Životy Svatých

 Blažený Augustin, biskup hipponský (♰ 430)

památka 15. / 28. června a 28. srpna / 10. září

Blažený Augustin, se narodil v roce 354 v malém městě Thagaste ¹, v rodině pohanského římského úředníka Patricia a zbožné křesťanské matky, berberského ² původu svaté Moniky. Matka Monika, zapsala Augustina, ještě jako malého, mezi katechumeny a neustále ho vodila do Božího chrámu, aby se takto učil o tajinách víry. Křest byl však odložen do dospělosti, jak bylo tehdy zvykem. Následně se Augustin jako mladík, projevil jako neklidný a neposlušný syn radám a poučením své matky a víře v Boha, se vzdálil.

Obdařený znamenitým úsudkem a inteligencí, osvojil si velmi lehce a snadno latinský jazyk, studiu řečtiny se však bránil, což pak následně vedlo k některým chybným úsudkům v jeho teologickém myšlení. V sedmnácti letech byl poslán do Kartága, aby pokračoval ve studiu rétoriky. Pokušení velkého města a špatné známosti, ho přivedly k marnotratnému a rozmařilému způsobu života. V Kartágu se mu narodil i nemanželský syn Adeodates.

Po přečtení Ciceronova Hortensia ³, se v něm probudila žízeň po něčem vyšším. Obrátil se z ješitného, právem a rétorikou zaujatého vzdělance, na hledače pravdy a moudrosti, a vrhl se na filozofii. Poté, zklamán zdánlivou suchostí Bible, se obrátil k učení Manichejců ⁴, u nichž zůstal po dobu deseti let. Po sporu s Faustem, jedním z manichejských biskupů, Augustin ztratil své klamné představy o manicheismu a s neklidnou duší, stále žíznící po pravém poznání odplul do Říma.

V Římě, si otevřel školu rétoriky, která však nebyla úspěšná. Poté, co se vyléčil z těžké nemoci a získal místo učitele rétoriky v Miláně (tehdy Mediolanum), tak se v tomto městě usadil a doufal, že se mu podaří nějaká kariéra úředníka. V Miláně se však Augustin setkal se svt. Ambrožem, biskupem mediolánským (♰ 397), který ho nadchl svou pokorou, přívětivostí a zejména pak, brilantní rétorikou a svými duchovními výklady Svatého Písma. Rozhovory s tímto svatým, pak v Augustinově srdci, zcela otevřely hloubku Božího slova.

Filozofie a světské požitky, přinesly Augustinovi tolik rozčarování a zklamání, že s bolestí a úzkostí začal hledat, co by mohlo být zdrojem skutečného a pravého štěstí. Právě tehdy, se dozvěděl o Životě sv. Antonína Velikého ⁵. O díle, které napsal svt. Athanasius, během svého vyhnanství na Západě.

Jednou pak, když byl v zahradě svého přítele Alypia a o samotě truchlil nad svým životem, uslyšel dětský hlas, který zapěl: „Vezmi a čti!“. A on otevřel knihu Poselství svatého apoštola Pavla, která tam byla, a zastavil se u úryvku: „oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním“ (Řím 13,14). Temnota jeho pochybností okamžitě zmizela a jemné světlo, zalilo jeho srdce radostí. V tu chvíli se z něj stal jiný člověk, který od toho okamžiku, žil pouze pro Ježíše Krista a Jeho Církev. Když se Augustin o tomto zjevení podělil se svou matkou, která za ním do Milána přijela, ta se zaradovala velikou radostí.

Augustin se poté navždy rozloučil s povoláním „prodejce slov“ a na Paschu roku 387, přijal z rukou svt. Ambrože, svatý křest, společně s Alypiem a synem Adeodatesem.

Po svatém křtu, se Augustin rozhodl vrátit do Afriky, a společně se svou matkou Monikou, se vypravili do města a přístavu Ostia, odkud měli vyplout do své domoviny.

Tam pak společně rozmlouvali o příslibu věčného života. Monika tehdy svému synovi řekla: „Můj synu, v tomto životě mě už nic nedrží. Co tu budu dělat a proč bych tu měla zůstávat? Jediným důvodem, proč jsem chtěla žít dál, bylo to, abych tě před svou smrtí, mohla spatřit jako křesťana. Bůh zcela a úplně splnil mé přání a touhu. A nyní vidím, jak přehlížíš blahobyt a marnost tohoto světa a jak ses zasvětil službě Jemu. Co tady, ještě mohu učinit?“

O pět dní později, pak svatou Moniku postihla horečka a ona ulehla na lůžko. Všemu pozemskému cizí, svatá Monika řekla, že nezáleží na tom, zda bude pohřbena ve své vlasti nebo v Itálii, protože Bůh ví, kde ji má v posledních časech vzkřísit. Pouze požádala, aby byla vzpomínána na Božské liturgii. Za několik dní, svatá Monika (♰ 387) zemřela. Svou duši, odevzdala Pánu ve městě Ostia, kde byla také pohřbena.

V září 388 se Augustin, vrátil do Thagaste s Alypiem a Adeodatesem. Adeodates, však naneštěstí brzy poté, co se vrátili domů do Afriky, zemřel také. Augustin poté, veškerý svůj majetek prodal, a téměř celý ho rozdal chudým.

V následujících třech letech, se pak společně s přáteli a duchovními žáky, zabýval založením monastýru. K půstu a modlitbě, Augustin přidával neustálé rozjímání o Božím zákoně. To, co mu bylo Bohem objasněno, sděloval svým druhům v Kristu, jedněm v duchovních rozhovorech, druhým pak v dopisech.

Jednoho dne, odešel do nevelkého města Hippona (dnes město Annaba, v severovýchodním Alžírsku na pobřeží Středozemního moře), na žádost jednoho císařského úředníka, který chtěl vyslechnout Augustina, aby se rozhodl o svém obrácení ke Kristu.

Augustin tehdy společně, s už starším biskupem Valeriem předstoupil před lid. Biskup Valerius, poté věřícím oznámil své přání a úmysl, vysvětit Augustina na kněze, který by mu pomáhal šířit Evangelium v latině, protože sám mluvil jen řecky. Když to věřící uslyšeli, zmocnili se Augustina, aby od nich pro svou pokoru neodešel a rozhodnutí biskupa, uvítali bouřlivým potleskem. Augustin s tím, se slzami souhlasil, opustil Boha, pro Boha. To rozhodnutí znamenalo, že se vzdal sladkého rozjímání v tichu modlitby mnišského ústraní a začal sloužit Kristovu Tělu – Církvi Boží.

Takto v roce 391, přijal chirotonii na presbytera a ujal se kazatelské činnosti. V roce 395, se pak stal také nástupcem biskupa Valeria, ve městě Hippona.

V následujících letech svého pozemského života, pracoval horlivě na vinici Páně, pilně přitom však zušlechťoval a zdokonaloval i svou vlastní duši. Historii svého obrácení k Bohu, dojemně odhalil ve svém díle Vyznání – Confessiones ⁶, které napsal deset let po svém křtu. Toto jeho dílo, je považováno za mistrovské dílo introspektivní autobiografie, vyjádřené ve formě dlouhé, podnětné modlitby k Bohu.

Všechna jeho písemná díla, která od té doby vytvořil, představují jeho neobyčejnou lásku k Svatému Písmu a také jeho důkladné a hluboké porozumění a chápání Svatého Písma. Kromě toho Augustinovi náleží i díla filozofická, básně, díla polemická, dogmatická a mravně etická, 363 kázání a 270 dopisů. Rozsáhlost jeho díla, je pak srovnatelná pouze s odkazem svt. Jana Zlatoústého (♰ 407) na Východě.

Přestože byl představeným malé eparchie, svým poučným slovem, osvěcoval celou tehdejší Africkou Církev ⁷, a dokonce i vzdálenější kouty latinského světa. Blažený Augustin byl po třicet pět let vzorem dobrého pastýře, který svůj život dával svým duchovním ovečkám a sebe sama, považoval za služebníka Božích služebníků.

Téměř každý den neúnavně kázal, jakékoli téma odkrýval s jedinečnou energií, elánem a dovedností a snažil se svým posluchačům předat svoji lásku k Bohu a nebeským darům.

Přes den řešil rozmanité náležitosti duchovního pastýře a dohlížel na správu církve. S pečlivostí, se staral o chudé, bez váhání, dával přetavit i posvátné nádoby, když bylo, třeba zlata. V noci pak, se opět stával prostým mnichem, kdy se zcela oddával lásce ke Kristu, v bdění, modlitbě a půstu.

Ve svěřené eparchii žil společně s duchovenstvem, pro které sepsal také mnišský ústav. Ten byl přizpůsoben jejich místu pobytu, situaci a postavení, vždy však vyžadoval přísné dodržování slibu chudoby a evangelních přikázání.

Augustinova horoucí láska k církevní jednotě, mu nedovolovala, aby zůstával lhostejným k žádné z otázek a problémů, které tehdy, stejně jako i dnes, trápily křesťanský svět. Zúčastňoval se církevních sněmů, zahrazoval všemožné rozdělení a nejednotu, tehdy těžce rozdělující Římskou Afriku. Do služby pravdě, vložil veškeré své umění a schopnosti. Napsal okolo sto děl, z nichž většina je věnována boji proti rozkolům, herezím a pohanství.

Poté, co napsal brilantní vyvrácení manicheismu, vedl také duchovní boj proti Novatianům ⁸, kteří tvrdili, že správnost provedení služby Svatých Tajin, je přímo spojená a závisí od důstojnosti sloužícího a kteří v průběhu jednoho století zasévali zhoubný zmatek v Africké Církvi, kde také nakonec vytvořili i svoji vlastní hierarchii. Protože přes veškeré úsilí a snahy světitele, přivést zbloudilé, zpět do lůna Církve, narážely na jejich neustálou nenávist, rozhodl se obrátit na světskou moc, spolu s tím však blažený Augustin, nikdy neospravedlňoval násilné činy k zachování víry.

V letech 413 - 427, po dobytí Říma ⁹ Vizigóty, kdy mnozí připisovali zodpovědnost za toto dobytí křesťanům, Augustin sepsal své dlouhé pojednání O Boží obci - De civitate Dei ¹⁰. Ve svém monumentálním díle, které je rozsáhlou rozpravou o lidských dějinách, Augustin ukazuje, že Církev, procházející zkouškami, je takto na cestě do věčného království. A že Církev neexistuje pro říše a vlády, ale pro spásu a Boží království.

Okolnostmi byl následně přinucen, vzdorovat herezi Pelagiánů ¹¹. Kdy jejich učení zlehčovalo, až znevažovalo důležitost Božské blahodati. Prohlašovalo a utvrzovalo to, že člověk může s pomocí svých vlastních sil dosáhnout stavu bezhříšnosti. K tomu Pelagiáni ještě navíc, popírali přenos prvotního, dědičného hříchu a prohlásili křest dětí za zbytečný. Jeho snažením, se mu podařilo dosáhnout odsouzení Pelagiánů a jejich hereze, na sněmech v Kartágu (411) a v Římě (417), hereze jako taková, však i nadále existovala.

V roce 426 Augustin opustil biskupský stolec a poslední roky svého pozemského života strávil, v boji proti arianismu ¹².

Okolo roku 429, se začali Vandalové, kteří přešli z Hispánie (Španělska), zmocňovat křesťanské Afriky. Ničili přitom vše, co jim stálo v cestě, protože již od pobytu v Hispánii vyznávali jako své kmenové náboženství ariánské křesťanství a pravoslaví netolerovali. Svatý Augustin utrácel veškeré jmění na to, aby zachránil, co se zachránit dalo. Po čtyřiceti letech biskupství a apoštolské práce, se však musel s bolestí dívat, na to, jak se znovu obrozovalo pohanství, v rozvalinách pokrytých krví a na ariánskou herezi zasazenou dobyvateli křesťanské Afriky.

Město Hippona, bylo tehdy v obležení tři měsíce, když Augustina zachvátila prudká horečka. Ten dal tehdy na stěny svého pokoje, pověsit kajícné žalmy a v přítomnosti velkého shromáždění učedníků, odevzdal svoji udatnou duši Pánu, 28. srpna roku 430.

Jeho krátký život, Vita Augustini, následně sepsal jeho duchovní žák svt. Possidius z Calamy (♰ 440) ¹³, který se u něj nacházel, když skonal v Pánu. On pak, kromě tohoto života svatého Augustina, sestavil i soupis jeho díla.

Aby byly ostatky svatého Augustina uchráněny před znesvěcením ariánských Vandalů, převezli je jeho učedníci na Sardinii. Z tohoto ostrova je pak později nechal přenést Liutprand, král Langobardů (712 – 744), do chrámu svatého Petra ve města Pavia, v Lombardii, kde se nachází dodnes.

Blažený Augustin, byl člověk tak ušlechtilého srdce a mysli a tak horlivý v obraně Pravoslaví, že před svou smrtí, neměl strach zrevidovat vše, co napsal a opravit chyby, kterých si všiml, vše přitom také nechával na budoucím soudu Církve. Své čtenáře pak s pokorou žádal: „Nechť mě všichni ti, kdo budou číst toto dílo, nenapodobují v mých chybách“.

Přestože učení svatého Augustina, dávalo původ a příčinu na středověkém Západě, ke vzniku různých odchylek v učení víry. Nelze blaženému Augustinovi vyčítat, že by byl heretikem, protože on, své myšlenky vždy pokorně podroboval soudu Církve. Na závěr svého díla O Trojici - De Trinitate, svatý Augustin napsal: „Ó Pane, jediný Bože, Bože Trojice, nechť poznají ti, kdož jsou Tví (pravověrní), že vše, co jsem řekl v těchto knihách, je od Tebe. Jestliže, je (v nich) něco ode mě, nechť je mi to odpuštěno jak Tebou, tak těmi, kdož jsou tví (pravověrní). Amen.“

_____________________________________

¹ Thagaste. Římsko-berberské město na území dnešního Alžírska, které se dnes nazývá Souk-Ahras.

² Berbeři. Je souhrnné pojmenování pro africké národy v severní Africe. Jejich předkové obývali souvislý pás území od Kanárských ostrovů přes Maroko až k údolí Nilu v Egyptě. Už ve starověku vybudovali transsaharský obchodní systém, který se opíral o karavanní cesty, ksary a kasby. V 7. století vlivem arabské migrace a v 11. století po vpádu beduínů byli zatlačeni do hornatého vnitrozemí a saharských oáz. Dnes žijí především v Maroku, Alžírsku, Tunisku, Mali a Nigeru, malé berberské enklávy jsou také v Libyi a Egyptě.

³ Hortensius aneb O filozofii. Je ztracený dialog, který napsal Marcus Tullius Cicero v roce 45 před naším letopočtem. Dialog – který je pojmenován po Ciceronově přátelském rivalovi a spolupracovníkovi, řečníkovi a politikovi Quintovi Hortensiovi Hortalovi a měl formu protreptika.

⁴ Manicheismus. Synkretické náboženské učení, vzniklé v III. stol. v Sásánovské říši (na území dnešního Íránu). Je pojmenováno po svém zakladateli Mání. Toto učení bylo složeno převážně z křesťansko-gnostických myšlenek, vycházejících ze specifického chápání Bible, postupem času, ale také absorbovalo velké množství výpůjček z jiných náboženství – zoroastrismu a buddhismu – tak, jak byly hlásány v zemích jejich rozšíření.

⁵ Vyznání – Confessiones. Je jedno z hlavních děl blaženého Augustina, které napsal mezi lety 397–398. Je to rozsáhlý filosoficko-autobiografický spis o 13 knihách, v nichž autor, tehdy již hipponský biskup, líčí své bolestné hledání moudrosti a cestu ke křesťanské víře (knihy 1 - 9). Zamýšlí se nad otázkami paměti (10), času (11), smyslu starozákonní knihy Genesis a soupodstatností Trojice (12 - 13). Vyznání, je považováno za první rozšířenou autobiografii v evropské literatuře a kniha sloužila také, jako literární předloha křesťanským spisovatelům po celé další tisíciletí. Pokrývá pouze část Augustinovy ​​životní cesty (33 let z asi 40, které prožil v době psaní), přesto však obsahuje ty nejcennější zprávy o jeho duchovní cestě a o vývoji, jeho filozofických a náboženských názorů.

⁶ Život svatého Antonína - Βίος καὶ πολιτεία τοῦ Ἁντωνίου του Μεγάλου - Vita sancti Antonii. Jedno z nejslavnějších děl svt. Athanasija, arcibiskupa alexandrijského (památka 17. / 30. ledna), který ctihodného Antonia Velikého znal, přicházel za ním pro radu, útěchu, a morální podporu. Často odcházel za svatým Antonijem do pouště, měl ho ve velké úctě jako svého duchovního otce a učitele. Kniha Život svatého Antonína, pomohla šíření ideálu mnišského života na Západě. Byla velmi brzo přeložena do latiny, vedle tohoto překladu existuje také syrský a koptský překlad.

⁷ Africká Církev. Myšlena tzv. Kartágenská církev - Archidioecesis Carthaginensis. Historická místní církev, s centrem ve městě Kartágo, která existovala od II. do XIII. století, v severní Africe. Prvním doloženým biskupem Kartága, byl okolo roku 230 Agrippinus. Když už bylo křesťanství v římské provincii Afrika upevněno (Africa je latinské jméno severní části afrického kontinentu, která byla ve starověku římskou provincií), stalo se Kartágo jeho přirozeným duchovním centrem. Kartágo, které po Římu představovalo druhé největší město západní poloviny impéria, bylo nejdůležitějším centrem křesťanství v celé římské Africe. Hlava této místní církve se pak těšila čestnému titulu patriarchy. Kartágo zůstávalo důležitým centrem křesťanství a konalo se zde několik místních sněmů v období III. až VI. století. V VI. století, pak Kartágenská církev, čelila vážným výzvám, které ohrožovaly její samotnou existenci. Byly to především donatismus, arianismus, manicheismus a pelagianismus. Kdy poté, co někteří zastánci těchto herezí odešli od Církve, zakládali vlastní paralelní „církevní“ struktury. Po bitvě u Kartága v roce 698, Kartágo zcela podlehlo, při muslimském dobývání severní Afriky Umajjovci. Arcibiskupský trůn zůstal, avšak křesťanství v těchto zemích upadalo a postupně bylo zničeno, kvůli krutému pronásledování ze strany muslimů. Posledním doloženým stálým arcibiskupem, byl v roce 1076 Kyriakus.

⁸ Novatianismus. Bylo rozkolné hnutí v III. – VII. století, které své jméno dostalo podle učení Novatiana (Novaciána), římského presbytera pozdějšího vzdorpapeže, který se vzbouřil proti přijímání zpět do Církve těch, kteří od ní dříve, v čase pronásledování odpadli. Novatianus a novatiáni, hlásali to, že Církev, je společenstvím svatých a všichni, kdo po křtu padli a spáchali smrtelné hříchy, z ní musí být vyvrženi a v žádném případě nemohou být přijati zpět. Církev nemůže odpustit těžkým hříšníkům, pokud jim odpustí a přijme je zpět, pak se sama stane nečistou, přestane být svatou. K tomuto opačný názor a také postoj milosrdenství, opětovného přijetí padlých a kajících se, zpět do Církve, zastávali, svt. Kornélius, papež římský (♰ 253), společně se svt. Kypriánem kartágenským (♰ 258), který na rozkol Novatiana, reagoval svým slavným spisem O jednotě Církve.

⁹ Vyplenění Říma (410). Vyplenění Říma se událo 24. srpna roku 410. Město Řím, bylo tehdy napadeno Vizigóty, pod vedením jejich krále Alaricha. V té době, však už Řím nesloužil jako hlavní město Západořímské říše, sídlem císaře byla Ravenna (předtím to byl Milán).

¹⁰ O Boží obci - De civitate Dei). Celý název tohoto díla, je: De Civitate Dei contra Paganos - O božím státě proti pohanům a je to dílo, ve kterém tento církevní otec nastiňuje uspořádání společnosti. Vznikalo v letech 413-425, jako reakce na vyplenění Říma Vizigóty (410). Tato událost, která tehdy šokovala a hluboce traumatizovala pozdně antický svět, vedla ke zpochybnění křesťanství, které už tehdy bylo zavedeno jako státní náboženství římské říše. Augustin toto dílo zpracoval především jako reakci na pohany, kteří považovali křesťany, tím, že opustili pohanství -starořímské náboženství, za hlavní příčinu nájezdů barbarů, zpustošení a dalších neštěstí, v nichž se říše a její poddaní ocitli. Augustin, pak chtěl v tomto díle ukázat, že vinu za pád Říma nenese křesťanství a také, že pádem Říma, není křesťanství nijak ohroženo. Mnozí křesťané totiž považovali římské císařství za součást božího dějinného působení a pád říše v jejich očích znamenal konec křesťanských dějin. Za tímto účelem, představil Augustin své vlastní vidění světových dějin, které sestává z 22 knih a představuje jeden z prvních příkladů filozofie dějin. Dějiny v tomto jeho díle, jsou uskutečněním Božího plánu a začínají Stvořením světa, končí pak druhým příchodem Krista. Augustin, popisuje dějiny lidstva jako soužití dvou společenství, civitas Dei (obec Boží) a civitas terrena (obec pozemská). Samotný výraz „obec Boží“, pak Augustin přejímá ze Žalmu (87, 3). V průběhu pozemských dějin nejsou tyto obě obce odděleny, ale překrývají se. Konečné oddělení dvou obcí nastane teprve na konci časů při posledním soudu. Dějinný vývoj spočívá v neustálém sváru mezi těmito dvěma obcemi. V obci pozemské vládne lidská pýcha, místo lásky k Bohu tu panuje jenom sebeláska, poslušnost ustupuje neposlušnosti a svornost nesvornosti. V Boží obci, její správné jednání, řídí pokora a láska k Bohu. Pozemské státy jsou ve světě nestabilní a pomíjivé, ve srovnání se společenstvím, které je vytvořeno na základě duchovní jednoty. Hlavním cílem světského státu by mělo být zajištění míru a nebránit vlastnímu posmrtnému životnímu cíli člověka.

¹¹ Pelagianismus. Pelagianismus, bylo učení pojmenované podle Pelagia, teologa keltského původu. Toto jeho učení pojednávalo o vztahu blahodati a svobodné vůle při spáse člověka, byla to jedna z nejvlivnějších herezí Západu. Pelagianismus, byl odsouzen na III. všeobecném sněmu (431).

¹² Arianismus, Ariánství. Křesťanská hereze IV-VI století. Vznikla v pozdní římské říši, a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijskému knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha - Syna s Bohem - Otcem. Podle učení Aria, je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem - Otcem, je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli, alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea), poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin, se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius a i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzení a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak, znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil, pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí, patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

¹³ Svt. Possidius z Calamy (♰ 440). Památka 16. / 29. května. Z pohanství ke Kristu, obrácený svatým Augustinem. Následně byl jeho duchovním žákem. Nacházel se vedle blaženého, když odešel k Pánu. Byl zvolen za biskupa v Calamy v Numidii v roce 397, svému učiteli pomáhal v boji proti donatismu a pelagiánské herezi. Z místa svého působení, jej vyhnali ariáni - vandalové, kteří po svém přesídlení do Afriky, pronásledovali pravoslavné duchovenstvo a věřící. Usadil se v italské Apulii. Svt. Possidius sestavil soupis díla blaženého Augustina a také jeho život, známý jako Vita Augustini.