Ctihodný Basil Dekapolský, vyznavač (♰ 750)

památka 28. února / 13. března

Byl mnichem a mnoho vytrpěl za vlády císaře ikonoborce Lva III. Syrského (717 až 741). Když bylo započato pronásledování těch, kdo ctili svaté ikony, byl ctihodný Basil spolu se svým bratrem v Kristu, ctihodným Prokopem, podroben mnoha mučením a uvězněn.

Ve vězení oba vyznavači dlouho trpěli a strádali, až do smrti bezbožného císaře.

Když byli poté svatí vyznavači Basil a Prokop spolu s dalšími uctívači ikon propuštěni, pokračovali ve svém mnišském zápase, mnohé poučovali o pravoslavné víře a ctnostném životě, ukazujíce vše na příkladu vlastního života.

Zemřel v pokoji v roce 750.

 

Ctihodný Prokop Dekapolský, vyznavač (♰ 750)

památka 27. února / 12. března 

Žil v osmém století v oblasti Dekapolis (Δεκάπολις – Desetiměstí) (Mk 7,31), která leží východně od Galilejského jezera.

Vzdal se světa, přijal mnišství a našel si své útočiště v pustině. Tam se oddal modlitbě a přísnému odříkání.

Když v té době vznikla ikonoborecká hereze ¹, tak se svatý Prokop spolu se svým spolubratrem v modlitbě, svatým Basilem a dalšími horlivci pro Pravoslaví statečně proti této herezi postavili.

Na příkaz císaře Lva III. Syrského (717 až 741) byl svatý Prokop zajat, surově zbičován a uvržen do vězení, kde strádal společně se svatým Basilem až do smrti císaře-mučitele, po níž byli ctihodní otcové vyznavači propuštěni. Poté svatý Prokop strávil zbytek svého života pokojně, věnoval se mnišskému odříkání a modlitbě a druhé uváděl na cestu ctnosti a spásy.

Zesnul v Pánu, doživ se požehnaného věku, okolo roku 750.

_

¹ Ikonoborecká hereze. Tato hereze vznikla na počátku 8. století, jedním z jejích obhájců a zakladatelů byl Konstantin, biskup z města Nakoleia ve Frygii. Ikonoborci nerozumně mísili úctu k ikonám s modloslužbou a chtěli vytrvalým a krutým pronásledováním této úcty k ikonám zničit i všeobecnou úctu v Pravoslavné Církvi. Nejhorlivějšími obránci obrazoborectví byli císaři Lev III. Syrský (v letech 717 až 741) a Konstantin V. Kopronymos (v letech 741 až 775). Tato hereze byla odsouzena na 7. všeobecném sněmu, který se konal v roce 787 v Nikáji.

 

Nalezení ostatků svatých mučedníků u Eugeniovy brány v Konstantinopoli¹ (607–610)

památka 22. února / 7. března

V čase pronásledování křesťanů byly ostatky svatých mučedníků obvykle pohřbívány věřícími na tajných místech. Tak tomu bylo i v Konstantinopoli, poblíž brány a věže známé jako Eugeniova, kde bylo pohřbeno mnoho těl mučedníků, jejichž jména zůstala Církvi neznámá. Když se však na tomto místě začala dít mnohá zázračná uzdravení, nechal svt. Tomáš I., patriarcha konstantinopolský (♰ 610), který v letech 607 až 610 působil na konstantinopolském stolci, tyto svaté ostatky nalézt a odkrýt.

Mnohé ze svatých ostatků těchto neznámých mučedníků byly neporušené, vydávaly podivuhodnou, blahou vůni a vytékalo z nich myro. Všechny tyto svaté ostatky Bohu známých mučedníků byly poté slavnostně a s velkou úctou přeneseny do chrámu.

Časem však bylo Pánu milé zjevit některá jména těchto svatých. Jednou bylo služebníku Božímu Nikolaovi Kaligrafovi zjeveno, že mezi ostatky svatých mučedníků od Eugeniovy brány se nachází také tělo svatého Andronika, apoštola ze sedmdesáti, a jeho pomocnice, mučednice Junie.

Ve 12. století na místě nalezení ostatků svatých mučedníků postavil císař Andronikos velkolepý chrám ke cti archanděla Michaela.

_____

¹ V současných řeckých kalendářích se tato památka nazývá: Nalezení ostatků svatých apoštolů Andronika a Junie – Εὕρεσις Τιμίων Λειψάνων Ἁγίων Ἀποστόλων Ἀνδρονίκου καὶ Ἰουνίας.

 

Svt. Eustathios Antiochijský (♰ 337)

památka 21. února / 6. března

Muž proslulý svým vyznáním, zbožný ve víře a horlivý pro pravdu, kterýžto znenáviděl ariánskou herezi a odvracel se od těch, kdo zastávali její myšlenky.

Takto popisuje svatého Eustathia svatý Athanasios. Blažený Jeroným svatého Eustathia nazýval „jasně znějící libozvučnou polnicí“, svt. Jan Zlatoústý ho poctil oslavnou řečí jako ochránce čistoty víry, svatého Eustathia si velmi vážil také Anastasios Sinajský a vyjadřoval obdiv k jeho učenosti.

Svatý Eustathios, rodák z pamfylského města Side, byl původně jmenován biskupem syrské Beroje. Později však byl na základě všeobecné vůle lidu zvolen biskupem Antiochie a v této hodnosti byl následně i potvrzen Otci Prvního všeobecného sněmu v Nicei (325), na kterém byl sám přítomen a kde rozhodně a tvrdě odsoudil ariány¹.

V roce 326 cestoval do Gruzie, aby tam ustanovil pastýře pro ty, kteří byli nově osvíceni křesťanskou vírou.

Svatý Eustathios, nenáviděný ariány, byl jimi vystaven všemožnému pronásledování. Ariáni se nebáli ani těch nejodpornějších pomluv proti němu, aby dosáhli svého cíle zbavit se protivníka mocného, osvíceného svým přesvědčením a Bohem darovanou výmluvnosti, který navíc zastával jeden z nejvýznamnějších biskupských úřadů.

Takto ariáni dorazili do Antiochie s cílem vzdát úctu pastýři, ve skutečnosti ho ale přišli zničit. Zahájili tam sněm, na kterém předložili lživé udání z nemravného skutku proti Eustathiovi. Toto falešné obvinění pak bylo přijato jako dostatečný důvod ke zbavení jeho biskupské hodnosti.

Nespravedlivost a lživost tohoto udání byla brzy a beze všech pochybností odhalena, avšak ariáni intrikami a novými pomluvami dosáhli Eustathiova vyhnanství do Thrákie, poté do Ilýrie a nakonec do makedonského města Filippoi, kde až teprve smrt vložila svatému na jeho ústa pečeť mlčení, která doposud všude a vždy vydávala svědectví o pravdě. A teprve až smrt ukončila jeho statečný boj proti lži svatokrádežného učení. Zemřel okolo roku 337.

Jeho svaté ostatky byly v roce 482, za vlády císaře Zéna, přeneseny do Antiochie.

_

¹ Arianismus, ariánství. Křesťanská hereze 4.–6. století. Vznikla v pozdní Římské říši a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijském knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha Syna s Bohem Otcem. Podle učení Aria je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem Otcem je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehrál alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea) poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius i další ariánští biskupové, kteří byli na nikajském všeobecném sněmu odsouzeni a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil pod názvem socinianismus – unitářství v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

 

Svt. Lev, biskup katánský, divotvůrce (♰ 789)

památka 20. února / 5. března

Svatý Lev se narodil v italské Ravenně zbožným a urozeným rodičům. Byl proslulý svou laskavostí, milosrdenstvím a křesťanskou láskou k chudým a cizincům. Po dokončení studií v Ravenně přijal mnišství, byl rukopoložen na kněze a později, pro svůj zbožný a duchovní život, byl ustanoven a rukopoložen také biskupem města Katánie (Catania) na ostrově Sicílie. Jako arcipastýř se stal ochráncem sirotků a vdov, učil příkladem svého života. Pán mu dal pro mnohé ctnosti dar uzdravování různých nemocí a konání zázraků.

V čase, kdy svatý Lev sloužil jako biskup, žil v Katánii čaroděj jménem Heliódoros, který klamal lidi svými podvodnými zázraky. Kdysi byl křesťanem, ale pak zapřel Spasitele a stal se služebníkem ďábla. Svatý Lev naléhal na Heliódora, aby se zdržel svých zlých skutků a vrátil se k Bohu, ale vše marně.

Jednoho dne Heliódoros troufale vstoupil do Božího chrámu, kde biskup konal bohoslužbu. Pokusil se tam vyvolat nepokoj mezi lidmi, rozséval zmatek a pokušení svým čarodějnictvím.

Když svatý Lev viděl lid sužovaný běsy a démony pod vlivem toho čaroděje, věděl, že čas na tiché nabádání už pominul. Vyšel z oltáře, uvázal čarodějovi kolem krku svůj omofor a vyvedl ho z chrámu na náměstí. Tam donutil Heliódora, aby se vyznal ze všech svých zlých skutků. Pak přikázal zapálit oheň a skočil s čarodějem do plamenů. Tam stáli, dokud Heliódora oheň nespálil. Svatý Lev, Boží mocí, zůstal nezraněn. Tento zázrak přinesl ctihodnému velkou slávu ještě za jeho života.

Svatý Lev zesnul v pokoji v roce 789. Když zemřel, u jeho hrobu se uzdravila žena, která strádala krvotokem. Svaté ostatky světitele byly nejprve uloženy v chrámu svaté mučednice Lucie (Santa Lucia fuori le mura, dnes Basilica di Maria Santissima Annunziata al Carmine), který sám založil. Později (nejspíše v 9.stol.) byly jeho ostatky přeneseny do chrámu sv. Martina Milosrdného (dnes Basilica dei Santi Silvestro e Martino ai Monti) v Římě.

 

Svt. Lev Veliký, papež římský (♰ 461)

památka 18. února / 3. března, 11. / 24. dubna a 10. / 23. listopadu

Svatý Lev I., papež římský, nebo také Lev Veliký, byl z Toskánska nebo z Říma a získal vynikající a všestranné vzdělání, které mu otevíralo dveře ke skvělé světské kariéře. On však usiloval především o duchovní život, a tak se vydal jinou cestou a za papeže svatého Sixta III. (♰ 440) se stal arcidiákonem a po jeho smrti v září 440 byl zvolen papežem Římské Církve.

Slávu si vysloužil svým ctnostným a zbožným životem. Bránil zemi jak před vnějšími nepřáteli ¹, tak i před vnitřními nepřáteli Církve, heretiky manichejci a eutychiány ².

V čase jeho služby Církvi, Eutychios, archimandrita jednoho z konstantinopolských monastýrů, odpůrce Nestoriova učení ³, padl do opačné krajnosti, když začal prohlašovat, že v Ježíši Kristu je třeba přiznávat pouze jednu Božskou přirozenost.

Na místním sněmu, který se konal v Konstantinopoli v roce 448, bylo jeho učení posouzeno. A Eutychios byl usvědčen z hereze a zbaven církevní hodnosti. Eutychios se však proti tomuto rozhodnutí vzbouřil a obrátil se na další biskupy, včetně papeže Lva, s žádostí o přezkoumání svého případu a z hereze obvinil samotného konstantinopolského patriarchu svt. Flaviána (♰ 449) ⁴.

Když se svt. Lev dozvěděl pravdu o této věci od svt. Flaviána, vyložil kvůli tomu ve svém listu písemně učení Církve o spojení dvou přirozeností v Kristu: Božské a lidské.

„Když nechápal to, jak je třeba rozumět vtělení Božího Slova,“ psal papež Lev Flavianovi, „měl Eutychios, následovat ono všeobecné, jednomyslné učení, které vyznává celá křesťanská Církev, a věřit v Ježíše Krista, Jednorozeného Syna Božího, Pána našeho, narozeného z Ducha Svatého a z Panny Marie… Toto narození, samo o sobě jedinečné a neobyčejné, není třeba chápat tak, jako by mimořádná povaha narození zničila obvyklé vlastnosti narozeného lidství… Božství přijalo naši slabost, aniž by porušilo vlastnosti jedné nebo druhé přirozenosti. Pravý Bůh se zjevil v pravé a dokonalé přirozenosti pravého člověka, celý v tom, co mu je příznačné, a celý v tom, co je příznačné nám (totus in suis, totus in nostris)… Stejně tak, jako Bůh nepodléhá proměně prostřednictvím blahosklonnosti vůči nám, tak ani člověk není zničen velikostí Božství. Jedna i druhá přirozenost konají ve vzájemném obecenství způsobem sobě vlastním, to znamená, že Slovo jedná tak, jak je vlastní Slovu, a tělo dělá to, co je příslušné tělu.“

Tento list byl pak přečten a schválen na 4. všeobecném chalcedonském sněmu, který byl svolán císařem Marcianem do města Chalkedon v Bithýnii roku 451, kde byla Eutychiova hereze nakonec i odsouzena.

Po přečtení dopisu papeže Lva bylo ustanoveno dogma, že „Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý Člověk; dle Božství se věčně rodí z Otce a ve všem Mu je podoben; dle lidství se pak On narodil v čase z Přesvaté Panny Bohorodice a ve všem je nám podoben, kromě hříchu; avšak ve vtělení On má jednu osobu a dvě přirozenosti, spojené v Něm nesplývavě, neměnně, nerozdělitelně a neoddělitelně.“

Papež Lev po sobě zanechal až na sto kázání a sto čtyřicet dopisů dogmatického a morálního obsahu.

„Povinnost milosrdenství,“ říká v jednom ze svých kázání, „není určena mírou vlastního majetku, ale rozpoložením a smýšlením srdce. Je společná všem, stejně tak, jako by každý měl milovat svého bližního a z lásky mu pomáhat. Bůh i proto dává bohatství, aby proudilo k chudému. Ti, kdo jím mrhají na maličkosti nebo ho drží u sebe zavřené pod zámkem, ho zneužívají ke svému vlastnímu neštěstí a škodě. Proto nám také Pán říká, že milosrdenství je pro nás klíčem k nebeskému království.“ (Mt 5, 7; 9, 13; 25, 31-46; Lk 6, 36)

Svatý Lev se dožil vysokého věku. Zemřel 10. listopadu roku 461 a byl pohřben v Římě, v bazilice svatého Petra. Lev Veliký byl prvním papežem, který byl pohřben v bazilice svatého Petra. Pro svou zbožnost a úspěšnou obranu pravoslaví byl nazván „Velikým“.

Jeho svaté ostatky spočívají v kapli pojmenované po něm: Altare Sancti Leonis Magni.

_ 

¹ V roce 452 papež Lev silou svých slov přesvědčil a omezil krutého krále Hunů Attilu, který byl připraven vtrhnout do Říma ohněm a mečem, v roce 455 pak úspěšně slovem ovlivnil neméně urputného vůdce Vandalů Geisericha a zabránil prolévání krve a pálení budov v Římě.

² Manicheismus. Synkretické náboženské učení, vzniklé ve III. stol. v Sásánovské říši (na území dnešního Íránu). Je pojmenováno po svém zakladateli Máním. Toto učení bylo složeno převážně z křesťansko-gnostických myšlenek, vycházejících ze specifického chápání Bible, postupem času ale také absorbovalo velké množství výpůjček z jiných náboženství – zoroastrismu a buddhismu – tak, jak byla hlásána v zemích jejich rozšíření.

Eutychianismus. Je pojmenování hereze krajního monofyzitismu, jejímž zakladatelem byl konstantinopolský archimandrita Eutychés (IV.–V. století). Ten učil, že spojení božské a lidské podstaty v Kristu při vtělení vedlo buď k pohlcení lidské podstaty božskou, nebo k vytvoření nějaké třetí osoby, která nebyla ani Bohem, ani člověkem. Eutychianismus se nestal významnou teologickou tradicí a byl odmítnut nejen pravoslavnými teology, ale i drtivou většinou umírněných monofyzitů, kteří učili o jediné přirozenosti Ježíše Krista.

³ Nestoriánství. Heretické učení pojmenované po svém zakladateli, konstantinopolském arcibiskupovi Nestoriovi (428–431), který ve svém učení tvrdil, že Pán Ježíš Kristus není jednou Osobou, jedné bytosti, ve které jsou obsaženy dvě přirozenosti: Božská a lidská (jak učí Pravoslavná Církev). Učil, že člověk Ježíš Kristus je spojen se Synem Božím zvláštním blahodatným spojením (a ne hypostatickým spojením, to jest: Člověk Ježíš je jedna Osoba, jedna Osobnost a Syn Boží je druhá). Matka Boží není taková v přesném smyslu slova, ale je Matkou Kristovou, Matkou člověka. Tato nestoriánská hereze byla odsouzena 3. všeobecným sněmem.

⁴ Svt. Flavián Vyznavač, patriarcha konstantinopolský (♰ 449). Památka 18. února / 3. března. Než se stal patriarchou, sloužil jako presbyter a správce bohoslužebných nádob ve Velkého chrámu Hagia Sofia (Boží Velemoudrosti) v Konstantinopoli. Po zesnutí svt. Prokla, patriarchy konstantinopolského (♰ 447), byl ustanoven patriarchou na patriarším trůně Konstantinopolské Církve. V té době však vnitřní nepokoje a hereze roztrhávaly jednotu Církve. V roce 448 proto svolal svt. Flavián do Konstantinopole místní sněm, aby prošetřil Eutychiovu herezi, který tvrdil, že v Pánu Ježíši Kristu je třeba přiznávat pouze jednu Božskou přirozenost. Heretik Eutychés ve svém bludu nadále setrvával, a byl proto vyloučen z Církve a zbaven kněžské hodnosti. Eunuch Chrysafios, Eutychiův stoupenec, se snažil proti svt. Flaviánovi poštvat císaře Theodosia II. Flaviánovým protivníkem, byl také Dioskor, biskup alexandrijský. Pod jejich vlivem byla císařovna Eudoxie, která se kvůli tomu snažila odstranit císařovu sestru Pulcherii ze dvora, protože měla na svého bratra silný vliv a Flaviána bránila. Flaviánovi odpůrci obvinili Flaviána z falšování aktů sněmu v Konstantinopoli, který Eutychia sesadil. Na jejich naléhání pak císař Theodosius II. v roce 449 svolal v Efesu sněm pod vedením Dioskora, biskupa alexandrijského. Tento sněm, později známý jako „Lupičský sněm“ nebo „Lupičský sněm v Efesu“ Σύνοδος Ληστρική – Latrocinium Ephesinum, Eutychia znovu dosadil do úřadu, patriarchu Flaviána sesadil a odsoudil k vyhnanství. Svatý vyznavač byl na tomto sněmu surově zbit Eutychiovými obránci. Tohoto násilí se také zúčastnil i Dioskor. Patriarcha Flavián byl nakonec odsouzen k vyhnanství v Efezu, kde spoután těžkými řetězy o tři dny později na následky úderů a bití zemřel. V roce 451 ho Chalcedonský sněm (4. všeobecný sněm) připočetl do zástupu svatých Pravoslavné Církve. Svaté ostatky svt. Flaviána byly poté slavnostně přeneseny do Chrámu svatých apoštolů v Konstantinopoli.

 

Svt. Flavián Vyznavač, patriarcha konstantinopolský (♰ 449)

památka 18. února / 3. března

Než se stal patriarchou, sloužil jako presbyter a správce bohoslužebných nádob ve Velkého chrámu Hagia Sofia (Boží Velemoudrosti) v Konstantinopoli. Po zesnutí svt. Prokla, patriarchy konstantinopolského (♰ 447), byl ustanoven patriarchou na patriarším trůně Konstantinopolské Církve.

V té době však vnitřní nepokoje a hereze roztrhávaly jednotu Církve. V roce 448 proto svolal svt. Flavián do Konstantinopole místní sněm, aby prošetřil Eutychiovu herezi, který tvrdil, že v Pánu Ježíši Kristu je třeba přiznávat pouze jednu Božskou přirozenost. Heretik Eutychés ve svém bludu nadále setrvával, a byl proto vyloučen z Církve a zbaven kněžské hodnosti.

Eunuch Chrysafios, Eutychiův stoupenec, se snažil proti svt. Flaviánovi poštvat císaře Theodosia II. Flaviánovým protivníkem, byl také Dioskor, biskup alexandrijský. Pod jejich vlivem byla císařovna Eudoxie, která se kvůli tomu snažila odstranit císařovu sestru Pulcherii ze dvora, protože měla na svého bratra silný vliv a Flaviána bránila.

Flaviánovi odpůrci obvinili Flaviána z falšování aktů sněmu v Konstantinopoli, který Eutychia sesadil. Na jejich naléhání pak císař Theodosius II. v roce 449 svolal v Efesu sněm pod vedením Dioskora, biskupa alexandrijského.

Tento sněm, později známý jako „Lupičský sněm“ nebo „Lupičský sněm v Efesu“ Σύνοδος Ληστρική – Latrocinium Ephesinum, Eutychia znovu dosadil do úřadu, patriarchu Flaviána sesadil a odsoudil k vyhnanství. Svatý vyznavač byl na tomto sněmu surově zbit Eutychiovými obránci. Tohoto násilí se také zúčastnil i Dioskor. Patriarcha Flavián byl nakonec odsouzen k vyhnanství v Efezu, kde spoután těžkými řetězy o tři dny později na následky úderů a bití zemřel.

V roce 451 ho Chalcedonský sněm (4. všeobecný sněm) připočetl do zástupu svatých Pravoslavné Církve. Svaté ostatky svt. Flaviána byly poté slavnostně přeneseny do Chrámu svatých apoštolů v Konstantinopoli.

 

Spravedlivá Mariamna,

apoštolům rovná (I. stol.)

památka 17. února / 2. března

Svatá Mariamna (Μαριάμνη, Marianna, Mariamné), sestra svatého apoštola Filipa z dvanácti apoštolů, složila slib panenství a stala se společnicí svého bratra a svatého apoštola Bartoloměje. Horlivě oběma pomáhala v jejich apoštolské práci.

Církevní historik otec Nikeforos Kallistos vypráví o jejich úspěšném kázání ve frygickém městě Hierapolis, kde však byli zajati a uvězněni. Apoštol Filip byl ukřižován a zemřel na kříži, apoštol Bartoloměj ukřižování přežil a spolu se svatou Mariamnou byli osvobozen.

Spravedlivá Mariamna tělo apoštola Filipa společně s apoštolem Bartolomějem pochovala. Apoštol Bartoloměj potom putoval šířit Slovo Boží do Indie a Arménie.

Svatá Mariamna následně kázala blahou zvěst Evangelia v ​​Lykaonii (Malá Asie), kde v pokoji zemřela.

 

Dvanáct svatých mučedníků:

Pamfilos presbyter, Valent diákon, Pavel, Porfyrios, Seleukos, Theodulos, Julian 

a s nimi pět Egypťanů: Eliáš, Jeremiáš, Izajáš, Samuel a Daniel (♰ 309)

památka 16. února / 1. března

 

Tento sbor dvanácti slavných mučedníků různého původu a postavení, se zjevil jako obraz samotné Církve v celé její rozmanitosti. V jeho čele stál věhlasný Pamfilos. Pocházel z Bejrútu v Sýrii a studoval u Pieria, nástupce Órigena v čele alexandrijské školy.

Pamfilus se stal jedním z horlivých obdivovatelů a kazatelů učení velkého učitele. Vzdal se svého majetku ve prospěch chudých, uprchl před světskou slávou a zcela se věnoval spásonosným ctnostem a rozjímání nad Božím slovem. Z Alexandrie se přestěhoval do Cesareje v Palestině. Tam, přijal rukopoložení na kněze a vedl teologickou školu založenou Órigenem. Ještě před začátkem pronásledování křesťanů, žil Pamfilos doslova jako mučedník, neboť svým odříkáním a asketismem zabíjel všechny tělesné požitky a slasti. S neúnavnou pílí se věnoval přepisování a komentování Písma svatého, používaje přitom alegorickou metodu svého učitele.

V roce 307, když se Východem přehnalo pronásledování Maximina Daii, byl svatý Pamfilos zatčen a předveden před krutého palestinského místodržitele Urbana. Urban, když odhalil mnichovo filozofické přesvědčení, tak mu nařídil, aby obětovat modlám. Svatý to, ale odmítl a následně snášel mučení s klidem jako beztělesné bytosti. Byl uvržen do vězení spolu s diákonem Valentem, urozeně vypadajícím starcem, který dokázal zpaměti recitovat dlouhé pasáže ze Svatého Písma, a statečným Pavlem, který snášel mučení rozžhaveným železem bez jediného výkřiku. Tito tři, pak společně strávili dva roky ve vězení.

Jednoho dne se před městskými branami objevilo pět křesťanů z Egypta. Ti se vraceli domů poté, co vyprovázeli křesťanské vyznavače, kteří byli vysláni na práci do kilikijských dolů. Egypťané před strážemi nic nezatajovali a přiznali, že jsou křesťané. Byli proto hned zatčeni jako zločinci a odvedeni k Firmiliánovi, místodržiteli Cesareje.

Poté, byli podrobeni různým mučením a bylo jim nařízeno, aby řekli svá pohanská jména. Oni však namísto svých pohanských jmen, nazvali se jmény velkých proroků Starého zákona: Eliáše, Jeremiáše, Izajáše, Samuela a Daniela. Když se jich zeptali na jejich původ, a odkud jsou, jeden z nich odpověděl: „Jeruzalém“, neboť měl na mysli Nebeský Jeruzalém – Město Boha živého, nebeskou vlast všech křesťanů. Soudce, jehož duch však zůstával připoután k pozemským věcem, si myslel, že město obsadili křesťané, nepřátelští k Římanům. Dal proto mučedníka dlouho bičovat, a protože zůstal neoblomný, nařídil, aby byla jemu i jeho druhům setnuta hlava. Firmilián, vzteklý a zuřivý, ztratil rozum a nařídil přivést Pamfila, Valenta a Pavla. Znovu jim nařídil, aby se podrobili a obětovali pohanským modlám. Svatí mučedníci to však odmítli, nadále vyznávali svou víru, a tak dostali stejný trest jako předchozí mučedníci.

Když byli vedeni k popravě, Porfyrios, mladý muž, který sloužil Pamfilovi a byl jeho duchovním dítětem, hlasitě žádal, aby mu byla těla mučedníků vydána k důstojnému pohřbení. Soudce, rozzuřený jako divoká šelma, jeho žádost zamítl. Namísto toho nařídil, aby Porfyria zajali a vydali katům, kteří ho měli drásat až k vnitřnostem. Němý a téměř bez života, byl potom Porfyrios veden na hranici, aby tam byl pomalu upálen. On však smrti kráčel vstříc jako vítěz, s tváří zářící božskou blahodatí, očima vzhlížejícími k nebi, klidně a pokojně dávajíc svým přátelům poslední pokyny. Když byl položen na oheň, chamtivě k sobě dechem přitahoval plameny, bez jakéhokoliv slova, pouze volal na pomoc jméno Ježíše, Syna Božího.

Jedním z dalších vyznavačů byl Seleukos, který odmítl sloužit v armádě, aby mohl pomáhat trpícím křesťanům. Ten přišel k Pamfilovi, aby mu ve vězení oznámil mučednickou smrt Porfyria. Když bratrsky objal jednoho z vězňů, vojáci ho chytili a odvedli před místodržícího. Ten Seleuka, jako křesťana okamžitě odsoudil ke smrti.

Druhý vyznavač, Theodulos, byl už ctihodný a zbožný stařec, který byl poctěn váženým postavením v domě samotného místodržícího. Vyznával však křesťanskou víru, setkával se a podporoval svaté mučedníky stejně jako Seleukos. Když byl kvůli tomu předveden před svého pána, ten bez sebe hněvem, vydal Theodula k ukřižování a poctil ho tak smrtí podobnou smrti Spasitele.

V té době, procházel městem jistý Julian, zbožný Kappadočan, naplněný Duchem Svatým. Spěchal k místu, kde ležela těla svatých mučedníků, a s velikou radostí je začal jedno po druhém objímat. Okamžitě byl kvůli tomu zajat a Firmiliánem odsouzen k upálení na mírném ohni. Poté se pak i Julian, s nadpřirozenou radostí, hlasitě chválíce Boha, připojil ke sboru těchto svatých mučedníků.

Po popravě Pamfila, kterým byl v čele tohoto slavného sboru mučedníků, bezbožný místodržící nařídil, aby těla mučedníků zůstala za městem jako kořist pro divoké šelmy. Boží prozřetelností, se však k nim zvířata nepřiblížila. Křesťané pak vzali tato svatá těla a s úctou je pohřbili.

                                           

Vítězství pravoslaví

památka v první neděli velkopostní

Vítězství Pravoslaví, jakožto památka a oslava vítězství nad ikonoboreckou herezí ¹, bylo ustanoveno v roce 843, a to na první neděli Velkého půstu. Tehdy císařovna Theodora shromáždila v Konstantinopoli hierarchy Církve a vyznavače církevní úcty k ikonám, nechala sesadit patriarchu-heretika Jana VII. Grammatika a obnovila rozhodnutí Sedmého všeobecného sněmu, který ustanovil úctu ke svatým ikonám.

Kvůli ikonoborecké herezi strádala a trpěla Církev Boží více od samotných křesťanů než od pohanů. Více než 100 let trval zápas za čistotu víry (byla dvě období ikonoborecké hereze, v letech 726–780 a 814–842) ². Během té doby byli křesťané pronásledováni za to, že mají v úctě ikony; ikonoborci rozhodli o tom, že ikony nejsou nic jiného než modly. Pravoslavní křesťané byli mučeni, vězněni a zabíjeni, čestné ikony a ostatky svatých byly ničeny.

Když v 8. století započal byzantský císař Leon III. Syrský nelítostný boj proti uctívání ikon – ikonoborectví, tento boj pak pokračoval ještě za jeho syna a vnuka. Po Sedmém všeobecném sněmu (787), který potvrdil úctu k ikonám, pronásledování polevilo, ale až v polovině 9. století byli pravoslavní ctitelé ikon osvobozeni z otroctví a mohli se vrátit na svá dřívější místa. Ikonoborci byli následně nuceni byli následně nuceni buď se zříci své hereze, nebo se zříci církevní služby.

Svatý Metoděj (♰ 847), zvolený patriarchou konstantinopolským, tehdy ustanovil slavnostní bohoslužbu. Na této bohoslužbě se po liturgii oslavuje vítězství Pravoslavné Církve nad všemi herezemi a rozkoly, utvrzuje se pravoslavné učení o úctě k ikonám, jakož i dogmata a ustanovení sedmi Všeobecných sněmů. Taktéž je žehnáno těm, kdož ctí svaté ikony, a všem, kdož ve víře a zbožnosti žijí nebo již odešli k Pánu.

Tato bohoslužba klade zvláštní důraz na vyhlášení anathemy ³ těm, kteří se dopustili těžkých hříchů proti Církvi, a těm, kteří byli nakaženi heretickými bludy.

Tropar, hlas 2.

Přečistému obrazu tvému klaníme se, blahý, prosíce za odpuštění hříchů svých, Kriste, Bože; neboť tys ráčil dobrovolně tělem vstoupiti na kříž, abys vysvobodil z otroctví nepřítele ty, jenž jsi byl stvořil.  Proto vděčně voláme k tobě: radostí naplnil jsi vše, Spasiteli náš, přišed spasit svět.

____________

¹ Ikonoborecká hereze. Tato hereze vznikla na počátku 8. století, jedním z jejích obhájců a zakladatelů byl Konstantin, biskup z města Nakoleia ve Frygii. Ikonoborci nerozumně mísili úctu k ikonám s modloslužbou a chtěli vytrvalým a krutým pronásledováním této úcty k ikonám zničit i všeobecnou úctu v Pravoslavné Církvi. Nejhorlivějšími obránci obrazoborectví byli císaři Leon III. Syrský (v letech 717 až 741) a Konstantin V. Kopronymos (v letech 741 až 775). Tato hereze byla odsouzena na VII. Všeobecném sněmu, který se konal v roce 787 v Nikáji. 

² První období ikonoborectví (mezi lety 726–780), začalo za vlády císaře Leona III. Isaurského a skončilo za regentství svaté císařovny Ireny. Během tohoto období byly vydávány dekrety zakazující uctívání ikon, což vedlo k jejich ničení a pronásledování těch, kteří je ctili. Druhé období ikonoborectví (814–843) bylo obdobím znovuobnoveného boje proti úctě ke svatým ikonám v Byzantské říši, které začalo za císaře – heretika Leona V. Arména a skončilo v roce 843 za císařovny Theodory. Toto období ikonoborectví se vyznačovalo opakováním událostí z prvního období, včetně svolání ikonoboreckého sněmu v roce 815, a nakonec skončilo znovuobnovením úcty k ikonám. To je pak připomínáno každého roku v První neděli Velkého půstu, kdy je připomínáno Vítězství pravoslaví.

³ Anathema (řecky: ἀνάθεμα). Je vyloučení křesťana nebo skupiny křesťanů z církevního obecenství s věřícími Pravoslavné Církve. Je to odloučení od svatých tajin, uplatňované jako nejvyšší církevní trest za těžké hříchy (především za uchýlení se k herezi nebo rozkolu) a je vyhlašované sněmem.