Životy Svatých

 

Svt. Cyril, arcibiskup alexandrijský (♰ 444)

památka 18. / 31. ledna společná památka s Athanasiem Alexandrijským a 9. / 22. června 

Svatý Cyril je v historii křesťanské Církve proslulý jak svou zbožností a učeností, stejně tak i pevností ve víře, s níž hájil dogmata pravoslavné víry proti lži učiteli Nestoriovi ¹.

Cyril se narodil v Alexandrii ve druhé polovině čtvrtého století a žil značnou dobu jako mnich v monastýru svatého Makaria v Nitrijské poušti ² pod vedením moudrého a zbožného starce Serapiona. Jeho strýc Theofilus, arcibiskup alexandrijský, si ho pak povolal a rukopoložil na diakona. Brzy poté se Cyril stal uznávaným kazatelem a pro svůj ctnostný život si získal všeobecnou úctu. Po Theofilově smrti byl zvolen na trůn alexandrijského arcibiskupa; to se stalo v roce 412.

Svatý Cyril začal s tou největší horlivostí plnit svěřené povinnosti a neochvějně stál za dogmaty pravé víry. Zároveň v té době docházelo k mnoha nepokojům a neshodám – někdy od stoupenců falešného učení, jindy od Židů, kteří se z nenávisti ke křesťanům snažili ve městě zasít nepokoje. Brzy po svém zvolení biskupem nechal Cyril z města vyhnat novaciány ³ a další nepřátele Církve. Tehdy se stalo, že se eparcha Orestes připojil k biskupovým nepřátelům a podal na něj stížnost císaři. Ve městě poté vypukly další nepokoje. Nitrijští mniši, obávající se, že by biskup mohl být v nebezpečí, přišli do Alexandrie na pomoc. Jeden z nich eparchu zranil a byl proto popraven. To ještě více zvýšilo nepokoje. V té době žila v Alexandrii mladá žena jménem Hypatia, které si všichni vážili pro její učenost a ctnostný život. Byla dcerou filozofa Theóna a ona sama byla učitelkou filozofie. Opustila svůj domov, aby usmířila válčící strany, ale rozzuřený dav se na ni vrhl a zabil ji. Všechny tyto nepokoje a zmatek vedly k nejpřísnějším opatřením proti obyvatelům Alexandrie.

Na nějaký čas nepokoje ve městě utichly, ale brzy se objevily další nové těžkosti, které pak delší dobu znepokojovaly Církev. Nestorius, patriarcha konstantinopolský, muž obdařený mimořádným rozumem a skvělou výřečností, avšak arogantní a pyšný, začal kázat, že Ježíš Kristus se nenarodil jako Bůh, ale jako pouhý člověk, že Božství se s Ním spojilo později díky svatosti Jeho života a že by proto Panna Marie neměla být nazývána Matkou Boží. Toto nové učení vyvolalo mnoho nových sporů a neshod. Nestorius svůj názor obhajoval a rozesílal velké množství svých kázání do různých zemí, měst a monastýrů.

Cyril byl tímto překrucováním pravdy nesmírně rozhořčen a považoval za svou nejhlavnější povinnost pevně a horlivě se za pravdu postavit. Když viděl, jak se hereze šíří, napsal Nestoriovi poučný dopis a také dopisy císaři Theodosiovi Mladšímu, jeho sestře Pulcherii, papeži Celestinovi a také dopisy různým monastýrům. V těchto svých dopisech přesně a jasně vyvracel Nestoriovy bludy a vyložil křesťanskou věrouku o vtělení Syna Božího.

Nestorius, který se na Cyrila rozhněval, se mu snažil uškodit stížnostmi u císaře. Mezitím svatý papež Celestýn ⁴ svolal v Římě sněm, aby prozkoumal Nestoriovo učení. Sněm toto bludné učení odsoudil a rozhodl o Nestoriově sesazení, pokud se nezřekne svých bludů. Svatý Cyril vyzval představené jeruzalémské a antiochijské církve k živé účasti na odsouzení nestoriánské hereze a sám svolal v Alexandrii sněm, který s rozhodnutími římského sněmu souhlasil. Hereze se však šířila dál a Cyrilovy dopisy Nestoriovi zůstaly bez odezvy. Císař Theodosius Mladší proto svolal všeobecný sněm do města Efesu. Jednalo se o Třetí všeobecný sněm, který se sešel v roce 431.

Cyril dorazil do Efesu, kde se shromáždilo okolo dvě stě biskupů. Nestorius se však nedostavil a odmítl podepsat svůj souhlas s dogmaty Církve, které vyložil Cyril a zaslal mu je jménem sněmu. Sněm poté rozhodl o Nestoriově sesazení. Nestorius popřel a odmítl platnost tohoto usnesení s odvoláním se na nepřítomnost antiochijského arcibiskupa Jana na sněmu.

Antiochijský arcibiskup Jan záměrně otálel, neboť stranil Nestoriovi a Cyrila neměl v lásce. Když nakonec dorazil, snažil se Cyrilovi všemožně uškodit a pomluvami proti němu poštval císaře. Cyrilovi začalo hrozit sesazení a uvěznění a byl držen pod dohledem. Všechno však snášel s tichou odevzdaností a zachovával si podivuhodnou pevnost ducha. Věděl, že nic nesmí biskupa přimět k ústupkům v otázkách víry, zároveň byl však ochoten odpustit osobní urážky a prohřešky. Nakonec ale pravda zvítězila; Cyril se vrátil do své eparchie, očištěn od všech obvinění; a Nestorius, vyloučený z církve, byl poslán do vyhnanství. Zemřel v Egyptě na strašlivou a bolestivou nemoc, při níž mu jazyk rozežrali červi.

Starosti a námaha postupně podkopávaly zdraví svatého Cyrila. Často býval nemocný, až nakonec v roce 444 zemřel. Po sobě zanechal četné spisy, v nichž jasně a působivě vykládá dogmata křesťanského učení. Kromě dopisů, v nichž odmítá Nestoriovy myšlenky, patří mezi jeho nejpozoruhodnější díla: výklady k Pěti knihám Mojžíšovým, k proroctví Izajášovu, ke dvanácti menším prorokům, k evangelistům Janovi a Lukášovi a k Apoštolským listům; dále jeho kniha O uctívání a službě v Duchu ⁵ a v pravdě a kniha Pokladnice Svaté a Jednobytné Trojice ⁶.

_

¹ Nestoriánství. Heretické učení pojmenované po svém zakladateli, konstantinopolském arcibiskupovi Nestoriovi (428–431), který ve svém učení tvrdil, že Pán Ježíš Kristus není jednou Osobou, jedné bytosti, ve které jsou obsaženy dvě přirozenosti: Božská a lidská (jak učí Pravoslavná Církev). Učil, že člověk Ježíš Kristus je spojen se Synem Božím zvláštním blahodatným spojením (a ne hypostatickým spojením, to jest: Člověk Ježíš je jedna Osoba, jedna Osobnost a Syn Boží je druhá). Matka Boží není taková v přesném smyslu slova, ale je Matkou Kristovou, Matkou člověka. Tato nestoriánská hereze byla odsouzena 3. všeobecným sněmem.

² Nitria, Nitrijská poušť, Nitrijská hora. Pouštní vyvýšenina v Egyptě, zhruba 112 km jižně od Alexandrie, starobylé centrum egyptského mnišství. Svůj název (dnešní název Vádí Natrun) získala podle jedlé soli (natron, NaHCO3, hydrogenuhličitan sodný), která se zde nachází ve více než desítce nevelkých slaných jezer. Natron se zde těžil již v dobách starověkého Egypta. Od IV. století se Nitrijská poušť stala jedním z center egyptského mnišství. Prvním poustevníkem, který se v Nitrijské poušti okolo roku 330 usídlil, byl svatý Ammon, jenž se stal i zakladatelem tzv. anachoretského monastýru (ἀναχωρητής – anachoreta – poustevník, z řeckého ἀναχωρέω – odcházet, vzdalovat se), který byl předstupněm od poustevnictví – anachorese – eremitismu, k přísné kinovii (kinovia – Κοινοβιος – společný život, spolužití; mniši v monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru a vše zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví ani na vlastní majetek, včetně darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch; první takovýto monastýr byl založen ctihodným Pachomijem Velikým okolo roku 318). Na začátku V. století v monastýrech Nitrijské pouště žilo v samostatných domech – mnišských keliích – celách až 5000 mnichů. Mniši v nich pracovali a byli pod vedením jednoho otce – abby (abba – hebrejsky אבּא‎, řecky ἀββᾶ, aramejsko-syrské slovo odpovídající starohebrejskému ab – otec), který byl doživotně vybírán z osmi presbyterů monastýrského chrámu. Monastýry měly například své pekárny, ve kterých se pekl chléb nejenom pro potřeby monastýru, ale i pro poustevníky, kteří odcházeli až doprostřed pouště. Monastýrští lékaři a lékárníci pak také pečovali o zdraví mnichů v monastýru. Sláva asketů z Nitrijské pouště se velmi rozšířila a do pouště přicházelo i mnoho poutníků. Kvůli tomu pak mnoho mnichů – poustevníků z této oblasti v 5. století odešlo, hledajíce pustá místa zcela bez lidí pro samotu v modlitbě s Bohem.

³ Novatianismus. Byla hereze III. –VII. století, která své jméno dostala podle učení Novatiana (Novaciána), římského presbytera a pozdějšího vzdorpapeže, který se vzbouřil proti přijímání zpět do Církve těch, kteří od ní dříve v čase pronásledování odpadli. Novatianus a novatiáni hlásali, že Církev je společenstvím svatých a všichni, kdo po křtu padli a spáchali smrtelné hříchy, z ní musí být vyvrženi a v žádném případě nemohou být přijati zpět. Církev nemůže odpustit těžkým hříšníkům; pokud jim odpustí a přijme je zpět, pak se sama stane nečistou a přestane být svatou. Opačný názor a také postoj milosrdenství, opětovného přijetí padlých a kajících se zpět do Církve, zastávali svt. Kornélius, papež římský (♰ 253), společně se svt. Kypriánem Kartágenským (♰ 258), který na rozkol Novatiana reagoval svým slavným spisem O jednotě Církve. 

⁴ Svt. Celestýn, papež římský (♰ 432). Památka 8. / 21. dubna. Svým původem Říman, horlivý zastánce Pravoslaví, který žil za vlády svatého císaře Theodosia Mladšího (♰ 450). Získal dobré vzdělání a důkladné znalosti filozofie, ale největší úsilí věnoval studiu Písma svatého a úvahám o teologických otázkách. Jeho ctnostný život a autorita teologa mu vynesly všeobecnou úctu a lásku mezi duchovenstvem i laiky. Po smrti papeže svt. Bonifáce I. (♰ 422) byl svatý Celestýn zvolen na římský biskupský stolec. Úspěšně bojoval proti bludům; v té době vznikla nestoriánská hereze. Na místním sněmu v Římě v roce 430 svatý Celestýn tuto herezi usvědčil jako bludné učení a heretik Nestorius byl odsouzen. Po sněmu svatý Celestýn napsal dopis svatému Cyrilovi, arcibiskupovi alexandrijskému, v němž uvedl, že pokud se Nestorius do 10 dnů nezřekne svého bludného učení, bude sesazen a vyloučen z církve. Svatý Celestýn také rozeslal řadu dopisů dalším církvím, včetně Konstantinopole a Antiochie, v nichž odsuzoval nestoriánskou herezi. Po dobu následujících dvou let po sněmu svatý Celestýn neúnavně kázal a šířil pravé učení o Kristu jako Bohočlověku. Zesnul v pokoji roku 432.

⁵ O uctívání a službě v Duchu a pravdě – Περὶ τῆς ἐν πνεύματι καὶ ἀληθείᾳ προσκυνήσεως καὶ λατρείας. Jedno z nejvýznamnějších exegetických děl svatého Cyrila Alexandrijského, sepsané na počátku 5. století (kolem roku 412). Spis se skládá ze 17 knih. Hlavním tématem je hluboký teologický výklad Mojžíšova Zákona (Pentateuchu) skrze vhled Nového Zákona. Celé dílo je napsáno jako rozhovor mezi Cyrilem a jeho společníkem Palladiem. Ústřední otázkou je, jak správně chápat Kristova slova, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17), v kontextu požadavku uctívat Boha „v Duchu a v pravdě“ (Jan 4,23). Cyril vysvětluje, že litera Starého Zákona (tělesné rituály, zvířecí oběti, obřízka) byla pouze stínem a předobrazem. Skutečný duchovní smysl těchto nařízení se plně zjevil a naplnil až v osobě a oběti Ježíše Krista.

⁶ Pokladnice Svaté a Jednobytné Trojice – Θησαυρός περί της αγίας και ομοουσίου Τριάδος. Zásadní teologické dílo, které napsal svatý Cyril Alexandrijský, jeden z nejvýznamnějších církevních otců. Toto dílo bylo sepsáno v raném období Cyrilova působení, pravděpodobně mezi lety 423 a 425 (některé prameny uvádějí i dřívější dobu před rokem 412). Skládá se z 35 kapitol (či řečí) a bylo napsáno na žádost Cyrilova spolupracovníka Nemesia. Název zvolil sám autor, protože text podle něj uchovává „skryté velké množství božských rozjímání“. Cyril při psaní silně čerpal ze starších teologických děl, zejména ze spisů svatého Athanásia Velikého namířených proti ariánům. Hlavním účelem této knihy je vyvrácení ariánské a neoariánské hereze (učení Aria a Eunomia) a obrana nicejského dogmatu o soupodstatnosti (jednobytnosti) osob Svaté Trojice.