Životy Svatých

 Svt. Hosius z Cordóby, vyznavač (♰ 359)

památka 27. srpna / 9. září

Svatý Hosius (Osio, Osius, Ozeáš), se narodil okolo roku 256. Okolo roku 300, byl ustanoven biskupem města Cordóba. Zazářil svým asketickým zápasem, ctností a horlivě svědčil o víře v čase pronásledování křesťanů od císaře Diokleciána, sám pak na svém těle nosil známky vyznavačství.

Svatý Hosius, se stal přítelem a důvěrníkem svatého císaře Konstantina, který mu dal za úkol vyřešit tehdejší ariánské spory ¹. Majíce před sebou takovýto cíl, předsedal sněmu v Antiochii v roce 324 a měl i vedoucí úlohu na svatém všeobecném sněmu v Nikáji (325). Za vlády císařů Constanse a Constantiuse, pak i přes útlak ze strany těchto císařů, nadále pokračoval v statečné obraně pravoslavné víry, zejména na koncilu v Sardice (343) ² spolu s místním biskupem Protogenesem. Kvůli tomuto svému postoji, pak byl svatý Hosius vyhoštěn ze své eparchie, společně se svt. Athanasiem a mnoha dalšími biskupy, kteří tehdy snášeli mnohá utrpení, aby zachovali čisté a neporušené učení Církve. Svt. Athanasios, svt. Hoiuse biskupa z Cordóby, vždy chválil pro jeho horlivost a nazýval ho otcem biskupů.

Když v roce 356, získal císař Constantius samovládu nad západní částí říše, chtěl skrze to přimět tehdejší západní biskupy k odsouzení alexandrijského biskupa svt. Athanasia. Starý a téměř stoletý biskup z Cordóby, to však odmítl. Ve svém listu k císaři, jeho chování odsoudil a odpověděl, že by bylo vhodnější, aby se císař zdržel zasahování do vnitřních záležitostí církve. Doslova mu svatý ve svém listu napsal: „Pokud nám (tj. biskupům) není dáno právo vládnout na zemi, pak ty, císaři, nemáš právo pálit kadidlo.“ Byl proto, povolán na dvůr do města Sirmium, kde byl rok držen ve vězení.

Pod vlivem výhrůžek smrtí, krutém násilí a věznění ze strany ariánů, byl donucen v roce 357 podepsat ariánské vyznání víry z jejich 2. sněmu ve městě Sirmium.

Po svém návratu do eparchie v Cordóbě, se však tohoto svého vynuceného podpisu zřekl a za bezvýhradně správné vyznal nicejské vyznání víry. Toto dosvědčil i svt. Athanásius, který pak také potvrdil, že svt. Hosius, před svojí smrtí znovu a opětovně odsoudil ariánskou herezi. Po svém návratu do Cordóby, svatý Hosius, roku 359 zemřel v Pánu.

Svt. Hosius, je jedním z autorů Nicejského vyznání víry. Z díla svatého Hosiuse, se však do dnešní doby dochovaly pouze jeho dva listy, a to ke svt. Juliusovi, papeži římskému ³ a císaři Constantiovi. Jeho dílo „De virginitate“, zmiňované svt. Isidorem ze Sevilly ⁴, nebylo nalezeno.

Přestože dědictví díla svt. Hosiuse je malé, jeho hodnota je velmi významná vzhledem k přímé účasti autora na nejvýznamnějších církevních událostech své doby.

V pravoslavné tradici je svt. Hosius ctěn jako svatý vyznavač. Jeho památka je ctěna 27. srpna, tak jak je to uvedeno v Synaxarionu Velké církve (tj. Konstantinopolské Patriarchie), stejně tak i v pozdějších liturgických a hagiografických památnících.

_________

¹ Arianismus, Ariánství. Křesťanská hereze IV-VI století. Vznikla v pozdní římské říši, a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijskému knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha - Syna s Bohem - Otcem. Podle učení Aria, je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem - Otcem, je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli, alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea), poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin, se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius a i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzení a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak, znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil, pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí, patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

² Sněm v Sardice – Sardický sněm. Proběhl v roku 343 nebo 344 (nebo v rozmezí obou těchto let), v Sardice (Sardica - Serdica – Serdika, dnešní Sofie, Bulharsko). Tento sněm, byl sezván, z přání římských císařů Constantsa (337–350) a Constantia II. (337–361), na hranicích Východní a Západní Římské říše. Na tomto sněmu, přijali účast západní (300 delegátů) i východní (76 delegátů) biskupové. Sněmu předsedal svt. Hosius (Osius) z Cordoby (♰ 359). Druhé předsedající místo zastával sardický biskup Protogenes. O důvodech sezvání tohoto sněmu, byzantský kronikář Ioannes Zonaras napsal: „Sardický sněm, byl za vlády Constantia, syna Konstantina Velikého. Ten, když se připojil k herezi ariánů, použil své mnohé úsilí k překroucení dogmat a ustanovení Prvního sněmu. Když se o tom ze zprávy tehdejšího papeže, dozvěděl jeho bratr Constants, který vládl ve starém Římě, pohrozil v dopise svému bratrovi válkou, pokud nepřestane znepokojovat církev a otřásat pravoslavnou vírou.“ Ariáni, kteří se účastnili tohoto koncilu, se pak na něm snažili dosáhnout odsouzení svt. Athanasija Velikého, který na sněm dorazil také. Avšak západní biskupové, kteří souhlasili s věroukou Nicejského sněmu, zcela svt. Athanasija osvobodili (mezi obránci svt. Athanasija byl svt. Servác z Maastrichtu). Ariáni opustili Serdicu a odešli do Philippopolisu (dnešní Plovdiv), kde zahájili, svůj vlastní sněm, na kterém svt. Athanasija odsoudili, stejně tak dílo Sněmu v Serdice. O těch, kteří na Sněmu v Serdice zůstali, byzantský křesťanský historik Sókratés Scholastikos sděluje toto: „ponejprv, odsoudili Ariány za to, že odešli ze sněmu, následně zbavili církevních hodností a postavení Athanasiovi žalobce a nakonec, zachovávajíce Nicejské vyznání víry, odmítli slovo „nepodobný“ (ανομοιος), a ještě jasněji potvrdili jednobytnost, soupodstatnost (ὁμοουσιότης), napsali o tomto listy, které všude rozeslali. Sněm přijal dvacet pravidel, které vešly v Pravoslavné Církvi do obecného kodexu církevního práva. Tato pravidla, byla hned vypracována ve dvou jazycích, v latině a řečtině. Rozhodnutí sněmu, jsou věnována otázkám církevní správy a některá pravidla se týkají pravidel správy, výhradně v západních církvích. Řada pravidel koncilu (3-5) stanoví, že v případě sporů mezi biskupy se lze obrátit k římskému papeži, aby tyto spory vyřešil. Na Západě, byla pravidla Serdického sněmu nějakou dobu připisována Prvnímu všeobecnému sněmu, aby jim byla takto přidána zvláštní autorita.

³ Svt. Julius, papež římský, vyznavač (♰ 352). Památka 12. / 25. dubna. Svatý Julius, byl římský papež v letech 337 až 352. Bránil a podporoval svatého Athanasia, proti jeho ariánským pronásledovatelům a umožnil mu pobývat pod jeho ochranou v Římě. 

⁴ Svt. Isidor ze Sevilly (♰ 636). Památka 4. / 17. dubna. Narodil se ve městě Cartagena v dnešním Španělsku a byl bratrem svt. Leandra, arcibiskupa Sevillského (památka 13. / 26. března), svt. Fulgentia Cartagenského (památka 14. / 27. ledna) a sestry, ctihodné Florentiny Cartagenské (památka 20. června/ 3. července). V roce 600 vystřídal svt. Leandra v hodnosti sevillského biskupa. Předsedal několika církevním sněmům, reorganizoval španělskou církev, podporoval mnišský život, zakládal monastýry, duchovní i světské školy. Upravil a dokončil po svém bratrovi svt. Leandrovi, Mozarabskou liturgii (Mozárabes - Mozárabové byli ti křesťané, kteří svou víru vyznávali na území ovládaném muslimy pod podmínkou placení určitých poplatků). Byl také encyklopedickým spisovatelem, jeho významným dílem započatým v roce 615, je Etymologiae, etymologická encyklopedie, kterou sestavil. Ta se skládá ze 448 kapitol zařazených do 20 knih, které stručně, metodicky a přístupně popisují několik nauk. Jedná se o první středověkou encyklopedii.