Svt. Amand (Miloš) z Maastrichtu (♰ 684)

památka 6. / 19. února

Pocházel z významného rodu z Akvitánie. V mládí vstoupil do monastýru na ostrově Île dʼYeu poblíž města La Rochelle, poté žil jako poustevník v zatvoru v Bourges. Po pouti do Říma (okolo r. 627) a po naléhání svt. Achária z Noyon (památka 27. listopadu/ 10. prosince), se jako biskup misionář, vydal na severo – západ, zemí Franského království, které hraničily s Fríským královstvím (Fryske Keninkryk – království se rozkládalo na pobřeží dnešního severního Německa a Nizozemska), kde konal misii. Misii konal také, na soutoku řek Šelda (Schelde) a Máza (Maas), v letech 647 – 649, byl biskupem Tongerenu a Maastrichtu. Svoji misii stavěl na základech učení ctih. Kolumbána (památka 23. listopadu / 6. prosince), proto vždy směřoval k tomu, že nejprve obrozoval církevní život a šířil mnišství. Byl ve spojení s Římem, které bylo v té době pro Franskou církev zřídkavé. 

Na místo pohanských model, stavěl chrámy a monastýry, křesťanskou víru obnovoval v prostředí divokém a nepřátelském. Když nemohl Boží slovo donést do srdcí svobodným lidem, šířil Evangelium, i mezi otroky, mnoho poté pracoval, aby tyto otroky mohl vykoupit z jejich otroctví. Jedenkráte přitom vzkřísil z mrtvých odsouzeného zloděje, který poté uvěřil v Krista spolu s mnoha dalšími. V roce 636, byl ze země vyhnán králem Dagobertem I. 

Mnoho svatých a ctihodných, od něj získávalo jeho požehnání a pomoc ve svém Božím dílu. Jeho učedníky byli ctih. Adelgunda z Malbodiumu (♰ 684), ctih. Gertruda z Nivelles (♰ 659) a ctih. Bavon z Haarlem (♰ 655). Centrem jeho misie, se stal monastýr Elno (nyní Abbaye de Saint-Amand), jeden z kdysi nejstarších a největších monastýrů ve Flandrech. Svt. Amand, měl také podíl na založení monastýrů ve městech Nivelles (640) a Barisis (663). 

V souladu se životem svatého, který byl napsán v polovině VIII. století, svt. Amand… přešel až za Dunaj a obešel tato místa, hlásaje tam, Evangelium (Vita Sancti Amandi metrica). Na základě tohoto, se také předpokládá, že své evangelní dílo, rozšířil až do Bavorska (zvláště pak v Augsburgu). 

Zachovala se závěť svt. Amanda, je mu připisováno na 8 hymnů (chvalozpěvů) a 4 sekvencí (sequentia) v bohoslužbách církve. Zesnul v Pánu 6. / 19. února kolem roku 684, v monastýru Elnon. Úcta ke svatému, byla již za jeho života a pokračovala o to více po jeho zesnutí, jeho svaté ostatky, přebývají v monastýru, ve kterém zesnul a který nese po něm jeho jméno. 

 

 Svt. mučedník Lambert z Maastrichtu 

(† 696)

památka 17. / 30. září

Svt. Lambert (Lambertus, Landebertus) byl synem zbožných a dobrých rodičů. Odmala se vyznačoval svojí učeností a zbožností. V mládí měl na něj velký vliv jeho strýc svt. Theodard, biskup z Maastrichtu¹. Ještě jako mladý, přijal kněžské svěcení.

Po mučednické smrti svt. Theodarda, byl ustanoven biskupem Maastrichtu a stal se tak třetím nástupcem svt. Amanda² v této eparchii. Byl příkladným křesťanem, dobrým pastýřem a také rozhodným a horlivým misionářem na březích řeky Mázy (Maas). Stal se rádcem krále Austrásie³ Childerica II. Po jeho zabití  Ebroïnem, byl sesazen a po dobu sedmi let, žil ve vyhnanství, v monastýru Stavelot³, kde žil prostě, jako obyčejný mnich.

V roce 681, přišel k moci Pipin II. (Pépin, zvaný Prostřední, či z Herstalu), který svt. Lamberta vrátil zpět na místo biskupa Maastrichtu. Přesto svt. Lambert, nemohl jinak a později vytýkal Pipinovi z Herstalu, mimomanželský vztah s Alpaisou, se kterou měl i syna Karla Martella. Svými výtkami, tak rozhněval příbuzné Alpaisi. Její bratr Dodon, 17. / 30. září pak zabil svt. Lamberta v chrámu, přímo před oltářem.

Nástupcem svatého v Maastrichtu, se poté stal svt. Hubert z Lutychu († 727). Ten, dal roku 721 jeho svaté ostatky převést z Maastrichtu do Lutychu, kam také přemístil sídlo biskupa.

Část ostatků svt. Lamberta, pak také přivezl roku 1357 do Prahy, do chrámu svatého Víta i český král Karel IV.

____________________________________________________________________________________________

 ¹ Svt. Theodard z Maastrichtu († 670)

Památka 10. / 23. září, byl žákem svt. Remakla – Remaculus - Rimagilus (†673) v monastýru Stavelot (dnes město v Belgii), kde se po něm stal představeným tohoto monastýru. Následně se stal i biskupem Maastrichtu. Roku 670, byl zavražděn pohany v lese Bienwald poblíž Speyer (čes. Špír, město v dnešním Německu), když cestoval za králem Childericem II., aby si stěžoval na útlak a okrádání jeho eparchie ze strany franských dvořanů. Jeho ostatky našel a dal uložit v kapli ve městě Lutych svt. Lambert. Jeho svaté ostatky byly velkou měrou zničeny během Francouzské revoluce, přesto se však části ostatků podařilo zachránit. Ty se nyní nachází v katedrále svatého Pavla v Lutychu, na východě Belgie. Část jeho svatých ostatků, se také nachází v chrámu svatého Theodarda – Dietera - Dietharda z Maastrichtu (Dieterskirchel) v Rülzheimu (chrám byl postaven roku 1957), poblíž místa mučednické smrtí svatého.

² Svt. Amand (Miloš) z Maastrichtu († 684)

Památka 6. / 19. února, pocházel z významného rodu z Akvitánie. V mládí vstoupil do monastýru na ostrově Île d’Yeu poblíž města La Rochelle, poté žil jako poustevník v zatvoru v Bourges. Po pouti do Říma (okolo r. 627) a po naléhání svt. Achária z Noyon (památka 27. listopadu/ 10. prosince), se jako biskup misionář, vydal na severo – západ zemí Franského království, které hraničili s Fríským královstvím (Fryske Keninkryk – království se rozkládalo na pobřeží dnešního severního Německa a Nizozemska), kde konal misii. Misii konal také, na soutoku řek Šelda (Schelde) a Máza (Maas), v letech 647 – 649, byl biskupem Tongerenu a Maastrichtu. Svojí misii stavěl na základech učení ctih. Kolumbána (památka 23. listopadu / 6. prosince), proto vždy směřoval k tomu, že nejprve obrozoval církevní život a šířil mnišství. Byl ve spojení s Římem, které bylo v té době pro Franskou církev zřídkavé.

Na místo pohanských model, stavěl chrámy a monastýry, křesťanskou víru obnovoval v prostředí divokém a nepřátelském. Když nemohl Boží slovo donést do srdcí svobodným lidem, šířil Evangelium i mezi otroky, mnoho poté pracoval, aby tyto otroky mohl vykoupit z jejich otroctví. Jedenkráte přitom vzkřísil z mrtvých odsouzeného zloděje, který poté uvěřil v Krista spolu s mnoha dalšími. V roce 636, byl ze země vyhnán králem Dagobertem I.

Mnoho svatých a ctihodných, od něj získávalo jeho požehnání a pomoc ve svém Božím dílu. Jeho učedníky byli ctih. Adelgunda z Malbodiumu (†684), ctih. Gertruda z Nivelles (†659) a ctih. Bavon z Haarlem (†655). Centrem jeho misie, se stal monastýr Elno (nyní Abbaye de Saint-Amand), jeden z kdysi nejstarších a největších monastýrů ve Flandrech. Svt. Amand, měl také podíl na založení monastýrů ve městech Nivelles (640) a Barisis (663).

V souladu s životem svatého, který byl napsán v polovině VIII. století, svt. Amand … přešel až za Dunaj a obešel tato místa, hlásaje tam Evangelium (Vita Sancti Amandi metrica). Na základě tohoto, se také předpokládá, že své evangelní dílo, rozšířil až do Bavorska (zvláště pak v Augsburgu).

Zachovala se závěť svt. Amanda, je mu připisováno na 8 hymnusů (chvalozpěvů) a 4 sekvencí (sequentia) v bohoslužbách církve. Zesnul v Pánu 6. / 19. února kolem roku 684, v monastýru Elnon. Úcta ke svatému, byla již za jeho života a pokračovala o to více po jeho zesnutí, jeho svaté ostatky, přebývají v monastýru, ve kterém zesnul a který nese po něm jeho jméno.

³ Austrásie (511–751)

Bylo království, které tvořily severovýchodní části Francké říše v období Merovejců. Zahrnovalo území dnešní severovýchodní Francie, západního Německa, Belgie, Lucemburska a Nizozemska. 

⁴ Monastýr Stavelot

Tento monastýr, byl založen ctihodným Remaklem Ardenským (památka 3. / 16. září) kolem roku 651. V letech 881 a 885 byly tyto země napadeny Normany, kteří vyplenili a vypálili město i monastýr.

 Ctihodná Edita (Editha, Eadgyth, Ediva) z Wilton (961-984)

památka 16. /29. září

Narodila se kolem roku 961 v Kemsing (dnes hrabství Kent). Byla nemanželskou dcerou Edgara Mírumilovného¹, krále anglického a Wilfridy², šlechetné monašky, kterou Edgar unesl z monastýru ve Wilton. Po tomto hříchu, však král učinil pokání, pod vedením svt. Dunstana z Canterbury³. Pokání činil po dobu sedmi let, kdy na svoji hlavu nevkládal královskou korunu. V okamžiku, kdy mohla sv. Wilfrida utéci od svého únosce, tak utekla a vrátila se do monastýru, kde se narodila svatá Edit. Král Edgar, po smrti své zákonité manželky, několikrát prosil Wilfridu, aby se stala jeho ženou, ta to však odmítla a až do konce svého života zůstala v monastýru.

Svatou Editu, její maminka vychovávala v čistotě a nevinnosti, před úklady světa. Když jí bylo patnáct let, sama se rozhodla přijmout mnišský postřih. Poté třikráte odmítla, aby se stala představenou třech různých monastýrů, které ji nabízel sám král Edgar. Ona však dala přednost zůstat v monastýru Wilton se svojí matkou.

Ve svém mnišském životě, spojila modlitbu se starostlivostí o všechny potřebné, o hladové a chudé, o nemocné a poutníky. V monastýru založila nemocnici, do které přicházeli všichni, kteří nemohli najít pomoc jinde. Sama svatá, pak dávala přednost rozhovoru s malomocnými a s těmi, kdo byl odvrhnut tímto světem, nežli rozhovory ve dvořanské společnosti. Nikoho nezanechala bez přístřeší a chleba, sama přitom vždy držela přísný půst. Měla k ní blízko, dokonce i divoká zvířata.

Ve zvyku měla nosit krásný šat, avšak pod ním, tajně nosila hrubé sukno - cilicium (Cilicium je původně označení pro hrubé vlněné sukno, vyrobené z kozí srsti, tato látka, byla nošena jako znak pokání na holém těle pod šaty). Pro svůj Bohu milý život, pro svoji starostlivost o bližní, skutky milosrdenství, kterými mnohé obdarovávala, pro duchovní obezřetnost a učenost, získala lásku a úctu všech, od sester monastýru, měla přízvisko Edita Dobrá.

Roku 978 svatá Edita měla sen, ve kterém spatřila, jak přijde o pravé oko. Ze snu, pak nabyla pochopení, že tento sen jí byl dán, jako předzvěst a oznámení smrti jejího bratra svatého krále Edwarda, který byl v tom čase zabit. Dvořané, kteří byli na straně jejího bratra mučedníka, se snažili uvést svatou Editu na trůn, což ona, ale odmítla, dávajíce přednost tomu, aby oddala svůj život Pánu.

Než zesnula, dala postavit ve Wilton, chrám zasvěcený svt. muč. Dionýsijovi Pařížskému. V čase svěcení chrámu, svt. Dunstan hořce zaplakal, neboť měl předzvěst o blízké smrti ctihodné. Za čtyřicet dní poté 16. / 29. září ctihodná Edita zesnula a svt. Dunstan, byl přitom, když se odebrala k Pánu. Později její netlené ostatky, byly přeneseny do nového chrámu svt. Dionýsija.

________________________________________________________

 ¹ Svatý král Edgar Mírumilovný - Edgar the Peaceful (†975)

Památka 8. /. 21. července. Anglický král, který činil pokání z marnivého a zkaženého mládí. Za jeho vlády bylo obnoveno mnoho monastýrů v Anglii, které obdaroval pozemky. Z monastýrů dal vystěhovat ženaté duchovenstvo, aby monastýry sloužili duchovnímu životu mnichů a monašek.

 ² Ctihodná Wilfrida - Wulfritha, Wulfthryth, (†988)

Památka 9. / 22. září.  Byla poslušnicí monastýru ve Wilton, ze kterého ji unesl král Edgar. Z tohoto nemanželského svazku, se narodila dcera Edita, se kterou po jejím narození žila v monastýru. Mnišský postřih přijala z rukou svt. Ethelwolda, biskupa z Winchesteru. Za vztah s Edgarem, na ní byla naložena epitimie, kterou přijala. Později se stal představenou monastýru.

 ³ Svt. Dunstan, arcibiskup z Canterbury (†988)

Památka 19. května / 1. června. Narodil se poblíž Glastonbury, v jehož monastýru se vzdělával. Nějaký čas, žil na dvoře krále Athelstana, pro mnohá nepřátelství, byl však donucen odejít do vyhnanství. Za krále Edgara, se navrátil domů i ke dvoru. Následoval radám a poučením svého příbuzného svt. Alphega biskupa z Winchesteru – památka 12. / 25. března (†951), přijal mnišství a byl jím rukopoložen na presbytera. V roce 957 byl rukopoložen na biskupa Winchesteru, v roce 961 pak byl ustanoven arcibiskupem Canterbury. Spolu se svt. Ethelwoldem z Winchesteru (†984) a svt. Oswaldem z Yorku (†992) obnovili duchovní život monastýrů v Anglii.

 ⁴ Svt. muč. Dionýsij - Denis, Diviš - Pařížský († III. stol). Památka 3. / 16. října.