středa 30. září 2020

 Svt. Amand (Miloš) z Maastrichtu († 684)

památka 6. / 19. února

Pocházel z významného rodu z Akvitánie. V mládí vstoupil do monastýru na ostrově Île d’Yeu poblíž města La Rochelle, poté žil jako poustevník v zatvoru v Bourges. Po pouti do Říma (okolo r. 627) a po naléhání svt. Achária z Noyon (památka 27. listopadu/ 10. prosince), se jako biskup misionář, vydal na severo – západ zemí Franského království, které hraničili s Fríským královstvím (Fryske Keninkryk – království se rozkládalo na pobřeží dnešního severního Německa a Nizozemska), kde konal misii. Misii konal také, na soutoku řek Šelda (Schelde) a Máza (Maas), v letech 647 – 649, byl biskupem Tongerenu a Maastrichtu. Svojí misii stavěl na základech učení ctih. Kolumbána (památka 23. listopadu / 6. prosince), proto vždy směřoval k tomu, že nejprve obrozoval církevní život a šířil mnišství. Byl ve spojení s Římem, které bylo v té době pro Franskou církev zřídkavé.

Na místo pohanských model, stavěl chrámy a monastýry, křesťanskou víru obnovoval v prostředí divokém a nepřátelském. Když nemohl Boží slovo donést do srdcí svobodným lidem, šířil Evangelium i mezi otroky, mnoho poté pracoval, aby tyto otroky mohl vykoupit z jejich otroctví. Jedenkráte přitom vzkřísil z mrtvých odsouzeného zloděje, který poté uvěřil v Krista spolu s mnoha dalšími. V roce 636, byl ze země vyhnán králem Dagobertem I.

Mnoho svatých a ctihodných, od něj získávalo jeho požehnání a pomoc ve svém Božím dílu. Jeho učedníky byli ctih. Adelgunda z Malbodiumu (†684), ctih. Gertruda z Nivelles (†659) a ctih. Bavon z Haarlem (†655). Centrem jeho misie, se stal monastýr Elno (nyní Abbaye de Saint-Amand), jeden z kdysi nejstarších a největších monastýrů ve Flandrech. Svt. Amand, měl také podíl na založení monastýrů ve městech Nivelles (640) a Barisis (663).

V souladu s životem svatého, který byl napsán v polovině VIII. století, svt. Amand … přešel až za Dunaj a obešel tato místa, hlásaje tam Evangelium (Vita Sancti Amandi metrica). Na základě tohoto, se také předpokládá, že své evangelní dílo, rozšířil až do Bavorska (zvláště pak v Augsburgu).

Zachovala se závěť svt. Amanda, je mu připisováno na 8 hymnusů (chvalozpěvů) a 4 sekvencí (sequentia) v bohoslužbách církve. Zesnul v Pánu 6. / 19. února kolem roku 684, v monastýru Elnon. Úcta ke svatému, byla již za jeho života a pokračovala o to více po jeho zesnutí, jeho svaté ostatky, přebývají v monastýru, ve kterém zesnul a který nese po něm jeho jméno.

 Svt. mučedník Lambert z Maastrichtu 

(† 696)

památka 17. / 30. září

Svt. Lambert (Lambertus, Landebertus) byl synem zbožných a dobrých rodičů. Odmala se vyznačoval svojí učeností a zbožností. V mládí měl na něj velký vliv jeho strýc svt. Theodard, biskup z Maastrichtu¹. Ještě jako mladý, přijal kněžské svěcení.

Po mučednické smrti svt. Theodarda, byl ustanoven biskupem Maastrichtu a stal se tak třetím nástupcem svt. Amanda² v této eparchii. Byl příkladným křesťanem, dobrým pastýřem a také rozhodným a horlivým misionářem na březích řeky Mázy (Maas). Stal se rádcem krále Austrásie³ Childerica II. Po jeho zabití  Ebroïnem, byl sesazen a po dobu sedmi let, žil ve vyhnanství, v monastýru Stavelot³, kde žil prostě, jako obyčejný mnich.

V roce 681, přišel k moci Pipin II. (Pépin, zvaný Prostřední, či z Herstalu), který svt. Lamberta vrátil zpět na místo biskupa Maastrichtu. Přesto svt. Lambert, nemohl jinak a později vytýkal Pipinovi z Herstalu, mimomanželský vztah s Alpaisou, se kterou měl i syna Karla Martella. Svými výtkami, tak rozhněval příbuzné Alpaisi. Její bratr Dodon, 17. / 30. září pak zabil svt. Lamberta v chrámu, přímo před oltářem.

Nástupcem svatého v Maastrichtu, se poté stal svt. Hubert z Lutychu († 727). Ten, dal roku 721 jeho svaté ostatky převést z Maastrichtu do Lutychu, kam také přemístil sídlo biskupa.

Část ostatků svt. Lamberta, pak také přivezl roku 1357 do Prahy, do chrámu svatého Víta i český král Karel IV.

____________________________________________________________________________________________

 ¹ Svt. Theodard z Maastrichtu († 670)

Památka 10. / 23. září, byl žákem svt. Remakla – Remaculus - Rimagilus (†673) v monastýru Stavelot (dnes město v Belgii), kde se po něm stal představeným tohoto monastýru. Následně se stal i biskupem Maastrichtu. Roku 670, byl zavražděn pohany v lese Bienwald poblíž Speyer (čes. Špír, město v dnešním Německu), když cestoval za králem Childericem II., aby si stěžoval na útlak a okrádání jeho eparchie ze strany franských dvořanů. Jeho ostatky našel a dal uložit v kapli ve městě Lutych svt. Lambert. Jeho svaté ostatky byly velkou měrou zničeny během Francouzské revoluce, přesto se však části ostatků podařilo zachránit. Ty se nyní nachází v katedrále svatého Pavla v Lutychu, na východě Belgie. Část jeho svatých ostatků, se také nachází v chrámu svatého Theodarda – Dietera - Dietharda z Maastrichtu (Dieterskirchel) v Rülzheimu (chrám byl postaven roku 1957), poblíž místa mučednické smrtí svatého.

² Svt. Amand (Miloš) z Maastrichtu († 684)

Památka 6. / 19. února, pocházel z významného rodu z Akvitánie. V mládí vstoupil do monastýru na ostrově Île d’Yeu poblíž města La Rochelle, poté žil jako poustevník v zatvoru v Bourges. Po pouti do Říma (okolo r. 627) a po naléhání svt. Achária z Noyon (památka 27. listopadu/ 10. prosince), se jako biskup misionář, vydal na severo – západ zemí Franského království, které hraničili s Fríským královstvím (Fryske Keninkryk – království se rozkládalo na pobřeží dnešního severního Německa a Nizozemska), kde konal misii. Misii konal také, na soutoku řek Šelda (Schelde) a Máza (Maas), v letech 647 – 649, byl biskupem Tongerenu a Maastrichtu. Svojí misii stavěl na základech učení ctih. Kolumbána (památka 23. listopadu / 6. prosince), proto vždy směřoval k tomu, že nejprve obrozoval církevní život a šířil mnišství. Byl ve spojení s Římem, které bylo v té době pro Franskou církev zřídkavé.

Na místo pohanských model, stavěl chrámy a monastýry, křesťanskou víru obnovoval v prostředí divokém a nepřátelském. Když nemohl Boží slovo donést do srdcí svobodným lidem, šířil Evangelium i mezi otroky, mnoho poté pracoval, aby tyto otroky mohl vykoupit z jejich otroctví. Jedenkráte přitom vzkřísil z mrtvých odsouzeného zloděje, který poté uvěřil v Krista spolu s mnoha dalšími. V roce 636, byl ze země vyhnán králem Dagobertem I.

Mnoho svatých a ctihodných, od něj získávalo jeho požehnání a pomoc ve svém Božím dílu. Jeho učedníky byli ctih. Adelgunda z Malbodiumu (†684), ctih. Gertruda z Nivelles (†659) a ctih. Bavon z Haarlem (†655). Centrem jeho misie, se stal monastýr Elno (nyní Abbaye de Saint-Amand), jeden z kdysi nejstarších a největších monastýrů ve Flandrech. Svt. Amand, měl také podíl na založení monastýrů ve městech Nivelles (640) a Barisis (663).

V souladu s životem svatého, který byl napsán v polovině VIII. století, svt. Amand … přešel až za Dunaj a obešel tato místa, hlásaje tam Evangelium (Vita Sancti Amandi metrica). Na základě tohoto, se také předpokládá, že své evangelní dílo, rozšířil až do Bavorska (zvláště pak v Augsburgu).

Zachovala se závěť svt. Amanda, je mu připisováno na 8 hymnusů (chvalozpěvů) a 4 sekvencí (sequentia) v bohoslužbách církve. Zesnul v Pánu 6. / 19. února kolem roku 684, v monastýru Elnon. Úcta ke svatému, byla již za jeho života a pokračovala o to více po jeho zesnutí, jeho svaté ostatky, přebývají v monastýru, ve kterém zesnul a který nese po něm jeho jméno.

³ Austrásie (511–751)

Bylo království, které tvořily severovýchodní části Francké říše v období Merovejců. Zahrnovalo území dnešní severovýchodní Francie, západního Německa, Belgie, Lucemburska a Nizozemska. 

⁴ Monastýr Stavelot

Tento monastýr, byl založen ctihodným Remaklem Ardenským (památka 3. / 16. září) kolem roku 651. V letech 881 a 885 byly tyto země napadeny Normany, kteří vyplenili a vypálili město i monastýr.

úterý 29. září 2020

 Ctihodná Edita (Editha, Eadgyth, Ediva) z Wilton (961-984)

památka 16. /29. září

Narodila se kolem roku 961 v Kemsing (dnes hrabství Kent). Byla nemanželskou dcerou Edgara Mírumilovného¹, krále anglického a Wilfridy², šlechetné monašky, kterou Edgar unesl z monastýru ve Wilton. Po tomto hříchu, však král učinil pokání, pod vedením svt. Dunstana z Canterbury³. Pokání činil po dobu sedmi let, kdy na svoji hlavu nevkládal královskou korunu. V okamžiku, kdy mohla sv. Wilfrida utéci od svého únosce, tak utekla a vrátila se do monastýru, kde se narodila svatá Edit. Král Edgar, po smrti své zákonité manželky, několikrát prosil Wilfridu, aby se stala jeho ženou, ta to však odmítla a až do konce svého života zůstala v monastýru.

Svatou Editu, její maminka vychovávala v čistotě a nevinnosti, před úklady světa. Když jí bylo patnáct let, sama se rozhodla přijmout mnišský postřih. Poté třikráte odmítla, aby se stala představenou třech různých monastýrů, které ji nabízel sám král Edgar. Ona však dala přednost zůstat v monastýru Wilton se svojí matkou.

Ve svém mnišském životě, spojila modlitbu se starostlivostí o všechny potřebné, o hladové a chudé, o nemocné a poutníky. V monastýru založila nemocnici, do které přicházeli všichni, kteří nemohli najít pomoc jinde. Sama svatá, pak dávala přednost rozhovoru s malomocnými a s těmi, kdo byl odvrhnut tímto světem, nežli rozhovory ve dvořanské společnosti. Nikoho nezanechala bez přístřeší a chleba, sama přitom vždy držela přísný půst. Měla k ní blízko, dokonce i divoká zvířata.

Ve zvyku měla nosit krásný šat, avšak pod ním, tajně nosila hrubé sukno - cilicium (Cilicium je původně označení pro hrubé vlněné sukno, vyrobené z kozí srsti, tato látka, byla nošena jako znak pokání na holém těle pod šaty). Pro svůj Bohu milý život, pro svoji starostlivost o bližní, skutky milosrdenství, kterými mnohé obdarovávala, pro duchovní obezřetnost a učenost, získala lásku a úctu všech, od sester monastýru, měla přízvisko Edita Dobrá.

Roku 978 svatá Edita měla sen, ve kterém spatřila, jak přijde o pravé oko. Ze snu, pak nabyla pochopení, že tento sen jí byl dán, jako předzvěst a oznámení smrti jejího bratra svatého krále Edwarda, který byl v tom čase zabit. Dvořané, kteří byli na straně jejího bratra mučedníka, se snažili uvést svatou Editu na trůn, což ona, ale odmítla, dávajíce přednost tomu, aby oddala svůj život Pánu.

Než zesnula, dala postavit ve Wilton, chrám zasvěcený svt. muč. Dionýsijovi Pařížskému. V čase svěcení chrámu, svt. Dunstan hořce zaplakal, neboť měl předzvěst o blízké smrti ctihodné. Za čtyřicet dní poté 16. / 29. září ctihodná Edita zesnula a svt. Dunstan, byl přitom, když se odebrala k Pánu. Později její netlené ostatky, byly přeneseny do nového chrámu svt. Dionýsija.

________________________________________________________

 ¹ Svatý král Edgar Mírumilovný - Edgar the Peaceful (†975)

Památka 8. /. 21. července. Anglický král, který činil pokání z marnivého a zkaženého mládí. Za jeho vlády bylo obnoveno mnoho monastýrů v Anglii, které obdaroval pozemky. Z monastýrů dal vystěhovat ženaté duchovenstvo, aby monastýry sloužili duchovnímu životu mnichů a monašek.

 ² Ctihodná Wilfrida - Wulfritha, Wulfthryth, (†988)

Památka 9. / 22. září.  Byla poslušnicí monastýru ve Wilton, ze kterého ji unesl král Edgar. Z tohoto nemanželského svazku, se narodila dcera Edita, se kterou po jejím narození žila v monastýru. Mnišský postřih přijala z rukou svt. Ethelwolda, biskupa z Winchesteru. Za vztah s Edgarem, na ní byla naložena epitimie, kterou přijala. Později se stal představenou monastýru.

 ³ Svt. Dunstan, arcibiskup z Canterbury (†988)

Památka 19. května / 1. června. Narodil se poblíž Glastonbury, v jehož monastýru se vzdělával. Nějaký čas, žil na dvoře krále Athelstana, pro mnohá nepřátelství, byl však donucen odejít do vyhnanství. Za krále Edgara, se navrátil domů i ke dvoru. Následoval radám a poučením svého příbuzného svt. Alphega biskupa z Winchesteru – památka 12. / 25. března (†951), přijal mnišství a byl jím rukopoložen na presbytera. V roce 957 byl rukopoložen na biskupa Winchesteru, v roce 961 pak byl ustanoven arcibiskupem Canterbury. Spolu se svt. Ethelwoldem z Winchesteru (†984) a svt. Oswaldem z Yorku (†992) obnovili duchovní život monastýrů v Anglii.

  Svt. muč. Dionýsij - Denis, Diviš - Pařížský († III. stol). Památka 3. / 16. října.

pondělí 28. září 2020

 

Ctihodná Dositeja, zatvornice Kyjevská (1721–1776)

památka 25. září / 8. října

Ctihodná Dositeja (Tjapkina) se narodila roku 1721 v Rjazaňi v dvořanské rodině. Základní vzdělání získala u svojí babičky Porfýriji v Moskvě, která byla monaškou v monastýru Nanebevstoupení Páně¹. Babička zasadila do srdce děvčete lásku k Bohu, ke svatým ctnostem i k mnišskému životu. Když však byla monaška Porfýrija postřižena do velké schimy, její vnučka se musela vrátit domů k rodičům. I zde však pokračovala žít jako v monastýru, protože nic, co bylo ve světě, ji nepřitahovalo. Rodiče její chování znepokojovalo, a tak se rozhodli, co nejdříve, jak jen to bude možné, svoji dceru provdat. Mladá dívka však nechtěla, a proto před tímto sňatkem utekla. V patnácti letech si oblékla mužské oblečení a odešla do Trojicko-sergijevské lávry², kde se představila jako rolnický syn „Dositej“. Přesto, že zákony té doby dovolovaly přijmout takovéhoto mladíka do bratrstva monastýru jen se souhlasem Posvátného synodu či cara, k jejímu vstupu přece jen došlo a ona zůstala (v mužském přestrojení) na poslušenstvích v monastýru. Podobně takto započala svůj mnišský život také ctih. Matrona Cařihradská (památka 9. / 22. listopadu).

Uplynuly tři roky, kdy mladý asketa ženského pohlaví žil v tomto přestrojení ve zdejším monastýru. Avšak rodiče Darije ji nadále hledali a jednou takto přijeli do lávry, kde už z dálky poznali v poslušníkovi Dositejovi svoji Dariju. Požádali představené monastýru, aby jim umožnili se s tímto mnichem setkat. Když Dositej poznal své rodiče, kteří se s ním chtěli setkat, nečekal na své odhalení a okamžitě odešel do Kyjeva, do Kyjevo-pečerské lávry³, kde ho však nepřijali, protože neměl pas. A protože nebylo jiného východiska, začal Dositej žít jako poustevník blízko Kitájevské poustevny⁴. Vykopal si v hoře jeskyni, dle příkladu ctih. Antonija Pečerského, a započal jako poslušník Dositej dílo své spásy. Dositej měl za pokrm jen chléb a vodu, které mu z poustevny nosili a pokládali před jeskyni. V době Velkého půstu se před světem zcela uzavíral a jedl jen divoké byliny, které rostly poblíž. Ve své kelii nikdy nerozdělával oheň. Takto žil dlouhou dobu, během níž vedl duchovní zápas, s nadějí, vírou a láskou, neustále obrácen k Bohu, k Matce Boží a ke svatým.

Tímto způsobem, jsa zcela oddán Bohu v asketickém zápase a neustálé modlitbě mysli, stal se důstojným příjemcem darů proroctví a prozíravosti, díky nimž se tak stal známým v okolí města Kyjeva. Mnozí křesťané přicházeli za zatvornikem Dositejem, aby zbožně vyslechli jeho rady a slova útěchy skrze malé okénko kélie, ze kterého bylo slyšet jeho hlas, ale ve kterém nebylo možné uzřít jeho tvář. Mnišský postřih přijal Dositej neočekávaně. Roku 1744 navštívila carevna Jelizaveta Petrovna (1741-1761) Kyjev, kde se dozvěděla o prozíravém poustevníku a přála si ho poznat. Navštívila ho, vedla s ním rozhovor, a když se dozvěděla, že Dositej ještě nepřijal mnišský postřih, dala svým rozhodnutím souhlas k přijetí mnišství, a dokonce ona sama byla později osobně přítomna na tomto postřihu. Takto se Dositej stal rjasoforným mnichem Kyjevskopečerské lávry.

Dositej nezanechal zatvoru, i nadále se uzavíral v modlitbách (Mat 6,6), k tomu vzal na sebe i duchovní úkol starectví čili duchovního vedení skrze vlastní příklad, rady, poučení a nakonec i bláznovství pro Krista.

Staral se o všechny, kdo se k němu obracel pro radu. Pod svým duchovním vedením takto vychoval svého kelejníka Theofana, kterého posléze vyslal do Moldávie, za ctih. Paisijem Veličkovským, velkým asketou, teologem a překladatelem děl svatých Otců, který měl velkou zásluhu na obrodě hesychasmu a modlitbě mysli na Rusi. Po svém návratu z Rusi byl Theofan při ctih. Dositejovi až do jeho smrti. Poté, plníce vůli svého svatého učitele, odešel vést poustevnický život do Soloveckého monastýru, kde učinil velké dílo pro obrození modlitby mysli, vnitřního díla duchovního člověka, které tam bylo již téměř polozapomenuté.

Zatvornika Dositeje navštívil na pouti do Kyjeva také mladý 22 letý Prochor Mašnin (budoucí ctih. Serafím Sarovský). Svatý Dositej spatřil budoucí život ctihodného Serafíma, kterým proslaví Boha, a dal mu požehnání, aby mnišský život započal v Sárovské poustevně, v monastýru zasvěceném na počest Zesnutí Přesvaté Bohorodice, který byl znám svým přísným mnišským ústavem. Dositej mu dal poučení neustále chránit na rtech a v srdci Ježíšovu modlitbu, aby v něm přebýval Duch Svatý.

Jedenkrát se stalo, že rodná sestra ctih. Dositeje přišla ke „starci“ a prosila ho (ve skutečnosti prosila svou vlastní sestru), zdali neví, co se stalo s její sestrou. Svatý odpověděl, že už není více třeba hledat sestru, protože ta se skrývá jen proto, aby mohla sloužit Pánu.

Když se podle carského dekretu uskutečnila konfiskace monastýrských pozemků⁵, ctih. Dositej se ukryl v Dalekých „peščerách“ (jeskyních) Kyjevo-pečerské Lávry⁶. Tam však nemohl nalézt pokoje pro velké množství poutníků, kteří za ním přicházeli s různými prosbami. Po čtyřech letech se přestěhoval do jedné vzdálené kelie Kitájevské poustevny. Před svoji smrtí nakonec vyšel starec Dositej ze zatvoru a se slzami prosil všechny bratry v monastýru o odpuštění. Když se vrátil do své kelie, celou noc probděl při čtení žalmů.

Od svého narození prožil 55 let. Zesnul 25. září / 8. října, v den památky zesnutí ctih. Sergije Radoněžského. Ráno 26. září roku 1776 jej pak našli klečícího na kolenou před svatou ikonou. V rukou měl lístek, na kterém bylo napsáno: Mé tělo je hotovo k pohřbení. Prosím vás, nedotýkejte se ho, ale pohřběte ho dle zvyklostí. Což bylo i přesně takto splněno.

Tajemství Dositeja, bylo odhaleno až, když rodná sestra Darji, jednou spatřila portrét starce Dositeja a v něm poznala svoji ztracenou sestru. Tehdy všichni pochopili, že starec Dositej, nebyl nikdo jiný než dívka.  Poté byly srozumitelné mnohé, do té doby nevysvětlitelné skutečnosti, ze života svaté. Ostatky ctihodné Dositeje jsou ukryty pod zemí, u severní strany chrámu Svaté Trojice v Kitajevské poustevně. Snahy o nalezení a vyzdvihnutí jejích ostatků byly neúspěšné.

Svatořečení ctihodné se událo roku 1993 spolu se ctihodnými Theofilem, Alexijem, Parthenijem a také Paisijem, jurodivým pro Krista, v zástupu místně ctěných svatých. Jméno ctihodné Dositeje pak bylo vneseno ke všeobecné úctě do církevního kalendáře 8. prosince roku 2005 s požehnáním Jeho svatosti Patriarchy Moskevského Alexije II.

Tropar hlas 4.

Duchem svatým byla jsi od dětství zasnoubena Kristu, před světem ses skryla v mužské podobě, s radostí jsi přijala zátvor v jeskyni. Pros za nás, Dositeo oslavovaná, Ženicha svého, aby nás zbavil od temnoty hříchu a spasil duše naše.

_________________________________________________________________

¹ Monastýr Nanebevstoupení Páně

Moskevský monastýr založený roku 1386 Evdokií Dmitrijevnou, manželkou sv. knížete Dimitrije Donského. Nacházel se vedle Spasské věže a téměř těsně přimykal ke Kremelské zdi. Ve středověku sloužil za místo pohřbení ženských zástupců velkoknížecích rodů. Byl zničen roku 1929.

² Trojicko-sergijevská lávra

Jeden z největších a nejvýznamnějších mužských monastýrů Ruské pravoslavné církve s dávnou historií. Založen ctih. Sergijem Radoněžským kolem roku 1337, jehož ostatky se nacházejí právě v tomto monastýru.  

³ Kyjevo-pečerská Lávra (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice)

Jeden z prvních monastýrů podle data založení na Kyjevské Rusi. Byl založen ctih. Antonijem Pečerským a jeho učedníkem Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 za vlády sv. knížete Jaroslava Moudrého. 

⁴ Kitájevský monastýr Svaté Trojice

Je známý také jako Kitájevská poustevna v Kitájevě (Kitájevo bylo předměstím, historickým územím Kyjeva), založen roku 1716.

⁵ Manifest o sekularizaci církevních a monastýrských pozemků

Klíčový dokument reformy z roku 1762, jehož cílem byla sekularizace pozemků připadajících chrámům a monastýrům Ruské pravoslavné církve ve prospěch státu. Byl podepsán v roce 1762 carem Petrem III. Fjodorovičem. Tento dokument nejenom převáděl církevní a monastýrské pozemky pod správu a vlastnictví státu, ale také rušil řadu monastýrů a určoval kolik je možno, aby monastýrů bylo. Po smrti cara Petra III. Fjodoroviče potvrdila platnost tohoto dokumentu roku 1764 také carevna Kateřina II.  

⁶ Daleké peščery (jeskyně) neboli Theodosijevské jeskyně

Jsou komplexem jeskyň Kyjevskopečerské lávry. V dalekých peščerách spočívají svaté ostatky 49 svatých. Památka Sboru svatých otců v Dalekých peščerách spočívajících připadá na 28. srpna / 10. září