Svt.
Nikita Remesianský,
dunajský
apoštol (♰
414)
památka 24. června / 7. července
Narodil
se ve městě Remesiana (významné starověké římské město nacházející se na území
dnešního jihovýchodního Srbska, přímo pod současným městem Bela Palanka), v
římské provincii Dacia Mediterranea, v zemi Gótů za Dunajem, kolem roku 353.
Nebyl
Řek, jinak by psal svá díla v řečtině; ani nebyl Říman, jinak by se jmenoval
Viktor, nikoli Nikita, a nevzbuzoval by svými latinskými spisy u Římanů údiv. Z
toho lze usoudit, že byl buď Gót, nebo Thrák. Na druhou stranu lze z jeho
vytříbeného a vzdělaného projevu, který měl výrazně teologický a biblický
charakter, stejně jako z jeho úzkých kontaktů s Itálií usuzovat, že mohl být
italského původu, jak se domnívají někteří autoři. Pravděpodobně získal
rozsáhlé římské vzdělání. Jeho duchovním učitelem a světitelem byl podle ústní
tradice tomský biskup Theofilos (dnešní Constanța v Rumunsku) z římské
provincie Malá Skythie.
Svatý
Nikita se ve 4. století stal prvním biskupem nově zřízené remesiánské katedry
ve svém rodném městě. Nespokojil se s pouhým řízením církevní správy, ale po
příkladu svého učitele Theofila a podle tehdejších zvyklostí se aktivně zapojil
do misijní práce mezi národy na severovýchodě, které dosud nebyly osvíceny
světlem Kristovým. Země a národy, kterým se věnoval ve svém apoštolském kázání,
ležely na obou stranách Dunaje. Mezi nimi byly země „barbarských Běsů“, kde
panují kruté zimy, země národů „nezkrocených“ římskými válkami, daněmi a
zotročováním, „celý sever“, „severní kraje“, země „Skythů“, země zemědělců
„Gétů“ a „obou Dáků“ a také pobřežní oblasti, kde žili pastýři. Tento popis
ukazuje na země a obyvatelstvo Trajánské Dacie, Thrákie, Mýsie a Malé Skythie –
tedy na území, které je dnes rozděleno mezi Srbsko, Bulharsko, Rumunsko,
Moldavsko a Ukrajinu.
Během
své úspěšné misie Nikita založil nejen nové církevní obce a chrámy, ale také
nové eparchie nebo eparchiální centra. Takto například zřídil v oblasti Milkova
(historické pomezí provincií Moldávie a Valašska v dnešním Rumunsku) biskupský
úřad se čtyřmi monastýry pro dákorománské církve. Pro národy, které osvítil
světlem Kristova evangelia, Nikita překládal a sestavoval nové poučné a pro
duši spasitelné spisy.
Nejpodrobnější
ústní tradice o kázání svatého Nikity vypráví o jeho cestách k Běsům – surovým
pohanským horalům a bojovným kovářům a zbrojířům, kteří žili v Rodopech,
povětšinou na území dnešního Bulharska. Jejich hrubost a krutost zašla tak
daleko, že obětovali lidi, a dokonce i děti. Svatý Nikita beze strachu
procházel jejich městy a vesnicemi a dorazil i do jejich hlavního města
Bessapary (nyní vesnice Sinitovo v Pazardžické oblasti).
Zpráva
o kazateli dorazila do Bessapary dříve než Nikita: Bessové vyšli na hlavní
náměstí, aby ho pozdravili. Svatý je oslovil jako své děti, dlouze a pokorně
hovořil o víře, která lidi činí bratry, a pak začal tiše a něžně zpívat
modlitbu: „Tebe, Bože, chválíme...“ Kazatel mnohé ohromil a zůstal nezraněn.
Poté získal své první následovníky – děti, které od té doby svatého vždy
doprovázely. Srdce Bessů postupně změkla a mnozí přijali křesťanství, strhli
modlářské oltáře a postavili chrámy.
Svatý
přeložil liturgii do rodného jazyka Bessů, vysvětil jejich první kněze a
zanechal jim mnoho poučení napsaných srozumitelným jazykem. Stalo se tak okolo
roku 396. Proměna celého národa se odehrála před očima současníků a pevně
vtáhla Bessy do lůna církve.
V
roce 2005 objevili bulharští archeologové pod vedením profesora Nikolaje
Ovčarova v Rodopech kazatelnu starobylého kostela ze 4. až začátku 5. století,
který s největší pravděpodobností sloužil jako katedrála, kde svatý Nikita
působil během svého kázání Bessům.
Svatý
Nikita zemřel pravděpodobně mezi lety 414 a 420. Většina badatelů datuje jeho
smrt do roku 414 nebo 415, kdy mu bylo přibližně 80 let.
Mnoho
ze známých a dochovaných údajů o činnosti svatého pochází z oslavné básně,
kterou na jeho počest napsal Nikitův přítel, svt. Paulín Milosrdný, biskup nolánský (♰
431). Paulín
slovy oslavil svatého
Nikitu jako „otce
všeho severu“ a „dobrého služebníka
Kristova“, který v oněch zemích světa, jež tonuly v barbarství, „římskými rty
hlásal Krista“ a „jasným radostem svatého, nevinného života jsi divoké
naučil...“ (latinská báseň Carmen XVII, známá také jako Propempticon – loučení
na cestu svatého Paulína).
Pro
svá odříkavá asketická kázání se svatý stal známým jako „dunajský apoštol“.
Zvláštní úctu si vysloužil v zemích, které osvítil Kristovým učením, a je
nejvíce známý v bulharské a rumunské církvi.
Z
pravoslavných autorů se o něm poprvé zmínil svt. Filaret (Gumilevskij), který
sestavil životopis svatého a zařadil jeho památku na 24. června. Následně byl v
bulharské, srbské a od roku 1992 také v rumunské pravoslavné církvi zaveden
svátek svatého Nikity Remesiánského, který připadá na 24. června / 7. července.
