josefova, z Nazareta.“

A když se Natanael zeptal, zda z Nazareta může vzejít něco dobrého, dostal od Filipa odpověď: „Pojď a podívej se!“

Když se Natanael přiblížil, aby viděl Pána, byl jím uvítán těmito slovy: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“ A při té příležitosti Pán Natanaelovi zjevil, že on jako Bůh zná všechna jeho tajemství i to, co dělal pod fíkovníkem.

A on se předtím pod fíkovníkem modlil k Bohu. Na to mu Natanael v čistotě duše a srdce odpověděl: „Ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ (Jan 1,44–50)

Po strádání a Vzkříšení Pána Krista byl svatý apoštol Natanael mezi apoštoly (Jan 21,2), kteří kázali Vzkříšeného Pána a Jeho Evangelium, za což nakonec i sám přijal strádání a smrt.

podle: Архимандрит ЈУСТИН Поповић

Житија Светих за април

 

Svatí mučedníci Izák, Apollos a Kodrat nikomédští (♰ 303) 

památka 21. dubna / 4. května

Tito svatí byli původně služebníky císaře Diokleciána. Když se však stali svědky zázraků svatého velkomučedníka Jiřího, následovali příklad císařovny Alexandry, která opustila pozemskou slávu a obrátila se ke Kristu, a také se obrátili k Pánu.

Svatí mučedníci směle odsoudili císaře za jeho bezbožnost a krutost a poukazovali na to, že neušetřil ani svou ženu, která mu porodila dítě.

Na příkaz bezbožného císaře byli tito svatí mučedníci uvrženi do žaláře a poté byli odsouzeni k smrti. Mučedník Kodrat byl sťat mečem a mučedníci Apollos a Izák zemřeli hlady.

 

Ctihodný Theodor Sykeot, biskup anastasiopolský (♰ 613)

památka 22. dubna / 5. května a 15. / 28. června, v den přenesení jeho svatých ostatků z Galacie do Konstantinopole

Ctihodný Theodor Sykeot se narodil v polovině šestého století do zbožné rodiny ve vesnici Sykeon, nedaleko města Anastasiopolis v Galacii v Malé Asii. Ještě před narozením syna bylo jeho matce Marii ve snu zjeveno, že na dítě, které počala, sestoupila blahodať Boží.

Od dětství vedl odříkavý, skoro mnišský život – usiloval o samotu, modlitbu, jedl velmi málo, byl klidný a mírný, uměl uklidnit své druhy a nepřipouštěl mezi nimi hádky ani zlobu. Jeho matka si přála, aby se z jejího syna stal voják, ve snu se jí však zjevil svatý Jiří Vítězný a řekl jí, že dítě je předurčeno ke službě Bohu. Svatý Jiří pak doprovázel svatého Theodora po celý jeho život, zjevoval se mu jako jasný mladík a podporoval ho v těžkých časech.

Ve čtrnácti letech Theodor opustil domov a začal žít poblíž chrámu velkomučedníka Jiřího. Matka mu nosila jídlo, ale chlapec nechával všechno na kamenech poblíž chrámu a jedl jen jednu prosforu za den. Už v tak mladém věku se Theodor stal hodným daru uzdravování: skrze jeho modlitbu se uzdravil mladík posedlý běsem.

Zpráva o duchovním zápase mladého Theodora se dostala až k místnímu biskupovi Theodosiovi. V chrámu velikomučedníka Jiřího ho rukopoložil na diakona a poté na kněze, ačkoli mladíkovi bylo pouhých 17 let. Po nějaké době se svatý Theodor vydal uctít svatá místa v Jeruzalémě a tam v Chozevitské lávře poblíž Jordánu přijal mnišství.

Poté se ctihodný vrátil do chrámu velikomučedníka Jiřího. Zatoužil po větší askezi, požádal proto kováře, aby mu vyrobil železnou klec bez střechy, úzkou tak, aby v ní mohl jen stát. Také ještě více prohloubil svůj půst. Díky této askezi obdržel svatý Theodor od Pána dar činění zázraků. Jeho modlitbami byli uzdravováni trpící nemocemi a postižení malomocenstvím, vyháněl běsy. Ještě za jeho života byl mnohými ctěn jako svatý.

Postupně se kolem něj shromažďovali hledající spásu, přitahováni činy svatého Theodora, a malý chrám velkomučedníka Jiřího nemohl už pojmout všechny, kteří se tam chtěli modlit. Proto byl díky úsilí svatého postaven krásný nový chrám. V té době zemřel biskup z města Anastasiopole. Obyvatelé města tehdy požádali metropolitu Pavla Ankirského, aby na jeho místo jmenoval ctihodného Theodora. Navzdory všem protestům svatého byl přesto vysvěcen na biskupa.

Svt. Theodor mnoho pracoval pro blaho Církve, ale jeho duše toužila po společenství s Bohem v samotě. O několik let později se vydal uctít svatá místa v Jeruzalémě. Tam, aniž by prozradil svou hodnost biskupa, se usadil v lávře ctihodného Sávy, kde žil v tichosti od svátku Kristova Narození až do Paschy. Poté se mu zjevil velkomučedník Jiří a nařídil mu, aby se vrátil do Anastasiopole.

Obdařen darem předvídavosti, ctihodný Theodor prorocky předpověděl budoucí herezi ikonoborectví. K Pánu pak odešel roku 613.

 

Svatý spravedlivý Alexij Bortsurmanský (♰ 1848)

21. dubna / 4. května, památka jeho zesnutí,

4. / 17. srpna, památka nalezení a vyzdvihnutí jeho svatých ostatků v roce 2000

Narodil se 13. května roku 1762 ve vesnici Bortsurmany, Kurmyševského újezdu v Simbirské gubernii v rodině kněze. Roku 1784, po ukončení Nižegorodského duchovního semináře, se oženil a byl rukopoložen na diákona pro chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve vesnici Bortsurmany (Pilninský rajón Nižněnovgorodské oblasti). O třináct let později byl pro tento samý chrám rukopoložen i na presbytera. Tento chrám pak neopustil až do konce svého života.

Na počátku své kněžské služby se nijak nevyznačoval přísným či odříkavým způsobem života; stávalo se, že někdy i zapomínal na míru při pití vína. Jednou se však stalo, že byl v noci požádán, aby podal umírajícímu muži ze sousední vesnice svaté přijímání. Otec Alexij se však na příbuzného toho muže, který k němu přišel, rozhněval a poslal ho pryč s tím, že stav nemocného není tak beznadějný a že může počkat do rána. Jenže nakonec ještě téže noci, s výčitkami svědomí a neschopen už spát, vstal a vyšel k nemocnému. Když ale potom přišel do jeho domu, viděl, že vesničan už zemřel. U zemřelého stál anděl, který v rukou držel svatý kalich. To, co otec Alexij spatřil, jej tak ohromilo, že padl před zesnulým na kolena, celou noc se modlil a domů se vrátil už jako zcela jiný člověk.

Od toho dne sloužil každý den Božskou liturgii a dodržoval, jak jen mohl, mnišské modlitební pravidlo a typikon. Jeho modlitební pravidlo bylo následující: četl modlitby půlnoční bohoslužby, 12 vybraných žalmů, život svatého a poučení dle Prologu ¹ toho dne, jitřní modlitby, hodinky, akathist ke ctih. Sergijovi, velké mučednici Barboře anebo svt. Mitrofanovi. V poledne pak 4 kafismy ze Žaltáře, večer plnil kánon ke Spasiteli s akathistem, kánon Anděli Ochránci a potom večerní modlitby. K tomu ještě otec Alexij každodenně činil 1500 poklon k zemi s Ježíšovou modlitbou.

Čas, kdy měl volno od bohoslužeb v chrámu a od modlitebního pravidla, přijímal věřící, kteří za ním přicházeli. Těm, kteří se chtěli věnovat duchovnímu modlitebnímu zápasu, žehnal, nebo je naopak, bylo-li to nad jejich síly či k duchovnímu neprospěchu, od něho odrazoval a radil jim, jak postupovat jinak, aby vše bylo ke spáse duše.

To vše dle Božího zjevení, které mu bylo skrze Boží prozřetelnost dáno v jeho vlastním duchovním modlitebním zápase. Někdy svým návštěvníkům dával duchovní ponaučení, vždy to však dělal s velkou mírností a pokorou, a to tak, že si jeho slova podmanila srdce posluchačů. Svatý Alexij byl přísný pouze ve vztahu k těm, co se zaobírali čarodějnictvím a různým jasnovidectvím, stejně tak i k lidem, kteří se k nim obraceli o pomoc.

Chudým rozdával vše, co zbylo ze štědrých darů, z nichž vždy část dával na výzdobu chrámu. Nejednou, když rolníci trpěli různými neštěstími, například požáry nebo když jim onemocněla domácí zvířata, nacházeli u sebe v domě potřebné peníze. Nikdo nevěděl, odkud se vzaly, dokud jeden rolník, kterému vyhořel dům, nepřistihl otce Alexije, když mu chtěl podstrčit potřebné peníze. Stejně tajně pomáhal těm, co neměli zhola nic, i všem, co se dostali do bídy.

Svatý, nenáviděje lenost, matku všech neřestí, jakmile měl trochu času, vydal se pracovat na pole nebo se staral o dům. Tak získal před Pánem velikou smělost a uzdravoval nemocné svatými modlitbami, strádající utěšoval Božím slovem a často projevoval dar Boží prozřetelnosti.

Dostalo se mu mnohých vidění a zjevení. Jednou, když musel být otec Alexij kvůli těžké nemoci na lůžku, uslyšel pojednou nebeský zpěv a spatřil Přesvatou Bohorodici v doprovodu velké mučednice Barbory. Přistoupila k němu a zázračně ho uzdravila. Jindy se mu v noci zjevil Pán Ježíš Kristus, oblečený v královském rouchu, a požehnal mu. S Kristem byla také Jeho Přečistá Matka a tři panny v bílém rouchu – ctnosti: Víra, Naděje a Láska. Slyšel hlas, který říkal: „To jest Syn můj jednorozený, Syn Boží.“

Během vpádu Napoleona do Ruska (1812) se otec Alexij modlil při liturgii k Pánu, aby daroval vítězství nad nepřáteli, a vtom spatřil anděla, který mu zvěstoval, že mocnosti nebeské se už pohnuly ku pomoci a nepřítel bude poražen. Jednou před proměněním Svatých Darů při liturgii, když otec Alexij četl tropar „Hospodine, jenž jsi přesvatého Ducha svého v třetí hodinu apoštolům svým seslal…“, uslyšel hlas nad Tělem a Krví Kristovou: „To jest můj milovaný Syn!“

Devět let před svou smrtí odešel svatý Alexij do ústraní, ode všech farních a rodinných záležitostí. Nadále sloužil liturgii téměř každý den, bohoslužby nijak nezkracoval a ve všem se řídil typikonem. V posledních letech žil v malém příbytku pod stejnou střechou, jako měl jeho dům, který pro něj postavili. Jediné okno, které tento přístavek měl, směřovalo k chrámu. Zcela se odcizil světským starostem a sebe zasvětil plně a jen modlitbě. Měl obvyklý vzhled starého muže, byl malý, hubený a shrbený. Jeho tvář však velmi připomínala tvář ctihodného Serafima Sarovského, sálala z ní duchovní radost, která z něho vyzařovala a která ho naplňovala tak, až ozařovala i vše kolem něj. Jeho pohled byl tak pronikavý, že se zdálo, že čte v duších lidí, kteří k němu přicházeli.

Během posledních třiceti let svého života na sobě svatý Alexij nosil dlouhou košili z hrubého sukna, ve které byl podle svého přání i pohřben. V jeho malém příbytku – modlitební cele – nebylo nic jiného než malá kamna, lůžko sestávající z několika desek, stolek s několika židlemi a analoj před ikonou se stále hořící lampadou. Dle apoštolského přikázání se otec Alexij modlil neustále (1 Tes 5,17). Ať už lidé přišli do jeho cely v kteroukoli hodinu, zastihli ho při modlitbě. Nejedl více než jednou denně, přísně dodržoval všechny půsty. Nejedl ani ryby, v jídle neužíval rostlinný olej, ani tehdy, když to bylo dovoleno. Nikdo nevěděl, co svatý jedl během prvního a posledního týdne Velkého půstu, neboť na jeho žádost mu v těchto dnech nebylo přinášeno žádné jídlo.

Víra a láska svatého Alexije k Bohu byla tak velká a jeho modlitby byly tak vroucí, že se nepřítel lidského spasení rozhodl vystavit ho kvůli tomu mnohým zkouškám. Stalo se, že když se svatý v noci modlil a činil modlitební poklony, nepřítel spasení rodu lidského ho zvedl do vzduchu a mrštil s ním o zem. A když se pokusil na chvíli oddechnout a byť jen na minutku usnout, nedávali mu běsi pokoje. Když tomu tak bylo, otec Alexij se probudil, začal činit mnohé modlitební poklony, anebo začal číst Žaltář. Jednoho dne se ďáblova pokušení stala tak krutými, že se otec Alexij začal vroucně modlit před ikonou Spasitele – tehdy viděl, jak po ikoně stékají slzy, a uslyšel hlas, který mu sliboval korunu spravedlivých.

Poté, co svatý Alexij obdržel takovéto povzbuzení v duchovním zápase, který vedl proti silám temna, mohl i sám utěšovat ostatní truchlící a vyzývat je k trpělivosti. Jedné představené monastýru, která byla jeho duchovní dcerou, napsal: „Buď trpělivá a vlož svou naději v Boží pomoc, díky níž můžeš odrazit všechny útoky nepřítele lidských duší. Kdyby nebylo zkoušek, nebylo by ani koruny vítězství!“

Během mnoha let své služby vždy ochotně přicházel k těm, kteří ho o to žádali, aby se za ně modlil. Vyhýbal se však pustým a prázdným návštěvám i rozhovorům. V posledních letech svého života, která zasvětil výhradně půstu a modlitbě, opouštěl svou modlitební celu pouze proto, aby došel do chrámu.

Místní statkáři, a dokonce i statkáři ze sousedních gubernií, ho ctili pro jeho svatý život. Přicházeli k tomuto spravedlivému muži, psali mu dopisy, prosili ho o požehnání. Všichni ho ctili jako velkého světce a přímluvce v modlitbě před Bohem, který měl dar uzdravování. Takto uzdravil dívku z města Kurmyš, která od narození nemohla chodit; vroucí modlitbou vzkřísil chlapce ze své farnosti. Odevšad pak byli ke svatému přiváděni duševně nemocní i posedlí a všichni byli uzdraveni jeho modlitbami.

1. ledna roku 1848 pocítil otec Alexij, jak ho opouštějí síly. Sám už nemohl vykonávat bohoslužby, ale požádal své příbuzné, aby ho vzali do chrámu. Navzdory své slabosti považoval za velký hřích nepřijímat lidi, kteří k němu přicházeli, a sbíral ty poslední síly, aby jim udělil Boží poučení. Když pak dosáhl úplného vyčerpání, zakončil svou životní pouť na Velký čtvrtek roku 1848, sedě u okna, ke kterému přistoupil, aby požehnal lidem, kteří se s ním přišli rozloučit. Někteří klečeli, jiní tiše plakali. Otec Alexij jim žehnal, dokud mu naposledy neklesla ruka, aby se už potom nikdy nezvedla.

Pohřben byl v zahradě u chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve vesnici Bortsurmany, naproti oltáři. Neuplynula jediná neděle ani svátek, aniž by se u jeho hrobu nekonala panychida, kdy si téměř všichni farníci brali z jeho hrobu hrst hlíny.

Ctihodný Serafim Sarovský hluboce ctil asketické úsilí tohoto světce Božího. Třebaže se nikdy nesetkali, svatý Serafim o něm věděl díky daru prozíravosti a říkal tato slova: „Tento člověk je svými modlitbami podoben svíci zapálené před Božím prestolem. Hle, zde je dělník, který bez mnišských slibů převyšuje mnohé mnichy. On jako hvězda září na křesťanském obzoru.“ Když přicházeli ke ctihodnému Serafimovi věřící z míst, kde žil svatý Alexij, posílal je zpět. S pokorou je přesvědčoval, že mají horlivého přímluvce u Pána, otce Alexije, kněze z vesnice Bortsurmany.

A skutečně, u hrobu otce Alexije, ke kterému horlivě přicházejí věřící dodnes, se hojně děly zázraky. Během sovětské éry se úřady opakovaně pokoušely hrob tohoto spravedlivého zničit. Avšak úcta k němu a zjevné zázraky, které se tam děly, jim nedovolily uskutečnit jejich bezbožné plány.

V roce 1989 se ve vesnici začala znovu obnovovat farnost. První bohoslužby se konaly v modlitebně, bývalé průmyslové budově. Zároveň začaly restaurátorské práce na chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. 17. srpna 1993, kdy byl chrám znovu vysvěcen, tam byly slavnostně přeneseny svaté ostatky spravedlivého Božího služebníka a nacházejí se tam dodnes. Místní věřící i věřící z velkých dálek přijíždějí do vesnice Bortsurmany, aby se pomodlili ke svatému Božímu služebníkovi Alexijovi.

Modlitba

Svatý spravedlivý otče náš Alexiji, střež a ochraňuj nás svými modlitbami před pokušeními ďábla a pády hříchu, vypros nám pomoc shůry v časech sklíčenosti a bezmoci, abychom nenarazili na kámen pokušení, ale abychom neochvějně kráčeli po cestě Kristových přikázání, dokud nedosáhneme oněch blažených příbytků ráje, kde nyní přebýváš a raduješ se. A jako jsi svou modlitbou vzkřísil duši již mrtvého mladíka, tak i našim duším vypros u Pána, abychom k němu s horlivostí vzývali, abychom tvými modlitbami unikli vzdušným mýtnicím a moci krutého vládce světa, stali se dědici Nebeského Království a oslavovali velkolepé Jméno Otce i Syna i Svatého Ducha na věky věků. Amen.

Nový Synaxarion Pravoslavné Církve

sestavený jeromonachem Makárijem Simonopetrským

kniha 4.