Životy Svatých

 

Svt. mučedník Hypatius, biskup města Gangry, divotvůrce (♰ 326)

památka 31. března / 13. dubna

Byl biskupem města Gangry v oblasti Paflagonie. V roce 325 se zúčastnil Prvního všeobecného sněmu v Niceji, který odsoudil Ariovu herezi. Byl aktivním odpůrcem arianismu, učení popírajícího božství Ježíše Krista.

Když se svatý Hypatius v roce 326 vracel z Konstantinopole do Gangry, byl na opuštěném místě napaden stoupenci rozkolníků Novata a Felicissima ¹. Ti ho zranili meči a kyji a shodili ho z vysokého břehu do bažiny.

Stejně jako prvomučedník archidiakon Štěpán se svatý Hypatius během svého strádání modlil za své vrahy. Jedna žena pak svatého udeřila do hlavy kamenem a ten poté zemřel.

Vrazi ukryli tělo mučedníka v jeskyni, kde ho objevil rolník, který tam skladoval slámu. Když poznal tělo biskupa, spěchal o tom povědět do města. Obyvatelé Gangry pak s úctou pohřbili ostatky svého milovaného arcipastýře.

Po smrti se ostatky svt. Hypatia proslavily četnými zázraky, zejména vymítáním běsů a uzdravováním nemocí.

Jméno Hypatia je zmíněno v díle „Martyrologium Romanum“, kde je zaznamenáno jeho mučednictví ukamenováním. „Gangris, in Paphlagonia, sancti Hypatii Episcopi, qui, a magna Nicaena Synodo rediens, a Novatianis haereticis in via lapidibus impetitus, Martyr occubuit.“

___

¹ Rozkol Novata a Felicissima byl církevní střet v polovině 3. století (kolem roku 250 n. l.) v Kartágu. Šlo o jeden z prvních velkých sporů o to, jak naložit s křesťany, kteří během pronásledování zapřeli víru. Novatus byl příliš ctižádostivý presbyter z Kartága, který byl v opozici vůči tamnímu biskupovi Kypriánovi. Felicissimus byl bohatý a vlivný laik, kterého Novatus (neoprávněně, bez vědomí biskupa) ustanovil diákonem a udělal ho také svým hlavním pomocníkem. Příčina a podstata tohoto sporu byla v tom, jak přijímat zpět do Církve věřící, kteří se odřekli víry během pronásledování. Během Deciova pronásledování mnoho křesťanů pod tlakem obětovalo pohanským bohům. Biskup Kyprián zastával mírný, ale řádný postup: tito věřící se mohli vrátit do Církve až po čase pokání. Novatus a Felicissimus naopak prosazovali okamžité přijetí všech padlých bez jakýchkoli podmínek. Zneužili autoritu „vyznavačů“ (těch, kteří trpěli pro svou víru, ale přežili), kteří padlým vydávali „listy míru“ (libelli pacis) a zajišťovali tak jejich rychlý návrat do Církve. Tento konflikt byl pokusem skupiny presbyterů zpochybnit autoritu biskupa Kypriána, když byl během pronásledování v dobrovolném exilu. V roce 251 sněm v Kartágu, kterému předsedal Kyprián, oficiálně exkomunikoval Novata a Felicissima. Novatus později odešel do Říma, kde navzdory svému svobodomyslnému postoji v Kartágu paradoxně podporoval rigoristu Novatiána v jeho boji proti papeži svt. Kornéliovi (♰ 253). Jejich rozkol v Africe postupně odezněl poté, co místní sněm ustanovil umírněná a jasná pravidla pro přijímání kajícníků.