Životy Svatých

 

Ctihodný Onufrios Veliký (♰ 400)

památka 12. / 25. června

Život svatého Onufria je znám ze slov svatého Pafnutia ¹, který se s ním setkal na poušti před jeho smrtí a on to byl, kdo tohoto velkého asketu pohřbil. V době, kdy se ctihodný Onufrios s Pafnutiem setkal, žil v naprosté samotě na poušti již 60 let.

V mládí byl vychován v thébském monastýru Eryti ². Poté, co se od starců dozvěděl o velkém odříkání a vznešenosti života poustevníků, kterým Pán posílá svou pomoc skrze anděly, zahořel ctihodný Onufrios duchem k napodobení jejich asketického zápasu.

Jedné noci tajně odešel z monastýru a spatřil před sebou paprsek světla. Ctihodný se nejprve vyděsil a rozhodl se vrátit, ale hlas jeho anděla ochránce ho pobídl vpřed.

V hlubinách pouště pak našel Onufrios poustevníka, se kterým zůstal, aby se od něj naučil životu v pustině a boji s ďáblovými pokušeními. Když pak tento starec viděl, že Onufrios v tomto strašném boji již zesílil, odvedl ho na místo určené pro jeho asketický zápas a nechal ho tam už samotného v pokoji. Starec k němu pak každoročně přicházel, až po několika letech při jedné z návštěv zemřel.

Po třiceti letech Bůh dal Onufriovi hojnější pokrm a v blízkosti jeskyně, kde ctihodný Onufrios žil, našel vyrostlou datlovou palmu a vyvěrající pramen čisté vody. Dvanáct větví palmy neslo plody jedna po druhé a svatý nikdy netrpěl hladem ani žízní. Stín palmy ho chránil před poledním horkem. Anděl mu přinášel chléb a stejně jako ostatním poustevníkům každou sobotu a neděli podával svaté tajiny.

Na tomto pustém a opuštěném místě ctihodného Onufria jednou potkal ctihodný Pafnutios. Ten tehdy spatřil, jak se k němu blíží muž od hlavy k patě pokrytý bílými vlasy, s dlouhým vousem, bedra přepásaná listím. Pohled na starce Pafnutia vyděsil; vyskočil a běžel na horu. Starec se posadil na úpatí hory. Když zvedl hlavu a uviděl Pafnutia, zavolal ho k sobě. To byl velký poustevník, ctihodný Onufrios.

Na Pafnutiovu prosbu mu pak vyprávěl o svém životě v pustině. Ctihodní otcové spolu rozmlouvali až do večera. Navečer se před starci objevil bílý chléb a oni ho pojedli s vodou. Noc pak probděli v modlitbách.

Po jitřních zpěvech svatý Pafnutios viděl, jak se tvář svatého Onufria změnila, a začal se o něj bát. Svatý Onufrios mu však řekl: „Bůh, který je milosrdný ke všem, tě ke mně poslal, abys pohřbil mé tělo. Dnes zakončím svůj dočasný život a odejdu do života věčného, ve věčném pokoji se svým Kristem.“ Ctihodnému Pafnutiovi pak odkázal, aby o něm řekl všem svým bratřím i všem křesťanům pro jejich spásu. Ctihodný Pafnutios jej prosil o požehnání, aby mohl zůstat na poušti, ale svatý Onufrios mu řekl, že na to není Boží vůle, a nařídil mu, aby se vrátil do monastýru a všem pověděl o životě thébaidských poustevníků. Poté, co ctihodný Pafnutios přijal starcovo požehnání a rozloučil se s ním, se svatý Onufrios dlouho se slzami v očích modlil. Pak si ulehl na zem a pronesl svá poslední slova: „V ruce tvé, Bože můj, poroučím ducha svého," a zemřel.

Ctihodný Pafnutios se slzami v očích odtrhl podšívku ze svého šatu a zavinul do ní tělo velkého poustevníka. Uložil ho do prohlubně pod velkým kamenem, podobné hrobu, a přikryl mnoha menšími kameny. Pak se začal modlit, aby mu Pán dovolil zůstat po zbytek života na místě duchovního zápasu ctihodného Onufria.

Náhle se však jeskyně zřítila, palma uschla a pramen vyschl. A ctihodný Pafnutios si uvědomil, že mu nebylo dáno požehnání k tomu, aby tam zůstal, a vydal se proto na zpáteční cestu do svého monastýru. To bylo okolo roku 400 po Kristově narození.

_

¹ Ctihodný Pafnutios Thébský, vyznavač, biskup města Thais (4. stol.). Památka 12. / 25. června. V roce 311 císař Maximinus zbavil Pafnutia pravého oka za jeho vyznání víry, přetnul mu šlachy v levém koleni, takže napadal na nohu, a ocejchoval ho rozpáleným železem. V roce 325 se zúčastnil Prvního všeobecného sněmu. Společně s ostatními svatými otci sněmu vyvrátil ariánskou herezi a heretika Aria odsoudil k vyhnanství. Přestože on sám zachovával panenskou čistotu, když někteří západní biskupové na tomto sněmu požadovali, aby duchovenstvo, diákoni i presbyteři, nežili v manželství, ale vedli celibátní život, poukázal na rozpor tohoto s dávnou tradicí Církve. Řekl, že není třeba vkládat na duchovenstvo a kněze takové těžké jho, neboť manželství je čestné a manželské lože neposkvrněné, a přílišná přísnost by mohla Církvi způsobit více škody. Navíc ne každý se může podřídit zákonu takové přísné zdrženlivosti a snadno by se mohlo stát, že by tím byla ohrožena čistota mnoha žen, neboť spojení manžela s jeho zákonitou manželkou je pravá čistota. Proto stačí, v souladu s dávnou tradicí Církve, nedovolovat manželství těm, kteří již vstoupili do zástupu duchovenstva, ale za žádných okolností nepožadovat, aby se duchovní odloučil od ženy, kterou si dříve vzal ještě jako prostý věřící. Sněm toto prohlášení biskupa Pafnutia přijal a schválil a ponechal na uvážení každého duchovního vybrat si, zda žít v manželství, nebo v tělesném odříkání. Dle svědectví byla síla jeho ctností taková, že jediným slovem vymítal démony, nemocné uzdravoval modlitbou, slepým vracel zrak a ochrnutým fyzickou sílu. Pafnutios zemřel v pokoji ve 4. století.

² Thébský monastýr Eryti byl starobylý kinoviální monastýr v Horním Egyptě (Thébách) poblíž města Hermopolis, známý v církevní historii jako místo duchovního učení ctihodného Onufria Velikého. Právě zde tento velký poustevník přijal mnišské postřižení a strávil svá raná léta.