Neděle svatých otců

památka poslední neděli před svátkem Kristova Narození

Neděle svatých otců je oslava Pravoslavné Církve, památky všech svatých příbuzných Pána našeho Ježíše Krista.

Slaví se poslední neděli před Vánocemi. Evangelní čtení tohoto dne obsahuje celý Kristův rodokmen z první kapitoly Matoušova Evangelia, dle jeho lidské rodové linie.

Na počátku tohoto Evangelia, je řečeno: Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Jméno Ježíš, je jméno židovské a v překladu znamená Spasitel. Slovo Kristus, je řecké slovo, obdoba židovského mašiach, což znamená pomazaný, takto se nazývali králové a velekněží, neboť tito byli pomazáváni svatým olejem. Spasitel je nazván Kristem, neboť on je skutečným Králem, který svou vládou povstal proti hříchu, Spasitel je nazván Kristem, protože jako velekněz Sám sebe vydal za oběť za nás. Pomazán byl pravým olejem, Duchem Svatým.

Je nazván Synem Davidovým a Synem Abrahámovým, protože Spasitel byl potomek národa Izraelského, kterému jako prvnímu, náleželo uslyšet a přijmout blahou zvěst o Bohu, který se vtělil a přišel na svět.

Listinu rodu, evangelista Matouš rozdělil na tři údobí, od Abraháma do Davida, od Davida do Babylonského zajetí a od babylonského zajetí až ke Kristu (Mat 1, 1 - 25).

Svatý apoštol a evangelista Matoušů, pak v listině rodu našeho Pána, dále uvádí i ženy, které svým původem nepatřily do izraelského lidu (Rachab, Rút) nebo byly poskvrněny smilstvem (Rachab, Támar, Batšeba), byl to tak učiněno, za účelem poučení: Bohu nebylo protivné, připočíst takovéto ženy k vyvolenému pokolení, neboť mu není protivné a neopovrhuje povolávat do svého království pohany a hříšníky. Člověk není spasen svými vlastními zásluhami, ale mocí vše očišťující blahodatí Boží.

Rodokmen Kristův podle Matoušova Evangelia

Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry, Juda Farese a Záru z Támary, Fares měl syna Chesróma, Chesróm Arama. Aram měl syna Amínadaba, Amínadab Naasona, Naason Salmóna, Salmón měl syna Boaze z Rachaby, Boaz Obéda z Rút, Obéd Isaje a Isaj Davida krále. David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy, Šalomoun Roboáma, Roboám Abiu, Abia Asafa, Asaf Jóšafata, Jóšafat Jórama, Jóram Uziáše. Uziáš měl syna Jótama, Jótam Achaza, Achaz Ezechiáše, Ezechiáš Manase, Manase měl syna Amose Amos Joziáše, Joziáš Jechoniáše a jeho bratry za babylónského zajetí. Po babylónském zajetí Jechoniáš měl syna Salatiela, Salatiel Zorobabela, Zorobabel Abiuda, Abiud Eljakima, Eljakim Azóra, Azór Sádoka, Sádok Achima. Achim měl syna Eliuda, Eliud Eleazara, Eleazar Mattana, Mattan Jákoba, Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus (Mat 1, 1 – 16).

Tropar hlas 2.

Ó hrdinství veliké víry! V žáru plamene, jako při plavbě za klidné vody plesali tři mládenci, a prorok Daniel, byl mezi lvy, jako pastýř mez ovcemi. Na jejich přímluvy, Kriste Bože, spasiž duše naše.

Svatí ctihodní mučedníci,

diákon Avakum (Abakuk), igumen Paisije

a další noví mučedníci bělehradští (♰ 1814)

památka 17. / 30. prosince

Církev Boží, založená na základech apoštolů a proroků a zalévaná krví svatých mučedníků, rozrostla se jako mohutný, rozvětvený strom, který pokryl celý svět a vesmír. Od prvního dne svého bytí, Církev byla, je a bude mučednická. Strádání, utrpení a pronásledování Církve Boží, je tím prostředím, ve kterém ona neustále žije.

V různých dobách, bylo pronásledování rozličné, někdy veřejné a zcela odkryté, jindy zase skryté a zákeřné. Na Církvi, se neustále naplňují slova jejího zakladatele a Hlavy, Pána našeho Ježíše Krista: „Ve světě máte soužení.“ (Jan 16, 33), protože jinak, to být ani nemůže, neboť Jeho království - Církev, není z tohoto světa (Jan 18, 36).

A v tomto světě, jako ve své pestrobarevné zahradě, si Pán vždy vybíral ty nejvoňavější květiny, které sbíral do svých nebeských sýpek, své nejlepší a nejhojnější plody Církve, v podobě svatých Mučedníků.

Čím více, byl národ bohabojný, tím podivuhodnější byly i plody, které přinášel v podobě svých nejlepších dětí. A opět, čím více do sýpek Nebeského hospodáře takovýchto plodů národ poslal, v podobě svatých mučedníků, tím více, byl tento národ bohabojný a Bohu milý.

Zástup a počet, těchto mučedníků, zná pouze vševidoucí a vševědoucí Pán. Stejně tak, jako i všechna různá muka, která od dob apoštolských až k našim dnům, tito mučedníci statečně snášeli. Neznáme jména všech mučedníků, ​​ne každá mučednická smrt, byla zapsána v životech svatých.

Jedněmi z posledních, před jejichž činy se pokorně skláníme a jejichž památku oslavujeme, jejichž jména známe a jejichž životy, byly zapsány, je svatý ctihodný mučedník, diákon Avakum (Abakuk) a igumen Paisije, spolu s dalšími novými mučedníky, kteří byli umučeni Turky, během Hadji-Prodanova povstání v roce 1814 ¹.

Tomuto povstání, předcházelo První srbské povstání ², které však skončilo neúspěchem. Podle mírové dohody ³, měla Srbsku náležet autonomie a povstalcům byla přislíbena amnestie, tato ujednání však nebyla naplněna. Turecko povstalecká území vojensky obsadilo a vše bylo přitom doprovázeno terorem a vražděním Srbů. Národ, se proto rozhodl pokusit se o další povstání, tentokrát pod vedením Hadžiho Prodana Grigorijeviće ⁴. V povstání, se aktivně zúčastňovali mniši z monastýru Trnava ⁵, mezi nimi igumen Paisije, diákon Avakum a další. Povstání započalo na svátek Povýšení svatého kříže 14. / 27. září. Toto povstání, však Turci zcela rozdrtili. Bylo zajato mnoho lidí, někteří byli na místě zastřeleni jako varování pro ostatní, zbytek pak byl poslán do Bělehradu, kde měli být obviněni a odsouzeni. Turci tehdy také nabídli propuštění každého, kdo se poturčí a přijme islám. Někteří z vězňů souhlasili, většina z nich se, ale odmítla vzdát Krista, takže byli popraveni.

Igumen Paisije, byl v Bělehradě Turky okamžitě nabodnut na kůl, spolu s dalšími Srby, jako výstraha ostatním obyvatelům tehdejšího Bělehradského pašalíku.

Poté přišel na řadu diákon Avakum spolu s dalšími, kteří před popravou naražením na kůl na poli u bělehradských bran, byli vězněni a mučeni, dva dny v Nebojšově věži. Před tím, než je Turci vyvedli z vězení, bylo jim znovu nabídnuto, aby přijali islám a takto, aby si zachránili své životy.

Diákon Avakum tuto nabídku odmítl. Podle tradice, která je zaznamenána v epických lidových písních, svatý Avakum, na tuto nabídku odpověděl slovy: „Není lepší víry, nad víru křesťanskou! Srb je Kristův a ze smrti se raduje. Poslední soud, čeká i vás Turky. A tak si dělejte, co je vám libo! Na vás Turky, taky dojde, Bůh a jeho pravda, je toho svědkem“. Podle tradice, Avakum tato slova hlasitě zvolal, když byl veden Turky po cestě směrem k Cařihradské bráně (Stambol kapija) ⁶, kde se v té době konaly popravy.

Na své cestě, když nesl na rameni kůl, na který měl být naražen a došel až před vchod do bělehradské pevnosti, přišla k Avakumovi jeho nebohá matka, která si přála zachránit svého syna před mučením. Poučena tureckými veliteli, kteří ji řekli, že ušetří jejího syna, pokud přijme islám, padla před ním na kolena a s pláčem ho začala zapřísahávat při mléce, kterým ho kojila, aby souhlasil, že se poturčí, že přijme islám, a takto, si zachrání svůj mladý (Avakumovi, bylo dvacet let) život. Říkala mu, že Bůh mu odpustí, protože toto udělá ve velké nouzi.

Na to ji však syn, podle lidového básníka odpověděl: „Maminko moje, děkuji za mléko, kterým jsi, mne kojila, ale za takovouto radu, ti neděkuji. Budeš se brzy radovat ze syna, až dojdeme před tvář Boží. Smrt zbavuje od všelikých běd a jarní květ, až po zimě rozkvétá“.

Dle národního svědectví, Turci, kteří viděli, že ani matčina slova, ani její zapřísahávání, nijak nepomohli přesvědčit Avakuma. A když už byl do země postaven kůl, na kterém ho chtěli popravit, přišli za ním Turci a sami ho znovu vybídli, aby si zachránil svůj mladý život a přijal islám. Avakum se jich tehdy zeptal: „A umírají někdy Turci?“, a když odpověděli, že ano, on jen dodal: „Tak tedy, čím dříve zemřu, tím méně hříchů budu mít!“

Kvůli jeho odvaze a vytrvalosti ve víře, se pak Turci rozhodli, že ho zabijí hned a probodli mu šavlí srdce. Potom jej mrtvého, nabodli na kůl.

Skrze modlitby tvých svatých mučedníků, Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi. Amen.

Tropar hlas 4.

Jako praví Kristovi vojíni, zazářili jste svojí mírností a pokorou, odvážně a slavně, jste pro Krista trpěli, svatí mučedníci Paisiji a Avakume. Vaše smrt, pak všem velehlasně zvěstuje, že je lepší zemřít pro Krista a svou zemi, než bez Krista, získat celý svět.

Kondak hlas 3.

V tomto světě jste žili jako andělé a své životy, jste naplnili evangeliem. Své duše, jste položili za víru a vlast, ve smrti, jste se zjevili silnějšími než mučitelé, proto oslavujeme vaši památku, svatí ctihodní mučedníci, Paisiji a Avakume.

____

¹ Hadži-Prodanovo povstání - Хаџи-Проданова буна - Hadži-Prodanova buna, byla srbská vzpoura proti tureckému teroru Osmanské říše. Tato vzpoura probíhala od 27. září do 30. prosince 1814. V čele tohoto povstání byl Hadži Prodan Grigorijević. Stalo se tak mezi prvním (1804–13) a druhým (1815–17) povstáním Srbské revoluce.

² První srbské povstání. Bylo vzpourou Srbů na území Bělehradského pašalíku (Belgrad Paşalığı) a dalších šest nahijích (správní jednotky tehdejší Osmanské říše). Povstání, bylo zprvu ponejprv proti místní správě, později proti turecké nadvládě jako takové. Trvalo několik let, od 14. února 1804 až do 7. října 1813. V srbském pojetí je toto povstání víceméně vnímáno jako celek dlouhodobějšího procesu, známého jako Srbská revoluce.

³ Bukurešťská smlouva (1812). Smlouva z Bukurešti podepsaná 18. května 1812 mezi Ruskou a Osmanskou říší byla mírová dohoda, která ukončovala Rusko-tureckou válku, jež začala v roce 1806. Smlouva výrazně ovlivnila zejména další osud Moldavska a Srbska. Ve smlouvě byla uvedena amnestie pro Srby, kteří se vzbouřili proti osmanské nadvládě, byl tam dokonce příslib srbské autonomie. Následujícího roku, smlouvě navzdory, Turečtí vojáci, znovu napadli Srbsko.

⁴ Hadži Prodan Grigorijević - Хаџи-Продан Глигоријевић (1760 - 1825). Byl srbský vojvoda (vojenský velitel) v prvním srbském povstání Srbské revoluce, poté také v Řecké válce za nezávislost proti Osmanské říši. Vedl neúspěšné povstání v roce 1814, nazvané po něm, Hadži-Prodanovo povstání.

⁵ Monastýr Trnava. Podle tradice byl monastýr Trnava postaven v XIII. století. Jako zakladatel je uváděn srbský král Stefan Uroš I. Monastýr je zasvěcen svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Byl založen ve středověku, na jeho základech byl tento chrám postaven. V roce 1554 byl chrám obnoven. Chrám monastýru, se nachází se v obci Trnava u pramene řeky Trnava, na svazích hory Jelica. Z historického hlediska je tento chrám mimořádně významný, protože v něm započalo v roce 1814, Hadži-Prodanovo povstání, do kterého se aktivně zapojili i mniši monastýru.

⁶ Cařihradská brána - Стамбол Капија. Byla jedna z bran Bělehradu, pojmenována podle cesty, směřující do Cařihradu. Spolu s ní existovaly ještě tři historické brány (Sava kapija, Varoš kapija a Vidin kapija). Brána se nacházela na místě dnešního Národního divadla na Náměstí republiky. Ze všech čtyř bran byla Stambol kapija vybudována z nejpevnějšího zdiva. Bránu vybudovali Rakušané během své dvacetileté nadvlády nad Srbskem (1718-1739). Zbudována byla z tesaného kamene a cihel. Nacházely se v ní prostory pro vojáky, kteří zde vykonávali stráž. Brána měla z bočních stran dva průchody pro pěší a jeden velký průjezd pro povozy. Vrata byla z dubového dřeva zpevněného železnými pláty. Před bránou se nacházelo pole, na kterém byli nabodáváni na kůl z rozhodnutí tureckých správců neposlušní obyvatelé Osmanské říše. Prostor před bránou i brána samotná proto byly pro srbské obyvatelstvo symbolem turecké nadvlády. Zbořena byla v roce 1866 z rozkazu knížete Mihaila.

 Ctihodný vyznavač Serafím (Romancov), schiarchimandrita Glinský (♰ 1976)

památka 9. / 22. září, ve Sboru ctihodných otců Glinských

 

Ctihodný Serafím, se narodil v roce 1885, jako Ivan Romanovič Romancov, ve vesnici Voronok, v Kurské gubernii v rodině rolníka. Brzy se stal sirotkem a již v patnácti letech, vstoupil do monastýru Glinská poustevna¹. S vypuknutím První světové války v roce 1914, byl Ivan poslán na frontu. V roce 1916 byl však zraněn a skončil v nemocnici. Když se uzdravil, vrátil se zpět do Glinské poustevny.

V roce 1919, přijal mnišský postřih se jménem Juvenalij. V roce 1920, byl rukopoložen na jerodiákona.

Když byla Glinská poustevna, tak jako většina pravoslavných monastýrů té doby, v roce 1922 uzavřena a znesvěcena bolševiky, odjel otec Juvenalij do Suchumi. Tam sloužil a žil v Drandském monastýru². V roce 1926, byl rukopoložen na jeromonacha a brzy poté přijal schimu, se jménem Serafím. V roce 1928, byl Drandský monastýr uzavřen, žil otec Serafím nějaký čas v kavkazských horách, kde navštěvoval tamní poustevníky, kteří tam odcházeli z uzavřených monastýrů a před pronásledováním bolševickou mocí. Otec Serafím, později vzpomínal na toto období, jako na nejlepší léta svého života.

Sovětská vláda se však takto žijící mnichy, snažila vystopovat i v těch nejtajnějších úkrytech. A tak se stalo, že otec Serafím byl v roce 1930 zatčen a poslán na stavbu Bělomořského kanálu³. Po odpykání trestu, pak žil v letech 1934 až 1946 v Kyrgyzstánu. Tam žil tak, že se během léta uchyloval do hor, v zimě pak žil v domě jedné zbožné rodiny. Tam pro něj byla zařízena jedna malá mnišská cela, přistavěná ke kurníku. V létě mu děti z této rodiny, přinášely do hor jídlo. V zimě pak, po nocích, za podmínek co nejpřísnějšího utajení, k němu přicházeli lidé ke zpovědi, svatého přijímání a také, aby od něj získali duchovní pomoc.

Takto žil v Kyrgyzstánu, nejprve v Toktogulu, poté v Taşkomuru, po dobu dvanácti let ilegálně bez pasu, jen díky pomoci dobrých lidí.

V roce 1946, se přestěhoval do Taškentu, kde mohl už sloužit veřejně. Tam sloužil v katedrálním chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, kde na sebe vzal službu duchovníka a starce⁴.

Nejvíce ze všeho se snažil přivést své duchovní děti k pokoře, o které napsal:

„Nejpotřebnější věcí ke spáse je pravá pokora, vnitřní přesvědčení, že jsi horší a hříšnější než všichni a všechno. To je však, ten největší Boží dar a získává se mnohou námahou a potem. Tehdy člověk, ve své duši pocítí takový klid a pokoj, který je nemožné osvětlit žádnými lidskými slovy.“

Jeho poučení, byla jasná. Duchovním dětem říkal:

„Pamatuj na to hlavní:

1. Každý svůj den počítej, jako by byl tím posledním a prožij ho v bázni Boží a se srdcem zkroušeným. Umenšuj světský shon a spěch, vyhýbej se planým a zbytečným řečem. Pamatuj na Boha a volej k Němu v pokání.

2. Nikoho neodsuzuj a nesuď, jinak sám sebe odsoudíš. Nepřebírej cizí myšlenky, skutky, pomluvy a pletichy, procházej vždy mimo kolem toho všeho. Toto všechno, je nepřítel, který se tě snaží rozptýlit a odvést tvou pozornost od modlitby.

3. Poznej Boha, dodržuj Jeho přikázání, poslouchej svého duchovního otce. Od bližních, do své duše přijímej jen dobré věci, které jsou v souladu s Božími přikázáními.“

V roce 1947, bylo možné, se znovu vrátit do Glinské poustevny. Tam starec, pokračoval ve své službě Pánu a lidem. V roce 1961, však byla Glinská poustevna opět uzavřena. Otec Serafím, tak znovu odešel do známých krajů a vrátil se do Abcházie, kde pokračoval ve své duchovní práci starce. Zpočátku žil ve městě Očamčyra, potom u jednoho z věřících vesnici Ilori, poté znovu žil v Drandském monastýru, v té době, byl také zpovědníkem v katedrálním chrámu Zvěstování Přesvaté Bohorodice v Suchumi. Za hlavní účel svého návratu na Kavkaz, pak otec Serafím považoval duchovní péči o poustevníky. Do této duchovní služby, vložil všechny své vlastní zkušenosti z poustevnického života, modlitebního úsilí a hlavně svou otcovskou lásku. Kromě mnichů, tam za ním přicházeli i další věřící ke zpovědi a pro duchovní radu, mnozí přitom přijížděli z velké dálky. Až do konce svých dnů si otec Serafím zachovával ke všem bodrého ducha a dobrou mysl.

V prosinci roku 1975, v čase všenočního bdění před svátkem svt. Mikuláše, se otci Serafímovi, udělalo špatně a musel ulehnout na lůžko. Jakmile takto ulehl, začal se starec nahlas modlit Ježíšovu modlitbu. Když se stalo a on se unavil, požádal druhé, aby pokračovali ve čtení nahlas Ježíšovy modlitby. Po dva následné týdny, pak denně přijímal svaté Kristovy tajiny.

Starec, se pak ještě při plném vědomí, stal důstojným toho, aby mohl spatřit zjevení, při kterém viděl mnoho svých bratrů, kteří, jak poté řekl sám starec, zpívali stichiru svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice: „Odvěký záměr Boží zjevil se tobě, Panno, Gabriel, který stál před tebou, pozdravil tě a pravil: raduj se, země neosetá, raduj se, keři neshořívající, raduj se, hloubko nepřehledná, raduj se, moste vedoucí do nebe, raduj se, žebři vysoký, jejž viděl Jakub, raduj se, božská nádobo s mannou, raduj se, osvobození z kletby, raduj se, milostiplná, Pán s tebou!“.

Sám starec po tomto zjevení, slabým hlasem zazpíval: „…okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin! Aleluja!“. Potom starec Serafím řekl: „To, o čem jsem se modlil celý život a to, co jsem hledal, se nyní odkrylo v mém srdci, moje duše, se natolik naplnila, blahodatí, že ji nemohu ani pojmout“ ⁵. Poté jen řekl: „Nyní, už budu umírat“.

Od 31. prosince, pak otec Serafím zavřel své oči a s nikým už nepromluvil. 1. ledna roku 1976, odevzdal v pokoji ducha svého Bohu.

21. srpna roku 2010, při Božské liturgii v monastýru Narození Přesvaté Bohorodice Glinská poustevna, byli do zástupu svatých připočteni tři asketové XX. století: schimetrolpolita Serafím (Mažuga), schiarchimandrita Serafím (Romancov) a schiarchmandrita Andronik (Lukaš), kteří nesli mnišskou službu v tomto monastýru. Rozhodnutí o připočtení těchto božích služebníků a asketů, do zástupu svatých, bylo přijato na zasedání Posvátného synodu Ukrajinské pravoslavné církve 25. března roku 2009. Ve stejném roce, s požehnáním Jeho Svatosti patriarchy Kirilla, byly ostatky ctihodného vyznavače, schiarchimandrita Serafima (Romancova), převezeny z Abcházie do Glinské poustevny.

Sbor ctihodných Glinských otců

________________

¹ Monastýr Narození Přesvaté Bohorodice, Glinská poustevna. Je monastýr Ukrajinské pravoslavné církve, který se nachází u vesnice Sosnovka, v Hluchivském rajónu. Podle tradice, byla Glinská poustevna založena na místě, kde se na sosně, počátkem XVI. století zjevila místním včelařům Glinská divotvorná ikona Narození Přesvaté Bohorodice. Koncem roku 1689 patriarcha Joachim na žádost mnichů z Molčenského Pečerského Putyvlského monastýru, připsal k jejich monastýru Glinskou poustevnu, což pak bylo následně potvrzeno výnosem carů Petra Alexejeviče a Ivana Alexejeviče z roku 1693. V roce 1764, byla Glinská Poustevna prohlášena za samostatný monastýr. Obdobím rozkvětu Glinské poustevny, pak bylo XIX. století, kdy se stala známou, díky svým starcům. Ctihodný Serafim Sarovský nazýval Glinskou poustevnu „velkou školou mnišského života“. V roce 1922, byl monastýr uzavřen a znesvěcen. Tehdy byla Glinská divotvorná ikona Narození Přesvaté Bohorodice převezena do vesnice Šalyhyne, poté však beze stopy zmizela (dnes se v monastýru Glinská poustevna nachází opis z původní ikony.). Na území bývalého monastýru, se střídavě nacházelo dětské hřiště, zemědělský družstvo, kolchoz a průmyslový závod. Během Druhé světové války, v roce 1942, byla Glinská poustevna, která se tehdy nacházela na území okupovaném Německem, znovu otevřena německými úřady. Monastýr byl poté otevřený, až do roku 1961, kdy ho komunistické úřady znovu uzavřely. Mniši byli z monastýru vystěhováni, budovy a veškerý majetek monastýru, byl převeden na Sosnovský Domov pro invalidy. V srpnu roku 1994, byl monastýr znovu otevřen. Od tohoto roku, se Glinská poustevna obrozuje a povstává z trosek. 8. května 2008 byla z rozhodnutí Posvátného synodu Ukrajinské pravoslavné církve, ustanovena památka Sboru ctihodných Glinských otců.

² Drandský monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Pravoslavný monastýr Suchumské eparchie, který se nacházel ve vesnici Dranda v Abcházii. Monastýr, byl založen z rozhodnutí Posvátného synodu v roce 1880, při chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice z VI. – VII. století. V roce 1928 byl na příkaz sovětské vlády uzavřen, v současnosti se zde nachází už jen starověká katedrála.

³ Bělomořsko-baltský kanál. Bělomořsko-baltský kanál, Bělomořsko-baltská vodní cesta nebo pouze Bělomořský kanál, je kanál, který spojuje Bílé a Baltské moře. Vede postupně přes řeku Dolní Vyg, Vygozero, Oněžské jezero, řeku Svir, Ladožské jezero a řeku Něvu. Tato stavba, jež byla dlouho považována za neuskutečnitelnou, byla postavena vězni stalinských gulagů v rekordním čase v letech 1931–1933. Při stavbě zemřelo podle různých odhadů 12 000 (oficiální stalinské údaje) až 250 000 (nezávislé odhady) těchto vězňů. Celková délka kanálu je 227 kilometrů.

⁴ Starectví (od slova starec). V pravoslaví zvláštní mnišský úděl, mající svůj počátek již v počátcích mnišství v jeho kolébce, Egyptě a Palestině. V tradičním chápání jde o mnicha, ne vždy starého léty, ale spíše vyzrálého v duchovních otázkách, který je schopný vést druhé k nalezení spásy.

⁵ O těchto jeho slovech, řekl otec archimandrita Rafael (Karelin), který sám starce Serafíma osobně znal, následující slova: „Myslím si, že tehdy mluvil o neustávající, srdečné Ježíšově modlitbě, o tom, že jeho duši naplňují vlny blahodati a že se mu tehdy modlitba odkryla v hloubce, námi nepoznané“.

 Neděle svatých praotců

památka v předposlední neděli před svátkem Kristova Narození

Neděle svatých praotců – svatých předků, kdy je slavena Pravoslavnou Církví, památka svatých spravedlivých Starého zákona.

Tato jejich památka, se slaví v předposledním týdnu před svátkem Kristova Narození (v neděli mezi 11. / 24. a 17. / 30. prosincem).

Církev tímto svátkem uctívá zástup svatých praotců - předků¹, svatých spravedlivých, kteří žili v dobách Starého zákona, kteří byli spaseni vírou v přicházejícího Mesiáše - Spasitele.

Tato památka svatých praotců – předků, předchází a také předznamenává veliký svátek Narození Pána našeho Ježíše Kristova, svátek, ve kterém se uskutečnil jimi očekávaný Kristův příchod.

V tuto neděli, se během liturgie čte z Lukášova evangelia, podobenstvím o hostině a hostech (Lk 14,16-24).

Tropar hlas 2.

Věrou praotce jsi, Kriste, ospravedlnil a skrze ně, zasnoubil jsi sobě Církev z pohanů. Radují se ve slávě svatí, neboť z nich vzešel plod požehnaný; Panna, jež bez porušení tebe porodila. Na přímluvy jejich, Kriste, Bože, smiluj se nad námi!

____

¹ Praotci - předkové (řecky προπατέρες). Je pojmenování pro zástup starozákonních svatých, uctívaných Církví Kristovu. Praotcové jsou předkové našeho Pána Ježíše Krista v jeho lidském rodu, kteří byli vykonavateli Boží vůle v posvátné historii před dobou Nového zákona a, kteří se podíleli na dějinách spásy, na směřování lidstva do Nebeského Království.

Tato jejich památka, je činěna v Neděli svatých praotců a v Neděli svatých otců.

Mezi svaté praotce patří bibličtí patriarchové: Adam, Šét, Enóš, Kénan, Mahalalel, Jered, Henoch, Metuzalém, Lámech, Noe, kteří žili ještě před potopou. Všichni tito praotcové, byli obdařeni mimořádnou dlouhověkostí a sloužili jako živí strážci, ochránci a vykladači Božího zaslíbení, které jim bylo svěřeno. V tomto zástupu jsou pak také ještě ctěni: spravedlivý Ábel syn Adamův, spravedliví Šém a Jáfet, synové Noema.

Patriarchové, kteří žili po potopě, byli: Arpakšád (Arfaxad) syn Šéma, Kainan syn Arpakšáda, Šelach syn Kainana, Heber syn Šelacha, Peleg syn Šelacha, Reú syn Pelega, Serúg syn Reúa, Náchor syn Serúga, Terach syn Náchora.

V době po potopě a před předáním Zákona Mojžíšovi, byli mezi patriarchy: Abrahám, Izák, Jákob a Josef, kterým pak bylo završeno patriarchální období biblických dějin. Mezi praotce této doby patří také Melchisedech a Jób.

Církevní křesťanská tradice, spatřuje ve skutcích těchto patriarchů prozřetelnostní význam a smysl, starozákonní předzvěst novozákonních dějin. Obětování Izáka Abrahamem, dle výkladů svatých otců předznamenává Kristovu smrt na kříži a zmrtvýchvstání Krista. Tento naučný (typologický) výklad se promítl do křesťanské hymnografie (vzpomínání starozákonních patriarchů se nachází v bohoslužbách svátků Pána Ježíše Krista a Přesvaté Bohorodice) a také ikonografie.

Následující potomci Jákoba, syna Izáka, jsou jako praotci ctěni: Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, Isachar, Zabulón, Josef, Benjamín, prorok Mojžíš, velekněz Áron, bratr Mojžíše, velekněz Eleazar syn Árona, Chúr, věrný podporovatel Mojžíše, velekněz Šimeón, Jozue, Bárak, Gedeón, Samson, Jiftách, prorok Samuel, Jesse (Jišaj, Isaj), syn Obéda, král a prorok David syn Jesse, král Šalamoun syn Davida, prorok Nátan, prorok Elijáš, prorok Eliseus (Elíša), král Ezechiáš (Chizkijáš, Ezechjáš), král Jošiáš (Josijáš, Jošiáš, Joziáš) syn Amóna, spravedlivý Zerubábel, Jóšijáš syn Sefanjáše, Nehemjáš, spravedlivý Zachariáš, otec svatého Jana Křtitele a Jan Křtitel.

K praotcům patří ještě čtyři velcí proroci: Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel a Daniel, dále pak dvanáct malých proroků Ozeáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, prorok Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš, Malachiáš a tři mládenci Ananiáš, Azariáš a Misail.

Mezi praotce, patří také spravedliví Bohorodiče Jáchym a Anna, rodiče Přesvaté Bohorodice, a spravedlivý Josef snoubenec. Bohootcem, je pak také nazýván i král a prorok David.

Kromě svaté Anny jsou v zástupu praotců – předků, ctěny tyto starozákonní ženy: Pramatka Eva, spravedlivá Sára, manželka Abrahamova, spravedlivá Rebeka, manželka Izáka, spravedlivá Lea (Lía), Jákobova první manželka, spravedlivá Ráchel, druhá manželka Jákoba, spravedlivá Mirjam (Miriam), starší sestra Mojžíše, spravedlivá Rachab, obyvatelka města Jericha, spravedlivá Debora, která soudila izraelské kmeny, spravedlivá Jáel, která zabila Sísera, spravedlivá Rút prababička krále Davida, prorokyně Chulda, spravedlivá Júdit, která zabila Holofernese, spravedlivá Ester, která vysvobodila židovský lid z rukou Hamana, spravedlivá Chana (Hana), matka proroka Samuela, spravedlivá Zuzana.

Úcta starozákonních předků, je v Kristově Církvi doložena už od druhé poloviny IV. století. Sahá však k dávné tradici rané Církve, v prvních století křesťanství a ve svých počátcích je spojována především s Jeruzalémskou Církví.

Památku starozákonních svatých během svaté liturgie dosvědčují již slova svt. Cyrila Jeruzalémského, který napsal: „Poté pak vzpomínáme na dříve zesnulé patriarchy, proroky, apoštoly, mučedníky, aby Pán, přijal tuto oběť skrze jejich modlitby a jejich přímluvu“. V současné praktice Církve se pak takováto přímluva nachází v přímluvné modlitbě v liturgii svatého Basila Velikého: „abychom všichni milosrdenství a milost nalezli se všemi Svatými, od věků tobě se dobře zalíbivšími, s praotci, otci, patriarchy, proroky…“.

 Svt. Joasaf Bělgorodský (♰ 1754)

památka 10. / 23. prosince v den jeho zesnutí a 4. / 17. září, v den vyzdvihnutí jeho svatých ostatků roku 1911

Svt. Joasaf Bělgorodský, se narodil roku 1705, jako Joakim Horlenko, ve městě Priluki, v Kyjevské gubernii. Pocházel z urozené a zbožné ukrajinské rodiny. V osmi letech, vstoupil Joakim do Kyjevské bratrské školy ¹. Poté, co jako jedenáctiletý, jednou navštívil Kyjevo-pečerskou Lávru, pocítil vroucí touhu stát se mnichem. Jeho ochráncem, rádcem a duchovníkem, mu přitom byl jeho strýc, mnich Kyjevo-pečerské Lávry ², jeromonach Pachomij.

Podle slov svt. Joasafa, si tak zamiloval mnišství, že se chystal už jako chlapec přijmout mnišské sliby, dlouho se však neodvažoval tuto svou touhu dát najevo rodičům, kteří byli proti tomu. Teprve v roce 1723, ve svých osmnácti letech, když přijel ze školy domů, požádal své rodiče o požehnání k přijetí mnišského postřihu, rodiče mu, ale toto požehnání dát odmítli.

Poté rodičům navzdory, vstoupil tajně do Kyjevského -mežigorského monastýru Proměnění Páně, kde v roce 1725 přijal postřih na mnicha nosícího řízu (tzv. rjasofor) se jménem Ilarion. V roce 1727, pak byl převeden do Kyjevského bratrského monastýru Zjevení Páně, kde jej igumen Ilarion postřihl na mnicha už nosícího mnišskou mantiji, se jménem Joasaf. V lednu roku 1728, byl arcibiskupem Kyjevským a Haličským, Varlamem (Vonatovičem) rukopoložen na jerodiakona. Poté, co zakončil akademické kursy, byl ponechán na Kyjevské bratrské škole jako učitel.

V listopadu roku 1734 byl rukopoložen na jeromonacha a převeden do Kyjevského - Sofijského archijerejského domu. Spolu s tím, byl jmenován členem Kyjevské duchovní konzistoře. To pro něj bylo výbornou školou do budoucna, kdy si během svého působení na této škole, osvojil výtečné organizační schopnosti. V této době dobře nastudoval potřeby duchovenstva, klady a nedostatky eparchie.

V červnu 1737, byl ustanoven do hodnosti igumena Lubenského - Mgarského monastýru Proměnění Páně. Jako představený tohoto monastýru, dělal mnoho pro jeho zvelebení. V roce 1744, mu byla z rozhodnutí ruské carevny Jelizavety Petrovny, metropolitou Rafaelem udělena hodnost archimandrity. V listopadu téhož roku, byl pak povolán do Moskvy, kde byl 29. ledna 1745 jmenován představeným Trojicko-sergijevské lávry. Přitom však i nadále zůstával igumenem Lubenského Mgarského monastýru Proměnění Páně. V těchto letech, pak bylo z jeho strany, třeba mnoho úsilí při obnově monastýru ctihodného Sergija, po požáru, který ho postihl. 

15. března 1748, pak z rozhodnutí carevny, byl ustanoven biskupem Bělgorodským a Obojaňským a 2. června 1748, se v Petrohradě, v katedrálním Petropavlovském chrámu uskutečnila jeho archijerejská chirotonie.

Svatý Joasaf jako archijerej neustále cestoval po rozsáhlé eparchii a neúnavně zápasil s nedostatkem zbožnosti ve víře, který byl tehdy rozšířen jak mezi věřícími, tak i mezi duchovenstvem. Mocí a silou svého pastýřského slova, ale ještě více svou zbožností, asketickým životem a milosrdnou povahou dokázal během několika let obrodit a proměnit církevní život v Bělgorodsko - Kurské eparchii k lepšímu.

Byl neúnavným a horlivým mužem modlitby před Bohem. Ať už časně ráno, nebo pozdě večer, vždy byl zastihnut při neustávající modlitbě. Božskou liturgii, pak světitel sloužil se slzami dojetí vděčnosti.

Svt. Joasaf, sloužil jako archijerej Církvi Kristově obětavě a oddaně po dobu šesti let.

Pokojně spočinul v Pánu 10. prosince 1754. O dva roky později bylo jeho tělo nalezeno neporušeným. Místo jeho pohřbení se brzy proslavilo mnoha zázraky a přitahovalo k sobě věřící z okolních měst a vesnic. Jeho modlitební pomoc věřícím a mnohé zázraky, pak následně vedly k tomu, že byl roku 1911, připočten do zástupu svatých.

____________

¹ Kyjevská bratrská škola. Byla jedna z bratrských škol na Ukrajině v XVII. století, založená v roce 1615 kyjevským bratrstvem při Kyjevském bratrském monastýru Zjevení Páně. Kyjevské bratrstvo byla společenská organizace pravoslavného měšťanstva v Kyjevě, která vznikla okolo roku 1615. Své zázemí a centrum, měla tato společenská organizace v Kyjevském bratrském monastýru, postaveném na pozemku, který mu poskytla filantropka Jelizaveta Gulevičivna, představitelka starověkého ukrajinského šlechtického rodu Gulevičů.

² Kyjevo-pečerská Lávra (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice). Jeden z prvních monastýrů podle data založení na Kyjevské Rusi. Byl založen ctih. Antonijem Pečerským a jeho učedníkem Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 za vlády sv. knížete Jaroslava Moudrého.

 Prorokyně Anna – Chana,

matka proroka Samuela

památka 9. / 22. prosince

Posledním soudcem¹ izraelského lidu byl prorok Samuel z kmene Levi. „Byl jeden muž z Ramatajim-sófímu, z Efrajimského pohoří; jmenoval se Elkána,“ říká Bible. „„Měl dvě ženy: jedna se jmenovala Chana a druhá Penina. Penina měla děti, Chana děti neměla.“ (1 Sam 1, 1-2). Samuelova budoucí matka Anna byla stejně jako svatá spravedlivá Anna matka Přesvaté Bohorodice, neplodná a byla vystavována urážkám a odsouzením.

Jednoho dne však, když přišla Anna do Šíla², kam se přišla poklonit k stanu úmluvy³, tiše se modlila k Pánu a slíbila, že pokud jí Bůh pošle syna, dá ho na službu do chrámu. Na schodech chrámu, kde se Anna modlila, byl i velekněz Élí. Když uviděl ženu stát u dveří a beze slova hýbat rty, nejprve si myslel, že je opilá. Ona mu však řekla: „Nikoli, můj pane; jsem žena hluboce zarmoucená. Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši. Nepokládej svou služebnici za ženu ničemnou. Vždyť až dosud jsem mluvila ze své velké beznaděje a žalosti.“ Élí jí odpověděl: „Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila.“ A její vroucí modlitbu ze srdce Pán vyslyšel. Dal jí syna, kterého Anna pojmenovala Samuel, což znamená – vyslyšel Bůh. Ještě do svého narození, byl zasvěcen Bohu. Když byly chlapci tři roky, odvedla ho do Šíla k veleknězi Élímu, aby sloužil Bohu.

Když rodiče uvedli chlapce k veleknězi Élímu. Chana řekla: „Dovol, můj pane, při tvém životě, můj pane, já jsem ta žena, která tu stála u tebe a modlila se k Hospodinu. Modlila jsem se za tohoto chlapce a Hospodin mi dal, zač jsem ho tak naléhavě prosila. Vyprosila jsem si ho přece od Hospodina, aby byl jeho po všechny dny, co bude živ. Je vyprošený pro Hospodina.“

Anna porodila svému manželovi Elkánovi další tři syny a dvě dcery.

Prorok Samuel následně, pomazal na království svatého Davida, z něhož vzešli svatí rodiče Jáchym a Anna, Přesvatá Bohorodice a sám Spasitel náš Ježíš Kristus. Vítězoslavná děkovná píseň Pánu svaté prorokyně Anny: „Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, můj roh se zvedá dík Hospodinu. Má ústa se otevřela proti nepřátelům, raduji se ze tvé spásy. Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh. Nechte už těch povýšených řečí, urážka ať z úst vám neunikne! Vždyť Hospodin je Bůh vševědoucí, neobstojí před ním lidské činy. Zlomen je luk bohatýrů, ale ti, kdo klesali, jsou opásáni statečností. Sytí se dávají najmout za chléb, hladoví přestali lačnět. Neplodná posedmé rodí, syny obdařená chřadne. Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje a též povyšuje. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka; posadí je v kruhu knížat a za dědictví jim dá trůn slávy. Vždyť pilíře země patří Hospodinu, on sám založil svět na nich. On střeží nohy svých věrných, ale svévolníci zajdou ve tmách; svou silou se nikdo neprosadí. Ti, kdo s Hospodinem vedou spor, se zděsí, až on z nebe na ně zaburácí. Hospodin povede při i s dálavami země. Udělí moc svému králi, roh svého pomazaného zvedne.“ (1. Sam 2,1-10), předchází jak mesiášská proroctví Izajáše, tak píseň Matky Boží (Luk 1, 46-55).

__________

 

¹ Starozákonní soudci Izraele. Byli vůdcové Izraele, které Hospodin po smrti Mojžíše povolával k tomu, aby vysvobozovali a vedli kmeny Izraele. Jejich činnost je popsána v knize Soudců. Soudcové vysvobozovali kmeny Izraele od nadvlády cizinců. V té době Izraelský národ, protože neměl jediného duchovního a politického vůdce, upadával do hříchu modlářství, za což byl nesčetněkrát Bohem trestán a Izrael byl dáván pod nadvládu nepřátel. Po pokání a návratu k pravému Bohu, pak od něj Židé dostávali pomoc. Pod vedením Soudců Izraele, národ zvítězil a získával zpět svobodu, neboť „Kdykoli jim Hospodin povolával soudce, býval se soudcem a vysvobozoval je z rukou nepřátel po všechny soudcovy dny. Hospodin měl totiž s nimi soucit, když sténali pod svými utlačovateli a tyrany.“ (Sd 2,18).

 

² Šílo. Město na dávné cestě z Beer Ševy k pohoří Gilboa, tzv. cesta praotců, u údolí Šíla.

 

³ Stan setkávání (hebrejsky משכן‎, miškan), někdy také stan setkání, stan úmluvy, stánek úmluvy nebo příbytek. Byla přenosná svatyně hebrejského národa, předchůdce Jeruzalémského chrámu. Jeho podobu popisuje Druhá kniha Mojžíšova. Uvnitř se nacházela archa úmluvy. Přenosný příbytek Hospodinův byl zbudován na poušti jakožto první svatyně. Stan setkávání, měl v Šílu kamenné zdi, ale byl zastřešen jako stan. Podle tradice stál v Šílu 369 let. Kněz Élí z něj udělal duchovní centrum Izraele, když prosadil, aby se obětovalo jen zde. V Šílu se modlila Anna - Chana za své otěhotnění. Její modlitba tam byla vyslyšena a poté se stala matkou proroka Samuela. V Stanu setkávání, byla umístěna archa úmluvy, dokud nepadla do rukou Pelištejců v bitvě u Even Ezer u Afeku. Šílo, bylo zničeno nájezdem Pelištejců, což je zmíněno jen nepřímo (Jr 7, 12).

Svatý prorok Abdiáš

památka 19. listopadu / 2. prosince

Svatý prorok Abdiáš ¹, byl starozákonní prorok, čtvrtý v řadě dvanácti malých proroků ².

Nevíme, odkud přesně tento prorok pocházel. Kniha proroka Abdiáše se skládá z jedné kapitoly, z nichž většina je opakováním pasáže z knihy proroka Jeremiáše (Jer 49, 7-16).

Jeho kniha, je nejkratší z knih dvanácti malých proroků, obsahuje hrozby pyšnému Edómu. Vytýká mu zradu a podíl na zničení Jeruzaléma, předpovídá mu Boží trest a zkázu. Oznamuje blížící se den Hospodinův, kdy všichni pohané budou potrestáni ohněm, a Izrael bude zářit světlem Božím s vrcholu tajemné hory Sion.

Podle některých poznatků, byl prorok Abdiáš správcem krále Achaba, který ukryl sto Božích proroků v době, kdy je Jezábel hubila. Ukryl je v jeskyních po padesáti lidech a poskytl jim chléb a vodu (1 Královská 18, 4). Poté, co se vydal z královského rozkazu hledat potravu pro dobytek, který hladověl kvůli suchu seslanému prorokem Eliášem, setkal se s tímto velkým prorokem, který mu nařídil, aby oznámil jeho příchod králi. Následně Abdiáš opustil královskou službu a stal se Eliášovým učedníkem. Poté napsal knihu proroctví.

____________________________

 

¹ Abdijáš znamená „Sluha Hospodinův“. Česká forma "Abdijáš" vychází z řecké septuagintní formy jména αβδιας. V některých překladech se pak také uvádí Obadjá(š) či Obadja, podle hebrejského znění.

² Malými proroky je pojmenováno dvanáct starozákonních proroků a jejich pojmenování „malí“ se týká nikoli toho, že by byli méně významní než tzv. velcí proroci, ale spíše pro menší rozsah jejich prorockých knih. Mezi malé proroky, tak patří: proroci Ozeáš (památka 17. / 30. října), Joel (památka 19. října / 1. listopadu), Amos (památka 15. / 28. června), Abdiáš (památka 19. listopadu / 2. prosince), Jonáš (památka 22. září / 5. října), Micheáš (památka 5. / 18. ledna), Nahum (památka 1. / 14. prosince), Abakuk (památka 2. / 15. prosince), prorok Sofoniáš (památka 3. / 16. prosince), Aggeus (památka 16. / 29. prosince), Zachariáš (památka 8. / 21. února), Malachiáš (památka 3. / 16. ledna)