Životy Svatých

neděle 3. května 2026

Svatý spravedlivý Alexij Bortsurmanský (♰ 1848)

21. dubna / 4. května, památka jeho zesnutí,

4. / 17. srpna, památka nalezení a vyzdvihnutí jeho svatých ostatků v roce 2000

Narodil se 13. května roku 1762 ve vesnici Bortsurmany, Kurmyševského újezdu v Simbirské gubernii v rodině kněze. Roku 1784, po ukončení Nižegorodského duchovního semináře, se oženil a byl rukopoložen na diákona pro chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve vesnici Bortsurmany (Pilninský rajón Nižněnovgorodské oblasti). O třináct let později byl pro tento samý chrám rukopoložen i na presbytera. Tento chrám pak neopustil až do konce svého života.

Na počátku své kněžské služby se nijak nevyznačoval přísným či odříkavým způsobem života; stávalo se, že někdy i zapomínal na míru při pití vína. Jednou se však stalo, že byl v noci požádán, aby podal umírajícímu muži ze sousední vesnice svaté přijímání. Otec Alexij se však na příbuzného toho muže, který k němu přišel, rozhněval a poslal ho pryč s tím, že stav nemocného není tak beznadějný a že může počkat do rána. Jenže nakonec ještě téže noci, s výčitkami svědomí a neschopen už spát, vstal a vyšel k nemocnému. Když ale potom přišel do jeho domu, viděl, že vesničan už zemřel. U zemřelého stál anděl, který v rukou držel svatý kalich. To, co otec Alexij spatřil, jej tak ohromilo, že padl před zesnulým na kolena, celou noc se modlil a domů se vrátil už jako zcela jiný člověk.

Od toho dne sloužil každý den Božskou liturgii a dodržoval, jak jen mohl, mnišské modlitební pravidlo a typikon. Jeho modlitební pravidlo bylo následující: četl modlitby půlnoční bohoslužby, 12 vybraných žalmů, život svatého a poučení dle Prologu ¹ toho dne, jitřní modlitby, hodinky, akathist ke ctih. Sergijovi, velké mučednici Barboře anebo svt. Mitrofanovi. V poledne pak 4 kafismy ze Žaltáře, večer plnil kánon ke Spasiteli s akathistem, kánon Anděli Ochránci a potom večerní modlitby. K tomu ještě otec Alexij každodenně činil 1500 poklon k zemi s Ježíšovou modlitbou.

Čas, kdy měl volno od bohoslužeb v chrámu a od modlitebního pravidla, přijímal věřící, kteří za ním přicházeli. Těm, kteří se chtěli věnovat duchovnímu modlitebnímu zápasu, žehnal, nebo je naopak, bylo-li to nad jejich síly či k duchovnímu neprospěchu, od něho odrazoval a radil jim, jak postupovat jinak, aby vše bylo ke spáse duše.

To vše dle Božího zjevení, které mu bylo skrze Boží prozřetelnost dáno v jeho vlastním duchovním modlitebním zápase. Někdy svým návštěvníkům dával duchovní ponaučení, vždy to však dělal s velkou mírností a pokorou, a to tak, že si jeho slova podmanila srdce posluchačů. Svatý Alexij byl přísný pouze ve vztahu k těm, co se zaobírali čarodějnictvím a různým jasnovidectvím, stejně tak i k lidem, kteří se k nim obraceli o pomoc.

Chudým rozdával vše, co zbylo ze štědrých darů, z nichž vždy část dával na výzdobu chrámu. Nejednou, když rolníci trpěli různými neštěstími, například požáry nebo když jim onemocněla domácí zvířata, nacházeli u sebe v domě potřebné peníze. Nikdo nevěděl, odkud se vzaly, dokud jeden rolník, kterému vyhořel dům, nepřistihl otce Alexije, když mu chtěl podstrčit potřebné peníze. Stejně tajně pomáhal těm, co neměli zhola nic, i všem, co se dostali do bídy.

Svatý, nenáviděje lenost, matku všech neřestí, jakmile měl trochu času, vydal se pracovat na pole nebo se staral o dům. Tak získal před Pánem velikou smělost a uzdravoval nemocné svatými modlitbami, strádající utěšoval Božím slovem a často projevoval dar Boží prozřetelnosti.

Dostalo se mu mnohých vidění a zjevení. Jednou, když musel být otec Alexij kvůli těžké nemoci na lůžku, uslyšel pojednou nebeský zpěv a spatřil Přesvatou Bohorodici v doprovodu velké mučednice Barbory. Přistoupila k němu a zázračně ho uzdravila. Jindy se mu v noci zjevil Pán Ježíš Kristus, oblečený v královském rouchu, a požehnal mu. S Kristem byla také Jeho Přečistá Matka a tři panny v bílém rouchu – ctnosti: Víra, Naděje a Láska. Slyšel hlas, který říkal: „To jest Syn můj jednorozený, Syn Boží.“

Během vpádu Napoleona do Ruska (1812) se otec Alexij modlil při liturgii k Pánu, aby daroval vítězství nad nepřáteli, a vtom spatřil anděla, který mu zvěstoval, že mocnosti nebeské se už pohnuly ku pomoci a nepřítel bude poražen. Jednou před proměněním Svatých Darů při liturgii, když otec Alexij četl tropar „Hospodine, jenž jsi přesvatého Ducha svého v třetí hodinu apoštolům svým seslal…“, uslyšel hlas nad Tělem a Krví Kristovou: „To jest můj milovaný Syn!“

Devět let před svou smrtí odešel svatý Alexij do ústraní, ode všech farních a rodinných záležitostí. Nadále sloužil liturgii téměř každý den, bohoslužby nijak nezkracoval a ve všem se řídil typikonem. V posledních letech žil v malém příbytku pod stejnou střechou, jako měl jeho dům, který pro něj postavili. Jediné okno, které tento přístavek měl, směřovalo k chrámu. Zcela se odcizil světským starostem a sebe zasvětil plně a jen modlitbě. Měl obvyklý vzhled starého muže, byl malý, hubený a shrbený. Jeho tvář však velmi připomínala tvář ctihodného Serafima Sarovského, sálala z ní duchovní radost, která z něho vyzařovala a která ho naplňovala tak, až ozařovala i vše kolem něj. Jeho pohled byl tak pronikavý, že se zdálo, že čte v duších lidí, kteří k němu přicházeli.

Během posledních třiceti let svého života na sobě svatý Alexij nosil dlouhou košili z hrubého sukna, ve které byl podle svého přání i pohřben. V jeho malém příbytku – modlitební cele – nebylo nic jiného než malá kamna, lůžko sestávající z několika desek, stolek s několika židlemi a analoj před ikonou se stále hořící lampadou. Dle apoštolského přikázání se otec Alexij modlil neustále (1 Tes 5,17). Ať už lidé přišli do jeho cely v kteroukoli hodinu, zastihli ho při modlitbě. Nejedl více než jednou denně, přísně dodržoval všechny půsty. Nejedl ani ryby, v jídle neužíval rostlinný olej, ani tehdy, když to bylo dovoleno. Nikdo nevěděl, co svatý jedl během prvního a posledního týdne Velkého půstu, neboť na jeho žádost mu v těchto dnech nebylo přinášeno žádné jídlo.

Víra a láska svatého Alexije k Bohu byla tak velká a jeho modlitby byly tak vroucí, že se nepřítel lidského spasení rozhodl vystavit ho kvůli tomu mnohým zkouškám. Stalo se, že když se svatý v noci modlil a činil modlitební poklony, nepřítel spasení rodu lidského ho zvedl do vzduchu a mrštil s ním o zem. A když se pokusil na chvíli oddechnout a byť jen na minutku usnout, nedávali mu běsi pokoje. Když tomu tak bylo, otec Alexij se probudil, začal činit mnohé modlitební poklony, anebo začal číst Žaltář. Jednoho dne se ďáblova pokušení stala tak krutými, že se otec Alexij začal vroucně modlit před ikonou Spasitele – tehdy viděl, jak po ikoně stékají slzy, a uslyšel hlas, který mu sliboval korunu spravedlivých.

Poté, co svatý Alexij obdržel takovéto povzbuzení v duchovním zápase, který vedl proti silám temna, mohl i sám utěšovat ostatní truchlící a vyzývat je k trpělivosti. Jedné představené monastýru, která byla jeho duchovní dcerou, napsal: „Buď trpělivá a vlož svou naději v Boží pomoc, díky níž můžeš odrazit všechny útoky nepřítele lidských duší. Kdyby nebylo zkoušek, nebylo by ani koruny vítězství!“

Během mnoha let své služby vždy ochotně přicházel k těm, kteří ho o to žádali, aby se za ně modlil. Vyhýbal se však pustým a prázdným návštěvám i rozhovorům. V posledních letech svého života, která zasvětil výhradně půstu a modlitbě, opouštěl svou modlitební celu pouze proto, aby došel do chrámu.

Místní statkáři, a dokonce i statkáři ze sousedních gubernií, ho ctili pro jeho svatý život. Přicházeli k tomuto spravedlivému muži, psali mu dopisy, prosili ho o požehnání. Všichni ho ctili jako velkého světce a přímluvce v modlitbě před Bohem, který měl dar uzdravování. Takto uzdravil dívku z města Kurmyš, která od narození nemohla chodit; vroucí modlitbou vzkřísil chlapce ze své farnosti. Odevšad pak byli ke svatému přiváděni duševně nemocní i posedlí a všichni byli uzdraveni jeho modlitbami.

1. ledna roku 1848 pocítil otec Alexij, jak ho opouštějí síly. Sám už nemohl vykonávat bohoslužby, ale požádal své příbuzné, aby ho vzali do chrámu. Navzdory své slabosti považoval za velký hřích nepřijímat lidi, kteří k němu přicházeli, a sbíral ty poslední síly, aby jim udělil Boží poučení. Když pak dosáhl úplného vyčerpání, zakončil svou životní pouť na Velký čtvrtek roku 1848, sedě u okna, ke kterému přistoupil, aby požehnal lidem, kteří se s ním přišli rozloučit. Někteří klečeli, jiní tiše plakali. Otec Alexij jim žehnal, dokud mu naposledy neklesla ruka, aby se už potom nikdy nezvedla.

Pohřben byl v zahradě u chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve vesnici Bortsurmany, naproti oltáři. Neuplynula jediná neděle ani svátek, aniž by se u jeho hrobu nekonala panychida, kdy si téměř všichni farníci brali z jeho hrobu hrst hlíny.

Ctihodný Serafim Sarovský hluboce ctil asketické úsilí tohoto světce Božího. Třebaže se nikdy nesetkali, svatý Serafim o něm věděl díky daru prozíravosti a říkal tato slova: „Tento člověk je svými modlitbami podoben svíci zapálené před Božím prestolem. Hle, zde je dělník, který bez mnišských slibů převyšuje mnohé mnichy. On jako hvězda září na křesťanském obzoru.“ Když přicházeli ke ctihodnému Serafimovi věřící z míst, kde žil svatý Alexij, posílal je zpět. S pokorou je přesvědčoval, že mají horlivého přímluvce u Pána, otce Alexije, kněze z vesnice Bortsurmany.

A skutečně, u hrobu otce Alexije, ke kterému horlivě přicházejí věřící dodnes, se hojně děly zázraky. Během sovětské éry se úřady opakovaně pokoušely hrob tohoto spravedlivého zničit. Avšak úcta k němu a zjevné zázraky, které se tam děly, jim nedovolily uskutečnit jejich bezbožné plány.

V roce 1989 se ve vesnici začala znovu obnovovat farnost. První bohoslužby se konaly v modlitebně, bývalé průmyslové budově. Zároveň začaly restaurátorské práce na chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. 17. srpna 1993, kdy byl chrám znovu vysvěcen, tam byly slavnostně přeneseny svaté ostatky spravedlivého Božího služebníka a nacházejí se tam dodnes. Místní věřící i věřící z velkých dálek přijíždějí do vesnice Bortsurmany, aby se pomodlili ke svatému Božímu služebníkovi Alexijovi.

Modlitba

Svatý spravedlivý otče náš Alexiji, střež a ochraňuj nás svými modlitbami před pokušeními ďábla a pády hříchu, vypros nám pomoc shůry v časech sklíčenosti a bezmoci, abychom nenarazili na kámen pokušení, ale abychom neochvějně kráčeli po cestě Kristových přikázání, dokud nedosáhneme oněch blažených příbytků ráje, kde nyní přebýváš a raduješ se. A jako jsi svou modlitbou vzkřísil duši již mrtvého mladíka, tak i našim duším vypros u Pána, abychom k němu s horlivostí vzývali, abychom tvými modlitbami unikli vzdušným mýtnicím a moci krutého vládce světa, stali se dědici Nebeského Království a oslavovali velkolepé Jméno Otce i Syna i Svatého Ducha na věky věků. Amen.