sobota 27. března 2021

 Ikona Matky Boží „Nevadnoucí Květ“

památka 3. / 16. dubna

Vznik této ikony Přesvaté Bohorodice se datuje od 15. století a místně bývá spojováno se Svatou Horou Athos, ačkoli jiné prameny uvádějí jako místo jejího vzniku Konstantinopol.

Řecký název této ikony zní takto: „Ρόδον το Άμάραντον“, tj. Růže, která nevadne čili Nevadnoucí růže.

Literárním podkladem, který posloužil za vznik tohoto ikonografického zobrazení Přesvaté Bohorodice s Kristem mládencem, se staly texty byzantských Akathistů a také oslavné verše z různých bohoslužeb Pravoslavné církve. V těch jsou jak Panna Marie, tak i náš Spasitel Ježíš Kristus připodobněni k neuvadající květině a blahovonnému květu.

V Akathistu k Přesvaté Bohorodici (Velký Akathist) se v 3. Ikosu zpívá: Raduj se, prute neuvadající… A v 7. Ikosu: Raduj se, květino nevadnoucí. Zmíněn budiž rovněž Akathist k Ježíši Nejsladšímu, kde ve 12. Kondaku zaznívají tato slova: Ježíši, květe blahovonný, ovaň mne svou vůní.

Na této ikoně je Přesvatá Bohorodice zobrazena, jak na jedné ruce drží svého Božího Syna a na druhé ruce květ bílé lilie nebo také rozkvetlé královské žezlo.

Květ bílé lilie symbolizuje a znamená nevadnoucí květ panenství a čistoty Přečisté Panny, k níž se Církev před touto ikonou obrací těmito slovy modlitby: Ty jsi panenství Původ (Kořen) a Neuvadající Květ čistoty.

Rozkvetlé královské žezlo symbolizuje samotnou Matku Boží, která je takto Církví nazývána a v církevních hymnech opěvána: Vypučel květ z Jesse a vyrašilo žezlo z jeho kořene či Žezlem Áronovým, jež vyrašil z kořene Jesse… Zde se jedná o verše ze stichir ke svátku Narození Přesvaté Bohorodice a mnohé další.

Zobrazení ikon Matky Boží Nevadnoucí Květ bývá mnohokrát velmi rozmanité, jak je to charakteristické pro ikonografii pozdější doby. Nikdy však nechybí jeden zásadní a povinný detail, který je zobrazen na všech ikonách, byť by byly sebe odlišnější. A tím je detail květiny.

Někdy to bývá jen jedna květina, která je umístěna v ruce Matky Boží. Nebo Bohorodice drží květinu společně s mládencem Kristem. Jindy je to naopak mnoho květin, které jsou na ikoně zobrazeny. Tyto květiny jsou umístěny kolem Matky Boží v okrasných dózách anebo jsou spleteny do girland, zkrášlují žezlo nebo tvoří piedestal pod Kristem a Bohorodicí. Mnohdy jsou na ikoně Matky Boží Nevadnoucí Květ také napsány úryvky z veršů církevních hymnů.

Většinou je Matka Boží spolu se svým Synem oblečena do královských šatů a na hlavě má nasazenou královskou korunu. Někdy je na této ikoně zobrazena pouze do pasu, na jiných ikonách je pak zobrazována v celé své postavě, jak sedí na vladařském trůnu.

Památku této ikony si připomínáme 3. / 16. dubna.

 

Tropar hlas 5.

Raduj se, Boží nevěsto, Žezlo tajuplné, rozkvetlý Květe, který nevadneš, raduj se Vládkyně, Tebou jsme radostí naplněni a stáváme se dědici života.

 

Modlitba

Přesvatá a Přečistá Matko Panno, křesťanů naděje, zastání a útočiště pro nás hříšné! Ochraň všechny ty, kdož jsou v neštěstí a k Tobě se utíkají! Vyslyš naše nářky a nakloň ucho své k prosbě naší. Vládkyně a Matko Boha našeho, nepřezírej ty, kteří potřebují Tvé pomoci, a neodvracej se od nás hříšných. Pouč nás a přiveď nás k rozumu, neodstupuj od nás, služebníků Tvých, kvůli našemu reptání. Buď nám Matkou a Ochránkyní. Odevzdáváme se do Tvé milostivé Záštity. Přiveď nás hříšné do tichého a pokojného života, abychom mohli oplakávat naše hříchy. Ó Matko Marie, předobrá a rychlá Zastánkyně naše, svojí přímluvou nás ochraňuj před nepřáteli, viditelnými i neviditelnými, a obměkči srdce zlých lidí, kteří povstali proti nám. Matko Pána a Stvořitele našeho, Ty jsi panenství Původ a Neuvadající Květ čistoty a nevinnosti, sešli pomoc nám nemohoucím, kteří jsme tělesnými vášněmi mučeni, a naše srdce jsou ztracená a bloudí. Osvěť náš duševní zrak, abychom spatřili cestu Boží pravdy. Blahodatí Syna Tvého, upevni naši slabou vůli k plnění přikázání, abychom byli zbaveni od všelikého neštěstí a soužení. Dej, ať budeme ospravedlněni Tvým podivuhodným zastáním na Strašném soudu Syna Tvého, kterému my slávu, čest a klanění vzdáváme, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.

pátek 12. března 2021

 Svatá panna a nová mučednice

Kyranna Soluňská

(†1751)

památka 28. února / 13. března (v přestupném roce 12. března) a 8. ledna. / 21. ledna

Narodila se křesťanským rodičům ve vesnici Vissoka (Βυσσώκα, Висока, od roku 1927 se jmenuje Όσσα, Оса, Ossa a nachází se 35 km severovýchodně od města Soluně). Panna Kyranna vynikala neobyčejnou krásou, která však byla pevně spojená s její počestností a zbožností, tak jak byla vychována svými rodiči.

Jedenkráte se však stalo, že jejího půvabu a krásy si všiml nějaký osmanský úředník, který ve vesnici vybíral daně. Zahořel ke Kyranně nečistou vášní a začal ji neustále obtěžovat svými slovy, v nichž se odrážela jen a pouze jeho nečistá tělesná přání a touhy, aby pro sebe získal její tělesnou krásu.

Tato dívka však jeho city a touhy neopětovala, naopak se jí zcela protivily, a ona mu to také dala znát.

Uražený janičár ji pak ve zlosti unesl z domu jejích rodičů a proti její vůli ji násilím přivedl až před soudce v Soluni, kde už měl mezi svými kamarády vojáky domluveno křivé svědectví. Janičáři byli příslušníci elitní pěchotní jednotky osmanské armády, rekrutovaní z nemuslimského obyvatelstva Osmanské říše, především z řad Slovanů na Balkáně. Tito lživí svědkové potom před soudcem hanebně svědčili, jako by dívka Kyranna slíbila tomuto výběrčímu daní, že se za něj provdá a že přijme islám. Nyní však údajně odmítá splnit daný slib. Podle zákonů Osmanské říše bylo zřeknutí se islámu a dokonce i odřeknutí se od úmyslu ho přijmout trestáno rozsudkem smrti. Na mladou dívku ale neplatily žádné výhružky, ani dary, ba ani lichotivá slova a sliby.

Před soudcem Kyranna proto janičárovi řekla: Já jsem křesťanka a miluji jen Krista Boha, Pána mého. Jemu jedinému náležím od dětství a jsem připravena pro Něho také zemřít, abych s Ním přebývala ve věčnosti. Teď jste slyšeli mou odpověď a odteď už ode mne žádná další slova neuslyšíte. A opravdu, poté co vyslovila toto své vyznání víry, už žádná další slova nepronesla.

Turci, užaslí jejími slovy a jejím rozvážným klidem, se rozhodli Kyrannu spoutat těžkými okovy a vsadit ji do věznice.

Onen nestoudný výběrčí daní si pak ještě u soudce vymohl to, že mohl kdykoli spolu se svými druhy, Kyrannu ve vězení navštěvovat. V průběhu následujícího dne pak tento výběrčí daní přicházel do vězení, tu sám, tu se svými druhy, a snažil se mladou dívku ještě nějakým způsobem přesvědčit, aby změnila svůj názor.

Ona ho však nezměnila. Svoji tvář zakryla šátkem, zkřížila ruce na hrudi a hlavu sklonila k tiché modlitbě. Takto tam zůstala stát tichá a nehybná.

Když to onen lidský netvor uviděl, pocítil v sobě ponížení a začal nebohou dívku spolu se svými druhy bezhlavě bít, týrat a mučit, dokud neztratila vědomí. V noci ji pak nechali znovu samotnou.

Dalšího dne, jakmile Kyranna nabyla vědomí, ji pro změnu začal trýznit vězeňský strážný. Pověsil ji na nějaký hák za spoutané ruce a bil ji tím, co bylo po ruce. Potom ji takto zavěšenou nechal dlouho viset v chladu všudypřítomné zimy.

Kromě Kyranny byly ve vězení také další křesťanky, ale i Židovky a Turkyně. A všechny tyto vězenkyně, které byly ve vězení pro nejrůznější přestupky, se rozhořčovaly nad krutým zacházením s tak mladou dívkou, která se ničím neprovinila. Křičely a vytýkaly strážcům jejich nespravedlnost a krutost. Jeden z vězeňských strážců, který byl křesťan, pak vždy na nějaký čas Kyrannu odvazoval, a takto ji alespoň trochu ulehčoval v jejích mukách a souženích.

Kyranna byla vystavena tomuto surovému a krutému mučení po celý týden. Jednou ji týral zhrzený výběrčí daní, jindy zase vězeňský dozorce. A tak se to neustále opakovalo.

Svatá a nová mučednice Kyranna vše snášela s tichostí a v pokoji. Nakonec se přítomní vězni, kteří byli svědky těchto mučení, vzbouřili a vězeňskému dozorci řekli, že o všem, co on dělá, a o tom, že do věznice vpouští cizí osoby, promluví před pašou. Toto na dozorce zapůsobilo natolik, že přestal Kyrannu týrat. Když za ní do vězení opět přišli janičáři, už je za ní nepustil.

Ti si však začali na tento postup stěžovat soudci, takže už večer dostal zmíněný dozorce silnou výtku za to, že nevpustil janičáře do vězení, přestože ti k tomu dostali před tím souhlas od soudce. Dozorce nakonec tento tlak nevydržel a upustil opět uzdu hněvu, takže se kvůli tomuto ponížení a výtce od nejvyššího soudce rozzlobil na samotnou Kyrannu, na níž si vybil svůj hněv. Vešel znovu do její cely, znovu ji zavěsil na jednom z mučicích nástrojů za její spoutané ruce, popadl velkou železnou tyč a svatou Kyrannu na místě ubil k smrti.

Když svatá zemřela, její zmučené tělo zalilo a obklopilo božské Světlo, takže v tu chvíli se celé vězení ocitlo ponořené do nestvořeného božského Světla. Brzy nato její duše předstoupila před nebeského Ženicha a z jejího těla začala vycházet blahá vůně. To se událo 28. února roku 1751.

Když vězeňského dozorce opustila jeho zuřivost a hněv, přikázal jednomu vězni – křesťanovi, aby mučednici odvázal, spustil její tělo na zem a připravil ho k pohřbení.

Zpráva o zázraku, když novou mučednici obklopilo božské Světlo a jak od jejího těla začala vycházet blahá vůně, se mezitím roznesla po městě Soluni. Turci, kteří se styděli za smrt nevinné dívky, předali tělo Kyranny křesťanům, aby ho mohli pohřbít.

Druhého dne ráno pak byla umučená dívka Kyranna pohřbena za městskými hradbami, na hřbitově svaté Paraskevy, kde se pohřbívali všichni zemřelí křesťané. Po jejím pohřbení byly mezi křesťany rozdány částečky z jejich šatů, které si u sebe věřící schovávali jako velikou svatyni.

Obyvatelé vesničky Ossa nechali na památku mučednice za několik let od její smrti vystavět chrám. Vyprávění o mučednictví svaté Kyranny bylo zapsáno v 90. letech 18. století mnichem Dionýsiem z monastýru Xenofont na Svaté Hoře Athos podle slov očitého svědka, jednoho obyvatele města Soluně. Tento svatohorský mnich pak zapsal její „Život“ do jím sestaveného Martyrologia. Život nové mučednice z tohoto Martyrologia byl následně převzat a přepsán ctihodným Nikodémem Svatohorcem do jím vytvořeného Nového Martyrologia (Νέον Μαρτυρολόγιον 1799), které obsahuje životy většiny nových řeckých mučedníků, vč. svaté Kyranny.

Ke cti svaté novomučednice Kyranny byla také sepsána služba, kterou vytvořil hymnograf jeromonach Christoforos Prodromitis (Ιερομόναχος Χριστόφορος Προδρομίτης †1916) a mnich Gerasimos Mikrojannanitis (μοναχός Γερσιμος Μικραϒιανναντης †1991).

Když bylo slaveno výročí 260 let od mučednické smrti svaté Kyranny, věřící se snažili najít její svaté ostatky. Pátrání se tehdy řídilo všemi historickými prameny, zapsanými v Životech svatých, jakož i podle dalších, tehdy dostupných zdrojů.

Nakonec dne 12. září 2011, s pomocí svatohorského mnicha a také s pomocí historiků a odborníků na danou problematiku, jakož i dalších soudních znalců, bylo potvrzeno, že velká část svatých ostatků svaté mučednice Kyranny se nachází ve vesnici v Osse, v oltářní části starého chrámu Svatých Archandělů (Αγίους Ταξιάρχες), tj. Svatých vrchních vojevůdců nebeských mocností, archandělů Michaela a Gabriela.

Jakékoliv otázky či snad pochyby, které vznikly při pátrání po těchto ostatcích, zmizely v okamžiku, když tyto ostatky byly vyzdviženy z místa svého uložení. Chrám se totiž zaplnil blahou vůní, která z nich, jak dosvědčili všichni přítomní, vycházela.

Spolu s jejími ostatky byly nalezeny i kožené střevíce svaté Kyranny. Následně byli soudní znalci schopni podle pozůstalých kostí určit také výšku, pohlaví, věk a rok pohřbení svaté Kyranny. O tom všem byl následně informován jak patriarcha konstantinopolský Bartoloměj I., tak arcibiskup athénský a celého Řecka Jeroným II.

V pátek 23. září 2011 se ve všeobecné atmosféře veliké radosti shromáždili v okolí chrámu svatých Archandělů místní věřící z vesnice Ossa, aby tímto způsobem společně oslavili první všenoční bdění za přítomnosti nově zjevených ostatků svaté novomučednice Kyranny.

11. října 2011 se nakonec uskutečnilo i slavnostní přenesení těchto svatých ostatků do chrámu svaté mučednice Kyranny v obci Ossa.

Tohoto slavnostního obřadu se zúčastnili oba dva církevní představitelé (Bartoloměj I. a Jeroným II.), doprovázeni celkem dvaceti archijereji z Konstantinopolského patriarchátu a Řecké pravoslavné církve a velkým zástupem duchovenstva a věřících.


 

úterý 9. března 2021

 Ctihodná Valburga z Heidenheimu (†779)

památka 25. února/ 10. března (v přestupném roce 9. března)

Ctihodná Valburga (Walburga, Bugga, Gaudurge, Vaubourg, Walpurga, Walpurgis), se narodila okolo roku 710 v Devonshire (dnes Devon, hrabství rozkládající se na jihozápadě Anglie), ve Wessexu, v rodině svatého Richarda, krále poutníka (památka 7. / 20. února).

Byla sestrou svatých svt. Willibalda z Eichstättu (památka 7. / 20. července) a ctih. Winnebalda z Heidenheimu (památka 18. / 31. prosince) a také sestřenicí svt. Bonifáce z Mohuče (památka 5. / 18. června).

Když jí bylo 11 let, zemřela ji matka Wuna a byla dána na výchovu do monastýru ve Wimborne (dnes Wimborne Minster, město v Dorsetu v jihozápadní Anglii), kde se nakonec rozhodla zasvětit svůj život Bohu a přijmout mnišství.

Pod moudrým vedením představené monastýru, ctih. Tetty z Wimborne (památka 28. září/ 11. října), v monastýru strávila 26 let. Po celou tu dobu, se učila a prospívala ve zbožnosti, ctnosti a v odříkání.

Přitom se také připravovala na misionářskou práci, na území tehdy pohanské Germanie. Na její duchovní růst a i na její směřování k misionářské práci, měly velký vliv i zprávy o tom, že její bratři Willibald a Winnebald, po dlouhém putování do Říma, Svaté země a Konstantinopole, přijali pozvání svého strýce svt. Bonifáce z Mohuče a odjeli zvěstovat Kristovo Evangelium do Germánie.

Ke zvěstování Kristova Evangelia, svatí bratři přizvali, i svoji sestru, protože chtěli, aby v Germánii, zúročila své zkušenosti mnišského života ve Wimborne a pomohla založit mnišské sesterstvo. 

Ctihodná Walburga, si k sobě na tuto cestu přizvala také monašku Hugeburcu (která později napsala život svatých bratrů a jejich sestry) a několik dalších sester z monastýru ve  Wimborn.

Sama ctihodná, pak během plavby přes rozbouřené moře, učinila z milosti Boží první zázrak. Ten se udál tehdy, když loď, která se dostala do strašné bouře, a už to vypadalo, že loď i s poutníky se převrhne do moře, tehdy po modlitbě ctihodné Valburgy, se bouře i moře uklidnilo a loď se sestrami, mohla s Boží milostí v poklidu doplout do cíle své cesty. Od té doby je ctihodná ctěna za ochránkyni před mořskými bouřemi a jak ochránkyně námořníků a i všech poutníků na jejich plavbách. Sestry se poté vylodili v Antverpách a odtud pokračovali na místo své misie, to se událo kolem roku 748.

Poté byla dva roky v monastýru Bischofsheimu, kde byla představenou ctih. Leoba (Lioba, Liobgytha, památka 28. září/ 11. října) a Valburga se stala tehdy její zástupkyní a pomocnicí. Šířila Slovo Boží a veliký vliv, obrácení mnohých na víru, mělo její velké milosrdenství k bližním, které bylo spojeno s jejími lékařskými znalostmi a pečovatelským uměním, kterými se vyznačovala.

V roce 752, Winnebald spolu s Willibaldem, založili smíšený monastýr v Heidenheimu (smíšený monastýr tj. společný mužský i ženský monastýr, který byl pod vedením jednoho společného představeného či představené, anebo byl zvlášť s představeným pro mužskou a s představenou pro ženskou část monastýru), kde se stala představenou – igumenii, ženské části monastýru, svatá Valburga. Mužské části monastýru, byl představeným ctihodný Winnebald. Poté, co Winnebald zesnul, biskup z Eichstättu ustanovil na jeho místo Valburgu a nařídil ji, aby se starala o obě poloviny monastýru, ženskou i mužskou. Tuto službu, pak ctihodná vykonávala, až do konce svého pozemského života.

Díky Boží milosti a prozřetelnosti, se stala ctihodná Valburga, dobrou šiřitelkou Kristova slova. Byla tou, která dávala hladovým jíst, žíznivým napít, ujímala se pocestných a cizinců, nahé oblékala, nemocné navštěvovala, starala se o ně a uzdravovala je, přicházela za těmi, kdo byli ve vězení, ke každému se chovala jako k bratrovi a sestře.

Ještě za svého života, byla vážena pro své ctnosti v Kristu a činila mnoho zázraků. Vzteklé psy, kteří na ni jednou zaútočili, uklidnila modlitbou, malé dítě, které od hladu umíralo, zachránila s pomocí pouhých tří klásků obilí, uzdravila dívku, která už umírala a zachránila ženu při poporodní horečce.

Svatou Valburgu, věřící ctili a dodnes ji ctí a neustále se k ní obracejí s modlitbami, jako k ochránkyni při různých neštěstích, rychlé pomocnici při nemocech, při epidemiích, proti vzteklině, proti hladu a neúrodě. Obracejí se k ní jako k zastánkyni nemocných, rodiček a zemědělců.

Ctihodná Valburga zesnula v pokoji 25. února roku 777, anebo roku 779. Poslední svaté přijímání, přijala z rukou svého bratra svt. Willibalda z Eichstättu.

Svatořečení ctihodné, se událo 1. května, kolem roku 870, papežem Adriánem II. (sehrál velkou roli v misijním díle slovanských věrozvěstů svatých Cyrila a Metoděje). Stalo se to při slavnostním přenesení svatých ostatků, z Heidenheimu do Eichstättu, do chrámu Svatého Kříže. Její ostatky, byly uloženy vedle ostatků jejího bratra ctih. Winnebalda.

Roku 893, když se stalo a schrána s jejími svatými ostatky byla otevřena, bylo duchovenstvem a věřícími spatřeno, že z ostatků ctihodné Valburgy, vytéká čistý blahovonný a zdraví dávající olej –  myro. Zázraky od oleje, který také vytékal i z kamene, pod kterým se nacházely ostatky ctihodné, se dějí stále.

Po roce 893, byly části ostatků svaté Valburgy, předány do Porýnska, Bavorska, Flander, Francie, Švédska, Finska a dalších zemí, všude byla památka ctihodné chována ve velké úctě.

V pravoslavné slovanské literatuře a slovanském písemnictví, je pak dochováno obrácení se ke ctihodné Valburze, v modlitební prosbě o ochranu a záštitu, která je součástí staroslovanské "Modlitby proti ďáblu" (Modlitba ke všem svatým proti ďáblu a proti nečistým duchům), jejíž autorství, se připisuje svatému, apoštolům rovnému Metoději, arcibiskupu moravskému (Staroslověnská modlitba proti ďáblu Václav Konzal, Slovanský ústav AV ČR 2015), který ji mohl sestavit v době svého nespravedlivého pronásledování a internace.

Dále pak také i v "Potřebné modlitbě ke všem svatým a na každý den (Spisy, záznamy a výzkum v oblasti slovanské filologie A. I. Sobolevskij, ve Sborníku katedry Ruského jazyka a slovesnosti Ruské Akademii Věd, Petrohrad 1910).

Památka ctihodné Valburgy z Heidenheimu je ctěna v den jejího zesnutí 25. února/ 10. března (v přestupném roce 9. března) a také v den přenesení jejich svatých ostatků z Heidenheimu do Eichstättu 1. / 14. května.

Svatá a ctihodná Valburgo, pros Boha za nás!

 

Tropar hlas 6.

Zbožná a ctnostná dcero pozemského krále, která jsi byla ve svatém monastýru vychovávána a vzdělávána. Která sis přála, spolu se svými bratry sloužit Králi králů a v apoštolské službě, jsi usilovně pracovala, svatá Valburgo, pros Krista Boha, aby spasil duše naše.