Životy Svatých

 Spravedlivý Job Mnohostrádající

památka 6. / 19. května

 

Dlouho předtím, než přišel Kristus a daroval nám život věčný, žil v zemi Úsu, muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého (Jób 1, 1), jménem Job. Byl nejbohatším ze všech synů Východu a měl mnoho dobytka a služebnictva. Své bohatství však užíval ke službě Bohu.

Spravedlivý Job každých sedm dní obětoval Bohu za své děti a s modlitbou říkal: „Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.“ (Jób 1, 5). Takto činil a pro svou spravedlnost a poctivost měl u všech velkou úctu.

Jednoho dne, když před Božím trůnem, předstoupili svatí andělé, objevil se tam i Satan, poté, co chodil po zemi, kde hledal někoho, koho by pohltil a odnesl ho sebou do svého padnutí. Tehdy mu Bůh, ukázal na Joba jako příklad spravedlivého a bezúhonného člověka. Ďábel s nelaskavým posměchem odpověděl, že pro bohatého člověka je snadné zůstat věrný Bohu. V odpovědi na takováto slova, dal Hospodin veškerý Jobův majetek do moci ďábla (Jób 1, 6 - 12).

Brzy poté se stalo a přišli za spravedlivým Jobem poslové se zprávou, že přišel o dobytek a také, že všichni jeho synové a dcery zemřeli násilnou smrtí. Job si roztrhl šaty, na znamení smutku si oholil hlavu, poté padl na tvář a pronesl památná slova: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“  (Jób 1, 21).

Tehdy Bůh, Satanovi odpověděl, že jeho služebník Job si zachoval víru i v neštěstí, kterého potkalo. Ďábel však, nechtěl přiznat svoji porážku a odpověděl: „vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“(Jób 2, 5). A ačkoli Bůh nečiní zlo a netouží po utrpení, nechal svého služebníka postihnout strašným malomocenstvím, od chodidel jeho nohou až po temeno hlavy, jako zkoušku jeho ctnosti (Jób 2, 7).

Dříve bohatý a vlivný, nyní však, všemi odmítaný, kdysi vážený patriarcha, nyní s úlomkem hliněné tašky v ruce, si škrábal své rány. Poté se posadil do hnoje a popela před vesnicí a takto tam zůstal. Své ženě, která ho nabádala, aby proklínal Boha, on odpověděl: „Mluvíš jako jedna z bláznivých. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“(Jób 2, 10).

O nešťastném Jobovi, se pak doslechli i tři jeho přátelé, vznešení a moudří obyvatelé Východu, Elifáz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Přišli za ním, aby ho utěšili, když však spatřili Joba, jak sedí na hromadě hnoje, propukli v pláč a sedm dní, nebyli schopni ze sebe vydat ani slovo (Jób 2, 11 - 13). Nakonec promluvil sám Job, proklel den svého narození a přál si smrt, která by ho zbavila ode všech utrpení a muk (Jób 3, 3 - 26).

Otázky, které spravedlivý Job, v tomto svém slovu, položil, jsou otázkami každého člověka, který čelí utrpení a zradě. Tyto otázky znepokojovaly tehdy (stejně tak, ale i dnes), lidi o to víc, protože​​nevěděli nic o tom, že teprve po smrti, se budou spravedliví věčně těšit z plodů svých ctností, že zlí a bezbožní, až poté zalitují svých planých nadějí na dočasnou slávu, požitky a potěšení, avšak tehdy, bude už příliš pozdě.

Když Elifáz uslyšel, tento nářek a bědování trpícího spravedlivého muže, postavil se proti tomu, s obvyklými důvody lidského rozumu. Vysvětlil všechen zármutek a smutek, neštěstí i utrpení, jako trest, který byl seslán Bohem za dříve spáchané hříchy. Nechť Job nepředkládá své bezúhonné chování jako ospravedlnění před Bohem, ale ať své hříchy vyzná, činí pokání, aby mu bylo odpuštěno a on znovu získal zpět své zdraví, hojnost a blahobyt. Bude-li však reptat na osud, přivodí si jen a jen, ještě větší utrpení. Člověk, dodal tento mudrc, je zrozen, aby trpěl. V každém případě naše hříchy a nespravedlnosti, musí být v tomto životě potrestány (Jób 5; 6).

Namísto toho, aby Joba, tato slova utěšila, ho jen ještě více znepokojila a jeho smutek a žal mu navýšila. Svým přátelům vytýkal přílišnou surovost a krutost, protože ten, kdo nebyl takto zkoušen, nemůže pochopit strádání a utrpení nevinného člověka, který prožívá takové trápení a hoře. Spravedlivý Job prohlašoval, že před Hospodinem je nevinný. Job nereptal na Boha a nežádal, aby byl vysvobozen ze svých utrpení, pouze si přál, aby tato jeho utrpení, skončila, smrtí. Tehdy pak, jeho jedinou útěchou bude to, že se nikdy nepovstal a nevzbouřil se proti Božímu slovu (Jób 6,10).

Jeho řeč, však přerušil Bildad a i on, mu začal říkat to samé, co předtím jeho druh, odvolávajíce se přitom, na obecný zákon odplaty za špatné skutky, třebaže takovýto zákon neplatil pro Joba. Bůh je zcela spravedlivý, proto by Job neměl hájit svou nevinu, ale žádat o soucit a slitovnost.

Na to Job svému příteli odpověděl, že je skutečně možné souhlasit s tím, že všechna naše neštěstí jsou trestem za hříchy, ale v každém případě, jak může být, třeba jen jedno stvoření v Božích očích zcela spravedlivé? Ani takový člověk jako Job, který v sobě nenachází nic zavrženíhodného, ​​nemůže trvat na ospravedlnění a je vystaven, mukám jako nespravedlivý. Potom Job dodal, obraceje se k Bohu: „Vždyť víš, že svévolník nejsem a že mě nikdo nevysvobodí z tvé ruky.“„Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál, dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti, do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno.“(Jób 10, 7; 20 - 22).

Job si uvědomil, že nemůže počítat s pochopením svých přátel, protože oni jako obránci Boží spravedlnosti, ho stále jen křivě obviňovali. Tehdy se v úzkosti zeptal Hospodina: „Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích. Proč skrýváš svou tvář a pokládáš mě za svého nepřítele?„ (Jób 13, 23 - 24).

Poté k němu znovu promluvil Elifáz a Joba obvinil ze vzpoury proti Boží Prozřetelnosti. Když Job spatřil, že z jeho přátel, se stávají jeho trýznitelé, zvolal: „Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží. Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?„ (Jób 19, 21 - 22). Poté přestal sténat a slovem vyjádřil onu nejasnou naději, jejíž nositeli byli všichni spravedliví Starého zákona: „Já vím, že můj Vykupitel je živ, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, v těle svém uzřím Boha„ (Jób 19, 25 - 26).

Jeho tři přátelé a mudrci Elifáz, Bildad a Sófar, však i nadále, k němu zůstávali lhostejní a nemilosrdní a ze všech sil, se snažili hájit své chápání Boží spravedlnosti. Znovu svými slovy napadali spravedlivého, tentokrát však, se už nespokojili s obecnými slovy, ale začali podrobně vypisovat všechna zla, kterých se Job v dobách své hojnosti a blahobytu dozajista musel dopustit, když byl takto potrestán.

Navzdory tomu všemu, však Job dál svědčil o svém dobrém svědomí. Jób přesvědčen, ve své pravdě a také v tom, že utěšit ho může pouze a jen Bůh, prosil, aby mohl předstoupit před Boží soud (Jób 23,4 - 7). Pak pronesl pozoruhodná slova, ve kterých přiznává, že je-li Boží moudrost ve stvoření nedostupná lidskému chápání, pak nelze pochopit, proč trpí spravedliví. Avšak spravedliví, nepřestanou Boha milovat a důvěřovat Mu (Jób 28,28). Poté pokračoval ve své řeči dále, dlouhou obhajobou svého počínání a zjevil, že je připraven zodpovídat se ze všech svých činů a před vším lidem si vyslechnout odsouzení, bude-li proti němu vzneseno.

Tři mudrci však mlčeli a nenašli nic, co by řekli. Tehdy se však Elíhú, který předtím, kvůli svému mládí zůstával stranou, rozhněval na Joba, který se chtěl zjevit spravedlivým před Bohem a přidal k jeho hříchům vzpouru.

Potom Elíhú zmlkl, neboť z vichru promluvil Bůh, tak jako kdysi na hoře Sinaj, aby spor ukončil. Bůh pronesl majestátní řeč o tajemství stvoření, o Boží prozřetelnosti, která svému dobře míněnému plánu podřizuje vše, dokonce i stvůry a přírodní pohromy. Svému služebníku Jobovi, tak dal Hospodin klíč k tajině, kterou lidská moudrost nedokázala vyřešit. Zkoušky, byly na Joba seslány, ne jako trest za nějaké hříchy, ale podle Božího plánu, který je však lidským rozumem, nepostihnutelný, aby nakonec, svědčily o spravedlnosti.

Job si uvědomil, že veškeré jeho utrpení bylo zjevením Božím, „nepochopitelné, nevyzpytatelné a nepřístupné“. Nakonec Job řekl: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“(Jób 42, 5 - 6). Uznání plné pokory se stalo pro Joba korunou jeho ctnosti a otevřelo mu přístup k pravému poznání Boha – „pocítění Jeho nepochopitelnosti“. Ze zkoušek vyšel jako vítěz a byl zasypán mnohým požehnáním poté, co Božím vedením, vyprosil odpuštění pro své přátele za to, že se proti němu provinili. Hospodin, mu navrátil jeho bohatství, dal mu dvakrát tolik než předtím a seslal četné potomstvo. Job žil dalších sto čtyřicet let a zemřel ve věku dvou set čtyřiceti let.

Kniha Job zaujímá v Písmu svatém své zvláštní místo. Vždy byla velkou útěchou pro všechny Boží služebníky, kteří podstupují zkoušky.

___________ 

Postavení Joba – jest přikázáním a zákonem pro každého člověka. Dokud je člověk bohatý, urozený, v bezpečí, šťastný a žije v hojnosti, do té doby se k Bohu neobrací. Až když se člověk ocitne na hnojišti, tehdy se zjevuje Bůh a Sám rozmlouvá s člověkem, a člověk jen naslouchá, vzývá a dovolává se: Hospodi, pomiluj! Pane, smiluj se nade mnou! Jen ony stupně zkoušek jsou různé.

To, co je hlavní: vyvarovat se odsuzování bližních. Když už k tomu ale dojde, a do vaší hlavy vejde odsuzování, tak se ihned, pozorně a s vnímáním, obraťte k Bohu se slovy: Pane, daruj mi, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého.

Starec Nektarij hovořil o vyšší posloupnosti duchovního života, o tom, že ke všemu je zapotřebí se nutit. Vždyť když byl předložen oběd, a vy chcete jíst a už cítíte jeho dobrou vůni, lžíce vám přece sama od sebe jídlo nepřinese. Je zapotřebí se přinutit vstát, přijít, vzít si lžíci, a až poté můžeme jíst. A také, žádné dílo nelze učinit ihned, vždy je zapotřebí posečkat a mít trpělivost.

Člověku byl dán život, aby mu život sloužil a ne aby člověk sloužil životu. To znamená, že člověk nemá být otrokem vnějších okolností a nemá přinášet své vnitřní za oběť vnějšímu. Sloužíce světskému životu, člověk ztrácí souměrnost, harmonii, pracuje bez rozvážnosti a dochází do velmi smutných, malomyslných rozpaků, neví ani, proč vlastně žije.

Ptáte se, jakou cestou jít k Bohu. Jděte cestou pokory! S pokorným nesením všech oněch těžkých okolností našeho života. S pokorným a trpělivým přijímáním Hospodinem dopouštěných nemocí.

S pokornou nadějí, že nebudete Hospodinem opuštěni, který je váš rychlý pomocník a láskyplný Otec nebeský. S pokornou prosbou a modlitbou o pomoc shůry, o odehnání zasmušilosti a pocitu beznaděje, kterým se nás nepřítel našeho spasení snaží dovést do zoufalství, tolik zhoubného pro člověka, zbavujíce ho blahodati a vzdalujíce od něho milosrdenství Boží.

Smysl křesťanského života, dle slov svatého apoštola Pavla, které psal Korintským, jest následující: Oslavujte tedy Boha tělem svým i duchem svým, kteréžto věci Boží jsou (1 Kor 6, 20). A takto, napsav tato svatá slova v duších a srdcích, je zapotřebí se postarat o to, aby rozpoložení a počínání v našem životě sloužily vždy slávě Boží a k poučení bližním.

Starec často a s láskou mluvil o modlitbě. Učil vytrvalosti v modlitbě, pokládal za dobré znamení od Pána, když prosby nebyly vyplněny. Je zapotřebí pokračovat v modlitbě, a hlavně nemalomyslnět – poučoval otec. Modlitba je velký kapitál. Čím déle zůstává, tím více procent přináší. Pán posílá Svou milost tehdy, když je Mu to k blahu potřebné a když to vede k našemu užitku, přijmeme-li tuto milost. Někdy se stává, že Pán až za rok plní naše prosby. Je třeba si vzít příklad od Jáchyma a Anny. Oni se modlili celý život, a přitom nepadali na duchu, nebyli malomyslní, a jaké jim Pán poslal utěšení! Starec jedenkráte radil: Modlete se prostě – Pane, daruj mi Svou milost! Přichází na vás mračno smutku a truchlivosti? Tehdy se modlete: Pane, daruj mi Svou milost! A Pán od vás tuto bouřku odvrátí.

Starec Nektarij zřídkakdy dával předpisy jak žít. Očividně tomu tak bylo proto, aby nenakládal příliš velké jařmo a aby ti, kteří se ptali, nestrádali od zodpovědnosti kvůli nesplnění toho, co jim nařídil. Ale na přímé otázky podával starec vždy přímou odpověď. Jedné dámě, která si stěžovala na zlé myšlenky, radil: Opakuj Hospodi pomiluj – Pane, smiluj se, a uvidíš, jak vše pozemské odejde. V jiném případě radil: Nevšímej si zlých myšlenek. A díky milosti Boží myšlenky přestaly znepokojovat ty, které tolik trápily.

Při všech potížích, nezdarech a neúspěších starec radil říkat: Pane, věřím, že trpím to, co je nezbytné, a dostávám to, co si zasluhuji, ale Ty Pane, z milosrdenství Svého, odpusť mi a smiluj se nade mnou. Tato slova máme opakovat několikrát, dokud nepocítíme v naší duši pokoj. Modli se, aby Pán kraloval ve tvém srdci, potom se (tvé srdce) naplní velikou radostí a žádný zármutek a bol nebude mít moc tě znepokojit. Pro dosažení tohoto cíle starec radil, aby se člověk modlil takto: Pane, otevři mi dveře Své milosti.

Rady ctihodného Nektarije Optinského (♰ 1928)