Pravoslavný Křesťan – Životy svatých

 

Ctihodný Alexij, jeroschimonach zosimovský (♰ 1928)

památka 19. září / 2. října

Budoucí světec se narodil 17. ledna 1846 v Moskvě ve zbožné a ctnostné rodině duchovního. Chlapcův otec, protojerej Alexij Petrovič Solovjov, působil jako představený chrámu ctihodného Simeona Sloupníka za Jauzou. Při křtu dostal chlapec jméno Theodor. Vyrostl z něj pilný a poslušný chlapec, který se vyhýbal příliš hlučné společnosti, spíše byl vážný a hloubavý. Poté, co v osmi letech přišel o matku, trávil mnoho času se svým otcem a pomáhal mu při bohoslužbách i dalších povinnostech. Chlapec měl rád hudbu, naučil se hře na klavír a díky svému silnému hlasu velmi dobře zpíval duchovní písně. Základního vzdělání se Theodorovi dostalo od duchovního a učitele otce Pavla Smirnova, který sloužil v nedalekém chrámu. Následně nastoupil do duchovní školy, kde po úrazu, kdy jej do hlavy nešťastnou náhodou zasáhlo rozhoupané srdce zvonu, oslepl na jedno oko. Ve dvaceti letech mladík absolvoval moskevský duchovní seminář, přičemž se rozhodl nepokračovat v dalším akademickém studiu. Své poslání spatřoval v pokorné službě v malé pravoslavné farnosti.

V roce 1867 se Theodor oženil s dívkou Annou, kterou znal již od dětství. Byla dcerou jeho prvního učitele otce Pavla Smirnova.

Týden po svatbě byl mladý duchovní rukopoložen na diákona a přidělen k chrámu svatého Mikuláše Divotvůrce v Tolmačích. V osobě tamního protojereje Vasilije Nečajeva našel svého prvního duchovního otce. O tři roky později se v diákonově rodině narodil syn. Rodiče chlapci dali jméno Michail, avšak jejich štěstí nemělo dlouhého trvání. V roce 1872 Theodorova manželka Anna vážně onemocněla souchotinami. Nemoc rychle postupovala a mladý otec brzy zůstal na péči o dvouleté dítě sám. Theodor byl předčasnou smrtí své ženy velmi zdrcen. V den pohřbu byl žalem natolik ochromen, že nebyl schopen sloužit obřad, slzy mu prostě stékaly po tvářích. Aby vdovci pomohl odpoutat se od zármutku, otec Vasilij – moudrý muž, který hluboce soucítil s jeho bolestí – pověřil Theodora literární prací pro redakci, čímž v něm probudil zájem o psaní. Jeho články vycházely v časopisech a některé byly vydány i jako samostatné brožury. Následně otec Theodor také pořádal cykly veřejných čtení společně s otcem Alexijem Mečevem.

Ve své první farnosti sloužil více než pětadvacet let jako diákon, než byl rukopoložen na kněze a přidělen ke kremelskému chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Svou službu vykonával pilně a celým srdcem. Řádné i slavnostní bohoslužby sloužil s hlubokou zbožností, vroucně a bez spěchu – často přebíral službu i za jiné. Po liturgii ochotně sloužil požadované molebny a panachidy. Když sloužil jiný duchovní, modlil se v oltáři, stoje ve výklenku. O dva roky později byl otec Fjodor zvolen zpovědníkem farnosti a následujícího roku povýšen do hodnosti protojereje.

V té době byl již jeho jediný syn Michail zaopatřený, měl dokončená studia a byl ženatý. Otec Theodor tak mohl konečně uskutečnit svůj dávný sen a přijmout mnišství.

V roce 1898 přijel otec Theodor do Smolenska a odebral se do Zosimovy poustevny ¹. Představený monastýru, ctihodný German ², jej nejprve jakožto kněze z Moskvy odmítal, neboť byl skeptický, zda vydrží surové odříkání v Zosimově poustevně, která tehdy byla nazývána Severní Optinou. Nakonec byl i přes počáteční nedůvěru do monastýru přijat a byl postřižen na jeromonacha se jménem Alexij.

Igumen German ho následně záměrně podroboval duchovním zkouškám. Dostával ty nejprostší a nejtěžší úkoly a první měsíce byly pro nového mnicha nesmírně těžké. Otec Herman se stal také jeho prvním duchovním otcem (zpovědníkem) v monastýru. Při bedlivém sledování vnitřního stavu nového mnicha však představený velmi rychle rozpoznal čistotu jeho duše, ohromující upřímnou pokoru a hlubokou duchovní zkušenost.

Počáteční nedůvěra igumena Germana se proměnila v hlubokou úctu a bratrskou lásku. Jakmile pochopil, jakými duchovními dary otec Alexij oplývá, osvobodil ho od těžkých prací a jmenoval ho nejprve duchovníkem poslušníků monastýru a posléze i zpovědníkem celého monastýrského bratrstva. Postupně počet věřících toužících po zpovědi u otce neustále rostl. Otec Alexij nikoho neodmítal a od zpovědi nepouštěl, dokud se dotyčnému nedostalo útěchy a milosti. Nakonec se i sám představený otec German stal jeho duchovním synem.

Ve věku šedesáti let otec Alexij onemocněl zápalem plic. Těžká nemoc jej silně oslabila a lékařská prognóza byla nepříznivá. Otec Alexij proto přijal tajinu pomazání nemocných, avšak při loučení řekl jednomu z bratří, že bratři z monastýru se za něj modlí a on že se uzdraví.

A tak se také stalo: tento duchovně obdarovaný starec se brzy začal zotavovat. V touze po samotě se mnich přestěhoval do malé poustevny, kterou mu pomohl vybudovat jeho syn. I tam však přicházelo mnoho věřících ke zpovědi. Mezi návštěvníky Alexije patřili mniši, seminaristé, státní úředníci, šlechtici (například velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna) i prostí lidé. Věřící odcházeli s pocitem úlevy, modlitby starce přinášely uzdravení z nemocí i duševní pokoj.

V roce 1908 bylo otci Alexijovi vyhověno v jeho žádosti o polozatvor, částečné uzavření se před světem. Po dobu osmi let žil v polouzavření před světem a zpovídal věřící v chrámu pouze o sobotách a nedělích. Zdraví otce se však zhoršovalo a v roce 1914 prodělal srdeční záchvat, po němž hodně pohubl a zeslábl. Protože cítil narůstající slabost, chtěl se věnovat už jen modlitbě, a požádal proto o svolení ke svému úplnému zátvoru³. Na počátku léta 1916 se uzavřel ve své monastýrské cele, avšak už za rok byl nucen tuto svou samotu přerušit. V roce 1917 byl otec Alexij zvolen členem Místního sněmu ruské církve. Zúčastnil se prvního i druhého zasedání sněmu a byl členem jedenácté sekce, tj. Odboru pro monastýry a mnišství. Dne 5. listopadu téhož roku (podle starého stylu) v chrámu Krista Spasitele pak vytáhl los, který rozhodl o zvolení moskevského metropolity Tichona na moskevský patriarchální stolec.

V roce 1919 přijal starec Alexij schimu. Krátce poté zemřel jeho syn na tyfus, avšak mnichu-zatvorníkovi nebylo dovoleno zúčastnit se pohřbu – což v něm vyvolalo hluboký, avšak smířlivý a pokorný zármutek. O čtyři roky později pak revoluční vláda uzavřela Zosimovu poustevnu. Otec schijeromonach Alexij byl nucen odejít do Sergijevova Posadu, kde našel částečné útočiště v domě své duchovní dcery.

Zdraví a síly otce Alexije slábly. Kolem roku 1925 se již po svém malém příbytku pohyboval jen s obtížemi a do chrámu zavítal jen občas. Brzy poté již starec nebyl schopen chůze, přesto se nadále modlil a věrně sloužil liturgii. Jednou navštívil křehkého starce patriarcha Tichon; Alexij nedokázal vstát z lůžka, což v něm vyvolávalo upřímný zármutek, a velmi se za to omlouval. Od roku 1927 již starec nemohl stát ani se pohybovat a své duchovní děti přijímal jen zřídka. 2. října 1928 jeroschimonach Alexij zesnul. Lidé přicházeli po celé čtyři dny, aby se se starcem, který byl poté uložen k odpočinku na sergijevo-posadském kokujevském hřbitově, rozloučili.

Ctihodný Alexij ze Zosimovské poustevny byl připočten do zástupu svatých Ruskou pravoslavnou církví během jubilejního archijerejského sněmu v roce 2000. Po uzavření Kokujevského hřbitova byly jeho ostatky přeneseny na hřbitov v Zagorsku jeho duchovními dětmi. V roce 1994 pak byly ostatky ctihodného Alexije přeneseny zpět do znovu obnovené Zosimovy poustevny.

Památka ctihodného starce se slaví v den jeho zesnutí 2. října. Připomíná se rovněž 18. listopadu mezi otci místního církevního sněmu.

V rozhovorech s otcem Alexijem nacházeli lidé bezmeznou lásku a útěchu. Přitom všem však žil přísným asketickým sebeodříkavým životem, nesl na sobě břímě těžkých mnišských duchovních zápasů, byl obdařen darem jasnozřivosti. Svými slovy otec Alexij uzdravoval lidské duše a skrze modlitby k Pánu Bohu uzdravoval i jejich těla. Lidé odcházeli ze zpovědi s pocitem útěchy a úlevy, blahodati a lásky. Tento ctihodný starec ukazoval svým duchovním dětem moc a moudrost Boží prozřetelnosti a neustále nabádal poutníky k pokoře a modlitbě.

Tropar, hlas 5.

Jako hvězda na cestách provázející a utěšitel v Bohu moudrý ses zjevil v čase těžkých zkoušek, podivuhodný zatvorníku, otče Alexiji. Roznícen ohněm víry, získal jsi lásku Kristovu, a přijav i blahodať Ducha Svatého, určil jsi losem na patriarší stolec jméno Božího vyvolence. Nyní, předstoupiv před Svatou Trojici, modli se za spásu našich duší.

Modlitba

Ctihodný otče Alexiji, podivuhodný služebníku Kristův, divotvůrče a přeslavný asketo! Získav mnohé ctnosti a jsa osvícen božskou láskou, stal ses utěšitelem, duchovním učitelem a rádcem věřících. V dobách těžkých zkoušek jsi utvrzoval víru pravoslavnou, pochybující jsi posiloval, nemocné z lůžka pozvedal a byl jsi podivuhodným pomocníkem i přímluvcem všech. Nyní se k tobě pokorně modlíme, otče svatý: slabé posiluj, trpící i nemocné uzdravuj a buď milosrdným přímluvcem u Boha za všechny, kdo se k tobě obracejí. Ctihodný otče Alexiji! Pomoz nám dosáhnout pokory a mírnosti, aby ustaly sváry a nepořádky a abychom setrvali v bratrské lásce a pokání, oslavujíce Trojici Svatou, Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen.

_

Není divu, že nějak trpíš a strádáš. To je nezbytné, abys pochopila utrpení druhých. Vydrž to. Kristus, ač bez hříchu, snášel urážky od stvoření svého, a kdo jsi ty, abys nijak netrpěla? Víš, že duše se skrze utrpení očišťuje? Víš, že Kristus na tebe pamatuje, když tě navštěvuje souženími? Zvolit si vlastní životní cestu je tou nejtěžší věcí ze všech. Když člověk vykračuje do života, musí se modlit k Pánu, aby vedl jeho kroky. On, Nejvyšší, dává každému člověku kříž odpovídající sklonům lidského srdce.

Modli se vždy za vysvobození ze soužení a od hříchu, avšak na konci modlitby vždy přidej tato slova a řekni Pánu: „…ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (Luk 22, 42)

Jsme ze všech stran obklopeni pokušeními, a přesto je možné žít mezi hříšníky, aniž bychom sami hřešili – a naopak. Člověk musí vždy a všude udržovat svého ducha v planoucí duchovní horlivosti.

Soužení jsou nám lodí, na níž plujeme do své nebeské vlasti.

Nepodléhej malomyslnosti či zoufalství. Kdykoli uvidíš, že jsi zhřešila, okamžitě – ať jsi kdekoli – čiň ve své duši pokání před Pánem. Večer to pak učiň znovu, zvlášť. Jednej tak vždy a často přistupuj ke zpovědi. Neboť právě k tomu nám bylo dáno pokání – naše očista. Malomyslnost a zoufalství jsou však dílem běsů. Člověk tomu nesmí propadat: pokud padneš, znovu vstaň a usiluj o nápravu svého života. Vkládej pevnou naději v Boží milosrdenství a v Jeho vykupitelskou oběť.

Ctihodný Alexij, jeroschimonach zosimovský (♰ 1928)

Modlitba ctihodného Alexije pro toho, kdo hledá pokoj v Bohu:

Pane, Bože náš! Odpusť nám všechna naše provinění, ať už vědomá či nevědomá! Nechť se ve všem naplní Tvá svatá vůle nad námi hříšnými. Dej nám, abychom se ve všech věcech pevně a s pokojem v duši podřizovali Tvé dobrotivé a moudré vůli a plnili ji. Spasiž nás, nehodné služebníky své, tak jak Ty sám nejlépe znáš. Dopřej to i našim blízkým a všemu lidu svému, neboť Ty vše znáš a přeješ nám skutečné dobro, Přemilosrdný a Blahoslavený navěky. Amen.

____

¹ Smolenská Zosimova pustevna. Mužský monastýr alexandrovské eparchie Ruské pravoslavné církve. Nachází se v Alexandrovském rajónu Vladimirské oblasti. Monastýr založil v 80. letech 17. století ctihodný Zosima Alexandrovský (♰ 1713), mnich z Trojicko-sergijevské lávry, který kolem sebe shromáždil malé bratrstvo. Monastýr byl založen ke cti Matky Boží, její ikony Smolenské. Monastýr brzy začal přitahovat četné poutníky. Mezi nimi byla i Natalja Alexejevna, sestra Petra I. Po smrti starce Zosimy však většina bratří monastýr opustila a ten upadl do téměř úplného zpustnutí. Místní obyvatelé nicméně nadále uctívali hrob tohoto ctihodného jako svaté místo. Poustevna byla následně obnovena koncem 90. let 19. století zásluhou archimandrity Pavla (Glebova), představeného Trojicko-sergijevské lávry, a jeromonacha Germana (Gomzina), duchovního otce Getsemanského skitu, který byl v roce 1896 pověřen její obnovou a výstavbou. Místo se stalo významným centrem tradice duchovních starců. V letech 1897–1923 stál v čele monastýru ctihodný schiigumen German. Všechny dochované monastýrské budovy z červených cihel tehdy postavené pocházejí právě z tohoto období. V roce 1900 byl vysvěcen hlavní chrám monastýru ke cti Matky Boží, její ikony Smolenské. Od roku 1898 až do uzavření monastýru v roce 1923 zde působil ctihodný starec Alexij (Solovjov). Pobýval v takzvaném „domě starců“, budově přiléhající k Svaté bráně ze západní strany; tato stavba vznikla díky darům velkokněžny Jelizavety Fjodorovny. V roce 1917 v klášteře po určitou dobu pobýval na odpočinku svt. Makarij (Něvskij). V květnu 1923 byl monastýr, hned po pohřbu představeného ctihodného Germana, definitivně uzavřen. Následně byla v jeho blízkosti umístěna vojenská jednotka a vznikl zde vojenský prostor. Život v monastýru byl obnoven v dubnu 1992. V červenci 1994 došlo ke svatořečení zakladatele monastýru, ctihodného schimamonacha Zosimy Alexandrovského, a ctihodného Germana (Gomzina). V roce 2000 následovalo svatořečení ctihodného Alexije (Solovjova).

² Ctihodný German zosimovký (♰ 1923). Památka 17. / 30. ledna. Gavriil Semenovič Gomzin se narodil do zbožné rodiny a po brzké smrti matky jej od čtyř let vychovávala jeho teta. Po získání základního církevního vzdělání se v Moskvě mezi 10. a 18. rokem intenzivně věnoval studiu malířství u různých mistrů. Nakonec v roce 1859 pojal touhu zasvětit svůj život zcela Bohu, a to u lůžka svého umírajícího otce, který byl sám mnichem v Černigovsko-getsemanském skitu při Trojicko-sergijevské lávře, zatímco jeho strýc, jeromonach Daniil, vedl asketický život v Savvo-storoževském monastýru. V roce 1868 vstoupil do Černigovsko-getsemanského skitu při Trojicko-sergijevské lávře, kde pak také naplno uplatnil svůj umělecký talent při psaní a restaurování významných ikon i chrámových prostor. Po mnišském postřihu v roce 1877 přijal jméno German a postupně prošel rukopoložením na diakona i jeromonacha. Na doporučení svt. Theofana Zatvornika (♰ 1894) se stal vyhledávaným duchovním učitelem, rádcem a zpovědníkem tamních mnichů i nemocných v monastýrské nemocnici. Zásadní mezník jeho života pak nastal v roce 1897, kdy byl ustanoven představeným Smolenské Zosimovy pustevny. Pod Germanovým vedením monastýr materiálně rozkvetl díky dostavbě chrámů, budov i zavedení vzorného hospodářství. Společně se svým duchovním synem, ctihodným Alexijem, zde zavedl přísný řád a hlubokou tradici duchovního vedení (starectví). Tento mnišský příbytek se následně stal proslulým duchovním centrem a byl hojně navštěvován. V roce 1902 mu byla udělena hodnost igumena. V roce 1916 tajně přijal velkou schimu a předpověděl brzké uzavření monastýru po své smrti. Jeho proroctví se naplnilo a hned druhý den po jeho pohřbu v roce 1923 byl monastýr bolševiky uzavřen. Starec German byl ztělesněním přísného a asketického mnicha. Neustále dbal na duchovní bdělost. Věrně zachovával celý cyklus každodenních bohoslužeb. Do chrámu docházel bez vynechávání a modlitby těchto bohoslužeb četl ve své mnišské cele pouze v případech naprosté nutnosti. Když mu bratři v době jeho nemoci radili, aby zůstal ve své cele a nechodil na půlnoční a jitřní bohoslužbu, obvykle odpovídal: „Jak jste ke mně krutí – nepřejete si, abych zemřel v chrámu! A přitom pro mnicha je to nejvyšší štěstí, vzácné požehnání! Copak si má mnich dopřávat pohodlí ve své cele, když by měl celou svou bytostí patřit Bohu?“ Právě tato jeho horlivost o spásu mu nedovolovala podlehnout nadměrnému či příliš dlouhému spánku. Starec spával v podrjasniku a každou chvíli vstával z lůžka, aby konal poklony či se modlil Ježíšovu modlitbu, přitom drže v rukou čotky. Ačkoli se starci nedostalo formálního vzdělání, dosáhl hluboké duchovní zkušenosti a teologického vhledu četbou spisů církevních otců, rozhovory se vzdělanými lidmi, a především křesťanským zušlechťováním své mysli i srdce. Byl člověkem zvídavé povahy, o čemž svědčí knihovna, kterou po sobě zanechal, i knihy, jež vydal. V březnu 1994 se jerodiakonovi ze znovuobnovené Zosimovy poustevny opakovaně zjevoval ve snech kříž schimonacha a přitom slyšel hlas, který přikazoval, aby byl takovýto kříž umístěn na hrob otce Germana. Když pak byl tento hrob otevřen, ostatky byly oděny do schimy a na místě pohřbu byl vztyčen dočasný náhrobek. Se svolením patriarchy Alexije II. byl schiigumen German (Gomzin) dne 14. září 2000 připočten do zástupu svatých jako místně ctěný světec a jeho ostatky byly slavnostně přeneseny do Smolenského chrámu Zosimovy poustevny. Arcibiskup vladimirský a suzdalský Evlogij (Smirnov) následně schválil tropar, kondak a velebení tohoto ctihodného otce a byla také napsána ikona ctihodného Germana Zosimovského. Jeho osobní předměty – včetně pláště, schimy a obuvi – jsou uchovávány v poustevně.

³ Zatvor – uzavření. Jde o duchovní zápas, tzv. podvih asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo cel – kelií, aby se oddali nepřetržité anebo nanejvýš soustředěné modlitbě Ježíšově.