Svt. mučedník Hypatius, biskup města Gangry, divotvůrce (♰ 326)

památka 31. března / 13. dubna

Byl biskupem města Gangry v oblasti Paflagonie. V roce 325 se zúčastnil Prvního všeobecného sněmu v Niceji, který odsoudil Ariovu herezi. Byl aktivním odpůrcem arianismu, učení popírajícího božství Ježíše Krista.

Když se svatý Hypatius v roce 326 vracel z Konstantinopole do Gangry, byl na opuštěném místě napaden stoupenci rozkolníků Novata a Felicissima ¹. Ti ho zranili meči a kyji a shodili ho z vysokého břehu do bažiny.

Stejně jako prvomučedník archidiakon Štěpán se svatý Hypatius během svého strádání modlil za své vrahy. Jedna žena pak svatého udeřila do hlavy kamenem a ten poté zemřel.

Vrazi ukryli tělo mučedníka v jeskyni, kde ho objevil rolník, který tam skladoval slámu. Když poznal tělo biskupa, spěchal o tom povědět do města. Obyvatelé Gangry pak s úctou pohřbili ostatky svého milovaného arcipastýře.

Po smrti se ostatky svt. Hypatia proslavily četnými zázraky, zejména vymítáním běsů a uzdravováním nemocí.

Jméno Hypatia je zmíněno v díle „Martyrologium Romanum“, kde je zaznamenáno jeho mučednictví ukamenováním. „Gangris, in Paphlagonia, sancti Hypatii Episcopi, qui, a magna Nicaena Synodo rediens, a Novatianis haereticis in via lapidibus impetitus, Martyr occubuit.“

___

¹ Rozkol Novata a Felicissima byl církevní střet v polovině 3. století (kolem roku 250 n. l.) v Kartágu. Šlo o jeden z prvních velkých sporů o to, jak naložit s křesťany, kteří během pronásledování zapřeli víru. Novatus byl příliš ctižádostivý presbyter z Kartága, který byl v opozici vůči tamnímu biskupovi Kypriánovi. Felicissimus byl bohatý a vlivný laik, kterého Novatus (neoprávněně, bez vědomí biskupa) ustanovil diákonem a udělal ho také svým hlavním pomocníkem. Příčina a podstata tohoto sporu byla v tom, jak přijímat zpět do Církve věřící, kteří se odřekli víry během pronásledování. Během Deciova pronásledování mnoho křesťanů pod tlakem obětovalo pohanským bohům. Biskup Kyprián zastával mírný, ale řádný postup: tito věřící se mohli vrátit do Církve až po čase pokání. Novatus a Felicissimus naopak prosazovali okamžité přijetí všech padlých bez jakýchkoli podmínek. Zneužili autoritu „vyznavačů“ (těch, kteří trpěli pro svou víru, ale přežili), kteří padlým vydávali „listy míru“ (libelli pacis) a zajišťovali tak jejich rychlý návrat do Církve. Tento konflikt byl pokusem skupiny presbyterů zpochybnit autoritu biskupa Kypriána, když byl během pronásledování v dobrovolném exilu. V roce 251 sněm v Kartágu, kterému předsedal Kyprián, oficiálně exkomunikoval Novata a Felicissima. Novatus později odešel do Říma, kde navzdory svému svobodomyslnému postoji v Kartágu paradoxně podporoval rigoristu Novatiána v jeho boji proti papeži svt. Kornéliovi (♰ 253). Jejich rozkol v Africe postupně odezněl poté, co místní sněm ustanovil umírněná a jasná pravidla pro přijímání kajícníků.

 

Ctihodný Gerasim Jordánský (♰ 475)

památka 4. / 17. března

Pocházel z Lýkie. Už v mládí se rozhodl opustit světský život a zasvětit se Bohu. Poté, co přijal mnišství, odešel do Egypta do Thébské pouště. Po mnoha letech svatý přišel do Palestiny, kde se usadil v Jordánské poušti.

Zde ctihodný Gerasim založil monastýr, jehož mnišské pravidlo se vyznačovalo velkou přísností. Sám představený dával bratřím pozoruhodný příklad dokonalé askeze a zdrženlivosti.

V čase Velkého půstu ctihodný nejedl nic až do světlého dne Kristova Vzkříšení, kdy přijímal Božské tajiny. Když zesnul v Pánu ctihodný Euthymij Veliký (♰ 473), dostalo se ctihodnému Gerasimovi zjevení, jak andělé nesou duši zesnulého do nebe.

Svatý asketa jednou narazil v poušti na zraněného lva, kterého uzdravil. Lev z vděčnosti za své uzdravení pak začal sloužit starci jako domácí zvíře a sloužil mu až do jeho smrti. Po smrti ctihodného tento lev zemřel u jeho hrobu a byl pohřben poblíž něj.

Ctihodný Gerasim pokojně odešel k Pánu v roce 475.

 

Zvěstování Přesvaté Vládkyně naší Bohorodice a vždy Panny Marie

památka 25. března / 7. dubna

Když nastal čas, aby se Syn Boží stal člověkem, nebylo na celém světě nikoho svatějšího svým životem a důstojnějšího než Panna Maria, „aby vtělila beztělesného Boha a posloužila tajině našeho spasení.“ Svatá Panna, žijíc v příbytku Jeruzalémského chrámu až do své plnoletosti, se neustále oddávala pamatování na Boha, modlitbě a čtení svatých knih. Podle církevních otců věděla o blížícím se čase příchodu slíbeného Mesiáše nejen z proroctví, ale také z přímého zjevení od Boha, který se jí uráčil předpovědět vtělení Syna Božího z ní, a to ještě během jejího přebývání v Jeruzalémském chrámu.

Nedlouho před Zvěstováním, podle tradice asi čtyři měsíce předtím, byla Svatá Panna zasnoubena se spravedlivým Josefem, aby byl ochráncem a svědkem její čistoty a aby její posvátné panenství nebylo odsouzením manželství. Po zasnoubení žila v Josefově domě v galilejském městě Nazaretu. Tradice praví: „A byl Josef svatý, domnělý Její manžel (Lk 3,23), cudný strážce Jejího panenství a služebník panenského života, naplněného velikou svatostí.“ V domě svého snoubence Přečistá Panna nezměnila svůj předchozí život, který vedla ve svatyni svatých. Nevěnovala se ničemu jinému než modlitbě, čtení Božích knih a prostým ručním pracím. Josefův dům byl pro ni jako chrám modlitby, z něhož nikdy neodcházela a s nikým nehovořila kromě Josefových dcer.

V galilejském městě Nazaretu, v domě Josefově, byl šest měsíců po početí Jana Křtitele poslán archanděl Gabriel k Panně Marii, aby jí oznámil tajemství vtělení Boha, Slova z ní. „Raduj se, Bohorodice Panno, blahodatná Marie, Pán s Tebou. Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života Tvého. Neboť jsi porodila Spasitele duší našich,“ pozdravil ji nebeský posel – slovy, která Církev nyní denně opakuje v modlitbě.

Před zjevením archanděla seděla svatá Panna v tichu, četla Písmo a rozjímala o Bohu. Když spatřila archanděla, jeho slova ji znepokojila a přemýšlela, co znamená tento pozdrav. „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha,“ řekl jí archanděl. „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ zeptala se Panna. „Sestoupí na tebe Duch svatý,“ řekl archanděl, „a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ „Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť u Boha není nic nemožného.“ „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1, 26–38). Tak „archandělovým hlasem bylo zahnáno zkázonosné slovo ďábla – pokušitele naší pramatky Evy.“

Po Zvěstování se Marie vydala ke své příbuzné, spravedlivé Alžbětě, a pravda o tajině Zvěstování se jí odhalila během jejich setkání. Když blahodatná Panna Marie dorazila do Zachariášova domu pozdravit Alžbětu, blahodať Svatého Ducha naplnila ji i její dítě.

V Alžbětině lůně se pohnulo dítě, poskočilo radostí a vyznalo vtěleného Pána, a matka, naplněná Duchem Svatým, v pocitu nejsvětějšího nadšení nazvala Marii požehnanou mezi ženami, Matkou Páně, blahoslavenou: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života Tvého.“ Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.

Marie Alžbětě odpověděla prorockými slovy pokorného díkůvzdání Bohu: „Velebí duše má Hospodina a duch můj zaplesal v Bohu, Spasiteli mém. Neboť shlédl na poníženost služebnice své; od této chvíle blahoslaviti mne budou všechna pokolení“ (Lk 1, 39–55).

 

 

Podle:

Svt. Filaret (Gumilevský), arcibiskup černigovský a nižynský (♰ 1866)

Životy svatých, s poučeními o svátcích Páně, Přesvaté Bohorodice a zjeveních divotvorných ikon

Petrohrad 1892

 

Ctihodný Jakub, biskup katánský, vyznavač

(♰ 8.–9. stol.)

památka 21. března / 3. dubna a 24. března / 6. dubna

Svědectví, která máme o svatém Jakubovi Vyznavači, jsou velmi stručná a neúplná. Víme pouze to, že od útlého věku usiloval o asketický život, přijal mnišství a své tělo umrtvoval neustálým půstem a modlitbou.

Velmi miloval čtení knih Písma svatého a před čtením si očišťoval mysl modlitbou. Později byl ustanoven do hodnosti biskupa.

Za vlády ikonoboreckého¹ císaře Konstantina V. Kopronyma byl svatý Jakub nucen, aby se zřekl úcty ke svatým ikonám. On se však bezbožnému nařízení odmítl podřídit. Byl proto podroben mnoha mukám, byl vyhnán, vězněn, trýzněn hladem a žízní a snášel mnoho dalších útrap, které jeho mučitelé vymysleli. Uprostřed svého utrpení odevzdal svou svatou duši Bohu, pro kterého pracoval. Od Něho přijal Království Nebeské a věčně se raduje v nebi.

___

¹ Ikonoborecká hereze. Tato hereze vznikla na počátku 8. století; jedním z jejích obhájců a zakladatelů byl Konstantin, biskup z města Nakoleia ve Frygii. Ikonoborci nerozumně mísili úctu k ikonám s modloslužbou a chtěli vytrvalým a krutým pronásledováním této úcty k ikonám zničit i všeobecnou úctu v Pravoslavné Církvi. Nejhorlivějšími obránci obrazoborectví byli císaři Leon III. Syrský (v letech 717 až 741) a Konstantin V. Kopronymos (v letech 741 až 775). Tato hereze byla odsouzena na 7. všeobecném sněmu, který se konal v roce 787 v Nikáji.

 

Svt. Cyril, biskup Jeruzalémský (♰ 386)

památka 18. / 31. března

Narodil se, výchovu i vzdělání získal v Jeruzalémské Církvi. Okolo roku 346 byl vysvěcen na kněze a v této hodnosti v letech 346 až 349 dával poučení těm, kdo se připravovali na křest, a nově pokřtěným.

V roce 350 se stal jeruzalémským biskupem. Pastýřský život a práce byly pro svatého Cyrila velmi obtížné, protože tehdy ariáni, Židé a manichejci znepokojovali život Církve. Ve stejné době byl však poznamenán mimořádnými znameními od Boha.

Tehdy se, k zahanbení heretiků, k víře nevěřících a k utvrzení pravoslavných, ve svatém městě Jeruzalémě zjevilo podivuhodné znamení. Ve dnech Svaté Padesátnice, 7. května roku 351, o třetí hodině, se na nebi zjevilo znamení čestného Kříže Páně, zářící nevýslovným světlem, silnějším než sluneční paprsky, které spatřili všichni lidé a každý byl tehdy zasažen velikou bázní a údivem. Záře kříže byla tak jasná, že ani záře slunce nebyla o nic jasnější.

Zjevení trvalo několik hodin, k údivu zraků obyčejných lidí i návštěvníků města Jeruzaléma. Mnoho Židů i pohanů se obrátilo ke Kristu. „Všichni viděli,“ napsal tehdy svt. Cyril císaři Constantiovi, „že zbožná křesťanská víra nespočívá na vemlouvavých slovech lidské moudrosti, ale prokazuje se Duchem a mocí.“ (1. Kor 2,4)

V roce 357 Akakios, metropolita cesarejský, na svém sněmu sesadil Cyrila za to, že během hladomoru prodal církevní majetek chudým, ve skutečnosti to však bylo pro nesouhlas svt. Cyrila s ariány a jejich herezí. Cyril zůstal sesazen až do roku 361, kdy císař Julián pro své vlastní účely nechal z vyhnanství znovu vrátit všechny dříve sesazené biskupy.

Tento císař pak Židům povolil a jeruzalémskému místodržiteli nařídil, aby znovu postavil židovský chrám. Svatý Cyril upozornil tyto slepce ve víře na proroctví Daniela (Dan 9,26–27) a našeho Spasitele (Mat 24,2).

A jako ponaučení na věky věků Prozřetelnost Boží tehdy zničila tento záměr pýchy stejně slavnou, jako i strašlivou hrůzou: oheň ze základů chrámu vrhal kameny a pálil strůjce té marnivosti. Pohané se tehdy třásli a obrátili ke Kristu, Židé přiznávali Syna Mariina za Boha.

Císař Valens pak Cyrila v roce 367 znovu vypověděl do vyhnanství za to, že odmítl přijmout ariánství. Císař Theodosius ho pak v roce 378 znovu dosadil do úřadu.

V roce 381 se Cyril zúčastnil 2. všeobecného sněmu v Konstantinopoli, na kterém podepsal odsouzení duchoborců (známých také jako makedoniáni).

Svatý Cyril zesnul v Pánu v roce 386. V jednom ze svých kázání vysvětluje, že blahodať znovuzrození nás nezbavuje povinnosti bojovat proti hříchu, a říká: „Stejně jako Kristus po křtu a sestoupení Svatého Ducha na Něj bojoval s nepřítelem, tak i vy po svatém křtu a myropomazání, obléknuvše se do plné zbroje Ducha Svatého (Efez 6, 11-18), stůjte proti ďáblu a bojujte s ním.“

 

Ctihodná matka Gabriela (Papagiannis)

(♰ 1992)

15. / 28. března, památka jejího zesnutí

Gerontissa ¹ Gabriela se narodila v Konstantinopoli před více než sto lety, 15. října 1897, Eliasovi a Victorii Papagiannisovým, jako čtvrté a poslední dítě v rodině.

Přízvisko Gerontissa není jen pojmenováním pro starší monašku, která bdí nad mladšími, ale je to duchovní člověk, který vede ostatní moudrými radami a znalostmi, darovanými Bohem skrze modlitbu. A život ctihodné matky Gabrieli, byl plný zázraků.

V Konstantinopoli vyrůstala, dokud se její rodina v roce 1923 nepřestěhovala do Soluně. Studovala na Aristotelově univerzitě v Soluni a stala se druhou ženou, která se kdy zapsala na řeckou univerzitu, kde získala titul z filozofie. V roce 1932 se přestěhovala do Atén, kde pracovala v nemocnicích a pečovatelských domech.

V roce 1938 odešla do Anglie a zůstala tam po celou druhou světovou válku. Tam se vyučila pedikérkou a fyzioterapeutkou.

V roce 1945 se vrátila do Řecka. V březnu 1954 zemřela její matka, což změnilo její život. V roce 1955 prodala a rozdala veškerý svůj majetek. Opustila Řecko a bez peněz odjela do Indie, kde pět let pracovala s nejchudšími z chudých, s malomocnými a šířila pravoslaví. Pracovala s Babou Amtem ² a jeho rodinou, kteří budovali a organizovali vesnické komunity pro malomocné v Indii. V kapse neměla nic. Prostě se svěřila do Božích rukou.

V roce 1959 se stala poslušnicí (novickou) v řeckém monastýru svaté Marty a Marie v Betanii – Ιερά Μονή Αγίων Μάρθας και Μαρίας εν Βηθανία ³, kde žila tři roky. V roce 1963 byla na ostrově Patmos postřižena do malé schimy ⁴ ctihodným starcem Amfilochiem (♰ 1970). Starec Amfilochios byl nadšen myšlenkou mnišky, která byla otevřená aktivní misijní práci ve světě. V Indii strávila další tři roky v Nainitálu v Uttarpradéši, kde byl knězem archimandrita Lazar (Moore) ⁵ a radil se sestrou Gabrielou o svých překladech Žaltáře a Otců církve. V letech 1967 až 1977 pak sestra Gabriela cestovala po východní Africe a po Evropě, kde se setkávala se starými přáteli a duchovními otci Lvem Gilletem ⁶ a ctihodným Sofroniem z Essexu, poté cestovala do Ameriky a krátce pobývala i na Sinaji, kde se arcibiskup Damianos (Samardzis) snažil obnovit ženské mnišství.

Od roku 1977 žila po dobu 10 let v polozatvoru ⁷ v bytě v centru Atén, kde také přijímala duchovní návštěvy a pomáhala nemocným.

V roce 1989 se přestěhovala do odlehlé poustevny (kelie) svaté Záštity – Ιερού Κελλίου της Αγίας Σκέπης, na ostrově Aegina, poblíž ženského monastýru Svaté Trojice, který založil svt. Nektarios.

Na začátku Velkého postu v roce 1990 byla hospitalizována kvůli rakovině lymfatických uzlin. V nemocnici strávila čtyřicet dní, potom během Strastného týdne z nemocnice odešla a o Velikonocích přijala svaté Kristovy tajiny. K úžasu lékařů její rakovina zmizela. Ještě nenastal její čas.

Gerontissa znovu odešla do ústraní. S jednou mniškou, se naposledy ve svém životě přestěhovala na ostrov Leros. Tam zřídily hesychastarion (poustevnu) svatých archandělů.

Teprve v posledním roce svého života obdržela postřih do Velké schimy z rukou otce Dionýsia ze skitu svaté Anny na Svaté hoře Athos. Ten za ní přijel, aby ji postřihl do velké schimy v chrámu Matky Boží na vrcholu Lerosu.

Gerontissa Gabriela odešla k Pánu 28. března 1992 ve věku 95 let. Její životopis a sebrané spisy byly vydány v řečtině v roce 1996 díky práci její poslední duchovní dcery, mnišky, a za pomoci mnoha dalších, kteří Gerontissu nosili ve svých srdcích.

Každý, kdo Gerontissu znal, chápal, že ani v dnešních časech nás Bůh svými svatými neopustil. Těch pár jejích slov, která jsou zde napsána, sotva dokáže vyjádřit jasnost a lásku její duše. Slova jsou pouze nástroji tohoto světa. Zázraky a divy ctihodné matky byly zahaleny tajemstvím ticha budoucího světa. Ctihodná gerontissa byla ztělesněním pokory a lásky.

3. října 2023 byla ctihodná matka Gabriela připočtena do zástupu svatých Konstantinopolskou Pravoslavnou Církví, jako ctihodná Gabriela Athénská nebo také ctihodná Gabriela z Lerosu. Její památku si připomínáme v den jejího zesnutí, tedy 15. / 28. března

Vybraná slova ctihodné matky:

Dvě věci jsou velmi důležité: Milujte se navzájem (Jan 13, 34–35) a Nebojte se, jen věřte (Marek 5, 36).

Když říkáme: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi,“ stáváme se odrazem nebe.

„Máš-li lásku k celému světu, je celý svět krásný.“

Pokud se ve svém duchovním životě nezbavíte slov „Ne“ a „Zítra“, nikdy nedosáhnete místa, kam vás chce vzít Pán, který vám dává vše. Dá vám fyzickou sílu, když řeknete „Ano“ a „Nyní“. Proroci, andělé a svatí, všichni říkali: „Hle, jsem zde... Ať se stane podle Tvého slova.“

„Pravda a světlo jsou synonyma. Když následujete pravdu, jste ve světle, jste s Kristem.“

„Pravá modlitba vždy dosahuje nebe. Andělé ji nesou na to správné místo a odpověď přichází. Jejím základem je Pravda a: „Ne moje vůle, ale Tvá, Otče, který jsi mě poslal.“ (Marek 5, 30; Jan 6, 38)

Spolu s modlitbami na čotkách ⁸ říkejte i prosté „Děkuji“. Andělé vždy přicházejí. Se svým strážným andělem byste měli neustále komunikovat. O všem. Zvlášť pak v těžkých časech, a když se k někomu nemůžete dostat. On vždycky pomůže.

„Nikdy neočekávejte, že vás někdo pochopí. Pouze Bůh.“

„Když je člověk sám s Bohem, čas ubíhá neuvěřitelně rychle. Rychleji než ve společnosti... A přesto i na světě může člověk zůstat s Bohem sám. Jak? Když vše, co dělá, směřuje k Němu... když Mu vzdává slávu za všechny dobré věci, které k němu přicházejí... a za všechny zkoušky, skrze které prochází, Mu děkuje.“

„Láska znamená ctít svobodu druhých.“

„Láska je vždy na kříži. Protože Kristus je na kříži.“

„Pán dovoluje, aby ti, kdo ho milují, byli zkoušeni; za prvé, aby jejich víra v Něho sílila, a za druhé, aby šli příkladem pro své okolí.“

„Někteří lidé chtějí jít ke Vzkříšení, aniž by prošli skrze Golgotu.“

„Kázání na hoře (Mat 5–7) a List Jakubův. Každý den! Jaká škoda, že je neslyšíme častěji...“

„Moje přání vám: kéž s vámi je Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi! (2. Kor 13, 13) Kéž vám je příkladem život Matky Boží, která vás vede na každém kroku se svými archanděly a anděly jako vaše nebeská matka. Kéž milujete svou matku, která vás přivedla do tohoto života a vychovala vás, a kéž darujete lásku a radost nejprve jí a pak všem, kteří k vám přicházejí.“

__

¹ Starica, starectví. V ženských pravoslavných monastýrech se takto oslovuje matka představená (igumenie) nebo duchovně zkušená monaška. Starectví je v pravoslaví duchovní projev moudrosti, čistoty, dobroty a Božích darů nacházejících svůj dokonalý výraz v rámci mnišského poslání. Základní atributy starectví lze vystopovat již v počátcích mnišství, v jeho kolébce v Egyptě a v Palestině. V tradičním chápání jde potom o mnicha či monašku, ne vždy staré léty, ale spíše vyzrálé v duchovních otázkách, kteří jsou schopni vést druhé na cestě spásy.

² Murlidhar Devidas Amte, známý pod jménem Baba Amte (1914–2008). Byl indický aktivista, který zasvětil svůj život práci s chudými lidmi. Indický aktivista a následovník Gándhího, který svůj život zasvětil pomoci lidem trpícím malomocenstvím (leprou). Založil slavnou komunitu Anandwan („Les radosti“). V polovině 50. let matka Gabriela přijela do Anandwanu. Pro Babu Amteho se stala nepostradatelnou posilou. Léčba fyzioterapií: Gavrilia využívala své odborné znalosti k masážím a rehabilitaci pacientů s malomocenstvím. Pomáhala jim rozhýbat ochrnuté končetiny a vracela jim lidskou důstojnost prostřednictvím doteku. Často říkala, že k její službě není potřeba znát cizí jazyky, stačí pět „jazyků“: úsměv, slzy, dotek, modlitba a láska. To přesně ladilo s filozofií Baby Amteho. Baba Amte ji nazýval svou „sestrou“. I po jejím odchodu z Indie zůstali v duchovním kontaktu. Gabriela na něj vzpomínala jako na člověka, který v sobě nesl skutečné světlo, přestože nebyli stejného vyznání.

³ Ιερά Μονή Αγίων Μάρθας και Μαρίας εν Βηθανία – Posvátný monastýr svatých Marty a Marie v Betanii. Řecký pravoslavný ženský monastýr svaté Marty a Marie v Betanii (arabsky Al-Eizariya) se nachází na východním svahu Olivové hory, nedaleko Jeruzaléma. Monastýr spravuje Jeruzalémský pravoslavný patriarchát a je zasvěcen sestrám vzkříšeného Lazara. Nazývá se také Monastýr setkání – Μονὴ της Προϋπάντησης, na památku setkání Krista a sester Lazarových, Marty a Marie, na tomto místě, poblíž cesty do Jericha.

⁴ Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl to prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské sliby. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela zvláštní.

⁵ Archimandrita Lazar (Moore). Světským jménem Edgar Moore (1902–1992), byl významný pravoslavný misionář britského původu a plodný překladatel bohoslužebných textů do angličtiny. Narodil se v Anglii a původně působil jako anglikánský duchovní v Indii. V roce 1934 přijal pravoslaví. Později byl v rámci Ruské pravoslavné církve v zahraničí (ROCOR) vysvěcen na kněze a přijal mnišství. Jeho život byl jedním velkým putováním. Působil v Jeruzalémě, dlouhá léta v Indii, poté v Řecku (na Svaté hoře Athos), v Austrálii a nakonec v USA. Zemřel v roce 1992 na Aljašce, kde strávil své poslední roky v modlitbě a práci. Otec Lazar je považován za jednoho z nejdůležitějších překladatelů, kteří zpřístupnili pravoslavnou spiritualitu západnímu světu. Mezi jeho klíčová díla patří překlady Svatých Otců. Přeložil zásadní díla, jako je Nebeský Žebřík od sv. Jana Sinajského nebo poučení avvy Dorothea. Přeložil Žaltář, Časoslov a další bohoslužebné knihy, které se dodnes používají v anglicky mluvících pravoslavných farnostech po celém světě. Pracoval na moderním anglickém překladu Nového zákona, aby byl text srozumitelný pro současné čtenáře. Byl znám svou hlubokou askezí, chudobou a neúnavnou snahou šířit pravoslavnou víru mezi národy, které ji dosud neznaly.

⁶ Archimandrita Lev Gillet (1893–1980). Známý také pod pseudonymem „Mnich východní církve“, byl jednou z klíčových postav pravoslaví na Západě. Narodil se jako Louis Gillet ve Francii do římskokatolické rodiny. Studoval filozofii a psychologii. Během první světové války byl v zajetí, kde se setkal s ruskými vězni a začal se zajímat o východní křesťanství. Po válce vstoupil k benediktinům, ale jeho srdce ho táhlo k východnímu obřadu. Vstoupil do řeckokatolického kláštera řádu studitů v Haliči (dnešní Ukrajina), kde přijal jméno Lev a stal se blízkým spolupracovníkem metropolity Andreje Šeptyckého. Postupně však došel k přesvědčení, že pravda církve tkví v Pravoslaví. V roce 1928 byl v Paříži přijat do pravoslavné církve. Stal se rektorem první francouzsky mluvící pravoslavné farnosti v Paříži. Chtěl ukázat, že pravoslaví není jen „ruské“ nebo „řecké“, ale je univerzální. V této době se sblížil s kruhem intelektuálů kolem Institutu sv. Sergia a se starcem Siluánem ze Svaté hory Athos. Od roku 1938 žil v Londýně jako kaplan Fellowship of St Alban and St Sergius (společenství pro dialog mezi pravoslavnými a anglikány). Své knihy začal podepisovat prostým pseudonymem „Un Moine de l’Église d’Orient“ (Mnich východní církve), aby upozornil na Krista, nikoliv na sebe. Zemřel v Londýně v roce 1980. Pro moderní svět znovuobjevil Ježíšovu modlitbu a učil o Bohu jako o „bezmezně milující Lásce“. Otec Lev se sám stal vyhledávaným duchovním rádcem. Dokázal oslovit lidi různých vyznání i hledající intelektuály. Byl jedním z hlavních popularizátorů této modlitební praxe na Západě. Jeho duchovnost byla zaměřena na nekonečné Boží milosrdenství, nikoliv na zákonictví.

⁷ Zatvor – uzavření se před světem. Jde o duchovní zápas asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo mnišských cel – kelií, aby se oddali nepřetržité anebo nanejvýš soustředěné modlitbě Ježíšově.

⁸ Čotky (podle ruského чётки, tj. počítadlo; popř. z řečtiny: κομποσκοίνι, komboskini; či v srbštině: бројаница, brojanica) je název pro modlitební provázek – pomocný prostředek k udržování modlitby, na kterém jsou upleteny ozdobné uzlíky nebo navlečena semínka, či korálky, to vše k počítání vyřčených modliteb a modlitebních úklon.

 

Ctihodný otec Jan Klimakos,

igumen Sinajský (♰ 7. stol.)

památka 30. března / 12. dubna, a 4. neděli velkopostní

O původu svatého Jana se nedochovaly téměř žádné zprávy. Dle mínění některých byl Jan Klimakos jedním ze synů svatých Xenofonta a Marie.

Jako šestnáctiletý přišel mladý Jan do monastýru na Svaté hoře Sinaj ¹. Tam se mu stal jeho duchovním učitelem a průvodcem na cestě mnišského života abba Martyrios. Po čtyřech letech na Sinaji svatý Jan Klimakos přijal mnišský postřih. Jeden z přítomných u jeho postřihu, abba Stratigios, předpověděl, že se stane velkým svícnem Kristovy Církve. Po devatenáct let ctihodný Jan vedl duchovní zápas v poslušnosti svému duchovnímu otci.

Po smrti Abby Martyria si ctihodný Jan zvolil život poustevníka a uchýlil se do pustiny zvané Thola, kde strávil čtyřicet let v duchovním zápase mlčení, půstu, modlitby a slz pokání. Není tedy náhoda, že v knize Nebeský žebřík svatý Jan hovoří o slzách pokání takto: „Stejně jako oheň pohlcuje rákos, tak i čistá slza pohlcuje veškerou zjevnou i nezjevnou špínu ².“

Jeho svatá modlitba byla mocná a účinná, jak dokazuje příklad ze života svatého. Ctihodný Jan měl duchovního žáka, mnicha Mojžíše. Jednoho dne Jan nařídil Mojžíšovi, aby do zahrady přinesl zeminu na záhony. Mnich Mojžíš se po vykonání svého poslušenství ³ uložil k odpočinku ve stínu velkého útesu kvůli silnému letnímu horku. Svatý Jan byl v té době ve své cele a odpočíval po modlitbě. Najednou se mu zjevil ctihodný muž, probudil svatého asketu a vyčítavě se ho zeptal: „Proč tu, Jane, pokojně odpočíváš, zatímco Mojžíš je v nebezpečí?“ Svatý Jan se okamžitě probudil a začal se za svého žáka modlit. Když se jeho žák večer vrátil, svatý se ho zeptal, zda se mu něco nestalo. Mnich odpověděl: „Ne, ale byl jsem ve velkém nebezpečí. Téměř mě rozdrtil velký kus skály, který se odlomil od útesu, pod nímž jsem v poledne usnul. Naštěstí se mi zdálo, že mě voláš, tak jsem vyskočil a rozběhl se, a v tu chvíli se na místo, odkud jsem uprchl, s hlasitým rachotem zřítil obrovský kámen...“

O způsobu mnišského života ctihodného Jana je známo, že jedl to, co postní pravidlo nezakazovalo, ale vždy s mírou. Netrávil noci bez spánku, ale nespal také déle, než bylo nutné k udržení sil tak aby neustálou bdělostí neztratil rozum. „Nepostil jsem se nadmíru,“ říkal sám o sobě, „ani jsem se neoddával usilovným nočním bděním, ani jsem neležel na zemi, ale pokořil jsem se... a Pán mě rychle zachránil.“

Pozoruhodným příkladem pokory svatého Jana Klimaka byl tento. Obdařen pronikavou a bystrou myslí, moudrý díky hluboké duchovní zkušenosti, s láskou dával poučení všem, kdo k němu přicházeli, a vedl je ke spáse. Když však někteří přicházeli a ze závisti mu vyčítali jeho mnohomluvnost, kterou pak připisovali marnivosti, ctihodný Jan na sebe vzal mlčení, aby nedával důvod k odsuzování, a mlčel takto po celý rok. Závistníci si následně uvědomili svou chybu a obrátili se ke ctihodnému s prosbou, aby je nezbavoval užitku z těchto duchovních rozhovorů a besed.

Ctihodný Jan svůj duchovní zápas před lidským zrakem skrýval, a proto se někdy uchyloval do samoty jeskyně. Avšak sláva jeho svatosti se rozšířila daleko za hranice místa, kde vedl svůj modlitební zápas a návštěvníci všech společenských vrstev a původu k němu neustále přicházeli, žízniví po slovech poučení a spásy.

Ve věku 75 let, po čtyřiceti letech asketického života v samotě, byl svatý vybrán za igumena Sinajského monastýru. Sinajský monastýr pak ctihodný Jan vedl a spravoval okolo čtyř let. Ke konci života, Pán obdařil ctihodného blahodatnými dary jasnozřivosti a zázraků.

Během své správy monastýru, na žádost svatého Jana ⁴, igumena monastýru svatého Jiří v poušti Raithu, ctihodný sepsal slavnou knihu Nebeský žebřík – vedení k vzestupu k duchovní dokonalosti ⁵.

Na konci svého života ustanovil blažený Jan svým nástupcem ve vedení monastýru svého bratra Georgia – Jiřího. Když byl ctihodný Jan na prahu smrti, Jiří mu řekl: „Takže mě opouštíš a odcházíš! Modlil jsem se však, abys mě k Pánu vyslal jako prvního, neboť bez tebe není v mé moci být pastýřem tohoto bratrstva.“ Jan ho však povzbudil těmito slovy: „Nebuď smutný a trpký, netrap se. Pokud najdu tu blahodať u Boha, nedovolím ti žít ani rok po mně.“ A skutečně, deset měsíců po Janově smrti, i Jiří odešel k Pánu. Předpokládá se, že Jiří byl tím biskupem z Faranu, který v roce 680 přenesl sídlo biskupství do monastýru na hoře Sinaj. Jiřího biskupem nazývá i ctihodný Anastasios Sinajský ve svém díle „Souhrnná vyprávění o svatých otcích na hoře Sinaj“ ⁶.

Svatý Jan zesnul v pokoji jako osmdesátiletý starec, okolo roku 606 (je však také možný rok jeho zesnutí 563 nebo i 649).

¹ Monastýr svaté Kateřiny na hoře Sinaj. Ιερά Μονή Αγίας Αικατερίνης στο Όρος Σινά, دير س‍تانر س. Mužský monastýr Sinajské Pravoslavné Církve, který se nachází na jižním Sinaji v Egyptě. Jeden z nejstarších a nepřetržitě fungujících křesťanských monastýrů na světě. Založen byl ve 4. století v centru Sinajského poloostrova na úpatí hory Sinaj (biblický Choreb) v nadmořské výšce 1 570 m. Opevněná budova monastýru byla postavena na příkaz císaře Justiniána v 6. století. Původně se monastýr nazýval Monastýr Proměnění Páně nebo také Monastýr Hořícího keře. Od XI. století v souvislosti s velkým rozšířením úcty ke svaté Kateřině Alexandrijské, jejíž ostatky objevili sinajští mniši v 8. století, dostal monastýr nové pojmenování, Monastýr svaté Kateřiny.

² Slova z knihy Nebeský žebřík, Stupeň sedmý – O radostném žalu. Nakladatelství Pavel Mervart 2015. 

³ Poslušenství. Je jedním ze tří slibů mnišství (spolu s celibátem a chudobou). Mnich je poslušný monastýrskému řádu a svému igumenovi. Nazývá se tak také přípravné období poslušenství či poslušnictví (noviciát) pro ty, kteří si přejí přijmout mnišství. Je povinné pro všechny, kdo žijí v monastýru, aby vykonávali nějakou práci. Dané poslušenství závisí na způsobu života monastýru. Stálé či trvalé poslušenství u mnichů se podobá zaměstnání (jako je například ekonomický správce, administrátor, sklepmistr, sbormistr, duchovní, pekař prosfor, kuchař, kostelník, malíř ikon, krejčí, švec, zahradník, dodavatel a hostinský a mnohé další).

⁴ Ctihodný Jan Raitský (♰ 7. stol.). Památka na svátek Sboru Sinajských ctihodných, který připadá na středu Světlého týdne. Igumen monastýru svatého velkého mučedníka Jiřího, v poušti Raithu. Ten se nachází v blízkosti dnešního města El – Tor, mezi monastýrem Svaté Kateřiny a Rudým mořem. Ze sbírky Apophthegmata Patrum Aegyptiorum – Αποφθέγματα των Πατέρων (Výroky pouštních otců) víme, že Jan pocházel z oblasti Kilikie v Malé Asii. Ctihodný Jan Moschos (♰ 622), ve své knize „Duchovní louka“ (Λειμών) zmiňuje, že v této pustině žil po dobu 76 let. Ve výrocích obsažených v obou sbírkách ctihodný Jan Raitský nabádal ke vzdalování se od tělesných tužeb a k napodobování přísnosti a duchovního mlčení mnichů předchůdců, aby se místo asketů, očištěné modlitbou a půstem od běsů a démonů, nestalo útočištěm pro trhovce. Ctihodný Jan Raitský byl současníkem ctihodného Jana Klimaka († 649) a byl také adresátem jeho díla Duchovní žebřík.

⁵ Nebeský žebřík. Slavné dílo ctihodného Jana Klimaka „Nebeský žebřík“ bylo napsáno na konci šestého století na žádost ctihodného Jana, igumena Raitského monastýru. Obraz „Žebříku“ je převzat z Bible, která popisuje vidění Jakubova žebříku, po kterém vystupují a sestupují andělé (Genesis 28,12). Dílo patří do kategorie duchovní asketické literatury a skládá se z 30 kapitol, které představují „stupně“ ctností, po kterých musí křesťan vystoupat na cestě k duchovní dokonalosti. Počet stupňů má symbolický význam, který je odhalen v předmluvě – „Předmluva ke knize této, nazvané Duchovní desky.“ 30 let je věk, ve kterém Ježíš Kristus zahájil své veřejné působení. Věří se, že 30 schodů symbolizuje duchovní růst a dostižení zralosti ve víře, stejně jako Kristus dosáhl svého povolání ve věku 30 let. Obraz žebříku, uplatněný na duchovní život naznačuje na jedné straně potřebu duchovní dokonalosti a vzestupu k Bohu a na druhé straně postupnost tohoto výstupu:

- Stupně 1-4: zápas se světskou marnivostí (zřeknutí se světského života, potlačení sklonu k vášním, dobrovolné vyhnanství, poslušnost)

- Stupně 5-7: zármutky a žal na cestě k pravé blaženosti (pokání, pamatování na smrt, radostný žal)

- Stupně 8-26: boj s neřestmi (mlčení, tělesná čistota, tělesná bdělost atd.)

- Stupně 27-29: duševní pokoj (mlčení – klid duše i těla, modlitba, osvobození od vášní)

- Stupeň 30: vrchol cesty – spojení tří hlavních ctností (víra, naděje a láska).

Ideálem křesťana zde vystupuje mnich (asketa), jehož základem života je mírnost, nezlobnost, půst a tělesná čistota. Zotročení člověka zhoubnými vášněmi nazývá ctihodný Jan Klimak otroctvím a nemocí. Podle míry jejich překonání se získávají odpovídající ctnosti. Postup vzniku zhoubných vášní popisuje jako šest období: vnuknutí, spojení, shoda, zajetí, boj a zhoubná vášeň – neřest. Janovo učení pak dosahuje vrcholu Sinaje: tichosti a božského vidění.

V češtině tato kniha vyšla pod názvem Nebeský žebřík Ióanna Klimaka v nakladatelství Pavel Mervart v roce 2015, a to v překladu Aleny Sarkissian.

⁶ Souhrnná vyprávění o svatých otcích na hoře Sinaj – Διηγήσεις περιεκτικαὶ τῶν ἐν τῷ ὄρει Σινᾷ ἁγίων πατέρων – Narrationes – Rozmanitá vyprávění o sinajských otcích.  Takto se nazývá sbírka 39 krátkých příběhů, jejichž autorem je pravděpodobně ctihodný Anastasios Sinajský (7. století). Texty jsou fascinujícím svědectvím o životě mnichů v drsné sinajské poušti a v monastýru svaté Kateřiny.