Životy Svatých

 

Svt. Nikita Remesianský,

dunajský apoštol (♰ 414)

památka 24. června / 7. července

Narodil se ve městě Remesiana (významné starověké římské město nacházející se na území dnešního jihovýchodního Srbska, přímo pod současným městem Bela Palanka), v římské provincii Dacia Mediterranea, v zemi Gótů za Dunajem, kolem roku 353.

Nebyl Řek, jinak by psal svá díla v řečtině; ani nebyl Říman, jinak by se jmenoval Viktor, nikoli Nikita, a nevzbuzoval by svými latinskými spisy u Římanů údiv. Z toho lze usoudit, že byl buď Gót, nebo Thrák. Na druhou stranu lze z jeho vytříbeného a vzdělaného projevu, který měl výrazně teologický a biblický charakter, stejně jako z jeho úzkých kontaktů s Itálií usuzovat, že mohl být italského původu, jak se domnívají někteří autoři. Pravděpodobně získal rozsáhlé římské vzdělání. Jeho duchovním učitelem a světitelem byl podle ústní tradice tomský biskup Theofilos (dnešní Constanța v Rumunsku) z římské provincie Malá Skythie.

Svatý Nikita se ve 4. století stal prvním biskupem nově zřízené remesiánské katedry ve svém rodném městě. Nespokojil se s pouhým řízením církevní správy, ale po příkladu svého učitele Theofila a podle tehdejších zvyklostí se aktivně zapojil do misijní práce mezi národy na severovýchodě, které dosud nebyly osvíceny světlem Kristovým. Země a národy, kterým se věnoval ve svém apoštolském kázání, ležely na obou stranách Dunaje. Mezi nimi byly země „barbarských Běsů“, kde panují kruté zimy, země národů „nezkrocených“ římskými válkami, daněmi a zotročováním, „celý sever“, „severní kraje“, země „Skythů“, země zemědělců „Gétů“ a „obou Dáků“ a také pobřežní oblasti, kde žili pastýři. Tento popis ukazuje na země a obyvatelstvo Trajánské Dacie, Thrákie, Mýsie a Malé Skythie – tedy na území, které je dnes rozděleno mezi Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko a Ukrajinu.

Během své úspěšné misie Nikita založil nejen nové církevní obce a chrámy, ale také nové eparchie nebo eparchiální centra. Takto například zřídil v oblasti Milkova (historické pomezí provincií Moldávie a Valašska v dnešním Rumunsku) biskupský úřad se čtyřmi monastýry pro dákorománské církve. Pro národy, které osvítil světlem Kristova evangelia, Nikita překládal a sestavoval nové poučné a pro duši spasitelné spisy.

Nejpodrobnější ústní tradice o kázání svatého Nikity vypráví o jeho cestách k Běsům – surovým pohanským horalům a bojovným kovářům a zbrojířům, kteří žili v Rodopech, povětšinou na území dnešního Bulharska. Jejich hrubost a krutost zašla tak daleko, že obětovali lidi, a dokonce i děti. Svatý Nikita beze strachu procházel jejich městy a vesnicemi a dorazil i do jejich hlavního města Bessapary (nyní vesnice Sinitovo v Pazardžické oblasti).

Zpráva o kazateli dorazila do Bessapary dříve než Nikita: Bessové vyšli na hlavní náměstí, aby ho pozdravili. Svatý je oslovil jako své děti, dlouze a pokorně hovořil o víře, která lidi činí bratry, a pak začal tiše a něžně zpívat modlitbu: „Tebe, Bože, chválíme...“ Kazatel mnohé ohromil a zůstal nezraněn. Poté získal své první následovníky – děti, které od té doby svatého vždy doprovázely. Srdce Bessů postupně změkla a mnozí přijali křesťanství, strhli modlářské oltáře a postavili chrámy.

Svatý přeložil liturgii do rodného jazyka Bessů, vysvětil jejich první kněze a zanechal jim mnoho poučení napsaných srozumitelným jazykem. Stalo se tak okolo roku 396. Proměna celého národa se odehrála před očima současníků a pevně vtáhla Bessy do lůna církve.

V roce 2005 objevili bulharští archeologové pod vedením profesora Nikolaje Ovčarova v Rodopech kazatelnu starobylého kostela ze 4. až začátku 5. století, který s největší pravděpodobností sloužil jako katedrála, kde svatý Nikita působil během svého kázání Bessům.

Svatý Nikita zemřel pravděpodobně mezi lety 414 a 420. Většina badatelů datuje jeho smrt do roku 414 nebo 415, kdy mu bylo přibližně 80 let.

Mnoho ze známých a dochovaných údajů o činnosti svatého pochází z oslavné básně, kterou na jeho počest napsal Nikitův přítel, svt. Paulín Milosrdný, biskup nolánský (♰ 431). Paulín slovy oslavil svatého Nikitu jako „otce všeho severu“ a „dobrého služebníka Kristova“, který v oněch zemích světa, jež tonuly v barbarství, „římskými rty hlásal Krista“ a „jasným radostem svatého, nevinného života jsi divoké naučil...“ (latinská báseň Carmen XVII, známá také jako Propempticon – loučení na cestu svatého Paulína).

Pro svá odříkavá asketická kázání se svatý stal známým jako „dunajský apoštol“. Zvláštní úctu si vysloužil v zemích, které osvítil Kristovým učením, a je nejvíce známý v bulharské a rumunské církvi.

Z pravoslavných autorů se o něm poprvé zmínil svt. Filaret (Gumilevskij), který sestavil životopis svatého a zařadil jeho památku na 24. června. Následně byl v bulharské, srbské a od roku 1992 také v rumunské pravoslavné církvi zaveden svátek svatého Nikity Remesiánského, který připadá na 24. června / 7. července.