Ikona Matky Boží Odigitria Sedmijezerská (XVII. stol)

památka 13. / 26. října, přinesení ikony z Velkého Usťugu, 26. června / 9. července a 28. července / 10. srpna, památka záchrany města Kazaně před morem v letech 1654 a 1655 a v roce 1771

Tuto ikonu Matky, si přinesl 13. / 26. října, kolem roku 1615 z Velikého Usťugu pod Kazaň, zakladatel Sedmijezerská poustevna Přesvaté Bohorodice ¹, mnich Evfimij. Touto ikonou požehnal místu budoucího poustevny.

V polovině XVII. století, kdy po celé Rusi zuřil mor, dostala se tato strašná nemoc až do Kazaně. Během krátké doby tam zemřelo kolem čtyřiceti osmi tisíc lidí, téměř skoro celá populace města. Jedna zbožná monaška, pak měla vidění. Ve snu se ji zjevil, ve světlo oděný muž a přikázal obyvatelům města, aby započali sedmidenní půst a vyšli vstříc na cestu k ikoně Matky Boží, která k nim přichází ze Sedmijezerské poustevny, aby je osvobodila od zlé nemoci, která postihla jejich kraj. Monaška o svém zjevení ve snu řekla vládcům města. Církevní průvod vyšel vstříc k ikoně Matky Boží Sedmijzerské, když se lidé setkali s ikonou z poustevny, byla ikona Matky Boží umístěna v hlavním chrámu města a mor začal ustávat. Po celý rok, pak byla svatá ikona v Kazani, a když mor úplně ustal, vrátila se znovu do Sedmijezerské poustevny.

Podruhé, pak Matka Boží zachránila Kazaň před stejnou epidemií v roce 1771.

Svátky, které se vážou k této ikoně Matky Boží Sedmijezerské, byly ustanoveny 13. / 26. října na památku jejího přinesení z Usťugu, 26. června / 9. července a 28. července / 10. srpna, na památku záchrany města Kazaně před morem v letech 1654 a 1655 a v roce 1771. V současné době se ikona nachází v katedrálním chrámu svatých Petra a Pavla v Kazani.

________________________

¹ Sedmijezerská poustevna Přesvaté Bohorodice. Mužský pravoslavný monastýr v Kazaňské eparchii severně od Kazaně, republika Tatarstán. Poustevna byla založena kolem roku 1613 mnichem Evfimiem, který sem přišel z Velikého Usťugu a sebou si přinesl ikonu Matky Boží, která později získala pojmenování Sedmijezerská a která roku 1654 zachránila místní obyvatelstvo od morové nákazy. Na památku této události byla založena tradice každoroční pouti, která se koná 25 června / 8. července ze Sedmijezerské poustevny do Kazaně. Roku 1928 byla poustevna uzavřena a zničena, místo poustevny bylo využíváno zemědělským družstvem. V roce 1996 bylo to, co z poustevny zůstalo (malý chrám sv. Evfimije Velikého a svt. Tichona Zadonského) navráceno Církvi. V monastýru se dnes nachází kopie ikony Matky Boží Sedmijezerské (originál se nachází v Petro-pavlovské katedrále v Kazani) a ostatky ctihodného Gabriela (Zyrjanova) Sedmijezerského.

 Svatá nová mučednice Zlata meglenská (♰ 1795)

památka 18. / 31. října v den její mučednické smrti a 13. / 26. října, v den památky jejího zázraku, který se roku 1912, udál ve městě Skopje

Život svaté Zlaty (Chrysi) je znám z krátkého života svaté v řečtině, který v roce 1799 sepsal ctihodný Nikodém Svatohorec, který vycházel ze slov protoigumena Timotea, který byl svědkem její mučednické smrti.

V tomto životě, se pak píše, že svatá žila ve vesnici Slatina, v Meglenské oblasti (dnes to je vesnice Chrysi v regionu Pella na severu Řecka). Pocházela z chudé křesťanské rodiny a měla ještě tři další sestry.

Svatá Zlata byla mírná a zbožná dívka, moudrá Kristovou moudrostí a zlatá nejen jménem, ​​ale i svým bohabojným srdcem. Od mládí se vyznačovala mimořádnou silou charakteru, pevnou vírou v Krista, čistotou a krásou.

Když pak jednou tato dívka vyšla pro vodu, chytili ji nějací nestydatí Turci a silou ji odvlekli k sobě domů. Tam ji jeden z nich drze nabídl, aby se poturčila (přijala islám) a stala se jeho manželkou. Na to však Zlata neohroženě odpověděla: „Věřím v Krista a jen jeho znám jako svého Ženicha. Toho se nikdy nevzdám a neodřeknu se ho, i kdybyste mě vystavili tisícům muk a na kusy mě rozsekali."

Když se o tom, co se stalo, dozvěděli její rodiče, hned za ní přišli i s jejími sestrami. Rodiče ji řekli: „Dcero, smiluj se nad sebou i nad námi, nad svými rodiči i sestrami, zřekni se přede všemi Krista jen slovy, abys byla šťastná, abychom byli šťastní mi všichni. A Kristus, Kristus je milosrdný a takovýto hřích spáchaný v ohrožení života ti odpustí."

Když ji to nešťastní rodiče říkali, plakali, slzy prolévali i její sestry a další příbuzní. Avšak duše svaté Zlaty, která neměla strachu, nemohla být poražena ďáblovými úklady. Svým rodičům Zlata odpověděla: „Když mi teď radíte, abych se zřekla Krista, pravého Boha, nejste už mými rodiči, ani sestrami. Za otce mám, Pána Ježíše Krista, za matku Bohorodici, a za sestry a bratry všechny svaté“.

V životě této svaté mučednice, se naplnilo to, co řekl svatý prorok David: „I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme (Ž 27,10)“. A také to, co řekl sám Pán: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina (Mat 10, 34 - 36)“.

Potom ji Turci uvrhli do vězení, kde byla po tři měsíce. Tehdy se v této vesnici nacházel protoigumen athoského monastýru Stavronikita Timotheos, kterému Zlata předala prosbu, aby se za ni modlil. Ten byl také pak svědkem její mučednické smrti. Zlatu každý den vyváděli z vězeňské kobky ven a bičovali, dokud se její krví nenasákla země.

Po tomto mučení, byla Zlata pověšena hlavou dolů a dole pod ní zapálili oheň, aby se udusila jeho kouřem. Avšak Pán byl se Zlatou a dodal jí sílu v jejím utrpení. A když, Turci viděli její neústupnost, pověsili ji na strom a sekali do jejího těla svými šavlemi, dokud nebyla celá rozsekána na malé kousky. Poté byla Zlata tajně pohřbena.

Takto 18. / 31. října roku 1795, tato odvážná panna, odevzdala ducha svého Bohu a přesídlila se do nebeských příbytků. V tento den, se také připomíná i její památka.

Druhá její památka, se váže k roku 1912, kdy ve Skopji, vypuklo protiturecké povstání a turecká armáda, dostala rozkaz zaútočit na město a zlikvidovat všechny jeho obyvatele. Tehdy, 13. / 26. října se podle tradice, před vojáky zjevila dívka, která je před bitvou povzbuzovala k odvaze a síle na duchu, což jim nakonec pomohlo k vítězství nad Turky. V této dívce, pak vojáci poznali Zlatu meglenskou, která kdysi sama trpěla od Turků. Po tomto zjevení, byla svatá velká mučednice připočtena do zástupu svatých a na památku tohoto zázraku ve Skopji, se ustanovila památka této svaté, také na 13. / 26. října.

Svatá Publia vyznavačka,

diakonisa antiochijská (♰ 363)

památka 9. / 22. října

Svatá Publia (Poplia), žila v Antiochii, v druhé polovině IV. století, za vlády císaře Juliána Apostaty (Julián Odpadlík - Julianus Apostata, byl římským císařem v letech 361 až 363). Byla vdaná a porodila syna jménem Jan, kterého následně zasvětila službě Bohu. Poté, co v mladém věku ovdověla a její syn se stal presbyterem, svatá Publia přijala mnišství. Pro svůj rozvážný a asketický život, byla shledána hodnou být diakonisou. Ujala se vedení vdov a mladých žen, které se také chtěly věnovat službě Bohu, a ve svém domě založila monastýr. Takto nasměrovala na cestu spásy sebe i další, velké množství panen a ctihodných monašek, které veškerý svůj čas trávily v modlitbě a zpěvu chvalozpěvů.

Tehdy však také, tehdy vládnoucí císař Julián Apostata, vynakládal veškeré své úsilí k tomu, aby své poddané přinutil znovu k návratu k uctívání pohanských model. A tak jednou, když císař projížděl městem poblíž monastýru, ve kterém žila Publia, stalo se, že uslyšel zpěv sboru panen, které odvážně zpívali žalm: Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná. Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá (Ž 115, 3 - 8). Tehdy rozhněvaný císař, nařídil, aby byl jejich zpěv umlčen, avšak svatá Publia, povzbudila sbor k větší, svaté horlivosti pro Hospodina a nařídila jim, aby zpívali ještě hlasitěji další žalm: Ať povstane Bůh a rozptýleni budou nepřátelé Jeho (Ž 68,2).

Julián pak poslal stráže, aby byla zajata ta, která se osmělila takto ho potupit. Na jeho rozkaz, pak byla Publia bita do obličeje, dokud země nebyla nasáklá její krví. Na smrt ji však nevydal, protože v tu samou chvíli, se musel spěšně vydat na vojenské tažení do Persie. Tam byl nakonec císař poražen a do Antiochie se už nevrátil.

Takto, mohla svatá Publia, skrze Boží Prozřetelnost užít pozemské svobody až do okamžiku, kdy svoji duši, v pokoji odevzdala do Božích rukou. Amen.

Nový Synaxarion Pravoslavné Církve

sestavený jeromonachem Makárijem Simonopetrským

kniha 1.