Svt. Filaret (Amfiteatrov), metropolita Kyjevský a Haličský (♰ 1857)

památka 21. prosince / 3. ledna, v den jeho zesnutí, 10. / 23. října, v den vyzdvihnutí a přenesení jeho svatých ostatků roku 1994 

Narodil se v Orlovské gubernii, v rodině vesnického kněze. V devatenácti letech, po ukončení teologického studia přijal mnišský postřih, následně vyučoval na duchovním semináři. Poté byl rukopoložen na jerodiákona a následně na jeromonacha.

Byl představeným Svenského monastýru v Brjansku. Poté, co byl ustanoven archimandritou, byl převeden do Ufy, kde byl rektorem Orenburgského duchovního semináře. V roce 1810, byl převeden do města Tobolsk a následně se stal představeným Josefo - volokolamského monastýru. Od roku 1814, přednášel na Petrohradské Duchovní Akademii, poté na Moskevské Duchovní Akademii.

V roce 1819, byl rukopoložen na biskupa Kalužského a Borovského. V roce 1820, byl díky jeho úsilí, blízko monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské Poustevně, postaven skit svatého Jana Křtitele, kde měl i svoji mnišskou celu.

V roce 1825, byl převeden do Rjazaňské eparchie. V roce 1826, mu byl udělen titul arcibiskup a stal se arcibiskupem Kazaňským.

V roce 1837, byl ustanoven metropolitou Kyjevským a Haličským. Kyjevo-pečerská Lávra, se pak také stala hlavním místem jeho působení. Od prvních dnů jeho příjezdu do Kyjeva, poté, co se jen trochu usadil v Lavře, ujal se organizování vnitřního života monastýru, dle pravidel mnišského života, zavedených zakladateli Lávry – ctihodným Antoniem a Theodosiem. Zakázal odvádět bratry z monastýru na polní práce, soustřeďoval je především na to hlavní, jejich duchovní modlitební zápas. Neustále je poučoval svým laskavým a moudrým slovem. Současníci o něm říkali: „Znali jsme ho jako nejudatnějšího asketu, který navíc věděl, jak askety vychovávat.“

Metropolita Filaret přispěl ke stavbě kamenné zdi kolem Lávry a umožnil získat dostupné pozemky na území Lávry pro ubytování poutníků, dále pak pro hospic a nemocnici. Aktivně se také podílel na práci Posvátného synodu, jehož byl členem od roku 1836 až do roku 1842, kdy byl na svou žádost z této funkce uvolněn.

Z nařízení posvátného synodu byl také organizátorem a hlavním účastníkem slavného aktu, který se uskutečnil ve Vitebsku roku 1839, při příležitosti znovusjednocení uniatů s Pravoslavnou Církví.

Zakládal a zlepšoval duchovní školy, pro které sestavoval učebnice. Metropolita Filaret, se stal v celé zemi znám jako aktivní mecenáš rozvoje vzdělanosti. Mnoho ruských vzdělávacích institucí, si považovaly za velkou čest být pod jeho patronací. Díky tomu, se stal čestným členem Akademie věd, Moskevské společnosti pro historii a pamětihodnosti, čtyř duchovních akademií (Kyjevské, Petrohradské, Moskevské a Kazaňské) a také tří univerzit (v Kyjevě, Moskvě a Kazani). Tam byl, nejenom formálním čestným členem, ale aktivně se zajímal a podílel na chodu vysokých škol, zejména pak na chodu Kyjevské univerzity. Svou pozornost, však také věnoval, i dalším světským a vojenským školám v Kyjevě.

V roce 1841, přijal velkou schimu se jménem Theodosij. Toužíce po duchovní samotě, velkou část léta, trávil v Golosejevské poustevně, nedaleko Kyjeva. Zde pak žil, jako ten nejobyčejnější mnich. Na jeho náklady byl v této poustevně postaven kamenný chrám.

Od roku 1855, po těžké nemoci, začal být často nemocný. Všechny tělesné těžkosti, které ho postihly, přijal jako předzvěst blízké smrti a snášel je s trpělivostí a dobrou myslí. Duchovně se radoval, z blížícího se přesídlení do věčného života. Nemoc mu občas dopřála malé ulehčení, ale ne na moc dlouho. Poslední svatou liturgii odsloužil v prosinci roku 1857. Poté už byl pouze ve svých komnatách, kde každý den poslouchal božskou liturgii v domovní kapli a přijímal svaté tajiny. 

Až do okamžiku své smrti, byl vladyka metropolita při vědomí a bdělé mysli. Přestože byl ve velmi vážném stavu, přijímal vážná rozhodnutí a nadále se zajímali o církevní záležitosti a veřejný život, dával rady a archijerejská nařízení. Zesnul v Pánu 21. prosince / 3. ledna, roku 1857 v devět hodin večer. Pohřeb se konal 29. prosince, dle jeho závěti v jeskynním chrámu Povýšení svatého Kříže.

V roce 1994, jeho svaté ostatky, byly vyzvednuty ze země a přeneseny, do Dálných peščer ¹ Kyjevo-pečerské lávry. Od roku 2005, bylo jméno svt. Filareta zapsáno do zástupu svatých Pravoslavné církve.

______________

¹ Dálné peščery (jeskyně) neboli Theodosiovy jeskyně. Jsou komplexem podzemních jeskyní Kyjevo-pečerské lávry. V těchto Dálných jeskyních spočívají ostatky 49 kanonizovaných svatých.

 Ctihodný Alexij Golosejevský (♰ 1917)

památka 11. / 24. března

Ctihodný starec, jeromonach Alexij, duchovník Golosejevské poustevny. Narodil se roku 1840 jako Vladimír (Šepelev) v Kyjevě, kde jeho otec sloužil jako vojenský kapitán v Kyjevském závodě Arsenal (Kyjevský Arsenal, byla továrna, založená roku 1764 jako opravárenský a výrobní závod ruské carské armády). Když mu byli tři roky, otec mu zemřel.

Do svých třinácti let, byl zcela němý a nemluvil. Až na Velikonoce roku 1853, byl z této němoty, uzdraven v domovním chrámu, svt. Filaretem (Amfiteatrovem), Metropolitou Kyjevským a Haličským (♰ 1857) ¹. Stalo se to, při třetím paschálním pozdravu vladyky Filareta: „Kristus vstal z mrtvých!“ Tehdy chlapcova němost ustoupila a on odpověděl: „V pravdě vstal z mrtvých!“ Brzy poté, mu zemřela i matka. V tomto roce, pak také odešel do monastýru Kyjevsko-Pečerské lávra ², kde byl přijat jako poslušník – novic. V monastýru, pak žil v blízkosti svt. Filareta (Amfiteatrova), který, si ho vzal pod svou ochranu. S vladykou, také každé léto cestoval do Golosejevské poustevny ³. V roce 1857, přijal mnišské poslušenství v Kyjevsko-Pečerské lávře, v typografii tohoto monastýru. V roce 1872, přijal mnišský postřih se jménem Alexij, v témže roce byl rukopoložen jerodiákona, v roce 1875, na jeromonacha. Od roku 1879, se staral o roucha a chrámy Blízkých peščer (Antoniovy jeskyně) ⁴, v roce 1887, byl ustanoven duchovníkem bratrské nemocnice. Od roku 1891, sloužil v poustevně Proměnění Páně ⁵. V roce 1895, byl ustanoven správcem rouch a chrámů v Golosejevském skitu Záštity Matky Boží.

Tam se také v roce 1896, jakožto zbožný mnich, zkušený v nakládání s ostatky svatých, podílel na odkrytí svatých ostatků svatořečení svt. Theodosija Černigovského (♰ 1696) a také, na jeho následném svatořečení.

Několik let před svou smrtí (ne dříve než v roce 1907) začal otec Alexij slábnout. Začátkem roku 1916, pak starec Alexij vážně onemocněl, začalo mu špatně sloužit srdce, a otekly mu nohy. Až poté, co takto onemocněl, přestal sloužit pravidelné každodenní bohoslužby, které do té doby, vykonával po 43 let.

Zesnul v Pánu 11. / 24. března, roku 1917. Pohřben byl v Golosejevské poustevně poblíž východní stěny chrámu Matky Boží, v čest její ikony Životodárný pramen.

Po několik let, na sobě nesl poslušenství duchovního starectví a byl zpovědníkem mnoha hierarchů Pravoslavné církve, včetně kyjevských metropolitů.

Ctihodný měl dar prozíravosti, předpověděl zabití cara Alexandra II., První světovou válku i své skonání. Vyznačoval se láskou a milosrdenstvím k chudým. V roce 1993, byly jeho svaté ostatky vyzvednuty ze země a přeneseny do chrámu Golosejevské poustevny. V roce 1999, byl ctihodný Alexij, Posvátným synodem Ukrajinské Pravoslavné Církve, připočten do zástupu svatých.

__________

 

¹ Svt. Filaret (Amfiteatrov), metropolita Kyjevský a Haličský (♰ 1857). Památka 21. prosince / 3. ledna, v den jeho zesnutí, 10. / 23. října, v den vyzdvihnutí a přenesení jeho svatých ostatků roku 1994. Narodil se v Orlovské gubernii, v rodině vesnického kněze. V devatenácti letech, po ukončení teologického studia přijal mnišský postřih, následně vyučoval na duchovním semináři. Poté byl rukopoložen na jerodiákona a následně na jeromonacha. Byl představeným Svenského monastýru v Brjansku. Poté, co byl ustanoven archimandritou, byl převeden do Ufy, kde byl rektorem Orenburgského duchovního semináře. V roce 1810, byl převeden do města Tobolsk a následně se stal představeným Josefo - volokolamského monastýru. Od roku 1814, přednášel na Petrohradské Duchovní Akademii, poté na Moskevské Duchovní Akademii. V roce 1819, byl rukopoložen na biskupa Kalužského a Borovského. V roce 1820, byl díky jeho úsilí, blízko monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské Poustevně, postaven skit svatého Jana Křtitele, kde měl i svoji mnišskou celu. V roce 1825, byl převeden do Rjazaňské eparchie. V roce 1826, mu byl udělen titul arcibiskup a stal se arcibiskupem Kazaňským. V roce 1837, byl ustanoven metropolitou Kyjevským a Haličským. Kyjevo-pečerská Lávra, se pak také stala hlavním místem jeho působení. Od prvních dnů jeho příjezdu do Kyjeva, poté, co se jen trochu usadil v Lavře, ujal se organizování vnitřního života monastýru, dle pravidel mnišského života, zavedených zakladateli Lávry – ctihodným Antoniem a Theodosiem. Zakázal odvádět bratry z monastýru na polní práce, soustřeďoval je především na to hlavní, jejich duchovní modlitební zápas. Neustále je poučoval svým laskavým a moudrým slovem. Současníci o něm říkali: „Znali jsme ho jako nejudatnějšího asketu, který navíc věděl, jak askety vychovávat.“ Metropolita Filaret přispěl ke stavbě kamenné zdi kolem Lávry a umožnil získat dostupné pozemky na území Lávry pro ubytování poutníků, dále pak pro hospic a nemocnici. Aktivně se také podílel na práci Posvátného synodu, jehož byl členem od roku 1836 až do roku 1842, kdy byl na svou žádost z této funkce uvolněn. Z nařízení posvátného synodu byl také organizátorem a hlavním účastníkem slavného aktu, který se uskutečnil ve Vitebsku roku 1839, při příležitosti znovusjednocení uniatů s Pravoslavnou Církví. Zakládal a zlepšoval duchovní školy, pro které sestavoval učebnice. Metropolita Filaret, se stal v celé zemi znám jako aktivní mecenáš rozvoje vzdělanosti. Mnoho ruských vzdělávacích institucí, si považovaly za velkou čest být pod jeho patronací. Díky tomu, se stal čestným členem Akademie věd, Moskevské společnosti pro historii a pamětihodnosti, čtyř duchovních akademií (Kyjevské, Petrohradské, Moskevské a Kazaňské) a také tří univerzit (v Kyjevě, Moskvě a Kazani). Tam byl, nejenom formálním čestným členem, ale aktivně se zajímal a podílel na chodu vysokých škol, zejména pak na chodu Kyjevské univerzity. Svou pozornost, však také věnoval, i dalším světským a vojenským školám v Kyjevě. V roce 1841, přijal velkou schimu. Toužíce po duchovní samotě, velkou část léta, trávil v Golosejevské poustevně, nedaleko Kyjeva. Zde pak žil, jako ten nejobyčejnější mnich. Na jeho náklady byl v této poustevně postaven kamenný chrám. Od roku 1855, po těžké nemoci, začal být často nemocný. Všechny tyto tělesné těžkosti, které ho postihly, přijal jako předzvěst blízké smrti, a snášel je s trpělivostí a dobrou myslí. Duchovně se radoval, z blížícího se přesídlení do věčného života. Nemoc mu občas dopřála malé ulehčení, ale ne na moc dlouho. Poslední svatou liturgii odsloužil v prosinci roku 1857. Poté už byl pouze ve svých komnatách, kde každý den poslouchal božskou liturgii v domovní kapli a přijímal svaté tajiny. Až do okamžiku své smrti, byl vladyka metropolita při vědomí a bdělé mysli. Přestože byl ve velmi vážném stavu, přijímal vážná rozhodnutí a nadále se zajímali o církevní záležitosti a veřejný život, dával rady a archijerejská nařízení. Zesnul v Pánu 21. prosince / 3. ledna, roku 1857 v devět hodin večer. Pohřeb se konal 29. prosince, dle jeho závěti v jeskynním chrámu Povýšení svatého Kříže.

² Kyjevo-pečerská Lávra (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice). Jeden z prvních monastýrů podle data založení na Kyjevské Rusi. Byl založen ctih. Antonijem Pečerským a jeho učedníkem Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 za vlády sv. knížete Jaroslava Moudrého.

³ Mužský monastýr Záštity Matky Boží - Golosejevská poustevna. Skyt Kyjevo-Pečerské Lávry, který se nachází v lese na jižním okraji města Kyjeva. Golosejevská poustevna, byla místem duchovních zápasů svatých XVIII. – XIX. století: svt. Filaret (Amfiteatrov) (♰ 1857), ctihodný Parthenij Kyjevský († 1855), jurodiví ctihodní, Theofil (♰1853) a Paisij (♰1893), ctihodný Alexij Golosejevský - Holosejevský (♰ 1917. Od druhé poloviny XIX. století, se monastýr stal rezidencí Kyjevských metropolitů.

⁴ Blízké peščery (jeskyně) neboli Antoniovy jeskyně, představují komplex podzemních jeskyní v Kyjevo-Pečerské lávře, kde se schraňují svaté ostatky pečerských asketů. Založeny byly roku 1057, kdy ctih. Antonij Kyjevo-Pečerský odešel pro větší modlitební samotu z monastýru a usídlil se na novém pahorku, kde vykopal nové podzemní prostory. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně.

⁵ Poustevna Proměnění Páně. Založena roku 1872, jejím původním cílem bylo rozšíření mnišského hřbitova mnichů z Lávry do Kitájeva. Roku 1873 zde byl postaven chrám Proměnění Páně a kolem něj se nakonec zbudovala i Poustevna Proměnění Páně. V roce 1934 byly chrám i poustevna zavřeny a v roce 1938 byl chrám zbořen. V roce 2008 byl na místě původního chrámu vystaven chrám nový, zasvěcený ctih. Theofilovi Kyjevskému a poté obnovena i poustevna. Dnes se také počítá s výstavbou chrámu Proměnění Páně.

Svt. Theodosij, arcibiskup černigovský (♰ 1696)

památka 5. / 18. února, v den jeho zesnutí, a 9. / 22. září, v den nalezení a přenesení jeho svatých ostatků, v roce 1896

Světitel Theodosij se narodil ve 30. letech XVII. století, v Podolské gubernii. Pocházel ze starobylé dvořanské rodiny Polonických-Uglických, jeho rodiče byli kněz Nikita a Maria. Své počáteční duchovní vzdělání získal od svého. Poté byl poslán do Kyjevsko-Bratrské školy, budoucí Kyjevské duchovní akademie. Tato Duchovní akademie, byla založena v Kyjevo-pečerské lávře¹, na počátku XVII. století, aby bylo možné zachovat v této oblasti, která tehdy podléhala Polsku pravoslavnou víru, a aby vzdorovala a odolávala jezuitské misii. Poté, co zakončil studia, přijal v tomto slavném monastýru mnišský postřih a přijal přitom jméno jeho zakladatele ctihodného Theodosija Pečerského (♰ 1074).

Svatý, se všemi svými silami, snažil zcela napodobit andělský způsob života, svého Nebeského přímluvce. Kyjevský metropolita si poté povšiml pokory a příkladného chování mladého mnicha, rukopoložil jej na katedrálního archidiákona a přizval ho k velkolepým chrámovým bohoslužbám v katedrálním chrámu svaté Sofie Boží moudrosti v Kyjevě ³.

Avšak Theodosij, který si přál spíše žít v poustevnické samotě a rozjímání, brzy odešel do malého monastýru u Černigova², který byl znám svým asketizmem, tam se stal také knězem. Světlo jeho ctností, však nemohlo dlouho zůstat skryté. Za nějaký čas, byl zvolen mnichy a stal se představeným Korsunského monastýru a poté slavného Vydubitského monastýru v Kyjevě⁴, který, když se dostal do rukou uniatů a polských katolíků zcela zchátral. Nebojíc se žalostného stavu monastýru, přes obtíže a urážky, které musel snášet, svatý Theodosij, skrze modlitbu a neúnavnou práci znovu obnovil tento kdysi slavný Vydubitský monastýr a učinil z něj znovu monastýr naplněný duchovním životem a proslavený krásou svých bohoslužeb. Svatý Theodosij byl jako igumen monastýru, starostlivým otcem pro bratry monastýru, naplněn láskou, horlivě přitom zachovávající duchovní a asketické tradice svatých otců.

Požíval velké důvěry vladyky Lazara, arcibiskupa Černigovského a Novgorod-Severského⁵, svého dřívějšího učitele na Kyjevsko-bratrské škole. Bylo mu svěřeno důležité poslání související se správou eparchie. Poté se stal představeným Jeleckého monastýru. V září roku 1693, byl pak svt. Theodosij byl ustanoven vikárním biskupem v Černigovské eparchii, na žádost arcibiskupa Lazara, příliš starého na to, aby se s tímto úkolem vypořádal sám, v tak pro pravoslavnou víru a pravoslavné křesťany těžké době.

O rok později arcibiskup Lazar zemřel a Theodosij zůstal v čele duchovního stáda sám. Ke všem vnímavý a pozorný, zcela důvěřoval v Boží prozřetelnost a sílu modlitby, více než v jakékoli lidské činění. Biskup trpělivě odpouštěl a napravoval chyby svých duchovních dětí, vždy však, ale zůstal neochvějným obhájcem pravoslavné víry, která se tehdy nacházela v ohrožení. Hodně práce pak vykonal svt. Theodosij svým kázáním pravého učení Církve. Jeho vliv horlivého kazatele a učitele Pravoslavné víry, se rozšířil i na území okupovaných Poláky. Tam si mnoho dvořanů, násilně obrácených k římskému katolicismu přálo, znovu se vrátit k víře svých otců, beze strachu z možného útlaku či pronásledování.

Svatý vladyka, svým vlastním příkladem, vyzýval k lásce k asketickému životu křesťana. Nejenom, že podporoval monastýry už existující monastýry, ale zakládal i monastýry nové. Takto zakládal i malebné chrámy v čest a slávu našeho Pána. Především mu však záleželo na mravném životě eparchie, velikou pozornost, pak věnoval výběru a výchově farního duchovenstva.

Po pouhých dvou letech svého moudrého a svatého pastýřského vedení, pociťujíce už blížící se smrt, jmenoval a ustanovil svt. Theodosij za svého nástupce na Kristově vinohradu, důstojného otce, svt. Jana (Maximoviče)⁶ a poté v pokoji odešel k Pánu 5. / 18. února, roku 1696. Byl pohřben v Černigovském katedrálním chrámu, svatých Borise a Gleba, za pravým klirosem, v kryptě k tomu speciálně zhotovené. I po své smrti, se jako dobrý pastýř staral o své duchovní děti. Skrze modlitby, uzdravoval jejich duchovní i tělesné nemoci, zjevoval se jim v těžkých časech, zejména pak, se takto zjevil svému nástupci v čase jeho nemoci.

Nástupce svatého Theodosia na černigovské biskupské katedře, svt. Jan (Maximovič), dal proto postavit nad schránou s ostatky svatého, kamennou klenbu s pochvalným nápisem ve verších s díky, za zázračné uzdravení v jeho těžké nemoci.

Mnohé zázraky, které se udály u hrobu svt. Theodosija, utvrzovaly u všech víru ve svatost zesnulého. Zpočátku tyto případy blahodatné pomoci žily jen ve vděčné paměti lidí. Teprve až v roce 1835, se začaly zaznamenávat.

Připočtení do zástupu svatých, svt. Theodosija černigovského, se událo 9. / 22. září, roku 1896, v tento den se pak připomíná památka nalezení a vyzdvihnutí ostatků svatého.

_

„Ještě před připočtením do zástupu svatých svt. Theodosija černigovského v roce 1896, když jeromonach Alexij⁷ z Golosejevského skitu⁸ Kyjevsko-Pečerské Lávry, převlékal ostatky svatého do nového roucha, znavený z této práce, usedl u svatých ostatků a usnul. Poté se mu dostalo zjevení, spatřil před sebou svatého, který mu řekl: Děkuji ti za práci, kterou pro mne konáš. Prosím tě však také, aby, až budeš sloužit Liturgii, v modlitbách vzpomenul mé rodiče. Poté, mu řekl jejich jména jerej Nikita a mátuška Marie. Do tohoto zjevení, tato jména jeho rodičů, byla neznámá.

Jak můžeš ty světiteli, prosit mé modlitby, když ty sám stojíš před Nebeským Trůnem a dáváš lidem blahodať Boží?, zeptal se tehdy onen jeromonach. Ano, je tomu tak, odpověděl svt. Theodosij, avšak přinášené na Liturgii, je mocnější nad mé modlitby.

Za několik let poté, po svatořečení svatého, se v monastýru, kde byl svt. Theodosij igumenem, nalezl pomjanik (sešit či kniha, kde jsou zapsána jména, která se pravidelně vzpomínají na bohoslužbách) se jmény jeho rodičů, který potvrdil tato jména a také pravost jeho zjevení“.

Z knihy jeromonacha Serafíma (Rose), Duše po smrti

 

__________

¹ Kyjevo-pečerská Lávra (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice). Jeden z prvních monastýrů podle data založení na Kyjevské Rusi. Byl založen ctih. Antonijem Pečerským a jeho učedníkem Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 za vlády sv. knížete Jaroslava Moudrého.

²Černigov - Černihiv - Чернігів - Чарнігаў - Чернигов - Czernihów. Je staroslovanské město na území dnešní Ukrajiny v regionu Polesí v severní části země, v minulosti bylo hlavním městem Černigovského knížectví. Město leží na řece Desna, která je levým přítokem Dněpru.

³ Katedrála svaté Sofie či Katedrální chrám Boží moudrosti. Je kamenný pravoslavný chrám v Kyjevě, postavený v polovině XI. století z podnětu Jaroslava Moudrého. Ten jej dal založit roku 1037 na počest vítězství nad Pečeněhy na místě, kde stával jeho dřevěný předchůdce stejného zasvěcení. 

⁴ Vydubycký monastýr – Kyjevsko – vydubický monastýr. Je monastýr v centru Kyjeva. Klášter patří k nejstarším památkám ve městě. Založil jej Vsevolod I. Jaroslavič, syn Jaroslava Moudrého v letech 1070–1077. V raném středověku se stal centrem rozvoje kultury i vzdělanosti.

⁵ Lazar (Baranovič), arcibiskup Černigovský a Novgorod-Severský (♰ 1692). Pravoslavná politická a literární osobnost, která vnesla významný vklad do rozvití kultury, tzv. Ukrajinského kozáckého baroka. Arcibiskup Černigovský a Novgorod-Severský, zástupce Kyjevské metropolie, rektor a představený Bratrského školského monastýru (Kyjevský bratrský monastýr Zjevení Páně), rektor Cyrilovského monastýru v Kyjevě, zakladatel první Černigovské typografie.

⁶ Svt. Jan (Maximovič), metropolita Tobolský a Sibiře (♰ 1715). Jeho památka, se slaví v den jeho zesnutí 10. / 23. června. Světec, svatořečený Pravoslavnou Církví roku 1916. Od roku 1697 arcibiskup Černigovský a Novgorod-severský, od roku 1711 metropolita Tobolský a celé Sibiře. Byl významný svou misionářskou a teologickou činností. Založil Černigovské kolegium, předobraz budoucích duchovních seminářů, a stal se autorem mnoha poetických děl. Den před svou smrtí odsloužil svt. Jan liturgii, poté nechal připravit trapézu – oběd pro duchovenstvo a místní chudé, při kterém sám obsluhoval hosty. Potom se vzdálil do svého pokoje, ve kterém byl nalezen na druhý den, konkrétně 10. / 23. června, mrtev. Zesnul při modlitbě na kolenou, před ikonou Přesvaté Bohorodice Ilinské-Černigovské. 

⁷ Ctihodný Alexij Golosejevský (♰ 1917). Památka 11. / 24. března. Jeromonach Alexij, duchovník Golosejevské poustevny. Narodil se roku 1840 jako Vladimír (Šepelev) v Kyjevě, jeho otec sloužil jako vojenský kapitán v Kyjevském závodě Arsenal (Kyjevský Arsenal, továrna, která byla založena v roce 1764 jako opravárenský a výrobní závod ruské carské armády). Když mu byli tři roky, otec mu zemřel. Do svých třinácti let, pak byl zcela němý a nemluvil. Na Velikonoce roku 1853, pak byl z této němoty, uzdraven v domovním chrámu, svt. Filaretem (Amfiteatrovem), Metropolitou Kyjevským a Haličským (♰ 1857). Stalo se tak, při třetím paschálním pozdravu vladyky: „Kristus vstal z mrtvých!“ Tehdy chlapcova němost ustoupila a on odpověděl: „V pravdě vstal z mrtvých!“ Brzy poté, mu zemřela i matka. V roce 1853, pak odešel do Kyjevsko-Pečerské lávry – kde byl jako poslušník. Tam žil v blízkosti svt. Filareta (Amfiteatrova), který, si ho vzal pod svou ochranu. S vladykou, pak každé léto cestoval do Golosejevské poustevny. V roce 1857, přijal mnišské poslušenství v Kyjevsko-Pečerské lávře, v typografii tohoto monastýru. V roce 1872, přijal mnišský postřih se jménem Alexij, v témže roce byl rukopoložen jerodiákona, v roce 1875, na jeromonacha. Od roku 1879, se staral o roucha a chrámy Blízkých peščer (Antoniovy jeskyně), v roce 1887, byl ustanoven duchovníkem bratrské nemocnice. Od roku 1891, sloužil v poustevně Proměnění Páně. V roce 1895, byl ustanoven správcem rouch a chrámů v Golosejevském skitu Záštity Matky Boží. 9. / 22. září, v roce 1896, byl ctihodný Alexij, jakožto zkušený v nakládání s ostatky svatých, byl pozván k odkrytí svatých ostatků a následnému svatořečení svt. Theodosija Černigovského (♰ 1696) Několik let před svou smrtí (ne dříve než v roce 1907) začal otec Alexij slábnout. Začátkem roku 1916, pak starec Alexij vážně onemocněl, začalo mu špatně sloužit srdce, a otekly mu nohy. Až poté co takto onemocněl, přestal sloužit pravidelné každodenní bohoslužby, které do té doby vykonával v průběhu 43 let. Zesnul v Pánu 11. / 24. března, roku 1917. Pohřben byl v Golosejevské poustevně poblíž východní stěny chrámu Matky Boží, v čest její ikony Životodárný pramen. Po několik let, na sobě nesl poslušenství duchovního starectví a byl zpovědníkem mnoha hierarchů Pravoslavné církve, včetně kyjevských metropolitů. Byli mezi nimi metropolité, svt. Joannikij (Rudnev), Flavian (Gorodeckij) a svt. Vladimír (Bogojavlenskij), či arcibiskup Antonij (Sokolov). Za duchovními rozhovory se starcem Alexijem, přijížděl do Golosjevské poustevny svt. Dimitrij (Abashidze) v schimě Antonij, stejně tak i budoucí svt. a mučedník Pimen (Belolikov). Ctihodný měl dar prozíravosti, předpověděl zabití cara Alexandra II., První světovou válku, své skonání. Vyznačoval se láskou a milosrdenstvím k chudým. V roce 1993, byly jeho svaté ostatky vyzvednuty ze země a přeneseny do chrámu Golosejevské poustevny. V roce 1999, byl ctihodný Alexij, Posvátným synodem Ukrajinské Pravoslavné Církve, připočten do zástupu svatých. 

⁸ Golosejevský skit – poustevna. Mužský monastýr Záštity Přesvaté Bohorodice, nazývaný také Golosejevská poustevna, je skyt Kyjevsko - Pečerské Lávry, který se nachází na jižním okraji Kyjeva. Je to místo duchovních zápasů mnoha kyjevských asketů zbožnosti z přelomu 18. – 19. století. Od druhé poloviny 19. století je toto místo rezidencí kyjevských metropolitů.

 Svt. Liberius vyznavač, 

papež římský (♰ 366)

památka 27. srpna / 9. září

Svt. Liberius nastoupil na biskupský stolec ve městě Římě 17. května roku 352. Měl v úmyslu pokračovat v odkazu svého předchůdce svt. Julia papeže římského ¹, podporoval Pravoslaví nikoli arianismus. Po svém nástupu do funkce, proto svolal sněm, který ospravedlnil svt. Athanasia z pomluv ze strany ariánů ².

Ariánský císař Constantius, který tehdy zneužil svoji moc a odsoudil svatého Athanasia, stejně tak jako i Nicejský sněm, na sněmech v Arles (353) a Miláně (355), se snažil, svést na svou stranu také svt. Liberia a za tím účelem ho povolal do Milána. Papež Liberius, však před císařem prokázal neotřesitelnou rozhodnost a pevnost, za což byl poslán do vyhnanství v thrácké Beroii (dnešní Bulharsko). Tam trpěl chladem a špatným zacházením.

Když se roku 357, nacházel císař Constantius v Římě, lid, který si velmi vážil a miloval svého arcipastýře, tehdy císaře požádal o navrácení papeže Liberia z jeho vyhnanství do Říma.

Císař přání lidu vyhověl, avšak ještě před návratem do Říma, byl Liberius povolán na třetí sněm do města Sirmium (poloariánský), kde byl donucen podepsat usnesení tohoto sněmu. Až poté, co takto Liberius učinil, dostal povolení k návratu do Říma, kam se vrátil po dvou letech vyhnanství. Po svém návratu do Říma, však svt. Liberius za svůj čin (vyjádřený podpisem usnesení třetího sirmiumského poloariánského sněmu) přinesl hluboké pokání po vzoru svatého apoštola Petra, který upřímným pokáním napravil své zřeknutí se Pána. V Římě pak svt. Liberius horlivě pracoval ve prospěch pravoslaví, kde nakonec zesnul v Pánu.

___________

¹ Svt. Julius, papež římský, vyznavač (♰ 352). Památka 12. / 25. dubna. Svatý Julius, byl římský papež v letech 337 až 352. Bránil a podporoval svatého Athanasia, proti jeho ariánským pronásledovatelům a umožnil mu pobývat pod jeho ochranou v Římě.

² Arianismus, Ariánství. Křesťanská hereze IV-VI století. Vznikla v pozdní římské říši, a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijskému knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha - Syna s Bohem - Otcem. Podle učení Aria, je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem - Otcem, je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli, alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea), poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin, se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius a i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzení a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak, znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil, pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí, patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

 Svt. Hosius z Cordóby, vyznavač (♰ 359)

památka 27. srpna / 9. září

Svatý Hosius (Osio, Osius, Ozeáš), se narodil okolo roku 256. Okolo roku 300, byl ustanoven biskupem města Cordóba. Zazářil svým asketickým zápasem, ctností a horlivě svědčil o víře v čase pronásledování křesťanů od císaře Diokleciána, sám pak na svém těle nosil známky vyznavačství.

Svatý Hosius, se stal přítelem a důvěrníkem svatého císaře Konstantina, který mu dal za úkol vyřešit tehdejší ariánské spory ¹. Majíce před sebou takovýto cíl, předsedal sněmu v Antiochii v roce 324 a měl i vedoucí úlohu na svatém všeobecném sněmu v Nikáji (325). Za vlády císařů Constanse a Constantiuse, pak i přes útlak ze strany těchto císařů, nadále pokračoval v statečné obraně pravoslavné víry, zejména na koncilu v Sardice (343) ² spolu s místním biskupem Protogenesem. Kvůli tomuto svému postoji, pak byl svatý Hosius vyhoštěn ze své eparchie, společně se svt. Athanasiem a mnoha dalšími biskupy, kteří tehdy snášeli mnohá utrpení, aby zachovali čisté a neporušené učení Církve. Svt. Athanasios, svt. Hoiuse biskupa z Cordóby, vždy chválil pro jeho horlivost a nazýval ho otcem biskupů.

Když v roce 356, získal císař Constantius samovládu nad západní částí říše, chtěl skrze to přimět tehdejší západní biskupy k odsouzení alexandrijského biskupa svt. Athanasia. Starý a téměř stoletý biskup z Cordóby, to však odmítl. Ve svém listu k císaři, jeho chování odsoudil a odpověděl, že by bylo vhodnější, aby se císař zdržel zasahování do vnitřních záležitostí církve. Doslova mu svatý ve svém listu napsal: „Pokud nám (tj. biskupům) není dáno právo vládnout na zemi, pak ty, císaři, nemáš právo pálit kadidlo.“ Byl proto, povolán na dvůr do města Sirmium, kde byl rok držen ve vězení.

Pod vlivem výhrůžek smrtí, krutém násilí a věznění ze strany ariánů, byl donucen v roce 357 podepsat ariánské vyznání víry z jejich 2. sněmu ve městě Sirmium.

Po svém návratu do eparchie v Cordóbě, se však tohoto svého vynuceného podpisu zřekl a za bezvýhradně správné vyznal nicejské vyznání víry. Toto dosvědčil i svt. Athanásius, který pak také potvrdil, že svt. Hosius, před svojí smrtí znovu a opětovně odsoudil ariánskou herezi. Po svém návratu do Cordóby, svatý Hosius, roku 359 zemřel v Pánu.

Svt. Hosius, je jedním z autorů Nicejského vyznání víry. Z díla svatého Hosiuse, se však do dnešní doby dochovaly pouze jeho dva listy, a to ke svt. Juliusovi, papeži římskému ³ a císaři Constantiovi. Jeho dílo „De virginitate“, zmiňované svt. Isidorem ze Sevilly ⁴, nebylo nalezeno.

Přestože dědictví díla svt. Hosiuse je malé, jeho hodnota je velmi významná vzhledem k přímé účasti autora na nejvýznamnějších církevních událostech své doby.

V pravoslavné tradici je svt. Hosius ctěn jako svatý vyznavač. Jeho památka je ctěna 27. srpna, tak jak je to uvedeno v Synaxarionu Velké církve (tj. Konstantinopolské Patriarchie), stejně tak i v pozdějších liturgických a hagiografických památnících.

_________

¹ Arianismus, Ariánství. Křesťanská hereze IV-VI století. Vznikla v pozdní římské říši, a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijskému knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha - Syna s Bohem - Otcem. Podle učení Aria, je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem - Otcem, je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli, alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea), poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin, se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius a i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzení a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak, znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil, pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí, patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

² Sněm v Sardice – Sardický sněm. Proběhl v roku 343 nebo 344 (nebo v rozmezí obou těchto let), v Sardice (Sardica - Serdica – Serdika, dnešní Sofie, Bulharsko). Tento sněm, byl sezván, z přání římských císařů Constantsa (337–350) a Constantia II. (337–361), na hranicích Východní a Západní Římské říše. Na tomto sněmu, přijali účast západní (300 delegátů) i východní (76 delegátů) biskupové. Sněmu předsedal svt. Hosius (Osius) z Cordoby (♰ 359). Druhé předsedající místo zastával sardický biskup Protogenes. O důvodech sezvání tohoto sněmu, byzantský kronikář Ioannes Zonaras napsal: „Sardický sněm, byl za vlády Constantia, syna Konstantina Velikého. Ten, když se připojil k herezi ariánů, použil své mnohé úsilí k překroucení dogmat a ustanovení Prvního sněmu. Když se o tom ze zprávy tehdejšího papeže, dozvěděl jeho bratr Constants, který vládl ve starém Římě, pohrozil v dopise svému bratrovi válkou, pokud nepřestane znepokojovat církev a otřásat pravoslavnou vírou.“ Ariáni, kteří se účastnili tohoto koncilu, se pak na něm snažili dosáhnout odsouzení svt. Athanasija Velikého, který na sněm dorazil také. Avšak západní biskupové, kteří souhlasili s věroukou Nicejského sněmu, zcela svt. Athanasija osvobodili (mezi obránci svt. Athanasija byl svt. Servác z Maastrichtu). Ariáni opustili Serdicu a odešli do Philippopolisu (dnešní Plovdiv), kde zahájili, svůj vlastní sněm, na kterém svt. Athanasija odsoudili, stejně tak dílo Sněmu v Serdice. O těch, kteří na Sněmu v Serdice zůstali, byzantský křesťanský historik Sókratés Scholastikos sděluje toto: „ponejprv, odsoudili Ariány za to, že odešli ze sněmu, následně zbavili církevních hodností a postavení Athanasiovi žalobce a nakonec, zachovávajíce Nicejské vyznání víry, odmítli slovo „nepodobný“ (ανομοιος), a ještě jasněji potvrdili jednobytnost, soupodstatnost (ὁμοουσιότης), napsali o tomto listy, které všude rozeslali. Sněm přijal dvacet pravidel, které vešly v Pravoslavné Církvi do obecného kodexu církevního práva. Tato pravidla, byla hned vypracována ve dvou jazycích, v latině a řečtině. Rozhodnutí sněmu, jsou věnována otázkám církevní správy a některá pravidla se týkají pravidel správy, výhradně v západních církvích. Řada pravidel koncilu (3-5) stanoví, že v případě sporů mezi biskupy se lze obrátit k římskému papeži, aby tyto spory vyřešil. Na Západě, byla pravidla Serdického sněmu nějakou dobu připisována Prvnímu všeobecnému sněmu, aby jim byla takto přidána zvláštní autorita.

³ Svt. Julius, papež římský, vyznavač (♰ 352). Památka 12. / 25. dubna. Svatý Julius, byl římský papež v letech 337 až 352. Bránil a podporoval svatého Athanasia, proti jeho ariánským pronásledovatelům a umožnil mu pobývat pod jeho ochranou v Římě. 

⁴ Svt. Isidor ze Sevilly (♰ 636). Památka 4. / 17. dubna. Narodil se ve městě Cartagena v dnešním Španělsku a byl bratrem svt. Leandra, arcibiskupa Sevillského (památka 13. / 26. března), svt. Fulgentia Cartagenského (památka 14. / 27. ledna) a sestry, ctihodné Florentiny Cartagenské (památka 20. června/ 3. července). V roce 600 vystřídal svt. Leandra v hodnosti sevillského biskupa. Předsedal několika církevním sněmům, reorganizoval španělskou církev, podporoval mnišský život, zakládal monastýry, duchovní i světské školy. Upravil a dokončil po svém bratrovi svt. Leandrovi, Mozarabskou liturgii (Mozárabes - Mozárabové byli ti křesťané, kteří svou víru vyznávali na území ovládaném muslimy pod podmínkou placení určitých poplatků). Byl také encyklopedickým spisovatelem, jeho významným dílem započatým v roce 615, je Etymologiae, etymologická encyklopedie, kterou sestavil. Ta se skládá ze 448 kapitol zařazených do 20 knih, které stručně, metodicky a přístupně popisují několik nauk. Jedná se o první středověkou encyklopedii.