Pravoslavný Křesťan – Životy svatých

 

Ctihodný German Zosimovký (♰ 1923)

památka 17. / 30. ledna

Ctihodný otec German, se narodil jako Gavriil Semenovič Gomzin se narodil do zbožné rodiny a po brzké smrti matky jej od čtyř let vychovávala jeho teta.

Po získání základního církevního vzdělání se v Moskvě mezi 10. a 18. rokem, se intenzivně věnoval studiu malířství u různých mistrů. Nakonec v roce 1859 pojal touhu zasvětit svůj život zcela Bohu, a to u lůžka svého umírajícího otce, který byl sám mnichem v Černigovsko-getsemanském skitu při Trojicko-sergijevské lávře, zatímco jeho strýc, jeromonach Daniil, vedl asketický život v Savvo-storoževském monastýru.

V roce 1868 vstoupil do Černigovsko-getsemanského skitu při Trojicko-sergijevské lávře, kde pak také naplno uplatnil svůj umělecký talent při psaní a restaurování významných ikon i chrámových prostor. Po mnišském postřihu v roce 1877 přijal jméno German a postupně prošel rukopoložením na diakona i jeromonacha.

Na doporučení svt. Theofana Zatvornika (♰ 1894) se stal vyhledávaným duchovním učitelem, rádcem a zpovědníkem tamních mnichů i nemocných v monastýrské nemocnici.

Zásadní mezník jeho života pak nastal v roce 1897, kdy byl ustanoven představeným Smolenské Zosimovy pustevny. Pod Germanovým vedením monastýr materiálně rozkvetl díky dostavbě chrámů, budov i zavedení vzorného hospodářství. Společně se svým duchovním synem, ctihodným Alexijem, zde zavedl přísný řád a hlubokou tradici duchovního vedení (starectví). Tento mnišský příbytek se následně stal proslulým duchovním centrem a byl hojně navštěvován.

V roce 1902 mu byla udělena hodnost igumena. V roce 1916 tajně přijal velkou schimu a předpověděl brzké uzavření monastýru po své smrti. Jeho proroctví se naplnilo a hned druhý den po jeho pohřbu v roce 1923 byl monastýr bolševiky uzavřen.

Starec German byl ztělesněním přísného a asketického mnicha. Neustále dbal na duchovní bdělost. Věrně zachovával celý cyklus každodenních bohoslužeb. Do chrámu docházel bez vynechávání a modlitby těchto bohoslužeb četl ve své mnišské cele pouze v případech naprosté nutnosti. Když mu bratři v době jeho nemoci radili, aby zůstal ve své cele a nechodil na půlnoční a jitřní bohoslužbu, obvykle odpovídal: „Jak jste ke mně krutí – nepřejete si, abych zemřel v chrámu! A přitom pro mnicha je to nejvyšší štěstí, vzácné požehnání! Copak si má mnich dopřávat pohodlí ve své cele, když by měl celou svou bytostí patřit Bohu?“ Právě tato jeho horlivost o spásu mu nedovolovala podlehnout nadměrnému či příliš dlouhému spánku. Starec spával v podrjasniku a každou chvíli vstával z lůžka, aby konal poklony či se modlil Ježíšovu modlitbu, přitom drže v rukou čotky.

Ačkoli se starci nedostalo formálního vzdělání, dosáhl hluboké duchovní zkušenosti a teologického vhledu četbou spisů církevních otců, rozhovory se vzdělanými lidmi, a především křesťanským zušlechťováním své mysli i srdce. Byl člověkem zvídavé povahy, o čemž svědčí knihovna, kterou po sobě zanechal, i knihy, jež vydal.

V březnu 1994 se jerodiakonovi ze znovuobnovené Zosimovy poustevny opakovaně zjevoval ve snech kříž schimonacha a přitom slyšel hlas, který přikazoval, aby byl takovýto kříž umístěn na hrob otce Germana. Když pak byl tento hrob otevřen, ostatky byly oděny do schimy a na místě pohřbu byl vztyčen dočasný náhrobek. Se svolením patriarchy Alexije II. byl schiigumen German (Gomzin) dne 14. září 2000 připočten do zástupu svatých jako místně ctěný světec a jeho ostatky byly slavnostně přeneseny do Smolenského chrámu Zosimovy poustevny.

Arcibiskup vladimirský a suzdalský Evlogij (Smirnov) následně schválil tropar, kondak a velebení tohoto ctihodného otce a byla také napsána ikona ctihodného Germana Zosimovského. Jeho osobní předměty – včetně pláště, schimy a obuvi – jsou uchovávány v poustevně.

Poučení ctihodného Germana

Není totiž hříchu na světě, který by převyšoval milosrdenství Boží. Boží milosrdenství je totiž jako nekonečné moře a naše hříchy, obmyté slzami pokání, jsou jako jediná kapka, která je pohlcena a mizí v bezbřehém moři Božího milosrdenství. Tak se i my zaradujeme podobně jako král David, když smyjeme své hříchy pláčem pokání, očistíme svá srdce ode všech poskvrn, aby v nich mohlo opět zazářit božské světlo. Král David, velký učitel kajícníků, takto zapěl, když se sám kál ze svého hříchu: Vidím Hospodina stále před sebou, je mi po pravici… (Žalm 16,8).

+ 

Pro své velké milosrdenství a nekonečnou lásku ke svému stvoření nenechal Hospodin člověka zcela zahynout. Aby si ho opět k sobě přiblížil, daroval mu způsob pokání za jeho hříchy. Umyjte se a očisťte, říká Hospodin skrze svého proroka Izaiáše, naučte se činit dobro – a i kdyby byly vaše hříchy jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna (Izaiáš 1,16–18). Není totiž hříchu na světě, který by převyšoval milosrdenství Boží. Boží milosrdenství je totiž jako nekonečné moře a naše hříchy, obmyté slzami pokání, jsou jako jediná kapka, která je pohlcena a mizí v bezbřehém moři Božího milosrdenství. Tak se i my zaradujeme podobně jako král David, když smyjeme své hříchy pláčem pokání, očistíme svá srdce ode všech poskvrn, aby v nich mohlo opět zazářit božské světlo. Král David, velký učitel kajícníků, takto zapěl, když se sám kál ze svého hříchu: Vidím Hospodina stále před sebou, je mi po pravici… (Žalm 16,8). Když spatříme Hospodina ve svém srdci, začneme mu pět píseň novou, tj. ustanovíme v sobě neustálou skrytou modlitbu (Ježíšovu), a pak již budeme zde na zemi zpívat tuto píseň bez přestání, abychom neumlkli ani po smrti, ale přešli pouze do nebeského, věčného Království a tam pokračovali v oslavování našeho Stvořitele se všemi archanděly i anděly a všemi svatými, kteří se zalíbili Bohu, až na věky. To je ten blahý úděl, který si vybrala Marie (sestra Lazara a Marty) a o kterém pravil Spasitel, že jí nebude odňat (Luk 10,42).

 +

U každého člověka je v jeho duši skrytá řeč, kterou, když jsme ticho, když mlčíme, rozmlouváme a rozmýšlíme. Tomuto skrytému hlasu odeber všelikou myšlenku (což můžeš učinit, budeš-li chtít) a začni promlouvat: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. A sebe přinuť, namísto všeliké myšlenky, neustále takto uvnitř vzývat. Když budeme nějaký čas takto činit, otevře se tak vchod srdce a se soustředěním přijdou všechny podoby ctností: láska, radost, pokoj a další. Otcové radí pronášet modlitbu s uvážením a soudností. Pro někoho je možné říkat celou modlitbu, jinému pro jeho slabost mysli a pro duchovní mladost je lépe říkat jen slova: Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou, anebo: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou; takto lehčeji a lépe se udrží a ochrání soustředěnost ve slovech. A když se posílí soustředěnost, je možno doplnit další slovo: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným. Zkušení a zruční starci v tomto činění pak radí tvořit ústy modlitbu sobě nahlas s čotkami¹, třeba jen jedenkrát jednu stovku o samotě v kélii, to proto, aby se naše myšlenky zaposlouchaly do slov modlitby. Skrze to pak bude mít modlitba vliv a účinek na naši paměť. Když uvidíme, že můžeme pronášet i více modliteb, je možno přidat dalších sto. A časem je možné dále přidat ještě další počet modliteb. Slova modlitby: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným, je třeba pronášet velmi pomalu, dokonce je protahovat, aby mysl měla možnost spočinout v každém slově. Není třeba pronášet modlitby rychle jednu za druhou, ale po každé modlitbě si udělat krátký oddech a takto napomáhat tomu, aby se mysl soustředila. Nadechovat se je třeba opatrně, je třeba dýchat tiše a pomalu, to chrání od nepozornosti a nesoustředěnosti. Když se ústa unaví, je užitečné pronášet slova modlitby se zakrytými ústy, nehlasně, následně myslí, snažíce se přitom odhánět myšlenky, být pozorný a soustředit se na to, co pronášíš, co říkáš.