Ctihodný starec Porfýrios Kavsokalyvita

(památka v den jeho zesnutí 19. listopadu / 2. prosince)

Ctihodný starec Porfýrios Kavsokalyvita se narodil 7. ledna roku 1906 ve vesnici Svatý Jan (Άγιος Ιωάννης) v provincii Evia (Εύβοιας), na ostrově stejného jména Evia (Ostrov Evia, starořecky Euboja, je po Krétě druhým největším ostrovem v Egejském moři). Evangelos Bairaktaris, jak znělo světské jméno starce, vyrůstal v rodině zbožných rodičů Leonida a Heleny. Jeho otec byl žalmistou v místním chrámu a osobně se znal se svt. Nektáriem Eginským (památka 9. / 22. listopadu). Rodiče byli chudými zemědělci a často měli problémy s obživou. Tatínek Evangelose byl proto nucen odjet za prací do Ameriky, kde pracoval na stavbě Panamského průplavu. Malý Evangelos se narodil jako čtvrté z celkem pěti dětí rodu Bairaktarisů a již jako malý chlapec musel tvrdě pracovat. Sotva ukončil první třídu základní školy, začal pást na horách ovce. Bylo mu teprve osm let, když byl poslán za prací k příbuzným, kteří vlastnili obchod v athénském přístavu Pireu.

V roce 1918 si mladý Evangelos přečetl život ctih. Jana Chýšníka – Kalyvita (památka 15. / 28. ledna), a od toho okamžiku se osobně nadchl pro život tohoto ctihodného muže, takže sám zatoužil stát se mnichem, a tajně proto opustil práci v obchodě a odjel do Zahrady Přesvaté Bohorodice, jak se říká Svaté Hoře Athos. Tam byl přijat do Skitu Sv. Trojice (také se nazývá Kavsokalyvia), do Kelie sv. Georgia Kavsokalyvita, kde žil jako poslušník dvou starců, bratrů Pantelejmona, jenž byl současně jeho duchovním otcem, a Joanikia. Zde strávil 6 let svého mladického života. S velkou láskou a duchem odevzdanosti se podřizoval duchovním radám svých starců, kteří byli, jak často říkával, velmi přísní. Zde přijal také postřih malé schimy se jménem Nikita. Po dalších dvou letech přijal i velkou schimu.

Roku 1924 mladý mnich Nikita vážně onemocněl, a jeho starci ze skitu mu přikázali, aby opustil Svatou Horu a odjel se léčit se svou nemocí. Po nějakém čase se uzdravil, a jelikož se již cítil lépe, ihned, jakmile to bylo možné, se vrátil zpět na místo svého postřihu a pokání.  Jeho nemoc však o sobě brzy dala znovu vědět a vrátila se zpět. Když starci viděli, že svatohorské podnebí může jejich poslušníkovi uškodit a dokonce ohrozit jeho život, rozhodli se poslat Nikitu zpět na léčení.

Po svém návratu ze Svaté Hory žil mladý Nikita v monastýru Levkon, zasvěceném sv. Charalampiovi. V roce 1926 se setkal s krajanem, arcibiskupem sinajským Porfýriem (Pavlinosem), který byl nadšen jeho duchovními dary a mladého mnicha rukopoložil na presbytera a pojmenoval ho po sobě novým jménem – Porfýrios.

Na tomto místě se starec ve svých pouhých 22 letech stal i zpovědníkem. Další tři roky svého života prožil v opuštěném klášteře svt. Nikolaje na Evii. V roce 1940, před započetím 2. světové války, se přestěhoval do Athén, kde působil jako kněz a duchovní při chrámu sv. Gerasima na Athénské poliklinice. Jak sám vyprávěl, prožil zde dlouhých 33 let, které uplynuly jako jeden den, v neustálé péči o duchovní zdraví svých pacientů, kterým den co den poskytoval útěchu v jejich nemoci. Během té doby pomohl starec Porfýrios tisícům lidí najít vnitřní klid, obdržel i dar uzdravování a léčení mnoha nemocí.

Tak od roku 1955 žil na předměstí Athén, staral se o kousek zemědělské půdy a nadále vykonával své kněžské poslání. V létě v roku 1979 začal pracovat na uskutečnění svého dlouholetého snu - založení kláštera Proměnění Páně, nedaleko Athén. Přestože byl již velmi nemocen a téměř oslepl, na sklonku svého života, v roce 1990, se tento sen stal skutečností. Do tohoto monastýru za otcem Porfýriem každý den přicházelo velké množství lidí nejen z Atén, ale i z celého Řecka a ze zahraničí, aby jim poskytl duchovní radu, pomoc a aby vykonal svatou Tajinu zpovědi.

V posledních letech svého života se starec Porfýrios pomalu připravoval na svůj odchod k nebeskému Otci. Zanedlouho do své smrti mu bylo zjeveno o jeho blízkém skonu, a on si velmi přál vrátit se zpět na Svatou Horu Athos, do prostředí své milované Kavsokalyvie, aby odevzdal svoji duši Kristu tam, kde dříve tiše žil, ukryt před světem. Jeho blízcí často slyšeli, jak praví: „Snažím se, abych aspoň nyní, když jsem zestárl, mohl na své Hoře zemřít.“

A vskutku, časně zrána 2. prosince 1991 odevzdal ctihodný starec Porfýrios ve své kavsokalyvitské kelii svoji smířenou duši Pánu, nepřestávaje opakovat slova Kristovy velekněžské modlitby: „Aby všichni byli jedno…,“ slova, která tolik miloval a která často opakoval.

27. listopadu roku 2013 vyslyšel Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu hlas pravoslavného lidu a přijal rozhodnutí o svatořečení starce Porfýria (Bairaktarise). Den památky ctihodného starce Porfýria byl stanoven na 2. prosince, v den jeho zesnutí.

 Ctihodný otče Porfýrie, pros Boha za nás!

 

Boží péče

„Bůh je láska,“ zdůrazňoval otec Porfyrios. „Není pouze nečinným pozorovatelem našeho života. Pečuje a zajímá se jako Otec o nás, ale ponechává nám svobodu. Když se svěříme do Boží péče a budeme věřit, že nás Bůh provází a poroučíme se do jeho lásky, stále budeme prožívat jeho přítomnost. Nebudeme se nikdy bát, že šlápneme vedle…

O vše kolem nás Bůh pečuje. Podívejte se na borovice! Koli asi má každá jehliček? Můžete je spočítat? Bůh ví, kolik jich je, a žádná nespadne bez jeho vůle. Tak jako vlasy na tvé hlavě, všechny má spočítané. Pečuje i o ty nejmenší potřeby našeho života, miluje nás a chrání nás.

Žijeme však v bez vědomí této Boží starostlivosti. Bůh jedná skrytě. Nemůžeme chápat jeho působení… Kdo Bůh je, v podstatě nikdy nepoznáme. Nevyzpytatelné jsou Boží úmysly, nemůžeš je vynést na světlo:

Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. (Prorok Izajáš, 55, 8 - 9).

Když nám Bůh daruje charisma pokory, tehdy všechno vidíme a cítíme. Jasně přebýváme v Bohu. Bez pokory nevidíme nic. Naopak se svatou pokorou vidíme všechno a radujeme se ze všeho. Žijeme v Bohu, nosíme v sobě ráj, jímž je samotný Kristus… Bože můj, jsi všude přítomen a vidíš všechno, co dělám. Provázíš laskavě každý můj krok.

Řekněme spolu s králem Davidem: Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. (Žalm 139, 7 - 10). Nestačí to však jen znát. Velmi nás to posílí a potěší, když tomu věříme, když to žijeme a sdílíme.

Z knihy: OTEC PORFYRIOS 

Ctihodný Job Počájevský, divotvůrce

(Památka se připomíná třikráte v roce 6. / 19. května v den spravedlivého Joba Mnohostrádajícího, 28. srpna/ 10. září v den odkrytí ostatků a 28. října/ 10. listopadu v den zesnutí) 

Ctihodný Job Počájevský, divotvůrce, se narodil okolo roku 1551 v Pokutí ¹ na Haliči, zbožným rodičům, jeho světské jméno bylo Jan Železo. Už jako desetiletý chlapec odešel do Ugornickému monastýru Proměnění Páně ², když mu bylo dvanáct let, přijal mnišský postřih se jménem Job. Když dovršil třiceti let, byl rukopoložen na jeromonacha, poté přijal velkou schimu ³ se jménem Jan (Иоанн).

Na prosbu knížete Konstantina Ostrožského ⁴, byl převeden do Dubenského monastýru svatého Kříže, který se nacházel na jeho pozemcích, tam prožil více než dvacet let jako představený monastýru. Jako igumen, neustále konal misijní činnost, i za jeho přispění, byla v typografii knížete Konstantina, Ivanem Fjodorovim vytisknuta Ostrožská Bible ⁶ (první úplná slovanská Bible). Pod jeho vedením, byly uskutečňovány překlady Otců Církve. Nelibost s jeho misionářskou činností ze strany římských katolíků a uniatů a zároveň touha po tiché modlitbě v samotě, byly příčinami toho, že okolo roku 1604, odešel k Počájevské hoře ⁷, kde hledal osamocené místo, dobré k duchovnímu životu. Nakonec se usadil v jedné jeskyni Počájevské hory, kde oslaboval své tělo půstem a bděním, svou duši pak posiloval neustálou modlitbou.

Když mniši Počájevského monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice, viděli zbožnost a mnišské ctnosti ctihodného Joba, po mnohých a dlouhých prosbách jej uprosili, aby přijal igumenství v jejich monastýru. V monastýru zavedl Job kinovii – tj. společný způsob monastýrského života ⁷ . Při jeho igumenství, započala velká výstavba v monastýru: byly postaveny nové monastýrské hradby, chrám Svaté Trojice a poté šest dalších chrámů. Ctihodný Job nadále pokračoval ve své misijní práci a založil Počájevskou typografii. Také nepřestal s prací psaní děl obhajující a chránící pravoslaví. Jeho neznámějším dílem je Kniha Joba Železa, igumena Počájevského, vlastní rukou napsána (roku 1884 vydaná pod názvem Včela Počájevská) ⁹ .

Jako igumen, byl mírný a laskavý k bratřím, sám byl příkladem pracovitosti, byl známy svou láskou k sadařství, velmi rád sázel a pěstoval ovocné stromy. Vždy také přijímal aktivní účast v obraně Pravoslaví a ruské národnosti, v tehdejších těžkých okolnostech. Zúčastnil se Kyjevského Sněmu roku 1628, který odsoudil unii a ustanovil, pevně se držet Pravoslaví. Pod usnesením Sněmu je jeho podpis – Jan Železo, igumen Počájevský.

Ctihodný Job vedl surový a vůči sobě velmi odříkavý mnišský život, do své jeskyně na Počájevské hoře se zavíral na tři dny, někdy na celý týden. Ježíšova modlitba «Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou», byla neustálou prací jeho mírného a pokorného srdce. Podle svědectví sestavitele života ctihodného Joba a zároveň i jeho učedníka mnicha Dositeje, jedenkráte v čase jeho modlitby, byla jeskyně ozářena nebeským světlem.

21. října 1651 měl svatý vidění o svém blízkém zesnutí. 28. října poté co ještě odsloužil svatou liturgii, tiše odešel k Hospodinu. Zesnul ve svých sto letech, roku 1651, z toho padesát let moudře vedl jako igumen Počájevský monastýr. Byl pohřben blízko jeskyně, kde vedl svůj odříkavý život. Nad jeho hrobem, často viděli podivuhodnou jasnou záři. Sedm let po svém zesnutí, se svatý Job třikráte zjevil, Kyjevskému metropolitovy Dionýsiju (Balabanu) a řekl mu, že přišel čas odkrýt jeho svaté ostatky. Poté roku 1659, byly ostatky ctihodného otce Joba vyzdvihnuty a odkryty. 28. srpna roku 1659, byl ctihodný Job svatořečen, jeho ostatky byly přeneseny do chrámu Svaté Trojice. Od nich vzešlo mnoho uzdravení a divů.

V roce 1675 po modlitbě ctihodného Joba, spasila Matka Boží Počájevský monastýr. To bylo v čase Zbaražské války a pluky, které sestávaly z Tatarů, pod vedením chána Hurredina, se dostaly až k Počájevské Lávře a obklíčily ji ze tří stran. Nad Počájevskou horou, se zjevila se Matka Boží, která držela nad Počájevem omofor ¹⁰ a tak pokrývala svojí mocí, svůj monastýr. Kolem Matky Boží bylo množství andělů ve vojenských stejnokrojích, s plamennými meči v rukou, spolu s anděly, tam byl i ctihodný Job, který se nacházel v blízkosti Matky Boží, skláněl se před ní a prosil o záchranu monastýru. Tatarům se zdálo, že nebeské vojsko na ně útočí, začali proto vystřelovat ze svých luků na Boží Matku, anděly a ctihodného Joba. Šípy, které stříleli, se, ale obraceli a vraceli nazpět, zraňujíce tak ty, kteří šípy vypustili. Útočníky zachvátil zmatek, začali ve strachu utíkat. Obránci Počájeva, mohli poté vyjet z opevnění monastýru a konečně nepřátele porazit, někteří z nepřátel otřeseni tím co viděli, přijali svatý křest, někteří se dali postřihnout na mnichy. Tataři a Turci, kteří se zúčastnili této bitvy, ještě dlouho poté, nemohli zapomenout na tuto porážku.

Na počátku osmnáctého století roku 1720, přišlo nejsmutnější období pro Počájevský monastýr, neboť byl vzat pravoslavným a usídlili se v něm uniatští baziliánští mniši. Roku 1831, z rozhodnutí cara Mikuláše I. Pavloviče, byl monastýr znovu navrácen pravoslavným.

Památka ctihodného Joba, se slaví třikráte v roce – 6. / 19. května v den spravedlivého Joba Mnohostrádajícího, 28. srpna / 10. září v den odkrytí jeho ostatků a 28. října/ 10. listopadu v den jeho zesnutí.

I v naše dny přečestné ostatky, ctihodného otce našeho Joba, vydávají mnohé zázraky a divy, ve slávu Trojjediného Boha, Jemuž náleží všeliká sláva, čest a klanění, Otci i Synu i Svatému Duchu, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

Ostatky ctihodného Joba Počájevského

¹ Pokutí – Покуття - je historické území na západní Ukrajině - jihovýchodní část Haliče, při hranicích s Bukovinou. V současnosti tvoří jihovýchod Ivanofrankivské oblasti.

² Ugornický monastýr Proměnění Páně, se nacházel v Ternopilské oblasti, mezi městem Terebovlja a vesnicí Podgora. Rozkládal se na hranicích Haliče a Bukoviny, na břehu řeky Seret. Dnes již neexistuje, zbyly jen jeho rozvaliny.

³ Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby.

Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení.

Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický.

⁴ Kníže Konstantin Konstantinovič Ostrožský (1526 - 1608) byl hlava rodu Ostrožských, starosta Vladimirský a maršálek Volyňské země, vévoda kyjevský. Mladší syn velikého hejtmana litevského, knížete Konstantina Ivanoviče Ostrožského (1460 - 1530). Založil Ostrožskou typografii, horlivý stoupenec a ochránce pravoslavné víry.

⁵ Ivanem Fjodorov (1520 - 1583) jeden z prvních ruských knihtiskařů, vydavatel první tištěné knihy (Apoštol) na území Ruského carství, byl diákonem.

⁶ Ostrožská Bible – první dokončené vydání Bible v církevně slovanském jazyce. Byla vydána v Ostrogu (město v Rovenské oblasti, rozkládá se v severozápadní části Ukrajiny při hranicích s Běloruskem), prvním ruským knihtiskařem Ivanem Fjodorovym, roku 1581 za pomoci knížete Konstantina Ostrožského, s požehnáním igumena Joba.  Vydání, bylo připraveno společným úsilím skupiny vzdělanců, shromážděných okolo Ostrožské školy (akademie).

⁷ Podle tradice, na Počájevské hoře (Ternopilská oblast, Ukrajina) byly založen první monastýr, mnichy z Kyjevo – Pečerské Lávry, kteří utekli před nájezdy Tatarů kolem roku 1240. První datovaná zmínka je z roku 1527. Roku 1597 mnišské společenství Počájevské hory získává v dar od místní velkostatkářky Anny Gojské, velké pozemky a usedlosti a hlavně také divotvornou ikonu Matky Boží – nazvanou Počájevská.

⁸ Kinovia - Κοινοβιος – společný život, spolužití;  mniši v monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru a vše je společné. Práce mnichů v monastýru není placená, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví, ani na vlastní majetek, včetně práv darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch; první takovýto monastýr byl založen ctih. Pachomijem Velikým okolo roku 318.

⁹ Včela Počájevská – rukopis knihy ctihodného Joba, v sobě obsahuje výklad učení Pravoslavné Církve, začínajíce od dogmatu Přesvaté Trojice a Božství Ježíše Krista, končíce učením o ikonách, chrámech, o mnišství, o boji s vášněmi atd. Tato kniha, jako i další knihy ctihodného Joba, je napsaná čistě církevně slovanským jazykem.

¹⁰ Z řečtiny: nošený, nosící se na ramenou; součást bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými na něm kříži, symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje, připomíná také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí, podobně jako evangelní Dobrý Pastýř (Kristus), který naleznuvší ztracenou ovci odnesl ji domů na svých ramenou.