Životy Svatých

 

Sedm svatých mládenců z Efesu (♰250 a ♰446)

památka 4. srpna / 17. srpna a 22. října / 4. listopadu

Během pronásledování křesťanů, které započal bezbožný císař Decius, žilo v Efesu sedm mládenců: Maxmilián, Jamblichos, Martinián, Jan, Dionýsios, Konstantin (Exakustodián) a Antonín. Byly to děti vznešených občanů města, sloužili ve vojsku a byli si velmi blízkými přáteli. Ale ještě více než přátelství je spojovala láska ke Kristu, protože všichni byli křesťané, společně se modlili k Bohu a zdokonalovali se v půstu. O tom se dozvěděl císař Decius, který se rozzuřil a okamžitě je zbavil vojenských hodností a chtěl je dát mučit, pak si to však rozmyslel a dočasně je propustil.

Svatí mladíci se rozhodli využít čas, který jim byl udělen, k modlitbě a přípravě na blížící se mučednickou smrt. Rozdávali almužny chudým a poté, co opustili město, se usadili ve velké jeskyni, kde setrvávali v modlitbě a půstu, aniž by z ní vycházeli. Pouze jeden z nich, Jamblichos, občas chodil do města, aby nakoupil jídlo pro všechny.

Jednoho dne takto ve městě uviděl císaře Decia, jak se vrací do Efesu a požaduje, aby všichni obyvatelé obětovali modlám. Jamblichos o tom řekl svým přátelům a oni o tom spolu začali rozmlouvat, posilujíce se tak před nadcházejícím zápasem víry. Pak náhle během toho jejich rozhovoru všech sedm upadlo do neobvyklého, smrti podobného spánku.

Když se císař Decius dozvěděl, že sedm mladíků, které dočasně propustil, se neobrátilo k pohanství, ale ukrývají se ve velké jeskyni, odmítl je dát hledat, ale nařídil zapečetit vchod do jeskyně kameny v naději, že takto svaté mladíky zahubí. Mezi císařovými služebníky byli dva tajní křesťané, Theodor a Rufinus, kteří všechny události zaznamenali na olověné tabulky, které pak dali do vaku a vložili ho mezi kameny použité k utěsnění vchodu do jeskyně.

Uplynulo dvě stě let, Decius a ostatní pohanští vládcové zemřeli a křesťané byli osvobozeni. Jeskyně, kde se ukrývali svatí mladíci, byla zapomenuta a kameny, kterými byl utěsněn vchod, byly postupně místními obyvateli rozebrány. A tehdy se z Boží vůle sedm mládenců, vyznavačů Krista, kteří spali dvě stě let, zázračně probudilo, přesněji bylo vzkříšeno, jako by se probudili ze snu. Přičemž se jejich vzhled vůbec nezměnil a oni si nepamatovali, kolik času uplynulo. Svatí mladíci tedy pokračovali v rozmluvě a rozhodli se, že Jamblicha pověří, aby se znovu vydal do města, zjistil o všem více a nakoupil jídlo, než se vydají do rukou svých mučitelů.

Jamblichos se vydal do Efesu a byl velmi překvapen, jak se město změnilo. Obzvláště ho překvapilo, že domy a brány jsou ozdobeny Kristovým křížem. Myslel si, že pronásledování křesťanů pokračuje, a netušil, že Římské říši již dlouho vládnou křesťanští císaři. Místní obyvatelé byli zase ohromeni Jamblichovým vzhledem i řečí, a zejména tím, že nabízel obchodníkům za jídlo starověké stříbrné mince.

Nakonec se vše vyjasnilo. Pak sám císař Theodosius spěchal do jeskyně ke svatým mladíkům a dlouho s nimi hovořil. Během tohoto rozhovoru mladíci tiše usnuli, ale tentokrát už spánkem smrti až do dne všeobecného vzkříšení. Amen.

Modlitba ke Svatým sedmi mládencům 

Svatí podivuhodní sedmipočetní mládenci města Efesu, pochvalo a naděje celého světa! Shlédněte z výsosti nebeské slávy na nás, kteří s láskou ctíme vaši památku. Předně na křesťanské děti, svěřené rodiči do vaší ochrany. Sešlete na ně požehnání Krista Boha, který řekl: „Nechte dítek přijít ke mně.“ Ty, které jsou nemocné, uzdravte, smutné a zarmoucené utěšte, srdce jejich zachovejte v čistotě, naplňte je dobrotivostí a mírností, do půdy jejich srdcí zasaďte zrno Božího vyznání a posilněte je, pomozte jim, aby rostla a sílila. Nás ostatní, kteří stojíme před vaší svatou ikonou, s vírou líbáme vaše svaté ostatky a horlivě se k vám modlíme, nás, kteří očekáváme Království nebeské, učiňte hodnými, abychom v něm neutichajícími radostnými hlasy oslavovali velkolepé jméno Přesvaté Trojice, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.