Mučedníci Florus a Laurus (II. stol)

památka 18. / 31. srpna

Svatý Florus a jeho bratr – dvojče Laurus, žili za vlády císaře Hadriána (117–138). Věnovali se kamenickému řemeslu, kterému se naučili v Byzanci od křesťanů Prokla a Maxima. Od nich se bratři naučili také zbožnému životu v pravé víře a své řemeslo, vložili do služby Bohu. Zatímco osekávali kameny, aby jim dodávaly tvar, krásu a půvab, uvědomili si, že ve skutečnosti pracují na svých duších, aby od nich odsekali a zbavili je zhoubných vášní, aby je rozjasnili podobou Boží, prostřednictvím a pomocí křesťanských ctností.

Když jejich učitelé víry Prokl a Maxim podstoupili mučednickou smrt, Florus a Laurus opustili Byzanc a usadili se v provincii Illyricum¹ ve městě Ulpiana v římské provincii Dardanii (dnešní Kosovo a jihovýchodní Srbsko). Když tam dorazili, požádali místního vládce Likaona o povolení používat lomy a těžit z nich kameny vhodné k dalšímu zpracování. Svatí poté vešli ve známost pro svou dovednost a byli pozváni k Liciniovi, synovi císařovny. Ten jim předal značný obnos peněz na stavbu pohanského chrámu, jehož plán nakreslil vlastní rukou. Svatí předstírali, že nabídku přijali, peníze však rozdali chudým.

Noci trávili v modlitbách a přes den pracovali na stavbě. Pomáhal jim Bohem seslaný anděl a také bývalý pohanský kněz Merentius, jehož syn, zraněný do oka třískou kamene, byl uzdraven svatými. Tímto způsobem, byli schopni rychle dokončit práci.

V noci, pak svatí shromažďovali chudé, kteří měli prospěch z jejich dobrodiní. Když už byla stavba hotova, společně s ostatními přivázali provazy k sochám bohů umístěných uvnitř pohanského chrámu a svrhli je, ve východní části chrámu poté umístili svatý kříž. Pohanský chrám, byl tak přeměněn na chrám Kristův.

Když se Licinius dozvěděl tuto zprávu, přemožen hněvem vydal rozkaz zapálit veliký oheň a zaživa v něm spálit ty ubohé lidi, kteří pomáhali svatým bratrům. Byli to, bývalý pohanský kněz Merentius spolu se svým synem a na tři sta dalších křesťanů.

Bratry nařídil přivázat na mučící kola a bez milosti je bičovat. Tváří v tvář odvaze svatých bratrů, se však přitom deset vojáků, kteří je mučili, obrátilo ke Kristu a i ti, byli popraveni.

Poté Licinius poslal tyto dva svaté k vládci Lykaonovi. Ten nařídil, aby je hodili do hluboké vyschlé studny a zasypali je zeminou. Takto svatí mučedníci předali své udatné duše Kristu, vzdávajíce přitom díky Bohu a modlíce se za všechny křesťany.

Po jejich smrti, byla jejich těla nalezena neporušená a vydávající nebeskou blahou vůni. O mnoho let později, pak byly svaté ostatky mučedníků, přeneseny do Konstantinopole.

___________________

 

¹ Ilýrie, Illyricum, Ιλλυρίας. Provincie Římské říše, která vznikla roku za vlády císaře Augusta a zanikla někdy během vlády Vespasiana. Vespasián provincii zrušil, aby z ní vytvořil dvě nové provincie: Dalmácie a Panonie. Provincie vznikla na historickém území Ilýrie obývaném ilyrskými kmeny, na území dnešních států Albánie, Kosovo, Černá Hora, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko a Slovinsko.

 Svatí mučedníci Fotios a Aniketos

a mnozí s nimi umučení (♰ 305)

památka 12. / 25. srpna

Tito svatí a slavní mučedníci žili v Nikomédii za vlády Diokleciána. Císař Dioklecián vydal edikt, kterým nařizoval všem občanům přinášet oběti modlám na znamení poslušnosti úřadům. Křesťanům, jestliže neuposlechnou, edikt hrozil různým mučením a vystěhováním na okraj říše. To velmi znepokojilo obyvatelstvo hlavního města Východu. Mnoho křesťanů se ze strachu z mučení zřeklo jediného Boha a podřídilo se. Avšak ti, v jejichž srdcích byla víra hluboce zakořeněna, odvážně odolávali hrozbám, vyzbrojeni vítězným znamením kříže, hlasitě vyznávali Kristovo jméno a šli cestou utrpení. Toto pronásledování se rozšířilo do různých měst říše a jeho obětí bylo, nespočet.

Po dvou letech, od vynesení tohoto ediktu, odešel sám Dioklecián do Nikomédie, aby zkontroloval, jak tento edikt plněn. Za přítomnosti vojska, shromáždil senát a nařídil předvést katapulty, lámací kola, rošty na pálení těl a další mučicí nástroje, u nichž už jen samotný pohled na ně, vyvolával u přítomných chvění strachu. Poté císař oslovil přítomné, vyděšený lid, však neodpověděl ani slovo. Následně však z davu vyšel jeden z členů senátu, Aniketos, známý svým vysokým vzděláním a moudrostí, a když se přiblížil k císaři, směle ho oslovil.

Vysmál se všem prázdným hrozbám, ke kterým se musel jako pronásledovatel křesťanů, nucen uchýlit, kvůli obraně bezmocných model, které se nemohly bránit. Poté obvinil císaře, že bojuje proti živému Bohu a nutí lidi, kteří byli stvořeni k Jeho obrazu a podobě, aby uctívali modly vytesané z kamene a dřeva. Aniketos řekl, že pouze Kristus je skutečným Pánem nebe a země a skrze něj je dána moc králům a vládcům, protože nebe, ozdobil hvězdami a zemi rostlinami a zvířaty, které slouží člověku a volají ho k oslavě Boha.

Dioklecián, rozhněvaný drzými řečmi, obvinil Aniketosa z urážky bohů. Svatý se, však císaře zeptal, pro jaké skutky mají být uctívány modly, které nelze v žádném případě nazývat bohy, protože je třeba, nejprve je vyřezat a ozdobit. Potom vyznal svou víru v Boha, Jediného ve třech osobách, Otce, Syna a Svatého Ducha, který dává křesťanům, blahodať porazit knížete tohoto světa. Když pronásledovatel křesťanů, viděl, že lidé podporují Aniketosa, chtěl dát pozabíjet všechny shromážděné, ale vojevůdce Plakida ho od toho odradil a připomněl mu, že vládce by se měl vyznačovat velkorysostí.

Tehdy Dioklecián nařídil, aby byl svatý bičován volskými šlachami, dokud mu nebudou vidět vyhřezlé vnitřnosti. Ale svého jména hodný Aniketos, což znamená „neporazitelný“, neustále, při vší bolesti a utrpení, vyznával Krista svého Spasitele. Na příkaz císaře, na něj byl vypuštěn obrovský lev, který všechny vyděsil hrozivým řevem. Když se však tento dravec přiblížil ke svatému, zastavil se u něj, stal se tichým a krotkým jako beránek a opatrně svoji tlapou, stíral pot z tváře mučedníka.

Skrze modlitby svatého, započalo v Nikomédii strašlivé zemětřesení, které převrhlo obrovskou sochu Herkula, která se rozpadla na malé kousky a zničila severní část města. Pod troskami budov zemřelo mnoho pohanů. Císař, zatvrzele rozhořčený ve svém klamu, připsal tuto pohromu hněvu bohů a nařídil okamžitě useknout hlavu svatého mučedníka. Avšak v tom okamžiku, voják, který tím byl pověřen, nemohl hýbat rukama a nemohl svatého zasáhnout mečem.

Poté, byl rozsudek změněn a mučedník byl přivázán do tvaru kříže ke kolu zavěšenému nad ohněm. Se zlomenými končetinami a spáleným tělem, svatý Aniketos se ještě více přiblížil v modlitbě k Bohu, která byla plamennější než všechny ohně na zemi, a na prosby mučedníka oheň spálil jen jeho pouta a uhasl.

Císař nařídil, aby Anikita byla vhozena do kotle s vroucí vodou - zjevil se však anděl Boží a zachránil ho. V tu chvíli k svatému přiběhl synovec Fotios, aby společně poděkoval Bohu za pomoc, kterou vždy poskytuje svým služebníkům. Fotios se vysmál modlám a prohlásil, že je ochoten zemřít se svým strýcem, jen aby získal odměnu v Nebi. Na znamení od císaře, se na něj vrhl jeden z vojínů, okamžitě však oslepl a svým vlastním mečem, si zasadil smrtelnou ránu.

Poté byli oba svatí spoutáni těžkými řetězy a uvrženi do vězení. Tam potkali svatého Lukiána Antiochijského (památka 15. / 28. října), a jeho učedníky, kteří byli do Nikomédie přivedeni z východu k soudu. Mučedníci se srdečně pozdravili a Lukián je vyzval, aby zůstali, pevní ve svém vyznání jediného pravého Boha a nebáli se hrozeb trýznitele, který má moc pouze nad tělem, ale je bezmocný proti pevnosti duše. Řekl: „Sama země volá k Bohu, zavlažená krví mučedníků! Vyznávajíce Krista, vstoupíte do Království Nebeského“.

Aniketos a Fotios, poté, co byli odděleni od Lukiána, byli později znovu předvoláni k výslechu císařem, který se je pokusil zlomit předstíranými sympatiemi a sliby bohatství a výsostných poct. Svatí na to, ale odpověděli jedním hlasem: „Ať zahynou tvé pocty a sliby, spolu s tebou!“ V hněvu Dioklecián nařídil, aby jejich břicha byly páleny pochodněmi a poté, aby byli kamenováni v aréně. Potom všem mučení, zůstali svatí zázračně nezraněni, byli proto taženi po silnici, přivázáni k ocasům divokých koní. Následně jim byla do jejich rán vsypána sůl a znovu byli uvrhnuti do vězení.

Aniketos a Fotios, byli drženi ve vězení více než tři roky. V této době pokračovalo pronásledování křesťanů po celé říši. Nakonec si na ně císař vzpomněl a po výslechu, při kterém se mučedníci projevili, pevní ve své víře, stejně jako kdysi, nařídil je hodit do vroucího kotle. Tři dny pod ním rozdělávali oheň, ale díky modlitbě svatých se mramor rozštípl a voda se z lázně vylila a oheň uhasila. Po mnoha mukách, která sloužila k jejich mučednické slávě, odešli svatí Aniketos a Fotios k Pánu, upáleni zaživa.

Na císařův příkaz byla postavena obrovská pec, upevněná na čtyřech železných sloupech. A stejně jako kdysi Babylonský král Nebukadnesar II. (Nabuchodonozor), nařídil tuto pec rozpálit a měl v úmyslu v ní spálit nejen dva svaté mučedníky, ale také všechny křesťany, které se našli v blízkosti. Křesťané, nečekali, až je pohané budou házet do pece, sami, spolu se svými manželkami a dětmi, šli k ní a volali: „Jsme křesťané a uctíváme jediného Boha!“

Nejprve do pece vstoupili svatí mučedníci Aniketos a Fotios a po nich do ohně zamířilo celé množství shromážděných křesťanů s modlitbou a rukama zdviženýma k Nebi. Z plamenů křesťané volali: „Děkujeme Ti, Otče a Bože všemohoucí, že jsi nás vírou v Jednorozeného Syna svého a Pána našeho Ježíše Krista shromáždil pro korunu mučednictví, modlíme se k tobě Milostivý, vztáhni ruce své z výsosti a přijmi duše naše do věčného pokoje, který jsi připravil pro své vyznavače.“ Během této modlitby, pak spočinuli v Pánu. Svatí Aniketos a Fotios zůstali naživu v této peci tři hodiny a poté, co se pomodlili, vydali i oni své duše do rukou Božích.

Když nakonec oheň vyhasl, křesťané využili lhostejnosti vojáků a čestné ostatky mučedníků odnesli, aby je zachránili.

O mnoho let později, když pronásledování křesťanů skončilo, bylo místo, kde byly přečestné ostatky svatých mučedníků ukryty, odhaleno chorepiskopu Ducitiovi. Nechal tyto čestné ostatky přenést do jednoho Konstantinopolského chrámu, postaveného na počest svatých mučedníků. Tam došlo k mnohým uzdravením od svatých ostatků.

 Svatý mučedník, archidiákon Euplius Katánský (♰ 304)

památka 11. / 24. srpna

Mučedník a archidiákon Euplius strádal pro Krista okolo roku 304, za císařů Diokleciána (284-305) a Maximiana (305-311). Jako archidiákon, sloužil v sicilském městě Katánie (Catania). Svatý Euplius, měl vždy s sebou evangelium a neustále kázal pohanům o Kristu.

Jednoho dne, když četl a vysvětloval evangelium před shromážděným lidem, byl zatčen a předveden vládci města Kalvisianovi. Svatý Euplius přiznal, že je křesťan a odsuzoval modly.

Přede všemi vyznal: „Jsem křesťan a zemřu pro jméno Kristovo!“ Kalvisianus proto nařídil, aby tento opovážlivec, který se odvážil pronést takováto slova, byl okamžitě předveden k soudu.

Když tam byl Euplius předveden, měl v rukou evangelium. Bylo mu vytknuto, že u sebe má knihy, které jsou zakázány.

„Kde jsi vzal ty knihy? Doma?“ zeptal se Kalvisianus. Euplius odpověděl: „Nemám domov, ani dům, můj Pán to ví.“ Kalvisianus, jej pak požádal, aby přečetl úryvky z knihy. Euplius četl: „Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebeské (Mat 5,10), dále pak přečetl: „A kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem (Luk 14,27).“ „Co to znamená?" zeptal se ho soudce. „Toto je zákon Pána, Boha mého, jak mi byl dán“. Kalvisianus, se jej zeptal „Kým ti byl dán“? Euplius mu odpověděl: „Ježíšem Kristem, Synem Boha živého“. Kalvisianus, tato jeho přiznání považoval za dostatečná a vydal Euplia na mučení.

O nějaký čas později, v předvečer srpnových id (12. srpna 304), byl svatý Euplius znovu předveden před soud. Kalvisianus se ho zeptal: „Stále uchováváš ty spisy, které císař zakázal a které jsi měl vydat úřadům?“ Euplius odpověděl: „Jsem křesťan, nemohu je vydat. Raději zemřu, než abych je vydal. V nich je obsažen život věčný. Než, abych o ně přišel, jsem připraven rozloučit se s pozemským životem.“ Kalvisianus se ho znovu zeptal: „Kde jsou ty spisy?“ „U mě“ odpověděl svatý a gesty pak ukázal, že knihy nemá, ale zná je nazpaměť.

Poté mučedníka pověsili a znovu mučili, aby ho donutili souhlasit s obětí bohům. Během svých mučení Euplius děkoval Kristu za to, že stal hodným toho, aby pro Něj mohl trpět. Potom řekl: „Dlouho jsem toužil po tomto mučení. Dělejte, co chcete, mučte mě třeba i více, jsem křesťan!“ Nakonec bylo nařízeno mučení zastavit a svatý byl vyzván, aby obětoval bohům. Euplius, ale odpověděl: „Ctím Otce, Syna a Svatého Ducha, - Svatou Trojici a není boha kromě Ní. Nechť se rozpadnou modly, které nestvořily ani nebe, ani zemi. Jsem křesťan!“

Když od něj bylo naposledy požadováno, aby přinesl oběť, chce-li si zachránit život, svatý odpověděl: „Ano, přinesu oběť, avšak jako oběť, přinesu sám sebe Kristu. Nemám více, co mohu obětovat. Vaše úsilí je zbytečné a marné. Jsem křesťan!“

Vládce nařídil znovu zesílit mučení. Když pak mučedníka opustily jeho síly a málem ztratil už i hlas, jeho rty dál šeptaly slova vděčnosti Kristu. Poté Kalvisianus vyslovil větu, kterou sekretář zapsal na tabulky: „Protože křesťan Euplius pohrdá císařskými nařízeními, rouhá se bohům a odmítá se napravit, nařizuji, aby mu byla useknuta hlava mečem“.

Evangelium, které u něj bylo nalezeno při jeho zatčení, mu bylo pověšeno na krk a hlasatel, který šel před ním, křičel: „Euplius je křesťan, nepřítel bohů a císařů!“ Svatý, naplněný radostí, zrychlil krok a spěchal, aby přijal mučednickou korunu, neustále přitom opakoval: „Sláva Kristu Pánu!“. Když dorazil na místo popravy, poklekl a dlouho se modlil a děkoval Bohu. Potom sklonil svou hlavu a ta mu byla následně setnuta mečem. Později, jeho tělo vzali křesťané, pomazali vonnými oleji a s úctou pohřbili.

______

 

Vyprávění o mučednictví svatého archidiákona Elpia, bylo sestaveno podle Skutků mučedníků – Acta martyrum, které byly napsány přímými svědky těchto mučení.

 Svatý mučedník Eusignij – Milivoj antiochijský (♰ 362)

památka 5. / 18. srpna

Svatý a slavný mučedník Eusignij - Milivoj, žil v Antiochii. Byl stařec vysokého věku, ze kterého, více než šedesát sloužil jako voják, v jednotkách římských císařů Diokleciána, Maximiánuse, Constantiuse Chlora, Konstantina Velikého a jeho synů. Svatý Eusignij byl společníkem na mučednické cestě svatého Basiliska¹, vylíčil a dal zapsat jeho mučednickou smrt.

Stalo se, že za Juliána Apostaty v roce 361, požádali dva pohané Eusignija, aby vyřešil jejich spor. Když tak Eusignij učinil, ten, který byl prohlášen za toho, jenž nebyl v právu, ho udal císaři Juliánovi. Udal ho s tím, nejen, že Eusignij ctí Ukřižovaného, ​​ale také, že koná soud, což je výsadou císaře. Julián si dal okamžitě zavolat starce a rozzlobeně se ho zeptal, kdo mu dovolil zpochybňovat císařskou moc. Když Eusignij vyslechl císařova slova, odpověděl mu, že ve skutečnosti, je předvolán a souzen pro svou víru. Julián pak nařídil svým sekretářům, aby už další jeho slova nezapisovali a pohrozil mu, že bude popraven jako zloděj. Eusignij mu, ale připomněl svou dlouhou službu předchozím císařům a požádal o zákonný soud.

Následujícího dne, měl císař odjet do Caesareje Kappadokijské, aby tam shromáždil vojsko pro válku s Peršany. Nařídil, aby tam byl přiveden i stařec Eusignij. Eustochius, diákon Antiochijské církve a příbuzný svatého, tajně následoval císařskou družinu. Podařilo se mu nepozorovaně přistoupit k zajatému vězni. Eusignij ho požádal, aby našel zapisovatele, který by zaznamenal soudní proces pro všechny křesťany. Eustochius to slíbil a řekl, že on sám vykoná jeho žádost, i když to bude spojeno s ohrožením života.

Když Julián dorazil do Caesareje, nařídil, aby k němu přivedli Eusignija, který se navzdory svému vysokému věku, vyznačoval fyzickou a duchovní silou, která vzbuzovala všeobecný obdiv. Císař ukázal mučicí nástroje a nařídil mu, oběť Diovi. Eusignij odpověděl: „Nechť tě satan zbaví věčného života a vydá tě věčným pekelným mukám! Já nebudu přinášet oběti modlám!“ Poté byl, na příkaz císaře, mučedník natažen na skřipec. Popravčí z něj stáhli kůži a na tělo, položili hořící pochodně. Když místnost naplnil štiplavý zápach spáleného masa, císař dal příkaz, aby ho znovu a znovu pálili. Eusignij na ta mučení odpověděl, že Julián jako císař, není hoden svého slavného předchůdce svatého Konstantina Velikého, kterému sloužil a po kterém se stal Eusignij také křesťanem.

Při poslechu slov mučedníka, se mnozí vojáci, kteří tam byli, začali přiklánět ke křesťanské víře. Julián proto nařídil, aby byl světec okamžitě popraven, na což mu byla useknuta hlava.

Podle tradice, tělo mučedníka, pohřbil svt. Basil Veliký. Hned po popravě mučedníka Eusignija, vyšel císař Julián do války s Peršany, kde zemřel.

___________________

 

¹ Mučedník Basilisk Komanský  (♰ 308). Památka 3. / 16. března a 22. května / 4. června. Basilisk - Βασιλίσκος, byl synovcem svatého mučedníka Theodora Tirona, trpěl společně s bratry Kleonikosem a Eutropiem při pronásledování křesťanů za císaře Maximiana.

Svatý mučedník Kallinikos gangerský (♰ 250)

památka 29. července / 11. srpna

Svatý mučedník Kristův Kallinikos, žil v III. – IV. století a pocházel z Kilíkie. Vyznačoval se laskavostí a dobrotou, v dětství mu byla do srdce vložena pevná víra v Boha. Svatý Kallinikos procházel země a města a všem hlásal blahou zvěst. Svým příkladem, pak učil a nasměroval mnoho duší na cestu spásy.

Když dorazil do města Ankyra (dnešní Ankara) v Galacii, začal i tam šířit Boží slovo a přesvědčoval pohany, aby se vzdali uctívání pustých model bez života a poznali pravého Boha, Stvořitele všehomíra. Úspěch jeho kázání, ale vzbudil nenávist některých pohanů a ti ho proto udali vládci Sacerdonosovi.

Kallinikos, který byl před vládce předveden, se přiznal, že je služebníkem živého Boha. Řekl, že káže Kristovo učení, aby zachránil ostatní před nevědomostí, doufajíce, že skrze to získá život věčný, jak je zaslíbeno v Písmu (Jak 5, 20). Když pak vládci navrhl, aby se i on zřekl modloslužby, Sacerdonos ve vzteku nařídil, aby byl Kallinikos hned mučen.

Poté, co byl zbičován volskými šlachami, obrátil Kallinikos oči své mysli, k Bohu a vzdal díky za příležitost trpět pro lásku k Němu. Když ho pak začali trhat železnými háky, smál se katovi, že se svou mocí a silou, si neví rady s neozbrojeným a nahým člověkem.

Sacerdonos potom nařídil, aby mu byly obuty železné sandály s hřeby a ostrými čepelemi a takto, aby byl tažen spoutaný za koněm, do města Gangra (dnes Çankırı) v Paflagonii, asi sto dvacet kilometrů daleko, a tam, aby byl upálen.

Posílen Boží blahodatí, svatý mučedník, prošel ve velkém horku lehce tuto trpkou pouť, až na cestě téměř předběhl své stráže. Cesta byla náročná a sami vojáci, kteří mučedníka doprovázeli, byli už zesláblí žízní. Žízniví a neschopní pokračovat v cestě, padli k nohám mučedníka a prosili ho o pomoc. Laskavý mučedník a Kristův služebník, se nad svými mučiteli slitoval a s Boží pomocí, z blízké skály vytryskl pramen vody. Později, byl tento pramen nazván Pramenem mučedníka Kallinikose.

Po příjezdu do Gangry, začali vděční vojáci být nerozhodní a začali i váhat a vůbec se neodvažovali, splnit tyranův rozkaz. Tehdy však sám svatý Kallinikos, netrpělivý z očekávání, aby byl sjednocen s Pánem, je přesvědčil, aby oheň zapálili. Když se oheň rozhořel a plameny už praskaly, byl mučedník, který neustával ve chválení Boha, do něj vhozen.

Když oheň zhasl, vzali věřící jeho ctěné ostatky a pohřbili je s náležitou úctou. V následujících letech, postavili Boží chrám ke cti svatého mučedníka, od jehož svatých ostatků, získávali křesťané města Gangry, mnohá požehnání a Boží pomoc.

 Svatí apoštolům rovní,

Kliment ochridský (♰ 916), Naum (♰ 910), Sáva (♰ X. stol), Gorazd (♰ 896) a Angelár (♰ 886)

svatí pětipočetníci, učedníci

svatých Cyrila (♰ 869) a Metoděje (♰ 885)

památka v den zesnutí svt. Klimenta ochridského

27. července / 9. srpna

Svatý Kliment se narodil okolo roku 840 a byl pravděpodobně slovanského původu. Ještě jako velmi mladý se stal učedníkem svatého Metoděje a po celý svůj život se snažil následovat svého duchovního otce. Od něj a jeho bratra Konstantina, v schimě Cyrila, přijal lásku ke svatému písmu a vroucí touhu šířit blahou zvěst Evangelia, národům v jejich rodném jazyce.

Po smrti svatého Metoděje v roce 885, začal jeho zapřisáhlý nepřítel, biskup Viching, brojit proti učedníkům apoštola Slovanů. Pod vlivem misie učedníků, se mezi lidmi rozšířilo Pravoslaví a obyvatelstvo se odklonilo od franského vlivu. Viching je proto udal moravskému knížeti Svatoplukovi a misionáře obvinil ze spiknutí proti němu. Když byli předvedeni před knížete, Kliment a Gorazd vysvětlovali, že se nebouří proti jeho vládě, ale brání a obhajují pravoslavné dogma. Pravé učení o Svaté Trojici, že bojují proti přidání nového učení, do osmého článku Vyznání Víry, k větě I v Ducha svatého, Pána oživujícího, jenž z Otce vychází, že svatý Duch vychází „i ze Syna“.

Kníže však zůstal zcela hluchý k teologickým argumentům a svaté misionáře vydal Němcům. Ti některé uvrhli do vězení, jiné pak prodali do otroctví.

Představení byzantské misie svatí pětipočetníci Gorazd, Kliment, Naum, Sáva a Angelár, byli uvrženi do vězení. Byli spoutáni a bylo jim zakázáno mluvit a stýkat se svými blízkými. V této zkoušce však byli Pánem utěšeni a své síly posilovali modlitbou.

Brzy došlo na místě jejich věznění k zemětřesení, při kterém byli osvobozeni z řetězů. Na místo toho, aby po tomto zjevném Božím znamení, Svatopluk uznal svou chybu a napravil to, co začal mařit, nařídil je znovu spoutat ještě těžšími řetězy a zacházet s nimi ještě hůře. O tři dny později se tento zázrak opakoval, avšak kníže, jen nařídil, vězněné znovu spoutat a nechat je ve vězení, zraněné a bez jídla.

Poté oddíl surových a krutých vojáků vyvedl svaté z vězení, aby je vyhnal z Moravského knížectví. Kliment, Naum, Angelár a Sáva, pak zamířili k Dunaji v naději, že dosáhnou Bulharska. Cestou se zastavili ve vesnici, kde je vřele přivítal jeden z obyvatel. Zatímco byli v tomto domě, majitelův syn náhle zemřel. Svatí se pomodlili k Pánu a dítě bylo vzkříšeno, stejně jako kdysi Lazar, přítel Kristův. Následně po překročení Dunaje dorazili misionáři do Bělehradu, tam je panovník, který o jejich příchodu již věděl, bez prodlení předal dvoru bulharského knížete Borise, který chtěl tyto vpravdě Boží muže přijmout.

Svatý kníže Boris, je uvítal s velkými poctami, vzdával díky Bohu, že do jeho země, přivedl apoštolům rovné hlasatele víry. Podrobně se jich vyptával na jejich cestu a na neštěstí, která je potkaly. Během pobytu na dvoru, si je kníže pak často k sobě povolával a žádal je, aby ho poučili v církevních dogmatech, v životech svatých a také o povinnostech křesťanského panovníka.

O něco později, okolo roku 885, pak kníže Boris, pověřil Klimenta evangelizací oblastí Kutmičevica (historická oblast, přibližně dnešní jižní Albánie, severozápadní část dnešního Řecka a jihozápadní část dnešní Severní Makedonie), Ochridu a Glavnica (historická oblast odpovídající zhruba Západní Makedonii a jižní Albánii). Díky podpoře místních vládců se svatému podařilo rychle zasít semena svatého Evangelia a shromáždit na tři a půl tisíce učedníků. Spolu s Blahou zvěstí je učil také utvořené abecedě svatého Cyrila. Kliment ji upravil a použil k zaznamenání překladů mnoha byzantských děl, aby mohla být mladá Církev vystavěna na pevných základech apoštolské tradice. Vysvětil více než tři sta učedníků a ponechal je ve farnostech, aby prohlubovali misijní práci a s trpělivostí vymýtili pohanské předsudky a pověry.

Po smrti knížete Borise, se následníkem, stal jeho syn Simeon, který projevil stejnou horlivost v evangelizaci svého lidu. Měl velkou úctu ke svatému Klimentovi, kterého považoval za svého duchovního otce, a ustanovil jej biskupem Belickim (Drembicki), do jehož jurisdikce spadala i Západní Makedonie. První hierarcha slovanského původu, svatý Kliment, se ukázal jako důstojný nástupce apoštolů a zdvojnásobil své dílo hlásání Božího slova, dílo vzdělávání a osvěty národa, tedy to dílo, které považoval za důležitější nad pozemský chléb.

Ve volném čase od svých povinností, Kliment pokračoval v práci překladatele díla Cyrila a Metoděje, noci, pak trávil v modlitbách. Protože pociťoval nedostatek kazatelů, přeložil do slovanského jazyka řadu kázání věnovaných hlavním svátkům ročního cyklu, která mohli číst kněží, poučujíce takto lid o učení svatých otců. Překládal, skládal a sestavoval bohoslužby svatým. Věnoval také velkou pozornost řádnému konání bohoslužeb, které více než jiné prostředky, přispívaly k obrácení a osvícení lidu. Na Ochridu, založil svatý Kliment monastýr zasvěcený velkomučedníkovi Pantelejmonovi a chrám, kam rád odcházel do modlitebního ústraní. Když jednou jako biskup, přijel jednou na pastýřskou návštěvu do Ochridu, prosili o pomoc u jeho nohou dva ochrnutí slepí muži. Když byl svatý Kliment přesvědčen, že je nikdo nevidí, pozvedl své oči v modlitbě k nebi a oba nemohoucí se okamžitě uzdravili.

Po dvaceti letech apoštolské práce, svatý Kliment, který dosáhl už vysokého věku, požádal cara Simeona, aby ho nechal odejít do ochridského monastýru, aby mohl své poslední dny věnovat už jen modlitbě. Car překvapený jeho žádostí, mu však řekl, že si na arcibiskupském stolci nedokáže představit nikoho jiného a že by se raději sám vzdal trůnu, než aby ho nechal odejít. Svatý Kliment, se tak musel podřídit a slíbit, že o svém odchodu, již nebude mluvit.

Avšak po návratu do monastýru onemocněl. Poté, co se stal důstojným vidění apoštolům rovných Cyrila a Metoděje, kteří mu řekli o jeho brzkém odchodu, dal do pořádku všechna svá pozemská díla. Napsal „Závěť“ a 27. července, roku 916 odešel k Pánu.

Brzy poté, byl oslavován jako svatý apoštol Bulharska, neboť mu vděčilo nejen za evangelizaci a první církevní organizaci, ale také za základy své kultury, které následně předalo dalším slovanským národům.

 

Podle:

Synaxarion – Životy svatých Pravoslavné Církve

sestavený jeromonachem Makárijem Simonopetrským

kniha 6. Červenec-srpen

2011

 

 Ctihodný Mojžíš Uherský, Pečerský (♰ 1043)

památka 26. července / 8. srpna

Svatý Mojžíš, vedl svůj duchovní zápas v XI. století. Svým původem, byl z Uher a spolu se svým bratrem mučedníkem Jiřím¹, sloužil na dvoře bohabojného knížete mučedníka Borise (♰ 1015), kterému byl velmi oddán. Mojžíš, byl pak také jediný z knížecí družiny, který po vraždě knížete Borise přežil. Nové útočiště našel v Kyjevě, v domě Predislavy, sestry knížete Jaroslava. Když tam Mojžíš přebýval, svůj veškerý čas věnoval modlitbě.

Poté, co veliký kníže Jaroslav (Jaroslav I. Moudrý - Ярослав Мудрий) porazil Svatopluka (Svatopluk Vladimirovič - Святополк Окаянний), tak Svatopluk uprchl do Polska a brzy se odtud vrátil s novou armádou. Knížete Jaroslava poté vyhnal a obsadil Kyjev. Mojžíš se tehdy ocitl mezi zajatci polského krále Boleslava (Boleslav I. Chrabrý - Bolesław I Chrobry) a byl odvezen do Polska.

Tam si jedna bohatá a urozená vdova, všimla síly a spanilosti svatého, vykoupila ho za tři tisíce zlatých a nabídla mu: „Podrobíš-li se mi, učiním tě velkým v celé naší zemi, budeš vládnout mně i celému mému bohatství“. Blažený pochopil její nečisté přání a odpověděl: „Kdo si vzal ženu, podrobil se ji a zachoval přitom zákon? Adam se podřídil své ženě a byl vyhnán z ráje. Samson předčil všechny v síle, poté, však byl ženou zrazen a vydán cizincům. Šalamoun postihl hloubku moudrosti, podřídil se však ženě a poklonil se modlám. Herodes získal mnohá vítězství, stal se, ale otrokem své manželky a zabil Jana Křtitele. Jak se mohu já, který jsem svobodný, stát otrokem ženy!“ Žena odpověděla: „Budeš - li mým manželem, jen mně nech, abych se pokochala tvou krásou.“ Blažený ji však řekl: „Nechci tvou moc, ani tvé bohatství. Pro mě je nadevše lepší duchovní čistota a stejně tak tělesná. Nepromarním práci pěti let, kdy mě Pán učinil důstojným, abych trpěl v těchto okovech. Takováto muka jsem si nezasloužil, proto mám naději a doufám, že se skrze ně, zbavím věčných muk.“

Vdova se ho snažila svést mnohými úskoky, ale Mojžíš jako nový Josef (Gen 29, 1-20), všem pokušením odolal, zpřísnil půst a umrtvoval své tělo. Žena tento jeho odpor považovala za ponížení a nařídila, aby byl uvržen do vězení a vyhladověn až ke smrti. Pán však vnesl soucitnou myšlenku jednomu ze služebníků, aby mu tajně přinášel jídlo. Přátelé svatého, se jej snažili přesvědčit, aby přijal návrh té ženy a oženil se s ní. Říkali mu, že pohrdat manželstvím není správné a že starozákonní patriarchové, dokonce i Josef, měli manželky, nežení se jenom mniši. Svatý na to odpověděl, že jejich rady jsou horší než přemlouvání hada v ráji, protože on, se rozhodl zachovat tělesnou čistotu, aby mohl sebe, zcela oddat lásce k Pánu.

Když se pak tato jeho slova donesla k té ženě, nařídila, aby ho posadili na koně a ukázali mu všechny její statky, přičemž těm co na těch statcích a polích pracovali, řekli, že on je jejich nový majitel a její manžel. Svatý pocítil lítost nad těmito směšnými pokusy vdovy a přesvědčoval ji, že ho nic nedonutí zříci se nepomíjejících blaženství.

Poté, co tajně přijal mnišský postřih od athoského mnicha, který touto zemí projížděl, znovu předstoupil před svou paní v mnišském oblečení. Rozzuřená vdova, když to uviděla, nařídila, aby byl mučen. Jeho tělo, bylo trháno kovovými kleštěmi, až byla zem pokryta krví mučedníka. Katovi, který ho chtěl zachránit před tím nejkrutějším mučením, ctihodný řekl: „Bratře, nemohu se vzdát svých mnišských slibů. Ani mučení, ani oheň, ani meč mě nemohou zbavit lásky k Bohu a k andělské podobě mnišského způsobu života“.

Celá tato záležitost, se dostala až ke králi Boleslavovi, který se pokusil přesvědčit Mojžíše, aby od vdovy přijal její nabídku. Poté však, co byl i on, jako král Mojžíšem odmítnut, Boleslav dovolil té ženě, aby si s ním dělala, co chce. To vše z obavy, že by jeho příklad mohli následovat i další sluhové, a to tak, že by odmítli poslouchat své pány. Ta žena pak nařídila, aby byl ctihodný vykastrován a každého dalšího dne, aby mu bylo uštědřeno sto ran bičem. Svatý však vše vydržel, statečně snášel bití i kruté zacházení po mnoho dní.

Jak pak svatý předpověděl, Boží spravedlnost se nakonec naplnila. Boleslava, který započal pronásledovat i další mnichy, nečekaně postihla nemoc a zemřel. Povstání a nepokoje, potom začaly v celém království, vzbouřenci zabíjeli biskupy i své pány a během těchto událostí, byla zabita i paní, u které byl ctihodný Mojžíš.

Po šesti letech těžkých zkoušek a soužení, při nichž rozkvetly jeho ctnosti, skrze, které se připodobnil ke spravedlivým, Jobovi Mnohostrádajícímu a Josefu Spanilému, získal Mojžíš svobodu a mohl se vrátit do Kyjeva.

Tam vstoupil do bratrstva Pečerské lávry² a pod duchovním vedením ctihodného Antonia³, v monastýru strávil okolo deseti let v tichu a modlitbě. Dosáhnul vysokého stupně duchovní dokonalosti a byl naplněn Boží blahodatí. V monastýru se Bohem proslavil tím, že měl moc nad tělesnými vášněmi a ostatní mniši se na něj často obraceli, aby jim pomohl bojovat s takovými to pokušeními.

Zesnul 26. července, roku 1043. Svaté ostatky ctihodného Mojžíše, se dnes nachází v Blízkých peščerách (jeskyních)⁴ Kyjevo-pečerské Lávry. Během minulých staletí se mnoho křesťanů prostřednictvím jeho modliteb odvrátilo od světských zhoubných rozkoší a tělesných pokušení.

Tropar hlas 4.

Vidouce trudy a duchovní boj s vášněmi, pro tvoji čistotu svatý, kdo nad nimi neužasne?  Hlad, vězení a rány jsi přijímal, nenechal ses zotročit vášněmi lešské ženy*, ale jako král, vášně jsi ovládal, nyní i tehdy, jsi byl proslaven od Vševidoucího lidská srdce, od Něhož jsi přijal blahodať všem v pokušeních pomáhat, pomáhej i nám, kteří ctíme památku tvojí, Mojžíši ctihodný.

Modlitba

Podivuhodný a bohonosný, otče Mojžíši, veliký služebníku Kristův, a mocný divotvůrce. K tobě v pokoře přicházíme a tebe prosíme: dej nám, abychom byli účastníky tvojí lásky k Bohu a k bližnímu, pomoz nám konat vůli Hospodinovu, v čistotě srdce a pokoře, Hospodinova přikázání správně činit. Shlédni v dobrotě na každou duši těch, kteří tě věrně uctívají, milosti a pomoci tvoji očekávající. Blahý služebníku Boží, vyslyš nás modlící se k tobě, nepřehlédni nás, kterým je zapotřebí tvého zastání. Velebíme tě, otče Mojžíši, opěvujeme tě, čistoty svícne, oslavujíce milostivého Boha, ve svaté bezpočáteční Trojici oslavovaného Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

*Lechové – takto byli nazýváni Poláci

______________

¹ Svatý mučedník Jiří – Georgij Uherský (♰ 1015). Byl původem z Uher. Společně se svými bratry, ctihodným Mojžíšem Uherským (♰ 1043) a Efrémem Novotoržským (♰ 1053), opustil svou domovinu. Když přišel na Kyjevskou Rus, vstoupil do služeb svatému bohabojnému knížeti mučedníku Borisovi. Jiří jako věrný knížecí sluha, zemřel společně se svatým Borisem, roku 1015 na řece Alta, když se snažil svým vlastním tělem ochránit svého pána. Vrazi mu pak uřízli hlavu, aby mu mohli vzít zlatou hřivnu, kterou nosil na krku. Jeho bratr, ctihodný Efrém, následně našel bratrovu hlavu a vzal ji sebou do Novgorodské země. V roce 1038, založil mužský monastýr svatých knížat Borise a Gleba blízko Novgorodského Torgu, kde se stal představeným. Když roku 1053 zesnul, byla čestná hlava mučedníka Jiřího, pohřbena spolu se ctihodným Efrémem.

² Kyjevo-pečerská Lávra (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice). Jeden z prvních monastýrů podle data založení na Kyjevské Rusi. Byl založen ctihodným Antonijem Pečerským a jeho učedníkem Theodosijem Pečerským okolo roku 1051 za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého. 

³ Ctihodný Antonij Pečerský (♰ 1073). Zakladatel mnišství na Kyjevské Rusi. V mládí přijal mnišství na Svaté Hoře Athos, poté se z Božího vnuknutí, vrátil na svou domovinu. Tam za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého, založil společně se svým učedníkem ctihodným Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 Kyjevo-pečerskou Lávru - Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, jeden z prvních monastýrů na Kyjevské Rusi. Proslavil svým asketickým a Bohu milým modlitebním životem, kdy byl také štědře obdařen darem duchovního vedení a stal se tak učitelem a rádcem v duchovním životě mnoha svatým a ctihodným. V roce 1057, pak ctihodný Antonij pro větší modlitební samotu z Kyjevo-pečerské Lávry odešel a usídlil se na novém místě, kde vykopal nové jeskyně. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně - Blízké peščery neboli Antoniovy jeskyně. Ctihodný Antonij zesnul 7. / 20. května, kolem roku 1073, na devadesátém roku svého života.

⁴ Blízké peščery (jeskyně) neboli Antoniovy jeskyně. Tyto jeskyně, představují komplex podzemních jeskyní v Kyjevo-Pečerské lávře, kde se schraňují svaté ostatky pečerských asketů. Založeny byly okolo roku 1057, kdy ctihodný Antonij Kyjevo-Pečerský odešel pro větší modlitební samotu z monastýru a usídlil se na novém pahorku, kde vykopal nové podzemní prostory. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně.

Svatí mučedníci presbyteři Hermolaos, Hermippus a Hermokratos, nikomédští (♰ 305)

památka 26. července / 8. srpna

Tito slavní mučedníci žili v čase pronásledování křesťanů od císaře Maximiana Herkulia, ke kterému došlo na počátku IV. století. Svatí byly presbytery. V roce 302, na svátek Kristova Narození, nařídil císař a pronásledovatel křesťanů, zničit křesťanské chrámy, spálit bohoslužebné knihy a všechny křesťany zbavit práv a výsad občanství. Byl také vypálen jejich chrám, kde tehdy pobývalo na dvacet tisíc křesťanů¹. Díky tomu, že svatí Hermolaos, Hermippus a Hermakratos, byli skrytí v jednom z domů, tak se jim podařilo uniknout smrti a mohli dále pokračovat ve své apoštolské práci.

Když se pak stalo a za nějaký čas, byl svatý Pantelejmon pro svou víru zajat a předveden k císaři, zeptal se ho tehdy císař, kdo jej naučil křesťanské víře. Svatý, neschopný lhát, odpověděl, že jeho učitelem a duchovním otcem je kněz Hermolaos. Vojáci byli okamžitě vysláni hledat tohoto kněze, Hermolaos byl zajat vojáky a spolu s ním také Hermippus a Hermokratos. Když byli předvedeni před soud, přede všemi vyznali Krista jako jediného pravého Boha, který se vtělil pro naše spasení, a svými slovy opovrhovali mrtvými modlami.

V tu chvíli došlo ve městě k zemětřesení. Císař upozornil svaté, že toto je znamení hněvu bohů. Svatí mučedníci však namítli: „Jak by mohly být rozbité sochy bohy?“

A skutečně, během okamžiku, byl císař okamžitě srozuměn o tom, že během zemětřesení se modly rozpukly. Maximian pak ve vzteku nařídil, aby byl Pantelejmon vzat znovu do vězení, Hermolaos a jeho společníci, aby byli okamžitě popraveni. Takto se Hermolaos, Hermippus a Hermokratos, stali důstojnými přijmout koruny vítězů, nemnoho dříve před svatým Pantelejmonem v Nebeských příbytcích.

_____________________________

¹ 20 000 mučedníků z Nikomédie (302). Památka 29. prosince / 10. ledna. Podle církevní tradice, to jsou Nikomédští mučedníci křesťané, kteří byli masově popraveni v roce 302 ve městě Nikomédia kvůli své křesťanské víře. Císař Maximianus, byl tehdy pobouřen rozšiřováním křesťanské církve ve městě Nikomédie. Když se pak před Vánocemi roku 302 dozvěděl, že se všichni křesťané o tomto svátku scházejí v hlavním chrámu, nařídil, aby toho dne byl tento chrám obklíčen armádou a zapálen spolu se všemi křesťany, kteří se tam nacházeli. Když se křesťané shromáždili v chrámu, po půlnoci ho vojáci obklíčili a císařův vyslanec vstoupil do chrámu a oznámil císařův rozkaz, aby všichni okamžitě obětovali modlám, jinak budou zaživa upáleni. Shromáždění křesťané to odmítli a vojáci chrám zapálili tak, že všichni přítomní byli spáleni v plamenech.

 Zesnutí spravedlivé Anny,

matky Přesvaté Bohorodice

památka 25. července / 7. srpna

Svatá Anna pocházela z pokolení Lévi a byla nejmladší dcerou velekněze Matthana a jeho manželky Marie. Kromě ní byly v rodině další dvě dcery, Maria a Sobe. Nejstarší Marie se provdala do Betléma a porodila dceru Salome, která se starala o těhotné ženy k porodu. Sobe, byla také vdaná, žila a bydlela v Betlémě, kde porodila Alžbětu, matku svatého Jana Křtitele. Anna se provdala za moudrého Jáchyma z Galileje a po mnoha letech neplodnosti porodila z Boží milosti Marii, Přesvatou Bohorodici. Salome, Alžběta a Bohorodice, byly takto sestřenice a v souladu se zákony o příbuzenství, byl Náš Pán, druhým bratrancem svatého Jana Křtitele.

Spravedlivá Anna, dala život Bohorodici, která z vůle Boží, dosáhla pro člověka té nejvyšší možné svatosti a jako jediná byla ve své čistotě hodna přijmout do sebe Spasitele světa. Svatá Anna, pak své tříleté dítě umístila do jeruzalémského chrámu jako čistou a neposkvrněnou oběť. Při Jeruzalémském chrámu, své dny trávila půstem, modlitbou, skutky milosrdenství, v očekávání naplnění Božích zaslíbení.

Spravedlivá Anna k Pánu, ve věku šedesáti devíti let. Svatý Jáchym, zesnul ve věku osmdesáti let. Nevíme, kdo z nich zemřel první. Církevní tradice nám sděluje, že Přesvatá Bohorodice, zůstala sirotkem v jedenácti letech, kdy ještě přebývala při Jeruzalémském chrámu.

Památka svaté Anny, se také připomíná 9. / 22. září, společně se svatým Jáchymem a 9. /22. prosince na svátek Početí Přesvaté Bohorodice ve svaté Anně.

 Svatí mučedníci,

bohabojná knížata Boris a Gleb,

ve svatém křtu Roman a David (♰ 1015)

2. / 15. května, památka přenesení jejich ostatků v roce 1115,

24. července / 6. srpna, památka mučednické smrti knížete Borise

a společná památka knížat, 5. / 18. září památka mučednické smrti knížete Gleba a společná památka knížat

Svatá knížata Boris a Gleb, se od dětství vyznačovali mírností a zbožností. Brzy po smrti jejich otce, svatého Vladimíra (památka 15. / 28. července), jejich starší bratr Svatopluk, se jich rozhodl zbavit. Žárlil na úctu, které se jeho mladší bratři těšili, a rozhodl se zmocnit jejich dědictví. Po návratu z tažení proti pohanským Pečeněhům, se mladý Boris dozvěděl o smrti svého otce. Když se blížil ke Kyjevu, modlil se k Bohu, aby Vladimír nalezl odpočinek, spolu se spravedlivými, a myslel si, že nyní, bude namísto otce, vládnout Svatopluk. Přestože se však toto Svatopluk od svého zvěda dozvěděl, že Boris vůči němu nechová žádnou zášť ani nic špatného, že nemá v úmyslu zpochybňovat pořadí následnictví, stále trval na své zhoubné touze ho zničit. Poslal proto, své nejkrutější služebníky, naproti bratru, a nařídil jim, aby ho zajali, zatímco spal.

Kníže Boris byl srozuměn o Svatoplukových záměrech i o tom, že jeho mladší bratr Gleb pluje z Kyjeva po Dněpru, aby se s ním setkal. Boris zvolal: „Požehnán buď Hospodin! Neodejdu odtud a nebudu odporovat vůli svého staršího bratra. Nechť se stane vůle Boží!“ Tehdy bojaři a vojáci, kteří šli dobrovolně do jeho služeb, navrhli obléhat město a vyhnat Svatopluka. Boris to, ale odmítl, naopak, rozhodl se poslat zprávu svému bratrovi, ve které ho prosil o milosrdenství a také rozpustil svou armádu, která čítala, asi osmi tisíc lidí. Brzy mu bylo sděleno, že Svatoplukovi služebníci, byli spatřeni několik hodin jízdy poblíž řeky Alty.

Boris, se v očekávání svých vrahů uchýlil do stanu, kde strávil poslední noc v modlitbě (24. července / 6. srpna). Útěchu a odvahu, pak nacházel ve vzpomínkách na mučedníky zabité svými příbuznými. Za úsvitu nařídil sloužit jitřní bohoslužbu, sklonil se k ikoně Krista a přednesl mu svoji modlitbu: „Pane Ježíši Kriste! Ty, který ses rozhodl sestoupit na zem v lidské podobě a ze své vůle jsi vystoupil na kříž, přijímajíc utrpení na odpuštění hříchů našich, dovol mě přijmout i můj kříž. Nepřijmu ho od svých nepřátel, ale od bratra svého. Pane, odpusť mu tento hřích.“ V tom čase, dorazili Svatoplukovi vyslanci, neodvážili se však přerušit bohoslužbu a čekali venku na její konec.

Když pak bohoslužba skončila, Boris, objal všechny své blízké a poté ulehl na své lůžko, čekajíce na své vrahy. Ti vběhli do stanu jako divá zvěř. Věrný člen družiny, Jiří uherský, knížete přikryl tělem a padl pod údery padouchů, kteří se pak vrhli na Borise. Svatý je prosil, aby dostal ještě pár chvil k modlitbě, a pak se jako nevinný beránek poddal kopím vrahů se slzami v očích: „Pojďte, bratři a učiňte, co vám bylo přikázáno, nechť bude mír s vámi i s mým bratrem.“ Poté ho probodli oštěpy, a když ho považovali už za mrtvého, začali zabíjet mnohé z jeho družiny.

Smrtelně zraněný Boris s obtížemi vylezl ze stanu a modlil se: „Děkuji Ti, Pane, Bože můj, že jsi mě nedůstojného, učinil, hodným přijmout strádání Syna tvého. Jsem přemožen služebníky bratra svého, odpusť jim jejich hříchy, se svatými mne upokoj. Neboť ty jsi můj ochránce, Hospodine, a v ruce tvé, poroučím ducha svého.“ Pak jeden z vyslaných sluhů, zabil Borise. Knížecí tělo bylo poté přeneseno do chrámu svatého Basila ve Vyšhorodu.

Následně, dal Svatopluk stejně zrádně zabít svatého knížete Gleba. Svatopluk zákeřně povolal svého bratra z jeho údělného knížectví Murom a své válečníky vyslal, aby zabili, svatého Gleba na cestě. Princ Gleb už věděl o smrti svého otce Vladimíra a ničemné vraždě knížete Borise. Hluboce kvůli tomu všemu zarmoucený, zvolil raději smrt než válku se svým bratrem. Setkání svatého Gleba s jeho vrahy se událo v ústí řeky Smjadyn nedaleko Smolenska.

Vrahové, odnesli tělo svatého mučedníka a zakopali ho pod stromem, poté se vrátili do Kyjeva, aby Svatoplukovi řekli, co se stalo. Svatopluk, přezdívaný pro svá zvěrstva Prokletý, brzy nato, ztratil svoji moc a trůnu se ujal jeho bratr svatý bohabojný kníže Jaroslav Moudrý (♰ 1054).

Po mučednické smrti svatého Gleba, lovci a pastýři, kteří mnohdy spatřili ohnivý sloup, někdy zas hořící svíčky a někdy, slyšeli v lese andělský zpěv, nalezli tělo svatého, nedotčené tlením, z něhož vycházela záře. Vyjasnilo se, že se jedná o tělo svatého Gleba. Kníže Jaroslav, který se o tom dozvěděl, nařídil, aby byly ostatky přeneseny do Vyšhorodu a položeny vedle těla svatého Borise. Brzy, byla úcta k nim, jako ke svatým mučedníkům, přiznaná Církví a jejich hrob se stal poutním místem a mnoho věřících k němu přicházelo, aby tam nalezlo uzdravení z nemocí a útěchu ve svých těžkostech.