Svatá mučednice Ludmila, kněžna česká (♰ 921)

památka v den její mučednické smrti 16. / 29. září

a v den přenesení jejích ostatků z Tetína do Prahy 21. října / 3. listopadu

Ludmila byla dcerou srbského knížete¹ a byla provdána za českého knížete Bořivoje. Bořivoj i Ludmila byli původně pohané, avšak svatý apoštolům rovný Metoděj, učitel Slovanů, je obrátil k pravé víře v Pána Ježíše Krista a pokřtil je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Mladí vládcové, naplněni božskou horlivostí, přivedli ke Kristu svůj lid; stavěli četné chrámy a povolávali do nich kněze k duchovní službě.

Kníže Bořivoj zemřel ve věku třiceti šesti let a zanechal svatou Ludmilu se třemi syny a třemi dcerami. Mladá vdova nesla ztrátu manžela statečně a svůj život proto svěřila do Božích rukou: chudým rozdala vše, co mohla, a své dny trávila v modlitbách a ručních pracích.

Po Bořivojovi nastoupil na trůn Spytihněv a teprve po něm se vlády ujal Ludmilin syn Vratislav (zemřel roku 921). Po celá ta léta žila Ludmila na Pražském hradě a vychovávala své vnuky, Václava a Boleslava.

Vnuk svaté Ludmily, Václav, vychovaný babičkou v pravé víře a lásce k evangelním ctnostem, byl mírný a laskavý, avšak příliš mladý na to, aby vládl království. Jeho regentkou se stala matka Drahomíra, která si přála v zemi obnovit pohanství.

Drahomíra chovala ke svaté Ludmile nenávist; ve snaze vyhnout se sváru, Ludmila dobrovolně odešla do města Tetína. Zaslepena zlobou, považovala Drahomíra vliv, jaký měla Ludmila na Václava, za hrozbu pro svou vlastní moc, a vyslala dva velmože, aby její tchyni zavraždili. V noci z 15. na 16. září 921 dobyli hrad Tetín, vnikli do komnat svaté Ludmily, kde ji uškrtili. Takto svatá kněžna dosáhla mučednické koruny. Její mrtvé tělo bylo pohřbeno pod hradbami.

Za života svatá Ludmila skrývala své ctnosti a nikdo, kromě těch, ke kterým projevovala své milosrdenství, o nich nevěděl, avšak po její smrti Pán tuto nevinnou mučednici oslavil. Nad jejím hrobem se každou noc začalo zjevovat světlo a následně se událo také mnoho zázraků. Když se o tom dozvěděl svatý kníže Václav, nechal její svaté ostatky přenést do Prahy a uložit v chrámu svatého Jiří. Od té doby je ctěna svatá Ludmila jako patronka země.

Tropar, hlas 1.

Zanechavši temnotu modloslužby, s horoucí láskou přijala jsi světlo pravoslavné víry Kristovy; zjevila ses, Ludmilo, jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své den pravé bohoúcty v české zemi jsi započala. Matko chudých, podporo ochromených, světlo slepých, utěšitelko zarmoucených, rosou modliteb svých před Hospodinem zavlaž milostivě srdce lidu svého ve víře netečná a zarmoucená, a zjasnivši oči naše, nedej nám zahynouti od nepřátel našich.

Kondak, hlas 4.

V utrpení svém zazářila jsi skvostně, mučednice Ludmilo, prolitím své krve ses okrášlila a jako krásná holubice jsi k nebi vzlétla; přimlouvej se tedy stále za uctívající tebe.

Modlitba

Ó svatá služebnice Kristova, kněžno a mučednice Ludmilo, prvosvětice země České a klenote sídelního města Pražského, vroucí naše přímluvkyně před Hospodinem! Pohleď na nás, mnohými hříchy obtížené, jak se ti pokorně koříme a modlíme se: nedopusť, abychom zahynuli v bažině hříchů našich, ale povznes prosebný svůj hlas k Hospodinu, aby se nad námi smiloval a daroval nám pokání. Ó nejshovívavější máti Ludmilo! Nezapomeň navštěvovat dítka svá, ačkoli ses od nás přenesla do nebeských příbytků, spolu se svým vnukem, svatým mučedníkem Václavem. Modlíme se k tobě, svatá babičko Václavova: vypros i nám hříšným požehnání Boží pro naše děti i pro nás všechny, abychom i my, tolik hříšní, vzdali díky Hospodinu za dar jeho blahodati a abychom s tebou oslavili Otce i Syna i Svatého Ducha, i tvou velkolepou záštitu na věky věkův. Amen.

_

¹ Takto je to dle staroslověnské legendy Prolog o svaté Ludmile: pocházela „ze země srbské“. Dnes se však většina kloní k názoru, že se s největší pravděpodobností jednalo o území Lužických Srbů (nacházející se na sever od Čech), případně o domácí kmen Pšovanů (Mělnicko), jehož vůdcem mohl být její otec Slavibor.

 

Sedm svatých mládenců z Efesu (♰250 a ♰446)

památka 4. srpna / 17. srpna a 22. října / 4. listopadu

Během pronásledování křesťanů, které započal bezbožný císař Decius, žilo v Efesu sedm mládenců: Maxmilián, Jamblichos, Martinián, Jan, Dionýsios, Konstantin (Exakustodián) a Antonín. Byly to děti vznešených občanů města, sloužili ve vojsku a byli si velmi blízkými přáteli. Ale ještě více než přátelství je spojovala láska ke Kristu, protože všichni byli křesťané, společně se modlili k Bohu a zdokonalovali se v půstu. O tom se dozvěděl císař Decius, který se rozzuřil a okamžitě je zbavil vojenských hodností a chtěl je dát mučit, pak si to však rozmyslel a dočasně je propustil.

Svatí mladíci se rozhodli využít čas, který jim byl udělen, k modlitbě a přípravě na blížící se mučednickou smrt. Rozdávali almužny chudým a poté, co opustili město, se usadili ve velké jeskyni, kde setrvávali v modlitbě a půstu, aniž by z ní vycházeli. Pouze jeden z nich, Jamblichos, občas chodil do města, aby nakoupil jídlo pro všechny.

Jednoho dne takto ve městě uviděl císaře Decia, jak se vrací do Efesu a požaduje, aby všichni obyvatelé obětovali modlám. Jamblichos o tom řekl svým přátelům a oni o tom spolu začali rozmlouvat, posilujíce se tak před nadcházejícím zápasem víry. Pak náhle během toho jejich rozhovoru všech sedm upadlo do neobvyklého, smrti podobného spánku.

Když se císař Decius dozvěděl, že sedm mladíků, které dočasně propustil, se neobrátilo k pohanství, ale ukrývají se ve velké jeskyni, odmítl je dát hledat, ale nařídil zapečetit vchod do jeskyně kameny v naději, že takto svaté mladíky zahubí. Mezi císařovými služebníky byli dva tajní křesťané, Theodor a Rufinus, kteří všechny události zaznamenali na olověné tabulky, které pak dali do vaku a vložili ho mezi kameny použité k utěsnění vchodu do jeskyně.

Uplynulo dvě stě let, Decius a ostatní pohanští vládcové zemřeli a křesťané byli osvobozeni. Jeskyně, kde se ukrývali svatí mladíci, byla zapomenuta a kameny, kterými byl utěsněn vchod, byly postupně místními obyvateli rozebrány. A tehdy se z Boží vůle sedm mládenců, vyznavačů Krista, kteří spali dvě stě let, zázračně probudilo, přesněji bylo vzkříšeno, jako by se probudili ze snu. Přičemž se jejich vzhled vůbec nezměnil a oni si nepamatovali, kolik času uplynulo. Svatí mladíci tedy pokračovali v rozmluvě a rozhodli se, že Jamblicha pověří, aby se znovu vydal do města, zjistil o všem více a nakoupil jídlo, než se vydají do rukou svých mučitelů.

Jamblichos se vydal do Efesu a byl velmi překvapen, jak se město změnilo. Obzvláště ho překvapilo, že domy a brány jsou ozdobeny Kristovým křížem. Myslel si, že pronásledování křesťanů pokračuje, a netušil, že Římské říši již dlouho vládnou křesťanští císaři. Místní obyvatelé byli zase ohromeni Jamblichovým vzhledem i řečí, a zejména tím, že nabízel obchodníkům za jídlo starověké stříbrné mince.

Nakonec se vše vyjasnilo. Pak sám císař Theodosius spěchal do jeskyně ke svatým mladíkům a dlouho s nimi hovořil. Během tohoto rozhovoru mladíci tiše usnuli, ale tentokrát už spánkem smrti až do dne všeobecného vzkříšení. Amen.

Modlitba ke Svatým sedmi mládencům 

Svatí podivuhodní sedmipočetní mládenci města Efesu, pochvalo a naděje celého světa! Shlédněte z výsosti nebeské slávy na nás, kteří s láskou ctíme vaši památku. Předně na křesťanské děti, svěřené rodiči do vaší ochrany. Sešlete na ně požehnání Krista Boha, který řekl: „Nechte dítek přijít ke mně.“ Ty, které jsou nemocné, uzdravte, smutné a zarmoucené utěšte, srdce jejich zachovejte v čistotě, naplňte je dobrotivostí a mírností, do půdy jejich srdcí zasaďte zrno Božího vyznání a posilněte je, pomozte jim, aby rostla a sílila. Nás ostatní, kteří stojíme před vaší svatou ikonou, s vírou líbáme vaše svaté ostatky a horlivě se k vám modlíme, nás, kteří očekáváme Království nebeské, učiňte hodnými, abychom v něm neutichajícími radostnými hlasy oslavovali velkolepé jméno Přesvaté Trojice, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

 

Ikona Matky Boží Kasperovská

památka 29. června / 12. července, v den svátku Záštity Přesvaté Bohorodice 1. / 14. října a ve středu Světlého týdne

Na konci 16. století přivezl Kasperovskou ikonu Matky Boží z Transylvánie jeden Srb, který se tehdy usadil v Olviopolském újezdu Chersonské gubernie. Ikona se předávala z generace na generaci, z rodičů na děti jako požehnání. Takto se v roce 1809 dostala do vlastnictví paní Kasperovové, která žila na svém panství v Kasperovce (nyní Kizomys, Bilozerský okres, Chersonská oblast). Do té doby ikona značně zchátrala.

V únoru 1840 se Julianija Ionovna Kasperovová, která trpěla velkými bolestmi, modlila dlouho do noci. Vtom spatřila, jak se ikona Matky Boží – tehdy už velmi stará a časem ztmavlá tak, že její rysy bylo obtížné rozeznat – náhle obnovuje a tváře Matky Boží i Spasitele se prosvětlují, tak jak je tomu dodnes. Brzy se skrze modlitbu před ikonou udála četná uzdravení a další požehnané zázraky. Tak se zjevila podivuhodná moc ikony a Matka Boží skrze ni došla oslavení. Poté, co byly tyto četné zázraky prozkoumány, byla ikona uznána za divotvornou. Nemocní a lidé trpící mnohými neduhy, kteří už neměli jinou naději a potřebovali nebeskou pomoc, k ní začali přicházet ze všech stran.

V roce 1852 si obyvatelé Chersonu vyžádali povolení konat každoroční průvod se zázračnou ikonou na svátek Nanebevstoupení Páně. Během krymské války v letech 1853–1855 se v Oděse konal průvod se zázračnou ikonou před zraky nepřítele, který město obléhal, přičemž město zůstalo ušetřeno. To bylo chápáno jako znamení zvláštní ochrany Matky Boží a bylo rozhodnuto, „aby se tato událost stala památnou a 1. říjen se stal svátkem i pro budoucí potomstvo“. Zázračná ikona tak byla od té doby každoročně přenášena v církevním průvodu z vesnice Kasperovky do Oděsy, kde zůstávala od 1. října do čtvrtého dne Paschy. Od svátku Nanebevstoupení Páně pak pobývala v Chersonu do 29. června a od 1. července do 1. srpna v Mykolajivu. Ve všech těchto městech se před zázračnou ikonou v pátek čte akathist k Přesvaté Bohorodici.

Od roku 1918 se divotvorná ikona nachází v Oděse trvale. Jejím stálým domovem se v moderní historii stala katedrála Zesnutí Přesvaté Bohorodice, odkud byla později přenesena do obnovené katedrály Proměnění Páně.

Kasperovská ikona je starobylé dílo namalované olejovými barvami na plátně, které je nalepené na dřevěné desce. Po stranách na okrajích ikony jsou vyobrazeni svatý Jan Křtitel a na druhé straně mučednice Taťána. Ikona je vysoká sedm palců a široká šest palců (17,78 centimetru na výšku a 15,24 centimetru na šířku). Matka Boží je zobrazena s Předvěčným Mládencem na levé ruce, který v pravé ruce drží svitek. Ikona je opatřena zlatou řízou zdobenou perlami, diamanty, rubíny a smaragdy.

23. července 2023 byla ikona vyzvednuta z trosek oděské katedrály Proměnění Páně, která byla těžce poškozena během ruského raketového útoku na město. Ochranné neprůstřelné sklo bylo sice rozbité, ale samotná ikona zůstala neporušena.

Raduj se, Matko Boží Přečistá,

města Oděsy i celé země Černomořské, záštito a zastánkyně.

 

 

 

 

Svt. Marcellinus mučedník, papež římský (♰ 304)

památka 7. / 20. června a 25. října / 7. listopadu

Svatý Marcellinus pocházel z Říma. V roce 296 se stal představeným římské církve a stal se jejím 29. biskupem.

První roky jeho služby byly klidné, protože křesťané ještě nebyli pronásledováni. Ale v roce 302 se vše změnilo. Císař Galerius Maximianus (285–305) přesvědčil svého spolucísaře, císaře Diokleciána (284–305), aby začal pronásledovat křesťany. Pro Kristovy následovníky začaly velmi těžké časy. O tom, jak těžké tyto časy byly, svědčí jeden fakt: během pouhého jednoho měsíce biskupství svatého Marcellina bylo umučeno 17 000 křesťanů. Každý, kdo věřil v Krista, se tak ocitl ve smrtelném nebezpečí.

Když byl Marcellinus zajat pohany a postaven před soud, zděšen krutými mukami, přinesl oběť modlám. Císař ho poté nazval svým přítelem a oblékl ho do drahého roucha. Trýzněn však výčitkami svědomí, biskup hořce plakal nad tím, že ti, kteří předtím naslouchali jeho kázáním, nyní čelili krutému mučení, ale na rozdíl od něj vytrvali až do konce.

Toho času se pak v městě Sinuessa (v Kampánii) scházel sněm 180 biskupů a kněží. Marcellinus přišel na sněm jen v košili z hrubého sukna, s hlavou posypanou popelem a žádal, aby byl souzen za své zřeknutí se Krista. Otcové sněmu mu řekli: „Sám sebe suď svými vlastními rty. Z tvých rtů vyšel hřích, ať také tvými vlastními rty zazní odsouzení. Víme, že i svatý Petr ze strachu zapřel Krista, ale hořce plakal nad svým hříchem a opět obdržel od Pána milost.“

Tehdy Marcellinus vynesl sám nad sebou rozsudek: „Přiznávám, že jsem zbaven kněžství, kterého nejsem hoden. Po smrti ať mé tělo nebude pohřbeno, ale ať bude hozeno psům; proklet budiž, kdo se ho odváží pohřbít.“

Po návratu do Říma se Marcellinus přiblížil k císaři, hodil mu k nohám drahý šat, který mu dal, a vyjádřil hořkou lítost nad svým zřeknutím se Krista. Rozzuřený císař nařídil jeho mučení a odsoudil ho k smrti.

Marcellinus byl popraven 25. října 304. Spolu s ním byli sťati svatí mučedníci Claudius, Cyrinus a Antonin. Tělo svatého Marcellina leželo u cesty 36 dní. Poté se zjevil apoštol Petr nově jmenovanému římskému biskupovi Marcellovi a řekl: „Proč jsi Marcellinovo tělo nepohřbil dříve?“ „Bojím se jeho kletby,“ odpověděl svatý Marcellus. „Nepamatuješ si,“ řekl apoštol, „co je psáno: ‚Kdo se ponižuje, bude povýšen.‘ Jdi a pochovej jeho tělo s úctou.“ Marcellus splnil apoštolův příkaz a 26. dubna pohřbil tělo svatého mučedníka Marcellina v hrobce, kterou pro těla mučedníků postavila urozená římská žena Priscilla poblíž Via Salaria.

Tak zemřel svatý mučedník papež Marcellinus, zanechaje po sobě příklad pokání pro mnohé. A my oslavujeme nevýslovné Boží milosrdenství nyní i na věky věků. Amen.

 

Vzkříšení spravedlivého Lazara

Lazarova sobota

Lazarova sobota je sobotou šestého týdne Velkého postu. Je zasvěcená památce vzkříšení spravedlivého Lazara Čtyřdenního, přítele Kristova (Jan 11,1–45), které se slaví na potvrzení nadcházejícího vzkříšení všech mrtvých.

Počínaje Lazarovou sobotou začínají církevní zpěvy vést věřící ve stopách Pána. Zbývá necelý týden Jeho pozemského života. „Abys ještě před svým utrpením dal jistotu všeobecného vzkříšení, z mrtvých pozdvihl jsi Lazara, Kriste Bože...“ slyšíme ve zpěvu slavnostního troparu.

Vzkříšení Lazara je posledním velkým zázrakem Krista, posledním odrazem Jeho slávy před Jeho strádáním. Evangelista Jan tuto událost líčí jako očitý svědek s ohromující, hmatatelnou věrohodností (Jan 11, 1–45). Vidíme doslova každý detail: plachost učedníků, jejich váhání a nakonec jejich odhodlání čelit nebezpečí. Ježíš s očima plnýma slz u hrobu, sestry Lazarovy přemožené zármutkem. Nejistota Marty, odvalený kámen a mocné volání uslyšené v jiných světech: „Lazare, pojď ven!“ Tichá postava zahalená v plátně na prahu hrobu. Ten, kdo bude brzy muset sám projít bránou smrti, se zjevuje jako vítěz nad smrtí.

Křesťanská teologie vnímá tento zázrak jako viditelný symbol Kristovy moci nad životem a smrtí, jako ujištění učedníků o Jeho Vzkříšení a budoucím vzkříšení mrtvých. Proto je této události zasvěcena sobota šestého týdne Velkého půstu – Lazarova sobota, před svátkem Vjezdu Páně do Jeruzaléma – Květnou nedělí. Pro přesnost je třeba poznamenat, že liturgický čas se zde neshoduje s historickým: vzkříšení Lazara se odehrálo měsíc nebo dva před Vjezdem do Jeruzaléma (Jan 11,54).

„Lazar čtyřdenní“ neboli „přítel Boží“ byl pohostinný obyvatel Betánie (předměstí Jeruzaléma), bratr Marty a Marie, v jejichž domě pobýval Ježíš Kristus (Lukáš 10,38–41; Jan 12,1–2). Jeho vzkříšení z mrtvých čtvrtého dne (odtud jeho jméno), které Kristus vykonal jako veřejné mesiášské „znamení“, se stalo pro židovské úřady, jež se obávaly náboženských nepokojů, konečným argumentem pro to, aby ho okamžitě popravily (Jan 11,47–53).

Podle církevní tradice žil Lazar po svém vzkříšení dalších 30 let a zemřel jako biskup v Kitionu (Kypr). Na konci 9. století byly jeho ostatky přeneseny do Konstantinopole. Jeho památka se připomíná se 17. / 30. října a na Lazarovu sobotu.

Svatý Lazar Spravedlivý, 

přítel Kristův (♰ 63)

památka na Lazarovu sobotu a 17. / 30. října, v den přenesení jeho svatých ostatků z ostrova Kypr do Konstantinopole v roce 898

Svatý Lazar, bratr Marty a Marie, žil se svými sestrami poblíž Jeruzaléma ve vesnici Betánii. Lazar a jeho sestry se těšili zvláštní přízni Pána Ježíše Krista (Jan 11,3). Během svého pozemského života Pán často navštěvoval jejich domov v Betánii a nazýval Lazara svým přítelem (Jan 11,11). Krátce před svým spásonosným utrpením vzkřísil Lazara z mrtvých poté, co již čtyři dny ležel v hrobě ¹.

Po této události je Lazar ve Svatém písmu zmíněn pouze jednou: když se Pán vrátil do Betánie šest dní před Paschou, byl tam i vzkříšený Lazar (Jan 12,1–2). V té době, kdy Pán pobýval v Betánii, se mnoho Židů dozvědělo, že tam je, a přišli nejen proto, aby spatřili Ježíše Krista, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Mnozí z nich se přesvědčili o pravdivosti zázraku, který Pán vykonal, obrátili se k víře v Něho a stali se Jeho následovníky. Když to velekněží viděli, uradili se, že zabijí i Lazara (Jan 12,9–11). Více už nám z Evangelia o Lazarovi není známo.

Tradice praví, že Lazar po svém zmrtvýchvstání žil dalších 30 let a stal se biskupem na ostrově Kypr ², kde stejně jako apoštolové vykonal velmi mnoho při šíření křesťanství a kde také nakonec zemřel v pokoji. V 9. století po Kristu byly ostatky svatého Lazara nalezeny ve městě Kition ³, kde spočívaly v zemi v mramorové truhle, na které bylo napsáno: LAZAR ČTYŘDENNÍ, PŘÍTEL KRISTŮV. Tento ctihodný poklad a klenot byl vyzdvižen ze země a uložen do stříbrné truhlice a za byzantského císaře Lva VI. Moudrého (886–911) byly roku 898 svaté ostatky přeneseny do Konstantinopole, kde byly uloženy v chrámu Spravedlivého Lazara, postaveném ještě císařem Basileiem I. Makedoncem.

Svt. Dmitrij Rostovský (Tuptalo)

Životy svatých

___

¹ Jan 11, 17–44. Vzkříšení Lazara se v Církvi připomíná v sobotu 6. týdne (Lazarova sobota) Velkého postu. Tento zázrak byl jedním z největších zázraků Pána Ježíše Krista: tento jasný příklad svědčil o Jeho Božské všemohoucnosti a nadvládě nad smrtí a spolu s tím sloužil jako živé znamení našeho společného vzkříšení a předobraz vzkříšení samotného Pána.

² Podle tradice byl Lazar, když se stal biskupem, poctěn návštěvou Boží Matky a dostal od ní omofor (ΩΜΟΦΌΡΙΟ – z řečtiny ὦμος — rameno a φόρος — nést, nosit: nošený, nosící se na ramenou; součást bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými kříži; symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje a připomíná také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí podobně jako evangelní dobrý pastýř, který, naleznuv ztracenou ovci, nese ji domů na svých ramenou), zhotovený Jejíma Přečistýma rukama.

³ Kition. Město na jižním pobřeží ostrova Kypr, v blízkosti současného města Larnaka. Kition bylo jedno z devíti starých fénických měst. Podle něj byl celý ostrov nazýván Židy Kitim. Později, stejně jako ostatní města na Kypru, bylo osídleno Řeky.

 

Ctihodný Wulfilaich Trevírský, Sloupník, apoštol Ardén (♰ 600)

památka 21. října / 3. listopadu a 17. / 30. listopadu

Svým původem, byl Wulfilaich (Wulflaik, Vulfolaic, Walfroy, Wulphy) z germánského kmene Langobardů. Ještě jako dítě se dozvěděl o svatém Martinu z Tours a naučil se k němu modlit a dávat po jeho příkladu milodary potřebným.

Jak rostl, horlivě se věnoval studiu, později studoval u ctihodného Aredia z Attanum (♰ 591). Se svým duchovním učitelem, ctihodným Arediem, odešel na pouť do baziliky svatého Martina v Tours. Přitom byl uchvácen zázračným umnožením písku, přineseného z hrobky svatého, k němuž došlo po jeho návratu.

Kolem roku 585 dorazil Wulfilaich do Eposia (později Yvois, dnes obec Carignan) v Ardenách, poblíž města Trevír, kde se usadil jako poustevník. Podle příkladu ctihodného Simeona Sloupníka vystoupil na sloup¹, kde snášel drsné ardenské klima a setrvával v neustálé modlitbě. Jeho jídlo a pití sestávalo z trochy chleba a zeleniny a k tomu nemnoho vody s mírou.

Pohané, kteří v těch místech žili, byli tak ohromeni jeho slovy o Jediném pravém Bohu, který stvořil nebe i zemi, že se skrze jeho slova a příklad obrátili ke Kristu. Wulfilaich při svém kázání zároveň usvědčoval z nepravosti úctu k pohanským modlám a sami obrácení pohané poté sochu bohyně Diany, kterou předtím uctívali, zničili. Zpočátku se jim tuto obrovskou sochu svrhnout nedařilo, avšak svatý v modlitbě prosil o Boží pomoc a socha se poté zřítila, jen co lidé znovu zatáhli za provazy. Jakmile bylo toto dílo dokončeno, ctihodný Wulfilaich se skrze ďáblovy úklady celý pokryl bolestivými strupy. Ještě téže noci se však uzdravil, když se pomazal olejem z baziliky svatého Martina.

Svatý měl v úmyslu pokračovat ve svém duchovním zápase, avšak biskupové té země k němu přišli a naléhali na něj, aby svůj způsob života změnil, sestoupil ze sloupu a žil společně s bratřími shromážděnými kolem něj. Ctihodný je poslechl a stal se představeným monastýru a už se neodvážil znovu postavit svůj sloup, který byl na příkaz biskupa zničen. Slovo Boží Wulfilaich kázal v těch krajích stejně jako i předtím. Na vrcholu hory, přibližně osm mil od pevnosti Ivoa (Eposium), potom postavil chrám ke cti svatého Martina.

Ctihodný Wulfilaich zesnul v Pánu okolo roku 600. Pohřben byl v chrámu, který postavil, v poustevně známé jako Hora svatého Walfroye – Mont Saint-Walfroy – Ermitage de Saint-Walfroy. Jeho svaté ostatky pak byly 7. července roku 979 přeneseny do nedalekého Carignanu.

___

¹ Sloupnictví. Sloupnictví je zvláštní způsob duchovního zápasu činěného stylitou – sloupovníkem (στυλίτης, stylita). Kdy jeho duchovní zápas a odříkavý život poustevníka, který si vybral, je činěn na vyvýšeném sloupu. Toto je činěno jako způsob vzdálení se světu a soustředění se na neustálou modlitbu. Třebaže jsou už nějaké zmínky o těchto poustevnících ve slovech ctihodného Efréma Syrského (♰ 373), období těchto svatých začíná hlavně v pátém století, kdy se pro tento způsob poustevnického života rozhodne ctihodný Simeon Sloupník (♰ 459). Ten žil nejprve jako mnich v monastýru, poté jako poustevník v Severní Sýrii a poté roku 423 vystoupil na sloup, na kterém přebýval v neustálé modlitbě. Sloup byl zpočátku nevysoký, nakonec však, když byl dokončen, byl vysoký kolem dvaceti metrů. Svatý Simeon se těšil výjimečné autoritě v křesťanském světě. Pro radu a poučení za ním přicházelo mnoho věřících, císařové mu psali své listy a úcta k němu jako ke svatému se rozšířila ještě za jeho života, především pak mezi syrskými křesťany. V pátém až desátém století pak příklad ctihodného Simeona měl mnoho následovníků: ctihodného Daniela (V. stol.), ctihodného Jana a ctihodného Simeona Sloupníka Mladšího (VI. stol.), ctihodného Alypia (VII. stol.) a další. Na západě to byl například ctihodný Wulfilaich Trevírský (VI. stol.).

 

 

Svatý velký mučedník Dimitrios Soluňský, divotvůrce (♰ 306)

památka 26. října / 8. listopadu

Svatý Dimitrios se narodil ve městě Soluň křesťanským rodičům, kteří svou víru vyznávali tajně, protože křesťané v té době, v druhé polovině III. století, byli často a krutě pronásledováni. O to více se snažili ze všech sil vychovávat svého syna v křesťanském duchu.

Po smrti svého otce, který byl správcem města, byl Dimitrios císařem Maximianem Galeriem, který nastoupil na trůn v roce 305, jmenován nástupcem otce ve funkci správce a velitele soluňské oblasti.

Jako hlavní povinnost mu bylo uloženo bránit tuto oblast před vnějšími nepřáteli. Císař však po něm také vyžadoval, aby pronásledoval a zničil všechny následovníky Krista.

Dimitrios, který byl sám křesťan, nejenže tento císařský rozkaz neplnil, ale svého vlivu mocného a bohatého člověka využíval k tomu, aby všemi silami křesťany chránil. Sám pak otevřeně vyznával víru v Krista, pravého Boha. To se nakonec samozřejmě doneslo k císaři.

Když se pak císař jednou vracel z dalekého tažení a měl projíždět přes Soluň, zastavil se ve městě.

V očekávání císařova příjezdu a při vědomí toho, co ho jako šiřitele křesťanské víry, kterou měl pronásledovat, čeká, Dimitrios předal svůj majetek věrnému služebníkovi Lupovi se slovy: „Rozdej pozemské bohatství chudým, my pak budeme hledat to nebeské“. Poté odložil veškerou starost o pozemské záležitosti a začal se modlitbou a půstem připravovat na smrt.

Po příjezdu do Soluně si císař nechal předvolat Dimitria. Statečný křesťan se pravdě nezpronevěřil a otevřeně vyznával svou víru v Ježíše Krista. Každým svým slovem usvědčoval ze lži a klamu ty, kdo se klaní lidským modlám. Za tato svá slova byl uvržen do vězení. Zatímco Dimitrios tam v poutech trpěl, posilován modlitbou a zpěvem žalmů, císař se bavil slavnostními hrami, které pro něj ve městě uspořádali.

Na těchto hrách probíhaly kruté zápasy, při nichž jeden z císařových oblíbených bojovníků, strašný svou silou Lyaeos, zabíjel ty, kdo s ním nastoupili do boje, tak, že je házel z výšky na ostrá kopí. Jeho oběťmi se většinou stávali křesťané, kteří byli k zápasu přiváděni násilím. Toto kruté divadlo už nemohl déle snášet jeden mladý křesťan jménem Nestor. Rozhodl se proto postavit se tomuto divokému gladiátorovi, který už takto zahubil mnoho křesťanů. Ještě než však přistoupil k tomuto nebezpečnému činu, šel do vězení za Dimitriem, aby ho požádal o modlitbu a požehnání. „Nad Lyaeosem zvítězíš, poté však přijmeš mučednictví pro Krista,“ předpověděl mladíkovi mučedník a dal mu své požehnání, aby křesťany vysvobodil od krutého trýznitele.

A skutečně, když Nestor přizval na pomoc „Boha Dimitria“, krutého trýznitele přemohl a shodil ho dolů na kopí, stejně tak, jako on sám předtím shazoval ostatní. Za toto je hned císař rozhněván smrtí svého oblíbence rukou nenáviděného křesťana a odsouzen ke smrti.

Když se císař dozvěděl, že to byl Dimitrios, kdo požehnal mladého Nestora k vítězství, nařídil, aby byl podroben stejné smrti, jaká postihla slavného gladiátora Lyaeose. A tak brzy ráno 26. října přišli do vězení vojáci, aby Dimitria zabili. Zastihli ho, jak se modlí, a v tom okamžiku se na něj nemilosrdně vrhli s kopími a takto jej umučili. V noci pak křesťané tajně vynesli tělo svatého mučedníka z vězení a pohřbili ho. Svatý velký mučedník Dimitrios Soluňský byl umučen v roce 306.

Brzy po něm byl usmrcen i jeho věrný služebník Lupus, který byl přítomen při smrti svého pána. Po jeho smrti sebral a schraňoval oděv Dimitria potřísněný jeho mučednickou krví, a když jej pokládal na nemocné, spatřil, že se díky tomu dějí podivuhodná uzdravení. To zapříčinilo, že se mnozí obraceli na víru v Boha křesťanského mučedníka. Zároveň to však také přitáhlo pozornost pronásledovatelů na Lupa, který tímto způsobem šířil křesťanství mezi pohany, a nakonec byl i on umučen ke smrti.

Když pronásledování křesťanů ustalo, zbožní věřící postavili nad hrobem velkého mučedníka Dimitria malý chrám, u kterého se událo mnoho podivuhodných uzdravení. Když pak byl mezi jinými uzdraven také jeden illyrský vojvoda jménem Leontios, zatoužil místo dosavadního malého postavit velký a nádherně vyzdobený chrám. Při kopání základů k tomuto chrámu byly nalezeny ostatky svatého Dimitria, tlením neporušené a uložené do schrány zdobené zlatem a stříbrem.

Na zaopatření chrámu, jehož vybudování se datuje k počátku 5. století, byly zakoupeny pozemky a vinice. Od té doby obyvatelé Soluně nikdy nepřestali ctít památku svého velkého mučedníka, který skutečně mnohokrát prokázal nezpochybnitelnými znameními svou záštitu a ochranu toho místa, kde strávil svůj pozemský život. Stejně tak jako mnozí další svatí, kteří po svém přechodu do věčné blaženosti neopouštějí svou pozemskou vlast a nadále mají účastenství v potřebách, těžkostech a zármutcích svých pozemských krajanů a ve svých přímluvách před Bohem za ně neustávají, často prokazujíce skutečně zázračnou a nečekanou pomoc, na kterou by nebylo možno bez víry v milostivého Boha při lidských a pozemských myšlenkách spoléhat.

Také svatý Dimitrios mnohokrát zachraňoval své rodné město Soluň od hladu a před útoky nepřátel. Jednou nastal ve městě a jeho okolí takový nedostatek chleba, že mnoho lidí začalo proto umírat hladem. Tehdy pak neočekávaně začaly do města připlouvat lodě s chlebem z dalekých zemí a lodníci vysvětlovali, že původně měli v úmyslu odvézt chléb jinam, avšak díky zjevení svatého Dimitria byli nasměrováni do Soluně. Stejně tak tomu bylo, když Soluň obléhali Arabové a obyvatelé žádali svatého Dimitria o záštitu. Jednomu zbožnému člověku se dostalo vidění, které dosvědčovalo, že pro přímluvu svatého Dimitria před Bohem bude město od nepřátel osvobozeno. A skutečně, dalšího dne ráno nepřátelé nečekaně odvolali obléhání a odešli.

Církev svatého Dimitria opěvuje těmito slovy: Celý svět v tobě získal, mučedníku, velkého obránce v bědách. Pyšného Lyaeose jsi srazil a odvážného Nestora jsi modlitbou vypravil na zápas vítězný. Tak, svatý Dimitrie, pros Krista Boha, aby nám udělil milost velikou!

Tropar, hlas 3.

Prolitím krve tvé, Dimitrie, Bůh oděl Církev šatem purpurovým. Tobě dal sílu nepřemožitelnou a město tvé zachovává bez úhony, neboť jsi jeho oporou.

 

Podle:

Svt. Filaret (Gumilevský), arcibiskup černigovský a nižynský (♰ 1866)

Životy svatých, s poučeními o svátcích Páně, Přesvaté Bohorodice a zjeveních divotvorných ikon

Petrohrad 1892

 

Ctihodná Matrona Chioská,

divotvůrkyně (XV. století)

památka 20. října / 2. listopadu v den zesnutí

a 15. / 28. července nalezení její přečestné hlavy v roce 1556

Svatá Matrona, žila v XV. století. Narodila se ve vesnici Volissos na ostrově Chios, jako Marie. Její rodiče byli zbožní a vážení. Od dětství byla Matrona naplněna láskou k Bohu a rychle dosáhla hlubin víry. Jakmile měla příležitost, opustila dům, rodiče i pohodlný život a stala se poutnicí. To vše z lásky k Tomu, který sám putoval, neměl místo, kde by hlavu složil a mezi nás přišel žít, pro naše spasení (Mat 8, 20).

Ve velmi mladém věku tajně opustila Volissos a uchýlila se do jeskyně v horách, kde žila odříkavým životem v naprosté samotě, dokud ji neobjevili rodiče. Na jejich naléhání se vrátila domů, ale pevně rozhodnuta řekla, že se nikdy nevdá. Rodiče ji k sňatku nenutili. Jednoduše jí dali věno, co ji náleželo a dovolili jí, aby s ním naložila, jak sama uzná za vhodné. Maria podíl na půdě svěřila svým sestrám do správy a požádala je, aby výnosy z těchto pozemků a celé její věno použily pro vdovy, sirotky a chudé.

Poté, co takto naložila se svým věnem, vrátila se do své jeskyně, kde vedla duchovní zápas, ještě po další tři roky. V jeskyni, se setkávala pouze s jednou ze svých sester, která jí nosila jídlo. Ke konci třetího roku pocítila, že ji Bůh volá k poslušnosti v jednom z místních monastýrů. Vstoupila proto do malého monastýru na Chiosu u vesnice Mesa Didyma, ve kterém byla jen představená a dvě monašky, její dvě dcery. Ty žily monastýrským životem ve vlastním domě, k němuž byla přistavěna malá kaple. Marie přijala mnišství se jménem Matrona a vše, co zbylo z jejího věna, věnovala na stavbu nových mnišských cel a rozšíření kaple.

Během stavby, když se kaple rozšiřovala a byly kvůli tomu vykopány nové větší základy, bylo nalezeno něco, co vypadalo jako zlatý poklad. Zavolali proto svatou Matronu. Ta se na vše podívala a pomodlila se: „Pane Ježíši Kriste, je-li to Tvůj dar, dej nám jasné znamení, je-li to však ďábelský trik, nechť to všechno zmizí“. A v tu chvíli zlato zmizelo a na jeho místě, zůstala hromada doutnajícího uhlí. Když se křesťané z Chiosu, od dělníků dozvěděli o tomto zázraku, začali dávat dary, materiál a peníze na přestavbu kaple.

Od okamžiku, kdy Matrona přijala mnišské sliby, oddala se duchovnímu boji, při kterém se její duše i tělo, čistily jako zlato ve výhni pece. Její hlavní prací byla modlitba, zpěvy žalmů, půst a kajícné slzy, které jediné mohou utěšit srdce, které plane láskou k Bohu. Její duch, neustále obrácený k Pánu, se stal zcela nebeským a přijal do sebe slovy nepopsatelné božské světlo, kterým pak prozařovalo i její tělo. Matrona dosáhla takového stupně ctnosti, že poté, co zesnula představená monastýru, krátce po dokončení chrámu, ji sestry přinutily, aby se stala představenou monastýru.

V té době patřil ostrov Chios Janovské republice a piráti, kteří mnohokrát ostrov napadali, ho naplňovali různými pohromami. Jednoho dne jeden z těchto pirátů přišel až do monastýru a chtěl zaútočit na monašku. V ten okamžik, ho však postihl Boží hněv a on sám padl na zem mrtvý. Ctihodná Matrona se nad ním slitovala a modlila se k Bohu, aby vzkřísil tohoto bezbožného muže, aby měl možnost činit pokání. Zesnulý vstal, jako by se probudil ze spánku, a od té chvíle se rozhodl vést spravedlivý život. Po tomto zázraku, všichni ostatní barbaři, naplněni strachem, přestali pronásledovat křesťany na ostrově.

Když ctihodná Matrona dokončila své pozemské dny, pokojně odešla k Pánu a zanechala po sobě věřícím křesťanům skutečný, drahocenný poklad. Své svaté ostatky, které se staly pramenem mnoha zázraků a uzdravení všem těm, kteří k nim s pravou vírou přicházejí.

Tyto její ostatky se staly zdrojem uzdravení pro mnoho trpících, nejen Řeků, ale také muslimů a západních křesťanů. Většina jejích ostatků nyní spočívá v bulharském monastýru Zograf na Svaté hoře Athos. Malá část jejích ostatků je uložena také v monastýru svaté Matrony v malé vesnici Mesa Didyma na ostrově Chios, kde žila. Část svatých ostatků ctihodné Matrony, je uložena v krásně zdobené dřevěné schráně na pravé straně solea (tj. vyvýšený prostor před ikonostasem) monastýrského chrámu. Relikviář s pravou ruku ctihodné Matrony Chioské je ještě také schraňován v monastýru Dionysiou, na Svaté hoře Athos.

 

Ctihodný Gerasim Nový, Kefalonský (♰ 1579)

památka 16. / 29. srpna, 20. října / 2. listopadu, v den přenesení jeho svatých ostatků a ve Sboru všech ctihodných a bohonosných Otců Svaté Hory Athoské

Svatý Gerasim, žil v XVI. století. Pocházel z rodiny Notaras, z mocného a vlivného rodu, který žil na Peloponésu. Jeho zbožní rodiče dbali na to, aby jejich syn studoval Písmo svaté již od útlého věku, a Gerasim sám, pro to projevoval zvláštní horlivost.

Když dospěl, opustil svůj rodný dům i svou vlast a odešel na ostrov Zakynthos, ze kterého, pak procestoval celé Řecko. Z Thesálie se vydal k Černému moři, potom do Konstantinopole, k Marmarskému moři a Chalkedonu. Kdekoli se nacházel, všude hledal ty, kdo byli v pravdě bezúhonní a dokonalí v asketickém životě. Ty, kdo ho mohli naučit té samé bezúhonnosti a dokonalosti v duchovním životě.

Nakonec, svou duchovní cestu završil na Svaté hoře Athos. Gerasim, stejně jako pracovitá včela, sbíral nektar z květů ctností, od mnohočetných duchovních asketů, aby ve svém srdci, vytvořil med čistoty. Právě tam, složil i mnišské sliby a s velkou horlivostí se oddal ctnostem mnišského života: dlouhému půstu, nočnímu bdění, kajícným slzám v naprostém duchovním pokoji a čistotě srdce, s povznesením mysli k Bohu.

Po několika letech, pak Athos, s požehnáním starců opustil a odešel do Jeruzaléma, aby se poklonil svatým místům. Kromě Palestiny, navštívil ještě Svatou horu Sinaj, Egypt a Sýrii. Poté se znovu vrátil do Jeruzaléma, kde nějaký čas měl poslušenství toho, kdo v chrámu Božího hrobu, zapaloval kadidelnice.

Jeruzalémský patriarcha Germanos (1537–1579), jej vysvětil nejprve hypodiákona, poté na diákona a nakonec na kněze. Rok sloužil jako jeromonach u Božího hrobu a dalších dvanáct let, zůstával ve službách patriarchy, pokračujíce přitom i ve svém neviditelném boji askety. Jednou, se Gerasim odebral k tomuto duchovnímu boji, i do Jordánské pouště, kde strávil čtyřicet dní, v půstu a modlitbě. Aby se skrze to, připodobnil k Pánu (Matouš 4,2), poté se znovu vrátil do služby u Božího hrobu.

Za nějaký čas, pak svaté město Jeruzalém opustil a pokračoval ve své duchovní pouti. Znovu pobýval na Svaté hoře Sinaj, pak odešel do Alexandrie, prošel celý Egypt, následně zamířil do Antiochie a Damašku. Odtud Gerasim cestoval po moři na Krétu a nakonec se vrátil na Zakynthos, kde se usadil v odlehlé jeskyni.

V samotě jeskyně, žil pět let, jedl přitom pouze syrovou zeleninu bez chleba a soli. Přestože bylo jeho obydlí jen těžko dostupné, našlo ho mnoho zbožných věřících, kteří spěchali, aby přijali jeho požehnání a poučení. Avšak ctihodný asketa, varován hlasem poučení svatých otců, který jasně říká, že pro mnicha, jsou nejvíce nebezpečné, chvála a sláva, se rozhodl, vyrazit znovu na cestu.

Při hledání nového útočiště, se usadil na ostrově Kefalonia v malé jeskyni, kde potom prožil okolo šesti let. Ale tak, jako se rozsvícená lampa nestaví pod nádobu, ale na svícen, aby svítila všem (Mat 5, 14-16), byly nyní ctnosti svatého, zjeveny zraku věřících. To však, zbavilo Gerasima možnosti nacházet útěchu ve svaté samotě. Uchýlil se proto na jiné, ještě opuštěnější místo. Boží Prozřetelnost, jej zavedla na místo zvané Omala. Tam, okolo roku 1560, v blízkosti vesnice Valsamata, našel ctihodný Gerasim starý chrám zasvěcený, Matce Boží, jejímu svátku Zesnutí.

Na tomto místě, které věřící nazývali Jeruzalém, byl už kdysi dříve monastýr. Chrám, společně s věřícími, tam začal obnovovat kněz Georgios Valsamos. Tento kněz, pak chrám i s okolními pozemky, daroval ctihodnému. Řekl mu: „učiň s ním, co je potřebné, pro obnovu a slávu Boží. Proměn jej v mužský nebo ženský monastýr, tak jak uznáš ty za vhodné. Vše ke slávě Boží, ke chvále a památce těch, kteří ho obnovili, a všech křesťanů“. Ctihodný Gerasim, poté dovršil obnovu tohoto chrám a nazval to místo Nový Jeruzalém. Začal tam žít a pokračovat ve svém duchovním zapase. Chtěl na tom místě, strávit zbytek svého života v modlitbě a samotě, nakonec byl však přinucen zbožnými věřícími, aby se jim stal učitelem a rádcem v duchovním životě.

Když ctihodný uviděl upřímnou prosbu ostrovanů, sklonil se před jejich přáním, pohnut Božskou láskou, majíce přitom oporu ve slovech svatého apoštola, který ve svých listech říká: „Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého!“ (1. Kor 10,24).

Kolem Gerasima, se pak také shromáždily zbožné ženy, které si ho zvolily za svého učitele a duchovního otce a přáli si jako on, vzdát se všeho světského, žít mnišský život, v půstu, modlitbě a odříkání. Ctihodnému, se dostalo Boha ujištění, že nyní, už nadešel čas, aby měl učedníky, a tak byl roku 1561, založen ženský monastýr, který přetrvává do dnešních dnů.

Za svůj bohabojný a zbožný život, dostal ctihodný Gerasim, od Pána dar činění mnohých zázraků. Jejich počátek, se udál, když přišlo období bez dešťů, po kterém následovalo i dlouhé období sucha.

Obyvatelé ostrova, za ním tehdy přišli s velkým zármutkem a prosili ctihodného, aby uprosil Pána, kterého zajisté oni zarmoutili a rozhněvali svými hříchy, aby jim seslal déšť. Gerasim, pro svou pokoru, dlouho odmítal, toto velké dílo, které převyšovalo jeho síly. Sám sebe, nazýval velkým hříšníkem před Bohem, který nemá tu smělost před Nebeským stvořitelem o cokoli prosit.

Avšak obyvatelé ostrova, kteří znali jeho odříkavý a zbožný život, ho se slzami prosili, aby neskrýval blahodať, kterou mu dal Bůh, a nezatajoval velikost Božích darů, skrze které, se oslavuje Nebeský Otec. Ctihodný, když viděl slzy lidí a soucítil s jejich zármutkem, poklekl a obrátil se k Bohu s něžnou a pokornou modlitbou. Prosil Ho, aby zjevil své milosrdenství a nezahubil zcela své stvoření, ale aby se nad ním slitoval a seslal na zem oživující déšť. Všemohoucí Bůh neodmítl modlitbu spravedlivého muže a z mraků na vyprahlou zemi, se vylil hojný déšť, a tímto svým milosrdenstvím, rozradostnil srdce zarmoucených lidí. Kromě tohoto zázraku, ctihodný svou modlitbou k Bohu, uzdravoval různé nevyléčitelné nemoci a vyháněl nečisté duchy, kteří žili v lidech.

Neustávajíce v modlitbě a půstu, sloužíce Bohu, pomáhajíce lidem, dožil se úctyhodného stáří. A když se přiblížil, ke konci svých dní, o kterém byl zpraven předtím Bohem, pozval k sobě, všechny duchovní dcery, aby jim svěřil poslední poučení. Dal jim požehnání a pronesl nad nimi svou poslední modlitbu. Poté, jeho svatá duše 15. / 28. srpna ¹, roku 1579, pokojně a tiše, ve věku 71 let, odešla k Pánu.

Dva roky po zesnutí ctihodného Gerasima, v roce 1581, bylo nutné přenést jeho svaté ostatky, na jiné místo. V té době, byl na ostrově Kefalonia, kvůli církevním záležitostem, představený Konstantinopolského patriarchy Jeremiáš, s jehož požehnáním, začaly sestry monastýru, po celonočním bdění otevírat hrob ctihodného.

Když pak byla s modlitbou a zpěvy žalmů, hrobka svatého Gerasima otevřena, všichni, včetně představeného konstantinopolského patriarchy, spatřili čestné tělo svatého Gerasima celé a nepoškozené, bez sebemenší stopy tlení. Navíc přitom, z něj vycházela blahá vůně. V tu samou chvíli, událo se i mnoho zázraků od svatých ostatků ctihodného. Tyto zázraky a divy, nepřestávají proudit z uzdravujícího hrobu Božího služebníka, dodnes.  

Ctihodný Gerasim, se stal ochráncem ostrova Kefalonia, obráncem jeho obyvatel a mocným přímluvcem před Pánem.

Obzvláště, je obdařen mimořádnou mocí uzdravovat posedlé, kteří jsou k jeho ostatkům přinášeni z celého Řecka. Díky jeho záštitě ² se na ostrově Kefalonia, který byl po staletí okupován Italy, zachovalo Pravoslaví.

______________

 

¹ Protože se však toto datum, shoduje se svátkem Zesnutí Přesvaté Bohorodice, byla hlavní oslava památky ctihodného, přesunuta na 20. října / 2. listopadu, na den přenesení jeho svatých ostatků.

² Ctihodný starec Paisij Svatohorec (♰ 1994), k tomu říkal: „Protože, Korfu, Kefalonia a Zakynthos jsou blízko Itálie, mohlo by se stát, že lidé, by se mohli nechat, snadno unést římským katolicismem. On však (Bůh), postavil proti tomu jako hráz, svatého Spyridona, svatého Gerasima a svatého Dionýsia“. Na řeckém ostrově Korfu (Kerkyra), se nacházejí svaté ostatky svt. Spiridona, biskupa Trimithuntského (♰ 348), na ostrově Kefalonia, svaté ostatky ctihodného Gerasima Nového, Kefalonského (♰ 1579), a na ostrově Zakynthos, svaté ostatky svt. Dionýsia Zakynthoského (♰ 1622), které do dnešních dní projevují Božskou moc, záštitu a podivuhodné zázraky.