Životy Svatých

 

Dvanáct svatých mučedníků:

Pamfilos presbyter, Valent diákon, Pavel, Porfyrios, Seleukos, Theodulos, Julian 

a s nimi pět Egypťanů: Eliáš, Jeremiáš, Izajáš, Samuel a Daniel (♰ 309)

památka 16. února / 1. března

 

Tento sbor dvanácti slavných mučedníků různého původu a postavení, se zjevil jako obraz samotné Církve v celé její rozmanitosti. V jeho čele stál věhlasný Pamfilos. Pocházel z Bejrútu v Sýrii a studoval u Pieria, nástupce Órigena v čele alexandrijské školy.

Pamfilus se stal jedním z horlivých obdivovatelů a kazatelů učení velkého učitele. Vzdal se svého majetku ve prospěch chudých, uprchl před světskou slávou a zcela se věnoval spásonosným ctnostem a rozjímání nad Božím slovem. Z Alexandrie se přestěhoval do Cesareje v Palestině. Tam, přijal rukopoložení na kněze a vedl teologickou školu založenou Órigenem. Ještě před začátkem pronásledování křesťanů, žil Pamfilos doslova jako mučedník, neboť svým odříkáním a asketismem zabíjel všechny tělesné požitky a slasti. S neúnavnou pílí se věnoval přepisování a komentování Písma svatého, používaje přitom alegorickou metodu svého učitele.

V roce 307, když se Východem přehnalo pronásledování Maximina Daii, byl svatý Pamfilos zatčen a předveden před krutého palestinského místodržitele Urbana. Urban, když odhalil mnichovo filozofické přesvědčení, tak mu nařídil, aby obětovat modlám. Svatý to, ale odmítl a následně snášel mučení s klidem jako beztělesné bytosti. Byl uvržen do vězení spolu s diákonem Valentem, urozeně vypadajícím starcem, který dokázal zpaměti recitovat dlouhé pasáže ze Svatého Písma, a statečným Pavlem, který snášel mučení rozžhaveným železem bez jediného výkřiku. Tito tři, pak společně strávili dva roky ve vězení.

Jednoho dne se před městskými branami objevilo pět křesťanů z Egypta. Ti se vraceli domů poté, co vyprovázeli křesťanské vyznavače, kteří byli vysláni na práci do kilikijských dolů. Egypťané před strážemi nic nezatajovali a přiznali, že jsou křesťané. Byli proto hned zatčeni jako zločinci a odvedeni k Firmiliánovi, místodržiteli Cesareje.

Poté, byli podrobeni různým mučením a bylo jim nařízeno, aby řekli svá pohanská jména. Oni však namísto svých pohanských jmen, nazvali se jmény velkých proroků Starého zákona: Eliáše, Jeremiáše, Izajáše, Samuela a Daniela. Když se jich zeptali na jejich původ, a odkud jsou, jeden z nich odpověděl: „Jeruzalém“, neboť měl na mysli Nebeský Jeruzalém – Město Boha živého, nebeskou vlast všech křesťanů. Soudce, jehož duch však zůstával připoután k pozemským věcem, si myslel, že město obsadili křesťané, nepřátelští k Římanům. Dal proto mučedníka dlouho bičovat, a protože zůstal neoblomný, nařídil, aby byla jemu i jeho druhům setnuta hlava. Firmilián, vzteklý a zuřivý, ztratil rozum a nařídil přivést Pamfila, Valenta a Pavla. Znovu jim nařídil, aby se podrobili a obětovali pohanským modlám. Svatí mučedníci to však odmítli, nadále vyznávali svou víru, a tak dostali stejný trest jako předchozí mučedníci.

Když byli vedeni k popravě, Porfyrios, mladý muž, který sloužil Pamfilovi a byl jeho duchovním dítětem, hlasitě žádal, aby mu byla těla mučedníků vydána k důstojnému pohřbení. Soudce, rozzuřený jako divoká šelma, jeho žádost zamítl. Namísto toho nařídil, aby Porfyria zajali a vydali katům, kteří ho měli drásat až k vnitřnostem. Němý a téměř bez života, byl potom Porfyrios veden na hranici, aby tam byl pomalu upálen. On však smrti kráčel vstříc jako vítěz, s tváří zářící božskou blahodatí, očima vzhlížejícími k nebi, klidně a pokojně dávajíc svým přátelům poslední pokyny. Když byl položen na oheň, chamtivě k sobě dechem přitahoval plameny, bez jakéhokoliv slova, pouze volal na pomoc jméno Ježíše, Syna Božího.

Jedním z dalších vyznavačů byl Seleukos, který odmítl sloužit v armádě, aby mohl pomáhat trpícím křesťanům. Ten přišel k Pamfilovi, aby mu ve vězení oznámil mučednickou smrt Porfyria. Když bratrsky objal jednoho z vězňů, vojáci ho chytili a odvedli před místodržícího. Ten Seleuka, jako křesťana okamžitě odsoudil ke smrti.

Druhý vyznavač, Theodulos, byl už ctihodný a zbožný stařec, který byl poctěn váženým postavením v domě samotného místodržícího. Vyznával však křesťanskou víru, setkával se a podporoval svaté mučedníky stejně jako Seleukos. Když byl kvůli tomu předveden před svého pána, ten bez sebe hněvem, vydal Theodula k ukřižování a poctil ho tak smrtí podobnou smrti Spasitele.

V té době, procházel městem jistý Julian, zbožný Kappadočan, naplněný Duchem Svatým. Spěchal k místu, kde ležela těla svatých mučedníků, a s velikou radostí je začal jedno po druhém objímat. Okamžitě byl kvůli tomu zajat a Firmiliánem odsouzen k upálení na mírném ohni. Poté se pak i Julian, s nadpřirozenou radostí, hlasitě chválíce Boha, připojil ke sboru těchto svatých mučedníků.

Po popravě Pamfila, kterým byl v čele tohoto slavného sboru mučedníků, bezbožný místodržící nařídil, aby těla mučedníků zůstala za městem jako kořist pro divoké šelmy. Boží prozřetelností, se však k nim zvířata nepřiblížila. Křesťané pak vzali tato svatá těla a s úctou je pohřbili.