Životy Svatých

sobota 9. května 2026

Blažený starec

schiarchimandrita Emilianos (Vafidis)

památka v den zesnutí 26. dubna / 9. května

Narodil se jako Alexandros Vafidis roku 1934 v Nikaii v Pireu (předměstí Athén) a pocházel ze zbožné rodiny Řeků z Malé Asie. Jeho otec se jmenoval Christos a matka Dimitria. Matka starce později přijala mnišství se jménem Emiliána v monastýru Zvěstování Přesvaté Bohorodice v Ormylii (Chalkidiki, Řecko).

Po svém dědečkovi Alexandrovi, který absolvoval teologickou fakultu na ostrově Chalki, zdědil budoucí starec duchovní i fyzické nadání a po babičce, jež před svou smrtí přijala mnišský postřih se jménem Eutaxie, bystrou duchovní intuici. Díky ní se malý Alexandros rychle seznámil s Písmem svatým, životy svatých a Paterikonem (a to už ve věku pouhých 10–12 let).

Po dokončení základní školy v Simantře na Chalkidikách, kde žili jeho prarodiče, se Alexandros vrátil k rodičům do Nikaie. Od té doby vedl hluboce duchovní, v Bohu skrytý život: čas trávil studiem evangelia a knih svatých otců i neustálou Ježíšovou modlitbou, z níž čerpal skutečná zjevení a podněty pro svou nadcházející životní cestu.

Po absolvování univerzity začal Alexandros uvažovat o přijetí kněžství se vznešeným cílem misijní práce v zahraničí. Nakonec se však rozhodl, že bude lepší připravovat se na tuto službu v monastýru. Obrátil se proto na metropolitu Dionysia (Charalampouse) z Trikaly a Stagoni, který se právě stal biskupem a byl známý svou láskou k mnišství. Roku 1960 Alexandros dorazil do Trikaly a svěřil svůj osud tomuto dobrému pastýři, jenž ho téhož roku postřihl na mnicha se jménem Emilianos. Mladý mnich byl zapsán v monastýru svatého Bessariona „Dousikou“ – Μονή Αγίου Βησσαρίωνος Δουσίκου.

V tomto odlehlém, tichém monastýru žil otec Emilianos v naprosté samotě. Hledal a nacházel Boha skrze přísnou askezi, v plném soustředění a s vytrvalostí. A Pán naklonil své ucho k jeho modlitebním voláním. Od té chvíle se Emilianos s veškerou láskou a celou silou své duše obrátil k mnišskému životu.

Koncem roku 1961 byl otec Emilianos ustanoven igumenem monastýru Proměnění Páně (Velká Meteora). Noci trávil v bdění a neustálých modlitbách a pečlivě, systematicky studoval asketické i další patristické spisy. S neuhasitelnou žízní vyhledával všechny texty týkající se organizace a působnosti pravoslavného mnišství, zejména kinoviálního, pronikal do monastýrských předpisů a pravidel Pravoslavné východní církve i do ustanovení významných starobylých monastýrů.

Nehledě na to, že svůj mnišský život strávil v asketickém zápase ticha modlitby, svěřil mu metropolita v roce 1962 službu kazatele a duchovníka a také mu svěřil péči o mládež eparchie.

Od té doby až do své nemoci starec sloužil bohoslužby téměř denně. Vždy klidný, radostný, vřelý, ušlechtilý a posvátný žil a byl živen Chlebem života.

Když zpovídal, byl vždy obklopen množstvím mladých lidí a dětí, pro které nešetřil úsilím, časem, slzavými modlitbami, „ba i svůj vlastní život“ (Lk 14,26). Od této doby začalo v životě ctihodného starce nové období. Už nebyl sám, ale stal se otcem mnoha „synů a dcer“ Božích (2 Kor 6,18); žil a byl uznáván jako pravý apoštol.

Od samého začátku svého života v Meteoře otec Emilianos navazoval duchovní spojení s askety své doby: otcem Athanasiem (Chamakiotisem), otcem Dimitriem Gagastathisem, otcem Amfilochiem z ostrova Patmos, otcem Filotheem (Zervakosem), otcem Simonem (Arvanitisem) a otcem Damaskinem (Katrakoulisem). Starci Efrémem Katunakiotským, Efrémem Filotejským, Sofronijem (Sacharovem). S budoucími srbskými hierarchy Amfilochijem (Radovićem) a Athanasijem (Jevtićem), tehdejšími studenty Athénské univerzity a duchovními dětmi svatého starce, ctihodného Justina (Popoviće), pilíře srbské církve. (V roce 1976 otec Emilianos navštívil svatého Justina už jako igumen monastýru Simonopetra.) Zároveň otec Emilianos začal podnikat poutě na Svatou horu s touhou obohatit se o duchovní zkušenosti jejích asketů.

Koncem roku 1973 se meteorské mnišské bratrstvo přestěhovalo na Svatou horu Athos, kde se starec Emilianos stal igumenem monastýru Simonopetra a od té doby žil tam. Toto přestěhování meteorského bratrstva bylo radostně přijato otci svatohorci, kteří do něj vkládali velké naděje. A skutečně, v letech 1973, 1974 a 1975 za nimi následovalo několik dalších komunit, takže počet mnichů na Athosu výrazně vzrostl.

Ctihodný starec, aniž by jakkoli upouštěl od svého modlitebního bdění, sloužení božské liturgie a plnění dalších svých povinností, se horlivě pustil do reorganizace vnitřního života nového bratrstva. S moudrostí a rozvahou přijal svatohorskou tradici a její stanovy, ale přidal k nim i svou osobní pečeť: na základě spisů svatých otců, které pilně studoval, vytvořil řád monastýru. S láskou a úctou ke zkušenostem starších mnichů monastýru otec Emilianos bratrstvo výrazně rozšířil a k těmto zkušenostem přidal mladistvé nadšení, odhodlání a horlivost mladých mnichů.

Po ukotvení bratrstva na Svaté Hoře se starec otcovsky postaral také o blaho sesterstva, které se 5. července 1974 přestěhovalo do Ormylie (Chalkidiki), do starého metochu monastýru Vatopedi. Zde se nyní nachází metoch Simonopetra ke cti Zvěstování Matky Boží.

Starec považoval všechny metochy Simonopetry za součást monastýru: metoch Nanebevstoupení Páně v Athénách, svatého Charalamba v Soluni, ctihodného Nikodéma v Pendalofu (metropole Goumenissa), stejně jako sv. Antonína, Proměnění Páně a Záštity Přesvaté Bohorodice ve Francii. Projevoval zájem, lásku a tu největší podporu všem těmto metochům, protože mnoho lidí, kteří tam přicházeli, našlo pro sebe Církev.

Starec celou svou duši oddával službě duchovníka, sloužil jako otec bratrstvu Simonopetry a sesterstvu Ormylie, aniž by opustil sladkou modlitební samotu a tichou mysl mnišského života. Jeho láska k Božímu lidu a Církvi ho však občas nutila reagovat na pozvání eparchiálních biskupů a dalších, aby přednesl přednášky nebo se zúčastnil teologicko-mnišských konferencí v Řecku, na Kypru a v dalších zemích, aby poučoval Kristovo stádo.

„Vždy měl Pána před očima“ (Ž 16,8) a přijímal jakékoli těžkosti dobrovolně a přirozeně, s naprostým klidem a radostí, jako požehnání od Boha. Se stejným rozpoložením mysli čelil i velkému požáru v srpnu 1990, který zachvátil rozsáhlé oblasti na Svaté Hoře a představoval vážnou hrozbu pro monastýr Simonopetra.

Počínaje rokem 1995 donutila ctihodného starce vážná nemoc postupně opouštět jeho igumenské povinnosti. Poté se uchýlil do ústraní, do monastýru Ormyliа, a s velkou trpělivostí nesl těžkosti nemoci: „Co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ (Kol 1,24)

Poslední roky svého života strávil v kómatu, občas se probral a řekl něco důležitého některému ze svých duchovních dětí. Mnoho let před svou nemocí říkal: „Budu s tebou a nebudu s tebou.“ Teprve když ho nemoc udeřila, vyšlo najevo, co tím myslel. Až do své smrti byl starec v péči sesterstva monastýru.

Zemřel v Pánu 9. května 2019 v monastýru Ormylia ve věku 84 let.

Za života schiarchimandrity Emiliana bylo publikováno jen několik jeho děl, protože se z pokory publikaci vyhýbal. Řada jeho děl byla následně vydána, zejména pětisvazkové „Katecheze a promluvy“ – „Kaτηχήσεις και Λόγοι“, ke kterým byla následně přidána řada dalších děl, z nichž většina jsou přepisy magnetofonových nahrávek přednášek, kázání a vystoupení.

Hlavní obsah jeho děl lze rozdělit do následujících témat: učení a kázání, interpretace asketických textů (abba Izajáš, Hesychios Jeruzalémský, svatí Řehoř Sinajský, Maxim Vyznavač, abba Thalassius, Augustin Hipponský, Theognostos), interpretace monastýrských kánonů (Antonína Velikého, Augustina Hipponského, sv. Makaria a Pachomia Velikého), monastýrské normy a praktika mnišského života (mnišství, monastýrský kánon, život mnicha, vztah mezi poslušníkem a starcem), interpretace životů svatých (ctihodného Nila Kalábrijského, ctihodného Romila) a výklad biblických, liturgických a teologických textů (žalmy, proroctví, hymny atd.).

Některá z jeho děl byla publikována v angličtině, francouzštině, rumunštině, ruštině a srbštině.

Slova poučení blaženého starce schiarchimandrity Emiliana (Vafidise)

Vzkříšení znamená, že už nejsem otrokem okolností ani svého strachu. Vzkříšený člověk je svobodný člověk. Kristus vstal z mrtvých, aby nám dal sílu povstat z vlastního hrobu, z hrobu našeho sobectví.

Někdy si v sobě pleteme věci a myslíme si, že duchovní život spočívá v tom, že jsi dobrý člověk, že nekradeš, že nezabíjíš, že nechodíš na špatná místa a se špatnými přáteli, že v neděli jdeš do chrámu, že jsi tam, když se zpívá slavosloví, nebo alespoň na „Blahoslaveno budiž Království Otce i Syna i Svatého Ducha“, nebo když studuješ duchovní knihy.

Ne, duchovní život není jen toto. Duchovní člověk, pravý křesťan, je ten, kdo svým křtem a později, když dospěje, i svým srdcem dal Bohu slib, že bude vždy vedle Něho a s Ním.

Duchovní člověk je asketa, který vede duchovní zápas, vzešel ze života, který vyčnívá mezi množstvím lidí, a vší rychlostí své duše míří k tomu, aby dobyl Nebe a úsilím mohl získat a zmocnit se Království nebeského.

Duchovní člověk je ten, kdo s jasným zrakem a správným směrem nasměroval kormidlo své lodi k Nebesům a spěchá k nim vystoupit. Není to prostě jen „dobrý člověk“.

Musíš přijímat lidi takové, jací jsou. Pokud chceš změnit jejich řeč, jejich život, jejich pohled na svět, jejich srdce, jejich postoj k tobě, neuspěješ.

Jeden člověk tě naučí trpělivosti, jiný tě naučí odpuštění a třetí ti pomůže stát se tichým a mírným.

Když se konečně uklidníš a přijmeš lidi se všemi jejich slabostmi, už se nebudeš starat o to, jak se k tobě chovají. A teprve potom najdeš klid a mír, po kterém toužíš.

Člověk často utíká sám před sebou, protože se bojí toho, co najde ve svých hlubinách. Když se však do sebe podíváme hlouběji, najdeme tam Boha, který trpělivě čeká, až mu odevzdáme své rány a bolesti.

Neboj se vnitřního zápasu. Tvé rány a traumata se mohou zdát jako nepřekonatelné překážky, ale každý zápas je příležitostí, aby v nás působila Boží milost. Pokaždé, když tváří v tvář čelíš svému strachu, Bůh je tu s tebou.

Život je plný pokušení. Nemoci a problémy někdy přijdou právě tehdy, kdy je čekáme nejméně. A v takový okamžik jsou nejdůležitější tři věci:

Zaprvé: Nezapomínej na to, že Bůh je vždy přítomen, i když ho ve své přítomnosti třeba nepociťuješ.

Zadruhé: Nedívej se na všechny ty těžkosti jako na nějakou katastrofu, nad kterou musíš nutně zvítězit.

Zatřetí: Nemysli na to, že je to něco, z čeho se nemůžeš dostat.

Můžeš.

Otázkou ale je, co ti chce Bůh tímto ukázat a co je cílem. Tedy nejen to, co chceš ty, aby se stalo. Pro Boha je snadné odstranit vše, co nás trápí, jedním pohybem, tak jako když zazvoníš u dveří a hned ti ty dveře někdo otevře. On ale nechce řešit tvůj život stisknutím tlačítka; chce probudit tvé srdce a naučit tě nahlížet na věci jinak.

Proto je důležité: Nepanikař. Netlač na to své za každou cenu. Nepřemýšlej „lidsky“, jako by jediný úspěch nastal jen tehdy, když všechny těžkosti zmizí.

Nenech se přemoci potřebou okamžitě všechny těžkosti zastavit, okamžitě se uzdravit, nechat pokušení hned zmizet a strach přejít.

Namísto toho se uklidni. Přijmi i toto jako součást své cesty. Stejně jako se díváš na slunce, oblohu a přírodu, tak se dívej i na své těžké dny. Je to součást života. A Bůh je s tebou v každém dni.

Je na světě člověk, který nikdy nezakusil utrpení?! Bůh je schopen setřít všechny naše slzy. Co jsou pro Něho naše těžkosti a problémy, jestliže On je Ten, kdo nás vede a provází životem! Co se stane s našimi utrpeními a hříchy, když předstoupíme před tvář Božího milosrdenství? Pán nad nimi zvítězí, což zná každý člověk s církevním smýšlením a vědomím, jak je to uvedeno v Písmu svatém. Nám v Církvi bylo ukázáno Boží milosrdenství, které je schopno toto všechno přikrýt. Zůstaneme-li bdělí, sám Pán zničí všechna protivenství a překážky. Jen se nesmíme spokojit s malichernými radostmi a honbou za marnivostí! Pán je před našima očima!

Život není zábavou, užíváním a kratochvílí, jak si to myslí někteří, kteří vstupují do manželství a poté spadnou z nebe na zem.

Manželství je jedno velké širé moře a nevíš, co z něho vzejde. Bereš si člověka, kterého sis s opatrností, strachem a velkou pečlivostí vybral, a potom po roce, po dvou, po pěti letech odhalíš podvod.

Věřit, že manželství je cestou, skrze kterou hledáme své štěstí, je odříkáním se Kříže a také falšováním manželství. Radost manželství je v tom, když se muž a žena navzájem podpírají a společně jdou výš po svazích života.

Kdo netrpěl, nemiloval, říká jeden básník. Jen ten, kdo poznal trápení, kdo nějak trpěl, může skutečně milovat. Proto jsou soužení a trápení nezbytnou součástí manželství.

Manželství, řekl dávný básník a filozof, je světem, který se nadějí zkrášluje a neštěstím posiluje. Tak jako se ocel utváří v žáru ohně, tak se i člověk v manželství utváří v žáru ohně těžkostí.

Když se z dálky podíváš na manželství, všechno ti připadá jako med a mléko, všechno se na tebe usmívá. Když se však přiblížíš, potom uvidíš, kolik těžkých okamžiků se v něm skrývá.

Když se máš potkat se svým bratrem nebo sestrou, nebo když jsi manželem či manželkou a přicházíš ke své ženě či muži, nebo když jsi otcem či matkou a máš si promluvit se svým dítětem, cokoliv řekneš, cokoliv chceš říct, řekni to až poté, co nejprve proneseš pár slov, která je učiní šťastnějšími, poskytnou jim trochu útěchy a dodají jim závan čerstvého vzduchu. Ať si řeknou: cítím se lépe, cítím se šťastnější.

Učiň lidi kolem sebe takovými, ať jsou na tebe hrdí, ať tě mají rádi, ať jim srdce poskočí radostí, když tě potkají.

Protože všichni lidé ve svém životě, ve svém domě i ve svém těle mají bolest, trápení a těžkosti a každý svou bolest skrývá ve schránce uvnitř svého srdce, uvnitř svého domu, aby o tom ostatní nevěděli.

Takto já nevím nic o tvé bolesti, kterou máš, a ty zase neznáš bolest, kterou mám já. Mohu se smát, křičet i tancovat, ale v hloubi duše cítím bolest; směji se a křičím, abych skryl svou bolest.

Z tohoto důvodu se nejprve usmějte, anebo darujte úsměv druhému.

Člověk bez radosti je oddělen, odloučen od Krista; jeho zřeknutí se světa je lživé a klamné. Cokoliv bys učinil, dokonce i tvé pokání i tvá láska nejsou skutečné a opravdové, když nemáš radost.

Bojíme se oddat, odevzdat své srdce, svoji mysl a své pocity Kristu, neboť si je vždycky chceme uchovávat pro něco jiného. V důsledku toho je naše bytí zmarněno, promrháno a nezůstává nám nic.

Dnes někteří lidé říkají, že nepotřebujeme lásku, že potřebujeme spravedlnost. My však říkáme, že spravedlnost najdeme v nebi; zde potřebujeme lásku.

Teologie není jen něco, co člověk říká, ale něco, co člověk dělá, a všechno, co Kristus říká a dělá, je „teologie“. Celá jeho osoba; vše, co má a čím je, až po jeho nejmenší gesta, je zjevením Boha.

Sto tisíc slov přečtené modlitby nenahradí pár slov modlitby: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!“ Podívejte, pět malých slov! Toto je doxologie, díkůvzdání, prosba, vyznání, teologie, svědectví. Tato modlitba zahrnuje vše.

Bůh nás neopouští, ani když hřešíme. I když jsme pyšní, je vždy pokorný. I když na Něj často zapomínáme, Jeho myšlenky jsou vždy o nás.

Každého dne lidé hřeší, ale jejich hříchy nejsou smrtelné.

Jeden je smrtelný hřích – nekajícnost.

Bůh je pokorný a nezaváhá vstoupit do našeho hříšného srdce, aby nás zachránil od hříchu. To je Bůh! A to může udělat jen Bůh. Nikdo a nic jiného na tomto světě tě nemůže vzkřísit ze stavu smrti. Není žádný jiný lék na tvou ránu, žádný jiný lék na to, co tě trápí.

Štěstí se ztrácí, když ho člověk očekává od lidí, a ne od Boha.

V knize Přísloví se píše: Milosrdenství a pravda nechť tě neopouštějí, přivaž je k hrdlu svému, napiš je na tabuli srdce svého, A nalezneš milost (Přísloví 3, 3).

Milost a pravda, to jest tvůj láskyplný vztah a tvé chování k bližním a obecenství s Bohem, musí být čisté, bezúhonné a nezkažené. A tak, jako my pozdvihujeme svatý kalich a diskos a přitom pronášíme: „Tvoje z Tvého Tobě přinášíme...“, tak i ty přinášej denně dvojí oběť: první je láska a bezúhonné chování v obecenství s lidmi, druhá pak vnitřní, upřímné, opravdové a bezelstné obracení se k Bohu. Obě tyto části oběti vyzdvihni vysoko, aby na ně Bůh neustále vzhlížel jako na dary Jemu přinášené. Tehdy tě Duch Svatý obdaří svou blahodatí a dary.