Ctihodný Mojžíš Uherský, Pečerský (♰ 1043)

památka 26. července / 8. srpna

Svatý Mojžíš, vedl svůj duchovní zápas v XI. století. Svým původem, byl z Uher a spolu se svým bratrem mučedníkem Jiřím¹, sloužil na dvoře bohabojného knížete mučedníka Borise (♰ 1015), kterému byl velmi oddán. Mojžíš, byl pak také jediný z knížecí družiny, který po vraždě knížete Borise přežil. Nové útočiště našel v Kyjevě, v domě Predislavy, sestry knížete Jaroslava. Když tam Mojžíš přebýval, svůj veškerý čas věnoval modlitbě.

Poté, co veliký kníže Jaroslav (Jaroslav I. Moudrý - Ярослав Мудрий) porazil Svatopluka (Svatopluk Vladimirovič - Святополк Окаянний), tak Svatopluk uprchl do Polska a brzy se odtud vrátil s novou armádou. Knížete Jaroslava poté vyhnal a obsadil Kyjev. Mojžíš se tehdy ocitl mezi zajatci polského krále Boleslava (Boleslav I. Chrabrý - Bolesław I Chrobry) a byl odvezen do Polska.

Tam si jedna bohatá a urozená vdova, všimla síly a spanilosti svatého, vykoupila ho za tři tisíce zlatých a nabídla mu: „Podrobíš-li se mi, učiním tě velkým v celé naší zemi, budeš vládnout mně i celému mému bohatství“. Blažený pochopil její nečisté přání a odpověděl: „Kdo si vzal ženu, podrobil se ji a zachoval přitom zákon? Adam se podřídil své ženě a byl vyhnán z ráje. Samson předčil všechny v síle, poté, však byl ženou zrazen a vydán cizincům. Šalamoun postihl hloubku moudrosti, podřídil se však ženě a poklonil se modlám. Herodes získal mnohá vítězství, stal se, ale otrokem své manželky a zabil Jana Křtitele. Jak se mohu já, který jsem svobodný, stát otrokem ženy!“ Žena odpověděla: „Budeš - li mým manželem, jen mně nech, abych se pokochala tvou krásou.“ Blažený ji však řekl: „Nechci tvou moc, ani tvé bohatství. Pro mě je nadevše lepší duchovní čistota a stejně tak tělesná. Nepromarním práci pěti let, kdy mě Pán učinil důstojným, abych trpěl v těchto okovech. Takováto muka jsem si nezasloužil, proto mám naději a doufám, že se skrze ně, zbavím věčných muk.“

Vdova se ho snažila svést mnohými úskoky, ale Mojžíš jako nový Josef (Gen 29, 1-20), všem pokušením odolal, zpřísnil půst a umrtvoval své tělo. Žena tento jeho odpor považovala za ponížení a nařídila, aby byl uvržen do vězení a vyhladověn až ke smrti. Pán však vnesl soucitnou myšlenku jednomu ze služebníků, aby mu tajně přinášel jídlo. Přátelé svatého, se jej snažili přesvědčit, aby přijal návrh té ženy a oženil se s ní. Říkali mu, že pohrdat manželstvím není správné a že starozákonní patriarchové, dokonce i Josef, měli manželky, nežení se jenom mniši. Svatý na to odpověděl, že jejich rady jsou horší než přemlouvání hada v ráji, protože on, se rozhodl zachovat tělesnou čistotu, aby mohl sebe, zcela oddat lásce k Pánu.

Když se pak tato jeho slova donesla k té ženě, nařídila, aby ho posadili na koně a ukázali mu všechny její statky, přičemž těm co na těch statcích a polích pracovali, řekli, že on je jejich nový majitel a její manžel. Svatý pocítil lítost nad těmito směšnými pokusy vdovy a přesvědčoval ji, že ho nic nedonutí zříci se nepomíjejících blaženství.

Poté, co tajně přijal mnišský postřih od athoského mnicha, který touto zemí projížděl, znovu předstoupil před svou paní v mnišském oblečení. Rozzuřená vdova, když to uviděla, nařídila, aby byl mučen. Jeho tělo, bylo trháno kovovými kleštěmi, až byla zem pokryta krví mučedníka. Katovi, který ho chtěl zachránit před tím nejkrutějším mučením, ctihodný řekl: „Bratře, nemohu se vzdát svých mnišských slibů. Ani mučení, ani oheň, ani meč mě nemohou zbavit lásky k Bohu a k andělské podobě mnišského způsobu života“.

Celá tato záležitost, se dostala až ke králi Boleslavovi, který se pokusil přesvědčit Mojžíše, aby od vdovy přijal její nabídku. Poté však, co byl i on, jako král Mojžíšem odmítnut, Boleslav dovolil té ženě, aby si s ním dělala, co chce. To vše z obavy, že by jeho příklad mohli následovat i další sluhové, a to tak, že by odmítli poslouchat své pány. Ta žena pak nařídila, aby byl ctihodný vykastrován a každého dalšího dne, aby mu bylo uštědřeno sto ran bičem. Svatý však vše vydržel, statečně snášel bití i kruté zacházení po mnoho dní.

Jak pak svatý předpověděl, Boží spravedlnost se nakonec naplnila. Boleslava, který započal pronásledovat i další mnichy, nečekaně postihla nemoc a zemřel. Povstání a nepokoje, potom začaly v celém království, vzbouřenci zabíjeli biskupy i své pány a během těchto událostí, byla zabita i paní, u které byl ctihodný Mojžíš.

Po šesti letech těžkých zkoušek a soužení, při nichž rozkvetly jeho ctnosti, skrze, které se připodobnil ke spravedlivým, Jobovi Mnohostrádajícímu a Josefu Spanilému, získal Mojžíš svobodu a mohl se vrátit do Kyjeva.

Tam vstoupil do bratrstva Pečerské lávry² a pod duchovním vedením ctihodného Antonia³, v monastýru strávil okolo deseti let v tichu a modlitbě. Dosáhnul vysokého stupně duchovní dokonalosti a byl naplněn Boží blahodatí. V monastýru se Bohem proslavil tím, že měl moc nad tělesnými vášněmi a ostatní mniši se na něj často obraceli, aby jim pomohl bojovat s takovými to pokušeními.

Zesnul 26. července, roku 1043. Svaté ostatky ctihodného Mojžíše, se dnes nachází v Blízkých peščerách (jeskyních)⁴ Kyjevo-pečerské Lávry. Během minulých staletí se mnoho křesťanů prostřednictvím jeho modliteb odvrátilo od světských zhoubných rozkoší a tělesných pokušení.

Tropar hlas 4.

Vidouce trudy a duchovní boj s vášněmi, pro tvoji čistotu svatý, kdo nad nimi neužasne?  Hlad, vězení a rány jsi přijímal, nenechal ses zotročit vášněmi lešské ženy*, ale jako král, vášně jsi ovládal, nyní i tehdy, jsi byl proslaven od Vševidoucího lidská srdce, od Něhož jsi přijal blahodať všem v pokušeních pomáhat, pomáhej i nám, kteří ctíme památku tvojí, Mojžíši ctihodný.

Modlitba

Podivuhodný a bohonosný, otče Mojžíši, veliký služebníku Kristův, a mocný divotvůrce. K tobě v pokoře přicházíme a tebe prosíme: dej nám, abychom byli účastníky tvojí lásky k Bohu a k bližnímu, pomoz nám konat vůli Hospodinovu, v čistotě srdce a pokoře, Hospodinova přikázání správně činit. Shlédni v dobrotě na každou duši těch, kteří tě věrně uctívají, milosti a pomoci tvoji očekávající. Blahý služebníku Boží, vyslyš nás modlící se k tobě, nepřehlédni nás, kterým je zapotřebí tvého zastání. Velebíme tě, otče Mojžíši, opěvujeme tě, čistoty svícne, oslavujíce milostivého Boha, ve svaté bezpočáteční Trojici oslavovaného Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

*Lechové – takto byli nazýváni Poláci

______________

¹ Svatý mučedník Jiří – Georgij Uherský (♰ 1015). Byl původem z Uher. Společně se svými bratry, ctihodným Mojžíšem Uherským (♰ 1043) a Efrémem Novotoržským (♰ 1053), opustil svou domovinu. Když přišel na Kyjevskou Rus, vstoupil do služeb svatému bohabojnému knížeti mučedníku Borisovi. Jiří jako věrný knížecí sluha, zemřel společně se svatým Borisem, roku 1015 na řece Alta, když se snažil svým vlastním tělem ochránit svého pána. Vrazi mu pak uřízli hlavu, aby mu mohli vzít zlatou hřivnu, kterou nosil na krku. Jeho bratr, ctihodný Efrém, následně našel bratrovu hlavu a vzal ji sebou do Novgorodské země. V roce 1038, založil mužský monastýr svatých knížat Borise a Gleba blízko Novgorodského Torgu, kde se stal představeným. Když roku 1053 zesnul, byla čestná hlava mučedníka Jiřího, pohřbena spolu se ctihodným Efrémem.

² Kyjevo-pečerská Lávra (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice). Jeden z prvních monastýrů podle data založení na Kyjevské Rusi. Byl založen ctihodným Antonijem Pečerským a jeho učedníkem Theodosijem Pečerským okolo roku 1051 za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého. 

³ Ctihodný Antonij Pečerský (♰ 1073). Zakladatel mnišství na Kyjevské Rusi. V mládí přijal mnišství na Svaté Hoře Athos, poté se z Božího vnuknutí, vrátil na svou domovinu. Tam za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého, založil společně se svým učedníkem ctihodným Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 Kyjevo-pečerskou Lávru - Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, jeden z prvních monastýrů na Kyjevské Rusi. Proslavil svým asketickým a Bohu milým modlitebním životem, kdy byl také štědře obdařen darem duchovního vedení a stal se tak učitelem a rádcem v duchovním životě mnoha svatým a ctihodným. V roce 1057, pak ctihodný Antonij pro větší modlitební samotu z Kyjevo-pečerské Lávry odešel a usídlil se na novém místě, kde vykopal nové jeskyně. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně - Blízké peščery neboli Antoniovy jeskyně. Ctihodný Antonij zesnul 7. / 20. května, kolem roku 1073, na devadesátém roku svého života.

⁴ Blízké peščery (jeskyně) neboli Antoniovy jeskyně. Tyto jeskyně, představují komplex podzemních jeskyní v Kyjevo-Pečerské lávře, kde se schraňují svaté ostatky pečerských asketů. Založeny byly okolo roku 1057, kdy ctihodný Antonij Kyjevo-Pečerský odešel pro větší modlitební samotu z monastýru a usídlil se na novém pahorku, kde vykopal nové podzemní prostory. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně.

Svatí mučedníci presbyteři Hermolaos, Hermippus a Hermokratos, nikomédští (♰ 305)

památka 26. července / 8. srpna

Tito slavní mučedníci žili v čase pronásledování křesťanů od císaře Maximiana Herkulia, ke kterému došlo na počátku IV. století. Svatí byly presbytery. V roce 302, na svátek Kristova Narození, nařídil císař a pronásledovatel křesťanů, zničit křesťanské chrámy, spálit bohoslužebné knihy a všechny křesťany zbavit práv a výsad občanství. Byl také vypálen jejich chrám, kde tehdy pobývalo na dvacet tisíc křesťanů¹. Díky tomu, že svatí Hermolaos, Hermippus a Hermakratos, byli skrytí v jednom z domů, tak se jim podařilo uniknout smrti a mohli dále pokračovat ve své apoštolské práci.

Když se pak stalo a za nějaký čas, byl svatý Pantelejmon pro svou víru zajat a předveden k císaři, zeptal se ho tehdy císař, kdo jej naučil křesťanské víře. Svatý, neschopný lhát, odpověděl, že jeho učitelem a duchovním otcem je kněz Hermolaos. Vojáci byli okamžitě vysláni hledat tohoto kněze, Hermolaos byl zajat vojáky a spolu s ním také Hermippus a Hermokratos. Když byli předvedeni před soud, přede všemi vyznali Krista jako jediného pravého Boha, který se vtělil pro naše spasení, a svými slovy opovrhovali mrtvými modlami.

V tu chvíli došlo ve městě k zemětřesení. Císař upozornil svaté, že toto je znamení hněvu bohů. Svatí mučedníci však namítli: „Jak by mohly být rozbité sochy bohy?“

A skutečně, během okamžiku, byl císař okamžitě srozuměn o tom, že během zemětřesení se modly rozpukly. Maximian pak ve vzteku nařídil, aby byl Pantelejmon vzat znovu do vězení, Hermolaos a jeho společníci, aby byli okamžitě popraveni. Takto se Hermolaos, Hermippus a Hermokratos, stali důstojnými přijmout koruny vítězů, nemnoho dříve před svatým Pantelejmonem v Nebeských příbytcích.

_____________________________

¹ 20 000 mučedníků z Nikomédie (302). Památka 29. prosince / 10. ledna. Podle církevní tradice, to jsou Nikomédští mučedníci křesťané, kteří byli masově popraveni v roce 302 ve městě Nikomédia kvůli své křesťanské víře. Císař Maximianus, byl tehdy pobouřen rozšiřováním křesťanské církve ve městě Nikomédie. Když se pak před Vánocemi roku 302 dozvěděl, že se všichni křesťané o tomto svátku scházejí v hlavním chrámu, nařídil, aby toho dne byl tento chrám obklíčen armádou a zapálen spolu se všemi křesťany, kteří se tam nacházeli. Když se křesťané shromáždili v chrámu, po půlnoci ho vojáci obklíčili a císařův vyslanec vstoupil do chrámu a oznámil císařův rozkaz, aby všichni okamžitě obětovali modlám, jinak budou zaživa upáleni. Shromáždění křesťané to odmítli a vojáci chrám zapálili tak, že všichni přítomní byli spáleni v plamenech.

 Zesnutí spravedlivé Anny,

matky Přesvaté Bohorodice

památka 25. července / 7. srpna

Svatá Anna pocházela z pokolení Lévi a byla nejmladší dcerou velekněze Matthana a jeho manželky Marie. Kromě ní byly v rodině další dvě dcery, Maria a Sobe. Nejstarší Marie se provdala do Betléma a porodila dceru Salome, která se starala o těhotné ženy k porodu. Sobe, byla také vdaná, žila a bydlela v Betlémě, kde porodila Alžbětu, matku svatého Jana Křtitele. Anna se provdala za moudrého Jáchyma z Galileje a po mnoha letech neplodnosti porodila z Boží milosti Marii, Přesvatou Bohorodici. Salome, Alžběta a Bohorodice, byly takto sestřenice a v souladu se zákony o příbuzenství, byl Náš Pán, druhým bratrancem svatého Jana Křtitele.

Spravedlivá Anna, dala život Bohorodici, která z vůle Boží, dosáhla pro člověka té nejvyšší možné svatosti a jako jediná byla ve své čistotě hodna přijmout do sebe Spasitele světa. Svatá Anna, pak své tříleté dítě umístila do jeruzalémského chrámu jako čistou a neposkvrněnou oběť. Při Jeruzalémském chrámu, své dny trávila půstem, modlitbou, skutky milosrdenství, v očekávání naplnění Božích zaslíbení.

Spravedlivá Anna k Pánu, ve věku šedesáti devíti let. Svatý Jáchym, zesnul ve věku osmdesáti let. Nevíme, kdo z nich zemřel první. Církevní tradice nám sděluje, že Přesvatá Bohorodice, zůstala sirotkem v jedenácti letech, kdy ještě přebývala při Jeruzalémském chrámu.

Památka svaté Anny, se také připomíná 9. / 22. září, společně se svatým Jáchymem a 9. /22. prosince na svátek Početí Přesvaté Bohorodice ve svaté Anně.

 Svatí mučedníci,

bohabojná knížata Boris a Gleb,

ve svatém křtu Roman a David (♰ 1015)

2. / 15. května, památka přenesení jejich ostatků v roce 1115,

24. července / 6. srpna, památka mučednické smrti knížete Borise

a společná památka knížat, 5. / 18. září památka mučednické smrti knížete Gleba a společná památka knížat

Svatá knížata Boris a Gleb, se od dětství vyznačovali mírností a zbožností. Brzy po smrti jejich otce, svatého Vladimíra (památka 15. / 28. července), jejich starší bratr Svatopluk, se jich rozhodl zbavit. Žárlil na úctu, které se jeho mladší bratři těšili, a rozhodl se zmocnit jejich dědictví. Po návratu z tažení proti pohanským Pečeněhům, se mladý Boris dozvěděl o smrti svého otce. Když se blížil ke Kyjevu, modlil se k Bohu, aby Vladimír nalezl odpočinek, spolu se spravedlivými, a myslel si, že nyní, bude namísto otce, vládnout Svatopluk. Přestože se však toto Svatopluk od svého zvěda dozvěděl, že Boris vůči němu nechová žádnou zášť ani nic špatného, že nemá v úmyslu zpochybňovat pořadí následnictví, stále trval na své zhoubné touze ho zničit. Poslal proto, své nejkrutější služebníky, naproti bratru, a nařídil jim, aby ho zajali, zatímco spal.

Kníže Boris byl srozuměn o Svatoplukových záměrech i o tom, že jeho mladší bratr Gleb pluje z Kyjeva po Dněpru, aby se s ním setkal. Boris zvolal: „Požehnán buď Hospodin! Neodejdu odtud a nebudu odporovat vůli svého staršího bratra. Nechť se stane vůle Boží!“ Tehdy bojaři a vojáci, kteří šli dobrovolně do jeho služeb, navrhli obléhat město a vyhnat Svatopluka. Boris to, ale odmítl, naopak, rozhodl se poslat zprávu svému bratrovi, ve které ho prosil o milosrdenství a také rozpustil svou armádu, která čítala, asi osmi tisíc lidí. Brzy mu bylo sděleno, že Svatoplukovi služebníci, byli spatřeni několik hodin jízdy poblíž řeky Alty.

Boris, se v očekávání svých vrahů uchýlil do stanu, kde strávil poslední noc v modlitbě (24. července / 6. srpna). Útěchu a odvahu, pak nacházel ve vzpomínkách na mučedníky zabité svými příbuznými. Za úsvitu nařídil sloužit jitřní bohoslužbu, sklonil se k ikoně Krista a přednesl mu svoji modlitbu: „Pane Ježíši Kriste! Ty, který ses rozhodl sestoupit na zem v lidské podobě a ze své vůle jsi vystoupil na kříž, přijímajíc utrpení na odpuštění hříchů našich, dovol mě přijmout i můj kříž. Nepřijmu ho od svých nepřátel, ale od bratra svého. Pane, odpusť mu tento hřích.“ V tom čase, dorazili Svatoplukovi vyslanci, neodvážili se však přerušit bohoslužbu a čekali venku na její konec.

Když pak bohoslužba skončila, Boris, objal všechny své blízké a poté ulehl na své lůžko, čekajíce na své vrahy. Ti vběhli do stanu jako divá zvěř. Věrný člen družiny, Jiří uherský, knížete přikryl tělem a padl pod údery padouchů, kteří se pak vrhli na Borise. Svatý je prosil, aby dostal ještě pár chvil k modlitbě, a pak se jako nevinný beránek poddal kopím vrahů se slzami v očích: „Pojďte, bratři a učiňte, co vám bylo přikázáno, nechť bude mír s vámi i s mým bratrem.“ Poté ho probodli oštěpy, a když ho považovali už za mrtvého, začali zabíjet mnohé z jeho družiny.

Smrtelně zraněný Boris s obtížemi vylezl ze stanu a modlil se: „Děkuji Ti, Pane, Bože můj, že jsi mě nedůstojného, učinil, hodným přijmout strádání Syna tvého. Jsem přemožen služebníky bratra svého, odpusť jim jejich hříchy, se svatými mne upokoj. Neboť ty jsi můj ochránce, Hospodine, a v ruce tvé, poroučím ducha svého.“ Pak jeden z vyslaných sluhů, zabil Borise. Knížecí tělo bylo poté přeneseno do chrámu svatého Basila ve Vyšhorodu.

Následně, dal Svatopluk stejně zrádně zabít svatého knížete Gleba. Svatopluk zákeřně povolal svého bratra z jeho údělného knížectví Murom a své válečníky vyslal, aby zabili, svatého Gleba na cestě. Princ Gleb už věděl o smrti svého otce Vladimíra a ničemné vraždě knížete Borise. Hluboce kvůli tomu všemu zarmoucený, zvolil raději smrt než válku se svým bratrem. Setkání svatého Gleba s jeho vrahy se událo v ústí řeky Smjadyn nedaleko Smolenska.

Vrahové, odnesli tělo svatého mučedníka a zakopali ho pod stromem, poté se vrátili do Kyjeva, aby Svatoplukovi řekli, co se stalo. Svatopluk, přezdívaný pro svá zvěrstva Prokletý, brzy nato, ztratil svoji moc a trůnu se ujal jeho bratr svatý bohabojný kníže Jaroslav Moudrý (♰ 1054).

Po mučednické smrti svatého Gleba, lovci a pastýři, kteří mnohdy spatřili ohnivý sloup, někdy zas hořící svíčky a někdy, slyšeli v lese andělský zpěv, nalezli tělo svatého, nedotčené tlením, z něhož vycházela záře. Vyjasnilo se, že se jedná o tělo svatého Gleba. Kníže Jaroslav, který se o tom dozvěděl, nařídil, aby byly ostatky přeneseny do Vyšhorodu a položeny vedle těla svatého Borise. Brzy, byla úcta k nim, jako ke svatým mučedníkům, přiznaná Církví a jejich hrob se stal poutním místem a mnoho věřících k němu přicházelo, aby tam nalezlo uzdravení z nemocí a útěchu ve svých těžkostech.

 Svatí mučedníci Kyrik a Julita (♰ 305)

památka 15. / 28. července

Svatá Julita, žila na přelomu III. a IV. století. Pocházela z urozené ikonionské rodiny. Poté, co přijala svatý křest, získala pravou urozenost, kterou daruje Duch svatý. Když se stalo a svatá Julita ovdověla, odmítla druhé manželství, aby mohla žít ve zbožnosti a v Bohu milých skutcích, společně se svým tříletým synem Kyrikem.

Na počátku IV. století, císař Dioklecián, vydal výnos, který nařizoval pronásledování křesťanů. Vládce Lykaónie Dometian, začal tento císařský výnos horlivě plnit. Svatá Julita, se před tímto pronásledováním skryla do Seleukie¹, raději se vzdala veškerého svého bohatství a snášela útrapy vyhnanství, než aby se zřekla Krista.

V tomto městě však, kraloval ještě větší zmatek. Císařův vyslanec Alexandr obyvatelstvo děsil, mučil a nemilosrdně usmrcoval každého, kdo se nepodřídil císařskému nařízení. Aby se zachránila před tímto hněvem, uprchla Julita do města Tarsu v Kilíkii, společně se svým synem a dvěma služebnými.

Svatá Julita, se tam však znovu setkala s tímto trýznitelem. Předběhl ji na cestě a i v tomto městě, pokračoval v pronásledování křesťanů.

Když se pak k vyslanci Alexandrovi doneslo, že se ve městě nyní nachází urozená uprchlice, nařídil, aby byla zadržena a předvedena k jeho soudu spolu se svým dítětem. Služebným se podařilo uprchnout a jen zpovzdálí sledovaly, co se děje. Když se u soudu Julity zeptali na její jméno a titul, odpověděla prostě: „Jsem křesťanka“. Rozzlobený vládce, potom hned nařídil, aby byla mučena.

Mučitelé, svatou Julitu svázali a poté ji bičovali volskými šlachami. Předtím odtrhli plačící dítě od jeho matky a přinesli ho k Alexandrovi. Ten vzal dítě do náruče a posadil si ho na kolena, hladil ho po hlavě a pokusil se ho políbit a přitom řekl milým hlasem: „Nech být tu čarodějnici a pojď ke mně, svému otci. Učiním tě svým synem a dědicem všeho svého bohatství a budeš mít sladký, bezstarostný život“.

Na první pohled malé a slabé dítě, v tomto okamžiku zjevilo moudrost mudrce. Malý Kyrik se podíval na svou matku, která podstupovala krutá mučení, a začal se tyranovi bránit, poškrábal ho a bil svými pěstičkami. Vykřikl: „Já jsem také křesťan!“ a kopl vládce do boku tak, až ten zasténal bolestí. Tehdy se předstíraná dobrota a laskavost změnila v zuřivost a vztek. Alexandr popadl dítě za nohu a vší silou jim udeřil o schod kamenného schodiště, které vedlo k jeho trůnu, a rozbil Kyrikovi hlavu.

Svaté dítě v tom okamžiku, odevzdalo Bohu svou duši, zemi posvětilo svou krví a do Nebe, si přinášelo korunu odvážných a zbožných hrdinů. Srdce Julity, se přese všechnu bolest a utrpení, naplnilo božskou radostí, děkovala Pánu, že takto jejímu synovi, otevřel brány věčné slávy.

Potom byla znovu přivedena k rozzuřenému vládci, kde prohlásila, že žádná muka nemohou porazit její lásku k Bohu a naopak, že skrze tato utrpení, bude se moci rychle připojit ke svému drahému synovi.

Tehdy Alexandr přikázal, aby mučednice, byla přivázána na skřipec a její tělo, aby bylo trháno železnými háky, potom, aby na ní byla vylita vroucí smola. Nehledíce na bolest, mučednice i nadále vyznávala svou víru ve Svatou Trojici a řekla: „Spěchám se připojit ke svému synovi, abych spolu s ním užívala blaženství Nebeského Království!“

Alexandr viděl, že jeho snaha byla zbytečná, nařídil, aby byla svaté Julitě setnuta hlava. Když ji přivedli na místo popravy za městskými hradbami, požádala popravčího o malou chvíli k modlitbě. Potom padla na kolena a Bohu děkovala za to, že ji učinil důstojnou toho, že může vejít na svatební slavnost spolu s rozumnými pannami. Jakmile řekla „Amen“, kat máchl mečem a usekl jí hlavu.

Těla svatých Kyrika a Julity, pak byla vhozena do jámy spolu s těly zločinců. Další noci, však přišly dvě služebné svaté Julity a ostatky svatých mučedníků z této jámy odnesly a zakopaly je v jeskyni nedaleko města.

Jedna z těchto žen pak dožila až do dnů apoštolům rovného Konstantina, prvního křesťanského císaře, v jehož době zazářila pravda a Boží církev získala skrze Kristovu blahodať svobodu. Tato služebná ukázala věrným křesťanům místo, kde byly drahocenné ostatky svatých mučedníků pohřbeny, všem pak také řekla i o jejich strádání. Z útrob země, byly poté vyneseny svaté ostatky Kyrika a Julity. Svaté ostatky byly netlené, naplněné blahou vůní, darující uzdravení z nemocí. Utrpení a strádání těchto svatých mučedníků bylo zapsáno ke cti a památce těchto mučedníků, ku prospěchu věřícím a ke slávě Krista Boha našeho, s Otcem a Svatým Duchem, oslavovaného navěky. Amen.

_______________

 

¹ Seleukia. Σελεύκεια - Seleukéia, také Seleukia nad Tigridem. Bylo významné starověké město v Mezopotámii, na území dnešního Iráku, v oblasti Bagdádu.

Svatý apoštol ze sedmdesáti Akvila a jeho žena mučednice Priscilla (I. stol)

4. / 17. ledna památka apoštola ve Sboru sedmdesáti apoštolů, 13. / 26. února společná památka svatých Akvily a Priscilly a 14. / 27. července památka apoštola

Pontský Žid Akvila, se usadil se svou ženou Priscillou (Priskou) v Římě, kde se začal živit stavbou stanů. Když římský císař Claudius vydal dekret o vyhnání všech Židů z hlavního města (49–50), z Říma odešli a usadili se v Korintu, krátce předtím než tam z Athén přišel svatý apoštol Pavel. Apoštol Pavel u nich zůstal a pracoval s nimi, protože nechtěl být nikomu na obtíž (Sk 18,1-3). Vyučoval je v tajinách víry a podle tradice, je sám i pokřtil.

Celým srdcem spojeni se svým duchovním otcem, Akvila spolu se svou ženou, pomáhali v šíření Božího slova a dělili se také, i o jeho zkoušky a útrapy.  Apoštol Pavel k nim také vyjadřoval svou lásku v mnoha svých listech. Ve svém Listu k Římanům například napsal: „Pozdravujte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v díle Krista Ježíše, kteří pro mne nasadili život; jsem jim zavázán vděčností nejen já sám, ale i všechny církve z pohanských národů“ (Řím 16, 3–4).

Když svatý apoštol Pavel opustil Achaji a vrátil se do Asie, Akvila a Priscilla, se k němu připojili v Efezu, kde se jejich velký dům stal místem společného setkávání křesťanů a služby Božské liturgie. Tam také, Priscilla a Akvila poučovali o křesťanském víře Apollose (apoštol ze Sedmdesáti, památka 8. / 21. prosince), alexandrijského Žida, výmluvného a znalého Písma svatého, který však ještě neznal Ježíšův křest (Sk 18, 24–28).

Okolo roku 58, se vrátili z Efezu do Říma, kde také poskytli svůj domov Církvi. V Římě svatý Akvila dlouho nezůstal, apoštol Pavel, jej ustanovil biskupem Irakleiským. Akvila horlivě pracoval při šíření evangelia v Asii, Achaji a Irakleiy. Přivedl mnoho duší ke spáse, obracel ke Kristu pohany a pokřtil je. Nově obrácené křesťany utvrzoval ve víře, ustanovoval presbytery, stavěl chrámy a ničil modly. Svatá Priscilla mu v jeho apoštolské práci neúnavně pomáhala.

Svůj život, svatý Akvila, zakončil jako mučedník, který byl zabit pohany. Podle církevní tradice, spolu s ním, byla zabita i jeho žena, svatá Priscilla.

Takto svatý apoštol Akvila i mučednice Priscilla, nalezli pokoj v nebi, spolu s ostatními svatými v blahodati Pána našeho Ježíše Krista, jemuž buď sláva navěky.

Spravedlivý Prokop usťugský,

blázen pro Krista - jurodivý (♰ 1303)

památka 8. / 21. července

Prvním ze svatých na staré Rusi, kteří si vybrali nelehkou cestu života a také jeden z nejtěžších duševních zápasů, zvaný jurodivost – bláznovství pro Krista¹, byl svatý Prokop usťugský, který se narodil v XIII. století.

Byl synem bohatých kupců z hanzovního města Lübeck v Německu a vychován byl v latinské víře. Poté, co přišel za obchodem do Novgorodu, byl uchvácen krásou místních chrámů a pravoslavných zpěvů a přijal svatý křest. Poté si Prokop přál dosáhnout dokonalosti v křesťanském životě (Mat 19, 21), rozdal vše, co vlastnil, chudým a vstoupil do Chutynského monastýru proměnění Páně, nedaleko Novgorodu. Tam žil zbožný životem v modlitbě, půstu a odříkání. Poučen v poslušnosti a v dalších mnišských ctnostech, přijal na sebe duchovní zápas jurodivosti. Chtěl však utéci před světskou slávou, přijal proto požehnání od představeného monastýru na pouť a monastýr opustil. V zimě, bez teplého oblečení, kdy musel snášet nepřízeň počasí, nepřízeň lidí, se dostal k městu Velikij Usťug, kde se usadil v ubohé chýši.

Život blaženého Prokopa byl prostý. Nevážil si nijak uznání a slávy marnivého a pomíjivého světa. Byl sužován mnohými těžkostmi, urážkami, ponižován i bit od lidí, v noci pak, se neoddával pokoji a odpočinku, ale neustával v modlitbě, chodil po městě, po všech Božích chrámech, kde se na kolenou modlil, se slzami k Pánu. Prosil Boha o pomoc městu a lidem.

Ráno dalšího dne, pak zase celý den, procházel ulicemi města s modlitbou v ústech, přebýval v jurodivosti. A když chtěl svatý, přece jen najít chvíli klidu od mnohé námahy a trochu se vyspat, ulehl na ulici, smetišti, na hromadě odpadků nebo do staré polorozpadlé, kaple bez střechy, aniž by oblékal své tělo. Byl oděn jen v hadrech, které ho v zimě nehřály a jídlo přijímal pouze od chudých a zbožných lidí, odmítal jakékoli milodary od bohatých.

Zimní mráz a sníh, letní žár slunce, vedro i déšť, to vše blažený snášel s radostí a vděčností k Bohu. A tak, jak si zamiloval Boha celou svou duší i tělem, tak si jej Bůh zamiloval a oslavil ho ve světě. Blažený dostal od Pána dar proroctví a také dar činění zázraků.

Nejdůležitějším z mnoha prorockých předpovědí a zázraků spravedlivého Prokopa, bylo osvobození města Usťug před zničením, od bouře mračen plných blesků a ohně. To se událo roku 1290, 13 let před jeho smrtí.

Jednou v neděli, když bylo v chrámu na bohoslužbě mnoho lidí, svatý jurodivý blázen, náhle oslovil všechny věřící s tímto napomenutím: „Blíží se Boží hněv, čiňte pokání bratři, ze svých hříchů, usmiřte si Boha půstem a modlitbou, jinak město zahyne ohnivým krupobitím.“ Lidé si však říkali: „Není při smyslech, vždyť nikdy neříká nic rozumného. Proč ho poslouchat?“, a nevěnovali pozornost jeho slovům.

Pro Prokopovo milující srdce, bylo velmi těžké setkat se s takovou bezstarostností a lehkomyslností mezi lidmi v čase, kdy městu hrozilo tak strašné nebezpečí. Kvůli bolesti, žalu a smutku ve svém srdci, sotva dostál v chrámu do konce liturgie. Potom vyšel ven před chrám, uchýlil se do svého kouta, kde přebýval a začal vzlykat a prolévat slzy. Plakal celý ten den i noc a nepřestával ani druhého den. Někteří soucitní lidé, když viděli jeho neutišitelný pláč, se ho ptali: „Co je to s tebou, Prokope, že neustále pláčeš? Co je to za smutek ve tvém srdci?“ A on, plačící, jim odpověděl slovy našeho Spasitele: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ (Mat 26, 41). Třetího dne, chodil blažený Prokop po celém městě, aby kázal lidem o pokání, se slzami všem říkal: „Plačte, přátelé, plačte nad svými hříchy, zkáza je blízko, modlete se, aby vás Hospodin vysvobodil ze svého spravedlivého hněvu a nezničil vás jako Sodomu a Gomoru pro nepravosti.“ Avšak i toto druhé kázání zůstalo neplodným, obyvatelé města Usťug zatvrzení ve svých hříších, se ukázali být horší než Ninivští. Nejenže je nenapadlo činit pokání, ale smáli se a vysmívali nad slovy o pokání, jako by byl spravedlivý Prokop blázen. Tak se stalo, že jediným, kdo se modlil za město před zkázou, byl jen sám Prokop, který se vrátil před Boží chrám, kde se modlil ve svém koutě.

Příští neděli v poledne, se pak na obloze v dáli před městem objevilo tmavé mračno. Blížilo se k městu a začalo se víc a víc rozrůstat, až se nakonec den změnil v temnou noc. Blesky běhaly v ohnivých pruzích a vzduchem se neustále rozléhalo strašlivé hřmění hromů. Tehdy lidé konečně uviděli, že městu hrozí zničení, vzpomněli si na Prokopova slova a uvěřili mu. Jak staří, tak mladí, chudí i bohatí, všichni spěchali do Božích chrámů, hlavně pak, do katedrálního chrámu Matky Boží. Prokop už v chrámu byl, stál na kolenou před ikonou Zvěstování Přesvaté Bohorodice a se slzami se modlil, aby Matka Boží byla přímluvkyní za lid, který učinil mnoho prohřešení a přestoupil mnohá Boží přikázání.

Lidé v chrámu, se s pláčem modlili za záchranu před Božím hněvem, všichni jednomyslně volali: „Vládkyně, zachraň nás!“ Blažený se dlouho modlil, aniž by zvedl hlavu z podlahy, kterou zaléval svými slzami. Pak se stalo a z ikony Matky Boží – Zvěstování Přesvaté Bohorodice, vyteklo myro a po celém chrámu se rozlila blahá vůně.

V tom okamžiku, se ovzduší kolem změnilo, dusivé horko ustoupilo, blesky a hromy utichly a tmavé mraky se rozptýlily. Brzy potom, se pak lidé dozvěděli, že 20 verst od města Usťug, v Kotovalské volosti, byla velká smršť, bouře s kroupami a na místo dopadaly blesky. Na tom místě, bylo dlouho potom vidět, polámaný a spálený les, na nějž dopadl Boží hněv, ke svědectví, připomenutí a strach budoucímu pokolení. Město Usťug bylo ušetřeno, nikdo nebyl zasažen, ani ve městě, ani v okolí. Mezitím ze svaté ikony vyteklo tolik myra, že jím byly naplněny chrámové nádoby a ti, kteří byli myrem pomazáni, byli uzdraveni z rozličných nemocí, dvě posedlé ženy byly osvobozeny od svého nelítostného mučitele a nepřítele našeho spasení.

Společná radost vystřídala dřívější strach a smutek a rozšířila se po celém městě. Toto zázračné osvobození města z nevyhnutelné a zcela zjevné zkázy, přitáhlo mnoho věřících ke spravedlivému Prokopovi. Ten však vše, připisoval jen a jen milosrdenství a přímluvě Matky Boží. Dále pokračoval ve svém duchovním zápase a pod bláznovstvím a jurodivostí, skrýval před lidmi hojnou Boží blahodať, která v něm přebývala.

Chodil po městě, modli se v Božích chrámech a na ulicích města, často přicházel na břeh řeky Suchony, kde stával na kameni a modlil se za všechny plující a cestující.

Po mnoho let, co sloužil jako skutečný Boží prorok města Usťug, zesnul svatý Prokop 8. července, roku 1303 u bran Michalského - Archandělského monastýru. Podle své závěti, byl pohřben poblíž hlavního chrámu a kámen, na kterém se spravedlivý modlil, se stal jeho náhrobkem.

U jeho hrobu, stejně jako za života svatého, se začaly dít mnohé zázraky. Během vojenského tažení v roce 1471, když vojsko zasáhl hrozný mor, se svatý zjevil vojákům a povzbudil je. Po jejich šťastném návratu z bojiště, vojáci postavili nad hrobem svatého Prokopa kapli, kde pak každoročně oslavovali jeho památku. Celocírkevní památka spravedlivého Prokopa, začal být v Ruské Pravoslavné Církvi ctěna po jeho připočtení do zástupu svatých, po Moskevském církevním sněmu v roce 1547.

Ostatky svatého, byly vyzdvihnuty ze země a uloženy, do schrány v chrámu svatého spravedlivého Prokopa města Velikij Usťug, kde se nacházejí dodnes._

Ikona Zvěstování Přesvaté Bohorodice -Usťugská

__

 

¹ Jurodivost – bláznovství pro Krista - Pro Krista jurodivý. Ze slovanského оуродъ – юродъ což značí blázen, hlupák, bláznivý, nerozumný, bez umu. Být pro Krista jurodivý, jeví se jedním z nejtěžších duševních zápasů, je to oduševnělá vřelá horlivost a plamenná láska k Bohu. Žijíce ve společenství lidí, ti, kdo vzali na sebe tento duchovní podvih, tj. zápas a boj, vzdali se a odřekli se jakéhokoli vlastnictví, vzdali se všeho pohodlí a životního blaha, stali se zcela svobodnými od náklonnosti k čemukoli pozemskému, světskému a nakonec žili neméně samotářským způsobem života, jako ti, kteří žili v divokých pustinách. Při vší těžkosti tohoto duchovního podvihu, vyžadoval si tento zápas od svatých vyšší moudrosti, aby svoji neslavnost, hanbu či ponížení, proměnili a obrátili ve slávu Boží, v poučení bližním, aby nedopustili to, aby směšné nebylo hříchem, aby to, co činili, nestalo se pokušením nebo urážkou a hanbou pro druhé.

Jurodivost pro Krista je záměrná snaha jevit se bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném světském chápáni světa, záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe sama všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství - jurodivostí pro Krista – jeví se odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.

Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem (1. list Korintským 27- 29).

 Svatí mučednici Peregrin (Pelhřim), Lukián, Pompeus, Hesychius, 

Papius, Saturnin a Heřman

památka 7. / 20. července

Těchto sedm zbožných křesťanů, žilo na přelomu I. a II. století a bylo původem z Itálie. V čase pronásledování křesťanů za vlády císaře Trajána (Marcus Ulpius Traianus 98-117), se uchýlili do města Dyrrhachium (dnes Durrës v Albánii), kde se stali svědky mučednické smrti svt. Astiuse (♰ 98)¹.  

Svatý biskup Astius visel ukřižován na kříži, potřený medem, bodán a hryzán hmyzem. Svatí oslavovali jeho vyznavačství pro Krista a s úctou pohřbili jeho tělo. O tom se dozvěděla stráž, která je zajala. Byli předvedeni před prokonzula Agricola, před kterým vyznali, že i oni jsou učedníky Spasitele našeho Ježíš Krista.

Na Agricolův příkaz, pak byli vysazeni na loď a hluboko na moři utopeni. Takto, tito svatí mučedníci zemřeli. Jejich těla, mořské vlny vyvrhly na břeh, kde je, křesťané skryli do písku. 

Devadesát let poté, se pak svatí mučedníci Peregrin, Lukián, Pompeus, Hesychius, Papius, Saturnin a Heřman zjevili Alexandrijskému biskupovi a řekli mu, kde se jejich těla nachází. Biskup pohřbil těla svatých mučedníků s poctami a na místě jejich pohřebení, postavil malý chrám k jejich památce.

___________

¹ Svt. Astius (♰ 98). Památka 4. / 17. července a 6. / 19. července. Podle tradice, byl biskupem města Dyrrhachium. Zajatý prokonzulem Agricolou, byl ke smrti umučen okolo roku 98, protože odmítl přinést oběť pohanské modle. Nejprve byl bit olověnými pruty a poté byl svléknut a ukřižován nahý na stromě. Tělo měl namazané medem, aby ho hryzaly vosy a sršni. Svatý Astius zemřel ve velkých bolestech, oslavujíce přitom Boha. Mučednickou smrt přijal za vlády císaře Trajána.

Uložení čestného roucha Přesvaté Bohorodice ve Vlachernách (5. stol.)

památka 2. / 15. července

V čase vlády zbožného císaře Lva I. (♰ 474) a jeho ženy Veriny (457–474) se dva urození velmožové, bratři Galvinos a Kandidos, odřekli ariánské hereze a poté se rozhodli vydat na pouť do Svaté země.

Když došli do Galileje, zastavili se v domě jedné staré ženy jménem Anna, která byla židovského původu, zbožná a ctnostná. Modlila se dnem i nocí, napodobujíc tak Annu, dceru Fanuela. V jejím domě si urození poutníci všimli, že křesťané nosí svíčky a kadidlo do zadní místnosti a že nemocní a postižení tam tráví mnoho nocí; požádali proto svou hostitelku, aby jim vysvětlila důvod.

Anna odpověděla, že se z Boží milosti na tomto místě dějí mnohé zázraky. Zpočátku jim sice řekla, že jde o prastarý zvyk zděděný od jejích předků, ale když ji poutníci prosili, aby jim prozradila více, svěřila se jim, že je tam uloženo roucho Matky Boží. To Přesvatá před svým Zesnutím odkázala jedné ze svých dvou židovských služebnic. Od té doby se předávalo z pokolení na pokolení, přičemž bylo vždy schraňováno zbožnou pannou. Bratři Galvinos a Kandidos byli jejími slovy hluboce dojati a požádali o povolení navštívit tuto místnost, aby se tam mohli po celou noc modlit. Po modlitbě využili spánku ostatních přítomných a změřili dřevěnou schránu, ve které bylo svaté roucho uloženo. Následně se vydali do Jeruzaléma a slíbili, že na zpáteční cestě svou hostitelku znovu navštíví.

Po modlitbách na svatých místech Jeruzaléma nechali vyrobit věrnou kopii schrány. Vrátili se ke zbožné ženě, pomodlili se v její svatyni a poté vzali schránu s posvátným rouchem. Na její místo položili prázdnou schránu, kterou předtím ozdobili zlatě tkanou pokrývkou.

Když se vrátili do Konstantinopole, drahocenný poklad skrytě uložili na místě zvaném Vlachernai (Βλαχέρναι, Blacherny) v severozápadní části města za hradbami. Nechali tam postavit chrám zasvěcený svatým apoštolům Petrovi a Markovi, aby svatyni uchránili před zraky zástupů. Tento vzácný dar však nedokázali skrývat dlouho, protože se při chrámu začaly dít mnohé zázraky.

Galvinos a Kandidos proto oznámili císaři, jakou vzácnou svatyni přinesli ze své poutě na ochranu města Konstantinopole. Tehdy císař Lev I. spolu se svou ženou a konstantinopolským patriarchou svt. Gennadiem I. (♱ 471), naplněni nevýslovnou radostí, odešli do domu obou bratří a do jejich chrámu.

Když před nimi schránu otevřeli, spatřili svaté roucho Přečisté Matky Boží, které ani po tolika letech nezetlelo. S bázní a strachem se ho dotýkali, s velkou láskou ho líbali ústy i srdcem. Potom svaté roucho za doprovodu velkého zástupu lidu přenesli do Vlachernského chrámu Přečisté Bohorodice¹. Tam ho uložili do nové schrány zdobené zlatem, stříbrem a drahými kameny.

Následně bylo rozhodnuto, že každý rok druhého července se bude připomínat a slavit památka Uložení čestného roucha Přesvaté Bohorodice, ke cti a slávě Nejblahoslavenější Panny Marie a Krista, Boha našeho, z ní narozeného, s Otcem i Svatým Duchem slaveného na věky. Amen.

_______________

¹ Vlachernský chrám. Chrám Přesvaté Bohorodice Vlachernské v Konstantinopoli. Chrám byl vystavěn spolu s monastýrem v pátém století (kolem roku 450) svatou císařovnou Pulcherií (svatá bohabojná Pulcherie, její památka je 10. / 23. září) ke cti ikony Přesvaté Bohorodice, která byla nalezena císařovnou Eudokií v Jeruzalémě a odtud zaslána do Konstantinopole, kde jí byl vystavěn tento chrám. V tomto chrámu bylo také uloženo roucho Přesvaté Bohorodice, její pokrývka hlavy (pokrov) a část opasku. Chrám byl roku 1434 zcela zničen Turky. Znovu pak byl obnoven, i když už ne v původní velikosti a slávě, roku 1867 a dnes je jednou z nejvýznamnějších svatyní řeckého pravoslaví.

Svatá mučednice Agripinna, 

a její společnice Pavla, Vassa a Agathonika (♰ 257)

památka 23. června / 6. července

Svatá Agripinna žila v III. století, narodila se v Římě a pocházela z významné urozené rodiny. Od mládí, tato panna zasvětila svůj život Bohu.

Blahá vůně Agripinných ctností, byla pro ostatní křesťany zakusením nebeské blaženosti, odříkali se, proto světa a jeho zhoubných vášní. Mnoho mladých panen i žen zralého věku, se snažilo sdílet její způsob života, aby měly účast v té blahodati, kterou Pán udělil svaté Agrippině. Po vzoru svaté, vstupovaly na cestu tělesné čistoty a panenství.

U pohanů, však tyto její zářivé ctnosti, zrodily nenávist. A tak svatou Agripinnu, v čase pronásledování křesťanů, za římského císaře Valeriana vydaly úřadům. Byla obviněna z toho, že povstala a bouří se proti instituci manželství, že takto klame a podvádí mladé dívky. U soudu na to Kristova nevěsta odpověděla, že nikoho neklame, ani nepodvádí, ale přivádí k Bohu, a panenství, které hlásá, neohrožuje společenská ustanovení či instituce, ale je cestou jednoty se Spasitelem, který na svět přišel, když se narodil z Panny.

Poté, z lásky k Nebeskému Ženichovi, odhodlaně vyšla na cestu mučednice. Byla bita po ústech, ale mlčela, ani slovo nehlesla, byla přede všemi obnažena a bičována tak, až její krev zalila všechnu zemi kolem. To vše vytrpěla a překonala zrádné úklady nepřítele lidské spásy. Sama spoutána okovy, slovy o Kristu, rozplétala pohanské bludy.

Anděl Boží poté navštívil mučednici ve vězení a vyléčil ji rány. Agripinna pak s novým odhodláním, znovu předstoupila před soud a následně byla znovu mučena. Při těchto mučeních, oddala svou duši Bohu.

Přítelkyně a duchovní sestry svaté Agripinny, svatá Vassa, Pavla a Agathonika, navzdory ohrožení vlastního života, přišly poté na soud a vyprosily tělo mučednice. Až poté, co bylo tělo svaté Agripinny předhozeno psům, mohly tyto panny, vzít ostatky svaté mučednice a odešly s nimi pryč.

Přecházely z jednoho města do druhého, v noci je vedl sloup světa, nakonec došli na Sicílii. Tam pohřbily Agripinno tělo na místě, které se jmenuje Mineo. Svatá Vassa, Pavla a Agathonika, přítelkyně a duchovní sestry svaté Agripinny, se později staly také důstojné mučednických věnců.

Na místě pohřbení ostatků svaté Agripinny, byl postaven Boží chrám, na památku svaté mučednice. K jejím ostatkům pak přicházeli nemocní, malomocní, či posedlí a získávali uzdravení ze svých neduhů.

V jedenáctém století byly ostatky svaté mučednice Agrippiny přeneseny do Konstantinopole.