Přenesení svatých ostatků svt. Sávy,

prvního arcibiskupa srbského roku 1237

památka 6. / 19. května

Po zesnutí svaté Sávy v roce 1236, bylo jeho tělo, uloženo v chrámu Čtyřiceti mučedníků, v bulharském městě Trnovo. Za rok, jeho nástupce, svt. Arsenije I. Sremac (♰ 1266), navrhl zbožnému srbskému králi, svatému Stefanu Vladislavovi (♰ 1267), aby se obrátil k bulharskému carovi Ivanu Asenovi II. a požádal ho o přenesení ostatků svt. Sávy do Srbska. Asen, to zpočátku odmítal, ale poté, co se mu podivuhodným způsobem zjevil sám svt. Sáva, který mu nařídil, aby jeho ostatky odevzdal srbskému lidu, tak to nakonec učinil.

Když byl před přenesením ostatků, odkryt hrob světitele, zjevilo se netlené tělo svatého. Od svatých ostatků, vycházela nebesky blahá vůně, která se rozprostírala po celém chrámu a mnozí nemocní, získali uzdravení. Dokonce i poté, co byly ostatky svatého Sávy odneseny, přicházeli obyvatelé Trnova ke hrobu svatého a nadále, z něj přijímali uzdravení.

V Srbsku, tuto drahocennou svatyni, uložili v chrámu Nanebevstoupení Páně, v monastýru Mileševa. Tam tyto svaté ostatky světitele Sávy, spočívaly k velké útěše věřícího národa až do roku 1594. Tehdy se Sinan Paša rozhodl, že ostatky svatého Sávy, dá převézt z Mileševa do Bělehradu, tam pak tyto svaté ostatky, nechal spálit. To učinil proto, aby se Srbům pomstil, ponížil je jako národ a zlomil jejich ducha, kvůli Srbskému povstání proti Tureckým okupantům v roce 1594.

Velký svatý srbského národa svt. Sáva, první arcibiskup srbský, tak má v menologiu Srbské Pravoslavné Církve tři svátky. Jsou to: Památka jeho zesnutí 14. / 27. ledna, Památka přenesení jeho svatých ostatků z Trnova do Mileševa 6. / 19. května a Památka spálení jeho svatých ostatků na Vračaru 27. dubna / 10. května.

Na přímluvy svatého otce našeho Sávy divotvorce, Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad Srbským rodem a nad všemi pravoslavnými křesťany. Amen.

 Spravedlivý Job Mnohostrádající

památka 6. / 19. května

 

Dlouho předtím, než přišel Kristus a daroval nám život věčný, žil v zemi Úsu, muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého (Jób 1, 1), jménem Job. Byl nejbohatším ze všech synů Východu a měl mnoho dobytka a služebnictva. Své bohatství však užíval ke službě Bohu.

Spravedlivý Job každých sedm dní obětoval Bohu za své děti a s modlitbou říkal: „Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.“ (Jób 1, 5). Takto činil a pro svou spravedlnost a poctivost měl u všech velkou úctu.

Jednoho dne, když před Božím trůnem, předstoupili svatí andělé, objevil se tam i Satan, poté, co chodil po zemi, kde hledal někoho, koho by pohltil a odnesl ho sebou do svého padnutí. Tehdy mu Bůh, ukázal na Joba jako příklad spravedlivého a bezúhonného člověka. Ďábel s nelaskavým posměchem odpověděl, že pro bohatého člověka je snadné zůstat věrný Bohu. V odpovědi na takováto slova, dal Hospodin veškerý Jobův majetek do moci ďábla (Jób 1, 6 - 12).

Brzy poté se stalo a přišli za spravedlivým Jobem poslové se zprávou, že přišel o dobytek a také, že všichni jeho synové a dcery zemřeli násilnou smrtí. Job si roztrhl šaty, na znamení smutku si oholil hlavu, poté padl na tvář a pronesl památná slova: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“  (Jób 1, 21).

Tehdy Bůh, Satanovi odpověděl, že jeho služebník Job si zachoval víru i v neštěstí, kterého potkalo. Ďábel však, nechtěl přiznat svoji porážku a odpověděl: „vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“(Jób 2, 5). A ačkoli Bůh nečiní zlo a netouží po utrpení, nechal svého služebníka postihnout strašným malomocenstvím, od chodidel jeho nohou až po temeno hlavy, jako zkoušku jeho ctnosti (Jób 2, 7).

Dříve bohatý a vlivný, nyní však, všemi odmítaný, kdysi vážený patriarcha, nyní s úlomkem hliněné tašky v ruce, si škrábal své rány. Poté se posadil do hnoje a popela před vesnicí a takto tam zůstal. Své ženě, která ho nabádala, aby proklínal Boha, on odpověděl: „Mluvíš jako jedna z bláznivých. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“(Jób 2, 10).

O nešťastném Jobovi, se pak doslechli i tři jeho přátelé, vznešení a moudří obyvatelé Východu, Elifáz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Přišli za ním, aby ho utěšili, když však spatřili Joba, jak sedí na hromadě hnoje, propukli v pláč a sedm dní, nebyli schopni ze sebe vydat ani slovo (Jób 2, 11 - 13). Nakonec promluvil sám Job, proklel den svého narození a přál si smrt, která by ho zbavila ode všech utrpení a muk (Jób 3, 3 - 26).

Otázky, které spravedlivý Job, v tomto svém slovu, položil, jsou otázkami každého člověka, který čelí utrpení a zradě. Tyto otázky znepokojovaly tehdy (stejně tak, ale i dnes), lidi o to víc, protože​​nevěděli nic o tom, že teprve po smrti, se budou spravedliví věčně těšit z plodů svých ctností, že zlí a bezbožní, až poté zalitují svých planých nadějí na dočasnou slávu, požitky a potěšení, avšak tehdy, bude už příliš pozdě.

Když Elifáz uslyšel, tento nářek a bědování trpícího spravedlivého muže, postavil se proti tomu, s obvyklými důvody lidského rozumu. Vysvětlil všechen zármutek a smutek, neštěstí i utrpení, jako trest, který byl seslán Bohem za dříve spáchané hříchy. Nechť Job nepředkládá své bezúhonné chování jako ospravedlnění před Bohem, ale ať své hříchy vyzná, činí pokání, aby mu bylo odpuštěno a on znovu získal zpět své zdraví, hojnost a blahobyt. Bude-li však reptat na osud, přivodí si jen a jen, ještě větší utrpení. Člověk, dodal tento mudrc, je zrozen, aby trpěl. V každém případě naše hříchy a nespravedlnosti, musí být v tomto životě potrestány (Jób 5; 6).

Namísto toho, aby Joba, tato slova utěšila, ho jen ještě více znepokojila a jeho smutek a žal mu navýšila. Svým přátelům vytýkal přílišnou surovost a krutost, protože ten, kdo nebyl takto zkoušen, nemůže pochopit strádání a utrpení nevinného člověka, který prožívá takové trápení a hoře. Spravedlivý Job prohlašoval, že před Hospodinem je nevinný. Job nereptal na Boha a nežádal, aby byl vysvobozen ze svých utrpení, pouze si přál, aby tato jeho utrpení, skončila, smrtí. Tehdy pak, jeho jedinou útěchou bude to, že se nikdy nepovstal a nevzbouřil se proti Božímu slovu (Jób 6,10).

Jeho řeč, však přerušil Bildad a i on, mu začal říkat to samé, co předtím jeho druh, odvolávajíce se přitom, na obecný zákon odplaty za špatné skutky, třebaže takovýto zákon neplatil pro Joba. Bůh je zcela spravedlivý, proto by Job neměl hájit svou nevinu, ale žádat o soucit a slitovnost.

Na to Job svému příteli odpověděl, že je skutečně možné souhlasit s tím, že všechna naše neštěstí jsou trestem za hříchy, ale v každém případě, jak může být, třeba jen jedno stvoření v Božích očích zcela spravedlivé? Ani takový člověk jako Job, který v sobě nenachází nic zavrženíhodného, ​​nemůže trvat na ospravedlnění a je vystaven, mukám jako nespravedlivý. Potom Job dodal, obraceje se k Bohu: „Vždyť víš, že svévolník nejsem a že mě nikdo nevysvobodí z tvé ruky.“„Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál, dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti, do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno.“(Jób 10, 7; 20 - 22).

Job si uvědomil, že nemůže počítat s pochopením svých přátel, protože oni jako obránci Boží spravedlnosti, ho stále jen křivě obviňovali. Tehdy se v úzkosti zeptal Hospodina: „Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích. Proč skrýváš svou tvář a pokládáš mě za svého nepřítele?„ (Jób 13, 23 - 24).

Poté k němu znovu promluvil Elifáz a Joba obvinil ze vzpoury proti Boží Prozřetelnosti. Když Job spatřil, že z jeho přátel, se stávají jeho trýznitelé, zvolal: „Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží. Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?„ (Jób 19, 21 - 22). Poté přestal sténat a slovem vyjádřil onu nejasnou naději, jejíž nositeli byli všichni spravedliví Starého zákona: „Já vím, že můj Vykupitel je živ, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, v těle svém uzřím Boha„ (Jób 19, 25 - 26).

Jeho tři přátelé a mudrci Elifáz, Bildad a Sófar, však i nadále, k němu zůstávali lhostejní a nemilosrdní a ze všech sil, se snažili hájit své chápání Boží spravedlnosti. Znovu svými slovy napadali spravedlivého, tentokrát však, se už nespokojili s obecnými slovy, ale začali podrobně vypisovat všechna zla, kterých se Job v dobách své hojnosti a blahobytu dozajista musel dopustit, když byl takto potrestán.

Navzdory tomu všemu, však Job dál svědčil o svém dobrém svědomí. Jób přesvědčen, ve své pravdě a také v tom, že utěšit ho může pouze a jen Bůh, prosil, aby mohl předstoupit před Boží soud (Jób 23,4 - 7). Pak pronesl pozoruhodná slova, ve kterých přiznává, že je-li Boží moudrost ve stvoření nedostupná lidskému chápání, pak nelze pochopit, proč trpí spravedliví. Avšak spravedliví, nepřestanou Boha milovat a důvěřovat Mu (Jób 28,28). Poté pokračoval ve své řeči dále, dlouhou obhajobou svého počínání a zjevil, že je připraven zodpovídat se ze všech svých činů a před vším lidem si vyslechnout odsouzení, bude-li proti němu vzneseno.

Tři mudrci však mlčeli a nenašli nic, co by řekli. Tehdy se však Elíhú, který předtím, kvůli svému mládí zůstával stranou, rozhněval na Joba, který se chtěl zjevit spravedlivým před Bohem a přidal k jeho hříchům vzpouru.

Potom Elíhú zmlkl, neboť z vichru promluvil Bůh, tak jako kdysi na hoře Sinaj, aby spor ukončil. Bůh pronesl majestátní řeč o tajemství stvoření, o Boží prozřetelnosti, která svému dobře míněnému plánu podřizuje vše, dokonce i stvůry a přírodní pohromy. Svému služebníku Jobovi, tak dal Hospodin klíč k tajině, kterou lidská moudrost nedokázala vyřešit. Zkoušky, byly na Joba seslány, ne jako trest za nějaké hříchy, ale podle Božího plánu, který je však lidským rozumem, nepostihnutelný, aby nakonec, svědčily o spravedlnosti.

Job si uvědomil, že veškeré jeho utrpení bylo zjevením Božím, „nepochopitelné, nevyzpytatelné a nepřístupné“. Nakonec Job řekl: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“(Jób 42, 5 - 6). Uznání plné pokory se stalo pro Joba korunou jeho ctnosti a otevřelo mu přístup k pravému poznání Boha – „pocítění Jeho nepochopitelnosti“. Ze zkoušek vyšel jako vítěz a byl zasypán mnohým požehnáním poté, co Božím vedením, vyprosil odpuštění pro své přátele za to, že se proti němu provinili. Hospodin, mu navrátil jeho bohatství, dal mu dvakrát tolik než předtím a seslal četné potomstvo. Job žil dalších sto čtyřicet let a zemřel ve věku dvou set čtyřiceti let.

Kniha Job zaujímá v Písmu svatém své zvláštní místo. Vždy byla velkou útěchou pro všechny Boží služebníky, kteří podstupují zkoušky.

___________ 

Postavení Joba – jest přikázáním a zákonem pro každého člověka. Dokud je člověk bohatý, urozený, v bezpečí, šťastný a žije v hojnosti, do té doby se k Bohu neobrací. Až když se člověk ocitne na hnojišti, tehdy se zjevuje Bůh a Sám rozmlouvá s člověkem, a člověk jen naslouchá, vzývá a dovolává se: Hospodi, pomiluj! Pane, smiluj se nade mnou! Jen ony stupně zkoušek jsou různé.

To, co je hlavní: vyvarovat se odsuzování bližních. Když už k tomu ale dojde, a do vaší hlavy vejde odsuzování, tak se ihned, pozorně a s vnímáním, obraťte k Bohu se slovy: Pane, daruj mi, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého.

Starec Nektarij hovořil o vyšší posloupnosti duchovního života, o tom, že ke všemu je zapotřebí se nutit. Vždyť když byl předložen oběd, a vy chcete jíst a už cítíte jeho dobrou vůni, lžíce vám přece sama od sebe jídlo nepřinese. Je zapotřebí se přinutit vstát, přijít, vzít si lžíci, a až poté můžeme jíst. A také, žádné dílo nelze učinit ihned, vždy je zapotřebí posečkat a mít trpělivost.

Člověku byl dán život, aby mu život sloužil a ne aby člověk sloužil životu. To znamená, že člověk nemá být otrokem vnějších okolností a nemá přinášet své vnitřní za oběť vnějšímu. Sloužíce světskému životu, člověk ztrácí souměrnost, harmonii, pracuje bez rozvážnosti a dochází do velmi smutných, malomyslných rozpaků, neví ani, proč vlastně žije.

Ptáte se, jakou cestou jít k Bohu. Jděte cestou pokory! S pokorným nesením všech oněch těžkých okolností našeho života. S pokorným a trpělivým přijímáním Hospodinem dopouštěných nemocí.

S pokornou nadějí, že nebudete Hospodinem opuštěni, který je váš rychlý pomocník a láskyplný Otec nebeský. S pokornou prosbou a modlitbou o pomoc shůry, o odehnání zasmušilosti a pocitu beznaděje, kterým se nás nepřítel našeho spasení snaží dovést do zoufalství, tolik zhoubného pro člověka, zbavujíce ho blahodati a vzdalujíce od něho milosrdenství Boží.

Smysl křesťanského života, dle slov svatého apoštola Pavla, které psal Korintským, jest následující: Oslavujte tedy Boha tělem svým i duchem svým, kteréžto věci Boží jsou (1 Kor 6, 20). A takto, napsav tato svatá slova v duších a srdcích, je zapotřebí se postarat o to, aby rozpoložení a počínání v našem životě sloužily vždy slávě Boží a k poučení bližním.

Starec často a s láskou mluvil o modlitbě. Učil vytrvalosti v modlitbě, pokládal za dobré znamení od Pána, když prosby nebyly vyplněny. Je zapotřebí pokračovat v modlitbě, a hlavně nemalomyslnět – poučoval otec. Modlitba je velký kapitál. Čím déle zůstává, tím více procent přináší. Pán posílá Svou milost tehdy, když je Mu to k blahu potřebné a když to vede k našemu užitku, přijmeme-li tuto milost. Někdy se stává, že Pán až za rok plní naše prosby. Je třeba si vzít příklad od Jáchyma a Anny. Oni se modlili celý život, a přitom nepadali na duchu, nebyli malomyslní, a jaké jim Pán poslal utěšení! Starec jedenkráte radil: Modlete se prostě – Pane, daruj mi Svou milost! Přichází na vás mračno smutku a truchlivosti? Tehdy se modlete: Pane, daruj mi Svou milost! A Pán od vás tuto bouřku odvrátí.

Starec Nektarij zřídkakdy dával předpisy jak žít. Očividně tomu tak bylo proto, aby nenakládal příliš velké jařmo a aby ti, kteří se ptali, nestrádali od zodpovědnosti kvůli nesplnění toho, co jim nařídil. Ale na přímé otázky podával starec vždy přímou odpověď. Jedné dámě, která si stěžovala na zlé myšlenky, radil: Opakuj Hospodi pomiluj – Pane, smiluj se, a uvidíš, jak vše pozemské odejde. V jiném případě radil: Nevšímej si zlých myšlenek. A díky milosti Boží myšlenky přestaly znepokojovat ty, které tolik trápily.

Při všech potížích, nezdarech a neúspěších starec radil říkat: Pane, věřím, že trpím to, co je nezbytné, a dostávám to, co si zasluhuji, ale Ty Pane, z milosrdenství Svého, odpusť mi a smiluj se nade mnou. Tato slova máme opakovat několikrát, dokud nepocítíme v naší duši pokoj. Modli se, aby Pán kraloval ve tvém srdci, potom se (tvé srdce) naplní velikou radostí a žádný zármutek a bol nebude mít moc tě znepokojit. Pro dosažení tohoto cíle starec radil, aby se člověk modlil takto: Pane, otevři mi dveře Své milosti.

Rady ctihodného Nektarije Optinského (♰ 1928)

Svatých 42 mučedníků z Momišiće (♰ 1688)

památka 9. / 22. března

Svatých 42 mučedníků z Momišiće, jsou srbské oběti tureckého teroru v Momišići z roku 1688. Tehdy na Velikonoce, Turečtí okupanti zaživa upálili 40 žáků a dva kněze - učitele v chrámu svatého Jiří.

Dva kněží učitelé spolu se čtyřiceti studenty, děti farníků, převážně z bratrstva Popovićů, byli v roce 1688 zaživa upáleni v chrámu svatého Jiří v dnešní městské čtvrti Podgorici Momišići, armádou skadarského Sulejmana – paši, jako pomsta za několik porážek, které Osmané tehdy utrpěli, od horských kmenů, zejména od Kučů.

Jejich ostatky, byly poté sebrány a uloženy pod svatým prestolem v chrámu svatého Jiří pod vrcholkem Gorica. Po celou dobu tureckého otroctví spočívaly tyto svaté ostatky v tomto chrámu až do roku 1936, kdy byly se slávou a velkým průvodem přeneseny do obnoveného chrámu sv. Jiří v Momišići a tam pak byly umístěny pod svatý prestol.

V roce 1995, byly svaté ostatky přeneseny do schrány na pravé straně oltáře uvnitř chrámu. Svaté ostatky mučedníků, pak byly předneseny k úctě všem věřícím na svátek Čtyřiceti mučedníků Sevastijských. V roce 2006, byly svaté ostatky, podle pravoslavné tradice, omyty vínem a pomazány růžovým olejem černohorským metropolitou Amfilochijem (Radovićem), společně s kněžstvem. Od té doby se nachází ve svaté schráně, vlevo od ikonostasu v chrámu svatého Jiří v Momišići, který je od té doby zasvěcen také jejich svaté památce.

Památka svatých 42 mučedníků z Momišiće, se slaví v Černo horské a primoské metropolii, na svátek Sevastijských mučedníků, 9. / 22. března.

Tropar hlas 4.

Dvojice světitelů mučedníků z Momišiće, zbožným životem žila a v bázni Boží, čtyřicet svých učedníků vychovala. Oni jako jehňata byli společně pobiti nepřáteli víry Kristovy a takto svou nevinnou krev, prolili za Beránka Božího, který na sebe bere hříchy světa.

Svaté ostatky nových mučedníků

 Svatý nový mučedník Stanko pastýř (♰ 1712)

památka 5. / 18. prosince

Dvanáctiletý chlapec Stanko, byl pastýř, který se staral o ovce v Nikšićském kraji Černé Hory. Byl zavit pro svou křesťanskou víru Turky roku 1712, poblíž stáda ovcí, které hlídal. Jeho svaté a netlené ostatky, dvě dětské ruce, se nachází v Horním monastýru Ostrog ¹, v jeskynním chrámu Povýšení Svatého Kříže, kde žil svt. Vasilije Ostrožský.

To co je dnes o něm znám a co se vztahuje k období, kdy svatý Stanko, přijal svoji mučednickou smrt, co je zmíněno v životech svatých, je to, že Turci v roce 1712 vypálili Bjelopavliće (jedna ze sedmi horských oblastí), k nimž patřil určitý počet vesnic pod vrcholkem Gorica, kdy z jedné takovéto vesnice, pocházel i svatý nový mučedník Stanko.

Podle místních tradic, které se z generace na generaci ústně předávaly, byl v lidové slovesnosti svatý Stanko, popisován jako svaté dítě obdařené neobvyklým darem zázraků a také jako pastýř ovcí, který chtěl své stádo ovcí ubránit před Turky, kteří v těch místech kradli a lovili dobytek místních obyvatel.

Mezi těmito ústními tradicemi je pak známá také jedna, která podrobně vypráví o tom, jak se svatý Stanko odmítl přestat žehnat svatým křížem, poté co mu to Turci nařídili. Stalo se tak v době masakru Černohorského kmene Bjelopavlićovů, při kterém Turci pozabíjeli místní obyvatele a určitý počet z nich hodlali věznit v okolí Sarajeva a ve střední Bosně a násilně je pak obrátit na islám.

A svatý Stanko, který byl Turky také zajat, Islám přijmout nechtěl. Ve strachu, se před Turky neustále žehnal svatý křížem, až na něj Turci začali křičet, aby s tím přestal. Svatý Stanko se, ale dál žehnal a tak mu Turci ruce usekli a poté ho upálili.

Upálili ho ve Velké jeskyni - Вељој пећини  na hoře Nezbroj, která se nachází nad vesnicí Podvraće.

V této jeskyni, se schovávali lidé, kteří nestihli včas uprchnout a najít útočiště před Turky, upáleni ve zmíněné jeskyni. Jeskyni i s lidmi v ní, však Turci objevili a spolu se svatým Stankem, v ní všechny upálili.

Později našli vesničané svaté a netlené ruce nového mučedníka Stanka a odnesli je do monastýru Ostrog, kde se dodnes súctou schraňují.

Modlitba

Svatý Stanko, Kristův nový mučedníku, který nyní v blaženství přebýváš společně s Betlémskými neviňátky na nebi a společně se raduješ, se Čtyřiceti mučedníky ze Sebaste, se Sedmi mladíky Efezskými jásáš a s žáky z Momišiće² šťastně slavíš, spolu s dalšími nesčetnými dětmi světa, které s Kristem trpěli a strádali, nyní ve veselí a radosti Boha opěvuješ. Prosíme tě my nehodní, pomoz nám svými modlitbami, abychom zůstali pokornými Kristovými učedníky, abychom se v Nebeském království, jako děti Boží shledali, skrze tvé modlitby. Amen.

_

¹ Monastýr Ostrog - Манастир Острог. Mužský monastýr Srbské pravoslavné církve z XVII. století. Nachází se v Černé hoře v horách, 13 kilometrů od města Nikšić a 15 kilometrů od města Danilovgrad, ve výšce okolo 900 metrů nad úrovní moře. Byl založen v XVII. století. V monastýru se nachází ostatky zakladatele monastýru svt. Vasilija Ostrožského (♰ 1671). Monastýr Ostrog, se skládá ze dvou částí. Dolní monastýr, který byl založen v polovině XIX. století a sestává z mnišských cel a chrámu Svaté Trojice. V něm se také nachází ostatky svatého nového mučedníka Stanka, dvanáctiletého chlapce, kterému Turci odsekli jeho ruce poté, co v nich držel svatý kříž a nechtěl ho pustit. Horní monastýr, je pak od dolního monastýru oddělen cestou dlouhou okolo pěti kilometrů, která prochází skrze les. Horní monastýr, byl vystavěn ve skalním výklenku, ve výšce 900 metrů nad úrovní moře. Sestává ze dvou chrámů – Povýšení Svatého Kříže a Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice. Chrám Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice, je velmi malou kaplí, o rozměrech 3 x 3 metry a nachází se o něco výše na chrámem Povýšení Svatého Kříže. Právě v této kapli, prožil na patnáct let svt. Vasilije Ostrožský, v modlitbách. V tomto chrámu se dodnes nachází i divotvorné ostatky tohoto světce.

² Svatých 42 mučedníků z Momišiće. Svatých 42 mučedníků z Momišiće, jsou srbské oběti tureckého teroru v Momišići z roku 1688. Tehdy Turečtí okupanti, na Velikonoce zaživa upálili 40 žáků a dva kněze-učitele v chrámu svatého Jiří.

 

 Svt. Vasilije Ostrožský,

metropolita Trebinjský, Zachumljský a Skenderijský (♰ 1671)

památka 29. dubna / 12. května

a 13. / 26. července, ve Sboru ctihodných otců Chilandarského monastýru

Svatý Vasilije, se narodil roku 1610, v chudé, ale velmi zbožné rodině, pocházející z vesnice Mrkonjići v Hercegovině. Jeho první školou zbožnosti, se mu stal dům jeho rodičů. Jeho rodiče, se vždy více starali o dílo Boží, nežli o pomíjivé věci pozemské a tomu také učili i své děti. Druhou školou, ve které jeho duše mohla uhasit svou žízeň po poznání, byla stálá návštěva bohoslužeb, po kterých, však jeho modlitby neustávaly, ale pokračovaly o samotě doma. Když vešel do chrámu, sklonil se před oltářem až k zemi, kterou zbožně políbil, naslouchal slovům Božské liturgie, stál nehybně a s bázní Boží, jako by byl před samotným trůnem Páně. Nehledě na vlastní chudobu, vždy se dělil o svůj chléb s ostatními dětmi, které spolu s ním pásly stáda ovcí.

Aby rodiče, ochránili Vasilija, před špatným vlivem sousedů, kteří odstoupili od křesťanské víry a přijali islám, poslali svého syna do monastýru Zavala¹, ve kterém byl představeným jeho strýc, igumen Serafím.

V tomto monastýru, chlapec dychtivě začal číst díla Svatých otců a jeho srdce zahořelo touhou po odříkavém asketickém životě v půstu, odříkání a modlitbě a rozhodl se stát mnichem.

Po několika letech, která v tomto monastýru prožil, odešel do monastýru Tvrdoš², kdo nakonec složil mnišské sliby. O něco později, byl zde rukopoložen na diákona a poté i na kněze. Následně sloužil u metropolity Cetinjského Mardarija.

V té době, když se Srbové nacházeli v područí Turků, ohrožovali pravoslavnou víru, nejenom Turci, ale také jezuité, kteří mnoho usilovali o obrácení Srbů k římskému katolicismu. Svatý Vasilije upozorňoval metropolitu na tuto zdánlivě nenápadnou jezuitskou propagandu a trval na nutnosti postavit se na záštitu Pravoslaví. Metropolita však k této otázce projevil lhostejnost a naopak svatého Vasilija nespravedlivě pomluvil před lidmi. Tato pomluva se však neujala, neboť věřící národ, měl naprostou důvěrou ke svatému Vasiliji, protože jeho život, sám svědčil o pravdě.

Svatý tak nadále obcházel okolní vesnice, vyzýval národ k obraně víry, jako toho nejdrahocennějšího majetku co zde na zemi máme, sloužil bohoslužby, uděloval svaté tajiny. Toto, jeho apoštolské dílo, vzbudilo nenávist u těch, kteří přijali islám, a ti se ho pokusili několikrát i zabít. Zhoršení poměrů v monastýru, uniatské tlaky z dubrovnické arcidiecéze, také svévole tureckých úřadů a nakonec touha po větším odříkání a asketickém zápase, ho přivedly do Pećského patriarchátu³.

Tehdy s požehnáním patriarchy svt. Paisije Janjevace (♰ 1647), prošel Svatou horu Athos, dále pak Valašské knížectví a území dnešní Ukrajiny a Ruska. Odtud se vrátil do své domoviny, s dary od místních panovníků, k trpícímu lidu Hercegoviny.

V roce 1638 byl potom archimandrita Vasilije ustanoven a rukopoložen v Pećském patriarchátu na biskupa. Rozhodnutím Posvátného synodu, byl tak ustanoven za metropolitu Trebinje, se sídlem v monastýru Tvrdoš.

I když byl ještě mladý, bylo mu necelých třicet let, byl hoden biskupské hodnosti pro svatost svého života a pro velkou potřebu církve v těchto těžkých, přеtěžkých časech ⁴.

Z Peće odcestoval zpět do monastýru Tvrdoš, kde ho s radostí přijali. Hned po svém příchodu, pokračoval ve své dřívější práci pastýře Kristova stáda. Bez ohledu na všechna nebezpečí, která mu začala znovu hrozit, cestoval po eparchii a nepřetržitě vykonával svou arcipastýřskou službu. Hlavním nástrojem mu k tomu v jeho díle bylo, Boží slovo a neustálá modlitba.

Síla jeho modliteb byla tak velká, že již tehdy, začal činit zázračná uzdravení a zjevovat mnohá znamení a podivuhodné činy. Věřící lid, se mnohokrát přesvědčil o jeho svatém životě, modlitbách, které je chránili, o jeho daru prozřetelnosti, který mu Bůh daroval. Přitom všem, nejenom on sám k lidem přicházel, ale sami lidé, si k němu nacházeli cestu, prosili ho o pomoc a útěchu v různých nesnázích a pokušeních.

Svatý Vasilije, všem milostivě pomáhal svými svatými modlitbami a duchovním poučením, často pak i milodary. K tomu vyzýval i ostatní věřící lid, aby i oni jedni druhým pomáhali a dávali milodary, a aby také znovu obnovovali svátá místa a monastýry, které byly dědictvím předků.  

Poté, co byl Turky zavražděn metropolitа východohercegovský Paisiје ​​Trebešјanin, arcibiskup Pećský a patriarcha srbský, budoucí mučeník, svt. Gavrilo I. (Rajić), znovu sjednotil východní a západní Hercegovinskou eparchii do jedné metropolie, s obnoveným svatosávským titulem Zachumská metropolie⁵, se sídlem ve městě Nikšić a svěřil ji pod arcipastýřské vedení svatého Vasilija.

V té době, však Turci začali srbský lid znovu, ještě více pronásledovat a mučit. Vykrádali jejich vesnice a domovy, odváděli lid do otroctví. Plenili Boží chrámy a monastýry, celou zemi zpustošili tak, že lidé ve strachu raději prchali do hor a na bezpečnější místa.

Svatý Vasilije, byl nucen také odejít ze svého nového sídla. Nakonec našel skryté místo a tím místem, byla jeskyně v Pješivci pod horou Zagarač. Tam si udělal celu a chtěl v ní zůstat co nejdéle. Když se to však dozvěděli stařešinové z okolí, přišli za ním a poradili mu, že lepší bude, aby se odtud přestěhoval spíše do monastýru Ostrog ⁶, což svatý přijal za své a poslechl je.

Svatý Vasilije, o Ostrogu již slyšel. Slyšel o jeho mniších, zvláště pak o ctnostném igumenovi, ctihodném starci Izaiáši. Tento starec plný Božích ctností, činil svůj duchovní zápas velmi přísně a Bohumile v jedné jeskyni nad Horním monastýrem Ostrog. Když tento ctihodný starec, odešel z tohoto pozemského života, Bůh oslavil jeho svaté ostatky zázraky, avšak brzy na to přišli Turci, ostatky ukradli a spálili. Po příchodu do svatého monastýru Ostrog, se svt. Vasilije nejprve zastavil na úpatí samotné hory Ostrog, poté odešel do Horního Ostrogu, kde se usadil v jeskyni tohoto ctihodného starce Izaiáše. Od té doby se staral o svěřenou metropolii z tohoto místa.

Po dobu plných patnácti let, se nacházel v takovémto vyhnanství, o své stádo, se však pečlivě staral neustálými modlitbami a všenočním bděním před Pánem. Čas od času opouštěl monastýr a navštěvoval strádající lid, sdílel s nimi jejich strasti i neštěstí a posiloval jejich naději. Mnoho lidí se tehdy uchylovalo k zázračné síle jeho modliteb a už tehdy ho považovali za svatého a velkého přímluvce před Bohem. Když se vždy zvedaly další a další vlny nových pronásledování, přicházeli lidé houfně do monastýru Ostrog, aby od svatého získali duchovní i materiální podporu.

Metropolita Vasilije, však musel také zápasit se lstivostí, nepřejícností a zlobou místního knížete Raiča a jeho synů. Kníže a jeho synové, kradl majetky svým krajanům. Bylo mu málo to, co měl a chtěl ještě více, tak jak to činí všichni ti, co kradou. Dokonce vztáhl ruce i na majetek církve, na monastýr Ostrog. Odtud chtěl vyhnat svatého Vasilija. Vasilije, projevoval velikou trpělivost, nakonec však knížeti předpověděl, že pro zlo, které učinil on i jeho synové monastýru, jeho synové zahynou. Když se tak pak stalo, kníže učinil pokání a na přímluvy svatého Vasilija, mu Pán seslal potomstvo nové.

Neúnavný ve svém duchovním zápase a v modlitebním díle, kterými podporoval a posiloval víru mezi lidem, zesnul svt. Vasilije v pokoji v Pánu, 29. dubna / 12. května, roku 1671. Ve chvíli kdy zemřel, naplnilo jeho celu slovy nepopsatelné světlo a ve skále, u které předal svou duši Bohu, vyrostl prut vinné révy, přestože na tom místě nebylo žádné zeminy. U jeho hrobu, se udály mnohé zázraky divy, které neustávají do dnešních dnů.

Sedm let po svém zesnutí, se pak svatý Vasilije, zjevil představenému monastýru svatého Lukáše v Župe. Byl oblečený do biskupského roucha, v ruce držel kadidelnici a představenému přikázal, aby dal odkryt jeho hrob. Když tato slova svatý říkal, okuřoval přitom kadidelnicí, až z ní spadly na igumena uhlíky a ten se v tom okamžiku probudil. Spolu s bratřími, se pak vydal do monastýru Ostrog. Tam byl hrob svatého divotvůrce a jeho svaté ostatky, byly nalezeny netlené, voskové barvy, ze kterých se linula blahá vůně, připomínajíc vůni bazalky.

Ostatky svatého, byly poté uloženy do schrány v chrámu Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice, kde se jim mohou poutníci poklonit dodnes.

Tak jako už za svého života, nepoznal svatý klidu pokoje, tak i po jeho zesnutí, musely být jeho svaté ostatky, několikráte skrývány, aby byly ochráněny před Turky. Ve XX. století, v roce 1942, byl monastýr Ostrog zase bombardován Němci. Avšak díky ochraně svt. Vasilija, bomby které padaly, nijak neohrozily monastýrské budovy. Jeden granát, dokonce spadl přímo před vchod do světcovy jeskyně, kde byla vystavena kaple, ve které byly uloženy jeho ostatky. Granát, ale nevybuchl, rozpadl se na půl, místo kam dopadl, je možné vidět dodnes.

Svatý Vasilije je jedním z nejuctívanějších svatých srbského lidu, a proto jak v Srbsku, tak i v jiných zemích bylo na jeho počest postaveno mnoho chrámů.

Ostatky svt. Vasilija Ostrožského

Modlitba

Svatý otče Vasilije, pomocníku silný a ochránce milosrdný, vyslyš i nyní naše modlitby, slzy i povzdechy. Jako dobrý pastýř, který hledá ztracenou ovci a strádá pro ni, shromáždí nás, kolem své schrány a nauč nás tvými podivuhodnými poučeními, abychom tobě děkovali a Otce nebeského oslavovali. Naše duše, jsou zmítány neřestmi, avšak také pláčou v pokání, jako marnotratný syn, který žádal svého otce, aby mu odpustil a jako žena, která zhřešila, avšak vyznala své hříchy. Mnoho jsme zhřešili, zhřešili jsme vědomě i nevědomě, pyšnými myšlenkami a sobeckým srdcem, skutky a opomenutím toho, že jsme nečinili žádnou laskavost ani dobročinnost. Pohlédni tedy na nás, zraněné a škodolibostí znetvořené. Pohlédni na nás, oblaž a ulehči nám v našich bolestech a v utrpení duše, daruj nám ztracený pokoj, bratrskou lásku a nebeskou radost. Prosíme tě, přizvi všechny svaté rodu našeho, všechny svaté mučedníky, spravedlivé a ctihodné, a společně proste Pána, oslavovaného v Přesvaté Trojici, aby nám daroval odpuštění hříchů, a spasil nás před pekelnou propastí. Dej, abychom činili pokání. Abychom takto poučeni, mohli tebe velebit a s tebou oslavovat bezpočátečného Otce, spolu s jednorozeným Synem a životodárným Duchem, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

____________ 

¹ Monastýr Zavala. Monastýr zasvěcený Matce Boží, jejímu svátku Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice. Nachází se v eparchii Zachumsko-Hercegovinské a Primorské, Srbské Pravoslavné Církve u vesnice Zavala, v kantonu Hercegovina-Neretva, v dnešní Federaci Bosna a Hercegovina. Nachází se v údolí Popovo-Pole na úpatí hory Ostrog. Přesné datum založení monastýru není známo. Podle tradice, nechal první chrám na tomto místě postavit svatý apoštolům rovný císař Konstantin I. Veliký. První písemná zmínka o něm, pochází z roku 1514. V roce 1587 byl zde postaven nový chrám. V roce 1619 tento chrám jej vypsal ikonami Chilandarský mnich Georgije (Mitrofanović). V roce 1621, se stal v tomto monastýru, budoucí srbský svatý Vasilije Ostrožský, poslušníkem - novicem. V XVII. a na počátku XVIII. století, byl monastýr během turecko-benátských válek několikrát poškozen a v roce 1722 zničen. V XIX. století byl pak znovu obnoven igumenem Isaijem Šojićem. Během druhé světové války byl monastýr velmi poškozen ustašovci. Během války v Bosně a Hercegovině, v letech 1992 - 1995 se monastýr Zavala ocitl v bojové zóně, kdy všechny budovy monastýru, kromě chrámu, byly zničeny. V letech 2000-2002 byl pak monastýr zcela obnoven. Monastýrský chrám je od roku 2003 zařazen na seznamu národních památek Bosny a Hercegoviny.

² Monastýru Tvrdoš. Monastýr zasvěcený Matce Boží, jejímu svátku Zesnutí. Monastýr Srbské Pravoslavné Církve, blízko vesnice Tvrdoš, čtyři kilometry od města Trebinje. V tomto monastýru přijal mnišský postřih svt. Vasilije Ostrožský. Monastýr je také široce známý jako centrum výroby vína. Podle tradice, byl monastýr založen svatým apoštolům rovným císařem Konstantinem a jeho matkou svatou Helenou, ve IV. století. Na konci XIII. století, nebo na začátku XIV. století, byl pak obnoven svatým srbským králem Štěpánem Urošem II. Milutinem (v mnišství Theoktistem). Více jak 200 let, byl centrem Trebinjské metropolie. V roce 1667, byl velmi poškozen od zemětřesení, poté však byl znovu obnoven svt. Vasilijem Ostrožským. V roce 1694, během Velké turecké války, vyhodili monastýr do povětří Benátčané. Na počátku XVIII. století, pak došlo k několika pokusům o obnovu zničeného monastýru. Dnešní monastýrský chrám, byl postaven v roce 1928 zásluhou velkého ktitora Nikoly Runjevace, amerického rodáka z Trebinje a vysvěcen byl téhož roku na den svt. Vasila Ostrožského 29. dubna / 12. května, biskupem Zachumsko-Hercegovinským Jovanem a biskupem Zachumsko-Rašskym Nektarijem. Monastýr je dnes známý výrobou vína (zejména z místních odrůd Vranac a Žilavka) a vinnými sklepy, z nichž jeden pochází z 15. století. Ke konci roku 2016, byl zařazen do seznamu národních památek Bosny a Hercegoviny. Dne 6. března 2021 byl v kapli Vzkříšení Páně na hřbitově monastýru, pohřben biskup Zachumsko-Hercegovinský a Primorský (1992–1999) Atanasije (Jevtić). 

³ Pećská patriarchie. Je historiografický název pro Srbský patriarchát, tedy pro Srbskou Pravoslavnou Církev v období od roku 1346 do roku 1766. Jako místní církev měla titul patriarchátu a měla i autokefalitu. Sídlo bylo v Pećském monastýru, titul představeného byl, arcibiskup Pećský a patriarcha srbský.

⁴ Житија Светих. Април. Архимандрит Јустин Поповић 

⁵ Zachumská metropolie. Zachumská eparchie, byla založena v roce 1219, prvním srbským arcibiskupem Sávou. V témže roku, Srbská Pravoslavná Církev, získala autokefální status od Konstantinopolského patriarchátu. Jednalo se tedy o jedno z původních srbských pravoslavných biskupství. Jeho jurisdikce se rozkládala na historické oblasti Zachumlje a Travunija. Zachumlje nebo také Hum, je název pro srbský středověký region a stát (knížectví), který zahrnoval významné části horní (jižní) Dalmácie, přibližně od řeky Neretvy po město Dubrovník, se souvisejícím vnitrozemím a ostrovy.

 

⁶ Monastýr Ostrog - Манастир Острог. Mužský monastýr Srbské pravoslavné církve z XVII. století. Nachází se v Černé hoře v horách, 13 kilometrů od města Nikšić a 15 kilometrů od města Danilovgrad, ve výšce okolo 900 metrů nad úrovní moře. Byl založen v XVII. století. V monastýru se nachází ostatky zakladatele monastýru svt. Vasilija Ostrožského (♰ 1671). Monastýr Ostrog, se skládá ze dvou částí. Dolní monastýr, který byl založen v polovině XIX. století a sestává z mnišských cel a chrámu Svaté Trojice. V něm se také nachází ostatky svatého nového mučedníka Stanka, dvanáctiletého chlapce, kterému Turci odsekli jeho ruce poté, co v nich držel svatý kříž a nechtěl ho pustit. Horní monastýr, je pak od dolního monastýru oddělen cestou dlouhou okolo pěti kilometrů, která prochází skrze les. Horní monastýr, byl vystavěn ve skalním výklenku, ve výšce 900 metrů nad úrovní moře. Sestává ze dvou chrámů – Povýšení Svatého Kříže a Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice. Chrám Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice, je velmi malou kaplí, o rozměrech 3 x 3 metry a nachází se o něco výše na chrámem Povýšení Svatého Kříže. Právě v této kapli, prožil na patnáct let svt. Vasilije Ostrožský, v modlitbách. V tomto chrámu se dodnes nachází i divotvorné ostatky tohoto světce.

Monastýr Ostrog

Spálení ostatků svt. Sávy,

 prvního arcibiskupa srbského,

na Vračaru v roce 1594

památka 27. dubna / 10. května

Tělo světitele Sávy, prvního arcibiskupa srbského, který roku 1236 zesnul ve městě Trnovo, bylo v roce 1237, přeneseno z Bulharska do Srbska králem Vladislavem, synovcem svatého, do monastýru Mileševa¹.

V době tureckého útlaku a tyranie se srbský národ shromažďoval u svatých ostatků svého světce, aby u nich hledal a nacházel, útěchu a uzdravení. Ostatky svatého Sávy, byly pro Srby v pravdě nevyčerpatelným pramenem, všelikého šlechetného vzoru a příkladu, všeliké evangelní naděje, evangelní horlivosti, evangelní víry, lásky, naděje, radosti a posilnění.

Pokud srbská duše potřebovala lék na nějakou nemoc, našla jej u zázračných ostatků svého největšího světce a o vše pečujícího a starajícího se utěšitele. Pokud srbská duše potřebovala svatou sílu, která jistě zachraňuje před každým hříchem, každým utrpením, každým zlým duchem, čerpala tuto sílu ze svatého hrobu a svatých ostatků svatého Sávy. Pokud Srbové jako národ potřebovali nějakou pomoc, hledali a našli ji v Mileševu u svého nesmrtelného Svatého a zázračného Osvětitele. Pro každého Srba byl útěchou ve všech potížích, radostí ve všech bolestech, společníkem ve všech utrpeních, vysvoboditelem ve všech hříších, v každé smrti pak zachráncem a vzkřísitelem.

Tím vším byl pro Srby, v té největší možné míře svatý Sáva, zvláště pak, v době otroctví pod Turky, po rozpadu srbské říše na Kosovu v roce 1389.

V této temné a divoké době byl svatý Sáva se svými divotvornými ostatky v Mileševu, nejpřesvědčivějším zvěstovatelem evangelia, svědkem pravdy a spravedlnosti Kristovy, která se tolik projevila ve slavné minulosti Srbska. Věřící lid v něm viděl svou duši, své svědomí, svou víru, svou pravdu, svou spravedlnost, svou naději, svou svobodu.

Nesčetnými zázraky, které milostivě vyvěraly od svatých ostatků světitele Sávy, uzdravoval nejen tělesné, ale i všechny duševní neduhy a nemoci utrápených srbských duší a všeho srbského lidu. V něm měli Srbové neotřesitelnou a nesmrtelnou naději, že jednoho dne, je svatý Nesmrtelný z Mileševa osvobodí z tureckého otroctví. Proto za ním přicházeli z celé srbské země, k jeho svatému hrobu, aby se mu poklonili, aby byli od něj povzbuzeni, uzdraveni a tak skrze něj zbaveni, od všech možných těžkostí a potíží. A zázrak za zázrakem vzkřísil srbské duše ze zoufalství, slabosti a smrti.

Všichni spěchali ke svému milosrdnému utěšiteli a nade vším vítězícímu vzkřísiteli, spěchali za ním, se svými modlitbami, slzami, vzdechy, navštěvovali jeho svatý hrob a shromažďovali se kolem jeho divotvorných ostatků. A dostávalo se jim pravé a opravdové, vše utěšující pomoci.

Toto vše, však bedlivě sledovali Turečtí dobyvatelé. Před jejich vlastníma očima se od svatých ostatků světitele Sávy děly neobyčejné zázraky. A co více, mnoho muslimů ve svých nemocech přibíhalo ke svatému, který také jim činil zázraky, a také jim, se dostávalo zázračných uzdravení.

Toto vše, pak nakonec Turky podnítilo k tomu, aby se tohoto zázračného buditele a chrabrého povzbuzovatele srbského náboženského a národního vědomí, zbavili.

Bezprostředním důvodem, k zbavení se ostatků svt. Sávy, se pak také stalo povstání Srbů proti Turkům v Banátu v roce 1594 ². Tohoto povstání porobeného lidu proti tyranským Turkům se účastnili patriarcha Jovan Kantul z Peće, metropolita Visarion z Hercegoviny a zejména biskup Teodor z Vršace. Biskup Teodor vedl povstání Srbů v Banátu. Na svých vlajkách, měli povstalci vyobrazení svatého Sávy. Hlavním velitelem turecké armády, proti povstalcům byl Sinan Paša z Bělehradu, schopný voják, avšak nevzdělaný, pověrčivý a velmi krutý, který až k smrti nenáviděl křesťany. Dle jeho rozkazu, kdy potlačoval toto povstání, začalo od Turků, velké ničení chrámů, utrpení a zabíjení duchovenstva a křesťanů, v Srbské zemi a i v dalších krajích. Docházelo k nesčetným vraždám a zpustošení svatých monastýru.

Tehdy Sinan Paša, z obavy, že dojde k dalšímu povstání proti Turkům z Mileševa, kde spočívaly ostatky duchovního otce a vůdce srbské národa, nařídil, aby tělo svatého Sávy, bylo převezeno z Mileševa do Bělehradu a tam, aby bylo spáleno.

V čele turecké armády, která šla pro ostatky svatého Sávy, byl Ahmet Bey Oğuz. Turecké vojsko vtrhlo do Mileševa na Velký pátek roku 1594, там vše poničili, tělo svatého Sávy vzali ze schrány a přinesli je Sinan Pašovi do Bělehradu.

V sobotu 27. dubna 1594, dal Sinan paša spálit tělo svatého Sávy v Bělehradě na kopci Vračar. Tuto hroznou událost provázel pláč a nářek po celé srbské zemi. Jeden neznámý mnich tehdy napsal: „Ať je známo toto každému, když bylo Turky spáleno tělo svatého Sávy, arcibiskupa srbských a přímořských zemí v Bělehradě, byl velitelem vezír Sinan paša, který stál před vojskem…“.

Spálením svatých ostatků, však zlovolný a zlomyslný paša nespálil svatého, který před Božím trůnem na nebesích a na zemi v srdci a duši svého lidu zůstal naživu. „Sinan Paša vatru pálí, svatého Sávy tělo spálí, avšak nespálí nikdy, ani památku, ani slávu svatého Sávy!“ ³.

Takto se stal Bohonosný otec náš Sáva, apoštol a světitel Boží, ještě i po své smrti Kristovým mučedníkem.

Na místě, kde dal Sinan Paša spálit svaté ostatky svt. Sávy, dnes stojí monumentální chrám zasvěcený svt. Sávovy Srbskému.

Na přímluvy a modlitby svatých Tvých, Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi. Amen.

______

¹ Monastýr Mileševa - Манастир Милешева. Srbský pravoslavný monastýr, který se nacházejí poblíž města Prijepolje. Byl založen svatým králem Stefanem Vladislavem I. (památka 24. září / 7. října) v letech 1234 až 1236. Monastýrský chrám, má fresky od nejlepších umělců své doby, jednou z nejznámějších fresek, je pak tzv. Bílý anděla, zobrazení anděla u Kristova hrobu (Mat 28, 1 - 3). Monastýr Mileševa je považována za jedno z nejkrásnějších děl evropského umění středověku. Od roku 1237, až do roku 1594, se v monastýru Mileševa, nacházely svaté ostatky svt. Sávy I.

² Banátské povstání - Банатски устанак. Bylo jedno z prvních povstání Srbů proti Turecké nadvládě v roce 1594. S tímto povstáním je také spojeno, spálení svatých ostatků svt. Sávy Srbského I. v Bělehradě, na jaře roku 1594. 

³ Šestá sloka Hymny svatého Sávy, druhé čtyřverší.

 Svatý mučedník Simeon,

apoštol ze sedmdesáti, biskup jeruzalémský, příbuzný Páně (♰ 107)

památka 27. dubna / 10. května

Byl synem Kleofáše, mladšího bratra Josefa Snoubence ¹. V dospělosti na vlastní oči spatřil zázraky Pána našeho Ježíše Krista, uvěřil v něho a stal se jedním ze 70 apoštolů.

Svatý Simeon poté kázal Kristovo učení, poučoval o pravdách svaté víry a odsuzoval modlářství.

Po mučednické smrti svatého apoštola Jakuba (♰ 63), prvního jeruzalémského biskupa, zvolili jeruzalémští křesťané, na jeho místo svatého apoštola Simeona.

Jeruzalémské Církvi, sloužil po dobu čtyřiceti let a učinil mnoho práce na Kristově vinici a v šíření blahé zvěsti Evangelia.

Za vlády císaře Trajána (Marcus Ulpius Traianus 98-117), byli římským místodržitelem Atticusem pronásledováni nejen křesťané, ale také všichni potomci Davidovi.

Tehdy bylo nějakými heretiky místodržiteli oznámeno, že svatý Simeon pochází z rodu krále Davida a vyznává křesťanskou víru.

Svatý Simeon byl uvězněn a po mnoho dní byl vystaven mučení. Simeon však projevil takovou odvahu, že místodržící a spolu s ním i celý jeho doprovod nemohli pochopit, jak může stařec snášet taková muka. Přesto byl Simeon nakonec odsouzen ke smrti ukřižování.

Svatý byl kvůli tomu naplněn radostí, neboť se stal hodným toho, aby napodobil svého Učitele v jeho smrti. Takto svatý Simeon vystoupal na nebe, kde obdržel vítěznou korunu mučedníka.

__

¹ Takto o tom píše Eusebius Pamphili (Eusebios z Kaisareie), ve svých Církevních dějinách, v knize 3, kapitola 11.