Ctihodný German Zosimovký (♰ 1923)

památka 17. / 30. ledna

Ctihodný otec German, se narodil jako Gavriil Semenovič Gomzin se narodil do zbožné rodiny a po brzké smrti matky jej od čtyř let vychovávala jeho teta.

Po získání základního církevního vzdělání se v Moskvě mezi 10. a 18. rokem, se intenzivně věnoval studiu malířství u různých mistrů. Nakonec v roce 1859 pojal touhu zasvětit svůj život zcela Bohu, a to u lůžka svého umírajícího otce, který byl sám mnichem v Černigovsko-getsemanském skitu při Trojicko-sergijevské lávře, zatímco jeho strýc, jeromonach Daniil, vedl asketický život v Savvo-storoževském monastýru.

V roce 1868 vstoupil do Černigovsko-getsemanského skitu při Trojicko-sergijevské lávře, kde pak také naplno uplatnil svůj umělecký talent při psaní a restaurování významných ikon i chrámových prostor. Po mnišském postřihu v roce 1877 přijal jméno German a postupně prošel rukopoložením na diakona i jeromonacha.

Na doporučení svt. Theofana Zatvornika (♰ 1894) se stal vyhledávaným duchovním učitelem, rádcem a zpovědníkem tamních mnichů i nemocných v monastýrské nemocnici.

Zásadní mezník jeho života pak nastal v roce 1897, kdy byl ustanoven představeným Smolenské Zosimovy pustevny. Pod Germanovým vedením monastýr materiálně rozkvetl díky dostavbě chrámů, budov i zavedení vzorného hospodářství. Společně se svým duchovním synem, ctihodným Alexijem, zde zavedl přísný řád a hlubokou tradici duchovního vedení (starectví). Tento mnišský příbytek se následně stal proslulým duchovním centrem a byl hojně navštěvován.

V roce 1902 mu byla udělena hodnost igumena. V roce 1916 tajně přijal velkou schimu a předpověděl brzké uzavření monastýru po své smrti. Jeho proroctví se naplnilo a hned druhý den po jeho pohřbu v roce 1923 byl monastýr bolševiky uzavřen.

Starec German byl ztělesněním přísného a asketického mnicha. Neustále dbal na duchovní bdělost. Věrně zachovával celý cyklus každodenních bohoslužeb. Do chrámu docházel bez vynechávání a modlitby těchto bohoslužeb četl ve své mnišské cele pouze v případech naprosté nutnosti. Když mu bratři v době jeho nemoci radili, aby zůstal ve své cele a nechodil na půlnoční a jitřní bohoslužbu, obvykle odpovídal: „Jak jste ke mně krutí – nepřejete si, abych zemřel v chrámu! A přitom pro mnicha je to nejvyšší štěstí, vzácné požehnání! Copak si má mnich dopřávat pohodlí ve své cele, když by měl celou svou bytostí patřit Bohu?“ Právě tato jeho horlivost o spásu mu nedovolovala podlehnout nadměrnému či příliš dlouhému spánku. Starec spával v podrjasniku a každou chvíli vstával z lůžka, aby konal poklony či se modlil Ježíšovu modlitbu, přitom drže v rukou čotky.

Ačkoli se starci nedostalo formálního vzdělání, dosáhl hluboké duchovní zkušenosti a teologického vhledu četbou spisů církevních otců, rozhovory se vzdělanými lidmi, a především křesťanským zušlechťováním své mysli i srdce. Byl člověkem zvídavé povahy, o čemž svědčí knihovna, kterou po sobě zanechal, i knihy, jež vydal.

V březnu 1994 se jerodiakonovi ze znovuobnovené Zosimovy poustevny opakovaně zjevoval ve snech kříž schimonacha a přitom slyšel hlas, který přikazoval, aby byl takovýto kříž umístěn na hrob otce Germana. Když pak byl tento hrob otevřen, ostatky byly oděny do schimy a na místě pohřbu byl vztyčen dočasný náhrobek. Se svolením patriarchy Alexije II. byl schiigumen German (Gomzin) dne 14. září 2000 připočten do zástupu svatých jako místně ctěný světec a jeho ostatky byly slavnostně přeneseny do Smolenského chrámu Zosimovy poustevny.

Arcibiskup vladimirský a suzdalský Evlogij (Smirnov) následně schválil tropar, kondak a velebení tohoto ctihodného otce a byla také napsána ikona ctihodného Germana Zosimovského. Jeho osobní předměty – včetně pláště, schimy a obuvi – jsou uchovávány v poustevně.

Tropar, hlas 2.

Božské modlitby horlivý následovníku, jenž ses připodobnil příkladu ctihodného Zosimy, budovateli věhlasné poustevny, v níž jsi vštípil bohomyslnost a starectví, ctnostmi bohatě ozdoben, život postníka a andělům rovného jsi zjevil. Ctihodný otče Germane, učiteli a poustevníku, pamatuj na nás před trůnem Všedržitele, kteří s láskou ctíme čestnou památku tvoji.

 

Schrána s ostatky ctihodných Germana a Alexije Zosimovských

Poučení ctihodného Germana

Není totiž hříchu na světě, který by převyšoval milosrdenství Boží. Boží milosrdenství je totiž jako nekonečné moře a naše hříchy, obmyté slzami pokání, jsou jako jediná kapka, která je pohlcena a mizí v bezbřehém moři Božího milosrdenství. Tak se i my zaradujeme podobně jako král David, když smyjeme své hříchy pláčem pokání, očistíme svá srdce ode všech poskvrn, aby v nich mohlo opět zazářit božské světlo. Král David, velký učitel kajícníků, takto zapěl, když se sám kál ze svého hříchu: Vidím Hospodina stále před sebou, je mi po pravici… (Žalm 16,8).

 +

Pro své velké milosrdenství a nekonečnou lásku ke svému stvoření nenechal Hospodin člověka zcela zahynout. Aby si ho opět k sobě přiblížil, daroval mu způsob pokání za jeho hříchy. Umyjte se a očisťte, říká Hospodin skrze svého proroka Izaiáše, naučte se činit dobro – a i kdyby byly vaše hříchy jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna (Izaiáš 1,16–18). Není totiž hříchu na světě, který by převyšoval milosrdenství Boží. Boží milosrdenství je totiž jako nekonečné moře a naše hříchy, obmyté slzami pokání, jsou jako jediná kapka, která je pohlcena a mizí v bezbřehém moři Božího milosrdenství. Tak se i my zaradujeme podobně jako král David, když smyjeme své hříchy pláčem pokání, očistíme svá srdce ode všech poskvrn, aby v nich mohlo opět zazářit božské světlo. Král David, velký učitel kajícníků, takto zapěl, když se sám kál ze svého hříchu: Vidím Hospodina stále před sebou, je mi po pravici… (Žalm 16,8). Když spatříme Hospodina ve svém srdci, začneme mu pět píseň novou, tj. ustanovíme v sobě neustálou skrytou modlitbu (Ježíšovu), a pak již budeme zde na zemi zpívat tuto píseň bez přestání, abychom neumlkli ani po smrti, ale přešli pouze do nebeského, věčného Království a tam pokračovali v oslavování našeho Stvořitele se všemi archanděly i anděly a všemi svatými, kteří se zalíbili Bohu, až na věky. To je ten blahý úděl, který si vybrala Marie (sestra Lazara a Marty) a o kterém pravil Spasitel, že jí nebude odňat (Luk 10,42).

 +

U každého člověka je v jeho duši skrytá řeč, kterou, když jsme ticho, když mlčíme, rozmlouváme a rozmýšlíme. Tomuto skrytému hlasu odeber všelikou myšlenku (což můžeš učinit, budeš-li chtít) a začni promlouvat: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. A sebe přinuť, namísto všeliké myšlenky, neustále takto uvnitř vzývat. Když budeme nějaký čas takto činit, otevře se tak vchod srdce a se soustředěním přijdou všechny podoby ctností: láska, radost, pokoj a další. Otcové radí pronášet modlitbu s uvážením a soudností. Pro někoho je možné říkat celou modlitbu, jinému pro jeho slabost mysli a pro duchovní mladost je lépe říkat jen slova: Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou, anebo: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou; takto lehčeji a lépe se udrží a ochrání soustředěnost ve slovech. A když se posílí soustředěnost, je možno doplnit další slovo: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným. Zkušení a zruční starci v tomto činění pak radí tvořit ústy modlitbu sobě nahlas s čotkami¹, třeba jen jedenkrát jednu stovku o samotě v kélii, to proto, aby se naše myšlenky zaposlouchaly do slov modlitby. Skrze to pak bude mít modlitba vliv a účinek na naši paměť. Když uvidíme, že můžeme pronášet i více modliteb, je možno přidat dalších sto. A časem je možné dále přidat ještě další počet modliteb. Slova modlitby: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným, je třeba pronášet velmi pomalu, dokonce je protahovat, aby mysl měla možnost spočinout v každém slově. Není třeba pronášet modlitby rychle jednu za druhou, ale po každé modlitbě si udělat krátký oddech a takto napomáhat tomu, aby se mysl soustředila. Nadechovat se je třeba opatrně, je třeba dýchat tiše a pomalu, to chrání od nepozornosti a nesoustředěnosti. Když se ústa unaví, je užitečné pronášet slova modlitby se zakrytými ústy, nehlasně, následně myslí, snažíce se přitom odhánět myšlenky, být pozorný a soustředit se na to, co pronášíš, co říkáš.

 

Svatá Ágnes – Anežka Římská (♰ 304)

památka 21. ledna / 3. února a 5. / 18. července

Svatou Ágnes (Anežku), slavnou mučednici, oslavují mnohá pokolení, která mají v úctě srdečnou zbožnost a tělesnou čistotu.

Pocházela z urozeného rodu a žila v Římě za vlády císaře Diokleciána na přelomu 3. a 4. století. Velmi mladá, dvanáctiletá dívka Ágnes žila život, který odpovídal jejímu jménu ¹. Kázala slovo pravdy mnoha dívkám a ženám, které k ní přišly, a nabádala je, aby vyznaly Krista za jediného pravého Boha a sloužily Mu svým čistým životem. Kvůli tomu byla zatčena a předvedena před římského prefekta.

Za to, že se odmítla vzdát Spasitele, byla, jen v tunice, odvedena k zneuctění do nevěstince. Avšak každý, kdo se k ní přiblížil, se zastavil, ztuhl na místě a ztratil veškerou sílu, jako by jej zasáhla sama hrůza. Jeden muž, který byl zvláště posedlý chtíčem a byl zuřivější než ostatní, se vrhl na křehké Kristovo jehňátko jako běsnící zvíře, v témže okamžiku však padl mrtev k zemi.

Prefekt, který se o těchto událostech dozvěděl, si k sobě nechal znovu předvolat Ágnes. Začal ji vyslýchat a tázat se, jak toho muže zabila. Dívka mu odpověděla, že tehdy spatřila Božího anděla v podobě mladého muže v bílém rouchu, který odstrčil ty zlé a toho nejvíce zhýralého z nich pak srazil k smrti.

Prefekt však příběhu nevěřil. Tehdy Ágnes pozvedla své oči k nebi a začala se modlit k Bohu, aby ukázal svoji moc. A zemřelý okamžitě povstal k životu. Všichni přítomní pohané i sám prefekt v úžasu volali: „Velká je moc křesťanů!“ Zatvrzelí bezbožníci na to křičeli: „Provádí tyto zázraky pomocí magie. Zab ji!“

Ágnes byla tehdy odsouzena k upálení zaživa. Sama neohroženě vstoupila do ohně, ozbrojena znamením kříže.

S modlitbou na rtech opustila své tělo, které zachovala neporušené, a vystoupila k Pánu, aby se těšila z pravé a věčné čistoty, rozjímajíc a hledíc na Jeho tvář.

Její ostatky byly s úctou shromážděny a pohřbeny křesťany a nad jejím hrobem byl následně postaven velký chrám. Po staletí až dodnes přinášejí ostatky mučednice Anežky útěchu a uzdravení křesťanům v Římě i po celém světě.

_

¹ Ágnes. Pochází z řeckého slova „hagnos, hagné“, které se překládá jako „čistá“, „nevinná“, „neposkvrněná“.

 

Svt. Cyril, arcibiskup alexandrijský (♰ 444)

památka 18. / 31. ledna společná památka s Athanasiem Alexandrijským a 9. / 22. června 

Svatý Cyril je v historii křesťanské Církve proslulý jak svou zbožností a učeností, stejně tak i pevností ve víře, s níž hájil dogmata pravoslavné víry proti lži učiteli Nestoriovi ¹.

Cyril se narodil v Alexandrii ve druhé polovině čtvrtého století a žil značnou dobu jako mnich v monastýru svatého Makaria v Nitrijské poušti ² pod vedením moudrého a zbožného starce Serapiona. Jeho strýc Theofilus, arcibiskup alexandrijský, si ho pak povolal a rukopoložil na diakona. Brzy poté se Cyril stal uznávaným kazatelem a pro svůj ctnostný život si získal všeobecnou úctu. Po Theofilově smrti byl zvolen na trůn alexandrijského arcibiskupa; to se stalo v roce 412.

Svatý Cyril začal s tou největší horlivostí plnit svěřené povinnosti a neochvějně stál za dogmaty pravé víry. Zároveň v té době docházelo k mnoha nepokojům a neshodám – někdy od stoupenců falešného učení, jindy od Židů, kteří se z nenávisti ke křesťanům snažili ve městě zasít nepokoje. Brzy po svém zvolení biskupem nechal Cyril z města vyhnat novaciány ³ a další nepřátele Církve. Tehdy se stalo, že se eparcha Orestes připojil k biskupovým nepřátelům a podal na něj stížnost císaři. Ve městě poté vypukly další nepokoje. Nitrijští mniši, obávající se, že by biskup mohl být v nebezpečí, přišli do Alexandrie na pomoc. Jeden z nich eparchu zranil a byl proto popraven. To ještě více zvýšilo nepokoje. V té době žila v Alexandrii mladá žena jménem Hypatia, které si všichni vážili pro její učenost a ctnostný život. Byla dcerou filozofa Theóna a ona sama byla učitelkou filozofie. Opustila svůj domov, aby usmířila válčící strany, ale rozzuřený dav se na ni vrhl a zabil ji. Všechny tyto nepokoje a zmatek vedly k nejpřísnějším opatřením proti obyvatelům Alexandrie.

Na nějaký čas nepokoje ve městě utichly, ale brzy se objevily další nové těžkosti, které pak delší dobu znepokojovaly Církev. Nestorius, patriarcha konstantinopolský, muž obdařený mimořádným rozumem a skvělou výřečností, avšak arogantní a pyšný, začal kázat, že Ježíš Kristus se nenarodil jako Bůh, ale jako pouhý člověk, že Božství se s Ním spojilo později díky svatosti Jeho života a že by proto Panna Marie neměla být nazývána Matkou Boží. Toto nové učení vyvolalo mnoho nových sporů a neshod. Nestorius svůj názor obhajoval a rozesílal velké množství svých kázání do různých zemí, měst a monastýrů.

Cyril byl tímto překrucováním pravdy nesmírně rozhořčen a považoval za svou nejhlavnější povinnost pevně a horlivě se za pravdu postavit. Když viděl, jak se hereze šíří, napsal Nestoriovi poučný dopis a také dopisy císaři Theodosiovi Mladšímu, jeho sestře Pulcherii, papeži Celestinovi a také dopisy různým monastýrům. V těchto svých dopisech přesně a jasně vyvracel Nestoriovy bludy a vyložil křesťanskou věrouku o vtělení Syna Božího.

Nestorius, který se na Cyrila rozhněval, se mu snažil uškodit stížnostmi u císaře. Mezitím svatý papež Celestýn ⁴ svolal v Římě sněm, aby prozkoumal Nestoriovo učení. Sněm toto bludné učení odsoudil a rozhodl o Nestoriově sesazení, pokud se nezřekne svých bludů. Svatý Cyril vyzval představené jeruzalémské a antiochijské církve k živé účasti na odsouzení nestoriánské hereze a sám svolal v Alexandrii sněm, který s rozhodnutími římského sněmu souhlasil. Hereze se však šířila dál a Cyrilovy dopisy Nestoriovi zůstaly bez odezvy. Císař Theodosius Mladší proto svolal všeobecný sněm do města Efesu. Jednalo se o Třetí všeobecný sněm, který se sešel v roce 431.

Cyril dorazil do Efesu, kde se shromáždilo okolo dvě stě biskupů. Nestorius se však nedostavil a odmítl podepsat svůj souhlas s dogmaty Církve, které vyložil Cyril a zaslal mu je jménem sněmu. Sněm poté rozhodl o Nestoriově sesazení. Nestorius popřel a odmítl platnost tohoto usnesení s odvoláním se na nepřítomnost antiochijského arcibiskupa Jana na sněmu.

Antiochijský arcibiskup Jan záměrně otálel, neboť stranil Nestoriovi a Cyrila neměl v lásce. Když nakonec dorazil, snažil se Cyrilovi všemožně uškodit a pomluvami proti němu poštval císaře. Cyrilovi začalo hrozit sesazení a uvěznění a byl držen pod dohledem. Všechno však snášel s tichou odevzdaností a zachovával si podivuhodnou pevnost ducha. Věděl, že nic nesmí biskupa přimět k ústupkům v otázkách víry, zároveň byl však ochoten odpustit osobní urážky a prohřešky. Nakonec ale pravda zvítězila; Cyril se vrátil do své eparchie, očištěn od všech obvinění; a Nestorius, vyloučený z církve, byl poslán do vyhnanství. Zemřel v Egyptě na strašlivou a bolestivou nemoc, při níž mu jazyk rozežrali červi.

Starosti a námaha postupně podkopávaly zdraví svatého Cyrila. Často býval nemocný, až nakonec v roce 444 zemřel. Po sobě zanechal četné spisy, v nichž jasně a působivě vykládá dogmata křesťanského učení. Kromě dopisů, v nichž odmítá Nestoriovy myšlenky, patří mezi jeho nejpozoruhodnější díla: výklady k Pěti knihám Mojžíšovým, k proroctví Izajášovu, ke dvanácti menším prorokům, k evangelistům Janovi a Lukášovi a k Apoštolským listům; dále jeho kniha O uctívání a službě v Duchu ⁵ a v pravdě a kniha Pokladnice Svaté a Jednobytné Trojice ⁶.

_

¹ Nestoriánství. Heretické učení pojmenované po svém zakladateli, konstantinopolském arcibiskupovi Nestoriovi (428–431), který ve svém učení tvrdil, že Pán Ježíš Kristus není jednou Osobou, jedné bytosti, ve které jsou obsaženy dvě přirozenosti: Božská a lidská (jak učí Pravoslavná Církev). Učil, že člověk Ježíš Kristus je spojen se Synem Božím zvláštním blahodatným spojením (a ne hypostatickým spojením, to jest: Člověk Ježíš je jedna Osoba, jedna Osobnost a Syn Boží je druhá). Matka Boží není taková v přesném smyslu slova, ale je Matkou Kristovou, Matkou člověka. Tato nestoriánská hereze byla odsouzena 3. všeobecným sněmem.

² Nitria, Nitrijská poušť, Nitrijská hora. Pouštní vyvýšenina v Egyptě, zhruba 112 km jižně od Alexandrie, starobylé centrum egyptského mnišství. Svůj název (dnešní název Vádí Natrun) získala podle jedlé soli (natron, NaHCO3, hydrogenuhličitan sodný), která se zde nachází ve více než desítce nevelkých slaných jezer. Natron se zde těžil již v dobách starověkého Egypta. Od IV. století se Nitrijská poušť stala jedním z center egyptského mnišství. Prvním poustevníkem, který se v Nitrijské poušti okolo roku 330 usídlil, byl svatý Ammon, jenž se stal i zakladatelem tzv. anachoretského monastýru (ἀναχωρητής – anachoreta – poustevník, z řeckého ἀναχωρέω – odcházet, vzdalovat se), který byl předstupněm od poustevnictví – anachorese – eremitismu, k přísné kinovii (kinovia – Κοινοβιος – společný život, spolužití; mniši v monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru a vše zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví ani na vlastní majetek, včetně darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch; první takovýto monastýr byl založen ctihodným Pachomijem Velikým okolo roku 318). Na začátku V. století v monastýrech Nitrijské pouště žilo v samostatných domech – mnišských keliích – celách až 5000 mnichů. Mniši v nich pracovali a byli pod vedením jednoho otce – abby (abba – hebrejsky אבּא‎, řecky ἀββᾶ, aramejsko-syrské slovo odpovídající starohebrejskému ab – otec), který byl doživotně vybírán z osmi presbyterů monastýrského chrámu. Monastýry měly například své pekárny, ve kterých se pekl chléb nejenom pro potřeby monastýru, ale i pro poustevníky, kteří odcházeli až doprostřed pouště. Monastýrští lékaři a lékárníci pak také pečovali o zdraví mnichů v monastýru. Sláva asketů z Nitrijské pouště se velmi rozšířila a do pouště přicházelo i mnoho poutníků. Kvůli tomu pak mnoho mnichů – poustevníků z této oblasti v 5. století odešlo, hledajíce pustá místa zcela bez lidí pro samotu v modlitbě s Bohem.

³ Novatianismus. Byla hereze III. –VII. století, která své jméno dostala podle učení Novatiana (Novaciána), římského presbytera a pozdějšího vzdorpapeže, který se vzbouřil proti přijímání zpět do Církve těch, kteří od ní dříve v čase pronásledování odpadli. Novatianus a novatiáni hlásali, že Církev je společenstvím svatých a všichni, kdo po křtu padli a spáchali smrtelné hříchy, z ní musí být vyvrženi a v žádném případě nemohou být přijati zpět. Církev nemůže odpustit těžkým hříšníkům; pokud jim odpustí a přijme je zpět, pak se sama stane nečistou a přestane být svatou. Opačný názor a také postoj milosrdenství, opětovného přijetí padlých a kajících se zpět do Církve, zastávali svt. Kornélius, papež římský (♰ 253), společně se svt. Kypriánem Kartágenským (♰ 258), který na rozkol Novatiana reagoval svým slavným spisem O jednotě Církve. 

⁴ Svt. Celestýn, papež římský (♰ 432). Památka 8. / 21. dubna. Svým původem Říman, horlivý zastánce Pravoslaví, který žil za vlády svatého císaře Theodosia Mladšího (♰ 450). Získal dobré vzdělání a důkladné znalosti filozofie, ale největší úsilí věnoval studiu Písma svatého a úvahám o teologických otázkách. Jeho ctnostný život a autorita teologa mu vynesly všeobecnou úctu a lásku mezi duchovenstvem i laiky. Po smrti papeže svt. Bonifáce I. (♰ 422) byl svatý Celestýn zvolen na římský biskupský stolec. Úspěšně bojoval proti bludům; v té době vznikla nestoriánská hereze. Na místním sněmu v Římě v roce 430 svatý Celestýn tuto herezi usvědčil jako bludné učení a heretik Nestorius byl odsouzen. Po sněmu svatý Celestýn napsal dopis svatému Cyrilovi, arcibiskupovi alexandrijskému, v němž uvedl, že pokud se Nestorius do 10 dnů nezřekne svého bludného učení, bude sesazen a vyloučen z církve. Svatý Celestýn také rozeslal řadu dopisů dalším církvím, včetně Konstantinopole a Antiochie, v nichž odsuzoval nestoriánskou herezi. Po dobu následujících dvou let po sněmu svatý Celestýn neúnavně kázal a šířil pravé učení o Kristu jako Bohočlověku. Zesnul v pokoji roku 432.

⁵ O uctívání a službě v Duchu a pravdě – Περὶ τῆς ἐν πνεύματι καὶ ἀληθείᾳ προσκυνήσεως καὶ λατρείας. Jedno z nejvýznamnějších exegetických děl svatého Cyrila Alexandrijského, sepsané na počátku 5. století (kolem roku 412). Spis se skládá ze 17 knih. Hlavním tématem je hluboký teologický výklad Mojžíšova Zákona (Pentateuchu) skrze vhled Nového Zákona. Celé dílo je napsáno jako rozhovor mezi Cyrilem a jeho společníkem Palladiem. Ústřední otázkou je, jak správně chápat Kristova slova, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17), v kontextu požadavku uctívat Boha „v Duchu a v pravdě“ (Jan 4,23). Cyril vysvětluje, že litera Starého Zákona (tělesné rituály, zvířecí oběti, obřízka) byla pouze stínem a předobrazem. Skutečný duchovní smysl těchto nařízení se plně zjevil a naplnil až v osobě a oběti Ježíše Krista.

⁶ Pokladnice Svaté a Jednobytné Trojice – Θησαυρός περί της αγίας και ομοουσίου Τριάδος. Zásadní teologické dílo, které napsal svatý Cyril Alexandrijský, jeden z nejvýznamnějších církevních otců. Toto dílo bylo sepsáno v raném období Cyrilova působení, pravděpodobně mezi lety 423 a 425 (některé prameny uvádějí i dřívější dobu před rokem 412). Skládá se z 35 kapitol (či řečí) a bylo napsáno na žádost Cyrilova spolupracovníka Nemesia. Název zvolil sám autor, protože text podle něj uchovává „skryté velké množství božských rozjímání“. Cyril při psaní silně čerpal ze starších teologických děl, zejména ze spisů svatého Athanásia Velikého namířených proti ariánům. Hlavním účelem této knihy je vyvrácení ariánské a neoariánské hereze (učení Aria a Eunomia) a obrana nicejského dogmatu o soupodstatnosti (jednobytnosti) osob Svaté Trojice.

 

Sbor sedmdesáti apoštolů

památka 4. / 17. ledna

Kromě dvanácti apoštolů si Pán Ježíš Kristus vyvolil dalších sedmdesát a poslal je před sebou do měst a vesnic, aby kázali Evangelium Božího království (Lukáš 10). Po seslání Svatého Ducha na apoštoly kázali v různých zemích a někteří doprovázeli dvanáct apoštolů, například evangelisté Marek a Lukáš.

Ale tak jako jeden ze dvanácti, Jidáš, odpadl od Pána, tak i někteří z těch sedmdesáti Ho opustili. Ne proto, aby jej zradili, ale spíše pro lidskou nemoc a svou malověrnost: „Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili“ (Jan 6,66).

A tak jako Jidášovo místo bylo zaplněno jiným apoštolem, tak i místa těch, kteří opustili Spasitele, byla zaplněna jinými.

Den památky Sboru sedmdesáti apoštolů byl nepochybně ustanoven se stejným zbožným úmyslem jako den památky Sboru dvanácti apoštolů, tedy proto, aby byla zajištěna stejná úcta každému ze sedmdesáti apoštolů a aby věřící byli chráněni před neshodami v jejich úctě. Sám Pán je všechny společně a stejně oslavuje slovy: „Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ A všechny je nazývá blahoslavenými (Lukáš 10, 20 a Lukáš 10, 23). Apoštolové ze Sedmdesáti, jsou Pravoslavnou Církví oslavováni v tomto pořadí:

1) Jakub, bratr Páně. Památka 23. října / 5. listopadu

2) Marek evangelista. Památka 25. dubna / 8. května

3) Lukáš evangelista. Památka 18. / 31. října

4) Kleofáš, mladší bratr Josefa Snoubence, cestoval s Lukášem do Emaus a spatřil Pána po Jeho vzkříšení z mrtvých (Lukáš 24,18 a 24,35). Za kázání Evangelia, byl Židy zabit v domě, kde poznal vzkříšeného Ježíše při lámání chleba (Lukáš 24, 30-31). Památka 30. října / 12. listopadu

5) Simeon, biskup jeruzalémský, příbuzný Páně. Památka 27. dubna / 10. května 

6) Barnabáš. Narodil se na ostrově Kypr a vzdělával se v Jeruzalémě. Pán si ho vyvolil mezi svými Sedmdesáti učedníky. Spolu se svatým apoštolem Pavlem dlouhý čas kázal evangelium v ​​Malé Asii a poté na ostrově Kypr. Byl prvním z apoštolů, který kázal v Itálii, navštívil Řím a založil biskupský stolec ve městě Mediolan (Milán). Byl naplněn Duchem Svatým a činil mnoho zázraků. Po návratu na Kypr apoštol Barnabáš pokračoval v kázání o Kristu Spasitelovi, čímž proti němu popudil Židy, kteří ho ukamenovali. Apoštol Barnabáš zemřel kolem roku 57 ve věku 76 let. Památka 11. / 24. června.

7) Josef Barsabáš. V knize Skutků apoštolů (Skutky 1,23; Kolosům 4,11) nazývaný také Justus. Spolu s apoštolem Matějem byl apoštoly vybrán, aby nahradil Jidáše jako jednoho z dvanácti apoštolů. Losem byl nakonec vyvolen Matěj. Někteří považují Josefa Barsabáše za syna Josefa Snoubence. Byl biskupem v judském městě Eleutheropolis a tam mučednicky zakončil svůj život. Památka 30. října / 12. listopadu.

8) Tadeáš z Edessy. Z učedníka svatého Jana Křtitele se stal učedníkem Ježíše Krista. Pokřtil a uzdravil Abgara, kníže z Edessy, z malomocenství a po mnoha letech apoštolské služby zemřel v Bejrútu. Památka 21. srpna / 3. září.

9) Ananiáš. Na Boží příkaz pokřtil Saula (Pavla) v Damašku (Skutky 9,10‑17). Byl také biskupem tohoto města a svůj život ukončil v Eleutheropolis, městě v Palestině. Místodržitel tohoto města, Lukián, nařídil, aby byl ukamenován. Památka 1. / 4. října. 

10) Štěpán archidiakon a prvomučedník. Památka 27. prosince / 9. ledna

11) Filip. Jeden z prvních sedmi diakonů, biskup města Tralleis v Lýdii. Památka 11. / 24. října.

12) Prochor. Jeden z prvních sedmi diakonů, biskup Nikomédský. Památka 28. července / 10. srpna.

13) Nikanor. Jeden z prvních sedmi diakonů. Památka 28. července / 10. srpna.

14) Timon. Jeden z prvních sedmi diakonů. Památka 28. července / 10. srpna.

15) Parmen. Jeden z prvních sedmi diakonů. Památka 28. července / 10. srpna.

16) Timotej, biskup efeský. Památka 22. ledna / 4. února.

17) Titus, biskup krétský. Památka 25. srpna / 7. září.

18) Filemon, biskup města Gazy. Památka 22. listopadu / 5. prosince a 19. února / 3. března.

19) Onezim, biskup efeský. Památka 15. / 28. února.

20) Epafras, biskup koloský a hierapolský. Epafras, biskup koloský a hierapolský, spravoval církevní obce v městě Kolosy a také laodikejskou a hierapolskou církev v Malé Asii. Jak uvádějí apoštolské listy, byl společně s apoštolem Pavlem vězněn v Římě (Flm 1, 23; Ko 4, 12–13). Sám Pavel o něm ve svém Listu Koloským mluví jako o milovaném druhovi a věrném Kristově služebníku (Ko 1, 7). Svatý Epafras se řadí do Sboru sedmdesáti apoštolů a jeho památka se připomíná 4. / 17. ledna.

21) Archipos, biskup města Kolosy ve Frýgii. Památka 19. února / 3. března a 22. listopadu / 5. prosince.

22) Silas, biskup korintský. Památka 30. července / 12. srpna.

23) Silvanus, biskup tesalonický. Památka 30. července / 12. srpna.

24) Krescens, biskup galatský. Památka 30. července / 12. srpna.

25) Krispus, biskup chalcedonský. Na křesťanství obrácen apoštolem Pavlem během jeho kázání v Korintu (Skutky 18,8); jím byl také pokřtěn (1. list Korintským 1,14). Byl biskupem města Chalcedon.

26) Epainet (Epenetus), biskup města Kartágo. Památka 30. července / 12. srpna.

27) Andronik, biskup sirmijský-panonský. Památka 17. / 30. května. 

28) Stachys, biskup města Byzantion. Památka 31. října / 13. listopadu.

29) Ampliat (Amplias), biskup diospolský. Památka 31. října / 13. listopadu.

30) Urban, biskup makedonský. Památka 31. října / 13. listopadu.

31) Narcis, biskup athénský. Památka 31. října / 13. listopadu.

32) Apell (Apelles), biskup smyrenský a heraklejský. Památka 31. října / 13. listopadu.

33) Aristobul, první biskup Británie. Památka 16. / 29. března a 31. října / 13. listopadu.

34) Herodion (Rodion), biskup patraský. Památka 8. / 21. dubna a 10. / 23. listopadu. 

35) Agabus byl naplněn darem proroctví (Skutky 11, 28 a 21, 10‑11). Předpověděl hladomor, který nastal za Claudia Caesara, a také utrpení apoštola Pavla v Jeruzalémě. Proroctví svatého Agaby se naplnilo. Svatý apoštol Agabus kázal Krista v mnoha zemích a obrátil mnoho lidí k Pánu. Památka 8. / 21. dubna.

36) Rufus, biskup thébský. Pozdravuje ho svatý apoštol Pavel ve svém Listu (Římanům 16, 13). Na konci života se stal důstojným mučednické smrti. Památka 8. / 21. dubna. 

37) Asynkritus, biskup hyrkánský. Vzpomínán apoštolem Pavlem v jeho listu Římanům (16, 14). Nesl evangelní poselství do různých zemí světa, mnoho lidí obrátil na křesťanskou víru, za což přijal smrt mučedníka. Památka 8. / 21. dubna. (Hyrkánie, staropersky Varkána či Vrkána „Vlčí země“, středopersky Gorgán, je historické území v Íránu, na jihovýchodním pobřeží Kaspického moře, odpovídající dnešní provincii Golestán).

38) Flegont, biskup marathónský. Svatý apoštol Pavel ho pozdravil ve svém listu Římanům (16, 14). Podle tradice se později stal zvěstovatelem svatého evangelia mezi pohany a biskupem ve městě Marathón v Thrákii. Na konci svého pozemského života snášel mnohá těžká utrpení a stal se hodným mučednické smrti. Památka 8. / 21. dubna.

39) Hermas, biskup filipopolský. Památka 8. / 21. března a 5. / 18. listopadu.

40) Patrobius, biskup ve městech Neapol a Puteoli (dnes Pozzuoli). Památka 5. / 18. listopadu.

41) Hermes, biskup dalmatinský. Ve svém listu Římanům apoštol Pavel zdraví Hermese, který byl zřejmě obyvatelem Říma (Řím 16, 14). Zmínka o jeho jménu vedle apoštola Hermesa potvrzuje, že se jedná o dvě odlišné osoby. Tradice připisuje Hermesovi misijní práci v Dalmácii. Řecký Synaxarion uvádí, že Hermes po mnoha námahách a zármutcích zemřel pokojně. Památka 8. / 21 dubna a 31. května / 13. června

42) Linus, biskup římský. Památka 23. září / 6. října a 5. / 18. listopadu.

43) Gaius, biskup efeský. Památka 5. / 18. listopadu.

44) Filolog, biskup města Sinopé. Památka 5. / 18. listopadu.

45) Lucius, biskup města Laodikie na řece Lyku. Svatý apoštol Pavel zmiňuje jeho jméno ve svém listu Římanům (Řím 16, 21) mezi dalšími křesťany, které zdraví. Památka 10. / 23. září.

46) Jáson, biskup města Tars. Památka 28. dubna / 11. května 

47) Sosipatros, biskup města Ikonion. Památka 28. dubna / 11. května.

48) Olympos. Památka 10. / 23. listopadu.

49) Tercius, biskup města Ikonion. Památka 10. / 23. listopadu.

50) Erastos, biskup města Paneas. Památka 10. / 23. listopadu. 

51) Kvartus, biskup města Verytos. Památka 10. / 23. listopadu.

52) Evodius, biskup Antiochie (♰ 66). Podle tradice byl prvním biskupem v syrské Antiochii po svatém apoštolu Petrovi. Jeho nástupce, světitel a mučedník Ignatij Bohonosec – Theoforos (♰ 107), žák svatého apoštola Jana Teologa, se o něm zmiňuje v listu Antiochijským: „Pamatujte na svého blaženého otce Evodia, kterého vám apoštolové ustanovili za vašeho prvního pastýře…“ Svatý Evodius sloužil jako biskup 27 let a zemřel mučednickou smrtí za císaře Nerona (54‑68). Svatý Evodius napsal několik děl. V jednom z nich píše o Panně Marii, která ve věku patnácti let porodila Spasitele. Další díla světce se nedochovala. Z nich je známá kniha s názvem „Světlo“, o které se zmiňuje církevní historik Nikeforos Kallistos Xanthopoulos ze XIV. století. K umučení svatého Evodia došlo v roce 66. Památka 7. / 20. září.

53) Onesiforos, biskup kolofonský a korintský (♰ 67). Svatý Pavel svědčí o svatém Onesiforovi těmito slovy: „Kéž Pán prokáže milosrdenství Oneziforově rodině. Několikrát mě potěšil a nestyděl se za mé řetězy; když přišel do Říma, usilovně mě hledal, až mě našel. Kéž mu Pán dá, aby u něj našel milosrdenství v ten den. A jaké služby vykonal v Efezu, víš nejlépe sám.“ (2 Tim 1, 16‑18). Svatý Onesiforos byl biskupem v Kolofonu (Malá Asie) a poté v Korintu. Zemřel mučednicky ve městě Parion (nedaleko Efezu) na břehu Hellespontu, kam odešel kázat křesťanskou víru mezi pohany. Tam byl svatý Onesiforos zajat a odveden do pohanského chrámu. Za to, že odmítl obětovat kadidlo pohanským bohům, byl biskup Onesiforos spolu se svým služebníkem Porfyriem přivázán k divokým koním a vláčen po zemi. Památka 7. / 20. září a 8. / 21. prosince.

54) Kliment, biskup města Sardy. Byl biskupem ve Sardách v Lydii. Jeho jméno zmiňuje svatý apoštol Pavel ve svém listu Filipským (Flp 4, 3). Památka 22. dubna / 5. května a 10. / 23. září.

55) Sosthenes, biskup města Kolofon. Památka 30. března / 12. dubna a 8. / 21. prosince. 

56) Apollos, biskup města Caesarea Palestinské. Památka 30. března / 12. dubna a 8. / 21. prosince.

57) Tychikos, biskup města Kolofon. Památka 8. / 21. prosince.

58) Epafroditos, biskup města Andriaca. Památka 30. března / 12. dubna a 8. / 21. prosince.

59) Caesar, biskup města Dyrrhachion. Památka 30. března / 12. dubna a 8. / 21. prosince.

60) Karp, biskup města Beroa. Apoštol Pavel zmiňuje jméno Karpa, když ve svém domě v Troadě nechal svůj plášť a knihy (2 Tim 4, 13). Protože apoštol Pavel věděl, že Karp je ctnostný muž s vysokou čistotou mysli, jmenoval ho biskupem v Beroji v Thrákii. Apoštol Karp kázal evangelium na ostrově Kréta. Tam ho navštívil svatý Dionysius Areopagita. Ve svých pamětech Dionysius vypráví o zázračném vidění, které apoštol Karp měl. Svatý apoštol Karp zemřel pokojně v Beroji (podle jiných zdrojů byl umučen během pronásledování císařem Neronem).

61) Kodratus, biskup athénský a magnezský. Kázal Boží slovo v Aténách a Magnesii a sloužil jako athénský biskup. Obrátil mnoho pohanů k pravé víře v Krista Spasitele. Jeho kázání vzbudilo nenávist zatvrzelých pohanů. Jednoho dne rozzuřený dav napadl apoštola s úmyslem ho ukamenovat. Apoštol Kodratus, chráněn Bohem, přežil a byl uvržen do vězení, kde zemřel hladem. Jeho svaté tělo bylo pohřbeno v Magnesii. V roce 126 napsal apoštol Kodratus apologii na obranu křesťanství. Tato apologie, předložená císaři Hadriánovi (117–138), měla na pronásledování křesťanů takový dopad, že vydal edikt, který nařizoval, aby nikdo nebyl odsouzen bez důkazů. Tuto apologii znal historik Eusebius Pamphili (Eusebios z Kaisareie) v čtvrtém století. V současné době je známa pouze část citovaná Eusebiem z Apologie: „Skutky našeho Spasitele byly vždy zjevné, protože byly pravdivé. Ti, kteří byli Jím uzdraveni a vzkříšeni z mrtvých, byli viděni nejen tehdy, když byli uzdraveni a vzkříšeni, ale vždy. Žili nejen během Spasitelova přebývání na zemi, ale zůstali mezi živými poměrně dlouho po Jeho odchodu a někteří dožili i do našich časů.“

62) Marek, biskup města Apollonia na Rhyndaku. Doba jeho mučednické smrti není známa, jeho život se nedochoval. V byzantských synaxářích ve verších se říká, že byl oběšen na stromě a k jeho rukám byly přivázány těžké kameny. Památka 30. října / 12. listopadu.

63) Zéna, biskup diospolský. Žák a spolupracovník apoštola Pavla dostal přezdívku „Zénas“ (právník), protože byl učeným mužem a řešil právní záležitosti u církevních soudů. Je zmíněn v listu svatého apoštola Pavla, apoštolu Titovi (Tit 3,13). Zéna byl později biskupem ve městě Diospolis (Lydda) v Palestině. Památka 27. září / 10. října.

64) Aristarchos, biskup apamejský. Zmíněn svatým apoštolem Pavlem v listu Koloském (Kol 4,10) a Filemonovi (Fil 1,24), stejně jako v knize Skutků apoštolů (Skut 19,29; Skut 20,4; Skut 27,2). Svatý apoštol Aristarchos doprovázel na cestách apoštola Pavla a později byl jmenován biskupem syrského města Apamea. Byl umučen v Římě za císaře Nerona (54–68), společně se svatým apoštolem Pavlem a apoštoly Pudensem a Trofimem, okolo roku 67. Památka 15. / 28. dubna a 27. září / 10. října.

65) Pudens. Zmíněn ve druhém listu apoštola Pavla Timoteovi (2 Tim 4,21). Zastával vysoké postavení jako člen římského senátu. Ve svém domě svatý Pudens přijímal hlavní apoštoly a shromažďoval křesťanské věřící. Jeho dům byl přeměněn na chrám, který získal pojmenování pastýřské – Titulus Pastoris.Podle tradice zde bohoslužbu konal sám svatý apoštol Pavel. Apoštol Pudens byl umučen v Římě za vlády císaře Nerona (54‑68), současně s apoštolem Pavlem, Aristarchem a Trofimem. Památka 15. / 28. dubna.

66) Trofim. Zmíněn ve Skutcích svatých apoštolů (Sk 20,4; 21,29) ve druhém listu Pavla Timoteovi (2 Tim 4,20). Trofim, rodem z Efesu, byl učedníkem a společníkem apoštola Pavla, který ho nikdy neopustil v nebezpečí, a to ani během jeho věznění v Římě. Trofim doprovázel apoštola Pavla na jeho třetí cestě z Efesu přes Makedonii a Řecko do Jeruzaléma. Tam Židé uviděli Trofima spolu s Pavlem a vyvolalo to mezi nimi vzpouru proti apoštolem Pavlovi. Mysleli si, že ho apoštol Pavel přivedl do chrámu. Celé město se rozbouřilo. Chytili Pavla v chrámu a chtěli ho zabít, ale velitel ho chytil, spoutal řetězy a uvěznil v citadelu (Sk 21,29‑34). Druhý list Timoteovi (2 Tim 4,20) uvádí, že apoštol nechal Trofima nemocného v Milétu. Podle tradice se potom Trofim vrátil do Říma a byl umučen spolu s apoštolem Pavlem, nebo krátce poté po císaři Neronovi. Památka 15. / 28. dubna.

67) Artemas, biskup lykaonského města Lystra. Spolupracovník svatého apoštola Pavla (Tit 3,12). Zemřel v pokoji. Památka 30. října / 12. listopadu.

68) Akvila, biskup Irakleiský. Památka 13. / 26. února a 14. / 27. července.

69) Fortunát. Zmíněn apoštolem Pavlem (1 Kor 16,17). Fortunát, který dorazil do Efesu jménem Korintské církve, spolu se Štěpánem a Achaikem informoval apoštola Pavla o stavu korintské obce: „Mám radost, že přišli Štěpán, Fortunát a Achaikos, neboť mi nahradili vaši nepřítomnost. Uklidnili mé i vaše srdce. Važte si takových lidí!“ (1 Kor 16,17‑18). Je pravděpodobné, že právě po něm poslal apoštol Pavel svůj první list Korintským. Při svém kázání podstoupil mučednickou smrt. Památka 15. / 28. června.

70) Achaikos. Apoštolem Pavlem je zmíněn společně se Štěpánem a Fortunátem v Listu ke Korintským (1 Kor 16,17). Památka 15. / 28. června.

71) Dionýsios Areopagita. Biskup athénský. Památka 3. / 16. října.

72) Kéfas, biskup ikonionský. Podrobné zprávy o něm se nedochovaly. Památka 30. března / 12. dubna a 8. / 21. prosince.

73) Simeon, zvaný Černý. Apoštol Lukáš ho zmiňuje mezi „proroky a učiteli“ antiochijské církve (Sk 13,1). To, že i on patří k zástupu apoštolů, dosvědčuje svatý Epifanius, který jeho jméno řadí vedle jmen Marka, Lukáše, Barnabáše a dalších menších apoštolů. Ačkoliv Sbor menších apoštolů zahrnuje jména více než 70 apoštolů, nazývá se Sborem 70, protože toto číslo je původní – Kristovo; Kristus si jich vyvolil sedmdesát (Lukáš 10,1).

V den svátku Sboru 70 Kristových učedníků je Církev, mimo jiné, oslavuje a chválí za to, že nás naučili ctít Trojici jako jednobytnou a nerozdělnou a že doposud zůstávají našimi svícny Božské víry.

V 9. století přijala Pravoslavná Církev z rukou ctihodného Josefa Hymnografa (♰ 886) dílo v podobě kánonu pro den svátku Sboru 70 apoštolů.

________

Sbor 70 apoštolů podle redakce svatého Dimitrije Rostovského (s využitím tradice Pseudo-Doroteje a Pseudo-Epifania)