Životy Svatých

 

Ctihodný David Soluňský (♰ 540)

památka 26. června / 9. července

Svatý David žil na přelomu V. a VI. století. Tento pozemský anděl a nebeský člověk brzy opustil svou vlast v Mezopotámii ¹ a spolu s tím i všechny náklonnosti k světu, aby na sebe vzal svůj kříž a následoval Pána (Mat 16, 24). Stal se mnichem v Soluni, v monastýru svatých Theodora a Merkura, který se nazývá také monastýr Koukouliaton ². Svatý David krotil žádosti těla neustálým duchovním zápasem, odříkáním, modlitbou a půstem. Šel cestou uvědomění a pochopení ctnosti, opíraje se o neustávající rozjímání nad Písmem svatým a životy svatých.

Obzvláště mu dodávali odvahu a posilovali ho v jeho duchovním zápase ctihodní obyvatelé sloupů ³, Simeon Starý, Simeon Sloupník z Krásné hory, Daniel, Patapios a další. Svatý David, horlivě toužící napodobit je v odříkání a ctnostech, začal žít ve větvích na mandloni, která rostla po pravé straně monastýrského chrámu. Takto ve větvích mandloně, na novém a doposud nevídaném sloupu, se stal podívanou světu, andělům i lidem (1 Kor 4,9).

Asketa trpělivě snášel jakékoli počasí: poryvy větru, horko slunce, přívaly deště, zimní sníh i chlad. Neměl pevnou oporu, jakou měli svatí, kteří v modlitbách pobývali na sloupech. Svatý David se musel neustále držet jedné větve, podoben tak ptáku, který dnem i nocí povznáší k Bohu sladké zvuky neustálých modliteb a chvalozpěvů.

Takto strávil tři roky, dokud se mu nezjevil anděl Páně a nepřikázal mu, aby ze stromu slezl, postavil si celu a nyní bydlel v ní. Ctihodný David sestoupil ze stromu a uzavřel se s modlitbou v cele. Od Boha se mu následně dostalo blahodati vyhánět běsy z posedlých a uzdravovat nemocné a takto ke slávě Boha i činil.

Ctihodný David neustával v modlitbách (1. Tes 5,17), nenechal se ničím odvléci od toho jednoho, co je třeba (Luk 10,42), a o to více získal blahodati a milosrdenství v Bohu.

Jedné noci vojáci, kteří sloužili v blízkosti monastýru na městských hradbách, spatřili plameny vycházející z okna mnichovy cely. Druhý den ráno k němu přišli a s úžasem spatřili, že cela, z jejíhož okna vycházely plameny, je neporušena a muž Boží je živ a zdráv. Tento zázrak se opakoval několikrát, takže celé město o tom mohlo svědčit.

Božská sláva, které se ctihodnému dostalo, mu dala moc činit mnohé zázraky, vzývaje Kristovo jméno. Celé město ho proto ctilo jako svého anděla ochránce.

V té době císař Justinián I. zamýšlel omezit význam Soluně a přesunout sídlo prefektury Illyricum do svého nově založeného rodného města Justiniana Prima. To by však oslabilo obranu i prestiž Soluně. Metropolita soluňský Aristidos byl proto požádán, aby vyslal ctnostného muže s poselstvím k císaři s žádostí a prosbou, aby sídlo prefektury bylo ponecháno v Soluni, která byla chráněna mohutnými hradbami a sloužila jako bezpečná bašta proti barbarským nájezdům.

Biskup shromáždil urozené občany města i duchovenstvo a všichni jednohlasně zvolali, že pouze svatý poustevník David může být jejich důstojným zástupcem před císařem. Ctihodný, odvolávaje se na svůj pokročilý věk, nejprve odmítl, když si však vzpomněl na návštěvu anděla, podvolil se této prosbě. Předpověděl však, že po návratu, několik málo kroků před svou celou, zemře.

Když ctihodný vyšel po dlouhých letech ze své cely, lidé, kteří ho spatřili, padali před ním tváří k zemi. Vlasy a vousy pokrývaly ctihodného od hlavy až k patě a jeho tvář, stejně jako tvář praotce Abrahama, vyzařovala odlesk Boží slávy. Spolu se dvěma duchovními žáky se vydal na plavbu do Konstantinopole. Když tam však dorazili, císař nebyl v paláci a světce přijala císařovna Theodora. Ta ho požádala, aby se modlil za spásu říše a města. Když se pak císař Justinián vrátil a dozvěděl se, že u dvora je muž Boží, shromáždil senát, aby vyslechl jeho žádost.

Tehdy ctihodný David vzal do holých rukou žhavý uhel, položil na něj vonné kadidlo a takto před císařem a celým senátem celou hodinu okuřoval to místo a jeho ruce se přitom nespálily.

Císař byl ohromen a milostivě přijal žádost metropolity města, kterou svatý David přinesl. Souhlasil se zachováním sídla prefektury Illyricum v Soluni a vyslal svatého zpět domů s velkými poctami.

Když se na zpáteční cestě loď přiblížila k mysu Emvolos, ctihodný David oznámil svým učedníkům, že už nadešla jeho hodina. Poté se pomodlil k Pánu a odevzdal mu svou blaženou duši. Přestože na moři vál silný vítr, loď se v tu chvíli zastavila. Všude se šířila blahá vůně a bylo slyšet nebeské hlasy. Když pak ty nebeské hlasy utichly, loď znovu vyplula. Metropolita a všichni obyvatelé města přivítali ctihodného na břehu a dle jeho poslední vůle ho pak pohřbili v monastýru.

O sto padesát let později se tehdejší představený monastýru rozhodl vyzvednout a odkrýt ostatky svatého a uložit je do relikviáře k veřejné úctě. Když však mniši začali kopat, kamenná deska nad hrobem se rozdělila na čtyři kusy. Představený to považoval za znamení, že práce, kterou začal, se svatému nelíbí, a nařídil, aby bylo vše zastaveno. O několik let později se duchovní syn tohoto představeného Sergios (který se později stal metropolitou města Soluně) začal modlit, aby mu svatý dovolil vzít si malou část jeho ostatků. Uplynulo mnoho času a konečně pocítil Boží požehnání, aby tak učinil. Otevřel hrobku svatého Davida, objevil jeho ostatky neporušené a neodvážil se vzít si nic kromě několika pramenů z jeho vousů. Tyto prameny pak soluňští křesťané po staletí s úctou uchovávali.

V roce 1222, za doby latinské nadvlády, byla svatyně přenesena do italského města Pavie, v roce 1978 se však ostatky ctihodného znovu navrátily zpět do Soluně.

Dnes se ostatky svatého Davida nacházejí v chrámu svaté Teodory na ulici Ermou v Soluni a v monastýru Dochiariou na Svaté Hoře Athos.

____

¹ Tato slova o původu ctihodného Davida jsou převzata z knihy „Duchovní louka“ od Jana Moschose. Vyprávění 69. – Život avvy Palladia a soluňského poustevníka Davida. Ctihodný Jan Moschos Ιωάννης Μόσχος (♰ 622). Památka 11. / 24. března. Byl to pravoslavný byzantský mnich a známý duchovní spisovatel gruzínského původu z konce 6. a počátku 7. století. Narodil se nejspíše v Damašku. Jako mnich žil v lávře ctihodného Theodosia Velikého. Hodně cestoval po různých monastýrech se svým učedníkem Sofroniem, který se později stal jeruzalémským patriarchou. Ctihodný Jan Moschos se stal autorem jedné z prvních hagiografických knih, když sestavil sborník příběhů o zbožných lidech a asketech, který se obvykle nazývá „Duchovní louka“ (Λειμωνάριον).

² Monastýr svatých Theodora a Merkuria, známý také jako monastýr Koukouliaton – Κουκουλιατῶν. Monastýr byl známý svým přísným řádem a plášti s kapucí (koukoula – κουκούλα), které mniši nosili, což se odrazilo i v jeho pojmenování.

³ Sloupník. Sloupník – στυλίτης – stylita, je svatý, ctihodný, který si pro svůj odříkavý život poustevníka vybral zvláštní způsob duchovního zápasu, a to na vyvýšeném sloupu jako způsob vzdálení se světu a soustředění se na neustálou modlitbu. Třebaže jsou už neurčité zmínky o těchto poustevnících ve slovech ctihodného Efréma Syrského (♰ 373), období těchto svatých začíná teprve v pátém století, kdy se pro tento způsob poustevnického života rozhodne ctihodný Simeon Sloupník (♰ 459). Ten nejprve žil jako mnich v monastýru, poté jako poustevník v severní Sýrii a poté roku 423 vystoupil na sloup, na kterém přebýval v neustálé modlitbě. Sloup byl zpočátku nevysoký, ale když byl nakonec dokončen, byl vysoký kolem dvaceti metrů. Svatý Simeon se těšil výjimečné autoritě v křesťanském světě. Pro radu a poučení za ním přicházelo mnoho věřících, císařové mu psali své listy a úcta k němu jako ke svatému se rozšířila ještě za jeho života, především pak mezi syrskými křesťany. V pátém až desátém století pak příklad ctihodného Simeona měl mnoho následovníků: ctihodných Daniela (5. stol.), Jana a Simeona Sloupníka Mladšího (6. stol.), Alypia (7. stol.) a další, na západě to byl například ctihodný Wulfilaich Trevírský (6. stol.).