Životy Svatých

 Ctihodný Kukša Nový, Vyznavač oděský 

(1875 – 1964)

památka v den zesnutí 11. / 24. prosince a v den vyzdvižení jeho svatých ostatků 16. / 29. září

 

Já sám jsem hříšný a hříšné mám rád.

Není člověka na zemi, který by nezhřešil.

Jen Pán je bez hříchu, a my všichni, my jsme hříšní.

Ctih. Kukša Oděský

 

Schiigumen Kukša se narodil 12. ledna roku 1875 ve vesnici Arbuzynka, Chersonského rajónu Nikolajevské gubernie, zbožným rodičům Kirilovi a Charitíně Veličko. Ve svatém křtu dostal jméno Kosma. Jeho maminka si ve svém mládí přála být monaškou, ale její rodiče si zase přáli, aby se provdala, a ona tedy uposlechla své rodiče, ale modlila se nadále k Bohu, aby se alespoň jedno z jejích dětí oddalo mnišské službě Bohu. A právě malý Kosma si už od svého dětství zamiloval modlitbu a samotu, byl soucitný k lidem, hlavně pak k nemocným a chudým.

V roce 1895 se Kosma vydal spolu s dalšími poutníky do Svaté země. V Jeruzalémě prožil šest měsíců, přičemž navštívil různá posvátná místa a na zpáteční cestě navštívil i Svatou Horu Athos. Zde zahořel přáním vést duchovní zápas jako mnich. Předtím se však musel vrátit domů a dostat k tomu požehnání svých rodičů. Jeho maminka se zaradovala, s radostí a s vděkem přijala synovo rozhodnutí, svého otce však musel Kosma velmi přemlouvat, aby dal synovi své svolení. Když mu otec nakonec dal své svolení a požehnání, darovala mu jeho maminka jako požehnání Kazaňskou ikonu Matky Boží, se kterou se ctihodný už nikdy nerozloučil a která byla pak vložena i do jeho hrobu, když zesnul.

V roce 1896 přišel Kosma na Athos, kde se stal poslušníkem v ruském monastýru svatého velkomučedníka Pantelejmona. Horlivě plnil své poslušenství (tj. práce a povinnosti mnicha v monastýru) prosforníka (tj. toho, kdo připravuje prosfory ke svaté liturgii). Poté ještě jednou navštívil Jeruzalém, kde po dobu šesti měsíců plnil různá poslušenství u Hrobu Páně. Když se potom vrátil na Athos, dostal Kosma za poslušenství péči o poutníky a hosty Svaté Hory. Takto vedl svůj duchovní zápas po dobu 11 let. Následně byl postřižen v rjasofor se jménem Konstantin a až v roce 1904 byl postřižen na mnicha se jménem Xenofont.

V letech 1912 – 1913 žádaly řecké státní orgány, aby ruští mniši ze Svaté Hory odjeli; a mezi těmito mnichy se ocitl i otec Xenofont. Jeho duchovní otec mu na to řekl: I toto je Bohu milé, abys nyní žil na Rusi, i tam je třeba zachraňovat a spasit lidi.

V roce 1913 byl přijat do Kyjevsko-pečerské Lávry. Tam měl v Dalekých peščerách (tj. jeskyních neboli Theodosijevských jeskyních: v komplexu jeskyň Kyjevsko-pečerské lávry) za poslušenství péči o lampády hořící nad svatými ostatky; otec Xenofont je zapaloval, čistil, doplňoval do nich olej, staral se o čistotu a pořádek v jeskyních.

Když poté začala 1. světová válka, sloužil otec Xenofont v průběhu této války v sanitním vlaku Kyjev-Lvov jako milosrdný bratr. Zde se u něj projevily jeho velké ctnosti, kterými byl následně znám i v budoucnu jako dobrý pastýř a zpovědník: trpělivost, soucit a láska k bližnímu, při službě těžce nemocným a zraněným.

Přál si také přijmout velkou schimu, ale byl kvůli svému mládí odmítnut. Ve svých 56 letech, v roce 1931, jej postihla těžká, vysilující nemoc, kdy si už všichni mysleli, že se neuzdraví. Bylo rozhodnuto, aby byl postřižen do velké schimy se jménem Kukša podle ctih. muč. Kukši Pečerského (památka 27. srpna / 9. září). Po postřihu se jeho zdraví začalo zlepšovat a brzy nato se i zcela uzdravil. V roce 1934 byl rukopoložen na jerodiákona a téhož roku na jeromonacha. Po uzavření Kyjevsko-pečerské Lávry sloužil až do roku 1938 v Kyjevě, v chrámu ve Voskresenské Slobodce.

V roce 1938 byl jako mnozí před ním i po něm jako kněz – služebník kultu – uvězněn a poté i odsouzen k pěti letům vězení, když trest si odpykával ve vesnici Vilva, Solikamského rajónu Molotovské oblasti (dnes Permský kraj). V roce 1943 byl na tři roky vyslán do vyhnanství do města Kungur, bez práva sloužit bohoslužby. Tam žil ve zvonici jediného zbylého chrámu města. Po dlouhých trápeních ve vyhnanství se mu nakonec podařilo vrátit do Kyjeva. Poté byl převeden do Počájevské Lávry, potom byl v monastýru sv. Jana Bohoslova v Kreščatiku na Bukovině, po jehož uzavření v roce 1960 odešel do monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Oděse.

Všude kde byl, byla jeho hlavním poslušenstvím zpověď. Ke zpovědi a za útěchou k němu přicházelo mnoho věřících. Otec Kukša nikdy neodsuzoval ty, kteří zhřešili, a nestranil se jich, naopak je přijímal. Říkával: Já sám jsem hříšný a hříšné mám rád. Není člověka na zemi, který by nezhřešil. Jen Pán je bez hříchu, a my všichni, my jsme hříšní.

Nehledě na to, že oficiální vládní moc se snažila zakázat lidem otce Kukšu navštěvovat, oni za ním bez ohledu na cokoli i nadále přicházeli. Také Jeho Svatost Alexij I. (Simanskij), patriarcha moskevský a celé Rusi, ho měl ho velmi rád a také za ním přijížděl, když pobýval každé léto v Oděse.

Schiigumen Kukša předpověděl i své zesnutí. Jedna stará schimonaška o tom řekla jeho slovy následovné: 90 let a Kukši nět. Budou pochovávat, rychle, rychle, lopaty vezmou a zakopou. Když mu bylo 89 let, 11. / 24. prosince roku 1964, zemřel se slovy: Přišel čas. V různých monastýrech, od Svaté Hory Athos, přes Jeruzalém až po Počájevo a další sloužil ctih. Kukša 70 let.

Oficiální vládní orgány se bály velkého shromáždění věřících na jeho pohřbu a snažily se všemožně zabránit tomu, aby byl otec Kukša vůbec v monastýru pohřben; spíše se dožadovaly, aby pohřeb proběhl tam, odkud svatý Kukša pocházel. Představený monastýru, Bohem poučený, však nato moudře odpověděl: Domovem a vlastí mnicha je monastýr. A tak oficiální orgány nakonec vydaly rozhodnutí, aby byl pohřeb vykonán do dvou hodin. A to se skutečně stalo, zesnul ve dvě hodiny ráno a ve dvě hodiny odpoledne téhož dne už byl nad jeho čerstvě zasypaným hrobem vztyčen kříž, přesně tak, jak to sám předpověděl.

Hned po zesnutí byl ctěn stejně jako za svého života. I po jeho smrti za ním přicházelo mnoho věřících. Přicházeli za ním na monastýrský hřbitov a prosili u jeho mohyly o modlitby, útěchu i uzdravení, a mnozí získávali úlevu ve svém trápení, zármutku a nemocech.

V roce 1994 byly svaté ostatky ctihodného schiigumena Kukši vyzdviženy a ctihodný byl přičten k zástupu svatých jako místní svatý Ukrajinské pravoslavné církve. Na mnišském hřbitově, na místě, kde byl ctihodný Kukša pohřben, nyní leží mramorová deska s nápisem: Zde byl pochován ctihodný Kukša Oděský. Jeho ostatky se nyní nacházejí v hlavním chrámu monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice.

V roce 2016 rozhodl Archijerejský sněm Ruské pravoslavné církve, aby bylo jméno ctihodného Kukši Oděského zapsáno do kalendáře Ruské pravoslavné církve k celocírkevní úctě.

Tropar hlas 4.

Od mladosti své opustil jsi svět marnivý a záludný. Byl jsi z výše osvícen božskou blahodatí, otče ctihodný. Mnohou trpělivostí v dočasném životě uskutečňoval jsi svůj podvih. Skrze něj stal ses zdrojem blahodati zázraků všem, kteří s vírou přicházejí ke schráně tvých ostatků. Kukšo přeblažený, otče náš.

Modlitba

Ctihodný a bohonosný otče náš Kukšo, monastýrského příbytku Zesnutí Přesvaté Bohorodice chválo, Bohem chráněného města Oděsy neuvadající květe, mírný a pokorný pastýři Kristův a za nás veliký modlitebníku. V horlivosti se k tobě utíkáme a se srdcem zkroušeným tě prosíme: neodejmi svoji záštitu od monastýru, ve kterém jsi v dobrém duchovním podvihu svůj zápas vedl. Budiž pomocníkem blahým všem těm, kteří v něm zbožně žijí a dobře pracují. Pastýři náš dobrý a v Bohu moudrý učiteli, ctihodný otče Kukšo, milostivě shlédni na věřící, zbožně se k tobě modlící, tebe prosící o pomoc, přímluvy a zastání.

Rozpomeň se na všechny, kteří mají k tobě víru a lásku, kteří tvé jméno v modlitbě vzývají a k tvým svatým ostatkům vzdát úctu přicházejí. Všechny jejich dobré a blahé prosby milostivě vykonej, žehnej je svým svatootcovským požehnáním. Zbav, otče svatý, od všelikého útoku nepřítele Církev naši svatou, město toto, monastýr i naši zemi. Svým zastáním nás nemohoucí neopouštěj, ty, kteří jsou mnohými hříchy a zármutky zatíženi.

Ozáři, přeblažený otče, naši mysl světlem tváře Boží, upevni a posilni blahodatí Páně náš život, abychom se utvrdili v Kristově přikázání, abychom bez lenivosti, po cestě svatých přikázání chodili. Žehnej nám svým požehnáním, nám, kteří se nacházíme v zármutcích a těžkostech, kteří jsme stiženi nemocemi duševními i tělesnými. Daruj nám uzdravení, útěchu, a zbav nás ode všech těchto věcí. Nade všemi námi pak vyprošuj z výsosti ducha mírnosti a pokory, ducha trpělivosti a pokání. Ty, kteří od pravoslavné víry odstoupili, zhoubnými herezemi a rozkoly byli oslepeni, přiveď k rozumu, a také ty, kteří v temnotě bez víry světem bloudí, světlem poznání pravého Boha osviť, hádky, nepokoje a rozepře utiš. Pros Boha a Přesvatou Bohorodici, aby nám darovali pokojný život bez hříchu.

Rozpomeň se na nás nedůstojné u trůnu Všedržitele a vypros nám mírný, pokojný a křesťanský konec našeho života. A dej nám, skrze tvoji pomoc, abychom získali věčné spasení a stali se dědici Království nebeského, abychom oslavovali veliké štědrosti a nevyslovitelné milosti Otce i Syna i Svatého Ducha, v Trojici uctívaného Boha a tvé otcovské zastání, na věky věkův. Amen.