pátek 2. dubna 2021

Ctihodný Benedikt z Nursie († 543)

památka 14. / 27. března

Ctihodný se narodil okolo roku 480, ve městě Norcia – Nursie, ve střední Itálii v provincii Perugia v Umbrii. Byl bratrem dvojčetem, ctihodné Scholastiky (památka 10. / 23. února) a pocházel ze vznešené patricijské rodiny.

Když mu bylo 14 let, byl poslán na studium do Říma, kde měl studovat svobodná umění. V Římě však mladík brzy poznal, že většina jeho vrstevníků, svůj život marní v bezduchých a hloupých zábavách, že se jen oddávají marnivosti a neřesti. Prázdnota takového bytí, ho vyděsila natolik, že Řím opustil a slíbil si, že bude hledat spásu jen v Bohu a v samotě.

Nejprve Benedikt žil, při chrámu svatého Petra ve vesnici Affile (Afilae), avšak zvěsti o jeho asketickém zápase, které se šířily mezi lidmi, ho přinutily odejít dále do hor.

V horách se setkal s poustevníkem, který mu řekl o opuštěné a osamocené jeskyni poblíž města Subiaco (z latinského Sublaqueum, což doslova znamená pod „pod jezery“, tři přehradní jezera, která se tam nachází, dal nad městem vybudovat římský císař Claudius). Tímto poustevníkem byl poté postřižen na mnicha.

V této jeskyni, zcela opuštěné od všeliké lidské marnivosti, ale povzbuzující člověka k tomu aby v samotě hledal nejprve Božího Království (Mat 6, 33), prožil v duchovním zápase tři roky. Po tuto dobu žil v naprostém osamění a mlčení. V určité dny, mu mniši z bratrstva onoho poustevníka, spouštěli do jeskyně na provaze chléb, jiná další setkání s okolním světem, ctihodný Benedikt neměl. Stalo se však nakonec, že Benedikta objevili pastýři. Mnozí z nich, když v něm poznali služebníka pravého Boha, přijali křesťanství. Svt. Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov (Dialogos), ve druhé knize Dialogů (Dialogy - Rozhovory o životě italských otců a nesmrtelnosti duše), v kapitole první, o tom napsal:

Způsob jeho života, se stal známým na venkově a mnozí pak za ním přicházeli, přinášeli mu pokrm k posilnění těla, na oplátku, pak od něj získávali, z jeho úst zase pokrm duchovní.

Ale protože pravé vítězství, se nedosahuje bez boje, vnitřního sebezapření a zápasu, brzy se k Benediktovi přiblížil nepřítel našeho spasení a pokoušel ho a sváděl, silněji než kdy předtím. A svt. Svt. Řehoř Veliký, opět ve své ve druhé knize Dialogů, v kapitole druhé, o tom napsal toto:

Zlý duch, se mu zjevil ve vzpomínce, v představě ženy, kterou kdysi jednou spatřil. Byl poté tak silně zasažen vzplanutím plamene tělesného chtíče, že téměř již poražený, chystal se opustit poustevnu. Avšak, díky Boží blahodati přišel znovu k sobě a vzpamatoval se. Spatřiv v sobě sémě zhoubných vášní, shodil ze sebe svůj oděv a zcela obnažený, vrhl se do jehličí borovic a pálivých kopřiv, ve kterých pak ležel tak dlouho, až celé jeho tělo, bylo pokryto ranami. Těmito ranami, kterými byl zraněn po celém svém těle, vyléčil bouři tělesných smyslů, do které ho uvrhl nepřítel našeho spasení. Takovýmto trestem, pak zničil to, co vzplanulo a zahořelo uvnitř jeho těla. Tímto způsobem zvítězil nad hříchem, protože plamen, který vzplanul uvnitř těla, přemístil na povrch. Od toho okamžiku, jak sám později řekl svým učedníkům, v něm bylo tělesné pokušení zkroceno a poté, už v sobě nikdy nic podobného nepocítil.

Poté co se sám s Boží pomocí, zbavil neřesti, stal se důstojným, stát se učitelem duchovních ctností. Přicházeli za ním mnozí další, kteří se rozhodli opustit svět a svěřili se do jeho duchovního vedení (nyní se na místě této poustevnické jeskyně ctihodného Benedikta nachází skalní monastýr Sacro speco, tj. Posvátné jeskyně, který je zasvěcený ctihodnému).

Časem ctihodný, v této oblasti postupně založil na dvanáct monastýrů. Každé toto mnišské společenství, pak sestávalo z dvanácti mnichů a tvořilo samostatný skit. Každý skit byl svěřen jednomu ze zkušených učedníků Benedikta do duchovního vedení. U ctihodného pak zůstávali jen poslušníci - novici, kteří byli na počátku cesty mnišského života. Přísná pravidla, která ustanovil pro mnichy ctihodný Benedikt, se však nelíbila každému a mnohokráte se stávalo, že se ctihodný stával obětí pomluv a pronásledování.

Nakonec ctihodný Benedikt, svou poustevnickou jeskyni poblíž města Subiaco opustil a přestěhoval se do oblasti Kampánie, kde na hoře  Kassino – Cassino, založil monastýr (odtud i jeho název Montecassino, lat. Mons Casinus).

Na místě monastýru, se dříve nacházel pohanský chrám boha Apollóna. Mnoho pohanů, tam přinášelo oběti, ale jen do té doby, než se tam objevil Benedikt, který modlu strhl a na jejím místě postavil chrám. Když místní obyvatelé, uviděli odříkavý a zbožný život ctihodného, tak se pod vlivem jeho neustálého hlásání evangelia a upřímné modlitby, obrátili ke Kristu a stali se křesťany.

V monastýru byla založena významná knihovna a monastýr se na dlouhou dobu stal i centrem teologického vzdělání v Západní církvi. V tomto monastýru, pak také ctihodný sepsal i slavné dílo Řeholi Benediktovu - Regula Benedicti, Reguli tj. Pravidlo pro mnichy monastýru.

Tato Regule ctihodného Benedikta, je souborem pravidel mnišského života a ve svých 73 kapitolách obsahuje pravidla, jak by mělo mnišské bratrstvo a každý mnich žít a prospívat ve svém společenství. Regule vychází ze zkušeností poustevníků křesťanského východu, Egypta a Sýrie. Vychází, pak také z mnišských pravidel ctihodného Jana Kassiána Římského (†435). V Reguli, je například popsáno 12 stupňů – úrovní, vedoucí k pokoře, které jsou podobné 30 stupňům zdokonalování, v další slavné knize, v Nebeském žebříku, ctihodného Jana Sinajského – Klimaka. Zatímco na pravoslavném východě, byl mnišský život s pravidly, předpisy a řády, již pevně zakořeněn, tak právě v Západní části Církve, se Regule Benediktova, stala prvním a i nejhlavnějším základním mnišským pravidlem pro monastýry. Jím sepsaná Regule mnišského života, je sama o sobě nejenom památkou osobní svatosti ctihodného Benedikta, ale je i opravdovým zázrakem zbožnosti, moudrosti a jasnosti, neboť navzdory čtrnácti stoletím, která uplynula od jejího napsání, neztratila nic na své svěžesti a současnosti.

Pro ctihodného, byl monastýr, obrazem celé Církve, byl školou, ve které se mniši učí sloužit Pánu, pod vedením svého představeného a s pomocí podřízení se evangelním přikázáním.

Ctihodný Benedikt, se za dobu svého celoživotního duchovního zápasu, stal nejenom velikým modlitebníkem a duchovníkem svých bratrů v Kristu, ale Pán jej učinil důstojným i toho, aby se stal nádobou blahodati, ze které vyvěraly mnohé zázraky a divy, ke spáse a poučení mnohých. Příkladem svého života přiváděl k víře ostatní, byl způsobný vyhánět běsy z posedlých, měl dar proroctví, mohl číst v lidských srdcích i myslích, uzdravoval nemocné, podivuhodným způsobem obdarovával penězi chudé a do života vrátil již mrtvého.

Ctihodný a bohonosný Benedikt, který se svým životem, stal velkým duchovním otcem západního mnišství, pak zesnul v Pánu okolo roku 543.  

Svou smrt předem předpověděl. Ještě předtím však, než on sám zesnul v Pánu, uložil do hrobu, který si připravil pro sebe, nejprve svou rodnou sestru, ctihodnou Scholastiku, která ho předešla na cestě do věčného života.

Před svým zesnutím, pak ctihodný Benedikt požádal, aby ho bratři odnesli do kaple, kde se, ke svému odchodu z tohoto dočasného života, do života věčného, posilnil svatými Tajinami. Poté, dokonce i v tomto posledním okamžiku, ukázal moc duše nad tělem, povstal, pozvedl ruce k nebi a se slovy modlitby, oddal svoji duši Bohu.

Takto se stalo, že na konci života, se sourozenci, kteří společně přebývali nejprve v útrobách své matky a poté oba, vedli jeden a ten samý duchovní zápas pro získání duchovní ctností, byli po svém zesnutí, pochováni ve společném hrobě, neboť jejich mysl, byla vždy sjednocena v Bohu, nemohla být rozdělena ani pohřbením.

V  den, kdy ctihodný Benedikt zesnul, pak dva mniši, kteří se nacházeli na různých místech v okolí monastýru, spatřili cestu, která byla osvícená nesčetnými zářícími svícny a vedla od mnišské cely ctihodného, až do nebe. Anděl Páně, který stál nad touto cestou, těmto mnichům řekl: Toto je cesta, po které Bohu milý Benedikt, vystoupal do nebe.

Svaté ostatky ctihodného Benedikta a Scholastiky z Nursie, byly na konci VI. století, kolem roku 584, přeneseny do francouzského města Le Mans, poté co byl monastýr Montecassino vydrancován Langobardy. Potom v XI. století, byly přeneseny znovu a to do vesnice Juvigny-sur-Loison v Lotrinsku.

Během restaurátorských prací, které byly prováděny v klášteře Montecassino po jeho zničení během druhé světové války (15. února roku 1944, byl klášter Montecassino, bombardován spojenci a zcela byl srovnán se zemí), pak byl v tomto monastýru nalezen i původní zachovaný dvojitý hrob, svatých Benedikta a Scholastiky. Jejich ostatky, se nyní opětovně nachází v monastýru Montecassino.

Tropar hlas 8.

V tobě otče, bylo věhlasně spaseno, což bylo podle obrazu Božího stvořeno, neboť přijav kříž na sebe, následoval jsi Krista a skutky svými učil jsi přehlížeti jako pomíjející, co je tělesné, pečovati však o duši, která je tím, co je nesmrtelné. Proto, ctihodný Benedikte, duch tvůj raduje se s anděly.

Kondak hlas 6.

Byl jsi obohacen Boží blahodatí, činy a skutky, jsi utvrdil své předurčení a zjevil ses jako služebník Boží Benedikt, v modlitbách a půstech, naplněný dary Ducha Božího, byl jsi léčitelem pro nemocné, zaháněl jsi nepřátele a rychlý ochránce duší našich.

 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.