úterý 19. února 2013



Svatý Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov (Dialogos)
(památka dle církevního kalendáře 12. / dle světského 25. března)

Svatý Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov – Dialogus, se narodil v Římě okolo roku 540 a pocházel z významné patricijské rodiny.
Jeho otec se jmenoval Gordianus a byl senátorem, jeho matkou byla blažená Silvie. Řehoř sám se později také stal senátorem a prétorem města Říma. Po smrti svého otce se však zcela oddal duchovnímu životu. Z velkého bohatství, které zdědil, založil šest monastýrů na Sicílii a sedmý v samotném Římě, zasvěcený apoštolu Ondřejovi, a v tomto monastýru přijal mnišství a později se stal i jeho představeným. Jeho matka, blažená Silvie, přijala také mnišství v jednom ženském monastýru.
Když zesnul římský papež Pelagius II., byl za papeže zvolen svatý Řehoř (titul papež – papa – otec byl užíván do konce 5. stol. jako čestný titul pro biskupy obecně, od konce 5. stol. je tento titul užíván a vztahuje se hlavně k římskému a alexandrijskému biskupovi). Jelikož se sám považoval k této cti a moci nedůstojný, ukrýval se po dobu sedmi měsíců v horách a stržích. Hospodin však nakonec svatého Řehoře zjevil těm, kteří ho hledali, neboť na místě, kde se Řehoř ukrýval, se zjevil ohnivý sloup, který čněl od země až do nebe. Věřící se odebrali na to místo, našli tam Řehoře a přemluvili jej svými prosbami a slzami, aby se stal otcem věřících. On pak nakonec hodnost papeže přijal.
Byl neobyčejně milosrdným. Vše co měl, upotřeboval ku pomoci bídným, nemocným a všem potřebným. Byl pravým otcem sirotků a ochráncem vdov. Dával stavět domy pro ty, kteří se neměli ke komu obracet ve své nouzi a bídě.
Takto svatý Řehoř nekonal jen v Římě. Jednou vyslal do města Jeruzaléma abbu Probuse, aby tam vystavěl dům pro poutníky. Na Sinajskou horu pak pro změnu posílal každoročně velké milodary pro potřebu mnichů z monastýru sv. Kateřiny. Sám se o poutníky, nemocné a bídné staral tak, že je nechal usednout za svůj stůl a sám je obsluhoval.
Napsal řadu poučných a křesťanům potřebných knih. Pojmenování Dvojeslov – řecky Διάλογος, znamená dvojí slovo – besedník, a bylo věřícími vytvořeno pro jeho překrásnou knihu, ve které zjevil ctnosti a podivuhodné zázraky italských svatých – Rozhovory (besedy) o životě italských otců a nesmrtelnosti duše.
Je po něm také pojmenována Liturgie předem posvěcených Darů, která se slouží ve středy a v pátky Velikého Půstu (Liturgie předem posvěcených Darů je liturgií, při které se předkládají k přijímání Svaté Dary, které byly již posvěceny dříve - při předcházející plné liturgii sv. Basila Velikého nebo sv. Jana Zlatoústého). Postup této liturgie byl sestaven a uveden do církevní praxe svt. Řehořem, který tak učinil na základě shodné východní liturgie. Toto pojmenování liturgie tak vzniklo z hluboké úcty k tomuto světci, kterou k němu měla Východní Církev.
Svatý Řehoř byl pastýřem Kristovy církve celých třináct let, šest měsíců a deset dní, a poté, roku 604, odevzdal svoji duši Hospodinu. Jeho svaté ostatky spočívají ve vatikánském chrámu sv. apoštola Petra u jeho jižní stěny.





Tropar svt. Řehoři Dvojeslovu hlas 4. :
Božskou blahodať přijal jsi, / slavný Řehoři, od Boha shůry
a Jeho mocí byv posílen, / pro cestu Evangelia rozhodl ses,
pročež odměnu za námahu přijal jsi od Krista, / Jeho pros, nejblaženější, aby spasil duše naše.

Kondak hlas 3. :
Jako pravý vůdce, otče Řehoři, / Vůdce Krista pastýřům ukazoval jsi;
zástupy mnichů dovedl jsi / k nebeskému ovčinci
tím, že jsi stádce Kristovo / vyučil přikázáním Jeho.
Nyní se s nimi raduješ a veselíš / v nebeských příbytcích.


Svt. Ondřej, arcibiskup krétský
(památka dle církevního kalendáře 4. / dle světského 17. července)

Svt. Ondřej, arcibiskup krétský, se narodil v Damašku křesťanským rodičům. Od narození až do svých sedmi let byl němý. Jedenkráte se stalo, poté co jej přivedli jeho rodiče k přijímání svatých Kristových tajin, že skrze tyto blahodatné tajiny získal dar řeči a začal mluvit. Taková je moc svatých Kristových tajin. Od té doby se začal usilovně poučovat ve Svatém Písmu.
Když mu bylo 14 let, odešel sv. Ondřej do Jeruzaléma, kde přijal mnišský postřih v lávře sv. Sávy Posvěceného (5. /18. prosince). Svým rozumem a horlivostí k duchovnímu zápasu překvapil mnohé ze starších mnichů a všem se stal dobrým příkladem v duchovním životě. Díky jeho ctnostem si jej vybral jeruzalémský patriarcha za svého notáře.
Když započala monotheletistická hereze, která učila, že Kristus nemá lidskou, ale jen božskou vůli, byl vyslán, v té době již v hodnosti archidiákona, na 6. všeobecný sněm do Konstantinopole (r. 680). Na sněmu sv. Ondřej zjevil své dary, dar slova a horlivost k víře, čímž pomáhal, aby se utvrdila pravoslavná víra. Když se však sv. Ondřej vrátil do Jeruzaléma, ke svým povinnostem, byl zvolen arcibiskupem krétským.
Jako arcibiskup byl velmi oblíbený stran svého duchovního stádce, věřících, neboť mnoho horlil pro Pravoslaví a vymítal tvrdě všechny hereze. Skrze jeho modlitby se stávaly mnohé zázraky. Modlitbou odehnal Saracény od ostrova Kréta. Napsal mnohé poučné knihy a bohoslužebné písně. Stal se zakladatelem nové liturgické formy kánonu a je mu připisováno okolo 70 kánonů.
Největší známosti došel jeho Velký kajícný kánon, sestávající z 9 písní a 250 troparů, který se čte v době Velikého půstu, který začíná slovy: Čím začnu oplakávat života svého nešťastné skutky? Jaký začátek bude mít, Kriste, můj žalozpěv? Ó milosrdný, daruj mi odpuštění hříchů!
Svt. Ondřej Krétský se proslavil mnohými oslavnými pochvalami, složenými na památku Přečisté Panny Marie. Jemu také náleží Kánon ke Kristovu Narození, tři písně povečeří svátku Květné neděle a na první čtyři dny Strastného týdne, dále verše (stichiry) ke svátku Obětování Páně a mnohé další duchovní hymny a písně.
Světitel zesnul na ostrově Lesbos, když se vracel z Konstantinopole na Krétu, a byl pohřben v chrámu svaté Anastásie (později byl chrám vysvěcen v čest svt. Ondřeje). Později byly jeho svaté ostatky přeneseny do Konstantinopole, do monastýru nosícího jeho jméno.


Ctihodný Efrém Syrský
(památka dle církevního kalendáře 28. ledna / dle světského 10. února)

Ctihodný Efrém Syrský, Učitel pokání, se narodil v Sýrii v křesťanské rodině chudých rolníků na počátku 4. stol. za časů císaře Konstantina Velikého.
Své mládí prožil velmi bouřlivě, byl velmi prchlivý a vznětlivý, často se hádal i pral, až jedenkráte se stalo, že skrze Boží prozřetelnost Boží byl poučen, a své kroky poté nasměroval na cestu pokání a spásy. Stalo se totiž, že byl nespravedlivě obviněn z krádeže ovce, a byl proto vsazen do vězení. Ve vězení uslyšel ve snu hlas, který jej pozval k pokání a správnému životu. Nakonec byl ospravedlněn a z vězení propuštěn.
Probudilo se v něm hluboké pokání a odešel do nedalekých hor, kde se stal poustevníkem. Stal se učedníkem ctih. Jákoba, biskupa nisibijského (13. ledna/26. ledna) po dobu 14 let až do blaženého zesnutí ctihodného.
Poté, co byla Nisibije obsazena roku 363 Peršany, ctih. Efrém opustil své dosavadní místo duchovního života a usídlil se v monastýru poblíž města Edessa (dnes Şanlıurfa v Turecku). Zde se duchovně sblížil se ctih. Juliánem Peršanem (18./31. října), s nímž byli jednoho kajícného ducha. Ctihodný se neustále poučoval ve Svatém Písmu, z nějž čerpal pro svoji duši duchovní moudrost. Hospodin jej obdařil darem učitelství, takže za ním přicházeli lidé, kteří hledali poučení a radu ve svém životě. Jeho poučení měla na věřící veliký vliv, neboť ctih. Efrém tato poučení vždy začínal obviněním sebe sama v nedostatcích a kajícnými slovy o sobě samém. Ctihodný učil všechny ústně i skrze napsaná slova: pokáním, vírou a příklady zbožnosti. Odhaloval a usvědčoval ariánskou herezi, která tehdy znepokojovala křesťany. Pohané, kteří slyšeli kázání ctihodného, se obraceli ke Kristu a přijímali svatý křest.
Od veliké Boží blahodati se z jeho úst vylévala moudrost jako potok medu a jeho oči neustále ronily slzy pokání. Byl pracovitým jako včela, ať již v neustálém spisování knih anebo v poučování, která směřovala k monastýrskému bratrstvu a přiváděla k bohabojnému životu. Stejně tak poučoval i věřící města Edessa. Všechen zbylý čas zůstával v modlitbě a duchovním rozjímání.
Mnohé jsou jeho knihy, bohoslužebné texty a krásné jsou též jeho modlitby, které sepsal. Nejznámější z jeho modliteb je ta, kterou se věřící modlí v době Velikého postu: 

Pane a Vládce života mého, 
chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti.   
Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mně, služebníku tvému.   
Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá 
a neodsuzoval bratra svého; 
neboť tys blahoslaven na věky věkův, amen.

Když jej chtěli silou přemluvit, aby se stal biskupem, záměrně ze sebe činil blázna a nerozumného, aby mohl i nadále přebývat v tichosti mnišských modliteb. Když to spatřili věřící, nechali ho v jeho duchovním pokoji. Byl vrstevníkem svt. Basila Velikého. Svatý Efrém je hlavním apoštolem pokání, jeho spisy dodnes obměkčují mnohá srdce, zkamenělá od hříchu, a navracejí je ke Kristu. Zesnul v hlubokém stáří okolo roku 373 – 379 po Kr.