Ctihodný Botulf, igumen z Iken (♰ 680)

památka 17. / 30. června

Ctihodný Botulf (Botolph, Botulph), se narodil v Anglii, ve vznešené východo anglické rodině, bratrem mu byl svatý Adulf ¹. Pokřtěn už byl v dětství a pravděpodobně byl duchovním žákem irského osvětitele britských ostrovů, ctihodného Furseyho ², který se kolem roku 613 usadil ve východní Anglii. Botulf byl zřejmě od něj postřižen na mnicha v monastýru na hradě Burgh, který se nacházel v severním Suffolku.

Společně se svým bratrem Adulfem, pak opustili svou vlast a přeplavil se na území dnešní Belgie, aby se tam oba zdokonaloval v křesťanském životě odříkání a šířil blahou zvěst Kristova evangelia. Svatost jejich života, se rozšířila, svatý Adulf, byl zvolen za biskupa a svatý Botulf se po nějakém čase, vrátil do své vlasti.

Ctihodný následně hodně cestoval, pobýval v severní Francii a poté v Sussexu. Po svém návratu do Anglie pravděpodobně navštívil Northumbrii a současné hrabství Shropshire a také strávil nějaký čas v Lincolnshire, v dnešním městě Boston, jehož hlavní chrám města, nese i jeho jméno a je po něm zřejmě pak také pojmenováno i město samotné ³.

Poté se vrátil do východní Anglie a v roce 654 začal budovat monastýr v Iken, který se nachází nedaleko města Aldburgh na pobřeží Suffolku. Iken, odlehlé místo na jižním břehu klikaté delty řeky Alda, se pro monastýr hodil. Kostel, který se dodnes, na tomto místě nachází, nese stále jméno po ctihodném Botulfovi.

Na tomto místě, stejně jako i mnozí před ním, však ponejprv, musel čelit mnohým útokům od nepřítele našeho spasení a jeho služebníků, které zahnal znamením svatého kříže.

Následně, kolem sebe shromáždil společenství mnichů, kteří kdysi pustou a bažinatou oblast obdělávali a proměnili ji v úrodná pole. Igumen Botulf, jehož skutky a činy se nikdy neodchylovaly od slov v jeho kázáních, byl velmi ctěn pro mnohé zázraky, stejně jako pro svatost svého života, dar proroctví a lásku k chudobě.

Využil obrovské sítě řek, které pokrývaly Zemi Východních Anglů, a podél těchto řek se plavil a takto šířil blahou zvěst po této zemi, zejména v Suffolku, ale také v Essexu a Kentu. Ke ctihodnému, který proslul svatostí svého života a mimořádnou učeností a naplnění blahodatí Svatého Ducha, poté přicházelo za radou mnoho mnichů z celé země.

Znaven břemenem starosti a povinností, ctihodný igumen Botulf, zesnul v Pánu 17. června okolo roku 680. Pohřben byl v jednom z chrámů monastýru, který založil. Hned po své smrti, byl ctěn jako svatý.

Sláva o ctihodném se rychle šířila po celé Anglii, kdy nejméně 64 starobylých chrámů, bylo zasvěceno památce tohoto světce. Přestože většina těchto chrámů, se nacházela ve východní části Anglie, chrámy zasvěcené jemu se nachází i ​​v dalších částech země, možná na památku jeho misionářských cest. Pozoruhodné je pak například i to, že uvnitř všech čtyř městských bran Londýna byly kaple zasvěcené ctihodnému Botulfovi.

Svatý Botulf je považován za ochránce poutníků, cestovatelů a obchodníků a jeho jméno je připomínáno v modlitbách za příznivé počasí a bohatou úrodu.

Monastýr v Iken, byl zničen v době vpádu Normanů v IX. a na začátku X. století. V druhé polovině X. století, pak svt. Ethelwold, biskup z Winchesteru (♰ 984), nalezl ostatky svatých Botulfa a jeho bratra Adulfa.

Sláva ctihodného, se dokonce rozšířila daleko za hranice země, zejména do Holandska, severního Německa a Dánska, a v XI. století dosáhla jeho úcta i Kyjeva.

V církevněslovanské písemné tradici je ctihodný Botulf zmíněn spolu s dalšími západními světci v modlitbě ke Svaté Trojici, rozšířené v ruských spisech z XIV. – XVI. století. Vznik této modlitby, pak někteří badatelé (Alexej Sobolevskij, či novodobí čeští filologové) datují až do XI. století a spojují ji, se Sázavským klášterem (viz Otazníky kolem církevněslovanské Modlitby k sv. Trojici a českých vlivů na literaturu Kyjevské Rusi - Václav Konzal 1991).

____________

 

¹ Svt. Adulf z Maastrichtu (♰ 680). Společně se svým bratrem Botulfem, opustil svou vlast a přeplavil se do Belgie, aby se zdokonalil v křesťanském životě. Svatost života těchto bratrů, se poté rozšířila po celé zemi. Svatý Adulf, byl zvolen za biskupa, svatý Botulf se vrátil do své vlasti, kde založil monastýr, ve kterém shromáždil mnoho bratří. V jejich vlasti byla ctěna jejich památka společně 17. / 30. června.

 

² Ctihodný Fursey Irský (♰ 650). Památka 16. / 29. ledna. Byl irský mnich, který udělal mnoho pro nastolení křesťanství na Britských ostrovech, zejména pak ve východní Anglii. Poté, co založil klášter v Rathmat v Irsku, odešel do Anglie, kde založil další monastýr na hradě Burgh v Suffolku. Nakonec odešel do Francie, kde založil monastýr v Lagny u Paříže (Lagny-sur-Seine). Pohřben byl v Pikardii. Ctihodný Fursey se proslavil zejména svým kázáním, jeho život byl známý také pozoruhodnými zjeveními, kterých se mu od Boha dostalo.

 

³ Boston. Boston je město a malý přístav v Lincolnshire, na východním pobřeží Anglie. Nejviditelnějším znakem města je kostel svatého Botulfa - Botolpha, viditelný v rovné krajině Lincolnshire na kilometry daleko. Pojmenování města Boston pak bývá spojováno se St. Botolph's Town  - městem sv. Botolpha, nebo také se St. Botolph's stone - kamenem sv. Botolpha.

Památka dvě stě dvaceti dvou

nových mučedníků čínských (♰ 1900)

památka 10. / 23. června a 11. / 24. června

Tito svatí noví mučedníci čínští, přijali smrt pro Krista, na přelomu května a června roku 1900, během Boxerského povstání ¹, které tehdy zachvátilo Čínu.

Na konci XIX. století, existoval v Číně tajný spolek bojových umění s názvem I-che-tchuan, neboli „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“, jehož členové byli Evropany nazýváni „boxeři“. Především pak v roce 1900, započalo toto hnutí, s podporou císařovny vdovy Cch’-si, známé svým odporem k cizincům, s pronásledováním křesťanů. Evropany, pak bylo toto nazváno Boxerským povstáním. Křesťané byli považováni zodpovědní za všechna neštěstí, která tehdy postihla Čínu.

10. června bylo v ulicích Pekingu přečteno provolání, které vyzývalo k vyhlazení křesťanů a hrozilo trestem těm, kteří by se je jen odvážili skrývat. Další noc členové organizace pochodovali se zapálenými pochodněmi všemi čtvrtěmi města. Všichni pravoslavní křesťané, které I-che-tchuan mohl najít, byli následně zadržováni ve svých domovech a mučením nuceni k tomu, aby se zřekli víry v Krista.

Mnozí věřící tato hrozná mučení nevydrželi, a aby si zachránili život, zapálili kadidlo před modlami a odřekli se tak od Krista. Mnozí jiní, však svou víru odvážně vyznávali a snášeli kvůli tomu, strašná mučení. Těmto, pak „Boxeři“ vypálili domy, vyvedli je ven z města, kde byli v pohanském chrámu opětovně mučeni a nakonec zabiti. Byla jim rozpárána břicha, usekány hlavy, nebo byli vhozeni do ohně.

Takto, s modlitbou na rtech, zemřel například učitel náboženství Pavel Wang Wen. Učitelka Ruské Duchovní misie Ia Wen, byla dvakrát mučena, vždy přitom vyznávala svou víru v Krista. Osmiletému chlapci Janovi, usekli ruce a pořezali hrudník. Když se ho mučitelé zeptali, zda ho to bolí, odpověděl: „Není těžké trpět pro Krista.“ „Boxeři“ poté Janovi usekli hlavu a jeho ostatky spálili v ohni.

Otec Mitrofan Chang Yangji, první čínský kněz, který byl roku 1882 rukopoložen svt.Nikolajem, arcibiskupem japonským (♰ 1912) a, který neúnavně sloužil v Ruské Duchovní misii ² po dobu patnácti let, byl zabit spolu s většinou sedmdesáti křesťanů, žen a dětí, kteří se ukryli v jeho domě poté, co byly zapáleny budovy Ruské Duchovní Misie. Když přišli „Boxeři“ k otci Mitrofanovi a našli ho sedící na nádvoří domu, rozbodali mu jeho hruď noži. Jeho ženě Taťáně a třiadvacetiletému synovi Izajášovi, byly setnuty hlavy. Když byl mučen otec Mitrofan Chang Yangji, byly jeho druhému synovi, sedmiletému Janovi, uříznuty prsty u nohou, nos a uši. Když ho mučitelé nazvali synem démona, odpověděl: „Jsem věřící v Boha, a ne učedník démonů!“ Izajášova snoubenka, devatenáctiletá Marie Shuan, přišla do domu otce Mitrofana, protože se rozhodla zemřít společně s rodinou svého snoubence. Když „Boxeři“ začali obkličovat dům, pomáhala ostatním uniknout přes zeď. Poté dívka, sama odvážně předstoupila před obléhatele domu a obvinila je ze zločinů a z vražd nevinných lidí. „Boxeři“ se ji pro její smělost neodvážili zabít, poranili jí však ruce a nohy. Když „boxeři“ odešli, byla tato křesťanka přemlouvána, aby i ona rychle utekla, ona však odpověděla: „Narodila jsem se u chrámu Přesvaté Bohorodice a zde i zemřu!“ a zůstal tam, kde byl chrám. Také tam brzy přišli vojáci a rebelové, a tato odvážná žena, tak zemřela jako mučednice.

Mezi těmito blaženými mučedníky, byli i potomci obyvatel ruského Albazina, kteří v roce 1685 přinesli světlo Kristova učení do Pekingu. Kliment Kui-Kin, Matouš Hai-Tsuan, jeho bratr Vít, Anna Chui a mnoho dalších křesťanů, kteří se nebáli těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou (Mat 10,28), odvážně vyšli vstříc mukám i smrti a modlili se k Pánu, aby osvítil jejich pronásledovatele a odpustil jim hříchy.

V roce 1901, kdy bylo podle svědectví příbuzných, sousedů a očitých svědků možné sestavit seznam těch, kteří zahynuli a zapsat také okolnosti jejich smrti, bylo zapsáno na 222 čínských mučedníků ³. Téhož roku, pak tento seznam, zaslal archimandrita Inokentij (Figurovskij) Posvátnému synodu se žádostí o připočtení těchto nových mučedníků Ruskou pravoslavnou církví do zástupu svatých. Nejvyšším dekretem Posvátného synodu č. 2874 z 22. dubna 1902, pak bylo ustanoveno činit památku těchto Nových Čínských mučedníků, ve dnech 10. / 23. a 11. / 24. června.

Ostatky svatých mučedníků, byly potom všem postupně shromažďovány na jednom místě v roce 1903, kdy se poprvé konala památka ke cti těchto čínských mučedníků. Jejich svaté statky byly uloženy v kryptě nově postaveného chrámu k jejich památce, v Pekingském chrámu Všech svatých mučedníků, na hlavním místě Duchovní misie v Pekingu. Mnohé z těchto ostatků, se zjevily netlenými.

V kryptě tohoto chrámu, ostatky spočívaly až do roku 1956, kdy při přestavbě Pekingu a výstavbě nového komplexu budov pro tamní velvyslanectví SSSR, byly ostatky mučedníků znovu pohřbeny a uloženy do země, na ruském hřbitově za bránou Andingmen. Následně byl však na místě tohoto hřbitova vybudován park Jezero mládeže, jehož třetinu zabírá umělá nádrž.

Většina ostatků nových mučedníků čínských, která byla znovu pohřbena na tehdejším ruském hřbitově, tak dnes leží na dně této vodní nádrže.

Radujte se přeslavní mučedníci Čínští, 

kteří jste jako hvězdy jasné, na Východě zazářili!

Tropar hlas 4.

Dvě stě dvacet dva tvých mučedníků, Pane, kteří v království Čínském zazářili, držíce jako štít Kristovu víru, nesklonili se před modlami. Strašné muky a smrt proto přijali od svých krajanů, skrze ústa dítěte mučedníka přitom pějíce: utrpení za Krista neměníme za nic, pro život dočasný, neboť si přejeme získat, život věčný.

_______________

¹ Boxerské povstání (1899 – 1901). Boxerské povstání, nebo také Povstání hnutí Yihetuan, bylo proticizinecké, protikoloniální a protikřesťanské povstání v Číně v letech 1899 a 1901, ke konci vlády dynastie Čching. Nejdůležitějším z hnutí, které povstalo proti kolonizaci Číny, se jmenovalo I-che-tchuan, neboli „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“. Odtud byl odvozen i název „Boxerské povstání“. Mnoho jejích členů praktikovalo čínská bojová umění, která v té době byla pojmenována jako „čínský box“, odtud i název Boxerské povstání.

² Ruská duchovní misie v Pekingu. Církevně-politické zastoupení Ruské pravoslavné církve a státu, které existovalo v Pekingu v období od 17. až do 20. století. První svědectví o pravoslavných v Číně pochází z roku 1685. A již na počátku XVIII. století byla dekretem cara Petra Velikého založena v Pekingu Ruská Duchovní misie. Na začátku XX. století čítala pravoslavná církevní obec v Pekingu několik stovek lidí. Téměř všichni, však byli umučeni během povstání boxerů proti zahraničnímu vměšování do čínské ekonomiky, domácí politiky a náboženského života v letech 1899 a 1901. V roce 1902, byla ustanovena Pekingská eparchie (čínsky 北京教区). Kanonické, strukturální a teritoriálně-administrativní rozdělení Čínské pravoslavné církve, která byla činná v letech 1902-1966. Po zesnutí biskupa Pekingského a Čínského Vasilija Yao († 1962) nebyla biskupská katedra v Číně již obsazena. 

³ Seznam pravoslavných křesťanů zabitých v Číně v roce 1900 (sestaven podle svědectví příbuzných těchto zabitých křesťanů, sousedů a očitých svědků):

Seznam jmen mučedníků rusky

Seznam jmen mučedníků anglicky

Pronásledování a mučení pravoslavných křesťanů, 

během Čínské kulturní revoluce ¹

V roce 1966 během tzv. Čínské kulturní revoluce, vtrhly ráno 23. srpna, Charbinské Rudé gardy ², s bubny, křikem a tancem, do chrámu svatého Mikuláše v Charbinu ³. Věřící, kteří rychle přiběhli do svého chrámu, uviděli jak chrám, tak i chrámové nádvoří, je zcela naplněno stoupenci Rudé gardy.

Někteří z nich vylezli na střechu katedrály, aby tam umístili rudé prapory, jiní pak vynášeli z chrámu svaté ikony, chrámové korouhve a liturgické nádoby, které házeli do obrovských ohňů před chrámem. Na těchto ohních byly spáleny všechny ikony tohoto katedrálního chrámu, včetně i velké svatyně města - divotvorného obrazu svatého Mikuláše, který se dříve nacházel v kapli na městském nádraží.

Stejně, byly spáleny také ikony z chrámů svatého Alexeje a Matky Boží v čest její ikony Iverské. Během pálení ikon Rudé gardy zvonily na chrámové zvony po dobu tří dnů. V některých parcích a dělnických klubech, pak byly další ikony „vystaveny“ pro jejich veřejné znesvěcení.

24. srpna začala demontáž střechy a stěn katedrály. Nejprve pomocí požárních žebříků rozebrali hlavní střechu a poté okolní střechy a kopule chrámu. Poté přistoupili k boření dřevěných stěn chrámu.

27. srpna, v předvečer svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, nezbylo z katedrálního chrámu, už nezbylo nic, kromě jeho základů. Na místě zbořeného chrámu, pak byl postaven vysoký pomník věnovaný „Bojovníkům kulturní revoluce“.

Poté, co byl uzavřen chrám Matky Boží v čest její ikony Iverské, byla v něm zřízena krejčovská dílna. Svato Sofijský chrám byl přeměněn na dělnickou ubytovnu. Chrám svatého Alexeje, byl přestaven na jídelnu a sklad potravin. V mužském monastýru Kazaňské ikony Matky Boží, byl zřízen závod na výrobu desek z lisovaných hoblin. Všechny další chrámy, které se nacházely na zastávkách železniční trati, byly zavřeny už v roce 1958.

Během dnů řádění Rudých gard, trpělo i pravoslavné duchovenstvo. Kněží byli oblečeni do šaškovských hábitů, jejich tváře byly pomazány sazemi, byli ověšeni plakáty s rouhačskými a výsměšnými nápisy, dávali jim do rukou kříže a takto je vodili ulicemi. Byli biti, dav jim nadával a posmíval se jim a pravoslavným svatyním.

Nejvíce ze všech, pak vytrpěl, protojerej Stefan Yu (♰ 1970), který byl posledním představeným chrámu svatého Alexeje v Charbinu. Před jeho chrámem, byl tehdy vystavěn výsměšný trůn, na který byly vysypány ostré kameny, tam musel na kolenou stát otec Stefan. Byl oblečen do šaškovského hábitu a na hlavu mu nasadili čepec naplněný kovovými hoblinami. Obličej mu pomazali sazemi. Poté byl po dva dny otec Stefan na veřejnosti bit dřevěným kladivem do hlavy, do ramen byl tlučen ocelovými holemi, plivali na kříž, co držel. Když už byl polomrtvý, byl převezen do vězeňské nemocnice. Poté, co ho trochu ošetřili, byl ve vězení, ve věku čtyřiceti pěti let, zastřelen. Ostatky tohoto nového mučedníka spočívají na pravoslavném hřbitově v Huangshan poblíž Charbinu. Ostatní duchovenstvo, které nebylo umučeno či zabito, bylo po veřejném ponížení před národem, odsouzeno k dlouhým trestům, k práci v dolech a lomech.

__________

¹ Čínská kulturní revoluce (plným názvem Velká proletářská kulturní revoluce) byla politická kampaň oficiálně rozpoutaná v ČLR mezi lety 1966 a 1969 vůdcem KS Číny Mao Ce-tungem. Její vliv však trval až do Maovy smrti roku 1976. Během kulturní revoluce mělo dojít k velkým změnám ve společnosti a k její modernizaci. Odhady o počtu obětí na životech se liší od statisíců popravených lidí po desítky milionů (při zahrnutí sebevražd, hladomoru a jiných příčin smrti). Kulturní revoluce přivodila rozvrat ekonomiky a obrovské ztráty na kulturním dědictví. Kulturní revoluce je proto v současnosti považována za jedno z nejnešťastnějších období moderních čínských dějin.

² Rudé gardy. Byla čínská mládežnická organizace v době kulturní revoluce. Rudé gardy byly založeny v květnu 1966 na pekingské střední škole Čching-chua Ta-süe Fu-šu Čung-süe. Organizátorkou Rudých gard byla profesorka Pekingské univerzity Nie Jüan-c'. Gardy se šířily po celé zemi, kritizovaly vedení škol za konzervativní názory a dožadovaly se většího vlivu mladých na řízení společnosti, k agitaci využívaly velké ručně psané plakáty zvané ta-c'-pao. V srpnu 1966 podpořil Rudé gardy Mao Ce-tung, pro kterého byly masy oddaných mladých lidí ideálním nástrojem v boji proti jeho mocenským konkurentům. Zfanatizované oddíly mládeže, v zelených uniformách s rudými páskami na rukávech, terorizovali obyvatelstvo, a ničily kulturní památky. Gardisté, mezi nimiž byly i desetileté děti, obviňovali své učitele, vlastní rodiče i vysoké funkcionáře z „kontrarevolučních názorů“, oběti Rudých gard, byly ponižovány, mučeny a mnohdy i bez soudu zabíjeny. Počet gardistů údajně přesáhl jedenáct milionů. V důsledku počínání Rudých gard zavládl v zemi chaos. Jednotlivé frakce gardistů bojovaly mezi sebou navzájem a mnohdy se obracely i proti armádě. Proto byl v únoru 1967 zahájen projekt posílání nejhorlivějších gardistů na venkov. Vliv Rudých gard postupně slábl, od září 1967 byli zatýkáni a popravováni gardisté, kteří odmítali ukončit svoji činnost. V červenci 1968 byly Rudé gardy definitivně rozpuštěny.

³ Chrám svt. Mikuláše. Byl dřevěný pravoslavný chrám v Charbinu v Číně, který se nacházel v centru na Katedrálním, a byl jedním z hlavních symbolů ruského Charbinu. Od roku 1922 byl katedrálním chrámem Charbinsko – Mandžuské eparchie, která byla do roku 1945 součástí Ruské pravoslavné církve v zahraničí, poté se nacházela ve Východoasijském exarchátu Moskevského patriarchátu, v letech 1957 až 1966, pak byla součástí Čínské pravoslavné církve. Ve dnech 23. – 24. srpna 1966 byl tento katedrální chrám zničen Rudými gardami.

Světitel a mučedník Therapont,

biskup Sardyský (♰ 259)

památka 27. května / 9. června

Svatý Therapont, žil v III. století a byl ctnostným a milosrdným biskupem, ve městě Sardy¹ v Lýdii. Beze strachu z pronásledování a útlaku, Therapont směle šířil Boží slovo o cestě spásy a věčném životě. Takto evangelním učením mnohé obracel od pohanství ke Kristu a poté je osvěcoval svatým křtem.

Proto, byl na příkaz vládce Valeriana zajat a mučen. Spoutaný železnými okovy, byl poslán nejprve do města Sinaion a odtud do Ankyry a všude různými způsoby mučen. Odtud, ho vojáci přivedli k řece Astale, kde ho obnaženého přivázali ke čtyřem kůlům zaraženým do země a surově ho bili holemi.

Po tomto mučení, byl Therapont na okraj eparchie Satalia, součást metropolitní oblasti Sardis, a zde byl znovu vystaven mučení, po kterém byla setnuta hlava mečem, a od Pána přijal korunu věčnosti.

Na místě, kde byl Therapont mučen a země se nasákla jeho krví, vyrostl dub s bujnou korunou, jehož listy měly léčivé vlastnosti a poskytovaly mnoha lidem blahodatné uzdravení.

________

¹ Sardy - Σάρδεις. Dnes Sart, je zaniklé město na západě Malé Asie v dnešním Turecku, které leželo v údolí řeky Hermos při úpatí horstva Tmolos. Ve starověku bylo hlavním městem lýdské říše. Jeho trosky se nacházejí asi dvacet kilometrů od stotisícové turecké aglomerace Salihli v provincii Manisa. Sardská Církev, je jedna z Církví, kterou zmiňuje Jan Theolog v knize Zjevení (Zj 1, 11 a 3, 1 - 4).

 Svatý Karpos, apoštol ze sedmdesáti

památka 26. května / 8. června a 4. / 17. ledna, ve Sboru sedmdesáti apoštolů

Svatý Karpos, byl žákem apoštola Pavla. Karpos pomáhal učiteli v jeho misijní práci, předával poselství církevní obci založené svatým Pavlem (2 Tim 4,13). Sám svými poučeními obrátil na víru mnoho pohanů a později byl ustanoven apoštolem Pavlem, za biskupa ve Verii v Thrákii.

Tuto oblast prosvětlil jako duchovní slunce, každého dne konal mnoho zázraků, uzdravoval posedlé a přiváděl zástupy lidí ke křtu. Jeho apoštolská horlivost probudila hněv modlářů a místních vládců. Svatý Karpos, však zkoušky snášel statečně, a dokonce šel utrpení naproti.

Poté, co oslavil Pána celým svým životem, zesnul v pokoji a byl Pánem oslaven po své smrti mnohými zázraky, které byly zjeveny věřícím u jeho svatých ostatků.

 Svatá velká mučednice Fotina, Samaritánka (♰ 66)

památka 20. března / 2. dubna, 26. února / 11. března

a 5. neděli po Pasše

Svatá Fotina – Světlana, byla ze Samaří ¹. Právě s ní Pán rozmlouval u Jákobovy studny (Jan 4, 4 - 42), kde ji odhalil vše, co učinila od dětství. Když to Fotina uslyšela, změnila svůj dosavadní způsob života a začala hlásat onu Blahou zvěst, kterou slyšela od Spasitele našeho Ježíše Krista ve své zemi, ke Kristu obrátila také své čtyři sestry a dva syny.

Po mučednické smrti svatých apoštolů Petra a Pavla, v čase Neronova pronásledování křesťanů (okolo roku 54), úspěšně zvěstovala spolu se svým synem Jóšiášem víru v Kartágu. Její další syn Viktor byl po úspěšných bitvách proti barbarům jmenován vojevůdcem a císařem poslán do Galileje s rozkazem zabíjet křesťany. Místo toho však, začal sám Viktor hlásat a šířit víru a nabádat křesťany, aby byli silní před nadcházejícím pronásledováním.

Viktorovi se přitom podařilo obrátit vojenského vůdce Sebastiana a také mnoho státních úředníků. Když se o tom dozvěděl císař, nařídil okamžitě všechny předvolat před soud. Protože si však uvědomil, že se mu je slovy nepodaří přesvědčit, nařídil, aby Viktorovi a Jóšiášovi byly useknuty ruce až po ramena a poté, aby byli uvrhnuti do vězení.

Před soudem, stanula také svatá Fotina. Té se podařilo obrátit na víru císařovu dceru a její služebné, což tyrana rozzuřilo a nařídil, aby byly vhozeny do rozžhavené pece. Božská milost je však zachovala bez újmy. Poté byli vystaveni různým druhům mučení a nakonec jim byly vypíchnuty oči. V temném žaláři zamořeném jedovatými hady se mučedníkům zjevil Kristus v Božské slávě, v doprovodu apoštolů Petra a Pavla a zástupu andělů. Požehnal jim: „Pokoj vám! Blahoslavení, kdož jste ve mně uvěřili!" Takto dostali sílu vydržet utrpení a mnoho pohanů obrátili na víru.

Uplynuly tři roky, a Nero poslal, do vězení své posli. Když se poslové vrátili, oznámili mu, že přes všechna mučení, mučedníci žijí a neustále je navštěvují lidé, kteří naslouchají jejich kázáním, samotný jejich temný žalář, se proměnilo ve světlé a blaze vonící místo, kde je oslavován Bůh.

Rozzuřený Nero tak nařídil, aby byli mučedníci, byli ukřižováni hlavou dolů a následně biti koženými pásy po dobu tří dnů. Čtvrtého dne, pak poslal císař služebníky, aby zjistili, zda jsou mučedníci ještě naživu. Když ale poslové dorazili na místo mučení, okamžitě oslepli. Tehdy Anděl Páně mučedníky osvobodil a dal jim uzdravení. Svatí mučedníci, se však nad slepými služebníky císaře slitovali a svými modlitbami k Pánu jim navrátili zrak. Ti, kteří to viděli, uvěřili v Krista a dali se pokřtít.

Císař v bezmocném vzteku, pak přikázal, aby byli vyvedeni z vězení všichni na další mučení. Nařídil, aby svaté Fotině stáhli kůži a takto zuboženou, aby ji hodili, do vyschlé studny. Totéž pak udělali s jejími syny a Sebastianem, které vykleštili a hodili je do opuštěných lázní. Jiným svatým ženám a mučednicím, nechaly uříznout prsa a poté jim strhli kůži.

Když Fotina jevila známky života, byla ze studny vytažena, přivázána k vrcholkům dvou stromů, které byly ohnuty k zemi. Následně po jejich uvolnění, byla rozervána na kusy.

Takto ve strašných mukách, odešly duše svatých mučednic a mučedníků, Fotiny Samaritánky, jejich sester Anatolie, Foty, Fotidy, Paraskevy a Kyriakie, jejich synů Jóšiáše a Viktora a velitelů Sebastiána a Anatolia, do Nebeského Království.

_______________

 

¹ Samaří. Samaří, je název označující hornatou oblast odpovídající severní části Západního břehu Jordánu. Ze severu je oblast ohraničena Jizre'elským údolím, z východu Jordánským údolím, ze západu Karmelským pohořím (na severu) a Šaronskou planinou (na západu) a z jihu Jeruzalémskými horami. V biblických dobách Samařsko „dosahovalo od (Středozemního) moře po údolí Jordánu,“ včetně Karmelského pohoří a Šaronské planiny.