.jpg)
Světitel a nový mučedník Jermogen
(Dolganov)
Biskup Tobolský a Sibiřský
Biskup Tobolský a Sibiřský
památka
20. srpna /2. září: v den vyzdvižení jeho ostatků roku 2005 a 16. /29. června:
v den jeho blaženého zesnutí (dále pak v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)
Světitel
a nový mučedník Jermogen, světským jménem Georgij Efremovič Dolganov, později
známý jako biskup Tobolský a Sibiřský, se narodil 25. dubna / 8. května roku
1858 v rodině jedinověreckého¹
kněze Chersonské eparchie Jefrema Pavloviče Dolganova² a jeho ženy Varvary Ivanovny. Při křtu dostal jméno Georgij.
Základní vzdělání získal na škole při církevní obci v rodné eparchii a pak
pokračoval na duchovním semináři. Později splnil i náročné maturitní
zkoušky na klasickém gymnáziu města Ananjiv Chersonské gubernie. Poté
vystudoval právní fakultu na Novorossijské univerzitě v Oděse, prošel kurzy
matematické fakulty a docházel kromě jiného také na lekce Historicko-filologické
univerzity. Ve studiu pokračoval na Petrohradské duchovní akademii, kde přijal mnišství
se jménem Jermogen (podle řeckého „Hermogenes“) a 15. března roku 1892 se stal
jeromonachem. Akademii zakončil roku 1893 s titulem kandidát bohosloví.
Poté byl jmenován inspektorem a následně rektorem na Tbiliském duchovním
semináři (v době, kdy propukali jedny
z prvních revolučních nálad, nechal ze semináře vyloučit Josifa
Džugašviliho). V té době mu byl udělen titul archimandrity. Protože
byl ale rozladěn narůstajícím proticírkevním a materialistickým duchem té doby,
rozhodl se jít ve šlépějích misionářů a odejít mezi obyvatele žijících ve
vzdálených oblastech na východě Ruska.
14.
ledna roku 1901 byl otec Jermogen v chrámu Matky Boží Kazaňské
v Petrohradu rukopoložen na biskupa Volského, vikáře Saratovské eparchie, a
roku 1903 byl ustanoven biskupem Saratovským. Zúčastňoval se také zasedání
Posvátného synodu. Jeho archijerejská služba se vyznačovala projevy
neochvějného plamenného ducha křesťanství, při níž bylo dosaženo úspěchů na
poli misijním, kterou vladyka velmi pracně a vytrvale rozvíjel. Kromě toho také
organizoval náboženská čtení a besedy konané po bohoslužbách. Vladyka objížděl
církevní obce celé eparchie a sloužil zde s velkou zbožností, bázní a
modlitebním odhodláním, přičemž věřící vždy pociťovali velkou duchovní radost.
V době politických nepokojů roku 1905 vladyka úspěšně svým slovem
usmiřoval a poučoval vzbouřence, ošálené tehdejšími revolučními myšlenkami.
S velkou
láskou a úctou se k vladykovi choval svatý Jan Kronštadtský, který řekl,
že nemá strach o osud Pravoslaví a že může v klidu a spokojeně zemřít,
když ví, že v jeho díle pokračují biskupové Jermogen a Serafím³. Svatý Jan Kronštadtský předpověděl
sv. Jermogenovi jeho mučednický konec v dopise, který mu napsal roku 1906:
Jste v duchovním zápase, v boji, Pán
otevírá Nebe stejně jako arcidiákonovi Štěpánovi a žehná i Vám.
Ke
konci roku 1911 se vladyka na pravidelném zasedání Posvátného synodu velmi důrazně
názorově rozešel s oberprokurátorem⁴ Vladimírem Karlovičem
Sablerem, který s mlčenlivým souhlasem mnohých archijerejů velmi rychle a
spěšně prováděl některá usnesení, která měla přímo antikanonický charakter (spolek diákonis, souhlas s pohřby
jinoslavných pravoslavnými duchovními). V následném roce obdržel
vladyka Jermogen carem podepsaný Výnos o propuštění z přítomnosti na
zasedáních Posvátného synodu a jeho zpětném odjezdu do své eparchie v co možná nejbližší
době. Ačkoliv vladyka nemohl tento Výnos z důvodu nemoci časově naplnit, byl
vyslán do Běloruska, konkrétně do Žirovického monastýru. Jednou z příčin
tohoto přísného jednání byl také jeho razantně odmítavý vztah k osobě Grigorije
E. Rasputina.
Situace
biskupa v nemilosti byla v monastýru těžká. Zde mu nedovolovali
příliš často sloužit, a když mu to bylo dovoleno, tak byla často přehlížena
jeho archijerejská hodnost; jindy zase vladykovi zcela zakazovali opouštět
monastýr. Světitel se velmi strachoval o budoucnost své země a se slzami říkal:
Přichází, ach už přichází, devátá vlna,
která zničí a smete všechnu hnilobu, všechnu tu veteš, stane se něco strašného,
mrazí se krev, cara zahubí, cara zahubí, zcela jistě ho zahubí.
V srpnu
roku 1915 převezli vladyku do Nikolo-ugrešského monastýru v Moskevské
eparchii a po únorovém převratu roku 1917 byl ustanoven na biskupskou katedru
v Tobolsku. Tam byli vladykovou hlavní starostí vojenští navrátilci,
zmanipulováni bolševickou propagandou. Založil zvláštní vojenský oddíl při
Bratrstvu Jana a Dimitrije. Bolševici, kteří se snažili získat na svou stranu
vojsko a popudit je vůči stávajícímu zřízení, byli jeho aktivitou rozčíleni,
zejména když viděli, jak se tento církevní člověk o vojáky svědomitě staral.
V této
neklidné době vyzýval vladyka svoji církevní pastvu, aby věřící nesklonili kolena před modlami revoluce,
a nadále bojoval proti komunismu, denacionalizaci a zkažení ruské národní duše.
Když pobýval na biskupské katedře Tobolské eparchie, ještě v době věznění carských
mučedníků, požehnal vladyka Jermogen, aby jim byla přinesena k jejich
útěše Abalacká ikona Matky Boží ⁵.
Dne
25. prosince roku 1917 pronesl během bohoslužby v Tobolském chrámu Záštity
Matky Boží, v přítomnosti carské rodiny, místní diákon Mnoholetí na počest carské rodiny, tak
jak to vyplývá z postupu bohoslužby, načež následovalo okamžité uvěznění
představeného chrámu včetně diákona. Představený chrámu při výslechu řekl, že
jim (nové vládě a moci) se nezodpovídá a diákon při výslechu odpověděl: Vaše království je do času, brzy přijde
Královská ochrana. Jen chvíli posečkejte, a dostane se vám všeho. Na dotazy
místního bolševického orgánu místní vlády k tomu, co se stalo, nakonec vydal
své prohlášení i vladyka Jermogen, v němž napsal, že se zřekl jakéhokoli
osobního kontaktu: Rusko není republikou,
nikdo ji takto nevyhlásil a ani není pravomocný takto vyhlásit, kromě
předpokládaného Ústavodárného shromáždění. Za druhé, podle Svatého písma, dle
státního práva a církevních kánonů a také podle dějin se králové, carové a
vládci, kteří – třebaže již nevládnou své zemí –, nepřicházejí o svou hodnost
jako takovou ani s ní spojené tituly. A také proto jsem v konání
(liturgie) při Pokrovském chrámu nic odsouzeníhodného nespatřil, ani nespatřuji.
Na
liturgii při proskomidii proto i nadále vladyka Jermogen vždy vyjímal částečky z prosfory
také za carskou rodinu, a vždy chránil svou lásku k nim. Existují svědectví,
že v době přebývání cara vládce v Tobolském vězení si car Mikuláš i biskup Jermogen si navzájem odpustili své dřívější
křivdy.
V lednu roku 1918, když bolševici
přijali Dekret o oddělení Církve od státu, který věřící postavil do skutečnosti
zcela mimo zákon, se vladyka Jermogen obrátil ke svým věřícím a k národu jako arcipastýř
s tímto prohlášením, které končilo slovy: Povstaňte na záštitu své víry a s pevným přesvědčením řekněte: Ať
povstane Bůh a rozptýleni budou nepřátelé Jeho!
Nová
politická moc se usilovně připravovala k uvěznění neoblomného biskupa,
vladyka se však ničeho nebál. Na Květnou neděli dne 15. dubna roku 1918
vyhlásil konání církevního procesí. Říkal: Já
od nich milosti ani slitování neočekávám, oni mne zabijí a je jisté, že mě budou
mučit, já jsem však připraven, jsem připraven třeba teď hned. Nebojím se o
sebe, ne o sobě truchlím, ale mám strach o ostatní lidi, co s nimi učiní.
Před
svátkem, 13. dubna, se v archijerejských pokojích objevili ozbrojení
rudoarmějci. Když nenalezli biskupa, prohledali a znesvětili oltář domovního
chrámu. Při procesí na Květnou neděli se shromáždilo mnoho věřících. Ode zdí
městského Kremlu byl vidět dům, kde byla uvězněna carská rodina. Vladyka přišel
až k samému kraji hradeb, pozdvihl kříž a žehnal carským strastotěrpcům,
kteří se dívali na průvod z oken. Doprovázen pěšími i jízdními oddíly
policie k sobě přitáhl průvod mnoho věřících, na zpáteční cestě však začal
značně slábnout (končil kolem půl páté), a oddíly policie tak bez větší námahy
rozehnaly zbytek věřících. Nakonec policie zatkla a uvěznila i vladyku Jermogena.
Vladyka
byl uvězněn v Jekatěrinburské věznici, kde se usilovně modlil. V jednom
z dopisů, které se mu podařilo odeslat, světitel napsal, obraceje se
s uctivou láskou ke své pastvě: Nermuťte
se pro mne, že jsem ve vězení. To je moje duchovní škola. Sláva Bohu, který mi
dává tolik těchto moudrých a blahodárných zkoušek, tedy mně, jemuž je toho
všeho velmi zapotřebí, všech těch velmi přísných měr, které pak působí na můj
vnitřní duchovní svět… Těmito otřesy (mezi životem a smrtí) se posilňuje a
utvrzuje v duši spasitelná bázeň Boží…
Vladyka
byl takto ve vězení zadržován několik měsíců, oblastní Sovnarkom (svaz národních komisařů) žádal výkupné.
Nejprve sto tisíc rublů, potom, když bylo jasné, že takovouto sumu nebude možné
shromáždit, obnos snížili na deset tisíc rublů. Když peníze, které věnoval
místní obchodník D. I. Polirušev, byly přineseny místním duchovenstvem, místní
úřady sepsaly doklad o získání žádané částky. Avšak namísto toho, aby byl
biskup propuštěn, byli ještě navíc uvězněni tři členové delegace: protojerej
Efrem Dolganov (bratr vladyky), jerej Michail Makarov a advokát a přísežný
porotce Konstantin Minjatov. Všichni tři byli nakonec popraveni zastřelením.
Brzy
nato byl světitel převezen do města Tumeň, kde byl potom lodí transportován k
vesnici Pokrovskoje. Všichni vězňové kromě biskupa Jermogena a kněze jereje
Petra Karelina byli zastřeleni. Vladyka Jermogen a otec Petr byli vězněni
v nákladních prostorách lodi, která zamířila k Tobolsku. Večer 15.
června, když byli duchovní přemísťováni z jedné lodi na druhou, řekl
vladyka tiše kormidelníku druhé lodi: Předejte
prosím všem můj vzkaz, aby se za mne pomodlili k Bohu.
Kolem
půlnoci z 15. na 16. června nejprve bolševici vyvedli na palubu lodi Oka jereje Petra Karelina, přivázali
k němu dva velké žulové kameny a hodili ho do řeky Tury. Stejně tak
učinili i s vladykou Jermogenem. Vladyka do posledního okamžiku činil neustálou
modlitbu. Když k němu jeho popravčí přivazovali kámen, on je mírně přežehnal.
Když vladyku svázali a připevnili k němu kámen, tak jej vrahové
nemilosrdně shodili do řeky.
Čestné
ostatky světitele byly 3. července vyneseny řekou na břeh a byly nalezeny místními
obyvateli vesnice Usalka. Následujícího dne byly uloženy do země, to učinil Alexej
Jegorovič Marjanov, přesně na místě, kde ostatky vladyky nalezl. Do hrobu
uložil také kámen, k němuž byl vladyka přivázán.
Brzy
nato byla Ťumenská oblast osvobozena vojsky Dočasné sibiřské vlády a ostatky
světitele byly vyzdviženy, oděny do archijerejského oblečení a slavnostně
pohřbeny v kryptě Tobolského chrámu, na místě, kde byly před tím do hrobu
uloženy ostatky svatého biskupa Jana (Maximoviče), metropolity Tobolského.
V listopadu
roku 1981 rozhodl Archijerejský sněm RPCZ o svatořečení vladyky Jermogena jako „světitele
a nového mučedníka“ a jeho připočtení ke „Sboru svatých nových mučedníků a
vyznavačů ruských“.
V srpnu
roku 2000 pak rozhodl o jeho svatořečení také Jubilejní posvátný Archijerejský
sněm Ruské pravoslavné církve (Moskevského patriarchátu); jeho jméno bylo
zaneseno rovněž do Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských. Při této
příležitosti byli rozhodnutím Posvátného synodu svatořečení také ti, kteří
přijali mučednictví spolu se sv. Jermogenem: konkrétně svatí noví mučedníci –
protojerej Jefrem Dolganov, jerej Michail Makarov a advokát Konstantin
Minjatov.
V létě
roku 2005 byla při opravě Sofijského chrámu města Tobolsk nalezena krypta, v
níž se nacházely ostatky svatého nového mučedníka Jermogena. V září téhož
roku byly ostatky světitele a nového mučedníka Jermogena (Dolganova), biskupa
Tobolského a celé Sibiře, slavnostně vyzdviženy.
 |
| Ostatky svt. Jermogena |
¹ Jednověrectví (Единове́рие)
Směr
u ruských starověrců, jehož stoupenci při současném zachování starých
bohoslužebných postupů uznávali hierarchickou jurisdikci Ruské pravoslavné
církve. Toto hnutí získalo svůj počátek na konci 18. stol.
Pozn.:
Starověrci představují náboženské hnutí, které se oddělilo od Ruské pravoslavné
církve na protest proti reformám patriarchy Nikona v letech 1666–1667 a dodnes
praktikuje předreformní starý obřad liturgie a dalších bohoslužeb atd.
² Později přijal
mnišství a stal se archimandritou v Saratovském monastýru proměnění Páně.
³ Metropolita Serafím (Čičagov)
Svt.
a nový mučedník. Památka 28. listopadu / 11. prosince. Původně byl vojákem,
jako nejvyšší hodnost získal hodnost generál-polního zbrojmistra
(Generalfeldzeugmeister). Pod vlivem sv. Jan Kronštadtského opustil vojenství a
přijal kněžské svěcení; jako kněz byl aktivním misionářem a jeho zásluhou vyšla
kniha Letopisy Serafímo Divějevského
monastýru (1896). Obdržel audienci u svatého cara strastotěrpce Nikolaje
II. a předal mu výtisk této své knihy; právě tato audience pak byla jedním
z podnětů ke svatořečení ctih. Serafíma Sárovského. Metropolita Serafím
byl také jedním z organizátorů svatořečení ctih. Serafíma v roce 1903.
Ještě před tím, roku 1898, poté co ovdověl, přijal mnišství se jménem
Serafím. Na počátku roku 1904 byl ustanoven představeným Novo-jeruzalémského
monastýru Vzkříšení Páně. V roce 1905 pak přijal archijerejské svěcení na
biskupa Suchumského z rukou tehdejšího metropolity Moskevského, svt.
Vladimíra (Bohojavlenského), který se později stal prvním novým mučedníkem († 1918) z řad archijerejů Ruské
pravoslavné církve. Jako archijerej následně prožil těžké roky blížící se
revoluce i dobu nástupu bezbožné vlády bolševiků, přičemž jeho pastýřská cesta
se završila roku 1933. Tehdy byl i přes těžkou nemoc zatčen a uvězněn
v Taganském vězení, kdy jeho zatčení bylo bolševickým režimem maskováno a za
přepravu zvolen vůz rychlé pomoci. 11. prosince téhož roku byl v Butově
zastřelen. Za svého života byl různorodě nadaný, jako skladatel, spisovatel i
jako malíř. V roce 1997 byl svatořečen jako světitel a nový mučedník. Den jeho
památky je současně dnem jeho popravy: 28. října / 11. prosince; a současně
s tím je vzpomínám také v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů
ruských.
⁴ Oberprokurátor (Oбер-прокурор
Святейшего Правительстующего Синода)
Byl
to nejvyšší státní úředník spravující záležitosti pravoslavné církve v Rusku a současně
hlava Nejsvětějšího synodu mezi léty 1722–1917. Úřad byl zřízen Petrem I.
Velikým v roce 1722 jako projev jeho snahy zcela svázat pravoslavnou církev se
státem a jeho zájmy. Mezi léty 1726–1741 nebyl nicméně tento úřad vůbec
obsazen. Během 18. a začátku 19. století se prokurátorovy pravomoci a postavení
měnilo. V době vládní reformy Alexandra I. byl oberprokurátor přímo odpovědný
panovníkovi, později v roce 1817 byl podřízen nově zřízenému ministerstvu kultu
duchovních věcí 1817–1824. Od roku 1836 získal oberprokurátor prakticky
pravomoci ministra pro otázky Ruské církve. Oberprokurátorem byl Vladimír
Karlovič Sabler v letech 1911 – 1915; po revoluci, v letech 1918–1925,
několikráte vězněn, nakonec by v roce 1926 odsouzen do vězení do města
Tver, kde roku 1929 zemřel.
⁵
Ikona Matky Boží Znamení Abalakská
památka 27. listopadu / 10. prosince a 20. července / 2. srpna
Tato divotvorná ikona Přesvaté Bohorodice pochází ze Sibiře, kde je i nejctěnější ikonou Matky Boží. Tuto ikonu napsal protodiákon Tobolského katedrálního chrámu otec Matfej roku 1637.
Roku 1636 se jedné vdově jménem Marie z Tatarské vesnice Abalak na Sibiři (30 km od Tobolska), ve snu zjevila Matka Boží zobrazená na ikoně, po stranách se svt. Mikulášem divotvůrcem a ctih. Marii Egyptskou. Bohorodice vdově řekla, aby byl v Abalaku postaven chrám na počest Matky Boží, její ikony, která se ji takto podivuhodně zjevila, spolu s bočními prestoly dvěma zjevenými svatými, svt. Mikuláši a ctih. Marii. Marie, jíž se dostalo tohoto vidění, se však zdráhala někomu o svém snu říci. Když se však toto vidění ve snu opakovalo, dozvěděl se o něm nakonec i archijerej, který rozhodl o stavbě chrámu.
Ikonu Matky Boží podle snu vdovy Marie, napsal protodiákon Matfej, po prosbě rolníka Jevfímija. Ten byl dlouho nemocný a skrze tobolského jurodivého - blázna pro Krista Pavla, mu bylo předpovězeno, že se skrze tuto ikonu, která bude v budoucnu napsána, uzdraví.
A opravdu, služebník Boží Jevfímij se nakonec opravdu uzdravil, hned poté, kdy tuto ikonu přinesl do chrámu k posvěcení.
Ikona začala být ctěna jako divotvorná. Sama ikona z roku 1637 se však nedochovala, podle ní byly, ale napsány její další kopie, které byly ctěny taktéž jako divotvorné.
Tato ikona byla přinesena k uctění a útěše, svatým carským mučedníkům, před jejich mučednickou smrtí, když přebývali ve vyhnanství v Tobolsku.
.jpg)
