Životy Svatých

 

Svt. Eustathios Antiochijský (♰ 337)

památka 21. února / 6. března

Muž proslulý svým vyznáním, zbožný ve víře a horlivý pro pravdu, kterýžto znenáviděl ariánskou herezi a odvracel se od těch, kdo zastávali její myšlenky.

Takto popisuje svatého Eustathia svatý Athanasios. Blažený Jeroným svatého Eustathia nazýval „jasně znějící libozvučnou polnicí“, svt. Jan Zlatoústý ho poctil oslavnou řečí jako ochránce čistoty víry, svatého Eustathia si velmi vážil také Anastasios Sinajský a vyjadřoval obdiv k jeho učenosti.

Svatý Eustathios, rodák z pamfylského města Side, byl původně jmenován biskupem syrské Beroje. Později však byl na základě všeobecné vůle lidu zvolen biskupem Antiochie a v této hodnosti byl následně i potvrzen Otci Prvního všeobecného sněmu v Nicei (325), na kterém byl sám přítomen a kde rozhodně a tvrdě odsoudil ariány¹.

V roce 326 cestoval do Gruzie, aby tam ustanovil pastýře pro ty, kteří byli nově osvíceni křesťanskou vírou.

Svatý Eustathios, nenáviděný ariány, byl jimi vystaven všemožnému pronásledování. Ariáni se nebáli ani těch nejodpornějších pomluv proti němu, aby dosáhli svého cíle zbavit se protivníka mocného, osvíceného svým přesvědčením a Bohem darovanou výmluvnosti, který navíc zastával jeden z nejvýznamnějších biskupských úřadů.

Takto ariáni dorazili do Antiochie s cílem vzdát úctu pastýři, ve skutečnosti ho ale přišli zničit. Zahájili tam sněm, na kterém předložili lživé udání z nemravného skutku proti Eustathiovi. Toto falešné obvinění pak bylo přijato jako dostatečný důvod ke zbavení jeho biskupské hodnosti.

Nespravedlivost a lživost tohoto udání byla brzy a beze všech pochybností odhalena, avšak ariáni intrikami a novými pomluvami dosáhli Eustathiova vyhnanství do Thrákie, poté do Ilýrie a nakonec do makedonského města Filippoi, kde až teprve smrt vložila svatému na jeho ústa pečeť mlčení, která doposud všude a vždy vydávala svědectví o pravdě. A teprve až smrt ukončila jeho statečný boj proti lži svatokrádežného učení. Zemřel okolo roku 337.

Jeho svaté ostatky byly v roce 482, za vlády císaře Zéna, přeneseny do Antiochie.

_

¹ Arianismus, ariánství. Křesťanská hereze 4.–6. století. Vznikla v pozdní Římské říši a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijském knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha Syna s Bohem Otcem. Podle učení Aria je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem Otcem je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehrál alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea) poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius i další ariánští biskupové, kteří byli na nikajském všeobecném sněmu odsouzeni a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil pod názvem socinianismus – unitářství v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.