Svatý velký mučedník Nikita, Gótský († 372)

památka 15. / 28. září

Svým původem, byl Nikita Gót¹, narodil se a žil na březích Dunaje a svá strádání pro Krista přijal v roce 372. Tehdy byla v zemi Gótů už křesťanská víra hojně rozšířená. Svatý Nikita uvěřil v Krista a svatý křest přijal od gótského biskupa Theofila², který se jako archijerej účastnil Prvního všeobecného sněmu.

Proti šíření křesťanství se postavili pohanští Gótové, v důsledku toho pak vznikaly bratrovražedné rozbroje. Po vítězství Fritigerna, který vedl armádu křesťanů a porazil pohanského Athanaricha, se Kristova víra začala ještě více mezi Góty šířit. Biskup Vulfilas, nástupce biskupa Theofila, vytvořil gótskou abecedu a přeložil mnoho bohoslužebných knih do gótského jazyka.

Na šíření křesťanství mezi svými soukmenovci pilně pracoval také Svatý Nikita. Svým příkladem a dobrým slovem, ke Kristově víře přivedl mnoho pohanů.

Athanarichovi se však po porážce, podařilo znovu nabýt síly a vrátil se znovu do své země, kde obnovil svou nadvládu. Zůstal pohanem a nadále nenáviděl křesťany. Nechal pronásledovat všechny gótské křesťany v Dácii³. Při pronásledování křesťanských Gótů v letech 369 až 372 se stal jeho obětí i svatý mučedník Sáva Gótský († 372).

Svatý Nikita, se však pozemského vládce nezalekl. I nadále hlásal mezi Góty blahou zvěst Kristovu a Athanaricha obviňoval v jeho krutosti. Takto jako dobrý vojín Kristův bojoval, proti nepřátelům viditelným i neviditelným.

Nakonec byl svatý Nikita pro slova Evangelia, která šířil zajat, uvržen do vězení a poté byl vystavený mnoha mučením. Nakonec byl mučedník vržen do ohně. Tam prostřed ohně sice hořel, ale jeho tělo, ohněm nebylo nijak spáleno a jeho duše, byla znovuzrozena pro nový, věčný, nesmrtelný život. Mezitím trýznitel, byl spálen i bez ohně svou bezbožností, svou duši umrtvil a své tělo připravil peklu.

Svatý Nikita, dobrý boj bojoval za Krista, pod znamením kříže a víru zachoval. Ukázal se jako vítěz, nejen jménem ⁴, ​​ale v pravdě, se jím stal.

Jeho tělo, ozářené podivuhodným světlem a ohněm netknuté, pak v noci našel křesťan Marian. Ten svaté ostatky mučedníka přenesl do města Mopsuestie v Kilikii, kde byly s úctou pohřbeny. U hrobu svatého mučedníka se událo mnoho zázraků a uzdravení.

Později byly ostatky svatého přeneseny do Konstantinopole, část z nich byla přenesena také, do srbského monastýru Visoki Dečani.

__________________

¹ Gótové, byl starogermánský kmen, který od II. až do VIII. století našeho letopočtu, hrál významnou roli, v dějinách Evropy. Šlo o sjednocené germánské kmeny, pravděpodobně skandinávského původu, které hovořily východogermánskou gótštinou (pro kterou ve 4. století našeho letopočtu vyvinul gótské písmo biskup Vulfilas Gótský). V prvních staletích našeho letopočtu započali svou cestu ze Skandinávského poloostrova a postupně se usadili v oblasti severního pobřeží Černého moře a řeky Dunaj, až se dostali k předsunutým základnám Římské říše. Ve IV. století, se mezi Góty rozšířilo křesťanství.

² Theofilos, první biskup Gótský († 341). Zprávy a svědectví o něm, jsou velmi vzácné. Psal o něm, Eusebios z Kaisareie ve své knize Život Konstantinův (obsáhlý životopis císaře, jeho matky Heleny a tří synů) a Sókratés Scholastikos v knize Církevní dějiny. Eusebios, aniž by ho jmenoval, ho prostě nazývá biskupem ze Skýtie, Sókratés ho ve své knize nazývá jménem, jako biskupa Gótského. Teofil Gótský, byl účastníkem Prvního všeobecného sněmu v Niceji roku 325 a je podepsán pod jeho dokumenty. Ctihodný Simeon Metafrast († 987) nám zase sděluje, že Theofil se účastnil Nicejského sněmu, spolu se svým nástupcem Vulfilasem.

³ Dácie (latinsky Dacia), bylo ve starověku území obývané kmeny Dáků a Getů, které se nacházelo převážně v dnešním Rumunsku. Jeho jižní okraj určovaly Dunaj a pohoří Balkán, zatímco ze západu a východu ho vymezovaly řeky Tisa a Dněstr. Ze severu ohraničoval Dácii horský masiv Karpat, táhnoucí se do středu této země, již rozděloval na dvě části.

⁴ Jméno Nikita, má svůj původ v řeckém slově nikétés (Νικητας), což znamená vítěz.

Ctihodný Athanasij vysocký, mladší († 1395)

památka 12. / 25. září

Ctihodný Athanasij vysocký, mladší, druhý igumen Serpuchovského Vysockého monastýru, se narodil v Jaroslavli okolo roku 1350, ve zbožné a urozené rodině. Ve svatém křtu dostal jméno Ámos. Otcem Illarionem a matkou Annou, byl přísně vychováván ve zbožnosti.

V prosinci roku 1374, ctihodný Sergij Radoněžský, souhlasil s prosbou zbožného Serpuchovského knížete Vladimíra Andrejeviče, navštívil Serpuchov¹, vybral pěkné a velmi příhodné místo na kopci „Vysockij – Vysoký“, nad řekou Nara a založil na tom místě monastýr k pochvale Přesvaté Bohorodice, v čest svátku Početí Přesvaté Bohorodice spravedlivou Annou (9. / 22. prosince).

Představeným nového monastýru, ctihodný Sergij, ustanovil svého milovaného duchovního žáka, ctihodného Athanasija staršího († 1410). Věhlas o monastýru, duchovním zápase bratří a jejich igumena o jeho zkušeném duchovním vedení, se brzy rychle rozšířil.

A mladý Ámos, který si přál naučit, se co nejlépe chodit cestou Páně, přišel roku 1375, do tohoto monastýru, ke ctihodnému Athanasiovi. Ten, když spatřil jeho zanícení, snahu a lásku k Bohu, do monastýru ho přijal. Za pět let, když viděl jeho poslušnost, čistotu a trpělivost v duchovním zápase, učinil ho ctihodný Athanasij důstojným mnišského postřihu a dal mu přitom stejné jméno, jaké sám nosil, Athanasij.

V roce 1381, tři roky od postřihu, při svěcení nově postaveného katedrálního chrámu, když ctihodný Athanasij starší, byl povýšen do hodnosti igumena, svt. Kyprián,metropolita Kyjevský († 1406), v přítomnosti ctihodného Sergije, rukopoložil Athanasije mladšího na jerodiákona, za dva roky, byl pak vysvěcen na jeromonacha.

V čase své pouti do Kyjeva, spatřil ctihodný Athanasij Starší u Athanasije mladšího zralou zkušenost v duchovním zápase a svěřil mu vedení monastýru. Když pak v roce 1387, společně se svt. Kypriánem, odjel už navždy do Konstantinopole, ustanovil ho svým nástupcem v igumenství, ve Vysockém monastýru.

Za igumenství ctihodného Athanasija Mladšího, Vysocký monastýr pokračoval ve svém rozkvětu a počet bratří se rozrostl. Igumen Athanasij, byl pro bratry příkladem ctnostného mnišského života, v neustávajícím duchovním zápase. Měl dokonalou zdrženlivost, byl silný v půstu a v modlitbách, nebyl lenivý, k chudým byl trpělivý. Milující Boha, uměl tuto lásku k Bohu, v modlitebním zápase vštípit i bratřím. Dovedl je ochraňovat od hříchu a poučovat je, jak překonávat přitažlivost zhoubných vášní a jejich srdce a myšlenky nasměrovat k Pánu.

Okolo roku 1395, ve svém monastýru uvítal poselství ctihodného Athanasija Staršího, který z Konstantinopole poslal knihy sborníků asketických děl a životy svatých. Do monastýru z Konstantinopole odeslal, sedm ikon, které jsou dnes známy pod nazváním Vysocké řadové ikony Deisis (Высоцкий деисусный чин).

V témže roce, pro mnohé odříkání v duchovním zápase a práci, kterou vykonal, pocítil ctihodný Athanasij už velké vysílení a 12. / 25. září, v den ukončení svátku Narození Přesvaté Bohorodice, zesnul v Pánu.

Byl podle své vůle pohřben naproti západním dveřím katedrálního chrámu pod schody. Jeho nástupcem ve správě monastýru se stal ctihodný Nikita Borovský (XV. stol), duchovní žák ctihodného Sergije.

Od samého okamžiku pohřbení, se pak ctihodný Athanasij proslavil mnohými zázraky. Jeden z bratří, mající v sobě hněv na ctihodného, nešel na jeho pohřeb, pro což na něj, napadl znenáhla nečistý duch. Tento bratr, poté se slzami spěchal do chrámu, kde před hrobem ctihodného, pro sebe vyprosil odpuštění a zbavil se zlého ducha. Když do země spouštěli tělo ctihodného Athanasije, stalo se, že tento mnich spadl do hrobu. A když byl z něho vytažen, bratřím řekl, že ctihodný Athanasij k němu z hrobu vztáhl ruku a řekl: „Tobě bratře, je předurčeno brzy opustit život, blízko je tvé skonání a smrt." Třetího dne poté, mnich zemřel.

Mniši monastýru i další lidé, pak v různém čase spatřili nad místem pohřbení ctihodného hořící svíce. Několikráte bratři slyšeli nad hrobem zpěv Trojsvaté písně, anebo viděli ctihodného, jak chodí s kadidelnicí a hořící svící okolo monastýru.

V čase nájezdů Krymských Tatarů na Serpuchov, když mniši utíkali z monastýru, nepřátelé a někteří obyvatelé města viděli, jak tehdy z monastýru na bílém vyjel mnich s dlouhým žezlem v ruce. Byl opálený v obličeji, s hustým černým vousem. Poté, co objel na koni tábor nepřátel, vrhl se na ně s hrozivým pohledem a v tom okamžení, se tito nepřátelé obrátili na útěk. Velitelé města, pak o tom, co se událo, vyrozuměli cara.

Brzy po zesnutí ctihodného, pak bylo rozebráno schodiště nad jeho hrobem a nad hrobem ctihodného, byla postavena kaple. V roce 1697, matka Petra I. Velikého, carevna Natalya Kirillovna, dala nad hrobem ctihodného, postavit chrám kamenný s jednou kupolí v čest památky ctihodného Athanasija Athoského, jehož jméno ctihodný Athanasij vysocký, jako mnich přijal. V roce 1878 byl tento už časem zchátralý chrám rozebrán a na památku 500. výročí monastýru, byl postaven nový krásný a prostorný chrám, v čest ctihodných otců Sergije Radoněžského a Athanasije Athoského.

V roce 1967 byl tento chrám „zbořen restaurátory jako stavba bez architektonické a historické hodnoty“. Nad místem pohřbení ctihodného, pak bylo znovu postaveno schodiště, pod kterým zůstal pod zemí hrob ctihodného.

V devadesátých letech XX. století, pak s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti, metropolity Krutického a Kolomenského Juvenalija, bylo provedeno ohledání místa pohřbení ctihodného. Ve dnech 11. až 24. září 1994, pak byly tyto přečestné ostatky Božího služebníka nalezeny a v  den zesnutí ctihodného, byly svaté ostatky slavnostně přeneseny do chrámu.

Od svatých ostatků ctihodného Athanasija, které se nyní nachází v monastýrském chrámu Záštity přesvaté Bohorodice, se i v naší době stále dějí mnohá uzdravení těch, kteří jsou postiženi různými nemocemi, tělesnými i duševními a, kteří přicházejí s vírou ke ctihodnému.

Původní životopis a službu ctihodnému, napsal v roce 1697, jeromonach Karion Istomin.

Ctihodný Athanasij, se odedávna ctí jako divotvůrce, rádce a učitel mnichů, nebeský ochránce Vysockého monastýru, města Serpuchova a jeho okolí.

________ 

¹ Serpuchov – Серпухов. Město v Moskevské oblasti, ležící 99 km jižně od metropole Ruska, na soutoku řek Nara a Oka. Město bylo založeno v roce 1339 za účelem vytvoření snadno bránitelného místa jižním směrem od Moskvy. Od roku 1341 bylo na více než sto let centrem serpuchovského knížectví. Za vlády knížete Vladimíra Andrejeviče Chrabrého tu vzniklo první opevnění.

 

 

Ctihodný Nikita Borovský,

Kostromský (XV. stol)

památka 15. / 28. září

Přijal mnišský postřih a svůj mnišský zápas, započal v monastýru ctihodnéhoSergije Radoněžského († 1410), v zástupu jeho učedníků. Ve starých synodicích, je nazýván příbuzným ctihodného Sergije.

V polovině osmdesátých let XIV. století, ctihodný Nikita, vstoupil do bratrstva Serpuchovského Vysockého monastýru.

Za nejpravděpodobnější důvod, přechodu duchovního žáka ctihodného Sergije do tohoto monastýru, pak lze považovat společné přání knížete Vladimíra Andrejeviče ze Serpuchova a představeného monastýru ctihodného Athanasija Vysockého staršího, získat pro monastýr zkušeného duchovníka. Kníže Vladimír i ctihodný Sergij, si přáli, aby v novém monastýrském bratrstvu dle příkladu Radoněžského, Svato – Trojického monastýru byl dobrý duchovník. V Radoněžském, Svato – Trojického monastýru byli za duchovníky ustanovováni, ti ponejvíce v modlitbě a duchovním zápase zkušení učedníci blaženého igumena Sergije.

Roku 1396, se ctihodný stal igumenem Vysockého monastýru, okolo roku 1414, kvůli nemoci očí monastýr opustil a odešel do Borovska, kde se po zesnutí ctihodného Nikifora (památka 9. / 22. února), stal duchovníkem monastýru Záštity Přesvaté Bohorodice. Tam za ním okolo roku 1415, přišel do duchovního učení ctihodný Pafnutij Borovský († 1477).

Na počátku dvacátých let XV. století, ctihodný Nikita z monastýru odešel a přišel na sever do Kostromy, kde na okraji města založil monastýr Zjevení Páně.

Roku 1422, se stal ctihodný Nikita důstojným spatřit vyzdvihnutí ze země, svatých ostatků svého příbuzného a duchovního učitele ctihodného Sergije Radoněžského.

Zesnul v polovině XV. století, pohřben byl v dřevěném chrámu Zjevení Páně, v jím založeném monastýru.