Ctihodný Brendan z Clonfertu, 

poutník († 583)

památka 16. / 29. května

Narodil se okolo roku 484 v Trale ¹, v Irsku. Byl duchovním žákem ctihodného Finiána z Clonardu² a ctihodného Gildy³ v LLancarfanu ve Walesu. Když přijal mnišství, založil několik monastýrů, ze kterých se stal nejznámějším monastýr v Clonfert (Cluain Fearta).

Jeho misionářské a pastýřské pouti, jej přiváděli na ostrovy Skotska a i do Walesu. Společně s nemnoha bratry, pak také uskutečňoval plavby do neprobádaných moří na západě, přičemž se zcela odevzdával do rukou Božích. Dle legendy pak svatý doplul až do Grónska a k břehům severní Ameriky. Legenda o plavbě ctihodného Brendana na neznámý Západ je zaznamenána v latinské kronice -Cesty svatého Brendana (Navigatio sancti Brendani) z počátku 9. století. Ctihodný Brendan je ctěn jako patron námořníků.

Zesnul v Pánu, kolem roku 583.

_______________

 

¹ Tralee – Trá Lí. Město leží na severní straně pevninské šíje poloostrova Dingle. Nyní je hlavním městem hrabství Kerry, v jihozápadní části Irska.

² Ctihodný Finián z Clonardu († 549). Památka 12. / 25. prosince. Byl jedním z prvních irských mnišských svatých. Finián z Clonardu, je spolu s Endou z Aranu, považován také za jednoho z otců irského mnišství. Založil monastýr v Clonard, v dnešním hrabství Meath. Studovalo u něj dvanáct irských apoštolů. Je označován za vůdce svatých Irska.

³ Ctihodný Gilda – Gildas, Moudrý († 570). Památka 29. ledna / 11. února. Narodil se v jižním Skotsku, ale byl nucen uprchnout do Walesu. Tam založil i rodinu, po smrti své ženy se stal duchovním žákem ctihodného Iltuda († 540). Nějaký čas strávil v Irsku a kolem roku 520 podnikl pouť do Říma. Na zpáteční cestě založil monastýr v Rhuys. V roce 527 se znovu vrátil do Walesu, kolem roku 565 znovu navštívil Irsko a Rhuys, kde v roce 570 i zemřel. Ctihodný Gilda se proslavil dílem o utrpení své vlasti, De excidiis Britanniae.

 

Ctihodný Alexandr Svirský († 1533)

památka je v den jeho zesnutí 30. srpna /12. září

a v den vyzdvihnutí svatých ostatků 17. / 30. dubna

Ctihodný Alexandr, se narodil roku 1448 jako Amos, v nevelké vesničce Manderach, v oblasti Obonežskaja pjatina, na hranicích Velikého Novgorodu. Narodil se už starším rodičům Stefanovi a Vasilise¹, kteří sice už dvě starší děti měli, ale poté se jim už nedařilo další dítě počít. Až po mnohých modlitbách, přišel na svět Amos. Aby se naučil číst a psát, byl svěřen zkušenému učiteli, ale až s vlastní modlitbou získal schopnost učit se a stal poté i výtečným žákem. Od mládí, přivykával k bdění na modlitbě, odříkání a půstu.

Když dostihl plnoletosti, jeho rodiče se rozhodli, že ho ožení. Na to však zbožný mladík ani nepomyslel, neustále chtěl a přemýšlel, jak utéci pryč od marností světa. Toto své přání, si nakonec splnil tak, že si po nějakém čase, vzal od svého otce požehnání, jako by chtěl jít do blízké vesnice, přitom však odešel z domu svých rodičů. Veden Bohem a s andělem jako spolupoutníkem, který mu ukazoval cestu, přišel do Valaamského monastýru Proměnění Páně.

V monastýru, žil sedm let jako poslušník a v roce 1474 pak přijal mnišský postřih se jménem Alexandr.

Svůj zápas za získání Bohu milých ctností, započal s takovou horlivostí a zapřením sebe sama (Mat, 16), až jej pro mnohé ctnosti, které při svém mnišském duchovním zápase získal, začali ostatní bratři chválit. Rozrušen lidskou chválou, vyprosil si požehnání od představeného a jedné noci, po třinácti letech opustil monastýr. Sebou si nevzal nic jen mnišskou mantiji.

Takto ctihodný odešel z Valaamu a na vnuknutí z výše, si k životu vybral místo v lese, na břehu krásného jezera, které se později stalo známým pod jménem Svaté. Zde si mnich postavil chýši² a žil zde po sedm let sám a jedl jen to, co nasbíral v lese.

V té době svatý zažíval mnohá strádání hladem, zimou, nemocemi a ďábelskými pokušeními. Pán jej však neustále podporoval duchovní a tělesnou sílou. Jednou se stalo, když byl nemocen a trpěl těžkými neduhy, nejenže nemohl vstát ze země, ale dokonce ani pozvednout hlavu, jen ležel a zpíval žalmy. A zjevil se mu pak přeslavný, bíle oděný muž, který mu položil ruku na bolavé místo, přežehnal ho znamením kříže a v tom čase ho uzdravil.

Roku 1493 při lovu na jelena, pak místo jeho modliteb, náhodou objevil vládce sousedních pozemků Andrej Zavališin. Ten, zasažen prostotou svatosti života ctihodného otce, řekl mu o světle, které spatřil předtím nad místem, kde on nyní přebývá a prosil mnicha, aby mu řekl o svém životě. Od toho času, začal Andrej častokrát navštěvovat ctihodného Alexandra, až nakonec po mnohém poučování, se on sám odebral do Valaamského monastýru, kde přijal mnišství se jménem Adrian³.

Avšak Andrej Zavališin nemohl dlouho o ctihodném muži svatého života mlčet, navzdory slibu, který mu dal. Sláva ctihodného se velmi rozšířila, až k němu začali přicházet mniši, pro duchovní vedení na cestě spásy, lidé ze světa, pak za ním přicházeli pro modlitbu a útěchu, ve svých těžkostech. Když se postupně z jeho poustevnického místa, stala bratrská poustevna, odloučil se ctihodný pro modlitbu od všech bratří a postavil si něco dále kelii, kde v modlitbě s Bohem odpočíval. Tam v nových a dalších zápasech bojoval s mnohými pokušeními. Démoni na sebe brali zvířecí podobu, syčeli jako hadi, a snažili se ho donutit uprchnout z onoho místa. Avšak modlitba svatého, jako ohnivý plamen spálila a rozehnala démony i jejich mnohá pokušení.

Roku 1508, na dvacátém třetím roce mnišského života na místě odříkání a modliteb, se mu zjevila Životodárná Trojice. Ctihodný se modlil v noci v poustevně. Tu náhle zazářilo veliké světlo a on spatřil, jak k němu přicházejí tři muži, do jasných bílých šatů oblečení. Osvěceni Nebeskou slávou, zářili čistotou, jasnější než slunce. Každý z nich držel v ruce žezlo. Ctihodný padl strachem, a když tím vším ohromen přišel k sobě, sklonil se až k zemi. Muži ho však pozvedli za ruku a řekli: "Věř, blažený a neboj se." A bylo mu dáno přikázání, aby na tom místě postavil chrám a založil monastýr. Tu ctihodný opět padl na kolena, mluvíce přitom o své nehodnosti. Avšak Pán ho opět pozvedl a přikázal mu, aby udělal, co dostal v přikázání. Ctihodný se zeptal, komu má být zasvěcen chrám. Pán mu odpověděl: "Milovaný, tak jako vidíš Toho, kdo s tebou rozmlouvá ve Třech Osobách, stejně tak dej postavit i chrám, ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha, Jednobytné Trojice. Zanechávám ti pokoj a pokoj svůj ti dám". A ctihodný v tom okamžení spatřil Pána s křídly rozprostřenými, jako po zemi kráčejícího, který se poté stal neviditelným.

Po tomto zjevení začal ctihodný rozmýšlet o tom, kde a na jakém místě, postaví chrám Boží. Jednou, v čase modlitby k Bohu, uslyšel hlas z výše. Vzhlédl a uviděl anděla Božího v mnišské mantiji a klobouku, stejně tak, jako ho spatřil i ctihodný Pachomius Veliký ⁴. Anděl, stál ve vzduchu s rozprostřenými křídly, pozdviženýma rukama a pravil: " Jeden Svatý, jeden Pán, Ježíš Kristus, ve slávě Boha Otce. Amen". Poté se obrátil ke ctihodnému: "Alexandře, na tomto místě, nechť je postaven chrám, ve Jménu Pána, který se ti zjevil ve třech Osobách, Otce i Syna i Svatého Ducha, Trojici Nerozdílné." Poté co to místo třikráte přežehnal znamením kříže, stal se anděl neviditelným.

Toho roku, byl postaven dřevěný chrám Životodárné Trojice (v roce 1526, pak byl na jeho místě postaven chrám kamenný). Hned po postavení chrámu, začali bratři prosit ctihodného, aby přijal kněžství. On dlouho odmítal, považoval se za nehodného. Poté, začali bratři prosit svt. Serapiona, arcibiskupa Novgorodského († 1516), aby k přijetí kněžství přesvědčil ctihodného. Nakonec ctihodný Alexandr souhlasil a odcestoval do Novgorodu, kde přijal rukopoložení od světitele Serapiona. Bratři ho poté také přesvědčili, aby na sebe vzal i jho představeného monastýru.

Když se stal představeným monastýru – igumenem, stal se ještě pokornějším Boží vůli, více nežli předtím. Mnišský šat, který nosil, byl plný záplat, spal na holé zemi. Sám si připravoval pokrm, mísil těsto a pekl chléb. Jedenkráte nestačilo dřeva a monastýrský ekonom, prosil ctihodného Alexandra, aby jako igumen, poslal někoho z mnichů, co nemají žádné povinnosti pro dřevo. "Já teď nemám žádné povinnosti", řekl ctihodný a sám šel na dříví. Jindy zase, takto začal nosit vodu. V noci pak, když už všichni spali, často mlel pro ostatní obilí na chléb ručními mlýnskými kameny. V noci jako dobrý a starostlivý otec, obcházel mnišské kelie, a slyšel-li někde plané rozhovory, zaklepal jen lehce na dveře a odešel, až ráno potom bratry poučil a viníkům uložil pokání.

Ke konci svého života, se ctihodný Alexandr rozhodl postavit v monastýru kamenný chrám Záštity Přesvaté Bohorodice. Chrámu už byly postaveny základy. Jedenkráte pak na večer, poté co byl odsloužen akathist Bohorodici, usedl ctihodný Alexandr ve své kelii aby si trochu odpočinul, když v tom řekl svému kelejníku, ctihodnému Athanasiovi (†1577): "Dítě, buď pozorný a bdělý, protože v tomto čase, stane se, podivuhodné navštívení". V předdveří kelije, kam si pospíšil starec, zazářilo veliké světlo, které se pak rozprostřelo nad celým monastýrem a ctihodný spatřil nad základy chrámu Záštity, samu Přečistou Bohorodici se svatým Mládencem, sedící jako na trůnu na oltářním místě, kolem ní pak veliké množství Andělských zástupů, které Ji obklopovaly. Ctihodný padl tváří k zemi, neboť nemohl snést takovouto záři světla. Bohorodice ho však povzbudila a požehnala monastýru. Řekla mu: "Povstaň, vyvolený mého Syna a Boha! Neboť věz, přišla jsem tě navštívit, můj milovaný, a pohlédnout, na základy mého chrámu. A za to, že ses neustále modlil za učedníky a za váš monastýr, bude od této chvíle oplývat vším potřebným. A to nejen za tvého života, ale i po tvém odchodu. Neustále budu při tvém monastýru a budu mu podávat vše potřebné. Pohlédni a pozorně se dívej, kolik mnichů se sešlo ve tvém stádu, které musíš poučovat na cestě spásy ve jménu Svaté Trojice." Poté ctihodný povstal a spatřil velké množství mnichů. Matka Boží poté znovu promluvila: "Můj milovaný, pokud někdo přinese byť jen jednu cihlu na stavbu mého chrámu, ve jménu Ježíše Krista, mého Syna a Boha, nepřijde o svou odměnu." A poté, se Matka Boží stala neviditelnou.

Před svým zesnutím, projevil ctihodný podivuhodnou pokoru. Dal k sobě přivolat bratry a přikázal jim: "Až zemřu, svažte mé hříšné tělo provazem až k nohám a odvlečte ho do bažin hlubokých lesů a tam ho zahrabejte do mechu a svýma nohama to místo pošlapte." Bratři mu však odpověděli: "Ne, otče, to my nemůžeme." Když to ctihodný uslyšel, nařídil, aby jeho tělo bylo pohřbeno ne v monastýru, ale v pustině, poblíž chrámu Proměnění Páně. Poté co prožil osmdesát pět let života, odešel ctihodný 30. srpna, roku 1533 k Pánu.

Ctihodný Alexandr Svirský, se proslavil podivuhodnými zázraky, jak za svého života, tak i po svém zesnutí. Roku 1545, duchovní žák a nástupce ctihodného, igumen Irodion, napsal jeho životopis. V roce 1547, započala místní úcta ke svatému, která byla připomínána v den památky jeho zesnutí, byla také sestavena i církevní služba ctihodnému.

Je celý zástup duchovních žáků, které ctihodný Alexandr poučoval v duchovním životě, vychovával je na cestě spásy, a kteří se proslavili v zástupu ctihodných. Jsou to ctihodní: Ignátij Ostrovský (XVI. stol.), Leonid Ostrovský (XVI. stol.), Kornilij Ostrovský (XVI. stol.), Dionýsij Ostrovský (XVI. stol.), Athanásij Ostrovský (XVI. stol.), Theodor Ostrovský (XVI. stol.) a Ferapont Ostrovský (XVI. stol.). Kromě těchto svatých, jsou pak známi i tito duchovní žáci a spolubesedníci: ctihodný Athanasij Sjandeмský, Vologodský (XVI. stol.), ctihodný Gennadij Važajezerský († 1516), ctihodný Makárij Oreděžský († 1532), ctihodný mučedník, Adrián Ondrusovský († 1550), ctihodný Nikifor Važajezerský († 1557), ctihodný Gennadij Kostromský a Ljubimský († 1565).

Roku 1641, byly ze země vyzdvihnuty svaté ostatky ctihodného Alexandra.  Tělo svatého, se ukázalo celé, netlené a blaze vonící. Oblečeno bylo do mnišské mantie a schimy ⁵, tvář byla zcela zakryta pokrývkou hlavy mnišské schimy, zpod které, byl možno vidět část vousů. Obě jeho nohy, bylo možné spatřit ležící obuté do sandálů, jakoby jen před nedávnem zesnul. Z jeho těla, podobně jak z nějaké louky plné vonných květiny se vylévala blahovonná vůně. Při vyzdvihnutí a odkrytí svatých ostatků, byl přítomen svt. Affonij, metropolita Novgorodský († 1653). S bázní a radostí, mniši přemístily ostatky ctihodného Alexandra, do nové schrány a poté, je přenesli do monastýrského chrámu svt. Mikuláše. Brzy nato byly svaté ostatky ctihodného uloženy do stříbrné schrány, kterou daroval car Michail I. Fjodorovič. V této schráně, byly následně svaté ostatky přeneseny do nově postaveného kamenného chrámu Proměnění Páně. V téže době, byla ctihodnému Alexandrovi, ustanovena církevní památka v den jeho zesnutí 30. srpna /12. září a v den vyzdvihnutí svatých ostatků 17. / 30. dubna. 

_________________

 

¹ Ctihodní, Sergij a Varvara Ostrovští. Památka 15. / 28. června. Rodiče ctihodného Alexandra Svirského. Žili zbožným životem. Jejich syn, ctihodný Alexandr (v dětství Amos), byl vymodlené dítě, narozené dlouho po předchozích dětech.  Jako rodiče, zamýšleli svého syna oženit, proti jeho přání žít mnišským životem. Budoucí mnich a ctihodný, proto odešel z domu do Valaamského monastýru, kde následně i započal mnišský život.

Rodiče, kteří neměli o svém synovi žádné zprávy, ho dlouho hledali, a, když ho nenalezli, rmoutili se pro něho, jako by už zemřel. Po celém okolí se pak rozkřiklo, že jeho otec, dá peníze tomu, kdo mu řekne o místu, kde se nachází jeho syn. Uplynuly však tři roky a o Amosovi nebyly stále žádné zprávy. Rodiče byli ve svém smutku neutěšitelní a nadále doufali v jeho návrat.

Až jednoho dne přišli nějací lidé z Karélie do jejich vesnice se zprávou, že v monastýru na Valaamu byl spatřen Amos, který tam složil mnišské sliby. Starý Stefan, který už neměl sílu dál čekat a dálky se nebál, odešel na Valaam svého syna najít. Když Stefan přišel k představenému monastýru a dozvěděl se, že jeho syn, tam opravdu je, požádal o setkání. Ctihodný Alexander byl smutný a nechtěl jít ven, protože si uvědomoval, že jeho otec ho požádá, aby se vrátil spolu domů (Luk 9, 62 – 63). Jeho otec, si zase myslel, že igumen monastýru, před ním jeho syna skrývá. Nemohl dále snést odloučení a tak vztekle křičel na představeného, aby mu ukázal jeho syna, jinak se zabije přímo u monastýrské brány. Ctihodný Alexandr poté hned souhlasil, že se setká se svým otcem.

Když Stefan viděl, jak je jeho syn tělesně vyčerpán z bdění, modliteb, půstu a mnišských poslušenství, objal ho a začal hořce plakat. Poté, začal Alexandra přesvědčovat, aby se vrátil společně domů. Alexandr, přestože byl dojat smutkem svého otce, viděl, že lidská láska zastiňuje to, co je potřebné a užitečné pro spásu duše. Proto svému otci řekl: „Chci říci jednu věc, jdi v pokoji do svého domu a poté odejdi do monastýru Přesvaté Bohorodice na Ostrově přijmi tam postřih a získáš spásu své duše. A pokud tak neučiníš, pravím ti vpravdě, víc než moji tvář neuvidíš." Alexander dlouho promlouval k svému otci, ale ten ho nechtěl poslouchat a odešel s hněvem. Rodičovské srdce nemohlo přijmout jeho slova ze silné lásky k synovi a pro bolest duše.

Potom se ctihodný Alexander začal modlit, aby Pán obměkčil srdce jeho otce a pomohl mu v pokoji a mírně přijmout Boží vůli. A modlitba ctihodného byla brzy vyslyšena. Stefan se brzy vrátil ke svému synovi a řekl mu, že bude jednat podle jeho rady, poté odešel do své vesnice.

Po návratu do svého domu, neodkládal splnění svého záměru, rychle zařídil všechny neodkladné domácí práce, hospodářství předal svým starším dětem a odešel do monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice na Ostrově (toto pojmenování získal monastýr pro množství vod co ho několikráte v roce, při rozvodnění, zcela odřízli od světa). Zde přijal mnišský postřih se jménem Sergij. Spolu s přijetím mnišství zanechal i všechny pozemské starosti každodenního života. Spravedlivá Vasilisa, matka ctihodného Alexandra, zvyklá v dobrém díle následovat svého muže, tam přijala postřih také, se jménem Varvara. Spolu s přijetím mnišstvím, staří manželé započali surový tělesný zápas, ctihodný Sergij nosil železné verigy (verigy jsou železná pouta, řetězy spojené s kovovými deskami, se zobrazením svatého Kříže nebo samotný svatý Kříž, které mnich, ke svému smíření a pokoře, neustále nosil na sobě) o váze asi 3,5 kg a svatá Varvara vyčerpávala své stařecké tělo dvěma kříži na řetězech o váze 1 kg.

Ctihodní, Sergij a Varvara poté žili nedlouho. Potom, co do tichého monastýru, přinesli modlitební moudrost posledních let svého života, zesnuli v pokoji a byli pohřbeni tam, kde díky modlitbám k Bohu, získali ve svých životech tolik požehnání. To se událo, nejpozději v roce 1485.

Památka na ctihodného Sergije a Varvaru, byla vždy spojená se vzpomínkou na velkého syna a byla uchovávána po staletí. Při obnově monastýru Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice na řece Ojať, byli ctihodní, Sergij a Varvara Ostrovští, připočteni do zástupu svatých.

 

² Následně na tomto místě, u Svatého jezera, 36 verst (necelých 39 km) od budoucího města Oloněc (Олонец, karelsky Anuksenlinnu, finsky Aunus, švédsky Olonets) a 6 verst (necelých 6, 5 km) od řeky Svir, založil ctihodný Alexandr Svato - Trojický monastýr a dále od něj u Roščinského jezera, pak dal postavit poustevnu, na jejímž místě pak vznikl, Alexandro – Svirský monastýr.

 

³ Ctihodný mučedník Adrián Ondrusovský († 1550). Památka 26. srpna/ 8. září a 17. / 30. května. Narodil se v bojarské rodině, jako Andrej Zavališin. Po setkání se ctihodným Alexandrem Svirským se zbavil svého majetku a odešel do Valaamského monastýru Proměnění Páně, kde přijal mnišský postřih se jménem Adrian. O několik let později se usadil na samotě poloostrova v jihovýchodní části Ladožského jezera. V roce 1550, byl zabit sedláky ve vesnici Obža. O dva roky později byly nalezeny jeho ostatky a převezeny do monastýru Ondrusovské poustevny, dnes Nikolo – Adriano -Ondrusovský monastýr.

 

⁴ Ctihodný Pachomios Veliký († 348). Památka 15. / 28. května. Ctihodný Pachomios Veliký, je společně s Antonijem Velikým pilířem poustevnictví a zakladatel mnišské kinovie v křesťanském Egyptě. Kinovia – Κοινοβιος, tak se nazývá společný mnišský život. V monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru, vše ostatní zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví, ani na vlastní majetek, včetně práv z darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch. První takovýto monastýr byl založen ctih. Pachomijem Velikým okolo roku 318. Stalo se tak poté, co zesnul v Pánu duchovní učitel ctihodného, Palamon. Tehdy se ctihodnému zjevil Anděl Boží v podobě schimnika (v mantiji a mnišském klobouku) a do jeho rukou mu dal soubor pravidel mnišského života.

 

⁵ Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby.  Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby, a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může se měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zvláštní. Pokrývka hlavy je velká, aby zakrývala celou tvář tak, aby nebylo možno vidět nic než své nohy při chůzi.

__________________

Modlitba

Posvěcená hlavo, pozemský Anděli a Nebeský člověče, ctihodný a bohonosný otče náš Alexandře, dobrý služebníku Přesvaté a Jednobytné Trojice. Ty, jenž zjevuješ mnohá milosrdenství, těm kdo žijí ve tvém svatém příbytku, ale i všem ostatním, kteří s vírou a láskou k tobě přicházejí, vypros nám vše potřebné k životu dočasnému a i vše potřebné k našemu věčnému spasení. Svým zastáním před Pánem, nám buď služebníku Boží ku pomoci, před nepřáteli viditelnými i neviditelnými. Nechť uslyší přebolestný nářek svých věrných služebníků, v žalu a zármutku, den a noc k němu vzývajících, nechť vyvede ze záhuby život náš. Pravoslavná Církev Kristova, nechť přebývá v hlubokém míru, vlast naše, ať je dobře spravována, ve vší zbožnosti neochvějná. Buď nám, svatý divotvůrče rychlým pomocníkem, ve všech našich zármutcích, žalech, těžkostech a neštěstích. Především pak, v čase naši smrti, nám buď milosrdným zastáncem, abychom na celnicích v povětří, nebyli předáni do moci zlého vládce, ale abychom se stali důstojnými, bez klopýtnutí vejít do Božího Království. Ctihodný otče, modlitebníku náš blízký! Nepotup naše naději, nepřehlížej naše pokorné modlitby a prosby, přimlouvej se za nás, zastaň se nás před Trůnem Životodárné Trojice, abychom byli hodni, spolu s tebou, i se všemi svatými, my nedůstojní, v rajských příbytcích oslavovat velkolepost, blahodať a milost Jediného v Trojici Boha, Otce i Syna, i Svatého Ducha, na věky věků. Amen.

 

 

Ctihodný starec Eumenios (Saridákis)

památka v den zesnutí († 1999), 10. / 23. května

Blahé paměti starec Eumenios, se narodil jako Konstantinos, 1. ledna roku 1931 ve vesnici Ethia na ostrově Kréta, zbožným rodičům Sofii a Georgiosovi Saridákis. Byl osmým a posledním dítětem v této chudé rodině, která záhy přišla o svého živitele a hlavu rodiny. Těžké podmínky v letech německé okupace Řecka nacisty, neumožnily, aby malý Konstantinos získal základní vzdělání.

Navzdory tomu, však chlapec vynikal nejen svým důvtipem a bystrým rozumem, ale především zbožností. Na volbu životní cesty budoucího starce, pak měla rozhodujícím vliv podivuhodná událost, která se udála na Nový rok, roku 1944. Při slavnostní večeři se objevila neobvyklá, oslnivá záře, která, jak řekl otec Eumenios, pronikla do hlubin jeho duše. Mladý chlapec, zcela ohromený a užaslý božským světlem, zvolal: "Stanu se mnichem!" Životní cesta Konstantina, tak byla předem rozhodnutá. Jak sám starec říkal: „Pokud má člověk povolání a přizvání od Boha k něčemu dobrému, pak Bůh činí, jedná a pomáhá mu".

V roce 1948, Konstantinos Saridákis, vstoupil do monastýru svatého Nikity. V monastýru, kromě igumena, byli ještě dva staří a už slepí mniši, o které se on jako mladý poslušník staral s velikou láskou. Po třech letech, v roce 1951, přijal mnišský postřih, se jménem Sofronios.

Za základ, svého mnišského života, si dal mírnost, poslušnost a pilnost. Přes den své tělo vyčerpával pracemi v monastýru (prorážel novou cestu do monastýru, pracoval také na zahradě, z daleka přinášel vodu…), v noci bděl a přebýval v modlitbě. Toto pravidlo, pak dodržoval až do konce svého života.

V roce 1954, byl mnich Sofronios, povolán do armády, protože tak to vyžadovaly tehdejší řecké zákony. A stejně jako v monastýru, tak i v armádě se mladý mnich nevyhýbal žádné práci, projevoval úctu a poslušnost představeným a spolu s tím, se staral plnit i své mnišské povinnosti. Přesto se však stalo a během služby v armádě, otce Sofronia, postihlo velké pokušení, které doprovázeli útoky nepřítele spasení, měl horečku, která přes veškerou snahu lékařů neustupovala. Otec Sofronios, tak musel být ve vážném stavu převezen do Soluně, kde potom odhalili strašlivou příčinu jeho nemoci, bylo to malomocenství!

Nemocného, který tento těžký kříž přijal od Pána s vděčností a pokorou, převezli do leprosária Svatá Barbora, na předměstí Athén v Aigaleu. Tam byl léčen a léčba se naštěstí ukázala jako úspěšná a otec Sofronios, se z nemoci zcela zotavil.

Když však zakusil hořkost této strašné a hrozné nemoci, rozhodl se v kolonii malomocných zůstat a sloužit těm, kdo trpěli stejně jako on touto hroznou nemocí. Po uzdravení se tak nevrátil do monastýru na Krétu, ale už zůstal v nemocnici, aby tam sloužil nemocným. Říkal: „Protože jsem okusil jak fyzickou, tak duševní a duchovní bolest, chodím k těmto nemocnými v Athénách, do nemocnice, abych jim sloužil“.

Denně se staral o nemocné, kteří byli nehybní a neměl jim kdo pomoci. V nemocnici pro infekční nemoci v Athénách bylo v té době asi tři sta malomocných. Otec Sofronios se staral, co mohl, služba to byla těžká přetěžká, nemocným obouval boty a oni, protože měli velké bolesti, mu často i nadávali. Neúnavně pracoval na údržbě a zkrášlování chrámu, dokonce se ujal role hlavního zpěváka sboru. Vyráběl kadidlo a rozdával je do kostelů a klášterů. Naplnil nemocniční pokoje ikonami a duchovními knihami. Strávil léto na Svaté Hoře a pobyl tam několik měsíců. Vedení stacionáře, mu dalo malou komůrku jako kelii, vedle chrámu svatý nezištníků Kosmy a Damiána, ve které poté strávil zbytek svého života. Každodenně se staral o nemocné, kteří se nemohli o sebe postarat a neměl jim kdo pomoci. V tomto Athénském nemocničním stacionáři, bylo v té době, okolo tři sta nemocných postižených malomocenstvím. Obouval nemocným i boty a oni mu nezřídka i nadávali, protože trpěli velkými bolestmi. Neúnavně pracoval na údržbě a zkrášlování nemocničního chrámu, ujal se úlohy hlavního zpěváka na chóru. Vyráběl kadidlo, které pak rozdával do chrámů a monastýrů. Nemocniční pokoje zaplnil ikonami a duchovními knihami. Léto pak trávil na Svaté Hoře, kde pobyl několik měsíců.

V roce 1957, byli do leprosária Svatá Barbora, na předměstí Athén v Aigaleu, převezeni pacienti z ostrova Chios, kde tamější leprosárium bylo uzavřeno. Tehdy ctihodný starec Anthimos († 1960), který v leprosáriu na ostrově Chios sloužil jako duchovník, poslal k otci Sofroniovi, ctihodného Nikifora († 1964), své duchovní dítě, aby se o něj postaral. Ctihodný starec Anthimos poslal doporučující dopis, ve kterém prosil otce Sofronia, který tam sloužil, aby věnoval velkou pozornost pokladu, který mu zasílá Přesvatá Bohorodice, neboť skrze obecenství se ctihodným Nikiforem, může získat pro sebe mnoho duchovního užitku. Otec Sofronios se pak o otce Nikifora staral s velikou láskou a obracel se k němu jako ke svému duchovnímu otci. Otec Nikiforos postupně kvůli své nemoci  - malomocenství zcela oslepl. Na novém místě, pak ctihodný Nikiforos, už slepý a nemohoucí, strávil zbytek svého života. Přesto, se stal pro otce Sofronia, který se o něho staral až do jeho smrti v roce 1964, velikým požehnáním.

V roce 1964, pak přijal otec Sofronios velkou schimu. Občas ještě navštěvoval rodnou Krétu a na ní i místo svého prvotního pokání, monastýr svatého Nikity. Na Krétě navštívil také monastýr Přesvaté Bohorodice Kalyviani, kde se seznámil s jeho obnovitelem metropolitou Timoteosem (Papoutsakis), pozdějším arcibiskupem krétským, který byl duchovní žákem, ctihodného Amfilochia z Patmosu († 1970). Metropolita Timoteos, pak v roce 1975 mnicha Sofronia rukopoložil na jeromonacha, dal mu přitom nové jméno Eumenios a ustanovil ho duchovníkem.

Více jak půl století, prožil ctihodný Eumenios, v ubohém přístřešku na nemocničním dvoře. Neustále sloužil Bohu a lidem, přijímal zpovědi, sloužil u svatého prestolu, utěšoval, radil v těžkostech života, činil zázraky, uzdravoval duchovní a tělesné nemoci. Navzdory těžkým nemocem, které ho postihly, úsměv z tváře starce nezmizel, v očích mu zářila bezmezná láska k Bohu a ke všem lidem. Podle očitých svědků Bohem daná prozíravost, zázraky a vidění svatých, byla pro otce Euménia běžnou, samozřejmou věcí. Starec, štědře obdařený dary blahodati Svatého Ducha, se dobře skryl hluboko za zdmi nemocnice. Ctihodný starec Porfýrios Kavsokalyvita († 1991), který se někdy u starce zpovídal, nazval otce Euménia, skrytým svatým naší dní. Ke stáří, se u starce zhoršily jeho zdravotní problémy. Měl cukrovku, zhoršil se mu zrak, měl problémy s ledvinami a nohama, které mu lékaři navrhovali amputovat. Během tolika let, kdy starec zápasil doslova se smrtí, však nikdy nepřerušil službu pastýře a vždy se věnoval velkému zástupu věřících.

V roce 1992 byl otec Eumenios za svou službu církvi vyznamenán hodností archimandrity. V roce 1999, pak byl starec hospitalizován v nemocnici Evangelismos v Athénách, kde pak také 23. května odevzdal svou duši do rukou Božích.

Tělo blaženého starce, bylo pohřbeno v jeho rodné vesnici Ethia. A i dnes, koná Pán skrze modlitby a přímluvy blaženého starce Euménia, mnoho zázraků uzdravení a duchovní útěchy pro nemocné a trpící, kteří za ním přicházejí.

31. května 2021, na základě prosby podané metropolitou Gartyn a Arkádie, Makariosem (Dulufakisem), bylo Posvátným synodem Krétské Pravoslavné Církve, přijato rozhodnutí o svatořečení starce.

14. dubna roku 2022, vyslyšel hlas Krétské Pravoslavné Církve a spolu s ní i ostatního pravoslavného lidu, Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu, a přijal rozhodnutí o svatořečení starce Euménia. Den památky ctihodného starce Euménia, byl stanoven na 23. května, v den jeho zesnutí.