Životy Svatých

 

Poučné slovo v den svatých,

slavných a všechvalných,

nejpřednějších z apoštolů Petra a Pavla

Blažený Augustin, biskup hipponský (♰ 430)

Tento den si svatá církev zbožně připomíná utrpení svatých, slavných a všechvalných, nejpřednějších z apoštolů Petra a Pavla.

Svatý Petr, nejhorlivější následovník Ježíše Krista, byl za své vznešené vyznání Jeho Božství: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,“ shledán hodným slyšet od Spasitele odpověď: „Blahoslavený jsi, Šimone... Pravím ti, že ty jsi Petr (Petrus) a na této skále (petra) zbuduji svou církev“ (Matouš 16,16–18).

Na „této skále“ (petra), na tom, co jsi řekl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,“ na tomto tvém vyznání zbuduji svou církev. Neboť „ty jsi Petr“: ze „skály“ (petra) Petr (Petrus), a ne z Petra (Petrus) „skála“ (petra), tak jako křesťan pochází z Krista, a ne Kristus z křesťana. Chcete vědět, z jaké „skály“ (petra) dostal apoštol Petr (Petrus) své jméno? Poslechněte si apoštola Pavla: „Nechci, bratři, abyste nevěděli,“ říká Kristův apoštol, „jak naši otcové všichni byli pod oblakem a všichni prošli mořem. Všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem. Všichni jedli tentýž duchovní pokrm a všichni pili tentýž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je provázela, a tou skálou byl Kristus.“ (1 Kor 10,1–4). Toto je ta „skála“, z níž Petr vzešel!

Náš Pán Ježíš Kristus si v posledních dnech svého pozemského života, během dnů své služby rodu lidskému, vybral z řad svých učedníků dvanáct apoštolů, aby kázali Boží slovo. Mezi nimi byl apoštol Petr pro svou plamennou horlivost shledán hodným zaujmout první místo (Matouš 10,2) a být takto jakýmsi zosobněním celé Církve. Proto mu bylo po Jeho vyznání řečeno: „Dám ti klíče nebeského království: cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš, bude rozvázáno v nebi.“ (Matouš 16,19).

Neboť tyto „klíče“ a právo „svazovat a rozvazovat“ nepřijal jeden člověk, ale Jedna Všeobecná Církev. A že Církev toto právo skutečně obdržela, a ne jen jedna jediná osoba, toho si lze všimnout na jiném místě Písma, kde Pán říká totéž všem svým apoštolům: „Přijměte Ducha svatého,“ a pak: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy“ (Jan 20,22–23); nebo: „Cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“ (Matouš 18,18).

A tak tedy Církev svazuje a Církev rozvazuje; Církev, založená na úhelném kameni – samotném Ježíši Kristu (Efezským 2,20), svazuje a rozvazuje. Ať se bojí ti, kdo jsou svázáni, i ti, kdo jsou rozvázáni: ti, kdo jsou rozvázáni, aby znovu nepadli do stejné pasti; ti, kdo jsou svázáni, aby navždy nezůstali ve stejném stavu. Neboť „provazy svých hříchů je každý spoután,“ praví Moudrý (Př 5,22); a nikde nelze dosáhnout rozvázání než ve Svaté Církvi.

A po Svém Vzkříšení Pán svěřil apoštolu Petrovi pást Své duchovní stádo – ne snad proto, že by pást Kristovo stádo bylo z řad učedníků umožněno pouze Petrovi, ale Pán se obrací předně na Petra, protože byl prvním mezi apoštoly a zosobněním celé Církve. Navíc tím, že při této příležitosti oslovil Petra samotného jako nejpřednějšího z apoštolů, stvrzuje tím samým jednotu Církve. „Šimone, synu Janův,“ řekl Pán Petrovi, „miluješ mne?“ A apoštol odpověděl: „Ovšem, Pane, Ty víš, že Tě miluji.“ A podruhé byl tázán stejným způsobem a podruhé odpověděl totéž. Když se ho však ptal potřetí, Petr viděl, že mu jakoby nevěří, a zarmoutil se. Ale jak by mu mohl nevěřit Ten, kdo znal jeho srdce? A proto Petr nato odpověděl: „Pane, Ty víš všechno. Ty víš, že Tě miluji.“ A Ježíš mu ve všech třech případech řekl: „Pas mé ovce.“ (Jan 21,15–17).

Spasitelova trojí výzva k Petrovi a Petrovo trojí vyznání před Svým Pánem měly pro apoštola ještě jeden zvláštní, prospěšný účel. Ten, komu byly dány klíče Království a právo svazovat a rozvazovat, se třikrát svázal strachem a zbabělostí (Matouš 26,69–75) a Pán ho třikrát rozvazuje Svou výzvou a jeho vlastním vyznáním silné lásky. A pást slovesné Kristovo stádo je svěřeno všem apoštolům a jejich nástupcům. „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo,“ nabádá apoštol Pavel starší církve, „v němž Duch svatý ustanovil vás biskupy, abyste pásli církev Boží, kterou sobě dobyl svou vlastní krví.“ (Skutky 20,28). A apoštol Petr ke starším praví: „Paste Boží stádo, které je u vás, a bděte nad ním – ne z povinnosti, ale dobrovolně, jak se to Bohu líbí, ne kvůli prospěchu, ale nezištně. Nepanujte nad svěřeným stádem, ale jděte mu příkladem, abyste, až se ukáže ten nejvyšší Pastýř, přijali nevadnoucí věnec slávy.“ (1. Petrův 5,2–4).

Je pozoruhodné, že Kristus, když řekl Petrovi: „Pas mé ovce,“ neřekl: „Pas své ovce,“ ale, služebníku dobrý, „Pas ovce Páně.“ „Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?“ (1. Korintským 1,13). Pas mé ovce. Neboť draví vlci, krutí vlci, falešní učitelé a nájemníci, kteří stádo nešetří (Matouš 7,15; Skutky 20,29; 2. Petr 2,1; Jan 10,12), rozkrádají a drancují stádo jiných, kořist si přivlastňují a myslí si, že pasou své vlastní stádo.

Takovými však nejsou pastýři dobří, pastýři Páně. „Dobrý pastýř položí svůj život za ovce“ (Jan 10,11), které mu svěřil sám Nejvyšší Pastýř (1. Petr 5,4). A apoštol Petr, věrný svému povolání, položil svůj život za slovesné stádo Kristovo a zpečetil své apoštolství mučednickou smrtí, která je nyní oslavována po celém světě.

A apoštol Pavel, dřívější Saul, se z dravého vlka stal tichým beránkem; dříve nepřítel Církve, pak apoštol; dříve její pronásledovatel, pak kazatel. Poté, co od velekněží obdržel pravomoc postavit všechny křesťany v řetězech k popravě, byl již na cestě, „nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit“ (Skutky 9,1), žíznil po krvi, ale „Ten, jenž trůní v nebesích, se mu vysmál“ (Žalm 2,4).

Když se blížil k Damašku a tímto způsobem pronásledoval a ničil Církev Boží (1 Kor 15,9; Skutky 8,3), Pán k němu z nebe zvolal: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ – Já jsem i zde, i tam, jsem všude: zde je má hlava, tam je mé tělo. Nedivme se tomu; my sami jsme údy Těla Kristova. „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ „Marně se vzpínáš proti bodcům.“ (Skutky 9,4; 26,14). Třesoucí se a vyděšený Saul zvolal: „Kdo jsi, Pane?“ „Já jsem Ježíš,“ odpověděl mu Pán, „kterého ty pronásleduješ.“ A Saul se náhle změnil a ptá se: „Pane, co chceš, abych činil?“ A ozval se k němu hlas: „Vstaň a jdi do města, a bude ti řečeno, co máš dělat“ (Skutky 9,5,6).

Zde Pán posílá Ananiáše: „Vstaň a jdi na ulici k muži jménem Saul a pokřti ho, neboť je to má nádoba vyvolená, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským“ (Skutky 9,11, 15, 18). Tato nádoba musí být naplněna mou blahodatí. Ananiáš odpověděl: „Pane, slyšel jsem od mnoha lidí, kolik zla ten muž napáchal tvým svatým v Jeruzalémě! A teď má i zde od vrchních kněží pověření, aby spoutal všechny, kdo vzývají tvé jméno!“ (Skutky 9,13, 14). Ale Pán naléhavě přikazuje Ananiášovi: „Jdi, neboť je to má vyvolená nádoba... a já mu ukážu, kolik musí vytrpět pro mé jméno.“ (Skutky 9,15-16).

A skutečně, Pán ukázal apoštolu Pavlovi, co musí vytrpět pro Jeho jméno. Poučil ho v jeho duchovním zápase; neopustil ho v poutech, okovech, vězení ani při ztroskotání; sám s ním soucítil v jeho utrpení, sám ho vedl k tomuto dni. Utrpení obou těchto apoštolů si připomínáme v jeden den, neboť ačkoli trpěli v různé dny, v duchu a blízkostí svého utrpení tvoří jedno. Petr ho předcházel, Pavel však brzy následoval – dříve zvaný Saul, pak Pavel, který v sobě proměnil pýchu v pokoru, jak naznačuje jeho samotné jméno (Paulus), které znamená „malý, nepatrný, menší“. A co po tomto učinil apoštol Pavel? Zeptejte se ho a on sám odpoví: „Já jsem,“ říká, „nejmenší z apoštolů... Pracoval jsem hojněji než oni všichni, avšak ne já, ale Boží milost, která je se mnou.“ (1 Kor 15,9-10).

A tak, bratři, slavíme-li dnes památku svatých apoštolů Petra a Pavla a připomínáme si jejich drahocenné utrpení, milujme jejich pravou víru, jejich svatý život, jejich nevinnost, jejich strádání a čistotu jejich vyznání. Milujíce v nich tyto jejich vznešené vlastnosti a napodobujíce jejich velké skutky, „příklad k následování“ (2. Tesalonickým 3,9), i my dosáhneme věčné blaženosti, která je připravena pro všechny svaté. Cesta našeho života byla dříve těžší, trnitá a obtížnější, ale „obklopeni takovým zástupem svědků“ (Židům 12,1), kteří po ní šli, se nyní pro nás cesta stala snazší, hladší a schůdnější. Nejprve po ní kráčel původce a završitel naší víry, náš Pán Ježíš Kristus (Židům 12,2); následovali ho jeho nebojácní apoštolové; pak mučedníci, děti, ženy, panny a mnohé zástupy svědků. Kdo v nich působil a pomáhal jim na této cestě? Ten, který řekl: „Beze mne nic nemůžete učiniti“ (Jan 15,5).