Svatý Jan vojín

(památka dle církevního kalendáře 30. července/ 12. srpna dle světského)

Tento svatý byl vojákem v době vlády Juliána Apostaty (Julián Odpadlík - Julianus Apostata, byl v letech 361 až 363 římským císařem). Jan spolu s dalšími vojáky, byl vyslán plnit rozkaz bezbožného císaře, aby pronásledoval, zatýkal a zabíjel křesťany.

Svatý Jan, však jen dával zdání, že pronásleduje křesťany, ve skutečnosti jim pomáhal. Ještě než se přiblížili vojáci, kteří křesťany pronásledovali, snažil se jim Jan říci, aby utekli před zajetím a mučením. Těm, kteří zajati už byli, se snažil ze zajetí pomoci utéci, zajatým dával, co bylo potřebné, jídlo, šatstvo, slova útěchy a povzbuzoval je ve víře v Krista Spasitele.

Svůj život krášlil křesťanskými ctnostmi, modlitbou a postem (Matouš 17, 21), navštěvoval nemocné a vězněné (Matouš 25, 36), pomáhal nejenom křesťanům, ale všem potřebným (Matouš 25, 40).

Když se císař dozvěděl, co Jan činí, dal jej vsadit do vězení. Roku 363, byl však císař zabit ve válce s Peršany a svatý Jan vyšel z vězení na svobodu. Celý svůj následný život, potom zasvětil službě bližním, žil ve zbožnosti, svatosti a čistotě, zemřel, doživší se vysokého věku.

Rok kdy zemřel, není znám, místo kde spočívalo jeho tělo, bylo postupně zapomenuto.

Z Boží prozřetelnosti a milosti, se však stalo, že se svatý Jan zjevil ve snu jedné zbožné ženě, které ukázal na místo svého pohřbení. Řekl jí o svém životě v Kristu (Galatským 2, 20), pověděl ji své jméno.

A tak se život svatého Jana a místo jeho pohřbení, stalo známé všem křesťanům. Pro mnoho zázraků, byly jeho svaté ostatky později přeneseny do chrámu sv. Jana Bohoslovce v Konstantinopoli.

Hospodin daroval ostatkům svatého Jana vojína, blahodatnou moc uzdravení. Na přímluvy svatého Jana vojína, od nich získávali útěchu ti, co byli uráženi, ponižování, nebo okradeni, ti co žili v zármutku. A takto je tomu z Boží milosti a na přímluvy svatého Jana i dodnes.

Svatý slavný prorok Eliáš

(památka dle církevního kalendáře 20. července/ 2. srpna dle světského)

Boha vidoucí divotvůrce, horlivec víry Boží, svatý slavný prorok Eliáš byl z rodu Áronova, z města Tišbé v Gileádu (1Kr 17.1), zvaný též proto Eliáš Tišbejský. Eliášův život a skutky zaznamenávají První a Druhá kniha královská.

Svt. Epifanij Kyperský nám předává o jeho narození toto svědectví: Když se narodil Eliáš, jeho otec Savach spatřil vidění, kde andělé Boží dítě ohněm ovinují a plamen mu dávají ke krmi. Toto bylo předznamenáním Eliášovy plamenné povahy a jeho Bohem dané moci ohnivé. Jméno, které dostal, znamená pevnost Hospodinova nebo také Bůh můj jest Hospodin, můj Bůh - moje pevnost. Celé své mládí prožil v neustálé modlitbě a pamatování na Boha; často přebýval na poušti, kde rozjímal v přísném půstu, tichu a modlitbě.

Eliáš byl přizván k prorocké službě při izraelském králi Achabovi (Achab patřil ke králům Severního Izraele. Vládl v letech 874–852 př. n. l. Byl druhým králem z Omríovy dynastie. Jeho manželkou byla fénická princezna Jezábel, která v Izraeli podporovala kult Baala), za jehož vlády odpadl izraelský národ od víry svých otců, zanechal víry v Jediného Boha a klaněl se pohanským modlám, které zavedl již bezbožný král Jarobeám (…ten byl prvním králem Severního Izraele a vládl v letech 933–911 př. n. l.), proto se Eliáš v té době stal plamenným horlivcem pravé víry a zbožnosti.

Modloslužebnictví podporovala nejvíce manželka krále Achaba Jezábel (Jezábel byla dcerou sidónského krále), která po celé zemi šířila uctívání modly Baala (Baal – 1Kr 18, 26, Iz. 17. 8., Jer. 9. 13. a dal.). Když prorok Eliáš viděl zhoubu svého národa, počal usvědčovat krále Achaba z bezbožnosti, přesvědčoval jej, aby učinil pokání, aby se obrátil k pravému Bohu, avšak král jej neuposlechl. Tehdy mu prorok Eliáš zjevil, že jej postihne trest a po tři roky nebude ani deště, ani rosy na zemi a sucho přestane až po prorokově modlitbě (1Kr 17.1). A skutečně, po modlitbě proroka se nebe uzavřelo, započalo sucho a hlad po celé zemi. Národ strádal od nesnesitelného vedra a hladu.

Hospodin pro Své milosrdenství, vidouce strádání a utrpení lidí, byl připraven ušetřit všechny a seslat déšť na zemi, ale nechtěl narušit slova proroka Eliáše, jehož srdce hořelo přáním obrátit srdce Izraelců k pokání a navrátit je k pravé Boží úctě. Hospodin ochraňoval proroka Eliáše před Jezábel a v čase pohrom a neštěstí vyslal Eliáše na skryté místo v poušti u potoka Kerít naproti Jordánu (1Kr 17, 3-5).

Z potoka tišil prorok svoji žízeň a divokým vranám Hospodin přikázal, aby přinášely prorokovi pokrm. Tím, že se takto o něj staral, vzbuzoval v něm Hospodin lítost k strádajícímu národu.

Když po roce potok Kerít vyschl, Hospodin poslal proroka Eliáše do Sarepty Sidonské (1Kr 17, 7-9) k chudé vdově, která strádala spolu se svými dětmi, očekávajíc smrt hladem. Po prosbě proroka mu připravila skývu chleba z poslední hrsti mouky a zbytku oleje. Tehdy po modlitbě proroka Eliáše se zásoba mouky ani oleje u vdovy neumenšila, a to po celou dobu trvání hladu v zemi. A silou své modlitby učinil Eliáš v domě vdovy ještě jeden zázrak – vzkřísil jejího mrtvého syna (podle tradice byl tímto synem vdovy ze Sarepty Sidonské později se proslavivší prorok Jonáš).

Po uplynutí tří let sucha vyslal milosrdný Hospodin proroka Eliáše ke králi Achabovi, aby ukončil tuto pohromu a neštěstí.

Eliáš přikázal shromáždit na hoře Karmel (pohoří v severním Izraeli, nyní národní park) celý Izrael a kněžstvo Baala (1Kr 18, 19). Tady znovu zjevil králi a národu, že všechny pohromy a neštěstí Izraelců pocházejí z toho, že zapomněli na pravého Boha a namísto toho se začali klanět Baalovi. Aby ukázal pomýlení Izraelců, předložil jim, aby byly vzdělány dva oltáře – jeden Baalovi a druhý - pravému Bohu. Bůh, kterýž se ohlásí skrze oheň, ten jest Bůh (1Kr 18, 24), řekl Eliáš.

Jako první přistoupili k obětování Baalovi kněží, vzdělali oltář, naskládali dřevo, podřízli býčka a začali vzývat modlu od rána do večera, vše ale marně, neboť nebe mlčelo.

K večeru svatý prorok Eliáš opravil pobořený Hospodinův oltář. Vzal dvanáct kamenů podle počtu kmenů synů Jákoba, k němuž se stalo slovo Hospodinovo, že se bude jmenovat Izrael. Z kamenů vybudoval oltář ve jménu Hospodinově a kolem oltáře vymezil příkopem prostor pro vysetí dvou měr zrní. Pak narovnal dříví, rozsekal býka na kusy a položil jej na dříví. Nato řekl: "Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte ji na zápalnou oběť a na dříví!" Potom řekl: "Udělejte to ještě jednou." Oni to udělali. Znovu řekl: "Udělejte to potřetí!" Udělali to tedy potřetí. Voda tekla okolo oltáře a naplnila i příkop (1Kr 18, 30 - 35). Když byl příkop naplněn vodou, horlivý prorok se obrátil k Bohu s plamennou modlitbou a prosbou, aby Hospodin seslal z nebe oheň, aby přesvědčil pomýlený Izraelský lid a aby jejich srdce obrátil k Sobě.

Po modlitbě proroka sestoupil z nebe oheň a spálil oběť, dřeva a také kameny a vodu. Národ, když spatřil zázrak, opět v Něho uvěřil, a padl k zemi vzývaje: Jen Hospodin jest Bohem! Tehdy prorok Eliáš pobil všechno kněžstvo Baalovo a potom se začal modlit, aby sestoupil déšť. Po jeho modlitbě se nebe otevřelo a spustil se silný déšť, který napojil žíznivou zemi.

Král Achab poznal svoji chybu a svůj omyl a oplakal své hříchy, ale jeho žena Jezábel hrozila smrtí Božímu proroku Eliášovi. Prorok Eliáš utekl do Judského království, rmoutil se pro bezmocnost vykořenit modloslužbu a prosil Boha o svou smrt (1Kr 19, 4). Zjevil se mu však Anděl Páně, posilnil jej krmí a přikázal mu, aby šel dále dlouhou cestou. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí šel prorok Eliáš a poté došel k hoře Choréb, kde se usídlil v jeskyni. Zde po strašné bouři, zemětřesení a ohni se mu zjevil Hospodin v hlase tichém a jemném (1Kr 19, 12) a zjevil zarmoucenému prorokovi, že On zachoval sedm tisíc věrných služebníků, kteří se nepoklonili Baalovi. Hospodin přikázal prorokovi Eliáši pomazat na prorockou službu Elisea, svého následníka.

Poté co pobýval na hoře Choréb, pokračovala prorocká služba svatého Eliáše ještě po několik let. Vyslaný Bohem do Damašku, kde pomazal Chazaela pro kralování nad Aramem (biblický Aram je území, rozprostírající se na územích dnešního Libanonu, Sýrie, části Izraele, Jordánska a Mezopotámie), pomazal za krále nad Izraelem Jehúu. Z vůle Boží pak našel Elisea u vesnice Ábel - mechól, kterého pomazal za proroka namísto sebe (1Kr 19, 15 - 16).

Pro svoji plamennou horlivost pro slávu Boží byl prorok Eliáš vzat živým na nebe v ohnivém voze. Prorok Eliseus se stal svědkem Eliášova vstoupení na nebe a dostal spolu s Eliášovým pláštěm dar prorockého ducha (2Kr 2, 1 – 11; Sír 48, 12).

Při Proměnění Páně se prorok Eliáš zjevil spolu na Hoře Tábor s prorokem Mojžíšem po boku Ježíše Krista a besedoval s ním (Mt 17, 3). Podle tradice Církve bude prorok Eliáš předchůdcem strašného druhého Příchodu Kristova na zemi (Mal 4, 5), kdy poté, co bude prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní, přijme tělesnou smrt (Zj 11, 3 - 12 ).

Prorok Boží Eliáš svou nekonečnou poslušností Božímu slovu, svojí bezúhonnou tělesnou čistotou, svojí horlivostí pro slávu Boží, svojí láskou k modlitbě a svým asketickým obrazem života se stal v pravdě velikým a slavným před Bohem i lidmi. Lidé ho za jeho života nazývali člověkem Božím, a když se s ním setkávali, padali před ním tváří k zemi, vidouce jeho velikou a mocnou Boží sílu, kterou prorok měl. Věřící se také k proroku Eliášovi obracejí s modlitbou v době sucha.

Tropar hlas 4.

V těle anděl, proroků základ, druhý předchůdce příchodu Kristova, Eliáš slavný, který shůry seslal Elizeovi milost, aby nemoci odháněl a neduhy očišťoval. Proto i ti, kteří ho ctí, jsou uzdravováni.