Životy Svatých

Ctihodný Maxim Řek (♰ 1556)

21. ledna /3. února, památka jeho zesnutí,

21. června / 4. července, památka nalezení jeho svatých ostatků roku 1996

Ctihodný Maxim, se narodil jako Michailos Trivolis v Artě okolo roku 1470 a pocházel z významné peloponéské rodiny, ze které pocházel také svt. Kalistos I. patriarcha Konstantinopolský (♰ 1363). Ještě jako mladý, odjel za studiem do Itálie, kde tehdy proslulí učitelé, vyučovali helénskou kulturu, a kde i on získal skvělé klasické vzdělání.

Ve Florencii se pak v mladickém nadšení, připojil k tehdejšímu hnutí náboženské a duchovní obnovy, které tam započal Girolamo Savonarola ¹, které nakonec skončilo tragicky, popravou Savonaroly. Poté, co dokončil studia, odešel na Svatou horu Athos, kde v monastýru Vatopedi, přijal mnišský postřih se jménem Maxim. Jakožto velmi pokorný a tichý, většinu svého času, věnoval duchovnímu vzdělávání a modlitebnímu rozjímání. Po deseti letech přebývání na Svaté hoře Athos, byl v roce 1516, na žádost velikého knížete moskevského Vasilija III. Ivanoviče, vyslán do Moskvy.

Veliký kníže moskevský Vasilij III. Ivanovič, si přál porozumět řeckým rukopisům a knihám své matky Sofie Palaiologiny a obrátil se proto na konstantinopolského patriarchu s žádostí, aby mu poslal učeného Řeka. Tato volba pak padla na ctihodného Maxima, který poté odjel do Moskvy. Po příjezdu dostal pokyn přeložit do slovanštiny výklad na žalmy ze žaltáře, poté výklad na knihy Skutků svatých apoštolů a několika dalších liturgických knih.

Přes vzdor některých duchovních, kteří neměli k učenému Řekovi důvěru, se Maximovi podařilo tuto práci zvládnout mimořádně dobře. Proto byl ke konci dohodnutého období, pokdy se věnoval překladům a duchovenské činnosti požádán, aby na Rusi ještě nějaký čas zůstal a aby opravil i nahromaděné chyby v překladech Svatého Písma a liturgických knih. A také, aby svou vzdělaností osvěcoval ruský lid, který tehdy trpěl pod tatarsko-mongolským jhem ², jak po stránce duchovní, tak i kulturní.

Po celou tuto následující dobu, si Maxim získal velkou úctu. To se však neobešlo bez lidské závisti, ze strany některých ruských mnichů. Ctihodný byl nevědomě vtažen do tzv. sporu o monastýrské majetky ³, protože tehdy spolupracoval s jedním ze zastánců nezištnosti, mnichem Vassianem, v oblasti překladů do slovanštiny korpusu církevních zákonů – Nomokánonu, Kormčej knihy ⁴. Ctihodný Maxim byl následně účelově obviněn jako účastník spiknutí proti Velikému knížeti a církevním soudem odsouzen za herezi (1525).

Byl vyhoštěn do Volockého monastýru, tam ctihodný velmi trpěl zimou, hladem a všemožnými úklady od svých nepřátel. Jelikož byl zbaven všeho, dokonce i svatého přijímání a čtení, měl jen jedinou modlitbu za útěchu. Pán ho však neopustil. Jednou se mu zjevil Anděl se slovy: „Buď silný! Skrze utrpení zde na zemi, budeš zbaven věčných muk“. Aby vzdal díky Bohu za takovouto útěchu seslanou z Nebe, ctihodný Maxim složil kánon ve verších, ke cti Svatého Ducha, který pro nedostatek papíru, zapsal uhlem na stěny své cely.

O šest let později, v roce 1531, byl ctihodný Maxim, znovu souzen v novém procesu. Byl viněn z poškozování bohoslužebných knih a z toho, že hájil tehdejší nadvládu Konstantinopolského prestolu nad Ruskou církví. Za to byl následně odsouzen k doživotnímu vězení v tverském monastýru. Tam žil pod dohledem Tverského biskupa Akakia (♰ 1567), který si Maxima velmi vážil. Svt. Akakij, biskup  Tverský a Kašinský, mu poskytoval možnost číst i psát, ale teprve v až roce 1541, mu bylo dovoleno přijímat svaté tajiny.

V letech 1547 až 1551, po opakovaných prosbách a výzvách Východních patriarchů a také svt. Makarija, metropolity Moskevského a celé Rusi (♰ 1563), byl ctihodný Maxim Řek, převezen na odpočinek do Trojicko-sergijevské lávry. V Lávře, mu byla dána již velká svoboda a on mohl dále pokračovat ve své literární práci.

V Trojicko-sergijevské lávře, jej v jeho mnišské cele, také jednou navštívil i car Ivan IV. Vasilevič, aby mu projevil úctu za jeho práci pro Církev. Car mu také tehdy řekl, o svém rozhodnutí odebrat se na pouť do monastýru ctihodného Cyrila Bělojezerského. Maxim, se pokusil cara od této pouti odradit a na místo toho se ho snažil přimět k mnohem potřebnějšímu, postarat se o veliké množství zubožených sirotků a vdov po vojácích, kteří padli u Kazaně (1552).

Car se odmítl řídit jeho radou, a tak ho Maxim ještě varoval, že pokud nezačne činit tyto Bohu milé, skutky dobrodiní, jeho syn Dimitrij náhle zemře. To co ctihodný Maxim předpověděl, se nakonec splnilo. Od té doby, pak panovník k němu projevoval velkou úctu a to nejen jako učenci, ale i jako k jasnozřivému.

Následujícího roku, si car Ivan IV. Vasilevič, přál svolat církevní sněm, který by odsoudil Matveje Baškina, který do Ruska přinesl kalvínskou herezi. Obrátil se proto na ctihodného Maxima. Ctihodný, byl však tehdy už zcela stár a vyčerpaný, a na tento sněm, nemohl přijít. Zaslal proto na tento sněm, naprosto brilantní vyvrácení této hereze. To byl i poslední církevní čin, tohoto celoživotního vyznavače a obhájce pravoslavné víry.

Zesnul v Pánu 21. ledna, roku 1556, v den památky svého nebeského ochránce, ctihodného Maxima Vyznavače (♰ 662), ve věku osmdesáti šesti let, z nichž třicet osm, musel snášet kruté zkoušky a muka pro svou oddanost pravdě.  Pohřben byl u severozápadní zdi chrámu Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly.

Ctihodný Maxim byl jedním z nejplodnějších ze staroruských spisovatelů. Jeho díla, především pak překlady, ve kterých odkrýval duchovní a literární poklady Byzance, zasahují do všech oblastí kultury. Proto začal být brzy po své smrti, uctíván jako svatý mučedník a osvětitel Rusi.

Nalezení jeho svatých ostatků 21. června / 4. července roku 1996

Nad místem pohřbení ctihodného Maxima Řeka, byla u severozápadní zdi chrámu Sestoupení Svatého Ducha, postavena kaple. Několikráte se přestavovala a rozšiřovala, naposledy pak v roce 1847. V letech 1938-1940 byla tato kaple zničena. V roce 1988, při oslavě 1000. výročí Pokřtění Rusi, na Sněmu, která se konal v Trojicko-sergijské lávře, byl mezi novými svatými, kteří byli na tomto sněmu připočteni do zástupu svatých, i ctihodný Maxim Řek. Otázka, kde se nachází jeho svaté ostatky, však zůstala otevřená. V čase, kdy byl ctihodný svatořečen, nezůstaly už nad hrobem žádné viditelné stopy, které by mohly nějak svědčit o místě pohřbení. Proto bylo zapotřebí provést archeologické vykopávky. Tyto práce řídil archeolog a historik Sergej Alexandrovič Beljajev. 24. června, roku 1996, vykonal duchovník Lávry archimandrita Kirill (Pavlov) moleben ke ctihodnému Maximovi v chrámu Sestoupení Svatého Ducha. Během tohoto molebnu, se modlili bratři monastýru, žáci moskevských teologických škol a také účastníci vykopávek. V úterý 1. července, pak byla Jeho Svatosti patriarchovi Alexijovi II., podána podrobná zpráva o výsledcích provedené práce a také, o nálezu čestných ostatků ctihodného otce Maxima Řeka. Jeho Svatost Patriarcha, udělil požehnání antropologickému průzkumu, které pak provedli přední odborníci Ruské akademie věd 2. července. Při srovnávání čestné hlavy ctihodného, s dávnými obrazy ctihodného Maxima, byla odhalena podoba a shodnost. Na základě závěru antropologů, udělil 21. června / 3. července 1996 Jeho Svatost patriarcha požehnání k vyzvednutí čestných ostatků ctihodného. Ostatky ctihodného Maxima až donedávna, pak spočívaly v chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice Trojicko-sergijevské lávry. Od 9. dubna 2013, byli, s požehnáním Jeho Svatosti patriarchy Kirilla, ostatky ctihodného slavnostně přeneseni zpět do chrámu Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly v Lávře.  Schrána s ostatky je umístěna v chrámu u severní zdi, blízko místa, kde byly tyto ostatky původně nalezeny.

__________________

¹ Girolamo (Hieronymus, Jeronýmus) Savonarola, (1452 - 1498). byl italský náboženský a politický reformátor, fanatický kazatel, dominikánský řeholník, který v letech 1494–1498 mocensky ovládl Florencii a přeměnil tuto republiku na přísně teokratický stát. Roku 1497 exkomunikován a v roce 1498 popraven.

² Mongolsko-tatarské jho. Někdy také tatarsko-mongolské jho, mongolské jho, tatarské jho, jho hordy, byl systém politické a tributové závislosti ruských knížectví od Mongolské říše a později také od Zlaté hordy, v letech od roku 1242 až do konce 15. století.

³ Spor o monastýrské majetky. Byl sporem zastánců dvou rozdílných přístupů k mnišskému životu v období od konce XV. do první poloviny XVI. století tehdejší Rusi. Kdy jeden byl reprezentován ctihodným Nilem Sorským (♰ 1508), který jako ideální způsob mnišství shledává skitské (co nejvíce strohé až poustevnické a nezištné k jakémukoliv majetku) uspořádání, materiálně i politicky nezávislé na okolním světě. Druhý pak, byl způsob mnišské způsobu žití ctihodným Josefem (Josif) Volockým (♰ 1515), který pak důsledně prosazoval kinoviální - koinobiální, společnou podobu monastýrského života, včetně vlastnictví majetku. Tento spor, či polemika, mezi „nezištníky“ (Нестяжатели – zastánci ctih. Nila Sorského) a „josifljany“ (Иосифляне – zastánci ctih. Josefa Volockého), pak vypukl až po smrti obou mnichů. Tento spor, nakonec trval zhruba šedesát let a měl několik fází. Ve dvacátých letech XVI. století, se do tohoto sporu zapojil také ctihodný Maxim Řek.

⁴ Nomokánon - Νομοκανώ, (nomos – zákon a kánon – měřítko), je sbírkou právních předpisů obsahující prvky z práva – římského i kanonického. Kormčaja kniha – je sbírkou církevního a civilního práva (zákoník) obsahující většinou překlady řeckých právních textů do církevně-slovanského jazyka. Termín kormčaja kniga se obvykle vztahuje na sbírky ruského původu (resp. ruské redakce; bulharské a srbské sbírky se tak jako byzantské zákoníky označují termínem Nomokánon). Kormčije knigy vznikaly obvykle na základě byzantských Nomokánonů, na konci 13. stol. Některé byly doplněny normami ruského práva, které odráželo tamní sociálně-ekonomické podmínky. K nejznámějším patří Jefremovskaja kormčaja (12. stol., na základě bulharského Nomokánonu), Riazanskaja kormčaja (1284, na základě srbského Nomokánonu), Novgorodskaja kormčaja (mezi 1285 a 1291) na základě velkomoravského Metodějova Nomokánonu z 9. stol. Kormčije knigy se používaly při vedení (rus. kormčij = kormidelník, vůdce; odtud název) Ruské pravoslavné církve a v církevním soudnictví až do 19. stol., poslední byla tzv. Pečatnaja kormčaja (vydaná v oficiální ruské tiskárně Pečatny dvor v Moskvě, odtud název), která vyšla tiskem 1653 a se stala závaznou sbírkou kanonického práva Ruské pravoslavné církve; 1839 byla nahrazena novou edicí sbírky kanonického práva - Knihou pravidel (Kniga pravil).