Ctihodný Amfilochios (Makris),

Starec Patmoský (1889-1970)

památka 3. / 16. dubna v den zesnutí

Ctihodný starec Amfilochios se narodil 13. září roku 1889 na svatém ostrově Patmos, tedy na stejném místě, kde se evangelistu a apoštolu Janovi dostalo Božích zjevení, na základě nichž sepsal poslední tajemnou knihu Nového Zákona – tzv. Apokalypsu (čes. zjevení, odhalení) neboli Zjevení Janovo.

Jeho rodiče Emmanuel a Irina dali při křtu synovi jméno Athanasios. Od mateřské útroby byl malý Athanasios proniknut zbožností a už jako kojenec ve středu a v pátek odmítal přijímat mateřské mléko. Athanasios se dokázal ochránit před světskými pokušeními a v 17 letech se rozhodl odejít do monastýru. Jeho rodiče mu dali s radostí své požehnání a on roku 1906 odešel do monastýru svatého Jana Theologa¹ na ostrově Patmos. Mezi bratřími byl oblíben pro svoji zbožnost. Ve stejném roce, kdy přišel do monastýru, byl postřižen na rjasoforného mnicha (tedy k přijetí tzv. malé schimy) se jménem Amfilochios.

Mladý mnich byl k sobě samému velmi přísný. Rmoutil se pro mnoho svých duchovních nedostatků, ale postupně nacházel způsoby, jak zápasit s hříšnými myšlenkami a stále směřoval a usiloval o získávání blahodati Ducha Svatého. Filokalie, asketická slova svt. Basila Velikého a ctih. Efréma Syrského byla jeho pokrmem. Málo spal, mnoho se modlil, v noci lehával na tvrdé desce, na bohoslužbách byl vždy prvním, žil v poslušenství starců, měl dobré chování a byl prostý svou povahou. Byl také střídmý v požívání jídla, v době tzv. trapézy (společného jídla mnichů v monastýrské jídelně) nejedl více než deset kousků ze svého jídla, a když byl půst, to si dal k jídlu jen sedm nebo osm oliv.

Roku 1911 se mu dostalo požehnání a igumen monastýru ho vyslal na Svatou Horu Athos, aby se tam naučil dřevořezbě. To byla pro jeho duši duchovně velmi užitečná cesta, kterou si zapamatoval na celý život. V roce 1913 přijal právě na Svaté Hoře Athos mnišský postřih na velkou schimu v kelii Apollosa (založené ctihodným mnichem Apollosem Kolivadem), z rukou přísného duchovníka a starce jeromonacha Makaria (Antoniadise). V témže roce vykonal také pouť do Svaté Země.

Po návratu na svatý ostrov Patmos se otec Amfilochios plně a oddaně zasvětil mnišskému životu. Rozhodnutím rady starců monastýru sv. Jana Theologa byl mnich Amfilochios brzy rukopoložen na jerodiakona a poté rovněž na jeromonacha. Po svém rukopoložení sloužil jak ve svém monastýru, ale stal se rovněž představeným chrámu Panagia Diasozusa (řec. Παναγία Διασώζουσα tzn. Přesvatá Bohorodice „Zachraňující“) a chrámu v Jeskyni zjevení.

Mnoho sil a svého času věnoval studentům Duchovní akademie na Patmu, aby mohli intelektuálně a duchovně růst ke službě Církvi a společnosti. To, co činil, přineslo své plody, když se jeho učedníci stali později duchovníky a igumeny několika monastýrů.

V roce 1935 byl ostrov Patmos zabrán italskými vojsky. Okupační vláda se snažila zahrnout pod svůj vliv i chrámy a monastýry, které se na ostrově nacházely, a proto jejich primárním zájmem bylo, aby v jejich čele stanuli lidé vůči okupantům loajální. Stalo se, že v té době bylo třeba vybrat nového igumena monastýru sv. Jana Theologa. Bratři, k veliké nespokojenosti Italů, avšak se souhlasem Konstantinopolského patriarchy (v jehož jurisdikci se ostrov a okolí nacházejí), vybrali za představeného otce Amfilochia.

Ten začal organizovat nedaleko monastýru, v novém domě (v budoucím ženském monastýru Zvěstování), kurzy pletení a tkaní (ta vedla sestra Kalliopa Gunnaris, budoucí monaška Eustochia, která se na Patmu usadila s několika zbožnými děvčaty). Zde tajně vyučovaly místní děti řečtině; musely tak činit tajně, neboť Italové, stejně jako dříve Turci, začali zakazovat výuku rodného jazyka dětem patmoských obyvatel. Tyto kurzy byly pokračováním kdysi věhlasných a rovněž tajných škol, které byly dřívě rozšířeny mezi Řeky v době tureckého jha a díky kterým si Řekové zachovali svůj řecký jazyk, kulturu a sebeuvědomění. Tato činnost, kterou organizoval otec Amfilochios, rozhněvala italské okupanty natolik, že v roce 1937 vyhnali otce Amfilochia spolu s Kalliopou Gunnaris ven z ostrova, až do pevninského Řecka.

Na místo otce Amfilochia byl igumenem monastýru ustanoven jiný – italským okupantů více vyhovující – mnich. Stalo se, že nevelké a rodící se společenství sester shromážděných na památku Zvěstování Přesvaté Bohorodice zůstalo bez duchovníka, kvůli čemuž se otec Amfilochios ve svém vyhnanství velmi trápil.

Otec Amfilochios našel tehdy útočiště v Athénách, u Bratrstva Zoi (čili život, z řec. ζωή²). Odtud vyrážel a cestoval po celém Řecku k další misijní činnosti; takto se dostal až na Krétu, kde otec Amfilochios na prosby místních obyvatel ostrova zůstal jejich duchovníkem až do roku 1939, kdy mu bylo umožněno znovu se vrátit na Patmos.

V roce 1942 se italská okupace ostrova Patmos změnila a přešla do rukou německých fašistů. Starec, už unavený mnohým cestováním, se rozhodl, že se již k igumenství vracet nebude. Žil proto na metochiích (pobočkách) monastýru a všechny své duchovní i fyzické síly směřoval k uspořádání a vybudování ženského monastýru Zvěstování. Pečlivě uspořádával monastýrský život, vkládal do něj ten základ, na němž bylo třeba monastýru od počátku vyrůstat. Kromě monastýrů na Patmu a Kalimnu si starec přál založit ještě další monastýry i v jiných částech Řecka. Postupem času byly jeho píle a starostlivost o věci duchovní korunovány úspěchem: s Boží pomocí tak založil i další monastýry na Egině a Ikarii a rovněž církevní duchovní centrum a jeden chrám na Krétě.

Starec Amfilochios měl hluboké pochopení pro lidi a jejich potřeby, stejnou měrou pečoval jak o lidské duše, tak o jejich těla. Když činil jakoukoli práci pro poklad – tzn. lidskou duši, tak při tom nikdy nezapomínal ani na ostatní stránky lidské povahy. Když zařizoval vše potřebné pro monastýry a pro ty, kteří se rozhodli jít touto duchovní cestou, vždy současně myslel i na to, jak rozvinout mysl a rozmnožit duchovní i fyzické přednosti (talenty) daných osob.

V roce 1947 začal starec pečovat také o strádající sirotky na Rhodu, a odeslal proto na ostrov několik monašek, v čele s představenou matkou Eustochií, aby tam vybudovaly příbytek pro sirotky a těhotné.

Láska starce ke strádajícím dětem Božím neznala hranic. Přijímal všechny bez ohledu na svoji narůstající slabost a nemoci. Monaškám, které se znepokojovaly a bály se o jeho zdraví, odpovídal takto: Jsem služebník Církve, nemohu odpočívat.

Jednou v Athénách navštívily starce dvě jeho duchovní dcery. Dům, v němž starec přebýval, opouštěly až pozdě večer. Starec jim dal požehnání na cestu a popřál jim dobré noci. Nadále byl však kvůli jedné z nich velmi znepokojen, neboť jedna ze sester cítila velké bolesti kolen a sama chůze byla pro ni nadmíru obtížnou. Když odešli, starec se za ně začal horlivě modlit, aby se bezpečně vrátili domů. Tehdy tato nemocná začala pociťovat jako by se při chůzi vznášela nad zemí. Její společnice také viděla, že se nohami sotva dotýká země. Druhého dne pak duchovním dcerám jen potvrdil, že se za ně pomodlil, aby došly bezpečně domů. Jeho starostlivost o lidi byla nekonečná a díky jeho srdci, spolustrádajícímu za všechno a pro všechny, Bůh odpovídal na jeho modlitby a přímluvy.

Na Paschu v roce 1968 dostal otec Amfilochios Boží znamení o jeho blížícím se skonu. Byly mu dány dva roky, aby připravil své duchovní děti i sebe sama k dochodu z tohoto pozemského života. Přesto velmi prožíval, že všechny své duchovní děti opouští. Se slzami prosil v modlitbách Pána, aby se ještě prodloužily jeho dny, aby mohl povzbudit, posilnit a poučit své duchovní děti. Nedlouho před svým skonem pověděl jednomu z duchovních dětí o Zjevení Bohorodice a svatého Jana Theologa, kteří mu odhalili, že Pán nechtěl přijmout jeho prosby, aby zde na zemi roku 1970 oslavil ještě jednu Paschu. Zanedlouho po tomto zjevení přišel v důsledku silné chřipky o zbytky svých sil, a od té doby se jeho zdraví již nelepšilo.

Rozloučil se ještě jednou se všemi a udělil svým duchovním dětem poslední pokyny. Poté odevzdal svoji duši do rukou svého Spasitele. Zesnul 16. dubna roku 1970.

Posvátný synod Ekumenického patriarchátu, jemuž předsedal Jeho Všesvatost Bartoloměj, arcibiskup Konstantinopole, Nového Říma a ekumenický patriarcha, přijal ve středu 29. srpna 2018 rozhodnutí o oficiálním připočtení starce Amfilochia (Makrise) Patmoského (1889-1970) k zástupu pravoslavných světců svaté Kristovy Církve.

Po dobu mnoha let byl starec představeným monastýru svatého Jana Theologa na ostrově Patmos, kde v roce 1937 založil také ženský monastýr Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Byl znám svými ctnostmi, láskou a starostí o své duchovní děti. Ale tím hlavním v jeho životě byla láska ke všem, bez ohledu na národnost, sociální či finanční postavení, politické názory a přesvědčení. Narodil jsem se, abych miloval, říkal o sobě otec Amfilochios.

Starec mnoho pečoval také o rozvoj mnišství. Ve své duši velmi prožíval a vždy se zajímal o praktické skutky pravoslavné misie. Putoval a kázal v průběhu mnoha let, i v době 2. světové války, a konečně i po jejím konci. Starec založil také mnoho monastýrů na různých řeckých ostrovech, staral se neúnavně o dětské domovy a další dobročinné spolky a organizace.

Ctihodný otče Amfilochii, pros Boha o nás!

________________________________________________________________

¹ Monastýr svatého Jana Theologa (Μονή Αγ. Ιωάννου Θεολόγου)

Mužský pravoslavný monastýr na ostrově Patmos v Řecku se nachází v juridiskci Konstantinopolského patriarchátu. Byl založen na místě, kde šířil křesťanství sv. Jan Theolog a kde se mu dostalo v jeskyni zjevení, podle nějž sepsal poslední knihu Nového Zákona. Monastýr byl založen roku 1088 ctih. Christodulem (ctih. Christodul Patmoský (okolo 1020-1093), divotvorce, památka 16. / 29. března), který sem přišel z ostrova Kos. Souhlas k založení monastýru udělil tehdejší byzantský císař Alexios I. Komnenos, který roku 1088 vydal ctih. Christodulovi zlatou bulu, skrze niž předal ostrov Patmos do vlastnictví monastýru a osvobodil ho od daní. V roce 1999 byl monastýr vepsán do Světového dědictví UNESCO.

² Bratrstvo Zoi (řec. Ζωή čili život)

Toto bratrstvo založil roku 1907 jeromonach Eusebios Matfopoulos. Bratrstvo "Zoi" bylo organizováno podle monastýrské podoby a jeho členové, ač nadále zůstávali laiky, byli povinni splňovat tři mnišské sliby: tělesnou čistotu, poslušnost a nemajetnost. Hlavním úkolem bratrstva bylo pokračování v díle hnutí tzv. Kollyvadů - Κολλυβάδες (mnišské hnutí na Svaté Hoře Athos z 2. pol. 18. a počátku 19. stol. v čele se ctih. Nikodémem Svatohorcem a ctih. Athanasiem Parosským): které mělo za cíl obrození zdravého církevního života, hlavně v tom, co se týká svatého Přijímání, a učení a osvojení si Písma Svatého. Mnohokrát od počátku své existence bylo bratrstvo vystaveno různým nespravedlivým a pomlouvačným útokům nevyjímaje od představených Řecké církve, avšak nehledě na to, hnutí pokračovalo ve své činnosti dál. Od roku 1926 začalo organizovat katechizační školy. Mezi členy bratrstva Zoi byl např. nynější metropolita Albánské pravoslavné Církve arcibiskup Anastasios (Jannoulatos). 

 

Duchovní poučení a slova

svatého starce Amfilochia Patmoského

Když potkáš člověka duchovně znaveného, nenakládej na něj ještě další břemeno, protože jeho kolena to nevydrží. My musíme být lidmi blahodatnými (požehnanými, naplněnými Boží blahodatí), aby ti, kteří se k nám přibližují, si ve své duši odpočali.

Člověku, který žije bez Krista, se všechno jeví těžkým a nepochopitelným.

Pokud činíte modlitbu, nejsou pro vás různé bouře pokušení ničím strašným a nepřekonatelným. Jejich síla postupně slábne a oni s vámi nic neučiní.

Častokráte přichází Kristus a ťuká na tebe. Ty Ho vítáš, zveš Ho, aby vešel do pokoje tvé duše, která je však zcela zahlcena jinými starostmi, zatímco zapomínáš na onu „velkou“ návštěvu, která má přijít. On očekává, že se objevíš, čeká, ale když už mnoho meškáš, Pán vstává a odchází. Jindy jsi opět tak zaneprázdněna, že Mu odpovídáš jen skrze okno. Nemáš už ani trochu času, abys mu pootevřela alespoň dveře (ke své duši).

Zamiluj si, milé dítě, pohostinnost, protože ta otevírá dveře Ráje. Když budeš pohostinný, můžeš se stát důstojným návštěvy ze strany andělů. Pohostinnost je jednou z největších ctností. Ona přitahuje blahodať Ducha Svatého. Ve tváři každého hosta, dítě moje, spatřuj samého Krista.

Čím více a silněji miluje člověk Boha, tím silněji miluje i ostatní lidi. On v nich miluje Boží podobu, chová se k nim s úctou, s citem a jemností.

Člověk, který miluje duchovně, skrze modlitbu pociťuje, že se nachází v Bohu i v bratrovi. Rmoutí se, když bratr nežije dobře, a modlí se za jeho úspěch.

Jestliže v člověku není vnitřního tepla, tak potom, i když bude léto na dvoře, takový člověk bude mrznout a bude pokryt ledem (svého chladu).

Dvě křídla, která mohou povznést člověka do výšin, jsou čistota a prostota srdce. Je třeba, abys byl prostý ve skutcích a čistý v citech a v myšlenkách. Čisté srdce lehce vchází do Nebeských dveří.

Jedním dobrým slovem, které jsi řekl na obranu bližního, získáváš Ráj.

Když vidím podrážděného, rozzlobeného člověka, tak se modlím, aby jej Pán zmírnil, naplnil ho pokojem. Neposlouchám, co říká. Ani proto nepřijímám do blízkosti srdce jeho slova. Když se potom takový (rozzlobený) člověk zase uklidní a nastane vhodný okamžik, promluvím s ním, protože pak už bude nejspíš zase způsobný poznat své zmatení.

Člověk, který křičí, je slabý.

Blahodať Boha a duchovní jednota s Ním proměňují člověka. Pak nás opouští strach, podezřívavost, člověk se už nebojí smrti a hledí na tento život, jakkoli by byl krásný a nádherný, jako na otroctví.

Nikdy nedávejte význam ničemu, co je pozemské a co není pevné. Mějte péči o jednotu vaší duše s Bohem.

Často přijímejte svaté Dary (Eucharistii), horlivě se modlete, buďte trpěliví, a tak spatříte mocnou Ruku, která vás podpírá.

Svatý nový mučedník protojerej Jan

(Kočurov)

památka 31. října/ 13. listopadu
a rovněž v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských

Jeden z prvních pravoslavných kněží zabitých po bolševickém převratu

Svatý nový mučedník protojerej Jan Kočurov (1871-1917) se narodil ve vesnici Bigildino v nynější Lipecké oblasti, v mnohopočetné rodině vesnického kněze. Jeho otec Alexandr byl po dlouhé roky zároveň knězem i učitelem v Bigildinské národní škole. Jan následoval ve šlépějích svého otce a po národní škole postoupil do Dankovské duchovní školy. Po ukončení Rjazaňského duchovního semináře vstoupil na Petrohradskou duchovní akademii.

Po ukončení Akademie byl otec Jan podle svého dávného přání vyslán na misijní službu do Aleutské a Aljašské eparchie¹. Zde ho biskup Aljašský a Aleutský Nikolaj (Ziorov) rukopoložil na kněze a určil ho za představeného chrámu sv. Vladimíra v  Chicagu. Pastva věřících v Americe se velmi odlišovala od té ruské, jak prostředím, tak svojí náboženskou rozmanitostí, dokonce i mezi místními pravoslavnými křesťany. Otec Jan však začal horlivě působit ve své misijní činnosti, díky čemuž zorganizoval farní bratrstva, která se potom spojovala do Pravoslavného společenství vzájemné pomoci. Ty pak otec Jan vedl. Za první tři roky své farní služby se díky působení otce Jana sjednotilo s Pravoslavnou církví 86 uniatů a 5 římských katolíků. Věřícími církevní obce, o níž se otec jako pastýř staral, byli povětšinou nepříliš majetní migranti pravoslavného vyznání z Haličiny, dále uherští Slované, Arabové, Bulhaři, ale také Slováci, kteří se vrátili do pravoslaví z unie. Počet věřících Chicagské církevní obce se rozrostl na více jak 215 osob. Pracovitostí otce Jana a s požehnáním biskupa Aleutského a Aljašského Tichona (Bellavina, budoucího patriarchy moskevského) byl pro pravoslavné věřící v Chicagu postaven nový chrám. Na stavbu tohoto chrámu shromažďoval otec Jan příspěvky po celé Rusi; velké podpory se mu dostalo od svatého spravedlivého Jana Kronštadtského. Největší materiální podporu nicméně získal od svatého mučedníka cara Nikolaje II.

Základní kámen nového pravoslavného chrámu v Chicagu byl založen 31. března 1902, světícím biskupem byl vladyka Tichon. Pozdější vyznavač patriarcha Tichon byl také tím, kdo tento chrám už v roce 1903 (16. března) vysvětil na počest Svaté Trojice. Roku 1906 byl otec Jan vyznamenán hodností protojereje a v témže roce byl určen za představeného několika církevních obcí New Yorského okruhu východních států USA. V květnu 1907 otec Jan požádal o ukončení své misionářské služby v USA, aby mohl svým dětem umožnit vzdělání v Rusku. V té době měl protojerej Jan již pět synů a jednu dceru. Za svoji misionářskou práci byl otci Janovi udělen řád sv. Anny III. stupně.

Roku 1907 se tedy otec Jan vrátil do své vlasti, kde začal sloužit mezi duchovenstvem chrámu Proměnění Páně ve městě Narva (dnes město v Estonsku, u hranic s Ruskem), kde si v témže roce začal plnit i své pracovní povinnosti gymnaziálního učitele náboženství. Od roku 1916 byl určen za kněze v chrámu svaté velkomučednice Kateřiny v Carském Selu.

25. října / 7. listopadu roku 1917 se v Rusku zmocnili vlády bolševici a začali postupovat na Carské Selo. Když začalo ostřelování Carského Sela, obyvatelé, vystrašení nenadálou situací, se začali shromažďovat v chrámu sv. Kateřiny, kde otec Jan sloužil moleben za pomoc shůry a za zastavení boje mezi všemi. Po tomto molebnu, nehledě na neustálé ostřelování, byl vykonán průvod kolem chrámu, při němž otec Jan pronesl kázání, v němž vyzval národ k pokoji kvůli budoucím zkouškám, které přišly kvůli hříchům všech lidí.

31. října / 13. listopadu vstoupily první oddíly bolševiků do Carského Sela. Kněží byli ihned zatčeni a uvězněni. Hned toho dne byl otec Jan za své kázání zbit a poté položivý vyvlečen k letišti Carského Sela, kde byl před očima svého syna zastřelen.

Tělo zabitého pastýře pak bylo k večeru převezeno do kaple tamní nemocnice, odkud bylo přeneseno do chrámu sv. Kateřiny, kde byl nakonec 4. / 17. listopadu vykonán pohřeb. Pohřben byl otec Jan na prosby věřících v pohřební kapli pod chrámem². Za tři dny poté, když nevydržel všechno to prožité trauma, které spatřil na vlastní oči, zemřel zármutkem také mladý sedmnáctiletý syn otce Jana.

Otec Jan se stal prvním knězem mučedníkem, který byl zabit komunisty po bolševické revoluci. Světitel Tichon, patriarcha moskevský, který velmi dobře znal otce Jana, napsal tato slova jeho vdově: Chraň ve svém srdci pevnou naději, že ozdoben korunou mučednictví, zesnulý pastýř, stojí nyní před trůnem Božím, v zástupu věrných, Kristova stáda.

1. listopadu roku 1981 byl protojerej Joann Kočurov připočten Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí ke Sboru svatých nových mučedníků. 4. listopadu roku 1994 byl svatořečen také Ruskou pravoslavnou církví Moskevského patriarchátu. V roce 2006 byly ostatky svatého mučedníka otce protojereje nalezeny a vyzdviženy ze země. Od roku 2013 se svaté ostatky svatého Jana Carskoselského nacházejí ve zvláštní schráně v chrámu svaté Kateřiny.

Modlitba svatému novému mučedníku Janu, presbyterovi Carskoselskému

Svatý mučedníku, otče Jane, presbytere Carskoselský! Před Tvojí ikonou stojíce, modlíme se k tobě jako mezi námi jsoucímu: pomoz nám hříšným, abychom byli důstojnými tvé přímluvy za nás před Bohem. Posilni nás ve zbožnosti a ve víře pravoslavné po všechny dny našeho života, abychom bez pokušení chodili po cestě našich otců a zachovávali pravidla a tradice svatých, kteří v naší zemi zazářili. Nauč nás, našeho vnitřního člověka, ozdobit se evangelní ctností a hledat spíše Boží království nežli to pozemské a jeho světskou pomíjivost. Naši churavou vůli upevni a učiň ji vytrvalou v přikázání Páně, naše vlažná srdce povzbuď horlivostí k Bohu milým a spasitelným skutkům, zbav nás od sebelásky, domýšlivosti, marnivosti a lstivosti, zmírni poryvy hněvu a naší nerozumnosti, pyšnou povahu naši ozdob pokorným smýšlením, vykořeň nedbalost a lenost z našich srdcí, naše ústa, druh druha odsuzující, naplň čistotou chvály Boží, daruj nám cit a dojetí v modlitbě, abys tak vyléčil naši podrážděnost a hněvivost. Uprostřed pokolení zvráceného a smilstvu se oddávajícímu, pomoz nám zachovat mírnost, nehněvivost a mravní čistotu. Především pak nás veď k pokání za hříchy našeho dřívějšího života, abychom se očistili od všeliké nečistoty a zhoubných vášní. Modlitbou pak tvojí jsouce pobízeni, dej, abychom dostihli města Božího, do kterého nic poskvrněného vstoupit nemůže, slavíce Trojici Svatou na věky věkův. Amen.

 

_________________________________________________________________

¹ Aleutská a Aljašská eparchie Ruské pravoslavné církve. V roce 1840 byla z Irkutské eparchie vydělena eparchie Kamčatsko-kurilská a Aljašských ostrovů, jejíž katedra se nacházela ve městě Nový Archangelsk, od roku 1867 (tj. po prodeji Aljašky ze strany carského Ruska USA) ve městě Sitka. Eparchie vyšla na nový, vyšší stupeň rozvoje, v době archijerejství svt. Tichona (Bellavina) v letech 1898-1907. Od roku 1905 byla eparchie přejmenovaná na Aleutskou a Severo-americkou se sídlem v New Yorku. Nyní nese název Aljašská eparchie a nachází se v juridiskci Americké pravoslavné církve (Orthodox Church in America Diocese of Alaska).

² Chrám byl roku 1939 vyhozen bolševiky do povětří, v roce 1960 byl na místě chrámu postaven památník Lenina. Tento památník byl roku 2004 v noci z 5. na 6. dubna neznámými lidmi zbořen a zničen. V roce 2006 zde byl naopak postaven pamětní kámen s nadpisem: Na tomto místě bude postaven chrám jako daň hluboké úcty k sebe obětujícímu a velkému činu obyvatel Carského Sela v tragických dnech roku 1917 (7. prosince 2006). 27. června roku 2010 byl znovupostavený chrám vysvěcen.

První ikona  sv. nového mučedníka Jana, ikonopisec Paul Drozdowski