Životy Svatých

 

Svt. Lev Veliký, papež římský (♰ 461)

památka 18. února / 3. března, 11. / 24. dubna a 10. / 23. listopadu

Svatý Lev I., papež římský, nebo také Lev Veliký, byl z Toskánska nebo z Říma a získal vynikající a všestranné vzdělání, které mu otevíralo dveře ke skvělé světské kariéře. On však usiloval především o duchovní život, a tak se vydal jinou cestou a za papeže svatého Sixta III. (♰ 440) se stal arcidiákonem a po jeho smrti v září 440 byl zvolen papežem Římské Církve.

Slávu si vysloužil svým ctnostným a zbožným životem. Bránil zemi jak před vnějšími nepřáteli ¹, tak i před vnitřními nepřáteli Církve, heretiky manichejci a eutychiány ².

V čase jeho služby Církvi, Eutychios, archimandrita jednoho z konstantinopolských monastýrů, odpůrce Nestoriova učení ³, padl do opačné krajnosti, když začal prohlašovat, že v Ježíši Kristu je třeba přiznávat pouze jednu Božskou přirozenost.

Na místním sněmu, který se konal v Konstantinopoli v roce 448, bylo jeho učení posouzeno. A Eutychios byl usvědčen z hereze a zbaven církevní hodnosti. Eutychios se však proti tomuto rozhodnutí vzbouřil a obrátil se na další biskupy, včetně papeže Lva, s žádostí o přezkoumání svého případu a z hereze obvinil samotného konstantinopolského patriarchu svt. Flaviána (♰ 449) ⁴.

Když se svt. Lev dozvěděl pravdu o této věci od svt. Flaviána, vyložil kvůli tomu ve svém listu písemně učení Církve o spojení dvou přirozeností v Kristu: Božské a lidské.

„Když nechápal to, jak je třeba rozumět vtělení Božího Slova,“ psal papež Lev Flavianovi, „měl Eutychios, následovat ono všeobecné, jednomyslné učení, které vyznává celá křesťanská Církev, a věřit v Ježíše Krista, Jednorozeného Syna Božího, Pána našeho, narozeného z Ducha Svatého a z Panny Marie… Toto narození, samo o sobě jedinečné a neobyčejné, není třeba chápat tak, jako by mimořádná povaha narození zničila obvyklé vlastnosti narozeného lidství… Božství přijalo naši slabost, aniž by porušilo vlastnosti jedné nebo druhé přirozenosti. Pravý Bůh se zjevil v pravé a dokonalé přirozenosti pravého člověka, celý v tom, co mu je příznačné, a celý v tom, co je příznačné nám (totus in suis, totus in nostris)… Stejně tak, jako Bůh nepodléhá proměně prostřednictvím blahosklonnosti vůči nám, tak ani člověk není zničen velikostí Božství. Jedna i druhá přirozenost konají ve vzájemném obecenství způsobem sobě vlastním, to znamená, že Slovo jedná tak, jak je vlastní Slovu, a tělo dělá to, co je příslušné tělu.“

Tento list byl pak přečten a schválen na 4. všeobecném chalcedonském sněmu, který byl svolán císařem Marcianem do města Chalkedon v Bithýnii roku 451, kde byla Eutychiova hereze nakonec i odsouzena.

Po přečtení dopisu papeže Lva bylo ustanoveno dogma, že „Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý Člověk; dle Božství se věčně rodí z Otce a ve všem Mu je podoben; dle lidství se pak On narodil v čase z Přesvaté Panny Bohorodice a ve všem je nám podoben, kromě hříchu; avšak ve vtělení On má jednu osobu a dvě přirozenosti, spojené v Něm nesplývavě, neměnně, nerozdělitelně a neoddělitelně.“

Papež Lev po sobě zanechal až na sto kázání a sto čtyřicet dopisů dogmatického a morálního obsahu.

„Povinnost milosrdenství,“ říká v jednom ze svých kázání, „není určena mírou vlastního majetku, ale rozpoložením a smýšlením srdce. Je společná všem, stejně tak, jako by každý měl milovat svého bližního a z lásky mu pomáhat. Bůh i proto dává bohatství, aby proudilo k chudému. Ti, kdo jím mrhají na maličkosti nebo ho drží u sebe zavřené pod zámkem, ho zneužívají ke svému vlastnímu neštěstí a škodě. Proto nám také Pán říká, že milosrdenství je pro nás klíčem k nebeskému království.“ (Mt 5, 7; 9, 13; 25, 31-46; Lk 6, 36)

Svatý Lev se dožil vysokého věku. Zemřel 10. listopadu roku 461 a byl pohřben v Římě, v bazilice svatého Petra. Lev Veliký byl prvním papežem, který byl pohřben v bazilice svatého Petra. Pro svou zbožnost a úspěšnou obranu pravoslaví byl nazván „Velikým“.

Jeho svaté ostatky spočívají v kapli pojmenované po něm: Altare Sancti Leonis Magni.

_ 

¹ V roce 452 papež Lev silou svých slov přesvědčil a omezil krutého krále Hunů Attilu, který byl připraven vtrhnout do Říma ohněm a mečem, v roce 455 pak úspěšně slovem ovlivnil neméně urputného vůdce Vandalů Geisericha a zabránil prolévání krve a pálení budov v Římě.

² Manicheismus. Synkretické náboženské učení, vzniklé ve III. stol. v Sásánovské říši (na území dnešního Íránu). Je pojmenováno po svém zakladateli Máním. Toto učení bylo složeno převážně z křesťansko-gnostických myšlenek, vycházejících ze specifického chápání Bible, postupem času ale také absorbovalo velké množství výpůjček z jiných náboženství – zoroastrismu a buddhismu – tak, jak byla hlásána v zemích jejich rozšíření.

Eutychianismus. Je pojmenování hereze krajního monofyzitismu, jejímž zakladatelem byl konstantinopolský archimandrita Eutychés (IV.–V. století). Ten učil, že spojení božské a lidské podstaty v Kristu při vtělení vedlo buď k pohlcení lidské podstaty božskou, nebo k vytvoření nějaké třetí osoby, která nebyla ani Bohem, ani člověkem. Eutychianismus se nestal významnou teologickou tradicí a byl odmítnut nejen pravoslavnými teology, ale i drtivou většinou umírněných monofyzitů, kteří učili o jediné přirozenosti Ježíše Krista.

³ Nestoriánství. Heretické učení pojmenované po svém zakladateli, konstantinopolském arcibiskupovi Nestoriovi (428–431), který ve svém učení tvrdil, že Pán Ježíš Kristus není jednou Osobou, jedné bytosti, ve které jsou obsaženy dvě přirozenosti: Božská a lidská (jak učí Pravoslavná Církev). Učil, že člověk Ježíš Kristus je spojen se Synem Božím zvláštním blahodatným spojením (a ne hypostatickým spojením, to jest: Člověk Ježíš je jedna Osoba, jedna Osobnost a Syn Boží je druhá). Matka Boží není taková v přesném smyslu slova, ale je Matkou Kristovou, Matkou člověka. Tato nestoriánská hereze byla odsouzena 3. všeobecným sněmem.

⁴ Svt. Flavián Vyznavač, patriarcha konstantinopolský (♰ 449). Památka 18. února / 3. března. Než se stal patriarchou, sloužil jako presbyter a správce bohoslužebných nádob ve Velkého chrámu Hagia Sofia (Boží Velemoudrosti) v Konstantinopoli. Po zesnutí svt. Prokla, patriarchy konstantinopolského (♰ 447), byl ustanoven patriarchou na patriarším trůně Konstantinopolské Církve. V té době však vnitřní nepokoje a hereze roztrhávaly jednotu Církve. V roce 448 proto svolal svt. Flavián do Konstantinopole místní sněm, aby prošetřil Eutychiovu herezi, který tvrdil, že v Pánu Ježíši Kristu je třeba přiznávat pouze jednu Božskou přirozenost. Heretik Eutychés ve svém bludu nadále setrvával, a byl proto vyloučen z Církve a zbaven kněžské hodnosti. Eunuch Chrysafios, Eutychiův stoupenec, se snažil proti svt. Flaviánovi poštvat císaře Theodosia II. Flaviánovým protivníkem, byl také Dioskor, biskup alexandrijský. Pod jejich vlivem byla císařovna Eudoxie, která se kvůli tomu snažila odstranit císařovu sestru Pulcherii ze dvora, protože měla na svého bratra silný vliv a Flaviána bránila. Flaviánovi odpůrci obvinili Flaviána z falšování aktů sněmu v Konstantinopoli, který Eutychia sesadil. Na jejich naléhání pak císař Theodosius II. v roce 449 svolal v Efesu sněm pod vedením Dioskora, biskupa alexandrijského. Tento sněm, později známý jako „Lupičský sněm“ nebo „Lupičský sněm v Efesu“ Σύνοδος Ληστρική – Latrocinium Ephesinum, Eutychia znovu dosadil do úřadu, patriarchu Flaviána sesadil a odsoudil k vyhnanství. Svatý vyznavač byl na tomto sněmu surově zbit Eutychiovými obránci. Tohoto násilí se také zúčastnil i Dioskor. Patriarcha Flavián byl nakonec odsouzen k vyhnanství v Efezu, kde spoután těžkými řetězy o tři dny později na následky úderů a bití zemřel. V roce 451 ho Chalcedonský sněm (4. všeobecný sněm) připočetl do zástupu svatých Pravoslavné Církve. Svaté ostatky svt. Flaviána byly poté slavnostně přeneseny do Chrámu svatých apoštolů v Konstantinopoli.